První
22.4.2040, 05:12
Systém QuattuorMezi stovkami, ba tisíci kusy trosek a mrtvol se vakuem pohybovala Cheryl. Všechny kontrolky na rozhraní brnění se mohly zbláznit, když signalizovaly nefunkční systémy, povrch pancíře začínal mrznout a uvnitř rychle docházel kyslík. Pomalou nekontrolovatelnou rotací plula vesmírem a občas zahlédla části stále zuřící bitvy.
Wraithové i přes ztrátu Meropis vítězili a decimovali flotilu lidstva. Babylon, poslední naděje, byl pod neustálým útokem několika desítek hive ship a palbu také opětoval. V jeho blízkosti bojoval Victus a snažil se ulevit městskému štítu, ale neúspěšně. Aurora zkusila navázat kontakt s Victem, nebo Phoenixem, ale vysílačka nefungovala a Phoenix někam zmizel.
Naprázdno zalapala po dechu. Brnění již bylo plné oxidu uhličitého, skrz na skrz promrzlé a nefunční. Začala ztrácet vědomí, zavřela oči a snažila se získat poslední trošku kyslíku. V hlavě se neustále opakovala jediná myšlenka... „Pryč...Pryč. Pryč! Musím pryč!“
V dálce za bitvou se otevřela hyperprostorová okna a z nich vystupovaly lesklé lodě ostrých křivek. Mezi troskami města se objevil jasný záblesk, který ve svém okolí způsobil prostorovou turbulenci a všechny úlomky přitáhl k sobě. Když zhasnul, začaly se na jeho místě srážet.
Čas XX.XX.XXXX, XX:XX
Místo: neznáméV hlubinách zasněženého nočního lesa se dva metry nad zemí objevil zářící objekt a stále rostl. Když dosáhl velikosti lidského těla, zhasnul. Prostor kolem se zavlnil a promrzlé brnění dopadlo na vrchol malé skály, kde se rozbilo na několik kusů. Cheryl chvíli bez hnutí ležela v ledových střepech, až po chvíli bylo ve tmě slyšet zalapání po dechu.
Z jejích namodralých rtů vyšel obláček kondenzované páry. Postavila se a rozhlédla se hlubokou nocí. Viděla sice lépe než člověk, ale ne dost na to, aby se zorientovala. Zkřížila třesoucí se paže na hrudi a jen ve spodním prádle opatrně sestoupila ze skály, kde překontrolovala sněhový nános. Musel mít více jak metr...
Na neznámém území, v zimě, v noci, bez prostředků a bez možnosti orientace. Výcvik měl pro tuhle situaci jediné řešení, zakopat se. Pod skálou našla mohutnou vrstvu sněhu, vedle které se pokusila vyhrabat otvor pomocí telekineze. Její síly ji však odmítaly poslouchat a tak byla nucena holýma rukama odhrabávat sníh. Prokopala se až k zemině a pak otočila směr kopání vodorovně s ní. Prohrabala úzký tunel do vrstvy sněhu u skály, jednou zatočila o devadesát stupňů a na konci vytvořila kulovitý prostor dostatečně velký pro odpočinek.
Stěny malé místnůstky potřebovaly být utuženy. Normálně by použila zapalovač, nebo svíčku, jejíž teplo by vytvořilo tenkou pevnou vrstvu, ale neměla ani jedno. Pokusila se pyrokinezí zapálit svou dlaň, avšak neúspěšně. Po chvíli soustředění ji po prstech přejel slabý plamen, ale hned zase uhasnul. Nepřicházelo v úvahu, že by takhle vytopila místnost.
Vysoukala se tedy ven a ve stále se prohlubující zimě hledala nějaké větvičky, avšak neůspěšně. Všechny byly pod metrem sněhu. Až na jednom stromě dosáhnula na nízko rostoucí větev. Ulomila ji tedy a vyšplhala na skálu, kde se objevila. Nohou rozhrnula zbytky brnění, jenž už začínalo rozmrzat. Jen zádový krunýř zůstal nepoškozený. Posunula ho tedy nabok a ze zbytku úlomků vybrala oddělené pružné části.
