SG Ancients: Relativity temporis 32. kapitola - Drunken children

já si dělám poznámky, ale některý věci si musím přečíst znovu a je to docela někdy náročný najít se kde sem skončil

[Strýček Forďa]

Tak jste se po delší době dočkali... bohužel mám teď velmi málo času a nevím jak často budou kapitoly vycházet budu se snažit udržet alespoň SGART na 1 kapitole za 7-10 dní, ale u ostatních nevím...

Stargate Ancients: Relativity temporis

19. kapitola

300 PA

Hned poté co skočila PDF-Specter do hyperprostoru. Vydal se Wiliam do své kajuty, hned vedle můstku, aby se převlékl. Oblékl si černou přiléhavou kombinézu, nazul vojenské boty s tichou podrážkou, navlékl bezprsté rukavice, připnul zbraňové pouzdro spolu s opaskem, na kterém se nacházelo ostatní vybavení. Nakonec si vzal do ruky Outdoorovou zimní bundu.
Přešel zpět na můstek. Nejdříve se ujistil, že už je z dosahu senzorů a pak vypnul veškeré autonomní odpovídače. Následně zadal sérii bezpečnostních kódů a dostal se do utajené sekce ovládání, aktivoval, doposud skryté přídavné hypermotory, které se s lehkým zasyčením vysunuly. Loď okamžitě zvýšila svojí rychlost nejméně tisíckrát. Teď se svou rychlostí vyrovnala většině válečných lodí. Cesta, která by normálně trvala několik hodin, Specter prosvištěla za půl hodiny. Hned co poté co vystoupila z hyperprostoru, zamaskovala se a zamířila k planetě. Na orbitě hlídkovalo několik lodí, které však přes maskování nemohli Specter zaměřit. William se nechal AI transportovat na planetu, než se však přenesl, přepnul svůj osobní štít na maskování, avšak zatím ho nezapnul. Lehce se otřásl zimou a povytáhl si kožešinovou kapuci více do tváře. Planeta patřila do kategorie „N“čili arktická.
Rozhlédl se kolem sebe. Ničím neposkvrněná panenská přirozenost. Jemně bílé sněhové mraky pluly po obloze a ze třetiny zakrývaly nádhernou modrou oblohu. Pozvolna uvolňovali překrásné sněhové vločky, které se snášely k zemi lehčeji než pírko. Kouzelné, žlutě zářící, slunce co chvíli prořízlo šeď mraků a ozářilo zasněžené pahorky. Sněhové vločky v proudu teplých slunečních paprsků zazářili jako miliardy malých diamantů, padajících k zemi. V dáli mezi sněhově bílými kopci začínala temná modř ledového oceánu. Lehké vlnky, jež čeřily hladinu jinak poklidných vod, lámaly sluneční paprsky v přenádherných scenériích. Odlomené ledové kry proplouvaly nerušeně po hladině a navždy odtrženi od svých ledových bratrů mířili, jako stateční mořeplavci, na svou poslední cestu směrem dolů k rovníku, kde pozvolně zemřou a naředí zdejší slané oceány sladkou vodou severu.
Celou přírodní scenérii však trošku rušila do ledovcové hory zapuštěná vojenská základna, půl míle odtud. Zkontroloval si, jestli má všechno vybavení na svém místě a jistým krokem se vydal ke stanici. Nezamířil však k hlavní bráně, nicméně k výdechům klimatizace na pravé straně kopce. Došel až k jedné šachtě, plazmovým hořákem přeřezal mříže, následně vzal skener a proskenoval šachtu. Jak předpokládal, na ústí bylo poplašné laserové pole. Povzdechl si a z batohu vytáhl rozložené cosi, z čeho po chvíli vyšel kovový čtvercový rám. Pak pomocí skeneru změřil přesné úhly laserů. Z jedné ze sumek na opasku vytáhl malá triniová zrcadélka a přesně na naměřené pozice je posadil tak, aby když loží rám do otvoru, aby odrážely laserové paprsky zpět a nezpustil tím poplach. Nervózně si oblízl rty a rychle zasunul rám do šachty. Zrcadélka odrážela laserové paprsky zpět a poplach se nekonal.
Will si úlevně oddechl, u takhle zastaralých bezpečnostních systémů si člověk není nikdy jistý. Nejprve si sundal zimní bundu a pak prolezl oknem dovnitř šachty. Hned při první příležitosti strčil bundu do postraní uličky s tím, že se po ní později vrátí. Aktivoval biometrické čočky a vyvolal si plánek základny. Jeho cílová místnost byla sto metrů na rovně a pak čtyřicet metrů do leva. „Proč dělají ty větrací šachty tak malé…“ Honilo se mu hlavou, zatímco se plazil vpřed. Pohyboval se nesmírně pomalu, neboť hned pod ním byli desítky lidí, kteří ho mohli uslyšet. Po deseti dlouhých minutách se konečně dostal nad svojí cílovou místnost. Sundal rohož otvoru a neslyšně seskočil dolů.
Nacházel se v kruhové kanceláři s červeno-hnědým kobercem, dvěma dveřmi a samozřejmě velkým dubovým stolem, za kterým seděl jeho cíl. Bohužel měl částečně zakrytí výhled, neboť naproti němu stála blonďatá žena v šedivém kostýmku s upnutou sukní ke kolenům. Vytáhl tlumenou pistoly z pouzdra a nabil. Jeho cíl si ho samozřejmě všiml. „Ah, pane Davisi… Čemu vděčím za vaši návštěvu…“ Pronesl klidně a silně se popotáhl z doutníku. Vypadal jak čistokrevný Mafiánský kmotr, drah černý oblek s tenkými svislými pruhy, obtloustlá postava a rudá kravata, typický Papa-Mafi.
Blondýnka se otočila za zdrojem hluku, a když spatřila útočníka, instinktivně se postavila před muže, snažíc se ho bránit vlastním tělem. V jejích očích se zračil šok, když pohlédla do jeho tváře. Stejné překvapení nastalo, když Will pohlédl na ní. Z šoku však ihned přešel do ledového klidu. Pozvedl zbraň a zamířil jí na srdce.„Odstup od něj, Clarin.“ Pronesl klidně, ale neústupně a nebezpečně. Jeho ledový klid ho děsil. „Ne!“ Pronesla rozhodně. „Clarin, Uhni!“ Pronesl důrazněji, ale stále klidně. „Nikdy! Nedovolím, abys zabil mého otce!“ Will se znovu ocitl v šoku. „ Tvého, co?“ Nedostala však šanci mu to zopakovat, protože muž využil Willova rozptýlení a spustil poplach. Levými dveřmi dovnitř okamžitě vběhli dva strážní. Will neváhal rychle a oba je zastřelil. Když se otočil zpět, tasila už Clarin skrytou pistoli. V okamžiku, kdy zmáčkla spoušť, vykopl rychle nohu a vychýlil zbraň ze smrtelné trajektorie. Ruku se zbraní jí zkroutil za záda tak silně, že bolestně sykla. „Takže TRI-Corp, jo?“ Zašeptal jí do ucha. „Ty máš co říkat s SHIELDem!“ Zasyčela na zpátek. Do místnosti v běhla trojice vojáků se samopaly a začali pálit. Odstrčil Clarin stranou, aby nebyla v trajektorii plazmy a sám odskočil směrem k druhým dveřím, přičemž za letu stačil dva vojáky střelit do hlavy a třetího do prsou.
Ramenem vyrazil dubové dveře, které se hlasitě poroučely k zemi. Elegantně se překulil do podřepu a vystartoval pryč. „Sakra!“ Nadával si v duchu. „Takhle jsem eliminačku, ještě nikdy nezpackal…“ Razil si cestu chodbami, směrem k hlavní bráně. Cestou nenarazil ani na jednoho strážného, to mu bylo divné. Jeho podezření se vyplnilo, když vběhl do hangáru s hlavní bránou. Ihned na něj namířilo více jak sto hlavní. Zastavil se a zvedl ruce nad hlavu. Prohrál…

