Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Jak jsem slíbil jsem tady ještě před koncem pracovního týdne (
) a to i s novou povídkou, která se vám doufám bude líbit, i když bude opět (jak už je v tomto díle zvykem) kecací, ale také se dozvíte něco málo o členech O'Neillova "týmu" a uvidíte jak se Brooks konečně setká se svým novým velícím, tedy pro jakopa nic nového... No, nebudu zdržovat, přeju pěkný počtení a nutnou dávku trpělivosti...
TASK FORCE:
1x02 Otázka možností (III.)
- O jeden den později…
Věž elitní jednotky Gen. O’Neilla, Atlantis, Atlantický oceán, Země
Už následující den po své premiéře v přísně tajném zařízení uvnitř jedné ze supermoderních věží na Atlantis byl major Brooks převelen k Mimozemským Operacím, aby se mohl zapsat mezi úzkou skupinu vyvolených, jejichž jména se neobjevují na žádných oficiálních seznamech, přestože právě oni mají alespoň podle představ generála O’Neilla hrát významnou roli v tom, co důležitého se bude na Zemi i mimo ni dít. A bylo skutečně vidět, že generál nehodlá dlouho čekat, protože si svého nového podřízeného hned ráno zavolal do své kanceláře – nebo spíš místnosti, která se jí stane, protože jako většina věcí uvnitř jejich hlavního stanu, byla ještě ve fázi výstavby a zařizování.
Když se major objevil u dveří do O’Neillovy kanceláře, všiml si, že zatím nemá ani dveře. I tak měl ovšem sklon najít si místo, na něž by mohl zaklepat a dát tak svému velícímu vědět, že hodlá narušit jeho soukromí. Ten to však odhalil dříve, nežli mohl uspět, a krátkým gestem doprovázeným slovy:
- „Jen se nestyďte, můžete dál,“ ho vpustil dovnitř.
- „Pane…“ Zasalutoval dle armádních regulí a pak na další pokyn vzal za vděk koženým křeslem před generálovým psacím stolem, který se už stačil zaplnit nejrůznějšími papíry a spisy.
- „Majore, doufám, že jste se už stačil dostatečně zabydlet, jsem si totiž vědom, že jste si teprve před chvílí vybral svůj pokoj na ubikacích, které abych se přiznal, taky nejsou zrovna zařízené.“
- „Nestačil, ale to nevadí pane, ubytuju se později.“
- „Skvěle, přejděme tedy k tomu, proč jsem si vás zavolal. Podklady ke vzniku a jiné informace o naší jednotce jste už dostal, odpověď na to, co budete dělat taky, takže nezbývá než vás seznámit se členy našeho ‚týmu‘, abychom se mohli pustit do práce.
Takže jestli se mi podaří najít příslušné spisy, mohli bychom… moment!“ Vyhrkl z nenadání generál a teprve potom, co zamknul do jednoho ze šuplíků ve svém stolku malé sluchátko spojující ho se zbytkem Atlantis, trochu se uklidnil a dodal:
- „Tak a zase mám od světa na chvilku pokoj,“ s tím předal Brooksovi tenké černé desky. Ten je automaticky otevřel a začal si prohlížet jejich obsah, zatímco ho o něm generál instruoval.
