Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Bavte se
41. Na dobré cestě
„Mohli bychom vyzkoušet starojaponskou medicínu,“ navrhoval jeden z lékařů stejně, jako to dělal posledních deset let. Primář se na něj přísně zadíval. Lékař pozvedl hlavu. Krčit už se nebude, to dělal předcházející roky a nebylo mu to nic platné.
„Dobrá,“ rozhodl primář po chvíli přemýšlení. „Přineste odpoledne podklady pro tu vaši alternativní léčbu do mé kanceláře. Podíváme se na to.“
Lékař nasucho polkl. V tak velký obrat ani nedoufal. Pak se podíval na dvě nastálo obsazená lůžka a jistota se mu vrátila. V tomto případě se toho už snad víc zkazit nedá.
„Nechci nic slyšet,“ zavrčel Jack O’Neill a nepřestal drbat velkého vlčáka mezi ušima. „Jestli vám o tom ještě neřekli, tak jsem v důchodu. Konečně.“
„O tom samozřejmě vím,“ odpověděl klidně generál Lorne. Po dvou letech v zapadákově nabral jeho postup raketovou rychlost a v současné době si mohl vybírat z několika pozic, které mu armáda nabízela. Vybral si místo po generálu O‘Neillovi a právě toho začal litovat. Věděl, že Jack měl v hlavě spoustu podrobností o výstavbě nových lodí, ale málokterá se dostala z hlavy až na papír tak, aby byla pochopitelná pro někoho jiného. Evan se zavrtěl na židli a rozhodl se, že se nenechá zviklat Jackovým nepřístupným výrazem. Přišel, aby z něj dostal nějaké informace, a to půjde nejlépe, když nejdříve nějaké poskytne sám:
„Mississippi i Oregon už jsou na orbitě a hlídkují společně s Daedalem, takže Atlantis mohla nenápadně přistát a konečně začít s pořádnou údržbou.
Týmu vědců doktora Zelenky se podařilo sestavit nový, mnohem výkonnější generátor. Tak výkonný, jako ZPM sice není, ale pokusy o výrobu těch oranžových zmetků, jak jim Radek hezky říká, se nedaří, a nabít je energií znovu také nejde. Ty nové generátory vyzkoušíme v dalším stroji. V Dakotě. Jestli se nám tedy podaří sehnat na něj dost materiálu.
Čína si se stavbou další lodi nakonec poradila a teď jednají o další dvojici Radkových generátorů pro svého nového Kuan Jü, ale Anglie a Francie jsou na tom špatně. Queen Elizabeth i Fracois Villon hned tak doky neopustí. Uklidňují se tím, že než vychytáme všechny mouchy na nových generátorech, budou první ve frontě na vylepšenou verzi, protože Rusko v Čeladovovi už jen blýská pulty, než ho pustí do vesmíru. Ti generátory dostali, ale zatím je schovali a čekají, jak dopadne testování u nás a v Číně.“
„Ahoj, Jacku,“ ozval se ode dveří nový hlas a ke konci pozdravu se zadrhl překvapením, že Jack O’Neill není podle očekávání sám.
„Přišel jsem se podívat na tvého nového psa a koukám, že máš návštěvu. Dobrý den, Evane,“ pokračoval trochu pomaleji Daniel Jackson a ohlížel se přes rameno někam k příjezdové cestě. „Taky jsem někoho přivezl.“
Jack se napůl zvedl z křesla, ale pak do něj zase zapadl a máchl rukou. „Kde je pivo víš, obslužte se sami,“ zamručel. „Jo. A není to můj nový pes. Tenhle je jenom půjčený.“ Znovu podrbal vlčáka na hlavě. Pes se zvedl, otřepal a šel se podívat, kdo ještě přišel na návštěvu.
Generál Lorne se po půl hodině strávené s Jonasem Quinnem a jeho rodinou, kteří přijeli s Danielem na návštěvu k Jackovi O’Neillovi, rozloučil. Pochopil, že rozhovor se v dohledné době k vojenským záležitostem nevrátí.
Zbytek společnosti mu zamával a nastala chvíle ticha rušená jen křikem dětí.
„Po pravdě nás teď nejvíc trápí nedostatek učitelů,“ řekla po krátké pauze Pauline a pohled jí zaletěl k dvojici rozjívených kluků, kteří se snažili dohonit velkého vlčáka. Pes se jim vyhnul vždycky v poslední vteřině a uváděl je tím do stavu divoké hysterie. Jonas se na ni usmál a vzal ji za ruku.