Vojenská akademie Parlénských branných sil.

Akademie se nacházela na třetí planetě soustavy Vedra. Byl to rozsáhlý komplex obsahující desítky hangárů, pro stíhačky i křižníky, velké přednášecí sály, výcvikové simulátory, ubikace kadetů, jídelny, kuchyně, farmy pěstírny, vše aby byla planeta absolutně soběstačná.
Nacházelo se zde přes 2000 kadetů, všech ročníků. Nebylo to sice mnoho, nicméně po celé říši byly stovky až tisíce podobných zařízení, většina z nich byla i větší. Většina studentů byla Avalonského původu, neb Vedra se nacházela na okraji Avalonského prostoru. Byli zde samozřejmě zastoupeni i studenti Parlénského původu, ale těch bylo minimum.
A právě jedním z oné menšiny byl James Cooper. Mladík aristokratického původu s hnědými, vlnitými rozcuchanými vlasy a modrýma očima. Dokonalost, kterou postrádal jeho účes, se však kompenzovalo jeho vznešeným vystupováním. Byl chladný, odtažitý, nad všemi povýšený a kluzký jako úhoř.
Naproti tomu jeho naprostým opakem a zároveň i Rivalem byl zámožný Avaloňan jménem Jonathan Walter. Krátké vlasy, černé vlasy, oříškové oči, ostré rysy ve tváři. Odhodlaný, společenský, upřímný a energický. Těmito slovy by se dal rychle charakterizovat John. Ale nebyl sám, měl sestru. Kdo se na ně podíval, nepoznal by, že jsou sourozenci. Jeho sestra Claire nemohla být více rozdílná. Rovné blond vlasy, studené modré oči, tak ledové, že z nich šel mráz až do morku kostí. Jemné avšak smyslné, osobně bych řekl: geniálně, tvarované rysy. Rty krásně červené a kouzelně tvarované, které bylo možné roztáhnout do širokého úsměvu. Ten však na její tváři hrál jen málokdy. Všechny její cit byly skryty za dokonalou maskou Aristokracie. Štíhlá postava přiváděla všechny chlapce k šílenství, nicméně to pro ně bylo nedosažitelné zboží. Pánské osazenstvo akademie jí dalo přezdívku „Ledová královna“ Chladná, nedostižná a naprosto odtažitá. Charakterově se podobala spíš Cooperovi. Jediné místo, kde malinko roztála, bylo ve společnosti jejího bratra a jeho přátel.
Mezi Walterem a Cooper byla věčná rivalita. Johnovo špičkování však nebylo nic oproti tomu, jak se sním, hádala Claire. Jejich hádky byly proslulé. Oba byly ze stejného těsta, (když by to ani jeden nikdy nepřiznal) neústupní, chladní, bez emocí. Jediná emoce, která se kdy podařila jednomu z toho druhého vyždímat, byl vztek.
--------
Cooper se bezcílně toulal po základně. Neměl co dělat, když míjel strategický simulátor, napadlo ho, že by si mohl trošku odreagovat. Byl geniálním stratégem, stejně jako Walterova sestra. Když vstoupil dovnitř uviděl Claire jak je právě uprostřed simulace bitvy o Procemid V. Simulační místnost promítala 3D model bitvy v poměru 1:1 spolu s pomocnými grafy a údaji a daty. Gesty rukou se pohybovala po bojišti, analyzovala situaci a vydávala rozkazy. „Být tebou, tak přesunu druhou eskadru na pravé křídlo, nepřítel tam tudy určitě povede protiútok…“ Protáhl James nezaujatě. Claire se zamračila. „Nemyslím si. A máš nějaký důvod tu být? Jestli ano, tak se do něj pusť a jestli ne, tak vypadani.“ Doporučila mu naoko uraženě Claire. „A když mým cílem je tě provokovat?“ Zeptal se lyšácky. „Oba moc dobře víme, že ti tak není… Moc dobře víš, že mě hned tak nevyprovokuješ.“ S tím se otočila zpět k simulaci. Nejednou však nepřátelé přivedli nečekaný výpad na pravé křídlo a prorazili obranu. „Já tě varoval…“ Rozesmál se James. „K čertu s tebou, Jamesi!“ Utrhla se na něj Claire. „A nechyběl bych ti tam?“ Zasmál se. „Ani ne.“ „Ale jo…“ přiznala si popravdě v duchu. „Copak? Nesneseš, když mám pravdu?“ „Ne jen nesnesu tebe…“ Vysvětlila mu s úsměvem Claire. James už chtěl něco odseknout, když v tom se spustil interkom. „Taktický poplach! Všichni kadeti do brífingové!“ „Asi nějaké cvičení…“ Hádal James. Claire zakroutila hlavou. „Nemyslím si.“ „Takže bychom tam měli jít…“ „První smysluplná věc co jsi dnes řekl.“ Zasmála se Claire. „No dovol?!“

Zajímavé Shield?

