SG-Pulverization 1x14 POZASTAVENO (čtěte poslední příspěvek)

JJ, jen dávej.
Komu by se chtělo čekat až do září
Vždyť to bude škola a pak se každýmu zkazí chuť na dobrou povídku.

Souhlasím. Už dlouho nás napínáš.

Další díl by byl určitě supr protože do září to asi (určitě ) nevydržím

Neviem prečo ešte váha s vydaním?

Co vím, tak je teď mikuliska pryč, ale díl prý je už na korekci

popojedem ne?

Kapitola 12. – Pod povrchem
„Nebudu se přece omezovat!“
„Vždyť se neomezuješ. Je to přesně naopak.“
„To se mám jako přecpávat?“
„Ne. Jen jíst trochu více. Vezmi si to.“ Podávala Jenniffer Aishe talíř napráskaný jídlem a snažila se jí vzít její porci stávající z rajčete, okurky a celozrnného chleba.
„Já to nechci. Z toho se pozvracím.“ dívala se ne zrovna nadšeně na 2 rohlíky, hromádku salámu a marmeládu v misce.
„Vzala jsem ti toho víc, ať si můžeš vybrat.“
„Nech toho. Lidi koukají.“ Zamručela Aisha.
„Tak to sněz.“
„Nepotřebuju to.“
„Selhává ti-“
„Copak se tady děje?“ objevil se u jejich stolu major Lorne.
„Ale nic.“ Napřímila se ihned Aisha až Evan zůstal překvapeně stát. „Chcete si přisednout?“
„Původně jsem chtěl, ale teď si nejsem moc jistý.“ Usmál se, ale sedl si.
„Já už musím do práce, tak zatím.“ Zvedla se Jenniffer. „Jo a Aisho…“ přišla k ní a zezadu ji jednou ruku objala, „…dobrou chuť.“ A druhou rukou jí podstrčila plný talíř.
„Co to?“ zeptal se Lorne, když Kellerová odešla.
„Myslí si, že trpím anorexií.“ Zasmála se Aisha.
„Jste trochu hubenější.“
„Budu to brát jako kompliment.“ Zasmála se znovu. „No nic, už běžím, zítra jdeme ven. Dobrou noc.“ Při odchodu vysypala veškeré jídlo do koše. Došla do pokoje, osprchovala se a posadila se na postel. Chvíli přemýšlela a pak zničehonic, z náhlého impulzu, zvedla ruku a namířila ji na tužku na nočním stolku. Nic se nestalo. Zavřela oči a všemožně se soustředila. Pořád nic. Aisha otevřela oči, ruku volně spustila a tentokrát tužku začala zarytě sledovat. Na pár vteřin se tužka zatřásla a pak už jen zase zůstala ležet. Aisha si povzdechla a šla spát.

„Ona přece není naše rodina!“ …… „Pochopte, nemohla jsem jinak…“ …… „Musíme se jí zbavit.“ …… „Mám ji ráda, prostě to nejde.“ …… „Není to těžké, zvládneš to.“ ….. „Musíš…“ …… „Prostě to musíš udělat.“ ……. „Zabít.“ ……. „Musíš zabít!“ … „Zabít!!!“

CRRRRR!!! Aisha otevřela oči. Právě jí zazvonil budík.
„Né.“ Zamručela unaveně. „Teď jsem usnula.“ Měla pocit, jakoby spala jen pár vteřin. Po veškeré ranní hygieně se vydala na snídani. Jakmile se, ale objevila ve dveřích jídelny a uviděla Jenniffer u jednoho stolu, přešla ji chuť k jídlu. Pomalu a nenápadně se vměšovala mezi lidi, až došla k pultu s jídlem. Vzala si misku Corn-Flakes s mlékem a otočila se, aby si našla nějaký ne moc viditelný stůl.
„Kohopak to tady máme?“ usmála se na ni Jenniffer a vytrhla jí misku z ruky.
„Dobré ráno.“ Řekla suše Aisha a vzala si svou snídani zpět.
„Nápodobně.“ Miska u jenniffer.
„Jak ses vyspala.“ Miska u Aishy.
„Celkem dobře.“ Miska u Jenniffer. „Ale ty asi moc ne jak to tak vidím.“
„Jak to myslíš?“ miska u Aishy.
„Například ty kruhy pod očima vůbec nejdou vidět.“ Miska u Jenniffer.
„Můžeš už toho nechat?“ vzala si Aisha uraženě cereálie.
„Sakra, Aisho, ty jsi hrozný pacient.“
„Chyba. Já nejsem pacient.“
„Víš, nechci vyhrožovat, ale jako hlavní lékař na základně ti mohu nakázat okamžité stáhnutí z aktivní služby a přikázat léčbu na lůžku, dokud tě neuznám jako zdravou. Takže…“ vzala jí misku a podala talíř s rohlíkem a slaninou.
„Fajn, jak chceš.“ Naštvaně odešla ke stolu a pustila se do jídla. Jenniffer však neodešla dřív, než Aisha všechno snědla.

„Nemáte někdo vodu?“
„Vy už jste tu svoji vypila?“podivil se Mckay. Většinou to býval on, kdo měl první po zásobách jídla.
„Jo, doktorka do mě ráno navalila nějaké blivajzy a je mi z toho teď blbě.“
„Jestli je Vám špatně, tak byste spíš pít neměla.“ Aisha se sekla uprostřed doušku z Rononovy čutory, kterou jí milostivě daroval.
„Pozdě.“ Řekla nevinně a vodu mu vrátila.
„Jde to pomalu. Rozdělíme se, abychom toho prozkoumali více. Mckayi půjdeš se mnou, jdeme na sever.“ Rozhodl Sheppard.
„My si vezmeme jih.“ Oznámil Ronon a každá dvojice se vydala jiným směrem.
Za nějakou dobu Ronon s Aishou došli k řece. Ocitli se na úseku, který mohl být hluboký sotva 20 centimetrů, tak se přebrodili a mlčky pokračovali dál určenou cestou. Zato Sheppard s Mckayem po celou cestu nezavřeli pusy. Tedy Rodney přesněji. Hučel do Shepparda, co mu síly stačily. Ten si jenom sem tam povzdechl a pomalu začínal litovat, že si nevybral někoho jiného.
„Zastav!“ vyhrkl zničehonic.
„Co je?“ podivil se Mckay.
„Něco jsem slyšel. Tam.“ Kývnul ke keři, ze kterého uslyšel zapraskání větviček, jakoby se tam někdo schovával. Pomalu přistoupil až k němu se zbraní připravenou. Jakmile se však ke keři přiblížil, vyskočil z něho zajíc a rozběhl se od nich vyděšeně pryč. Sheppard se narovnal. „V pořádku, jdeme dál.“
„Nejsi trochu nervózní?“

