Salimitřina past
Podplukovník John Sheppard se probudil a automaticky se otočil k druhé straně postele, kde běžně spávala jeho přítelkyně. Postel ale byla prázdná a ustlaná. Povzdechl si a vydal se pomalu do koupelny. Ve dveřích se překvapeně zastavil a usmál se. Na zrcadle bylo červenou rtěnkou napsáno „Všechno nejlepší k narozeninám, zlato. Užij si volný den. Mac.“ Pod jménem byl smajlík a rtěnkou tam byly obtisknuté její rty. Hned mu ráno připadalo příjemnější. Rychle se umyl, oblékl a vydal se najít Mac se Sarah.
„Objednala jste všechno?“zajímal se George a zkoumavě hleděl na bránu.
„Myslím, že jo.“přikývla Mac a Sáře oloupala banán. Sama se zakousla do broskve. „Doufám, že jsem na nic nezapomněla.“podrbala se na hlavě.
„Na co jsi zase měla zapomenout?“ozval se ze schodů John.
„Dobré ráno.“pousmála se.
„Nebudu rušit.“řekl George a rychle se klidil z cesty, aby se nezačal usmívat.
„Tak na co?“pobídl ji.
„Na nic.“mávla rukou. „Všechno nejlepší.“dala mu pusu na tvář.
„Četl jsem to. Originální. Díky.“
„Nemáš zač.“přikývla.
„Plukovníku.“zavolal na ni Woolsey. Otočila se. „V noci jsme dostali zprávu od Takarů. Rádi by s námi něco probrali.“
„Dobře. Pošleme tam tým kapitána Mariniho. Jsou to takoví diplomati.“pokrčila rameny Mac.
„Ale oni chtějí vás.“upřesnil Woolsey.
„Jako mě?“
„Ano.“
„Ale já dneska neměla nikam jít. Pane…“hlesla nešťastně. „Dneska ani nemám službu.“ namítla.
„Bude to jenom chvilička.“řekl a hodil po ní chápavý pohled. Jenom zakňučela. „Stačí, když půjdete jenom vy a nějaký doprovod.“
„No tak jo.“povzdechla si. „Půjdeš se mnou?“otočila se na Johna.
„Hm.“pokrčil rameny. „Kdo bude se Sárou?“
„Pohlídám ji. Nebojte, nejpozději do večera jste zpátky.“pousmál se Woolsey.
„Jdu si pro věci.“zamručela. „Sáry, zůstaneš tady, ano? Budeme za chvilku zpátky.“dala jí pusu.
„Tak jó.“zahoukala Sarah a dál se věnovala banánu.
„Tobě to evidentně nevadí.“zabručela a vyběhla po schodech do patra s Johnem za zády.
„Proč tudy?“zajímal se John, když si šli pro věci jinou cestou než obvykle. Mac se schválně vyhýbala místům, odkud šlo vidět na jižní molo.
„Ehm…“zarazila se. Nějak nepočítala s touhle otázkou.
„Ehm?“zastavil se.
„V noci došlo k…menšímu výbuchu. Dávají to do kupy.“rychle si něco vymyslela.
„Výbuchu?“vyhrkl.
„Jo, ale už je to v pořádku.“mávla netrpělivě rukou a šla dál. Sheppard se jenom zamračil. Moc se mu to nezdálo, ale následoval ji. Jakmile dorazili do zbrojnice, navlékli se do vest a vzali si zbraně a další vybavení. Potom zamířili zpátky k bráně.
„Počkej tady, musím ještě mluvit s Wintersonem.“křikla na Johna a vyběhla po schodech nahoru.
„Nebojte, jak to dorazí, hned to dám odnést a přichystat. Nějaké speciální přání?“pokýval hlavou George.
„Ani ne…myslím.“pousmála se. „Díky.“
„Není zač. Bude i…“tady se zarazil a rozhlídl se kolem sebe. „Alkohol?“
„Jo. Vždyť to je jedno.“mávla rukou. „Jednou se nic nestane.“
„Zvláštní je, že jsou všichni z toho tak nadšení.“podrbal se George na hlavě.
„Vojáci nevynechají jedinou příležitost k pití. Těší se spíš na flám, než na cokoliv jiného.“ usmála se.
