SG: Odkaz Phoenixe_15.12.2014 Thrandia

[Patas25]

Díl super, dokonale popsaná bitka.

Rychlé, akční, zábavné. Super!
Předpokládám správně, že výbuchy lodí při ústupu z působovala rušička HP?

A jen připomínka k tomu co jsi psal o lodích:
Kdyby na centrum mojí říše, navíc s takovým množstvím obyvatel, letěla přesila, asi bych se vykašlal na kolonie a poslal vše co mám na obranu. Co je lepší, ztratit pár těžebních kolonií, nebo centrum veškerého řízení, výzkumu, armády...?

Skvělý díl, dokonale popsaná bitva Jednu chvilku sem se bál že Aliance dostane nářez, ale nakonec to dobře dopadlo jen tak dál

Jsem rád, že se líbí

St0rm: Mě spíš zajímá reakce na jednu scénu v dalším díle .
Ty a Dragon víte, o čem mluvím

1x05 : Takový normální den

14.3.2040, 18:30
Quattuor, Magnupolis
Výtah oznámil zastavení a rozezněl se ženský hlas:
„Vítejte... Třicáté patro, vazebna.“
Dveře se otevřely a z výtahu vystoupil charismatický třicátník. Přerovnal si rozcuchané vlasy, sundal sluneční brýle a neomylně vyrazil chodbou. Dlouhý mokrý kabát za ním vlál a kapky vody dopadaly všude kolem. Když míjel prosklenou stěnu zasedací místnosti, jenž byla plná lidí v oblecích, odfrknul si.
„Jak jsem tady mohl pracovat... Není to teď lepší Joe? Jasně, že je. Nikdo tě nenutí dělat, teda kromě účtů... Aspoň, že elektřina je zadarmo. Ale o to se nebudu muset starat, ne pokud vyřeším tenhle případ. Když bohatý paničce někdo odpráskne manžela, na tom si soukromej dektiv jako já může krásně nacpat kapsy.“
Podobné myšlenky mu proudily hlavou velice často. Ne, že by měl nedostatek známých k rozhovoru, ale nikdo z nich mu nerozuměl jako on sám.
Vešel do posledních dveří napravo, prošel místností, ve které stál jakýsi muž a pokračoval do další, jenž hned navazovala. Chlap za ním zavolal:
„Pět minut Joe... Pět minut!“
Vešel do šedivé místnosti, kde u stolu seděl mladík očividně procházející detoxem. Pohodil svůj promoklý kabát na stůl, sedl si na volnou židli a spustil:
„Venku prší...“
Mladík stále těkal očima a očividně se bál, tak Joe pokračoval:
„Všechna ta moderní technika a pořád máme neohlášené průtrže mračen, hm?“
Na druhé straně stolu bylo stále ticho.
„Podívej... Já vím, že jsi nic neudělal, prostě mi řekni, co jsi viděl.“
Mladík těknul očima ke kameře u stropu, chytil Joea za límec, přitáhnul ho k sobě a rychle zašeptal:
„Okráglovali by mě!“
Detektiv se odtáhnul, zkoumavě si vyslýchaného prohlédnul a poté vstal, zvedl svou židli a podepřel kliku dveří. Došel ke kameře, ze které vytáhl dráty a na stůl položil malé zařízení, jenž začalo vydávat hluboký zvuk a postupně se propracovalo až do ultrazvuku. Překontroloval obrazovku zařízení, sedl si na stůl a pokračoval v hovoru:
„Teď nás nikdo neuslyší...“
Mladík se na něj podezřívavě podíval „A jak mám vědět, že nepracujete pro NĚ?!“
„Kdo jsou oni?“
„ONI, no přece ONI... Ti co oddělali toho prachatýho chlápka. Děláte pro ně?! Že jo?!“
„Najala si mě žena zavražděného, jsem soukromý detektiv.“
Joe vytáhl odznak a identifikační číslo. To mladíka ovšem neuklidnilo.
„To neznamená, že pro ně neděláte! Třeba na ženušku šijete boudu!!“
„Jenom klid chlape... Klid.“
„Ahá! To říkala i ona! To říkala i ona tomu chlápkovi, než do něj vysypali zásobník! Kde máte zbraň? Chm?!“
Někdo se z venčí pokusil otevřít dveře, ale židle zatím odolávala. Oba se podívali tím směrem a detektiv došel k tomu, že nemá čas... Vytáhl stařičký Desert Eagle a dramaticky jím praštil o stůl.
„Máš recht chlape... Pracuju pro NĚ.“
„Ahá! Já to věděl!“
„Pokud mi teď hned neřekneš, co jsi viděl, bude tvůj mozek na támle té stěně!“
Mladík se vyděšeně podíval kam Joe ukázal a poté se škubnutím otočil zpátky, kde mu už do obličeje mířila hlaveň. Dveře se zatřásly, očividně se je snažili vyrazit. Chlapec se zakoktal a spustil:
„Neviděl jsem nic, nic! Seděl jsem ve vedlejší uličce a za rohem jsem slyšel ženu, která se dohadovala s mužem. Když jsem se chtěl jít podívat blíž, slyšel jsem několik mužských hlasů a pár tlumených výstřelů. Našel jsem tam toho chlápka mrtvýho. Nevím kdo ho odpráskl, neviděl jsem je...“
