SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

Pěkné

[andoriel]

Děkuju, Ondro

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Už je tady zase úterý, bavte se

39. Kdo vchází do tvých snů?

Andoriel seděla na zkřížených nohách u otevřeného francouzského okna a bez hnutí se dívala na slunce zapadající do vln Pacifiku. Když se dotklo vln, neochotně se zvedla a přes plavky si přetáhla lehké plážové šaty, prsty si projela vlasy, na narychlo staženém culíku zapletla volný cop a usmála se. „Můžeme jít.“
Erin ji pohledem zhodnotila a kývla. Koncert na pláži nebyla událost, která by vyžadovala příliš velké společenské ohledy. A na tom nic neměnilo ani to, že byly obě dvě zvány jako čestní hosté.

„Sheppband!“ vykřikovala vysoká tyčkovitá dívka s dlouhými světlými vlasy Andoriel hned u ucha. Už se to stalo poněkolikáté a Ája sebou vždycky trhla. Začínala si vyčítat, že se od Erin nechala zatáhnout tak blízko k pódiu, odkud nebylo úniku. Dav lidí ji zmáčkl a smýkal s ní ze strany na stranu bez ohledu na její přání. Lokty si kolem sebe udělala trochu místa a prodrala se za Erin těsně k lešení, na kterém bylo dřevěné pódium. Předkapela naposledy zamávala a zmizela za zadní stěnou. Hluk z publika přinutil Andoriel přitisknout si dlaně k uším a přikrčit se, aby ji zvuková vlna nesrazila.
„Koukej,“ ukázala Erin nahoru. Andoriel jí sice nerozuměla, ale její posunek pochopila a zvedla hlavu.
Přímo nad nimi stál John Sheppard, dříve plukovník amerického letectva, pak Hrdina v boji se Shermaal, následně psanec a nyní oslavovaný nový objev hudebního průmyslu. Oběma rukama mával nad hlavou a jeho úsměv zářil jako supernova. Na krku měl pověšenou dvanáctistrunnou kytaru.
Erin s Andoriel stály se zakloněnými hlavami. Sledovaly Johna, jak pohledem přejíždí po davu a občas kývnutím pozdraví známou tvář. Jeho kapela už byla v pozadí připravená začít hrát. John si upravil popruh na krku a tiše vybrnkal pár not. Sklopil oči k prstům na pražcích, pootočil se bokem, a místo aby pokračoval v hraní, odložil kytaru do nejbližšího stojánku. Sklonil se hluboko na okraji pódia a za ruce na něj vytáhl Erin i Andoriel najednou.
Pokřik obecenstva, který se ozval v tu chvíli, byl přímo hysterický. Desítky rukou se zvedaly do vzduchu s nadějí, že i je si John vybere, a zase smutně klesaly, když se znovu chopil kytary a přesunul se k mikrofonu.
Erin a Andoriel se stáhly do pozadí a zamíchaly se mezi kapelu. Erin si spokojeně sedla k bicím a hlava se jí začala pohybovat v jejich omamném rytmu. Andoriel stála u postranního okraje pódia. Byla ráda, že se nemusí tlačit v davu fanynek.