[Strýček Forďa]

Časem poznáš...

Edit: Ale proč ti to neříct hned.
___________________________
Secreto
Homeland
Inteligent
Espionage
Lower
Dissensio

Tajná/Utajená
"domácí"
velící
špionážní
nižší/podpůrná
Divize

Takže stejně jak SHIELD

[Aiwendill]

Omg... uz tu chyba len vsemohuci nick fury a bude to ...

V povídce od Prometheus je Lukas Fury

[Strýček Forďa]

nene... ten tam rozhodně nebude..
Jinak, bohužel musím trošku poupravit vztah mezi Jamesem Cooperem a Claire Walterovou. Protože by mi to nesedlo do dalšího dílu... Ono totiž mělo být mezi tímto a dalším dílem, ještě jeden, ale ten byl zbytečný, takže jsem ho dal pryč a schovám si ho na někdy jindy...

Tak mě prosím neukamenujte.... (I když bych si to občas zasloužil )

[Strýček Forďa]

Tak když už jsem vás navnadil, že mám napsaný další díl, tak vás výjimečně nebudu napínat. Původně jsem ho chtěl totiž napsat flashback, ale až o víkendu. Ale tak nějak na mě o semináři Zeměpisu, přišla nuda, tak jsem napsal další regulerní díl... Flashback bych chtěl dopotit do neděle a vydat ho v týdnu.
Ale už dost vykecávání je tu:

Speciální 20. díl, který není ničím speciální...
Snad jen těma barvičkama.

Červeně: mluví na Columbii
Fialově: mluví na Avengeru

Stargate Ancients: Relativity temporis

20. kapitola

300 PA

V zasedacím sále bylo narváno. Nebylo doslova, ani jediného volného místečka. Všichni napjatě očekávali, co se bude dít. Nakonec povstal zpoza admirálského stolu, kde seděli všichni velící důstojníci, Admirál Porter. „Svolal jsem vás, abychom vyřešili jednu naléhavou věc. Na dálkových senzorech jsme zachytili nepřátelskou flotilu, mířící do srdce našeho území. Kontaktovali jsme velení, nicméně nejbližší flotila je odtud několik hodin letu. Našim úkolem, bude napadnout nepřítele a zadržet ho, jak to jen bude možné a vyčkat do příletu útočné flotily. Z toho důvodu se prosím všichni hlaste v hangáru jedna!“

„…Trias na PDF-Ribentrop; Bricová, PDF-Independence, Jurinai, PDF-Vairotas… Vítejte ve flotile a všichni na svá místa!“ Pronesl důstojník k nastoupeným kadetům.
„On nás neřekl!“ Otočil se John na svoji setru a Coopera. „Veliteli?! Vy jste na nás zapomněl! Walter, Jonathan Walter…“ Velitel se sklonil ke svému tabletu a něco do něj naťukal.
„Kadete Waltere, vzhledem k vašim excelentním výsledkům se stáváte dočasně kapitánem, dálkového lehkého křižníku, třídy Independence, PDF-Avenger. Vy, pane Coopere, budete velet PDF-Columbii, kadet Walterová bude váš první důstojník. Vašim úkolem bude obrana základny, dokud se akademická flotila nevrátí…“
„Tak se nezúčastníme boje?!“ „Nikoliv. A teď si dejte odchod, kadete!“ John neochotně srazil předpisově podpatky a odešel. „Za to určitě může ten všivák Porter. Věděl jsem, že mě nesnáší, až se mi dostane do rukou…“ Mrmlal si John vzteky. Claire po chvíli došla trpělivost. „Přestaň už skuhrat. Tím, že neustále provokuješ Portera, tak si stáhnul dolů i nás dva. A nevšimla jsem si, že bychom fňukaly jako ty.“ Vyčetla mu.

O patnáct minut později, oběžná dráha Vedry V.

Formace sta lodí skočila do hyperprostoru, nechávajíc dvojici lehkých křižníků na orbitě.
„Takže nás tu vážně nechali…“ Povzdechl si nešťastně Walter, během mezilodní komunikace s Columbií. „Už to tak vypadá.“ Přitakal nezaujatě Cooper a pak se otočil na kadeta Wesse Hookera, který měl na starosti pozici taktického důstojníka. „Už přišlo hlášení o stavu lodi?“ Wess se sklonil ke konzole. „Ano, pane… Předchozí poškození bylo opraveno, ale nestačili nainstalovat většinu plátování na pravou gondolu. Jsme na ní zranitelní.“ James přikývl.
„Rozumím. Snad na boj nedojde. Jak jsou na tom zásoby munice?“ „Nic moc, máme 85 fotonických torpéd. Zbraňové energetické banky jsou na 32%, ale dobíjí se.“
Mezitím Avenger zachytil nouzové volání akademické flotily. „Johne, zachytávám nouzové volání naší flotily z oblasti 4delta-alfa.“ „Nastavte kurz, nabijte kondenzátory, přejděte na FTL…“
James se zamračil Johnovo ukvapené jednání, se mu ani trochu nelíbilo. „Spíše bychom měly vyslat jednu loď za útočnou flotilou a informovat je o neúspěchu našich sil.“ Namítl logicky. „Není čas.“ Odbyl ho. „Musíme jim vyrazit na pomoc, zjistit jejich situaci a podpořit je.“ „A co, když už budou zničeni? Sami nic nezmůžeme…“ Nedal se Cooper. „Tak poletíme za útočnou flotilou.“ „Dobrá tedy… Připravit na skok!“ Kapituloval nakonec James.
Po chvíli obě lodi skočili do FTL

