STAR TREK ATLANTIS 1x01 Where no one has gone before
Part VI
Terry se opřela o jednu z konzol a sledovala, jak Lindsey Nowáková spolu se Sigi Youngem zapojovali kabeláž fúzního minireaktoru do otevřeného krytu jednoho z panelů a potýkali se přitom s nekompatibilním rozhraním. Věděla, že na její lodi by se našlo dost předsudkářů, kteří by tvrdili, že napojit něco na čtyři století starou technologii musí být hračka, ale Terry si zároveň přiznala, že takoví lidé se najdou všude. Pravda, útroby lodě připomínaly vnitřek námořní lodě před třetí světovou válkou, ale na druhou stranu, loď byla čistě vojenská (jak tvrdila Samantha Carterová a Terry neměla důvod jim nevěřit) a na nějaké pohodlí se tu očividně nehrálo. Zároveň ale loď skrývala takové technologie, že by polovina Vědeckého institutu Flotily rezignovala, jen aby se v téhle staré, leč úžasné hrčce mohli hrabat. To, že většina těchto technologií je víceméně mimozemského původu by pro lidi admirála de la Croixové byla už třešnička na dortu. Terry se proti své vůli ušklíbla, když si představila, jak by samotná admirálka reagovala na zprávu, že warp pohon nejen vychází z hyperpohonu, ale že se dokonce objevila i matka Zeframa Cochrana. To by Sam neměla do konce života klid. Ačkoliv, dřív nebo později se to na veřejnost dostane. Z toho, jak zvládla Sam poznat, usoudila, že ona by tak vychloubačná nebyla, ale vsadila by dva prsty levé ruky, že někdo by tu zprávu prodal novinám během hodiny, co by tato informace opustila velitelský tým Tolkiena.
Terry ze zamyšlení probralo nadšené zavýsknutí. Zvedla hlavu a uviděla, jak se Lindsey vítězoslavně usmívá. Pár okamžiků nato se rozsvítilo červené nouzové osvětlení. Panely v místnosti začaly svítit svojí vlastní září a Terry dokonce zaslechla jemné šumění klimatizačních jednotek. Sam se zvedla ze země, kde do té doby seděla (tři se u otevřeného panelu prostě nevešli a navíc měla jednu ruku chromou), a odešla přes celou místnost k jednomu z velkých panelů. Obrazovka nad ní po chvíli práce začala chrlit údaje. Přesto Sam očividně nebyla spokojená, protože zavrtěla hlavou a opět začala jedinou volnou rukou pracovat na panelu. Během minuty, kdy Lindsey zkontrolovala přísun energie, se sama vydala na pomoc Sam. Sigi zatím vzal do ruky první za čtyř transportních tyčí a trikodérem začal projíždět diagnostiku.
Tohle bude ještě na dlouho, pomyslela si Terry kysele. Mysl jí nedala jinou šanci než zase začít přemýšlet a rozebírat. Sigiho měla na očích, byl tedy automatický cíl jejích myšlenek. I přes své pátrání mimo osobní složky nezjistila, kde se Sigi vzal na její lodi. Z úst několika lidí Operačního oddělení Flotily (které řídil Richard Taylor, otec Terry) zaslechla polohlasné narážky, že jeden z jeho patronů musí být vedoucí jedné ze sekcí admirality. Pro Terry nebylo těžké domyslet si, že jde o admirála Francois de la Croixová (přáteli kvůli svému špatně vyslovitelnému jménu přezdívaná „Kroska“, podřízenými – samozřejmě mimo doslech admirála – Crossová), vedoucí Vědeckého institutu Flotily. Pak by dávalo smysl, že Terry Sigiho nenašla na žádném seznamu posádek řádných lodí. On totiž nesloužil na řádné lodi, ale na experimentálních projektech. Při jedné z formálních návštěv na admiralitě donutila nejmenovaného asistenta de la Croixové podřeknout se, a pak už nebylo těžké vymámit z něj zbytek. Sigi sloužil na experimentálním modelu USS. Hawking, testovacím modelu třídy Courageous. Zaslechla navíc něco o lodi jménem Relativity, ale na diskrétní dotazy na tuto loď jí odpovídalo jen zděšení a pohledy „kde-jste-se-to-sakra-dozvěděla“. Terry se rozhodla, že šťourat do vosího hnízda nemá cenu a vzdala soukromé pátrání. Nevyloučila ale možnost, že se Sigiho zeptá osobně.
Terry váhala, jestli to je moudré. Sigi si sice udržuje chování a pověst klauna, ale Terry už poznala, že pod bombastickým zevnějškem se skrývá chladně uvažující mozek, který se nezastaví před žádnou překážkou. A který dokáže ocenit lidi, pomyslela si Terry v duchu. Každý, kdo se k Sigimu choval dobře, mohl se dočkat přátelských šprýmů. Nicméně ten, kdo si to u Sigiho rozházel, měl to u něj rozlité navždy. To nejlepší v co jste mohli pak doufat, bylo zvýšení relativní vlhkosti v kajutě na sto procent nebo dveře otevírající se ve chvíli, kdy se sprchujete. Na druhou stranu, zasmála se Terry pro sebe, jeho nečekané vtípky mají jedno plus. Žádný výcvik nedokáže v člověku zvýšit ostražitost tak, jako blížící se speciální datum jako Halloween nebo narozeniny kapitána. Obzvláště poté, co Sigi na oslavy dne nezávislosti vypnul gravitaci po celé lodi. Následné pozvání na kobereček – samozřejmě v spíše přátelském duchu, což u nadporučíka Rončeviče vyvolalo bouři nevole – skončilo dnes již legendárním prohlášením, že „je vám schopen na Halloween odpálit warp jádro, jen aby byla sranda.“ Přesto ho Terry měla ráda. Jednak se ukázal jako skvělý člověk a jednak spadal přesně do kategorie inženýrů „nemožné ihned, zázraky na počkání“.
Ano, Sigi dokonce překonal i svého učitele, kapitána LaForge, ale je jedna vědecko-technická věc, ve které je Terry citelně lepší – teorie warp pole. Sigi nevěděl (a ani nikdo jiný na lodi), že externě působila jako poradce při vývoji pokročilého warp pole a reaktoru AM/ARA. Terry vlastně nevěděla, kde se v ní vzalo nadání a zájem o tuto problematiku. Každopádně si ji vyhmátla warp sekce Vědeckého institutu Flotily poté, co na její popud Tolkien B provedl několik úprav, které zlepšily hospodaření warp jádra s energií o 7 %. Terry tomuto vylepšení nějakou váhu nepřikládala, prostě si všimla něčeho, co jiní ne, ale někdo byl jiného názoru. Proto pak polovinu svého volna strávila na subprostorových diskusích se Stanicí Cháron. Sigi nemohl vědět, že jeho tolik opečovávané warp jádro existuje jen proto, že Terry přišla na to, jak vyřešit rozpad krystalů dilithia při intenzivním slučování hmoty s antihmotou za přítomnosti dvou opačně polarizovaných elektromagnetických polí (takhle řečeno by Terry nevěděla, o co jde, ale při simulacích nebyl ten problém popsán touhle příšerností). Kromě pár drobností, které už dodali ostatní výzkumníci, šlo o pouhé rozdělení jádra na dva protisměrné tubusy – každý využívající elektromagnetické pole o opačné polaritě pro přívod hmoty a antimhoty, které se spojovaly až u slučovacího uzlu. Vzhledově ovšem pokročilé jádro vypadalo, jako dvě vedle sebe stojící jádra.
O warp poli toho sice Terry věděla tolik, co celá strojovna dohromady, ale čestně si přiznala, že nic jiného tak dobře nezvládá. Však je taky kapitán, ne inženýr. Co se týče praktické vědy, měla by sama problém opravit si replikátor. Dokonce Terry zaznamenala technika, který byl jejím opakem. Opravil cokoliv, ale měl málo pojem o tom, jak to funguje – respektive nedával najevo, že to ví. Prostě ten člověk opravil věc jen tím, že byla rozbitá. Když to nefachá, je někde chyba. A kde je chyba, dá se zase odstranit. Basta! Jak prostě její sestra jednou parafrázovala jedno pořekadlo (Ha! Jeden člověk přeci jen ví o Terryině podílu na vývoji třídy Courageous!) – Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. A kdo to nedokáže ani učit, ten velí.
Očima mimoděk zatěkala ke své sestře. Christine „Chris“ Taylorová byla ovládnuta svou archeologickou částí osobnosti, že se úplně zapomněla ochomítat kolem doktora Jacksona a činit dvojsmyslné narážky. Chris nebyla sestrou Terry úplně, jen z otcovy strany. Matkou Terry byla Rollana Ysera, doktorka pocházející z jedné z okrajových pozemských kolonií. Bohužel, rok a půl po narození Terry se raketoplán s doktorkou na palubě zařadil mezi „ztracené a nenalezené.“ Kapitán Taylor ztráty své ženy velmi želel a útěchu hledal v krátkých milostných záletech. Výsledkem jednoho z nich byla Chris a z lingvistky Harriet leWittové se stala nové paní Taylorová.
Přestože se Richard Taylor na své dcery upnul, rozhodl se, že on sám ví, co je pro ně nejlepší, a postupně je obě poslal na Hvězdnou akademii. Na rozdíl od Terry, která proti rozhodnutí svého otce neměla námitky, našla Chris zalíbení v archeologii a vojenská disciplína Akademie jí začala lézt na nervy. V důsledku toho došlo hned v prvním ročníku jejího studia k incidentu, který zahrnoval Chris, její spolužačku, bednu zábavní pyrotechniky a kancelář zástupce ředitele. Jediným možným řešením bylo (k velkému zármutku admirála Taylora a k velké radosti studentky Taylorové) vyloučení ze studia. Nakonec i sám Richard Taylor kapituloval a umožnil dceři studium archeologie na Cochranově univerzitě.
Povýšení své sestry na vedoucího archeologické expedice sice pomohla sama Terry, ale i ta měla podezření, že impulzivní sestra by to bez ochranné ruky nedotáhla ani na zástupce vedoucího. Z toho usoudila, že admirál Taylor svou mladší dceru přeci jen nezatratil. A bylo toho potřeba, odfrkla si pobaveně Terry. Jakýkoliv její nadřízený, který se Chris znelíbil, měl nakonec pocit, že ho přejel nákladní vůz. A podřízení, kteří nesplňovali Chrisina prapodivná kritéria, zase dostali pocit, že je nákladní vůz vláčí za sebou. Není divu, že většina – ne všichni, opravila se Terry – jejích současných podřízených nespadá do kategorie „normální člověk“. Závislost na karetních hrách patřila k menším odchylkám od normálu. Většině z nich by Terry nepůjčila ani staromódní šroubovák a to, že Chris měla na Archeologickém oddělení Vědeckého institutu Flotily pověst ze řetězu utržené bojové hlavice, celou situaci dokreslovalo. Chris měla ve zvyku pohrdat autoritami, vytáčet ty, kteří se snadno nechají (netřeba zmiňovat nadporučíka Rončeviče), provokovat mužskou část posádky a pobuřovat tu ženskou část. Nicméně Terry věděla, že ji její sestra dokáže kdykoli podpořit a také to, že kdo si získal Chrisin respekt svými schopnostmi, těžko ho pak ztrácí. Ačkoliv někteří muži by raději, kdyby to byl jen respekt.
