Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Vezmu to popořadě.
soreno píše:
Hale i když má teď Atlantida plný sklady dronů a ZPM pár nevím jestli by Země nechtěla přesunout Antlantidu na Replikátorkou pojistku přece jen by tam byla ve větším bezpečí díky satelitům, městu a ještě těm pár lodím??
Taky mě to napdalo a beru to v potaz, zatím to v plánu ale nemám.
Možná v budoucnu. Tak a teď k dílu. Dávám ho tady až dnes, jelikož jsem se k počítači včera z osobních důvodů nedostal. I tak doufám, že se mi díl povedl a že si jej užijete. Takže dost kecání a tady máte dokončení předešlého dílu.
Přeji příjemnou četbu. 11. Díl - My své lidi neopouštíme - 2. část
Galaxie Mléčná dráha, P85-597, oblast okolo brány
Na první pohled zcela obyčejná planeta. Celé toto vesmírné těleso, nebo spíše jen jeho část, procházelo podzimem. Téměř všechny listnaté stromy, které byly na planetě k vidění, již měly většinu listů opadaných. Teplé rána byla pryč a dny se zkracovaly. Na planetě se nacházelo značné množství měst, ale i vesnic, jež svým vzhledem a architekturou připomínaly období, kterému se na Zemi říká „Vrcholný středověk.“ Vývoj společnosti by byl mnohem dál, nebýt toho, že planeta byla v mocenských spárech Luciánské aliance. Hvězdná brána se nacházela uprostřed jednoho z větších měst a klasicky byla umístěna na kamenném podstavci. O několik metrů dál se nacházel ovládací panel. Většina lidí, jak v této, ale i v jiných galaxiích, kde se sítě bran nachází, si bez tohohle dopravního prostředku svůj život nedokázala představit, avšak zdejší obyvatelé si jí ani nevšímali a raději se jí obloukem vyhýbali. Pro většinu to byl průchod pro ty, kteří je donutili jim sloužit. Když se planetu a její obyvatele podařilo osvobodit od Goa'uldů, téměř okamžitě si je podmanila Luciánská aliance. Právě tito lidé k bráně cítili jistou zášť a věřili tomu, že z ní nemůže vyjít nic dobrého. Najednou se ale na bráně začaly rozsvěcovat zámky. Jakmile to přítomní viděli, okamžitě se od ní začali vzdalovat, až před prostorem brány nezbyl nikdo. Každý se schoval buďto do svých domů nebo ke známým či sousedům. Postupně se rozsvěcelo všech sedm krystalů. Poté z kruhu vyšlehl klasický modrý vír nestabilních částic, který se vzápětí ustálil. Několik sekund na to z horizontu událostí vyšla desetičlenná skupina, jež na svých uniformách měla insignie SG týmů. SG-5, následovaná SG-7ičkou, doktorem Danielem Jacksonem a podplukovníkem Davidem Deamonem, postupně sešla po kamenném schodišti. V pozadí všichni mohli slyšet zvuk právě se deaktivující brány. Všech deset pozemšťanů postupně vešlo na kamennou dlažbu, která se nacházela kolem brány. Všichni se rozhlíželi kolem sebe, nikoho však neviděli.
„Je tu vůbec někdo,“ protrhl ticho velící důstojník SG-7ičky.
„Pravděpodobně je zdejší obyvatelstvo plaché,“ odpověděl mu Daniel.
„Nebo se nás bojí,“ přidal se Deamon. To už ale z jednoho nedalekého domu vyšla mladší žena. Nedůvěřivě se podívala na pozemšťany. Posléze zamířila přímo k nim. Členové obou SG týmů na ni namířily své zbraně. Neznámá se zastavil a chtěla utéct pryč. Daniel stihnul včas zareagovat.
„Skloňte zbraně,“ přikázal. Vojáci uposlechli a hlavně svých zbraní namířily k zemi. „Ahoj. Nemusíš se nás bát. My ti neublížíme.“ Žena mu uvěřila a otočila se zpět směrem ke skupince. „Jmenuji se doktor Daniel Jackson. A ty?“ snažil se spřátelit. Dotyčná nevěděla, co si o tom má myslet, přesto se s Danielem pokoušela komunikovat.
„Já jsem Eira,“ přestavila se.
„To je pěkné jméno. Víš, hledáme tady čtyři naše lidi. Neviděla jsi je tu?“
„Ano. Nedávno tu byli cizinci, kteří měli stejné oblečení, jako máte i vy. Byli ale přepadeni a zajati Luciánskou aliancí.“
„A nevíš, kde jsou teď?“
„Byli odvedeni na jinou planetu.“
„Adresu asi nevíš, že?“
„Ale ano, vím.“ Daniela i zbytek pozemských jednotek to mile překvapilo.
„A mohla bys nám ji říct?“ Eira nic neřekla a přešla k ovládacímu panelu, Daniel ji následoval. Postupně mu ukázala sedm symbolů. Jackson si je pečlivě zapamatoval. Následně jí poděkoval a Eira odešla.
„Tak a co bude teď?“ zeptal se jeden z přítomných.
„No co. Jdeme pro ně. Nezapomínejte. My své lidi neopouštíme,“ odpověděl mu velitel SG-7ičky. Ostatní jen přikyvovali. Jackson pochopil. Než však vytočil adresu, kterou mu Eira ukázala, jako první kontaktoval Zemi. Brána se zanedlouho aktivovala a Daniel poslal skrz identifikační kód. Na druhé straně už v řídící místnosti stál generál Landry.
„Co se děje, doktore,“ začal velitel SGC.
„Přišli jsme na planetu, na které měla SG-9ítka provádět průzkum. Od jedné dívky jsme se dozvěděli, že byli napadeni a uneseni Luciánskou aliancí. Rovněž nám dala adresu planetu, na kterou byli odvedeni,“ vykreslil mu současnou situaci Daniel.
„Rozumím. Dávám Vám svolení. Přiveďte je domů,“ ozvalo se všem ve vysílačkách. Daniel a vůbec všichni takovou odpovědět očekávali.
„Děkuji, pane.“
„Hodně štěstí,“ popřál jim generál a brána se zanedlouho zavřela.
Po deaktivaci brány začal Daniel ihned zadávat adresu, kterou mu Eira ukázala. Zadávání proběhlo úspěšně a vytvořilo se stabilní spojení.
„Myslíte si, že je to ono?“ položil správnou otázku podplukovník Deamon.
„To zjistíme jen tehdy, když projdeme skrz.“
„Tak dobře, ale já půjdu první,“ nabídl se Deamon.
„Proč ty?“ ozval se velící SG-5tky.
„Protože když na druhé straně bude nějaký odpor, což přepokládám, tak Vás můžu ochránit.“ Všichni pochopili. Pak už se ale podplukovník Deamon odebral k již aktivované bráně. Ostatní šli za ním. Počkal, až se všichni seřadí, pak před sebe aktivoval telekinetickou bariéru a prošel skrz horizont událostí. Ostatní ho ihned následovali.
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, řídící místnost
Bájné město Antiků si poklidně plulo na hladině zdejšího oceánu. Byl opravdu krásný den. Slunce bylo vysoko na nebi a obloha téměř bez jediného mráčku. Každý, kdo měl volno, tohoto krásného počasí využil. Někteří tuto příležitost využili pro dodělání restů, jiní například pro četbu své oblíbené knihy nebo dokonce ke spánku. Většina z těch několika jedinců si ale vyšla na mola města a plně si užívali tepla, které jim zdejší hvězda poskytovala. Valná většina přišla chytat bronz, jelikož tohle byla jedna z mála šancí, jak si zbarvit kůži do příjemnějšího odstínu. Převážně se jednalo o ženskou část atlantského osazenstva. Mezi nimi se ale nacházeli i muži. Ti se nepřišli opalovat či vyvalovat, nýbrž se přišli podívat na opalující se doktorky, sestřičky, vojačky, techničky a vědkyně. Všichni seděli jen několik metrů od něžnějších poloviček a neustále na ně zírali. Není divu. Každá z přítomných měla perfektní postavu. Ženské si byly vědomy toho, že je chlapi očumují, a proto si jejich pozornosti plně užívaly. Laškovaly s nimi, vyměňovaly provokativní pohledy, různě pózovaly a zároveň se u toho podvědomě smály. Vojáci jim to opláceli svými zatnutými svaly, což ženské dostávalo do varu.