„Potřebovali by trochu víc autority,“ připustil.
Jack se kousl do rtu a Daniel otevřel a zase zavřel ústa. Ani jeden z nich nechtěl říct, že ze synů Jonase Quinna a jeho nemocniční lásky Pauline rostou grázlové a surovci.
Vlčák se právě rozhodl, že má honičky plné zuby, a zmizel na příjezdové cestě směrem k domovu. Kluci se zastavili vedle auta, kterým s rodiči přijeli, a zkroušeně se vrátili zpátky k dospělým. Smutek ze ztráty hračky jim ale moc dlouho nevydržel a za pár minut se s křikem začali tahat o Jackovo rybářské náčiní.
„Tak to by stačilo,“ prohlásil Jack hlubokým hlasem, zvedl se a popadl nejbližšího chlapce za límec. Daniel udělal to samé s tím druhým, aby se přestal na svého bratra i Jacka sápat, a odtáhl ho k Jonasovi a Pauline.
„Ano,“ řekl důrazně. „Trochu víc autority by opravdu potřebovali.“
„Jsou zvyklí celé dny běhat po loukách, kde máme ovečky,“ vysvětlovala rozpačitě Pauline a po troše námahy se jí podařilo vykroutit z malých prstů naviják. „Cesta pro ně byla dlouhá.“
„Proč ses nedal na učitelování ty?“ zeptal se Jack Jonase, když mu vracel druhého syna a opatrně ho přitom vymotával z vlasce.
„Já?“ Jonas vyvalil oči překvapením. „Jak jsi na něco takového přišel? Nevím, co bych někoho mohl naučit.“
„Matematiku, fyziku,“ krčil rameny Daniel. „Nebo cokoli jiného. Jsi jeden z nejchytřejších lidí, které znám.“
Jonas v rozpacích vrtěl hlavou. Něco takového si vůbec nedovedl představit.
Jack a Daniel si vyměnili pohled a převedli řeč na nový spřádací stroj, který se Jonasovi podařilo sestavit.
Po dvou hodinách se návštěva loučila. Kluci hodili poslední kamínkovou žabku do rybníka a Jonas s Pauline si oddechli, že se v něm ani jeden ze synů nepokusil utopit. Půl dne na setkání se starými přáteli byl jejich limit, protože farma vyžadovala jejich stálou pozornost. Poslední dobou měli práce nad hlavu i se třemi pomocníky, které nedávno zaměstnali. Po vlněné přízi byla stále větší poptávka, jak se populace v okolí začala rozrůstat.
Daniel zůstal u Jacka. Univerzita, kde učil historii, měla prázdniny, tak se s Jackem domluvil, že u něj počká, až si ho tam vyzvedne Laura. Danielova mladá žena pracovala na nejnovějším metalurgickém postupu, ale už byla blízko k pevnému a přitom pružnému průhlednému materiálu s dalšími specifickými vlastnostmi, který si dala za cíl, a oba s Danielem počítali s tím, že do týdne skončí a před jejím dalším úkolem si udělají krátké společné volno.
John Sheppard se převalil na druhý bok a zašátral rukou vedle sebe, aniž by otevřel oči. Postel vedle něj byla prázdná. Po těle ležícím tam zvečera nezůstal ani vytlačený důlek. Musela odejít hned, jak John odpadl. S tichým zafuněním nechal ruku klesnout na prázdné místo vedle sebe a znovu usnul.
Sheppband se rozpadl asi před rokem. Poslední dva spoluhráči se ho drželi zuby nehty, ale ani oni nevydrželi jeho šílené tempo, se kterým se řítil do propasti. Po dalším zpackaném koncertě, už několikátém v řadě, se sbalili a beze slova odjeli. Johna nechali v malém motelu, kde vyspával až do pozdního odpoledne dalšího dne. Jejich odchod okomentoval jediným jadrným slovem, uložil kytaru na sedadlo auta tak, aby se za jízdy nepoškodila, a vydal se na cestu do neznáma. Sotva ho to napadlo, musel se zašklebit. Cesta ho určitě zavede jenom k nejbližší flašce.
