Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
rozhodl jsem se s Vámi podělit o mou povídku, pro kterou ale zatím hledám patřičný název, takže kdyby měl někdo nějaký nápad, jen ať prosím napíše.
Povídka se odehrává v současnosti, tedy v roce 2011, krátce po epizodě Seizure a dva roky po epizodě Enemy at the Gate. Bude se odehrávat napříč Mléčnou dráhou a Pegasem, děj SGU do ní bude zasahovat jen částečně. Řeším zde takové otázky, jako co se dělo v Pegasu poté, co se Atlantida vrátila na Zemi.
Je to má vůbec první povídka, takže budu vděčný za jakoukoliv kritiku.
První část
Okolo modravého plynného giganta v klidu plula skupina čtyř generačních lodí Cestovatelů. Na můstku jedné z nich postávala Larrin, jedna z předních vůdců tohoto kočovného národa. Zadumaně pozorovala hvězdy na jejich temném podkladu, když ji překvapil wraithský úl, který se z ničeho nic vynořil z hyperprostoru a začal pálit.
„Aktivujte štíty!“ zakřičela rázná velitelka, ale to už jedna z lodí explodovala po přibližně dvou zásazích. Patřila kapitánu Lugii, která byla jednou z vůbec nejzkušenějších členů flotily. Tuto ztrátu jim Larrin rozhodně nenechala projít. Okamžitě nařídila úhybné manévry v kombinaci s nepřestávajícím bombardováním trupu úlu.
Wraihti se ovšem také jen tak nedali a do boje vyslali dva doprovodné křižníky a desítky stíhaček. Během chvíle se bojiště proměnilo v pole trosek. Cestovatelé přišli o další loď a s posledníma dvěma se Larrin rozhodla uprchnout do hyperprostoru. Nepřátelský úl zůstal prakticky nedotčen.
„Co s tebou sakra je, Shepparde?!“ velitelka naštvaně kopla do jedné z počítačových konzolí a zamířila si to do své kajuty. Uběhly skoro dva roky a po Atlantidě ani po pozemské expedici nebylo ani slechu. Panoval všeobecný názor, že zbaběle opustili galaxii, bez ohledu na masakr, který tím dovolili způsobit.
Larrin si ani nestihla pořádně odpočinout, když s ní začala lomcovat její sestřenice a první důstojník, Sera. Vypadala vyděšeně a stejně tak i zněla.
„Došla zpráva od Errana,“ koktala ze sebe, zatímco Larrin vyskakovala ze svého nepohodlného lůžka, „Kolonie byla napadena!“
Larrin zděšeně zamrkala a okamžitě se dala rychlým krokem na můstek. Kde už mohla mluvit přímo z Erranem, stárnoucím radním, který velel kolonizaci jedné ze zdánlivě bezpečných planet.
„Errane! Jak jste na tom?“
„Larrin? Larrin, jsi to ty? Ani nevíš, jak moc rád tě slyším. Objevili se z ničeho nic! Nejmíň tři velké úly! První vlnu se nám podařilo odrazit, ale… ztratili jsme tolik lidí. Potřebujeme vás tady, okamžitě!“
„Jsme na cestě, ale obávám se, že vám budeme k ničemu. Také jsme si zrovna prošli bojem. Jeden úl. Přišli jsme o dvě lodě.“
„A Lugia, má dcera?“ odpovědí mu bylo dlouhé mlčení, „Ach!“
„Je mi to moc líto, Errane.“
„Co to zařízení, které jste našli? Ten artefakt Předků? Myslíš, že by nám mohl v této situaci pomoci?“
„Ani nevíme, k čemu má vlastně sloužit. A i kdybychom to věděli, bude trvat nějakou dobu, než přijdeme na to, jak jej použít.“
„Máš pravdu,“ přitakal zklamaný radní se zoufalstvím v hlase, „Poslouchej! My už jsme ztraceni, ale vy stále máte šanci přežít! Chci…“
„Errane…“
„Nepřerušuj mě, Larrin! Mluvím za celou radu. Shromážděte co nejvíce lidí a dejte vědět Koalici, že Wraithové zase nabývají na síle!“
„Co s tím má Koalice co společného? Jsou jen banda nevyzbrojených vidláků!“
„Ne s Genii v čele. Pamatuj, mohou to být stejně dobří přátelé jako konkurenti. Zastavili útok na Alba Zon.“
„Dobrá. Ať jsou Předci při Vás.“
„I při Vás má drahá, i při Vás,“ hlesl už spíše polohlasně Erran a s jeho posledními slovy se jejich spojení přerušilo. Larrin si už v tu chvíli moc dobře uvědomovala, že už za pár minut může být Kolonie minulostí. Ty dva roky byly pro celou galaxii počátkem dalšího období temna. Nebyl zde ani náznak naděje, snad jen ten přístroj Antiků, který larrininy lidé získali od překupníka na jednom zaostalém světu. Erran jí ho náhle připomněl a tak opět předala velení Seře a vydala se do laboratoře, kde její přední vědec a technik Boros ono zařízení zkoumal.
