TASK FORCE:
1x02 Otázka rozhodnutí (II.)O dva dny později… (4. ledna 2010)
Mír? Co je to vlastně mír? Doba, kdy mezi sebou lidé neválčí, pomáhají si a snaží se vybudovat lepší svět? A jak by potom vypadala válka? Jako přesný opak? Na tyto otázky neexistuje jednoznačná odpověď a nejspíš ani nikdy nebude. Tak to je a vždycky bude.
Když to ovšem vezmeme z pohledu zkušeného žabáka ve středních letech, majora Brookse, neexistuje mezi těmito dvěma stavy, válkou a mírem, moc velký rozdíl.
V jeho definici míru totiž existuje terorismus, v pozadí vedená válka mezi západními státy a náboženskými nebo nacionálně založenými fanatiky, která každý rok připraví o život několik desítek až stovek lidí. Pak je tu hladomor, nemoci a různé jiné strašlivé věci, s nimiž se dennodenně musí potýkat více než několik stovek milionů lidí. A pokud právě namítáte, že za toto žádný určitý člověk nemůže, podívejte se na tento problém očima vlastního právního systému, který hlásá, že neposkytnutí pomoci je zločinem stejně tak jako trestný čin sám. Každý den se tedy svým způsobem účastníme hromadného zločinu spáchaného na většině zemích třetího světa, kterým místo, aby se hromadně pomáhalo, se hromadně kope pěkně zezadu do… No však vy víte kam. Pakliže opět nevíte, na co majorův úhel pohledu naráží, je to ustavičné zadlužování těchto států prostřednictvím samozvaných organizací pro rozvoj a pomoc státům zemí třetího světa, nebo jak se zrovna teď jmenují. Ty se hromadně přesunují do těchto států pod záminkou vybudování infrastruktury a tím i většího rozvoje v dané lokalitě, za což chtějí jen takovou „malou“ laskavost v podobě možnosti těžit z místních nalezišť ropy nebo drahých kovů. Všechno je to ale samozřejmě výhodné hlavně pro bohaté podnikatele.
A poslední neméně důležitým problémem je zde samozřejmě množství neeliminovaných nebo nehlídaných nepřátel z vesmíru všude, kam se podíváte.
Válka je potom pro majora pouze o trochu drsnější a krvavější varianta toho, o čem jste právě četli, a jediný důvod, proč tyto dva stavy Brooks vůbec rozlišuje, je fakt, že válka stojí daleko víc životů nevinných lidí či jeho kamarádů a jiných statečných mužů, kteří kvůli bohatým, korytářským a bezohledným politikům musejí vést válku, jež se jich vůbec netýká. Ovšem majorův pohled není jako nějaká zkreslenina pocitů mladíka, který se do války dostal pouze vlastní hloupostí nebo vinou mobilizace. On a jemu podobní bojují a účastní se válek, protože nic jiného neumí a jedině tady mohou ukázat, co v nich opravdu je.
A ne že by jim nějak extra vadilo umřít za vlast. Spíše naopak! Jejich sen je položit život za svou zemi, anebo ještě lépe zachránit svoji zemi a k tomu přežít. Ten, komu by to vadilo, se buď seknul při psaní přihlášky na nějakou školu, nebo tuto práci nedělá, či pouze sedí někde ve štábu a zakresluje do mapy místa, kde zemřou jiní lidé. Jediná opravdová věc, která pravým vojákům na válce vadí, je to, že kvůli ní umírají jejich kamarádi, nebo za ni svými životy platí ti, kteří s ní nemají nic společného a odmítají ji. Ani to ale není tak hrozné, že se vlastně často účastní sporů, jež ale s nějakým bojem za ideály nebo práva či svobody nemají vůbec nic společného. Takovým malým příkladem války pro nic může být Válka v Iráku, ale i kdekoliv jinde, kde se v době invaze jen „náhodou“ nacházela bohatá ložiska ropy nebo čehokoliv jiného dostatečně drahého a cenného, aby pro to člověk bez mrknutí oka připravil o život tisíce lidí a ještě se pak obhajoval tím, že tu chtěl nastolit mír a dát svobodu všem místním občanům, kteří si ji zaslouží.Důstojnická kajuta, USS Daedalus (DSC-304), Oběžná dráha Země, Mléčná dráhaMajor tiše ležel na posteli a v naprosté tmě, která teď panovala v jeho kajutě, zíral někam na strop, zatímco přemýšlel nad mnohem větším množstvím věcí, než jaké se mu míhaly hlavou před chvílí. Nebyl to ale ani smysl života, či co si dá odpoledne k obědu. Přemítal nad pro a proti a zvažoval, jak se má rozhodnout a ovlivnit tak svůj život možná i na několik dalších dlouhých let dopředu.
