Stargate: Retaliation-8. Díl-Naděje umírá poslední (1.2.14)

Sis všimla, že něco přibylo v prvním příspěvku? No jde to dobře. 5. díl je dokončen a zítra se asi vrhnu na šestku, mám teď volno, tak se snažím.

[Marks]

A kdy jej vydáš? Jsem zvědavá

No s tím vás nepotěším. Vydávat prozatím v plánu nemám, budu se snažit toho napsat co nejvíce a pak se uvidí.

Zdravím,

jsem to ale lhář. Já to prostě nevydržím. Já vám sem ten díl prostě musím dát.
So, enjoy it!

V minulých dílech:
Luciánská aliance a Praví jaffové společně napadli Zemi, kterou se jim pomocí speciálního zařízení na pohyb vesmírnými tělesy podařilo zničit. Jen hrstka pozemšťanů přežila, když prošla bránou na Atlantidu díky ZPM z Odyssey. Pouze jedinému plavidlu pozemské flotily se podařilo utéct, konkrétně lodi plukovníka Carterové – USS George Hammondovi. Na rozkaz generála O’Neilla se Hammond vydal vyhledat své poslední spojence – Svobodné jaffy. Bohužel ani u jedné jimi obývané planety neuspěl. Podle lodních senzorů byly všechny planety vybombardované z vesmíru. Vzápětí Hammondovy senzory zachytily podivný sub prostorový signál. Na rozkaz Carterové se pozemský bitevník vydal signál prozkoumat. K údivu všech lidé nalezli to, co by jen málokdo očekával – Koroleva. Poškozený ruský bitevník byl za pomoci důmyslného kotevního systému asgardské výroby spojen s Hammondem. Dvojice plavidel se následně vydala na několikatýdenní cestu do galaxie Pegas.
Atlantida mezitím opustila Vitu z důvodu blížícího se útoku v podobě další vlny lodí Lokardů.
Podplukovník David Deamon na poslední chvíli zachránil seržantku Alexandru Queen, s níž v náručí prošel hvězdnou bránou. Oba nemají zdání, proč a hlavně kam je brána poslala. Podstoupili mučení wraithské královny a nyní se snaží uniknout ze svého zajetí, netuší však, že pomoc jim jde přímo naproti.
A nyní pokračování…

