Stargate: Woolsey (05 – Tak to je zlé, hodně zlé)

[Dragon]

Dobrej díl

Zdá se že veverky (hlodavci) převzali práci povznesených bytostí, kteří překračujou hranici,…

Každopádně si rád přečtu pokračování

tokrp: Díky za hodnocení druhé části

Dragon: Samozřejmě taky díky.

Fajn série napsat Stargate:the byrocracy bylo jedno z mých přání .A že sis vybral Woolseyho to hezky doplňuje....Takhle by vypadal kříženec mezi stargate a Jistě,pane ministře.Jinak:Chyb minimálně,hezkej sloh.Zkus tam zakomponovat doložku 318/c z § 25 odstavce C,a postavim ti pomník

Geser: dík za hodnocení a s tou doložkou. No uvidíme. Pomník by se hodil .

Dobrá práce chlape...jako vždy.

Dr. Modřenka: Samozřejmě také díky za hodnocení.

Tak po delší době jsem dopsal další díl.
Jinak chtěl bych říct, že tento díl je oproti ostatním trochu jiný. No každopádně názor si na něj musíte udělat sami.

03 - Woolseyho bota
Probudil se. Chvíli viděl všechno rozmazaně, ale po nakonec se to zlepšilo a on zjistil, že leží na ošetřovně.
„Plukovníku?“ ozval se hlas doktorky Lamové a následně žádost o zavolání generála Landryho.
„Co se stalo?“ zněla první plukovníkova otázka „proč tu ležím?“
„Vy se nepamatujete?“ podivila se doktorka.
„Ne vůbec nic. Naposledy si pamatuju, že jsem utekl od Aschenů a…, plukovník musel udělat mezi slovy pauzu. „Woolsey. Něco s Woolseym.“
„Ten se s vámi nevrátil,“ řekla doktorka.
„Já vím,“ řekl plukovník a dál se snažil vzpomenout. „Pořád se mi objevuje vzpomínka na nějakou botu.“
„Ano tu jsme u vás našli,“ ozval se generálův hlas. „Nebyla to sice standardní obuv na misi, ale alespoň šlo hned poznat komu patřila. Teď nás spíš zajímá kde je její majitel.“
„Nevím. Vybavuju si, že jsem našel tu botu a zařízení pro signál k Iris, ale Woolsey už tam prostě nebyl.“
„Myslíte, že ho mají Aschenové?“
„Je to možné a jak vůbec víte, že tam byli? Pokud si vzpomínám dokud jsme se tam nevydali nebylo to potvrzené.“
„To ne,“ ozvala se doktorka „ale měl jste na oblečení Aschenskou krev. Netušíte jak se tam dostala?“
„Bohužel ne,“ omluvil se plukovník.
„A ještě něco,“ pokračovala dále doktorka „ještě jsme na oblečení našli chlupy a v kapse jste měl adresu brány.“
„Čí chlupy? Kam adresu?“
„Co se týče těch chlupů,“ pravila doktorka „zjistili jsme, že mají nejblíže z našich zvířat k podřádu Sciuromorpha.“
„K čemu?“ nechápal plukovník.
„K veverkám,“ doplnil generál.
„Dobře takže možná měl Woolsey přeci jen pravdu v tom co říkal,“ usoudil Mitchell, „ale ještě jste se zmínili o …,“ plukovníka náhle rozbolela hlava, že větu ani nedokončil.
„Tak myslím, že pro dnešek to už má dost,“ usoudila doktorka. „měl by si teď odpočinout.“

„Takže pokusíme se tedy prozkoumat tu adresu?“ zeptal se plukovník, který už se během předchozích tří dnů plně zotavil.
„No, abych byl upřímný,“ řekl generál „nemyslím si, že je to rozumný nápad. Jednou už jsme těmto podivným vzkazům věřili a přišli jsme o Woolseyho.“
„Hanku pokud bych mohl k tomu něco říct,“ ozval se Sain, který byl na poradě také.
„Samozřejmě, že můžeš,“ odpověděl generál.
„Já bych tu planetu být vámi prověřil. Myslím, že ten kdo tu adresu plukovníkovi nebyl nikdo se zlými umysli.“
„Ale stále jsou to jen spekulace,“ namítl generál. „Nehodlám poslat už víc lidí na smrt kvůli pochybné adrese.“
„To chápu a tak bych měl pro tebe návrh. Nech jít mě. Mohu si vzít s sebou převorskou hůl a vytvořit tak kolem sebe štít, díky čemuž budu nezranitelný.
Generál se dlouze zamyslel. „A opravdu by jsi riskoval život kvůli jednomu muži?“
„Za normální situace asi ne, ale tady jde o víc než o nějakého muže,“ do toho se Mitchell uchechtl. Sain ho ignoroval. „Tady jde možná o osud celé Galaxie.“
„Promiňte, ale neřekl bych, že Woolsey je typ člověka, který by mohl ovlivnit osud Galaxie,“ řekl Mitchell.
„A vy jste?“
Plukovník neodpověděl. A tak nastalo dlouhé ticho…

Generál seděl ve své kanceláři, když se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ řekl a dovnitř vešel plukovník.
„Dobrý den pane. Chtěl bych mluvit o té misi, na kterou se chystá ten převor.“
„Mluvte…“
„Jde o to, že jako velitel Sg-1 bych měl jít také.“
„Podívejte plukovníku chápu to, ale je to riskantní. Za Saina narozdíl od vás nemám zodpovědnost. Ani nevíme co je na druhé straně.“
„Ale jestli je tu možnost. Chci jít také. Vždyť částečně je to i moje vina. Měl jsem se ho pokusit zachránit a místo toho jsem zbaběle utekl.“
Generál se dlouze zamyslel. „Plukovníku už jsem vám vysvětloval, že o té planetě nic nevíme. Nevíme co tam je. Kdo tam je a ani jestli je tam vůbec Woolsey. Může tam být cokoliv.“
„To chápu, ale přesto to něco musí znamenat. Musíme to zjistit.“
„A co když právě o toto jde? Abychom tam někoho poslali,“ reagoval generál.
„Ale pane něco v tom být musí.“
„Možná a možná také ne,“ zněla další z odmítavých odpovědí generála.
„Pane…,“ chtěl opět promluvit plukovník, ale generál ho už nenechal.
„Smiřte se s tím nejde to. Ještě něco jste mi chtěl?“
„Ne pane,“ řekl Mitchell až zklamaně.

Sain v tu chvíli meditoval, když se na dveře pokoje pro hosty ozvalo zaklepání. Sain samozřejmě pustil onoho klepajícího dále. Bal to generál.
„Neruším tě?“ zeptal se generál.
„Ne nerušíš,“ odpověděl Sain.
„Jsem tu, že ti došly věci z Města bohů.“
„Díky. Pak si pro ně dojdu,“ řekl Sain „Ještě něco?“
„No,“ začal generál „Popravdě ano. Jde o tu misi, na kterou jsi se přihlásil. Jde o to, že plukovník Mitchell považuje za nutné, aby šel taky.“
„Copak mi nevěří?“
„Ne spíš cítí vinu.“
„To chápu.“
„Jde o to bylo by možné, že by jsi ho ochránil? Myslím tím. Tebe chrání osobní štít. Šlo by ho rozšířit i na něj.“
„Samozřejmě, že by to šlo,“ řekl Sain okamžitě. „Ovšem museli bychom být blízko vedle sebe.“
„To je mi jasné,“ řekl generál.