„To máte pravdu.“rozesmál se major. „Tak už běžte.“pobídl ji. „Sáru nějak zabavíme.“
„Co se děje?“zarazil se John, když šli po vyšlapané lesní cestičce a Mac mu dala ruku.
„Co by?“opáčila. „Máš narozeniny a nikdo s námi není.“pousmála se a utrhla nějakou kytku s růžovými lístky, kterou si dala do vlasů.
„Doufej, že není masožravá.“usmál se a maličko jí tu květinu upravil.
„Chtěla jsem, abychom tenhle den strávili spolu v klidu.“povzdechla si.
„Však jsme spolu.“namítl.
„Ale ne doma.“zamručela. „Myslela jsem, že když máš narozeniny…“
„Ale no tak.“pohladil ji po zádech. „Jsme spolu a představ si, že tohle je jenom procházka.“
„A právě přichází moje nejoblíbenější část.“zamračila se a rozhlídla se po planině, na kterou došli. Byl to v podstatě jenom obrovský rovný skalnatý plac, kde slunce pálilo mnohem víc než v lese, který pokračoval o pár set metrů dál.
„Horko.“vydechla Mac a napila se. Potom si sundala vestu a bundu, kterou si ovázala kolem pasu. Vestu si oblékla zpátky. Pěšina se objevila o pár metrů dál. Hned, jak prošli hustým křovím. Pokračovali ještě pár kilometrů tímhle směrem, než pomalu došli vesnici na dohled.
„Hlavu vzhůru. Bude to určitě jenom chvilička.“pousmál se John a pohladil ji po zádech.
„Snad.“
„Aktivace zvenčí!“oznámil technik u brány.
„Víme, kdo to je?“zajímal se George.
„Ano, pane. Kód SGC.“
„Super. To bude naše zásilka.“zaradoval se major a seběhl dolů po schodech. Bránou projelo velké plato obalené nějakou fólií. Navrchu byl seznam, co všechno se tam skrývá. Jakmile ho přeletěl očima, na tváři se mu rozhostil úsměv. „Krása. Pánové, mohli byste to prosím přemístit na jižní molo.“požádal vojáky, kteří procházeli kolem. Jenom přikývli.
Oba vojáci došli až k okraji vesnice. Zdálo se jim divné, že v blízkém okolí nikdo není. Vždycky bylo okolo plno lidí, ale dneska nebyl nikde nikdo. Nabili zbraně a trošku zpomalili.
„Přátelé!“vykřikl najednou někdo před nimi.
„Noulene, prokrista.“vydechl úlevně Sheppard a sklonil zbraň. Došli až do maličké středověké vesničky. Zarostlý muž se otočil k nim.
„Tak o co jde?“pobídla ho Mac.
„Chtěl jsem vám jenom oznámit, že tentokrát úroda nebude tak pestrá jako v předchozích měsících.“řekl strojeně Noulen.
„A to jste nám to nemohli říct skrz bránu?“zeptala se Mac otráveně.
„Rádi mluvíme z očí do očí.“odpověděl pořád stejným tónem.
„Aha. Takže to bylo vše?“protočila oči.
„Ano.“přikývl.
„Fajn. V tom případě jdeme domů. Bylo mi ctí se dozvědět, že tento měsíc budeme mít té břečky, co si říká jabko, méně.“zamručela.
„Nech toho.“šťouchl do ní John.
„Pardon.“hlesla. „Jenom…“hlesla, ale nakonec mávla jenom rukou.
„Dík, že jste přišli.“rozloučil se rychle Noulen a zašel do jednoho domu. Mac se s Johnem na sebe zaraženě podívali, pak pokrčili rameny a vydali se zpátky.
„Jsi potichu. Děje se něco?“zeptal se Sheppard. Jeho přítelkyně se zastavila a podívala se na něho.
„Proč mi na tom něco nesedí?“zamračila se.
„Co?“zajímal se.
„Já nevím. Od doby, co jsme prošli bránou, mám takový divný pocit. Ale to je jedno.“mávla rukou.
„Ne, není. Tvoje pocity začínají být poslední dobou správné.“pousmál se.
„Ha ha.“zašklebila se. „Možná správné, ale pořád je neumím vysvětlit.“povzdechla si. „Jdeme domů, pojď.“pobídla ho. Sheppard jenom pokrčil rameny a šel za ní.
