Invaze - 44. část - závěr 1. dílu

Invaze – 26. díl

Zaklínač Druhé strany se zmítal ve středu pentagramu. Jeho tlusté linie byly vytyčeny černým prachem z rozemletých kostí nemrtvých, a členové paranormálního sboru Aliance sepjali ruce, obsazujíc tak každý z pěti cípů symbolu.
Celé toto podivné shromáždění obklopoval tichý čtverec černě oděných vojáků se stříbrnými lebkami na klopách a dlouhými cáry dračí kůže omotanými kolem beder, na jejichž koncích se klimbaly orkské tesáky.
Laserové zaměřovače automatických pušek rudě zablikaly, a mířily do středu pentagramu.

Vzdor snahám států Aliance se lidstvo samovolně měnilo k nepoznání. Pomalu začalo akceptovat magii jako další součást života, a nikdo nenašel odvahu přikázat evidovaným psionikům, léčitelům, zaklínačům ani těm nejnadanějším mágům, aby se přidali k armádě. Většina se jich sice skutečně snažila spolupracovat, ale bylo dost těch, kterým to nestačilo, a přidalo se k náboženským oddílům nebo experimentovalo s magií skrytě či vyráběli amulety, na kterých vydělávali nemále částky, někdy i v prodaných dětech či ženách.
Papež se k nim zachoval neobyčejně shovívavě, a prohlásil, že to přece nebyl nikdo jiný, než tři mágové z východu, kteří přišli obdarovat Ježíše Krista zlatem, myrrhou a kadidlem.
Křesťanské a islámské gardy byly vůbec vítaným posílením, kdekoli se objevily, a jejich vikomti, biskupové, mulláhové a ajatolláhové obvykle bez výtek přijali generální štáb jako nejvyšší autoritu.
Množily se rádiovými stanicemi i tiskem šířené zprávy o zázračných synech a dcerách lidského druhu, bojujících proti Druhé straně její vlastní zbraní. Temných mágů bylo již nepočítaně, ale i když je ti lidští nedokázali zničit, dokázali je pokaždé zaměřit, a co nezvládly speciální jednotky, to dokázal nálet.

Tlak na zbytek neobsazené Asie a Evropy pokračoval nezměněným tempem, ačkoli se už projevovaly známky slabosti na straně nepřítele.
Boje v Latinské Americe přinesly novou naději, když byla Druhá strana po měsíci zuřivých bojů poražena a zatlačena do And a Amazonie, kde byl likvidován poslední nepřátelský odpor.
Také se tam našlo vysvětlení rychlého přesunu nepřátel v podobě portálů na přenášení hmoty, které transportovávaly materiál, mágy i orkské hordy přes kontinenty.
Bohužel to také znamenalo, že se museli najít vypočítaví nebo zbabělí zrádci, kteří jim i nadále pomáhali v dobytí světa lidí. Ohledně Pádu, začátku války, nebyl nikdo na pochybách o nutné zradě – primitivní nepřítel s luky, šípy, oštěpy a meči, který by tak dokonale znal taktiku moderních armád, polohu komuničních uzlů a i těch nejtajnějších vojenských základen?
Buď jak buď, muselo se to dít i teď. Mezi lidmi se i teď nacházeli zrádci a žoldáci bez svědomí, a ta skutečnost se nedala nijak akceptovat. Bylo štěstím v neštěstí, že psionici ve službách Aliance dokázali neomylně poznat lži a zapírání, proto nemuselo docházet k hromadným čistkám a popravám, jak se mnozí po těchto zjištěních obávali.