Terryin pohled upoutal Daniel Jackson. Hlavně tím, že na rozdíl od ostatních, o které kdy Chris projevila „zájem“, se od ní nedržel dál. Zase na druhou stranu, nezná její pověst, takže asi neví, že ona s tím nepřestane. Ale Terry Daniel připadal jako rozvážný člověk, který dokáže číst v lidech. Ze tří „navrátilců“ se on dokázal nejlépe smířit s tím, že jsou v budoucnosti. To, že onen „Star Trek“ znal nejméně, mu nejspíše pomohlo. Terry si ale nedokázala představit jeho pocity, když se tu jako archeolog prohrabává minulostí, která byla jeho současnost, respektive blízká budoucnost. Terry si sama nedokázala představit, že by zemřela, po čtyřech stoletích se vrátila a zjišťovala, o co vlastně přišla. Pokud by – jako v případě Daniela – „zaspala“ další světovou válku, byla by jen ráda. Za Daniela byla ráda, že válka pohřbila většinu záznamů, protože si nedokázala představit jeho setkání se staletí vzdálenými příbuznými.
Samantha Carterová, plukovník dnes již neexistujícího Letectva Spojených států Amerických, byla jiný případ. Ona nemusela složitě pátrat po příbuzných, její syn je rovnou nejslavnější postavou v poválečné historii lidstva. Terry si byla jistá, že svým způsobem je Sam hrdá na svého syna, ale až příliš skromně odmítala pocty své osobě. Ne, ona přeci nesestavila warp pohon. Ona pomáhala sestavit ještě dokonalejšího předchůdce warp pohonu, dodala si pro sebe Terry. Velkou roli očividně hrálo i to, že Sam zemřela ve vysokém věku, na rozdíl od ostatních dvou. Stále se musela vyrovnávat s tím, že vypadá i funguje jinak, než jí vzpomínky tvrdí. Sam ale už vypadala, že si je toho vědoma, a možná si to i užívala. Koneckonců, kdo dostane šanci žít podruhé?
Sam se automaticky stala vůdcem trojice. Přesně tak Terry připadala – vůdce nějakého týmu, za kterým lidé půjdou kamkoliv. Zároveň i téměř geniální vědec, kombinace, která na pohled působila divně, ale u Sam se tyto vlastnosti skloubily v jakousi harmonii. Terry si Sam nedokázala představit někde v kanceláři, odkud by posílala lidi na mise. Z vědomí, že posílá lidi na smrt a ona sama sedí v bezpečí, by jistojistě začala ohryzávat stěny.
Přesně tak se často cítila Terry, a proto chodila na výsadky sama. Její první důstojník Harry Kim brzy kapituloval na svou nejdůležitější úlohu, a to právě zabránit svému kapitánovi vystavovat svůj život nebezpečí mimo loď. Harry se sice zpočátku přel, ale bez valného úspěchu, a tak mu zbyla druhá úloha prvního důstojníka. Respektive druhá i třetí. První důstojník má jako kapitánův zástupce hrát roli ozvučné desky, ale zároveň i ďáblova advokáta. Záleželo na tom, jestli bylo třeba rozhodnutí (nebo myšlenkové pochody) kapitána před zbytkem posádky podpořit nebo kapitána upozornit na jiné alternativy. Harry ale nebyl typ důstojníka, který se kapitána snaží zviklat (jinak by Terry nedovolil jít na výsadek, třeba i ručně), a tak se role ďáblova advokáta zhostit sám od sebe nadporučík Stjepan Rončevič. Pak si Terry někdy na můstku připadala přebytečná, protože veškerá diskuse se točila kolem Harryho (obhajujícího Terryino stanovisko) a Stjepana (prosazujícího odlišné možnosti).
Terry si občas – ne často, přiznala si – s tím nedokázala poradit, a tak jen seděla ve svém křesle a čekala, co se z toho vyvine. Sam vypadala, že by si dokázala zjednat víc autority, a nemusela by snad ani křičet. A když už jsem zase u Sam, pomyslila Terry, musím se jí konečně zeptat na toho O‘Neilla…
Z myšlenek Terry vytrhnulo zašeptání. Lindsey asi zapomněla, že vnitřní okruhy skafandrů přenáší zřetelně i jakýkoliv šepot.
„Tohle je k ničemu,“ řekla Lindsey hodně potichu.
Sam si očividně uvědomila, že je slyší každý, a tak ani nezeslabila hlas. „Neříkám, že ne. Alespoň to běží.“
„To sice jo,“ zavrčela Lindsey, „ale říká nám to hov…“ Terry viděla, jak sebou Lindsey trhla, když zjistila, co říká. „Prostě nám to neřekne nic,“ opravila se spěšně, „vždyť si to i myslí, že jsme v koróně plynnýho obra,“ mávla rukou k panelu.
„A máme na výběr něco jiného než to zkoušet anebo s tím praštit?“ otázala se Sam rezignovaně.
Lindsey vydala pobavené odfrknutí. „Ne s tím praštit, ale do toho praštit.“ A než ji mohla Sam zastavit, kopla do otevřeného krytu od kabeláže panelu. Ten na chvíli pohasl a pár chvil nato se zase rozsvítil.
„Anebo takhle,“ pokývala Sam hlavou.
A potom Lindsey Nowáková, kdysi podplukovník. Lindsey Terry hned od začátku připadala nevyzpytatelná (což se před chvílí potvrdilo) a trochu ztřeštěná. Ne že člověk, který rozumí věcem až příliš dobře, nebyl „nějak“ ztřeštěný. Lindsey se na Tolkienu rychle zabydlela a s posádkou neměla žádná nedorozumění. Ne že by se necítila jiná, ale přijala to a basta. Terry si ovšem byla jistá, že pokud by nastala vážná situace, Lindsey by se ovládla a chovala se podle okolností. Přeci jen, podle svých slov byla předtím zástupcem velitele jedné z pozemských lodí. A na to místo nepustí leckoho (ačkoliv Terry každý pohled do zrcadla, přiváděl k pochybám a šibalskému úsměvu).
„Tak to bychom měli,“ ozvala se pojednou Sam a otočila se k Terry, zdravou ruku položenou na té zavěšené na pásce. Okamžitě si tím získala pozornost všech.
„Pokud jste doufali, že tuhle loď dostanete v celku nebo, že snad bude i létat, zapomeňte na to. Ledaže byste věděli, jak nahradit přes devadesát procent pláště, který láva roztavila, a spojit trup s můstkovou „hlavou“, která se rovnou utrhla.“
„Co teda máme?“ zeptala se Chris úzkostlivě.
„Hyperpohon je bez poškození,“ usmála se Sam povzbudivě, „kvůli tomu jsme sem šli, ne? Každopádně pak už to moc nezbývá. Motory jsou pryč, generátor štítu taky. Jediný coilgun, který je snad v pořádku, se nachází pod pravobočním hangárem. Ten by mohl být taky nepoškozený, vzhledem k tomu, že všechny odpovídače stíhaček z toho hangáru signalizují zelenou. A ze senzorů zbyl jen škvarek, který si stále myslí, že jsme příliš blízko plynného obra.“
„Tak to nám moc práce nezbývá,“ pravil Sigi a vzal si přes rameno trojici transportních tyčí. „Ukažte nám ten hyperzázrak…“
„Tolkiene, tady kapitán, slyšíte nás?“
Terry odpovědělo jen zapraskání zesilovače signálu, ale víc nic. Zkusila to proto znova. Jádro hyperpohonu bylo již odpojené od zbytku lodě a trojice transportních tyčí stála kolem něj. Zpětně si Terry uvědomila, že na něco takového by se hodila minimálně čtveřice tyčí, ale nechtěla již hnát Sigiho zpět na Tolkiena. Trojúhelník tvořený tyčemi se sotva vešel do malého prostoru kolem jádra, ale nakonec se podařilo najít potřebnou pozici.
Terry, slyšíme vás, ozval se pojednou hlas Harryho Kima. Trochu vám to trvalo.
„Ten vrak moc nespolupracoval.“ Terry musela zadržet smích, když si všimla, jak dotčeně se Lindsey zatvářila na slovo „vrak“. „Sigi mě informoval, že nechal vyklidit skladiště čtyři…“
Jo, na suvenýry. Předpokládám, že chcete vyzvednout
„Moc se nám tu líbí, ale já bych se chtěla vyspat a Sigi si zase brousí zuby na ten hyperpohon.“
Chápu, uchechtl se hlas.
Terry kývla na Sigiho a ten aktivoval tyče. Tyče propojilo červené světlo a krátce nato byl prostor mezi tyčemi proskenován a zvýrazněn. Lidské oči neznamenaly víc, než spojené tyče, ale za normálních podmínek takto označená tělesa zářila na senzorech jako rodící se hvězda. V současných podmínkách snad stačila na komplikovaný transport.
Máme to, signál sice kolísá, ale neorganickou hmotu odchylky nepoškodí
„Jinými slovy,“ povzdychl si Sigi směrem k Lindsey, „musíme pěšky zas až nahoru.“
„Energii,“ pronesla nakonec Terry.
Jádro hyperpohonu obalila stříbřitá mlha transportního paprsku. Rozklad trval sice několikrát déle, chvílemi se dokonce zdálo, že se jádro rematerializuje zpět, ale nakonec celé zmizelo.
Zásilka na palubě. Poštovné a balné můžete doplatit zpětně
„Ale nejprve si dam dvacet,“ zívla Terry ke komunikátoru…
„Máte tu volno?“
Hlas Alexeje Talejnikova málem zanikl v mumraji Přední Patnáctky. Sam Carterová odtrhla zrak od černě vesmíru a vzhlédla. Alex nesl talíř naložený něčím, co vypadalo jako velká kopa zeleninového salátu (jen vypadalo, protože pozemský zeleninový salát neobsahoval nic modrého).
„Ale jistě…ehm,“ zahleděla se na pecky na jeho krku a zamračila se, „nadporučíku?“
Alex jakoby mimoděk přejel prstem své označení hodnosti a představil se: „Ano, nadporučík Alexej Talejnikov. A vy musíte být plukovník Cochranová.“
Sam se smutně usmála. „Plukovník možná kdysi, ale teď už nemám v čem sloužit. A co se týče mého příjmení, tohle je svázáno s minulostí, kterou si zatím nechci připomínat. Říkejte mi Sam. Nebo Carterová, pokud trváte na vykání.“
„Když na tom trváte…Sam,“ pronesl Alex a posadil se.
„Proč jste si vybral tenhle stůl?“ zeptala se Sam a očima obsáhla prostor kolem. „Máte tu spoustu volných míst.“
„Vypadáte, že si nutně potřebujete promluvit. Vlastně se divím, že si vás nepřišel vyzpovídat Andy…“
„Andy?“
„Andrew Walker. Náš lodní poradce a barman zároveň. Divila byste se, kolik lidí se vyzpovídá nad skleničkou.“
Sam odvrátila hlavu a opět se zahleděla z okna. „Mýlíte se, ve skutečnosti chci být sama. Ale klidně zůstaňte, nakonec se mi společnost bude i hodit. Řekněte mi,“ obrátila se zpět na Alexe, „vždy to na ženy zkoušíte takhle?“
Alex se zarazil s vidličkou napůl cesty k ústům. „Cože? Ne…ne. Nic takového jsem neměl v úmyslu. Pokud vás moje přítomnost obtěžuje, samozřejmě odejdu.“
Sam zacukaly koutky úst. „Jen žertuji. Řekla jsem, že můžete zůstat.“ Pak si povzdechla. „Prostě potřebuji přijít na jiné myšlenky.“
„Budoucnosti neujdete,“ zašeptal Alex, „je všude kolem vás, Sam.“
„To je to na mě tolik vidět?“
„Ano, vypadáte jako zavřené zvíře. Hádám správně, když se tak cítíte jen na lodi?“
„Když už na tom trváte,“ řekla Sam a poposedla si a zahleděla na Alexe. „Je to… tak neskutečné. Pořád si nemohu připustit, že všechno, co jsem znala je pryč, a že tohle je budoucnost, na níž mám podíl. Myslela jsem si, že když se podívám dolů na naši starou loď, že emocionálně přijmu pravdu, ale ono je to ještě horší.
