Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Máme opět pátek a s ním i další díl. Dnes se nám to tedy pěkně sešlo.
Pátek třináctého a ještě k tomu třináctý díl. I přesto že to dnes takhle vyšlo, tak doufám, že se vám tento díl bude líbit. Nyní přecházíme tak trochu do fáze bojů, takže si někteří příjdete na své, ale věřím, že i ostatní tímto nepohrdnete... Takže přeji příjemné počteníčko. P.S. Pardon za dva příspěvky pod sebou.
13. Díl – Nepříjemné překvapení
Galaxie Mléčná dráha, Země, orbita
Okolo matičky Země panoval klid. Na orbitě, kde mimo jiné poletovalo na tři sta satelitů lidské výroby, se nacházela i pětice lodí třídy Daedalos – Athéna, Odyssea, George Hammond, Korolev a v neposlední řadě i čínská Sun-Tzu. Athéna, nejmladší z této „vesmírné party“, se jen před několika hodinami vrátila ze své první mise. Zaseknutý stroj na stanovišti Gama se podařilo úspěšně vyprostit, následně byl na jeho místo dopraven stroj druhý, který ihned započal s těžbou, a zvýšil tak celkový denní výtěžek základny. Spolu s novou těžební mašinou byly přivezeny i nové zásoby, jež byly transportovány do táborových skladů. Mezi tyto zásoby především patřily čerstvé potraviny, nové lékařské zásoby, vojenské vybavení a mnoho dalších potřebných věcí. Jenže hlavní náplní této cesty ke stanovišti Gama bylo otestování hyperpohonu, došlo však i na několik bojových cvičení. Motivy byly různé. Jednou se jednalo o útok lodí patřící Luciánům a Pravým jaffům. Při tomto napadení se zejména měla prověřit připravenost posádky. Především se však jednalo o souhru kormidelníka a zbraňového důstojníka. I když to občas ještě skřípalo, dva majoři si na sebe rychle zvykali a učili se pracovat jako jeden. Zatímco kormidelník, major Ferginson, prováděl všelijaké nálety, přelety, otočky, vývrtky proti imaginárnímu nepříteli, zbraňová důstojnice, major Cooperová, se snažila právě tyto neexistující cíle co nejefektivněji zasáhnout. Jistou roli v tom hrála i skutečnost, že major Cooperová musela zvolit vhodnou zbraň proti právě útočícímu nepříteli. Co proti jakému protivníkovi použít znala ale nazpaměť, takže to pro ni nebyl vůbec žádný problém. Občas byly vykřikovány hesla typu: „Proveďte nálet delta“ nebo „Obleťte ho zprava.“ Často však i kapitán vyjádřil svůj názor, který nabídl pohled ze zcela jiné perspektivy. To dvojici krásně doplňovalo. Cvičení se však netýkalo jen „venkovního“ boje. Jednou byl vyhlášen poplach díky vnitřnímu ohrožení. Náplní tohoto cvičení bylo napadení lodi nepřátelskými jednotkami. I přesto, že si posádka na sebe teprve zvyká, ve všech cvičeních si vedla velice obstojně. Každý tento vyvolaný problém vyřešila s chladnou hlavou a úspěšně. Ale ta pravá připravenost posádky se projeví až při skutečném boji. Nyní se ale Athéna vznášela po boku svých, v mnoha bojích o švihaných, sester. Zásoby, ale i stíhačky, které byly z důvodu nedostatku prostoru nuceny opustit palubu své opatrovnice, už nyní byly na svém místě. Posádky všech pěti lodí už jen netrpělivě čekaly na zprávu, která měla poslat pozemské bitevníky na zteč proti Luciánské alianci a Pravým jaffům. Dlouho očekávaná zpráva skutečně zanedlouho přišla. Na obrazovkách na můstcích všech lodí se objevila ustaraná tvář generála Landryho.
„Všem kapitánům i posádkám, máte zelenou. Adresy svých cílů máte. Přeji Vám hodně štěstí a všichni se v pořádku vraťte domů,“ pronesl jasně a krátce. Takové proslovy neměl zrovna dvakrát v lásce, proto to nechtěl nějak zbytečně protahovat. Všech pět kapitánů mu poděkovalo, následně jeho obličej z obrazovek zmizel. Za několik okamžiků se lodě začaly formovat do již předem učených skupin. Athéna, Sun-Tzu a Korolev utvořili skupinu číslo jedna a zbylá dvojice, Odyssea a George Hammond, utvořili skupinu druhou. Mezi oběma oddíly ještě proběhlo symbolické popřání hodně štěstí. Poté už ale lodě obou skupin zažehly své podsvětelné motory a připravovaly se ke skoku do hyperprostoru. Po pár sekundách letu se aktivovala pětice hyperprostorových oken, do nichž všechny pozemské bitevníky vklouzly.
O týden dříve, neutrální planeta Luciánské aliance a Pravých jaffů, palác vůdců
Na orbitě planety, která byla v držení úhlavních soků Země a Svobodných jaffů, kotvila flotila čítající kolem dvaceti hataků. Mezery mezi nimi vyplňoval dvojnásobný počet al’keshů. Tato ochranka nejdůležitější planety Luciánů a Pravých jaffů dávala jasně najevo, že sem by nebylo moudré vkročit. I pozemská flotila by měla s takovým počtem co dělat. Ale to, že se nad planetou nacházel takový velký počet plavidel, měl jen jeden důvod. Na povrchu tohoto vesmírného tělesa se nacházeli nejvyšší představitelé jak Luciánské aliance, tak Pravých jaffů. V paláci, který se honosně tyčil nad zalesněnou krajinou, probíhala jednání právě mezi těmito funkcionáři. V lehce potemnělé, prostorné a zlatem zdobené místnosti se konala jednotlivá jednání. Všichni byli usazeni za obdélníkovým stolem, v jehož čele seděla vůdkyně Luciánů, Kiva. Nejblíže k ní seděli ti nejhlavnější, přičemž po své levici měla zástupce Luciánské aliance a po své pravici Pravé jaffy, kteří byli navléknuti ve svých klasických stříbrných brněních, kdy vzadu měl každý upnut černý plášť. Jednání bylo právě zahájeno.
„Jsem ráda, že jste se dostavili všichni,“ začala Kiva. „Dnes musíme projednat další postup ve válce proti pozemšťanům a Svobodným jaffům. Díky naší špionážní síti se podařilo zjistit, že pozemšťané poskytli Svobodným jaffům plány na jejich dřívější lodě. I přes to ještě nezačali se stavbou ani jednoho plavidla. Máme ověřené informace o tom, že nestaví ani ha‘taky, pravděpodobně spoléhají jen na pozemské lodě,“ přednesla velitelka Luciánské aliance.
„Jsou to blázni, když tolik spoléhají na pozemšťany,“ ozval se Deron, nejvyšší vůdce Pravých jaffů.
„I tak bychom to neměli podceňovat, pozemšťané jsou velmi silní, a pokud dali alespoň zlomek své technologie Svobodným jaffům, tak…,“ tady ke Kivě přišel nějaký muž, pravděpodobně vědec, a vyžádal si její přítomnost o samotě.
„Omluvte mě, prosím,“ načež se zvedla ze své židle a spolu s mužem zamířila dále od stolu.
„Dokončili jsme konfiguraci, můžeme začít s kopírováním a montáží,“ oznámil.
„Výborně a jak to vypadá s lodí? Půjde zachránit?“
„Nevypadá to dobře.“
„A co ty generátory?“ vyzvídala dál.
„Ty na tom nejsou o nic lépe, ale ten malý zdroj energie se jeví jako nepoškozený a podle předběžných testů se zdá být velice výkonný,“ odvětil.
„Půjde okopírovat?“
„Jedná se o velice pokročilou technologii, navíc se nám jeho princip fungování ještě zcela nepovedlo objasnit,“ vysvětlil.
„Beru to jako ne,“ odpověděla si sama pro sebe Kiva. Když ale vědec uviděl nespokojený obličej velitelky, snažil se to nějak napravit.