5. Díl – Rub a líc

Galaxie Pegas, hyperprostor, Atlantida, řídící místnost
Antické město nesoucí na svých molech šest bitevníků třídy Aurora a zuboženého Daedala a zároveň mající v těsném závěsu za sebou Destructora, si frčelo skrz subprostor. Hypermotory hnaly město k planetě, pojmenovanou antiky jako Partus, a kterou podle zjištěných informací měl před několika lety pod palcem Lord Protector. Přeživší pozemšťané měli v úmyslu využít doky pod městem pro opravu poškozených Auror a v neposlední řadě chtěli s Atlantidou vystřídat polorozpadlé město na planetě.
„Myslíte si, že nás tam jen tak pustí?“ položil správnou otázku Sheppard.
„Tak zaprvé. Město je jim bez ZPM k ničemu a za druhé…,“ nedomyslel McKay.
„A za druhé co?“ zajímalo Johna.
„Nebudou mít na výběr,“ přidal se Woolsey.
„Takže teď to bude jen tak, jak chceme my?“ podíval se na Richarda Sheppard.
„Neustále jsme někomu ustupovali a podívejte se, kam nás to dostalo, musíme zaujmout jiný postoj, plukovníku,“ pronesl rozhodným hlasem.
„Do výstupu z hyperprostoru zbývá pět minut,“ přerušila rozhovor Amélie sedící za nedalekou konzolí.
„Jdu ke křeslu,“ odfrkl John, otočil se na patě a odešel k nejbližšímu transportéru, jehož jedno použití stačilo na to, aby se dostal tam, kam potřeboval. Pohodlně se usadil do ovládacího křesla, to rozpoznalo jeho antický gen a modře se rozzářilo. Plukovník si zjistil potřebné informace a připravil se na výstup. Zbývajících sto dvacet vteřin uplynulo a nad kýženou planetou se otevřelo velké hyperprostorové okno, ze kterého Atlantida ladně vyklouzla. O několik vteřin později se objevila ještě jedna subprostorová anomálie, kterou měl na svědomí Destructor. Obě plavidla se ustálila na orbitě.
„Rodney, tak na které parkoviště?“ ozvalo se McKayovi v uchu.
„Počkej chvíli, musím proskenovat planetu,“ dostalo se mu odpovědi. Doktor pomocí městských senzorů prozkoumal celou planetu. Výsledky, které obdržel, se mu rozhodně nezamlouvaly.
„A doprdele,“ zíral na obrazovku před sebou.
„Co?“ ptal se John.
„Podívej se se sám,“ přeposlal mu informace. Na ovládacím křeslem se objevil holografická projekce.
„Planeta je bez známek života,“ komentoval plukovník.
„To není všechno. Město je zničeno, rozmetáno na kusy,“ divoce bušil do klávesnice, aby získal podrobnější data.
„Jak vážné to je, doktore?“ vyptával se Woolsey.
„Nevím, v jakém stavu je přistávací platforma, ale napojil jsem se na podzemní komplex, ten se zdá být v pořádku,“ uklidnil McKay alespoň částečně situaci.
„Rodney, mám tu menší problém,“ přihlásil se o slovo John. „Město mě odstavilo, ztratil jsem kontrolu.“ Sheppard se to nažil nějakým způsobem zvrátit, ale jednoduše to nešlo.
„To je autopilot, základna na planetě nás navádí,“ ukázal na obrazovku. „Počkat, je tu další platforma,“ pokračoval. Podsvětelné motory Atlantidy se mezitím zažehly a započal sestup do atmosféry. Celé město se lehce otřásalo.
„I autopilot to umí šetrněji než ty,“ neodpustil si McKay. Otřesy mezitím přestaly. Rodney neváhal a vyběhl na balkón, tohle si nemohl nechat ujít. Woolsey i zbytek osazenstva ho následoval. Atlantida se majestátně snášela k povrchu. Byly vidět trosky zničeného města, které se v některých případech válely i několik kilometrů od města.
„Tam!“ poznal platformu, která byla zcela v zajetí lesů. Ty z ničeho nic zmizely a nyní se naskytl pohled na nablýskanou přistávací plochu.
„Co to bylo?“ nedokázal si to vysvětlit Richard.
„Pravděpodobně nějaký obranný mechanismus, možná hologram,“ přemýšlel nahlas McKay.
Atlantida doputovala přímo nad platformu. Pomalu klesala. S chirurgickou přesností město dosedlo přesně tam, kde mělo.

Poslední wraithský vzal raději nohy na ramena, když viděl, co se stalo se zbytkem jeho skupiny. Čtyři nepřátelští vojáci, tedy to, co z nich zbylo, se bezvládně váleli na zemi. Podplukovník Deamon spolu se seržantkou Queen byli skryti za nedalekým rohem a čekali, co se bude dít dál. David vykoukl, a když spatřil, že chodba zeje prázdnotou, vykročil zpoza krytu.
„Dostali jsme je,“ prohlásil a pohlédl na Alex. Ta se rozhlížela kolem sebe a ověřovala si, zda se v jejich blízkosti někdo nenachází. Nakonec pohlédla na podlahu.
„Jeden to přežil,“ upozornila. „Musíme si pospíšit, brzy vyhlásí poplach.“ A sotva to dořekla, rozezněl se chodbou alarm. Dvojice vyrazila bez váhání kupředu.