Mám pocit, jako bych byla cizinec, pozorovatel, vetřelec. Já sem nepatřím, tohle není moje doba. Já už jsem jednou zemřela, sledovala, jak moji přátelé umírají ve válkách o Zemi i v těch pozemských.“ Zamrkala, aby zahnala slzy. „Teď mám novou možnost žít, ale já nevím, jestli ji vůbec chci! Možná, kdyby to byla jen budoucnost, tak bych si dokázala zvyknout, ale tady mne minulost dohnala. Nebo spíš, jsem se vrátila a nechala se dohnat. Musela jsem vědět, jak se teď budu cítit, a proto logicky musím dojít k tomu, že se děje něco strašného, co opravdu vyžaduje i mou přítomnost. Ale stejně si to nechci připustit. Já tady nechci být, já sem nechci patřit! Nechci, aby mě lidi uctívali pro to, co udělal můj syn!“
Sam málem vyskočila ze židle. To, co začínalo jako vypovídání se z potíží, skončilo jako lavina hlasitých výkřiků. I přes okolní ruch se několik lidí zvědavě otočilo. Alex zrozpačitěl.
„Jste v pořádku?“
„Ne, nejsem!“ odsekla Sam a opět stočila pohled na mrazivou temnotu vesmíru za oknem. Jediný měsíc planety přivedla orbita lodě do zorného pole. Měsíc se vyloupl zpoza kotouče planety a postupně se okrýval. Tolkienova oběžná rychlost byla mnohokrát větší než jeho, a tak loď měsíc postupně doháněla. Sam v tom pohledu hledala uklidnění, a když sebrala ztracenou kontrolu i odvahu, otočila hlavu na svého společníka.
„Promiňte,“ omluvila se tiše. „je to zkrátka pro mě těžké“
Tentokrát to byl Alex, kdo vypadal naštvaně. „Nechci být nezdvořilý, ale nepřipadáte si jako sobec? Jak myslíte, že se cítíme my, co o vás víme? Vám připadá těžké vyrovnat se se současností, ale my se musíme vyrovnat s minulostí, o které jsme doteď nevěděli. Vám tohle – pro vás stále budoucnost, i když už byste tomu mohla začít říkat současnost – připadá cizí. Nicméně jste jednak měla šanci si to rozmyslet, podle toho, co tvrdíte o… povznesení. A druhak, čekala jste, že za čtyři století se nic nezmění?“ Sam zaraženě zavrtěla hlavou. „Tak vidíte, ale my teď zjišťujeme, že skoro půl století před třetí světovou válkou se odehrálo jinak! Že Země byla již před Prvním kontaktem katalyzátorem mezihvězdného – ne dokonce mezigalaktického! – dění. Jak byste se cítila vy, kdybyste se dozvěděla, že stoletou válku ve skutečnosti vedli o jadernou energii, hm?“ Tázavě se pak zadíval na Sam. Ta na něj jen zírala s otevřenýma očima.
„Asi…ukřivděně,“ zakolísal nakonec Sam hlas, „ukřivděně, že historie lhala. Ale nevěřila bych. Alespoň ne bez důkazů.“
„A pokud by ten důkaz seděl proti vám a vykládal o tom?“ přisadil si Alex, načež se Sam opětovně zarazila.
„No tak vidíte,“ usmál se Alex. „Zkuste to vidět i jiného úhlu. A nakonec, kdo má šanci zažít budoucnost?“
Sam se maličko pousmála. Alex vypadal, že skončil, a vrhnul se na salát. Sam si nadporučíka prohlížela, jako by ho viděla poprvé a napjatý výraz jí o malinko zjihl.
„Je to dobré?“ zeptala se po chvíli Sam.
„Jinak bych si to nedával,“ zahuhňal Alex s plnou pusou. Chvílí žvýkal, polkl a pokračoval. „Tohle není budoucnost, kde jíme proteinovou kaši o chuti i konzistenci bláta. My jíme to, co chceme. A to může být skoro cokoliv.“
„Já vím, replikátory. Přece jen jsem nějaký ten Star Trek viděla… A co jsou ty modré věci?“ Pokynula hlavou k Alexovu talíři.
„Tohle je bolianský salát a to modré je zelný červ.“ Sam se otřásla a Alex se nato zakabonil. „Přesně takhle reagují všichni, kdo se ptají. Nicméně ti, kdo se rozhodnou ochutnat jsou často překvapeni. Existují totiž tři druhy bolianských červů, respektive je jen jeden, ale liší se druhem zelí, kterým se krmí. Nikdy nevíte, na který druh narazíte. A navíc, nechutnají jako maso… spíš jako mrkev, řepa, a kedluben. Neochutnáte?“ Řekl a postrčil talíř směrem k Sam.
„Ne děkuji, už jsem jedla,“ oznámila Sam spěšně.
„Jak myslíte,“ kvitoval to vesele Alex a pokračoval v jídle. Sam ho po celou tu dobu pozorovala.
„Co děláte po službě, nadporučíku?“ zeptala se, když dojedl.
„Když už trváte na oslovování křestními jmény, já jsem Alex…“
„Beru na vědomí,“ řekla Sam. Zvedla se z opěradla židle a lokty se opřela o stůl. Prsty ve vzduchu propletla a položila na ně hlavu, načež se upřeně zahleděla na Alexe. Tolkien právě dohnal měsíc a ten jako velký šedý kotouč zmizel za posledním pravým oknem baru. Do místnosti vstoupilo několik lidí, podle civilních šatů členové archeologické mise Christine Taylorové. Chris mezi nimi nebyla, ale mohutná postav postava Goeffreye Kebhy se nedala přehlídnout. Nic z toho ovšem Sam nevnímala.
„…a ohledně té služby,“ pokračoval Alex, „ta mi skončila těsně předtím, než jsem přišel sem. A abych předešel vaší dotěrné otázce,“ usmál se a Sam taky, „jdu spát. Na planetě jste možná měli den, ale u nás se čtyřiadvacetihodinová rotace dostala na noc, takže se cítím přetažený. Pokud chcete vědět, co budu dělat po tom, jdu do simulátoru. Jestli se tahle loď vydá do té galaxie Gryfona…“
„Pegase,“ opravila ho Sam, „galaxie Pegase.“
Alex jen mávnul rukou. „Prostě tam, kde jsou ti zlí hoši, co potrápí i Q. A já jsem vyšel ze cviku s ovládáním lodě třídy Defiant. Pokud chcete, můžete se ke mne v simulátoru připojit. Teď ale,“ začal se zvedat ze židle, „jdu do své kajuty.“
Sam se také zvedla, snad až příliš spěšně. „Doprovodím vás.“
„To není nutné,“ zavrtěl Alex vztyčenou dlaní směrem k Sam, „cesta je dlouhá. Musíme o osm palub výše turbovýtahem a pak přes polovinu sekce pěšky.“
„Nevadí,“ alespoň mi můžete říct něco o lodi.
Alex vypadal, že uvažuje, ale po krátké chvilce mlčky přikývl a odnesl talíř recyklovat do replikátoru. K Sam se připojil u dveří ven z baru. Ta celá zářila a poprvé za celou dobu vypadla na svůj skutečný, biologický věk, který doktor odhadl na pětadvacet až třicet u všech tří navrátivších.
„Asi nejúžasnější jsou simulátory,“ začal. „Opravdu si musíte zkusit Kobayashi Maru…“ Dveře baru se za nimi zavřely.
O deset minut později se oba zastavili na palubě sedm.
„Rád jsem si s vámi popovídal, ale potřebuji si odpočinout,“ řekl Alex a otevřel dveře do své kajuty. „Pokud máte zájem o návštěvu simulátoru…“ nechal větu vyznít do ztracena, protože Sam vypadala, že chce něco říct. Nakonec ale jen zavrtěla hlavou.
„Tak nashledanou později, Sam. Koneckonců, vaše společnost mi byla příjemná,“ rozloučil se a zamířil do kajuty. Nestačil udělat ani jeden krok, když ho zarazilo ostré nadechnutí. Otočil na Sam hlavou a překvapeně sledoval, jak ho Sam strčila dovnitř kajuty. Tam ho políbila…
Už zase…
…cítila se, jako by jí každá buňka měla explodovat. Ne… cítil se. Teď již zřetelně cítila, že ona je vlastně on. Vědomí měla rozpolcené. Byla si vědoma sama sebe, ale cítila i jeho mysl. Jeho myšlenky byly zmatené, přeplněné… Avšak vnímala to samé, co tehdy on. Bylo to skutečně tehdy? Čas se teď stal cizí veličinou. Naprosto neměřitelnou a trvalou. Vše ubíhalo neuvěřitelně rychle, ale přitom měla čas rozebrat každou svou – jeho – buňku a to čím prochází. Každý atom jeho těla byl vytržen ze svého místa a přeměněn na to nejzákladnější – energii. Přesto i v té energii měly i atomy svou jedinečnou podstatu. Ze svého místa pozorovatele dokázala rozlišit stopy jednotlivých atomů. Tato energie vířila někam pryč, do dálky, někam mezi naprosto cizí hvězdy.
Pak jim oběma projel tělem i myslí ohnivý zášleh smrtícího chladu, když se každá buňka znovu z energie zrodila… a on ležel na podlaze. Vzduch, který nasál, byl umělý, až příliš dokonalý a prost pachů. S námahou zvedl hlavu a ona spatřila to, co on. Ve dlouhém světlém tunelu na něj shlížela dvojice stínů. Nemohly být větší než on, ale on ležel na zemi, zatímco ony stály. Neznatelně potřásl hlavou a obraz se pročistil. Dvojice postav nabyla tvarů hubených, křehkých postaviček s nepoměrně velkými hlavami. Pohnul rty, aby něco řekl, ale vyšel jen nesrozumitelný shluk slabik. Teda pro ni nesrozumitelný, protože cítila, že on – ačkoli také neví – chápe jejich význam…
On stál před rozložitým, plešatějícím mužem, v němž si ona uvědomila jeho nadřízeného. Ten končil větu: „…na osmnáctihodinové poradě s prezidentem.“ On na to odpověděl: „Myslel jsem, že telefonujete…“
…tak jako ona byla v jeho mysli, cítila, že v jeho mysli je ještě jedna jiná. Silná mysl, schopna tu jeho okamžitě potlačit, ale to nedělala. Vlastně se právě podřizovala té jeho. Ne myšlenkám nebo příkazům, ale spíš nevědomým podstatám jeho mysli. Bylo to něco, co znala i ona, ale nechápala, jak může být tak silný – smysl pro povinnost. On se ohlédl a ona zjistila, že vedle něj běží nějaká žena. První, co ji napadlo, byla milenka, ale to, co přinutilo druhou mysl podřídit se, nebylo citové, ale stejně intenzivní – opravdu neskonale silné nutkání vykonat to, co je správné.
Během dalšího otočení mužovy hlavy zaregistrovala pronásledovatele. Podle něho měl být cíl již blízko, ale nebylo mu dopřáno se tam dostat. I on to poznal dřív, než ho bolest srazila k zemi. Druhá mysl najednou projevila surové zděšení. Nejprve to vypadalo, že chce převzít vládu nad tělem i myslí, ale pak prostě zmizela. Stejně tak, jako něco zmizelo z mužova těla. On pak ztratil vědomí, jako svíčka, která zhasne ve vodě, a jí tak zakryl všechny její smysly, ať už jich bylo, kolik chce…
Cítila z něj silné emoce. Vztek a zmatenost. Také beznadějnost. On povídal, skoro křičel: „…přijít o rozum. Zbláznit se. Zešílet. Zmagořit…“ A přitom kreslil něco kečupem a hořčicí na talíř. Vše kolem bylo rozmazané, tolik intenzivní byly jeho emoce.
