Nevím co říct, jen snad: díky a jsem ráda, že se vám to líbí.
Pěkné počtení přeji a dobrý vstup do nového školního roku.
Kapitola č.4: Jaká je adresa!
„Johne a kdo s námi půjde? Vždyť ty s námi jít nemůžeš,“ poznamenala Teyla při schůzce na misi.
„Myslím, že by to zvládl Lorne,“ usmál se klukovsky Sheppard.
Teyla zakroutila hlavou: „Ne, ten nemůže, má nohu v sádře.“
„Ah, no pak to bude...co takhle Petersonová?“ Teyla se zamračila, to značilo, že uvažuje o té možnosti. Ronon pokrčil rameny, bylo mu to jedno.
„Ne! V žádném případě!“ vyštěkl zmatený vědec. V tuto chvíli se Ronon usmál, odhalil tak bílé zuby.
„Jsem pro!“ zajásal i přes odpor Rodneyho, konečně měl možnost ho trošku potrápit. Teyla nakonec souhlasila taky. Z této porady odcházel doktor McKay značně rozladěn a brblal si pro sebe nesrozumitelné výrazy.
„Teylo, to snad nemyslíte vážně!“ děsila se kapitán, „já McKaye dříve zabiju!“
„Ano, ale nemáme náhradu, potřebujeme vás.“ Mluvila klidně, její hlas nepřemlouval, přesto měl takový účinek.
Nakonec Zuzana svolila: „Dobře.“ Rezignovaně si povzdechla, „ale jen na tuhle misi a chci sebou roli lepící pásky!“ Athosianka se usmála. Dosáhla toho, kvůli čemu ji sem poslal John. Zuzka měla pocit, že žena naproti ní nepochopila pointu, pravděpodobně nevěděla, co je to lepící páska. Tohle bude ještě zajímavé.
V devět hodin byl celý tým u brány, tedy až na McKaye, jako vždy. Zuzana netrpělivě přecházela z jednoho místa na druhé. Teyla a Ronon o něčem rozprávěli. Vzduch se tu dal krájet. Kapitán byla opravdu naštvaná. Nezáleželo na tom, že to byl právě McKay, kdo se zpozdil, ale Zuzana byla pověstná svou přesností. Kdyby dal alespoň vědět kde je!
„Oh, omlouvám se, zdržel jsem se,“ řekl o dvacet minut později na svou obhajobu vědec.
„Zdržel!“ vykřikla a zároveň zavrčela Petersonová, „děláš si ze mě srandu, McKayi?“
„To, by mě nikdy nenapadlo.“ Udělal přehnaně divadelní gesto. Zuzana zúžila oči a přistoupila k Rodneymu tak blízko, že vědec musel ustoupit o krok, i tak se cítil nervózně.
„Rodney, dej si pozor. Je mi jedno, proč to děláš, ale hoď to na chvilku stranou...“ šeptala. Ušklíbl se.
„Proč to děláš ty?“ zašeptal nazpět. Doktor měl možnost v tuhle chvíli vidět, jak na malou chvíli Zuzaně spadla z obličeje dokonalá maska. Za očima se jí něco mihlo a obličej se stáhl do smutku.
„Dobře. Chápu,“ pokývala hlavou, „podplukovníku!“ vykřikla, „můžete zadat adresu.“ Ještě chvíli koukala do vědcových očí a pak se prudce otočila. Jako první prošla bránou.
Tým podplukovníka Shepparda pod velením kapitána Petersonové se ocitl na krásné planetě. Kolem brány byla vyseta kukuřice. Vypadalo to, že dozrávala. Prostředkem pole k bráně vedla cihlová silnice. Obloha byla bez jediného mráčku, ale místo jasně modré zde převážně převládala fialová. Slunce mělo svoji jasnou barvu. Zvláštní, podobnost tohoto světa se Zemí, tedy až na tu oblohu. Kukuřičné pole signalizovalo civilizaci. Všichni byli ve střehu. Vydali se po cihlách dále. Jejich kroky duněly, ptáci zpívaly a vítr foukal. Pěkná planeta.