O dvě minuty dříve
Antický výsadek obezřetně postupoval do nitra základny. Zatím narazili jen na několik hlídek, těm se úspěšně vyhnuli.
„Víme alespoň, kudy máme jít?“ obrátil se na Carisiu Valero.
„Údaje jsou dost zkreslené kvůli tomu rušení, navíc se mi zdá, že se ti dva pohybují,“ oznámila, držíc v rukou detektor známek života.
Čtveřice se zastavila.
„Takže můžeme přepokládat, že utekli ze zajetí?“ ptal se Atius.
„To znamená, že…“ v tom Valera přerušil rozeznívající se poplach.
„To nám tady ještě chybělo,“ postěžoval si Quintin.
„Kudy tedy?“ reagoval pohotově Atius.
„Rovně a potom doleva,“ přečetla údaje z obrazovky. Lanteané v čele s Valerem se dali opět do pohybu.

Dvojice uprchlíku ze Země se dál prodírala temnými chodbami wraithské stavby. Alarm se rozléhal do okolí a Alex i přes tento otravný zvuk zaslechla kroky. Varovala Deamona a zároveň ho přitlačila ke zdi. Oba už chtěli zamířit zpět, odkud přišli, ale právě z toho směru se k nim blížila další skupina.
„Já si beru jednu stranu a ty druhou,“ pokynul na Queen a připravil se na boj.
Wraithi napochodovali do prostor, kde je již podplukovník a seržantka očekávali. Otočeni zády k sobě mobilizovali zbytky svých sil. Nepřítel bez otálení zahájil palbu na dvojici průhledných telekinetických bariér. Každá akce má ale i svou reakci. Deamon zavřel oči, pomocí svých schopností zvedl jednoho z vojáků do vzduchu, ten vzápětí nabral vysokou rychlost, kterou proletěl chodbou až na její konec, kde narazil do zdi a omdlel.
Davida to vyčerpalo více než přepokládal a nyní měl co dělat, aby udržel telekinetickou bariéru, na kterou neustále dopadaly pulzy z wraithských zbraní. Snažil se sebevíc, ale síly ho rychle opouštěly. Bariéra viditelně slábla, dokonce už i propouštěla některé střely. To zaregistrovala Alex, chtěla nepříteli oplatit stejnou mincí, když si ale všimla, co se děje za jejími zády, od svých úmyslů upustila. Pozorovala, jak podplukovníka ochrana zkolabovala a on se kácí k zemi. Ihned reagovala. Před něho samotného vyvolala ještě jednu bariéru. Její míra soustředěnosti byla na maximum. Wraithi neustále doléhali. Nyní jako by zaslechla ve své hlavě hlas. Neměla moc na výběr, poslechla ho. Davidovo bezvládné tělo si přitáhla k sobě, vzápětí si klekla a vytvořila telekinetickou polokouli, ta bezpečně dvojici obklopila.