Dělal to, ačkoliv to byla nabídka, která se objevuje maximálně jednou dvakrát za život a na kterou by i on nejradši okamžitě kývnul. Ovšem život ho za těch téměř pět desítek let naučil, že není dobré dělat unáhlená rozhodnutí, pokud to není potřeba nebo to přímo nevyžaduje situace. Naučil se, že je dobré zvažovat všechny aspekty, přestože vlastně není proč.
A jeho situace zase až tak jednoduchá nebyla. Měl skvělou práci, i když ne tak dobrou, že by každý den uháněl do práce s úsměvem, a to ani nebyl jeho styl. Je však třeba brát v potaz fakt, že dostával to, co potřeboval, ať už to byly peníze, ubytování, jídlo či oblečení s trochou nebezpečných hraček, s nimiž si hrál nejen v práci, nebo třeba to, že nemusel řešit žádné závažné problémy, které by ho nutily pracovat s těmi otravnými politiky, i když mu to svým způsobem chybělo.
Na druhou stranu toto rozhodnutí už stejně udělal, takže nyní nebylo co řešit a byl čas odpovědět generálovi na jeho nabídku.
Krátké zazvonění dalo muži u malého šedého telefonu na zdi jedné z chodeb lodi okamžitý signál k jeho vzetí do ruky a přiložení do správné polohy k hlavě.
- „Haló, jste tam, majore Brooksi? Tady generál O’Neill…“
- „Jo, slyším vás, generále.“
- „Nuže, jak jste se rozhodl?“ Major dopřál muži na druhém konci kratší chvíli napětí a potom pravil:
- „Beru to, pane!“ Načež ten druhý jakoby ani neočekával nic jiného, odpověděl:
- „Skvěle. Za hodinu vás očekávám na Atlantis, příslušné pokyny už má admirál Caldwell, zatím nashle.“
- „Rozumím. Nashledanou, generále.“
Prostor brány, Atlantis, severní část Atlantského oceánu, Země, Mléčná dráhaDole na Atlantis byl major dříve, než by řekl švec, a ihned, jakmile byl znovu správně molekulu po molekule poskládán, už na něho někdo promluvil. V tu chvíli si také uvědomil, že stojí přímo před velkou Hvězdnou bránou, která měla ale nezvykle rudo oranžové krystaly a klasicky vypadající symboly ovšem taktéž v červené barvě.
- „To je dost, že jste tady, majore, vítám vás na Atlantis!“ Hlas patřil nepochybně O’Neillovi, o čemž se také oslovený okamžitě přesvědčil hned, jakmile se otočil a uviděl před sebou prošedivělého generála v jeho typickém oděvu sestávajícím se z modré parádní uniformy Letectva Spojených států.
- „Děkuji, generále, už nějakou chvíli jsem tady nebyl. Mimochodem, co se to stalo s bránou?“ Generál přikývl a odpověděl hned, jak se dali do pohybu směrem doprava, odkud již zamířili nejspíš k nejbližšímu transportéru.
- „Ano, je vidět, že jste tu nějakou chvíli nebyl. Už od jednodenní krize, mám ten dojem…?“
- „Přesně tak.“
- „No, tak krátce po ní, když se jeden z vědců pokusil vytočit nějakou adresu, něco se stalo – neptejte se mě přesně co, já do těhle vědeckejch hatmatilek moc nejsem.“
- „Já taky ne, i když mě k tomu nutí moje práce.“
- „Jasně, člověk si nevybere, to znám. No, prostě se brána předělala na to, co jste právě viděl. Zčervenali jí ty krystaly a předělali se i ty, ty… obrázky.“
- „Takže to město poznalo, že je v jiný galaxii a podle toho se upravila brána?“
- „Nějak tak. Oba ale víme, že tu nejste proto, abychom spolu řešili nějaký technický zbytečnosti, ale abych vás zasvětil, a to hodlám udělat. Jste si jistý, že do toho chcete jít? Ptám se vás ještě jednou, majore, toto je poslední možnost, jak z toho vycouvat, a já o vás nemám zájem, pokud si nejste jistý.“ Přestože O’Neill nebyl zrovna z těch, kteří dávají najevo všechny své emoce, neměl Brooks moc velký problém s tím přijít na to, že to myslí opravdu vážně, a proto mu také zcela upřímně odpověděl i on, zrovna když se dostali přede dveře transportéru.