Byla to velká půlkulovitá věc s modrým špičatým krystalem uprostřed. Po obvodu měla jakési žlábky, do kterých se ne úplně náhodou vešly kameny, které rytím vzdáleně připomínaly kyrys brouka.
„Je to pravda?“ zeptal se Boros, když konečně od jednoho z kamenů odvrátil oči, „Že Kolonie byla zničena?“
„Napadena,“ opravila jej, „Klepy se šíří rychle.“
„Tohle je malá loď, veliteli.“
„Míříme teď k Latiře, spojit se s Koalicí,“ vyzradila a vypadalo to, že vědec už se dalších vysvětlení nedožaduje. Proto stočila rozhovor zpět k artefaktu: „Rada si myslí, že by to mohlo sloužit jako zbraň?“ vzala do ruky jeden z kamenů a začala si s ním pohrávat.
„Opatrně,“ nebylo to napomenutí, spíš připomínka, „Nemyslím si. Podle mě je to spíš generátor silového pole nebo možná nějaký druh komunikátoru. Každopádně cítím, že tomu brzy přijdu na kloub.“
„Může na tom stát naše budoucnost. Takže když se ti to podaří, nezapomeň mi dát vědět,“ pokusila se o jakýsi druh povzbuzujícího úsměvu a dala se na odchod, když si ale vzpomněla na kámen, který si předtím vzala ze stolu. Položila jej do žlábku na přístroji, kam dle ní skutečně patřil, avšak v tu chvíli jakoby se ocitla na úplně jiném místě.
Zděšeně se rozhlížela po místnosti plné technologie a nábytku, jaký v životě neviděla. Na sobě měla podivnou flekatou uniformu a na stole vedle ní leželo zrcátko, do kterého když se podívala, neviděla sebe, nýbrž ženu přibližně v jejím věku, s vlasy staženými do přísného drdolu.
„Slečna Armstrongová? Neočekávali jsme vás tak brzy, madam,“ ozval se kdosi za jejími zády. Larrin sebou cukla a pohlédla do očí černého vojáka. Znaky, které měl na uniformě, jí byly odkudsi povědomé. V tu chvíli si uvědomila, že se právě nejspíš nějakým způsobem přenesla na Zemi, o které jí vyprávěl Sheppard.
„Ne, ne. Já nejsem,“ koktala ze sebe a přitom přemýšlela jak to nejlépe vysvětlit, „Jsem Larrin, z Cestovatelů. Chci okamžitě mluvit s podplukovníkem Johnem Sheppardem!“
Okolo modravého plynného giganta v klidu plula skupina čtyř generačních lodí Cestovatelů. Na můstku jedné z nich postávala Larrin, jedna z předních vůdců tohoto kočovného národa. Zadumaně pozorovala hvězdy na jejich temném podkladu, když ji překvapil wraithský úl, který se z ničeho nic vynořil z hyperprostoru a začal pálit.
„Aktivujte štíty!“ zakřičela rázná velitelka, ale to už jedna z lodí explodovala po přibližně dvou zásazích. Patřila kapitánu Lugii, která byla jednou z vůbec nejzkušenějších členů flotily. Tuto ztrátu jim Larrin rozhodně nenechala projít. Okamžitě nařídila úhybné manévry v kombinaci s nepřestávajícím bombardováním trupu úlu.
Wraihti se ovšem také jen tak nedali a do boje vyslali dva doprovodné křižníky a desítky stíhaček. Během chvíle se bojiště proměnilo v pole trosek. Cestovatelé přišli o další loď a s posledníma dvěma se Larrin rozhodla uprchnout do hyperprostoru. Nepřátelský úl zůstal prakticky nedotčen.
„Co s tebou sakra je, Shepparde?!“ velitelka naštvaně kopla do jedné z počítačových konzolí a zamířila si to do své kajuty. Uběhly skoro dva roky a po Atlantidě ani po pozemské expedici nebylo ani slechu. Panoval všeobecný názor, že zbaběle opustili galaxii, bez ohledu na masakr, který tím dovolili způsobit.
Larrin si ani nestihla pořádně odpočinout, když s ní začala lomcovat její sestřenice a první důstojník, Sera. Vypadala vyděšeně a stejně tak i zněla.
„Došla zpráva od Errana,“ koktala ze sebe, zatímco Larrin vyskakovala ze svého nepohodlného lůžka, „Kolonie byla napadena!“
Larrin zděšeně zamrkala a okamžitě se dala rychlým krokem na můstek. Kde už mohla mluvit přímo z Erranem, stárnoucím radním, který velel kolonizaci jedné ze zdánlivě bezpečných planet.