Naložila je na krunýř a odtáhla ke své skrýši. Protáhla se dovnitř, zpřelámala krátkou větvičku na několik kousků a jeden z nich sevřela v dlani. Soustředila se na vytvoření plamene. Ten se po pár okamžicích skutečně objevil, zablikal a zase zmizel. Žhnul však dostatečně na to, aby dřívko vzplálo. Rychle jej položila na kousek brnění a když bylo kousek před vyhořením, přiložila dalši kousíček.
Slabý konstantní plamen sněhovou dutinu neroztavil, ale zpevnil její stěny a lehce prostor vyhřál. Po pár minutách, kdy dohořel i poslední kousek, provedla poslední úpravy. Zahrnula vchod sněhem a nechala jen malý otvor pro vzduch. Na podlahu umístila krunýř, obložila ho ostatními zbytky brnění a lehnula si na ně stočená do klubíčka. Prochladlá a vysílená rychle usnula a mohla jen doufat, že se i probudí.
Sny, které se jí tu noc zdály, působily až příliš reálně. V chaotických výjevech a záblescích sledovala historii těch miliónů Wraithů, které zabila na Meropis. Obrazy vzpomínek uvízly v její hlavě a teď se draly na povrch. Když se na ni vrhnul jeden ze zmutovaných Arino, se škubnutím se probudila. Hrudník se rychle zvedal, sen působil tak reálně... Otočila hlavu na bok a v malém otvoru si všimnula denního světla. Natočila se proti vchodu a pokusila se sníh prorazit telekinezí, ale stále neúspěšně. Použila tedy dlaně, vytvořila průlez do chodby a vytáhla se ven.
Bylo chladné ráno a mráz štípal na holé kůži. V porovnání s noční plíživou zimou zlepšení. Ve slunečním svitu si konečně mohla prohlédnout okolí, ale nezjistila o moc víc než v noci. Stála uprostřed lesa a neměla žádný možný způsob orientace. Mezi sněhovými mraky zahlédla slunce nad obzorem a vydala se směrem na východ.
Neušla ani sto metrů, když cosi zaslechla. Zaposlouchala se a rozpoznala mužské hlasy a zvuk pochodu, jenž k ní z dálky nesl vítr. Otočila se tedy tím směrem a s chodidly propadajícími se ve sněhu vyrazila, jak nejrychleji mohla. Lehké omrzliny z předešlé noci se začínaly zhoršovat, na nohou rostly narudlé puchýře a promrzlá kůže se zdírala a odkrývala maso. Hlasy se tichem nesly na mnohem větší vzdálenost než se zdálo. Bez jakékoliv možnosti zahřátí se brodila sněhem, někdy až po pas zabořená v bílé duchně a nechávala za sebou krvavé stopy.
Z bolesti a mrazu začínala být dezorientovaná a několikrát pozměnila směr chůze. Konečně mezi stromy zahlédla prázdný prostor a s maximálním vysílením se k němu prodrala. Zastavila ve středu několik desítek metrů širokého pásu, jenž se táhl lesem kam až oko dohlédlo. Sněhová pokrývka měla jen necelých dvacet centimetrů a místy bylo vidět dláždění... cesta.
Na jedné straně zahlédla v dálce se pohybující útvar, ten který slyšela pochodovat. Neměla moc na výběr a vydala se jim naproti. Po několika desítkách metrů její tělo probliklo jasnou modří a tvář se zkroutila bolestí. Upadla na kolena, chvíli se v pozici udržela a nakonec se vyvrátila obličejem do sněhu a zůstala ležet bez hnutí...
Z bezvědomí se probudila s hlasitým bolestným výkřikem. Ležela na slámě ve voze taženém koňmi, mezi zuby ji kdosi strčil kus dřeva a její nohou vystřelovala prudká bolest přicházející z prstů. Cítila dva páry rukou tlačící ji k zemi, aby se neškubala. Bolest byla tak obrovská, že nemohla ani plakat. Vykřikla a opět ztratila vědomí.