Joe zbalil zbraň i rušičku, hodil na sebe kabát a výhružně šeptl:
„Ani slovo! Jinak...“
Došel ke dveřím, odsunul židli a otevřel. Muž, který se právě pokoušel o další vyražení proletěl a dopadl na podlahu. Detektiv si ho chvíli prohlížel, dokud se z podlahy neozvalo:
„Vypadni Joe! Tohle bylo naposled!“
„Díky Franku...“
Houkl detektiv přes rameno a spokojeně vyrazil zpět k výtahu. Sice zahrál divadlo a lhal vyslýchanému, ale tak co... Nikdo to neví a ten chlapec mluvit nebude. Opustil atrium policejní stanice a podíval se na nebe. Mezi výškovými budovami se rýsovaly roztrhané mraky podkreslené zapadajícím sluncem. Jemné pronikající paprsky hladily vzdálené pohoří a odrážely se od prosklených budov, dodávajíce poslední teplo před nocí.
Svižným krokem se vydal po chodníku směrem k nadzemce. Už věděl, co potřeboval a místo činu znal z policejního hlášení. Chvíli po jeho příchodu zastavil u nástupiště vlak. Lidé nastoupili a nadzemka se s lehkým zabzučením zvednula na svém elektromagnetickém polštáři, načež vyrazila vysokou rychlostí kupředu.
Z okna pozoroval, jak město usíná a rozsvěcejí se pouliční lampy. Vlak opustil centrum města a mířil do vzdálenějších míst, kde žili ti méně majetní. Výška budov pozvolna klesala a když Joe vystupoval, nejvyšší dům měl sotva patnáct pater. Serakkinskému muzikantovi pod nástupištěm hodil pár kreditů a poptal se na několik drobnůstek.
Přeběhl ulici, ušel kousek po chodníku a zastavil před jednou z uliček. Rozhlédl se a nenápadně do ní zapadl. Tmou mezi domy urazil necelých sto metrů až došel na místo činu. Podlezl policejní pásku, vytáhl malou LED baterku, nasadil si rukavice a zkontroloval všechny podezřelé objekty. Zrovna lezl na hromadu starých pneumatik, aby se podíval na opálenou stěnu, když se pod ním sesunula. Tvrdě dopadl na lokty a protrhnul si kabát o promoklý asfalt. Baterka mu vypadla z ruky a odskočila kamsi pod kontejner. Joe si k němu lehnul a podíval se, kde přesně svítilnu najde. V Jejím světle zahlédnul lesknoucí se kovový předmět, natáhl ruku a vytáhl jej ven, hned poté i baterku.
Několik desítek metrů od něj se objevil kužel světla, policie dělala pravidelnou obchůzku. Rychle zhasnul, strčil předmět do kapsy a vyrazil na druhou stranu od hlídky. V uličkách ponořených do tmy se policii ztratil za prvním rohem a našel si cestu na hlavní ulici s bílým pouličním osvětlením.
Sundal ze sebe kabát s protrženými lokty a přehodil si jej přes ruku, aby zbytečně nepřitahoval pozornost. Z kapsy kalhot vytáhl mobilní telefon, vysunul klávesnici, stiskl jedničku a přiložil jej k uchu. Chvíli bylo slyšet monotóní zvonění, až se z druhé strany ozvalo:
„Harnett...“
„Miku! Tady Joe, doufám, že nemáš teď někoho rozpracovanýho.“
„Právě mi skončila šichta... Co to bude tentokrát?“
Detektiv se rozhlédl a jeho oči spočinuly na rohové kavárně.
„Mám něco co musíš vidět. Dojdi na roh Třetí a Dvacáté... Počkám na tebe v Kofee Planet.“
„Doufám, že tentokrát mi zaplatíš víc než posledně...“
„Neremcej a hoď sebou, pět tísíc kreditů by ti mělo stát za námahu.“
„Pět tisíc? Za patnáct minut jsem tam.“
Joe už dával telefon od ucha, když si vzpomněl a na poslední chvíli zavolal do telefonu:
„Nezapomeň si vzít nářadíčko!“
Zavěsil a počkal, až na semaforu u přechodu naskočí zelená. Společně s pár lidmi přešel na druhou stranu, odbočil vpravo a zašel do kavárny.
Mike dorazil po dvaceti minutách a našel Joea sedícího u rohového stolu. Sedl si proti němu, servírka mu donesla Joem obědnanou kávu a ten sáhl do kapsy. Klepl kovovým předmětem o stůl a nechal ho tam ležet. Detektivovy oči sledovaly Mika, který zvědavě pozoroval objekt, až z něj konečně vypadlo:
„Není to zásobník ‘T-11‘?“
„Takže mi nešplouchá na maják, fajn...“
„Vždyť ji nikdy nezačali sériově vyrábět... Kde jsi to našel?“
„Na místě vraždy... Ale to je jedno. Dokážeš z toho sejmout otisky prstů?“
„Nemá zrovna moc ploch, ale snad jo...“