…najednou bylo vše jiné, ale dost podobné. Jeho vědomí bylo plné tmy, ale tentokrát jen spal. Z klidu jeho nevědomých myšlenek poznala, že dobrovolně. Pak se jeho těla něco zmocnilo. Nevěděla co, protože když nevnímal on, ani ona nemohla. Pustilo ho to a on se šokem probral. I zavřenými víčky mu procházelo oranžové světlo. Když otevřel oči, spatřil jasně zářící objekt připomínající něco mezi koulí a hvězdicí. Pak bylo jeho i její vědomí násilně potlačeno. Krátce nato bylo to, co ještě z jeho vědomí fungovalo, uchopeno a jakoby roztrženo. Přesto z něj nic nechybělo. Najednou jako by tu jeho tělo bylo dvakrát, ale podruhé byl jiný, mladší. Ta druhá část mysli, identická s tou první byla vložena do toho druhého. Ale mysl protestovala, ona s ní byla nějak spojena, spřízněna, a proto věděla, co se děje. Ona kopie jeho mysli se pak vsákla do druhého těla. Přesněji řečeno, byla vložena, ale mysl nezůstala v mozku, ale na čas pronikla do každé buňky, do každé šroubovice DNA, kam se uložila ke spánku. Poslední, co ona vnímala, byl pocit spřízněnosti, který sama cítila k té jeho mysli, té původní i kopii…
Před ním stál muž, jehož rysy pořádně nevnímala. On poslouchal, jak druhý muž povídá: „Anubis je jedním z nás.“ Kdo je Anubis nevěděla, sice to jméno nedávno slyšela, ale nevěděla. Zato on to věděl a zaplnila ho spalující nenávist. „Co?!“ vykřikl. Druhý muž odvětil: „Jakýmsi pokřiveným způsobem.“ Druhý muž, v němž poznala Daniela Jacksona…
Ozvalo se zapípání.
Pak se Terry probudila.
Terry se posadila na posteli. Čím byl tento sen (Vize? Vzpomínky?) konkrétnější a komplexnější než dříve, tím více byla zpocená a zničená. Skoro jako by ani nespala. Shodila tedy propocené pyžamo a navlékla na sebe župan, který používala, když nevěděla – nebo nechtěla si rozmýšlet – co v soukromí na sebe.
Jako vždy si v replikátoru objednala sklenici studené vody. Tentokrát ale neodešla k oknu, ale zamířila do koupelny. Sonickou sprchu zavrhla okamžitě. Potřebovala cítit chladivý dotek vody na tváři, jak jí smývá veškerou únavu a starost. Do nastavených dlaní si napustila ledově studenou vodu a vychrstla si ji na obličej. Nechala vodu odkapávat zpět do umyvadla a mezitím zdvihla oči, aby zkontrolovala, jak po takové noci vypadá. Ostře zasykla a rázem zapomněla na nějakou vodu i sny.
Ze zrcadla na ni zaraženě (stejně zaraženě jako se cítila sama) zírala Terry Taylorová. Ale ne taková, jak znala sebe sama. Její obraz zaujímal přesně stejný postoj jako ona, přece to byl jen obraz, ale lišil se. Vlasy jejího obrazu nebyly rozpuštěné, jak si je Terry nechala přes noc, ale spletené do jednoduchého copu. Snad byly i o třetinu kratší, ale hlavně byly hnědé! Terry sáhla po jednom ze svých pramenů a přitáhla jej před obličej. Obraz ji napodobil stejně, akorát uchopil celý cop. Terry sklopila oči ke svým vlasům a zamračila se – stále byly zlatavě blonďaté. Obraz její výraz dokonale napodobil, z čehož Terry usoudila, že ať už vidí kohokoliv, ona zase vidí ji a ne sebe. Obě se na sebe zkoumavě zadívaly.
Navzájem se zkoumavě prohlížely a Terry zaregistrovala, že obraz má na bradě nezřetelnou jizvu. Podivila se, jakto že si ji ta druhá nenechala odstranit. Takovéto povrchová jizvy nejsou problém. Terry sice znala lidi, kteří si jizvy nechali jako připomínku, ale sama mezi ně nepatřila. Ale co ta druhá? Ta si zase všimla, že Terry tu jizvu nemá a určitě se jí myslí honily opačné myšlenky.
Celkově ta druhá žena působila spíše ztrhaně, rozhodně víc než jak se Terry cítila ze snu. Jako by ji každodenní stres ničil. Nakonec si Terry dokonce uvědomila, že ta druhá ani není oblečená jako ona. Zatímco Terry měla svůj župan, ta druhá už byla oblečena v uniformě. Ale jaké uniformě! Nebyla to současná uniforma, která měla v horní časti pod krkem šedou barvu, nýbrž uniforma, která se už několik let nepoužívala. Ta, která měla horní část ještě barevnou podle zařazení, tedy v tomto případě červenou.
Terry se zamračila. Co to má být? Zrcadlo do minulosti? Ne, to ne. Terry nikdy neměla vlasy na hnědo ani obarvené a žádnou jizvu na bradě nikdy neměla. Tak co to k čertu je? Jsou snad její smysly ještě zmateny oním snem? Necítila se ale nijak omámená, jen unavená. Vidí ji přeci tak jasně. Nebo že by… Terry na paralelní vesmíry sice věřila, ale myslela, že takové věci se stávají jen Enterprise. Jestli je ta druhá z paralelního vesmíru, tak proč zrovna tahle? Proč nevidí ty stovky, tisíce jiných svých alternativ v jiných vesmírech? Možná je to ale jen obraz, obraz, který prostě její mozek špatně zpracoval. Zřejmě nespala moc dlouho.
Přiložila ruku k zrcadlu a ta druhá ji přiložila na stejné místo z druhé strany. Terry nevěděla, co myslela, že se stane. Snad čekala, že se navzájem dotknou, že ucítí přes sklo teplo jejích prstů. Ale cítila jen chlad zrcadla. Opravdu jen zmatený obraz.
Přikývla.
V dalším okamžiku úlekem odskočila od zrcadla.
Její obraz nepřikývl. Ta druhá zavrtěla hlavou!
A také úlekem odskočila.
Zapípal intercom. Terry si uvědomila, že to bylo to, co ji už prve probudilo.
Terry přivítala tohle vytržení a vyběhla z koupelny. Zmáčkla přijímací tlačítko intercomu vedle své postele.
„Kapitán,“ oznámila.
Terry, jste v pořádku? zeptal se hlas komandéra Kima.
„Ano, naprosto. Děje se něco?“
Před pěti minutami jste neodpověděla ne mé volání Aha tak tohle zapípání mě probudilo, vzpomněla si Terry. Nedostavila jste se na naplánovanou schůzi vyšších důstojníků. Schůzi? Tu přece naplánovala na 20:00. Spát šla krátce po půlnoci lodního času. To je nemožné, pomyslela si a pohlédla na časomíru. Srdce se jí málem zastavilo úlekem. 21:06. Takže Harry na ni čekal celou hodinu. A spala přes dvacet hodin, tolik nespala ani po náročných fyzických trénincích na Akademii. Proč si tedy připadá, jako by spala desetkrát míň?
„Promiňte Harry. Zkusím vám to vysvětlit, až dorazím. Zatím vám musí stačit, že jsem zaspala?“
Zaspala? zhrozil se Harry přesně, jak čekala.
„Potom,“ zastavila Terry jeho další otázku. Počkejte na mě v mé pracovně.
Jistě, Kim konec.
Takže spala dvacet hodin, přemítala, zatímco se oblékala do uniformy. Vždyť ale se mi toho tolik nezdálo. A unavená si připadám více než, když jsem šla spát. Potřásla hlavou. Asi únava z moc dlouhého spánku. Některým lidem neprospívá, když spí moc dlouho, mě asi taky ne. Na okamžik se zastavila u okna. Ale okolní vesmír jí odpověď nedal. Zkusila se ponořit do své paměti, jestli se jí nezdálo ještě něco. Ohmatala ten sen, který si pamatovala a hledala něco ještě hlouběji. Odhrnovala vrstvu snu za vrstvou, až narazila na nějaké vlákno. Zaplavil ji pocit předtuchy… ne předtuchy, spíše… varování. Ale před čím? Před tím snem? Nebo snad ten sen, bylo ono varování? Jemně za to vlákno zatáhla.
V tom samém okamžiku ve vesmíru před ní vykvetla exploze. V dálce vesmíru zářilo chladně modré světlo výbuchem ve tvaru přesýpacích hodin. Nepodobalo se to čemukoliv jinému, co Terry doteď znala. Samotná podstata vesmíru se tam zmítala v agónii. Napravo od této exploze se objevily další. Některé citelně blíž. Během několika okamžiků před Terry zářilo na deset takových úkazů. Zatím žádný příliš blízko, ale brzy se některá objeví i tady. O tom nepochybovala. Klepla na svůj komunikátor.
„Kapitán můstku.“
Ticho.
„Kapitán strojovně.“
Ticho.
„Kapitán komandéru Kimovi.“
Stále nic.
„Počítači,“ oslovila své okolí, „najdi komandéra Kima.“
„Komandér Kim není na palubě,“ oznámil klidný ženský hlas počítače.
„Počítači, najdi vysoké důstojníky na palubě.“
„Kapitán Theresa Taylorová, kapitánova ubikace.“
„To je vše?“ nevzdávala to Terry.
„Potvrzuji.“
„Počítači, kolik lidí je na palubě?“
„Jeden. Kapitán Theresa Taylorová.“
„Cože? Jak se to stalo?“ vykřikla zoufale Terry.
„Prosím, formulujte dotaz.“
„Kdy zmizela posádka z lodi?“
„Posádka lodi je stále na palubě.“
Terry byla stále zmatenější. „Jaký je seznam posádky?“
„Kapitán Theresa Taylorová.“
Terry otupěle zírala z okna neschopna nic říct. Nakonec jedna z explozí vykvetla přímo uprostřed lodi.
Terry otevřela oči a zjistila, že stále stojí před oknem ve své kajutě. Vesmír před ní byl klidný, jako by to vše byla jen iluze. A ona byla, uvědomila si Terry. Celé tohle se stalo v její hlavě. Že by to bylo to, proč tak dlouho spala? Někdo jí poslal tohle varování. Ale kdo a jak? A před čím? Varování, co se stane, když selže? To, že neudělá něco správně, přece nemůže mít za následek apokalypsu. Tichý hlásek v hlavě ji ale přesvědčil o opaku. S mocí Q si nelze zahrávat…
Už se zdržela dost. Může si to promyslet později v soukromí. Nebo by to možná i měla probrat s ostatními. Přeci jen, asi se to týká naší mise. Zamířila k soukromému výtahu, jednomu z vylepšení téhle třídy lodí oprati ostatním. I dříve bývala kapitánova kajuta na palubě dvě pod můstkem, ale pokud chtěl kapitán do pracovny, musel projít chodbou a přes můstek. Takhle se mohla dostat do své pracovny jednoduše malým výtahem. Zlé jazyky sice říkaly, že nyní není jisté, že když jde kapitán do pracovny, jestli jde pracovat, nebo spát do ubikace, ale kapitán je přeci jen kapitán.
Terry vyjela výtahem do své pracovny. Tam na ni již čekal Harry Kim se zvědavým výrazem.
„Teď ne Harry,“ zadržela ho, „asi to bylo víc než jen zaspání. Budem to muset probrat všichni, hlavně s naší trojkou.“
Harry pokrčil rameny a prošel dveřmi na můstek. Terry ho následovala a zamířila přes můstek do konferenční místnosti. Na můstku ale udělala jen pár kroků, když se jí zatmělo před očima. Měla pocit, jako by ji najednou naplnila veškerá únava, jakou kdy měla. Bez vlády nad svým tělem se sesunula na zem. Harry se stejně jako ostatní osazenstvo můstku zděšeně otočil. Okamžitě si pak klepl na komunikátor.