„Ale z lodní databáze se nám podařilo dostat nějaké údaje, takže budeme moci upravit dosavadní generátory na našich lodích.“ Kiva se tím částečně spokojila.
„Dobrá. Ihned začněte s montáží a úpravou všech našich i lodí Pravých jaffů,“ prohodila a gestem ruky mu naznačila, že může jít. On tak učinil. Následně se vrátila zpět ke stolu. Pohodlně se usadila a s blaženým úsměvem na tváři začala hovořit.
„Pánové, mám pro Vás velice dobrou zprávu…“
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, jídelna
U stolu pro čtyři seděl celý Sheppardův tým. Každý měl před sebou plechový tác a na něm samozřejmě jídlo. Jelikož bylo ráno, k mání byla volská oka, párky, opražené plátky slaniny, ale i různé druhy salámů či sýrů. Výjimkou nebyla ani zelenina spolu s ovocem. K pití spíše osvěžující a „probírající“ nápoje, mezi které se řadila především káva, která po ránu šla vysloveně na dračku. Ale různé druhy džusů nebo jen čistá voda, i toho se mohli členové základny napít. Právě Rodney, který měl svůj tác vysloveně přecpaný, měl již druhý hrnek kávy. Každou chvíli usrkával horký nápoj, navíc do toho neustále ujídal ze svého tácu. Ostatní ho klasicky s údivem pozorovali a občas si neodpustili nějakou tu poznámku.
„Jestli budeš pít tolik kafe, tak z tebe bude hyperaktivní veverka,“ poznamenal s úsměvem na tváři John.
„Tak zaprvé. To, že by se ze mě stala hyperaktivní veverka, je zcela nemožné a zadruhé to potřebuji, abych se probral.“ Rodney úspěšně odrazil útok.
„Stejně se ale pořád divím, jak toho můžeš tolik sníst,“ pokračoval Sheppard.
„To víš, my McKayové máme rychlý metabolismus. Například můj táta se mohl najíst až k prasknutí, potom si dát dvacet a za dvě hodiny měl zase hlad. Dokonce i Jeannie mě v jídle předhoní,“ vysvětloval McKay.
„Jeannie?“ zeptala se zvědavě Teyla.
„No ano. Když jsme byli malí, tak jsme se mimo jiné, že jsme soutěžili v matice a fyzice, předháněli i v tom, kolik toho kdo sní. A já téměř vždy prohrál. Jednou jsem se dokonce přecpal tak, že jsem to hned vyzvracel, ale vyhrál jsem,“ vyprávěl McKay. Ronon se začal smát.
„Rodney, do detailů zacházet nemusíš,“ napomenul ho John. Rodney přestal s vyprávěním a dopřál si další doušek černé kapaliny.
„A co malý, Teylo?“ změnil raději téma John. Teyla polkla sousto a podívala se na plukovníka.
„Pěkně roste, už ho skoro neunesu. Začíná ale dělat rošťárny. Minulou noc se probudil uprostřed noci, vylezl ze své postýlky a začal mě lechtat na noze. Když jsem se vzbudila a podívala, co by to mohlo být, tak se schoval za rám postele. Poté počkal, až zase usnu a udělal to znova. Asi třikrát. Až když jsem vstala, tak jsem zjistila, kdo to dělá. Torren seděl na zemi a smál se,“ zbylá trojice se začala smát také.
„Po kom to asi má?“ pokračoval John.
„Po mně určitě ne,“ opáčila ihned Teyla.
„Já…“ nedokončil svou větu Ronon. V uších všech se rozezněla vysílačka.
„Tým plukovníka Shepparda do řídící místnosti. Opakuji. Tým plukovníka Shepparda do řídící místnosti,“ ozval se všem ve vysílačkách hlas Chucka.
„To člověka nenechají ani v klidu se najíst?“ povzdechl si McKay.
„Tak to tu hold chodí, Rodney,“ zvolal Sheppard. Každý vzápětí zhltl posledních pár soust a nesnědené jídlo, které na jejich tácech zbylo, odnesli k odpadkovému koši. Posléze zamířili do srdce všeho dění – do řídící místnosti. Po jednom transportu a několika sekundách chůze došli na místo určení. V hlavní místnosti celého města se nacházel pan Woolsey, plukovník Caldwell, Chuck a několik techniků.
„Co se děje?“ položil první otázku plukovník Sheppard, když ještě vybíhal po schodech.
„Ukažte jim to.“ Woolsey pokynul na Chucka, ten na senzorové obrazovce zvětšil vybrané místo. Celý Sheppardův tým již byl před obrazovkou a upřeně se na ni díval.
„To jsou wraithské lodě. A jejich dost,“ konstatoval McKay.
„Přesněji čtyřicet dva. Čtrnáct úlů, dvacet šest křižníků a dvě neznámé lodě,“ oznámil Woolsey.
„Neznámé?“ zeptal se zvědavě Ronon.
„Ano, senzory tyto dvě lodě nedokážou rozpoznat. Podle všeho jsou tyto lodě zhruba stejně velké jako wraithské křižníky,“ informoval Chuck.
„Asi vím, na co narážíte,“ předpovídal Sheppard.
„Málo kdy se stane, že jsou Wraithové v tak velkých skupinách,“ přidal se plukovník Caldwell.
„To snad nemyslíte vážně?“ zděsil se McKay. „Proti tolika lodím to bude sebevražda. Navíc ani nevíme, co jsou ty dvě lodě zač.“
„Taková šance se nemusí opakovat,“ přidal se Ronon
„Souhlasím s Rononem,“ přitakal Woolsey.
„A co IOA a vrchní velení? Ti nejsou proti?“ pokračoval McKay.
„Schválili podniknutí nezbytných kroků proti Wraithům a Lokardům,“ oznámil Richard. Rodney ztichnul a myslel si o tom své.
„Proti takové přesile ale budeme potřebovat plán a to dobrý,“ pronesl Sheppard.
„S tím se počítá, plukovníku, všechny kapitány lodí jsem již nechal svolat na desátou,“ prohodil Caldwell.
„To je za chvíli,“ poznamenala Teyla.
„Ano, takže můžeme jít rovnou do zasedačky,“ opáčil Caldwell, načež všichni zamířili do zasedací místnosti.
„Nezdá se ti dnes plukovník nějaký divný?“ špitla Teyla směrem k Rononovi při cestě do zasedačky.
„Ani ne, asi chce co nejdříve Wraithům nakopat zadky,“ opáčil satedan.
„Jestli se ale ukvapíme, tak dopadneme zle,“ dodala vzápětí Teyla. To už ale došli do zasedačky, kde již seděli tři kapitáni auror.
„Pánové,“ pozdravil je Woolsey. Ti mu jeho pozdrav opáčili stejně. Následně se nově příchozí usadili do křesel. Po příchodu šestice začali docházet i ostatní kapitáni. Místa na sezení však nebylo dostatek, proto musela asi polovina přítomných stát. Až byli všichni požadovaní v zasedací místnosti, Sheppard vstal ze své židle, která byla nyní ta v čele stolu, a začal hovořit.
„Pánové, možná se to k Vám již doneslo, možná taky ne. Důvodem, proč jsme si Vás nechali zavolat, je ten, že podnikneme, řekněme, preventivní útok proti Wraithům,“ tady Sheppard na chvíli přestal a v uchu zapnul vysílačku.
„Chucku, mohl bys nám do zasedačky na obrazovku hodit snímky ze senzorů?“ Chuck ani neodpovídal a okamžitě poslal snímky na LCD obrazovku do zasedací místnosti. Sheppard mezitím onu obrazovku zapnul. Téměř okamžitě po zapnutí obrazovky se na ní objevily snímky ze senzorů, Sheppard pokračoval.
„To, na co se teď díváte, jsou snímky wraithské flotily, konkrétně čtyřiceti dvou lodí. Je to skvělá příležitost a my jí využijeme.“ V místnosti se začal ozývat šum, jak se mezi sebou začali jednotliví kapitáni bavit. Tento šum ale zanedlouho ustal a všichni opět začali vnímat Shepparda.