O dvě minuty dříve
„Mám je,“ oznámil Quintin. Zároveň se zastavil. Ostatní kolem něj utvořili obranou formaci.
„Je to muž a žena, mají problémy, jsou obklíčeni, musíme spěchat,“ komentoval.
„Už to není daleko,“ přidala se Carisia.
„Jdeme, rychle,“ přikázal kapitán.
„To jsem chtěl slyšet,“ odvětil spokojeně Valero a z pouzdra, jež se mu lehce houpalo na zádech, ladně vyjmul svůj meč. Valero spolu s Carisií po svém boku vedli celou skupinu. Prošli dvěma chodbami a už z dálky zaslechli střelbu. Sotva zahlédli dvě skupiny Wraithů, jak se neustále snaží zdolat telekinetickou bariéru, kterou měla na svědomí seržantka Queen, bez prodlení se do nich pustili. Začal Valero. Mrštně přiskočil k jednomu z Wraithů a rychlým pohybem ruky, ve které svíral svého „miláčka“, sťal protivníkovi hlavu. Tím si získal pozornost zbylých přítomných, kteří ho po právu vyhodnotili jako největší hrozbu. Bohužel pro ně si nevšimli Carisie, která se teprve chystala zaútočit. Mladé ženě se z ničeho nic na dlaních objevily dva malé plamínky ohně. Carisia v rychlém sledu za sebou ruce spojila, přitlačila k tělu a následně rychlým pohybem od těla zase odtlačila, přičemž ji z rukou vyšlehl proud ohně mířící přímo na jednu skupinu Wraithů. Valero se musel telekinetickou bariérou krýt před žárem, který upaloval nepřátelské vojáky zaživa. Teplota v koridoru rychle rostla. Atius zasáhl. Skupinu hořících Wraithů obalil telekinetickou bublinou. Carisia přestala ve svém snažení. Tři nepřátelští vojáci se stále zmítali v plamenech, divoce sebou házeli, řvali a snažili se plameny uhasit. Křik během několika chvil ustal, bublina se vytratila a na podlahu dopadla čtyři až na uhel spálená těla.
„Příště se trochu více kroť!“ varoval Atius a sledoval, jak se Valero s chutí pustil do druhé skupiny Wraithů. Zkušený bojovník se rozběhl vstříc pěti sokům. Ti si ho samozřejmě všimli a svou palbu přesměrovali na něj. Valero proti nim vyslal telekinetickou vlnu, které se postarala o modré pulzy a srazila pětici na zem. Nyní se slova jal Valerův meč. Pekelně ostrá čepel krájela Wraithy na kusy. Dvojice vojáků se ani nestačila z podlahy zvednout. Valero jednoho přesekl zhruba v pasu. Druhý nedopadl o nic lépe. Stačil jeden přesný pohyb a hlava Wraitha byla na dvě půlky. Bezvládné tělo zůstalo na podlaze a z jeho mozkovny vykouklo cosi, co připomínalo mozek. Zbývali tři. Ti už se stačili z podlahy posbírat. Nějakým způsobem se seřadili, vytasili své dýky a společně zaútočili. Valero na to šel postupně. Začal zleva. Úspěšně se vyhnul noži, který na něj směřoval seshora, přičemž sokovi uťal paži, která nůž třímala. Wraith zařval bolestí, zároveň jeho krev obstříkla Valera, který ho umlčel přesným bodnutím doprostřed obličeje. Nohou se pak zapřel o jeho břicho a obouruč meč z wraitha vytáhl. Odkopnuté tělo dopadlo k nohám zbylým dvou nepřátelům, oba se bez váhání vrhli na Valera, z jehož meče odkapávala wraithská krev. Tady na to ovšem už Valero nebyl sám, zbylou dvojici si rozdělili Quintin a Atius. Kapitán lodě Ictus pouhou myšlenkou jednomu wraithovi zlomil vaz. Quintin na to šel jiným způsobem. Pomocí svých schopností se mu dostal do hlavy a donutil ho, aby si dýku bodnul do břicha. Poslední odpor byl alespoň pro tuhle chvíli zlikvidován. Antikové se seskupili okolo polokoule, která stále chránila dvojici Deamon-Queen. Alex měla hlavu sklopenou a všechnu svou sílu obětovala na udržení bariéry.
„Ta žena je silná,“ podotkl Quintin, který se s ní opět telepaticky spojil. Najednou se polokoule vytratila. Queen se rozhlédla kolem sebe.
„To jsi byl ty?“ vyzvídala Carisia.
„Řekl jsem ji, že už je v bezpečí,“ přikyvoval Quintin. Atius přistoupil k Alex.
„Jmenuji se Atius, jsem kapitánem lanteánské lodi Ictus. Jak se jmenujete? Jak jste se sem dostali?“ vyzvídal.
„Ictus? Vy jste Protectoři Pegasu!“ vydechla.