„Kim Doktorovi. Chci vás na můstku, hned!“
O dvě sekundy později holoemitory můstku „zhmotnily“ Doktora. Víc již Terry neviděla, protože jí poklesla víčka. Chtěla jen spát…
Part VI
Terry se opřela o jednu z konzol a sledovala, jak Lindsey Nowáková spolu se Sigi Youngem zapojovali kabeláž fúzního minireaktoru do otevřeného krytu jednoho z panelů a potýkali se přitom s nekompatibilním rozhraním. Věděla, že na její lodi by se našlo dost předsudkářů, kteří by tvrdili, že napojit něco na čtyři století starou technologii musí být hračka, ale Terry si zároveň přiznala, že takoví lidé se najdou všude. Pravda, útroby lodě připomínaly vnitřek námořní lodě před třetí světovou válkou, ale na druhou stranu, loď byla čistě vojenská (jak tvrdila Samantha Carterová a Terry neměla důvod jim nevěřit) a na nějaké pohodlí se tu očividně nehrálo. Zároveň ale loď skrývala takové technologie, že by polovina Vědeckého institutu Flotily rezignovala, jen aby se v téhle staré, leč úžasné hrčce mohli hrabat. To, že většina těchto technologií je víceméně mimozemského původu by pro lidi admirála de la Croixové byla už třešnička na dortu. Terry se proti své vůli ušklíbla, když si představila, jak by samotná admirálka reagovala na zprávu, že warp pohon nejen vychází z hyperpohonu, ale že se dokonce objevila i matka Zeframa Cochrana. To by Sam neměla do konce života klid. Ačkoliv, dřív nebo později se to na veřejnost dostane. Z toho, jak zvládla Sam poznat, usoudila, že ona by tak vychloubačná nebyla, ale vsadila by dva prsty levé ruky, že někdo by tu zprávu prodal novinám během hodiny, co by tato informace opustila velitelský tým Tolkiena.
Terry ze zamyšlení probralo nadšené zavýsknutí. Zvedla hlavu a uviděla, jak se Lindsey vítězoslavně usmívá. Pár okamžiků nato se rozsvítilo červené nouzové osvětlení. Panely v místnosti začaly svítit svojí vlastní září a Terry dokonce zaslechla jemné šumění klimatizačních jednotek. Sam se zvedla ze země, kde do té doby seděla (tři se u otevřeného panelu prostě nevešli a navíc měla jednu ruku chromou), a odešla přes celou místnost k jednomu z velkých panelů. Obrazovka nad ní po chvíli práce začala chrlit údaje. Přesto Sam očividně nebyla spokojená, protože zavrtěla hlavou a opět začala jedinou volnou rukou pracovat na panelu. Během minuty, kdy Lindsey zkontrolovala přísun energie, se sama vydala na pomoc Sam. Sigi zatím vzal do ruky první za čtyř transportních tyčí a trikodérem začal projíždět diagnostiku.
Tohle bude ještě na dlouho, pomyslela si Terry kysele. Mysl jí nedala jinou šanci než zase začít přemýšlet a rozebírat. Sigiho měla na očích, byl tedy automatický cíl jejích myšlenek. I přes své pátrání mimo osobní složky nezjistila, kde se Sigi vzal na její lodi. Z úst několika lidí Operačního oddělení Flotily (které řídil Richard Taylor, otec Terry) zaslechla polohlasné narážky, že jeden z jeho patronů musí být vedoucí jedné ze sekcí admirality. Pro Terry nebylo těžké domyslet si, že jde o admirála Francois de la Croixová (přáteli kvůli svému špatně vyslovitelnému jménu přezdívaná „Kroska“, podřízenými – samozřejmě mimo doslech admirála – Crossová), vedoucí Vědeckého institutu Flotily. Pak by dávalo smysl, že Terry Sigiho nenašla na žádném seznamu posádek řádných lodí. On totiž nesloužil na řádné lodi, ale na experimentálních projektech. Při jedné z formálních návštěv na admiralitě donutila nejmenovaného asistenta de la Croixové podřeknout se, a pak už nebylo těžké vymámit z něj zbytek. Sigi sloužil na experimentálním modelu USS. Hawking, testovacím modelu třídy Courageous. Zaslechla navíc něco o lodi jménem Relativity, ale na diskrétní dotazy na tuto loď jí odpovídalo jen zděšení a pohledy „kde-jste-se-to-sakra-dozvěděla“. Terry se rozhodla, že šťourat do vosího hnízda nemá cenu a vzdala soukromé pátrání. Nevyloučila ale možnost, že se Sigiho zeptá osobně.
Terry váhala, jestli to je moudré. Sigi si sice udržuje chování a pověst klauna, ale Terry už poznala, že pod bombastickým zevnějškem se skrývá chladně uvažující mozek, který se nezastaví před žádnou překážkou. A který dokáže ocenit lidi, pomyslela si Terry v duchu. Každý, kdo se k Sigimu choval dobře, mohl se dočkat přátelských šprýmů. Nicméně ten, kdo si to u Sigiho rozházel, měl to u něj rozlité navždy. To nejlepší v co jste mohli pak doufat, bylo zvýšení relativní vlhkosti v kajutě na sto procent nebo dveře otevírající se ve chvíli, kdy se sprchujete. Na druhou stranu, zasmála se Terry pro sebe, jeho nečekané vtípky mají jedno plus. Žádný výcvik nedokáže v člověku zvýšit ostražitost tak, jako blížící se speciální datum jako Halloween nebo narozeniny kapitána. Obzvláště poté, co Sigi na oslavy dne nezávislosti vypnul gravitaci po celé lodi. Následné pozvání na kobereček – samozřejmě v spíše přátelském duchu, což u nadporučíka Rončeviče vyvolalo bouři nevole – skončilo dnes již legendárním prohlášením, že „je vám schopen na Halloween odpálit warp jádro, jen aby byla sranda.“ Přesto ho Terry měla ráda. Jednak se ukázal jako skvělý člověk a jednak spadal přesně do kategorie inženýrů „nemožné ihned, zázraky na počkání“.
Ano, Sigi dokonce překonal i svého učitele, kapitána LaForge, ale je jedna vědecko-technická věc, ve které je Terry citelně lepší – teorie warp pole. Sigi nevěděl (a ani nikdo jiný na lodi), že externě působila jako poradce při vývoji pokročilého warp pole a reaktoru AM/ARA. Terry vlastně nevěděla, kde se v ní vzalo nadání a zájem o tuto problematiku. Každopádně si ji vyhmátla warp sekce Vědeckého institutu Flotily poté, co na její popud Tolkien B provedl několik úprav, které zlepšily hospodaření warp jádra s energií o 7 %. Terry tomuto vylepšení nějakou váhu nepřikládala, prostě si všimla něčeho, co jiní ne, ale někdo byl jiného názoru. Proto pak polovinu svého volna strávila na subprostorových diskusích se Stanicí Cháron. Sigi nemohl vědět, že jeho tolik opečovávané warp jádro existuje jen proto, že Terry přišla na to, jak vyřešit rozpad krystalů dilithia při intenzivním slučování hmoty s antihmotou za přítomnosti dvou opačně polarizovaných elektromagnetických polí (takhle řečeno by Terry nevěděla, o co jde, ale při simulacích nebyl ten problém popsán touhle příšerností). Kromě pár drobností, které už dodali ostatní výzkumníci, šlo o pouhé rozdělení jádra na dva protisměrné tubusy – každý využívající elektromagnetické pole o opačné polaritě pro přívod hmoty a antimhoty, které se spojovaly až u slučovacího uzlu. Vzhledově ovšem pokročilé jádro vypadalo, jako dvě vedle sebe stojící jádra.
O warp poli toho sice Terry věděla tolik, co celá strojovna dohromady, ale čestně si přiznala, že nic jiného tak dobře nezvládá. Však je taky kapitán, ne inženýr. Co se týče praktické vědy, měla by sama problém opravit si replikátor. Dokonce Terry zaznamenala technika, který byl jejím opakem. Opravil cokoliv, ale měl málo pojem o tom, jak to funguje – respektive nedával najevo, že to ví. Prostě ten člověk opravil věc jen tím, že byla rozbitá. Když to nefachá, je někde chyba. A kde je chyba, dá se zase odstranit. Basta! Jak prostě její sestra jednou parafrázovala jedno pořekadlo (Ha! Jeden člověk přeci jen ví o Terryině podílu na vývoji třídy Courageous!) – Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. A kdo to nedokáže ani učit, ten velí.
Očima mimoděk zatěkala ke své sestře. Christine „Chris“ Taylorová byla ovládnuta svou archeologickou částí osobnosti, že se úplně zapomněla ochomítat kolem doktora Jacksona a činit dvojsmyslné narážky. Chris nebyla sestrou Terry úplně, jen z otcovy strany. Matkou Terry byla Rollana Ysera, doktorka pocházející z jedné z okrajových pozemských kolonií. Bohužel, rok a půl po narození Terry se raketoplán s doktorkou na palubě zařadil mezi „ztracené a nenalezené.“ Kapitán Taylor ztráty své ženy velmi želel a útěchu hledal v krátkých milostných záletech. Výsledkem jednoho z nich byla Chris a z lingvistky Harriet leWittové se stala nové paní Taylorová.
Přestože se Richard Taylor na své dcery upnul, rozhodl se, že on sám ví, co je pro ně nejlepší, a postupně je obě poslal na Hvězdnou akademii. Na rozdíl od Terry, která proti rozhodnutí svého otce neměla námitky, našla Chris zalíbení v archeologii a vojenská disciplína Akademie jí začala lézt na nervy. V důsledku toho došlo hned v prvním ročníku jejího studia k incidentu, který zahrnoval Chris, její spolužačku, bednu zábavní pyrotechniky a kancelář zástupce ředitele. Jediným možným řešením bylo (k velkému zármutku admirála Taylora a k velké radosti studentky Taylorové) vyloučení ze studia. Nakonec i sám Richard Taylor kapituloval a umožnil dceři studium archeologie na Cochranově univerzitě.
Povýšení své sestry na vedoucího archeologické expedice sice pomohla sama Terry, ale i ta měla podezření, že impulzivní sestra by to bez ochranné ruky nedotáhla ani na zástupce vedoucího. Z toho usoudila, že admirál Taylor svou mladší dceru přeci jen nezatratil. A bylo toho potřeba, odfrkla si pobaveně Terry. Jakýkoliv její nadřízený, který se Chris znelíbil, měl nakonec pocit, že ho přejel nákladní vůz. A podřízení, kteří nesplňovali Chrisina prapodivná kritéria, zase dostali pocit, že je nákladní vůz vláčí za sebou. Není divu, že většina – ne všichni, opravila se Terry – jejích současných podřízených nespadá do kategorie „normální člověk“. Závislost na karetních hrách patřila k menším odchylkám od normálu. Většině z nich by Terry nepůjčila ani staromódní šroubovák a to, že Chris měla na Archeologickém oddělení Vědeckého institutu Flotily pověst ze řetězu utržené bojové hlavice, celou situaci dokreslovalo. Chris měla ve zvyku pohrdat autoritami, vytáčet ty, kteří se snadno nechají (netřeba zmiňovat nadporučíka Rončeviče), provokovat mužskou část posádky a pobuřovat tu ženskou část. Nicméně Terry věděla, že ji její sestra dokáže kdykoli podpořit a také to, že kdo si získal Chrisin respekt svými schopnostmi, těžko ho pak ztrácí. Ačkoliv někteří muži by raději, kdyby to byl jen respekt.