„Je vám něco?“ pozoroval Ronon Aishu.
„Ne. Proč by mělo?“
„Mlčíte.“
„Vy taky.“
„Vy obvykle nemlčíte.“
„Dnes se mi chce.“
„Dobře.“
„Někdo nás sleduje.“ Řekla věcně Aisha. „Ne, neotáčejte se!“ dodala honem, mluvila velmi potichu.
„Jak to víte?“
„Poslouchám a dívám se. Proto jsem taky mlčela.“ Ušklíbla se.
„Kolik?“
„Hodně. Všude kolem. Nejsou vidět.“
„Zbraně?“
„Nevím.“
„Cože?“
„Prostě nevím. Pokračujte v cestě.“
„Měli bychom je setřást.“
„Nemáme šanci. Je jich příliš moc, ti by nás neztratili.“
„A co teda?“
„Můžeme se vrátit zpátky k Bráně a doufat, že nás nechají jít.“ Ronon přikývl a tak udělali trochu menší okruh a zamířili zpět k Hvězdné bráně. „Podplukovníku, s Rononem se vracíme.“ Oznámila ještě Aisha přes vysílačku.
„Děje se něco? Máme ještě hodinu.“
„To vám řekneme, až se tam setkáme.“ Čímž mu dala jasně najevo, že by měl směr změnit taky.
„Jsme tam do 10 minut.“ Z ničeho nic se něco malého vyřítilo z křoví, srazilo Aishu k zemi a během vteřiny zase zmizelo. Rononovi se podařilo párkrát vystřelit, ale vlastně ani nevěděl, na co střílí. Přiběhl k Aishe, která už se zvedala.
„Jste v pořádku?“ pomáhal jí vstát.
„Jo v pohodě.“ Vyhrnula si tričko, na břiše měla zarudlou skvrnu. „Praštilo mně to.“ zakroutila nechápavě hlavou.
„Nic jiného Vám není?“
„Ne… Co to bylo?“ podívala se směrem, kde tvor zmizel.
„Nevím, neviděl jsem to. Bylo to moc rychlé. Raději bychom měli vypadnout. Můžete jít?“
„Jistě. Bylo to jenom jako rána pěstí od dítěte.“ Vzala si zbraň, která jí při pádu spadla na zem, a tentokrát o hodně rychlejším krokem vyrazili severně k Bráně. Po několika metrech se stala další neočekávaná věc. Náhle Aisha s výkřikem zmizela Rononovi z očí. Propadla se do asi dvou metrové skryté díry v zemi.
„Aisho! Žijete?“ přiřítil se Ronon k díře. Aisha seděla dole a držela se za nohu.
„Jo.“ Zamrčela. „Nemám moc šťastný den.“ Ronon se ohnul přes okraj, aby Aishe pomohl vyšplhat nahoru. Když se s jeho pomocí konečně ocitla na okraji jámy, úlevně si oddychla.
„Ta díra tam předtím nebyla.“ Mračil se Ronon.
„Třeba jdeme jinou cestou.“
„Aisho, kde jste? Už tady na vás čekáme.“ Ptal se Sheppard vysílačkou.
„Nastaly menší komplikace, za okamžik jsme tam.“
„Komplikace? Máme jít za vámi?“
„Není potřeba, nic vážného. Jdeme.“ Otočila se na Ronona a ten přikývl. Aisha malinko pokulhávala. Po několika desítkách metrů z jednoho ze stromů nad nimi se ozvalo zapraskání a pár metrů před ně spadla velká suchá větev. To byl trochu nepříjemný pocit při představě, že tam mohli stát oni. Větev jednoduše překročili a pokračovali dál na cestě, kde sotva půl metru od nich spadl z dalšího stromu jakýsi plod minimálně o váze 3 kila. Tak ho aspoň vzali do tašky pro biology. Aishe se ještě podařilo rozšlápnout nějakou houbu, ze které se začal šířit odporný puch.
„Ne, že bych neměla šťastný den, tohle je totálně podělaný den.“ Kašlala Aisha ze zápachu.
„Už jsme tady.“ Kývl Ronon před ně, kde už u Brány přešlapovali Sheppard s Mckayem.
„Kde jste byli tak dlouho?“ volal na ně podplukovník už z dálky.
„Aisha spadla do díry.“
„Nespadla. Propadla jsem se.“ Aisha se zastavila uprostřed kroku a otočila se na Ronona. „Ale teď padám.“ Řekla trochu nepřítomně a vzápětí se složila na zem.
„Aisho!“ Vykřikl Sheppard a rozběhl se k nim. Rodney pohotově začal zadávat adresu. Ronon se sehnul a vzal Aishu na ruce, byla úplně mimo. „Co se stalo?“
„Nevím, vezmeme ji za doktorkou.“ Ronon se s Aishou rozběhl k Bráně, ale najednou mu cestu něco zastoupilo. To samé, co předtím Aishu praštilo. Byl to člověk, jen byl hodně malý. Výškou sahal Rononovi sotva do pasu. Stál s rukou napřáhnout.
„Stůjte. Nemůžete odejít.“ Řekl pevným hlasem. Sheppard už na trpaslíka mířil zbraní. „Ona nesmí odejít.“
„Ustup.“ Zavrčel Ronon.
„Když odejdete, bude na tom ještě hůře. A vy byste raději neměl střílet.“ Dodal, když Sheppard za ním už už pokládal prst na spoušť. Ten jen překvapeně zamrkal.
„Běž stranou.“ Udělal Ronon krok kupředu.
„Dobrá. Nebudu se s vámi hádat. Na shledanou, brzy se uvidíme.“ Během vteřiny zmizel svým extrémně rychlým během.
„Co to bylo?“ sledoval Sheppard nechápavě místo, kde trpaslíka naposledy viděl.
„Na to teď kašlu.“ Podíval se Ronon starostlivě na Aishu.
„Pravda. Rychle.“

„Jak je na tom?“
„Je v kómatu. Nemám sebemenší tušení, co se s ní děje. Je to, jakoby prostě spala.“ Zakroutila hlavou Jennifer.
„Fajn a nemůžeme ji vzbudit?“ zamračil se Sheppard.
„Můžete to zkusit. Je tady ještě něco…“ sklonila hlavu Jennifer.
„Co jako?“
„Aisha už delší dobu není-jak bych to řekla- v zrovna normálním stavu.“
„Jak to myslíte?“
„Je nemocná.“
„Jak?“
„To nemůžu říct.“
„Cože?“ zazíral na ni Sheppard nevěřícně.
„Vysloveně si přála, abych její zdravotní stav nikomu nezveřejňovala. Můžu Vám jen říct, že pokud ji do dvou dnů neprobudíme, její stav se velmi zhorší. Pokud do týdne nemám ani tušení, co by se mohlo stát.“
„Ona asi vážně má ráda, když se všechno točí kolem ní.“

„Ten trpaslík jí určitě něco udělal.“
„A co chceš dělat? Běhat po lese a volat: Šmudlo, vrať se?“ zíral Ronon na Shepparda, kterého málem popadl amok, jak běhal po zbrojnici a sbíral si všechno potřebné náčiní.
„Řekl bych, že on přijde sám. Tak jdeš se mnou?“

„Aisho. Aisho?... Aisho!“ Jennifer už zkoušela i nelékařské metody.
„Doktorko?“
„Ano?“ otočila se. U dveří stál major Nutse.
„Em… já jsem hrál basket a-“
„Tak co jste si udělal?“ povzdechla si s úsměvem.
„Něco s nohou. Docela dost to bolí.“ Jennifer k němu přišla a pomohla mu dopajdat na lůžko, kde se posadil. Začala mu nohu různě prohmatávat a zjišťovala, co ho vlastně bolí.
„Kosti nejsou nijak porušené, se šlachami také nic není. Je to naražené, což občas bolí více než zlomenina. Náplasťová fixace by měla stačit.“
„Bude v pořádku, že ano?“ zeptal se po chvíli Nutse při pohledu na Aishu.
„Lidi jako ona mají jakýsi talent vyváznout ze všeho. Myslím, že bude.“
„Ale nevíte to jistě.“
„To nevím.“
„Tak vylez!“ zakřičel Sheppard, jakmile vešli do lesa. Nemusel pobízet 2 krát. Během 10 vteřin před nimi opět stál ten malý mužíček.
„Copak si přejete?“ na jeho obličeji se nezračil žádný výsměch.
„Ty parchante malej!“ vyjel na něho okamžitě Sheppard. „Co jsi jí udělal?“
„Uspal.“
„Tak nám řekni jak ji probudit!“
„Nemůžete ji vzbudit.“
„Jak to myslíš?“
„To můžu pouze já.“
„Tak tě vezmeme s sebou.“
„Přineste ji sem a já jí pomůžu.“
„Ona umírá. To vaše uspání ji zabíjí.“
„Ne. Měsíční houba nezabíjí, právě naopak. Uspí pouze toho, kdo je ve špatném zdravotním stavu. Nastražil jsem vám ji pod nohy, výpary jste vdechli oba,“ ukázal na Ronona. „, ale usnula jen ona. Tím jsem si svou domněnku pouze potvrdil.“
„Doktorka říkala, že Aishe něco je.“ Šeptl Ronon.
„Měsíční houba nemocného člověka uspí a zpomalí všechny funkce v jeho těle, čímž dané osobě dává více času k vyléčení.“pokradl skřítek. „Když jsem se vaší společnice dotkl, mimochodem doufám, že budu mít příležitost se jí omluvit, že jsem ji ve spěchu srazil k zemi, ucítil jsem v ní velmi velké zdravotní vypětí a také jsem z jejího stavu poznal, že by jí zítra selhaly ledviny a následný nátlak nevydrželo srdce. Zemřela by. Dal jsem vám asi týden navíc.“
„Omluv nás.“ Sheppard se otočil na Ronona. „Vrátíme se zpátky na Atlantis, musíme to projednat s Woolseym a Kellerová nám prostě bude muset říct, co je s Aishou.“
„Neměl bych tady třeba zůstat?“ Sheppard se podíval na trpaslíka postávajícího opodál. Zdál se neškodný.
„Raději ne. Aisha říkala, že jich je hodně ne? A jsou dost rychlí. Nebudu to riskovat.“
„Odcházíte?“
„Brzy se vrátíme.“
„Až mně příště budete shánět, jmenuji se Kartel.“ Mírně se poklonil a pak
zmizel mezi stromy.

