Stargate Defence - Poslední část 6 dílu vydána. (19.1.)

vynikající díl

Vynikající a moc pěkné zabíjení antikové hold měly styl.

endysek: Co se týče vydávání.. Po snažím se vydat jeden díl týdně, ale nedovedu říct v jaký den, to bych fakt kecal. A jsem rád, že se díl líbil. Když nad tím tak přemýšlím, pokusím se vydat každé pondělí jeden díl. ( Ale fakt to neslibuju. )

posedlík: Opět ti vřele děkuji.

deadalos: Tobě také děkuji.

Co se týče obrázků, už dlouho jsem žádný nedal, co?
Ale to se napraví v dalším díle.

Je tu pondělí a s ním i nový díl. Za korekci děkuji Jakopovi. Tak, přeji příjemné počtení a snad se bude díl líbit. (Omlouvám se za doublepost )

Díl 5. Probuzení/Awakening - 3.část.

Lantea, jižní ostrov.

Během sedmi minut Joe, Derek, Allison a Dave byli u schodů, kde ležel v bezvědomí Danny. Dave a Derek jej okamžitě vzali na lehátka, která měli složené v batohu a odnášeli jej zpět na Atlantidu. Joe spolu s Allison se šli podívat po schodech nahoru. Jakmile vyšli nahoru, uviděli na zemi ležet Davida, ani jeden z nich neváhal ani vteřinu a už u něj klečeli. Zjistili, že má velmi slabý puls, a že těžce dýchá. Joe jej vzal do náručí a nabral směr ošetřovna na Atlantidě.

Datum: Pětadvacátý Březen 2011. 14:25

„Kdopak se nám to probudil?“ prohlásil něčí známý hlas.
„Kde to jsem?“ položil otázku David, který ležel na ošetřovně.
„No, v pizzerii určitě ne,“ pronesl ten samý hlas.
Davidovi se postupně zaostřoval zrak a po pár vteřinách uviděl nad sebou Johna Shepparda, byl tak šťastný, že ho opět vidí. Potom si uvědomil jednu věc, John se přeci ztratil. „Není to jen sen?“ zeptal se sám sebe.
„Johne? Jsi to opravdu ty?“ prohodil nejistý David.
„A kdo bych měl být? Ronon?“ odpověděl s úšklebkem John.
„Ale vždyť ty, tvůj tým, Lornův tým i mariňáci z Bohemie byli pohřešováni,“ odporoval David.
„Ty vlastně nevíš, že jsme se vrátili asi dva dny potom, co se ti to stalo,“ uvědomil si John.
Najednou se David prudce posadil a očima pátral po Dannym.
„Danny je v pořádku, už ho propustili,“ odpověděl mu na nezodpovězenou otázku John, který si sedl zpět na židli, kterou měl postavenou vedle jeho lůžka.
„Ach, jsem rád, že mu nic není,“ ulevilo se Davidovi: „Co se vlastně stalo na té planetě?“

Datum: Patnáctý Březen 2011. 17:07
Místo: Planeta Dětí.

„Ronone, nestřílej!“ vykřikl po Ronovi John, který se za ním držel jen tak tak, honili jednu osobu, která po nich střílela. Osoba se dostala do bodu, odkud nemohla nikam utéct, proto postava zůstala otočená ke skále, aby nikdo neviděl její tvář. Během vteřiny jej obklíčili oba týmy.

„Kdo jsi?!“ otázal se John s p90 namířenou na jeho koleno.
„Alfrik,“ odpověděla osoba.
„Otoč se na nás,“ přikázal mu John. Alfrik se začal pomalu otáčet k Johnovi, který uviděl muže s bílou kůží, kterou narušovaly červené a někdy i černé jizvy, které mu šly vidět na částech nezakrytého těla, což byly ruky, krk a holá hlava. Jeho oči byli až magické, měl je modré, modrá barva se měnila v černou a naopak. Přes hlavu měl hozenou šedou kapuci od své róby, kterou měl až po zem. Vteřiny plynuly a mezi nimi bylo hrobové ticho, které prolomil až zvuk transportního paprsku, v mžiku osmičlenný tým spolu s Alfrikem zmizel.