„Plukovníku!“ křičel generál, aby překřičel zvuk spouštějící se brány. „Je váš tým připraven?“
Plukovník se podíval na Saina a oznámil „Ano, pane.“
„Tak můžete vyrazit,“ dal generál povel a oba muži vstoupili do brány. Jako vždy cesta trvala jen chvíli a tak během pár vteřin oba muži stáli na jasně modré trávě cizí planety. Brána za nimi se zavřela.
„Mám spustit ten štít?“ zeptal se Sain Mitchella.
Ten jen mávl rukou „Vykašlete se na to.“
„To jsem rád,“ řekl Sain a opřel se o hůl. „Tak kam půjdeme?“
Plukovník nebyl moc ze spolupráce z převorem nadšený. Dokonce ještě méně než s Woolseym. Přesto, ale potřeboval pomoci. Netušil vůbec co ho tu čeká a je tudíž pravděpodobné, že sám by to stěží zvládl. Podíval se tedy po okolí, když si všiml něčeho co připomínalo kouř. „Tam,“ ukázal. „Tam půjdeme.“
Převor nic nenamítal.

„Podívejte neříkejte mi, že Woolsey je opravdu tak důležitý,“ řekl Mitchell, když odpovídal na převorovu nejasnou odpověď proč se tak hrnul do mise.
„Plukovníku už jsem vám to vysvětloval SGC. Woolsey je opravdu velice důležitý.“
„Jo jasně má zachránit Galaxii já zapomněl. Hm a co… třeba nějaký důkaz ten máte?“
„Popravdě řečeno ano,“ řekl Sain a sáhl po knize počátku, kterou vyndal z brašny.
Plukovník se na něj zašklebil „Myslel jsem, že celé náboženství Počátku je podvod. Reklamní trik.“
„To ano, ale přesto jsou v knize obsažena některá fakta z vizí Ori.“
„Z jejich vizí? To jako z budoucnosti?“
„Ano.“
„A vy si myslíte, že je to pravda? To jste teda hodně naivní.“
„Myslíte, že není? A co řeknete na toto?“ oznámil Sain a nalistoval v knize Počátku na nějakou blíže neurčitelnou stranu. Poté začal přednášet. Začal z neznámých důvodů nějak zprostředka, ale šlo nejspíš o důvod. „ …a v tom všem zmatku - dva muži, ačkoli každý jsou jiný, se vypraví hledati spasitele dní…“
„Jo takhle zní každá třetí věta,“ neodpustil si poznámku Mitchell „a teď bude hádám něco o tom jak ho nemohli najít dokud nezačali věřit v moc Ori a bla, bla, bla. Prostě sranec na druhou.“
„Četl jste vůbec někdy knihu Počátku plukovníku?“
„Jo. Samozřejmě,“ a při tom se uchechtl. „Nebo respektive jsem začal.“
„Opravdu a kam až jste se dostal. Četl jste Aertigasovi s Miesu?“
„Ne tam jsem se nedostal.“
„A co O Dalimetovi? O tom jste četl?“
„Nic mi to neříká…“ řekl Mitchell zamyšleně.
„A co o Počátku světla?“
„Ne taky ne,“ zněla okamžitá Mitchellova odpověď.
„Ale to je úplně první kapitola,“ řekl Sain.
„Vážně?“ zněl překvapený Michtellův hlas „A už si vzpomínám. To bylo o tom o…o… o světle…a o jeho počátku…ne?“
„Víte co vzdejte to. Každopádně chápete co jsem tím měl na mysli? Ta věta ‚A v tom všem…“
„Jo, jo, jo. Já si to pamatuju pokračujte dál v myšlence.“
„No jde o to, že byla zapsána dávno před tím než jsme se na tuto pouť vydali.“
„Vy si vážně myslíte, že je to o nás? Už vám z toho vašeho kázání za ty čtyři roky asi trochu hrabe, ne?“ řekl plukovník a spolkl přitom jeden prášek Deutelitu.
„Řekl bych, že je to více než jasné. Dále proroctví pokračuje. ‚Toho jehož hlavu pár vlasů zdobí…‘.“
„Víc jak třetina Galaxie je holohlavá“ vmísil se opět Mitchell. Sain ho však ignoroval.
„Toho, jehož oblek je vždy jako nový…“
„Pořád to nemusí být on,“ stále se držel své naděje Mitchell.
„…boty lesklé...“
„Jo dobře myslím, že stačí. Už vám věřím.“
„Nemusíte lhát.“
„Opravdu? Naposledy když jsem se o té „nepravdě“, to je, ale dementní slovo. No to je jedno. Prostě když jsem to naposledy zmínil tak jsem slyšel výtah z knihy Počátku.“
„Vesnice,“ oznámil náhle Sain.
„Co?“
„Před námi.“
„Oh. Vážně.“