„Doktorka Kellerová do zasedací místnosti.“
„Pane? Zrovna jsem nesla hlášení.“ Objevila se u dveří zasedačky.
„Posaďte se.“ Ukázal Woolsey na prázdné místo. Dveře se za Jennifer zavřely a ona si sedla. „Teď nám povězte o Aishinu zdravotním stavu.“
„Promiňte, doktore, to je lékařské tajemství.“
„Tak mi aspoň řekněte, jestli je možné, aby jí z její stávající nemoci selhaly ledviny a srdce.“
„No… ano.“ Podivila se doktorka. „Odkud to víte?“ rozhlížela se po všech přítomných.
„Kartel řekl, že by zítra zemřela.“
„Kdo?“
„Na tom nezáleží. Zemřela by zítra?“
„Je na tom dost špatně. Věděli jsme, že každý den může být její poslední, ale ona nechtěla začít s jakoukoliv léčbou…“
„Doktorko?“
„Ano. Je to možné. Klidně tak ale mohla zemřít i včera nebo za měsíc.“
„Dobrá to mi stačí. Podplukovníku vezměte si tým majora Lorna a Jumper. Vraťte se tam i s Aishou a využijte Kartelovu nabídku pomoci. Doktorko, půjdete s nimi a budete dohlížet na její stav. Vyrážíte za půl hodiny. Odchod.“

„Karteli!“
„Kde jste byli tak dlouho?“ objevil se před nimi.
„Trpaslík? A kde má Sněhurku?.“ Ušklíbl se major Lorne.
„Dáváme přednost označení Lesnící. Tak kde je?“
„Co s ní chcete dělat?“
„Pomoct jí.“
„Trochu konkrétněji.“ Zamračil se Sheppard.
„Nevím, jak jí pomůžu. To zjistím až za pochodu.“
„Chcete na ní experimentovat?!“
„To rozhodně ne. Ale naše léčení je různé. Ani si nejsem jistý, jestli zabere.“
„Tak dobře.“ Přikývl Sheppard. Neměl ani jinou možnost, rozkazy jsou rozkazy. „Ale chci být u toho.“
„Jestli chcete…“ pokrčil rameny Kartel. Pak se otočil směrem k lesu a zapískal. Trvalo to jen pár vteřin a přiběhlo několik dalších Lesníků. „Tento Váš stroj,“ ukázal na Jumper „, to je něco na přepravu?“
„Ano.“
„Unese to nás všechny?“
„Ano.“
„Jak vysoko to může vyletět?“
„No, hodně vysoko.“ Uchechtl se Sheppard nad touto otázkou, při vzpomínce na jejich lety ve vesmíru.
„Dobře. To se nám bude hodit. Ušetří to hodiny času. Nemusíme jít pěšky.“
„Karteli, my poletíme?“ zeptala se jedna Lesníčka.
„Jaqi, neměj strach.“ Přišel k ní a začal jí něco tiše říkat. Přikývla a Kartel se otočil zpátky k lidem.
„Děje se něco?“ zeptal se podezřívavě Sheppard.
„Jaqi má po jisté velmi ošklivé nehodě strach z létání. Je to však jedna z nejlepších léčitelek, musí jít s námi. Můžeme?“ ukázal na Puddle Jumper. Všichni nastoupili a vzlétli.
„Tak říkejte kudy.“ Kartel vylezl na sedačku spolujezdce a začal se rozhlížet čelním sklem.
„Leťte podél kraje lesa. Za chvíli bychom měli vidět skály, tak zamiřte k nim. Potom Vám řeknu dál.“
„Vy jste také léčitelka?“ ptala se Jaqi Jennifer.
„Ano, doktorka.“ Přikývla a kontrolovala Aishu připoutanou k lůžku.
„To se hodí, můžete jít s námi.“
„Jak to myslíte?“ podivila se.
„To je na dlouhé vyprávění, brzo se dozvíte.“ Jaqi se na chvíli zamyslela. „Tenhle stroj je úžasný, ani nevím, kdy jsme vzlétli, vůbec to nejde poznat. Nepůsobí to na mně tak nepříjemně, jako při letu na ptácích.“
„To díky inerciálním tlumičům.“
„Čemu?“
„To je dost složité. Rodney by Vám toho řekl více.“
„Proč ostatním neřeknete, co jí je?“
„V podstatě to sama nevím a ona navíc nechtěla, aby to někdo věděl.“
„Vždyť je to normální.“
„Srdce jí každým dnem sláblo, dýchací soustava selhávala… vlastně jí selhávalo skoro všechno…“ povzdechla si Jennifer.
„Vy vážně nevíte, co s ní je…“ zakroutila hlavou Jaqi.
„Antici nemůžou být nemocní. Byla stejně zmatená, jako já.“
Zatímco se obě doktorky bavily, Sheppard s Jumperem doletěl až ke skalám. Tam zamířili k jedné z nejvyšších a přímo do malé pukliny uvnitř. Jeskyně byla velmi prostorná, že by se do ní vešlo až 5 Jumperů.
„Sundejte ji z té postele.“ Přikázala další z Lesníček.
„Cože?“
„Udělejte to.“ Řekla nekompromisně, sundala si tašku z ramene a vybalila nějaké byliny a menší pytlíčky.
„To je první část léčení. O to se stará Dinuta.“ Vysvětloval Sheppardovi Kartel.
„Položte ji sem.“ Vojáci položili Aishu na tvrdou zem. Ostatní lesníci, bylo jich pět, se seběhli kolem ní a začali pomáhat. Dinuta nejdřív vložila Aishe do úst oranžové okvětní lístky. „Odpočítávej.“ Kývla na jednoho Lesníka.
„30… 29… 28…“ začal tiše odříkávat a Dinuta s ostatními pokračovali. Do nosu jí nasypali nějaký prášek.
„Co to bylo?“ zeptal se Sheppard.
„Uzavře neprodyšně nosní dírky.“
„Neudusí se?“ zamračil se Sheppard, když viděl, že ústa má pořád zavřená.
„Začne to působit až za chvíli.“
Všichni Lesníci jí sypali různé koření, mazali mastmi a přikládali všelijaké byliny na nejmožnější místa na těle.
„… 4… 3… 2… 1. Hotovo Dinuto.“ Oznámil Lesník.
„Tak jdeme.“ Kývla na ostatní. Zvedla se ale jen ona a Jaqi. „Doktorko, jdete s námi?“
„Promiňte?“
„Tady ji léčit nebudeme.“
„A kam jdeme?“ udělal krok dopředu Sheppard.
„Vy nikam. Dál můžou jen ženy.“
„Já půjdu podplukovníku.“ Kývla na Shepparda Jennifer.
„Doktorko…“
„Nemusíte se bát, já to zvládnu.“ Pousmála se na něho povzbudivě.
„Dobře, ale buďte opatrná.“
„Já vám pomůžu.“ Natáhla se k Aishe Jennifer, když se jí Lesníčky snažily zvednout.
„Není potřeba.“ Zastavila ji Jaqi. „Naše rychlost nám dodává i vyšší sílu. Zvládneme to samy.“ A opravdu Jaqi s Dinutou nesly Aishu bez nejmenších problémů. Zamířily úzkou chodbou hlouběji do jeskyně.
„Musíme si pospíšit.“ Poháněla je Dinuta.
„Proč?“
„Její životní jsou na nějakou dobu ochrnuty. To jsme dělali tam na kraji. Připravovali jsme ji.“
„Na co?“
„Na tohle.“ Odpověděla Jaqi, když došli na konec chodby. „Doufám, že umíte plavat.“

