TASK FORCE - Pokračování, ukončení - oznámení!

Tak takovouhle diskuzi sem zrovna nečekal, ale jsem připraven na vše odpovědět:
jakop: Máš recht, ačkoliv zřídkakdy bude pohromadě cestovat najednou celá skupina o cca. 100 lidech, ale i při takovým jednom oddíle, jakej má třeba pod palcem Brooks (takže +- nějakejch 32 mužů), by to bylo docela nepraktický, takže potřeba mít nějakou tu loď tady časem určitě bude...

Daedalos304 a Puk: Tak tady je zase trochu problém s rozpočtem, ale jelikož zatím ještě hodně předbíháme, takže těžko říct, oni si hodně věcí zase budou potají pučovat třeba od americký armády, takže to, že časem narazí na nějakou vyspělejší kocábku dělanou jim trochu víc na míru, zase není tak vyloučený...

Zdravím...

Tak jsem opět, i když zase s menším spožděním, tady s novou povídkou...
Abych jako vždy moc nezdržoval, budu mluvit jenom krátce. Takže, tato část bude poslední z druhého dílu, po němž bude následovat díl třetí, který se bude, jak jsem se před nedávnem rozhodl, zabývat výcvikem speciální jednotky gen. O'Neilla, ale abyste si nezoufali, že se zase nic dít nebude musím vás ujistit, že si z těch šesti měsíců vyberu pouze několik těch nejzajímavějších momentů a budu se je snažit naservírovat zase v těch přibližně pěti částech, co nejatraktivněji pro vás, ale zároveň tak, aby vám vysvětlili, co je potřeba ohledně toho, co bude mít jednotka za práci v budoucnu a jak to bude s postavami v ní a potažmo i v Brooksově oddílu...

Tak, to by bylo k dalšímu dílu zatím vše a teď už vás nechám si v klidu přečíst tento, i tentokrát samozřejmě přeju příjemný počtení a trpělivost...

TASK FORCE:
1x02 Otázka výběru (IV.)

O dalších několik dní později…

V majorově obvyklém procesu výběru kandidátů do jeho týmu, čety, oddílu či čehokoliv jiného vždy existovalo pár jednoduchých pravidel, kterými se už od svých úplných začátků, kdy se rozhodl stát důstojníkem, řídil.
Tím prvním bylo vyhledat si všechny možné písemné podklady od oficiálních spisů přes hlášení až po všelijaké doplňující zdroje (například posudky bývalých nadřízených). Pak přišlo na řadu setkání tváří v tvář, jež mělo za úkol zjistit, jestli to, co je napsáno v posudcích, skutečně odpovídá a jestli je dotyčný pro takovou práci vhodný, což určí majorův léty zkušenostmi vybroušený instinkt. A nakonec ještě obvykle přichází nějaký ten test přímo na míru danému uchazeči, a jestli ten mu už neřekne, jestli je dotyčný vhodný či ne, rovnou to majorovi řekne, jestli má cenu se s ním dále zdržovat.
Bohužel však neúprosné limity Brooksovi zabránily se jeho normálního postupného testovacího režimu držet, a tak ho byl nucen kapánek pozměnit. Nejdříve si povolal posilu v podobě velice schopného mladého nadporučíka Námořnictva Spojených států Ricka Cordmana a potom ještě obvolal všechny své známé, kteří jsou stále ve službě, aby mu pomohli s usnadněním výběru možných kandidátů tím, že mu někoho doporučí a on se tak nebude muset zdržovat s tím, že by měl všech těch jednatřicet mladíků vybrat sám nebo sám s pomocí Rekordmana, což je i tak, když si uvědomíte, že na to mají pouze necelý měsíc, velice krátká doba. Také v důsledku tohoto faktu byl major nucen trochu zkrátit jednotlivé fáze výběru a ty, jež zůstaly, ještě k tomu řádně přitvrdil, aby jeho „sítem“ prošli opravdu jen ti nejlepší z nejlepších a o nikoho jiného on ani nemá zájem.
Naštěstí spolu s Rekordmanem rychle vyřídili nudnou pročítací fázi plnou kávy, bolení hlavy, zarudlých očí, nezdravé stravy a v neposlední řadě také nepřeberného množství zmačkaného papíru z hlášení a osobních spisů válející se všude kolem těch dvou.