Zaklínač své špičaté šedé pazoury zatínal v bolestivé agónii hluboko do kamenné podlahy a cosi křičel, zřejmě ve své řeči. Pentagram vzplál ve sloupy plamenů, a pětice „paranormálů“ (jak se jim oficiálně říkalo) šeptala stále stejná slova, stále stejné příkazy uvězněnému.
Ten si už stačil sám vydloubat oči a rozdrásat kůži po celém těle. Nedokázal spáchat ze své vůle sebevraždu. Bránilo mu v tom magií čpící sklepení hradu, a snaha ovládnout skrze pentagram mysl Smrtihlavů, jak si říkali nikoli jen přihlížející vojáci, by se mu nikdy nepodařilo. V těch matných okamžicích, kdy k nim přes veškerou bolest pronikl, viděl v jejich duších jen oheň a smrt, tedy něco, co ovládnout prostě nejde.
„To stačí.“ nařídil přeskakující, nijak zvlášť charismatický hlas Pietra Mazuchelliho, zedníka, co na své nadání přišel při útěku ze svého rodného Terstu. K tomuto prozření stačilo být součástí masakrované kolony uprchlíků. Netušil jak, prostě z jeho vůle vzpláli nejbližší Orkové, a hořeli, dokud z nich nebyla hromádka popela.
Ironií osudu ho pak zachránění utečenci ze strachu hodlali upálit za čarodějnictví a spolčení s ďáblem.
Smrtihlavové poklekli, a styčný důstojník kontrarozvědky Aliance po Mazuchelliho pravici se bezděčně zachvěl při pomyšlení na všechny ty pomstychtivé bývalé výsadkáře. Kromě neosobních složek si vyslechl nejeden příběh o všech těchto jednotkách zvláštního určení. Tato konkrétní disponovala jedním paranormálem na deset zabijáků.
Zabijáků, protože většina z nich přestala být pouhými vojáky už velmi dávno.
Italský čaroděj překročil beze všech následků plamennou hranici pěticípého znaku, a chytil tvora, prakticky jeho „kolegu“, pod krkem, a levicí mu zmáčknul temeno. Zavřel oči.
Věděl, jak moc vzdoruje, proto využil jeho oslabení v jiných stránkách, a dostal se na kratičký okamžik k jeho pánovi, šupinatému pseudoještěrovi, oděném ve zlatém brnění.
Zaklínačova páteř pukla na pěti místech, a vyčerpaný Mazuchelli stěží popadal dech. Neměl ani přibližnou představu, jak silný může být místodržící kontinentu, jež se zodpovídá pouze Nejvyššímu vládci v paláci Zentfrakzil, na bezejmenném hlavním světě těchto temných sil. Teď už nějakou měl.
Jemu podřízení paranormálové mu pomohli na nohy a jakmile si byl svými možnostmi jistý, zavřel oči, a podíval se vzhůru. Telepatická zpráva se nesla na stovky kilometrů daleko, a obdrželi jí pouze ti, jejichž myslím byla určená.
Velmi blízkým příjemcem byl generál Gebauer. Jeho tanky drtily pod pásy všechno, co zbylo z Orků klanu Černého kamene. To neplatilo o jejich mázích. Ti se, jak měly jejich těla ve zvyku, rozplynuli na prach.
Gebauer ihned rozeslal souřadnice cíle zbytku divize. Byli v tom sami. Bez dělostřelecké a letecké podpory. Zato se sebejistotou a přesnými informacemi.
Portály v Bavorsku brzy přestanou existovat. Vítězství je život, hlásaly slova na korbách generálových tanků, a výmluvně, jako by chtěly potvrdit jejich platnost, na pancířích zapáchaly napůl zetlelé poražených.
Až bude potom čas, dám klukům vědět, ať je vymění za čerstvé flákoty, pomyslel si český důstojník, tyhle už dost smrdí…

Správně, jen do nich, orků a zaklínačů! Pěkně napsáno, krásný díl, ale dotyčný zrádci musí mít teda žaludek, zradit vlastní rasu něčemu takovému, jako je Druhá strana.

[Dragon]

tak jsem to přečetl a opět chválím doufám že nebude moc dlouhá pauza

Prečítané a nedočkavosť víťazí. Ďalšia časť bude ...???
Konečne aj obyčajným ľuďom (ľudstvu) svitla nádej.
Je to výborné (aspoň podľa mňa).