Jakmile se týmy zhmotnili, byli okamžitě odzbrojeni patnácti lidmi, kteří je ihned srazili na zem a sedli si na ně, čímž jim znemožnili, aby se znovu postavili. To všechno se seběhlo během pár vteřin, nikdo až na Ronona nestihl zareagovat. Jeden z lidí padl Rononovi do rukou a byl vydaný na jeho milost a nemilost, u spánku muže visela Rononova zbraň, která už dávno byla přepnutá na zabíjení.
„Počkat!“ vyhrkl ze sebe jeden z mnoha lidí, kteří stáli před ležícími týmy a také před Rononem, kterému prst na spoušti nebezpečně kmital.
„Kdo jste?“ dostal ze sebe ležící John.
„Jsme lidé z této planety, konkrétně ze severozápadní vesnice,“ odvětil muž, kterému bylo asi kolem dvaceti let.
„Ronone, pusť ho,“ pronesl John.
„Až pustí oni vás!“ protestoval Ronon pořád připraven vy zabíjet tolik lidí kolik bude potřeba, aby osvobodil své přátele.
„Dobře, pusťte je,“ rozkázal muž čtrnácti lidem, kteří drželi na zemi jak Alfrika, tak týmy EA-1,2. Jakmile všichni stáli, tak Ronon sundal prst ze spouště a ne zrovna jemně žduchl muže před sebe, ten se jen tak tak udržel, aby nespadl a nevyrazil si pár zubů. Ronon ani vteřinu neváhal a už mířil svou zbraní na muže, který zjevně velel všem ostatním.
„Ronone!“ vykřikl John, který mu pomalu zbraň sklonil, až úplně mířila na zem, kde by výstřel udělal jen díru do podlahy, ale nikoho by nezranil.
„Jsem plukovník Sheppard z Atlantidy,“ začal konverzaci směrem k muži John.
„Já jsem Toran, nejstarší ze severozápadní vesnice,“ navázal Toran, kterého přerušil Keris, kterého Atlanťané dobře znali.
„Plukovník Sheppard, zdravím vás!“ vykřikl Keris, který se prodral davem až k Toranovi.
„Ty je znáš?“ optal se překvapeně Toran.
„To jsou přece lidé, kteří rozšířili štít a díky tomu přestali oběti,“ objasnil Keris.
„Ups, promiňte mi naše chování, báli jsme se,“ omluvil se Toran, kterému hlava klesla, a pohled upřel na podlahu.

Teprve teď měli možnost pořádně se rozhlédnout, kde se vlastně nacházejí. Byli ve velké šestistěnné místnosti, ze které vedly pouze jedny dveře, které byly za stojící masou lidí, kteří složili své zbraně a začali mezi sebou bavit, jako kdyby se nic nedělo. Architektura bila přímo do očí, byl to vstup do antické základny. Po pravici Johna byli dva ovládací panely, toho si všiml také Rodney, který k nim okamžitě přicupital, měl nepopsatelnou radost z tohoto nálezu. Během několik vteřin propojil jeden z panelů se svým tabletem, který mu začal ukazovat všelijaké data, on se zaměřil jen na jedinou informaci a to na stav energie.
„Johne?“ vykřikl Rodney, na kterého pohlédli všichni, co zrovna byli v této místnosti, „vy všichni jste snad John?!“ naštvaně dodal Rodney, za kterým přešel John, který nestačil vyslovit ani „co“ a už jej Rodney zasypával tunami dat.
„Rodney, zpomal, nejde ti rozumět!“ odvětil John.
„Podle dat, se základna rozprostírá z devadesáti procent v podzemí a zbytek je ukryt ve skále, tady ta a ještě dalších pět místností tady na podlaží jsou těch zbylých deset procent. Podle senzorů je napájeno pouze těchto deset procent, protože se nedostali hloub,“ prohodil Rodney, který si nechal to nejlepší nakonec.
„A je tu skoro plně nabité ZPM!“ pošeptal Rodney Johnovi, který mohl vidět v jeho tváři ohromné vzrušení a nepopsatelnou radost.
„Rodney, k čemu sloužila tato základna?“ zeptal se John.
„To nevím, je tu pouze omezené množství dat, musíme najít hlavní terminál, ve kterém bude vše,“ odpověděl mu Rodney, který odpojil svůj tablet.
„Majore Lorne?“ prohodil Rodney, který mu nedal ani vteřinu na odpověď, „měl byste tu se svým týmem zůstat. Tohle je jediné místo, kudy se sem může kdokoliv dostat,“ objasnil Rodney, který se dostavil konečně ke zbytku týmu, kteří stáli kolem Alfrika, který už se nebál a nikdo na něj nemířil.