Ujížděl klikatou lesní silnicí stále rychleji a oči upíral na vzdálený strom v táhlé zatáčce. Ještě sešlápl plyn a auto zařvalo. Strom se rychle blížil.
Už věděl, že nestačí včas otočit volantem, aby se mu vyhnul a udržel se na silnici. Zpocené ruce mu klouzaly po volantu a okolí viděl jen rozmazaně. Náhlý pohyb u bočního okénka ho vytrhl ze strnulosti. Pustil plyn a dupl na brzdu. Auto dostalo smyk a skončilo zaklíněné v hustých keřích. John se pomalu sbíral a překvapeně zjišťoval, že až na pár modřin se mu nic nestalo. I kytara jako zázrakem přežila a vyděšená srna zmizela s dusotem malých kopýtek zpátky v lese. Výlet na silnici se jí stal málem osudným, ale John na ni od té doby vzpomínal jako na anděla, který mu zachránil život.
Tři dny se tehdy pěšky táhl do dalšího městečka, aby sehnal jiné auto a v místní putyce uspořádal nenadálý placený koncert. Po třech dnech bez alkoholu mu sice bylo zle, ale dokázal přehrát pět písní, aniž by si musel narychlo vymýšlet nová slova nebo divně blábolit. To blábolení ho rozčilovalo nejvíc, ale nedokázal si pomoci. Když za dva dny městečko opouštěl, nikdo mu nepřišel zamávat, protože večer předtím po koncertě dostal od místního hospodského láhev bourbonu. Ráno byla láhev prázdná a John se zase vezl na své vlně.
Jeho poslední souvislá myšlenka na delší dobu byla, že takhle dojede až do pekla a nebude to trvat dlouho.
Znovu se probudil asi po dvou hodinách. Vymotal se z postele a v koupelně strčil hlavu pod studenou sprchu. Za další čtvrthodinu už byl zase na cestě. Na tu holku z večera si ani nevdechl. Občas se nějaká objevila a zase zmizela, aniž by se ho jedna i druhá věc nějak dotkla. Oči mu občas zabloudily k severu, ale věděl, že do malého srubu v horách se vrátit nemůže, tam si svůj díl vybral kdysi a cokoli dalšího by vedlo jedině k tragédii.
Zatím se mu dařilo se protloukat a vyhýbat se větším problémům.
Andrew McMaholn byl stále ještě seržant a cítil se velice nevyužitý. Poslední dobou se potkával s více lidmi se stejnými pocity, takže ho pozvánka na neformální setkání ‚Spolku pro správnou obnovu společnosti‘ ani moc nepřekvapila. Spíš si říkal, proč ho něco takového nenapadlo už dávno.
Setkání ho sice nijak zvlášť neoslovilo, ale několik jeho myšlenek pronesených nahlas si našlo skupinu podobně smýšlejících posluchačů, se kterými se v následujících týdnech potkal ještě několikrát. Někteří odešli, někteří přivedli své známé, a za půl roku bylo jádro nové skupiny pevně semknuté kolem svého vůdce.
Andrew vyžadoval tvrdou disciplínu, ale sám šel příkladem, takže nikdo nemohl mít námitky, a ve skupině zůstávali jen ti podle Andrewa nejlepší.
Seržant McMaholn zůstával i nadále v armádě a o svých mimopracovních aktivitách se nerozšiřoval. Čekal, až nastane ten správný čas, aby mohl se svou elitní skupinou zasáhnout.
Nejvíc ho rozčilovalo, že se přes dokonalý výběr setkával většinou se dvěma druhy spolubojovníků. Jedni měli na všechno svůj vlastní názor a prosazovali ho bez ohledu na ostatní, a druzí neměli žádný názor, o který by byli ochotni se podělit. Místo rozboru taktických situací a cvičení v pustých lesích, kde je žádný civil nemohl objevit, se tak jejich setkání často zvrhla v dohadování nad podružnostmi, jakými byl například název.
„Fénix! Prostě to bude Fénix. Má s tím někdo nějaký problém?“ Hlas Andrewa McMaholna zněl ovládanou zuřivostí. Už tři hodiny se přeli o název jejich organizace a nebyli schopni se na ničem dohodnout, až se rozhodl, že je na čase vzít jako vždycky rozhodnutí do svých rukou. Prošel si v duchu všechny návrhy a Fénix se mu okamžitě zalíbil. Dostatečně jednoduché na zapamatování a zároveň vyjadřující jejich nikdy nekončící úsilí.