Ten, kdo zrovna v tento den schytal službu, byl Chuck. V duchu nadával, ale co mohl nadělat. Poklidně seděl v řídící místnosti a čekal na přílet Daedala, který měl z hyperprostoru vystoupit během příštích pěti minut. Necelou půl minutu před výstupem se do řídící místnosti dostavil i pan Woolsey.
„Tak jak to vypadá, Chucku?“ položil otázku hned, jakmile došel.
„Půl minuta do výstupu, pane,“ oznámil. Poté oba mlčky čekali na výstup pozemského křižníku. Odpočet se nachýlil k nule. Senzory zaznamenaly otevírající se hyperprostorové okno, z něhož vzápětí vyskočil Daedalos. Kormidelník udělal ladnou otočku kolem všech dvanácti auror, kdy hřbet lodi byl natočený k antickým bitevníkům. Následně loď navedl na stabilní orbit.
„Atlantido, tady plukovník Steven Caldwell. Žádám o povolení k přistání.“
„Tady Atlantida, povolení uděleno, severozápadní molo je vám k dispozici,“ ozvalo se z reproduktorů na můstku tři sta čtyřky. Kormidelník pochopil a začal s lodí sestupovat do atmosféry. Velmi brzy se posádce naskytl pohled na plující Atlantidu. Loď se přiblížila k městu na pět set metrů. Ti, jenž byli v tu dobu na jednom z mol, a odpočívali, se nyní kochali pohledem na přilétající pozemský klenot. Daedalos se chystal na dosednutí na molo, které bylo sousední od toho, kde se právě slunili někteří členové expedice. Přistání toho kolosu bylo samozřejmě doprovázeno silným poryvem větru, vyvolaným jak motory, tak samotnou lodí, která se v poměrně vysoké rychlosti prohnala kolem nich. Právě proto si museli držet klobouky, ručníky, jednoduše všelijaké věci, aby jim neulétly. Loď se ustálila jen několik desítek metrů nad molem. Vzápětí se vysunul „podvozek“ a plavidlo začalo dosedat na molo, až loď přistála. Následně se vypnuly motory a loď se utišila.
„Pane, přistání proběhlo úspěšně. Vypínám všechny nepotřebné systémy,“ oznámil Kleinman.
„Výborně. Zapněte interkom, “ přikázal Steven. Kormidelník splnil rozkaz svého nadřízeného.
„Hovoří k vám plukovník Caldwell. Úspěšně jsme přistáli. Noví členové expedice budou spolu se zásobami transportováni do města, zbytek posádky má až do odvolání volno,“ pronesl velitel prvního pozemského křižníku své řady.
„Transportujte zásoby, nové osazenstvo a mě do města,“ odvětil ke kormidelníkovi.
„Rozumím,“ odsouhlasil muž po jeho pravici. Vzápětí Kleinman splnil plukovníkovy rozkazy. Caldwella, nové pracovníky a zásoby v lodních skladech obalilo bíle světlo asgardského paprsku, který vše přenesl do města. Skupinka čítající dvaadvacet osob se spolu se Stevenem objevila v centru Atlantidy. Nových příchozích se ujali určení lidé a odvedli je do jejich předem vybraných pokojů. Plukovník zamířil po schodech nahoru za Woolseym.
„Stevene, rád tě zase vidím. Jak se vede? Jaká byla cesta?“ začal Richard.
„Já tebe taky, Richarde. Mám se fajn. Dlouhá a nudná,“ odpověděl plukovník na všechny jeho otázky.
„Že se vůbec ptám.“
„Koukám, že se nám pěkně rozrostla flotila.“
„A to ještě není všechno, na cestě je ještě dalších sedm lodí.“
„Wraithi s námi budou mít co dělat.“
„To je pravda, bohužel to vyvažují noví nepřátelé.“
„Ale aspoň je teď větší šance na vítězství.“ Richard pokynul hlavou.
„Nezajdeme na skleničku?“ položil další otázku Richard.
„Ale platíš.“ Oba dva se zasmáli a odešli do Woolseyho kanceláře.
Galaxie Mléčná dráha, neznámá soustava, planeta Luciánské aliance
Na první pohled planeta jako každá jiná, nebýt toho, že právě tuhle měla v držení Luciánská aliance. Necelých pět set metrů od zdejší hvězdné brány, která byla hlídána deseti luciánskými vojáky, se nacházelo obrovské skladiště na kassu. Součástí skladiště byl i menší podzemní komplex, který sloužil jako útočiště pro zdejšího „diktátora“. V tomto podzemním komplexu se mimo jiné nacházela i místnost, která sloužila jako, dalo by říci, velín celé planety. Právě v této místnosti se především nacházely všelijaké počítače, které přijímaly data o současné situaci jak na planetě, tak na orbitě, na které nyní hlídkovala dvojice hataků. Výjimkou u těchto luciánských staveb nebylo ani to, že zde byly přítomny věznice. Právě v těchto celách byl držen tým amerického letectva SG-9, tedy alespoň jeho zbylí tři členové. O smrt velitele pozemského týmu se postaral onen diktátor. Právě on se ještě spolu s dalšími pěti vojáky nacházel v jedné z cel, kde byli drženi zbylí tří členové SG-9ítky. Již dříve zmiňovaný velitel, major Morison, ležel na podlaze a byl značně pomlácený, bohužel mrtvý. Další člen SG-9ítky byl právě mučen a vyslýchán zdejším tyranem. Ostatní členové pozemského týmu byli drženi v šachu třemi strážnými, zbylí dva stáli u velitele.
„Nebudu to opakovat. Řekni mi přístupový kód pro ten štít na vaší bráně,“ začal s výslechem. Poručík před ním klečel na kolenou.
„Polib si,“ oponoval. Diktátor ho silně udeřil pěstí do obličeje. Navíc na ruce měl nasazeného, dalo by říct, boxera, takže rána byla o to bolestivější. Poručík vyplivl krev.
„Takže ty nebudeš spolupracovat?“
„Nikdy,“ vykřikl. Zároveň věděl, že si tím podepsal svůj ortel. Proto otočil hlavu ke zbylým dvou členům svého týmu. „Řekněte Daniele, že ji miluju.“ vyřkl svá poslední slova a zavřel oči a myslel na svou manželku. Diktátor vytasil ze svého pouzdra, které měl u pasu, zbraň a jednou ranou do hlavy chladnokrevně poručíka zabil. Poručík se okamžitě sesunul na podlahu, kde mu z hlavy začala vytékat krev. Zároveň sebou ještě lehce cukal.
„Tohoto odtáhněte pryč a přiveďte dalšího,“ rozkázal velitel. Dva chytli mrtvého pozemšťana za ruce a odtáhli ho tam, kde se nacházel velitel SG-9ítky. Jeho odtažení bylo doprovázeno krvavou čarou na podlaze, kterou za sebou zanechával. Zároveň se jeden voják chopil jednoho ze dvou zbývajících pozemšťanů a předvedl ho před velitele a donutil ho pokleknout. Kapitán zvedl hlavu vzhůru a pohrdavě se podíval do mučitelových očí.
„Nic ti neřeknu,“ prohlásil statečně pozemšťan.
„Ale řekneš.“ Z nedalekého stolku vzal kovovou tyč, která byla zakončena třemi hroty. Tyč přiložil na kapitána. Tomu ihned z očí i z pusy vytryskla žlutá záře. Kapitán zároveň začal křičet a svíjet se. Velitel na chvíli přestal. Kapitán ztěžka oddychoval. „Tak ještě jednou. Jaký je kód k tomu štítu.“
„Naser si,“ zároveň mu plivnul do tváře. Diktátor si znechuceně utřel sliny na jeho obličeji.
„Vybral sis sám.“ Už mu chtěl přiložit tyč opět k tělu, když k němu přišel jeden z vojáků.
„Pane, bránou prošli pozemšťané. Kladou silný odpor,“ oznámil.
„Kolik jich je?“ zeptal se.
„Deset, pane.“
„Jak může deset lidí klást silný odpor? Mají nějaká vozidla nebo lodě?“
„Ne, pane. Chrání je ale nějaké pole.“
„Pošlete proti nim všechny dostupné muže a zabijte je.“
„Ano, pane.“ Načež voják odešel plnit velitelovy rozkazy.