Když po několika hodinách nabyla vědomí, ležela na slámě přikryta kožešinou a oblečena do něčeho šedivého. Bez pohybu zírala na plátěnou střechu povozu a sledovala paprsky procházející skrz. Byla úplně sama a když se zkusila pohnout, zjistila, že jí v tom cosi brání. Na předloktí měla připevněna masivní železná pouta, alespoň se tedy posadila.
Pohledem zastavila na pravé noze, jejíž chodidlo bylo omotané bílými hadry prosáklymi krví. Vzpomenula si na brutální zážitky, než ztratila vědomí a zkusila pohnout prsty. Přes štiplavou bolest si nemohla být jistá, ale necítila prostředníček a malíček. Krev v ní začala vařit, kdyby jí dali pár hodin v klidu, určitě by se vyléčila sama... S roustoucím vztekem se přišoupnula k okrajové plachtě a loktem ji nadzvedla, jak jí to jen pouta dovolila. Zahlédla pochodující vojáky s meči, v kožených i kovových brněních. Podle okolního hluku jich musely být tisíce. Zase si lehnula a začala si dávat dohromady všechno, co se událo od bitvy o Quattuor. Zírala na plachtu vozu, spojovala střípky vzpomínek a za rytmického drkotání vozu usnula.
Hned po probuzení zaregistrovala, že není slyšet pochod a vůz stojí. Přes plachtu procházelo světlo ohňů a bylo slyšet hovor a zpěv. Armáda se na noc utábořila. Až teď si všimnula, že s ní je ve voze ještě někdo, v šeru však nerozpoznala přesnější rysy. Osoba, hned jak si všimnula, že je Cheryl vzhůru, vyskočila z vozu. Nemělo cenu řešit, co to mělo znamenat a tak si prohlédla svou nohu. Byla čerstvě převázaná a nešlo vidět krev.
Netrvalo to ani pět minut, než se vchod do vozu rozevřel. V něm stál vysoký, snědý muž s krátkým plnovousem a kudrnatými vlasy. Rozkázal svému doprovodu zůstat venku, přítáhl si jednu z beden, usadil se a latinsky se zeptal:
„Co tady pohledáváš?“
Cheryl na něj vyvalila oči. Poznala jazyk a po chvíli přemýšlení porozumněla i slovům. Latina naštěstí vycházela z posledního Antického dialektu. Lehce se zakoktala, když odpovídala.
„Pomohlo by, kdybych věděla kde je ‘tady.‘ Jestli se mohu zeptat... Kdo jste vy?“
Muž se postavil a nedůvěřivě si ji prohlédnul, vypadal nebezpečně, ale v jeho tváři se zračila moudrost.
„Každý Říman ví, kdo jsem. Každý zná mou tvář! Tak si nezahrávéj a odpověz.“
Cheryl dala do hlasu veškerou nevinnost a bezmoc, kterou dokázala vykouzlit.
„Já opravdu netuším, kde jsem...“
Muž si sednul zpět na krabici a mluvil spíše sám se sebou.
„Rozhodně nepatříš k sedlákům... Příliš upravená. Lesklé, čisté blond vlasy, hrdé rysy. Ale co by tady dělala žena Římských boháčů?“
Cheryl se sice zarazila nad blond vlasy, ale nedávala nic najevo a jen poslouchala. Muž se chystal pokračovat, když se z venku ozvalo volání:
„Kde je generál? Kde je Hannibal?“
Muž se otočil a zavolal:
„Tady!“
Hned nato vstal a vystoupil z vozu. Aurora přes plachtu slyšela muže podávat hlášení.