Námořní základna „DEVGRU“, Dam Neck Annex, Virginie, USA

Po nějaké době však nad stohy papíru zvítězili, jak to mají ve zvyku vždycky, a nyní už stáli před branami srdce námořních speciálních jednotek, které se věnují převážně protiteroristickým aktivitám a vůbec všem těmto zábavným činnostem. Ti dva totiž vsázeli na to, že jedině tady je nemůže omezit jinak velmi svazující přísné utajení spojené s jejich jednotkou, protože nebylo o mnoho více utajovanějších vojenských útvarů než byl právě tento. Vtip spočíval tedy v tom, že se o nich tady nikdo nemůže dozvědět a oni tak mají daleko větší prostor k tomu, aby si mohli vybrat opravdu jen ty, které chtějí, a nemuseli se přitom ohlížet na to, kolik zásluh si už připnul na svoji hruď a tím pádem také jak hodně jsou slavní.
Brooks z toho nehodlal dělat žádnou vědu, a tak rovnou sebevědomě napochodoval k jejich veliteli do kanceláře a se zmocňující listinou od prezidenta Spojených států v jedné ruce a s papírem, na němž bylo několik pečlivě vybíraných jmen, o které mají zájem, v druhé, aby si se znuděným výrazem plným nezájmu o jeho námitky nechal všechny kandidáty postupně poslat do jedné místnosti, kde si je spolu se svým asistentem vyslechne a podle toho si vybere, jestli o ně má či nemá zájem.
Proti vůli prezidenta Spojených států amerických nemohl chudák velitel nic udělat, a tak majorovu přání hned vzápětí vyhověl, i když se nechal slyšet, že se mu to moc nelíbí. To Brookse však již vůbec nezajímalo, protože do oné místnosti nechal přinést dva stoly spolu s několika židlemi a na nich si spolu s Rekordmanem udělal pohodlí a s hrnkem plným horké kávy potom postupně začali dovnitř vpouštět jednoho kandidáta po druhém. Ty si mezi sebe dělili a pokládali jim pokaždé nějaké dvě až tři otázky podle toho, co si přečetli u nich ve spise nebo jak na ně dotyčný uchazeč působil.
Hlavní důvod osobního setkání se projevil už u prvního dovnitř vpuštěného poddůstojníka, který na pokyn zamířil k majorovi, aby si udělal pohodlí na židli, jíž otočil oproti normálu o sto osmdesát stupňů a se svými svalnatými pažemi na opěradle a velmi sebejistým výrazem na obličeji si vyslechl první otázku.
- „Koukám, že jste místní borec ve šplhání. Je to pravda?
- „To sedí, šéfe,“ pokračoval ve svém samolibém výstupu svalovec, jemuž k dokonalosti scházelo snad už jenom to, aby začal něco pěkně po americku žvýkat.
- „Taky si dobře vedete v plavání, jste týmový kulometčík – opravte mě, kdybych se v něčem mýlil, ano?“
- „Zatím všechno sedí, pane.“
- „Jste známý protože dokážete unést téměř dvojnásobek zátěže běžné výstroje a vůbec ještě asi tisíc dalších věcí, ale mě daleko víc zajímá to, jak si vedete na střelnici?“
- „No, myslím, pane, že by moje výsledky neměly být horší než místní průměr, který také, při víš úctě, není nejmenší.“
- „Ne, naopak, nemám nic proti místní úrovni střeleckého umění, ale jak asi víte, hledáme jen ty nejlepší a to znamená, že by bylo dobré, abyste se zlepšil. Není to pro vás nemožné?“
- „Tady nás učí, že nic takového není, pane. Ale otázka spíš je, jestli radši nemáte zájem o někoho, kdo už tohle umí?“
- „Máte kuráž, to se musí nechat.“
- „Díky, pane,“ odvětil stále ledově klidný chlapík před Brooksovým zrakem, který jako by si ani nebyl vědom toho, že si právě zahrává se svou životní příležitostí.
- „Abych to řekl na rovinu, můj nadporučík si myslí, že bych měl raději vzít někoho, kdo je excelentní střelec, ale já zastávám názor, že vaše ostatní přednosti hravě vyváží tu horší střelbu, kterou časem určitě rychle doženete, pokud budete chtít.“
- „V tom případě jsem rád, že teď mluvím s vámi a ne s ním, pane.“ Pronesl opět se svým nezaměnitelným kouzlem snad stodvacetikilový poddůstojník a tím Brookse už definitivně donutil se rozhodnout.
- „To stačí, beru vás. Můžete si jít rovnou zabalit, a dokud vás nekontaktuju, máte volno, které bych vám radil využít k tomu, abyste načerpal síly na výcvik, nebo lépe, snažte se odpočívat a přitom trénovat tu střelbu!“
- „Budu, pane,“ usmál se nakonec svalovec a se stejným respektem ostatních s jakým sem přišel zase odkráčel pryč.

Mezitím se neméně zajímavý pohovor odehrával také u Rekordmana, který však narážel na úplně jiné aspekty toho, co právě dělali. Jestli onen sympatický svalovec patřil do majorova symbolického rozřazování vojenských typů jako „voják kulturista“, pak tento druhý by nesl označení „voják machr“. Ale nenechte se hned zmást označením, ačkoliv jsou tito naprosto nenapravitelní šoumeni ve společnosti velmi hluční a nepřehlédnutelní, v akci se mohou projevit jako ledově klidní operátoři, kteří splní i úkoly, o kterých se nějakým „vojákům bezchybným“ jenom sní. Tohle ale bohužel nebyl ten případ, a tak byl dotyčný, i když se značně nechápavým výrazem, rychle odeslán pryč. O výsledku dal navíc Rekodman ještě vědět Brooksovi patřičně vysoko zdviženým obočím a značně otráveným vydechnutím.