„Jak dlouho to bude trvat?“ přecházel nervózně Sheppard po jeskyni.
„Nejsou pryč ani minutu podplukovníku.“
„Kdybyste ji tady nechali hned poprvé, mohla už být doma. Ale žádná z pastí nezabrala a on jí pomohl z díry.“ Ukázal Kartel naštvaně na Ronona.
„Pasti?!“
„Snažil jsem se ji nějak zastavit. Co jiného jsem měl dělat?“
„Takže ta díra, větev… to všechno jsi nastražil ty?!“
„Ano.“
„Ty hnusnej!…“ vyjel na něho Ronon a rozběhl se směrem k němu. Neměl ale šanci, Kartel přeběhl na druhou stranou jeskyně, aniž by to kdokoliv z nich zaznamenal.
„Uklidni se. Narazil jsem na Vás v lese, tak jsem vás sledoval, a když jsem poznal, že nejste zlí a že ona je nemocná, chtěl jsem pomoct. Doufal jsem, že když bude mimo, tak ji necháte být. Ale vy jste ji i z díry vytáhl. To jsem vážné nechápal. Nakonec už mi zbylo jen ji uspat houbou.“
„Nechápal? Vy byste svoje přátele nechal uprostřed lesa?“
„Když někdo odpadne, nezabývám se tím. Pokud se vzbudí, tak domů dojde, pokud ne, tak je mrtvý. Kdo by to řešil…“
„My to řešíme. Jsme totiž přátelé a my své lidi neopouštíme.“
„Hmm… máte zajímavé myšlení.“
„A vy dost divné priority.“

„Musíte se pořádně nadechnout. Cesta je trošičku delší.“
„Jak moc?“ zeptala se Jennifer. Dřepěla u kraje průzračné jeskynní tůně, která vedla někam do hloubky dál do skály.
„Asi na 2 minuty.“
„Uf…“ vydechla Jennifer. Při plavání nevydržela pod vodou nikdy déle než minutu.
„Zvládnete to?“ starala se Jaqi, která už byla ve vodě. Jennifer zaváhala.
„Tak zůstaňte tady.“ Řekla jednoduše Dinuta pokládajíc Aishu, kterou nejdříve svlékla, opatrně do vody, kde se jí chopila Jaqi.
„Ne, já to zvládnu.“ Jennifer se svlékla do spodního prádla a vstoupila do vody. „Studí.“
„Dnes je teplota opravdu nižší než obvykle.“
„To se hodí.“ Dinuta vzala Aishu za ruku. „Plavte za námi.“ Nadechla a ponořila se ve stejnou chvíli jako Jaqi, která Aishe držela druhou ruku. Plavali níže, až byla i Aisha celá pod vodou a nyní vypadala jako hadrová panenka. Jennifer se několikrát zhluboka nadechla a pak se také potopila. Cesta pod vodou byla úžasná. Kolem byla tma a zároveň bylo vše jakoby prozářené čistotou vody, ve které se nenacházelo moc živočichů ani rostlin. Když už Jennifer začalo hučet v hlavě od nedostatku kyslíku, tři tmavé postavy před ní změnily směr. Zamířily nahoru kamsi do světla. Doktorka je následovala, až konečně hlavou prorazila hladinu a s vykašláváním začala dýchat.
„V pořádku?“ starala se Jaqi.
„Jo. Co teď?“ rozhlédla se kolem.
„Paní doktorko. Než jí pomůžeme, musíme vás o něco požádat.“
„Jistě.“
„Co tady uvidíte, nesmíte nikomu říct. Nikdo neví, jak se zde léčí.“
„Před pár lety jsem to tady objevila a zjistila, k čemu to zde slouží.“ Ozvala se Dinuta. „Všem jsem namluvila, že sem smí jen ženy a do svého tajemství zahrnula tady Jaqi.“
„My nejsme léčitelky.“ Pokračovala Jaqi. „Naše společnost není dobrá. Nikomu na nikom nezáleží a ženy nemají žádný respekt. Staráme se jen o druhé. Tím, že pomáháme jiným, máme pocit vykoupení ze špatného života. Přesně jako Kartel chtěl pomoct Aishe. Kdyby takhle onemocněl někdo z Lesníků ani by se nad tím nepozastavil. Kdyby se ukázalo, že my neléčíme, nikdo by si nás nevážil.“
„A jak tedy léčíte?“
„To tyto rostliny.“ Ukázala Dinuta na listy visící ze skály. Byla jimi porostlá celá stěna. Dinuta s Jaqi zvedli Aishu a s malou Jenninou pomocí jí o stěnu opřely. Listy rostliny se okamžitě začaly rozrůstat a plazit se po Aishiném těla, až ji pevně přichytily ke zdi. „Nejdřív zjistí, co je na daném člověku špatně. Následně ukážou vše, co je skryté a potom vyléčí.“ Listy se přitiskly k Aishe a přesně kopírovaly tvar jejího těla
„Aisha je pořád paralyzovaná?“
„Teď už ne. Ochrnutí životních funkcí trvá jen 5 minut, pak už…“
„…by začaly odumírat mozkové buňky.“ Přikývla Kellerová. „Co bude teď?“
„Dívejte“ Stonky rostliny najednou získaly nachově fialovou barvu a stáhly se ještě více až Aisha začala sípat.
„Dusí jí to!“ vyjekla Jennifer a vyskočila. Jaqi ji však zastavila.
„Počkejte.“ Teprve to začínalo. Stonky se kolem Aishy stále více a více ovíjely, z fialové barvy přešly na modrou, následně zesvětlaly až do úplné bílé. Bylo to v podstatě moc hezké, ale působilo to jako z nějakého kýčovitého fantasy filmu. A pak se to stalo. Aishino tělo se začalo tvarovat do jiné podoby.
„Odkrytí skrytého.“ Zašeptala Dinuta. Jennifer to pochopila. Zůstala tam stát a zírala na Aishu zabalenou to trávy. Ztratila slova. Nikdy nic podobného neviděla. Bylo to krásné a děsivé zároveň. Najednou rostlina začala ztrácet svou bílou barvu a pomalu se stahovat zpět na skálu. Aisha dopadla na zem a prudce oddechovala.
„Teda!“ hekla. Jennifer k ní okamžitě přiběhla.
„Zůstaň ležet.“
„Nemám v plánu se zvedat. Je to jako by se mi někdo právě snažil rozdrtit žebra a navíc nemám oblečení.“
„Oblečení máš na druhé straně tůně. Jak ti je?“
„Skvěle. Ale ten masér by měl dostat vyhazov. Ty žebra fakt bolí.“ Jennifer se rozesmála. Úleva byla neuvěřitelná.
„Doma uděláme pár testů a aspoň den budeš na ošetřovně, abych si byla jistá.“ Nadšeně Aishu objala. Ta na vteřinu ztuhla. Nebyla zvyklá, aby se jí lidé dotýkali a ani to neměla moc ráda, ale tentokrát Jennifer nechala.
„Můžu už jíst normálně?“
„O tom si ještě promluvíme.“