„Generále, právě se vrátil náš špeh. Pět dní pochodu od Cannae se nachází Římské legie, při nejmenším osmdesát tisíc!“
Muži někam odešli a Cheryl si shodila pramen vlasů do obličeje, opravdu byly blond... V její hlavě se ozvala myšlenka, kterou dlouho potlačovala:
„Hannibal? Římské legie? Cannae? Vždyť to bylo 216 před naším letopočtem...“
Plachta ve vchodu se opět rozevřela, ale tentokrát do vozu vlezli čtyři vojáci a jeden z nich zavrčel:
„Hmmm, říkali že je to kus, ale ne takhle.“
S výrazem beránka si je prohlédla a bylo ji jasné, proč přišli. Pod kožešinou uchopila řetěz pout oběma rukama a čekala. Jeden z vojáků hlídal před vozem, zatímco druhý přišel blíž a po cestě povoloval kalhoty se slovy:
„Konečně nějaká zábava...“
Když si k ní klekl, objevil se na její tváři škodolibý úsměv. Vší silou škubnula za řetěz pout a vytrhnula jej z dřevěné stěny vozu. Vyskočila na nohy a obmotala želízka kolem mužova krku. Další dva se na ni vrhli a vytasili krátké zahnuté nože. Otočila přiškrceného muže a použila ho jako štít. Jeden z jeho společníků už nestihl zastavit úder a bodnul ho do hrudníku, ve kterém zůstal nůž zaklíněný. Cheryl uvolnila sevření a řetězem zastavila bodný útok druhého muže. Hned poté uchopila jeho zápěstí, nůž mu vykroutila z ruky a několikrát jej bodla do oblasti srdce. Voják se sesypal na svého kolegu a Aurora pár údery odzbrojila i třetího a jeho vlastní dýku mu zarazila do krku.
Čtvrtý voják, který hlídal před vozem, slyšel rámus a nakouknul dovnitř co se děje. Právě v čas, aby viděl Cheryl dorazit třetího muže.. Začal šátrat kolem pasu a hledal dýku. Když ji našel, vyhoupnul se do vozu a chtěl zaůtočit. Aurora se však v jasně modrém záblesku rozplynula, zase objevila a s bolestným výrazem sjela na podlahu. Voják vyvalil oči, upustil svou zbraň do kaluže krve, skočil z vozu dolů a s výkřiky:
„Čarodějnice! Čarodějnice!“ uháněl pryč z tábora. Bylo slyšet, že se k vozu sbíhají vojáci zjistit, co se stalo. Cheryl i přes ostrou bolest celého těla jednala velice duchapřítomně. Rychle roztrhla své oblečení na několika místech, zamazala si obličej špínou z podlahy, lehla si na slámu a začala plakat, což nedalo při takové bolesti moc práce.
Plachta vozu se rozevřela, venku bylo vidět několik desítek vojáků a dovnitř vlezl Hannibal. Podíval se na trojici mrtvých mužů a na zuboženou plačící Cheryl krčící se v rohu. Kleknul si k ní, položil ji ruku na hlavu a zašeptal:
„Co se stalo?“
Slzy z očí pomalu přestávaly ztékat a když uznala za vhodné, že už hrála divadlo dostatečně dlouho, odpověděla:
„Ti... ti čtyři mě chtěli... chtěli...“
„Na to jsem přišel taky... Jak to, že jsou mrtví?“
„Nevím... Začali se hádat... asi se nemohli dohodnout, kdo půjde první, když jeden z nich vytáhl nůž. Během chvilky žil jen jeden z nich... Když slyšel přibíhat strážné, tak zpanikařil a vyběhl někam ven...“
Po její tváři ztékaly velké slzy. Hannibal se postavil a vztekle zavrčel:
„Zatracení galští žoldáci!“
Došel k okraji vozu a rozdal rozkazy.
„Okamžitě najděte toho čtvrtého! Nějaká hlídka ho musela vidět... a ukliďte ty mrtvoly.“
Vrátil se k Cheryl, zabalil ji do kožešiny a zvedl v náručí. Když s ní seskočil z vozu, přitočil se k němu jeho pobočník a pošeptal:
„To ji chcete vzít k sobě generále? Nevíme, kdo to je!“
„Je to zubožená bezbranná žena, kterou chtěli znásilnit. Co víc chceš vědět?!“
Prošel napříč táborem a v jeho středu zašel do rozlehlého stanu, kde ji položil na rozložené kožešiny hned vedle ohniště. Cheryl byla při nejmenším překvapena. Nikdy by ji nenapadlo, že Hannibal může být tak “moderní“ muž... Postavil k ní nádobu s vodou, aby si mohla opláchnout obličej a zeptal se:
„Jak dlouho jsi nejedla?“
Aurora si zrovna oplachovala zašpiněné ruce.
