Invaze – 26. díl
Zaklínač Druhé strany se zmítal ve středu pentagramu. Jeho tlusté linie byly vytyčeny černým prachem z rozemletých kostí nemrtvých, a členové paranormálního sboru Aliance sepjali ruce, obsazujíc tak každý z pěti cípů symbolu.
Celé toto podivné shromáždění obklopoval tichý čtverec černě oděných vojáků se stříbrnými lebkami na klopách a dlouhými cáry dračí kůže omotanými kolem beder, na jejichž koncích se klimbaly orkské tesáky.
Laserové zaměřovače automatických pušek rudě zablikaly, a mířily do středu pentagramu.
Vzdor snahám států Aliance se lidstvo samovolně měnilo k nepoznání. Pomalu začalo akceptovat magii jako další součást života, a nikdo nenašel odvahu přikázat evidovaným psionikům, léčitelům, zaklínačům ani těm nejnadanějším mágům, aby se přidali k armádě. Většina se jich sice skutečně snažila spolupracovat, ale bylo dost těch, kterým to nestačilo, a přidalo se k náboženským oddílům nebo experimentovalo s magií skrytě či vyráběli amulety, na kterých vydělávali nemále částky, někdy i v prodaných dětech či ženách.
Papež se k nim zachoval neobyčejně shovívavě, a prohlásil, že to přece nebyl nikdo jiný, než tři mágové z východu, kteří přišli obdarovat Ježíše Krista zlatem, myrrhou a kadidlem.
Křesťanské a islámské gardy byly vůbec vítaným posílením, kdekoli se objevily, a jejich vikomti, biskupové, mulláhové a ajatolláhové obvykle bez výtek přijali generální štáb jako nejvyšší autoritu.
Množily se rádiovými stanicemi i tiskem šířené zprávy o zázračných synech a dcerách lidského druhu, bojujících proti Druhé straně její vlastní zbraní. Temných mágů bylo již nepočítaně, ale i když je ti lidští nedokázali zničit, dokázali je pokaždé zaměřit, a co nezvládly speciální jednotky, to dokázal nálet.
Tlak na zbytek neobsazené Asie a Evropy pokračoval nezměněným tempem, ačkoli se už projevovaly známky slabosti na straně nepřítele.
Boje v Latinské Americe přinesly novou naději, když byla Druhá strana po měsíci zuřivých bojů poražena a zatlačena do And a Amazonie, kde byl likvidován poslední nepřátelský odpor.
Také se tam našlo vysvětlení rychlého přesunu nepřátel v podobě portálů na přenášení hmoty, které transportovávaly materiál, mágy i orkské hordy přes kontinenty.
Bohužel to také znamenalo, že se museli najít vypočítaví nebo zbabělí zrádci, kteří jim i nadále pomáhali v dobytí světa lidí. Ohledně Pádu, začátku války, nebyl nikdo na pochybách o nutné zradě – primitivní nepřítel s luky, šípy, oštěpy a meči, který by tak dokonale znal taktiku moderních armád, polohu komuničních uzlů a i těch nejtajnějších vojenských základen?
Buď jak buď, muselo se to dít i teď. Mezi lidmi se i teď nacházeli zrádci a žoldáci bez svědomí, a ta skutečnost se nedala nijak akceptovat. Bylo štěstím v neštěstí, že psionici ve službách Aliance dokázali neomylně poznat lži a zapírání, proto nemuselo docházet k hromadným čistkám a popravám, jak se mnozí po těchto zjištěních obávali.
Zaklínač své špičaté šedé pazoury zatínal v bolestivé agónii hluboko do kamenné podlahy a cosi křičel, zřejmě ve své řeči. Pentagram vzplál ve sloupy plamenů, a pětice „paranormálů“ (jak se jim oficiálně říkalo) šeptala stále stejná slova, stále stejné příkazy uvězněnému.
Ten si už stačil sám vydloubat oči a rozdrásat kůži po celém těle. Nedokázal spáchat ze své vůle sebevraždu. Bránilo mu v tom magií čpící sklepení hradu, a snaha ovládnout skrze pentagram mysl Smrtihlavů, jak si říkali nikoli jen přihlížející vojáci, by se mu nikdy nepodařilo. V těch matných okamžicích, kdy k nim přes veškerou bolest pronikl, viděl v jejich duších jen oheň a smrt, tedy něco, co ovládnout prostě nejde.
„To stačí.“ nařídil přeskakující, nijak zvlášť charismatický hlas Pietra Mazuchelliho, zedníka, co na své nadání přišel při útěku ze svého rodného Terstu. K tomuto prozření stačilo být součástí masakrované kolony uprchlíků. Netušil jak, prostě z jeho vůle vzpláli nejbližší Orkové, a hořeli, dokud z nich nebyla hromádka popela.
Ironií osudu ho pak zachránění utečenci ze strachu hodlali upálit za čarodějnictví a spolčení s ďáblem.