Americký vesmírný přístav, Vojenský prostor letectva Nellis, Nevada, USA

Po několika hodinách slovních přestřelek s potencionálními kandidáty byl nakonec major, přestože ještě nebyli ani v půlce, nucen přerušit jejich pohovory se slovy, že všechno dobré jednou musí skončit a ať se jim to už líbí nebo ne, je třeba taky trochu pracovat, čímž měl nepochybně na mysli to, co se právě chystal udělat – nebo spíše, jak by to uvedl na pravou míru on sám – byl právě nucen udělat, a to postarat se, aby měl ve svém oddílu minimálně dva piloty, jak mu nařizoval „skvělý“ návrh plukovníka Woodwarda.
I tentokrát se postup moc nelišil, jelikož místní pracoviště poskytující útočiště posádkám všech amerických vesmírných lodí a letounů podléhalo též jisté míře utajení, tj. víc prostoru pro O’Neillovy hochy, kteří si tu ve své místnosti mohou nerušeně hrát i s několika málo kandidáty, jež si vyžádali u jejich velících.
Ovšem teprve teď se ukázalo, jakým zvráceně zábavným způsobem hodlal Brooks oplatit svému nadřízenému v hodnosti plukovníka jeho podpásovku hned se dvěma piloty v jeho vlastním oddíle. Měl totiž v plánu zjistit si, jestli jsou kandidáti schopní alespoň minimálně zvládnout svou druhou týmovou dovednost. To by samo o sobě zase nebylo tak špatné, avšak on od nich navíc vyžadoval, aby mu přímo při prokazování toho, že ovládají svoji týmovou dovednost, ještě odpovídali na jeho pečlivě volené otázky.
Jako první přišli na řadu ti, kteří si za svoji bojovou dovednost zvolili řidiče, a tak si s nimi dali sraz na jedné z místních přistávacích drah, kde si pro tuto příležitost nechali vytvořit menší závodní okruh a k tomu ještě přistavit jedno HMMWV, mnohem známější jako Humvee nebo Hummer díky své civilní verzi. Aby to působilo ještě zajímavěji, nechal si je major nastoupit do řady, z níž si postupně vybíral své objeti. Když však došel zleva doprava až na konec nástupu, všiml si Brooks někoho s kým se už někdy předtím setkal.
- „Caine? Vašeho jména jsem si mezi přihláškami nevšiml…“ Chvíli na sebe oba trochu zmateně koukali, načež se za majorem objevil Rekordman, aby to uvedl na pravou míru:
- „Vlastně, to sem byl já. Říkals, že ti je jedno, koho si z pilotů vyberu, a tak sem to udělal.“
- „Dobrá, to nejlepší nakonec, takže si zatím třeba můžete jít nastudovat manuál k Humvee nebo se třeba jít na záchod vybrečet, to je mi fuk.“ Prohlásil s neskrývanou averzí vůči mladému pilotovi major a vzal si prvního z řady, aby ho vyzkoušel.
Takto se spolu s Rekordmanem střídali až došla řada na Caina a ten tu s nimi zůstal úplně sám s vědomím, že to většina těch, co byli před ním, nezvládla. Navíc bylo vidět, že si tu moc nad všemi těmi ubožáky začal Brooks neskrytě užívat, a když se blížil ke své poslední oběti, bylo vidět, že ho právě napadlo něco kolosálně zvráceného.
- „Ták, co s vámi, kovboji, celý den si lámu hlavu s tím, jak vám to tu znepříjemnit, a myslím, že teď jsem konečně na něco přišel.“
- „Já jsem pro každou špatnost, co mám udělat?“ Odvětil nebojácně nadporučík v zelené kombinéze a byl nejspíš také opravdu zvědavý, co si na něho major vymyslel.
- „Vy budete řídit támhle po tom okruhu, zatímco já vám budu pokládat otázky - to je to, co museli zvládnout ti před vámi. Ale když jsem je viděl, něco tomu chybělo a tím nečím bude tady nadporučík, který bude muset nastřílet dávku z padesátky do každé té překážky, kolem níž zrovna pojedem.“
- „Počkat, počkat! Já myslel, že tu budeme testovat jeho?“ Vyjekl z ničeho nic Rekordman, jenž byl nejspíš přesvědčen, že se ho tohle vůbec netýká.
- „To budeme, protože očekávám, že pro tebe nebude žádnej problém to tam nastřílet a nejhorší tady pro pana pilota bude, aby jel tak, aby se to dalo nastřílet.“
- „Támhle s tím autem?“ Vydal ze sebe jakoby nic Caine a předklonil se tak, aby viděl na ono vozidlo.
- „Jo,“ pravil neohroženě Brooks, který si předtím byl jistý, že někdy v tomto momentu už se bude snažit nadporučík nejspíš někam zmizet. Ten to ale vzal hrdinsky a místo útěku se do toho nejspíš majorovi na truc rozhodl jít.
Uplynulo pár sekund, během kterých se všichni stačili připravit. Caine dojel s Humveem na start a Brooks si připravil stopky, aby mohl zahájit závod.
- „3 – 2 – 1, teď!“ Velká kola se párkrát otočila na místě a s nezvykle hbitým zrychlením se celý kolos vyřítil dopředu, aby se navíc v každé zatáčce nahoře ozvalo dunění kulometu, který si bude brát na mušku všechno, co jim příjde do cesty.
- „Takže, nadporučíku, proč vůbec chcete k nám do týmu?“ Padlo hned v první zatáčce za zvuku motorů a kulometu.
- „No, dobrá otázka,“ podotkl Caine a udělal krátkou přestávku, z níž však nebylo na první pohled jasné, jestli to dělá, protože neví, jak odpovědět, nebo protože nemůže zároveň mluvit a řídit.
- „Myslím si, že mluvit tu o tom, že bych chtěl změnit nebo zachránit svět je asi trochu zbytečný, takže si to řekněme na rovinu,“ začal z ničeho nic nadporučík v ne zrovna jednoduché zatáčce a vypadalo to, že právě chytil svůj druhý „kecací“ dech.
- „Chtěl bych pomáhat lidem, ale ne tak jako záchranáři nebo tak, spíš tím co umím, lítáním nebo řízením.“
- „A jak to chcete udělat, budete lítat se záchranným vrtulníkem nebo řídit sanitku, jestli jo, tak nevím o čem se tu bavíme!“ Snažil se ze všech sil přeřvat dunění těžkého kulometu Brooks v jedné ze zatáček, kde to s autem i s nimi dost házelo a tak nejspíš i střelec nahoře měl problém se strefováním okolních překážek.
- „Ne to ne, ale když se tu objeví nějakej další Ba’al, Anubis nebo Oráj, přijdeme my a nakopeme mu nebo jim jejich zadky. Vy vaším způsobem a já zase svým, nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat!“
- „A co takhle proto, že vám dřív, než jim ty zadky nakopeme, ustřelím hlavu kvůli těm vašim kecům!“
- „No, nemůžu říct, že by ta láska nebyla vzájemná, ale tak to prostě je, nikdo není dokonalý…!“
- „A o vás to platí dvojnásob!“
- „A u vás ne?!“
- „Tak počkat, Caine, zapomínáte, že o práci tady žadoníte vy, ne já. A urážet svýho šéfa není zrovna nejlepší strategie, jak to místo dostat!“
- „Souhlas! Ale myslel sem, že by bylo lepší ukázat, že se vám nesnažím jen lízt do zadku, ale taky hodlám něco udělat!“
- „Páni, vy si pořád myslíte, že to místo dostanete?!“
- „No… jo.“ vydal ze sebe trochu zmateně nadporučík a strhl řízení, čímž se všemi ve voze dost tvrdě hodil směrem doleva, až bylo shora slyšet něco jako „zatracenej pilot“, a to ne zrovna přátelským tónem.
- „Proč byste se tu pak se mnou pořád bavil?!“
- „A co třeba proto, že řídíte auto, ve kterým sedím a se kterým to klidně můžete někam napálit a nás všechny zabít, to vám nepřipadá jako dostatečněj důvod?!“
- „Na tom něco bude,“ uznal Caine a zahnul do poslední téměř pravoúhlé zatáčky, „Ještě nějakej konstruktivní dotaz?“
- „Jo, jestli dokážete někdy zavřít tu svoji hubu!“
- „To nemůžu tak jistě slíbit…!“
- „Pak mi nejste k ničemu!“
- „Ále, tak se přece nebojíte, že bych to s vámi někam napálil, něčím sem vás zaujal!“
- „Možná,“ procedil mezi zuby Brooks, „ale spíš to bude tím, že jsem si původně myslel, že vyletíme už v první zatáčce, takže tohle je vlastně takovej čas navíc, se kterým sem nepočítal!“
- „Pokud je ta důvěra teda vzájemná, myslím, že bych to s nějakým tím sebezapřením zvlád!“
- „Dobře, vy hrdino, a teď s námi taky zastavte!“ Zařval nakonec major těsně před tím, než Caine předvedl další ze svých tvrdých zpomalení, a to tentokrát smykem doprava, který je doslova katapultoval na opačnou stranu, a vůz přitom zároveň otočil o téměř sto osmdesát stupňů, kde se s mohutným oblakem prachu zastavili. Ještě než se pak stačili vzpamatovat, někdo s kašláním seskočil venku ze střechy a rychle si to namířil pryč. Brooks se rychle zvednul a následován nadporučíkem se vyřítil za tou postavou.
- „Tohle si příště dělej sám, já ti na to se*u,“ vyšlo z úst sehnuté postavy v kouři, což opět následoval kašel.
- „A trefils všechno?!“
- „Cože? Šéfe, já tam nahoře málem zhebnul, víš kolik tam bylo prachu, a ještě s tím ten idiot jel jak s monstr truckem!“
- „Promiň nevěděl sem, že se z tebe za těch pár dní sedění s kafem u spisů stala taková slečinka.“
- „Slečinka?! Zkus si to tam takhle nastřílet sám, občas máš dobrý nápady, ale tenhle z těch nejlepších nebyl… Koukni na toho vola, ten si to užívá!“ Hodil rukou k pilotovi, kterému se na tváři skvěl úsměv od jednoho ucha k druhému, naštvaně Rekordman, jemuž se konečně podařilo dokončit delší větu bez zakašlání ze stále se kolem vznášejícího oblaku písku a prachu.
- „A nastřílel jste teda všecko?!“
- „Se běž podívat sám, hrdino, myslíte, že bych takhle vypadal, kdybych se tam nahoře jenom flákal?!“
- „Myslím, že tohle stačí, nadporučíku, zvládnout udělat z mého tichého předpisového nadporučíka pravýho nadávajícího mariňáka, před tím smekám i já.“
- „Jo, abych ti neukázal taky nakopanýho mariňáka, ale to budeš ty, protože já sem námořník!“ Ozvalo se nejspíše pouze v žertu od už mnohem zdravěji vypadajícího Rekordmana, jenž tím oba muže opět rozesmál.
- „Takže to místo mám?“ Zasvítila téměř doslova malá očka mladého pilota. Ani teď ale major nejspíš nebyl připraven mu dopřát i malinkou chvilku nadšení.
- „Místo ne, jenom pozvánku k výcviku, kterej stejně nedokončíte, takže mi ani nemusíte děkovat.“
- „To mi nevadí, už to, že jsem splnil ten test, kterej sem původně neměl udělat dohromady asi dvakrát, mi docela dodalo sebevědomí.“
- „Výborně, takže vám radím oprášit i svý starý odznáčky ze skautů, protože příštích šest měsíců, ve vašem případě spíš dva, nebude žádná procházka růžovým sadem, jako byla třeba tahle zkouška!“
- „Di do p*dele,“ zavrčel směrem k Brooksovi jeho nadporučík kvůli poslední poznámce, která zase jakoby snižovala jeho výkon.