„Při nejmenším dva dny...“
Zavolal jednoho z vojáků a nechal donést solené maso a chléb. Zhltnula příděl pro tři muže a Hannibal ji udiveně pozoroval. Když dojedla, promluvil.
„Co tady děláš?“
Chvíli zvažovala odpověď. Rozhodně mu nemohla říct, že pravděpodobně cestovala časem dva tisíce let do minulosti... Nadechla se a smutně odpověděla:
„Já... já se nepamatuju...“
„Víš alespoň, jak se jmenuješ?“
„Candor... alespoň myslím.“ (Poznámka, Candor-> záře-> Aurora-> polární záře.)
„Tady se nemusíš bát. V mém stanu ti nikdo neublíží.“
Podívala se na něj a pochopil nevyslovenou otázku.
„Proč bych ti měl ubližovat já?“
Aurora pokrčila rameny.
„Galové jsou zvířata. Kdyby se mi dostalo podpory z Kartága, tak je nenechám nést ani zásoby. Namísto toho je musím používat jako vojáky... Ale proč ti to vůbec říkám?“
„To nic...“
„Jak je na tom noha? Museli ti uřezat dva prsty...“
Lehce se usmála.
„Všimnula jsem si. Už tak nebolí.“
„Musíš být unavená. Odpočiň si.“
Odemknul její želizka a položil je na podlahu. Cheryl si lehnula do kožešin a další se přikryla. Sladce špitnula:
„Děkuju...“ a zavřela oči. Hannibal ještě chvíli seděl na svém místě a prohraboval se svitky a mapami Itálie. Pak rozhrnul dřevo v ohništi a ztlumil tak jeho plamen. Zatáhnul jakýsi závěs a oddělil ji tak od zbytku prostoru.
Zhluboka se nadechla a když jej necítila, otevřela oči. Alespoň její smysly se vracely k normálu. Chvíli pozorovala Hannibalův stín za plentou a pak se odkryla a opatrně odmotala hadry na noze. Rány byly zcela zahojené a místo dvou prstů měla jen dva krátké kousky bez jediné jizvy. Zase nohu obmotala a když usínala, přehnalo se její myslí:
„Doroste to?“
Ráno ji probudil jakýsi záblesk. Tisíce vojáků se chystaly k pochodu a všude zvonil kov, řičeli koně a ozývalo se pokřikování. Protřela si oči a posadila se. Na kožešině, jíž byla přikrytá, ležela klasická bílá obálka s lehce ohořelým rohem a hned vedle ní vojenské brnění. Nechápavě se na ni podívala, otevřela ji a vytáhnula podlouhlý pevný list papíru, jenž měl v rozích černé kudrlinky. Uprostřed bylo anglicky napsáno „Vrah se blíží. padesát šest hodin, zastav ho.“ Cheryl nechápavě zamručela:
„Co to sakra...? A jak ho mám do háje poznat?“
Začala prohlížet obálku, zda v ní není něco víc, ale nic nenašla. Když otočila list papíru, stálo tam „Neboj, poznáš.“ Na její tváři se objevil ten nejnechápavější výraz. Za plentou však uslyšela kroky a rychle vhodila vzkaz i s obálkou do žhavého popela, kde rychle vzplál a pokroutil se. Jejím tělem opět projel jasně modrý výboj a s bolestným obličejem se zkroutila. Hannibal uslyšel zasténání, odhrnul závěs a vyhrknul:
„Co se stalo?“
Aurora pohotově zalhala.
„Zkusila jsem se postavit...“
„A co ten záblesk?“
Zatvářila se zcela nechápavě a ukázala na stanovou stěnu za sebou.
„Venku někdo otočil štítem a odrazil sluneční svit...“
Došel k ní a Cheryl nastavila předloktí, ať jí může zase nasadit pouta. Překvapeně se na ni podíval a připnul želízka. Poté ji zvedl v náruči a odnesl do druhé části stanu, která byla ve voze. Položil ji do rohu na kožešinu a seskočil zase dolů, kde se svými muži sbalil stan.