Terryin pohled upoutal Daniel Jackson. Hlavně tím, že na rozdíl od ostatních, o které kdy Chris projevila „zájem“, se od ní nedržel dál. Zase na druhou stranu, nezná její pověst, takže asi neví, že ona s tím nepřestane. Ale Terry Daniel připadal jako rozvážný člověk, který dokáže číst v lidech. Ze tří „navrátilců“ se on dokázal nejlépe smířit s tím, že jsou v budoucnosti. To, že onen „Star Trek“ znal nejméně, mu nejspíše pomohlo. Terry si ale nedokázala představit jeho pocity, když se tu jako archeolog prohrabává minulostí, která byla jeho současnost, respektive blízká budoucnost. Terry si sama nedokázala představit, že by zemřela, po čtyřech stoletích se vrátila a zjišťovala, o co vlastně přišla. Pokud by – jako v případě Daniela – „zaspala“ další světovou válku, byla by jen ráda. Za Daniela byla ráda, že válka pohřbila většinu záznamů, protože si nedokázala představit jeho setkání se staletí vzdálenými příbuznými.
Samantha Carterová, plukovník dnes již neexistujícího Letectva Spojených států Amerických, byla jiný případ. Ona nemusela složitě pátrat po příbuzných, její syn je rovnou nejslavnější postavou v poválečné historii lidstva. Terry si byla jistá, že svým způsobem je Sam hrdá na svého syna, ale až příliš skromně odmítala pocty své osobě. Ne, ona přeci nesestavila warp pohon. Ona pomáhala sestavit ještě dokonalejšího předchůdce warp pohonu, dodala si pro sebe Terry. Velkou roli očividně hrálo i to, že Sam zemřela ve vysokém věku, na rozdíl od ostatních dvou. Stále se musela vyrovnávat s tím, že vypadá i funguje jinak, než jí vzpomínky tvrdí. Sam ale už vypadala, že si je toho vědoma, a možná si to i užívala. Koneckonců, kdo dostane šanci žít podruhé?
Sam se automaticky stala vůdcem trojice. Přesně tak Terry připadala – vůdce nějakého týmu, za kterým lidé půjdou kamkoliv. Zároveň i téměř geniální vědec, kombinace, která na pohled působila divně, ale u Sam se tyto vlastnosti skloubily v jakousi harmonii. Terry si Sam nedokázala představit někde v kanceláři, odkud by posílala lidi na mise. Z vědomí, že posílá lidi na smrt a ona sama sedí v bezpečí, by jistojistě začala ohryzávat stěny.
Přesně tak se často cítila Terry, a proto chodila na výsadky sama. Její první důstojník Harry Kim brzy kapituloval na svou nejdůležitější úlohu, a to právě zabránit svému kapitánovi vystavovat svůj život nebezpečí mimo loď. Harry se sice zpočátku přel, ale bez valného úspěchu, a tak mu zbyla druhá úloha prvního důstojníka. Respektive druhá i třetí. První důstojník má jako kapitánův zástupce hrát roli ozvučné desky, ale zároveň i ďáblova advokáta. Záleželo na tom, jestli bylo třeba rozhodnutí (nebo myšlenkové pochody) kapitána před zbytkem posádky podpořit nebo kapitána upozornit na jiné alternativy. Harry ale nebyl typ důstojníka, který se kapitána snaží zviklat (jinak by Terry nedovolil jít na výsadek, třeba i ručně), a tak se role ďáblova advokáta zhostit sám od sebe nadporučík Stjepan Rončevič. Pak si Terry někdy na můstku připadala přebytečná, protože veškerá diskuse se točila kolem Harryho (obhajujícího Terryino stanovisko) a Stjepana (prosazujícího odlišné možnosti).
Terry si občas – ne často, přiznala si – s tím nedokázala poradit, a tak jen seděla ve svém křesle a čekala, co se z toho vyvine. Sam vypadala, že by si dokázala zjednat víc autority, a nemusela by snad ani křičet. A když už jsem zase u Sam, pomyslila Terry, musím se jí konečně zeptat na toho O‘Neilla…
Z myšlenek Terry vytrhnulo zašeptání. Lindsey asi zapomněla, že vnitřní okruhy skafandrů přenáší zřetelně i jakýkoliv šepot.
„Tohle je k ničemu,“ řekla Lindsey hodně potichu.
Sam si očividně uvědomila, že je slyší každý, a tak ani nezeslabila hlas. „Neříkám, že ne. Alespoň to běží.“
„To sice jo,“ zavrčela Lindsey, „ale říká nám to hov…“ Terry viděla, jak sebou Lindsey trhla, když zjistila, co říká. „Prostě nám to neřekne nic,“ opravila se spěšně, „vždyť si to i myslí, že jsme v koróně plynnýho obra,“ mávla rukou k panelu.
„A máme na výběr něco jiného než to zkoušet anebo s tím praštit?“ otázala se Sam rezignovaně.
Lindsey vydala pobavené odfrknutí. „Ne s tím praštit, ale do toho praštit.“ A než ji mohla Sam zastavit, kopla do otevřeného krytu od kabeláže panelu. Ten na chvíli pohasl a pár chvil nato se zase rozsvítil.
„Anebo takhle,“ pokývala Sam hlavou.
A potom Lindsey Nowáková, kdysi podplukovník. Lindsey Terry hned od začátku připadala nevyzpytatelná (což se před chvílí potvrdilo) a trochu ztřeštěná. Ne že člověk, který rozumí věcem až příliš dobře, nebyl „nějak“ ztřeštěný. Lindsey se na Tolkienu rychle zabydlela a s posádkou neměla žádná nedorozumění. Ne že by se necítila jiná, ale přijala to a basta. Terry si ovšem byla jistá, že pokud by nastala vážná situace, Lindsey by se ovládla a chovala se podle okolností. Přeci jen, podle svých slov byla předtím zástupcem velitele jedné z pozemských lodí. A na to místo nepustí leckoho (ačkoliv Terry každý pohled do zrcadla, přiváděl k pochybám a šibalskému úsměvu).
„Tak to bychom měli,“ ozvala se pojednou Sam a otočila se k Terry, zdravou ruku položenou na té zavěšené na pásce. Okamžitě si tím získala pozornost všech.
„Pokud jste doufali, že tuhle loď dostanete v celku nebo, že snad bude i létat, zapomeňte na to. Ledaže byste věděli, jak nahradit přes devadesát procent pláště, který láva roztavila, a spojit trup s můstkovou „hlavou“, která se rovnou utrhla.“
„Co teda máme?“ zeptala se Chris úzkostlivě.
„Hyperpohon je bez poškození,“ usmála se Sam povzbudivě, „kvůli tomu jsme sem šli, ne? Každopádně pak už to moc nezbývá. Motory jsou pryč, generátor štítu taky. Jediný coilgun, který je snad v pořádku, se nachází pod pravobočním hangárem. Ten by mohl být taky nepoškozený, vzhledem k tomu, že všechny odpovídače stíhaček z toho hangáru signalizují zelenou. A ze senzorů zbyl jen škvarek, který si stále myslí, že jsme příliš blízko plynného obra.“
„Tak to nám moc práce nezbývá,“ pravil Sigi a vzal si přes rameno trojici transportních tyčí. „Ukažte nám ten hyperzázrak…“
„Tolkiene, tady kapitán, slyšíte nás?“
Terry odpovědělo jen zapraskání zesilovače signálu, ale víc nic. Zkusila to proto znova. Jádro hyperpohonu bylo již odpojené od zbytku lodě a trojice transportních tyčí stála kolem něj. Zpětně si Terry uvědomila, že na něco takového by se hodila minimálně čtveřice tyčí, ale nechtěla již hnát Sigiho zpět na Tolkiena. Trojúhelník tvořený tyčemi se sotva vešel do malého prostoru kolem jádra, ale nakonec se podařilo najít potřebnou pozici.
Terry, slyšíme vás, ozval se pojednou hlas Harryho Kima. Trochu vám to trvalo.
„Ten vrak moc nespolupracoval.“ Terry musela zadržet smích, když si všimla, jak dotčeně se Lindsey zatvářila na slovo „vrak“. „Sigi mě informoval, že nechal vyklidit skladiště čtyři…“
Jo, na suvenýry. Předpokládám, že chcete vyzvednout
„Moc se nám tu líbí, ale já bych se chtěla vyspat a Sigi si zase brousí zuby na ten hyperpohon.“
Chápu, uchechtl se hlas.
Terry kývla na Sigiho a ten aktivoval tyče. Tyče propojilo červené světlo a krátce nato byl prostor mezi tyčemi proskenován a zvýrazněn. Lidské oči neznamenaly víc, než spojené tyče, ale za normálních podmínek takto označená tělesa zářila na senzorech jako rodící se hvězda. V současných podmínkách snad stačila na komplikovaný transport.
Máme to, signál sice kolísá, ale neorganickou hmotu odchylky nepoškodí
„Jinými slovy,“ povzdychl si Sigi směrem k Lindsey, „musíme pěšky zas až nahoru.“
„Energii,“ pronesla nakonec Terry.
Jádro hyperpohonu obalila stříbřitá mlha transportního paprsku. Rozklad trval sice několikrát déle, chvílemi se dokonce zdálo, že se jádro rematerializuje zpět, ale nakonec celé zmizelo.
Zásilka na palubě. Poštovné a balné můžete doplatit zpětně
„Ale nejprve si dam dvacet,“ zívla Terry ke komunikátoru…
„Máte tu volno?“
Hlas Alexeje Talejnikova málem zanikl v mumraji Přední Patnáctky. Sam Carterová odtrhla zrak od černě vesmíru a vzhlédla. Alex nesl talíř naložený něčím, co vypadalo jako velká kopa zeleninového salátu (jen vypadalo, protože pozemský zeleninový salát neobsahoval nic modrého).
„Ale jistě…ehm,“ zahleděla se na pecky na jeho krku a zamračila se, „nadporučíku?“
Alex jakoby mimoděk přejel prstem své označení hodnosti a představil se: „Ano, nadporučík Alexej Talejnikov. A vy musíte být plukovník Cochranová.“
Sam se smutně usmála. „Plukovník možná kdysi, ale teď už nemám v čem sloužit. A co se týče mého příjmení, tohle je svázáno s minulostí, kterou si zatím nechci připomínat. Říkejte mi Sam. Nebo Carterová, pokud trváte na vykání.“
„Když na tom trváte…Sam,“ pronesl Alex a posadil se.
„Proč jste si vybral tenhle stůl?“ zeptala se Sam a očima obsáhla prostor kolem. „Máte tu spoustu volných míst.“
„Vypadáte, že si nutně potřebujete promluvit. Vlastně se divím, že si vás nepřišel vyzpovídat Andy…“
„Andy?“
„Andrew Walker. Náš lodní poradce a barman zároveň. Divila byste se, kolik lidí se vyzpovídá nad skleničkou.“
Sam odvrátila hlavu a opět se zahleděla z okna. „Mýlíte se, ve skutečnosti chci být sama. Ale klidně zůstaňte, nakonec se mi společnost bude i hodit. Řekněte mi,“ obrátila se zpět na Alexe, „vždy to na ženy zkoušíte takhle?“
Alex se zarazil s vidličkou napůl cesty k ústům. „Cože? Ne…ne. Nic takového jsem neměl v úmyslu. Pokud vás moje přítomnost obtěžuje, samozřejmě odejdu.“
Sam zacukaly koutky úst. „Jen žertuji. Řekla jsem, že můžete zůstat.“ Pak si povzdechla. „Prostě potřebuji přijít na jiné myšlenky.“
„Budoucnosti neujdete,“ zašeptal Alex, „je všude kolem vás, Sam.“
„To je to na mě tolik vidět?“
„Ano, vypadáte jako zavřené zvíře. Hádám správně, když se tak cítíte jen na lodi?“
„Když už na tom trváte,“ řekla Sam a poposedla si a zahleděla na Alexe. „Je to… tak neskutečné. Pořád si nemohu připustit, že všechno, co jsem znala je pryč, a že tohle je budoucnost, na níž mám podíl. Myslela jsem si, že když se podívám dolů na naši starou loď, že emocionálně přijmu pravdu, ale ono je to ještě horší.