„Zavřete je zpátky do cely.“ přikázal diktátor a sám se odebral do svého bunkru, který byl zároveň i řídícím centrem, kde mohl celou situaci monitorovat.
O deset minut dříve
Brána byla aktivní a stráže okolo ní se měly na pozoru. Jako první se v horizontu událostí objevil podplukovník Deamon, který měl před sebou aktivovanou telekinetickou bariéru. Jakmile vojáci spatřili pozemskou uniformu, automaticky zahájili palbu. Podplukovníka to nepřekvapilo a pokračoval dále směrem od brány, aby umožnil průchod i ostatním pozemským jednotkám. Nemusel se příliš soustředit, aby byl schopen odolávat takovému odporu, podle něho směšného odporu. Hned, jakmile z modré louže začal vycházet i zbytek záchranného týmu, začalo se ofenzívou. Deamon, který stál zhruba v půlce kamenného schodiště vedoucího od brány, se staral jen o to, aby střely neprošly za jeho samotného. Ostatní ihned započali s palbou do luciánských řad. Jeden Lucián za druhým padal k zemi s mnohočetnými průstřely. Netrvalo dlouho a okolí brány bylo čisté. Pozemšťané se proto rychle vydali k nedaleké stavbě, ke skladu. Deamon šel ve středu skupiny a měl neustále aktivovanou bariéru, která nyní měla tvar bubliny a obklopovala tak všechny pozemské jednotky. Cestou potkali jen pár rolníků, kteří při pohledu na ně brali nohy na ramena. Došli až ke dveřím od skladiště, jeden z přítomných už chtěl dveře otevřít.
„Ne, já půjdu první.“ Deamon ho stihnul včas zastavit. Sám se tedy chopil kliky a otevřel dveře. Ve dveřích ho zasypalo značné množství střel z tyčových zbraní. Tohle podplukovník neočekával. Přesto však útoku odolal. Tahle neočekávaná akce ho donutila dát ruce před sebe a pravou nohu dozadu. Tím se zapřel. Následně zmobilizoval všechny své síly a vložil je do udržení bariéry. Rovněž ho to pořádně namíchlo, což ho ještě podpořilo. Pomocí telekineze jim vyrazil jejich zbraně z rukou. Poté proti nim vyslal telekinetickou vlnu. Ta je všechny smetla z cesty a odhodila o několik metrů dále. Všichni dopadli tak tvrdě, že upadli do bezvědomí a měli zlámaných několik kostí. Deamon počkal na ostatní a svižnějším krokem se vydali více do nitra skladiště. To už ale zněl všude poplach.
„Měli bychom sebou hodit,“ konstatoval Daniel.
„Nic tady ale není, jen samá kassa,“ prohodil velitel SG-7ičky, když se rozhlížel kolem sebe a viděl obrovské hromady špinavé kukuřice.
„Musí je držet někde jinde. Té holce jsme neměli věřit,“ odvětil jeden z přítomných. Daniela ale zaujaly dveře na nedaleké stěně.
„Jsme tu správně, jen musíme hledat,“ pronesl Jackson. Zároveň zamířil k železným dveřím, ostatní ho následovali. Všichni se ale neustále měli na pozoru. To především dávaly najevo zbraně namířené před sebe a rozhlížení se kolem sebe samotného. Daniel došel až ke dveřím a ihned se chopil páčky, která na první pohled sloužila k jejich otevření. Než však stačil pořádně zatáhnout a páčku, dveře se samy otevřely. Jackson rychle zareagoval a uskočil do strany. V ten samý okamžik se chopil své zbraně, jež byla zavěšena na jeho vestě. Bohužel pro něj vkročil do cesty právě vycházejícím Luciánům. Ti ihned začali dávat prsty na spouště a střílet na Daniela. Štěstěna nebo spíše Deamon stál při něm. David před Jacksona vyvolal telekinetickou bariéru a tím zachránil Danielovi život. Jackson bohužel neodešel z tohoto beze šrámu. Jedna kulka si našla cestu a trefila doktora do levé ruky. Naštěstí se jednalo o čistý průstřel, ale i tak začal Daniel krvácet. Ostatní se ihned chtěli pustit do nových nepřátel, Deamon je však předběhl. Všech pět Luciánů pomocí telekineze vynesl do výše několika metrů a pustil na zem. Jen několik centimetrů nad zemí je všechny zastavil, následně je pustil na podlahu. Pětice byla tak vystrašená, že se nezmohla na jediný odpor. David jim ještě odebral zbraně a poté přistoupil k jednomu z nich.
„Kde drží naše lidi?“ zeptal se nepříčetně. Onen voják se jen klepal strachy a snažil se odpovědět.
„Dole, dole ve vězení,“ odpověděl a stále se bál.
„No vidíte, jak lehce to šlo,“ řekl si spokojeně spíše sám pro sebe. Poté ze svého pouzdra na levé noze vytasil zat'nik'tel a každému z pětice věnoval jeden výstřel. Následně se odebral za Danielem, který byl v péči dvou vojáků, kteří mu právě ošetřovali jeho zraněnou ruku. Končetinu mu zaškrtili přímo nad ránou, krvácení přestalo. Poté mu ruku dali do šátku, který uvázali kolem jeho krku.
„Seš v pohodě?“ otázal se ustaraně Deamon.
„Jo jsem,“ opáčil statečně doktor. To byl pokyn pro všechny, že mohou pokračovat ve své misi. Deamon šel automaticky v čele s již předem aktivovanou telekinetickou bariérou. Prošli železným rámem dveří a po schodech začali sestupovat dolů do podzemí. Jako husy za sebou sešli až dolů, kde na ně čekala početná formace nepřátelských vojáků. David na nic nečekal, posílil svoji bariéru a vyšel jim vstříc. Očekával klasický odpor maximálně dvaceti vojáků. K jeho smůle se ale Luciáni dobře připravili. V ne moc široké chodbě na pozemské jednotky čekaly dvě řady luciánských vojáků, v jejichž středu stálo goa'uldské dělo. Jakmile se tomuto monstru v hledáčku objevil Deamon, jeho hlaveň se rozevřela. Malé blesky energie objely hlaveň a voják, jež měl na starost tuto zbraň, ihned vystřelil. Žlutá střela si to šinula rovnou k podplukovníkovi. David se na to patřičně připravil a ustál to více méně v pohodě. Jakmile se ale k dělu přidali i zbylí vojáci, začalo přituhovat. Jeho míra soustředění byla nesmírně vysoká. Navíc musel držet bariéru více roztáhlou, aby umožnil bezpečný příchod i zbylým členům záchranného týmu. Chodba byla bohužel stavěná tak, že neumožňovala nikam odbočit, či schovat se. Jednoduše holé zdi s žádnými výstupky.
„Na co čekáte?!“ zakřičel David. Ostatní se potřebovali patřičně zformovat, aby nedošlo k tomu, aby se nestřílelo do vlastních, kvůli stísněnému prostoru. Dva vojáci zaujali jakési postavení, které umožňovalo střelbu. Za několik okamžiků začaly létat první kulky z řad pozemšťanů. Bohužel pro SG jednotky byly Luciáni dobře ukrytí za pytli s pískem. Neustále se však snažili poslat k zemi alespoň někoho z nepřátelských vojáků. Největším problémem a hrozbou byla ale dělo. Právě to nejvíce oslabovalo podplukovníka.