Kód: Vybrat vše

Dálkové lehké křižníky, třídy Independence jsou nová třída lodí, která svým inovativním designem předznamenává příchod nových standardů pro Parlénské síly.  Lodě dlouhé pouhých 300 metrů, měli v zadní části na pilonech umístěnou dvojici podlouhlých motorů (gondol), které byly natolik velké, že se již nepodařilo vměstnat do vnitřku lodi. (alá Star trek) gondoly dosahovaly délky téměř 150 metrů, tudíž délky poloviny celého plavidla. Uvnitř každé gondoly bylo 27 svazků fiber-cívek (Jinak označované, jako pohonné jednotky.) Tato inovativní technologie měla nahradit nutnost hypermotorů, které bylo velmi energeticky nákladné a náchylné na poruchy. Nový typ FTL dával křižníkům rychlost 100 krát větší, než bylo možné dosáhnout s nejrychlejšími hypermotory. Přičemž energetické náklady byly minimální. Celá loď byla poháněna jedním antihmotovým reaktorem a několika impulzními (standardními) reaktory. Výzbroj této třídy činila deset fázovaných antiprotonových děl, přičemž šest jich mířilo primárně dopředu a čtyři do zádu. Dále loď nesla osm šachet na fotonická torpéda. Čtyři vpředu a v zadu stejný počet. Nicméně je nebylo možné railově urychlit, neboť torpéda byla náchylná na magnetické fluktuace. Loď byla i v podsvětelné rychlosti velmi rychlá a obratná, nicméně na úkor pancéřování, které mělo jen patnáct centimetrů. Lodě ani nedisponovaly štíty, „pouze“ polarizací pláště, která fungovala jako hromosvod a energetické střely se po ní jednoduše svezli. Toto inovativní řešení mělo několik výhod, plášť se dal polarizovat i při FTL, vlastně běžel po celou dobu, aby integrita lodi snesla, takovou rychlost a navíc byla polarizace podstatně méně energeticky náročná a ve spoustě případů vydržela více než normální štíty. Jedinou slabinou polarizace, byla její poměrná neúčinnost proti zbraním typu Beam. S pulzy neměla problém, ale přesně mířené, koncentrované zásahy od beam, jak skalpelem, jí činily problémy. Paradoxně tak její vlastní zbraně byly schopné prorazit její ochranu.

Obě lodě se vynořily na souřadnicích uprostřed soustavy se sedmi planetami; jednou obydlenou. Tam, kde měla být flotila, bylo jen pole trosek, táhnoucí se stovky mil. Kusy lodí a posádek narážely do trupu lodí a všem bylo jasné, že to nikdo nemohl přežít. Kormidelníci museli se svými drobnými plavidly složitě manévrovat mezi většími troskami, aby nepoškodili motory, či trup.
„Zaznamenávám na dálkových senzorech flotilu nepřátelských lodí.“ Oznámil Wess. „Proč ještě neskočili?“ „Je tu prostorová porucha. Admirál zřejmě v poslední snaze je zastavit, použil strategické hlavice posledního úderu…“ „Tak odpálíme jednu z hlavic ve hvězdě, než proletí přes poruchu, smete je supernova!“ Rozhodl John. James si chvíli myslel, že špatně slyší. „Je tu obydlená planeta s více jak třemi tisíci lidmi…“ upozornil ho. „Účel světí prostředky, jinou možnost nemáme.“ Prohodil rozhodně. „Poručíku, dostaňte nás mezi ně a hvězdu.“ „Rozkaz pane.“
Columbia přidala na rychlosti, předlétla Avenger a smykem se otočila proti němu. Teď byla mezi ním a hvězdou.
„Uhni mi z cesty Coopere! Když na to nemáš žaludek, udělám to sám!“ James zakroutil hlavou. „Nenechám tě povraždit nevinné civilisty…“ „Naposledy tě varuju Coopere!“ Už téměř řičel John. „Uhni, nebo si cestu prostřílím!“ „Ne…“ Odpověděl definitivně James. „Vypnout kanál.“ Rozkázal a usadil se do křesla. „Pane, Avenger nabíjí zbraně!“ Pronesl naléhavě Hooker. „Ten blázen bude střílet. Taktický poplach!“
Plášť se polarizoval těsně předtím, než dvojice rudých paprsků, zasáhla primární trup. Polarizace zafungovala, tak jak má a svedla výstřely od pancéřování a rozprostřela ho po celé délce trupu, fungujíc jako Faradayova klec.
Loď se mírně otřásla. „Hlášení! Palte z předních děl! Vyřaďte jeho zbraně!“ „Polarizace drží, žádné škody.“
Obě lodě vyrazily proti sobě, uštědřujíc si tvrdé zásahy. Columbia přeletěla vrchem, Avenger podní. Ani jedna z lodí nepřerušila palbu. Po chvíli okolo sebe začali kroužit v kruzích a elipsách, snažíc se každá dostat za záď té druhé. Taktéž obě strany přitvrdili, z děl pálili mnohem zuřivěji a zákeřněji, plus začali pálit torpéda.
Když zrovna prolétal Avenger nad Columbií břichem vzhůru. Vypálila Columbie salvu fotonických torpéd, která tvrdě zasáhla trup v oblasti můstku. Velín se mohutně otřásl a zajiskřilo několik vedení.
„Polarizace na devíti procentech! Lehké poškození trupu na palubě A!“ zakřičel Keras, taktický důstojník. „Jaký je stav Columbie?!“ Keras rychlostí blesku projel údaje z taktických senzorů. „Polarizaci mají na třech procentech! Oslabený pancíř u impulzních motorů!“ „Zaměřte je! Nesmí uletět!“ Rozkázal Walter.
Avenger se vynořil za Columbií a vypálil salvu torpéd, doplněnou o výstřely z děl. Většina výstřelů zasáhla cíl, vyřadila zbytky polarizace a poškodila pancíř okolo impulzních motorů. Nicméně jeden zbloudilý výstřel zasáhl pravou gondolu. Objevil se výbuch, jak explodovalo několik pohonných jednotek, a z gondoly se začala valit plazma.
Otřes byl tak silný, že to vyhodilo Jamese ze sedla. Zbytek osazenstva na tom byl podobně. Explodovalo několik vedení a po můstku se rozezněly desítky alarmů. James se pracně zvedl ze země a usadil se zpět do křesla. „Hlášení!“ Zakřičel. „Polarizace vyřazena! Zásah do pravé gondoly! Pohonné jednotky 12-23 vyřazeny! Z motoru uniká plazma, ale zatím jsme celý… Rozhodně nedoporučuji další takový zásah.“
Lodí otřásla další série zásahů. „Ztrácíme primární energii! Zásah do reaktoru, nouzové odstavení!“ „Zaměřte rozvodný uzel 32! Zaměřte všechny zbylé zbraně!“ Rozkázal James.
Columbie vypálila poslední salvu všeho, než přišla kompletně o energii. Směsice torpéd a paprsků zasáhla v koncentrovaném vzorci Avenger a doslova roztrhaly část jeho pancéřování na kusy. Vyhloubily kráter o hloubce dvou metrů a vyřadily rozvodný uzel. Avenger, byl najednou bez energie, stejně jako Columbie.
„Nahoďte taktické senzory, chci vědět, jak na tom jsou…“ Ototčil se James na Wesse. Ten nejdříve pohlédl na něj a posléze se sklonil zpět ke konzole. Pochvíli se zarazil.
„Pane… Mají torpédo v komoře na přídi… Míří na náš pravý motor…“
„Otevřít kanál.“ Rozkázal.
„Waltere… Vím, že máš prst na spoušti… Ale pokud odpálíš to torpédo, tak tu ublížíš velké spoustě lidí…“ Pronesl klidně, ale naléhavě. „Johne, prosím…“ Přidala se Claire, ani si nevšiml, že si stoupla k němu.
„Tohle nemůžeme!“ Zděsila se Shane, první důstojnice na Avengeru, když jí došlo co má Walter v plánu. „Jsou to naši přátelé, nedovolím ti, abys je zabil.“ John sváděl sám se sebou vnitřní boj. „Nemám jinou možnost…“ Pronesl spíše sám k sobě.
„Pane… jestli zasáhne gondolu, tak…“ Wess nemusel větu dokončovat, James to věděl, tak všichni zemřou.
„Promiň, Claire…“ Zašeptal John a zmáčkl spoušť. Torpédo s tichým: „T'jůůmm“ opustilo komoru a zamířilo k Columbii. Claire křečovitě Jamese objala a rozplakala se. John její obětí opětoval a položil si hlavu do jejích blonďatých vlasů. „Miluji tě.“ Zašeptala. „Já tě také miluji.“ To bylo poprvé a naposledy, co si to společně řekli. Hooker odevzdaně sklopil hlavu a James zavřel oči, smiřujíc se s nevyhnutelným.
Překrásné rudě zářící torpédo se po mírném oblouku rozletělo neomylně k nim. Přeletělo přes příď a zasáhlo poškozenou gondolu. Následný výbuch vznítil plazmu a motor vybouchl v ohromné explozy, trvalo jen sekundu, než se zkrat rozšířil až do jádra.
John smutně sledoval, jak se Columbie obrací v prach, spolu s jeho sestrou a přáteli…