„Vy nás znáte?“ podivil se Quintin.
„Ano, velmi dobře,“ opáčila a vyhoupla se zpátky na nohy.
„Jak jste se sem dostali?“ zopakoval otázku Atius.
„Ani jeden z nás to neví,“ pohlédla na podplukovníka, „jediné, co vím, je, že jsme v poslední chvíli prošli bránou, když se Měsíc střetl se Zemí,“ vysvětlovala. Atius už se nadechoval k další otázce, Valero byl ale rychlejší.
„Nechci vás rušit, ale raději bych to probral, až budeme zpátky na lodi, blíží se sem další skupina Wraithů,“ upozornil a hodil si Deamona na pravé rameno. Současně si ho pomocí svých schopností nadlehčoval. Bez dalších průpovídek zamířil k východu, ostatní jej následovali. Posíleni o jednoho člena se Protectoři obezřetně vraceli zpět. Cestou narazili pouze na jednu hlídku. Ta pro skupinku jedinců s výjimečnými schopnosti nebyla téměř žádnou překážkou. Atius spolu s Carisií během několika okamžiků tento problém odstranili a za pár chvil již stáli u východu.
Počasí se nezměnilo, ba možná ještě zhoršilo. Šestice vykročila do pořádného lijáku. Naštěstí jumper nebyl daleko. Malá vesmírná loď se jako na povel po jejich příchodu odmaskovala. Valero opatrně položil Davida na jednu ze zadních lavic, vzápětí se posadil na místo pilota. Pro jistotu překontroloval, jestli jsou všichni v lodi.
„Výborně,“ řekl si sám pro sebe a připravoval se k odletu. Inerciální tlumiče byly nabity, motory nabíhaly. Jumper se líně vznesl a zamířil si to přímo a orbitu.
„Atius volá Icta. Illariusi, vše proběhlo v pořádku, vracíme se se dvěma zachráněnými. Jak to vypadá na orbitě?“ informoval zběžně o své situaci. Chvíli se nic neozývalo, pak ticho prořízl Illariův zkreslený hlas.
„To rád slyším, kapitáne. Už jsem vás chtěl kontaktovat, před chvílí se z hyperprostoru vynořil wraithský křižník,“ oznámil nepříjemnou zprávu.
„Rozumím, nic nepodnikej. Počkej, až dorazíme na loď,“ vydal rozkazy.
„Ano, kapitáne, Ictus konec.“ Spojení se přerušilo.
Loď prolétla hustá bouřková mračna. Sem tam to s ní hodilo, Valero ale všechno bez sebemenších problémů vybral. Zanedlouho se posádce naskytl pohled na černočerné vzduchoprázdno.
„Aktivuji automatické navádění,“ prohlásil Valero. Jumpera se ujal autopilot, ten loď nasměroval přímo k Ictovi. Plavidlo doputovalo k antické zamaskované lodi. Alex se trošku lekla, když se z ničeho nic objevili v hangáru, kde je již očekával Illarius. Jumper přistál, zadní dveře se otevřely.
„Těší mě, jmenuji se Illarius,“ představil se zdvořile.
„Alexandra Queen…“ odmlčela se „To je mé pozemské jméno,“ vysvětlila.
„Pozemské?“ nechápal.
„To je nadlouho,“ ukončila rozvíjející se debatu.
„S tím počítám. Budete muset dokončit to, co jste tam dole načala,“ přidal se Atius. „Za dvacet minut v zasedací místnosti. Illarius se postará o vaše zranění a zranění toho muže,“ pokynul na něj. Rovněž se můžete umýt, Carisia vám dá nové oblečení,“ rozdal úkoly a sám se odebral na můstek.
Usedl do svého křesla. To rozpoznalo jeho genetickou stopu a umožnilo mu ovládat jakýkoliv systém Icta, vyjma zbraní. Plavidlo zažehlo své motory a šinulo si to pryč od planety. Několik stovek tisíc kilometrů od planety se otevřelo sotva detekovatelné hyperprostorové okno, do které Ictus vklouzl. Následně zvýšil výdej generátorů na sto procent. Všechna dostupná energie proudila do hypermotorů. Ictus měl namířeno k Atlantidě.
Dvacet minut bylo ty tam. Během této, kapitánem vymezené doby, Illarius vyléčil zranění seržantky Queen a podplukovníka Deamona, kterého léčebný proces přivedl k vědomí. Pořád se cítil slabý, byl ale schopný fungovat. Dvojice si rovněž dopřála horké sprchy, která mohla na první pohled připomínat saunu. Jednalo se o prostor dva třicet vysoký a jeden a půl metru široký na každou stranu, který byl ze všech stran ohraničen kovovou konstrukcí, kterou samotnou vyplňovalo mléčné sklo. Na bočních stranách se nacházely vstupy. Horní okraj celé ohrádky byl lemován tryskami směřující samozřejmě dovnitř. Celou sprchu bylo lze ovládat pomocí dotykového panelu umístěného na čelním skle, konkrétně v jeho horní části. K dispozici bylo několik funkcí. Jako první na výběr byla čistá pára, dále normálně tekoucí voda, tady si bylo možno navolit čistou vodu nebo směs vody a mýdla, popřípadě šampónu. Trysky, stejně jako průtok a tlak vody, se daly také nastavit do různých poloh.