„SAKRA!“vyhrkla po pár set metrech a otočila se na něho.
„Ano?“povytáhl obočí.
„Řekl ´dík´.“
„No a? Taky to říkáme.“namítl.
„My ano, ale on ne.“
„No tak jsme ho to naučili.“pokrčil rameny. Mac jenom zavřela oči. „Ginny…?“
„Št…“
„Jsi paranoidní.“
„ŠT!“zvedla prst. Podplukovník jenom protočil oči, ale trpělivě čekal.
„Je tady.“vyhrkla Mac a otevřela oči.
„Kdo?“
„Salimitr…moje matka.“
„To je blbost.“zapochyboval.
„Vraťme se do vesnice.“otočila se. John ji chytl za ruku.
„Proč?“
„Pojďme se tam podívat znova.“trvala na svém.
„Kde podle tebe je?“
„To nevím.“pokrčila rameny.
„Pojďme domů. Kašli na to. Jakmile budeme doma, naložíme se do vany, bouchneme nějaké šampáňo, dáme si chipsy a půjdeme spát.“navrhl s úsměvem. Nerozhodně přešlápla na místě.
„Dobře, ale jenom se tam chci podívat.“udělala na něho psí oči. Sheppard si povzdechl a pak kývl. Otočili se a namířili si to zpátky do vesnice. Celu dobu šli potichu. Jakmile se blížili do její blízkosti, cítili puch rozkládajícího se masa. Jenom na sebe v tichosti pohlédli a připravili si zbraně. Maličko se přikrčili a postupovali dále.
„Ó můj bože!“vyhrkla Mac a otočila se. Noulene ležel bezvládně na zemi s rozpáraným břichem přesně na tom samém místě, kde se s ním bavili. Všude okolo nich byli mrtví jeho lidé. Okolo kroužili supi.
„Jsou mrtví víc jak dva dny.“poznamenal potichu John a podíval se na Mac. Ta byla otočená zády k němu a snažila se nezvracet. „Dobrý?“zeptal se jemně. Jenom přikývla. „Jak je to možné, vždyť jsme s nimi před pár minutami mluvili.“zamračil se.
„Nebudu říkat, že jsem ti říkala, že cítím svoji matku.“zavrčela. „Pojďme domů.“pobídla ho.
„Je tady?“zeptal se.
„Salimitr?“opáčila Mac. Sheppard jenom přikývl. Mac zavřela oči.
„Je. Pár set metrů od nás a mám dojem, že mě cítila.“zašeptala.
„Takže mizíme?“ujišťoval se. Přikývla. Co nenápadněji se snažili dostat zpátky na pěšinu a k bráně. Jakmile se ocitli mezi stromy, zrychlili. Přeskakovali padlé kmeny a snažili se vyhýbat kopřivám. Když už byli na půl cesty ke kamenné pláni, objevil se před nimi černý stín. Zabrzdili skoro smykem.
„Vítejte.“uchechtla se vysoká žena s černými vlasy. Mac skoro bez rozmýšlení namířila zbraň a vystřílela do ní celý zásobník. Žena se jenom smála, protože kulky se neškodně odrážely od jejího štítu. „Není to plýtvání?“
„Co ti udělali?“zavrčela Mac.
„Oni?“povytáhla obočí a máchla rukou směrem k vesnici. „V podstatě nic.“pokrčila rameny. „Jenom mi přišli do rány.“pousmála se.
„Proč?“
„A proč ne? Potřebovala jsem vás tady. Teda vás ne, hlavně tebe. Tvůj přítel mi je ukradený.“
„No to by teda měl.“zavrčela Mac. „Běž.“šeptla k Johnovi. „Vyřídím si to s ní sama.“
„Hráblo ti?“opáčil. „Nikam nejdu.“
„Fajn.“pokrčila rameny a vyslala na svoji matku obrovskou ohnivou kouli. Ta se zakymácela a na chvilku jim přestala věnovat pozornost. Mac potáhla Johna za ruku a oba se rozeběhli dál. Kolem nich proletělo pár energy koulí, které sežehly listí a stromy kolem. Oba se automaticky sklonili a utíkali dál. Doběhli na kamennou planinu. Salimitr se najednou objevila před nimi a vyslala na ně jednu ze svých fialových energy koulí. Mac odstrčila Johna stranou a oba skončili na zemi.