Mám pocit, jako bych byla cizinec, pozorovatel, vetřelec. Já sem nepatřím, tohle není moje doba. Já už jsem jednou zemřela, sledovala, jak moji přátelé umírají ve válkách o Zemi i v těch pozemských.“ Zamrkala, aby zahnala slzy. „Teď mám novou možnost žít, ale já nevím, jestli ji vůbec chci! Možná, kdyby to byla jen budoucnost, tak bych si dokázala zvyknout, ale tady mne minulost dohnala. Nebo spíš, jsem se vrátila a nechala se dohnat. Musela jsem vědět, jak se teď budu cítit, a proto logicky musím dojít k tomu, že se děje něco strašného, co opravdu vyžaduje i mou přítomnost. Ale stejně si to nechci připustit. Já tady nechci být, já sem nechci patřit! Nechci, aby mě lidi uctívali pro to, co udělal můj syn!“
Sam málem vyskočila ze židle. To, co začínalo jako vypovídání se z potíží, skončilo jako lavina hlasitých výkřiků. I přes okolní ruch se několik lidí zvědavě otočilo. Alex zrozpačitěl.
„Jste v pořádku?“
„Ne, nejsem!“ odsekla Sam a opět stočila pohled na mrazivou temnotu vesmíru za oknem. Jediný měsíc planety přivedla orbita lodě do zorného pole. Měsíc se vyloupl zpoza kotouče planety a postupně se okrýval. Tolkienova oběžná rychlost byla mnohokrát větší než jeho, a tak loď měsíc postupně doháněla. Sam v tom pohledu hledala uklidnění, a když sebrala ztracenou kontrolu i odvahu, otočila hlavu na svého společníka.
„Promiňte,“ omluvila se tiše. „je to zkrátka pro mě těžké“
Tentokrát to byl Alex, kdo vypadal naštvaně. „Nechci být nezdvořilý, ale nepřipadáte si jako sobec? Jak myslíte, že se cítíme my, co o vás víme? Vám připadá těžké vyrovnat se se současností, ale my se musíme vyrovnat s minulostí, o které jsme doteď nevěděli. Vám tohle – pro vás stále budoucnost, i když už byste tomu mohla začít říkat současnost – připadá cizí. Nicméně jste jednak měla šanci si to rozmyslet, podle toho, co tvrdíte o… povznesení. A druhak, čekala jste, že za čtyři století se nic nezmění?“ Sam zaraženě zavrtěla hlavou. „Tak vidíte, ale my teď zjišťujeme, že skoro půl století před třetí světovou válkou se odehrálo jinak! Že Země byla již před Prvním kontaktem katalyzátorem mezihvězdného – ne dokonce mezigalaktického! – dění. Jak byste se cítila vy, kdybyste se dozvěděla, že stoletou válku ve skutečnosti vedli o jadernou energii, hm?“ Tázavě se pak zadíval na Sam. Ta na něj jen zírala s otevřenýma očima.
„Asi…ukřivděně,“ zakolísal nakonec Sam hlas, „ukřivděně, že historie lhala. Ale nevěřila bych. Alespoň ne bez důkazů.“
„A pokud by ten důkaz seděl proti vám a vykládal o tom?“ přisadil si Alex, načež se Sam opětovně zarazila.
„No tak vidíte,“ usmál se Alex. „Zkuste to vidět i jiného úhlu. A nakonec, kdo má šanci zažít budoucnost?“
Sam se maličko pousmála. Alex vypadal, že skončil, a vrhnul se na salát. Sam si nadporučíka prohlížela, jako by ho viděla poprvé a napjatý výraz jí o malinko zjihl.
„Je to dobré?“ zeptala se po chvíli Sam.
„Jinak bych si to nedával,“ zahuhňal Alex s plnou pusou. Chvílí žvýkal, polkl a pokračoval. „Tohle není budoucnost, kde jíme proteinovou kaši o chuti i konzistenci bláta. My jíme to, co chceme. A to může být skoro cokoliv.“
„Já vím, replikátory. Přece jen jsem nějaký ten Star Trek viděla… A co jsou ty modré věci?“ Pokynula hlavou k Alexovu talíři.
„Tohle je bolianský salát a to modré je zelný červ.“ Sam se otřásla a Alex se nato zakabonil. „Přesně takhle reagují všichni, kdo se ptají. Nicméně ti, kdo se rozhodnou ochutnat jsou často překvapeni. Existují totiž tři druhy bolianských červů, respektive je jen jeden, ale liší se druhem zelí, kterým se krmí. Nikdy nevíte, na který druh narazíte. A navíc, nechutnají jako maso… spíš jako mrkev, řepa, a kedluben. Neochutnáte?“ Řekl a postrčil talíř směrem k Sam.
„Ne děkuji, už jsem jedla,“ oznámila Sam spěšně.
„Jak myslíte,“ kvitoval to vesele Alex a pokračoval v jídle. Sam ho po celou tu dobu pozorovala.
„Co děláte po službě, nadporučíku?“ zeptala se, když dojedl.
„Když už trváte na oslovování křestními jmény, já jsem Alex…“
„Beru na vědomí,“ řekla Sam. Zvedla se z opěradla židle a lokty se opřela o stůl. Prsty ve vzduchu propletla a položila na ně hlavu, načež se upřeně zahleděla na Alexe. Tolkien právě dohnal měsíc a ten jako velký šedý kotouč zmizel za posledním pravým oknem baru. Do místnosti vstoupilo několik lidí, podle civilních šatů členové archeologické mise Christine Taylorové. Chris mezi nimi nebyla, ale mohutná postav postava Goeffreye Kebhy se nedala přehlídnout. Nic z toho ovšem Sam nevnímala.
„…a ohledně té služby,“ pokračoval Alex, „ta mi skončila těsně předtím, než jsem přišel sem. A abych předešel vaší dotěrné otázce,“ usmál se a Sam taky, „jdu spát. Na planetě jste možná měli den, ale u nás se čtyřiadvacetihodinová rotace dostala na noc, takže se cítím přetažený. Pokud chcete vědět, co budu dělat po tom, jdu do simulátoru. Jestli se tahle loď vydá do té galaxie Gryfona…“
„Pegase,“ opravila ho Sam, „galaxie Pegase.“
Alex jen mávnul rukou. „Prostě tam, kde jsou ti zlí hoši, co potrápí i Q. A já jsem vyšel ze cviku s ovládáním lodě třídy Defiant. Pokud chcete, můžete se ke mne v simulátoru připojit. Teď ale,“ začal se zvedat ze židle, „jdu do své kajuty.“
Sam se také zvedla, snad až příliš spěšně. „Doprovodím vás.“
„To není nutné,“ zavrtěl Alex vztyčenou dlaní směrem k Sam, „cesta je dlouhá. Musíme o osm palub výše turbovýtahem a pak přes polovinu sekce pěšky.“
„Nevadí,“ alespoň mi můžete říct něco o lodi.
Alex vypadal, že uvažuje, ale po krátké chvilce mlčky přikývl a odnesl talíř recyklovat do replikátoru. K Sam se připojil u dveří ven z baru. Ta celá zářila a poprvé za celou dobu vypadla na svůj skutečný, biologický věk, který doktor odhadl na pětadvacet až třicet u všech tří navrátivších.
„Asi nejúžasnější jsou simulátory,“ začal. „Opravdu si musíte zkusit Kobayashi Maru…“ Dveře baru se za nimi zavřely.
O deset minut později se oba zastavili na palubě sedm.
„Rád jsem si s vámi popovídal, ale potřebuji si odpočinout,“ řekl Alex a otevřel dveře do své kajuty. „Pokud máte zájem o návštěvu simulátoru…“ nechal větu vyznít do ztracena, protože Sam vypadala, že chce něco říct. Nakonec ale jen zavrtěla hlavou.
„Tak nashledanou později, Sam. Koneckonců, vaše společnost mi byla příjemná,“ rozloučil se a zamířil do kajuty. Nestačil udělat ani jeden krok, když ho zarazilo ostré nadechnutí. Otočil na Sam hlavou a překvapeně sledoval, jak ho Sam strčila dovnitř kajuty. Tam ho políbila…
Už zase…
…cítila se, jako by jí každá buňka měla explodovat. Ne… cítil se. Teď již zřetelně cítila, že ona je vlastně on. Vědomí měla rozpolcené. Byla si vědoma sama sebe, ale cítila i jeho mysl. Jeho myšlenky byly zmatené, přeplněné… Avšak vnímala to samé, co tehdy on. Bylo to skutečně tehdy? Čas se teď stal cizí veličinou. Naprosto neměřitelnou a trvalou. Vše ubíhalo neuvěřitelně rychle, ale přitom měla čas rozebrat každou svou – jeho – buňku a to čím prochází. Každý atom jeho těla byl vytržen ze svého místa a přeměněn na to nejzákladnější – energii. Přesto i v té energii měly i atomy svou jedinečnou podstatu. Ze svého místa pozorovatele dokázala rozlišit stopy jednotlivých atomů. Tato energie vířila někam pryč, do dálky, někam mezi naprosto cizí hvězdy.
Pak jim oběma projel tělem i myslí ohnivý zášleh smrtícího chladu, když se každá buňka znovu z energie zrodila… a on ležel na podlaze. Vzduch, který nasál, byl umělý, až příliš dokonalý a prost pachů. S námahou zvedl hlavu a ona spatřila to, co on. Ve dlouhém světlém tunelu na něj shlížela dvojice stínů. Nemohly být větší než on, ale on ležel na zemi, zatímco ony stály. Neznatelně potřásl hlavou a obraz se pročistil. Dvojice postav nabyla tvarů hubených, křehkých postaviček s nepoměrně velkými hlavami. Pohnul rty, aby něco řekl, ale vyšel jen nesrozumitelný shluk slabik. Teda pro ni nesrozumitelný, protože cítila, že on – ačkoli také neví – chápe jejich význam…
On stál před rozložitým, plešatějícím mužem, v němž si ona uvědomila jeho nadřízeného. Ten končil větu: „…na osmnáctihodinové poradě s prezidentem.“ On na to odpověděl: „Myslel jsem, že telefonujete…“
…tak jako ona byla v jeho mysli, cítila, že v jeho mysli je ještě jedna jiná. Silná mysl, schopna tu jeho okamžitě potlačit, ale to nedělala. Vlastně se právě podřizovala té jeho. Ne myšlenkám nebo příkazům, ale spíš nevědomým podstatám jeho mysli. Bylo to něco, co znala i ona, ale nechápala, jak může být tak silný – smysl pro povinnost. On se ohlédl a ona zjistila, že vedle něj běží nějaká žena. První, co ji napadlo, byla milenka, ale to, co přinutilo druhou mysl podřídit se, nebylo citové, ale stejně intenzivní – opravdu neskonale silné nutkání vykonat to, co je správné.
Během dalšího otočení mužovy hlavy zaregistrovala pronásledovatele. Podle něho měl být cíl již blízko, ale nebylo mu dopřáno se tam dostat. I on to poznal dřív, než ho bolest srazila k zemi. Druhá mysl najednou projevila surové zděšení. Nejprve to vypadalo, že chce převzít vládu nad tělem i myslí, ale pak prostě zmizela. Stejně tak, jako něco zmizelo z mužova těla. On pak ztratil vědomí, jako svíčka, která zhasne ve vodě, a jí tak zakryl všechny její smysly, ať už jich bylo, kolik chce…
Cítila z něj silné emoce. Vztek a zmatenost. Také beznadějnost. On povídal, skoro křičel: „…přijít o rozum. Zbláznit se. Zešílet. Zmagořit…“ A přitom kreslil něco kečupem a hořčicí na talíř. Vše kolem bylo rozmazané, tolik intenzivní byly jeho emoce.