Sheppband přehrál několik vlastních písní, několik klasických country a vlastní úpravu nejnovějšího světového hitu.
Erin seděla vedle bubeníka a nadšeně se v rytmu dlaněmi tloukla do stehen.
Ája tleskala po posledním dlouhém tónu dohrané skladby. Úsměv jí začal tuhnout, když si všimla, že John míří přímo k ní. Natáhl k ní ruku a odvedl ji s sebou k mikrofonu.
„Další písničku napsala Andoriel,“ řekl prostě.
Ája se na něj zmateně zamračila. Po prvních odzpívaných slovech se jí v obličeji objevilo pochopení, údiv a zmatek.
„Ještě snad dovedu úsměv, co nehřeší na stezce pro pěší všem holkám dát,“
zpíval John. Kývl na Andoriel. Polkla a zkusila to taky:
„Ještě snad dovedu na mezích vonících vymřít po přeslici hloupě se smát.“
Podívala se na Johna a společně pokračovali:
„V kartách si najdu svou ztracenou podkovu, pochybný štěstí budoucích dní. Sudičky osleply, v kamení u břehu z povadlý trávy snaží se příst.“
Andoriel přijala Johnovu hru:
„Ještě mám chuť se prát a taky věřím, že pod prahem dveří není jen prach.“
Ale John její poslední slova změnil k nepoznání:
„Z těch bílých vlasů a dlouhých paží pořád mě mrazí, nechci je znát.“
Ája mu vytrhla ruku, kterou pořád držel ve svých dlaních. Jediný krátký pohled mu stačil, aby pochopil, že přestřelil. Všechny ty roky nestačily, aby mu dokázala odpustit jeho poslední kousek v galaxii Pegas. Než se nadechl, seskočila do písku a zmizela v davu.
Ten nápad s koncertem se jí od začátku moc nelíbil a John tomu dal korunu. Jako vždycky. Vrazila do bungalovu a pustila na sebe sprchu. Horká voda tekla jenom někdy, ale bylo jí to jedno, potřebovala ze sebe smýt pocit, že se v tom davu udusí, že se pokouší dýchat ve vzduchoprázdnu.
„Ace,“ zašeptala se slzami na krajíčku. To jméno jí zůstalo v hlavě vypálené tak hluboko, že kvůli němu ztratila i Nicholase, který byl ochotný strpět od ní skoro všechno jenom pro ni samotnou, což ji uvádělo do rozpaků. Cizí jméno vyslovené po milování bylo moc i na něj. Andoriel to chápala, ale po té neslavné poslední noci před třemi lety stála mezi dveřmi a nedovolila mu odejít, dokud se neomluvila. Pak ustoupila a nechala Collina zmizet ze svého života.
Otočila kohoutkem, aby zastavila ledovou vodu, zabalila se do osušky a na dřevěné podlaze za sebou nechávala mokré stopy až houpačce zavěšené na dvou řetězech na malé verandě. Sedla si doprostřed, opřela se a lehce se pohupujíc nechala oči bloudit po obzoru.
Později v noci ležela s rozhozenýma rukama i nohama na tenké pokrývce a cítila, jak jí po těle stéká pot z parné tropické noci. Byla unavená a nedokázala usnout. V hlavě jí pořád tepala Johnova poslední slova upravené písně. Otočila se na bok, objala rukama polštář a na krk jí dýchl spánek…