„Utíkej!! Zdržím ji!“zakřičela na něho, jakmile se jí podařilo zvednout. Chvilku jenom nejistě přešlapoval na místě. „No tak! Budu kolem tebe držet štít! Běž!“zakřičela znova. Jenom přikývl a rozběhl se pryč.
„Přidala jsi mu pár minut života. Až zabiju tebe, jdu si pro něho!“ledově se rozesmála Salimitr.
„Opravdu?“opáčila Mac.
„Jistě.“přikývla její matka a podívala se jí přes rameno. Mac se ohlídla taky. Blížila se k nim skupina vojáků její matky.
„Krása.“ušklíbla se a vypálila naproti svojí matky tu největší ohnivou kouli na jakou se zmohla. V tu chvíli se proti ní řítila koule fialová. Obě se srazily a jako by se jedna snažila přetlačit druhou. Ani Mac, ani její matka nechtěly povolit. Najednou si to obě koule namířily přímo do země. Ozval se ohlušující výbuch a v místě dopadu se vytvořil kráter, na jehož okrajích balancovaly obě ženy. Okolo obou prošlo pár menších koulí, které narazily do stěn právě vzniklého kráteru. Okraje se opět zatřásly a Mac i její matka začaly padat dolů. Mezitím do stěn narazily další koule a na obě ženy se setřepaly nějaké kameny.
„Vytáhněte mě!“zakřičela naštvaně nahoru Salimitr. Její lidé jí okamžitě spustili lano, po kterém vyšplhala nahoru. Mac to vnímala jenom tak okrajově. Co ovšem vnímala naplno, byla bolest hlavy a cítila, jak jí po krku stéká horký pramínek krve. „Měj se, zlato!“zavolala na ni její matka a zmizela jí z očí.
„Ty taky.“hlesla Mac a snažila se dostat z pod kamenů. Tentokrát měla štěstí. Kameny nad ní vytvořily něco jako most. Maličko sebou cukla, ale nepohnula se. Uvědomila si, že má zaklíněnou nohu mezi dvěma kameny. Jenom vztekle zavrčela a snažila se je telekinezí nadzvednout. Nepohnuly se ani o píď. „Skvěle.“zamručela a položila si hlavu na kámen. Rozhlídla se. „O-ou.“špitla, když se podívala na dno kráteru, které se na její vkus plnilo až moc rychle vodou.
„Co se děje, plukovníku?“zajímal se Woolsey, jakmile Sheppard proběhl bránou.
„Mac má zase potíže.“vydechl zadýchaně.
„Proč mě to nepřekvapuje.“zamračil se George.
„Tentokrát za to nemůže. Jde o to, že se tam objevila její matka. A ty dvě vypadaly, že se přinejmenším pozabíjí.“vysvětlil rychle situaci.
„Připravte tým.“rozkázal Woolsey.
Jumper proletěl bránou a obkroužil les.
„Zaznamenávám jednu známku života. Asi tři kilometry před námi.“oznámil Rodney po průletu. „Mám signál Mac.“
„Skvěle.“vydechl Sheppard a zamířil k místu, odkud signál vycházel. Za ním se ozval překvapený výdech. George si právě všiml obrovského kráteru.
„Je uvnitř.“upřesnil McKay. Podplukovník přistál s jumperem kousek dál. Jakmile se otevřely zadní dveře, vyběhli ven.
„MACKENZIE!“zakřičel John.
„Dole!“dostalo se mu odpovědi. Nakoukli do kráteru. Skoro do půlky byl zaplněný vodou, která rychle stoupala. „Jestli jste mě přišli vytáhnout, tak dělejte!“křikla Mac a snažila se udržet hlavu nad vodou.
„Kolik máme času?“chtěl vědět George.
„Asi dvě minuty.“vydechla Mac. „Čtyři, když se nadechnu!“
„To lano!“prskl John. Uvázali ho k jumperu a Sheppard se spustil dolů. „Je tu Salimitr?“ zeptal se.
