Orlean,transportní loď - část třetí

Tak jsem si říkal, že také zkusím něco napsat. Nepochybně to nebude nic skvělého, ale proč to nenechat posoudit i někoho jiného. Je to první část a budu rád za případné komentáře. Samozřejmě kritika je vítaná a pravděpodobně jí bude dost.

O čem to je?
Povídka je vlastně o lodi Orlean, transportní loď Země, ovšem ne té naší. Není to Stargate a není to naše Země. Použil jsem pozemské hodnosti pro lepší orientaci.

Část první - je to tak trošku naopak. Další díly se budou odehrávat dva měsíce před událostí z tohoto dílu a budou k nim pomalu, ale jistě směřovat.

Tohle je Orlean, pro vaši představu...
[img][./images/thumbs/transport_1270931724.jpg]http://svobodnitemplari.ic.cz/Transport.jpg[/img]

Jsou to lidé, stejně jako my si museli projít dlouhé generace vývoje. Bez cizí pomoci se dokázali jako planeta spojit a společně spolupracovat. Nebyla to krize, která je spojila, byla to inteligence a snaha samotných lidí, kteří si uvědomovali, že společně mohou dosáhnout všeho….
Transportní loď Orlean, někde uprostřed prázdnoty
„Pane, zapnuli autodestrukci, musíme do záchranných modulů!“ Křičel menší muž krčící se ve dveřích. Měl na sobě šedou uniformu s dvěma tečkami značící hodnost desátníka. Na jmenovce stálo Bill Craiton . Byl středního věku, kolem čtyřiceti let.

Kolem něj a jeho velícího důstojníka, podle uniformy v hodnosti kapitána, cinkaly kulky do pevných, ocelových zdí. Zvuk střelby byl velmi hlasitý a navzájem se nebylo skoro slyšet. Bill vystřelil několik nábojů do chodby, odkud na ně dorážela nepřátelská střelba, a poklepal kapitána po zádech. Ten se na něj otočil s tázavým výrazem ve tváři.

„Pane, autodestrukce, musíme jít!“ Zakřičel ze všech sil desátník. Kapitán pouze přikývl, vystřelil ještě několikrát ze své zbraně a rychle se i s desátníkem odebrali do dveří za nimi. Oba zabrali a těžké dveře zavřeli, několikrát zatočili s kruhovým uzávěrem, aby dveře uzamkli. Po zavření dveří nebyla střelba tak hlasitá, a konečně byl slyšet zvuk autodestrukce, která se rozeznívala po celé lodi.

„Víte něco o ostatních?“ Zeptal se kapitán svého podřízeného, který kontroloval svou osobní zbraň.
„Bohužel pane, naposledy jsem někoho z posádky viděl v sekci A1-5, od té doby nikoho.“ Odpověděl pohotově a natáhl pistoli.
„Dobrá, jdeme tedy k modulům, snad tam ještě někoho potkáme. Kolik zbývá času?“ Zeptal se ještě rychle kapitán a namířil do chodby před sebou.
„Podle mého odhadu jen něco málo před tři minuty, víc určitě ne.“ Odpověděl Bill a také namířil svou pistoli dopředu. Oba na sebe kývli a rozešli se s namířenými zbraněmi do chodby před nimi.

Na zdech byly škrábance od kulek a v některých místech dokonce krev. Pomalu procházeli chodbou, která nesla označení B3-6. Oba pospíchali, proto nekontrolovali příliš všechny dveře vedoucí k nim, pouze pokaždé nahlédli dovnitř a rychlým krokem pokračovali dál. Byla to jedna z únikových chodeb mířících přímo k únikovým modulům.