Mike zvedl ze stolu podlouhlý zásobník, jenž byl odlehčený, jak to jen šlo. Celá konstrukce byla z tenkých proužků kovu a uvnitř bylo vidět dva vzpříčené náboje. Zatímco Joe pil kávu, pokoušel se jeho kolega najít ucelený otisk, nebo alespoň větší část. Konečně na jednom z nábojů bylo to, co potřeboval. Pomocí flexibilní snímací plochy přetáhl otisky do notebooku a začal projíždět databázi.
Počitač byl hotov velice rychle, na obrazovce se objevily záznamy mladé brunetky s rozmazaným obličejem, vedle stálo jméno Cheryl Amanda Davis, všechna ostatní pole byla prázdná a pod fotkou rudě zářilo ‘úroveň prověření 9Ω.‘
Mike se postavil, zbalil všechny své věci, stáhl ze stolu kredity, které mu Joe slíbil a se slovy:
„Nevím do čeho jsi se namočil, ale tohle není sranda...“ odešel.
Detektiv se zvedl, u pultu odpípl kreditní kartu a zaplatil. S tím, že narazil na slepou uličku, se vydal na půl hodinovou cestu domů, aby se alespoň trošku vyspal. Nadzemkou dojel na okraj centra, kde zašel do jednoho z vchodů. Vyjel výtahem do čtyřicátého patra a zapadl do svého bytu. Pohodil kabát na dřevěnou podlahu, zbytek oblečení na židli a zapadl do sprchy. Až když byla koupelna plná páry, vyšel Joe ven, nastavil klimatizaci a vyvrátil se na postel.
Uprostřed noci se jeho oči otevřely dokořán, chvíli zíral do stropu a pak vystartoval z postele jako blesk. Namířil si to přímo do obývacího pokoje. Rozsvítil, šáhl pod stolek, vytáhl štos starých novin a začal prohlížet titulní strany. Šedivé papíry látaly vzduchem, padaly ze stolu i z gauče. Za okny již zářil úsvit, když konečně našel, co hledal.
„Já věděl, že to jméno znám!“
Na titulní straně novin byla velká fotka a nad ní nadpis Výroční memoriál adimrála Davise. Admirálova dcera Cheryl a syn Christopher se zůčastnili památečního obřadu k dvacátému výročí jeho smrti...
„A mám tě!“
Zjistit, že generál O’Neill pečoval o Davisovy sirotky a jeho místo bydliště, bylo otázkou pár minut. Hodil na sebe tmavé kalhoty, bílou košili, lehké sportovní sako a sjel výtahem do sklepení. V podzemních garážich nasedl do auta a vyrazil ke generálovu domu.
Necelých deset kilometrů od centra ležely Westhills, několik menších kopců, na kterých stála luxusní sídla. Prodral se raním provozem Magnupolis, což trvalo více než hodinu, a zastavil na malém parkovišti s jasným výhledem na hlavní bránu sídla O’Neillů.
Hodiny utíkaly a slunce se pohybovalo po obloze směrem na západ. K bráně přijížděla a odjížděla auta celý den, ale ani stopy po Cheryl. Slunce se již blížilo k horizontu a Joe právě dojídal studený burger, když se brána otevřela a vyjel Aston Martin Ventage.
Detektiv s překvapeným výrazem pozoroval auto a na místě řidiče poznal Cheryl. Nastartoval, vytočil se z parkoviště a z bezpečné vzdálenosti ji sledoval. Když vyjeli na dálnici, začal Aston Martin zrychlovat jako utržený z řetězu, slečna měla očividně ráda rychlost... Joe měl ve svém řadovém elektrickém autě co dělat, aby si ji udržel alespoň na dohled, ale takové auto se v davu neztratí. Když pozoroval Ventage, jak v klopené zatáčce zrychluje, odfrknul si:
„Pracovat pro vládu se v téhle době očividně vyplácí... Taky bych chtěl veterána ze Země!“
Po obchvatu se dostali na druhou stranu města, kde sledovaná sjela na menší silnici mezi mrakodrapy. Joe se stále držel v bezpečné vzdálenosti a jak Ventage zastavoval, tak jej předjel a zaparkoval o dvacet metrů dál. Když Cheryl vystupovala z nízkého Astonu, mohl si ve zpětném zrcátku prohlédnou její úžasné štíhlé tělo. Měla na sobě jen kožený top a uplé rifle, hodila klíče poslíčkovi a svůdným krokem předběhla více jak padesát metrů dlouhou řadu. Mrknula na gorily u vchodu, jeden z nich přeškrkl jméno na seznamu a ona zmizela ve dveřích pod nápisem „WASTED!“
„Holka, nevím v čem jedeš, ale kočka jsi festovní...“ ozvalo se v Joeově hlavě.
Zkoušet hlavní vstup bylo naprosto zbytečné a tak se vydal k obslužným vchodům z druhé strany mrakodrapu. Když zacházel za roh, všiml si černého SUV, jenž zastavilo kousek od jeho auta. Sice se mu nezdálo, ale pokračoval k zadním dveřím. Zkusil na zámek několik klasických fint a po minutě byl vevnitř.