„Říkal jsem vám, že to byl špatný nápad sem hned lozit,“ napomínal Sain Mitchella, když se mu ostří meče lehce dotýkalo jeho tváře.
„Kdo to měl tušit,“ odsekl Mitchell. Na kterého stejně jak na spolupracovníka, také mířilo několik mečů vesničanů. Ti posléze, i když se odvolávali, že chtějí mluvit s vůdcem vesnice byli dáni do vězení.
„Skvělé. To se zase povedlo,“ zanadával Mitchell. „Doufám, že to nebude jak minule a popraví nás hned.“
„Já vám to říkal. Máme je chvíli pozorovat. Naučit se jejich zvykům a pak k nim zajít.“
„Jo příště až budeme mít na misi víc času. Nejlépe dva tři měsíce tak to uděláme,“ odpověděl opravdu rozrušeným tónem plukovník.
„Mitchelle uklidněte se. Tohle se přeci nějak rozumně vyřeší.“
„No jasně ti Kamzíci nás prostě popraví.“
„Kamzíci?“
„Vy jste jim neviděl do obličeje? Rohy. Šilhavý oči. Prostě klasičtí kamzíci.“
„ Stále jste mi neřekl co to je.“
„Aha vy nejste ze Země. Na to sem zapomněl. To je druh zvířat. Viděl jsem je jednou, když jsem byl v Tatrách,“ Převor se na něj nechápavě podíval. „Neřešte to. To je jedno. Prostě tak nějak jako oni vypadají kamzíci. Akorát teda mají kopyta a ne ruce a chodí po čtyřech a ne po dvou. Jinak úplně jak dvojčata. Všichni … tady… ti,“ oznámil Mitchell a ukázal kolem sebe. Tam byli pochopitelně stěny vězení, ale Sain pochopil, že myslí vesnici a její obyvatele.
Ti za chvíli přišli společně s nějakým svým vůdcem.
Ten vydal nějaký blíže neurčitelný zvuk. Oba muži doufali, že je to pozdrav.
„Hoj,“ ozval se Mitchell.
„Blahoslaveni budiž Ori,“ zase řekl Sain.
Vůdce kamzíků vydal další podivný zvuk.
„Sakra. Nemluví anglicky,“ postěžoval si Mitchell a otočil se na Saina. „Rozumíte co říkal?“ Pak se podíval na Kamzíka. „La? Lo?“
„Obávám se, že ne.“
„Skvělé teď ani nebudeme vědět jak zemřeme. To je den tohle to.“
Náhle kamzíci přivezli nějaký velký stroj, který působil dojmem, že se každou chvíli musí rozpadnout. Jeden z kamzíků ho opatrně spustil.
„A teď to přijde,“ řekl Mitchell a zavřel oči.
„Co by mělo přijít Nekimzáku?“
„Co jste řekl Saine?“
„Já nic to on,“ a Sainův prst neslušně ukázal na vůdce kamzíků.
„My…my… si rozumíme?“ vyblábolil ze sebe Mitchell.
„ No to ne, ale díky našemu tlumočícímu zařízení je to možné spolu komunikovat. A teď kdo jste a co tu děláte.“
„Tahle otázka už začíná být trochu klišé,“ řekl Mitchell potichu Sainovi a pak se otočil k vůdci kamzíků. „Jsem plukovník Cameron Mitchell z planety Země a to je Sain převor Ori. Z Celestu. A někoho tu hledáme.“
„Koho tu hledáte?“
„Uo, nechtěli by jste se taky nejdřív představit?“
„Tak dobrá. Mé jméno je Rykthan a jsem vůdce Kimzáků a teď odpovězte. Koho tu hledáte?“
„Muže. Jednoho z našich. Alespoň si myslíme, že tu je,“ oznámil Mitchell.
„Myslíte?“ podivil se Rykthan.
„Nejsme si úplně jisti, ale víme, že máme jít na tuhle planetu,“ řekl opět Mitchell.
„Zvláštní. Musíte k té osobě asi mít velkou úctu, když se za ním vydáváte, ačkoliv vůbec nevíte, jestli tu je.“
Mitchell se chystal odpovědět, ale Sain byl (naštěstí) rychlejší. „Ano je to tak. Je to velice vážený muž.“
„To chápu. I my bychom se zachovali podobně.“
„Takže,“ zeptal se opatrně Mitchell. „Nás pustíte?“
„To…bohužel nepůjde,“ odpověděl Kimzák.
„A proč ne?“ zeptal se Mitchell.
„A proč ano?“ na to Rykthan.
„Já se ptal první,“ ohradil se plukovník.
„Řekněme, že nejsme spokojeni s vaší výpovědí.“
„Ale my vám řekli pravdu.“
„Možná. Musíme to projednat.“
„Plukovníku,“ ozval se Sain „Myslím, že bychom je měli nechat, aby tak učinili a nezdržovat je.“
„Nic jiného vám taky nezbývá,“ řekl Rykthan. Usmál se a společně s ostatními Kimzáky odešel. Mitchell počkal až se ztratí z dohledu a pak se otočil k Sainovi.
Mluvil potichu, aby ho náhodou neslyšeli dva strážní u vchodu. „Co to blázníte,“ vyhrkl. Takhle nás popraví určitě.
„Ne pokud tu nebudeme,“ na to Sain.
„Chcete utéct? Jak?“
„Víte jako převor mám několik schopností, které by nám mohli pomoci.“
„A nepotřebujete k nim náhodou vaši ‚kouzelnou‘ hůl?“
„No k většině ano, ale umím telekinezi.“
„Tak telekinezujte,“ přikázal Mitchell.
„To nelze tak snadno. Bez hole se musím plně soustředit.“
„Jo a ještě mám dotaz. Co až se odtud dostaneme?“ zeptal se Mitchell. „Jakým směrem to vezmeme?“
„ To jsou otázky,“ na to Sain „Vy jste voják. Tak něco navrhněte.“
Mitchell se podíval z okna vězení. „Vidím les,“ oznámil.
„Dobrý nápad. Teď ještě. Stihneme to tam?“
„Pokud si nás nevšimnou a i kdyby ano tak v případě že nemají šípy, kuše nebo něco podobného tak by neměl být problém.“
„Dobře. A teď plán,“ řekl Sain „Nejprve přilákáme strážné. Já je Telekinezí omráčím. Vezmu klíče. Otevřeme si dveře od cely. Vezmeme si naše zbraně, kód pro Iris no prostě co stihneme a jdeme. Něco z toho vám dělá potíže?“
Mitchell se zamyslel „Ne.“

„To byl zase úžasnej plán,“ řval Mitchell, když kolem něho svištěly kulky z jedné palných zbraní Kimzáků.
„Já myslel, že víte, že nemají palné zbraně,“ na to Sain.
„Kdo to mohl od těch kamzíků tušit,“ vykřikl Cameron a vystřelil několikrát z pistole směrem k vesnici od, které se rychle vzdalovali. Několik Kimzáků se k nim ovšem neustále přibližovalo. Náhle oba doběhli k lesnímu palouku.
„Co zastavujete?“ křikl Sain na Mitchella. Ten totiž jakoby úplně zapomněl, že je pronásledován. „Mitchelle vnímáte?“
Ten jen ukázal před sebe. Sain se tím směrem otočil. Na zemi něco leželo. Mezitím několik výstřelů zbrní Kimzáků doletělo až k palouku.
„To není možné,“ řekl Sain.
Oba muži prostě stáli. Úplně zapomněli co se děje kolem. Na zemi totiž ležela bota a u ní panáčkovala veverka. Oba muži ihned poznali komu patřila. Nemohla být nikoho jiného než Richarda Woolseyho. Oba muži se vydali k ní. Mezitím na palouk vstoupili jednotky Kimzáků. Jeden z nich zvolal něco nesrozumitelného. Sain i Mitchell šli dál To už se však palouk začal plnit. Okolo se objevovaly veverky. Kimzák výzvu opakoval a tentokrát střelil Saina do nohy. Oba muži pochopili, že chce, aby stáli a tak učinili. To už se však objevovalo čím dál tím víc a víc veverek. Mitchell a Sain nevěřícně koukali. Všech osm Kimzáků to nijak z míry nevyvedlo. Oba členové pozemského týmu se na ně podívali. Zbraně Kimzáků na ně mířily.
„No vida veverky, aspoň máme publikum,“ oznámil Mitchell.
„Mitchelle, slyšel jste někdy o masakru na planetě 22?“
„Ne. Nebo aspoň myslím, že ne. Nevím jak značíte planety.“ Do toho začal jeden Kimzák něco mluvit. Ovšem překvapivě ne k nim, ale k jedné z veverek stojící na pařezu.
„ Je to planeta známá jako Chulak.“
„Jo už vím. Byl jsem při tom jak jste zmasakrovali tisíce nevinných Jaffů.“
Poklidná diskuze Kimzáka s veverkou vyústila v hádku.
„To nemyslím. Když totiž naše loď přistála na planetu,“ hádka mezi oběma druhy začala být opravdu vážná. Veverky začaly hlasitě pištět, takže téměř nebylo slyšet vlastního slova takže Mitchell dál nic nerozuměl.
Náhle veverka na pařezu seskočila dolů Ostatní veverky se uklidnili. Do toho zazněl Sainův hlas. „…takže vidíte možná to bude právě tak.“
„Aha díky za objasnění,“ řekl Mitchell. Náhle jeden z Kimzáků vystřelil. Vůdce veverek padl mrtvý k zemi. To ostatní veverky viditelně naštvalo a vrhly se na Kimzáky. Krev veverek se rozlétla po okolí a nahodila i Mitchella se Sainem.
Začala jatka. Zbraně Kimzáků pálily proti veverkám, které na útočníky skákali ve snaze způsobit smrtelné zranění. Několika z nich už se to povedlo a tak několik Kimzáků už leželo na zemi mrtvých.
Za tohoto masakru se oba muži rozhodli s opatrně vzdálit. Náhle několik veverek skočilo na Saina. Mitchellovi se sice podařilo některé veverky setřást, ale přesto daleko neunikl. Woolseyho bota dopadla na jeho tvář a on se propadl do černé temnoty bezvědomí.