„Granát,“ zařval velitel SG-7ičky. Načež odjistil dva granáty a hodil je po Luciánech. Granáty dokázaly doletět až k barikádě složené z pytlů písku. Oba explodovaly ve stejnou dobu. To, co se dělo dál, byl hotový masakr. Krev, končetiny, všelijaké části těl, to vše lítalo vzduchem. Krvavé fleky na zdech, kaluže krve na podlaze, části těl všude možně. Tohle pokoukání nebylo nic pro slabé žaludky. Přesto výbuch pár jedinců přežilo. Bylo jich přesně šest. Ti se okamžitě posbírali z podlahy a zaujali jakési bojové postavení. Jeden z nich se ujal obsluhy děla. Jakmile se prach usadil, začalo to vše na novo. Podplukovník toho měl ale dost. Bariéru posílil na maximum a vyslal ji proti zbylým vojákům, kteří byli ještě schopni klást odpor. Bariéra je odhodila několik desítek metrů dozadu, kde tvrdě dopadli, to už jim ale do zad směřovala další skupinka, čítající devět členů. Dříve než stihl kdokoliv cokoliv udělat, dva vojáci leželi na zemi mrtví. Zbylí stihli zareagovat včas a započali s tvrdou ofenzívou. Olověné kulky létaly proti nepřátelské straně. Naproti nim létaly projektily a energetické pulzy Luciánů, které se zastavovaly o již vytvořenou telekinetickou bariéru. Jelikož nebyl Deamon tak zatížen, mohl i on přispět. Zbylým čtyřem Luciánům vyrazil zbraně z rukou a tři z nich vynesl nahoru až ke stropu a pustil na zem. Ti ihned padli do bezvědomí. Onen jedinec, který byl ušetřen, měl ruce nad hlavou a zvolával, ať nestřílejí. Pozemské jednotky ho ihned obklíčily.
„Kde držíte naše lidi?“ Deamon zopakoval otázku, kterou řekl předešlému vojákovi.
„O několik chodeb dál,“ ukázal před sebe, „je rozcestí. Pak doleva a na konci dlouhé chodby jsou železné dveře,“ popsal cestu luciánský voják.
„Díky,“ poděkoval velitel SG-5tky a zároveň ho udeřil do zátylku svou M čtyřkou. Jeho bezvládné tělo se sesulo k zemi. Několik okamžiků na to se teď již osmičlenná skupina odebrala do míst, kde měla být SG-9ítka držena. Cestou narazili jen na slabý odpor v podobě tří nepřátelských vojáků. Ten se jim podařilo beze ztrát eliminovat. Zabočili do chodby, kde měly být železné dveře. Ty tam skutečně byly, ale byly hlídány dvěma strážnými. Deamon, ale i zbytek týmu to očekával. David se přesto nezastavoval. Před sebe vyvolal telekinetickou bariéru a klidně postupoval dál chodbou, ostatní šli za ním. Jakmile ho Luciáni spatřili, ihned začali zaměstnávat jím vyvolaný štít.
„Po dobrém to asi nepůjde,“ prohodil si spíše sám pro sebe podplukovník. Následně jim vyrazil zbraně z rukou a vznesl je oba do vzduchu. Když byli oba ve vzduchu, jednoduše s nimi o sebe praštil. Oba ztratili vědomí. Následně se začal pekelně soustředit. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale okolo dveří začaly objevovat pukliny. Ty se každou chvílí zvětšovaly. Celé jeho snažení vyústilo ve vyrvání dveří ze zdi. Tím umožnil okamžitý průchod k vězněnému týmu. Zbylí dva členové SG-9ítky zpozorněli již tehdy, když slyšeli střelbu. To, že se ve dveřích objevili jejich soukmenovci, je jen potěšilo. Jackson ihned přistoupil k cele, kde byli drženi.
„Jak jste na tom?“ položil základní otázku.
„Mučili nás, zabili majora a poručíka, nic jsme jim ale neřekli,“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice, jenž na tom psychicky nebyl nejlépe.
„V pořádku, dostaneme vás odsud,“ podplukovník Deamon pochopil a pomocí své schopnosti otevřel celu. Oba ihned vyšli a vzápětí jim byly dány zat'nik'tely. Všichni už mířili k východu, kapitán a taky člen SG-9ítky měl námitky.
„A co oni. Já je tady nenechám,“ ukázal směrem, kde ležela bezvládná těla majora a kapitána.
„Musíme je tady nechat, kapitáne, jinak se odsud živí nedostaneme,“ řekl mu velitel SG-5tky. Kapitán pochopil a leč nerad, tak i on zamířil k východu. Nyní se jednalo o rychlý ústup zpět k bráně. Chodbami postupovali co nejrychleji, samozřejmě s Deamonem v čele. Veškerý odpor, který nebyl nikterak velký, byl právě jím rychle likvidován. Dostali se až ke schodišti a rychle zamířili vzhůru. Proběhli skladiště, minuli omráčené Luciány a zamířili ke dveřím, které vedly přímo ven ze skladiště. Ty byly otevřené. Nikdo se nezastavoval a pokračovalo se dál. Už od skladiště byla vidět brána. Co všem udělalo vrásky na čele, byly jednotky Luciánů nastoupené několik metrů před bránou, navíc ve vzduchu poletovalo několik kluzáků a Al’Keshů. Všichni se ukryli necelých čtyři sta metrů od brány za velkým balvanem a začali projednávat taktiku.
„Nevypadá to dobře, pánové,“ začal Deamon.
„Musíme na ně zaútočit z více stran,“ přidal se velící SG-7ičky.
„Ti vojáci mi starost nedělají, spíše se bojím o Al’Keshe a kluzáky. Ty nás můžou smést z cesty okamžitě,“ projevil obavy David.
„Musíme být neustále v pohybu, jedině tak máme šanci. Rozdělíme se do čtyř skupin. Munice byste měli mít dost. Já se budu snažit na sebe přilákat pozornost, ostatní se prostřílí skrz. Nějaké námitky?“ Podplukovník představil svůj plán, nikdo neměl žádné dotazy či připomínky a každý se začal připravovat. Všichni přebili a nachystali si zásobníky tak, aby je měli po ruce. Nakonec se pozemšťané ještě rozdělili do čtyř skupin. Tři byly po třech, přičemž čtvrtou tvořil sám Deamon. Na tři všichni vyběhli z krytí a začali rychle směřovat k bráně. Všichni běželi tak rychle, jak jen mohli. Jednotlivé týmy měly mezi sebou rozestupy nanejvýš padesát metrů. Čím víc ale směřovaly k bráně, jejich rozestupy se zmenšovaly. Stále však zbývalo více jak dvě stě metrů a pořád se nic nedělo. Jakmile se překonala hranice sto padesáti metrů, padly první výstřely. Jeden ze členů Sg-7ičky zkusil štěstí a i z takové velké vzdálenosti pokropil Luciány. Pár kulek si našlo cestu a jeden nepřítel se odporoučel na onen svět. Po tomhle incidentu se zapojili i ostatní. Jak Luciánská aliance, tak pozemšťané. Podplukovník, který fungoval jako podpora, většinou stavěl telekinetické bariéry tam, kde si myslel, že kulky a energetické pulzy poletí. Nějakou dobu se mu to dařilo, než na sebe přitáhnul pozornost. Tohle celou dobu chtěl. Více jak polovina luciánských jednotek se přeorientovala na Deamona. Ostatní tedy získali příležitost pustit se plně do Luciánů. Ztráty ovšem nebyly jen na znepřátelené straně. Umíralo se i v řadách pozemšťanů. Jednoho příslušníka amerického letectva zastřeli a dva zabila plazmová bomba shozená z Al’Keshe. Pomalu, ale jistě docházela munice, naštěstí zbývalo posledních pár vojáků, ale i ti nakonec padli. Hrozba, kterou byly kluzáky a Al’Keshe, stále setrvávala a svými nálety se snažila zabít pozemské jednotky. Daniel už v tu dobu ale zadával adresu Země. Všech sedm symbolů zdravou rukou v mžiku namačkal a zmáčkl červené tlačítko uprostřed panelu. Stabilní červí díra se vytvořila a on mohl poslat identifikační kód. Jakmile tak učinil, ihned se rozběhl k bráně. Když to viděli i ostatní, udělali to samé. Všichni vběhli do horizontu událostí a zbýval jen podplukovník Deamon, který kryl jejich ústup. Zrovna se mu s velkým vypětím sil podařilo vykrýt nálet jednoho z kluzáků, který na něj vystřelil dva žluté pulzy. Ale se stále aktivovanou telekinetickou bariérou pomalu couval k bráně. K jeho smůle se na něj právě řítil jeden z Al’Keshů. Pilotovi se nálet zdařil a plazmovou bombou zasáhl místo přímo před Deamonem, před bariérou. Podplukovníkovy schopnosti polevily. Tohle bylo na něj přespříliš. Bariéra se téměř v mžiku vytratila a vlivem exploze byl zároveň odhozen dozadu. To, co se mu přihodilo, by se dalo nazvat štěstím v neštěstí. Odhozený Deamon proletěl v poměrně vysoké rychlosti horizontem událostí. Se stejnou rychlostí, se kterou do brány vletěl, takovou i vyletěl. Na druhé straně narazil do bezpečnostního skla a v bezvědomý spadl na zem. Vzápětí se iris zavřela a brána deaktivovala.