„Jasně, Andy, bude to Fénix,“ řekl unaveně Tony. „Proč jsi neřekl hned, že to má být Fénix, mohli jsme si ušetřit spoustu nedorozumění.“
Andrew se na něj zamračil. Chtěl zavrčet, že by se měli umět rozhodnout sami, ale pak ho napadlo, že by to nebylo právě nejlepší. Naštěstí měli Andrewa.
„Nemyslíš, že jsme pro zvýšení lidské populace udělali už dost?“ Rodney stál opřený o rám dveří ložnice a kolena mu podklesávala únavou. Malá Elizabeth už nebyla tak malá a puberta s ní mávala tak, že Rodney odcházel, jakmile se objevila na prahu pokoje, kde právě byl, a dvojčata nepotřebovala pubertu, aby své rodiče dokázala přivést do stavu nepříčetnosti, kdykoli si usmyslela.
Jennifer se na něho usmála. Už ležela a jen k Rodneymu natáhla ruku. Svalil se vedle ní a zabořil hlavu do polštáře.
„Divá zvěř je ve svých pokojích,“ řekl za chvíli tiše. „V noci snad bude klid.“ Pootočil hlavu a zjistil, že jeho žena spí. Převalil se na bok a zavřel oči. Ještě nikdy v životě se necítil tolik unavený a poprvé v životě ho napadlo, že rád předá svoji práci do rukou nějaké mladého chytrého…
Elizabeth pootevřela dveře do ložnice rodičů a spokojeně se ušklíbla. Staroušci už byli v limbu, Jimi mohl nahoru.
Doktor na okraj primářova stolu položil tenké světlé desky a čekal, až dostane pokyn k vyjádření o dlouhodobém problému.
„Tak povídejte,“ vyzval ho primář a pohodlně se opřel v křesle.
„Objevil jsem studii o účincích jistých pilulek, ale není to ve Státech uznaná léčba,“ začal doktor raději hned tím, co ho na celé věci pálilo nejvíc.
„Pokračujte,“ vyzval ho primář klidně. Něco takového čekal a byl zvědavý, kterou cestou se jeho podřízený vydal.
„Ty pilulky se vyrábějí z... v lesích Japonska a také kolem Amazonky se vyskytují určité druhy žab, ve kterých se po vysušení nachází velké množství speciální látky. Myslím, že pro léčbu pana Mitchella a paní Morrisové by byla ideální. Zjednodušeně se dá říct, že ta látka blokuje přetěžované oblasti mozku. Ta studie,“ posunul desky o pár milimetrů k primáři, „je dost podrobná a přesvědčivá.“
Doktor zmlkl a se zatajeným dechem čekal, jestli ho primář vyhodí ze své kanceláře nebo ze své kliniky.
Primář se na desky podíval, ale neotevřel je ani po nich nesáhl.
„Zajímavé,“ utrousil po pár vteřinách napjatého ticha. „Děkuji, pane kolego.“ Znovu se odmlčel.
Doktor se zhluboka nadechl, déle tajit dech už nedokázal. Pomalu vstal a vzal si svoje neotevřené desky.
„Děkuji, že jste mě vyslechl,“ zachraptěl a při odchodu zakopl o židli, na které předtím seděl.
„Zítra by ty vaše pilulky měly dorazit, pane kolego,“ zarazil ho primář ve dveřích. „Doufám, že jste si dobře nastudoval dávkování, protože jste od zítřejšího dne osobně zodpovědný za stav pana Mitchella a paní Morrisové.“
„Dě... děkuji,“ vykoktal doktor a skoro vyběhl z kanceláře. Primář se zamyšleně díval na zavřené dveře, kterými doktor zmizel, a přesvědčoval sám sebe, že tradiční možnosti šetrné léčby, jakou požadovala armáda, už dávno vyčerpali. Pilulky ze sušených žab, zavrtěl nad tím hlavou. Pilulky ze sušených žab!
„Rostou, Stevene, pomalu, ale rostou,“ řekl Paul Davis veliteli Atlantis. Seděli spolu v baru a probírali budoucnost galaxie. Populace, které zcela nevymřely, se začaly dostávat do kladných čísel. Pokud nepřijde další katastrofa, Mléčná dráha a její obyvatelé přežijí.