Korekci bleskově provedla DarkLive, za což ji děkuji a zároveň také prosím o komenty celkově k druhému dílu, s nimiž můžete také vyjádřit své pocity či případně nějaké dotazy ohledně vývoje příběhu apod...

No jsem zvědavý, kterým směrem se ten děj vyvine. Příběh vypadá zajímavě a například toho nabouchaného mistra ve šplhu sem viděl jak živého, ale často je to dost nepřehledně sepsané.

celkově 2. díl byl opravdu dobrý sice se skládal prakticky jen z povídání a vysvětlování, ale to aspoň ho potom snad bude míň už se těším na trochu akce... mno a abych zhodnotila tuto poslední část, tak mě pobavil Caine mno, super jako vždy, co jiného se k tomu dá říct

StOrm: S tou přehledností se to budu snažit vylepšit, přiznávám, že se to nejspíš asi v těch rozhovorech tentokrát muselo trochu ztrácet, ale to je nejspíš tím, že se mi tahle část moc dobře nepsala, protože můj šálek kávy je taky přece jenom spíš nějaká akce...
Mimochodem rád vidím zase někoho nového a zároveň také děkuji za hodnocení ohledně příběhu, zvlášť za toho mistra ve šlhu...

DL: Toho se neboj, sám sem se v uplynulém týdnu a půl skoro bil do hlavy za to, že jsem to nepřeskočil a místo toho se tu vypisuju s tím, co v některejch seriálech třeba vůbec není (sama SG je toho často příkladem), ale už sem to takhle začal, takže to tak i dokončím a v dalším dílu se snad ukáže i nějaká ta kladnější stránka tohohle způsobu rozjíždění příběhu...
Jinak díky za toho Caina, ten mě, musím se přiznat, tak trochu zachránil v nejhorším, když sem už nevěděl, jak a jestli to dopíšu...