„Možná se Vám to zdá jako sebevražda,“ nyní upřel pohled na McKaye, „ale s dobrým plánem máme velkou šanci na vítězství bez zbytečných ztrát,“ na chvíli se odmlčel, pak pokračoval. „K dispozici máme celkem dvacet jedna lodí. Byl bych za to, kdybychom se rozdělili do dvou skupin. Jedna bude pod vedením plukovníka Caldwella a druhou povedu já. Představoval bych si to následovně. Já a moje skupina vyskočíme z hyperprostoru blízko wraithské flotily a ihned zahájíme palbu. To odláká jejich pozornost. Jen několik minut po první skupině vyskočí z hyperprostoru i druhá skupina. Ta jim skočí do zad a tím pádem je budeme mít krásně v kleštích,“ tady si dal Sheppard další pauzu, toho využil jeden z přísedících, major Green.
„A co šipky, pane. Bude jich jak naseto,“ vyslovil trefný dotaz major.
„I kdybychom měli dost lidí na obsazení stíhaček, které jsou v hangárech auror, tak by to byl předem prohraný boj. Jednak proti nim máme velice účinnou obranu v podobě děl bodové obrany. A navíc Daedalos má na palubě dost atomovek. Když je budeme transportovat do rojů wraithských stíhaček, nadělá to slušnou paseku,“ prohlásil Sheppard.
„To zní jako velice dobrý plán, plukovníku,“ pochválil ho Woolsey.
„A to jsem ho spíchl cestou sem. A abych nezapomněl, snažte se co nejvíce manévrovat. I tak štíty budou pod velkou zátěží. Střeliva máte dost, takže o to strach mít nemusíte,“ už chtěl poradu ukončit, když jsi ještě na něco vzpomněl. „A ještě jedna věc. Určete si jednoho člověka, který bude sledovat stav štítů ostatních lodí a v případě nouze bude posádku transportovat pryč z lodi, ať předejdeme velkým ztrátám. Někdo nějaké dotazy?“ otázal se nakonec. Všem bylo vše jasné a nikdo neměl žádné připomínky.
„Tak dobrá, do půl hodiny vyrážíme,“ oznámil, načež se všichni začali rozcházet. John si ale potřeboval s Teylou ještě promluvit.
„Teylo, počkej,“ zastavil athosianku téměř ve dveřích.
„Co potřebuješ, Johne.“
„Víš, tato akce bude hodně nebezpečná a no…“ nemohl se vymáčknout.
„A já bych tam byla neužitečná,“ dokončila to za něj.
„Nechci tě vystavovat zbytečnému nebezpečí a nechci, aby Torren přišel o matku.“
„Já to chápu, zůstanu tady.“ Johnovi spadl kámen ze srdce.
„Děkuji ti,“ tím se s Teylou rozloučil a zamířil na svou loď. Půl hodina, která byla určena na přípravu, uběhla jako voda. Posádky všech lodí se stihly i za tak krátkou dobu na výbornou připravit. Na každé lodi byla posádka složená asi z dvaceti členů. Na orbitě Vity bylo seřazeno všech dvacet jedna lodí a čekalo se jen na požehnání od pana Woolseyho. Netrvalo dlouho a z reproduktorů na všech lodích se ozval hlas velitele Atlantidy.
„Přeji Vám hodně štěstí a vraťte se domů živí,“ pronesl krátce. Všechny to zahřálo u srdce a ještě více povzbudilo v tom, co mají udělat. Pak už se ale slova ujal jeden ze dvou hlavních aktérů, plukovník Sheppard.
„Tak jo, lidi, deset lodí se odpoutá od zbytku a poletí spolu s mou lodí jako první skupina. Ten zbytek počká asi pět minut a poletí za námi, přesné informace o poloze Wraithů Vám poté pošleme. Sheppard konec,“ zvolal do vysílačky. Hned po jeho slovech se od formace oddělilo jedenáct lodí, včetně té Sheppardovy, té největší a zatím beze jmenné, a svými podsvětelnými motory se začaly vzdalovat od zbylých jedenácti plavidel. A rovněž i od Vity. Po dosažení určité vzdálenosti, která byla kvůli bezpečnému hyperprostorovému skoku nutná, se otevřelo jedenáct zelených oken, do kterých všechny lodě antické konstrukce vklouzly. Po pěti minutách je následovala i zbylá plavidla.
Galaxie Mléčná dráha, neznámá soustava, výrobní planeta lodí Pravých jaffů
Výrobna lodí Pravých jaffů, což byla prakticky celá planeta, si žila svým poklidným každodenním životem. Jak v malých, tak ve větších docích se vyráběly lodě všeho druhu, především se však jednalo o lodě třídy Ha‘tak a al’keshe, které byly po svém dokončení vítanou posilou do spojené flotily Luciánské aliance a Pravých jaffů. Na orbitě planety byl rovněž klid. Osmice hlídkujících ha‘taků spolu se čtrnácti bombardéry třídy Al’kesh se poklidně vznášely ve vzduchoprázdnu, když se najednou otevřela dvě hyperprostorová okna.
O čtyři minuty dříve
Dvojice lodí třídy Daedalos - George Hammond a Odyssea, si plula hyperprostorovým tunelem. Na každé lodi panoval klasický před bitevní stres. Posádka obou lodí si byla vědoma toho, co se právě děje. Každý ale věděl, jak na tom síly Luciánské aliance a Pravých jaffů jsou. Proto si každý myslel, že se není čeho bát. Navíc každého v tom ještě upevňoval fakt, že lodě pozemšťanů jsou technologicky na vyšší úrovni, než ty, které vlastní jejich protivník. Na můstcích obou lodí se nacházeli kapitáni spolu se svými zbraňovými a navigačními důstojníky.
„Čtyři minuty do výstupu, madam,“ oznámil major Marks na můstku Hammonda.
„Dejte mi Odysseu,“ přikázala Carterová. Na obrazovce přímo proti křeslu kapitána se objevil obličej plukovníka Emersona.
„Co se děje, Sam?“ otázal se plukovník.
„Nic, Paule, jen jsem chtěla říct, ať nabijete zbraně již v hyperprostoru.“
„Rozumím, já bych vlastně taky něco měl. Držte se za námi, Odyssea má ZPM a i přes to, že se nepočítá s moc velkým odporem, i tak to bude lepší.“
„Dobrá, Carterová konec,“ tím se rozhovor mezi oběma kapitány přerušil a z obrazovek jak na Odyssee, tak na Hammondovi, zmizely obličeje obou z nich. Do opuštění hyperprostoru zbývala necelá minuta. To už ale všichni členové posádky byli na svých místech a byli připraveni prakticky na všechno. Raketová sila byla nabita a připravena. Jinak tomu nebylo ani u railgunů a u hlavní zbraně pozemských lodí – asgardských paprsků. Odpočet se nachýlil k nule. Obě lodě opustily hyperprostor jen několik tisíc kilometrů od planety. Kormidelníci automaticky zažehly podsvětelné motory a zamířili k formaci osmi ha‘taků a čtrnácti al’keshů. V čele letěla Odyssea a v těsném závěsu za ní Hammond. To už je ale lodě Pravých jaffů zpozorovaly. Důsledkem toho bylo aktivování energetických bariér, zbraní a v neposlední řadě i zaujetí nějaké výchozí formace. Mezitím, když se ha‘taky snažily nějakým způsobem zaujmout výhodnou pozici vůči pozemským bitevníkům, al’keshe ihned zamířily narušitelům naproti. Obě strany se zanedlouho přiblížily na odstřelovou vzdálenost.
„Madam, al’keshe v dostřelové vzdálenosti,“ oznámil Marks.