- „Já už se rozhodl, generále, chci do toho jít, pokud hodláte skutečně něco měnit.“
- „To si piště!“ Naznačil své nadšení v jemném úsměvu generál a otevřel před nimi malou komoru, na jejíž stěně byl malý plánek města spolu se spoustou bíle ale také žlutě svítících teček. Oba vstoupili dovnitř a potom, co se dveře zapnuly, major znovu promluvil, zatímco O’Neill zadával cílový transportér.
- „Můžu mít ještě jednu otázku, pane?“
- „Jistě, o co jde?“ Pravil s prstem kousek od displeje generál a pohlédl na o trochu vyššího muže vedle něj.
- „Co znamenají ty žluté tečky, myslel sem, že všechny transportéry mají stejnou barvu?“
- „Ou, mám pro vás přesně někoho, kdo vám to sám vysvětlí asi nejlépe,“ a těmito slovy už je poslal přesně na místo, kam zamýšlel.
Neznámá budova, Atlantis, severní část Atlantského oceánu, Země, Mléčná dráhaNetrvalo dlouho, než od druhého transportéru došli až na místo, kam se chtěl O’Neill očividně dostat. Tím místem bylo nejvyšší patro jednoho z prosklených Atlantských věžáků, které se na samém okraji města vypínaly do neuvěřitelných výšek, i když ani jeden z nich neměl na hlavní věž uprostřed celé té supermoderní „betonové“ džungle.
Ovšem tyto budovy měly hodně co do sebe i zevnitř. Ta, v níž právě byli, oplývala klasickým avšak velmi příjemným antickým designem a po pár krocích, jak také zjistil o chvilku později i sám major, také supermoderně zařízeným interiérem jakoby vystřiženým z nějakého hlavního řídícího střediska NSA (americká Národní bezpečnostní agentura). Pak se zastavili kousek od nějaké ženy, která k nim stála zády, a generál znovu promluvil:
- „Majore Brooksi, rád bych vám představil doktorku Ashley Houstonovou…“ Zatímco pokračoval dál, představovaní se setkali tváří v tvář a také se okamžitě poznali, ačkoliv to z nějakého důvodu nechtěli dát na sobě znát.
- „Doktorko Houstonová, toto je major Brooks, nový člen našeho ‚týmu‘…“ Oba si podali ruce, k čemuž ještě vysoká černovláska dodala sladký úsměv a pak už se slova chopil znovu O’Neill.
- „Doktorko, máte tady pro majora ty papíry ohledně mlčenlivosti?“
- „Jasně… teda, měly by tu být,“ otočila se tak rychle až její vlasy působily jako z reklamy na Head & Shoulders a po krátkém hledání na stole plném zbytečností se již vrátila s potřebnými lejstry v černých deskách.
- „Tady. Doufám, že jsou všechny.“
- „Děkuji, doktorko, a ještě jednou se vám omlouvám, že jsem si z vás udělal sekretářku, ale teď vážně nevím, kde mi hlava stojí.“
- „V pohodě,“ prohlásila mladá vědkyně v atypicky normálním oblečení tady na Atlantis a zase si to „odplachtila“ někam opodál.
- „Tak tedy, dříve nežli vám cokoliv řeknu, se budete muset podepsat. Naštěstí ne krví… tedy myslím, pokud se mi nepodaří najít pero, tak nám asi nic jiného nezbude,“ vydal ze sebe opět rezignovaně generál a dál bezmocně šátral rukama po všech kapsách, které měl, až jedno nakonec šťastně objevil a umožnil tak majorovi posunout je zase o trochu dál.