„Tak co se tu děje?“ pronesl Rodney.
„Alfrik je možná poslední svého druhu, už dlouho prchá před wraithy, až jeho cesta skončila tady, kde zůstal déle, než měl a wraithi jej našli,“ osvětlila Rodneymu situaci Teyla.
„Jakmile se na obloze objevily lodě, tak všichni zmizeli, no a pak jsem se snažil dostat pryč, když jsem narazil na vás. Bál jsem se, tak jsem po vás začal střílet a zbytek už znáte,“ dopověděl Alfrik, který byl zjevně unavený a strašně smutný.

„Kerisi? Je tu někde místo, kde by náš přítel mohl složit hlavu?“ vyžádal si pomoc John, který ho nechal jít s Kerisem, který jej odvedl do místnosti, která sloužila jako ložnice pro všechny, co tu byli.
„Rodney? Veď nás,“ přikázal Rodneymu John.
„Kam?“ odvětil Ronon.
„Do hlavního centra základny,“ odpověděl sníženým hlasem John.

„Rodney?“ otázal se John.
„Skoro,“ odpověděl Rodney, který stál u zdi, která se jevila zcela normálně. Na svém tabletu se nabourával do antické základny, tak aby mohl provést tuto věc. Zeď během okamžiku zmizela. Tým bez jediného slova prošel do malé místnosti, kde byli schody níže. Jakmile prošel poslední člen do místnosti, Rodney opět zeď vrátil na své místo, tak aby je nikdo nepřekvapil. Po hodinovém bloudění po základně našli to, co hledali. Stáli ve velké místnosti, kde bylo plno ovládacích panelů, uspořádaných kolem antického křesla, Rodney rychlostí světla přeběhl ke konzoli. Shepp by nikdy neuvěřil, kdyby mu někdo řekl, že Rodney běžel a ještě k tomu tak rychle, ale jelikož to viděl na vlastní oči, zůstal jen překvapeně stát.

„Shepparde!“ vykřikl Rodney.
„Co je?“ odvětil znuděný John.
„Mariňáci z Bohemie,“ odpověděl Rodney a ukázal na obrazovku. Na které byl ukázán vnitřek jeskyně, kde stáli mariňáci, během minuty se zase vrátili na povrch. To už ale v místnosti blikalo oranžové světlo, které ohlašovalo transport lidi na základnu.

O pár dní později.

„Shepparde?“ ozval se Rodney.
„Jo?“ pronesl John, který se vydal blíž k Rodneymu.
„Wraithská frakce odletěla,“ vykřikl z radostí v hlase Rodney, který během pár minut transportoval všechny lidi zpět na povrch. Jediný on zůstal na základně, tak aby se sem mohli vrátit. EA-1,2 se rozeběhli k bráně, kde vytočili Atlantis, poslali kód a vykročili zpět k domovu.

Přítomnost.

Během chvíle John zkráceně vypověděl jejich příběh.