Galaxie Mléčná dráha, P85-597, oblast okolo brány
Na první pohled zcela obyčejná planeta. Celé toto vesmírné těleso, nebo spíše jen jeho část, procházelo podzimem. Téměř všechny listnaté stromy, které byly na planetě k vidění, již měly většinu listů opadaných. Teplé rána byla pryč a dny se zkracovaly. Na planetě se nacházelo značné množství měst, ale i vesnic, jež svým vzhledem a architekturou připomínaly období, kterému se na Zemi říká „Vrcholný středověk.“ Vývoj společnosti by byl mnohem dál, nebýt toho, že planeta byla v mocenských spárech Luciánské aliance. Hvězdná brána se nacházela uprostřed jednoho z větších měst a klasicky byla umístěna na kamenném podstavci. O několik metrů dál se nacházel ovládací panel. Většina lidí, jak v této, ale i v jiných galaxiích, kde se sítě bran nachází, si bez tohohle dopravního prostředku svůj život nedokázala představit, avšak zdejší obyvatelé si jí ani nevšímali a raději se jí obloukem vyhýbali. Pro většinu to byl průchod pro ty, kteří je donutili jim sloužit. Když se planetu a její obyvatele podařilo osvobodit od Goa'uldů, téměř okamžitě si je podmanila Luciánská aliance. Právě tito lidé k bráně cítili jistou zášť a věřili tomu, že z ní nemůže vyjít nic dobrého. Najednou se ale na bráně začaly rozsvěcovat zámky. Jakmile to přítomní viděli, okamžitě se od ní začali vzdalovat, až před prostorem brány nezbyl nikdo. Každý se schoval buďto do svých domů nebo ke známým či sousedům. Postupně se rozsvěcelo všech sedm krystalů. Poté z kruhu vyšlehl klasický modrý vír nestabilních částic, který se vzápětí ustálil. Několik sekund na to z horizontu událostí vyšla desetičlenná skupina, jež na svých uniformách měla insignie SG týmů. SG-5, následovaná SG-7ičkou, doktorem Danielem Jacksonem a podplukovníkem Davidem Deamonem, postupně sešla po kamenném schodišti. V pozadí všichni mohli slyšet zvuk právě se deaktivující brány. Všech deset pozemšťanů postupně vešlo na kamennou dlažbu, která se nacházela kolem brány. Všichni se rozhlíželi kolem sebe, nikoho však neviděli.
„Je tu vůbec někdo,“ protrhl ticho velící důstojník SG-7ičky.
„Pravděpodobně je zdejší obyvatelstvo plaché,“ odpověděl mu Daniel.
„Nebo se nás bojí,“ přidal se Deamon. To už ale z jednoho nedalekého domu vyšla mladší žena. Nedůvěřivě se podívala na pozemšťany. Posléze zamířila přímo k nim. Členové obou SG týmů na ni namířily své zbraně. Neznámá se zastavil a chtěla utéct pryč. Daniel stihnul včas zareagovat.
„Skloňte zbraně,“ přikázal. Vojáci uposlechli a hlavně svých zbraní namířily k zemi. „Ahoj. Nemusíš se nás bát. My ti neublížíme.“ Žena mu uvěřila a otočila se zpět směrem ke skupince. „Jmenuji se doktor Daniel Jackson. A ty?“ snažil se spřátelit. Dotyčná nevěděla, co si o tom má myslet, přesto se s Danielem pokoušela komunikovat.
„Já jsem Eira,“ přestavila se.
„To je pěkné jméno. Víš, hledáme tady čtyři naše lidi. Neviděla jsi je tu?“
„Ano. Nedávno tu byli cizinci, kteří měli stejné oblečení, jako máte i vy. Byli ale přepadeni a zajati Luciánskou aliancí.“
„A nevíš, kde jsou teď?“
„Byli odvedeni na jinou planetu.“
„Adresu asi nevíš, že?“
„Ale ano, vím.“ Daniela i zbytek pozemských jednotek to mile překvapilo.
„A mohla bys nám ji říct?“ Eira nic neřekla a přešla k ovládacímu panelu, Daniel ji následoval. Postupně mu ukázala sedm symbolů. Jackson si je pečlivě zapamatoval. Následně jí poděkoval a Eira odešla.
„Tak a co bude teď?“ zeptal se jeden z přítomných.
„No co. Jdeme pro ně. Nezapomínejte. My své lidi neopouštíme,“ odpověděl mu velitel SG-7ičky. Ostatní jen přikyvovali. Jackson pochopil. Než však vytočil adresu, kterou mu Eira ukázala, jako první kontaktoval Zemi. Brána se zanedlouho aktivovala a Daniel poslal skrz identifikační kód. Na druhé straně už v řídící místnosti stál generál Landry.
„Co se děje, doktore,“ začal velitel SGC.
„Přišli jsme na planetu, na které měla SG-9ítka provádět průzkum. Od jedné dívky jsme se dozvěděli, že byli napadeni a uneseni Luciánskou aliancí. Rovněž nám dala adresu planetu, na kterou byli odvedeni,“ vykreslil mu současnou situaci Daniel.
„Rozumím. Dávám Vám svolení. Přiveďte je domů,“ ozvalo se všem ve vysílačkách. Daniel a vůbec všichni takovou odpovědět očekávali.
„Děkuji, pane.“
„Hodně štěstí,“ popřál jim generál a brána se zanedlouho zavřela.
Po deaktivaci brány začal Daniel ihned zadávat adresu, kterou mu Eira ukázala. Zadávání proběhlo úspěšně a vytvořilo se stabilní spojení.
„Myslíte si, že je to ono?“ položil správnou otázku podplukovník Deamon.
„To zjistíme jen tehdy, když projdeme skrz.“
„Tak dobře, ale já půjdu první,“ nabídl se Deamon.
„Proč ty?“ ozval se velící SG-5tky.
„Protože když na druhé straně bude nějaký odpor, což přepokládám, tak Vás můžu ochránit.“ Všichni pochopili. Pak už se ale podplukovník Deamon odebral k již aktivované bráně. Ostatní šli za ním. Počkal, až se všichni seřadí, pak před sebe aktivoval telekinetickou bariéru a prošel skrz horizont událostí. Ostatní ho ihned následovali.
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, řídící místnost
Bájné město Antiků si poklidně plulo na hladině zdejšího oceánu. Byl opravdu krásný den. Slunce bylo vysoko na nebi a obloha téměř bez jediného mráčku. Každý, kdo měl volno, tohoto krásného počasí využil. Někteří tuto příležitost využili pro dodělání restů, jiní například pro četbu své oblíbené knihy nebo dokonce ke spánku. Většina z těch několika jedinců si ale vyšla na mola města a plně si užívali tepla, které jim zdejší hvězda poskytovala. Valná většina přišla chytat bronz, jelikož tohle byla jedna z mála šancí, jak si zbarvit kůži do příjemnějšího odstínu. Převážně se jednalo o ženskou část atlantského osazenstva. Mezi nimi se ale nacházeli i muži. Ti se nepřišli opalovat či vyvalovat, nýbrž se přišli podívat na opalující se doktorky, sestřičky, vojačky, techničky a vědkyně. Všichni seděli jen několik metrů od něžnějších poloviček a neustále na ně zírali. Není divu. Každá z přítomných měla perfektní postavu. Ženské si byly vědomy toho, že je chlapi očumují, a proto si jejich pozornosti plně užívaly. Laškovaly s nimi, vyměňovaly provokativní pohledy, různě pózovaly a zároveň se u toho podvědomě smály. Vojáci jim to opláceli svými zatnutými svaly, což ženské dostávalo do varu.
Ten, kdo zrovna v tento den schytal službu, byl Chuck. V duchu nadával, ale co mohl nadělat. Poklidně seděl v řídící místnosti a čekal na přílet Daedala, který měl z hyperprostoru vystoupit během příštích pěti minut. Necelou půl minutu před výstupem se do řídící místnosti dostavil i pan Woolsey.