Invaze – 27. díl

Orkský válečný stroj obdařený pancéřováním v podobě do sebe vpletených obludných klů, nebo snad žeber ze zvířat zřejmě monstrózních rozměrů, valící se rozdrolenou silnicí. Očividně měli naspěch, a tento spěch byl vysvětlen zjevením tanků Aliance, jedoucích plnou rychlostí přes kopce, a střílející na cokoli, co je tak bláhové, a projeví známky života.
Stodvaceti milimetrová podkaliberní střela je vyplivnutá z hladké hlavně děla, a prorazí si cestu mezi „klovou“ ochranu dělového monstra, v níž vznítí střely plné výbušné kapaliny, kterou podle tajné receptury připravovali orkští šamani.
Jedovatě zelený oblak výbuchu na chvíli zakryl tankovému střelci potřebný výhled, a kly, co vydržely víc než celé vozidlo, se zabodávaly do širokého okolí.
Brzy se celá překvapená kolona změnila v nebráněné doutnající body pokryté ohořelými těly, a výsadky z obrněných transportérů, spěchající za tanky, dobíjely raněné a ty živé, co se snažili utéct.
Někteří měli přilby a ukořistěné, lidské palbé zbraně. Nejen sami lidé se tedy snažili porazit nepřítele jeho vlastními zbraněmi. Zrádci ze zemí podmaněných armádami Chaosu se museli velmi činit.
Naprosto šokující byla byla bližší prohlídka Orků – jejich kůže nebyla jednolitě ropuší, ani bahnitě hnědá, zato měla odstín mnoha barev, přesně jako maskovací uniforma.
Házeli je na hromady a zapalovali i se zbytky jejich vozidel.
Generál Kojecký si celé dílo zkázy rozmrzele prohlížel, zatímco mu medik ošetřoval šrám na obličeji. Podle svého zvyku měl při útoku otevřený poklop, aby mohl lépe řídit útok, ale zbloudilá kulka nebo střepina mu vyjevila jasný negativ tohoto jednání. Kupodivu ho to nechalo chladnějším, než by normální člověk měl být.

Po posledním stehu dal seřadit zajatce do jednoho dlouhého zástupu, a žít nechal jen ty, co měli na svých zelených a hnědých kůžích nejvíce památek po bitvách v podobě jizev a spálenin. I neuvěřitelně tvrdá pokožka těchto barbarů měla svá meze.
Orkovi, který se na něj opovážil plivnout, dal zaživa vytrhnout tesáky a useknout obě ruce. V sociologicko-kulturním oddělení Aliance už o nich věděli leccos, i to, že ztráta klů a horních končetin je pro ně horší než smrt umučením.
„Bachklata vrarvgraarh!“ zařval na ně, co mu hlasivky dovolovaly, a i druhému dal setnout ruku. Talent na jazyky se neztratil ani u výuky toho orkského.
„Napqra jaaargrrrraaa kigoghora!“ odpověděl mu jiný Ork hnědého poddruhu. Podle lidského zvyku vystoupil z řady, a zůstal v pozoru, s bradou vysunutou, přesně jak to viděl dělat námezdní lidské válečníky v táborech, kde Orky učili lidské taktice a v použití zbraní.
To generála zaujalo. Otřel si čepel šavle od černé krve do rukávu a přistoupil k němu. Neměli by se zdržovat. Kavalérie Vency Gebauera se už musela dostat dál, a on tu je aby donutil ty parchanty rozdělit síly a nenechal je vpadnout jeho nadřízenému i příteli do zad.
To se mu nepodaří jestli bude vést řeči. Odvedl onoho Orka stranou a kývl na kulometčíka ve věži nejbližšího Leopardu, aby to skončil.

„Lokhta weerkta?“ zeptal se ho, zatímco byl vzduch prořezáván dlouho dávkou z kulometu, po němž následovalo jen tiché mručení umírajících.
„Ka Darghent kazshzem qerrrktaaa Kargon!“ vypravil ze sebe, a jeho ruce ho okamžitě zardousily, aniž tomu mohli lidé zabránit. Kojeckému drahnou chvíli trvalo srovnat si to v hlavě. Orkský jazyk není nijak složitý, a vzkaz - Strašný Darghent chce zabít Kargona – se nedal vyložit jinak, jenže – kdo je Kargon?
Ušmudlaná příručka orkských podstatných jmen vydaná teprve před měsícem mu moc nepomohla. Normálně by se o to nestaral, a nechal to ve zprávě pro zpravodajce a Výzkumné oddělení, jenže pokud to byla důležitá informace…
Ka znamená strašný, krutý, r se přidává na zdůraznění prvního slova a Gon je zabíječ, ničitel, assasín…takže když se spojí…
Dumal nad tím několik dalších kilometrů terénu překonávané pekelně rachotícími pásy.
Zabíječ, Ničitel démonů. Ale kdo to může…
Do prdele…