Stáli na travnaté pláni. Napravo od nich se v zapadajícím slunci blýskalo velké město. Leželo trochu níž, než byla jejich pozice, a tak poskytovalo zajímavou podívanou, kterou nikdo nesledoval, všichni se dívali před sebe v očekávání věcí příštích. Přímo před nimi byla dlouhá přízemní budova – původně skladiště nebo továrna – nebylo možné to na první pohled určit. Z bližší krátké strany byly vedle sebe dvoje prosklené dveře, skrz které bylo vidět, že uvnitř oba vstupy dělí přepážka. Dál nebylo vidět nic.
Velká skupina lidí, která se shromáždila u vchodu, se netrpělivě zavlnila. Přišli pořadatelé.
„Vážení přátelé,“ řekl jeden z nově příchozích. „Děkujeme, že jste tady. Společně budeme debatovat, vzpomínat a připomínat si náš nejoblíbenější seriál – Stargate Atlantis. Tady uvnitř,“ mávl rukou k osamělé budově, „je připravené zázemí. Ale má to jeden háček.“ Usmál se. „Musíte projít kolem wraithské stráže.“
S posledním slovem ustoupil a spokojeně se šklebil, jak první řada fanoušků SGA couvla.
Ve vstupních dveřích se objevili vysocí, bledí muži s dlouhými vlasy.
Andoriel se tiše rozesmála. Pohyb předních řad ji s sebou nestáhl, takže se ocitla nejblíž k těm, kterým pořadatelé říkali ‚wraithská stráž‘. Rozhlédla se a zjistila, že všichni váhají a nedůvěřivě si prohlížejí nečekanou překážku.
„Nemáš s Wraithy nic společného, promiň,“ usmála se na bledého mladíka natřeného zelenkavou barvou s dlouhými vlasy na špatně posazené paruce. Snažil se na ni cenit zuby a přehradil jí cestu, ale když mu dala ruce na ramena, vytáhla se na špičky a lípla mu na tvář pusu, s vyděšeným výrazem se stáhl. Vysloužil si pobavený pohled a Andoriel jako první prošla do labyrintu členitých hal a místností ve strohém betonovém stylu. Stoly, to byly betonové kvádry, sedadla to samé v nižším provedení, v dlouhých stěnách nebylo žádné okno a osvětlení zajišťovaly slabé blikající zářivky. Až na druhém konci budovy, na protilehlé krátké stěně byla překvapivě velká zasklená okna a pod nimi pult s drobným pohoštěním.
Budova se rychle zaplnila lidmi. Podle Ájina příkladu procházeli kolem ‚stráží‘ a moc si jich nevšímali. Falešní Wraithi zmizeli, když zjistili, že si z nich nikdo nic nedělá.
Andoriel stála u zadního okna a dívala se na město zářící proti černé obloze.
„Moc pěkný pohled,“ řekl někdo neznámý vedle ní. Jen kývla a dívala se dál. Něco v tom pohledu se jí nezdálo správně. Hvězdy nebylo vidět a přes město se blížily temné stíny.
„Co je to?“ vydechla Andoriel tiše. Nikdo si toho nevšiml. Jen ona sledovala, jak se na trávník před oknem tiše snesla wraithská loď, vedle další a další…
U dveří zazněl křik. Ti, co k nim byli nejblíž, si v první chvíli mysleli, že se mladíci převlékli do děsivějších masek, ale když pod pohledem maskovaných tvorů s bílými vlasy začali lidé mizet, nastal zmatek.
Wraithové nepotřebovali přenášecí zařízení Šipek, stačilo, když se na člověka zadívali přes svoji masku.
Andoriel se přikrčila za kvádrem stolu a s nevěřícím úžasem sledovala, jak se budova vylidňuje. Mezi zamaskovanými Wraithy chodili důstojníci a ze skrýší vytahovali poslední schované oběti. Nechtěla být vytažena jako králík z klobouku. Zadívala se na jednoho z důstojníků a snažila se navázat telepatický kontakt. Po velkém úsilí se jí podařilo upoutat na sebe jeho pozornost a předat mu základní myšlenku:
„Chci mluvit s vaším velitelem. Zná mě.“
Důstojník se zarazil a podezřívavě se na ni zadíval, když se zvedla, aby ji stůl přestal skrývat. Hrdě zvedla bradu a zakázala si sebemenší závan pochybností nebo strachu.
„Dobrá,“ souhlasil váhavě, „odvedeme tě k němu. Ale jestli se tím snažíš vyhnout osudu ostatních, budeš si přát zemřít stejně rychle jako oni.“
„Odveď mě za velitelem, odveď mě za Acem,“ opakovala a přes veškerou snahu se jí v hlavě honilo, jestli dělá to nejlepší, co může.