„Pane, zbývá poslední minuta a půl, musíme přidat!“ řekl Bill a schválně dal důraz na poslední slova.
Kapitán to mlčky vzal na vědomí a oba se rozběhli dál chodbou. Dobíhali k posledním dveřím, když zaslechli hlas za sebou.
„Stát! Odhoďte zbraně a ruce vzhůru!“ Tak zněla poměrně jasná výhružka od muže ve stejně šedé uniformě, jako měl Bill. Oba se zastavili a podívali se na sebe. Kapitán se pomalu začal otáčet, ovšem Bill se rozhodně nehodlal vzdát. Stál stále zády k útočníkovi.
„Cože? Vy?“ Udiveně ze sebe vydal kapitán, když uviděl tvář muže se zbraní. Byl to jeden z jeho podřízených. Měl stejnou uniformu a mířil na něj služební zbraní. Zrada ve vlastních řadách? To bylo nepřípustné.
„Bille, otoč se a o nic se nepokoušej, já tě varuju!“ Zopakoval výhružku muž v lodní uniformě.
Bill udělal to, co považoval za nejlepší, zároveň se otočil a přikrčil k zemi s namířenou zbraní do chodby za nimi, na útočníka. Když dosáhl pozice, vystřelil dvě patrony ze své zbraně přímo na hruď útočníka. Ten nestihl zareagovat na manévr a svalil se k zemi. Dvě dobře mířené rány ho na místě zabili.

„Pojďte, pane, zbývá něco kolem půl minuty!“ Vykřikl rychle desátník a rozběhl se k modulům. Kapitán nestihl říct ani slovo, ale rozběhl se za ním.
Konečně dosáhli svého cíle, vstupní dveře do záchranného modulu. Oba nastoupili a kapitán zadal do počítače příslušný kód pro evakuaci. Bezpečností, vzduchotěsné dveře se uzavřeli a uzamknuli. Ozvalo se syčení a modul byl s velkou rychlostí vystřelen z lodi. Oba doufali, že nejsou jediní, kteří se z toho dostali. Nemohli nic vědět, pouze doufali, že některá loď flotily zachytila nouzové vysílání a je na cestě k nim.

Orlean začal pomalu vybuchovat díky autodestrukčnímu systému. Celá loď se i se svým nákladem proměnila ve vybuchující hromadu trosek.
Záchranný modul se vznášel ve vakuu vesmíru, nikde nic, pouze trosky Orleanu a jeden jediný osamělý modul.

Doufám, že se vám tato část líbila, za kritiku a samozřejmě i případnou pochvalu budu moc rád.

Russell: Z toho jednoho dílu nemohu říct jaká povídka je. Co mohu říct je, že mě zaujala rozhodně si přečtu další části.

mno...určitě si přečtu další díl protože podle tohoto dílu ti opravdu neřeknu jyký to je.. ale pak sem hoď další..

Také si ho musím přečíst,ale tenhle je povedenej

Mírně mi to připomíná, když Honor a její partička utíkaly z bitevníku Ransomové...

Budou i další částí nebo to "skončí na konci"?

Další části budou,už mám část rozepsanou,ale bohužel jsem od rána do večera pryč. Večer stihnu akorát tak odepsat na pár mailů a padnout do postele :-/ Až s to uklidní,přihodím pokračování..

Tak po dlouhé době přidávám druhý díl. Původně jsem to chtěl nechat a již to nevytahovat, ale ještě to zkusím

Budu rád za kritiku..

O 4 týdny dříve
Země, vesmírný přístav Grampson, hangár 3C
Kapitán stál na kraji velkého podlouhlého hangáru. Byl to jeden z novějších hangárů, železobetonové zdi vypadali mohutně a drželi pevně nad sebou velká otevírací vrata. Za kapitánem stále velká loď. Na jejím boku byl zlatavým písmem napsaný její název, stálo tam „Orlean“. Loď byla obrovská, ve spodní části byla sklopená rampa pro velký náklad. Po bocích bylo několik jeřábů pro rychlejší nakládání a vykládání zboží, které se dali zasunout do trupu lodi, když nebyli potřeba. Kromě těchto vstupů tu byl ale ještě jeden menší, pouze pro personál. Byl přibližně naboku lodě, přibližně uprostřed a vedly k němu schody. Největší zvláštnost Orleanu ovšem byla horní část, která byla celá pokrytá solárními panely. Jako nejlevnější a nejšetrnější zdroj energie bylo používáno slunce. Ve přední části byly čtyři odpalovače raket. Nebyla to jediná výzbroj této mírumilovně vypadající lodi, po bocích měla ještě několik lehkých kanónů proti případným stíhačkám. Můstek byl vzadu a vyvýšen oproti zbytku lodě, aby bylo dobře vidět na celou loď.