Za nedlouho vystřídaly kukuřici pole s obilovinami, slunečnicemi a pastviny. Zhruba dva kilometry od brány se rozprostírala malé městečko. Stejně jako jeho silnice, tak i samotné budovy byly z rudých cihel. Některé domy byly porostlé břečťanem a u každého se nacházela malá zahrádka. Nově příchozí vstoupili do města nepozvaní. Lidé se jim vyhýbali a rychle mizeli ve svých domech, zavírali okenice, jako by měli návštěvníci nějakou nebezpečnou nemoc. Na vylidněném náměstí stála stará kašna z kamene, vůbec se do té červené nádhery nehodila. Zde byli návštěvníci zadrženi dvaceti místními vojáky. Rozestavili se kolem nich do kruhu a mířili na ně podivnými zbraněmi. Tolik k útěku, nikde nebyla cesta ven. Petersonová vydala rozkaz, aby její tým sklopil zbraně. Byli odvedeni do vězení.
„Hej, přišli jsme v míru, nechceme vám nějak ublížit,“ zavolala toto už po několikáté kapitán. Bez odpovědi, strážný si jí nevšímal.
„To nemá cenu,“ zhodnotila dosavadní situaci. Nebylo zde vidět ani na krok. Potmě došla k sedačce a posadila se.
„Sakra, Petersonová, umístěte svůj tanker někam jinam!“ vykřikl ne zrovna taktně Rodney. Byl v právu, Zuzana si na něj sedla.
„Promiň,“ dál si ho nevšímala, „má někdo nějaké návrhy?“ nahodila.
„Zkusíme, až někdo přijde, tak vyjednávat,“ ozvala se Teyla. Zuzana to zamítla. Mnoho lidí je nezavře do cely jen tak. Ronon mlčel a Rodney dělal uraženého. Byli v maléru!
V tichu se ozývalo pobroukávání pěkné písničky. Měla uklidňující účinek, ale zpěv by byl lepší. Přes tmu v cele na sebe vězni neviděli.
„Petersonová, nemůžete přestat?“ zaznělo unaveně z jednoho kouta.
„Můžu vůbec něco, McKayi?“ ozvalo se zavrčení z úplně jiné strany.
„Nemůžete přestat oba dva?“ tentokrát to byl Ronon. Zdálo se, že mu oba lezli na nervy. Během jedné hodiny se stihli nejméně třikrát pohádat.
„Ne,“ odpověděli mu oba kouty zaráz.
Z chodby, po které byli přivedeni, se ozvaly kroky. Zvláštním způsobem duněly a zvuk se nesl dlouho v ozvěnách. V té tmě to vypadalo strašidelně. Dunění se stále přibližovalo. Jakmile se zdálo, že je neznámý u cely, tak jejich strážce poklekl. Rozsvítilo se prudké světlo. Všichni vězni si museli zakrýt oči. Netrvalo dlouho a ozvalo se vrznutí mříží. Zuzana přes slzy pohlédla na příchozího. Byl to velmi mladý a pohledný muž okolo třicítky. Hnědé vlasy měl svázané do ohonu a jeho oči...se nedaly popsat. Jako by měl jen duhovku a bělmo.
„Kdo je z vás velitel?“ zeptal se muž hrubým hlasem, který se k němu nehodil. Po cele poletovaly rozpačité pohledy. Zuzana si jich nevšímala. Postavila se a s uslzenýma očima pohlédla na krasavce.
„Já,“ odpověděla. Muž kývl a usmál se. Odněkud se vynořili další dva a popadli ji za paže.
„Hej!“ Trhla sebou, ale marně, měli pevný stisk. Brzy se ocitla proti své vůli za mřížemi. Rychlým pohledem se přesvědčila, že jsou všichni tam, kde jim nic nehrozí. A pak světlo zhaslo.
Kapitána odtáhli do podivné místnosti. Vypadala jako laboratoř, byly zde zkumavky, křivule a spousty různých skleněných předmětů. Pokračovali kolem stolů dozadu. Prošli vedle něčeho, co nebezpečně připomínalo operační stůl. Nakonec ženu upevnili v jednom rohu do železných okovů, ale měla zhruba metr a půl řetězu.
Nemusela čekat dlouho, hezoun zanedlouho dorazil. Prohlédl si ji, jako by viděl něco, co ho neobyčejně zajímalo.
„Co je?“ vyštěkla, když už to nemohla déle vydržet. Usmál se: „Domluvíme se, vy mě teď odpovíte na všechny otázky a pak vás pustím.“ Zasmála se a pak jí rysy ztvrdly.
„A co když ne?“ Hezoun si ji znovu prohlédl.
„No, pak bych vás musel uhodit...“
„Myslím, že to přežiju,“ skočila mu do řeči.
„...znovu a znovu, dokud z vás ty otázky nevymlátím. Věřte mi, byla by to škoda, nemyslíte?“
„Jak pro koho!“ odsekla. Muž si elegantně sundal kabát a přehodil ho přes jednu z židlí. Vyhrnul si rukávy sněhově bílé košile. Došel k Zuzaně.