„Co se děje? Tak se přece vzbuď,“ říkal někdo pořád dokola a Andoriel se zmateně posadila na posteli. Vůbec nevěděla, kde je a co se děje. Všechny její myšlenky byly na nepodařeném setkání a cestě na wraithskou vesmírnou loď.
„Ájo!“ houkla Erin hlasitě. Už si nevěděla rady. Andoriel ji před chvílí probudila křikem a tím, jak sebou házela, ale probuzení nepřicházelo a zdálo se, že ta noční můra bude nekonečná.
„Už jsi tady?“ popadla ji za ramena a zadíval se jí do tváře. Andoriel zamrkala.
„Jo,“ vypravila ze sebe chraplavě. „Máš kafe?“
Erin se usmála a podala jí velký hrnek plný kouřící temné kapaliny.
„Já to věděla, že tímhle začneš,“ řekla spokojeně. Kousek světa začala dávat smysl.
„Neuvěříš,“ začala Andoriel, zarazila se a šla se podívat postupně ze všech oken. Erin ji sledovala a čekala, co z ní vypadne.
„Ale jo, věřím,“ řekla vážně, když jí Andoriel s mnoha odmlkami a odbočkami převyprávěla zvláštní sen. „Něco se blíží, a jestli jsou to Wraithové, bude mít Mléčná dráha problémy.“
Andoriel si povzdechla: „Mléčná dráha bude mít problémy, i kdyby se blížila jen horda plyšáků. Snad to byl jenom sen.“
Erin nedůvěřivě zavrtěla hlavou. Některé sny měly nepříjemnou tendenci se naplňovat. Rozhodla se, že raději najde jiné téma rozhovoru.
„Odešla jsi včera moc brzy,“ řekla a zašklebila se. Andoriel se nemohla rozhodnout, jestli to bylo radostí nebo potměšilostí, ale Erin ji nenechala dlouho tápat a pokračovala: „John dokázal hrát celou první polovinu, no, skvěle. Po pauze se to zvrtlo a nakonec je vypískali.“ Při vzpomínce na tu ostudu schovala tvář v dlaních a mezi prsty na Andoriel poťouchle zamrkala. „John má velký problém.“
„Dovedu si představit,“ kývla Ája. „Alkohol, co? Nebo už najel na něco tvrdšího?“
„Whisky,“ upřesnila Erin, spustila ruce z obličeje do klína a vzdychla. „Bylo to nechutný,“ pokrčila nos. „Ke konci seděl na kraji pódia, houpal se ze strany na stranu a vykřikoval něco o hrdinech a závistivcích. Většina diváků odešla po jeho prvních slovech. Zdá se, že to není poprvé. Než jsem zmizela taky, slyšela jsem skalní fanoušky, jak říkají, že jsou na Sheppbandu naposledy.“
„Aha,“ řekla Andoriel, dopila kávu a zvedla se. „Než pojedu, šla bych se ještě vymáchat ve slaném rybníku.“
Erin pokrčila rameny. Ranní dávku slaného cachtání už měla za sebou a sbalená taška čekala v kufru jejího auta.
Až do poledne je čekala společná cesta a dlouhý oběd, pak už se rozjela každá na jinou stranu. Erin na východ pod mohutné sekvoje a Andoriel na sever do vysokých hor.
O Ájině snu mezi nimi dál nepadlo ani slovo, ale oběma se vracely jeho kousky s mrazivou přesností, i když Erin se ho zúčastnila jen zprostředkovaně.
Andoriel se další noc bála usnout. Nechtěla zjistit, že Wraith zapomněl na malý nevinný románek se zvědavou knihovnicí, ale únava jí naštěstí přinesla noc beze snů.
Erin i Andoriel si ani nevzpomněly na zhasínající hvězdu muzikanta Shepparda.
John se den po koncertě probudil na pláži až odpoledne, když byly obě dávno na cestě do svých domovů, a opuchlýma očima se zmateně rozhlížel kolem sebe. Jeho kamarádi z kapely nebyli nikde v dohledu, což bylo zvláštní. Zatím pokaždé, když se probudil, byl u něho někdo, kdo mu podal láhev piva, poplácal ho po rameni s přátelskou poznámkou, že by měli vyrazit na další štaci, pomohl mu na nohy… Nad pobřežím křičeli racci a někde z vnitrozemí se ozvalo zatroubení auta, jinak bylo ticho.
John se posadil, přejel si rukama po obličeji, aby se zbavil nalepeného písku, a znovu se rozhlédl. Byl na pláži úplně sám. Racci se ztratili někde v dáli a ozývalo se jen šustění písku, do kterého se vpíjely vlny moře.