Rozhlédl se na obě strany, chodba zela prázdnotou a tak se mohl vydat do prostoru klubu. Po chvíli chůze narazil na schody vedoucí nahoru, vyklusal po nich a otevřel dveře.
Doslova ucítil muziku, která se linula ze sálu a basy mu klepaly plícemi. Rychle vešel dovnitř a zavřel. Ocitl se na vyvýšeném balkóně nad hlavním tanečním parketem, na němž se svíjelo několik stovek lidí do rytmu hudby.
Posadil se k jednomu stolku hned u zábradlí, objednal si whiskey a pozoroval dav lidí dole. V blikajících světlech se snažil najít svůj cíl. V pohybujícím se davu a za špatných světelných podmínek by to nebylo těžké, ale tenhle klub byl očividně hodně exkluzivní. Parket byl tudíž nacpán krásnými a bohatými lidmi, Cheryl tak splývala s okolím.
Už měl v sobě jednu whisku a protože chtěl zůstat střízlivý, přešel na tonic. Byl si jistý jen tím, že neopustila klub a tak stále pozoroval parket jako ostříž. K jeho stolu si přisedla mladá blondýna a mile se usmála. Joe se na ni po chvíli podíval a zeptal se:
„Můžu vám nějak pomoct, slečno?“
Dívka se potutelně usmála a jasně opilým hlasem spustila:
„To si piš, že můžeš... Jsi ten nejvíc sexy chlap, co jsem viděla!“
Detektiv se pobaveně usmál a zamával na černovlásku stojící opodál. Již dříve si všiml, že se spolu bavily a tak ji naznačil, aby k nim došla.
„Slečno, můžete ji prosím vás odvést domů? Očividně už toho měla dost...“
Přikývla, vzala svou blonďatou kamarádku pod rameny a pomohla ji ze židle. Ta ještě na poslední chvíli šoupnula Joeovi lísteček s telefonním číslem.
„Zavolej až se budeš nudit, čumáčku...“
Lístek sbalil do kapsy a pozoroval obě dívky, jak odcházejí podél parketu. Jeho zrak upoutaly další dvě ženy na kraji parketu, které se líbaly. Chvíli je pozoroval, až v jasném záblesku světel rozpoznal obličej...
„Cheryl!“
Natočil svou židli více na zábradlí a nehodlal z ní spustit oči. Dokončoval třetí tonic, když si všiml, že Amanda vytahuje miniaturní mobilní telefon. Zmáčkla ho, čímž ho roztáhla na dvojnásobek délky a přiložila si jej k uchu. Hovor netrval ani dvacet vteřin a hned, jak zavěsila, přitulila se ke své společnici a začaly se pomalu pohupovat do rytmu ploužáku, který začal hrát.
Skladba plynule přešla na rychlou taneční muziku a Cheryl se naklonila k její přitelkyni. Rty se lehce dotkla jejího ucha. Bylo vidět, že něco šeptá a dívka přikývla. Amanda ji chytila za ruku a dovedla k výtahu, jehož vstup byl za jednou z dřevěných zástěn.
Joe vystartoval jako raketa. Seběhl schody, protlačil se okrajem parketu a doběhl za zástěnu. Dívky už tam nebyly a displej nad ovládáním ukazoval deváté patro. Kousek vedle si všiml servírky za pultem, ke které přiskočil. Po baru jí posunul tisíc kreditů a cosi jí pošeptal do ucha. Dívka ochotně odpověděla a Joe vyrazil z klubu hlavním vchodem. Doklusal ke svému autu a vytáhl malý batoh. Slunce již nebylo vidět a nebe zdobily diamantově jasné hvězdy, když přeběhl ulici do protější budovy.
Vrátnému v přízemí řekl, že si jeho kamarád něco zapomněl v kanceláři a nastoupil do výtahu. Vyjel do devátého patra a v rozlehlém kancelářském prostoru našel správné okno. Přitáhl si židli, z batohu vyndal dalekohled a překontroloval budovu, ve které byl klub. Konečně našel, co hledal... V jednom z protějších oken zahlédl svůj cíl. Dívky se divoce pohybovaly z obývacího pokoje do ložnice a všude kolem rozhazovaly své oblečení. Jak klesají polonahé ve vášnivém objetí na postel bylo to poslední, co viděl, stratily se mu ze zorného pole.
Vytrvale čekal, co se bude dít dál a strávil víc jak třicet minut v naprostém tichu. Za zády uslyšel hučení výtahu následované slabým cinknutím. Do kanceláře vešla trojice mužů v černých tričkách i kalhotech. Okamžitě si ho všimnuli a vyrazili k němu. S tím, že nemá cenu utíkat, zůstal stát na místě a čekal, co se bude dít.