„Tak jak to vypadá, Chucku?“ položil otázku hned, jakmile došel.
„Půl minuta do výstupu, pane,“ oznámil. Poté oba mlčky čekali na výstup pozemského křižníku. Odpočet se nachýlil k nule. Senzory zaznamenaly otevírající se hyperprostorové okno, z něhož vzápětí vyskočil Daedalos. Kormidelník udělal ladnou otočku kolem všech dvanácti auror, kdy hřbet lodi byl natočený k antickým bitevníkům. Následně loď navedl na stabilní orbit.
„Atlantido, tady plukovník Steven Caldwell. Žádám o povolení k přistání.“
„Tady Atlantida, povolení uděleno, severozápadní molo je vám k dispozici,“ ozvalo se z reproduktorů na můstku tři sta čtyřky. Kormidelník pochopil a začal s lodí sestupovat do atmosféry. Velmi brzy se posádce naskytl pohled na plující Atlantidu. Loď se přiblížila k městu na pět set metrů. Ti, jenž byli v tu dobu na jednom z mol, a odpočívali, se nyní kochali pohledem na přilétající pozemský klenot. Daedalos se chystal na dosednutí na molo, které bylo sousední od toho, kde se právě slunili někteří členové expedice. Přistání toho kolosu bylo samozřejmě doprovázeno silným poryvem větru, vyvolaným jak motory, tak samotnou lodí, která se v poměrně vysoké rychlosti prohnala kolem nich. Právě proto si museli držet klobouky, ručníky, jednoduše všelijaké věci, aby jim neulétly. Loď se ustálila jen několik desítek metrů nad molem. Vzápětí se vysunul „podvozek“ a plavidlo začalo dosedat na molo, až loď přistála. Následně se vypnuly motory a loď se utišila.
„Pane, přistání proběhlo úspěšně. Vypínám všechny nepotřebné systémy,“ oznámil Kleinman.
„Výborně. Zapněte interkom, “ přikázal Steven. Kormidelník splnil rozkaz svého nadřízeného.
„Hovoří k vám plukovník Caldwell. Úspěšně jsme přistáli. Noví členové expedice budou spolu se zásobami transportováni do města, zbytek posádky má až do odvolání volno,“ pronesl velitel prvního pozemského křižníku své řady.
„Transportujte zásoby, nové osazenstvo a mě do města,“ odvětil ke kormidelníkovi.
„Rozumím,“ odsouhlasil muž po jeho pravici. Vzápětí Kleinman splnil plukovníkovy rozkazy. Caldwella, nové pracovníky a zásoby v lodních skladech obalilo bíle světlo asgardského paprsku, který vše přenesl do města. Skupinka čítající dvaadvacet osob se spolu se Stevenem objevila v centru Atlantidy. Nových příchozích se ujali určení lidé a odvedli je do jejich předem vybraných pokojů. Plukovník zamířil po schodech nahoru za Woolseym.
„Stevene, rád tě zase vidím. Jak se vede? Jaká byla cesta?“ začal Richard.
„Já tebe taky, Richarde. Mám se fajn. Dlouhá a nudná,“ odpověděl plukovník na všechny jeho otázky.
„Že se vůbec ptám.“
„Koukám, že se nám pěkně rozrostla flotila.“
„A to ještě není všechno, na cestě je ještě dalších sedm lodí.“
„Wraithi s námi budou mít co dělat.“
„To je pravda, bohužel to vyvažují noví nepřátelé.“
„Ale aspoň je teď větší šance na vítězství.“ Richard pokynul hlavou.
„Nezajdeme na skleničku?“ položil další otázku Richard.
„Ale platíš.“ Oba dva se zasmáli a odešli do Woolseyho kanceláře.
Galaxie Mléčná dráha, neznámá soustava, planeta Luciánské aliance
Na první pohled planeta jako každá jiná, nebýt toho, že právě tuhle měla v držení Luciánská aliance. Necelých pět set metrů od zdejší hvězdné brány, která byla hlídána deseti luciánskými vojáky, se nacházelo obrovské skladiště na kassu. Součástí skladiště byl i menší podzemní komplex, který sloužil jako útočiště pro zdejšího „diktátora“. V tomto podzemním komplexu se mimo jiné nacházela i místnost, která sloužila jako, dalo by říci, velín celé planety. Právě v této místnosti se především nacházely všelijaké počítače, které přijímaly data o současné situaci jak na planetě, tak na orbitě, na které nyní hlídkovala dvojice hataků. Výjimkou u těchto luciánských staveb nebylo ani to, že zde byly přítomny věznice. Právě v těchto celách byl držen tým amerického letectva SG-9, tedy alespoň jeho zbylí tři členové. O smrt velitele pozemského týmu se postaral onen diktátor. Právě on se ještě spolu s dalšími pěti vojáky nacházel v jedné z cel, kde byli drženi zbylí tří členové SG-9ítky. Již dříve zmiňovaný velitel, major Morison, ležel na podlaze a byl značně pomlácený, bohužel mrtvý. Další člen SG-9ítky byl právě mučen a vyslýchán zdejším tyranem. Ostatní členové pozemského týmu byli drženi v šachu třemi strážnými, zbylí dva stáli u velitele.
„Nebudu to opakovat. Řekni mi přístupový kód pro ten štít na vaší bráně,“ začal s výslechem. Poručík před ním klečel na kolenou.
„Polib si,“ oponoval. Diktátor ho silně udeřil pěstí do obličeje. Navíc na ruce měl nasazeného, dalo by říct, boxera, takže rána byla o to bolestivější. Poručík vyplivl krev.
„Takže ty nebudeš spolupracovat?“
„Nikdy,“ vykřikl. Zároveň věděl, že si tím podepsal svůj ortel. Proto otočil hlavu ke zbylým dvou členům svého týmu. „Řekněte Daniele, že ji miluju.“ vyřkl svá poslední slova a zavřel oči a myslel na svou manželku. Diktátor vytasil ze svého pouzdra, které měl u pasu, zbraň a jednou ranou do hlavy chladnokrevně poručíka zabil. Poručík se okamžitě sesunul na podlahu, kde mu z hlavy začala vytékat krev. Zároveň sebou ještě lehce cukal.
„Tohoto odtáhněte pryč a přiveďte dalšího,“ rozkázal velitel. Dva chytli mrtvého pozemšťana za ruce a odtáhli ho tam, kde se nacházel velitel SG-9ítky. Jeho odtažení bylo doprovázeno krvavou čarou na podlaze, kterou za sebou zanechával. Zároveň se jeden voják chopil jednoho ze dvou zbývajících pozemšťanů a předvedl ho před velitele a donutil ho pokleknout. Kapitán zvedl hlavu vzhůru a pohrdavě se podíval do mučitelových očí.
„Nic ti neřeknu,“ prohlásil statečně pozemšťan.
„Ale řekneš.“ Z nedalekého stolku vzal kovovou tyč, která byla zakončena třemi hroty. Tyč přiložil na kapitána. Tomu ihned z očí i z pusy vytryskla žlutá záře. Kapitán zároveň začal křičet a svíjet se. Velitel na chvíli přestal. Kapitán ztěžka oddychoval. „Tak ještě jednou. Jaký je kód k tomu štítu.“
„Naser si,“ zároveň mu plivnul do tváře. Diktátor si znechuceně utřel sliny na jeho obličeji.
„Vybral sis sám.“ Už mu chtěl přiložit tyč opět k tělu, když k němu přišel jeden z vojáků.
„Pane, bránou prošli pozemšťané. Kladou silný odpor,“ oznámil.
„Kolik jich je?“ zeptal se.
„Deset, pane.“
„Jak může deset lidí klást silný odpor? Mají nějaká vozidla nebo lodě?“
„Ne, pane. Chrání je ale nějaké pole.“
„Pošlete proti nim všechny dostupné muže a zabijte je.“
„Ano, pane.“ Načež voják odešel plnit velitelovy rozkazy.
„Zavřete je zpátky do cely.“ přikázal diktátor a sám se odebral do svého bunkru, který byl zároveň i řídícím centrem, kde mohl celou situaci monitorovat.