No já tady na fóru čtu všechny takové ty povídky na pokračování, teda dávám jim šanci zaujmout a tvoje zaujala Taky je to tak trošku z kolegiality, protože se chystám hodit sem svou vlastní

Jo teď jsi kápl na to proč tak úbývá těch "čistě čtenářovitých čtenářů" - stanou se z nich autoři...
Ale samozřejmě ti přeju ať ti to výjde...

*Jack*: Tak jsem si i já přečetl poslední díl a jsem rád, že jsem měl s tím Cainem a Rekordmanem pravdu . Už se těším na ten výcvik. Osobně si myslím, že když teď nastíníš, co mají za výcvik a jakou taktiku použivají, tak si pak ušetříš dost práce při dalším psaní.

Toto je spoiler!!!:

Jinak test Caina se ti opravdu povedl a hlavně ten konec. Škoda jen těch *, ale to si musel, aby to nebylo proti pravidlům, ale myslím si, že zde by to moderátoři asi přehlídly, protože ty slova se tam opravdu hodili.

No já je tam původně měl, ale pak sem si říkal, že to stejně každej přeloží správně a zrovna ty dvě už se podle mě berou jako sprostý slova, na druhou stranu si to mohl navrhnout odcenzurovat do PDF...

Jinak díky za chválu kolem toho Cainova testu, snažil sem se stejně jako Brooks vymyslet něco speciálního, i když by to asi daleko líp vypadalo ve filmu nebo v televizi...

Toto je spoiler!!!:

A ohledně toho Caina a Rekordmana: Zatím jsou to jen kandidáti, to jestli nakonec budou členy Brooksova oddílu ještě úplně tak jisté není, teda u Caina to jisté není, Rekordman jakožto starej mazák s výcvikem jako je tenhle nebude mít zas takový problémy...

Mě už to příjde blbý ti to pořád chválit(proto jsem nepsal k minulýmu )...
Výběrový řízení bylo docela fajn a ten konec rozhodně potěšil.Ať už to,že je tam zase Caine,tak i "šikana" Rekordmana...
Akorát bys to mohla psát rychleji nebo delší

díl opět supr...moc se mi na konci líbil Rekordman....už se těším an další díl resp. výcvik..

Russell: JJ, budu se snažit, stále bojuju s mojí přírodní neschopností dodržet termíny...
Jinak rozhodně nemusíš komentovat každej dík, pokud nechceš, doufám že si to nevzal tak, že pokud mi tu nebudete přispívat pokaždý tak budu na vás třeba naštvanej nebo tak... Tohle je pokud budete mít nějakej dotaz, pocit či mi prostě budete chtít složit poklonu...

A to je pro všechny: podle mě bohatě stačí když se tu občas ukážete (třeba dvakrát nebo jednou za díl) a dáte vědět o tom, jak jste s příběhem spokojeni nebo jaký máte názor na to, co se v povídce zrovna děje...

Daedalos304: I tobě děkuju za skloněné poklony, další díl bude už zase trochu akčnější takže by se mi měl taky trochu líp psát a to znamená, že by mohl být dřív...

Dobrá časť.
A jeden iba čitateľ ti tu zostane. (To akože ja.)
Pokračuj ďalej.

Takže zdravím...

Opět se musím omluvit, ale vlivem písemek a tak podobně sem to bohužel zase přetáh, původně to tu mělo být v pátek, ale nakonec sem se k psaní dostal až v sobotu večer a tak nějak sem teda povídku dodal až teď...
Tento díl tedy začíná s tréninkem a první část je spíše úvod do něj a jeho první fáze, kterých tu možná ukážů víc ale taky možná že ne, to si ještě nejsem jistej, protože je to ještě ve fázi vymýšlení...
A dál se nebudu vykecávat, přeju trpělivost a pěkné počtení...

TASK FORCE:
1x03 Výlet do přírody (I.)