„Nechte je railgunům a vyšlete F-302jky.“ Jak Carterová rozkázala, tak se i stalo. Major Marks nastavil všechny railguny na automatický mód. V ten moment se všech dvaatřicet děl bodové obrany aktivovalo a začalo se zaměřovat na al’keshe. V téměř stejný moment se v hangáru rozezněl poplach. Všichni piloti, kteří již tak byli v maximální připravenosti, se ihned rozběhli ke svým strojům. Netrvalo to ani půl minuty a z obou hangárů začaly vylétávat pozemské stroje. To samé, co nařídila plukovník Carterová, nařídil i plukovník Emerson. Dvaatřicet letounů obou lodí se s vervou ihned pustilo do všudy přítomných al’keshů, které již začaly nalétávat na pozemské krasavice. Ve většině případů se jednalo o jednoduché nálety a následné vystřelené ze spodního kanónu. Střely z nepřátelských bombardérů se jen neškodně zastavovaly a naleštěné štíty pozemských bitevníků, které pod jejími dopady měnily barvu z průhledné na lehce modrou. Zatímco střely z al’keshů pozemšťanům nikterak neubližovaly, projektily railgunů dělaly v řadách nepřítele hotovou paseku. Slabé energetické bariéry, které chránily ještě slabší trup plavidla, toho moc nevydržely a téměř ihned se hroutily. Stačilo pouze několik stovek projektilů a štít byl fuč. Následně pár dalších salv a bombardér s grácií explodoval. Ani všelijaké manévrování většině nijak nepomáhalo. Automatický systém railgunů na jedné pozemské lodi se propojil s tou na té druhé a spolupracoval jako celek, současně si kolejnicová děla rozdělovala cíle. Díky spojenému úsilí obou lodí se povedlo sestřelit již pět nepřátelských strojů a to se zdaleka ještě nekončilo. Jenže zbylí piloti, jež měli pod svým vedením zbytkových devět al’keshů, byli opravdoví mistři ve svém oboru. Ale proti nim vyslaní piloti pozemských stíhaček byli rovnocennými, ba dokonce i lepšími soupeři. Formace složená ze čtyř stíhačů se nyní pověsila za dva nepřátelské stroje. Rozdělili si je na půl. První dvojice zvýšila tah motorů na maximum, tím se ještě více přiblížili ke svému cíli. Al’kesh se snažil všelijak manévrovat, a zbavit se tak dvou pozemských letounů. K jeho smůle ale nebylo úniku. Jakmile se naskytla ideální možnost, oba piloti ji využili.
„Modrý jedna, liška dva.“ Nato se od obou letounů odpoutaly dvě rakety. Jejich trysky se okamžitě zažehly a rakety vyrazily rychle vpřed. Osud stále snažícího se al‘keshe o únik byl zpečetěn. Obě rakety doletěly úspěšně ke svému cíli. Štít, který byl již tak oslaben vlivem palby railgunů, nevydržel a po dopadu jedné z raket se téměř okamžitě vytratil. Vlivem exploze přišel bombardér o většinu jak primárních, tak sekundárních systémů. Jeho motory pohasly a nyní se pohyboval pouze setrvačností. Jen několik sekund po první raketě, dorazila i druhá raketa. Té v cestě nestálo už absolutně nic. Střela s plnou parádou narazila do ničím nechráněného trupu lodi. Exploze, která vzápětí nastala, roztrhala nepřátelské plavidlo na kusy. Dvojice letounů následně zabočila doprava, čímž zamířila ke zbytku formace.
„Modrý, máme tady menší problém,“ ozval se ve vysílačce hlas pilota třetí stíhačky formace. Dva zbylé letouny byly nyní pronásledovány trojicí al’keshů.
„Tak modrý, kde jste,“ pilot už začal být zoufalý, když se mu nedařilo setřást ani jednoho pronásledovatele. „Do hajzlu, Simon to dostal,“ dodal poté, když stíhačka po jeho boku explodovala. Pomoc v podobě dvou stíhaček F-302 brzy dorazila. Okamžitě se pověsily za tři pronásledovatele a začaly s tvrdým oplácením. Z každého stroje se odpoutaly další dvě rakety. Ty si to bez otálení zamířily ke dvěma nepřátelským strojům. O několik sekund později se objevily dvě exploze, které poslaly dvě nepřátelské lodě do žhoucích pekel. O třetí al’kesh se postaral zbytek stíhaček, kdy se on samotný doslova vypařil, když jej zasáhlo více jak deset raket naráz.
„Díky, hoši.,“ poděkoval jeden pilot z modré formace. Zbývaly pouze čtyři al’keshe. To už se ale do boje přidaly i lodě většího kalibru, ha‘taky. Pyramidové lodě se nebezpečně přiblížily k pozemským jednotkám a započaly se zaměstnáváním pozemských štítů. To se hlavně projevovalo vystřelováním krátkých červených pulzů o veliké rychlosti. První pulzy dopadly na pozemské energetické bariéry a výsledky o jejich stavu byly znepokojující.
„Madam, střílejí po nás nějaké červené pulzy, štíty dostávají zabrat,“ oznámil nepříjemnou zprávu major Marks.
„Museli vyvinout novou zbraň, jak jsme na tom?“ zeptala se kapitánka pozemského křižníku.
„Štíty na osmdesát procent a stále klesají.“
„Podsvětelné motory, zahajte úhybné manévry a opětujte palbu z asgardských baterií.“ Oba důstojníci, kteří měli na starost zbraně a kormidlo, ihned provedli. Mezitím boj mezi al’keshi a pozemskými stroji již finišoval. Právě vybouchnul poslední bombardér a letouny čekaly na další rozkazy. Další instrukce zanedlouho všichni piloti obdrželi. Všech jednatřicet letounů mělo ihned svými zbylými raketami zaútočit na ha‘taky. Zbylé stíhačky, kterým již nic nestálo v cestě, se rozletěly proti osmi stojícím ha‘takům. Jakmile se dostaly do vzdálenosti, kdy chtěly odpálit rakety, něco se stalo.
Mezitím na můstku jednoho z ha‘taků
Na potemnělém můstku se nacházelo šest jaffů spolu s velitelem lodi, ten si spokojeně hladil své neoholené strniště a upřeně se díval skrz čelní sklo.
„Můj pane, pozemské stíhačky sestřelily všechny naše al’keshe a nyní míří k ha‘takům. Máme proti nim vyslat kluzáky?“ prohlásil zbraňový důstojník. To velitele vyvedlo z jeho myšlení.
„Ne, rozkažte ostatním lodím, ať aktivují ty nové zbraně.“
„Ano, pane,“ odsouhlasil zbraňový a vykonal patřičné úkony. V důsledku toho bylo aktivováno více než padesát děl bodové obrany na každé z nepřátelských plavidel. Jednalo se o kopii antických děl bodové obrany, avšak s menší účinností, ale i tak byla tato děla smrtící pro jakékoliv stíhače. Pro pozemské stíhače se tímto rozpoutalo hotové peklo. Jeden pulz za druhým vylétal z děl umístěných na ha‘tacích a následně tyto pulzy trhaly pozemské stroje na kusy. Utrhávaly jim křídla, zasahovaly do motorů, kokpitů. Piloti si procházeli tím nejhorším.
„Odysseo, jsme tu jak na jatkách,“ zařval jeden ze zbylých deseti pilotů do vysílačky.
„Všem stíhačům, nařizuji okamžitý ústup, opakuji, všem stíhačům, nařizuji okamžitý ústup,“ rozkázal Emerson. Bohužel už bylo příliš pozdě. Sotva to dořekl, explodovala i poslední F-302.
„Pane, senzory ukazují pouze osm hataků a Hammonda,“ oznámil znepokojující zprávu kormidelník, major Moore. Plukovník Emerson tuto zdrcující zprávu přijal velice těžce, pro posádku ale musel být oporou, proto to na sobě nedal nijak zvlášť znát.
„Dejte mi Hammonda,“ přikázal po chvíli, když na štít narazil jeden z mnoha červených pulzů, což ho probralo. Na obrazovce se objevil obličej plukovníka Carterové.
„Sam, jak jste na tom?“
„Přišli jsme o všechny stíhače, štíty máme na šedesáti osmi procentech,“ oznámila.
„Plán A. Leťte za námi.“
„Rozumím,“ odvětila pouze a spojení se přerušilo.