Trvalo více než hodinu, než se dala armáda do pohybu. Hodinu, během které se zase najedla a pozorovala vybavení vozu. Všude se povalovaly skříňky, krabice a svitky. Připomínal prapředka pracovny... Hannibal se zase vyhoupnul do vozu a vyrazili vpřed. S ujetou vzdáleností sněhu ubývalo, nyní již ležel jen v tenké vrstvě a prokukovala tráva. Po chvíli ticha generál promluvil:
„Nad ránem chytili toho čtvrtého...“
V Cheryl hrknulo.
„A... A co se s ním stalo?“
„Dostal šanci obhájit své činny. Neobstál. Nedokázal přijít s lepší výmluvou, než že jsi je všechny zabila ty... Pořád vykřikoval, že to neudělal, že jsi odzbrojila tři muže a všechny zabila... Abych nezapomněl, prý jsi čarodějnice.“
Pobaveně se zasmál a pokračoval.
„Pověrčivá prasata... Našli jsme jeho zbraň v kaluži krve vedle mrtvol, byl uznán vinným.“
„Takže je...?“
„Popraven. V armádě nestrpím nekázeň!“
Cheryl se rozhodla k risku a doslova vlezla na tenký led.
„Trochu zvláštní, věřit cizinci více, než vlastním mužům.“
„V tomhle případě je jasné, komu věřit. Bláznovi, který tvrdí, že promrzlá, zmrzačená žena zabila tři muže? Nebo promrzlé, zmrzačené ženě, kterou se pokusil znásilnit?“
Cheryl děkovně přikývnula a zabalila se do přikrývek, aby se zahřála. Ležela s přivřenýma očima, sledovala Hannibala skloněného nad mapami a přemýšlela, co se to děje a jak se sakra dostala do takového svrabu? Rozhodně to bylo lepší, než umrznout v lese jen ve spodním prádle, ale...
Až na jednu krátkou přestávku pochodovala armáda celý den. Od brzkého rána, až do okamžiku, kdy poslední paprsky slunce omývaly vrcholky nízkého pohoří, z něhož právě sestoupili. Utábořili se na okraji rozlehlých polí a rozdělali ohně. Cheryl dokulhala k okraji vozu, opatrně z něj slezla a odhopsala k ohništi uvnitř generálova stanu.
Chvíli trvalo, než přišla na téma rozhovoru, jenž by mohla mít společné s dva tisíce let mrtvým mužem a zároveň nevzbudila pozornost. Nakonec skončili u těch nejzákladnějších... rodina, víno a zpěv. Netrvalo to dlouho a z pozice raněné labutě si získala přízeň jednoho z nejobávanějších vojevůdců historie. Záchvaty, jak začala říkat modrým zábleskům, ji naštěstí postihovaly vždy v noci, když byla sama a v delších a delších intervalech.
Druhý den pokračovali v pochodu. Cheryl opatrně nahlížela do jeho map a poznámek. Byla fascinována přesností a systémem, jenž měl Hannibal zavedený. Moderní armády by se měly co učit... I když o taktice a boji věděla své, hrála si na neznalou daného tématu, ale velice chápavou. Vojevůdce byl doslova unešen, že našel spřízněnou duši a navíc zabalenou v tak příjemném zevnějšku. Když s ní rozebíral jednu z posledních bitev, usmála se a pomyslela si „Hezké holky to mají vážně lehčí...“ Jeho pobočníkům se sice nezamlouvalo, že zajatkyně nemá pouta a sdílí povoz s generálem, ale proti Hannibalově autoritě se neodvážili jednat. Na sklonku noci opět zastavili a utábořili se, tentokrát nedaleko pobřeží Rudého moře.
Cheryl nezapomněla na záhadný vzkaz a byla ve střehu. Až do pozdní noci byla vzhůru a povídala si s Hannibalem. Když se s ní rozloučil a šel se vyspat, ulehla i ona, ale ke spánku měla daleko. Vyčistila si hlavu a poslouchala, cítila a vnímala okolí. Čekala na jediný podezřelý zvuk, nebo pohyb v blízkosti stanu.