O deset minut dříve
Brána byla aktivní a stráže okolo ní se měly na pozoru. Jako první se v horizontu událostí objevil podplukovník Deamon, který měl před sebou aktivovanou telekinetickou bariéru. Jakmile vojáci spatřili pozemskou uniformu, automaticky zahájili palbu. Podplukovníka to nepřekvapilo a pokračoval dále směrem od brány, aby umožnil průchod i ostatním pozemským jednotkám. Nemusel se příliš soustředit, aby byl schopen odolávat takovému odporu, podle něho směšného odporu. Hned, jakmile z modré louže začal vycházet i zbytek záchranného týmu, začalo se ofenzívou. Deamon, který stál zhruba v půlce kamenného schodiště vedoucího od brány, se staral jen o to, aby střely neprošly za jeho samotného. Ostatní ihned započali s palbou do luciánských řad. Jeden Lucián za druhým padal k zemi s mnohočetnými průstřely. Netrvalo dlouho a okolí brány bylo čisté. Pozemšťané se proto rychle vydali k nedaleké stavbě, ke skladu. Deamon šel ve středu skupiny a měl neustále aktivovanou bariéru, která nyní měla tvar bubliny a obklopovala tak všechny pozemské jednotky. Cestou potkali jen pár rolníků, kteří při pohledu na ně brali nohy na ramena. Došli až ke dveřím od skladiště, jeden z přítomných už chtěl dveře otevřít.
„Ne, já půjdu první.“ Deamon ho stihnul včas zastavit. Sám se tedy chopil kliky a otevřel dveře. Ve dveřích ho zasypalo značné množství střel z tyčových zbraní. Tohle podplukovník neočekával. Přesto však útoku odolal. Tahle neočekávaná akce ho donutila dát ruce před sebe a pravou nohu dozadu. Tím se zapřel. Následně zmobilizoval všechny své síly a vložil je do udržení bariéry. Rovněž ho to pořádně namíchlo, což ho ještě podpořilo. Pomocí telekineze jim vyrazil jejich zbraně z rukou. Poté proti nim vyslal telekinetickou vlnu. Ta je všechny smetla z cesty a odhodila o několik metrů dále. Všichni dopadli tak tvrdě, že upadli do bezvědomí a měli zlámaných několik kostí. Deamon počkal na ostatní a svižnějším krokem se vydali více do nitra skladiště. To už ale zněl všude poplach.
„Měli bychom sebou hodit,“ konstatoval Daniel.
„Nic tady ale není, jen samá kassa,“ prohodil velitel SG-7ičky, když se rozhlížel kolem sebe a viděl obrovské hromady špinavé kukuřice.
„Musí je držet někde jinde. Té holce jsme neměli věřit,“ odvětil jeden z přítomných. Daniela ale zaujaly dveře na nedaleké stěně.
„Jsme tu správně, jen musíme hledat,“ pronesl Jackson. Zároveň zamířil k železným dveřím, ostatní ho následovali. Všichni se ale neustále měli na pozoru. To především dávaly najevo zbraně namířené před sebe a rozhlížení se kolem sebe samotného. Daniel došel až ke dveřím a ihned se chopil páčky, která na první pohled sloužila k jejich otevření. Než však stačil pořádně zatáhnout a páčku, dveře se samy otevřely. Jackson rychle zareagoval a uskočil do strany. V ten samý okamžik se chopil své zbraně, jež byla zavěšena na jeho vestě. Bohužel pro něj vkročil do cesty právě vycházejícím Luciánům. Ti ihned začali dávat prsty na spouště a střílet na Daniela. Štěstěna nebo spíše Deamon stál při něm. David před Jacksona vyvolal telekinetickou bariéru a tím zachránil Danielovi život. Jackson bohužel neodešel z tohoto beze šrámu. Jedna kulka si našla cestu a trefila doktora do levé ruky. Naštěstí se jednalo o čistý průstřel, ale i tak začal Daniel krvácet. Ostatní se ihned chtěli pustit do nových nepřátel, Deamon je však předběhl. Všech pět Luciánů pomocí telekineze vynesl do výše několika metrů a pustil na zem. Jen několik centimetrů nad zemí je všechny zastavil, následně je pustil na podlahu. Pětice byla tak vystrašená, že se nezmohla na jediný odpor. David jim ještě odebral zbraně a poté přistoupil k jednomu z nich.
„Kde drží naše lidi?“ zeptal se nepříčetně. Onen voják se jen klepal strachy a snažil se odpovědět.
„Dole, dole ve vězení,“ odpověděl a stále se bál.
„No vidíte, jak lehce to šlo,“ řekl si spokojeně spíše sám pro sebe. Poté ze svého pouzdra na levé noze vytasil zat'nik'tel a každému z pětice věnoval jeden výstřel. Následně se odebral za Danielem, který byl v péči dvou vojáků, kteří mu právě ošetřovali jeho zraněnou ruku. Končetinu mu zaškrtili přímo nad ránou, krvácení přestalo. Poté mu ruku dali do šátku, který uvázali kolem jeho krku.
„Seš v pohodě?“ otázal se ustaraně Deamon.
„Jo jsem,“ opáčil statečně doktor. To byl pokyn pro všechny, že mohou pokračovat ve své misi. Deamon šel automaticky v čele s již předem aktivovanou telekinetickou bariérou. Prošli železným rámem dveří a po schodech začali sestupovat dolů do podzemí. Jako husy za sebou sešli až dolů, kde na ně čekala početná formace nepřátelských vojáků. David na nic nečekal, posílil svoji bariéru a vyšel jim vstříc. Očekával klasický odpor maximálně dvaceti vojáků. K jeho smůle se ale Luciáni dobře připravili. V ne moc široké chodbě na pozemské jednotky čekaly dvě řady luciánských vojáků, v jejichž středu stálo goa'uldské dělo. Jakmile se tomuto monstru v hledáčku objevil Deamon, jeho hlaveň se rozevřela. Malé blesky energie objely hlaveň a voják, jež měl na starost tuto zbraň, ihned vystřelil. Žlutá střela si to šinula rovnou k podplukovníkovi. David se na to patřičně připravil a ustál to více méně v pohodě. Jakmile se ale k dělu přidali i zbylí vojáci, začalo přituhovat. Jeho míra soustředění byla nesmírně vysoká. Navíc musel držet bariéru více roztáhlou, aby umožnil bezpečný příchod i zbylým členům záchranného týmu. Chodba byla bohužel stavěná tak, že neumožňovala nikam odbočit, či schovat se. Jednoduše holé zdi s žádnými výstupky.
„Na co čekáte?!“ zakřičel David. Ostatní se potřebovali patřičně zformovat, aby nedošlo k tomu, aby se nestřílelo do vlastních, kvůli stísněnému prostoru. Dva vojáci zaujali jakési postavení, které umožňovalo střelbu. Za několik okamžiků začaly létat první kulky z řad pozemšťanů. Bohužel pro SG jednotky byly Luciáni dobře ukrytí za pytli s pískem. Neustále se však snažili poslat k zemi alespoň někoho z nepřátelských vojáků. Největším problémem a hrozbou byla ale dělo. Právě to nejvíce oslabovalo podplukovníka.
„Granát,“ zařval velitel SG-7ičky. Načež odjistil dva granáty a hodil je po Luciánech. Granáty dokázaly doletět až k barikádě složené z pytlů písku. Oba explodovaly ve stejnou dobu. To, co se dělo dál, byl hotový masakr. Krev, končetiny, všelijaké části těl, to vše lítalo vzduchem. Krvavé fleky na zdech, kaluže krve na podlaze, části těl všude možně. Tohle pokoukání nebylo nic pro slabé žaludky. Přesto výbuch pár jedinců přežilo. Bylo jich přesně šest. Ti se okamžitě posbírali z podlahy a zaujali jakési bojové postavení. Jeden z nich se ujal obsluhy děla. Jakmile se prach usadil, začalo to vše na novo. Podplukovník toho měl ale dost. Bariéru posílil na maximum a vyslal ji proti zbylým vojákům, kteří byli ještě schopni klást odpor. Bariéra je odhodila několik desítek metrů dozadu, kde tvrdě dopadli, to už jim ale do zad směřovala další skupinka, čítající devět členů. Dříve než stihl kdokoliv cokoliv udělat, dva vojáci leželi na zemi mrtví. Zbylí stihli zareagovat včas a započali s tvrdou ofenzívou. Olověné kulky létaly proti nepřátelské straně. Naproti nim létaly projektily a energetické pulzy Luciánů, které se zastavovaly o již vytvořenou telekinetickou bariéru. Jelikož nebyl Deamon tak zatížen, mohl i on přispět. Zbylým čtyřem Luciánům vyrazil zbraně z rukou a tři z nich vynesl nahoru až ke stropu a pustil na zem. Ti ihned padli do bezvědomí. Onen jedinec, který byl ušetřen, měl ruce nad hlavou a zvolával, ať nestřílejí. Pozemské jednotky ho ihned obklíčily.