„Marksi, všechny zbraně v pohotovosti,“ prohodila ještě k majorovi, to už se ale obě lodě daly do pohybu.
Galaxie Mléčná dráha, Země, orbita
Okolo matičky Země panoval klid. Na orbitě, kde mimo jiné poletovalo na tři sta satelitů lidské výroby, se nacházela i pětice lodí třídy Daedalos – Athéna, Odyssea, George Hammond, Korolev a v neposlední řadě i čínská Sun-Tzu. Athéna, nejmladší z této „vesmírné party“, se jen před několika hodinami vrátila ze své první mise. Zaseknutý stroj na stanovišti Gama se podařilo úspěšně vyprostit, následně byl na jeho místo dopraven stroj druhý, který ihned započal s těžbou, a zvýšil tak celkový denní výtěžek základny. Spolu s novou těžební mašinou byly přivezeny i nové zásoby, jež byly transportovány do táborových skladů. Mezi tyto zásoby především patřily čerstvé potraviny, nové lékařské zásoby, vojenské vybavení a mnoho dalších potřebných věcí. Jenže hlavní náplní této cesty ke stanovišti Gama bylo otestování hyperpohonu, došlo však i na několik bojových cvičení. Motivy byly různé. Jednou se jednalo o útok lodí patřící Luciánům a Pravým jaffům. Při tomto napadení se zejména měla prověřit připravenost posádky. Především se však jednalo o souhru kormidelníka a zbraňového důstojníka. I když to občas ještě skřípalo, dva majoři si na sebe rychle zvykali a učili se pracovat jako jeden. Zatímco kormidelník, major Ferginson, prováděl všelijaké nálety, přelety, otočky, vývrtky proti imaginárnímu nepříteli, zbraňová důstojnice, major Cooperová, se snažila právě tyto neexistující cíle co nejefektivněji zasáhnout. Jistou roli v tom hrála i skutečnost, že major Cooperová musela zvolit vhodnou zbraň proti právě útočícímu nepříteli. Co proti jakému protivníkovi použít znala ale nazpaměť, takže to pro ni nebyl vůbec žádný problém. Občas byly vykřikovány hesla typu: „Proveďte nálet delta“ nebo „Obleťte ho zprava.“ Často však i kapitán vyjádřil svůj názor, který nabídl pohled ze zcela jiné perspektivy. To dvojici krásně doplňovalo. Cvičení se však netýkalo jen „venkovního“ boje. Jednou byl vyhlášen poplach díky vnitřnímu ohrožení. Náplní tohoto cvičení bylo napadení lodi nepřátelskými jednotkami. I přesto, že si posádka na sebe teprve zvyká, ve všech cvičeních si vedla velice obstojně. Každý tento vyvolaný problém vyřešila s chladnou hlavou a úspěšně. Ale ta pravá připravenost posádky se projeví až při skutečném boji. Nyní se ale Athéna vznášela po boku svých, v mnoha bojích o švihaných, sester. Zásoby, ale i stíhačky, které byly z důvodu nedostatku prostoru nuceny opustit palubu své opatrovnice, už nyní byly na svém místě. Posádky všech pěti lodí už jen netrpělivě čekaly na zprávu, která měla poslat pozemské bitevníky na zteč proti Luciánské alianci a Pravým jaffům. Dlouho očekávaná zpráva skutečně zanedlouho přišla. Na obrazovkách na můstcích všech lodí se objevila ustaraná tvář generála Landryho.
„Všem kapitánům i posádkám, máte zelenou. Adresy svých cílů máte. Přeji Vám hodně štěstí a všichni se v pořádku vraťte domů,“ pronesl jasně a krátce. Takové proslovy neměl zrovna dvakrát v lásce, proto to nechtěl nějak zbytečně protahovat. Všech pět kapitánů mu poděkovalo, následně jeho obličej z obrazovek zmizel. Za několik okamžiků se lodě začaly formovat do již předem učených skupin. Athéna, Sun-Tzu a Korolev utvořili skupinu číslo jedna a zbylá dvojice, Odyssea a George Hammond, utvořili skupinu druhou. Mezi oběma oddíly ještě proběhlo symbolické popřání hodně štěstí. Poté už ale lodě obou skupin zažehly své podsvětelné motory a připravovaly se ke skoku do hyperprostoru. Po pár sekundách letu se aktivovala pětice hyperprostorových oken, do nichž všechny pozemské bitevníky vklouzly.
O týden dříve, neutrální planeta Luciánské aliance a Pravých jaffů, palác vůdců
Na orbitě planety, která byla v držení úhlavních soků Země a Svobodných jaffů, kotvila flotila čítající kolem dvaceti hataků. Mezery mezi nimi vyplňoval dvojnásobný počet al’keshů. Tato ochranka nejdůležitější planety Luciánů a Pravých jaffů dávala jasně najevo, že sem by nebylo moudré vkročit. I pozemská flotila by měla s takovým počtem co dělat. Ale to, že se nad planetou nacházel takový velký počet plavidel, měl jen jeden důvod. Na povrchu tohoto vesmírného tělesa se nacházeli nejvyšší představitelé jak Luciánské aliance, tak Pravých jaffů. V paláci, který se honosně tyčil nad zalesněnou krajinou, probíhala jednání právě mezi těmito funkcionáři. V lehce potemnělé, prostorné a zlatem zdobené místnosti se konala jednotlivá jednání. Všichni byli usazeni za obdélníkovým stolem, v jehož čele seděla vůdkyně Luciánů, Kiva. Nejblíže k ní seděli ti nejhlavnější, přičemž po své levici měla zástupce Luciánské aliance a po své pravici Pravé jaffy, kteří byli navléknuti ve svých klasických stříbrných brněních, kdy vzadu měl každý upnut černý plášť. Jednání bylo právě zahájeno.
„Jsem ráda, že jste se dostavili všichni,“ začala Kiva. „Dnes musíme projednat další postup ve válce proti pozemšťanům a Svobodným jaffům. Díky naší špionážní síti se podařilo zjistit, že pozemšťané poskytli Svobodným jaffům plány na jejich dřívější lodě. I přes to ještě nezačali se stavbou ani jednoho plavidla. Máme ověřené informace o tom, že nestaví ani ha‘taky, pravděpodobně spoléhají jen na pozemské lodě,“ přednesla velitelka Luciánské aliance.
„Jsou to blázni, když tolik spoléhají na pozemšťany,“ ozval se Deron, nejvyšší vůdce Pravých jaffů.
„I tak bychom to neměli podceňovat, pozemšťané jsou velmi silní, a pokud dali alespoň zlomek své technologie Svobodným jaffům, tak…,“ tady ke Kivě přišel nějaký muž, pravděpodobně vědec, a vyžádal si její přítomnost o samotě.
„Omluvte mě, prosím,“ načež se zvedla ze své židle a spolu s mužem zamířila dále od stolu.
„Dokončili jsme konfiguraci, můžeme začít s kopírováním a montáží,“ oznámil.
„Výborně a jak to vypadá s lodí? Půjde zachránit?“
„Nevypadá to dobře.“
„A co ty generátory?“ vyzvídala dál.
„Ty na tom nejsou o nic lépe, ale ten malý zdroj energie se jeví jako nepoškozený a podle předběžných testů se zdá být velice výkonný,“ odvětil.
„Půjde okopírovat?“
„Jedná se o velice pokročilou technologii, navíc se nám jeho princip fungování ještě zcela nepovedlo objasnit,“ vysvětlil.
„Beru to jako ne,“ odpověděla si sama pro sebe Kiva. Když ale vědec uviděl nespokojený obličej velitelky, snažil se to nějak napravit.
„Ale z lodní databáze se nám podařilo dostat nějaké údaje, takže budeme moci upravit dosavadní generátory na našich lodích.“ Kiva se tím částečně spokojila.
„Dobrá. Ihned začněte s montáží a úpravou všech našich i lodí Pravých jaffů,“ prohodila a gestem ruky mu naznačila, že může jít. On tak učinil. Následně se vrátila zpět ke stolu. Pohodlně se usadila a s blaženým úsměvem na tváři začala hovořit.