Citadela mága se svými dvěmi stříbrnými věžemi tyčila na vrcholku bavorské hory, a svým lesklým povrchem odrážela oslepující sluneční paprsky na všechny strany. Oblast měli pod kontrolou teprve pár týdnů, a už vybudovali něco takového. Fascinující, zrádné a nebezpečné.
Zčernalé kosti hlasitě zapraskaly pod vojenskými botami.
„Tohle je ten chrám?“ ujišťoval se Gebauer při pohledu na letecké snímky oblasti, rozložené na kapotě džípu. Ze všech stran cítil magii tak intenzivní, až si nemohl být jistý ničím. Ze země nasáklé krví snad stovky tisíc obětí ještě stále prýštěla čarodějná esence, použitá k přeměně lidí na zrůdy, kterou sám bezděky vstřebával do sebe.
„Přímý útok nepřichází v úvahu.“ rozvíjel své myšlenky, opět jako vždy, s cigaretou mezi rty. „Počkáme na Kojeckého pluk, snad se i dovolá ke štábu k…“ pokračoval, když mu jeden z důstojníků vrazil do ruky dalekohled.
„Je pozdě. Jsou tady…“ ukázal mladý kapitán na obzor, odkud se přes kopce blížily úctyhodné posily nepřátel, viděné už pouhým okem.
Armády nepřátel se chystaly s lidmi střetnout v poli a zjevovaly svou pravou podstatu. Jako obvykle úplně od začátku přečíslili své lidské protivníky, zakopané na kopcích pod horou, pod sídlem elfího mága Darghenta.

Pokec s Orkem ? Zajímavé. Sociologicko-kulturní oddělení, to se mi líbilo. Poznej svého nepřítele..

Znova sa opakujem, ale ďalšia výborná časť.

Invaze – 28. díl

„Jistá taktika vychází z módy.“ zkonstatoval Gebauer tiše, opřený o vrak svého vlastního tanku, nezbytné oběti dalšího postupu k mágově citadele.
Kromě něj v něm všichni uhořeli na škvarek.

Černá prokletá půda vstřebávala krev zmasakrovaných Orků, jejichž neohrabané stroje byly ihned po začátku bitvy rozprášeny a zbytek se stal rychlou obětí kulometů a plamenometů. Ti, kterým se tento masomlýnek vyhnul, byli rychle pobiti vítězstvím povzbuzenou pěchotou spěchající za tanky.

Vydechl oblak namodralého kouře.
Lhostejně zaměřil zrak na Orka, z něhož pomalu vyprchával život, a zíral na něj…což ho mátlo – s respektem, jak si svými schopnostmi ověřil prohlédnutím té předvídatelné primitivní duše.

„To jsou oni! Střílejte na ně, co to jde!“ zařval generál rozkaz do vysílačky, s přimhouřenýma očima nepřestávaje sledovat pulsujícím světlem obklopené humanoidy, přesně tři, s přesně danými vzdálenostmi od sebe.
S černou orkskou dýkou seskočil z tanku, a zatímco ho míjely svištící střely malých i velkých ráží, co zaměstnávaly mágy, pouhým mávnutím ruky odhazoval celé řady Orků a Elfů, které ho od nich dělily. Nebyl si jistý, jestli něco takového zvládne, jenže neměl na vybranou.
Nemohl se dívat, jak ty kreatury mají v úmyslu vyvolávat něco mnohem horšího, co by je mohlo vážně ohrozit.
K prostřednímu se dostal hned. Neměl kápi, jen jakousi kazajku a kyrys. Překvapivě nešlo o Elfa, ale o neuvěřitelně odporného tvora se čtyřmi oky s tělem pokrytým vředy a boláky.
Chytil ho za barevný hřeben na hlavě a podřízl mu hrdlo.
Byl tak zabraný do procesu vyvolání démonů, že si neuvědomoval, co se děje, ještě ve chvíli, kdy mu matně černá čepel prořezávala tepny, očividně stejně důležité, jako v lidské fyziologii.

Po celé délce fronty se probíjely vyčerpané divize Aliance skrze zarputile se bránící dobyvatele. Tentokrát se zdá, že se konečně vyčerpali, a celému štábu to svým výpadem do Bavor definitivně dokázal.
Ork ho pořád sledoval. Tělo měl prostřílené z několika stran, ale přesto žil. A díval se na něj.

Druhý zaklínač stihl zvednout ruce k obraně, takže pravačka mu byla čistě odetnuta ve chvíli, kdy se o něco pokusil. Bylo třeba dalších dvanáct seknutí do hlavy a trupu, než se přestal svíjet.

Opodál se vojáci bavili hrou s mrtvými. Nově povzbuzená krutost neznala mezí. Soutěže ve sbírání orkských zubů a kostí od umírajících se střídaly s mnohem zvrácenějšími hrami.
Dva vojáky zkrvavené od hlavy až k patě napadlo sundat orkovi s ustřelenými končetinami brnění, a na zádech mu nařezat šachovnici.
Naštěstí nebyli příliš zběhlí v jeho anatomii, a tak vykrvácel už u desátého tahu.
Jiní mysleli ekonomicky a vydloubávali oči mrtvých i téměř mrtvých, kterýmižto produkty plnili PET láhve. Bylo známo, jaká je po nich poptávka mezi pověrčivou většinou.