O několik dní později…

Neznámá vojenská základna, kdesi v USA

Všichni vybraní vojáci a piloti dostali teprve před týdnem první instrukce, aby se nahlásili v několika základnách na východním i západním pobřeží, odkud se již dostanou na první výcvikové stanoviště, kde k nim promluví vedoucí výcviku a možná i sám velitel jejich skupiny – nebo spíše skupiny, do které se chtějí dostat. Nic víc jim ani cestou nikdo neřekl, a tak se více méně bez větší potuchy o tom, kde právě jsou, dostali po několika hodinách nepohodlného letu v nákladovém prostoru armádního dopravního letounu C-130 kamsi doprostřed vnitrozemských lesů. Tam na ně čekala menší základna s poměrně krátkou přistávací drahou.
Na první pohled všechno okolo vypadalo jako z minulého století, žádné nové komunikace, je nekonečné staré rozpraskané asfaltové silnice, v nichž se už stačily vytvořit hluboké koleje od těžkých nákladních vozů. Přesto to ale nevypadalo, že by toto místo bylo zrovna napojeno na hlavní dopravní tahy. Spíše naopak, všechno se zdálo jakoby mrtvé, opuštěné, ponuré a tak trochu i depresivní. Tomu dopomáhal zejména fakt, že se pomalu dávalo do deště a zlověstně do různých odstínů šedi zbarvená obloha to také zrovna moc nevylepšovala. Navíc byl začátek února a vzhledem k tomu, že jim pobyt tady příroda nemohla znepříjemnit sněhem, vynahrazovala si to nejspíš tím vlezlým studeným mrazem, který ještě umocňovaly všudypřítomné převážně smrkové lesy.
Každý, kdo v tu chvíli vylezl z docela teplého interiéru nákladního letounu, jakoby dostal jakýsi neviditelný elektrický šok, jež ho okamžitě přinutil nějak se zateplit ať už zastrčením rukou do kapes u kalhot, nebo ohrnutím límce vojenské bundy směrem ke krku. Každý totiž před nástupem do letadla dostal příkaz se převléknout do staré vojenské soupravy s maskovacím vzorem Woodland (hnědá, zelená, černá a khaki), která však sotva mohla nějak výrazněji ochránit člověka před nízkými teplotami kolem nuly. I přesto, že bylo kolem takové počasí, se jim nikdo nesnažil jejich cestu s velkými bágly na ramennou z přistávací rampy k nedalekým kasárensky vzhlížejícím budovám nijak ulehčit.
Když se dostali až k první z nich, čekal tam na ně párek do teplých kabátů zabalených vojáků, kteří se už jen při pohledu na kolem nich procházející skupinku rampouchů museli ještě více zateplit svými šálami, zatímco na ně v krátkých intervalech volali:
- „Pokračujte dále doleva!“
Tam se také po dalších zhruba tři sta metrech dostali a byli dalšími podobně dobře zateplenými vojáky nasměrováni na vybetonovaný plácek před jednou důležitě vypadající budovou, kde se měli seřadit do nástupu. Ten měl mít šest řad, které z nich vytvořily zhruba dvacet metrů široký zástup, v němž měli setrvat až do příchodu nadřízených. Ti si, jak většina rychle zjistila, nehodlali dělat žádnou těžkou hlavu s tím, že jim za okny mrzne něco kolem 175 nevyspalých vojáků. Právě naopak, nejspíš si chtěli otestovat, jak jsou jejich noví adepti schopní zvládat nepohodlí. To jim prvních přibližně dvacet minut vůbec nevycházelo, jak však plynul čas a dávalo se čím dál tím víc do deště, bylo zejména na některých pilotech vidět, že pomalu ztrácejí trpělivost.
A mezi těmi několika nešťastníky byl hned z pravého okraje nástupu i Caine, jenž právě před sebou zpozoroval někoho, kdo by se zrovna nedal nazvat přímo naštvaným pilotem nebo vojákem, jako spíš vědátorkou. Sice se to zprvu nedalo moc poznat, protože měla vlasy nacpané do čepice, ale ani to ho nezastavilo, aby opustil své místo v řadě a vydal se do prvních řad za ní se slovy:
- „Houstonová?“ Ta se bez okolků otočila, ale zřejmě byla z jeho přítomnosti daleko víc udivená než on sám z té její, a proto ještě dodal:
- „Já-já myslel, že do speciálních jednotek pouštěj jenom chlapy…?“
- „To já taky, a co tady teda potom děláš ty?“ Vypudila ze sebe jakýmsi neřízeným reflexem jízlivost, před kterou se byl chudák Caine samozřejmě nucen bránit.
- „Já sem, a jestli mi nevěříš, můžem si to jít na záchod klidně přeměřit!“ Teprve když tu větu ale dokončil, si uvědomil, jakou udělal chybu, když ji řekl nahlas.
- „No, nejsem si jistá, jestli bysme někde tady sehnali tak malý pravítko, ale teď vážně, co tu děláš?!“ V tuto chvíli už se také začínali těšit četnému zájmu ostatních, na poznámky, jako byla ta poslední, začali reagovat stylem zákulisních hlasů obvyklých v televizních sitkomech. Ty právě teď připomínali něco jako „ou!“.
- „Jo, moc vtipný. Já sem tady jako pilot, ale co ty, k čemu potřebuje elitní vojenská jednotka civilistu?“
- „Mě se neptej, podle mě sem tady větší voják než třeba ty.“
- „Jo? Já prošel výcvikem v přežití za nepřátelskými liniemi a to jako jeden z nejlepších!“
- „Pokud jde o mě, já procházela výcvikem zhruba od svých pěti každý den, nevím jestli sis toho nevšiml, ale můj otec byl docela významnej generál.“ Caine měl ještě něco na jazyku, než to však stihl říct, ozval se kousek od nich zvučný hlas majora Brookse:
- „Nadporučíku Caine, co kdybyste se namísto toho raději vrátil zpět do řady!“
- „Já, my… A co ona?!“ Vykoktal ze sebe pouze zaskočený pilot tváří v tvář zamračenému důstojníkovi s kouřícím hrnkem kávy v ruce.
- „Přestaňte mi tu koktat a udělejte, co jsem vám řekl!“ Ukáznil ho major a potom, co provedl, oč si právě řekl, na něho znovu promluvil:
- „Ještě nějaký problém, nadporučíku?“ Caine nejdříve nevěděl, jestli má smysl vůbec odpovídat, ale pak se přece jen odhodlal k tichému špitnutí, které však v tom hrobovém tichu rušeném pouze deštěm bylo i tak docela dobře slyšet:
- „Já jen, nemohl jsem pochopit, co tady dělá ona. Chci říct, vždyť je to civilista.“
- „Caine,“ začal Brooks opět svým učitelsky zasedlým tónem, „Pokud jde o bojovou zdatnost, nejsem si moc jistý, jestli bych jako civilistu neměl označit i vás.“ Tato průpovídka byla následována tlumeným smíchem ostatních vojáků, kteří do této doby jen tiše naslouchali. V tu chvíli začal major B. mluvit i k nim, což také doprovázel popocházením z jedné strany řady na druhou.
- „U vás ostatních to je ale stejné, a tím nemyslím jen ty slečinky piloty, ale i vás, saláti! Byl jsem vybrán naším laskavým velitelem, abych vás tady dnes uvedl a také, abych se postaral o první část vašeho výcviku. Tou je výcvik týmové soudržnosti. Tu budeme budovat buď přímo tady v kasárnách, nebo všude kolem v místních útulných lesích.
A teď jedna důležitá otázka. Jestlipak víte, proč vás tady velitelé jednotky a Bojové skupiny Alpha nepřivítali přímo oni sami, ale nechali to pouze na mě?!“ Všude kolem se rozhostilo ticho, a tak jim musel major trochu pomoct:
- „No, nebudu vás dlouho napínat. Udělali to, protože se ani nepočítá s tím, že by se všichni z vás dostali dál tam, kde začíná opravdový výcvik. Správně, pokud si někdo z vás ještě pamatuje pekelný týden, který bývá zakončením každého vstupního testování u speciálních jednotek, pak věřte, že já tu hodlám zorganizovat spíš něco jako pekelné dva týdny, nebo i měsíc - záleží na tom, jak si povedete.