- „Bude asi nejlogičtější, když začneme s člověkem, kterého zatím z našeho týmu znáte nejlépe, a to s doktorkou Houstonovou, dcerou zesnulého generála Page, jehož nejspíš budete znát v souvislosti s Jednodenní krizí.“ Oba si věnovali pohled, během něhož na chvíli zase promluvil major:
- „Ano, znám ho, setkal jsem se s ním během evakuace Bílého domu a Pentagonu krátce před zničením SGC, tedy jeho smrtí.“
- „A s doktorkou jste se tedy zatím ještě nesetkal? Mám dojem, že tam někde byla taky.“
- „Ano, myslím, že byla mezi evakuovanými, ale tam sem se s ní ještě nesetkal. To potěšení jsem měl až na pohřbu, ale to se de facto nebere v potaz, protože si na mě nepamatuje mezi těmi zástupy nižších i vyšších důstojníků a deseti tisíců dalších lidí, kteří přišli vyjádřit soustrast hrdinově příbuzným. Takže ne až doteď.“
- „Dobře,“ přijal s trochou velmi dobře maskovaného zklamání definitivní odvrhnutí čehokoliv jiného než veřejně prosazované „pravdy“ O’Neill a pokračoval ve svém monologu:
- „Takže, doporučil mi ji exprezident Eastbound jako expertku na mimozemské technologie všeho druhu, ale převážně Antiků. Předtím, než se k nám přidala, pracovala rok a půl jako osobní poradkyně prezidenta Eastbounda ve věcech mimozemských technologií a obrany planety s jejich pomocí. Pak dělala v Sekci pro vědu a rozvoj plukovníka Carterové, celkem půl roku tady na Atlantis jmenovitě pod vedením doktora Zelenky a potom ještě půl roku v centrále vědecké sekce v Sydney, tam se účastnila nějakých civilních projektů pro OffOps, HomeSec a FleetCom. Její úloha v našem týmu: ‚Hlavní poradkyně ve věcech mimozemských technologií a vrchní analytička v… podobných věcech‘. Nějaké dotazy?“
- „Jeden mám,“ vydal ze sebe nebojácně Brooks a svraštil čelo, „Tedy při vší úctě ke schopnostem doktorky Houstonové, ale počítáte i s tím, že byste ji nasazoval do terénu, a pokud ano, tak jak často?“
- „Chápu, na co narážíte, majore, máte na mysli to, že je to civilistka, že?“
- „Ano, pane.“
- „Buďte si jistý, že jsem nad tím přemýšlel, ale byl jsem exprezidentem Eastnoundem ujištěn, že je schopná vykonávat i takovouto práci. Navíc, jak si můžete přečíst v její složce, má výcvik v sebeobraně, základním ovládání menších zbraních a mimoto je to typické armádní dítě, není lepší civilista, vhodný pro tuto práci než ten, který vyrůstal v prostředí armády, vojenských cvičení a boje obecně.“
- „Generále, při vší úctě, takhle jsem to nemyslel. Snažil jsem se vám naznačit, že si myslím, že by tuto práci mohl vykonávat i někdo trochu víc… víc jako voják, pane.“
- „Beru váš názor na vědomí, majore, ale musíte také vědět, že si kvůli utajení nemůžeme dovolit vybírat si ty nejlepší z nejlepších, protože to je prostě moc nápadné. Proto jsem dal přednost civilistovi s lepší kvalifikací a zkušenostmi s prací mimo Zemi a dokonce i mimo naši Galaxii, než abych si vybíral někoho, kdo je sice trochu víc voják, ale zase není dost sběhlý v oblasti, pro kterou ho potřebuju. Stačí to takhle?“
- „Naprosto, kdo je tam dál, pane?“
- „Další známá tvář, -“ začal O’Neill a podal Brooksovi další desky, „- plukovník Sheppard, velitel Skupiny Sierra, tedy vzdušné podpory a také záchranných jednotek. Jistě vám nemusím říkat, co dělal před Jednodenní krizí, to ví v podstatě každý, ale možná by bylo dobré zmínit se o tom, co dělal potom a vlastně až doteď. Tedy, jak asi víte, byl za zásluhy vyznamenán stříbrnou hvězdou jako vy a k tomu ještě pár týdnů poté povýšen. Zároveň ale přišel o další možnost podílet se na programu Hvězdné brány a podobně, a to hlavně kvůli jeho názorům, které se dají jednoduše shrnout jako, že trochu víc nesouhlasí s tím, aby Atlantis zůstala na Zemi a ještě víc s tím, že v nejbližší době nejspíše nebude žádná další expedice do Galaxie Pegasus, jak rozhodla Prezidentská rada. Jinak, vybral jsem si ho hlavně pro jeho schopnosti a neocenitelné zkušenosti s prací ve vesmíru i když ne v naší Galaxii. Opět, máte nějaké dotazy?“