„Pánové, mám pro Vás velice dobrou zprávu…“
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, jídelna
U stolu pro čtyři seděl celý Sheppardův tým. Každý měl před sebou plechový tác a na něm samozřejmě jídlo. Jelikož bylo ráno, k mání byla volská oka, párky, opražené plátky slaniny, ale i různé druhy salámů či sýrů. Výjimkou nebyla ani zelenina spolu s ovocem. K pití spíše osvěžující a „probírající“ nápoje, mezi které se řadila především káva, která po ránu šla vysloveně na dračku. Ale různé druhy džusů nebo jen čistá voda, i toho se mohli členové základny napít. Právě Rodney, který měl svůj tác vysloveně přecpaný, měl již druhý hrnek kávy. Každou chvíli usrkával horký nápoj, navíc do toho neustále ujídal ze svého tácu. Ostatní ho klasicky s údivem pozorovali a občas si neodpustili nějakou tu poznámku.
„Jestli budeš pít tolik kafe, tak z tebe bude hyperaktivní veverka,“ poznamenal s úsměvem na tváři John.
„Tak zaprvé. To, že by se ze mě stala hyperaktivní veverka, je zcela nemožné a zadruhé to potřebuji, abych se probral.“ Rodney úspěšně odrazil útok.
„Stejně se ale pořád divím, jak toho můžeš tolik sníst,“ pokračoval Sheppard.
„To víš, my McKayové máme rychlý metabolismus. Například můj táta se mohl najíst až k prasknutí, potom si dát dvacet a za dvě hodiny měl zase hlad. Dokonce i Jeannie mě v jídle předhoní,“ vysvětloval McKay.
„Jeannie?“ zeptala se zvědavě Teyla.
„No ano. Když jsme byli malí, tak jsme se mimo jiné, že jsme soutěžili v matice a fyzice, předháněli i v tom, kolik toho kdo sní. A já téměř vždy prohrál. Jednou jsem se dokonce přecpal tak, že jsem to hned vyzvracel, ale vyhrál jsem,“ vyprávěl McKay. Ronon se začal smát.
„Rodney, do detailů zacházet nemusíš,“ napomenul ho John. Rodney přestal s vyprávěním a dopřál si další doušek černé kapaliny.
„A co malý, Teylo?“ změnil raději téma John. Teyla polkla sousto a podívala se na plukovníka.
„Pěkně roste, už ho skoro neunesu. Začíná ale dělat rošťárny. Minulou noc se probudil uprostřed noci, vylezl ze své postýlky a začal mě lechtat na noze. Když jsem se vzbudila a podívala, co by to mohlo být, tak se schoval za rám postele. Poté počkal, až zase usnu a udělal to znova. Asi třikrát. Až když jsem vstala, tak jsem zjistila, kdo to dělá. Torren seděl na zemi a smál se,“ zbylá trojice se začala smát také.
„Po kom to asi má?“ pokračoval John.
„Po mně určitě ne,“ opáčila ihned Teyla.
„Já…“ nedokončil svou větu Ronon. V uších všech se rozezněla vysílačka.
„Tým plukovníka Shepparda do řídící místnosti. Opakuji. Tým plukovníka Shepparda do řídící místnosti,“ ozval se všem ve vysílačkách hlas Chucka.
„To člověka nenechají ani v klidu se najíst?“ povzdechl si McKay.
„Tak to tu hold chodí, Rodney,“ zvolal Sheppard. Každý vzápětí zhltl posledních pár soust a nesnědené jídlo, které na jejich tácech zbylo, odnesli k odpadkovému koši. Posléze zamířili do srdce všeho dění – do řídící místnosti. Po jednom transportu a několika sekundách chůze došli na místo určení. V hlavní místnosti celého města se nacházel pan Woolsey, plukovník Caldwell, Chuck a několik techniků.
„Co se děje?“ položil první otázku plukovník Sheppard, když ještě vybíhal po schodech.
„Ukažte jim to.“ Woolsey pokynul na Chucka, ten na senzorové obrazovce zvětšil vybrané místo. Celý Sheppardův tým již byl před obrazovkou a upřeně se na ni díval.
„To jsou wraithské lodě. A jejich dost,“ konstatoval McKay.
„Přesněji čtyřicet dva. Čtrnáct úlů, dvacet šest křižníků a dvě neznámé lodě,“ oznámil Woolsey.
„Neznámé?“ zeptal se zvědavě Ronon.
„Ano, senzory tyto dvě lodě nedokážou rozpoznat. Podle všeho jsou tyto lodě zhruba stejně velké jako wraithské křižníky,“ informoval Chuck.
„Asi vím, na co narážíte,“ předpovídal Sheppard.
„Málo kdy se stane, že jsou Wraithové v tak velkých skupinách,“ přidal se plukovník Caldwell.
„To snad nemyslíte vážně?“ zděsil se McKay. „Proti tolika lodím to bude sebevražda. Navíc ani nevíme, co jsou ty dvě lodě zač.“
„Taková šance se nemusí opakovat,“ přidal se Ronon
„Souhlasím s Rononem,“ přitakal Woolsey.
„A co IOA a vrchní velení? Ti nejsou proti?“ pokračoval McKay.
„Schválili podniknutí nezbytných kroků proti Wraithům a Lokardům,“ oznámil Richard. Rodney ztichnul a myslel si o tom své.
„Proti takové přesile ale budeme potřebovat plán a to dobrý,“ pronesl Sheppard.
„S tím se počítá, plukovníku, všechny kapitány lodí jsem již nechal svolat na desátou,“ prohodil Caldwell.
„To je za chvíli,“ poznamenala Teyla.
„Ano, takže můžeme jít rovnou do zasedačky,“ opáčil Caldwell, načež všichni zamířili do zasedací místnosti.
„Nezdá se ti dnes plukovník nějaký divný?“ špitla Teyla směrem k Rononovi při cestě do zasedačky.
„Ani ne, asi chce co nejdříve Wraithům nakopat zadky,“ opáčil satedan.
„Jestli se ale ukvapíme, tak dopadneme zle,“ dodala vzápětí Teyla. To už ale došli do zasedačky, kde již seděli tři kapitáni auror.
„Pánové,“ pozdravil je Woolsey. Ti mu jeho pozdrav opáčili stejně. Následně se nově příchozí usadili do křesel. Po příchodu šestice začali docházet i ostatní kapitáni. Místa na sezení však nebylo dostatek, proto musela asi polovina přítomných stát. Až byli všichni požadovaní v zasedací místnosti, Sheppard vstal ze své židle, která byla nyní ta v čele stolu, a začal hovořit.
„Pánové, možná se to k Vám již doneslo, možná taky ne. Důvodem, proč jsme si Vás nechali zavolat, je ten, že podnikneme, řekněme, preventivní útok proti Wraithům,“ tady Sheppard na chvíli přestal a v uchu zapnul vysílačku.
„Chucku, mohl bys nám do zasedačky na obrazovku hodit snímky ze senzorů?“ Chuck ani neodpovídal a okamžitě poslal snímky na LCD obrazovku do zasedací místnosti. Sheppard mezitím onu obrazovku zapnul. Téměř okamžitě po zapnutí obrazovky se na ní objevily snímky ze senzorů, Sheppard pokračoval.
„To, na co se teď díváte, jsou snímky wraithské flotily, konkrétně čtyřiceti dvou lodí. Je to skvělá příležitost a my jí využijeme.“ V místnosti se začal ozývat šum, jak se mezi sebou začali jednotliví kapitáni bavit. Tento šum ale zanedlouho ustal a všichni opět začali vnímat Shepparda.