- „Tak, a teď teprve přijde to zajímavé. Jistě se už nemůžete dočkat toho, abych vám pověděl něco málo o tom, čeho jste se stal právě součástí.“ Přišla krátká odmlka, aby se snad generál ujistil, a po ní už to, na co celou tu dobu Brooks čekal:
- „Jak už víte, snažil sem se před pár dny přesvědčit Prezidentskou radu o tom, že je velmi důležité, aby byla vytvořena jakási elitní vojenská jednotka s cílem hlídat mimozemské intervence a což je důležitější, také na ně mohla odpovídat ne-li jim dokonce předcházet. Dobrá zpráva je, že se mi to povedlo. Ještě ten den, kdy jsem s vámi mluvil, jsem dostal od exprezidenta Eastbounda zprávu, že jsme dostali zelenou, a co víc, rada mi dovolila, abych se spuštění jednotky ujal sám.“
- „A ta špatná, pane, mám dojem, že to asi nebude zase tak jednoduchý…?“
- „Správně tušíte, majore, ta špatná je, že mi na to dali pouze plus mínus sedm měsíců a to ačkoliv sem jim říkal, že je to na něco takového příliš málo. Zvlášť když chci, aby to k něčemu vypadalo.“
- „Ale nemožné by to zase být nemělo. Legendární SEAL tým šestku dokázal Dick Marcinko aktivovat za šest měsíců a nedá se říct, že by to dopadlo nějak špatně, vždyť více méně kvůli němu a jeho mužům si Šestka vysloužila to prvenství mezi tehdejšími speciálními protiteroristickými jednotkami.“
- „Nemůžu předstírat, že jsem neočekával, že mi zrovna vy tohle připomenete, ale musíte uznat, že je to málo času, pokud chcete udělat z mužů opravdový tým a ještě navíc se přesvědčit, že to všechno, co po nich budu chtít, dokážou.“
- „Záleží na tom, kolik mužů by v té jednotce mělo být?“
- „Správná připomínka! A to je další dobrá zpráva, musím vám říct, že mě překvapilo, že mi rada na všech dvě stě mužů plus pár pilotů a zdravotníků kývla. Aspoň něco je nakonec podle mých představ. Abych vám to ale nějak trochu přiblížil. Mám na mysli dvě brigády o cirka sto mužích, které se dále budou dělit na tři oddíly a každý z nich zase na dvě čety o šestnácti mužích, kteří budou operovat klasicky ve čtyřčlenných týmech. A potom ještě jedna zvláštní brigáda a ta bude zajišťovat leteckou podporu spolu s jednou četou vojenských zdravotníků amerického letectva PJs, kteří v případě potřeby budou tahat naše zablácené zadky přímo z pole.“
- „Tyhle chlápky mám rád, jsou asi jediní, při vší úctě k vám, pane, kteří mi z letectva přirostli k srdci.“
- „Nic vám nezazlívám, i já sem dříve vyznával tu pověstnou rivalitu mezi USAF a USMC.“
- „No, nejde tu pouze o rivalitu, ale o tom se mi teď moc mluvit nechce. Raději bych vás chtěl ještě požádat o přiblížení toho, kdo s námi bude v té jednotce. Pochopil sem, že tam bude naše armáda, ale ještě jste neříkal nic o nikom jiném, a něco mi říká, že si rada neprosadila jen tu zkrácenou dobu pro aktivaci.“
- „Znovu máte dobrý odhad, ale toto bych ani nebral jako něco špatného, protože do toho s námi hodně chtějí jít ještě Britové, takže SAS a SBS a pak také s menší účastí Kanaďané, Australané a nerad to říkám, ale i Rusové.“
- „A to kolik, přibližně?“
- „Pokud jde o Rusy, tak tolik zase ne, jejich účast má být pouze sledovací takže tři čtyři na jednu brigádu. Pokud jde ale o ty ostatní, tak se rozhodlo, že my dostaneme na starost do jedné brigády Kanadu a Britové, kteří si vezmou tu druhou, zase Austrálii. Zatím jsem se s nimi nestačil domluvit nějak blíže, ale v každé brigádě bude tak jedna četa Kanaďanů nebo Australanů.