Trochus přehnals nemyslíš si?

[Strýček Forďa]

S čím?

oba díly vynikající ale konec toho posledního nebyl vůbec pěknej

[Strýček Forďa]

"For the Empire!" To odůvodňuje celí konec.
Jak tak na to koukám, tak čtenářům přirůstají postavy k srdci víc než autorovi.
Ale to je možná jen tím, že jsem krychlička, prostá emocí.

[Strýček Forďa]

Dnešní kapitola bude trošku delší, tak uvidíme, zda se bude líbit

Stargate Ancients: Relativity temporis

21. Kapitola

295 PA

Vojenská akademie Parlénských branných sil.

Jak již bývalo na akademiích zvykem, kadeti byli roztřídění do jednotlivých kolejí, podle svých vrozených předpokladů a talentů. Předtím, než byl kadet přijat na akademii, musel projít sérií zkoušek, které ukázaly, pro kterou z kolejí má největší předpoklady.
Kolejí bylo pět: Vědci (vědečtí důstojníci, senzorová obsluha, medici…), Stratégové (Strategičtí poradci, budoucí admirálové), Technici (šéfinženýři, EPS-specialisté, údržbáři lodí, FTL-technici), Taktici. (taktičtí důstojníci, zbrojmistři, torpédometná obsluha…),MAPF-Military Assault Parlen Forces (výsadkáři, Přepadové oddíly, Palubní bezpečnostní teamy, Vyloďovací pěchota.)
Každá kolej měla výcvik zaměřený na oblast jejího zájmu.
Občas se stávalo, že došlo k tzv. divergenci, kdy jeden kadet projevil nadání ve více oblastech. Takovýmto kadetům, byla okamžitě udělena hodnost podporučíka a bylo jim dáno na vybranou do které z kolejí, ve kterých projevili vlohy, chtějí patřit. Nicméně ke kolejím patřili pouze sporadicky. Spolu s ostatními poddůstojníky tvořili jednu „třídu“ a výcvikem procházeli společně.
Jejich výcvikový program byl značně odlišný od ostatních kadetů. Procházeli intenzivním všestranným výcvikem pro maximální znalostní flexibilitu. Jejich doba vyučování byla taktéž jiná než u ostatních kadetů. Jejich denní počet vyučovacích hodin, byl téměř dvojnásobný.
Navíc k tak už nabitému dennímu programu dostali na starost dohled nad ostatními kadety a držení nočních patrol. Patrola měla hlídku celou noc. Den před a den po hlídce měli volno. Hlídka se skládala ze dvou členů libovolné koleje. Rozvrh hlídek byl nastaven tak, že každý měl hlídku jednou za dva týdny. Rozpis dvojic byl předem stanoven a byl neměnný po celou dobu pobytu na akademii.
Na akademii byli posíláni studenti ve věku 15-16 let, po pěti letech výcviku nastupovali rovnou do PDF, kde byli zaškolováni přímo na lodi. Mohli se tak učit přímo v boji.