vynikající díl

Sheppband. Rozjel to pěkně, i když black metal to asi není
Pěkný sen, avšak nevěstí nic dobrého. "Mléčná dráha bude mít problémy, i kdyby se blížila jen horda plyšáků." vzpoměl jsem si na díl 200 v SG1. Pobavilo.

pěkné

[andoriel]

Děkuju všem
Black metal to opravdu není, Azany

Bavte se

40. Můj milý deníčku

Můj milý deníčku, před chvílí tady byla mamka a říkala, že budeme brzy na konci cesty. Všichni jásají, ale já nevím, co si o tom mám myslet. To už jako nikam nepoletíme? Divná představa. Pořád mě napadá, že když zůstaneme delší dobu někde na místě, tak přece musíme umřít, ne?
Nejhorší bylo, že Krabice a Vyzuna se mohly přetrhnout, aby se mamce vlichotily. Bylo mi z toho normálně zle, jak se před ní nakrucovaly a předváděly. Stejně je jim to k ničemu, protože si jich ani nevšimla. Ale stejně jsem jim pak dala co proto. Tohle si přede mnou prostě dovolovat nebudou. Ať se nakrucují před svými matkami, když to tolik potřebují.

Velice prořídlá wraithská flotila se propracovávala okrajovou částí Mléčné dráhy do více zabydlených míst a cestou se stále zmenšovala. Vyhladovělí Wraithové se snažili své lodě hnát co nejrychleji s vidinou bohatých pastvin, ale vyčerpaná plavidla neměla sílu na dlouhé skoky a jedno po druhém kolabovalo.
Když se na senzorech objevila solární soustava s možností humanoidního života, bylo zbývajících osmnáct Úlů a čtyřicet křižníků na hranici životnosti. Dostat se do soustavy jim trvalo ještě další dva skoky a ztrátu dalších lodí. Pak už přistávali na planetě plné vodních ploch, hlubokých lesů a rozsáhlých pastvin. Na orbitě zůstaly jen dvě lodě se ZPM - královny Anat a speciální s malými princeznami. Obě lodě měly ještě dost energie, aby provedly podrobný průzkum, objevily známky lidského osídlení a začali sklízet. Potravy sice nebylo mnoho, ale na utišení nejhoršího hladu posádek stačila. Wraithové v hibernaci mohou počkat do nalezení bohatších pastvin. Třetí loď se ZPM s kokony nových vojáků přistála také, aby se co nejvíce zregenerovala a posléze měla vystřídat na orbitě loď princezen. Anat hodlala přistát, až bude nejméně polovina všech plavidel opět v plném provozu.

Můj milý deníčku, nechápu, jak si něco takového můžou dovolit! Nechali nás tady úplně samotné. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli už se mi krmný otvor dostatečně otevřel, abych do sebe mohla přestat cpát ty blafy, kterými nás tady krmí, a není tu nikdo, kdo by mi přivedl potravu. Prý sklizeň! A co mě na tom má jako zajímat?
Krabice sedí na zemi a bručí nějakou odrhovačku. Bolí mě z toho uši. Jestli brzy nepřestane, půjdu jí to zarazit. Od té doby, co odešla Vyzuna, je to s ní absolutně k nevydržení.
A teď jsem se dozvěděla, že tu nemáme ani pořádné stráže. No to je tedy vrchol. A kdo nás jako chrání?
Za dveřmi se něco děje. Jdu tam zjednat pořádek…

Sklizeň probíhala rychle. Takový druh nájezdu obyvatelé Mléčné dráhy neznali, takže je Šipky nabíraly po desítkách. Málokoho napadlo, že by se měl schovat. Celá wraithská populace se soustředila na doplnění své energie a vytvoření zásob na další cestu. Organické lodě na planetě se rychle regenerovaly v příjemném prostředí plném vodních par a kyslíku a jejich stěny se vyhladily a zvenku se leskly v paprscích mírného oranžového slunce.
Nikdo si nevšiml nové lodi, která se objevila na orbitě planety na protilehlé straně od dvou wraithských plavidel, ani malého modulu, který se od neznámé lodi oddělil a zmizel v lodi princezen, aniž by ho zadržel plášť nebo další ochrany vytvořené k bezpečí budoucích královen.

Můj milý deníčku, podařilo se mi tě schovat a teď jsi to jediné, co mi zůstalo. Ti odporní šediví skřeti mě unesli. Asi ještě neviděli nic tak krásného jako jsem já, protože jsem si všimla, jak moc se radovali, když mě přivedli na jejich loď. Snažila jsem si jim vysvětlit, že jsem zvyklá na jiné zacházení a rozhodně by mě neměli dávat do jedné místnosti s těmi uřvanými fakany jiných ras, ale asi mi nerozumí nebo jsou úplně pitomí. Na druhou stanu musím říct, že si umí vybrat, protože Krabici nechali tam, kde seděla, a ani si jí nevšimli.
Ti mrňaví otrapové, co jsou ve stejném pokoji jako já, jsou pěkně dotěrní. Je to k neuvěření, co si dovolují. Jedno se mi snažilo věšet na krk, ale náležitě jsem mu vysvětlila, že něco takového prostě nestrpím, a od té doby už si dávají všichni velký pozor, aby mi šli z cesty.
Moc lituju, že nemám krmný otvor aktivní. Jak ten by se mi tady hodil! S tolika uřvanými spratky jsem nikdy na jednom místě nebyla. Naštěstí přišli skřeti a hodně jich odvedli. Stejně je tady pořád narváno a nemám chvíli klidu. Vůbec nevím, jak to tady přežiju…

