A teď už jenom, příjemné počtení...
[img][http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg]http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg[/img]
CONSERVATUM ENERGIUM
CONSERVATUM ENERGIUM
Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, hangár
„Co to bylo?“
„Otanilský stíhač!“
„Jak nás tady k sakru mohli najít?“
„O tom nemáme nejmenší ponětí.“
„Budeme muset přesunout stanici!“
„Je to stanice! Nemůžeme ji jen tak přesunout!“
„Tak potom je zapotřebí, abychom shromáždili všechny lodě a připravily je k obraně Astralum Postum!“
„Proti lodím Otanilů nejsme připraveni se bránit! Když jich přiletí více než je nás, tak nebudeme mít sebemenší šanci!“
„Ledaže bychom zprovoznili zbraně Solaris.“
„To je přinejmenším nemožné!“
„Proč?“
„Protože její energetické jádro ještě není hotové“
„V tom případě musíte přijít na to jak získat a uchovat dostatečné množství energie.“
„Uchovat tolik energie za tak málo času je prakticky nemožné!“
„Nevíme kolik máme času!“
„A to je ten problém!“
„Prostě něco vymyslete! Jste génius, tak přemýšlejte! Až něco budete mít, tak mě kontaktujte, já jdu zatím ohlásit naši situaci.“
O dvě hodiny později
Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, zasedací místnost
Zasedací místnost Solaris byla poměrně malá, jak by taky ne, když to byla válečná loď, měla tvar půlkruhu, stejně jako stůl v jejím středu a v čele místnosti byl stupínek se stolkem, kde seděl přednášející zasedání, což byl většinou kapitán, technicky vzato to byla normální zasedací místnost objevující se na většině lodí Antiků. Vládl zde hluk, jak se různí muži a ženy snažili mezi sebou domluvit a přehlučovali se jeden přes druhého. Jeden každý Antik v místnosti věděl, co se děje, ale nikdo z nich neměl ani potuchy, jak s tím jejich vůdce naloží.
Po nějaké době tohoto chaosu se otevřely dveře a vstoupil Trinis. Měl na sobě bílou kapitánskou tuniku s označením hodnosti, což bylo zvláštní, jelikož on nebyl ten typ, co si zakládal na vojenském protokolu. Prošel celou místností až k již zmíněnému stolku a spustil: „Jak jistě víte, před chvílí naši stanici objevily otanilské hlídky.“ Odmlčel se. „Jejich stíhač byl zničen, avšak nevíme, zda-li se jim povedlo poslat zprávu o naší poloze a vojenské připravenosti. Jedno je ale jisté. Dříve či později nás najdou. Po pečlivém rozvážení a konzultací s několika našimi vědci a zbraňovými experty, jsem se rozhodl, že zahájím okamžitou masovou výrobu energetických článků,známých jako C.E., obohacených o prvek, který jsme nedávno našli na nějaké planetě.“ Ukončil oznámení a porozhlédl se po místnosti. „Nějaké otázky?“ V tu chvíli se postavilo asi pět z přítomných na znamení toho, že chtějí promluvit. Předsedající pokývl na jednoho z nich a on začal klást svou otázku. Byla to pouze upřesňující otázka, na níž se chtěli zeptat všichni a to, jak chtějí vlastně do C.E. dostat energii. Odpověď byla snadná. C.E. se standardně používalo na lodích, které roznášely brány a dobíjely se jednoduchým manévrem, kdy loď prolétla vrchním obalem hvězdy. Toto byl stejný princip, ale díky rudě, kterou nalezni na planetě bylo mnohem snazší uchovat energie mnohem větší množství. Po pár dalších podobných otázkách Trinis zasedání ukončil a přešel do strojovny.
Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, strojovna
Ve strojovně byl ruch, nejen z důvodu, že výstavba energetického jádra pro tak masivní loď byla náročná operace, ale navíc zde probíhala úprava prvního C.E. Nějak moc náročná práce to nebyla, ale spíš šlo o to, že nikdo neznal plný potenciál oné rudy, co do něj implantovali.
„Jak si vedete?“ tázal se napjatě Trinis, ale přitom se snažil zakrýt svou neuvěřitelnou zvědavost, jak by taky ne, když mu na ramenou leželo takové bedro, jakým válka může být a on byl TEN, který by ji musel vyhrát a nejnovější poznatky naznačovaly, že ji bude muset vyhrát, ne, že by snad Astralská flotila trpěla akutním nedostatkem stratégů a taktiků, to ne, ale on byl zvolen jako vůdce, ještě na Atlantis, byl to on koho povýšili na kontraadmirála, jež měl sjednotit několik flotil a uvést je do chodu za jedním cílem.