Pokračování příště...

Jinak název další epizody bude (překvapivě):

Toto je spoiler!!!:

Woolseyho bota, část druhá

Opět skvělá práce...

Jo taky si myslím

Dr. Modřenka, Sokar díky oběma za hodnocení. A tady přináším další díl:

04 - Woolseyho bota, část druhá
pokračování z minulé části...
Richard Woolsey se probral. Byl zmatený. Seděl v nějakém malém prostoru nejspíše vytvořeného nebo spíše vydlabaného do kmenu stromu.
Veverky. To bylo to první co ho napadlo. Na potvrzení své teorie však nijak dlouho čekat nemusel a za malou chvíli se opravdu několik veverek objevilo. Náhle se ozval hlas.
„Richarde Woolsey, nemusíte se ničeho bát. Nic se vám nestane.“
„Opravdu? A to vám mám věřit?“ Woolsey se zahleděl na veverky. Ty však kupodivu neotevřeli ani na chvíli ústa.
„Ano.“
„Omlouvám se, ale tohle mi nestačí. Jako vy mě unesete a teď děláte jakoby nic,“ téměř se rozkřikl Woolsey, kdyby ho nebolelo celé tělo.
„Jste neklidný. Opravdu se nemusíte ničeho obávat.“
„Tak to dokažte,“ na to Woolsey.
„Dobrá. Následujte prosím tyto veverky před vámi.“
Woolsey si nebyl jistý jestli má hlasu věřit, přesto veverky následoval. Celé tělo ho neuvěřitelně bolelo. Ale přesto to dokázal. Ušel těch pár metrů ven na čerstvý vzduch. Tam bylo snad sto možná víc veverek. Hleděli na něj. A uprostřed na velkém pařezu stála jedna veverka.
„Opravdu se nemáte ničeho obávat,“ ozval se opět hlas v hlavě, přesto Woolsey věděl, že ten hlas patří té veverce na pařezu.
Woolsey, který cestu i kvůli výšce výstupu ze stromového vězení lezení musel lézt po čtyřech si stoupl. „Jmenuju…jmenuji...,“ vydával ze sebe Woolsey, přičemž si ani neuvědomil, že veverka ho už na začátku jménem oslovila.
„My víme jak se jmenujete Richarde,“ řekla veverka. „A uklidněte se. Opravdu nemusíte mít strach.“
„Já jsem klidný,“ na to Woolsey.
„Nejste. Já to cítím,“ řekla veverka.
„Vy…vy jste v mé mysli? Vy se umíte telepaticky spojit s jinou vnímající bytostí?“
„Nevím sice co to znamená telapoticky nebo jak to bylo, ale přesto si myslím, že to co si myslíte je špatná odpověď. Ve skutečnosti nic jako sdílet mysl a podobný blbosti nedokážeme. Je to jen složitá technologie od… to je vlastně jedno. Není to vůbec důležité.“
„Jaká technologie.“
„Něco jako minirobůtci.“
„Myslíte nanity?“
„Nevím v životě jsem takové slovo neslyšel. Ale na tom nezáleží. Prostě díky tomu můžeme hovořit, aniž bychom potřebovali tlumočící zařízení.“
„Aha. Takže to jsou vidiny? Ty záblesky budoucna? Ty podivné vzkazy?“
„Ano. Co jiného by to mělo být? Vy snad věříte na nadpřirozeno?“
„Ne, ale jak jste to do mě vůbec dostali?“ zeptal se Woolsey, ale než mu veverka stačila odpovědět tak si to uvědomil. Tehdy na planetě Grenshaků, když na něj veverka hodila ten oříšek.
„Ano přesně takhle ozvala se veverka.“
„Takže vy můžete vidět i moje myšlenky? Sny? Představy?“
„Jen velmi omezeně. Jako například nyní.“
„To se mi ulevilo,“ řekl Woolsey.
„Ovšem myslím, že už jsme se dostali úplně jinam, než jsme původně chtěli. Jde totiž o to proč jste tady.“
„A to je?“
„Potřebujeme od vás pomoc. A to dřív než bude pozdě. Oni totiž přicházejí.“
„Kdo?“
„Cizí kmen.“
„Jaký cizí kmen?“
„Další veverky. Naši nepřátelé.“
„A co s tím mám společného já?“
„Potřebujeme, aby jste vyjednal smlouvu o příměří.“
„S tím druhým kmenem?“
„Ne, s někým úplně jiným?“
„A proč ne s těmi veverkami?“
„Ti vás nebudou poslouchat?“
„A jak víte, že tihle mě poslouchat budou?“
„Víme. Podívejte Woolsey tenhle dialog tu vedeme už pomalu čtyři dny a pokaždé končíme stejně.“
„Nepamatuji si, že bychom někdy podobný rozhovor vedli.“
„To bohužel ne. Vždycky ho zapomenete.“
„Pochybuji. Já mám docela dobrou paměť.“
„No předpokládáme, že to má něco společného s tím vaším zraněním po pádu.“
„Po jakém pádu?“
„Z Ashenského secího stroje.“
„Aha, z toho. Už si vzpomínám,“ řekl Woolsey a uchechtl se. „Ale stejně jste mě pořád nepřesvědčili, abych se zúčastnil toho jednání. Nemám žádný důvod.“
„A co kdybych vám řekl, že druhý kmen drží jednoho z vašeho druhu.“
„Z mého druhu? Koho?“
„Jmenuje se plukovník.“
Woolsey čekal, že se toho dozví víc. „Jaký plukovník? Mitchell?“
„Jo nějak tak a ještě je s ním přetvor.“
„Teď jste mě dostali,“ oznámil Woolsey.
„Vy neznáte přetvory? Posly bohů?“
Teď to teprve Woolseymu došlo. „Aha vy mluvíte o převorech. Takže s plukovníkem je nějaký převor?“
„Ano. Převor. Přesně tak,“ oznámil velitel veverek.
„Co? To není možná. Jak by…?“
„Věřte nám. Je tomu tak. Takže domluvíte tu smlouvu? Díky ní budeme moci oba dva ze spárů druhého kmene zachránit.“
„ A jak mám vědět, že je to pravda?“
„Je to pravda.“
„Tvrdíte vy.“
„Takže to neuděláte?“
„Ne. Nevěřím vám prostě je to způsob, abych to pro vás udělal.“
„Tak dobře. Původně jsme to udělat nechtěli, ale donutil jste nás k tomu.“
„K čemu,“ oznámil nejistě Richard.
„Jestli to neuděláte. Zabijeme vás?“
„Děláte si srandu. Jsem pro vás cenný živý,“ snažil se Woolsey obhájit proč to nedělat.
Veverky se na něj podívali téměř zabijáckým pohledem a v uších mu zaznělo jediné slovo „Myslíte?“