„Pánové, vítám vás,“ Započal uvítací proslov kapitán Brix,“určitě jste všichni zvědaví, proč jsem si vás všechny dnes svolal. Odpověď je jednoduchá, s vámi všemi jsem během své dlouhé kariéry spolupracoval a musím říct, že mi bylo ctí. Dnes mi byla přidělena velká čest, být velitelem jednoho z našich vesmírných transportérů, Orleanu.“ Pokračoval.
V hangáru zavládl rozruch, každý znal kapitána Brixe již dlouho, většinou s ním sloužili na některé z lodí flotily, ale nikdo nečekal, že by dostal svou vlastní loď.
„A proč jsem si vás tedy svolal? Není to proto, abych se vám mohl pochlubit, že jsem dostal loď,“ v hangáru zavládl smích, ale sám kapitán se pouze pousmál a pokračoval: „pozval jsem si vás sem proto, že bych vám všem, do jednoho, rád nabídl práci. Práci na této lodi, pod mým velením.“
Smích v hangáru utichl, chvíli bylo ticho, ovšem ne moc dlouho. Všichni mezi sebou začali probírat nabídku, kterou právě dostali. Většina z nich se znala a tato práce byla lákavá. Pracovat bok po boku s přáteli, na jedné lodi s lidmi, kteří si navzájem věří.
„Chtěl bych vaše finální rozhodnutí do čtyřiadvaceti hodin, osobně prosím!“ dodal s důrazem na poslední dvě slova. Vzápětí se otočil a pomalu se vydal ke schodišti, které vedlo do vstupních dveří. S lehkým úsměvem došel ke schodišti a vydal se nahoru, vzadu slyšel tu debatu týkající se jeho nabídky na práci.
Většina zúčastněných se rozhodla ještě toho dne. Přibližně polovina jeho nabídku přijala, neměli žádnou práci nebo pouze nedostatečnou. Druhá polovina buď odmítla, nebo se již ani neukázala. Ne se všemi vždy vycházel, ale i tak ho některé odmítnutí zamrzelo.

Kapitán seděl ve své kajutě na Orleanu. Nacházela se hned vedle můstku, jako jediná tak blízko. Vedla k ní několikametrová chodba s označením A1-2, která měla po bocích různě barevné pruhy. Zelený pruh vedl přímo k můstku, po cestě byly dvoje tlakové a hlavně vzduchotěsné, oválné dveře. Tento styl byl převzat z ponorek a ukázal se jako velmi účinný. Nemálo lidem již některé z těchto, třicet centimetrů tlustých, dveří zachránily život. Byly na všech vesmírných lodí, od nejmenších transportů až po velké bitevní lodě. Další pruh měl modré zbarvení a mířil až do strojovny. Třetí a poslední pruh byl červený, vedl přímo k východu. Toto označení a směrování se větvilo po celé lodi a bylo poměrně jasné. Nikdo tak neměl problém najít cestu na ty nejdůležitější místa lodi.
Brix měl svou kajutu již dobře zařízenou. Již dávno prodal svůj byt a žil vždy na lodi, kde zrovna pracoval. Tady měl výhodu, nikdo ho odsud nevyhodí a může tu mít věcí, kolik chce. Naproti dveřím do kajuty visela polička a na ní leželo několik láhví s alkoholem. Od stařičké whisky až po čerstvé víno. Pod poličkou byla malá knihovna, ale spíše ji používal pro dokumenty nežli pro knihy. V pravé části kajuty měl malou postel, nebyl zvyklý na pohodlí, a tak mu to nevadilo. Uprostřed stál poměrně velký a nově vypadající, dřevený stůl. Nebylo na něm žádné volné místo, všude ležely papíry a poházené složky s jeho novou posádkou. Snažil se urovnat vše tak, jak by si přál. Bohužel se mu to příliš nedařilo. V místnosti nebyl pořádek a ani on sám se tam nemohl vyznat.
Chvíli pracoval a předělával složky z jedné strany stolu na druhou. Ať se snažil, jak chtěl, papírů neubývalo. Po několika hodinách se ozval hlasitý zvuk telefonu. Byl pověšen na stěně, aby šetřil místo, což bylo v Brixově případě opravdu štěstí. Brix se posunul na kolečkové židli blíže k telefonu a zvedl sluchátko.