Pojďme ale raději mluvit o něčem zábavnějším – o vaší úloze v jednotce!“
- „Na nic jiného ani nečekám, pane.“
- „To doufám. Jistě tušíte, že s vaší hodností vám nemůžu dát na starost celou brigádu, neberte si to nějak osobně, ale myslím, že na to nemáte ani potřebné zkušenosti.“
- „To nic, pane, vím, že jsem zatím nevelel více jak dvaceti chlapům, i když od speciálních jednotek. Mariňáků sem měl pod sebou tak kolem padesáti.“
- „Jistě, teď si ale polepšíte, protože vám hodlám dát celý jeden oddíl, což je 28 mužů a 4 důstojníci plus vy, že. Pokud se ptáte na to, jestli si každého budete moci vybrat sám, musím vás zatím zklamat, protože to si přesněji dohodnete až s vaším přímým nadřízeným, plukovníkem Stanleym Woodwardem, s nímž vás seznámím co nejdřív. Již teď jsem si ale jistý, že vzhledem k vašim zkušenostem dá jistě na vás při výběru lidí do vašeho týmu a vy tak budete mít více méně volnou ruku, co se týče většiny kandidátů.“
- „A co si tak představujete, že bych měl se svým oddílem na starosti?“
- „Ano, to je také hodně důležité. Celá jednotka by vlastně měla být použitelná jako protiteroristická. Vzhledem k tomu, v jakém světě dneska žijeme a jakých zbraní se v poslední době zmocňují i naši mimozemští nepřátelé, si myslím, že je to více než na místě. No, a kromě toho bychom měli být schopní bojovat v každém prostředí na Zemi a vlastně i mimo ni, takže součástí našeho výcviku bude i pobyt ve většině přírodních prostředí, aby se tam hoši naučili chodit, přežít a hlavně taky bojovat. Navíc bude mít každá četa vlastní „odbornost“ v tom, jakým způsobem bude do boje pronikat, což znamená, že vy se svými muži budete mít na starosti vodu ve všech podobách, dále tu pak bude vzdušný oddíl a také četa odstřelovačů a průzkumníků.
Víc se ale jistě dozvíte později, protože teď mám pro vás s doktorkou už něco jiného, pojďte za mnou.“ Došli spolu zpátky za doktorkou, jež na ně tentokrát čekala uprostřed sálu s počítači a dalším nejmodernějším vybavením, kterým se to tu jenom hemžilo.
- „Jistě jste si všiml, jak to tu máme pěkně vybavené?“ Začala poté Houstonová:
- „Stěží si nevšimnout, je to tu jako živá reklama na Microsoft.“
- „Heh… asi tak, tak teď zavřete oči…“
- „V pořádku, udělejte to, majore, bude se vám to líbit.“
- „A, co teď?“ Zeptal se po chvíli Brooks, když stále nezaznamenal to něco, co by se mu mělo líbit.
- „…Je otevřete,“ prohlásila jednoduše doktorka, načež tak major i učinil a nestačil se divit tomu, co se stalo s tou supermoderní místností okolo nich. Byla ta tam! Místo ní tu byla poněkud obyčejná prázdná místnost s několika běžnými šedými stoly.
- „Musím se přiznat, že takovýhle výraz tu měl zatím každý…“ Promluvil zase jako první O’Neill, hned nato doplněný Houstonovou:
- „To, co jste právě viděl, byla virtuální simulace promítaná díky antické technologii, kterou jsme nedávno objevili a ačkoliv zatím nevíme, jak přesně funguje, jsme si zcela jistí, že to má co dělat s touto budovou, protože jsme nikde jinde nic takového nenašli.“
- „Bezva,“ vydal ze sebe pouze major, zatímco si představoval, co by se s tím dalo dělat.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Opravdu, díky (teď už samozřejmě zase všem... 
- Ovšem největší ambice mám zatím v Dokončené povídce a Zpracování, takže pokud nebudete vědět kam, tak určitě sem 
), konec konců můžete mi nějaký ten hlas dát, jako třeba dárek... 
Jak se vám bude chtít... 
Ale nový díl by tu měl být už opravdu co nejdřív, protože už je minimálně napsaný... 
, tak dnes hneď po nočnej áno 
rozpitvávanie 