„Tak tady jsou vaše věci,“ oznámil známý hlas veverky.
„Moje věci?“ podivil se Woolsey. Veverka však místo odpovědi ukázala. Na zemi ležel na úhledné hromádce složen jeho oblek a boty. A vedle jeho kufřík. Opatrně k nim přistoupil. Nejprve ke kufříku. Opatrně ho otevřel a ihned zase zavřel. Pak se otočil na veverku.
„Je prázdný.“
„A?“ na to veverka.
„No v tom kufříku mám papíry týkající se jednání. Prázdný kufřík je mi na nic.“
„Aha. Asi se někde stala chyba.“
„Asi,“ utrousil Woolsey a přešel k oblečení. „Na co oblek?“
„Nosíte ho.“
„Ale ne do lesa. A co ty boty?“
„Ty taky nosíte. Byl jste v nich dokonce na poslední akci. Tedy ne přímo v těch, ale byly docela podobné.“
„To byla jiná situace. Neměli moje číslo bot tak, jsem musel trochu improvizovat.“
„To nás nenapadlo.“
„Každopádně,“ oznámil Woolsey a podíval se na bosé nohy. „Když není nic jiného,“ si je obul. Poté vzal oblečení a dal ho do kufříku. Otočil se na veverku. „Jsem připraven.“
„Výborně,“ oznámila veverka a hvízdla. Ihned přiběhly dvě veverky. „Toto je vaše ochranka a zároveň součást vašeho vyjednávacího týmu. Tohle ,“ ukázal vůdce veverek na jednu z nich „je Frt a ten druhý je Srt. Jeho otec byl ve slavné bitvě o maják Osvícení,“ oznámil hrdě.
O bitvě o maják Osvícení Woolsey slyšel už dávno. Prakticky šlo o to, že Ori a veverky přiletěli na planetu Udaranů, bytostí jenž zabíjelo světlo, aby přivezli novou žárovku k majáku Osvícení. V následné bitvě proti Udaranům a jejich spojencům Antikům, se nakonec podařilo Ori maják na tři vteřiny zprovoznit, osvítit Galaxii, čímž zabili Udaranskou hrozbu. Tím se ukázalo, že Ori asi nebudou tak špatní a zlí jak se myslelo. Bohužel generál O´Neill tuto záležitost odmítl přijmout a zařídil, aby se na tento incident zapomnělo. Takže pravdu o tom, že Ori nejsou ti zlí se lidstvo dozvědělo až o mnoho let později, prakticky s otevřením prvního knihkupectví Počátek v naší Galaxii.
Woolseyho tedy zmínka o tomto incidentu vůbec nepřekvapila. Spíš ho měl jinou starost, kterou ihned před velitelem veverek oznámil. A to jestli ho vůbec dvě veverky, ačkoliv jistě z bojovné krve ochrání?
„Samozřejmě, že ano,“ oznámil vůdce veverek bez rozmyslu“.
„Tak kdy se vydám na cestu?“ oznámil.
„Hned,“ na to veverka „Nemůžeme riskovat další den vysvětlování,“ a dal pokyn oběma veverkám. Ty se rozeběhly.
„Počkat a neměl by jste jít také? Jak jim porozumím?“ otázal se Woolsey.
„Stačí, že ony rozumějí vám,“ odpověděla veverka a nezapomeňte.
Woolseyho to nijak neuklidnilo. „Jo a ještě co když otkám jiný kmen? Jak je poznám?“
„Velice snadno. Na levém uchu mají černou tečku.“
„Hm, díky,“ řekl Woolsey a uvědomil si, že jeho ochranka už je daleko před ním.

Bez komplikací ho obě veverky dovedly až k cíli cesty. Nevelké vesnici. Než však Woolsey stačil cokoliv udělat mířilo na něj, alespoň tucet zbraní. Místo jednacímu stolu ho přivedli do výslechové místnosti nebo spíše výslechové chatrče. Tam na něj mířilo šest zbraní.
„Kdo jste? Co tu pohledáváte?“ řekl vyslýchající.
„Jmenuji se Richard Woolsey. Jsem tu jménem veverek, abych s vámi vyjednal spojenectví.“
„Opravdu zajímavá lež. To tu ještě nebylo.“
„Nechápu,“ oznámil Woolsey.
„Už tu jedni tací byli. S tím, že někoho hledají. Naštěstí jsme jim nevěřili a daly je do vězení, takže škody, které při svém útěku napáchaly nejsou tak hrozné. Přesto, zabily osm našich lidí a několik vážně zranili a to za pomoci veverek. Kimzáky už podruhé nenapálíte.“
„Nechápu o čem to sakra mluvíte.“
„Že ne? A tohle vám něco říká?“ A hodil na stůl P-90 společně s mrtvou veverkou.
„Ano,“ řekl Woolsey.
„Tak vidíte.“
Náhle se Woolsey zahleděl na mrtvou veverku. Tedy respektive na její ucho. Levé ucho. Byla na něm černá tečka. To mu dodalo odvahy. „Ale tohle nejsou veverky, které mě za vámi posílají.“
„Co?“
„Jsou to nepřátelé právě těch,, které mě posílají. Je to jiný kmen.“
„Nechápu o co se to pokoušíte.“
„Ne. Podívejte vidíte tu skvrnku na levém uchu? To je jejich znak. Když zkontrolujete ty dvě veverky co jste chytli se mnou zjistíte, že jim chybí.“
„Chcete postavit svou obhajobu na nedokonalosti na uchu? Jste na tom duševně asi hodně špatně. Podívejte vím, že to může znít nesmyslně, ale když zkontrolujete i další mrtvé veverky tak zjistíte opak.“
Kimzácký velitel se zamyslel. „Dobře ověřím tu vaši ‚obhajobu‘.“
„Díky,“oznámil Woolsey.

„Jsem rád, že se to vyřešilo,“ oznámil Woolsey, který seděl naproti Kimzákovi Rykthanovi. Tentokrát však ne jako vězeň, ale jako diplomat.
„Ano a ještě jednou se omlouvám za velitele Kralleta. Musíte mu prominout. Poté co se stalo naposledy musíme být více obezřetní.“
„To znám. A plně to podporuji.“
„Jste velice moudrý muž Woolsey.“
„Děkuji.“
„A teď k jednání,“ oznámil Rykthan. „Co veverky přesně nabízí za to, že jim pomůžeme zvítězit na druhým kmenem?“ a otočil se k Srtovi nebo Frtovi. Woolsey si nebyl jistý, kdo přesně z nich to byl.
Jedna z veverek promluvila. Woolsey ji rozuměl, což ho samo o sobě dost překvapilo. Později Woolsey zjistil, že to bylo kvůli překládacímu přístroji ukrytému v místnosti.
„Nabízíme dvě hroudy oříšků,“ oznámila veverka. Woolsey čekal trochu víc, než jen oříšky, ale reakce Kimzáka značila, že to nebyla trefa vedle.
„Jen dvě?“
„Tak tři, ale to je maximum.“
„Co si o tom myslíte vy, Woolsey?“ zeptal se Kimzák.
„Ehm…myslím, že to dobrá nabídka.“
„Ano tak pro veverky, ale my chceme víc. Víme moc dobře o těch zásobárnách šišek.“
„To je lež. To vlastní ten druhý kmen a když nám ho pomůžete porazit získáte 15 procent z kořisti.“
„90, blecháči,“ oznámil rozhodně Kimzák.
„90? Zbláznil jste se?“ Vmísil se do debaty Woolsey. „Co takhle 75? To je dobrá nabídka.“
„Ale my s tím nesouhlasíme,“ ozvala se jedna z veverek. „Nabízíme 30 procent.“
Kimzák se na ni výhružně otočil „A já bych ti mohl nabídnout prostřelení hlavy. Zadarmo. Bereme těch 75 procent, ale stále to budou určitě Kimzáci čí životy budou nasazeny, proto budeme velet my. Nenecháme si od nějakých zablešenců radit.“
„Ani náhodou vykřikla!“ jedna veverka. „K tomu se nikdy nesnížíme.“
„A nechce toho už nějak moc?“ řekl Woolsey.
„Na myslím, že za to oč nás žádají ony je to zatím ještě docela málo.“
„Myslíte? Vždyť vám slíbily svoji potravu. Tři čtvrtiny válečné kořisti a vám je to málo?“
„My pomoc nepotřebujeme.“
„Opravdu? A co jiný motiv. Pomsta. Vždyť vám zabily osm lidí. Není to dostatečný důvod proč je zničit. A co, až porazí tenhle kmen, protože jste jim nepomohli a zaútočí třeba na vás?“
„Tak vyhrajeme?“
„Možná. Možná také ne. Vím jen, že tak zemře zbytečně víc Kimzáků, než by muselo.“
Kimzák se zamyslel a posléze promluvil. „Něco na tom bude. Jste dobrý Woolsey.“
Woolsey chtěl odpovědět, ale v tu chvíli vběhl do místnosti jeden Kimzácký voják.
„Říkal jsem vám, ať nejsme rušeni,“ okřikl ho Rykthan.
„Omlouvám se, pane,“ začal se ozývat poplašný zvon. „Útočí na nás veverky.“
Rykthan se na Woolseyho podíval, jako by ho chtěl zabít. Tou chvílí do místnosti vlétly kulky z pozemské pistole. Vojáka trefila jedna do nohy. Druhou schytala jedna z veverek. Třetí trefila stůl. Čtvrtá zasáhla hlavu Rykthana. Ostatní šli mimo. Na překvapeného Woolseyho dolétla Rykthananova krev.

