Tak, zdravím vás milí přátelé, dnes jsem tu opět s dalším dílem a zároveň poslední částí čtvrtého dílu. Doufám, že se vám díl bude líbit.
Za korekci opět děkuji Jakopovi.
Budu rád za každý komentář, který tu necháte.
A teď bez dalších okolků, tady je díl.
Tímto stylem bude psána čeština.
Atlantida, Jumper dva.
„Pane, myslíte si, že nemám na to, abych tu byl?“
„Podle mě jsi na to ještě moc mladý,“ odpověděl mu John, který pouhým
položením rukou na ovládací konzoli nastartoval jumper.
„Já vám dokážu, že jsem stejně dobrý jako kdokoliv jiný na Atlantidě, uvidíte, budu se snažit ze všech sil,“ dodal David Johnovi, který byl strašně podrážděný kvůli tomu, že se sem dostalo dítě.
„Víš, podle mě tu stejně nezapadneš a ostatní tě donutí odejít,“ řekl John, který už před chvílí vyletěl z hlavní věže a směřoval na orbitu planety.
„Pane, pokud budu moci přinést užitek Atlantidě, tak určitě neodejdu, nějakých wraithů se nebojím,“ reagoval David, který už si na situace kolem jeho věku zvykl.
Rozhovor pokračoval a David se docela s Johnem sblížil. Byli už pryč skoro dvě hodiny a tak je kontaktoval Woolsey, který si o ně dělal starosti.
„Tady Woolsey jumperu dva, je všechno v pořádku?“ ozval se hlas Woolseyho ve vysílačce.
„Ano pane Woolsey, jen jsme se víc osobně poznávali. Přece jenom tohoto kluka budu mít pod sebou. Už jsme na cestě zpět,“ oznámil Shepp, který se na Davida, jemuž zjevně stékalo pár slz po lících, usmál, poplácal ho po zádech a řekl mu, „neboj, takhle se k tobě tady nikdo chovat nebude, dobře? O to se osobně postarám. Hele, co děláš večer?“
„Děkuji, pane. Večer nemám nic v plánu. Jsem tu jenom několik hodin,“ řekl David.
„Tak teď už máš. Půjdeš se mnou a s Teylou projít si město, tohle nebyla nabídka, tohle byl příkaz,“ s úsměvem pronesl Shepp.
David jen kývl a poděkoval mu.
Během pár minut jumper dva dosedal v hangáru na zem a z něj vyšel David s Johnem, který držel nad Davidem ochrannou ruku.
Zbytek dne uběhl jako voda. David si stihl vybalit věci, najít místnost, ve které byla posilovna. A seznámit se s pár lidmi, většina byla z vojenského personálu, ale poznal i doktorku Kellerovou, kterou si oblíbil. Na ošetřovně ji ten den pomáhal se vším, co mohl, jen aby neměla tolik práce. Když se blížila desátá hodina večerní, sebral si své saky paky, rozloučil se s Jennifer a upaloval za Teylou a Johnem, stihl to ještě dřív než oni, tak tam na ně musel chvíli počkat.
„Přeji krásný večer,“ pozdravil je David, který byl opřený o zeď ve své vojenské uniformě.
„Moc ráda tě poznávám. Já jsem Teyla Emmagan,“ pronesla a hlavou poklesla na pozdrav.
„Já vás taky, mé jméno je David Klíč,“ odpověděl jí a taky hlavou poklesl na pozdrav.
„A mě už oba dva znáte,“ odsekl John a hluboce se usmál.
„Tak, kam půjdeme?“ optal se David.
„Na východní molo, je tam skvělý výhled na město a na oceán,“ prozradila mu to Teyla.
Prošli dlouho chodbou, která je zavedla k transportéru, do kterého nastoupili, jakmile byli uvnitř, John označil cíl jejich cesty, dveře se uzavřely a oni se ocitli během mikrosekundy na východním molu, kde si připravili deku a vybalili jídlo, které John poctivě ukradl ze skladu, ve kterém se ukrývaly všelijaké dobroty.