Zmizení malé princezny Baanan objevila sama Anat, když se po vydatném nakrmení rozhodla ji navštívit. Celá ostraha, která měla za úkol princezny chránit, všechny chůvy a další opatrovníci byli mrtví. Po prvním nálezu zabitého strážce Anat spustila poplach a během dalších hodin prohledávali loď ve snaze najít někoho živého. Jediná, u které se jim to podařilo, byla maličká Cebic. Celou dobu seděla na zemi za převráceným stolem, skládala si z kostiček lidskou dlaň s prsty a broukala si písničku, kterou jí zpívávaly chůvy.
„Kde je Baanan?“ sklonila se nad ní Anat, opatrně ji zvedla v náruči a otočila jí tvářičku k sobě, aby upoutala její pozornost.
Cebic na ni vyplázla jazyk a snažila se odvrátit, ale Anat ji držela pevně. „Kde je Baanan?“ zeptala se znovu.
Cebic se přestala vzpírat. „Pryč,“ řekla a zamračila se.
„Kde?“ opakovala Anat.
„Oškliví. Pryč.“ Cebic se znovu pokusila dostat z Anatina sevření a královna ji postavila na zem. Nejraději by s ní hodila přes celou loď, ale to by jí Baanan nevrátilo. A navíc to vypadalo, že Cebic je jediná mladší královská dcera, která přežila nějaký nepochopitelný útok.
Otřesená se vrátila na svoji loď.
„Našli jsme nezřetelnou stopu naprosto neznámé energie,“ ukázal Krabat na data z podrobných skenů vesmírného okolí.
Anat přeletěla data pohledem a pokynula mu, ať pokračuje.
„Útočníci se objevili na druhé straně planety, vyslali malé plavidlo k naší lodi a zpátky a zmizeli v hyperprostorovém okně. Podle našich zjištění bylo z planety uneseno osmnáct lidských mláďat a – Baanan.“
„Lidská mláďata mě nezajímají!“ vybuchla Anat.
Krabat se nadechl, aby připomněl, že navrhoval hned po příletu k planetě převézt princezny na povrch, ale moudře se rozhodl mlčet. S královnou nebylo radno diskutovat, ani když byla v mírném rozpoložení, natož při ztrátě jedné s jejích dcer.

Můj milý deníčku, začalo se mi tady líbit. Konečně jsou ty prťavé řvoucí bestie pryč a mám celý pokoj sama pro sebe. Skřeti si je všechny odvedli. Asi udělali hostinu a zapomněli mě pozvat. A to mám takový hlad!
Bouchala jsem na dveře, ale nikdo neotevřel. Pokoušela jsem se otevřít si sama stejně, jak to dělali skřeti, ale dostala jsem ránu od nějakého drátu, teď mě brní celá ruka a moc s ní nemůžu hýbat.
Až příště skřeti přijdou, řeknu jim, že by mi měli přinést nějaké jídlo.

„Proč bych to měla udělat?“ prskla Ana-al po žádosti Ace, aby mohl její křižník použít k prozkoumání oblasti kolem hyperprostorového okna, kde zmizeli útočníci.
„Protože to chci!“ řekla důrazně Anat z obrazovky. „Poletíš, kam ti Ace řekne, a uděláš všechno, co po tobě bude chtít. Nezapomeň, že hledáme tvoji sestru.“
„No právě,“ zavrčela Ana-al a vyzývavě se zadívala na Ace. „Rozhodně tě nebudu poslouchat,“ prohlásila.
„Nejvyšší královna ti dala příkaz,“ upozornil ji Ace polohlasně.
Ana-al pohodila hlavou. „Je daleko.“
„Matka tě žádá o pomoc.“ Ace byl trpělivost sama. Zbytek posádky křižníku si hleděl vlastní práce a do rodinných rozepří se nepletl. Pro ně bylo hlavní splnit příkazy, až se na nich vedení dohodne.
„Pche!“ odfrkla si Ana-al a otočila se k Aceovi zády.
„Ace,“ oslovila Anat přímo velitele, „dostáváš křižník, na kterém se nacházíš, i s celou posádkou včetně mé dcery, pod své velení. Budete spolupracovat na nalezení Baanan.“
Ana-al se překvapeně otočila, a když se na ni matka jen zamračila, rozzlobeně odešla.
Anat se zadívala na Ace. „Neodvažuj se vrátit bez ní. Přivedeš mi obě dcery.“
Ace mlčky sklonil hlavu. Křižník sice nebylo ideální plavidlo, ale jeho vlastní loď byla po cestě mezigalaktickým prostorem tak vyčerpaná, že ležela mezi ostatními u velké řeky a nabírala novou sílu. Oproti ní křižník Ana-al už prošel regenerací a byl připraven k letu.