„Můžeme začít?“
Ušklíbla se: „Můžu na záchod?“ Jen protočil panenky.
„Kdo jste?“ vyštěkl muž.
„Zuzka...hezké jméno ne?“ Pozvedla obočí a čekal na odpověď místo toho dostala další otázku.
„Jak dál?“
„Zuzana.“
„Ee, to se mi nelíbí. Vím, že vám v cele někdo říkal jinak.“
„Tak proč se ptáte, když to víte!“ V zápětí se zvedala ze země. Byla příliš drzá.
„Kdo jste, co tu děláte?“
„Ó můj! Jste ignorant! Jmenuji se Zuzana a jsme cestovatelé!“
„To je všechno?“
„Jo, sakra!“
„Přestává mě to bavit! Mí nadřízení chtějí výsledek. Takže znovu, kdo jste? Co tu děláte, odkud přicházíte?“
„Jsem Zuzana, patřím k lidem, kteří cestují pomocí těch věcí, kterém se říká taky kruh předků. Pocházím z jedné planety, která vypadá podobně jako tahle, až na to nebe...“
„Název planety a adresa?“
Zuzka se usmála: „Proč? Vy jste nás zavřeli do vězení. Pořád se jen ptáte! Kdo jste vy?!“ Hezoun ne nebezpečně usmál.
„Podobáte se předkům, stavitelům bran...“
„A to je všechno?“ vytřeštila oči kapitán.
„Víme, že používáte jejich technologii, ba dokonce ji ovládáte. Musíte být jejich potomci a teď jste se vrátili, abyste dokončili to, co začali vaši předci!“ Kapitán byla zaražená. Párkrát zamrkala.
„Co...co tu dělali?“ zajíkla se.
„Pokusy...chceme se pomstít, to kvůli nim trpíme! Jméno a adresa planety?“ vyštěkl muž.
„Prosíš na špatném hrobě, já ti to nemůžu říct. Vůbec nevím, co tu předkové dělali, ale jestli to bylo špatné, tak to rozhodně neschvalujeme!“ Zakroutil hlavou.
„Nevěřím ti!“ vyprskl Zuzce do obličeje, „používáte stejnou technologii. Ty a ještě jeden patříš k předkům, máš v sobě něco, co měli oni!“ Petersonová byla zoufalá, z tohohle se jen tak nevykroutí.
„Podívej, nepopírám, že umím ovládat technologii předků, ale nijak s nimi nesympatizuji...“ vykoktala kapitán.
„To si povídej někomu jinému! Vím, že jste přišli z jejich města, tak musíte být oni!“
„Cože?“
„Milá zlatá nás neoklameš,“ řekl mile, „sem se můžeš dostat lodí a nebo kruhem předků, z jejich města, stejně jako tam...My kruhem neprojdeme, z nějakého důvodu nemůžeme, ale předkové ano!“
Mluvili spolu sice zhruba patnáct minut, ale nikam to nevedlo.
„Takže! Název planety, adresa?“
„K čemu ti to bude? Kruhem neprojdete, sám si to řekl!“ vyštěkla.
„Máme lodě, spousty lodí. Na další planetu si doletíme a pak není problém navštívit vás! Pojistka je jen na téhle planetě,“ mrknul na ni.
Zuzka se zamyslela a pak zakroutila hlavou: „Nic neřeknu.“
„Omyl řekneš a ještě ráda, protože budeš moct v naší pomstě zemřít jako první a rychle.“
Zuzka si uvědomovala, že jsou na tom špatně. Odsud se nedostanou živí, tedy určitě ne ona a McKay. Poslat jsem někoho dalšího by bylo nebezpečné. Muž naproti ní byl plný zášti a nenávisti. Antikové na těch lidech dělali pokusy a oni teď za to budou pykat. Poprvé za tu dobu si uvědomila, že jsou v kýblu.
Kapitán se znovu zvedla ze země. Z koutku úst jí tekl tenký pramínek krve. Krasavec použil pěsti. Už pět minut ji jen mlátil. Zuzka představovala příliš tvrdý oříšek. Znovu ji uhodil.
„Nemyslím, že je to vše.“
„Potřebuješ vyčistit mozek!“ vyprskla mu do tváře. Za chvíli se zvedala ze země, tentokrát o poznání pomaleji.
„Jaká je ta zatracená adresa?“ zakřičel hezoun.