Poslední se bránil, a to velmi energicky. Hrsti žlutočervené energie mrštil po blížícím se člověku, jehož aura i pro slepého čaroděje zářila jako sluneční paprsky na Sahaře.
Jakmile ho zabil, všechny bytosti Druhé strany přestaly bojovat. Otočily se ke svému novému pánovi.

Kód: Vybrat vše

http://www.youtube.com/watch?v=Q8epri4C_YI

Citadela stála nepoškozená na samém vrcholku. Byla mu vydána na milost a nemilost. Generál stále čekal na vhodný okamžik útoku. Pokud z ní vyjde její obyvatel…
Ve sloupu ohně se před ním objevil. Šedé, planoucí oči šelmy, zlatý kabátec. Darghent.
Vojáci chtěli něco dělat, ale nemohli. Nepopsatelná moc podobná síle gravitace je nutila zůstat na místě. Tato moc rozhodně nepůsobila na generála, který pomalu vstal, a zapálil si novou cigaretu.
Bez výrazu si začal prohlížet svého nepřítele.
Ten se kolem sebe rozhlédl, a viděl jak mrtvé z bitvy, tak masově povražděné lidmi. Byli mírní jako beránci, zradili ho, a byli ochotni sloužit lidem. Jenže ti otroky nepřijali. Nedokázal to pochopit. Dvacet tisíc sluhů. Takové plýtvání.
„Zabil jsi mé služebníky, a zabil i ty, co se ti poddali. Oč ti jde, člověče? Cožpak nechápeš, že i kdybyste nás porazili všechny, náš vládce vstoupí na tento svět, a srazí každý vás slaboučký pokus nás vyhnat?“
„Nejsem sám.“ odpověděl mu Gebauer, a jakoby mimoděk by chtěl smést neviditelné smítko, přejel prsty po generálských hvězdičkách na prsou, které se nezřetelně modře zableskly.

„Ano. To nejsi. Už jsem měl to potěšení zabít pár opovážlivců tvého druhů, co neměli ani potuchy o moci magie. Víš vůbec, proč tu jsme? Jediné pomyšlení…“
„To „ponětí“ náhodou mám. Ale opravdu jenom náhodou.“ dodal, a vydechl nový oblak kouře „Důvod jste měli jasný a logický. Zdroje. Nejenže žádné nezískáte, ale pomřete do posledního na Zemi. Včetně tebe, Darghente.“ dodal, a začal si pohazovat svou černou dýkou.
Elf jí s hrůzou poznal. Obětní nůž orkských šamanů, musí být jedna z posledních vůbec. Dýka duší. Jak se k ní ten prokletý lidský ubožák dostal?
Nečekal na pokračování konverzace, a vynutil si magií zemětřesení. Vozidla a lidi pohlcovaly pukliny v zemi.
Od Gebauera na něj mířilo ohnivé kopí, a bílý paprsek, který se vlnil jako bič, obojí rychle za sebou.
Skutečná bitva začala.

Teda, Gebauer se do toho opřel. Likviduje mágy jednoho za druhým..

Jednoducho: výborné.
Iba si oprav: ,,Jenže nejen žádné nezískáte, ale pomřete to posledního na Zemi."
Jediná vec ktorú som objavil, aby nebola iba chvála.
Veľmi rád čítam takto vydarené poviedky.

výborně ! .. už se nemůžu dočkat na další díl, doufám že si dáš na bitvě dost záležet ...

Toto je spoiler!!!:

jen mě tak napadlo, je to tak, že když Gebauer zabije cizího mága, vstřebá jeho magickou moc? Radši sem to dal do spoileru, abych nepokazil nějakej děj