„Pane. Už jdou.“ Vykřikl Lorne a ukázal k tunelu, kde asi před půl hodinou zmizely 2 Lesníčky nesoucí Aishu doprovázené Jennifer. Tentokrát šly všechny po svém a všechny byly mokré.
„Aisho!“ trhl sebou Sheppard. Udělal k ní pár prudkých kroků a chytl ji za rameno. „Em, jak se máte?“
„Dobře.“ Usmála se na něho zářivě.
„Tak pojďme.“ Poplácal ji kamarádsky po zádech.
„Dobrá práce Jaqi, Dinuto.“ Poklonil jemně hlavou Kartel. „Co říkáte na naše lékařské metody, doktorko?“
„Bylo to velmi poučné.“ Mrkla Jennifer na malé společnice. Jaqi se na ni vděčně usmála, ale Dinuta se jen odvrátila a nastoupila do Jumperu. „Obě dvě byly úžasné.“

„Helen byl by dneska nějaký dobrý bílý jogurt?“ usmála se mile Aisha na sestřičku.
„Byl by, ale ne pro vás. Přísný zákaz doktorky Kellerové. Tady máte.“ Odběhla ke stolu a přinesla jí tác s ovesnou kaší, pomerančovým džusem a několika sušenkami. „Doktorka ví, že máta ráda zdravé jídlo, tak vám to přichystala tak, aby vám to co nejvíce vyhovovalo a přitom to mělo svůj účinek. Přesně takhle to řekla.“
„Ona si prostě nedá říct.“ Zamručela.
„Prý to musíte všechno sníst.“
„Fajn. Tak jí můžete říct-“
„Nebuď na Helen zlá.“ Objevila se Jennifer ve dveřích.
„Nejsem.“
„Byla jsi zlá.
„Věř mi, že mně zlou vidět nechceš.“
„Helen, nech nás prosím.“ Sestřička odešla a Jennifer si přisunula židličku k Aishině posteli. „Už jsi tu jako doma co? Tuhle postel máš už preventivně rezervovanou.“
„Tak co je Jennifer?“
„Aisho co ti je?“
„Myslíš, co mi bylo?“
„Ještě nejsi úplně v normálu. Pamatuju si, když ses tady objevila. Hned první den jsem tě vyšetřovala. Nebyla jsi vůbec nemocná a nebyly v tobě ani žádné stopy po nějaké předchozí nemoci. Řekla jsi mi, že Antici obvykle nemocní nejsou z důvodu své vysoké imunity. Já vím, že víš, co ti je. Tak mi to řekni.“
„Jenni…“
„Aisho?“ ta si jen povzdechla.
„Jsou jen 2 věci, které můžou Antika ohrozit na životu. Antická chřipka je jediná nemoc, kterou jsme se mohli nakazit. Je neléčitelná a Antici na ni umírali. Párkrát jsem za svůj život zažila epidemii, ale měla jsem štěstí a ani jednou jsem se nenakazila. Není to zrovna pěkný pohled sledovat pomalou smrt lidí, který máš ráda. Zemřít na Antickou chřipku se někdy táhlo až měsíc, kdy se dotyčný v obrovských bolestech doslova rozkládá tobě před očima.“
„Ty máš tuhle chřipku?“
„Ne. Ze začátku jsem si nebyla jistá, ale pozdější symptomy ukázaly, že nejde o A chřipku.“
„A co je teda ta druhá věc?“
„Slib mi, že mně nebudeš soudit.“ Podívala se na ni prosejícně.
„Spolehni se…“

... doufám, že je všechno správně a další díl bude snad za ty 2 týdny, vím, že je všechno dost předvídatelné, ale doufám, že vás aspoň něčím překvapím

jakop: jak jsi věděl, že jsem byla pryč?

Taky bac tímto chtěla popřát všechno nejlepší k narozeninám Pacozovi

a ještě 1 důležitá poznámka: již brzy přibude (pro náročnější čtenáře ) i odkaz na stáhnutí povídky v PDF formátu, za který VELMI DĚKUJI jakopovi

Hezký je to příjemné si po ránu přečíst povídku jen mě trochu štve že nás vždy tak napínáš a jako obvykle se už ted moc těším na další díl

mikuliska: Pokud jde o tvou nepřítomnost, tak jsem jen tipoval a koukám, že správně. Na mailu máš PDF, tak ho pak můžeš dát.

Teď k povídce:
Pěkně sepsaná, jen ten konec mě naštval. Nemůžeš to přece utnout tak jak si to udělala, kdo to pak má vydržet do příštího dílu.

Prečítal som to už ako si to sem hodila a nedal koment?
Takže: Je to dobré a som zvedavý na to druhé po chrípke.
Už len:

ahááá

Do prvního příspěvku přidány odkazy ke stažení povídky v Doc a Pdf

Tákže pěkně na konci prázdnin (aspoň pro nás školáky ) přidávám další díl... snad se Vám bude líbit ... dnes tak oddechově, jak je to vůbec možné a taky trošku kratší

Kapitola 13. – Sportem k trvalému smutku
„…během dneška. Slibuju.“
„Opravdu?“
„Vážně.“
„No dobře. Mám teď směnu. Ta večeře platí?“
„Jasně že platí.“ Jennifer zamířila na ošetřovnu zatímco Aisha teď měla chvíli volna.
„Aisho!“
„Ano?“ otočila se.
„Neviděla jste někde majora Nutse?“ běžel jejím směrem major Lorne.
„Ne. Proč?“
„Odpoledne budeme hrát turnaj ve volejbale. Chtěli jsme ho do týmu…“
„Turnaj začíná ve 4. To má Charlie zrovna misi.“
„Sakra!“ odfrkl si naštvaně Lorne a pak se podíval na Aishu. „Hrála jste někdy volejbal?“
„Jen párkrát, je to celkem sranda… Počkat. Ne! Ne, ne, ne, ne.“
„Není to složité. Prosím.“ Škemral.
„Kdo je rozhodčí?“
„Kapitán Levey. Hrál volejbal závodně na střední. Řekl, že nebude hrát, aby žádné družstvo nemělo výhodu, tak dělá rozhodčího.“
„Takže uvidí každou chybu. A neboť já jsem na to úplná lama…“
„To je jedno. Potřebujeme ještě jednoho hráče. No tak.“
„Fajn, ale varovala jsem vás. Kdo je s námi ještě v týmu?“
„2 lidi ode mně: Crouch a Veynnová, Newton od majora Thakese a Meyersová od pyrotechniků.“
„Dobrá volba.“
„Převálcujeme je.“ Řekl nadšeně.
„Škoda, že Charlie nemá čas, Ruby by asi mnohem raději hrála s ním.“
„Taky jste to slyšela? Nutse a Meyersová. Páni. Lidi se na Atlantis zbláznili. Už jen čekám, až někdo oznámí důchod, svatbu, těhotenství nebo kandidaturu na prezidenta.“
„Všechno může být.“ Zasmála se Aisha.