Táborem chodily hlídky s pochodněmi a zrovna, když jedna taková prošla, ucítila na prstě zvláštní zabrnění. Její prsten byl něčím rozrušen. Znovu se zhluboka nadechla a průvan k ní zavanul něco víc, než Hannibalovu stopu... někdo cizí byl u něj.
Generál zrovna otevřel oči, když nad sebou v hluboké tmě zahlédl ještě temnější stín se zapřáhnutou dýkou. Než se stihl pohnout, stín zaútočil. Odnikud se vynořivší druhá silueta, ránu zastavila a útočníka odkopla. Hannibal se svezl z kožešin a snažil se ve tmě nahmatat svůj meč. Dvojice si ho vůbec nevšímala a proti prozařujícímu měsíčnímu svitu viděl dva obrysy, jak útočí jeden na druhý a s neuvěřitelnou rychlostí se vyhýbají vzájemným úderům.
Vrah se pokusil o bodnutí do boku. Cheryl to však čekala, ruku zastavila, zbraň mu vyrazila z ruky, vyskočila do vzduchu a kopla do něj tak silně, že proletěl plachtou vozu. Okamžitě proskočila za ním a Hannibal rychle běžel k východu ze stanu.
Aurora pronásledovala zabijáka splývajícího s tmou. Kličkovali mezi spícími muži a oba našlapovali tak lehce a obratně, že nikoho nevzbudili. Proběhli až k okraji ležení, kde se ztratili v hlubinách lesa. Hannibal se hnal za nimi a po ceste zburcoval několik stovek mužů. Cheryl začínala na neznámého ztrácet. Buď vypadla z formy, nebo byl opravdu tak rychlý... Když od ní byl více jak šest metrů, zapřáhla ruku a s tím, že nemá co ztratit po něm vrhnula kouli energie.
Výsledek nebyl žádný zázrak, sotva pár centimetrů velká kulička zabijáka dohnala, udeřila mezi lopatky a žduchla dostatečně, aby upadl. Ve zlomku vteřiny ho doběhla a skočila na něj. Okamžitě se zapřáhla a udeřila do míst, kde tušila hlavu. Její protivník však uhnul a tak pěstí přelomila kořen. Odhodil ji ze sebe a zaútočil. Jejich končetiny do sebe narážely při pokusech o zásah a Cheryl věděla jedno... Její protivník rozhodně není člověk. V dálce mezi stromy bylo vidět pochodně a vojáky pátrající po vrahovi.
Při jednom z úhybných manévrů se Cheryl sklonila pod jeho nohou a dlaněmi zastavila jeho pravačku. Prsteny na nich se srazily, okolím se neslo ostré cinknutí a oba okamžitě věděli... Každý měl jeden z Prstenů. Muž od ní odskočil, sáhnul si na záda a vrhnul po ní dýku. Když jí uhnula, tak druhou, třetí, čtvrtou... Všem až na poslední se obratně vyhnula. Čtvrtou však chytila ve vzduchu, otočila se kolem osy a mrštila ji zpátky na muže. Jeho reflexy na tohle nestačily a chladné ostří přetnulo tepny nad srdcem.
Přiběhla k němu, připravená ho dorazit, ale z jeho úst tekla krev a nejevil žádné známky života. Přičichnula si k jeho krku, z prstu sundala zlatý prsten s černým kamenem a vyrazila pryč. Patrola v čele s Hannibalem byla jen třicet metrů od ní.
Za běhu si jej nasadila a splynula se stíny. Opatrně se protáhle jen pár metrů od okrajových členů hlídky a zmizela ve tmě směrem k ležení. Většina mužů mezi generálovým stanem a okrajem lesa byla pryč a tak nebylo příliš těžké se proplížit zpět dovnitř. Zajela pod kožešiny, sundala si zlatý prsten a schovala jej do podprsenky. Ze žhavých uhlíků rozdělala malý oheň, v sedu se chytila za kolena a v rožku stanu čekala na Hannibalův návrat.