Invaze – 29. díl

Lazaret ve sportovní hale nepatřil k ideálním objektům vykonávání lékařské profese, ale pro raněné skýtal mnohem větší bezpečí oproti stanovým městům. Zdi skýtaly stálou ochranu přes počasím a omezeně i před možnými hrozbami.
Zvenku nešlo pochopitelně poznat, jakého je objekt přesně určení. Bylo to tak lepší, vzhledem k občasným útokům draků a jiné vzdušné havěti Druhé strany.
„Pacientovi na lůžku 18 vyměňujte obvazy každé čtyři hodiny. Je tam podezření na nějaký druh neznámé infekce podobné pátému typu.“ řekla prošedivělá sestra ještě staršímu zřízenci, který se s třesoucí se rukou jal připravovat injekce antibiotik.
Vrchní sestra se vrátila za svůj stůl, a rozhodla se pustit do listování již zpola rozečtených novin.
Ranní výtisk War Times v šesti jazycích oznamoval jedinou věc, a to, že Aliance zvítězila. Mnohem rychlejší než toto vydání byly včerejší oslavy po celém světě, přestože nebyl důvod k jásotu, jak několikrát v článku zopakoval náčelník evropského štábu Aliance, armádní generál Thomas Schmidt.

„…čela útočných jednotek se po dvou týdnech neustálých bojů přes naše očekávání vyčerpávala mnohem pomaleji, a jen hrdinství a vytrvalost jednotlivých velitelů frontových sektorů…“

Vrchní sestra zběžně prohlédla zbytek sdělení. Samá propaganda a ovace. Zasloužené, ale pro ní už po včerejšku dost vyčpělé. Promnula si unavené oči.
Ještě před třemi dny zachraňovala šestnáctiletého kluka od těch šílených křesťanských gard, který jen se štěstím přežil pokus o sebevraždu. Nic ho nedokázalo přesvědčit, že si nejdou ďáblové pro jeho duši.
Uklidnil ho až voják od brány se slibem postřílení všech raněných včetně něho, pokud by se dostali až k nemocnici.
Četla dál.

„…největší dík patří statečnému veliteli, který se neohroženě probil nepřátelskými liniemi a obětoval se se svými muži při zničení hlavního tábora nepřátel. Václav Gebauer i všichni jeho muži budou posmrtně dekorováni za…“

Nepotřebovala ty svinstva číst dál. Spousta lidí už zemřela, a další spousta zemře. Hrdinové i zbabělci, všichni umírají stejně. A poslední dobou skutečně na všechny způsoby.
„Bylo by něco k pití?“ zachrčel přes sotva znatelnou škvíru v obvazech kompletně obvázaný pacient s pahýly nohou a jedné ruky.
Ležel od ní sotva pár metrů, proto jí přišlo krajně netaktní tomu nebožákovi nevyhovět. A podle zdravotní karty pít mohl.
„Jak se vlastně jmenujete?“ řekla, zatímco mu pomalu lila čirou tekutinu tam, kde při nejlepší vůli hádala ústa
Muž, připomínající mumii, u níž balzamovač přehnal míru, totiž dosud neměl jméno. Nefalšovaný neznámý vojín.
„Já…nevím.“ řekl po chvíli, a před tím, než se ho ještě mohla na něco zeptat, usnul. Nebo tak vypadal, v rámci možností pozorovatelky.
„S kým si to povídáte?“ syknul po chvíli bělovlasý zřízenec, který právě končil s rozdáváním injekcí.
„Spíš vy byste si měl zajít za doktorem Wattsem, aby vám předepsal naslouchátko!“ křikla na něj panovačně, a vrátila se ke svým novinám.
Zřízenec se na ní podíval tak starostlivě, že by jí to jistě popudilo, pokud by ten pohled zachytila.
Je to tu plné raněných, a ona chce mluvit s jediným, kterej mluvit nemůže, pomyslel si. K tomuto názoru by dospěl každý, kdo by viděl, když ho přiváželi, a co o něm lapiduši povídali. Ohnivá střela démona třetí třídy, kromě ostatního měl pryč oči i jazyk.
Sestra četla dál.

„…se nedozvíme, jak probíhala bitva o Darghentovu citadelu. Jednotky generála Kojeckého se na místo dostaly příliš pozdě, na desítky kilometrů nebylo žádných jiných živých bytostí, jen trosky chrámů, hlavní citadely, vraky a ohořelé zbytky těl. Odborníci na magii z Aliančního institutu v Paříži soudí…“

To, co jí znovu zabránilo v dalším čtení, připomínalo padající zdi z domina. Jeden po druhém všichni pacienti se začali probouzet, nehledě na utrpěná zranění. Někteří zůstali ležet, jako by nevěřili tomu, co se děje.
Veterán od výsadkářů, Brit, kterému byla po amputována noha, si ohmatával tu, co mu právě narostla, a bodne do ní jehlou. Ověřoval si, jestli se nezbláznil.
Než se posádka nemocnice vzpamatovala, začaly dovnitř proudit davy vojáků i civilních pracovníků, proč zevnitř se smíchem vybíhají údajně těžče ranění.