Sheppard se znuděně podíval na hodinky. Ještě 30 minut a skončí mu služba. Dnešek se celý točil kolem odpoledního volejbalu. Přestože to v Americe nebyl jeden z nejoblíbenějších sportů, rozhodli se pro tentokrát udělat výjimku a vypustit basketball nebo fotbal. Potřeboval se ještě trochu rozcvičit. Právě vzpomínal na události posledního měsíce. Aishin návrat ve zdraví někteří hned oslavili. Přesně si pamatoval, jak přišli na Atlantis. Woolsey stál na ochozu a nadšeně se usmíval. Major Nutse nervózně seděl na schodech a když uviděl Aishu vyskočil a šťastně ji objal. Něco se ale změnilo. Jennifer od té doby byla Aishe neustále v patách. Pořád ji kontrolovala. No jo no, doktoři… Vsadil by se, že ji bude kontrolovat ještě dalšího půl roku. Sheppard do svých lekcí golfu pro Ronona přibral i Aishu. Zatím jí to moc nešlo, ale viděl na ní, že se na rozdíl od Ronona snaží.
„Pane! Seržant Saix se hlásí do služby!“ salutoval mu kdosi.
„Pohov vojáku.“ Zívl Sheppard.
„Ano pane!“
„Vy jste tady nový?“
„Jde to tak vidět?“
„Kdyby to šlo ještě víc, už by to bylo podezřelé.“
„Promiňte.“
„V pořádku, nemusíte se tak moc snažit.“ Sheppard mu předal papíry k podepsání o převzetí služby a odešel na oběd. V jídelně se rozhlédl kolem. A další novinka. Tedy ne úplně novinka, ale ukázali se na veřejnosti teprve nedávno. Major Nutse s Meyersovou. Vypadali spolu šťastně, když tam tak seděli, povídali a smáli se. Což je ostatně dost zvláštní, protože Aisha s Nutsem se k sobě chovají dost náklonně.
„Podplukovníku. Můžu?“ Sheppard Aishe jen ukázal na volnou židli. „Jste v pořádku?“
„Jen přemýšlím.“
„No právě.“ Chvíli bylo ticho, jak jen oba jedli. „Jdete se podívat na volejbal?“
„Budu hrát. Co vy?“
„Taky taky.“
„Vážně?“ podíval se na ni překvapeně. „S kým?“
„S majorem Lornem.“
„Zradíte vlastního velícího?“ zeptal se s úsměvem.
„Už se na to těším.“
„Co se to s námi stalo?“
„Co myslíte?“
„Už se ani trochu nehádáme…“ řekl v předstíraném zklamání.
„Postřeh.“ Pousmála se.
„Pěkné triko.“ Aisha na sobě měla dlouhé volné tričko s americkou vlajkou. Vlastně to vypadalo, jakoby se vlajkou jen zabalila.
„Díky. Kdy zase budete hrát golf?“
„Nevím… dneska už asi ne. Někdy se domluvíme.“
„Aisho!“
„A sakra.“ Zašeptala potichu Aisha. „Ahoj Jennifer. Nemáš náhodou službu?“
„Na tebe si čas udělám. Tak ukaž.“ Doktorka začala Aishe kontrolovat tác s jídlem. Překvapeně zamrkala a usmála se. „Jsem ráda, že jsi mně pochopila. A přestala být sobecká.“
„No co. Mám hlad.“
„Dobře, já jdu a víš, o čem jsme se bavily ráno.“ Zvedla významně obočí, kývla na Shepparda a odešla.
„Co to?“
„Ale… má pocit, že mě musí pořád hlídat, abych nezatěžovala organismus a že musím mít dostatek živin a vitamínů, aby se už neopakovalo selhání orgánů…“
„A už víte, co to způsobilo?“
„Ještě si nejsme jistí.“ Povzdechla si Aisha.

„Pořádně! No tak Aisho snažte se trochu víc.“
„Kdyby to šlo víc, lítám.“ Zamručela. Lorne ji pořád okřikoval, že je pomalá, ať pohne kostrou, ať se s tím míčem nemazlí apod.
„Asi by bylo vážně lepší, kdybych nehrála.“ Procvičovali si volejbal na malém jižním mole, aby je nikdo neviděl. Družstvo se rozdělilo na půl a hrály ženy proti mužům. Aisha s Ruby Meyersovou a Evou Veynnovou proti Lorneovi, Crouchovi a Newtonovi.
„Krčíte ruku. Víc ji napněte.“ Poradila Ruby Aishe. Ta to zkusila a opravdu se jí podařilo rozehrát správně.
„Skvěle Aisho, jen tak dál.“ Pochválil ji Lorne.
„Děkuji.“ Usmála se Aisha na Ruby, ale ona se od ní bez dalšího slova odvrátila. Trénovali ještě necelou hodinu a pak si dali oddych před nadcházejícím zápasem, který měl začít asi za 2 hodiny.
„Fajn už Vám to jde. Udržte se ve formě a buďte opatrní, ať si nic neuděláte, nechci přijít o hráče.“

Atmosféra byla jako na opravdovém závodu. Jen nevěděli, co udělat s místy na sezení, protože zájem byl obrovský. Nakonec přistavili pár Jumperů a lidi si posedali i na střechy, aby dobře viděli. Někteří pozorovali z blízkých teras a balkónů, z oken pomocí dalekohledů a pro ty, kteří neměli to štěstí a museli být ve městě, párek inženýrů namontoval na jeden z Jumperů kameru, která přenášela obraz na kteroukoliv televizi, počítač nebo notebook ve městě. Ne, že by volejbal byl až zas tak oblíbený, ale kdo by odolal pohledu na svalnatá těla vojáků bez triček a pěkné postavy žen v sexy bikinkách. Hlavní důvod však, jako obvykle, byly sázky. Jak jinak byste se taky chtěli na takovém místě zabavit že? Co na tom, že každou chvíli byl někdo v nebezpečí… Sázky se uzavíraly i uprostřed bitev. Celkem se do turnaje přihlásilo 7 týmů. Krom Lornova a Sheppardova tam byl ještě jeden tým složený výhradně z žen vojaček a taky jeden kuriózní plný vědátorů, kteří věřili, že pomocí výpočtů všechny převálcují.
„Tak jo tady máme rozpis her.“ Přišel s nějakým papírem v ruce major Lorne za svým družstvem. „My hrajeme už v druhém zápase.“
„Kdo je první?“
„Podplukovník Sheppard a kapitán Banner. Páni, hraje se až do večera.“ Podivil se, když si všiml, že poslední zápas začíná ve 20:30. „A protahuje se na zítra, kdy budou o první místo hrát dva týmy s nejlepším skóre. Dneska hrajeme 4 zápasy. Doufám, že si zahrajeme i zítra. Máte na to.“ Snažil se Evan podpořit své družstvo. Celkem se mu dařilo navodit uvolněnou náladu. „Aisho v tomhle budete cvičit?“
„Proč ne?“ prohlédla si své oblečení a přišlo jí naprosto normální, pak si uvědomila, co asi myslel. „Jo, no já nemám moc ráda takové těsné věci.“ Na rozdíl od ostatních si vzala úplně normální triko.
„Aby vám to nepřekáželo při hře.“
„Nemějte strach.“
První hra byla dost vyrovnaná. Ovšem těsně před koncem dal Ronon několikrát po sobě smeč a toto skóre tým kapitána Bannera nedokázal dorovnat a Sheppardův tým vyhrál.
„Tak jdeme na to.“ Vyskočil nadšeně Crouch. Hráli proti naprosto smíšenému družstvu složeného z vojáků, vědců, biologů a jedné zdravotní sestry. Začátek byl spíš povolný na rozehrání, ale jakmile jeden z týmů zabodoval, hra se rozjela.
„Mám!“ vykřikla Aisha a skočila po míči. Ovšem zapomněla, že když hrála volejbal na Zemi, bylo to na pláži a teď se rozplácla po tvrdé zemi. Sedřela si celou levou ruku. „Do hajzlu.“ Zavrčela.
„Co to děláš?!“ vyjela po ní Jennifer, která k ní přiběhla s lékárničkou a ruku jí narychlo převázala.
„Hraju.“
„Buď opatrná nebo tě stáhnu ze hry.“
„Jo dám si pozor, ale na druhou stranu máme bod.“
„Pokračujte.“ Kývl kapitán Levey.
„Omlouvám se.“ Zavolala Aisha na přítomné. Rozehrával druhý tým. Po chvíli už měli Lorneovci dost slušný náskok, který si udrželi až do konce.
„Dobrá hra.“ Chválil své družstvo major. „Máme pauzu. Jen tak dál.“
„Slečno Meyersová, máte chvilku?“ otočila se na ni Aisha.
„Ano. Copak je?“
„Co se děje? Všimla jsem si, že se chováte poněkud odměřeně. Udělala jsem něco?“
„Ne, neudělala.“ Zakroutila hlavou Ruby.
„Ale no tak. Řekněte mi to. Vím, že vám něco vadí.“
„Dobře.“ Zastavila se Ruby a podívala se na Aishu. Tvářila se teď trochu rozzlobeně. „Dost mně štve, že mi jedete do mého přítele. Každou chvíli vás s Charliem někde vidím spolu. Není dne, abyste spolu aspoň netrénovali. Jo, vadí mi to.“
„Tak o tohle jde.“ Aisha potlačila smích. „Nemusíte mít strach, o Charlieho nemám nejmenší zájem jako o… hmm, svého přítele. On o mně taky ne.“
„Já bych vám moc ráda věřila, ale to jak jste pořád spolu… mám vždycky takový vztek. Díky bohu, že jsem pyrotechnička a umím zachovat klid, jiná by už dávno vybouchla. Je to na nervy jdoucí! A mně to fakt-“
„Meyersová!“ Aisha ji chytla za ramena a otočila směrem k sobě. „Poslouchejte, já vím, jaké to pro Vás musí být. Víte co udělám? Nebudu s Charliem tak často jako dříve, dokud si spolu nepromluvíte a on sám vám nevysvětlí, jak se věci mají, ano?“
„Dobře, omlouvám se, ale-“
„Neomlouvejte se. Já Vás moc dobře chápu. Asi bych se chovala stejně.“
Prvotní úspěch Lorneova družstva měl být jen začátkem nepříjemné prohry. 2 zápasy po sobě naprosto projeli a poslední dali jen na remízu a tím byl jejich postup do zítřejšího finále zpečetěn. Po deváté hodině, když skončila poslední hra, přišel rozhodčí kapitán Levey vyhlásit výsledky.
„Na sedmém a tudíž posledním místě se umístilo družstvo doktora Ugalda, je nám líto doktoři s fyzikou se vraťte do laboratoře. Na šestém místě se umístilo družstvo majora Lorna.“ Ozval se nadšený potlesk. Aisha jen zahlédla, jak si diváci předávali vsazené peníze. Postupně byla vyhlášena všechny místa. „A do zítřejšího finále postupují družstva majora Thompsonové a podplukovníka Shepparda.“
„Víte majore nechci vám vyhrožovat, ale pokud zítra nevyhrajeme, budete mít všechny hodně dlouhou službu.“ Mrkl Sheppard na Thompsonovou.
„Přijatelná cena za poražení nadřízeného.“ Ušklíbla se.