Abych se tu ale moc dlouho nevykecával, jak mají ve zvyku ti prdelatí důstojníci ze štábu, přejdeme rovnou k první zkoušce. A proč nezačít přímo od podlahy? Teď vás rozdělím do dvojic a nechám vás jednou rukou svázat. Nebude to však obyčejný provaz, u tohohle se dá velmi snadno poznat, jestli původní uzel někdo rozvázal a na to, že by to bylo nějak snadné, taky rovnou raději zapomeňte. Navíc to nebudou levá a pravá ruka, nebo pravá a levá, ale pravá a pravá. To, jak si s tím poradíte při chůzi, bude rozhodující, protože až to odstartujeme, vydáte se tímto směrem,“ přitom ukázal pravicí někam do lesa za nimi, „A nemusíte se bát, že bych vám snad dal nějaký neúprosný časový limit nebo vzdálenost, kterou tímto způsobem není možné ujít. Ne, to by bylo v tuto roční dobu nedůstojné. Místo toho vám dám půlhodinový náskok, po kterém za vámi vyrazí skupinka skvěle vycvičených stopařských psů.
Vaším úkolem je tedy nenechat se chytit s tím, že nemáte dovoleno pronásledovatele nijak ohrozit nebo zneškodnit. Jediné, co vás kromě rychlého útěku může zachránit, budou nápovědy, na které cestou možná narazíte a které vám možná řeknou, kam se máte vydat, a pokud si je dokážete dobře poskládat, tak i kam se můžete schovat. Pokud se náhodou ztratíte, tak jednoduše zůstaňte na místě a nechte se chytit.“ V tomto momentě se Brooks na chvíli odmlčel, aby si mohl přihnout z hrnku, načež konečně dodal sladkou třešničku na pomyslném dortu jeho nelítostné hry:
- „To bych vám ale nedoporučoval, protože jsem včera večer nařídil, aby psi nedostali nažrat a měli, řekněme, větší motivaci.“ Krátce na to nechal první dvě řady svázat a ty zbylé propustil pryč se slovy:
- „Zbytek se může zatím ubytovat v kasárnách a dát si třeba horké kakao. Do zítřka máte totiž volno, takže si zatím můžete dát odchod.“ Když se pak dav promočených a promrzlých vojáků vydal dovnitř vstříc teplým pokojům s postelemi a kakaem, zastavil ještě major B. krátkým oslovením jednoho z kolemjdoucích, aby mu neuniklo jeho další ponižování.
- „Nadporučíku Caine, vy ne, vy tu raději zůstaňte ještě s námi.“ Se zbytkem své řeči následně pokračoval, jakmile se dav ztratil z dohledu. Mezitím skupina vojáků stále svazovala náhodně vybrané muže k sobě provazem v pro běh dosti nepraktické pozici.
- „Když jste se tak dobře skamarádili tady s doktorkou Houstonovou, napadlo mě, že by bylo dobré vyzkoušet si, jestli vám to náhodou tam hluboko v lese nepůjde spolu, nevím, tak nějak líp.“
- „A proč ke mně? Nemůžete ho radši přivázat k jednomu z těch psů? Já sem přece nic neudělala, to on se mě rozhodl legitimovat jako esenbák za sokolovnou!“
- „Pokud jsem si dobře všiml, nástup jste rušili oba. Doufám, že víte čím?“
- „Myšlenkami na něčí vraždu?“ Přispěchal se svým nápadem Caine.
- „Ne,“ odvětil suše s ledovým klidem Brooks a pohlédl na doktorku.
- „Mluvením?“ Pokusila se ve snaze, že se třeba ještě zachrání ze spárů pilota, s nímž si, kdo ví proč, od prvního pohledu nějak nemohla padnout do oka.
- „Jo, tak zkuste ještě chvilku trénovat mlčení, protože to je to hlavní, co vám v tomhle cvičení může pomoct!“ Ti dva na to však nebrali ohled a dál se špičkovali, zatímco major nabral jiný směr a zanedlouho už se mu v zorném poli objevil Rekordman, který tu stál celou dobu spolu s ostatními a až doteď neprojevil žádnou odlišnost. Když k němu ale přistoupil jeho velící, očima si ho přitáhl k sobě a mezi zuby naštvaně procedil:
- „Když si říkal, že mám to místo stejně jistý, myslel sem si, že to znamená obejít se bez těch tvejch blbostí! Hej, a co má znamenat ta kouřící věc, co máš v ruce?“
- „Myslíš moje kafe?“ Pokusil se na něho Brooks zahrát nevinného, avšak zároveň si ke kouřícímu hrnku slastně přivoněl a pak se z něho, jak se dalo očekávat, také napil.
- „Taky sis aspoň tohle moh odpustit, tohle sme nedělali ani novejm klukům do party!“ Pronesl trochu zoufalým tónem promočený nadporučík a snažil se ještě o kousek víc nahnout ke kouřící tmavé tekutině, aby se mohl napojit jejím odérem.
- „Ale koukám, že máš pořád dost síly na kecy, takže pro tebe mám taky něco speciálního. Jestlipak sis všimnul, že je tady už náš nový ruský přítel…“
- „Přítel, jak to? Já myslel, že jich pošlou víc, na ty tvoje zkoušky a testy je přece někdo upozornit musel.“
- „No já myslel, že o tom víš, byli to ty zmačkaný papíry, se kterejma sme házeli na ten koš…?“
- „Jó, to byl ten jedinej, kterej se podařil mě?“
- „No, nějak tak,“ pravil major s obličejem znovu schovaným za hrnkem a v obecenstvu hledal svoji novou oběť ruského původu. Pak si uvědomil, že stojí přímo před ním schovaná za „zákeřně“ normálním obličejem, jenž by v klidu přisoudil komukoliv z Evropy nebo Ameriky.
- „Nadporučík Alexei Nikolaev?“ Vydal ze sebe nejistě, na což muž pouze přikývl a škytl:
- „Pane?“
- „Á, taky nadporučík, začínám si myslet, že máš nějak rád nadporučíky,“ přidal svoje do ohně Rekordman, který už definitivně opustil pozvolna se rozpadající řadu, aby si nováčka taktéž prohlédl.
- „Ne-e, tehle je z armády, že?“
- „Ano, pane,“ pravil stejně suše jako předtím chladně vzhlížející Rus.
- „Takže Alexi,“ oslovil ho Brooks, ale po vyslovení americky znějící zdrobněliny jeho jména se na chvíli zasekl a po chvilce brumlání z něho vylezlo:
- „To mi nezní tak výstižně, co kdybych vám říkal Ivane? Ne, to zní zas příliš cize, co takhle Sergeji?“ Udělal krátkou pauzu, ale aniž by dal chudákovi před sebou možnost nějak zaprotestovat, pochválil se za svůj nápad a hned vzápětí jim pověděl o svém dalším.
- „Vy dva budete pro tuto chvíli pár, chci říct dvojice!“ Přeřekl se také nejspíš schválně major B. a napjatě očekával reakci těch dvou, nebo spíše reakci jednoho a mlčení toho druhého, jak to zatím vypadalo.
- „No,“ protáhl samohlásku Rekordman a znovu si prohlédl svého nového parťáka, „když si mi přidělil alespoň vojáka a podle všeho ještě disciplinovaného myslím, že by to jít mělo. Co máte vy za odbornost, odstřelovače?“
- „Ano, pane.“
- „No tak vidíš, snajpři jsou v těhle věcech nejlepší, drží hubu, krok a ještě k tomu vydrží dlouho bez kafíčka a v nepohodlí - takže to mám vlastně lepší než s tebou.“
- „Radši brzdi, kovboji, to, že ti dovolím, abys na mě mluvil jako na stejně starýho, ještě neznamená, že se nechám urážet,“ ohradil se absolutně nenahraným, přísně laděným tónem Brooks a pokusil se také o nekompromisně zamračenou tvář, aby mladého námořníka zkrotil.
- „Ale, ale staříku, máš strach, že bych já tady s Putinem mohl vyhrát?“
- „Vůbec ne, psovi, co bude stopovat vás, sem nedal nažrat tři dny!“
- „Tak to se divim, že ještě žije, brácho!“ Znovu zkazil majorovi jeho drsně znějící odpověď Rekordman a začal se nahlas smát. V tu chvíli k nim ale přistoupil jeden z vojáků, aby je informoval o tom, že jsou už všichni připraveni, a tak to mohou odstartovat.
- „Dobrá tedy,“ pravil Brooks a poodešel až na kraj hloučku, který se jakoby bez pobízení začal měnit v řadu jako při startu jakéhokoliv jiného závodu.
- „Pamatujte, to co vám tam v lese nejvíce pomůže, jste vy sami, nic jiného. A teď, protože psi už mají docela hlad…“
- „Jo skoro na umření,“ ozvalo se neznámo odkud tlumeně. Major B. si toho však ani v nejmenším nevšímal a přešel rovnou ke startu:
- „Připravit, pozor, teď!“ A opět za usrkávání své kávy sledoval, jak se postupně vzdalují legračně sebou navzájem cloumající dav. Ani on to však neměl nijak jednoduché, protože si právě usrkl pouze vzduchu a potom, co demonstrativně obrátil hrnek dnem vzhůru, otráveně poznamenal:
- „No, skvěle…“