„Jsem rád, že jste všichni v pořádku. To musel mít Rodney radost, když jste našli novou základnu antiků, co? Bál bych se, že by ji odpálil do vzduchu,“ vyzvídal vysmátý David.
„Ani nevíš jakou. Popravdě? Já jsem se bál,“ prohlásil John a zasmál se.
„A co Ford?“ optal se David.
„Ten je na Zemi,“ odpověděl John.
„Doufám, že bude v pořádku, tolik si toho musel vytrpět,“ prohodil smutně David.
„To ano,“ připustil John, který vstal, přátelsky do Davida bouchl se slovy: „Jdu do tělocvičny.“
„Dobře,“ odpověděl David, který si leh na pravý bok a snažil se z toho všeho vyspat.

Mezitím na můstku Daedalose.

„Plukovníku, někdo se naboural do lodních systémů,“ prohlásil Hermiod, který se zjevil před čelním průzorem.

KONEC TŘETÍ ČÁSTI.

Alfrik:
[img][./images/thumbs/ux51660e90_1387801677.jpg]http://img16.rajce.idnes.cz/d1602/9/9174/9174756_f5f658e64e299d14653632ac20af6882/images/ux51660e90.jpg[/img]

pěkny

Tak konečně jsem si také přečetl a je to skvělý díl,jen mě napadá když byli v antické základně tak ta musela mít visílačtak když nad nima eště byla Bohemia mohly volat.

endysek: Jsem rád, že se díl líbil.
deadalos: Mohli, ale zároveň nemohli... Rodney zdaleka nezprovoznil všechny systémy a mezi těmi, do kterých se ještě nenaboural byla komunikace, štíty a samozřejmě také obrana základny a mnoho dalšího.. Sice díky senzorům věděli o Bohemii nad planetou, ale neustále kolem jejich pozice, kde se základna nacházela létaly šipky, takže kdyby kontaktovali Bohemii, tak se také mohli odhalit, ale ne jenom sebe, ale také i všechny obyvatele planety. Takže to moc nechtěli riskovat.. Po pár minutách, co se uvnitř objevili mariňáci z Bohemie, tak přiletěly posily v podobě dvou 304ek. A o pár chvil později odletěli.. A pak přiletěla frakce.. Snad jsem ti objasnil, proč nekontaktovali. A jsem rád, že se díl líbil.

Jo a chtěl jsem se zeptat.. Chtěli byste, abych tu zítra, jakožto vánoční dárek dal rovnou zbytek pátého dílu

Mimochodem, další obrázek můžete čekat někdy v šestém díle.

Jo a chtěl jsem se zeptat.. Chtěli byste, abych tu zítra, jakožto vánoční dárek dal rovnou zbytek pátého dílu

Ty jsi se zbláznil ? jasně že jo jako fakt nestraš mě.

Tak v tom případě.. Díl tu hodím k večeru.

OK velmi děkuji a doufám že ostatní čtenáři také protože tato povídka je úžásná od uplného začátku xož je dost zajímaví věčina dobrých povídek tak dobrá nebyla a pomalu se zlepošvovala ale co se této týče tak taky se zlepšuje.

Děkuji ti deadale. Jsem rád, že se ti povídka líbí.
Pořád pokračuju ve psaní, takže snad se vám další díly budou líbit.
Mimochodem do prvního příspěvku jsem přidal názvy dalších dvou dílů - 6. a 7.

Áno. Je to dobrá poviedka a jej čítanie je takmer v pohode - ajkeď niekde to trošku zaškrípe, ale inak dobé.


ŠŤASTNÉ A VESELÉ PREŽITIE VIANOČNÝCH SVIATKOV.

[Marks]

Taky se dneska ke všemu přidávám, moc pěkný díl, povedl se ti a jako dneska každý každému přeje, Šťastné a Veselé Vánoce a krásný Nový rok

super díl, jen už začínám mít ve všech povídkách guláš.