„Tak co?“ přisedla si Jennifer k Aishe při večeři.
„V pohodě.“ Zvedla Aisha úhledně zalepenou ruku.
„To nemyslím. Už to vědí?“
„Nebyla příležitost… Teď se nehodí je rozptylovat.“
„Výmluvy Aisho, samé výmluvy.“
„Zítra opravdu.“
„Fajn. Zítra máš poslední šanci. Jestli to neuděláš ty, tak se o to postarám sama.“
„TO S TÍM ALE NEMÁ VŮBEC CO DĚLAT!“ Zakřičel náhle někdo přes celou jídelnu, od jednoho stolu se zvedla Meyersová a vyběhla ven.
„Ruby! Počkej!“ Major Nutse se rozběhl za ní.
„To nevypadá dobře.“ Usrkla si Jennifer čaje.
„Snad to není kvůli mně.“ Povzdechla si Aisha.
„Proč by mělo?“
„Meyersová si myslí, že chci Charlieho sbalit.“
„Ouvej.“
„Jo přesně.“ Přikývla Aisha a pustila se do jídla.

„Aisho pozor!“
„Co se děje?!“ zareagovala, nabila zbraň a začala se rozhlížet po okolí.
„Málem jste šlápla na tuto krásnou houbu. Úžasný exemplář.“ Dřepl si se zaujetím nějaký vědec k místu, kde rostl naprosto obyčejný hřib.
„Děláte si ze mě srandu?“ zavrčela Aisha a šla se posadit na nějaký velký kámen nedaleko. Nesnášela tyhle hlídací mise. Vědci běhali po přírodě a ona se na ně mohla tak maximálně usmívat. Musela vymyslet něco, čím se zabaví. Vytáhla nůž a začala s ním rýpat do hlíny. Asi o půl hodiny později se všichni inteligenti a jejich vzorky posbírali dohromady a vrátili se k Aishe.
„Už máme všechno.“ Oznámil ji jeden, když ji našli, jak z klacků pomocí nože dělá něco jako oštěpy. Zbavila je kůry a na koncích vyřezávala do špice.
„Hmm.“ Zamručela a jinak si jich nevšímala.
„Můžeme už jít.“ Další nesrozumitelné zabrblání.
„Aisho jdeme.“
„Vy jste si tady taky celou dobu běhali a já na vás čekala, tak teď počkáte vy!“ prudce se postavila, až se vědci začali krčit. „Vtip, Jdeme.“ Vzala si oštěpy do ruky a po cestě s nimi házela do různých cílů.

„Chůvička se vrátila?“ usmál se na Aishu Chuck, když se vrátili Bránou na Atlantis a ona přišla do kontrolní místnosti.
„Celá natěšená na kafe. Volejbal už asi jede co?“
„Hrajou už 20 minut.“
„Kdo vyhrává.“
„Často se to střídá. Teď vede major Thompsonová o 4 body. Aisha se podívala na Chuckův notebook. Nějaký poručík od Shepparda právě skóroval. Teď už jen o 2.“
„Pracuje na něčem Woolsey?“ podívala se Aisha k jeho kanceláři.
„Myslím, že na ničem důležitém zrovna ne.“
„Dobře, potřebuju s ním mluvit. Ať nás nikdo neruší.“ Řekla Chuckovi, vydala se k prosklené kanceláři a zaklepala. „Pane, můžu na slovíčko?“
„Jistě.“ Pokynul jí.
„Mám něco důležitého, co vám musím říct.“ Vstoupila dovnitř a nervózně přešlápla.

„Netvařte se tak zklamaně, majore.“
„Mohli jsme dneska hrát, doktorko.“ Povzdechl si.
„Vedli jste si celkem dobře. Aspoň jste neskončili poslední. Stejně je to jen zábava. Volejbal tady většina lidí ani neviděla v televizi, natož hrála.“ Usmála se na Lorna povzbudivě Kellerová.
„Ale já prohrál 20 dollarů, když jsem se vsadil, že skončíme minimálně na 3. místě.“
„No vidíte a já zase vyhrála. Vsadila jsem, že družstvo od Thompsonové bude hrát i dneska. Ženy prostě musí držet při sobě.“ Major Lorne žalostně zakňučel.
„A nynější skóre je 20:14 pro podplukovníka Shepparda!“ ohlásil kapitán Levey.
„Vypadá to dobře.“ Zašeptala Jennifer do ucha Aisha, která se právě posadila na rezervovanou židli za ní.
„To jo. Třeba zase vyhraju.“
„Třeba konečně vyhraju.“ Procedila skrze zaťaté zuby Aisha, která včerejšího dne také přišla o malou hromádku peněz.
„Vyhrává Sheppard.“ Namítl Lorne.
„Já vím.“ Přikývla Jennifer.
„Kam zmizelo vaše: Ženy drží pospolu?“
„Někdy musíte zapomenout na mezilidské vztahy, abyste si přivydělali.“ Ušklíbla se Jenni a dál sledovala hru.