- „Proč zrovna on, při vší úctě, nikdo slavnější na tuto pozici mě snad už ani nenapadá…?“
- „Pravda, po Jednodenní krizi se i z něho stal jeden z odtajněných hrdinů z SGC a expedice Atlantis, ale tím jsem si konec konců prošel i já, takže toto bych uzavřel s tím, že v současnosti se pro svět již stal nezajímavým stejně jako já po tom, co přestal cestovat na jiné planety. Navíc jako velitel podpůrných letadel, vrtulníků a speciálních letounů má velké zkušenosti, takže jeho výběr byl hned po jeho zkušenostech z Atlantis druhým nejvíce rozhodujícím faktorem, který jsem zvažoval při svém rozhodování, koho na tento post vyberu – ostatně, jako tomu bylo i u vás. Navíc, mezi námi, nemohl jsem si odpustit tu škodolibou radost z toho, jak se tvářili ti idioti ze štábu pana Woolseyho, když jsem jim to oznámil.“
- „Chápu, pane, můžete pokračovat dál.“
- „Samozřejmě, poslední pro vás zajímavý člen našeho týmu je váš velitel plukovník Woodward. Tento možná mladý, ale rozhodně na svůj věk velmi zdatný a zkušený armádní důstojník vystudoval Westpoint, prošel výcvikem a stal se velitelem u ‚Rangers‘, kde pár let zůstal a potom pokračoval do Delta Force, kde se vypracoval až na dnešní úroveň a prošel i válkami v Iráku a Afghánistánu. Důvod, proč jsem si ho vybral, je, že je otevřený novým nekonvenčním způsobům, ale je též schopný plnit zadané rozkazy a dělat to, co se mu řekne – jinými slovy, bude působit jako takový zklidňující element pro vás a pro mě. Co si nalhávat, ani já, ani vy nejsme zrovna beránci, pokud jde o byrokraty nebo stupidní rozkazy, takže nám to jenom prospěje.“ Na konci svého informativního monologu se už generál ani neptal a rovnou tázavě pohlédl směrem k majorovi, jehož tím vyzval k položení otázky.
- „A jak mladý je plukovník Woodward, jestli se můžu ptat?“
- „Něco málo přes čtyřicet, pokud se dobře pamatuju. Je s tím nějaký problém, majore?“
- „Doufám, že ne, pane,“ procedil mezi zuby trochu s odporem oslovený a čekal, co přijde teď.
- „To jsem rád,“ oplatil s kysele radostným obličejem O’Neill a znovu vylovil z nitra jednoho ze šuplíků malé sluchátko, aby kohosi kontaktoval.
- „Seržante, tady generál O’Neill, už dorazil plukovník Woodward?“
- „Ano, pane, mám ho poslat za vámi?“ Odvětil mladě znějící hlas nejspíše jednoho ze strážných u transportéru v budově.
- „To by jste byl hodný, díky seržante, O’Neill konec!“
- „Rozumím, konec.“
Netrvalo to dlouho a onen nadějný, i když možná trochu mladý důstojník dorazil do generálovy pracovny. Již na první pohled však bylo jasné, že nepůjde o nějakého rozklepaného mladíčka, nýbrž spíše o ostříleného suveréna, který na první pohled budil jistou dávku respektu, což musel, i když možná trochu s nevolí, přiznat i Brooks, jenž mu právě salutoval a také nabízel svou pravici.
- „Plukovníku…“ Ten ji bez problémů přijal a taktéž přidal zdvořilostní oslovení.
- „Majore Brooksi, rád vás poznávám.“
- „Ale, potěšení je na mé straně,“ odvětil trochu hraně major a pohlédl směrem ke generálovi, který nyní převzal slovo po tom, co taktéž přivítal příchozího.
- „Vidím, že už jste se seznámili beze mě, takže nezbývá než přejít k věci. Pozval sem vás sem oba dva, abych vás nejen seznámil, ale také vám dal možnost prodiskutovat si jisté důležité aspekty vaší práce v příštích několika měsících, jako třeba výběr členů majorova oddílu nebo jejich výcvik. K tomu mě však už nebudete potřebovat, takže já si teď půjdu něco zařídit a vy zatím můžete vzít zavděk mojí kanceláří, snad vám nevadí, že jsem si ještě nepořídil dveře, ale můžu vás ujistit, že vás tady nikdo rušit nebude. Plukovníku, majore…“ Rozloučil se s nimi nakonec O’Neill a po opětovných vzájemných zdvořilostech již byl ten tam.
Major ještě ani nestačil pomyslet na to, co by mohl říct, a už se slova ujal jeho nový nadřízený, který během svého „kratšího“ monologu začal přecházet po kanceláři v jakýchsi zaoblených geometrických obrazcích, jež se Brooks během jeho povídání nejspíš snažil zanalyzovat.