Kdyby se za roky svého života v Aristokratické rodině, nenaučil skrývat a potlačovat emoce, asi by teď skákal radostí. Konečně, se po letech, vyplnil jeho dětský sen. Dostal se na Vojenskou akademii Parlénských branných sil. Nemohl uvěřit tomu, že se tam opravdu dostal.
Otci udělal synův úspěch radost, ale neočekával od něj nic menšího. Jakékoliv náznaky hrdosti, skryl za svou obvyklou masku chladu. Jediné uznání, které se synovi od něj dostalo, byly jen dvě neochotná slova: „Dobrá práce…“
Romulus Cooper byl tvrdým otcem. Svého syna vychovával pevnou rukou. Vychovával ho, aby byl stejně silný, tvrdý a neústupný, jako on. Nikdy mu nedal pocítit lásku, či otcovskou náklonost. Nikdy ho nepochválil, ať byl Jamesův úspěch sebevětší. Nikdy tu pro něj nebyl, když si potřeboval promluvit. Za jakékoliv selhání byl tvrdě potrestán. Ne protože nebylo dosažená kýženého výsledku, ale potrestal ho, protože selhal, protože byl slabý, příliš slabý, aby zvítězil.
Nedostatek lásky z otcovy strany, mu vynahrazovala jeho matka, Lily. Vysoká štíhlá černovláska s chladnýma modrýma očima, dokonalou světlounkou sametovou pokožkou, nádherně tvarovanými lícními kostmi a studeným úsměvem na tváři. Krásná, chladná, odtažitá, ale přesto milující matka, vychovávala svého syna úplně jinak než její drahý manžel. Syna vedla k zodpovědnosti nad svým jednáním, učila ho myslet dopředu. Rozebírala s ním jeho pocity a učila ho je ovládat. Dozvěděl se od ní jak nekonfrontačně a diplomaticky jednat s lidmi. Jak vést vyjednávání, jak vždy dosáhnout svého. Naučila ho studovat své emoce, ale i emoce jiných, jak rozpoznávat záblesky v očích. Jak si vykládat mimiku druhého člověka. Jak rozpoznat lháře…
Oproti otci to byla milující osoba, avšak na Parlénské poměry, byla ale taktéž chladná a bez emocí. Svého muže si vzala z povinnosti, její rodiče to tak určili, aby se posílily vzájemné vztahy obou rodů. Obdivovala svého muže, respektovala ho, ale nemilovala. Jedinou osobu, kterou milovala více než svůj život, byl jejich syn. Sice mu to nedávala moc často najevo, ale byl pro ni vším.
Náhodný pozorovatel by nikdy neřekl, že mladý Cooper prožívá tak silný emocionální rozkol, vše skrýval za obvyklou maskou Aristokracie a chladu. Se zdánlivým nezájmem pozoroval, skrze panoramatické okno pozorovatelny, linky Hyperprostoru, jak obtékají kolem elegantně tvarovaného trupu torpédo-metného křižníku třídy John-Paul-Jones (čti: „Džon-Pól-Džouns“). Vyjma pěti, kilometr dlouhých torpédo-metných křižníků, letělo taktéž dvanáct, průzkumně-bitevních plavidel, v obranné formaci, jako doprovod.
Ticho panující na pozorovatelně, bylo najednou narušeno zasyčením otevírajících dveří a dovnitř vstoupila další osoba. Podle kroků poznal, že je to žena. Ten rytmus, ta rezonance, při chůzi byla nezaměnitelná, poznal by jí, kdykoli. Výše zmíněná osoba přišla až k němu a opřela se o zábradlí vedle něj. „Mami?“ Zeptal se, spíše konstatoval. „Říkala jsem si, že tě najdu tady.“ Poznamenala a usmála se na něj, poprvé po dlouhé době. „Říkal jsem, že si vezmu třeba Promas. (stejná třída jako doprovodná plavidla a Specter) Nemusela jsi sem brát Freedom s doprovodem…“ „Můj syn konečně dospěl a nastupuje na akademii, takže si zaslouží veškerý komfort. A navíc, stejně musím na záskok k Teřře na jedno obchodní jednání.“ Vysvětlila mu vlídně. Nedůvěřivě na ni pohlédl a usmál. Bylo to, jakoby si musely jeho rty rozpomínat, jak vytvořit úsměv, nicméně byl tam. S tím jednáním ji nevěřil ani slovo. O to víc ho zasáhlo, že maminka vytáhla flotilu jen kvůli němu. Lily, nevěřila svým očím, asi měla vidiny?! Nebo se James opravdu usmál?
James si ihned všiml matičního nevěřícímu výrazu, jen pokrčil rameny. Výjimečně se rozhodl, že kontrola emocí půjde na chvíli stranou. Matka jeho gesto pochopila a úsměv na její tváři se roztáhl ještě víc. „O prázdninách pro tebe zase přiletím, dokonce i s malým překvapením.“ Pronesla tajemně. „S jakým? Nějaká nová loď?“ Zasvítili Jamesovi oči. „Uvidíš!“ Rozesmála se Lily. „Nech se překvapit.“ James už dlouho neviděl svojí matku se takhle smát, měla podivně veselou náladu. Možná to bylo tím, že si uvědomovala, že teď svého syna půl roku neuvidí. Pak na týden přijede domů a pak další půl rok o něm nebude ani památky. A proto se patrně snažila užít si každé zbývající chvilky, kterou s ním mohla strávit.