„To néé.“ Major Lorne seděl s hlavou položenou na rukách na stole v předstíraném pláči. Zato Aisha s Jennifer nadšeně přepočítávaly peníze.
„Fajn to je těch 5 prohraných dollarů ze včerejška a tohle je ta prémie.“ Držela v ruce nadšeně 15 dolarů, ale pak se zamračila. „Když jsem včera vsadila 5 a dneska zase 5 znamená to, že jsem v podstatě vyhrála jenom 5, že?“
„Jo.“
„Nevadí. Mám z toho aspoň dobrý pocit.“
„Já mám 25 ze včerejška i dneška dohromady.“
„NÉÉÉ!“ hýkl znovu Lorne. „Nemluvte mi o penězích.“
„No nic tak já běžím poblahopřát vítězům. Mějte se pěkně.“ Aisha vyskočila a cestou nenápadně strčila Lorneovi všech svých 15 dollarů do kapsy.
„Aisho. Aisho!“
„Charlie.“ Usmála se.
„Jsem rád, že jsem tě ještě našel. Mluvil jsem s Ruby a vím, že ti něco říkala…“
„Už jste ok?“
„Všechno jsem ji vysvětlil a nakonec mně i dokonce poslouchala. Jo všechno je v naprostém pořádku. Usmířili jsme se.“ Mrkl na ni. Aisha se jen chápajícně zasmála.
„Takže se spolu můžeme zase normálně bavit?“
„Jasnačka. Tak zatím.“ Mávl na ni a odběhl pryč. Všichni vlastně byli v jídelně, kde se obvykle konaly podobné oslavy. Tentokrát se slavila výhra družstva podplukovníka Shepparda. Družstvo majora Thompsonové sedělo trošku sklíčeně u jednoho stolu, ale i o ně byl dost velký zájem. Aisha se konečně probila k Sheppovcům a všem poblahopřála, ale Sheppard sám už mezi nimi nebyl. Od Ronona zjistila, že šel do pokoje, protože už byl unavený, tak to Aisha nechala plavat. Chtěla mluvit ještě s někým.
„Nadporučíku Veynnová! Počkejte!“ zastavila volanou až u východu z jídelny. Byla s ní v družstvu na volejbal a byla jedinou ženskou členkou Lorneova týmu.
„Ano?“ zastavila se překvapeně.
„Znali jsme se sice už před tím, ale to bylo opravdu jen od vidění. Ty 2 dny strávené s vámi my něco vnukli. Vy jste určená pro velení. Máte obrovský potenciál. Využijte svých schopností a stoupejte výš. Máte na to. Prostě jsem vám to musela říct, když to nikdo jiný neudělal.“
„Kde máte tu skrytou kameru?“ zasmála se Eva.
„Myslím to smrtelně vážně.“
„No dobře, když myslíte. Mockrát děkuji, budu si to pamatovat.“ Aisha jí potřásla rukou a odešla. Eva naprosto vyvedená z míry zapomněla, že chtěla taky odejít a vrátila se k pultu s pitím.

Sheppard přecházel po pokoji. Třásly se mu ruce. Vlastně už byl rozhodnutý to udělat. Cítil, že dneska je ten správný den. Tedy vlastně už večer. Přesto ale pořád trochu váhal. Otec ho vždycky učil, aby si šel za tím, co chce a on to chtěl. Prostě jí to řekne. Sheppard ještě naposledy povzbudivě přešel po pokoji a pak zamířil do západní části města. Dostat se tam mu díky transportérům trvalo možná 10 minut a už stál před Aishiným pokojem a věděl, že tentokrát to udělá. Ještě sebral poslední odvahu, která v něm zůstala, a mávl rukou nad panelem, který v pokoji dotyčného vyvolal něco jako zvonění.
„Už běžím.“ Ozval se zevnitř ten ladný hlas a následně se otevřely dveře. „Dobrý večer, podplukovníku.“ Pozdravila ho Aisha a tvářila se dost vyvedená z míry.
„Můžu s vámi mluvit?“
„Jistě, pojďte dál. Vlastně jsem vás taky sháněla.“
„Opravdu?“ vešel dovnitř. Poprvé byl v jejím pokoji. Měla tam čisto a uklizeno. Po pokoji byly různě poskládané knihy. Na její posteli ležela 1 otevřená s propiskou. „Píšete knihu?“
„Deník.“ Zaklapla ho a hodila pod polštář. „Tak co jste chtěl?“
„Já no… totiž ani nevím, jak to říct…“
„Počkejte!“ přerušila ho. „Můžu začít? Mám pocit, že znovu bych se k tomu nedokázala připravit.“
„No dobře.“ Řekl trochu zaraženě.
„Fajn, tak já to prostě řeknu…“ zasmála se suše. „Prostě to řeknu, nic na tom není.“
„Klid. Můžete mi říct cokoliv.“
„Dobře.“ Aisha se postavila a zhluboka se nadechla. „Jako mému týmovému velícímu důstojníku je mou povinností vám oznámit, že jsem… jsem… K čertu s tím! Jsem těhotná!“
„To jakože… vy jste… to jako to…“
„Ano.“
„Ježíši!“ podplukovník se posadil na židli a viditelně zbledl.
„Jsem ve 4. měsíci.“
„Uff…“ Sheppardovi teď mozek jel na 110%. Tato zpráva ho sice hodně zaskočila, ale v podstatě mu to nahrávalo do karet. Neplánoval s ní sice mít hned děti, ale když nad tím přemýšlel, představa, že by měl dítě, je úžasná. Postavil se a s úsměvem řekl: „To je skvělá zpráva.“ Chytl ji za ruce na znamení důvěry.
„Nemusíte mít strach, není to vaše.“ Shepprdem projel blesk. Pustil Aishiny ruce.
„Co-cože?“
„Na Zemi jsem byla s někým ještě před Vámi a vypočítala jsem si týdny. Na vás to nevycházelo.“
„Aha.“ Řekl bezvýrazně. „A s kým?“
„To určitě neznáte.“
„Strašně moc vám to přeju.“ Usmál se na ni. Sny se rozplynuly.
„Takže v pořádku?“
„Naprosto.“
„A co jste mi chtěl říct vy?“ Sheppard se na ni podíval. Na ty laskavé oči, milý úsměv… Byla ve všech směrech to, co si vždycky přál. Když si ji teď prohlížel zblízka, všiml si i malé vybouleniny na břiše.
„Na tom nezáleží. Miminko nemám šanci trumfnout.“
„Určitě?“ podívala se na něho.
„Rozhodně. Ještě jednou blahopřeji. Jak to teď bude s vaším pracovním nasazením?“
„To ještě nevím. Vyřešíme to jindy.“ Vypadala tak šťastná a taky že se jí hrozně ulevilo.
„Tak dobrou noc.“ Usmál se na ni.
„Dobrou noc, podplukovníku.“ Usmívala se ještě zářivěji. Sheppard se otočil a odešel z pokoje. Všechno nechal za sebou. Všechno zmizelo, jakmile se ty dveře zavřely. Bylo to pryč a nic nezůstalo.

btw: omlouvám se za 2 příspěvky pod sebou...

... a do prvního příspěvku přidán i seznam kapitol

Pekná časť , ale ja som v kútiku duše myslel, že to druhé bude to, že z nej bude chlap.
Naozaj dobre napísané. A Sheppard to určite rozchodí.

Puk:Aby to nerozchodil směrem k balkónu na hlavní věži...

mikuliska:

Toto je spoiler!!!:

Sakra, ty z ní snad chceš udělat šlapku, nebo co. Poprvý za 10 000 let na zemi, a hnedka skončí v posteli.

Jsem fakt zvědavej, jak se to vyvrbí

Takový malý dotaz kdy bude další díl

další díl zas za ty dva týdny