Můj milý deníčku, to byla hrůza. Skřeti mě odvedli do nějaké laboratoře a snažili se do mě bodat jehly. Dva jsem pokousala, ale další mě drželi, takže jsem jim to nakonec dovolila. Prý chtějí vzorek kvůli přeměně. Snažila jsem se jim vysvětlit, že pro přeměnu žádnou injekci nepotřebuju, ale asi jsou natvrdlí. Aspoň že mi pak dali pokoj s postelí, už jsem byla vážně unavená.

Hledat neznámou loď v hyperprostoru bylo takřka nemožné. Ace nedostal od Anat povolení použít některou ze zbývajících lodí se ZPM a senzory křižníku byly slabé. V podstatě se jen motal kolem místa hyperprostorového skoku a snažil se zachytit nějakou stopu, která by mu pomohla určit pozici cizí lodi, jakmile se objeví zpátky ve vesmíru. Energetickou specifikaci malého plavidla, které uneslo Baanan, měl uloženou v databázi, ovšem nemusela se shodovat s mateřskou lodí.
„Použila jsem ZPM z lodi princezen k posílení senzorů. Tak bychom mohli Baanan najít,“ řekla Ana-al aniž se na Ace podívala. Během pomalého přeletu se vrátila na můstek a obsadila jeden z pracovních terminálů.
Ace spokojeně kývl hlavou.

Můj milý deníčku, musela jsem prospat strašně dlouhou dobu, protože mám ukrutný hlad! Možná ty ostatní děti umřely hlady. Ta lidská havěť určitě nevydrží tolik co já.
Chtěla jsem vstát, ale nejde to. Asi jsem vyčerpaná víc, než jsem si myslela. Navíc moje ruce… Jsou teď divné, šedé, s dlouhými skoro průhlednými prsty. Pokoušela jsem se volat, ale nikdo nepřišel. Vyměnili mi ruce a nechali mě tady umřít hlady.
Nikdo tady není. Nejspíš nikdo není v celé téhle lodi, v celém vesmíru… Raději to celé zaspím. Třeba je to jenom nějaký divný sen.

Anat skoro záviděla svým poddaným, kteří měli dost starostí s kontrolou regenerace lodí na planetě a jejich postupným řazením zpátky na orbitu planety, aby byly připravené k odletu, jakmile dá Anat pokyn.
Anat se k ničemu takovému nechystala. Většinu času sledovala zdánlivě nečinný křižník, který měl hledat Baanan. Už dvakrát měla ruku položenou na komunikaci, aby se zeptala, proč ještě nevletěli do hyperprostoru a nebojují s cizinci, kteří si dovolili ukrást wraithskou princeznu, ale pokaždé zase ruku stáhla a přesvědčila sama sebe, že dá Aceovi ještě možnost k vlastnímu postupu bez zasahování.
Odvrátila se od obrazovky a nechala se malým přepravním plavidlem dopravit na loď s kokony wraithských vojáků. Nějakou dobu mezi nimi chodila a podle povrchu obalu a pohybů uvnitř určovala, kteří z nově vznikajících Wraithů budou postradatelní a budou nosit kuklu, a kteří budou vyšší důstojníci a vědci.
Taková práci ji bavila, protože si u ní mohla představovat, jak budou jednou vypadat posádky jejích lodí. Přimhouřila oči. Lodě. Bude potřebovat víc lodí.
„Krabate!“ vykřikla. Nepochybovala, že ji její velitel uslyší, a nemýlila se. Krabat se před ní v okamžení ukláněl a čekal na její přání.
„Při nejbližší vhodné příležitosti začni s výstavbou nových lodí. Na invazi v tak velké galaxii jich budeme potřebovat mnohem víc, než jich máme teď.“ Stála před ním s bledou tváří pokrytou namodralými skvrnami rozrušení. „Ale nyní“ pokračovala hned, „musíme co nejrychleji najít moji dceru.“
Krabat sklonil hlavu na znamení poslušnosti a vytratil se z jejího zorného pole.
Anat přešla k obrazovce a vyvolala obraz senzorů, aby zjistila, jak daleko dospělo pátrání po Baanan.