„Mohli bychom vyzkoušet starojaponskou medicínu,“ navrhoval jeden z lékařů stejně, jako to dělal posledních deset let. Primář se na něj přísně zadíval. Lékař pozvedl hlavu. Krčit už se nebude, to dělal předcházející roky a nebylo mu to nic platné.
„Dobrá,“ rozhodl primář po chvíli přemýšlení. „Přineste odpoledne podklady pro tu vaši alternativní léčbu do mé kanceláře. Podíváme se na to.“
Lékař nasucho polkl. V tak velký obrat ani nedoufal. Pak se podíval na dvě nastálo obsazená lůžka a jistota se mu vrátila. V tomto případě se toho už snad víc zkazit nedá.
„Nechci nic slyšet,“ zavrčel Jack O’Neill a nepřestal drbat velkého vlčáka mezi ušima. „Jestli vám o tom ještě neřekli, tak jsem v důchodu. Konečně.“
„O tom samozřejmě vím,“ odpověděl klidně generál Lorne. Po dvou letech v zapadákově nabral jeho postup raketovou rychlost a v současné době si mohl vybírat z několika pozic, které mu armáda nabízela. Vybral si místo po generálu O‘Neillovi a právě toho začal litovat. Věděl, že Jack měl v hlavě spoustu podrobností o výstavbě nových lodí, ale málokterá se dostala z hlavy až na papír tak, aby byla pochopitelná pro někoho jiného. Evan se zavrtěl na židli a rozhodl se, že se nenechá zviklat Jackovým nepřístupným výrazem. Přišel, aby z něj dostal nějaké informace, a to půjde nejlépe, když nejdříve nějaké poskytne sám:
„Mississippi i Oregon už jsou na orbitě a hlídkují společně s Daedalem, takže Atlantis mohla nenápadně přistát a konečně začít s pořádnou údržbou.
Týmu vědců doktora Zelenky se podařilo sestavit nový, mnohem výkonnější generátor. Tak výkonný, jako ZPM sice není, ale pokusy o výrobu těch oranžových zmetků, jak jim Radek hezky říká, se nedaří, a nabít je energií znovu také nejde. Ty nové generátory vyzkoušíme v dalším stroji. V Dakotě. Jestli se nám tedy podaří sehnat na něj dost materiálu.
Čína si se stavbou další lodi nakonec poradila a teď jednají o další dvojici Radkových generátorů pro svého nového Kuan Jü, ale Anglie a Francie jsou na tom špatně. Queen Elizabeth i Fracois Villon hned tak doky neopustí. Uklidňují se tím, že než vychytáme všechny mouchy na nových generátorech, budou první ve frontě na vylepšenou verzi, protože Rusko v Čeladovovi už jen blýská pulty, než ho pustí do vesmíru. Ti generátory dostali, ale zatím je schovali a čekají, jak dopadne testování u nás a v Číně.“
„Ahoj, Jacku,“ ozval se ode dveří nový hlas a ke konci pozdravu se zadrhl překvapením, že Jack O’Neill není podle očekávání sám.
„Přišel jsem se podívat na tvého nového psa a koukám, že máš návštěvu. Dobrý den, Evane,“ pokračoval trochu pomaleji Daniel Jackson a ohlížel se přes rameno někam k příjezdové cestě. „Taky jsem někoho přivezl.“
Jack se napůl zvedl z křesla, ale pak do něj zase zapadl a máchl rukou. „Kde je pivo víš, obslužte se sami,“ zamručel. „Jo. A není to můj nový pes. Tenhle je jenom půjčený.“ Znovu podrbal vlčáka na hlavě. Pes se zvedl, otřepal a šel se podívat, kdo ještě přišel na návštěvu.
Generál Lorne se po půl hodině strávené s Jonasem Quinnem a jeho rodinou, kteří přijeli s Danielem na návštěvu k Jackovi O’Neillovi, rozloučil. Pochopil, že rozhovor se v dohledné době k vojenským záležitostem nevrátí.
Zbytek společnosti mu zamával a nastala chvíle ticha rušená jen křikem dětí.
„Po pravdě nás teď nejvíc trápí nedostatek učitelů,“ řekla po krátké pauze Pauline a pohled jí zaletěl k dvojici rozjívených kluků, kteří se snažili dohonit velkého vlčáka. Pes se jim vyhnul vždycky v poslední vteřině a uváděl je tím do stavu divoké hysterie. Jonas se na ni usmál a vzal ji za ruku.