„Hmm?“ Byla první věc, kterou řekl po zvednutí sluchátka. Neměl příliš dobrou náladu a rozhodně se nechtěl s někým vykecávat.
„Ricku, měl bys být příjemnější na někoho, kdo ti chce nabídnou práci.“ Se ozvalo, se smíchem, ze sluchátka. Byl to velitel jedné z vesmírných stanic hluboko ve vesmíru, plukovník Obst.
„Ou, promiň mi to, ale mám práce nad hlavu. O jakou práci se jedná?“ Vyptával se pohotově Brix, nechtěl přece přijít o svou první práci.
„Jen tu máme několik beden na převezení a bylo mi řečeno, že si to mám zařídit, jak chci. Původně jsem požadoval jednu z flotilních lodí, ale údajně jich není dost, tak bych ti to chtěl nabídnout. Známe se přece dlouho, tak proč kamarádovi nedohodit nějakou tu prácičku.“ Vychrlil, plukovník, v rychlosti, ale stále se smíchem.
„Samozřejmě, že to rád příjmu, kdy, kde a kolik zboží?“ Zajímal se Rick.
Tento hovor pokračoval ještě pár dalších minut, kdy se domluvili na podrobnostech převozu.
„Dobrá, za dva dny se uvidíme, měj se Jacku.“
„Ty taky, Ricku.“
Oba dva se rozloučili s tím, že za dva dny přiletí Orlean pro svůj první náklad. Kdo by to byl čekal, že práce se objeví tak snadno.
Kapitán Rick Brix informoval všechny členy své nové posádky, ať se do 3 hodin dostaví, že velmi brzo odlétají.
Posádka se sešla poměrně rychle a jednotliví členové se ubytovali a rozmístili na své pozice.

Můstek nebyl příliš velký, konzole a řídící systémy byly uspořádány tak, aby se tam s přehledem vešlo asi 7 lidí, ale ne více. Přední část byla tvořena padesát centimetrů tlustým, tvrzeným sklem a plexisklem. Bylo přes něj vidět na celou horní část lodě. Na samotném můstku bylo šest konzolí uspořádaných do kruhu. Uprostřed bylo kapitánovo křeslo umístěno tak, aby se mohl natočit k jakékoliv a zkontrolovat si sám údaje.
Bylo zde celkem rušno. Všichni kontrolovali systémy pro chystaný odlet.
„Kapitáne, jsme připraveni k odletu, čekám pouze na váš rozkaz.“ Informovala mladší žena v šedé uniformě. Bylo jí kolem pětadvaceti a měla hodnost poručík.
„Dobrá, uzavřete všechny přístupové komory, spusťte tlumiče, otevřete střechu a informujte řídící středisko, že jsme připraveni k odletu!“ Vydal rozkazy kapitán a v klidu si seděl ve své křesle a díval se na svou loď.
Každý udělal to, co měl, a po několika málo minutách dostali povolení k odletu. Střecha hangáru se rozevřela a na Orlean dolehl svit měsíce. Hodiny ukazovaly půl desáté večer.
„Dobrá, spustit pomocné motory a odlepte nás už konečně od země.“ Rozkázal Brix.
Jak řekl, tak se i stalo. Po pár vteřinách naskočily pomocné motory a loď začala stoupat. Sotva se dostala nad hangár, vrata se znovu začala uzavírat. Asi ve dvou kilometrech Orlean spustil i svůj hlavní motor a zvýšil rychlost, kterou stoupal na orbitu.
Přibližně po třech minutách letu se loď konečně dostala na orbitu planety. V jejím okolí hlídkovaly dvě lodě flotily.
„Spusťte interkom.“ Požádal Brix.
„Dámy a pánové, poprvé jsme se dostali na orbitu. Právě se vydáváme k vesmírné stanici Phoenix, cesta by měla trvat dva dny, Brix končí.“ Rozhlásil aktuální stav posádce a podíval se na svého pilota. Muže středního věku, kolem čtyřiceti let v šedé uniformě s hodností desátník.
„Desátníku, nastavte směr Phoenix, poloviční výkon.“
„Ano, pane!“ Odpověděl desátník a dal se do práce.
Orlean se rozletěl vstříc prázdnému vesmíru. Nechával za sebou planetu, kterou většina jeho posádky znala jako svůj domov. Nikdo z nich netušil, že pro většinu to bude poslední cesta.