David a Alex navíc obdrželi nové ošacení.
Nyní ale všichni zasedli za oválný stůl v zasedací místnosti.
„Tak tedy,“ jal se slova Atius, „co jste myslela tím, že se Měsíc střetl se Zemí,“ navázal na jeden z předešlých rozhovorů.
„Asi to, že Země je zničena,“ ozval se Deamon.
„Změňte ten tón,“ upozornil ho kapitán.
„Země nikdy nebyla vaší domovskou planetou a asi nikdy nebudete muset žít s vědomím, že jste někde nechal sedm miliard lidí,“ ohradil se David.
„Sedm miliard? Tolik lidí na Zemi nikdo nežilo,“ zasekla se Carisia.
„Navíc Protectoři z Mléčné dráhy by to nikdy nedovolili,“ argumentoval Illarius.
„Já si to taky myslím,“ reagovala Alex.
„Wow, wow, wow, zpomalte, kdo jsou ti Protectoři?“ zajímalo podplukovníka. Do vysvětlování se dala Queen.
„Asi před dvanácti tisíci lety Oriové napadli galaxii Othala. Měla to být odplata za Antiky. Udeřili silou nevídaných rozměrů. Asgardé s nimi svedli mnoho bitev a i přes svou technologickou převahu byli v jedné věci v nevýhodě. Museli bránit velké území. Nakonec Asgardé byli nuceni požádat o pomoc zbylé členy Aliance čtyř ras. Válka se vlekla roky a až společnými silami se Orie podařilo zdolat. A právě kvůli tomu byl zaveden řád Protectorů. V pěti galaxiích jsou na jejich hranicích rozmístěny milióny satelitů. Ty mají za úkol monitorovat a sledovat, jestli se do dané galaxie nepokouší vniknout síly Oriů. Kdyby se tak skutečně stalo, lodě probudí posádku, která má za úkol hrozbu eliminovat,“ dovyprávěla.
„Počkat, chápu to správně, že na jednu galaxii je jen jedna loď?“ ptal se Deamon.
„Ano,“ pokývala hlavou Alex.
„A to chcete s jednou lodí zastavit orijskou invazi?“ nechápal.
„Lodě třídy Fylaxis jsou nejsilnějšími loděmi, které kdy Aliance čtyř ras postavila,“ podotknul Atius.
„Alexandro, vy jste říkala „asi před dvanácti tisíci lety“, že ano?“ vrtalo Quintinovi hlavou. Seržantka pokývala hlavou na znamení souhlasu.
„Podle toho, co vím, tak to bylo před necelými dvěma tisíci lety.“
„Ne, bylo…“ v tom ji to všechno docvaklo. Všechno najednou dávalo smysl.
„Jaký že je rok?“ vyhrkla ze sebe.
„Co se děje?“ prohodil Deamon poté, co spatřil Alexin vyděšený obličej.
„Vrátili jsme se v čase,“ chytila se za hlavu. „Asi jsme prošli ve chvíli, kdy se Měsíc střetl se Zemí,“ objasnila.
„No dobrá, ale proč jsme neskončili na Atlantidě?“ zajímalo Deamona.
„Červí díra musela přeskočit na jinou bránu,“ pohlédla na podplukovníka.
„I tak mě stále zajímá, proč tomu Protectoři nezabránili. Krom toho, že mají za úkol hlídat hranice galaxie, tak mají na starost i Zemi,“ nechápal stále Illarius.
„Možná nějaká porucha systému,“ projevil se doposud mlčící Valero.
„Nemá cenu se zabývat něčím, co teď nemůžeme ovlivnit,“ prohlásil kapitán. „Za chvíli budeme na Atlantidě, nejdříve musíme vypnout bránu, pak řeknete Radě to, co jste řekli nám,“ představil plán Atius. Kapitán Icta se hned nato zvedl ze židle a zamířil na můstek. Zbylí členové posádky, plus dvojice zachráněných, jej následovali. Do výstupu zbývala necelá minuta. Atius s vědomím, že letí k vlastním, vyskočil s plavidlem z hyperprostoru „normálním“ způsobem. O to větší bylo jeho překvapení, když spatřil antické Aurory svádějící boj s asgardskými loděmi třídy Biliskner.
„Co to má být?“ kroutil hlavou Atius.
„Pane, přijímáme zprávu z Atlantidy,“ oznámila Carisia.
„Co se v ní píše?“ otázal se, sledujíc nemilosrdnou vesmírnou bitvu.
„Zaútočte na asgardská plavidla.“