Když od něj byli sotva krok, chytil ho jeden z mužů pod krkem a zvedl do vzduchu, jako by vážil tři kila. Joe se začal dusit a z očí se automaticky hrnuly slzy, když se mužovy prsty zarývaly v okolí hrtanu. Pokoušel se bránit kopáním, nemohl však dosáhnout. Už se mu zatmívalo před očima, když muž konečně promluvil:
„Do tohohle jsi se neměl motat červe.“
Místností se rozlehl zvuk praskajícího skla a skrz okno se prohoupla čtveřice vojáků ve středním brnění. Muž pustil Joea na zem a se svými tichými společníky se otočil k nově příchozím. Zaujali pozice, vzdáleně připomínající kung-fu a čekali, co budou obrnění muži dělat. Jejich velitel vydal hrubým hlasem krátký rozkaz:
„Tornado a Hurricane vemte ty dva napravo. Já s Rainem vyřídíme šéfa.“
Black Knights vyrazili vpřed a trojice mužů stále čekala bez hnutí. Obrněnci od nich byli zlomek vteřiny, když se trojice pohnula. Hbitě jako hadi se vyhnuli úvodnímu úderu a rozskočili se na několik stran.
Tornado a Hurricane vedli boj jeden na jednoho s poskoky, zatímco Flood a Rain se snažili umlátit jejich vůdce. Black Knights byli posíleni hydraulickým systémem brnění, ale i přesto byli v nevýhodě. Trojice mužů byla neuvěřitelně rychlá a silná. Muž bojující s Tornadem vytrvale uhýbal útokům a obíjel jeho pancíř holýma rukama. Tornado se jej pokusil kopnout pravou nohou z otočky, muž ji však bez problémů chytil, druhou rukou ho uchopil pod třísly a zvedl jej do vzduchu.
Tornado ve svém sto kilo vážícím brnění vydal překvapený skřek a bezmocně pozoroval, jak jej protivník otáčí vrškem a vší silou s ním vrhá proti zemi. Podlaha zapraskala, když na ni dopadlo černé brnění a zevnitř se ozvalo nepříjemné zakřupání a bolestný výkřik. Muž, který jej odstavil, se vrhnul na pomoc svému veliteli, na něhož byli Black Knights dva a musel se jen bránit. Hurricane mezi tím uštědřil tvrdý úder do obličeje svému protivníkovi. Tím ho rozhodil dostatečně na to, aby mu stihl dát další dvě rány do břicha. Muž ztratil rovnováhu a udělal dva kroky dozadu. Hurricane vyskočil a z ladné otočky jej kopl přímo do pravého spánku.
Z boje čtyři na tři se čísla snížila na tři versus dva. Oba neznámí však byli o poznání lepší, než jejich raněný kamarád. Bojovali jako lvi a všem třem rytiřům začalo být na boji něco divného... Údery jejich protivníku nebyly kompletní, ruce i nohy zastavovaly centimetry před brněním, ale i přesto udělovaly ničivé údery. Hurricane se omylem dostal přímo mezi ně a bylo to to poslední, co udělal. Oba muži brutální silou odhodili další dva obrněnce pryč a toho, jenž mezi nimi zůstal, doslova rozmlátili na kusy. Brnění dopadlo na zem a z roztrhaného plátování tekl olej z hydraouliky smíchaný s krví.
Flood zařval do vysílačky:
„Sakra, kde jsi?!“
„Právě jsem nahodila brnění. Hned jsem tam!“
Dvojice Black Knights, která stále stála na nohou, se vrhla proti tajemným mužům. V ten samý okamžik se rozpadla jedna ze stěn a skrz proskočila Aurora, jenž se jim rozběhla do zad. Všech pět bojujících bylo naprosto soustředěno na údery a úhybné manévry, tudíž si nevšimli, že třetí neznámý se doplazil až k Tornadu.
Ten se ve zničeném brnění a se zlomenou klíční kostí nemohl pohnout ani o kousek. Muž se k němu přitáhl, levou rukou se nad něj nadzvedl a pravou několikrát udeřil do brnění v oblasti hrudi a rozbil ho. Strčil do trhliny ruku, ohnul kus kovu ven a zasunul dovnitř ruku. Tornado vydal mohutný, srdcervoucí bolestný řev. Z díry v brnění se začalo lehce kouřit a tvář neznámého se zahojila. Poté, za stáleho křiku, pozvedl svou levou ruku směrem k bojujícím a vykřikl:
„Ishta!“
Dvojice kumpánů skočila bokem a Black Knights už nestihli zareagovat. Před mužovou rukou se gigantickou rychlostí nahromadila okem viditelná koule vzduchu. Dostatečně hustá na to, že se sama vznítila a šlehající plameny zasáhly svůj cíl. Tornadův hlas se vytratil do naprostého ticha a ve stejný okamžik, kdy zemřel, ustaly i plameny. Flood ležel na zemi, jeho brnění bylo rozžhavené do ruda a klepal se v šoku, plameny prošly protrhaným brněním dovnitř.