„Potřebovali by trochu víc autority,“ připustil.
Jack se kousl do rtu a Daniel otevřel a zase zavřel ústa. Ani jeden z nich nechtěl říct, že ze synů Jonase Quinna a jeho nemocniční lásky Pauline rostou grázlové a surovci.
Vlčák se právě rozhodl, že má honičky plné zuby, a zmizel na příjezdové cestě směrem k domovu. Kluci se zastavili vedle auta, kterým s rodiči přijeli, a zkroušeně se vrátili zpátky k dospělým. Smutek ze ztráty hračky jim ale moc dlouho nevydržel a za pár minut se s křikem začali tahat o Jackovo rybářské náčiní.
„Tak to by stačilo,“ prohlásil Jack hlubokým hlasem, zvedl se a popadl nejbližšího chlapce za límec. Daniel udělal to samé s tím druhým, aby se přestal na svého bratra i Jacka sápat, a odtáhl ho k Jonasovi a Pauline.
„Ano,“ řekl důrazně. „Trochu víc autority by opravdu potřebovali.“
„Jsou zvyklí celé dny běhat po loukách, kde máme ovečky,“ vysvětlovala rozpačitě Pauline a po troše námahy se jí podařilo vykroutit z malých prstů naviják. „Cesta pro ně byla dlouhá.“
„Proč ses nedal na učitelování ty?“ zeptal se Jack Jonase, když mu vracel druhého syna a opatrně ho přitom vymotával z vlasce.
„Já?“ Jonas vyvalil oči překvapením. „Jak jsi na něco takového přišel? Nevím, co bych někoho mohl naučit.“
„Matematiku, fyziku,“ krčil rameny Daniel. „Nebo cokoli jiného. Jsi jeden z nejchytřejších lidí, které znám.“
Jonas v rozpacích vrtěl hlavou. Něco takového si vůbec nedovedl představit.
Jack a Daniel si vyměnili pohled a převedli řeč na nový spřádací stroj, který se Jonasovi podařilo sestavit.
Po dvou hodinách se návštěva loučila. Kluci hodili poslední kamínkovou žabku do rybníka a Jonas s Pauline si oddechli, že se v něm ani jeden ze synů nepokusil utopit. Půl dne na setkání se starými přáteli byl jejich limit, protože farma vyžadovala jejich stálou pozornost. Poslední dobou měli práce nad hlavu i se třemi pomocníky, které nedávno zaměstnali. Po vlněné přízi byla stále větší poptávka, jak se populace v okolí začala rozrůstat.
Daniel zůstal u Jacka. Univerzita, kde učil historii, měla prázdniny, tak se s Jackem domluvil, že u něj počká, až si ho tam vyzvedne Laura. Danielova mladá žena pracovala na nejnovějším metalurgickém postupu, ale už byla blízko k pevnému a přitom pružnému průhlednému materiálu s dalšími specifickými vlastnostmi, který si dala za cíl, a oba s Danielem počítali s tím, že do týdne skončí a před jejím dalším úkolem si udělají krátké společné volno.
John Sheppard se převalil na druhý bok a zašátral rukou vedle sebe, aniž by otevřel oči. Postel vedle něj byla prázdná. Po těle ležícím tam zvečera nezůstal ani vytlačený důlek. Musela odejít hned, jak John odpadl. S tichým zafuněním nechal ruku klesnout na prázdné místo vedle sebe a znovu usnul.
Sheppband se rozpadl asi před rokem. Poslední dva spoluhráči se ho drželi zuby nehty, ale ani oni nevydrželi jeho šílené tempo, se kterým se řítil do propasti. Po dalším zpackaném koncertě, už několikátém v řadě, se sbalili a beze slova odjeli. Johna nechali v malém motelu, kde vyspával až do pozdního odpoledne dalšího dne. Jejich odchod okomentoval jediným jadrným slovem, uložil kytaru na sedadlo auta tak, aby se za jízdy nepoškodila, a vydal se na cestu do neznáma. Sotva ho to napadlo, musel se zašklebit. Cesta ho určitě zavede jenom k nejbližší flašce.
Ujížděl klikatou lesní silnicí stále rychleji a oči upíral na vzdálený strom v táhlé zatáčce. Ještě sešlápl plyn a auto zařvalo. Strom se rychle blížil.