Vojenská akademie Parlénských branných sil. – Velín

„Pane? Zaznamenávám neznámé hyperprostorové okno.“ Velitel se podivil. „Že by nějaká zbloudilá průzkumná loď?“ Technik si chvíli hrál se senzory. „Nikoliv pane. Máme obraz.“ Na holoobrazovce se objevila velká nejmíň kilometr dlouhá loď. „Výsostný, torpédo-metný křižník?!“ Málem se zajíkl velitel. Křižník provedl detailní sken soustavy, když se ujistil, že nehrozí žádné nebezpečí, vyslal subprostorový signál. Na to se z hyperprostoru vynořila trojice dalších křižníků spolu s doprovodem v obrané formaci. A mezi nimi poslední, pátý křižník, Freedom, upravený pro diplomatické účely.
Všem ve velínu spadla čelist. Z ohromení je vytrhl až pokus o komunikaci. „Tady výsostná diplomatická loď Freedom, žádáme o vstup do atmosféry.“ Velitel se s trhnutím probral. „Hovoří velín, máte povolení. Použijte přistávací plochu dvě.“ Odpověděl natolik automaticky, že mu ani nedošlo, že na přistávací plochu se nevejde jediný křižník, natož pět s doprovodem.
Celá formace sestoupila do atmosféry a klesla do výškové hladiny několik stovek metrů. Snížila rychlost na minimum a přímo nad základnou se zastavila. Nejzajímavější na tom bylo, že lodě nevydávaly téměř žádný hluk. Na přistávací ploše dvě, se seběhl velký dav lidí. Technici, kadeti, vojáci, uklízeči, důstojníci, kuchaři. Všichni se přišli podívat na tu nádheru. Z hangáru prostřední lodě vylétla čestná letka, doprovázejíc diplomatický člun. Ten byl trojnásobné velikosti, co stíhači a z velké části (z téměř poloviny) byl prosklený. Člun přistál padesát metrů daleko, zády k davu a stíhačky dosedly okolo něj ve „Véčkové“ formaci.
Všichni napjatě očekávali sklopení rampy. Najednou se sklopila zadní rampa a zároveň i dvojice bočních vrat, kudy začali ven proudit vojáci v bílých uniformách a vykládat zavazadla na gravitační podložky. Po rampě sestoupil sebevědomě, v modré kadetské uniformě, James poboku své matky v ženské zářivě bílé uniformě.
Z davu vystoupila dvojice důstojníků a zamířila k nim. Když zjistili, kdo je jeho matka zač. Předpisově srazili podpatky a se slovy: „M’dam“ jí zasalutovali. Kývnutím hlavy pozdrav opětovala. „Kadet James Cooper, se hlásí do služby, pane!“ Nahlásil důstojníkovi James a zasalutoval. „Kadete Coopere, tímto jste převelen pod logistickou správu Admirála Portera. Vaše věci budou dopraveny na prozatímní uložení, než budou přeneseny na vaši kolej. Do 18:00 máte osobní volno, než se budete hlásit spolu s ostatními kadety na rozřazení. Rozchod.“ S tím se oba otočili a zamířili pryč.
Lily se zaleskly v očích slzy, otočila Jamese k sobě a začala mu porovnávat blůzu uniformy. „Tak jsi to dokázal… Za pár let ti budu muset salutovat…“ Usmála se šťastně. „Neboj mami… já to tu zvládnu…“ Konejšil jí. „Já vím…“ Ujistila ho. „Pojď sem.“ Vyzvala ho. Ani na chvíli nezaváhal a objal jí. Obětí opětovala tak silně, že ho málem rozmačkala. Překvapilo ji, že se k tomu odhodlal, navíc, před zraky desítek lidí. Nikdy nedával tenhle typ emocí najevo.
Pochvíli ho pustila. Lehce ho pohladila po tváři. „Dávej na sebe pozor, ano?“ „Neboj, budu.“ Ujistil jí. S tím se otočila a vrátila se do člunu. Raketoplán se spolu se svým stíhačkovým doprovodem odlepil od země a zamířil spět ke Freedomu. Hned poté co se zavřely hangárová vrata, začala flotila pomalinku zrychlovat a zamířila na orbitu. Tam následně skočila do hyperprostoru.