„…a pak jsme vás vyvedli z místnosti. S pomocí veverek jsme se dostali přes Kimzáky a bránou na Zem.“ Oznámil plukovník Mitchell Woolseymu, který ležel na lůžku v SGC.
„Aha,“ řekl Woolsey.
„Vy si to vážně nepamatujete?“
„Obávám se, že ne?“
„Tak dobře. Ještě jednou. Veverky nás zachránili před Kimzáky. Mysleli jsme, že nás chtějí zabít…“
„Vy jste si to myslel,“ skočil do řeči plukovníkovi Sain „Já vím, že veverky nejsou nepřátelé.“
„No dobře. Každopádně ty nám řekli o tom druhém kmeni.“
„Aha.“
„To je ten co vás unesl. To si taky nepamatujete?“
„Bohužel.“
„No to je jedno. Teda není, ale… no. Jde o to, že ten kmen byl nakažen virem 322.“
„Tím samým jako vy?“
„Ano. Takže už si vzpomínáte?“
„Ne bohužel vás zklamu. Naposledy si pamatuju jak jsme vyskočili z Aschenské lodi a pak až jsem se probudil tady.“
„No, takže ty veverky trpěly utkvělou představou, že na ně chce jiný kmen zaútočit. Unesli vás, aby jste vyjednal spojenectví s Kimzáky.“
„To je všechno? Celá hrozba Galaxii a podobný kecy, kterými mě živily, byly jen jejich představy?“
„Ano,“ řekl Mitchell.
„Ne,“ ozval se hned na to Sain.
„Co prosím?“ otázal se Mitchell.
„Ano částečně je to pravda, ale ta blížící se hrozba je také skutečná. A vy Woolsey jí skutečně máte zabránit.“
„No pokud mu bude takhle vysazovat paměť tak asi těžko,“ oznámil Mitchell.
„Nemusíte se ničeho obávat,“ ozvala se za plukovníkem doktorka Lamová. „Tahle ztráta paměti by měla při správné léčbě a stálým lékařským dozorem zmizet za pár dní.“
„To by mělo být dost času na přípravu našeho plánu,“ oznámil Sain.
„Vašeho plánu?“ podivil se Mitchell.
„Ano. Podívejte, ať tu hrozbu považujete za reálnou či ne. Něco se v Galaxii děje. Proto jsme se na Celestu usnesli, že by bylo vhodné uspořádat konferenci ras této Galaxie, abychom se o nastávající hrozbě poradily.“
Oba muži se na Saina podívali.

Konec

Název dalšího dílu. Ještě jsem s ním ani nezačal, tak nevím.

Super!

Dr. Modřenka: Díky za hodnocení.

Tak po hodně, hodně dlouhé době je tu pokračování Stargate: Woolsey (neoficiálně to nazývám jako druhou řadu). Jinak jakékoliv názory uvítám.

05 – Tak to je zlé, hodně zlé
Woolsey netrpělivě přešlapoval před zavřenými dveřmi.
„Nervózní?“ zeptal se Mitchell.
„Ani nevíte jak. Takhle jsem se naposledy cítil po tom incidentu s Atlantidou, ačkoliv přiznávám, že to byl úplně jiná situace,“ odpověděl Woolsey.
„Ano to byla,“ na to Mitchell.
„Ale jako muž z IOA jste určitě musel hovořit před mnoha lidmi, ne?“ změnil téma Mitchell.
„Lidmi,“ zdůraznil Richard.
„Ale podívejte. Lidi, mimozemšťani, vždyť je to všechno stejný.“
„Ale o to nejde.“
„O co tedy?“
„Máte vůbec představu o co tu jde? Tohle je možná největší a nejdůležitější setkání ras v celé historii naší Galaxie. Tohle je obrovská odpovědnost. Tohle bude jedno obrovské jednání s těmi nejlepší. Chápete?“
Než plukovník stačil odpovědět objevil se Sain. „Blahoslaveni budiž Ori,“ pozdravil klasicky.
„Dobrý den, Saine,“ pozdravil Woolsey.
„Dobrej,“ ozval se Mitchell, ale jeho pozdrav přehlušila Woolseyho otázka.
„Takže mi teda vysvětli jak jsme na tom?“
„No nevyvíjí se to špatně, ale mohlo být líp. Náš návrh nejspíš plně podpoří Tok´rové, Optrici, což znamená že nemůžeme počítat s hlasem od Bedrosanů. Škoda, kdyby pořád věřili, že je stvořila nějaká velká bytost na té jejich planetce mohl být od nich pokoj. No to je jedno. Dále Nový protektorát Rand přislíbil hlas, veverky jsou poměrně návrhu nakloněné a snad můžeme počítat i s hlasem Unthoriánů a Gadmeerů.“
„Divím se, že nás nepodporují Jaffové,“ ozval se plukovník.
„Vy to nevíte?“ obrátil se na něj Woolsey.
„Co nevím?“
„Jaffové vydali oficiální oznámení, že se nehodlají této věci zúčastnit.“
„To je škoda,“ téměř si posteskl Mitchell, „těšil jsem, že uvidím Teal´ca.“
„Každopádně,“ otočil se Woolsey opět k Sainovi „od koho se očekává, že nás nepodpoří?“
„Aschenové, Kimzáci, Luciánská Aliance, již zmínění Bedrosané a … víc se mi zatím nepodařilo zjistit. Snad možná něco jsem zaslechl o Reetech, ale tím si nejsem jistý.“
Woolsey chtěl ještě položit nějakou otázku, když se otevřely dveře a objevil se Aschen.
„Všichni se mají shromáždit v místnosti,“ oznámil nezaujatým hlasem.
„Děkuji,“ řekl jak Woolsey tak Sain a následně se vydali do dveří, ve kterých Aschen zmizel. Vedla tam velká chodba ústící do obrovského sálu plného nejrůznější ras. Ty se mezi sebou překřikovaly. Nejhlučnější byli vyslanci Luciánské Aliance, kteří si odmítali sednout vedle Asgardů, takže místností se linuly věty jako „Vedle šeďáků si teda nesednu“ či provokativní „My máme času dost.“
Woolsey mezitím hledal místo, kam se má usadit vyslanec Země, jelikož všechny názvy byly v Antičtině, univerzálním jazyku Galaxie nebyla Země na konci abecedy, jak bylo obvyklé. Naštěstí tento problém hned vyřešil a tak se usadil vedle Veverek a Bedrosanů. Na místě už mezitím seděl ruský velvyslanec. Woolsey z toho nebyl nijak nadšený, ale Rusové si ho doslova vynutili takže nešlo jinak. Pozdravil ho a usedl. Mitchell si sedl na vyhrazené místo za nimi. Zasedání Galaxie, jak ho označovali nejrůznější média, právě začínalo…

