Povídky M.A.

Jo jasně, já už to chápu, já myslela, že to patřilo k sobě, jako Něco mezi nebem, zemí a klávesnicí Ale to zní fakt dobře, to si zamapatuju

tak na to něco pěkného vytvoř....

No to se neboj
Normálně já si musím postěžovat a nejlepší to asi bude tady. Dneska ve vlaku jsem psala pojračování té povídky o Peterovi a to byste nevěřili, jak to bylo těžký! Nejdřív si Lorne začal stěžovat, že z něj dělám pitomce a pak odešel kompletně celej vědeckej tým na úplně jinýho místo, než kde měli být... no není to strašný? Jak má člověk psát, když si dělají co chtějí!

Jen tak pro zajímavost, tohle je ono. Je to samozřejmě verze začátku, která ještě projde tvrdou cenzurou a mnohými úpravami, než se mi bude líbit, ale aspoň si můžete udělat předatavu, jak já píšu vážné povídky...

Major Lorne seděl chmurně v jídelně na Daedalu, podpíral si znuděně bradu a tak nějak všeobecně se mračil. Hlavou se mu hodiny různé filozofické otázky, třeba: Proč? Proč Kavanagh? A proč zrovna já? Za co?! Tohle měla být přece Zelenkova mise! Major nevesele vzdychl a všechny otázky se mu ve stejném pořadí v hlavě zopakovaly.
Tuhle jeho cestu na palubě Daedala už od začátku provázely střídavé pocity. Když se dozvěděl, že se konečně bude moci podívat domů na Zemi, měl Lorne radost. Když se dozvěděl, že to bude poněkud delší výlet než čekal – vesmírnou lodí -, neměl radost. Když se dozvěděl, že s ním poletí doktor Zelenka (kterého si už během všech společných misí oblíbil) a jejich úkolem bude prozkoumat několik planet na cestě k Zemi, opět převládla radost. To bude jako ve Star Treku! Když mu doktorka Weirová sdělila, že Zelenku momentálně nutně potřebují ve městě a tudíž s ním posílá Kavanagha, radost zmizela. Když se ocitl na palubě vesmírné lodi, zase mu to náladu zvedlo. Ovšem rychle ho uzemnili členové posádky, kteří mu při všech vhodných i nevhodných příležitostech předhazovali, že znièil Orion. Lorne se to snažil svést na Zelenku (ale to jen proto, že nevymyslel způsob, jak to přičíst Kavanaghovi), jenže to mu nikdo nesežral. Částečně proto, že Zelenka nebyl nikde poblíž, takže by si to tak neužili. Po pár dnech to naštěstí trochu opadlo, takže se Lorne přece jen rozveselil, jenže teď se zase hrozně nudil. Myslíte si, že na kosmické lodi se člověk nudit ani nemůže? Člověk jako Kavanagh a armáda vědců z Daedala, kteří se umějí zabavit neustálým analyzováním různých vesmírných jevů, asi ne. Ale člověk jako Lorne – klidně.
Major Lorne se otráveně zvedl a zase se posadil, protože nevěděl, kam by měl jít. Pak se rozhodl, že půjde na chvíli otravovat na můstek.
Když dorazil, bylo tam několik lidí, kteří prováděli pro Lorna nepochopitelné výpočty pomocí navigační tabule počmárané různými čísly a čárami. Svým příchodem vyrušil důstojníky u řídících konzolí od slovního fotbalu. Rozhostilo se ticho a všichni se na něj obrátili částečně varovný pohled říkající „opovaž se něco chtít, majore“. Lorne se nejdřív zarazil a rozhlédl se ve výhružné atmosféře můstkem. Pak se nevinně usmál a zeptal se důstojníka u panelu, jehož přesnou funkci (pokud nějakou měl) ještě nezjistil:
„Kde je plukovník, kapitáne?“ Caldwell totiž nebyl nikde na můstku k vidění.
„Je u sebe v pracovně, vyřizuje administrativu, pane,“ odpověděl důstojník bez váhání předpisovým, neutrálním tónem. Lorne přikývl.
„Hned tam za ním zajdu,“ řekl a co nejrychleji se vypařil provázen pohledem říkajícím „no proto!“
Majora ani nenapadlo jít do nějaké pracovny, až moc dobře věděl, jak je plukovník Caldwell hrozně nevrlý, když ho nějaký otrava vyruší při papírování. Potloukal se tedy po lodi a litoval, že je druhým nejvyšším důstojníkem na palubě, protože s ním nikdo neprohodil ani slůvka, jenom všichni koukali někam se rychle uklidit, aby ho náhodou nenapadlo něco jim rozkázat. Pak si uvědomil, že na sobě nemá bundu se jmenovkou. Jaktože ho tedy všichni poznají?! Pak si vzpomněl, že on je přece „tamten major Lorne, co rozflákal antickou válečnou loď hned v první bitvě“ a už se ničemu nedivil. Hlavou mu opět prolétl sled otázek začínajících Proč?
Nakoukl do strojovny. Uctivě, téměř s posvátnou bázní, pozdravil Asgarda a šinul si to k vědcům shromažďujícím a analyzujícím pro něj záhadná data.