Aurora a Rain však byli stále na nohou, i když přismahnutí. Trojice mužů byla opět v plné síle a sebevědomě zaútočila. Rain jednoho odhodil bokem a rozběhl se za ním, zatím co Aurora bojovala se zbývající dvojicí. Oba udělali výpad na její hlavu, ona je však uchopila za límce a prudce se zaklonila vzad. Pěsti ji těsně minuly a ona využila chvilkové výhody, aby se mezi nimi protáhla přičemž jednoho tvrdě udeřila do boku. Hned nato byla zasažena kopem do zad a upadlo několik plátů, zároveň se ozvala prasklá hydraulika.
Nemohla se předklonit a bojovala tedy ve vzpřímené poloze. Její končetiny se míhaly vzduchem, když se snažila vykrývat údery, ale všechny stihnout prostě nemohla. Další a další rány rozbíjely brnění, až její pozornosti unikl jeden přímý úder do břicha. Odletěla několik metrů a přistála v jedné z kójí, kterou naprosto zlikvidovala. Oba se vrhli proti Rainovi s tím, že je Aurora mimo. Byl sám proti třem a nevěděl, co dělat dříve. Využíval všech výhod, které měl, ale jeho čas se krátil.
Joe to celé pozoroval z podlahy, stále nemohl popadnout dech, ale konečně se převalil, aby měl pořádný výhled. Všiml si, že Aurora se ve změti trosek pohnula a vstala. Strhnula ze sebe brnění, kterému jako zázrakem stále fungoval odzbrojovací mechanismus a vrhnula se na pomoc Rainovi s holýma rukama a ve stéjném oblečení, v jakém byla v klubu.
Nikdo si ji nevšiml, dokud nebyla až u bojující čtveřice. Rain zrovna jednoho protivníka udeřil do obličeje, Aurora ho uchopila kolem krku a potáhla dozadu, čímž jej shodila na zem. Okamžitě na něj skočila a začala ho mlátit vší silou do obličeje. Z jeho tváře po čtvrtém úderu vystříkla krev a ztratil vědomí. Cheryl vstala, ze země zvedla roztrhnutý kus plátování a několikrát ho s ním bodla do středu hrudi.
Celá od krve vstala právě v čas, aby viděla jak Rain letí vzduchem a tvrdě dopadá na podlahu o kus dál. Oba neznámí zautočili na ni a Aurora nevnímala nic jiného než tlukot vlastního srdce a končetiny nepřítele. Její pohyby byly naprosto dokonalé, údery přesné a reflexy ohromující. Znehybněný Rain pozoroval boj s nechápavým výrazem, věděl sice, že Aurora je vynikající voják, ale tohle byl extrém i na ni.
Cheryl byla v naprostém rauši, její srdce bilo obrovským tempem, aby stíhalo kyslíkem zásobovat přetížené svaly. Při jednom úhybném manévru minula pěst její obličej jen o centimetr a ona si všimla zvlašního „vlnění“ kolem končetiny. Hned nato praštila protivníka tak tvrdě, že ho to zvedlo z podlahy a přístál o metr dál.
Pokračovala v boji proti druhému, když se za ní ozvalo:
„Ishta! Ishta!“
Muž skočili nabok a Aurora se otočila za výkřikem. Viděla ruku neznámého zasunutou pod Joeovou košilí a druhou, která na ni míří. Na zlomek vteřiny se jí zdálo, že vidí, jak se formuje jakási energie. Hned nato proti ní vyrazila prakticky neviditelná koule telekinetické energie a Cheryl jednala zcela instinktivně. Její ruce jako blesk vystřelily přímo proti ní a uchopily ji. Otočila se kolem vlastní osy a vrhnula ji zpět na střelce.
Jeho překvapený výraz dal jasně najevo, že tohle nečekal. Dostal přímý zásah, proletěl oknem a po chvíli bylo slyšet, jak dopadl dole na cestu. Třetí nehodlal nic riskovat a vyskočil proraženým oknem ven. Přistál na chodníku, který lehce naprasknul, chytil svého raněného kumpána, hodil jej do auta a zmizeli ve tmě. Cheryl se zachvěla víčka, její tělo přestalo fungovat jako by ho někdo vypnul a ona se sesunula k zemi.
Rain se konečně dostal ze svého brnění a dokulhal k místu, kde kousek od sebe ležela Cheryl a Joe, oba v bezvědomí. Prohledal Aurořiny kalhoty a v zadní kapse našel miniaturní telefon, vytočil třímístné číslo a doslova zařval:
„Okamžitě na mou pozici pošlete EVAC, hned!“