„Polib mi šos!“
V tuto chvíli se muž přestal ovládat a chytil kapitána pod krkem a přirazil jí na stěnu. Zesílil stisk.
„Řekneš mi, co chci vědět!“ Zakroutila hlavou. Ještě přitvrdil.
„Dochází ti slova,“ zašeptal jí do ucha.
„Slov by...bylo dost...ale nějak nemám náladu...marníš čas...nic...neřeknu!“ vysoukala ze sebe. Skoro nemohla popadnout dech. Nakonec od ní ustoupil a nechal jí, aby se svezla na zem. Petersonová se rozkašlala a masírovala si krk.
Muž k ní přistoupil. Podřepl si.
„Máš tohle za potřebí?“ zeptal se jí a smutně se usmál.
„Proč?“ zakrákala.
„Zvyk,“ odpověděl. Kapitán se ušklíbla.
„Uhm, super,“ zakašlala.
„Proč mi neřekneš, co chci vědět?“ jeho hlas téměř prosil.
„Zvyk?“ Zamrkala na něj. Najednou se jeho obličej změnil. Donutil jí, aby se postavila a pak ji několikrát uhodil. Když ležela, tak použil nohu. Jeho vztek se odrážel na kapitánovi. Ta si však myslela, že je to dobře, alespoň ostatní budou o poznání méně zbití, něž ona. Usmála se.
„Čemu se směješ?“ vyštěkl hezoun.
„Tvým ranám!“ V tu chvíli zachytila jeho nohu a otočila s ní. Muž skončil na zemi.
Rychlostí blesku se poražený postavil. Naštvaně pozoroval ženu choulící se mu u nohou. Plivl na ni.
„Odveďte ji...“ zakřičel na stráže, které ihned plnili jeho rozkaz.
„...Přiveďte mi toho s těma divnejma vlasama.“ V tuhle chvíli si Zuzka oddechla. Díky bohu, že to není Rodney. Do cely se nechala odvléct. Drželi jí za ruce a nohy jí táhli po zemi. Příjemné, konečně nemusí po svých. Na zemi za mřížemi ji téměř hodili a poté si odvlekli Ronona. V tuhle chvíli kapitán litovala hezouna. Bude to ještě horší než s ní.
Ležela na zemi a vychutnávala si její chladivý efekt. Nepohnula se, jen vnímala věci o kolo. Najednou ucítila, že ji na tváři šimrají něčí vlasy. Prudce otevřela oči a pohlédla do obličeje Teyle. Opravdu ji viděla. Takže jim konečně rozsvítili. Přesto světlo nebylo žádná sláva, sahalo sotva do poloviny jejich vězení a zbytek byl ponořen ve tmě.
„Je v pořádku,“ oznámila Athosianka. Zuzka se posadila. Její pohled padl na nedaleko stojícího Rodneyho. Prohlížel si ji jako nějaké zjevení, stejně jako Teyla.
„Co je?“ zeptala se, bylo to nepříjemné.
„No, víš,“ začala jemně druhá žena v týmu.
„Kdybys měla zrcadlo, tak to víš,“ doplnil ji McKay. Petersonová protočila panenkami, přesto vytáhla odněkud ze svých kalhot zrcátko v nerozbitném obalu. Teyla se smála a snažila se to skrýt v kašli. Doktor McKay jen zíral. Nedokázal pochopit, že něco takového má.
„Kde?“ vysoukal ze sebe po chvilce překvapení Rodney.
„Nosím to pořád sebou, na každé misi jsem ho měla. Proč?“ Ještě stále nenašla odvahu se do něj podívat.
„Na co ti to bude?“
„Kdybych se potřebovala přelíčit, co já vím...“
„Ty a líčidla?“ zasmál se doktor.
„Proč ne...a navíc, zachránilo mi párkrát život,“ tímto zakončila debatu na tohle téma. S nádechem pohlédla do malého lesklého povrchu. Moc dlouho to oddalovala.
Zuzana zalapala po dechu. Z zrcátka na ni koukala mladá žena s rozcuchanými hnědými vlnitými vlasy. Zelené oči byly vyděšené. Obličej měla tak bledý, že kdyby se postavila ke stěně, tak s ní splyne. Na spodní čelisti se jí rýsovala velká podlitina. To, že ji měla před chvílí vyhozenou, bylo zanedbatelné. Měla lehce natržený ret. Krev jí zaschla na všech možných místech. Z koutku úst se jí šířila červená čára stejně jako z nosu.