„Kde držíte naše lidi?“ Deamon zopakoval otázku, kterou řekl předešlému vojákovi.
„O několik chodeb dál,“ ukázal před sebe, „je rozcestí. Pak doleva a na konci dlouhé chodby jsou železné dveře,“ popsal cestu luciánský voják.
„Díky,“ poděkoval velitel SG-5tky a zároveň ho udeřil do zátylku svou M čtyřkou. Jeho bezvládné tělo se sesulo k zemi. Několik okamžiků na to se teď již osmičlenná skupina odebrala do míst, kde měla být SG-9ítka držena. Cestou narazili jen na slabý odpor v podobě tří nepřátelských vojáků. Ten se jim podařilo beze ztrát eliminovat. Zabočili do chodby, kde měly být železné dveře. Ty tam skutečně byly, ale byly hlídány dvěma strážnými. Deamon, ale i zbytek týmu to očekával. David se přesto nezastavoval. Před sebe vyvolal telekinetickou bariéru a klidně postupoval dál chodbou, ostatní šli za ním. Jakmile ho Luciáni spatřili, ihned začali zaměstnávat jím vyvolaný štít.
„Po dobrém to asi nepůjde,“ prohodil si spíše sám pro sebe podplukovník. Následně jim vyrazil zbraně z rukou a vznesl je oba do vzduchu. Když byli oba ve vzduchu, jednoduše s nimi o sebe praštil. Oba ztratili vědomí. Následně se začal pekelně soustředit. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale okolo dveří začaly objevovat pukliny. Ty se každou chvílí zvětšovaly. Celé jeho snažení vyústilo ve vyrvání dveří ze zdi. Tím umožnil okamžitý průchod k vězněnému týmu. Zbylí dva členové SG-9ítky zpozorněli již tehdy, když slyšeli střelbu. To, že se ve dveřích objevili jejich soukmenovci, je jen potěšilo. Jackson ihned přistoupil k cele, kde byli drženi.
„Jak jste na tom?“ položil základní otázku.
„Mučili nás, zabili majora a poručíka, nic jsme jim ale neřekli,“ vyhrkl ze sebe jeden z dvojice, jenž na tom psychicky nebyl nejlépe.
„V pořádku, dostaneme vás odsud,“ podplukovník Deamon pochopil a pomocí své schopnosti otevřel celu. Oba ihned vyšli a vzápětí jim byly dány zat'nik'tely. Všichni už mířili k východu, kapitán a taky člen SG-9ítky měl námitky.
„A co oni. Já je tady nenechám,“ ukázal směrem, kde ležela bezvládná těla majora a kapitána.
„Musíme je tady nechat, kapitáne, jinak se odsud živí nedostaneme,“ řekl mu velitel SG-5tky. Kapitán pochopil a leč nerad, tak i on zamířil k východu. Nyní se jednalo o rychlý ústup zpět k bráně. Chodbami postupovali co nejrychleji, samozřejmě s Deamonem v čele. Veškerý odpor, který nebyl nikterak velký, byl právě jím rychle likvidován. Dostali se až ke schodišti a rychle zamířili vzhůru. Proběhli skladiště, minuli omráčené Luciány a zamířili ke dveřím, které vedly přímo ven ze skladiště. Ty byly otevřené. Nikdo se nezastavoval a pokračovalo se dál. Už od skladiště byla vidět brána. Co všem udělalo vrásky na čele, byly jednotky Luciánů nastoupené několik metrů před bránou, navíc ve vzduchu poletovalo několik kluzáků a Al’Keshů. Všichni se ukryli necelých čtyři sta metrů od brány za velkým balvanem a začali projednávat taktiku.
„Nevypadá to dobře, pánové,“ začal Deamon.
„Musíme na ně zaútočit z více stran,“ přidal se velící SG-7ičky.
„Ti vojáci mi starost nedělají, spíše se bojím o Al’Keshe a kluzáky. Ty nás můžou smést z cesty okamžitě,“ projevil obavy David.
„Musíme být neustále v pohybu, jedině tak máme šanci. Rozdělíme se do čtyř skupin. Munice byste měli mít dost. Já se budu snažit na sebe přilákat pozornost, ostatní se prostřílí skrz. Nějaké námitky?“ Podplukovník představil svůj plán, nikdo neměl žádné dotazy či připomínky a každý se začal připravovat. Všichni přebili a nachystali si zásobníky tak, aby je měli po ruce. Nakonec se pozemšťané ještě rozdělili do čtyř skupin. Tři byly po třech, přičemž čtvrtou tvořil sám Deamon. Na tři všichni vyběhli z krytí a začali rychle směřovat k bráně. Všichni běželi tak rychle, jak jen mohli. Jednotlivé týmy měly mezi sebou rozestupy nanejvýš padesát metrů. Čím víc ale směřovaly k bráně, jejich rozestupy se zmenšovaly. Stále však zbývalo více jak dvě stě metrů a pořád se nic nedělo. Jakmile se překonala hranice sto padesáti metrů, padly první výstřely. Jeden ze členů Sg-7ičky zkusil štěstí a i z takové velké vzdálenosti pokropil Luciány. Pár kulek si našlo cestu a jeden nepřítel se odporoučel na onen svět. Po tomhle incidentu se zapojili i ostatní. Jak Luciánská aliance, tak pozemšťané. Podplukovník, který fungoval jako podpora, většinou stavěl telekinetické bariéry tam, kde si myslel, že kulky a energetické pulzy poletí. Nějakou dobu se mu to dařilo, než na sebe přitáhnul pozornost. Tohle celou dobu chtěl. Více jak polovina luciánských jednotek se přeorientovala na Deamona. Ostatní tedy získali příležitost pustit se plně do Luciánů. Ztráty ovšem nebyly jen na znepřátelené straně. Umíralo se i v řadách pozemšťanů. Jednoho příslušníka amerického letectva zastřeli a dva zabila plazmová bomba shozená z Al’Keshe. Pomalu, ale jistě docházela munice, naštěstí zbývalo posledních pár vojáků, ale i ti nakonec padli. Hrozba, kterou byly kluzáky a Al’Keshe, stále setrvávala a svými nálety se snažila zabít pozemské jednotky. Daniel už v tu dobu ale zadával adresu Země. Všech sedm symbolů zdravou rukou v mžiku namačkal a zmáčkl červené tlačítko uprostřed panelu. Stabilní červí díra se vytvořila a on mohl poslat identifikační kód. Jakmile tak učinil, ihned se rozběhl k bráně. Když to viděli i ostatní, udělali to samé. Všichni vběhli do horizontu událostí a zbýval jen podplukovník Deamon, který kryl jejich ústup. Zrovna se mu s velkým vypětím sil podařilo vykrýt nálet jednoho z kluzáků, který na něj vystřelil dva žluté pulzy. Ale se stále aktivovanou telekinetickou bariérou pomalu couval k bráně. K jeho smůle se na něj právě řítil jeden z Al’Keshů. Pilotovi se nálet zdařil a plazmovou bombou zasáhl místo přímo před Deamonem, před bariérou. Podplukovníkovy schopnosti polevily. Tohle bylo na něj přespříliš. Bariéra se téměř v mžiku vytratila a vlivem exploze byl zároveň odhozen dozadu. To, co se mu přihodilo, by se dalo nazvat štěstím v neštěstí. Odhozený Deamon proletěl v poměrně vysoké rychlosti horizontem událostí. Se stejnou rychlostí, se kterou do brány vletěl, takovou i vyletěl. Na druhé straně narazil do bezpečnostního skla a v bezvědomý spadl na zem. Vzápětí se iris zavřela a brána deaktivovala.
Korekci provedl opět SPeeDy, za což mu velice děkuji.
Komentáře všeho druhu jsou vítány.