Tak tady máte vánoční dárek, snad se vám bude líbit. Opět děkuji Jakopovi za korekci.
Puk: Děkuju, jsem rád, že se ti povídka líbí.
kasparova655365: Také děkuju. )
coldvel: Jsem rád, že se díl líbil. - Popravdě? I já.
A teď bez dalšího zdržování tu je díl.

VESELÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK.

Díl 5. Probuzení/Awakening - 4.část.

Touto barvou bude označen antický jazyk.

Mezitím na můstku Daedalose.

„Plukovníku, někdo se naboural do lodních systémů,“ prohlásil Hermiod, který se zjevil před čelním průzorem.
„Cože? Kdo?“ pronesl překvapený Caldwell.
„Zdá se, že narušitel prošel všechny systémy a záznamy a už je pryč. Narušitel teď leží na ošetřovně na Atlantidě,“ odpověděl Hermiod.
„Jak?“ odvětil zmatený Caldwell.
„To netuším,“ prohlásil Hermiod, který během vteřinky transportoval Caldwella, Woolseyho a své vědomí přímo před narušitele.
„Eh, co se děje?“ zmateně prohodil David, kterého transportní paprsek vzbudil.
„On?“ pronesl ještě více zmatený Caldwell.
„Ano,“ odpověděl Hermiod, který si byl stoprocentně jistý, že narušitel leží přímo před nimi.
„Co se to tu děje?“ vyzvídal Woolsey, kterého sem transportoval Hermiod.
„David, napadl loď,“ odpověděl Hermiod.
„Cože?“ nechápavě pronesl Woolsey.
„Jeho mysl byla v lodních systémech a záznamech,“ objasnil Hermiod.
„Měl jsem sen, že jsem vědomí, jak tady Hermiod a procházel jsem si lodní systémy, záznamy, ale to byl jen sen, ne?“ prohodil David.
„Nebyl to sen, Davide,“ odporoval Hermiod.
„Takže jestli to nebyl sen, tak já se můžu nabourat do systémů?“ pronesl opravdu zaražený David.
„V podstatě ano,“ odpověděl Hermiod.
„Takže, jestli to dokážu, můžu zkusit vypnout světla tady v místnosti?“ vyzradil svůj plán David.
Woolsey jen přikývl, protože tomu nevěřil.
David se posadil do tureckého sedu, zavřel oči a zaměřil svou mysl pouze na vypnutí světel v této místnosti, což se mu po pár vteřinách podařilo. Všichni v místnosti na něj jen nevěřícně zírali.
„Jak?“ nechápal Caldwell.
„To opravdu nevím,“ odvětil Hermiod, který se rozplynul a zmizel v útrobách lodi Daedalose.
„Davide? Není ti něco?“ otázal se Woolsey, který se přiblížil k jeho lůžku, kde mu dal ruku na rameno.
„Nevím, pane Woolsey. Posledních pár minut mám pocit, jako kdyby v mém mozku byl ještě někdo další, kdo chce převzít kontrolu nad mým tělem,“ odpověděl David, kterému hlava klesla do dlaní.
„Doktorko Kellerová?“ pronesl se zvýšeným hlasem Woolsey, aby jej doktorka zaslechla.
„Ano, pane Woolsey?“ odpověděla, když přišla.
„Udělejte sken jeho aktivity mozku, zdá se mu, že má v hlavě ještě jedno vědomí,“ přikázal Woolsey a odešel za Rodneym, u kterého chtěl zjistit, jestli je možné, že tím paprskem se někdo z Antiků dokázal nahrát Davidovi do mysli.

„Pane Woolsey?“ ozvala se doktorka Kellerová ve vysílačce, která ležela Woolseymu na stole, ten ji blesku rychle vzal do svých rukou a odpověděl.
„Ano, doktorko?“
„Volám ohledně Davida, asi byste měl přijít,“ oznámila doktorka. Woolsey se ihned odebral na ošetřovnu, kde už jej čekala doktorka s výsledky.
„Takže?“ pronesl Woolsey.
„Tady,“ ukázala mu tablet, ve které byla zaznamenána aktivita jeho mozku na 57%
„Takže v jeho mysli je ještě někdo jiný,“ konstatoval Woolsey.
„Ano a jeho aktivita se každou hodinu zvedne o procento,“ informovala jej doktorka.
„Šlo by nějak odstranit to vědomí?“ položil spíše řečnickou otázku Woolsey.