Trvalo více než půl hodiny, než vstoupil do stanu. Přes plentu uviděl světlo a tak se šel podívat, co se děje. Cheryl se tvářila vyděšeně a tak si k ní se slovy:
„Proč nespíš?“ sedl.
„Slyšela jsem nějaký rámus a zvuky boje... Když jsem se šla podívat, co se děje, nebyl jsi tady. Bála jsem se.“
Generál jí položil ruku kolem ramen.
„Nějaký římský zabiják mě zkusil oddělat. Naštěstí mám strážného anděla.
800 n.l., KamelotMyrddin přerušil její vyprávění.
„Takže takhle jsi získala Nyxyu? A to tě ani na okamžik nenapadlo, že můžeš změnit budoucnost?“
„Samozřejmě, že napadlo... Ale Hannibala nikdy nikdo nezabil. Tudíž tam musel být někdo, kdo tomu zabrání. A ten někdo jsem byla já.“
„Balancuješ na velice tenké čáře... Měli jste spolu někdy sex?“
„Cože?! Samozřejmě, že ne! Byla jsem pro něj jako sestra...“
Myrddin se na ní nedůvěřivě podíval a Cheryl se osopila.
„Hele, chcete abych to vyprávění dokončila?“
„Víc už není potřeba... Jen mě zajímá, jak jsi se dostala sem.“
„Fajn...“
Starověký Řím, Itálie, Capua
o dva roky pozdějiV centru městostátu, který se přidal na Hannibalovu stranu, se nacházela rozlehlá rezidence, která byla Hannibalovi dána k dispozici. Už to byly tři dny, co Cheryl zažívala záchvaty i pětkrát denně a stále se zhoršovaly. Celou dobu byla zavřená ve svém pokoji, aby ji nikdo neviděl a doufala, že to přejde.
Seděla zrovna u stolu a pročítala si nějaké svitky, když se ozvalo klepání na dveře.
„Vstupte...“
Do pokoje vstoupil Hannibal a prohlédl si ji.
„Jsi v pořádku?“
„Samozřejmě. Proč se ptáš?“
„Už jsi tři dny nevyšla z pokoje...“
„Chtěla jsem být ...“
Větu však nedokončila. Modrý záblesk projel celým tělem a v bolestné křeči, se zaúpěním:
„Třináctý....“ sjela na podlahu.
Generál ji nejprve zděšeně pozoroval a pak se k ní vrhnul. Nadzvedl její hlavu a překontroloval, jestli je při vědomí. Cheryl v ten samý okamžik ucítila, jak oba prsteny vibrují a stále zesilují. Přitáhnula se k Hannibalovu uchu a rychle mu cosi začala šeptat. Po minutě se od něj odtáhla, jeho obličej zračil čiré překvapení a nedůvěru. Musel si myslet, že se zbláznila. Ještě zašeptala:
„Děkuji... Za všechno.“
A její tělo ovládla jasná modrá záře, která jí pohltila. Jasný záblesk ji pohltil ve stejný okamžik, kdy venku uhodil blesk. Hannibal klečel na podlaze s prázdnou náručí a nevěřícně pozoroval prostor, kde ještě před chvíli ležela...
800 n.l., Kamelot„Tak a zbytek příběhu už znáte...“
„Zvláštní... Velice zvláštní...“
„Co je zvláštní?“
„Že se z jednoho bodu v čase, kdy můžeš získat jeden z Prstenů, přesuneš do druhého, kde máš stejnou příležitost.“
„Třeba to řídím podvědomě?“
„Ano... Ano to je možné. Na tom musíme zapracovat! Ale teď pojď. Bitva se blíží a musím tě naučit magii.“
Cheryl vyprskla smíchy.
„Co prosím?“
„Studium magie.“
„To nestačí tohle?“ řekla Aurora a slova doplnila zapálením dlaně.
„V tvé době možná ano, ale né tady a né teď. Útočící armáda bude mít své vlastní mágy a pokud neporozumíš mým technikám, prohraješ.“
Cheryl tedy vstala a vydala se za Merlinem do laboratoře. Jestli něco nesnášela, tak to byla prohra...
07.4.2011 22:25:44
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