„Možná se Vám to zdá jako sebevražda,“ nyní upřel pohled na McKaye, „ale s dobrým plánem máme velkou šanci na vítězství bez zbytečných ztrát,“ na chvíli se odmlčel, pak pokračoval. „K dispozici máme celkem dvacet jedna lodí. Byl bych za to, kdybychom se rozdělili do dvou skupin. Jedna bude pod vedením plukovníka Caldwella a druhou povedu já. Představoval bych si to následovně. Já a moje skupina vyskočíme z hyperprostoru blízko wraithské flotily a ihned zahájíme palbu. To odláká jejich pozornost. Jen několik minut po první skupině vyskočí z hyperprostoru i druhá skupina. Ta jim skočí do zad a tím pádem je budeme mít krásně v kleštích,“ tady si dal Sheppard další pauzu, toho využil jeden z přísedících, major Green.
„A co šipky, pane. Bude jich jak naseto,“ vyslovil trefný dotaz major.
„I kdybychom měli dost lidí na obsazení stíhaček, které jsou v hangárech auror, tak by to byl předem prohraný boj. Jednak proti nim máme velice účinnou obranu v podobě děl bodové obrany. A navíc Daedalos má na palubě dost atomovek. Když je budeme transportovat do rojů wraithských stíhaček, nadělá to slušnou paseku,“ prohlásil Sheppard.
„To zní jako velice dobrý plán, plukovníku,“ pochválil ho Woolsey.
„A to jsem ho spíchl cestou sem. A abych nezapomněl, snažte se co nejvíce manévrovat. I tak štíty budou pod velkou zátěží. Střeliva máte dost, takže o to strach mít nemusíte,“ už chtěl poradu ukončit, když jsi ještě na něco vzpomněl. „A ještě jedna věc. Určete si jednoho člověka, který bude sledovat stav štítů ostatních lodí a v případě nouze bude posádku transportovat pryč z lodi, ať předejdeme velkým ztrátám. Někdo nějaké dotazy?“ otázal se nakonec. Všem bylo vše jasné a nikdo neměl žádné připomínky.
„Tak dobrá, do půl hodiny vyrážíme,“ oznámil, načež se všichni začali rozcházet. John si ale potřeboval s Teylou ještě promluvit.
„Teylo, počkej,“ zastavil athosianku téměř ve dveřích.
„Co potřebuješ, Johne.“
„Víš, tato akce bude hodně nebezpečná a no…“ nemohl se vymáčknout.
„A já bych tam byla neužitečná,“ dokončila to za něj.
„Nechci tě vystavovat zbytečnému nebezpečí a nechci, aby Torren přišel o matku.“
„Já to chápu, zůstanu tady.“ Johnovi spadl kámen ze srdce.
„Děkuji ti,“ tím se s Teylou rozloučil a zamířil na svou loď. Půl hodina, která byla určena na přípravu, uběhla jako voda. Posádky všech lodí se stihly i za tak krátkou dobu na výbornou připravit. Na každé lodi byla posádka složená asi z dvaceti členů. Na orbitě Vity bylo seřazeno všech dvacet jedna lodí a čekalo se jen na požehnání od pana Woolseyho. Netrvalo dlouho a z reproduktorů na všech lodích se ozval hlas velitele Atlantidy.
„Přeji Vám hodně štěstí a vraťte se domů živí,“ pronesl krátce. Všechny to zahřálo u srdce a ještě více povzbudilo v tom, co mají udělat. Pak už se ale slova ujal jeden ze dvou hlavních aktérů, plukovník Sheppard.
„Tak jo, lidi, deset lodí se odpoutá od zbytku a poletí spolu s mou lodí jako první skupina. Ten zbytek počká asi pět minut a poletí za námi, přesné informace o poloze Wraithů Vám poté pošleme. Sheppard konec,“ zvolal do vysílačky. Hned po jeho slovech se od formace oddělilo jedenáct lodí, včetně té Sheppardovy, té největší a zatím beze jmenné, a svými podsvětelnými motory se začaly vzdalovat od zbylých jedenácti plavidel. A rovněž i od Vity. Po dosažení určité vzdálenosti, která byla kvůli bezpečnému hyperprostorovému skoku nutná, se otevřelo jedenáct zelených oken, do kterých všechny lodě antické konstrukce vklouzly. Po pěti minutách je následovala i zbylá plavidla.
Galaxie Mléčná dráha, neznámá soustava, výrobní planeta lodí Pravých jaffů
Výrobna lodí Pravých jaffů, což byla prakticky celá planeta, si žila svým poklidným každodenním životem. Jak v malých, tak ve větších docích se vyráběly lodě všeho druhu, především se však jednalo o lodě třídy Ha‘tak a al’keshe, které byly po svém dokončení vítanou posilou do spojené flotily Luciánské aliance a Pravých jaffů. Na orbitě planety byl rovněž klid. Osmice hlídkujících ha‘taků spolu se čtrnácti bombardéry třídy Al’kesh se poklidně vznášely ve vzduchoprázdnu, když se najednou otevřela dvě hyperprostorová okna.
O čtyři minuty dříve
Dvojice lodí třídy Daedalos - George Hammond a Odyssea, si plula hyperprostorovým tunelem. Na každé lodi panoval klasický před bitevní stres. Posádka obou lodí si byla vědoma toho, co se právě děje. Každý ale věděl, jak na tom síly Luciánské aliance a Pravých jaffů jsou. Proto si každý myslel, že se není čeho bát. Navíc každého v tom ještě upevňoval fakt, že lodě pozemšťanů jsou technologicky na vyšší úrovni, než ty, které vlastní jejich protivník. Na můstcích obou lodí se nacházeli kapitáni spolu se svými zbraňovými a navigačními důstojníky.
„Čtyři minuty do výstupu, madam,“ oznámil major Marks na můstku Hammonda.
„Dejte mi Odysseu,“ přikázala Carterová. Na obrazovce přímo proti křeslu kapitána se objevil obličej plukovníka Emersona.
„Co se děje, Sam?“ otázal se plukovník.
„Nic, Paule, jen jsem chtěla říct, ať nabijete zbraně již v hyperprostoru.“
„Rozumím, já bych vlastně taky něco měl. Držte se za námi, Odyssea má ZPM a i přes to, že se nepočítá s moc velkým odporem, i tak to bude lepší.“
„Dobrá, Carterová konec,“ tím se rozhovor mezi oběma kapitány přerušil a z obrazovek jak na Odyssee, tak na Hammondovi, zmizely obličeje obou z nich. Do opuštění hyperprostoru zbývala necelá minuta. To už ale všichni členové posádky byli na svých místech a byli připraveni prakticky na všechno. Raketová sila byla nabita a připravena. Jinak tomu nebylo ani u railgunů a u hlavní zbraně pozemských lodí – asgardských paprsků. Odpočet se nachýlil k nule. Obě lodě opustily hyperprostor jen několik tisíc kilometrů od planety. Kormidelníci automaticky zažehly podsvětelné motory a zamířili k formaci osmi ha‘taků a čtrnácti al’keshů. V čele letěla Odyssea a v těsném závěsu za ní Hammond. To už je ale lodě Pravých jaffů zpozorovaly. Důsledkem toho bylo aktivování energetických bariér, zbraní a v neposlední řadě i zaujetí nějaké výchozí formace. Mezitím, když se ha‘taky snažily nějakým způsobem zaujmout výhodnou pozici vůči pozemským bitevníkům, al’keshe ihned zamířily narušitelům naproti. Obě strany se zanedlouho přiblížily na odstřelovou vzdálenost.
„Madam, al’keshe v dostřelové vzdálenosti,“ oznámil Marks.