David ležel v jiném pokoji za zavřenými dveřmi, ale i tak slyšel, co si ti dva říkají, když uslyšel odstranění, tak mu myslí projela informace, kterou ani náhodou nečekal, ihned vstal a rozběhl se ke dveřím, kde zrovna stál jeden z hlídkující ochranky. Dvěma ranami jej složil k zemi. Z jeho ruky si vzal wraithské omračovadlo a nabral směr do zbrojnice, kde byl za méně než pět minut, ale to už byli všechny bezpečností složky informovány o jeho zmizení.
David se zavřel ve zbrojnici, kde si oblékl svou druhou uniformu, kterou si vzal po cestě ze své kajuty, nasadil si neprůstřelnou vestu a místo wraithského omračovadla jsi vzal jediné antické, které tam bylo. Jeho kroky vedly teď k jižnímu ostrovu. Po cestě potkal tříčlennou skupinku mariňáků, které odrovnal celkem bez potíží, protože se jim dostal do zad.

Během pěti minut byl v místnosti, kterému se začalo říkat spojovací uzel. Do místnosti vhodil flashbang, který oslepil všechny v místnosti, poté hodil dovnitř dva kouřové granáty, tak aby jim zhoršil orientaci, to už byl ale David ve čtvrtině mostu, běžel opravdu rychlým sprintem. Během minuty byl na konci, kde si klekl a tak jak minule otevřel dveře, jeho přítomnost okamžitě zaregistroval jak ostrov, tak Zelenka, který byl v řídící místnosti Atlantidy a podával informace jednotlivým týmům.
David během pár minut našel transportér, který byl v jedné slepé uličce.

„Všem týmům, David je v nejnižším podlaží na jižním ostrově,“ ohlašoval další informace Zelenka.
Před Davidem se během minutky objevil záblesk světla, jakmile vyprchal, tak před ním stál tým Shepparda, Ronon se už rozbíhal proti němu, David zareagoval a odhodil svou zbraň a nechal ruce volně u těla. Ronon zabrzdil a zamířil na něj svou zbraní, kterou měl nastavenou na omračování.
„Co tu děláš?“ pronesl John, který na něj mířil wraithskou zbraní.
„Musím něco udělat,“ odvětil David.
„Teď se musíš uklidnit, někoho máš v mysli, manipuluje s tebou,“ odporovala Teyla.
„Teylo, vím, že mám v mysli ještě jedno vědomí, ale ono mě neovládá,“ odpověděl David, který udělal krok vpřed. To jej zasáhl výstřel, který přišel z Rononovy zbraně. David zavrávoral, ale neupadl do bezvědomí, chytl se výčnělku na zdi, aby neupadl. Ronon se tázavě podíval na Johna, Teylu a Rodneyho, kteří jen pokrčili rameny.
„Právě se málem obětoval, aby mě uchránil, musím něco vykonat, prosím, Teylo, Johne, Ronone, Rodney, prosím, nechte mě to udělat,“ prosil David, který byl hodně oslaben a sotva se držel na nohou.
„Co musíš udělat?“ vyzvídal Sheppard, který se k němu přiblížil a opřel Davida o sebe, aby neupadl.
„Uvidíte, už jsme skoro tam,“ odvětil David.
„Pane Woolsey, David nám chce ukázat něco důležitého, co musíme vidět,“ prohlásil do vysílačky John, která mu začala zlověstně praskat. Dostali se do pásma rušení.

