Ahojte

, děkuji za komentáře. Slíbila jsem asi pěknou blbost, a to, že budu psát a papír...chyba!Nepsala jsem, ale mám tu další povídku.
Co k ní můžu povědět? Jmenuje se Zapomenutá lilie (nevím jestly je to dobrý nápad, ale snad ano

) . Povídka bude rozčleněna na několik částí, které by měli snad na sebe navazovat

.
Jak jste si asi všimli tak moje hlavní postavy jsou většinou ženy s několika jmény ve jméně a tak trochu tomu je i teď. Hlavní postavy jmenují Liliana Gvendolína Schwarzová a (jako vždy je opačné pohlaví) kapitán Samuel Smith. (Jsou to obě vymyšlené postavy, které mi padly nemilosrdně do rukou

.)
K ději vám zatím můžu prozradit jen to, že se budeme hodně pohybovat mezi minulostí a přítomností.
První část se týká přítomnosti a toho, co se děje na Atlantis...
Tak tedy tady to je a příjemné počtení

....snad jsem vám moc nezamotala hlavu

.
Zapomenutá lilie
1.část
Daleko od země, v cizí galaxii, plavalo na obrovském oceáně město. Veliké honosné věže se zvedali do vrchu a snažili se dotknout hvězdného nebe. Lesklé plochy města se odrážely ve svitu měsíce. V těch nejtvrdších srdcím vyvolal ten pohled pocit něco zvláštního a nepopsatelného. Pro každého to byla krása.
Na Atlantis probíhal normální večerní život. V řídící místnosti pobíhali technici a dělali to, co pokaždé. Vědci v laboratořích pracovali na výzkumech a někteří večeřeli. Vše vypadalo normálně, ale to jen na první pohled.
Na spoustě lidí byla vidět lehká nervozita, možná i strach. Všichni se zde pohybovali zamyšleně a chovali se podivně. Hlavním tématem posledních pár dnů byl ten, co ležel na ošetřovně, vlastně na izolaci.
Nad izolační místnosti stál velitel Atlantis, doktorka Elizabeth Weirová. Obočí měla stažené do jedné linky a sledovala místnost pod sebou. Vedle ní stál jeden z vojáků. Dělal jí společnost. Musel tam být, protože ten, co byl v izolační místnosti, patřil k němu do týmu. Elizabeth konečně odtrhla zrak od skla a podívala se na vojáka stojícího vedle ní.
Byl to muž středního věku. Neměl nikterak výraznou postavu, byl štíhlý a nebyl moc vysoký. Na první pohled nikoho moc neupoutal. Černé vlasy měl delší a přesto mu propůjčovali vojenský vzhled. Z jeho tmavohnědých očí měl člověk občas strach, avšak byli často veselé a otevřené. Hrála v nich podivná jiskra s chutí do života. Pokaždé když se usmál odhalil řadu bílých zubů. Nepůsobil by tak drsným dojmem, kdyby neměl jizvu, která se mu táhla přes půlku tváře.
„Kapitáne,“ oslovila ho Elizabeth. Otočil k ní pohled.
„Jděte dolů...“ řekla. Znělo to jako rozkaz, ale oba věděli, že není. Snažila se mu vyplnit jeho přání. Podělkoval jí slabým úsměvem. Naposledy mu zabloudil pohled do izolační místnosti, ujistil se, že je vše v pořádku. Odešel. Nechal zde doktorku samotnou. Ta svůj pohled opět otočila ke sklu. Sledovala dění pod sebou.
Dveře do izolační místnosti se otevřeli. Lékaři, kteří se nacházeli vevnitř, pohlédli na příchozího. Všichni se pozdravili slabým pokývnutím hlavy. Kapitán se zatajeným dechem vkročil. Jeho krok se odrážel od stěn, připadal mu neskutečně hlasitý, přitom nebyl skoro slyšet.
U prostřed místnosti seděla na posteli žena. Ruce měla složené v klíně a vypadala zamyšleně. Její postava se rýsovala pod přikrývkou. Nebyla malá ani vysoká. Měla plnoštíhlou postavu. Dlouhé zrzavé vlasy jí spadaly pod lopatky a občas se sem tam zkroutily. Tmavě zelené oči měla upřené na kapitána, který procházel místností. Ten se zastavil u postele a posadil se na židli. Lékaři potichu opustili místnost.
„Ahoj,“ oslovil ženu s úsměvem. Stále ho sledovala, pak se nejistě usmála.
„Zapomněla jsi mé jméno?“ otázal se. Její tváře se zaplnili rumělcem. Nejistě pokývala hlavou. Kapitán se nahlas zasmál a dokázal tím vytvořit na její tváři překrásný úsměv.
„Jsem kapitán Samuel Smith,“ představil se. Jejím obličejem prolétlo poznání, podala mu ruku. Přijal ji. Ona však své jméno neřekla. Pokusila se něco říct, ale z úst nevyšel žádný zvuk. Její tvář potemněla. Kapitán tušil, co se děje. Začala se uzavírat do sebe, to jí nechtěl dovolit.
„Jmenuješ se Liliana Gvendolína Schwarzová.“ Pokusila se své jméno zopakovat, ale nešlo jí to. Nakonec s přerývavým dýcháním toho nechala. V očích měla slzy. Místo kapitána pozorovala zdi okolo.
Nevěděla kdo je, kde se nachází, nepamatovala si nic. Jediný koho za celou dobu viděla byl tenhle kapitán a doktoři. Nedokázala promluvit. Zmocňovali se jí pravidelně deprese. Náhlá bolest hlavy přicházela častěji a byla čím dál tím horší. Jediná útěcha mezi těmi stěnami byla kapitánova pravidelná návštěva.
Samuel vstal pohlédl na Lilianu, vypadala jako by ho nevnímala. Rozhovor skončil. Sklopil hlavu k zemi a pomalu odcházel. Nestihl udělat krok a byl zastaven.
Liliana byla natažená a držela ho pevně za ruku. Pohlédl na ni. V očích měla zoufalství, snažila se promluvit. Její ústa se potichu pohybovala. Snažila se, nakonec ji z úst vyšel tichý šepot. Nerozuměl, nemohl. Pustila ho. Schoulila se na posteli do klubíčka a rozplakala se.
Kapitán ji chtěl obejmout, ale byl zadržen příchodem lékařů. Naznačili mu, aby opustil místnost. Samuel pohlédl k vrchu. Tam se setkal s upřeným pohledem doktorky Weirové.
Jako vždy se omlouvám za svůj češtin.