„Hm, nevypadá to hezky,“ poznamenala a dál si prohrabovala kapsy. Teyla to přešla mlčením a sedla si na tvrdou zem, sledovala kapitána s neskrývanou zvědavostí. McKay se zdál být naštvaný.
„Nevypadá to hezky? Bože, vždyť jsi nás vyděsila!“ už dávno jí přestal vykat. Neodpověděla, jen se dál přehrabovala v kapsách. Na zem vyskládala kromě zrcátka, dvě tyčinky, pilníček na nehty, gumičku, sirky, chlorové tabletky, dvě vlásenky a šátek.
„Hm,“ poškrábala se na hlavě, „s tím toho moc nenaděláme...Uhm, mluvil jsi na mě?“ zamrkala na Rodneyho.
„Myslím, že to je jedno...co se tam dělo?“ zamluvil svůj výbuch.
Teyla na oba zírala. Buďto tu bylo něco, co nevěděla a nebo to nechápala.
Zuzka konečně vstala za země a rozbírala své poklady. Jednu tyčinku nechala venku a rozlomila ji na čtyři díly. Jeden podala Teyla, druhý McKayovi a jeden snědla sama. Poslední schovala Rononovi. Znovu se posadila na zem.
„Co se tam stalo?“ zopakovala otázku.
„Vedli mě chodbou až na konec vězení, pak jsme zahnuli do leva.“ Poškrábala se na spodní čelisti, ihned toho nechala, podlitina začala bolet.
„Po padesáti metrech byla rozbočka, šli jsme vlevo. Předpokládám, že kdyby jsme zahnuli na druhou stranu, tak dojdeme ven.“ McKay začínal být netrpělivý, ale už dlouho znal Petersonovou a tak to neřešil, tedy ne tolik.
„Šli jsme chodbou kolem nějakých dveří. Na konci, mě přivlekli do nějaké laboratoře. Byli tam zkumavky...stoly a něco, co nebezpečně připomínalo pitevnu...“ Tady se zarazila, zdálo se, že přemýšlí, co dál. Nakonec vstala a přešla k mřížím. Chvíli tam jen tak stála, dokud si jí strážný nevšimnul. Pohlédl na ni.
„Vodu?“ naznačila jemně. Strážný kývl, že rozumí.
„Fajn,“ vrátila se kapitán na své místo, „za pokus to stálo...Nakonec mi dali na ruce okovy, řetězu jsem měla ještě metr a půl,“ informovala dále. Teyla s doktorem měli co dělat, aby se chytli.
„No a pak přišel ten hezoun. Chtěl vědět, kdo jsme, odkud přicházíme a tak...Myslí si, že jsme předci. Ti tu prý kdysi dělali nějaké pokusy na lidech... jo a ještě, když jsem neodpovídala podle jeho představ, tak mi jednu vrazil,“ zakončila celé vyprávění úšklebkem. Dlouho bylo ticho a nikdo nic neřekl.
První promluvila mladá Athosianka: „A co jste jim všechno řekla?“ Zuzana mlčela, snažila se přijít na to, co vyžvanila. Nakonec přece jen řekla všechno, co prozradila. Rodney se zamračil.
„Řekla jsi více než jsi musela,“ naznačil.
„Vím, ale ty taky dobře víš, jak jsem ukecaná...Podívejte se, oba dva,“ přilákala pozornost druhé ženy.
„Je štěstí, že šel teď Ronon. Doufám, že další jsi na ředě ty, Teylo.“ Oslovená se zatvářila nadmíru uraženě. Zuzka si povzdechla.
„Tak jsem to nemyslela, podívej...Ronon něco vydrží a ty taky...jen mám prostě strach o McKaye,“ tak a bylo to venku. Teyla pochopila. Rodney taky, ale bohužel špatně.
„Hm, dík za důvěru!“ zabrblal.
„Bože, Rodney, tady nejde o to co vyžvaníš, nebo ne! Je mi jedno, co řekneš, ale tebe budeme potřebovat v jednom kuse. Když zmlátí mě, Teylo nebo Ronona, tak je to fuk. Tebe potřebujeme,“ vypěnila. Bylo jí celkem ukradený, že řekla Rodneymu jménem. Prostě potřebovali, aby je odsud dostal a byl málo zmlácený, to je všechno.
„Mpf,“ vypravil ze sebe zmateně vědec.
Chvíli přemýšlel a nakonec se usmál: „Já věděl, že to přiznáš!“
„Cože?“
„Že mě potřebuješ!“ Zuzana obrátila oči k nebi...teda tam, kde ho předpokládala.