Sotva tři minuty po ukončení hovoru se se supersonickým třeskem dostavila loď připomínající Osprey, jen místo vrtulí byly pulzní motory. Zastavila nad mrakodrapy a spustila se k rozbítým oknům devátého patra, kde začala levitovat za všeobecného zájmu davu na ulici. Zadní vrata se sklopila a opřela o podlahu. Z útrob vyběhla desítka doktorů a vrhnula se ke zraněným a mrtvým. Cheryl byla pravděpodobně jen vyčerpaná, Joe byl očividně v šoku, Rain měl zlomenou nohu a z Hurricanea zbyla jen hromada plátování a potrhaných svalů. Co se stalo Tornadu se těžko odhadovalo, ale v brnění se ozýval zvlašní šterkavý zvuk, jakoby se přesypávaly kosti.
Mrtvého neznámého zabalili do černého pytle, hodili na palubu a EVAC se vznesl kamsi nad mraky. Za nimi zůstalo jen naprosto zdemolované kancelářské patro, na které právě teď dorazila úklidová jednotka a zametala stopy po Black Knights.
Woo, Fort Davis
O čtyřiadvacet hodin později
Joe se s lehkým škubnutím probudil a zaostřil okolní místnost. Bylo jasné, že je v nemocnici, jen nevěděl kde. Pokusil se nadzvednout, ale když se jeho břišní svaly zatnuly, bolestivě syknul. Nadzvedl své pyžamo a prohlédl si velkou náplast na jeho hrudi. Část slepil a naskytnul se mu pohled na ostře vypálený obrys ruky s jizvami po obvodu.
Ve dveřích jeho pokoje stála Cheryl, kterou zavolali okamžitě, když se probudil. Bezeslova se na sebe chvíli dívali, až si přisla sednout k jeho posteli a usmála se.
„Ten šedivý pruh vám sekne...“
Joe se na ni nechápavě podíval.
„Jaký šedivý pruh?“
Cheryl mu se slovy:
„Tohle pro vás bude asi šok...“ podala zrcátko. Málem mu upadla čelist, když si prohlížel svůj obličej a šedivý pruh nad levým spánkem, konečně ze sebe vykoktal:
„C- Co... Co to doprdele je?!“
„Udělal to ten parchant, co vám vypálil na hruď svou dlaň. Máte štěstí, z druhého zbyly jen duté kosti a seschlá kůže...“
Joe se na chvíli zarazil, vypadal, že přemýšlí. Rozhlédl se po místnosti a spustil:
„Na tom teď nezáleží... Proč jste zastřelila toho chlapa? Podle okolního vybavení a utajení 9Ω předpokládám, že děláte pro vládu. To teď zabíjíte vlastní lidi?“
„Nezabíjíme... Nebyla jsem to já. Nevím, co všechno jste dostal ze svědka, ale zavražděný nám měl předat klíčové informace o spiknutí mezi náčelníky štábu. Měli jsme sraz v jedné z uliček na předměstí, když se tam objevil jeden z trojice, která vás přepadla. Chvíli se nás snažil zastrašit a když mu došlo, že to nepůjde, vrhnul se na nás. Pokusila jsem se ho zastřelit, ale stihl mě odzbrojit. Než stihl můj kolega zareagovat, vystřílel zásobník do našeho kontaktu, pak skočil do auta a okamžitě zmizel. Snažili jsme se ho sledovat, ale nepodařilo se...
Den nato jste na scénu vkročil vy. Mimochodem, vynikající práce při výslechu. Pravděpodobně vás sledovali, co jste opustil policejní stanici. Když jste potom našel zásobník z mé zbraně, muselo jim dojít, že půjdete po mě a oni jsou v bezpečí, nechali vás tedy žít. V okamžiku, kdy jste se pokusil zpřístupnit mé záznamy, dostali jsme varování, že po nás jdete.“
Kysele se usmál, když se mu vybavilo černé SUV, které viděl.
„Takže to celé byla jenom hra... Oni sledovali mě, vy jste sledovali je. Nechala jste se mnou pronásledovat z domu generála O’Neilla až do klubu.“
Joeovi se blesklo před očima, jak Aurora obdržela krátký telefonát a pokračoval:
„Potom vám zavolali, že jsem uvnitř a dorazila i třetí strana... Jen jedním si nejsem jistý. Ta pasáž s vaší, ehm, přítelkyní... To byla hra, nebo ne?“
Od ženy se mu dostalo úsměvu a odpovědi:
„To hra nebyla... Byla velká šance, že mě nebudete sledovat a tak jsem se chtěla na chvíli pobavit. Po třech měsících nonstop misí si člověk rád hodí nohy na stůl.“
„A to jste do toho šla, i když vám řekli, že vás pozoruju?“
Po její tváři se rozlil ještě širší úsměv.
„Bylo to docela vzrušující.“
Joe se začervenal, ale pohoda, kterou mladá žena vyzařovala, ho rychle zase uklidnila. Postavila se a na rozloučenou ještě řekla:
„Teď si odpočiňte Joe... Možná pro vás budeme mít práci.“
„A jak vám mám vlastně říkat?“
„Můžete mi říkat Cheryl, ale to už jistě víte detektive. Tady na základně jsem Aurora...“
„Aurora? To jako polární záře? Víte, že to pasuje? Nádherná a přitom tak násilná...“
Amanda se usmála a nechala Joa v pokoji samotného, ten po chvilce opět usnul.