V průběhu večera dorazil i Rodney spolu s doktorkou Kellerovou. Byl to pro něj jeden z nejhezčích večerů jaké, kdy zažil. Připadal si, jako kdyby našel něco, co tak dlouho hledal a tím něčím byla rodina.
Datum: Patnáctý Březen 2011. 16:38
Místo: Planeta dětí, vesnice.
„Pane, našli jsme vesnici, nikdo tu není. Je to tu strašidelné,“ podal hlášení Holák, který neustále počítal své muže.
„To nejsou moc dobré zprávy, kam se mohli všichni tak najednou ztratit?“ uvažoval nahlas Novák.
„Najděte ten přístroj a odpojte jej.“
„Ano pane,“ odpověděl Holák a ztišil si rádio.
„Pánové, kdo má tu mapu od Zelenky?“ optal se svých kamarádů Holák.
„Já, pane,“ přihlásil se David Hanzelka, který si sundal batoh a vyndal mapu, kterou mu pomohli udělat děti, díky níž najdou nejrychlejší cestu k zařízení, pokud najdou nějaký orientační bod.
Uběhla hodina a půl a pořád nepotkali ani živou duši, ale zato nalezli přístroj.
„Pane, támhle je,“ oznámil jeden s mariňáků.
Během pár vteřin přístroj vypnuli a ZPM uschovali do kufříku, který měli sebou.
„Pane, přístroj vypnut,“ oznámil situaci do vysílačky Holák.
Můstek Bohemie
„Pane, objevil se tu z čista jasna křižník, zachytávám na planetě známky života od našich lidí i od týmů EA-1 a 2,“ oznámil Kramoliš, který bez příkazu nabil všechny asgardské baterie a čekal na rozkaz, který přišel záhy.
„Zničte tu kraksnu, nesmí vědět, že jsme tady,“ téměř vykřikl Novák.
Z přídě Bohemie vyletěla čtveřice asgardských paprsků, které během vteřiny dorazily k cíli. Na organickém trupu křižníku šlo vidět pár malých explozí v místech dopadu paprsků. Tyto exploze způsobily velké škody v sedmi obřích sekcích pro stázi potravy. Křižník něco takového nečekal. Během pár sekund ze všech možných míst křižníku začaly vylétávat modré pulzy, které narážely na bělostný štít Bohemie.
„Štíty na devadesáti šesti procentech,“ ohlásil Kramoliš, který připravil na odpal dvojici raket. Které po příkazu Nováka opustili své sila, rakety po pár sekundách zasáhly generátor hyperprostoru. Tento zásah byl kritický, křižník v okamžiku zmizel jak ze senzorů, tak i z výhledu z čelního průzoru Bohemie impozantní explozí, ze které se radovala celá posádka, zatím co Wraithi na povrchu planety nikoliv.
„Stav lodě, zničena, pane,“ ohlásil Kramoliš očividné.
„Dobře, transportujte naše lidi na palubu,“ přikázal Novák.
„Ehm, pane, známky života týmu EA-1 a 2 zmizeli, není po nich ani stopy,“ pokračoval Kramoliš.
„Cože?!“ vykřikl Novák.
„Prostě jsou fuč. Pane, to byste měl vidět, letí sem čtyři mateřské úly a deset křižníků,“ oznámil další špatné zprávy Kramoliš.
„Transportujte mariňáky poblíž místa, kde byly naposledy zaznamenány jejich známky života, přepošlete zprávu na Daedala a Hooda, že tu budeme mít společnost, tak jestli budou mít čas se stavit, tak ať přiletí co nejdřív. Za jak dlouho tu wraithi budou?“ vychrlil ze sebe Novák, když přecházel od svého křesla k čelnímu průzoru.
„Mariňáci na místě, zpráva odeslána, očekáváme je za dvacet pět minut, zdá se, že vylepšili hypermotory,“ oznámil Kramoliš, který to ještě radši překontroloval.
Během pár chvil se Holák spolu s jeho muži ocitli v hlubokém lese, ve kterém nešlo vidět moc daleko, výhled blokovaly stromy a mlha, která se držela při zemi. Každou chvíli se ozývaly zvuky tamější zvěře, kterou si nikdo nepřál potkat.