Doufám, že se vám to bude líbit

Celkom slušné.
A kvôli tím bedniam budú mať problémy.
Dobré a pokračuj.

Tak jsem se vrhnul na třetí díl...
Výsledek je zde, budu opět rád za další komentáře a kritiku.

O 3 týdny a 4 dny dříve
Volný vesmír, někde mezi Zemí a vesmírnou stanicí Phoenix

„Víš, co nechápu? Proč kapitán trvá na té formálnosti. Proč mu, sakra, musíme říkat pane, vždyť se všichni známe.“ Stěžoval si v jídelně jeden z členů posádky. Seděl spolu s dalšími pěti členy u stolu a popíjeli kávu, nebo spíše její napodobeninu.
„Jo, to je nás víc, všichni se známe už dlouho a tohle není žádná bitevní loď. A taky mohl koupit lepší kávu, tahle břečka se nedá pít. Jsme na cestě poprvé a on už šetří!“ Pokračoval ve stěžování další. Takhle to probíhalo mezi všemi ještě asi deset minut, než vstoupil kapitán do dveří jídelny. Chvíli se rozhlížel, a potom, spíše pro sebe, zkonstatoval, že má nevychovanou posádku. Nikdo si ani nestoupne nebo nezasalutuje, když vstoupí do místnosti. Hluk u stolu ustal a osazenstvo se jen mlčky dívalo do svých hrnků s levnou napodobeninou kávy.
Kapitán prošel jídelnou a trošku nakopnul jednu židli, která mu zavazela v cestě. Ozval se mírný smích od stolu posádky. Brix se na ně jen podíval a zavrčel. Došel až k pultu a nalil si do hrnku čaj. Sám moc dobře věděl, co má za kafe na palubě.
„Všichni pozor, blíží se několik neznámých kontaktů, kapitán na můstek!“ Ozvalo se z interkomu. Brix položil čaj a rozběhl se směrem k můstku. Zbytek pokračoval ve své činnosti. Co oni asi tak můžou dělat s něčím venku?

Kapitán doběhl na můstek a rychle usednul do svého křesla.
„Hlášení?“ Požadoval Brix, ještě udýchaný z běhu na můstek.
„Vypadá to na dva průzkumné letouny, podle neoznačených stíhačů a starých modelů to jsou piráti, pane.“ Oznámil pohotově muž u senzorů a vyčkával na další rozkazy.
„To není dobré znamení, jejich loď nebude příliš daleko, musíme se jich zbavit a co nejrychleji se dostat k Phoenixu. Za jak dlouho budou na dostřel a jaké je ETA doletu?“ Vyptával se Brix a očima přejížděl všechny členy posádky, kteří zrovna byli na můstku.
Jeden po druhém mu odpovídali dle svého pole působnosti.
„Na dostřel budou asi za půl minuty, rychle se blíží, pane.“ Odpověděl zbraňový a komunikační technik.
„ETA při této rychlosti je sedm hodin, třicet osm minut.“ Odpověděl pilot a čekal na reakci.
Kapitán chvilku přemýšlel nad dalším postupem, měl přeci v rukou životy všech lidí na palubě a piráti byli velmi nebezpeční. Jejich taktika byla většinou stejná. Posílali kousek před sebou stíhače, aby jim zjistili informace o dalším cíli.
„Fajn, nabijte raketová sila 1 až 3, připravte se pálit na můj rozkaz. Zvýšit výkon hlavního motoru na pětasedmdesát procent. Uvidíme, jak zareagují.“ Vydal rozkazy Brix a vyčkával na splnění. Během chvíle mu příslušní podřízení oznámili splnění. Na senzorech začali blikat oba dva stíhače červeně, byli v dosahu zbraní.
„Pane, jsme připraveni pálit, oba cíle jsou zaměřeny, čekám na vás rozkaz.“ Oznámil zbraňový důstojník.
„A já doufal, že k tomu nedojde. Vystřelte z raketových sil 1 a 2. Každá raketa na jeden cíl, v případě minutí vystřelte i raketu ze sila číslo 3.“ Rozkaz byl okamžitě a bez řečí splněn.