…No začínalo. Ještě dobrou půlhodinu poté co Richard usedl se nic nedělo. Woolsey se tedy otočil na Rusa. „Nechystáte se nás doufám nějak potopit. Víte, že tady jsme jeden tým?“
Rus se otočil na něj a tak si Woolsey všiml jeho jména Vladimir Ogrodějcki „Nebojte Richarde, naše vláda si plně uvědomuje důležitost toho všeho. Mimo jiné,“ a usmál se.
„Mimo jiné?“
„Však víte,“ a Rus se pohybem těla snažil něco naznačit. Woolsey vůbec nepochopil co to mělo být, proto jen souhlasně přikývl a odvrátil tvář, aby Rus neviděl jeho oči v sloup. Těch si zato všiml vyslanec Veverek, který si v tu samou chvíli čistil kožich. Podíval se na něj a pak se otočil.
Zezadu se ozval Mitchellův hlas, který ho volal jeho jménem.
„Co se děje?“ zeptal se Woolsey.
„Kdy to začne?“
„Nevím asi za chvíli? Proč?“
„Je tu nějak zima“
S tím musel s Mitchellem souhlasit, ale nic takové neřekl a místo toho se zeptal „To je všechno?“
„No krom toho, že tu už dobrou půlhodinu sedíme a nic se zatím neděje tak, ne už nic.“
„Taková je politika plukovníku.“
Náhle se ozval neznámý hlas a Woolsey se automaticky otočil dopředu. „Dobrý den, chtěl bych jen oznámit,“ ozval se malého pultu hlas Převora. „Máme tu drobný problém s topením, takže možná vám bude trochu zima, ale doufáme, že tuto závadu brzy odstraníme. Omlouváme se.“
„Závada topení.“ Ozvalo se Woolseymu za zády „To se mi moc nezdá se mi moc nezdá.“
„Na tom není nic neobvyklého, to se děje u nás pořád,“ ozval se Vladimir „Proto nic nechávám náhodě,“ zohnul se pro kufřík a vytáhl z něj láhev vodky. Woolsey s Mitchellem se podívali na láhev a pak na sebe. Mezitím Rus odšrouboval víčko a napil se. Pak se otočil k Woolseymu „Chcete taky?“ Woolsey se otočil k jednacímu stolku. Stále to nevypadalo, že by mělo něco začít a tak chytil láhev. „Si děláte prdel,“ ozval se Mitchellův hlas. Woolsey ho však ignoroval a napil se. No necítil se sice potom zrovna nejlíp, alespoň mu přestala být zima a podal zpět láhev Rusovi. Ten se napil a pak ji poslal někam dál. Nejspíš k Bedrosanovi. Tak hluboce se o to Woolsey už nezajímal.

Po další půlhodině neúprosného čekání a poté co se k Vladimírovi vrátila prázdná láhev se náhle začalo kolem řečnického pultu, který stál uprostřed místnosti něco dít. Z obrysů Woolsey odhadoval, že jeden z lidí, kteří se tam pohybují by mohl být Sain a otočil se na Mitchella. Ten spal. „Plukovníku,“ promluvil Woolsey. Nestalo se nic. „Plukovníku,“ štouchl do něj. Stále se nic nedělo. „Mitchelle!“ křikl. Cameron se v tu ránu probudil. „Co už je konec?“ V tu chvíli se na něj krom Woolseyho díval i Vladimir.
„Neztrapňujte nás před Rusi,“ řekl šeptem Woolsey a pak nahlas dodal „Nemáte být náhodou naše ochranka?“
„Ano. Nějak jsem usnul. Víte čekal jsem, že ochranka bude něco jiného.“
„A co jste čekal?“
„No rozhodně nic v tom, že budu sedět na zadku a čekat.“
„Tak jste se měl přihlásit do Bezpečnostní služby. Tam by jste mě pohybu dost. Přece i od nás tam někoho posílali.“ V tu chvíli Ogroděcki drbl do Woolseyho. „Už to začíná.“

Nutno říct že Sain, jenž se ujal úvodního proslovu na to šel bez zbytečných okolků. „Vážení velvyslanci, velvyslankyně,“ začal tradičně „jsem rád, že jste si udělali čas a přišli jste sem na stanici Neutral 1. Jde o opravdu naléhavou situaci, kvůli níž potřebujeme pomoc vás všech. Chápu, že mezi mnohými z vás jsou sváry, ale přesto mě vyslyšte. Tady totiž nejde jen o nicotnou potyčku mezi dvěma druhy. Tady jde o víc. O samotné zachování života v této Galaxii!“ Sain nechal informaci velvyslancům vstřebat, což se v celém sále náležitě odrazilo. Woolsey jako jeden z mála zasvěcených pozoroval reakce ostatních. Většina z nich byla překvapena nebo jen nevěřícně kroutila hlavami. Pár z nich jako třeba Ashenové či velvyslanci Luciánská aliance však jen seděli se založenýma rukama na místech.
Náhle kdosi vykřikl. „Jaké pro to máte důkazy!“ Woolsey si nevšiml kdo to byl, ale odtušil že to bylo někde z vrchu, tudíž to mohl být někdo z Kimzáků nebo Serrakinů.
„Samozřejmě všechny důkazy budou za malou chvíli odhaleny a věřím, že pochopíte naléhavost této situace.“

„Woolsey,“ ozvalo se z Mitchellových úst Richardovo příjmení.
„Co je, zase?“
„Pořád mě nenechává na pokoji to topení.“
„Tak si přes sebe přehoďte deku.“
„Ne takhle to nemyslím. Mám totiž pocit, že se něco chystá. Podívejte přemýšlel jsem…“
„Počkejte chvilku,“ řekl Woolsey a otočil se jak to vypadá u řečnického pultu. Sain se právě dostal k důkazům v knize Počátku, což Woolsey slyšet nemusel, jelikož fakta znal. „pokračujte, ale zkraťte to nějak.“
„takže jak jsem říkal, přemýšlel jsem o tom a napadlo mě…“
„Plukovníku rychle k jádru věci.“
„Víte mám pocit zda tu nejde o nějaké spiknutí za účelem zničit stanici.“
„Jste si jistý, že jste si vzal správné prášky?“
„TOHLE ŽE JE DŮKAZ!?“ vykřikl někdo z vrchní řady sálu.
„Mě to přijde docela jasné a průkazné,“ ozval se útočně zespodu (být v Antické abecedě uprostřed se prostě vyplatilo).
Z vrchu už se valila odpověď, ale Woolsey se ji snažil ignorovat a promluvil opět k Mitchellovi „Podívejte. Teď není vhodná doba. Jestli potřebujete něco jít vyšetřit tak jděte. Tady se mě někdo pokusí maximálně tak obkecat a otočil se směrem rozběsněnému a davu a pustil se od debaty o níž sice nevěděl jak začala, o čem pořádně je, ale věděl že zapojit se musí. Jelikož někdo musel hájit jeho názory ať byly momentálně jakékoliv.