Už věděl, že nestačí včas otočit volantem, aby se mu vyhnul a udržel se na silnici. Zpocené ruce mu klouzaly po volantu a okolí viděl jen rozmazaně. Náhlý pohyb u bočního okénka ho vytrhl ze strnulosti. Pustil plyn a dupl na brzdu. Auto dostalo smyk a skončilo zaklíněné v hustých keřích. John se pomalu sbíral a překvapeně zjišťoval, že až na pár modřin se mu nic nestalo. I kytara jako zázrakem přežila a vyděšená srna zmizela s dusotem malých kopýtek zpátky v lese. Výlet na silnici se jí stal málem osudným, ale John na ni od té doby vzpomínal jako na anděla, který mu zachránil život.
Tři dny se tehdy pěšky táhl do dalšího městečka, aby sehnal jiné auto a v místní putyce uspořádal nenadálý placený koncert. Po třech dnech bez alkoholu mu sice bylo zle, ale dokázal přehrát pět písní, aniž by si musel narychlo vymýšlet nová slova nebo divně blábolit. To blábolení ho rozčilovalo nejvíc, ale nedokázal si pomoci. Když za dva dny městečko opouštěl, nikdo mu nepřišel zamávat, protože večer předtím po koncertě dostal od místního hospodského láhev bourbonu. Ráno byla láhev prázdná a John se zase vezl na své vlně.
Jeho poslední souvislá myšlenka na delší dobu byla, že takhle dojede až do pekla a nebude to trvat dlouho.
Znovu se probudil asi po dvou hodinách. Vymotal se z postele a v koupelně strčil hlavu pod studenou sprchu. Za další čtvrthodinu už byl zase na cestě. Na tu holku z večera si ani nevdechl. Občas se nějaká objevila a zase zmizela, aniž by se ho jedna i druhá věc nějak dotkla. Oči mu občas zabloudily k severu, ale věděl, že do malého srubu v horách se vrátit nemůže, tam si svůj díl vybral kdysi a cokoli dalšího by vedlo jedině k tragédii.
Zatím se mu dařilo se protloukat a vyhýbat se větším problémům.
Andrew McMaholn byl stále ještě seržant a cítil se velice nevyužitý. Poslední dobou se potkával s více lidmi se stejnými pocity, takže ho pozvánka na neformální setkání ‚Spolku pro správnou obnovu společnosti‘ ani moc nepřekvapila. Spíš si říkal, proč ho něco takového nenapadlo už dávno.
Setkání ho sice nijak zvlášť neoslovilo, ale několik jeho myšlenek pronesených nahlas si našlo skupinu podobně smýšlejících posluchačů, se kterými se v následujících týdnech potkal ještě několikrát. Někteří odešli, někteří přivedli své známé, a za půl roku bylo jádro nové skupiny pevně semknuté kolem svého vůdce.
Andrew vyžadoval tvrdou disciplínu, ale sám šel příkladem, takže nikdo nemohl mít námitky, a ve skupině zůstávali jen ti podle Andrewa nejlepší.
Seržant McMaholn zůstával i nadále v armádě a o svých mimopracovních aktivitách se nerozšiřoval. Čekal, až nastane ten správný čas, aby mohl se svou elitní skupinou zasáhnout.
Nejvíc ho rozčilovalo, že se přes dokonalý výběr setkával většinou se dvěma druhy spolubojovníků. Jedni měli na všechno svůj vlastní názor a prosazovali ho bez ohledu na ostatní, a druzí neměli žádný názor, o který by byli ochotni se podělit. Místo rozboru taktických situací a cvičení v pustých lesích, kde je žádný civil nemohl objevit, se tak jejich setkání často zvrhla v dohadování nad podružnostmi, jakými byl například název.
„Fénix! Prostě to bude Fénix. Má s tím někdo nějaký problém?“ Hlas Andrewa McMaholna zněl ovládanou zuřivostí. Už tři hodiny se přeli o název jejich organizace a nebyli schopni se na ničem dohodnout, až se rozhodl, že je na čase vzít jako vždycky rozhodnutí do svých rukou. Prošel si v duchu všechny návrhy a Fénix se mu okamžitě zalíbil. Dostatečně jednoduché na zapamatování a zároveň vyjadřující jejich nikdy nekončící úsilí.