Obě rakety opustily svá dosavadní umístění a vystřelily z lodi. Kousek před lodí se obě začaly stáčet dozadu za ni. Proletěly po boku lodi a mířily na své cíle. Jeden ze stíhačů se rozhodl zkusit své štěstí a sestřelit raketu. Letěl přímo proti ní a spustil palbu z palubních, 50mm, kanónů. Tyto staré stíhače, již dávno v bojích nepoužívané, nejsou ovšem tak přesné. Raketa mířila přímo na něj a neminula. První stíhačka se rozletěla na kousky.
Druhý pilot byl chytřejší a znal možnosti svého stroje. Ubral na rychlosti a vytočil svůj stroj vertikálně vzhůru. Jakmile se stařičký stroj natočil, přidal opět rychlost na plný tah. Raketa pouze upravila svůj směr a letěla stále za ním. Pilot neváhal ani chvíli, opět pootočil svůj stroj, tentokrát k troskám svého kolegy. Věděl, že je to jeho jediná šance. Těsně před troskami ubral výkon, podletěl trosky a okamžitě vyletěl zase do stejné roviny. Raketa nestihla ani poupravit svou trasu, a tak mířila přímo na něj skrz trosky. Narazila do trosek první stíhačky a explodovala. Pilot stíhačky si oddechnul, dokud se mu na radaru neobjevila druhá raketa mířící přímo na něj. Té už nedokázal uhnout a skončil stejně, jako první pilot.

„Pane, oba stíhači byli zničeni, na senzorech nejsou žádné další kontakty.“ Oznámil senzorový, a zkoumal přilehlou část vesmíru. Nic prozatím nenaznačovalo na nějaké další lodě či stíhače v jejich blízkosti.
„Hmm, informujte mě, kdyby se něco stalo, budu u sebe.“ Řekl Brix na poslední hlášení. Nebyl příliš šťastný, že i při této práci musí zabíjet lidi. Proto přece skončil s minulou prací.
Orlean si v klidu pokračoval, stálou rychlostí, k základně Phoenix. Zbytek cesty proběhl již celkem v klidu. Nikdo se nevracel k tomu, co se stalo před pár hodinami. Všichni věděli, co by se stalo, kdyby je piráti dostihli a zajali jejich loď. Nemohli nechat ty stíhače poletovat okolo.
Rick ležel ve své, ne příliš pohodlné, posteli. Přemýšlel o tom, co se stalo a jestli mohl něco udělat jinak. Jistě, musí chránit posádku, ale třeba by odletěli, kdyby je kontaktoval. Jako kapitán musí rozhodovat rychle, nemá čas na dlouhé rozmýšlení a probírání možností. Z jeho přemýšlení ho vytrhl zvuk telefonu, ten zvuk byl příšerný. Svižným pohybem se dostal z postele a došel k telefonu.
„Ano?“
„Pane, blížíme se k základně Phoenix, ETA asi 5 minut.“ Oznámil mu hlas v telefonu.
„Jo, už jdu“ Odsekl a položil sluchátko. Čím více přemýšlel, tím víc měl špatnou náladu.
Oblékl si i horní část uniformy a rozešel se na můstek. Když tam dorazil, nikdo se neobtěžoval zasalutovat nebo něco podobného, to jeho náladu ještě zhoršilo, ale neměl chuť teď po někom řvát.
„Spojte mě se stanicí.“ Přikázal zvýšeným hlasem a posadil se do křesla.
Během několika okamžiků se z reproduktorů ozval hlas někoho z posádky stanice.
„Tady vojenská stanice Phoenix, identifikujte se a udejte svůj záměr.“ Zněl poměrně jasně, nikdo nepochyboval o tom, že by byli schopni je i sestřelit, pokud by se neidentifikovali.
„Kapitán Rick Brix, transportní loď Orlean, přilétáme vyzvednout zásilku od plukovníka Obsta. Žádáme o instrukce přistání.“ Odpověděl Brix. Byl rád, že aspoň někdo má morálku, když už to nezvládá jeho posádka.
„Kapitáne, již vás očekáváme, přistaňte v hangáru číslo 3, náklad je již připraven. Plukovník vás přijde osobně navštívit a předá vám instrukce.“ Řekl ještě muž z reproduktoru, a ukončil spojení.
„Zahajte přistání v hangáru číslo 3, doufám, že aspoň tohle zvládnete.“ Řekl naštvaně Brix a pomalu vyšel k hlavnímu východu.