Smrtihlavové poklekli, a styčný důstojník kontrarozvědky Aliance po Mazuchelliho pravici se bezděčně zachvěl při pomyšlení na všechny ty pomstychtivé bývalé výsadkáře. Kromě neosobních složek si vyslechl nejeden příběh o všech těchto jednotkách zvláštního určení. Tato konkrétní disponovala jedním paranormálem na deset zabijáků.
Zabijáků, protože většina z nich přestala být pouhými vojáky už velmi dávno.
Italský čaroděj překročil beze všech následků plamennou hranici pěticípého znaku, a chytil tvora, prakticky jeho „kolegu“, pod krkem, a levicí mu zmáčknul temeno. Zavřel oči.
Věděl, jak moc vzdoruje, proto využil jeho oslabení v jiných stránkách, a dostal se na kratičký okamžik k jeho pánovi, šupinatému pseudoještěrovi, oděném ve zlatém brnění.
Zaklínačova páteř pukla na pěti místech, a vyčerpaný Mazuchelli stěží popadal dech. Neměl ani přibližnou představu, jak silný může být místodržící kontinentu, jež se zodpovídá pouze Nejvyššímu vládci v paláci Zentfrakzil, na bezejmenném hlavním světě těchto temných sil. Teď už nějakou měl.
Jemu podřízení paranormálové mu pomohli na nohy a jakmile si byl svými možnostmi jistý, zavřel oči, a podíval se vzhůru. Telepatická zpráva se nesla na stovky kilometrů daleko, a obdrželi jí pouze ti, jejichž myslím byla určená.
Velmi blízkým příjemcem byl generál Gebauer. Jeho tanky drtily pod pásy všechno, co zbylo z Orků klanu Černého kamene. To neplatilo o jejich mázích. Ti se, jak měly jejich těla ve zvyku, rozplynuli na prach.
Gebauer ihned rozeslal souřadnice cíle zbytku divize. Byli v tom sami. Bez dělostřelecké a letecké podpory. Zato se sebejistotou a přesnými informacemi.
Portály v Bavorsku brzy přestanou existovat. Vítězství je život, hlásaly slova na korbách generálových tanků, a výmluvně, jako by chtěly potvrdit jejich platnost, na pancířích zapáchaly napůl zetlelé poražených.
Až bude potom čas, dám klukům vědět, ať je vymění za čerstvé flákoty, pomyslel si český důstojník, tyhle už dost smrdí…
Zaklínač Druhé strany se zmítal ve středu pentagramu. Jeho tlusté linie byly vytyčeny černým prachem z rozemletých kostí nemrtvých, a členové paranormálního sboru Aliance sepjali ruce, obsazujíc tak každý z pěti cípů symbolu.
Celé toto podivné shromáždění obklopoval tichý čtverec černě oděných vojáků se stříbrnými lebkami na klopách a dlouhými cáry dračí kůže omotanými kolem beder, na jejichž koncích se klimbaly orkské tesáky.
Laserové zaměřovače automatických pušek rudě zablikaly, a mířily do středu pentagramu.
Vzdor snahám států Aliance se lidstvo samovolně měnilo k nepoznání. Pomalu začalo akceptovat magii jako další součást života, a nikdo nenašel odvahu přikázat evidovaným psionikům, léčitelům, zaklínačům ani těm nejnadanějším mágům, aby se přidali k armádě. Většina se jich sice skutečně snažila spolupracovat, ale bylo dost těch, kterým to nestačilo, a přidalo se k náboženským oddílům nebo experimentovalo s magií skrytě či vyráběli amulety, na kterých vydělávali nemále částky, někdy i v prodaných dětech či ženách.
Papež se k nim zachoval neobyčejně shovívavě, a prohlásil, že to přece nebyl nikdo jiný, než tři mágové z východu, kteří přišli obdarovat Ježíše Krista zlatem, myrrhou a kadidlem.
Křesťanské a islámské gardy byly vůbec vítaným posílením, kdekoli se objevily, a jejich vikomti, biskupové, mulláhové a ajatolláhové obvykle bez výtek přijali generální štáb jako nejvyšší autoritu.
Množily se rádiovými stanicemi i tiskem šířené zprávy o zázračných synech a dcerách lidského druhu, bojujících proti Druhé straně její vlastní zbraní. Temných mágů bylo již nepočítaně, ale i když je ti lidští nedokázali zničit, dokázali je pokaždé zaměřit, a co nezvládly speciální jednotky, to dokázal nálet.
Tlak na zbytek neobsazené Asie a Evropy pokračoval nezměněným tempem, ačkoli se už projevovaly známky slabosti na straně nepřítele.
Boje v Latinské Americe přinesly novou naději, když byla Druhá strana po měsíci zuřivých bojů poražena a zatlačena do And a Amazonie, kde byl likvidován poslední nepřátelský odpor.