[Patas25]

Tak, že by se nám tu oběvili nějací mutanti s wraithy?

Spíš když k tomu přičteš toho naklonovanýho Goaulda, tak my to příde jako nějaký genetický vylepšení nebo klon smíchanej z Wreitha a Adrie. Používá její schopnosti a energii čerpá z místo vlastního těla z těl jiných pomocí krmící ruky.

Při nejmenším zajímavé odhady jsem jen zvědavý, jestli se někdo úplně trefí.

Toto je spoiler!!!:

Zatím jste oba lehce naťukli o co jde.

tak takhle dlouhý díl tu ještě nebyl...ne že by mi to vadilo.. jinak co se týče obsahu opět vynikající... nenudil sem se

)Daedalos304: Máš pravdu, že teď jsou díly opravdu dost dlouhé a tak to i zůstane

Toto je spoiler!!!:

Jinak co se děje týče, tak tipy se částečně trefili, ale stále to není ono a myslím, že odhalení pravdy včechny opravdu velmi překvapí (všechny kromě mě a Dragona

Že by spojení lidí s vylepšenými duševním schopnostmi s nějakou tou wraitskou částí? Myslím že už to psal s tou Adrií. Já bych ale řek že jsou to jen geneticky vylepšení zabijáci.

St0rm: Četl jsem celého Phoenixe a čtu i jeho Odkaz a ze všech částí a dílů co jsi napsal a které jsem četl, mi tenhle díl přišel o třídu lepší než všechny ostatní. Byl prostě vynikající. Taky mě pobavila ta pasáž s automobilovým veteránem ze Země

a co se týče těch zabijáků..můj typ je, že se jedná o jakousi mafii, která má i mocenské ambice (tudíž infiltrace vlády - jak už bylo nakousnuto) a byli prostě geneticky vylepšení (možná používají i nějakou zajímavou technologii - štít nebo tak něco), jak přesně, to se doufám dozvíme v jednom z příštích dílů

vynikajúci diel... patrí medzi tie najlepšie

a co sa týka tých zabijakov tak by som mal par tipov komu služia:
1. bud ako bolo spomenute tak nejaka mafia,
2. vobec by ma neprekvapilo keby slúžili aj Spoločenstvu,
3. alebo sa možno ešte snažia ovládnuť Alianciu Goauldi alebo Wraithi (tieto dve su asi blbosti )
4. alebo nakoniec mozno ta najzaujimejsia teoria : Aliancia sa rozpadá

dalej ma zatial nič nenapada ale este nieco skusim vymyslet...

overlord15

Toto je spoiler!!!:

Ty ani nevis, jak blizko jsi...