Můj milý deníčku, na lodi jsem přece jenom asi nebyla sama a skřeti do mě nějak museli energii vpravit, zatímco jsem spala. Po probuzení jsem se cítila docela dobře. Mohla jsem vstát a chodit a dveře na chodbu byly otevřené. V dohledu nikdo nebyl, tak jsem se vydala na procházku. Bylo to docela těžké, protože jsem se nemohla ani podívat na ruce a nohy. Vypadaly DĚSNĚ, tak jsem si řekla, že prostě nejsou moje a přestala jsem si jich všímat.
Skřety jsem nikde neviděla. To bylo dobře, protože je opravdu netoužím potkat. Ale jejich technické vybavení je docela dobré. Prohlédla jsem si na jednom panelu mapu okolního vesmíru a vzpomněla si, jak to vypadalo tam, kde jsme byly s mamkou a Ana-al a Krabicí… nikomu to neříkej, ale skoro jsem se rozbrečela… ale to místo jsem našla! Nebylo nijak daleko. Teď se vydám najít hangár a vezmu si nějakou vhodnou loď.
A pak poletím, tra la la, poletím domů!

„Jak dlouho…“ začala Anat z obrazovky komunikace a zmlkla, když Ace zvedl ruku.
„Právě jsem zachytil signál té malé lodi, která Baanan převezla z naší lodě do jejich. Je nedaleko. Nemělo by být složité ji nalézt.“ Zadal několik příkazů na svém pracovišti a křižník zmizel Anat z očí.

Můj milý deníčku, sice jsem se cestou k hangáru musela vyhnout pár skřetům, kteří se potulovali po chodbách, ale hangár s nějakou malou lodí jsem našla. Letět s ní nebylo moc těžké, ale navigace mě zlobila. Nechtěla mi ukázat místo, které jsem si vybrala. Ty poloprůhledné bílé kamínky jsou k ovládání tak jemných nuancí, které jsem potřebovala, prostě k nepoužití.
No, nakonec jsem si samozřejmě poradila a vybrala jsem si k doletu oblast, která by měla být co nejblíž místa, kam se potřebuju dostat.
Než se skřeti vzpamatovali, byla jsem z hangáru. Sice to se mnou trochu zamávalo, jak jsem vyskočila z hyperprostoru, ale souřadnice jsem měla zadané, tak jsem jim zmizela právě před nosem.

„Jak je možné, že se ztratila?“ Olaf by nejraději vzteky dupal. S několika nejnovějšími dětmi se jim podařilo získat i úplně jiný druh, který předtím neviděl. Něco mu sice vzdáleně připomínal, ale bylo to zasunuté tak hluboko v paměti, že se rozhodl se tím prostě nezabývat jako nedůležitým.
„Měla spát ještě deset hodin,“ rozpačitě krčil rameny Hykren. „Pak jsme mohli začít s přenosem vědomí. Všichni ostatní Asgardi jsou už ve svých nových tělech. Na tuhle byla příprava trochu složitější, protože je to nový druh.“ Zamyslel se. „Třeba se vrátí sama,“ nevrhl. „Její rodina ji odvrhne a…“
„A zabije,“ doplnil ho Olaf.
Hykren znovu pokrčil rameny.
„Měl bys najít další obydlenou planetu,“ navrhl Olaf. „A tentokrát žádné novoty.“

Můj milý deníčku, našli mě! Ten hodný Ace, který si se mnou chodil hrát a povídat, si pro mě přiletěl. Byla jsem moc ráda. Dokonce i Ana-al mě přišla přivítat. Chtěla jsem ji samou radostí obejmout, ale zmizela dřív, než jsem k ní stačila doběhnout. Vždycky byla taková studená.
Vracím se na křižníku k mamce. Už se na ni moc těším.

„Ahoj, mamko,“ řekla ta malá šedivá bytost hlasem, který se podobal a nepodobal hlasu Baanan. Anat vytřeštila oči.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pekné, pekné.
A konečne máme Wreitha(-ku) v inej farbe.
Len pridávaj pokračovania.

[andoriel]

Děkuju, Puk
Nemyslím, že by z té barvy měl někdo velkou radost (asi kromě Olafa a spol. ),
ale rozhodně jsem se zasmála při vymýšlení jmen pro princezničky

neskutečné

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Aspoň jsem teda Tvoje jedno slovíčko vzala jako pochvalu Jestli to byl výraz děsu, tak prosím o doplnění



A pro všechny, kdo sem zabloudí: od ledna budou další kapitoly zase podle mého divného plánu 8., 18. a 28. každého měsíce