18:00

Všichni kadeti se přemístili do hlavní haly. Hala by obrovská podélná místnost, která byla téměř celá prosklená. Bylo v ní šest dlouhých kovových stolů s lavicemi a na úplném konci neméně dlouhý stůl, kde seděli všichni: Admirálové, důstojníci, instruktoři…
Všechny stoly byly už z většiny obsazeny kadety vyšších ročníků, ale sem tam, bylo pár volných míst. Míst, která měli oni zaplnit. Když vcházeli do haly, cítil na sobě James desítky pohledů. Drby o tom, že sem přiletěl s celou flotilou, se rozšířili rychle. Dělal, že si toho nevšímá a všechnu svou nejistotu schoval za masku absolutního nezájmu a arogance.
Spořádaně došli ve dvojstupu až ke stolu v čele, tam se zastavily. Admirál Porter povstal a šum naplňující halu náhle utichl. „Vítejte,“ rozpřáhl ruce v přátelském gestu, "v dalším školním roce, naší akademie. Než se však všichni s chutí pustíme do jídla. Musíme vyřešit jednu věc… Jako každý rok, zde máme nové kadety, kteří se právě teď dozvědí, jak si vedli ve vstupních testech a která kolej se stane jejich novou rodinou. Proto poprosím, komandéra Wortena,“ a ukázal na muže v středních letech, oděného v šedé uniformě, „aby předstoupil a seznámil vás s výsledky testů.“
Komandér povstal z poza stolu, obešel ho a postavil se před dvojstup nových kadetů. Vytáhl tablet a začal vyvolávat jména. „Klitar Kolins!“ Pihatý vystrašený zrzek nejistě předstoupil. „Prokázal jste velké znalosti v oblasti exofyziky; Vědec! Vykřikl. Pravý prostřední stůl vybouchl v jásotu a od ostatních stolů se ozval uznalý potlesk. Klitar s úlevou na tváři zamířil ke své nové koleji. „Poranwahska Abonah!“ „Asi nějaká ze Zety…“ Prohodil k Jamesovi jeho soused. Ten jen pokýval hlavou na znamení souhlasu.
Malá kostnatá dívka vystoupila z řady a zamířila ke komandérovi. „Testy ukázaly, že máte výborné startegické předpoklady; Stratég!“ Stůl úplně vlevo zajásal.
„Jonathan Comrad Walter!“ Jamesův soused se prodral davem a sebevědomě se postavil před komandéra s úšklebkem na tváři. Krátké hnědě střižené vlasy, lehce opálená kůže, neomalené vystupování. Hned několik důvodů, proč ho už od pohledu James neměl rád. „Ale, ale, ale… Vypadá to, že jste projevil znalosti v boji; MAPF!“ Jeden z nejpočetnějších stolů, plný ostřílených a ostře řezaných lidí začal hlasitě skandovat. U následujících deseti kadetů to probíhalo stejně a James tomu už ani nevěnoval pozornost. I komandéra to přestávalo bavit, už se omezil jen na předvolání jména a jeho koleje. „Technik, Taktik, Vědec, Taktik, MAPF, MAPF, Technik…“ Jamesovi se to už slévalo. Nakonec zbyli už jen dva, on a jedna krásná vysoká blondýnka, ten klid a Racionalita co zní, vyzařovala, ho překvapil. Už dlouho nepotkal nikoho, kdo by se dokázal tolik ovládat, jako on sám.
Nakonec vyvolali i její jméno. „Claire Amelia Walterová!“ Hmm… takže sestra toho blba, zajímavé… „Divergence!“ Dívka na sobě nedala nic znát a zamířila k nejvíce prázdnému stolu v místnosti. Ten se nacházel uprostřed vlevo a byl téměř prázdný. Moc divergentních studentů neexistovalo. Jeden ze starších studentů ji potřásl rukou a poblahopřál, jen se chladně usmála a posadila se, napjatě sledujíc Jamese. Ten tam zůstal sám, cítil se nesvůj, ale vše skrýval za dokonalou maskou chladu a lhostejnosti.
„James Octavianus Cooper!“ James klidně předstoupil před komandéra. Všechny oči v sále ho pozorovaly. „Divergence!“ Vykřikl nakonec. Ani nemohu popsat, jak se Jamesovi ulevilo, samozřejmě na povrch na sobě nedal nic znát. Divergentní kolej vybouchla v ohromném jásotu a podařilo se jim přehlučet všechny předešlé radovánky ostatních kolejí. Už se smiřovali s tím, že letos jim přibude jen jeden nový člen, ale nakonec se tak nestalo. Dokonce i Claire stála a tleskala. Přešel až k jeho nové koleji a usadil se vedle Claire. Dovolil si na chvilku povolit masku svojí lhostejnosti a usmál se na ni. Ta kupodivu na chvíli porušila své zásady a usmála se nazpátek. Nicméně hned potom znovu nasadili masku nezájmu a otočili se směrem k Admirálu, který znovu povstal.
„Tak máme zase jednou zařazování za sebou. Nyní, může hostina započíst.“
Před každým vyjelo ze stolu malé holografické rozhraní a kadeti si navolili, na co měli chuť. Navolené jídlo se objevilo prakticky instantně. Všichni se s chutí pustili do jídla. Claire s Jamesem zhnuseně pozorovali své spolužáky, jak se cpou. A to jejich kolej jedla, v porovnání s ostatními stoly, vybraným způsobem.
James se to nakonec rozhodl ignorovat a sám si vzal příbor a začal si rozvážně odkrajovat kousek hovězího steaku. Následně ho namočil v dipu a vložil do úst. Claire řídíc se jeho příkladem, se taktéž dala do jídla. Oproti nim, scházela ostatním spolužákům, při jídle, jistá elegance, kterou se nemohli neučit, pokud nevyrůstali v aristokratické rodině.
Po jídle všichni položili talíře zpět na desku, kde byly ihned dematerializovány. Zvedli se od stolu a následujíce starší studenty zamířili ven z haly. Procházeli několika chodbami, křižovatkami a schodišti a James si pečlivě zapamatovával cestu. Nakonec došli až ke kovovým dveřím se snímačem. Jeden chlapec ze staršího ročníku mávl rukou nad snímačem, ten rozpoznal jeho DNA a pustil je dovnitř.
Prošli do rozlehlé místnosti, která působila jako takový obývák pro více lidí. Byly tady stoly s židlemi na vypracovávání domácích úkolů, ale také pohodlná křesla u několika designových prosklených krbů, které dodávali místnosti útulnou atmosféru. Na druhé konci místnosti byly dveře vedoucích do ložnic. Nebo to si James, alespoň myslel. Když prošli těmito dveřmi, tak se dostali do podlouhlé haly. Kde po obou stranách byly dveře s cedulkami. Každý ročník měl svojí ložnici a ještě dívky a chlapci měli každý svojí. Nicméně u prvního ročníku nastala malá změna, neboť byli sami dva, tak dostali ložnici společnou, kvůli šetření místem. Tento nepříjemný fakt zjistila Claire s Jamesem až podle cedulek. James se mírně ušklíbl a Claire mu věnovala křivý úsměch koutkem úst. Ani jeden z toho nebyl nadšený. Jejich věci už byly, v ložnicích, vyneseny, takže nebylo pochyb o tom, že opravdu mají společnou ložnici. S Ložnicí byla taktéž spojena koupelna. To byla první místnost, kam Claire po vybalení zamířila. Když vyšla ze sprchy jen v noční košili, která sahala těsně pod zadeček, neubránila se Jamesovému provokativnímu hodnotícímu pohledu. Vzpurně se na něj zatvářila, že se nemá za co stydět a pak se v koupelně vyměnili. Když James vyšel podobně jako Claire z koupelny jen v pyžamových šortkách a krátkém tričku. Věnovala mu z postele naschvál úplně stejný hodnotící pohled, jako předtím on. Nedal na sobě nic znát a zalezl si do své postele a v hlavě mu to vřelo.
Zatracená mrcha… Umí tuhle hru hrát stejně dobře jako já… S tou bude ještě těžké pořízení. Claire se honilo v hlavě něco podobného. Jen počkej, nemysli si, že tuhle hru na vytáčenou umíš jen ty… Však já ti ukážu, jak se tahle hra hraje, jen počkej…
Oba pak se vzájemnými myšlenkami, jak vyzrát na toho druhého, usnuly.

Nu není to špatné, ale připomíná mi to trochu i film divergence , který jsem neviděl celý