„Errane! Jak jste na tom?“
„Larrin? Larrin, jsi to ty? Ani nevíš, jak moc rád tě slyším. Objevili se z ničeho nic! Nejmíň tři velké úly! První vlnu se nám podařilo odrazit, ale… ztratili jsme tolik lidí. Potřebujeme vás tady, okamžitě!“
„Jsme na cestě, ale obávám se, že vám budeme k ničemu. Také jsme si zrovna prošli bojem. Jeden úl. Přišli jsme o dvě lodě.“
„A Lugia, má dcera?“ odpovědí mu bylo dlouhé mlčení, „Ach!“
„Je mi to moc líto, Errane.“
„Co to zařízení, které jste našli? Ten artefakt Předků? Myslíš, že by nám mohl v této situaci pomoci?“
„Ani nevíme, k čemu má vlastně sloužit. A i kdybychom to věděli, bude trvat nějakou dobu, než přijdeme na to, jak jej použít.“
„Máš pravdu,“ přitakal zklamaný radní se zoufalstvím v hlase, „Poslouchej! My už jsme ztraceni, ale vy stále máte šanci přežít! Chci…“
„Errane…“
„Nepřerušuj mě, Larrin! Mluvím za celou radu. Shromážděte co nejvíce lidí a dejte vědět Koalici, že Wraithové zase nabývají na síle!“
„Co s tím má Koalice co společného? Jsou jen banda nevyzbrojených vidláků!“
„Ne s Genii v čele. Pamatuj, mohou to být stejně dobří přátelé jako konkurenti. Zastavili útok na Alba Zon.“
„Dobrá. Ať jsou Předci při Vás.“
„I při Vás má drahá, i při Vás,“ hlesl už spíše polohlasně Erran a s jeho posledními slovy se jejich spojení přerušilo. Larrin si už v tu chvíli moc dobře uvědomovala, že už za pár minut může být Kolonie minulostí. Ty dva roky byly pro celou galaxii počátkem dalšího období temna. Nebyl zde ani náznak naděje, snad jen ten přístroj Antiků, který larrininy lidé získali od překupníka na jednom zaostalém světu. Erran jí ho náhle připomněl a tak opět předala velení Seře a vydala se do laboratoře, kde její přední vědec a technik Boros ono zařízení zkoumal.
Byla to velká půlkulovitá věc s modrým špičatým krystalem uprostřed. Po obvodu měla jakési žlábky, do kterých se ne úplně náhodou vešly kameny, které rytím vzdáleně připomínaly kyrys brouka.
„Je to pravda?“ zeptal se Boros, když konečně od jednoho z kamenů odvrátil oči, „Že Kolonie byla zničena?“
„Napadena,“ opravila jej, „Klepy se šíří rychle.“
„Tohle je malá loď, veliteli.“
„Míříme teď k Latiře, spojit se s Koalicí,“ vyzradila a vypadalo to, že vědec už se dalších vysvětlení nedožaduje. Proto stočila rozhovor zpět k artefaktu: „Rada si myslí, že by to mohlo sloužit jako zbraň?“ vzala do ruky jeden z kamenů a začala si s ním pohrávat.
„Opatrně,“ nebylo to napomenutí, spíš připomínka, „Nemyslím si. Podle mě je to spíš generátor silového pole nebo možná nějaký druh komunikátoru. Každopádně cítím, že tomu brzy přijdu na kloub.“
„Může na tom stát naše budoucnost. Takže když se ti to podaří, nezapomeň mi dát vědět,“ pokusila se o jakýsi druh povzbuzujícího úsměvu a dala se na odchod, když si ale vzpomněla na kámen, který si předtím vzala ze stolu. Položila jej do žlábku na přístroji, kam dle ní skutečně patřil, avšak v tu chvíli jakoby se ocitla na úplně jiném místě.
Zděšeně se rozhlížela po místnosti plné technologie a nábytku, jaký v životě neviděla. Na sobě měla podivnou flekatou uniformu a na stole vedle ní leželo zrcátko, do kterého když se podívala, neviděla sebe, nýbrž ženu přibližně v jejím věku, s vlasy staženými do přísného drdolu.
„Slečna Armstrongová? Neočekávali jsme vás tak brzy, madam,“ ozval se kdosi za jejími zády. Larrin sebou cukla a pohlédla do očí černého vojáka. Znaky, které měl na uniformě, jí byly odkudsi povědomé. V tu chvíli si uvědomila, že se právě nejspíš nějakým způsobem přenesla na Zemi, o které jí vyprávěl Sheppard.
„Ne, ne. Já nejsem,“ koktala ze sebe a přitom přemýšlela jak to nejlépe vysvětlit, „Jsem Larrin, z Cestovatelů. Chci okamžitě mluvit s podplukovníkem Johnem Sheppardem!“
Už se nemůůůůžu dočkááát! 