Jediný, kdo zůstal ležet, byl pacient, kterému před chvíli přinesla vodu. Nevypadalo to, že by byl také nakažen epidemií zdraví. Spíš jí způsobil, protože když se podívala pozorněji, tak s velkou námahou držel rozevřenou zdravou ruku směrem k ostatním.
Voda. Říkal, že chce vodu, nebo jsem to slyšela…uvnitř? Mluvil vůbec?
A to, že z jeho ruky cosi na okamžik zářilo, tedy nebyl žádný optický klam z přepracování.

Zbytek článku si už nikdy nepřečetla.
„…soudí, že zničený zdroj magické energie, která zjevně vyvěrávala ze země, a přes níž Darghentovi služebníci, i on sám, čerpali síly k vytváření jednotek nemrtvých a tvorbě dalších démonů. Mluvčí Úřadu pro kontrolu paranormálních sil toto vysvětlení doplnil prakticky dokázanou teorií mnohonásobné polaritě magie – nejen tou pozitivní a negativní, lidově zvané „bílá“ a „černá“, a jejími rovněž výbušnými vlastnostmi.
Při pohledu na naprostou zkázu tedy nemůže být pochyb. Nebo snad ano?“

Hm, cejtim tam Gebauera s ještě větší mocí než před tím, alespoň doufám.. Každopádně, pěkný díl a výborné načasování.

Další díl, jen tak pro případ, kdybych se příští týden už ke psaní nedostal...

Invaze – 30. díl

Odborník z Paranormálního Sboru Aliance ani nemusel vcházet. Už když bitevní vrtulník přistával na betonových deskách provizorního letiště, ucítil příšernou bolest hlavy, a na chvíli se ho zmocnila úplná slepota.
O něčem takovém dosud jen slyšel, ale neviděl.
Jistě, nepatřil k úplným nováčkům a dětem, co se hloupě obdivovali už za jednoduchou magickou disciplínu typu zkuste s tím hrnkem udělat pár pohybů ve vzduchu.
Dokonce měl na kontě nemalý podíl na likvidaci tří draků u Hamburku, k níž mohlo dojít jedině přesnou kooperací taktického letectva a PSA. První zajistili upravené protitankové střely, druzí docílili spojenými silami ochromení mentálních schopností těch nestvůr.
Až tehdy byla totiž definitivně potvrzena přímá kontrola draků a jiných podobně velkých bytostí mágy, a díky tomu také byla zjištěna potenciální možnost jejího odstřižení.

Ani nevěděl, jak se mu podařilo vypotácet z kabiny stroje. Ta koncentrace energie, éteru života a smrti, laicky nazývaná magická, byla pro něj ohlušující. Ještě před odletem si byl jist, že to zase někdo v hlášení přepísknul. Od té euforie po nedávné Bitvě Rozhodnutí byl i jejich úřad zahlcen novými poznatky a žádostmi, k jejichž zpracovávání nedostačovaly ani vyzkumná oddělení ani dosud existující univerzity, kterým to „paranormálové“ obvykle s radostí přenechávali.
Tentokrát ne. Tentokrát se mu mohla hlava rozkočit z něčeho, co nedokáže ani náhodou zpracovat svým „nadsmyslem“, jak vědci v odborných kruzích nazývali geneticky předávaný talent pro ovládání magie.

Magie. Vždyť ještě před rokem patřil tento pojem do fantasy žánru, a skutečně jí znal jen zlomek z těch, co se o ní zajímali. Jediný skutečný léčitel nebo telepat na tisíc podvodníků a bláznů.
Dnes je poměr přesně opačný.
Ani lidé s touto vrozenou vlastností nechápali, co magie je, a kde se bere. Odpověď byla doslova pod povrchem.
Několik sdílnějších zajatců z řad Elfů vypovědělo, že přes každý svět kde se nachází život, prochází magie jako žíly a tepny žijícího tvora, a tyto žíly sílí s každým životem a smrtí všeho, co kdy žilo.
Tuto energii lze využít k čemukoli, a sama se obnovuje, pokud není svět zcela vyplundrován a vyhlazen, jako se to děje po dobytí světů Druhou stranou, která logicky musí hledat další.
Magická vřídla u paláců temných mágů dokázaly dobíjet a zesilovat schopnosti i těch lidských, a v jejich blízkosti samovolně mutovaly rostliny, zvířata i kovy, země se podivně zbarvovala a deformovala, obrácená gravitace či elektrické poruchy však činily tyto vřídla nebezpečné pro obyčejné tvory.