„Zabezpečit nejbližší oblast!“ přikázal Holák, který se snažil nalézt známky přítomnosti někoho dalšího.
„Pane tu je vchod do jeskyně! A jsou tu nábojnice s P90tky!“ informoval Hanzelka, který zamířil svou zbraní do vchodu jeskyně.
„Pane? Zachytávám jisté rušení, které nám tam dole může blokovat spojení s lodí i s lidmi na povrchu,“ pronesl jeden z vojáků, který měl ve své ruce zařízení.
Holák chvíli přemýšlel, ale nakonec se rozhodl. Vzal si vysílačku a spojil se s Novákem.
„Pane, vstupujeme do jeskyně, asi s vámi ztratíme spojení,“ oznámil Holák, který stál u jednoho spadlého stromu.
„Dva zůstanou u vchodu zbytek se mnou, buďte opatrní,“ prohlásil Holák a přešel k jedné straně vchodu, odkud se podíval dovnitř, nebylo vidět ani pár metrů do hloubky, všude byla tma.
„Pane, támhle je tělo!“ vykřikl jeden z mariňáků, který se více nahnul, aby viděl lépe. V tu chvíli ho zasáhla omračovací střela z wraithské zbraně. David Hanzelka jej okamžitě chytil, jinak by spadl do útrob jeskyně, položil jej na záda a dal mu pár facek, čímž ho donutil se probudit.
„Davide, hoď mi ten granátový pás,“ prohodil Holák, který dostal nápad.
David jen přikývl a sundal si granátový pás, který mu visel přes rameno, následně jej hodil Holákovi, který okamžitě vytáhl dva, které potřeboval, pás poté hodil zpět Davidovi, který si ho nasadil na rameno. To už ale Holák vyndal pojistku s prvního granátu a hodil ho metr před sebe do jeskyně, granát okamžitě udělal kouřovou clonu, přes kterou nikdo neviděl, Holák okamžitě vhodil druhý granát bez pojistky a to tentokrát flashbang, který nepřítele oslepil. Holák společně s jeho týmem vběhl do jeskyně, když proběhli kouřovou clonu, uviděli pět wraithů před zdí, jak se drží za obličej. Neváhali a všechny je postříleli salvou z P-90tek. Po pár minutách hledání něčeho zajímavého to vzdali.
„Co tu mohli dělat?“ zeptal se David.
„To netuším, ale něco museli. Pojďte napovrch, spojíme se z Bohemií,“ vydal pokyn Holák.
Po pár sekundách, kdy vyšli ven z jeskyně, všechny mariňáky obalilo bílé světlo a oni zmizeli neznámo kam.
Můstek Bohemie
„Pane, mariňáci vyšli z jeskyně,“ oznámil Kramoliš.
„Spojte mě s nimi,“ pronesl Novák.
„Co to sakra?!“ vykřikl Kramoliš.
„Co se děje?“ optal se jej Novák.
„Zmizeli, prostě zmizeli,“ promluvil naštvaně Kramoliš.
„Cože, jak to, že zmizeli?“ zeptal se jej rozhořčeně Novák.
„Nevím, možná je zabili, nevím!“ odvětil Kramoliš a podíval se Novákovi do očí.
„Přijímáme vysílání,“ oznámila Matulová.
„Na obrazovku,“ řekl Novák a zadíval se do obrazovky na levé straně můstku.
„Jak vidím, tak jsme dorazili včas na čajový dýchánek,“ pronesl Caldwell.
„To ano, ale ztratili jsme na povrchu všechny naše lidi. V jeden okamžik na obrazovce byli a v druhý byli pryč,“ informoval sklesle Novák.
„Pane, do minuty jsou tady,“ oznámil Kramoliš.
„Je mi líto. Všem lodím vraťte se na Atlantidu. Nechci se pouštět do boje, který může prozradit, že jsme se vrátili do Pegasu,“ pronesl Caldwell, který následně ukončil spojení a skočil do hyperprostoru. To samé následně udělaly i zbylé dvě lodě.
O pár vteřin později se z hyperprostoru vyřítila jedna ze stovky wraithských frakcí.
KONEC TŘETÍ ČÁSTI