- „Takže, majore, jestli vám to nebude vadit, rád bych si pár věcí vyjasnil hned na začátku, ještě než se začnete vyptávat a já bych mohl zapomenout něco, co jsem vám chtěl říct.
Zaprvé, výcvik všech příslušníků Skupiny Alpha povedu já a bude se skládat z jednotlivých bloků po dvou týdnech a jednom měsíci, jak jsme je sestavili s generálem O’Neillem, jejich podrobnější nástin si probereme později a jsem si jistý, že už jste o něm něco četl, takže vás bude spíše zajímat to, že po vás nebudu požadovat, abyste se jich přímo účastnil, stačí jen, když budete dohlížet na své muže a případně jim radit nebo jim dávat nějaký ten trénink navíc, to už je na vás. Samozřejmě ale pokud se budete chtít se svým oddílem všeho účastnit, nebudu vám bránit, opět toto nechávám na vás.
Zadruhé, většinu členů vašeho oddílu budete navrhovat vy, jak už vám jistě řekl generál, ale co zatím nevíte je, že je tu pár požadavků, které nejen kvůli mně budete muset splnit, abyste se svojí jednotkou mohl vůbec začít fungovat. Takže, nejdříve vás musím upozornit, že každého důstojníka i poddůstojníka budu muset schválit nejdříve já, než-li je vůbec pustím dál, ale s tím jistě nebude problém, protože vám generál hodně věří a já tím pádem taky. Ovšem, jak jistě víte, o vzniku naší jednotky vědí i ostatní státy skrze Prezidentskou radu a skrz ní nás také kontaktovali Rusové, kteří by rádi měli pár svých lidí v našich řadách, aby měli všechno tak říkajíc na háku. Co to znamená pro vás? Ať už se vám to líbí nebo ne, budete muset do vašeho oddílu přijmout minimálně jednoho ruského důstojníka, jak si to rozvrhnete, to už je vaše věc. Navíc si zatím ještě nemusíte tolik zoufat, protože na výběr budeme mít z více příslušníků ruské armády, kteří budou mít ten nejlepší speciální výcvik a zkušenosti, jaké může podle nich nějaký důstojník vůbec dostat. Každopádně si ale nakonec budete stejně muset někoho z nich vybrat.
A nakonec vás musím informovat, že na můj návrh generál schválil návrh, aby každá četa měla vlastního pilota schopného létat se všemi běžnými typy letadel a vrtulníků, ale také s mimozemskými letouny typu Jumper nebo Tel’tak. To pro vás znamená, že budete muset vybrat dva muže schopné navíc zároveň operovat v týmu, kteří s vaší pomocí budou muset projít výcvikem, samozřejmě i tady máte možnost vybrat si víc kandidátů s tím, že nakonec nějací odpadnout, s čímž se počítá.
Tak, to by asi mělo být všechno, tedy z mé strany. Máte vy nějaké dotazy?“
- „No, pár by jich bylo, pane.“
- „Tak do toho, jen se ptejte,“ odvětil na všechno připravený důstojník, který však svou tváří stále neprozrazoval nic víc než to, že ho nic kolem něho ani zpola nezajímá.
- „Nejdříve ohledně toho ruského důstojníka, když jste říkal důstojník, myslel jste v jaké hodnosti, poručík, nadporučík, kapitán, jinými slovy zástupce nebo přímo velitel čety?“
- „Jeho hodnost by měla být někde kolem poručíka, kapitán to nejspíš s nejvyšší pravděpodobností nebude, protože Rusové chtějí pouze sledovat a ne přímo rozhodovat a nic jiného jsme jim také ani neslíbili.“
- „A co se stane, když si nakonec stejně žádného nevyberu?“
- „Toho bych se nebál, slíbili nám totiž ty nejlepší z nejlepších…“
- „Ale stále Rusy, pane,“ podotkl se stále značnou nechutí opět Brooks.
- „Samozřejmě,“ přešel to absolutně bez pozastavení Woodward, „stejně jako my, i oni budou mít zkušenosti jak s klasickými speciálními operacemi, tak s těmi protiteroristickými a jejich dovednosti se v tomto směru téměř rovnají i nám, takže kvalifikace by neměla být problém. Ještě nějaká jiná věcná,“ a na toto slovo dodal obzvlášť důraz, „připomínka, majore?“ Ten se chvíli jen tak zamračeně díval kolem sebe a pak znovu promluvil, i když tentokrát s trochu menší nechutí. Tento pokles však měl s nejvyšší pravděpodobností na svědomí pouze fakt, že už si pomalu začal zvykat.