Vesmírná stanice Phoenix

Stanice byla velká. Měla kruhovitý tvar a byla protáhlá do výšky. Na výšku měla 1550 metrů a poloměr byl 340 metrů. Na jedné straně byli nad sebou čtyři velká vrata. Na všech byli čísla od jedné do čtyř. Byli to hangáry pro přilétající lodě, ať už transportní nebo menší válečné lodě flotily. Základna se dole zužovala a trčel z ní ještě několik metrů dlouhý stožár. Byl to výtah pro připojení velkých válečných lodí. Horní část stanice tvořilo několik kotvišť pro střední lodě. Po celé stanici bylo rozmístěno přibližně tři sta raketových sil a asi tisícovka kanónů. Samotná stanice neměla své motory, jediný pohyb byl za asistence dvou těžkých křižníků, které ji mohli odtáhnout.
Orlean letěl přímo proti stanici. Zpomalil na pouhých patnáct procent svého výkonu a pomalu se přibližoval.
Hangárová vrata s číslem 3 se otevřeli a uvnitř bylo pouze několik lidí ve skafandrech. Na konci hangáru ležely velké bedny, náklad. Strop hangáru byl tvořen pěti velkými jeřáby na nakládání a vykládání zboží, munice a dalšího.
Orlean vletěl přímo doprostřed vrat a postupně zpomaloval z nynějších patnácti procent až na nulu. Po zastavení začal klesat pomocí pomocných motorů a manévrovacích trysek. Uplynulo pár minut a Orlean přistál v hangáru. Vrata se za ním uzavřela a znovu byl napuštěn vzduch. Předcházelo se tak dekompresi při otevírání a zavírání vrat.

Jako první z lodi vystoupil kapitán Brix. Rozhlédl se kolem a hledal známou tvář. Po chvíli našel toho, koho hledal. Plukovník Obst si to vykračoval přímo proti němu. S jeho obvyklým úsměvem na tváři a služební zbraní u pasu. Jinak ho snad ani nikdo neznal.
„Zdravím tě, Ricku, jaká byla cesta?“ Znělo přivítání od plukovníka.
„Pane!“ Zasalutoval Brix, musel si udržet svůj vojenský trénink. „Cesta byla horší, narazili jsme na párek pirátských stíhaček, ale nic, co bychom nezvládli.“ Informoval Brix.
„Mě přece nemusíš salutovat, Ricku. Piráti? Nevěděl jsem, že jsou i v této oblasti .Pojď za mnou, probereme ten náklad, mí lidé to zatím naloží.“
Oba se tedy vydali do plukovníkovy kanceláře. Posádka stanice i Orleanu se mezitím domluvila a začala nakládat zboží. Na pravoboku lodi se vysunuly dva jeřáby, aby zrychlily nakládání. Společně s těmi, které již byly v hangáru, to šlo velmi rychle. Během několika hodin bylo vše naloženo a připraveno. Tedy vše, kromě kapitána. Někam se s plukovníkem ztratil a nikdo z Orleanu netušil, kde jsou. Všichni tedy čekali, až kapitán dorazí a sdělí jim jejich další cíl.