„Dělá vám to zle? To mě mrzí.“ uslyšel ve své hlavě, sotva vstoupil do spoře osvětlené haly. Všechna lůžka byla prázdná nebo úplně chyběla. Kromě jednoho, u něhož by lékař tak jako tak zakázal transport.
Hlava mu brněla stále, ale ne tolik jako při příletu. Energie tryskající ze zmrzačeného těla byla skutečně značná.
„Můžete mi povědět, kdo jste? Našli vás těžce raněného u Essenu, spolu s dalšími z 89. Divize. Byl jste jeden z mála, kdo ten poslední nájezd démonů a orkské jízdy přežil.“
„Jeden ze sto padesáti šesti z původních osmi tisíc před bitvou. Ano, vzpomínám si. Ale na nic předtím. Byl jsem tam, a najednou, jsem byl tady. Chápete? Nechápete.“ dokončil po chvilce
Návštěvník si přisedl na okraj postele.
„Dobrá. Možná jste byl vojákem, který se svého…nadání obával, tajil jste to, a nyní trpíte amnézií. Dejme tomu. Ale pokud jste schopen dokonale vyléčit celou nemocnici, proč tu stále ležíte?“
„To já nevím. Třeba nedokážu dát dohromady sám sebe.“ odpověděl mu telepatický hlas a pokračoval „Sotva jsem se probral, slyšel jsem tu bolest okolo. Nemohl jsem jí dal snášet.“
„Léčitelský tým by jistě našel způsob…“
„Dejte vědět generálu Schmidtovi, aby upustil od plánu K. Je to marné. Jen se to tam hemží…“ přerušil ho záhadný raněný, a jeho do obvazů uvězněná hlava se naklonila na bok a vpadla do polštáře.
Nezemřel. Zase usnul, přesně jak vypověděla vrchní sestra.

„Neví kdo je, a přece bez potíží mluví o snad nejutajovanější operaci války! Copak vás ještě nenapadlo, že ten voják je třeba dávno mrtvý, a mluvíme s bůhvíkým?!“ prskl do paranormálova obličeje plukovník rozvědky čekající venku na výsledek hodnocení neidentifikovatelného člověka.
„Na vašem místě bych si dával pozor na jazyk i myšlenky. Ten člověk uvnitř – podle aury, která zkrátka nelže – byl a je člověkem bez nejmenších pochyb, a mohu vás ubezpečit, že pokud by jen trochu chtěl, zbyl by po nás kráter s průměrem jedné míle.“ oznámí mu, nikoli varuje
„Jste opravdu takový idiot, jak se mi zdáte? Myslíte, že to nevím?! Sám se nedokáže uzdravit, tak se snaží získat naši důvěru! A lidskou auru mají určitě i odpadlíci, co cvičí Orky pro boj s vlastní rasou!“ dostal ze sebe plukovník, nedbaje na to, jestli to uslyší i onen neznámý.
„To ano. Přesto bych radil méně negativismu, pane. Může to být velice výjimečná příležitost. Taková, jaká se nemusí zopakovat.“
„Co máte na mysli?“
„Mám na mysli, že něco se dá ukrývat. Když je něco malé a bezvýrazné. Snáze propašujete do základny bez potíží psa, ale se slonem můžete mít problémy. A pokud jsme u zvířecích přirovnání, právě mluvíte s myší, a uvnitř na vás čeká plejtvák.“ dodá s úsměvem na rtech specialista na magii. Nenadaným se musí holt vše vysvětlovat polopaticky.
Plukovník rázem pochopil, oč ho ten paranormál žádá. Neznělo to jako prosba, ale důrazné doporučení odůvodněné bezpečnostním rizikem. Přesvědčit hlavního lékaře k nařízení převozu bude otázkou desti minut.
„Pokud hovoříte za celou PSA…“
„Ano, pane.“
„…tak vydám rozkaz k jeho převezení do vašeho centra. Přebíráte celou odpovědnost s tím spojenou?“
„Jinak bych tu ani nebyl, plukovníku.“ Jako bychom tu zodpovědnost nad vším podivným v téhle válce neměli od založení celé organizace.
Byl by přísahal, že právě ucítil závan jízlivých myšlenek, které mu nepatřily.

Krásné, čtivé, zajímavé, prostě jako vždy. Zajímalo by mě co je plán K.