„Tak to je zlé, hodně zlé,“ konstatoval Sain asi po dvou hodinách prudkých hádek. „Tahle je naprosto beznadějná.“ Na Sainovi bylo poznat, že je hodně nesvůj, podle nezdravě růžové barvy jeho obličeje. Takže si ani pořádně nevychutnal oběd.
„Tak špatně na to ještě nejsme,“ snažil se myslet optimisticky Woolsey.
„Celý sál se rozdělil na dvě skupiny…“
„…a Noxy,“ dodal Woolsey.
„A Noxy, ale předtím jsme ještě měli jakousi šanci je to dát dohromady, ale bez podpory třeba takových Asgardů, tedy Unthoriánů to bude opravdu problém.“
„Ano, ale nutno poznamenat, že poté co Thorova frakce spáchala hromadnou sebevraždu byli Asgardi méně nakloněni podílet se o technologii či vůbec se zajímat o okolní vesmír. Také se od nás už několikrát pokusili vymáhat svoji technologii, jenž nám Thor a jeho následovníci zanechali.“
„Opravdu. To jsem nevěděl. Myslel jsem, že Země má s nimi dobré vztahy.“
„V poslední době máme špatné vztahy skoro se všemi, tedy až na vás. Se Zemí to jde z kopce,“ potom se Woolsey zamyslel , „Ani nevím proč to vlastně říkám.“
„No asi bych ti to neměl říkat, ale možná z toho všeho budeš mít šanci uniknout. Země se s Ori nedávno domluvila, aby mohli postavit ambasádu na Zemi a na Celestu a mezi návrhy na velvyslance Země padlo i tvoje jméno. Jako nezaručuji nic stoprocentně, ale přeci jen je tu velká šance.“
„Opravdu? Zajímavé.“
„Není tamto náhodou plukovník Mitchell?“ změnil náhle téma hovoru Sain.
Woolsey se otočil a uviděl muže v černé uniformě, blížícímu se k jejich stolu a škrábající si hlavu.
„Co se tu děje?“ pronesl. „Už skončila jednání?“
„Ne, obědová pauza,“ vysvětlil Woolsey „jediná věc na které se všichni shodli. A co vy a to vaše vyšetřování?“
„No…“ Mitchell si stále škrábal hlavu.
„Nenapadli vás náhodou?“ zeptal se Sain.
„Ne to ne. Kontroloval jsem jenom nějaký potrubí a praštil jsem se do hlavy. Ale nic podezřelého.“
„To jsem rád. Už jsem se bál, že zemřu mrazem,“ prohodil Woolsey a následně se on i Sain rozesmáli.
„Za pět minut pokračujeme,“ ozval se zničehonic mužský hlas.
„Má pravdu,“ oznámil Sain poté co zkontroloval oznámení s časem ukazujícím na jeho hodinkách. „No nic už budu muset jít. Takže Richarde Jsme domluvení?“
Woolsey přikývl.
„Dobře, ale nezapomeň budeš mít jen jednu šanci,“ a odešel.
„Jednu šanci k čemu?“ zeptal se nechápavě Mitchell.
„Přesvědčit velvyslance, aby nás podpořili.“

„Nebyli tu dva?“ zeptal se Woolsey Vladimira poté co již dobrých deset minut začínalo jednání.
„Co?“ nechápal Rus.
„Bedrosané. Ti Bedrosanští vyslanci byli dva.“
„Oh, ano. Jeden z nich z ničeho nic zkolaboval.“
„Nebyl to ten jak pil vodku?“
„Myslím, že ano,“ pronesl klidně Vladimir.
„Úžasný. Fakticky úžasný. Tohle nám chybělo.“
„Richarde. Uklidněte se.“
„Jak uklidněte se. Tohle může zvrátit průběh celého jednání.“
Vladimir byl, ale až nezvykle klidný. „Richarde. Nebojte. Nic se nestane. Trocha vodky ještě nikdy nikoho nezabila.“
„Ano člověka nejspíš v takovém množství ne, jenže bůh ví jakou mají fyziologii oni. Co když je to pro ně smrtelný jed nebo…“
„Podívejte. Tak jste mě měl zastavit, když jsem to posílal dál.“
„V tu chvíli mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.“
„Co je vám Woolsey. Jste ještě víc nervózní než před obědem.“
„Nejsem nervózní!“ vyštěkl Richard.

„No je pravda, že několik vyslanců tu ještě není, ale jak vidím každá rasa nebo organizace má zastoupení, alespoň v jednom vyslanci, takže bych pokud to nevadí začal,“ oznámil Sain a udělal pauzu na pro případné námitky. Ty naštěstí nezazněly a tak pokračoval. „Dobrá. Chtěl bych tedy pozvat k řečnickému pultu vyslance Země, pana Richarda Woolseyho.“ Sál zašuměl, ale to byla jediná reakce nastala. Mezitím Woolsey došel k pultu.
Bylo to mnohem horší než myslel. Sál se najednou jakoby ztrojnásobil a všechny pohledy se směřovaly jen na něj. Ne, že by Woolsey na něco takového nikdy nezažil, ale nikdy v takovém počtu posluchačů. Woolsey si utřel propocené čelo a pak vytáhl z kapsy několik zmuchlaných papírů na nichž měl narychlo sepsanou řeč. Rozložil je na pult a následně pohlédl na přihlížející. „Vážené velvyslankyně, vážení velvyslanci...“
„Počkejte ještě,“ ozvalo se z ničeho nic a Woolseymu se ulevilo. Na chvíli.

„Takže už se to vyřešilo?“ zeptal se v Mitchell v SGC. „Když přistoupíme na jejich podmínky tak oni na Dohodu?“
„Ne pochopil jste to špatně, když mi přistoupíme na jejich podmínku, aby na všech světech byla odhalena existence hvězdné brány, tak budou ochotní jednat o přijetí podmínek Dohody. Samozřejmě. To nepřijmou všichni. Nežijeme v utopii, ale je důležité na svou stranu získat co nejvíce ras s dostatečnou flotilou a zbraňovým arzenálem, k nimž většina z ras, jenž navrhla tyto podmínky patří.“
„Tudíž se nic nevyřešilo?“
Woolsey se zamyslel „Vlastně ne. Nebo ne tak jak by jste asi vy očekával. Stále nejsme dohodnutí, ale kdo taky čekal, že to bude během pouhých 20 hodin.“
„Vlastně i tahle podmínka je úspěch,“ pokračoval Sain.
„Úspěch? Uvědomujete si, že tady jde o odhalení brány? Už to ví vůbec prezident?“ na to Mitchell.
„Právě jsem ho informoval,“ vstoupil do hovoru.
„A?“ zeptal se Woolsey.
„No není moc nadšený, že se necháváme takhle vydírat. Ještě si to promyslí.“
„A vysvětlil jste mu vážnost situace?“ ozval se Sain.
„Ano, ale je na něm jak rozhodne. Ovšem řekl, že je ochoten vyslechnout návrhy proč to přijmout.“
„Takže je tu šance,“ zazněl Mitchellův hlas.
„To ano,“ řekl Woolsey „ale musí to být někdo schopný a zároveň mít s Bílým domem dobré vztahy.“ Po této větě se šest párů očí upíralo přímo na Woolseyho.

Konec