„Jasně, Andy, bude to Fénix,“ řekl unaveně Tony. „Proč jsi neřekl hned, že to má být Fénix, mohli jsme si ušetřit spoustu nedorozumění.“
Andrew se na něj zamračil. Chtěl zavrčet, že by se měli umět rozhodnout sami, ale pak ho napadlo, že by to nebylo právě nejlepší. Naštěstí měli Andrewa.
„Nemyslíš, že jsme pro zvýšení lidské populace udělali už dost?“ Rodney stál opřený o rám dveří ložnice a kolena mu podklesávala únavou. Malá Elizabeth už nebyla tak malá a puberta s ní mávala tak, že Rodney odcházel, jakmile se objevila na prahu pokoje, kde právě byl, a dvojčata nepotřebovala pubertu, aby své rodiče dokázala přivést do stavu nepříčetnosti, kdykoli si usmyslela.
Jennifer se na něho usmála. Už ležela a jen k Rodneymu natáhla ruku. Svalil se vedle ní a zabořil hlavu do polštáře.
„Divá zvěř je ve svých pokojích,“ řekl za chvíli tiše. „V noci snad bude klid.“ Pootočil hlavu a zjistil, že jeho žena spí. Převalil se na bok a zavřel oči. Ještě nikdy v životě se necítil tolik unavený a poprvé v životě ho napadlo, že rád předá svoji práci do rukou nějaké mladého chytrého…
Elizabeth pootevřela dveře do ložnice rodičů a spokojeně se ušklíbla. Staroušci už byli v limbu, Jimi mohl nahoru.
Doktor na okraj primářova stolu položil tenké světlé desky a čekal, až dostane pokyn k vyjádření o dlouhodobém problému.
„Tak povídejte,“ vyzval ho primář a pohodlně se opřel v křesle.
„Objevil jsem studii o účincích jistých pilulek, ale není to ve Státech uznaná léčba,“ začal doktor raději hned tím, co ho na celé věci pálilo nejvíc.
„Pokračujte,“ vyzval ho primář klidně. Něco takového čekal a byl zvědavý, kterou cestou se jeho podřízený vydal.
„Ty pilulky se vyrábějí z... v lesích Japonska a také kolem Amazonky se vyskytují určité druhy žab, ve kterých se po vysušení nachází velké množství speciální látky. Myslím, že pro léčbu pana Mitchella a paní Morrisové by byla ideální. Zjednodušeně se dá říct, že ta látka blokuje přetěžované oblasti mozku. Ta studie,“ posunul desky o pár milimetrů k primáři, „je dost podrobná a přesvědčivá.“
Doktor zmlkl a se zatajeným dechem čekal, jestli ho primář vyhodí ze své kanceláře nebo ze své kliniky.
Primář se na desky podíval, ale neotevřel je ani po nich nesáhl.
„Zajímavé,“ utrousil po pár vteřinách napjatého ticha. „Děkuji, pane kolego.“ Znovu se odmlčel.
Doktor se zhluboka nadechl, déle tajit dech už nedokázal. Pomalu vstal a vzal si svoje neotevřené desky.
„Děkuji, že jste mě vyslechl,“ zachraptěl a při odchodu zakopl o židli, na které předtím seděl.
„Zítra by ty vaše pilulky měly dorazit, pane kolego,“ zarazil ho primář ve dveřích. „Doufám, že jste si dobře nastudoval dávkování, protože jste od zítřejšího dne osobně zodpovědný za stav pana Mitchella a paní Morrisové.“
„Dě... děkuji,“ vykoktal doktor a skoro vyběhl z kanceláře. Primář se zamyšleně díval na zavřené dveře, kterými doktor zmizel, a přesvědčoval sám sebe, že tradiční možnosti šetrné léčby, jakou požadovala armáda, už dávno vyčerpali. Pilulky ze sušených žab, zavrtěl nad tím hlavou. Pilulky ze sušených žab!
„Rostou, Stevene, pomalu, ale rostou,“ řekl Paul Davis veliteli Atlantis. Seděli spolu v baru a probírali budoucnost galaxie. Populace, které zcela nevymřely, se začaly dostávat do kladných čísel. Pokud nepřijde další katastrofa, Mléčná dráha a její obyvatelé přežijí.
You can talk... I'll be silent as little grave... 
To bylo tím, že jsem ráno zaspala - ale to mě neomlouvá. Hned jsem napravila.