„Ahoj doktoři, tak jak to jde?“ zeptal se tak všeobecně.
„Dobře,“ odpověděla mu nějaká brýlatá žena, ale v duchu si očividně myslela něco jiného, nejspíš něco jako „nojo, už zas nemáš co na práci, žejo?“ Lorne nakukoval všem přes rameno a sledoval pěkné barevné obrazce, které mu nic neříkaly.
„Tak a dost, přestaň ze mě dělat blbečka, já nejsem zas tak hloupej, jak vypadám!“
No to rozhodně ne, ty vypadáš poměrně inteligentně... Ale dobře, uznávám, že už to asi trochu přeháním. Tak teda na to koukáš a vidíš, že to jsou nějaké stupnice a diagramy, bereš?
„Ale já určitě poznám, co to je za diagramy!“
No počkej, nezapomeň, že autor je schopen stvořit pouze postavu chytrou jako je on sám, pokud nechce na čtenáře zkoušet nějakou boudu typu „Rodney to vymyslel, ale neřeknu vám jak“, na což teda nepochybně taky ještě dojde, ale zpátky k věci, zkrátka, nepřeceňuj mě, hochu!
„Toho jsem se bál, omezen vlastním autorem.“
To je tak vždycky, to víš... Ale nic, dost bleptání. Vážení čtenáři, velice se omlouváme za zcela nevhodné přerušení povídky, i major Lorne se omlouvá... omluv se!
„Ano, omlouvám se, ale uznejte, že jí nemůžu nechat zacházet se mnou jako s hadrem!“
Ano. Hm. Tak zpět k příběhu.
Major Lorne obcházel strojovnu a nakukoval všem přes rameno. Na obrazovkách byly diagramy a obrazce, z nichž některé mu říkaly více, jiné méně, každopádně však cítil, že se zde odehrává velice důkladná a nezáživná vědecká činnost.
Moment, co to je vůbec za kravinu, proč to dělají ve strojovně?!
„Jo, proč to děláme ve strojovně? Ne že by tohle byla nějaká Enterprise, ale i na Voyageru měli astrometriku! Takže přestaň všechny oblbovat a napiš nám nějakou pěknou, špičkově vybavenou astrofyzikální laboratoř.“
Všichni vědci s pohoršeným mrmláním sbalili notebooky a odešli do pěkné, špičkově vybavené astrofyzikální laboratoře. Dokonce i Lorne odešel, aby mohl dál sledovat diagramy, které ještě nestačil nepochopit... eh, které si ještě nestačil prohlédnout. Ve strojovně osaměli Nováková s Hermiodem.
„Konečně klid,“ pronesl Hermiod. Nováková nic neřekla a šla do kumbálu pro hadr, protože všichni ti lidi to tu celé děsně pošlapali.
Vidíte? A tohle se mi stává pořád. Asi se nechávám příliš snadno přesvědčit... fiktivními postavami... které dokonce sama píšu. Kdyby dělali, co se jim řekne, mohli si teď Lorne a Kavanagh ušetřit cestu ze strojovny do laboratoře a zpátky. I když, Kavanagh vůbec neremcal, tak tam asi poženu jenom Lorna. No nic, radši dál.
Lorne nakoukl do špičkově vybavené... blbost, to nikdo nepíše. Lorne nakoukl do astrofyzikální laboratoře.
„Tak co, doktoři, jak to jde?“ zeptal se mnohosmyslně.
„Dobře,“ pohlédla na něj úkosem nějaká brýlatá žena, i když v duchu si očividně myslela něco jako: „zas nemáš co na práci, žejo?“ Lorne tiše obcházel všechny přítomné a přes jejich ramena sledoval různé diagramy a obrazce. Některé mu říkaly více, jiné méně, každopádně však přímo viselo ve vzduchu, že se tu odehrává velmi vědecká a nezáživná činnost.
„Prosím, ať už dorazíme k nějaké planetě,“ poprosil mě v duchu Lorne... NE! Ne a ne a ne, tohle je vážná povídka a já nedopustím, aby se to zvrhlo! No dobře, zatím mi to moc nejde, tak aspoň v rámci mých možností.
„Ať už konečně dorazíme k nějaké té planetě,“ přál si v duchu Lorne, jelikož zatím si připadal zoufale zbytečný, a zastavil se u Kavanagha.
„Tak co, jsou tam?!“ zeptal se ho. Kavanagh ho zchladil zcela nepobaveným pohledem.
„Když už o tom mluvíte, jsou,“ odpověděl a opět se obrátil ke svému monitoru. Něco zmáčkl a obraz se změnil (ano, vidíte, už začíná ta bouda, ale jestli chcete, tak vás můžu otravovat s tím, že zmáčkl Ctrl a C, což byla jím nastavená klávesová zkratka pro změnu zkoumané frekvence o 10 herzů... no, i kdybyste chtěli, tohle byl můj maximální výkon v oblasti technoblábolů a odteď už to bude jenom bouda).
„Cože jsi to říkala o tom, že nejinteligentnější postava může mít maximálně znalosti a IQ autora? Nedej bože autorky?!“
Kuš! Skenuj!
Lorne se ale nehodlal nechat jen tak odbýt.
„Notak, Kavanaghu, snad mi aspoň můžete říct, co děláte!“