„Zatím to moc dobře nejde.“ Dostalo se mu odpovědi od jednoho z inženýrů
„Jakto?“
„Toto je už dvanácté M.C.P., které jsme zcela vybili,“ poukázal na vyhaslou, dobře známou, naoranžovělou schránku, která v sobě představovala jeden z nejsilnějších zdrojů energie, jaký kdy Antikové vynalezli „a stále to není dost! Docela by se nám hodila loď, která je uzpůsobená na dobíjení těchto článků.“ Tím samozřejmě myslel jakoukoliv loď vyslanou před stovkami let, aby rozmístily brány všude tam, kam se Antikové chtěli jednou podívat, naprosto ideální by byla ta, kterou lidstvo bude za milióny let znát jako Destiny.
„Na tom už se pracuje.“ Započal uklidňující řeč Kelen „Jedna z lodí v sobě tento systém zabudovaný má je na cestě k Astralum Postum a měla by tu být během pár hodin.“ Skončil, ale poté si opět uvědomil, že přeci jen chtěl něco dodat, a tak zase spustil: „A když už jsem u toho cestování Vesmírem,“ pozastavil se trochu. „Bylo by dobré aby na planetu zaletěl nějaký jumper a nabral trochu té rudy.“
Trinise to trochu zarazilo. Přeci jen nařídil masivní výrobu a oni tam chtějí jednu malou loď? Když se ptal proč jen jednu malou, tak se mu dostalo odpovědi takové, že té rudy není potřeba mnoho a nákladní prostor tohoto plavidla pojme dostatek materiálu na to, aby se z toho dalo vytvořit padesát takových C.E.
Malý moment ještě pozoroval, jak nový konzervátor energie do sebe doslova vycucává sílu M.C.P. a poté se rozhodl, že se proletí se svým přítelem Herpesem a když už v tom bude nabere tu rudu.
O chvíli později
Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, hangár č.2
„O nic nejde, jen tam doletíme, aktivujeme těžební přístroje a poletíme domů. Na orbitě je brána, takže to nepotrvá dlouho. Já a Herpes budeme zpět nanejvýš za dvě hodiny… Dobře, tak si to vyřídíme až se vrátím. Zatím naschle.“ Takto dokončil Trinis svůj rozhovor s prozatímním kapitánem Solaris, komandérem Harelenem. Jakmile byl přenos ukončen zavřely se vrata jumpru, on vzlétl a pak už jen mizel v prázdnotě Vesmíru, jak vylétal z hangáru lodi. Po pár minutách letu se dostali k hvězdné bráně u Astralum Postum, zadali adresu na planetu s rudou.
Loď zasunula své motory a prolétla bránou. Na druhé straně červí díry se motory vysunuly, ale to jen z toho důvodu, aby mohly po chvíli zase zajet, až bude loď přistávat.
Herpes a Trinis připravili těžební zařízení na souřadnicích, které jim byli zadány a šli rozpravovat do vnitřku lodi.
Po zhruba dvaceti minutách byly těžební práce ukončeny a posádka jumpru uklidila stroje a vydala se na cestu zpět k domovu. Ovšem jakmile vylétla loď z atmosféry planety na senzorech se ukázaly tři kontakty.
„Tři otanislké stíhače přímo před námi!“ hlásil pohotově Herpes, ale to už o nich Trinis věděl a prováděl první úhybný manévr.
„Jak se sem k sakru dostali?“ rozzuřil se Trinis zrovna, když se uhýbal další salvě střel.
Nepřátelské stíhače se formovaly do trojúhelníku a zuřivě pálili po Astralanském průzkumném jumpru. Trinis dobře věděl, že takovou přesilu nikdy nezvládne, ale také dobře věděl, že když zadá bránu, tak ohrozí bezpečnost Astralum postum.
Jedna salva za druhou stíhala bezbrannou loď, která se mohla pouze snažit utéct. Hlavní nevýhodou bylo, že Otanilské lodě měli mnohem větší schopnost manévrovat, a proto bylo jediné místo, kde mohl trinis alespoň trochu zvýšit šance na únik. Atmosféra planety.
Loď začala prudce klesat k povrchu a její pronásledovatelé šli hned za ní, celý tento manévr doprovázela palba z nepřátelských děl, které vystřelovaly ony smrtící projektily, vůči nimž neměl jumper se svým trupem odolným proti energetickým zbraním žádnou šanci. Čím hlouběji v atmosféře se loď nacházela, tím více palba řídla, nejspíše proto, že měli piloti otanilských stíhačů více práce s tím, udržet loď v klidu. A to byla ta chvíle, kdy se Herpes rozhodl opětovat palbu. Z pozice pro ko-pilota se dostal k ovládání zbraní a zaměřil se na jeden z nepřátelských cílů. Pal! Z odpalovačů dronů vylétly tři zářivé střely a po chaotické dráze letěly ke svému cíli. Jedenu z nich se podařilo nepříteli sestřelit, ale další dva zasáhly cíl a zničili ho. To byl velký úspěch, ale stále měli na krku dvě lodě, jež už budou na takovýto zákrok připraveny.