Po další hodině konečně dorazil i kapitán. Na palubě vládl klid, většina posádky někde odpočívala. Měli po docela náročné práci. Zboží bylo hodně a museli vše umístit a zajistit tak, aby se s ním nic nestalo.
Brix došel na můstek a pohlédl na svého zástupce. Ten seděl ve velitelském křesle a prohlížel si loď.
„Kapitáne, pane!“ Okamžitě vstal a zasalutoval, aby předešel dalším problémům.
„Pohov, vše je připraveno pro cestu?“ Optal se Brix.
„Ano, pane, vše je naloženo a zajištěno, jsme připraveni odletět.“ Odpověděl zástupce.
Rick se chvíli zamyslel a vydal finální rozkaz. „Informujte stanici o našem odletu, uzavřete všechny přechodové komory a připravte loď.“
Jak řekl, tak se i stalo. Všichni se dostavili na svá místa, z hangáru se odčerpal vzduch a vrata se otevřela. Orlean pomalu začal stoupat od země. Na zpětný chod vyletěl z hangáru a začal se otáčet.
„Nastavte kurs k Paradisu. Spusťte motory na plný výkon, bude to dlouhá cesta.“ Rozkázal Brix a pohodlně se usadil do křesla.
„Pane, k Paradisu to jsou tři týdny cesty.“
„ Jsem si toho vědom, proto neztrácejme žádný čas a už se konečně hněme.“ Řekl poměrně klidně Brix.
Orlean se otočil, obletěl Phoenix a vydal se znovu do prázdna vesmíru. Kdo ví, co ho tam ještě čeká.

Musím mít připomínku ke slovní zásobě

Druhý pilot byl chytřejší a znal možnosti svého stroje. Ubral na rychlosti a vytočil svůj stroj vertikálně vzhůru. Jakmile se stařičký stroj natočil, přidal opět rychlost na plný tah. Raketa pouze upravila svůj směr a letěla stále za ním. Pilot neváhal ani chvíli, opět pootočil svůj stroj, tentokrát k troskám svého kolegy.

Píšeš v celku pěkně, ale s tím opakováním slov něco dělej, strašně to kazí čtivost
A docela odvážné, dát sem povídku, která s SG nemá téměř nic společného

U některých částí jsem tohle poopravil, tady mi to, bohužel, uteklo.
D8m si na to v příštím díle větší pozor.
SG povídek je tady až příliš, chtěl jsem zkusit něco jinýho..

To, že to nieje SG, si hlavu lámať nebudem. Nieje to prvá a dúfam, že ani posledná. Ide o to aby sa zmestila do priemeru, alebo ho prekonala.
Napriek tomu, že to boli kapitánovi "známi" (pravdepodobne bývalý vojaci), tak ich počínanie je diskutabilné.
A budem sa opakovať, ale mne sa zdá, že práve kvôli tomuto nákladu, budú mať problémy.

Tak aspoń v tom průměru snad bude..
Mezi posádkou a kapitánem se to ještě bude určitě řešit... cesta na Paradiso přece jenom trvá 3 týdny

Jinak musím poděkovat Jakopovi, kterej mi udělal PDF a DOC verzi povídky...

Po 3. díl je zde..

Kód: Vybrat vše

www.svobodnitemplari.ic.cz/Orlean03.pdf
www.svobodnitemplari.ic.cz/Orlean03.doc

Russell: Mě se to zatím líbí a to že to není z SG taky není na škodu. Takže jen tak dál