- „A ten pilot, je tu nějaká podmínka, že musí být z námořního letectva nebo to může být příslušník jednotek SEAL s pilotní licencí?“
- „Ne to bohužel nemůže, leda že byste našel někoho, kdo je zároveň příslušník jednotek SEAL a zároveň také plnohodnotným pilotem s proškolením ve všech strojích.“
- „To bych se musel poptat, jestli už funguje ten projekt se supervojákem.“
- „Nějak tak, majore. Hlavní smysl tohoto důstojníka se schopnostmi pilotovat většinu pozemských ale též mimozemských letounů či plavidel tkví v tom, že v případě potřeby může zachránit celou četu nebo jí na druhou stranu může v případě potřeby asistovat, když tu zrovna nebude někdo jiný, kdo by to mohl dělat.“
- „Jo, to chápu, pane, ale mě jde o to, že místo, které by normálně mohlo patřit jednomu z mých střelců, raději svěříte nějakému špatně proškolenému pilotovi, na což pak může v určité kritické chvíli doplatit celá jednotka. Navíc, když by jsme s sebou brali i nějakého toho vědce, tak by to už byly dvě nepoužitelné zátěže navíc, a tomu bych se nejradši vyhnul.“
- „Já vím, na co narážíte, a věřte, že jsem si toho vědom. Ale mé důvody jsou docela pochopitelné. No řekněte, kdybyste nemohl jinak, bral byste raději pilota bez výcviku a absolutně neseznámeného s týmem nebo spíše toho, kterého vezmete pod svá křídla při šestiměsíčním výcviku a naučíte ho jednak pohybovat se v týmu ale taky vydržet s ním i v těch nejnáročnějších podmínkách – ano, ze začátku se sice nebude moci ihned zapojit jako plnohodnotný voják, ale takhle pro vás bude pouze o trochu menší než poloviční zátěží a navíc, když budete potřebovat rychle zmizet a v dosahu nebude nic jiného než nějaké letadlo nebo helikoptéra, máte vystaráno. Navíc součástí tohoto programu také je, že bude tento pilot taktéž ovládat jednu bojovou odbornost (např. medik, sniper apod., pozn. aut.), takže v týmu zase tak bezcenný nebude.“
- „Dobrá, pokud to některý z nich dokáže, vezmu si ho do týmu, ale upřímně dost pochybuji o tom, že by nějaký pilot dokončil více než jeden měsíc výcviku.“
- „Abyste se nedivil, majore, už kvůli vám vám radím, abyste vybíral jen ty nejlepší a pro jistotu si jich třeba vzal o dva víc, to klidně můžete.“
- „Dobře,“ Přijal jistý druh kompromisu se stále otevřeně vyjadřovanou nechutí major.
- „Inu, je tohle všechno, co jste měl na srdci?“
- „Zatím… ano, pane.“
- „Jistě,“ opětoval plukovník muži před sebou „vstřícné“ gesto falešným úsměvem a po náležitém zasalutování si to s následujícími slovy namířil pryč.
- „No, očekávám na svém stole příští týden minimálně deset prvních a zbytek do konce měsíce. Jasné?“
- „Ano… pane.“
- „To jsem rád, zatím, majore.“
- „Mějte se, plukovníku…“ Procedil mezi zuby nakonec Brooks a zapřemýšlel nad tím, jaký nelehký úkol ho v příštích několika měsících čeká. Tím také došel k jednoduchému a logickému závěru – bude potřeba, aby mu pomohl někdo, komu může věřit a jeho se také rozhodl ihned kontaktovat.
Korekci i tentokrát dodala DarkLive, za což ji velmi děkuji a to i proto, že se přemohla a provedl ji bez vlastního počítače a neklidném prostředí bez možnosti poslechu hudby na cizích PC...
A nějaké ty komenty také neuškodí, obzvlášť pokud se chcete na něco zeptat nebo tak, jinak jakop může taky vyjadřovat své názory, ale kdo se nechce dozvědět děj dalšího dílu dřív než tu vůbec bude ať nečte to, co bude u něj a u mě ve spoilerech, OK?...
Kecacia 