Mezitím na okraji lesa…

- „Dělej, blbečku, nechci to kvůli tobě hned první den zvorat!“ Komandovala svého již po pár metrech uříceného partnera doktorka, která s ním mávala jako s hadrovým panáčkem. Div byl, že jí přitom vůbec zvládal ještě odpovídat, i když, jak už jednou řekl major, jeho základní vlastností je, že dokáže mluvit prakticky při čemkoliv.
- „Kdyby si mě taky občas nechala běžet jinak než jen po straně a s nataženou rukou někam do džá!“
- „Džá, co má tohle k čertu bejt?“
- „Ty tohle slovo neznáš, já ho používám úplně normálně… Hm, zřejmě nějaká krajová zvláštnost.“
- „Jasně, ‚krajová‘…“

To, že to však někde neklapalo, neznamenalo, že by tomu tak bylo u všech adeptů, a to platilo konkrétně i o Sergejovi a Rekordmanovi, kteří se pravidelně střídali v tom, kdo poběží s rukou nataženou a kdo s rukou před tělem. Mezitím se americký nadporučík pokusil něco vytáhnout ze svého nemluvného ruského kolegy:
- „Takže, ty si z Ruska, že jo?
- „Ano, pane.“ První otázka na moc úrodnou půdu nepadla, takže se rozhodl zvolit méně konvenční způsob.
- „A jak dlouho už jsi vlastně u Spetsnaz. Děláš u nich, ne?
- „Ano, 12 let.“
- „Dobře, a proč tě vlastně poslali k námořnímu oddílu?“
- „Mám výcvik bojového potápěče a příslušníka zvláštního člunového oddílu.“
- „U Alpha Group, jo?“
- „Ano, u naší hlavní protiteroristické jednotky.“
- „Jo ty sou dobrý, a byl ty si někde na výměnným pobytu nebo jak si se naučil takhle perfektně anglicky?“
- „Byl jsem krátce v Evropě, i Anglii a tak…“
- „Paráda, tak se podíváme, co tě tam naučili, protože pokud jde o mě, nehodlám majorovi darovat žádné levné vítězství.“
- „To mi zní jako plán, pane.“
- „To bych sakra, řek, poručíku, pohyb!“

Korekci provedla DarkLive, za což ji děkuji...
Případné komenty jako vždy vítám...

Noooo na to, že je to len začiatok (prvý deň) výcviku tak to naberá na obrátkach.
A to, že dáš Caina a Houstonovú bežať spolu bolo jasné hneď.
Páči sa mi ako pristupuješ k jednotlivým postavám (dialógy, povahové črty atp.).
Teším sa na pokračovanie.