„Nechte je railgunům a vyšlete F-302jky.“ Jak Carterová rozkázala, tak se i stalo. Major Marks nastavil všechny railguny na automatický mód. V ten moment se všech dvaatřicet děl bodové obrany aktivovalo a začalo se zaměřovat na al’keshe. V téměř stejný moment se v hangáru rozezněl poplach. Všichni piloti, kteří již tak byli v maximální připravenosti, se ihned rozběhli ke svým strojům. Netrvalo to ani půl minuty a z obou hangárů začaly vylétávat pozemské stroje. To samé, co nařídila plukovník Carterová, nařídil i plukovník Emerson. Dvaatřicet letounů obou lodí se s vervou ihned pustilo do všudy přítomných al’keshů, které již začaly nalétávat na pozemské krasavice. Ve většině případů se jednalo o jednoduché nálety a následné vystřelené ze spodního kanónu. Střely z nepřátelských bombardérů se jen neškodně zastavovaly a naleštěné štíty pozemských bitevníků, které pod jejími dopady měnily barvu z průhledné na lehce modrou. Zatímco střely z al’keshů pozemšťanům nikterak neubližovaly, projektily railgunů dělaly v řadách nepřítele hotovou paseku. Slabé energetické bariéry, které chránily ještě slabší trup plavidla, toho moc nevydržely a téměř ihned se hroutily. Stačilo pouze několik stovek projektilů a štít byl fuč. Následně pár dalších salv a bombardér s grácií explodoval. Ani všelijaké manévrování většině nijak nepomáhalo. Automatický systém railgunů na jedné pozemské lodi se propojil s tou na té druhé a spolupracoval jako celek, současně si kolejnicová děla rozdělovala cíle. Díky spojenému úsilí obou lodí se povedlo sestřelit již pět nepřátelských strojů a to se zdaleka ještě nekončilo. Jenže zbylí piloti, jež měli pod svým vedením zbytkových devět al’keshů, byli opravdoví mistři ve svém oboru. Ale proti nim vyslaní piloti pozemských stíhaček byli rovnocennými, ba dokonce i lepšími soupeři. Formace složená ze čtyř stíhačů se nyní pověsila za dva nepřátelské stroje. Rozdělili si je na půl. První dvojice zvýšila tah motorů na maximum, tím se ještě více přiblížili ke svému cíli. Al’kesh se snažil všelijak manévrovat, a zbavit se tak dvou pozemských letounů. K jeho smůle ale nebylo úniku. Jakmile se naskytla ideální možnost, oba piloti ji využili.
„Modrý jedna, liška dva.“ Nato se od obou letounů odpoutaly dvě rakety. Jejich trysky se okamžitě zažehly a rakety vyrazily rychle vpřed. Osud stále snažícího se al‘keshe o únik byl zpečetěn. Obě rakety doletěly úspěšně ke svému cíli. Štít, který byl již tak oslaben vlivem palby railgunů, nevydržel a po dopadu jedné z raket se téměř okamžitě vytratil. Vlivem exploze přišel bombardér o většinu jak primárních, tak sekundárních systémů. Jeho motory pohasly a nyní se pohyboval pouze setrvačností. Jen několik sekund po první raketě, dorazila i druhá raketa. Té v cestě nestálo už absolutně nic. Střela s plnou parádou narazila do ničím nechráněného trupu lodi. Exploze, která vzápětí nastala, roztrhala nepřátelské plavidlo na kusy. Dvojice letounů následně zabočila doprava, čímž zamířila ke zbytku formace.
„Modrý, máme tady menší problém,“ ozval se ve vysílačce hlas pilota třetí stíhačky formace. Dva zbylé letouny byly nyní pronásledovány trojicí al’keshů.
„Tak modrý, kde jste,“ pilot už začal být zoufalý, když se mu nedařilo setřást ani jednoho pronásledovatele. „Do hajzlu, Simon to dostal,“ dodal poté, když stíhačka po jeho boku explodovala. Pomoc v podobě dvou stíhaček F-302 brzy dorazila. Okamžitě se pověsily za tři pronásledovatele a začaly s tvrdým oplácením. Z každého stroje se odpoutaly další dvě rakety. Ty si to bez otálení zamířily ke dvěma nepřátelským strojům. O několik sekund později se objevily dvě exploze, které poslaly dvě nepřátelské lodě do žhoucích pekel. O třetí al’kesh se postaral zbytek stíhaček, kdy se on samotný doslova vypařil, když jej zasáhlo více jak deset raket naráz.
„Díky, hoši.,“ poděkoval jeden pilot z modré formace. Zbývaly pouze čtyři al’keshe. To už se ale do boje přidaly i lodě většího kalibru, ha‘taky. Pyramidové lodě se nebezpečně přiblížily k pozemským jednotkám a započaly se zaměstnáváním pozemských štítů. To se hlavně projevovalo vystřelováním krátkých červených pulzů o veliké rychlosti. První pulzy dopadly na pozemské energetické bariéry a výsledky o jejich stavu byly znepokojující.
„Madam, střílejí po nás nějaké červené pulzy, štíty dostávají zabrat,“ oznámil nepříjemnou zprávu major Marks.
„Museli vyvinout novou zbraň, jak jsme na tom?“ zeptala se kapitánka pozemského křižníku.
„Štíty na osmdesát procent a stále klesají.“
„Podsvětelné motory, zahajte úhybné manévry a opětujte palbu z asgardských baterií.“ Oba důstojníci, kteří měli na starost zbraně a kormidlo, ihned provedli. Mezitím boj mezi al’keshi a pozemskými stroji již finišoval. Právě vybouchnul poslední bombardér a letouny čekaly na další rozkazy. Další instrukce zanedlouho všichni piloti obdrželi. Všech jednatřicet letounů mělo ihned svými zbylými raketami zaútočit na ha‘taky. Zbylé stíhačky, kterým již nic nestálo v cestě, se rozletěly proti osmi stojícím ha‘takům. Jakmile se dostaly do vzdálenosti, kdy chtěly odpálit rakety, něco se stalo.
Mezitím na můstku jednoho z ha‘taků
Na potemnělém můstku se nacházelo šest jaffů spolu s velitelem lodi, ten si spokojeně hladil své neoholené strniště a upřeně se díval skrz čelní sklo.
„Můj pane, pozemské stíhačky sestřelily všechny naše al’keshe a nyní míří k ha‘takům. Máme proti nim vyslat kluzáky?“ prohlásil zbraňový důstojník. To velitele vyvedlo z jeho myšlení.
„Ne, rozkažte ostatním lodím, ať aktivují ty nové zbraně.“
„Ano, pane,“ odsouhlasil zbraňový a vykonal patřičné úkony. V důsledku toho bylo aktivováno více než padesát děl bodové obrany na každé z nepřátelských plavidel. Jednalo se o kopii antických děl bodové obrany, avšak s menší účinností, ale i tak byla tato děla smrtící pro jakékoliv stíhače. Pro pozemské stíhače se tímto rozpoutalo hotové peklo. Jeden pulz za druhým vylétal z děl umístěných na ha‘tacích a následně tyto pulzy trhaly pozemské stroje na kusy. Utrhávaly jim křídla, zasahovaly do motorů, kokpitů. Piloti si procházeli tím nejhorším.
„Odysseo, jsme tu jak na jatkách,“ zařval jeden ze zbylých deseti pilotů do vysílačky.
„Všem stíhačům, nařizuji okamžitý ústup, opakuji, všem stíhačům, nařizuji okamžitý ústup,“ rozkázal Emerson. Bohužel už bylo příliš pozdě. Sotva to dořekl, explodovala i poslední F-302.
„Pane, senzory ukazují pouze osm hataků a Hammonda,“ oznámil znepokojující zprávu kormidelník, major Moore. Plukovník Emerson tuto zdrcující zprávu přijal velice těžce, pro posádku ale musel být oporou, proto to na sobě nedal nijak zvlášť znát.
„Dejte mi Hammonda,“ přikázal po chvíli, když na štít narazil jeden z mnoha červených pulzů, což ho probralo. Na obrazovce se objevil obličej plukovníka Carterové.
„Sam, jak jste na tom?“
„Přišli jsme o všechny stíhače, štíty máme na šedesáti osmi procentech,“ oznámila.
„Plán A. Leťte za námi.“
„Rozumím,“ odvětila pouze a spojení se přerušilo.
„Marksi, všechny zbraně v pohotovosti,“ prohodila ještě k majorovi, to už se ale obě lodě daly do pohybu.
Korekci provedl jako vždy SPeeDy, za což mu opět velice děkuji.
Jako vždy uvítám všechny Vaše komentáře.
I když teda já si ničeho divného nevšiml.