Šli poměrně dlouhou chodbou, chodba byla úplně jiná než na Atlantis, výzdoba byla mnohem hezčí, mnohem stylovější. V této chodbě nebyli žádné dveře, ani transportéry. Proto Rodney, jako vždy otráveně něco prohodil ve smyslu, pojďme domů, vždyť tu nic není. Ronon se na něj jen podíval a jeho hlas už nebyl slyšet.
Když pětice došla až na konec chodby, kde nebyly žádné dveře, nic, tak už se chtěli opravdu vrátit. John přešel až k Davidovi, kterého se dotkl na rameni, chtěl jej otočit. David se k němu prudce otočil a za pomocí kosy jej složil k zemi, otočil se zpět směrem ke zdi, proti které vykročil. Jakmile vešel do zdi, hologram zdi zmizel a před týmem se objevil transportér, který, jak se zdálo, dlouho nikdo nepoužil. Všichni překvapivým pohledem se dívali na Davida, který jen hlavou pokynul, ať jdou dovnitř, když všichni byli uvnitř, tak na levé i pravé straně transportéru se objevily díry, ze kterých se vysunuly dveře, a transportér uzavřeli. U konzole svítilo snad tisíce možných míst na transport, ale David nevybral žádný, klekl si a otevřel skrytý panel, ve kterém byla další konzole, kde se objevila klávesnice a řádek, do kterého se něco muselo zapsat. David se na ni zprvu jen díval, ale poté naťukal slovo, které v překladu znělo „Naděje.“

Po malé chvíli se dveře transportéru zase otevřeli, téměř v tu samou chvíli se všichni až na Davida otočili. Spatřili něco úžasného, byl to tunel, do kterého by se vlezla loď typu Aurora. Byli na vyvýšeném místě, kde byla jediná konzole, ke které následně bez jediného slova David přešel. Celý tým kromě Davida sledoval zabudované kapsle do zdí, mohlo jich tu být statisíce, nebo více. V konzoli byly milióny souborů, trvalo by několik měsíců, než by našli to, co našel David během pěti vteřin. Byl to seznam všech zmražených antiků, kteří teď byli ve stázových komorách. Na konci tohoto seznamu, byl opět řádek, do kterého teď napsal heslo, díky kterému se všechny kapsle začaly postupně otevírat. Následoval obrovský záblesk, kvůli kterému nešlo vůbec vidět, jak se kapsle otevírají. Tento záblesk způsobili antikové, kteří se povznesli, nemohli se povznést již dříve, protože je stázové komory držely na živu, jakmile se ale otevřely, tak většina z nich umřela a povznesla se. Když záblesk ustál, tým uviděl na zemi ležet přibližně čtyři sta antiků, kteří přežili.

Když se konečně probudili, pohlédli na jejich zachránce, bylo to pět lidí, kteří na sobě měli modré uniformy. Když tým sešel po schodech z vyvýšené plošiny, tak za nimi přistoupil jeden z antiků, který promluvil.

„Komu vděčíme za naši záchranu? A odkud jste znali přístupové hesla?“
Všichni z týmu se na sebe podívali, protože mu nikdo nerozuměl, až na Davida, který přistoupil blíž k tomu neznámému antikovi a spustil dokonalou antičtinou, což překvapilo úplně všechny, kteří tam teď stáli, jak antiky, tak tým Shepparda.

„Alangare, zdravím tě, po tak dlouhé době tě opět rád vidí. Za naše osvobození mohou tito lidé ze Země, budeš překvapen, co tento mladý národ dokázal.“
„Odkud znáš mé jméno? A vůbec, kdo jsi?“ zeptal se zmatený Alangar.
„Cožpak si nepamatuješ na svého dobrého přítele Goreda? Tento chlapec mě zachránil, měl jsem na mále, kdyby přišel o pár minut později, mé vědomí by se vypařilo a já už bych tu nebyl, měl jsem opravdu ten nejvyšší čas,“ odpověděl David.