Také se tam našlo vysvětlení rychlého přesunu nepřátel v podobě portálů na přenášení hmoty, které transportovávaly materiál, mágy i orkské hordy přes kontinenty.
Bohužel to také znamenalo, že se museli najít vypočítaví nebo zbabělí zrádci, kteří jim i nadále pomáhali v dobytí světa lidí. Ohledně Pádu, začátku války, nebyl nikdo na pochybách o nutné zradě – primitivní nepřítel s luky, šípy, oštěpy a meči, který by tak dokonale znal taktiku moderních armád, polohu komuničních uzlů a i těch nejtajnějších vojenských základen?
Buď jak buď, muselo se to dít i teď. Mezi lidmi se i teď nacházeli zrádci a žoldáci bez svědomí, a ta skutečnost se nedala nijak akceptovat. Bylo štěstím v neštěstí, že psionici ve službách Aliance dokázali neomylně poznat lži a zapírání, proto nemuselo docházet k hromadným čistkám a popravám, jak se mnozí po těchto zjištěních obávali.
Zaklínač své špičaté šedé pazoury zatínal v bolestivé agónii hluboko do kamenné podlahy a cosi křičel, zřejmě ve své řeči. Pentagram vzplál ve sloupy plamenů, a pětice „paranormálů“ (jak se jim oficiálně říkalo) šeptala stále stejná slova, stále stejné příkazy uvězněnému.
Ten si už stačil sám vydloubat oči a rozdrásat kůži po celém těle. Nedokázal spáchat ze své vůle sebevraždu. Bránilo mu v tom magií čpící sklepení hradu, a snaha ovládnout skrze pentagram mysl Smrtihlavů, jak si říkali nikoli jen přihlížející vojáci, by se mu nikdy nepodařilo. V těch matných okamžicích, kdy k nim přes veškerou bolest pronikl, viděl v jejich duších jen oheň a smrt, tedy něco, co ovládnout prostě nejde.
„To stačí.“ nařídil přeskakující, nijak zvlášť charismatický hlas Pietra Mazuchelliho, zedníka, co na své nadání přišel při útěku ze svého rodného Terstu. K tomuto prozření stačilo být součástí masakrované kolony uprchlíků. Netušil jak, prostě z jeho vůle vzpláli nejbližší Orkové, a hořeli, dokud z nich nebyla hromádka popela.
Ironií osudu ho pak zachránění utečenci ze strachu hodlali upálit za čarodějnictví a spolčení s ďáblem.
Smrtihlavové poklekli, a styčný důstojník kontrarozvědky Aliance po Mazuchelliho pravici se bezděčně zachvěl při pomyšlení na všechny ty pomstychtivé bývalé výsadkáře. Kromě neosobních složek si vyslechl nejeden příběh o všech těchto jednotkách zvláštního určení. Tato konkrétní disponovala jedním paranormálem na deset zabijáků.
Zabijáků, protože většina z nich přestala být pouhými vojáky už velmi dávno.
Italský čaroděj překročil beze všech následků plamennou hranici pěticípého znaku, a chytil tvora, prakticky jeho „kolegu“, pod krkem, a levicí mu zmáčknul temeno. Zavřel oči.
Věděl, jak moc vzdoruje, proto využil jeho oslabení v jiných stránkách, a dostal se na kratičký okamžik k jeho pánovi, šupinatému pseudoještěrovi, oděném ve zlatém brnění.
Zaklínačova páteř pukla na pěti místech, a vyčerpaný Mazuchelli stěží popadal dech. Neměl ani přibližnou představu, jak silný může být místodržící kontinentu, jež se zodpovídá pouze Nejvyššímu vládci v paláci Zentfrakzil, na bezejmenném hlavním světě těchto temných sil. Teď už nějakou měl.
Jemu podřízení paranormálové mu pomohli na nohy a jakmile si byl svými možnostmi jistý, zavřel oči, a podíval se vzhůru. Telepatická zpráva se nesla na stovky kilometrů daleko, a obdrželi jí pouze ti, jejichž myslím byla určená.
Velmi blízkým příjemcem byl generál Gebauer. Jeho tanky drtily pod pásy všechno, co zbylo z Orků klanu Černého kamene. To neplatilo o jejich mázích. Ti se, jak měly jejich těla ve zvyku, rozplynuli na prach.
Gebauer ihned rozeslal souřadnice cíle zbytku divize. Byli v tom sami. Bez dělostřelecké a letecké podpory. Zato se sebejistotou a přesnými informacemi.
Portály v Bavorsku brzy přestanou existovat. Vítězství je život, hlásaly slova na korbách generálových tanků, a výmluvně, jako by chtěly potvrdit jejich platnost, na pancířích zapáchaly napůl zetlelé poražených.
Až bude potom čas, dám klukům vědět, ať je vymění za čerstvé flákoty, pomyslel si český důstojník, tyhle už dost smrdí…



doufám že nebude moc dlouhá pauza