Další skvělá povídka, jen tak dál, pěkné zpestření než dotáhnu nové díly, díky ti!

Počkej, ale to není povídka a navíc to má být právě ukázka toho, jak je to hrozný napsat něco kloudnýho, když ti do toho postavy v jednom kuse melou no ale stejně díky

Tak... místy jsem nevěděla, co si o tom myslet. Ale jelikož mám postavu mjr. Lorna ráda, tak se mi to líbilo. Nemyslím si, že by se ti dařilo napsat vážnou povídku . Nicméně zkoušej to dál. Je to dobré.

Si teď říkám, že jsem to sem asi neměla dávat, víte co, takhle to vůbec vypadat nebude, takhle to jenom vypadá, když to píšu, ale já to pak celý vyškrtám a doplním

No pěkný, na ten tvůj sebekritický úvod to shledávám hodně dobrý. Rozviň tu myšlenku a všichni, no tak ne, naprostá většina bude spokojena. Opět tam dáváš samomluvu s autorkou. Je to hezký, ale už to ztrácí šmrnc. Teda pokud tomu nedáš nějako novou, úžasnou formu. Což by u spisovatelky tvého formátu neměl být problém.

Ale to tam přece nebudeeeeeeeeee!!! Tyjo, já už se z toho zbláznim, večer řeknu Klenotce, ať to radši celý smaže, protože to nějak pořád nemůžete pochopit...

Proč?? Nech to tu. Třeba si to přečte někdo, kdo to pochopí hned na začátku. Mně se to třeba už taky (možná) povedlo. Teda stále v to doufám.

Ne ne ne, nesmazávej to, my všichni jsme se jenom snažili vyjádřit obdiv vůči tvé spisovatelské práci. (2 McBeck.C, spike kree: Žejo?)

No jasně, nemaž to, je to skvělá práce, která si zaslouží pokračovat a je naprosto úžasná!

Jasně, že ne. Jak už jsem řekla, není důvodu, proč to mazat. Ba naopak pokračovat. Btw. stále čekám na povídku, kde Teal´c nebude bad gay. A nebudou na něj padat stromy (20 podlaží pod zemí ).

Tak tohle má k vážné povídce dost daleko.Ikdyž v porovnání s ostatníma co si napsala je to drama od Shakespeara