Alangar poté, co uslyšel jméno Gored se na Davida okamžitě vrhl a objal jej, začali spolu mluvit o soukromých záležitostech, což nikdo neslyšel, až na Davida, který byl uvězněn ve vlastním těle. Tým Shepparda přešel k pětici stolům, které byli pod plošinou, kde se posadili a čekali, co bude dál. Všichni antikové během chvíle stáli kolem Davida, se kterým mluvili jako by jej znali od dětství. Asi za hodinu, kdy konečně poslední antik domluvil s Davidem, a podal mu ruku, tak všichni až na Alangara odešli pryč, aby znovu osídlili ostrov. Alangar s Davidem přešli k týmu EA-1, kteří se bavili u pětice stolů pod plošinou.

„Jsem Alangar, abych se přiznal, váš jazyk se mi líbí. No, jsem vám vděčný za záchranu Goreda a probuzení nás ostatních, rádi bychom kdybyste nám dovolili na ostatních ostrovech probudit ostatní. A s vaším svolením bychom vědomí Goreda dostali do nového těla, které vytvoříme," oznámil Alangar
„Jak jste se tak rychle naučil náš jazyk? A jak chcete vytvořit lidské tělo?“ vyhrkl ze sebe Rodney první otázky, které jej napadly.
„Nebylo to tak těžké, jelikož Gored a já spolu dokážeme komunikovat pouze myšlenkou, tak mi to moc práce nedalo. Nemýlím-li se, tak dokážeme spolu komunikovat až přes tři galaxie?“ pronesl Alangar a otočil se na Goreda, který jen přikývl: „A abych odpověděl na vaši otázku, pane Mckayi, tak na Atlantis je stůl, kde se dá vytvořit replikátor, jak už vím, tak jste ho využili na zničení replikátorské planety, brilantní plán, ale také i nesmírně šílený a riskantní,“ dokončil Alangar. Když viděl, že nikdo nemá žádný dotaz, tak pokračoval: „Za tu dobu, co jsme strávili ve virtuálním světě, o kterém víte z Aurory, tak jsme zlepšili hodně věcí, stačí málo a dokážeme upravit ZPM, aby se vybíjelo pomaleji, ale to neovlivní výdej energie. Dám vám nějaký příklad, na kterém byste to měli pochopit. Když nevylepšené ZPM používáte třeba na napájení něčeho opravdu náročného, tak ho vybijete dejme tomu, že za tři měsíce, upravené ZPM ta samá činnost vybije za pět měsíců. Dokážeme vylepšit stůl, který vytváří replikátory, aby vytvořil lidské tělo, živé, ale přitom prázdné. Něco jako asgardský klon, ale mnohonásobně lepší. No a nakonec ta místnost s křeslem, díky kterému jste připojili ostrovy k Atlantidě, tak křeslo můžeme přeprogramovat, abychom mohli oddělit Davidové vědomí od Goredova,“ ukončil svůj výklad Alangar.
Všichni jen přikyvovali a hltali každé slovo, které Alangar vyslovil.
„Asi bychom si o tom měli popovídat v zasedací místnosti,“ konstatoval Shepp.
„Souhlasím,“ připustil Alangar.
„Pojďme,“ vyzval je Sheppard.
Během pár minut seděli v zasedací místnosti na Atlantis. Po dvou hodinách projednávání se dohodli, že na Atlantis budou mít antikové volný přístup, dohodli se také na vytvoření těla pro Goreda a následné přesunutí jeho mysli do toho těla.

„Neboj, Davide, nebude to bolet,“ prohodil Alangar na nejistého Davida, který seděl ve starém přeprogramovaném křesle, z nějakého důvodu mu nevěřil ani nos mezi očima.
„Dobrá,“ odpověděl podrážděný David, který kývl na všechny přítomné v místnosti, aby začali. Alangar spustil jistý program, který chvíli probíhal, David nic necítil, až nakonec udělal bolestnou grimasu a usnul. Položili ho na zem, kde ho nechali odpočívat. Následovalo nově vytvořené tělo, kterému se ihned po dosednutí do mysli nahrálo vědomí Goreda. Ten také usnul.
Oba se probudili až po několika hodinách na ošetřovně Atlantis.