…najednou bylo vše jiné, ale dost podobné. Jeho vědomí bylo plné tmy, ale tentokrát jen spal. Z klidu jeho nevědomých myšlenek poznala, že dobrovolně. Pak se jeho těla něco zmocnilo. Nevěděla co, protože když nevnímal on, ani ona nemohla. Pustilo ho to a on se šokem probral. I zavřenými víčky mu procházelo oranžové světlo. Když otevřel oči, spatřil jasně zářící objekt připomínající něco mezi koulí a hvězdicí. Pak bylo jeho i její vědomí násilně potlačeno. Krátce nato bylo to, co ještě z jeho vědomí fungovalo, uchopeno a jakoby roztrženo. Přesto z něj nic nechybělo. Najednou jako by tu jeho tělo bylo dvakrát, ale podruhé byl jiný, mladší. Ta druhá část mysli, identická s tou první byla vložena do toho druhého. Ale mysl protestovala, ona s ní byla nějak spojena, spřízněna, a proto věděla, co se děje. Ona kopie jeho mysli se pak vsákla do druhého těla. Přesněji řečeno, byla vložena, ale mysl nezůstala v mozku, ale na čas pronikla do každé buňky, do každé šroubovice DNA, kam se uložila ke spánku. Poslední, co ona vnímala, byl pocit spřízněnosti, který sama cítila k té jeho mysli, té původní i kopii…
Před ním stál muž, jehož rysy pořádně nevnímala. On poslouchal, jak druhý muž povídá: „Anubis je jedním z nás.“ Kdo je Anubis nevěděla, sice to jméno nedávno slyšela, ale nevěděla. Zato on to věděl a zaplnila ho spalující nenávist. „Co?!“ vykřikl. Druhý muž odvětil: „Jakýmsi pokřiveným způsobem.“ Druhý muž, v němž poznala Daniela Jacksona…
Ozvalo se zapípání.
Pak se Terry probudila.
Terry se posadila na posteli. Čím byl tento sen (Vize? Vzpomínky?) konkrétnější a komplexnější než dříve, tím více byla zpocená a zničená. Skoro jako by ani nespala. Shodila tedy propocené pyžamo a navlékla na sebe župan, který používala, když nevěděla – nebo nechtěla si rozmýšlet – co v soukromí na sebe.
Jako vždy si v replikátoru objednala sklenici studené vody. Tentokrát ale neodešla k oknu, ale zamířila do koupelny. Sonickou sprchu zavrhla okamžitě. Potřebovala cítit chladivý dotek vody na tváři, jak jí smývá veškerou únavu a starost. Do nastavených dlaní si napustila ledově studenou vodu a vychrstla si ji na obličej. Nechala vodu odkapávat zpět do umyvadla a mezitím zdvihla oči, aby zkontrolovala, jak po takové noci vypadá. Ostře zasykla a rázem zapomněla na nějakou vodu i sny.
Ze zrcadla na ni zaraženě (stejně zaraženě jako se cítila sama) zírala Terry Taylorová. Ale ne taková, jak znala sebe sama. Její obraz zaujímal přesně stejný postoj jako ona, přece to byl jen obraz, ale lišil se. Vlasy jejího obrazu nebyly rozpuštěné, jak si je Terry nechala přes noc, ale spletené do jednoduchého copu. Snad byly i o třetinu kratší, ale hlavně byly hnědé! Terry sáhla po jednom ze svých pramenů a přitáhla jej před obličej. Obraz ji napodobil stejně, akorát uchopil celý cop. Terry sklopila oči ke svým vlasům a zamračila se – stále byly zlatavě blonďaté. Obraz její výraz dokonale napodobil, z čehož Terry usoudila, že ať už vidí kohokoliv, ona zase vidí ji a ne sebe. Obě se na sebe zkoumavě zadívaly.
Navzájem se zkoumavě prohlížely a Terry zaregistrovala, že obraz má na bradě nezřetelnou jizvu. Podivila se, jakto že si ji ta druhá nenechala odstranit. Takovéto povrchová jizvy nejsou problém. Terry sice znala lidi, kteří si jizvy nechali jako připomínku, ale sama mezi ně nepatřila. Ale co ta druhá? Ta si zase všimla, že Terry tu jizvu nemá a určitě se jí myslí honily opačné myšlenky.
Celkově ta druhá žena působila spíše ztrhaně, rozhodně víc než jak se Terry cítila ze snu. Jako by ji každodenní stres ničil. Nakonec si Terry dokonce uvědomila, že ta druhá ani není oblečená jako ona. Zatímco Terry měla svůj župan, ta druhá už byla oblečena v uniformě. Ale jaké uniformě! Nebyla to současná uniforma, která měla v horní časti pod krkem šedou barvu, nýbrž uniforma, která se už několik let nepoužívala. Ta, která měla horní část ještě barevnou podle zařazení, tedy v tomto případě červenou.
Terry se zamračila. Co to má být? Zrcadlo do minulosti? Ne, to ne. Terry nikdy neměla vlasy na hnědo ani obarvené a žádnou jizvu na bradě nikdy neměla. Tak co to k čertu je? Jsou snad její smysly ještě zmateny oním snem? Necítila se ale nijak omámená, jen unavená. Vidí ji přeci tak jasně. Nebo že by… Terry na paralelní vesmíry sice věřila, ale myslela, že takové věci se stávají jen Enterprise. Jestli je ta druhá z paralelního vesmíru, tak proč zrovna tahle? Proč nevidí ty stovky, tisíce jiných svých alternativ v jiných vesmírech? Možná je to ale jen obraz, obraz, který prostě její mozek špatně zpracoval. Zřejmě nespala moc dlouho.
Přiložila ruku k zrcadlu a ta druhá ji přiložila na stejné místo z druhé strany. Terry nevěděla, co myslela, že se stane. Snad čekala, že se navzájem dotknou, že ucítí přes sklo teplo jejích prstů. Ale cítila jen chlad zrcadla. Opravdu jen zmatený obraz.
Přikývla.
V dalším okamžiku úlekem odskočila od zrcadla.
Její obraz nepřikývl. Ta druhá zavrtěla hlavou!
A také úlekem odskočila.
Zapípal intercom. Terry si uvědomila, že to bylo to, co ji už prve probudilo.
Terry přivítala tohle vytržení a vyběhla z koupelny. Zmáčkla přijímací tlačítko intercomu vedle své postele.
„Kapitán,“ oznámila.
Terry, jste v pořádku? zeptal se hlas komandéra Kima.
„Ano, naprosto. Děje se něco?“
Před pěti minutami jste neodpověděla ne mé volání Aha tak tohle zapípání mě probudilo, vzpomněla si Terry. Nedostavila jste se na naplánovanou schůzi vyšších důstojníků. Schůzi? Tu přece naplánovala na 20:00. Spát šla krátce po půlnoci lodního času. To je nemožné, pomyslela si a pohlédla na časomíru. Srdce se jí málem zastavilo úlekem. 21:06. Takže Harry na ni čekal celou hodinu. A spala přes dvacet hodin, tolik nespala ani po náročných fyzických trénincích na Akademii. Proč si tedy připadá, jako by spala desetkrát míň?
„Promiňte Harry. Zkusím vám to vysvětlit, až dorazím. Zatím vám musí stačit, že jsem zaspala?“
Zaspala? zhrozil se Harry přesně, jak čekala.
„Potom,“ zastavila Terry jeho další otázku. Počkejte na mě v mé pracovně.
Jistě, Kim konec.
Takže spala dvacet hodin, přemítala, zatímco se oblékala do uniformy. Vždyť ale se mi toho tolik nezdálo. A unavená si připadám více než, když jsem šla spát. Potřásla hlavou. Asi únava z moc dlouhého spánku. Některým lidem neprospívá, když spí moc dlouho, mě asi taky ne. Na okamžik se zastavila u okna. Ale okolní vesmír jí odpověď nedal. Zkusila se ponořit do své paměti, jestli se jí nezdálo ještě něco. Ohmatala ten sen, který si pamatovala a hledala něco ještě hlouběji. Odhrnovala vrstvu snu za vrstvou, až narazila na nějaké vlákno. Zaplavil ji pocit předtuchy… ne předtuchy, spíše… varování. Ale před čím? Před tím snem? Nebo snad ten sen, bylo ono varování? Jemně za to vlákno zatáhla.
V tom samém okamžiku ve vesmíru před ní vykvetla exploze. V dálce vesmíru zářilo chladně modré světlo výbuchem ve tvaru přesýpacích hodin. Nepodobalo se to čemukoliv jinému, co Terry doteď znala. Samotná podstata vesmíru se tam zmítala v agónii. Napravo od této exploze se objevily další. Některé citelně blíž. Během několika okamžiků před Terry zářilo na deset takových úkazů. Zatím žádný příliš blízko, ale brzy se některá objeví i tady. O tom nepochybovala. Klepla na svůj komunikátor.
„Kapitán můstku.“
Ticho.
„Kapitán strojovně.“
Ticho.
„Kapitán komandéru Kimovi.“
Stále nic.
„Počítači,“ oslovila své okolí, „najdi komandéra Kima.“
„Komandér Kim není na palubě,“ oznámil klidný ženský hlas počítače.
„Počítači, najdi vysoké důstojníky na palubě.“
„Kapitán Theresa Taylorová, kapitánova ubikace.“
„To je vše?“ nevzdávala to Terry.
„Potvrzuji.“
„Počítači, kolik lidí je na palubě?“
„Jeden. Kapitán Theresa Taylorová.“
„Cože? Jak se to stalo?“ vykřikla zoufale Terry.
„Prosím, formulujte dotaz.“
„Kdy zmizela posádka z lodi?“
„Posádka lodi je stále na palubě.“
Terry byla stále zmatenější. „Jaký je seznam posádky?“
„Kapitán Theresa Taylorová.“
Terry otupěle zírala z okna neschopna nic říct. Nakonec jedna z explozí vykvetla přímo uprostřed lodi.
Terry otevřela oči a zjistila, že stále stojí před oknem ve své kajutě. Vesmír před ní byl klidný, jako by to vše byla jen iluze. A ona byla, uvědomila si Terry. Celé tohle se stalo v její hlavě. Že by to bylo to, proč tak dlouho spala? Někdo jí poslal tohle varování. Ale kdo a jak? A před čím? Varování, co se stane, když selže? To, že neudělá něco správně, přece nemůže mít za následek apokalypsu. Tichý hlásek v hlavě ji ale přesvědčil o opaku. S mocí Q si nelze zahrávat…
Už se zdržela dost. Může si to promyslet později v soukromí. Nebo by to možná i měla probrat s ostatními. Přeci jen, asi se to týká naší mise. Zamířila k soukromému výtahu, jednomu z vylepšení téhle třídy lodí oprati ostatním. I dříve bývala kapitánova kajuta na palubě dvě pod můstkem, ale pokud chtěl kapitán do pracovny, musel projít chodbou a přes můstek. Takhle se mohla dostat do své pracovny jednoduše malým výtahem. Zlé jazyky sice říkaly, že nyní není jisté, že když jde kapitán do pracovny, jestli jde pracovat, nebo spát do ubikace, ale kapitán je přeci jen kapitán.
Terry vyjela výtahem do své pracovny. Tam na ni již čekal Harry Kim se zvědavým výrazem.
„Teď ne Harry,“ zadržela ho, „asi to bylo víc než jen zaspání. Budem to muset probrat všichni, hlavně s naší trojkou.“
Harry pokrčil rameny a prošel dveřmi na můstek. Terry ho následovala a zamířila přes můstek do konferenční místnosti. Na můstku ale udělala jen pár kroků, když se jí zatmělo před očima. Měla pocit, jako by ji najednou naplnila veškerá únava, jakou kdy měla. Bez vlády nad svým tělem se sesunula na zem. Harry se stejně jako ostatní osazenstvo můstku zděšeně otočil. Okamžitě si pak klepl na komunikátor.
„Kim Doktorovi. Chci vás na můstku, hned!“
O dvě sekundy později holoemitory můstku „zhmotnily“ Doktora. Víc již Terry neviděla, protože jí poklesla víčka. Chtěla jen spát…



...