„Vezmu si skafandr a vyskočím z lodi.“ Vyhrkl ze sebe najednou Trinis
„Cože?!“ nechápavě mu odvětil jediný spolupasažér na palubě „Jak tě to napadlo?“
„Ty poletíš s jumprem zpět do Vesmíru,“ vysvětloval. „Já potom vyskočím ven a ty všechno vypneš! Bude to vypadat, jako, že se snažím se jich zbavit! Jakmile budou pryč, všechno nahodíš a poletíš to nahlásit!“
„To neudělám!“ Tvrdě odporoval Herpes, už jen z toho důvodu, že Trinis byl nejdůležitější osobou ze všech Astralanů
„Musíš, jinak se odsud živí nedostaneme!“
„Nemůžu tě tady nechat. Jestli to uděláš, vrátím se pro tebe!“
„Zemřeš!“
„Lepší já než ty!“
„O to tě žádat nemůžu.“
„Ani nemusíš.“ Přesvědčoval Trinise „Já to udělám, jen mi slib, že to přežiješ!“
„Slíbit ti to nemůžu, ale budu se snažit!“ Uklidňoval ho.
Po chvilce debat a rozebírání plánu se rozhodlo, jak bude proveden. Trinis začal prudce stoupat, jak jen nejprudčeji to šlo. Jakmile byl dost vysoko, aby Herpa nestáhla gravitace planety zpět k sobě, zavřel přepážku uvnitř lodi a Herpes se oblékl do skafandru. Nějakou chvíli se Trinis ještě snažil uniknout, ale potom se ozvalo z komunikátoru: „Jsem připraven. Šťastnou cestu.“
„Tobě také příteli. A pokud bude možnost, vrať se!“ Loučil se Trinis se svým nejlepším přítelem. „Na Astře dva zanecháme jeden bojový jumper ukrytý poblíž brány, pokud se ti podaří se dostat pryč, tak se vrať k nám!“
„Rozumím!“ souhlasil „Otevírám zadní dveře!“
Jakmile se dveře otevřely Herpa okamžitě vytlačil unikající vzduch z lodi ven, přímo do vakua. Otanilské stíhače zareagovaly ihned. Plán vyšel. Jumper mizel setrvačností v dáli a lodě nepřátel se přibližovaly. Jakmile k němu doletěli na dostatečně malou vzdálenost, jedna z nich se k němu dostala horním trupem a ten se začal rozevírat. Vypadalo to jako nákladní prostor, či něco takového. Postupně se otvor otevíral víc a víc, až nakonec se začala loď přibližovat k němu. Bylo mu jasné, co ho čeká.
Temnota. Nic jiného v tom prostoru nebylo. Nic než temnota. Čím déle v otvoru byl, tím více ztrácel pojem o čase. Skafandr na sobě sice měl hodiny i další zařízení, ale místa zde bylo tak málo, že se k nim nemohl dostat, natož pak je aktivovat.
Asi po dvou hodinách, tedy podle Herpova odhadu, což nebylo nic extra přesného, se k němu začalo dostávat světlo. Otvor se otevíral. V první chvíli ho naprosto oslnilo, ale pak si jeho oči zvykli a on shlédl tu hrůzu, co se mu přihodila. Byl na nepřátelské lodi, ale teď nemluvím o stíhači, ale o Otanilonu. Válečné lodi Otanilů, její pravý název jim byl skryt, stejně tak jako název Otanilů, ale Antikové měli vždycky sklon k tomu věci pojmenovávat. Ani se nestihl zamyslet a už po něm sahaly něčí ruce. Nebyli Antické, nýbrž Otanilské, a tahaly ho ven z transportního prostoru. Dopadl na podlahu. Rána to byla pořádná, když uvážíme, že spadl ze dvou metrů. Chtěl se porozhlédnout, ale nešlo to, skafandr ho příliš omezoval a navíc se k němu hrnulo pět párů nohou. Někdo se k němu naklonil a sundal mu helmu. V tom se začalo ozývat něco co se podobalo řeči, avšak té on nerozuměl, i když se mermomocí snažil. Ve svém tápání po čemkoliv, co by mu připomnělo cokoliv, co zná zaslechl čtyři slova, Antik, Solaris, Astralum Postum. Chvíli na to se nad něj naklonila tvář nepodobná té antické, nahodila nějaký výraz, kterému však nerozuměl. Bytost, které obličej patřil do Herpa kopla a potom odešla.
V tu chvíli si Herpes pomyslel jediné ‚Tohle nepřežiju!‘
A korekci zase spáchal jakop. Díky.