Za korekci a poradenství vděčím SPeeDymu, kterému tímto ještě jednou děkuji.
Jako vždy budu rád za jakoukoliv reakci.

zajímavy díl

Jsem rád že jsi sem dal nový díl... Ale totálně jsem nepochopil dějovou linii Davida... Jen to že se vrátili v čase a to je konec... Můžeš mi trošku prosvítit situaci, nebo jsi to udělal záměrně??

[Marks]

No konečně To jsme se ale načekali... Moc pěkný díl

Husty

Som rád, že je tu pokačovanie , ale aj ja som sa tak trochu stratil v príbehu.
Uvidím, možno pokračovanie odhalí súvislosti uvedené v tejto časti.
Takže čakám na pokračovanie.

Zdarec,

moc děkuji za vaše ohlasy, jako vždy potěšily.

soreno píše:

Ale totálně jsem nepochopil dějovou linii Davida... Jen to že se vrátili v čase a to je konec... Můžeš mi trošku prosvítit situaci, nebo jsi to udělal záměrně??

Asi máš na mysli těch několik posledních řádků, že? Nic víc, než je v povídce napsáno ti bohužel neřeknu. Vše se časem dozvíte. Hned v dalším díle to nakousneme.

Mr. Mister píše:

Asi máš na mysli těch několik posledních řádků, že?

Myslel jsem to co tam dělali ti antikové...

Jestli myslíš antiky z Icta, Protectory, tak ti šli zachránit Deamona a Queen. Pak letěli na Atlantidu, aby vypnuli tu bránu, která byla původcem té sub prostorvé anomálie. U planety Atlantidy našli, jak se do sebe pustili Antikové a Asgardé.
Je to ono, co jsi myslel?

Super díl čekání se vyplatilo

I tobě děkuji, jsem rád, že se líbí.

Příští týden se můžete těšit na pokračování.

Mr. Mister píše:

Příští týden se můžete těšit na pokračování