„Ne.“zavrtěla hlavou Mac a zalapala po dechu. „Vytáhli ji dřív.“dodala s mírnou výčitkou v hlase. „Mám mezi dvěma kameny zaklíněnou nohu.“upřesnila mu situaci. Jenom přikývl a potopil se. Snažil se kameny dostat maličko od sebe, ale nechtěly povolit. Najednou ucítil, jak mu po dlani bezmocně hrábla její ruka. Když se podíval, zjistil, že Mac je už celá pod vodou. Rychle se vynořil.
„Wintersone! Potřebuju vás dole!“zakřičel. George jenom přikývl a začal šplhat dolů. Sheppard se mezitím pořádně nadechl a potopil se zpátky. Připlaval k Mac. V první chvíli se jí zdálo, že ji políbil a maličko nechápala, proč zrovna tady, ale pak jí došlo, že tímhle příjemnějším způsobem se dostane ke kyslíku. Jakmile se odtáhl, přikývla. Mezitím major začal pracovat na kamenu. Zdálo se, že se trošku pohnul, ale Mac pořád nohu nedokázala vytáhnout. Sheppard co druhý nádech šel majorovi pomoc. Asi na šestý pokus se to povedlo. John Mac vzal okolo pasu a jedním odrazem se dostali nad hladinu. Mackenzie se rozkašlala. Pomohl jí ke kamenné stěně, kde byly nějaké výběžky, kterých se mohla chytnout.
„Zima.“zadrkotala zuby a snažil se udržet.
„Nahoře máme nějaké deky. Už je to dobrý.“přitisknul se k ní Sheppard. Jakmile se přestala trošku třást, pomohli jí nahoru. Okamžitě sundala dolů mokré věci a hodila přes sebe jenom dvě teplé deky. Posadila se na pohodlné kožené sedadla jumperu a snažila se popadnout dech. Sheppard vzal její nohu jemně do dlaní a opatrně jí prohmatal.
„Nic tam nemám.“maličko se pousmála. Jenom ji pohladil a sedl si vedle ní.
„Co se stalo?“chtěl vědět. Rodney i George s napětím čekali.
„Maličko jsme se chytli. Rodinná záležitost.“usmála se. „Tohle vzniklo ze setkání mého ohně a její energy koule.“pokrčila rameny.
„Krvácíš!“vyjekl Rodney a ukázal na potůček krve, který jí stékal po ramenu.
„Asi hlava.“hlesla.
„V tom případě okamžitě letíme domů.“zavrčel major. Sheppard přikývl a zvedl jumper do vzduchu. Za pár minut proletěli na Atlantis.
„Neutekla jsi, že ne?“ujišťoval se Sheppard, když ho Mac někam vedla.
„No dovol.“zatvářila se uraženě. „Já neutíkám.“prskla.
„Už můžu ty oči otevřít.“zaškemral a snažil se pohnout maličko rukou.
„Ne.“zavrtěla hlavou Mac a pro jistotu mu dala přes jeho dlaň tu svoji.
„Tak kam jdeme?“
„Na molo.“
„Jaké?“
„To je jedno, ne?“zamručela. John jenom zavrtěl hlavou. „Na jižní.“rezignovala.
„Neříkala jsi, že…“
„Hm…asi jo.“pokrčila rameny a přejela rukou přes panel. Dveře se otevřely. Sheppard zůstal stát jako přimražený. Na konci mola byly složené stoly tak, že tvořily jeden velký a dlouhý. Na něm bylo plno jídla a pití a uprostřed obrovský dort se svíčkami a prskavkami. „Všechno nejlepší.“zašeptala Mac a sundala si kabát, ve kterém doteď byla. Na sobě měla krátké třpytivé stříbrné šaty na ramínka a boty ve stejné barvě. Jakmile se Sheppard vzpamatoval, vyzdvihl ji do vzduchu a otočil se s ní. Potom jí dal pusu. Mac ho jenom chytla za ruku a dotáhla ke stolu. John se chystal sfouknout svíčky.
„Hej, moment!“zarazila ho Mac. „Ještě ti není 39.“upozornila ho, když zkontrolovala hodinky. „Ještě 10…“ Se slovem deset se na obloze objevila ohnivá číslice, která se měnila, jak vteřiny ubíhali.
„5, 4, 3…“odpočítávali všichni. Jakmile došli k jedničce, číslo se rozprsklo na všechny strany a změnilo se na láhev ohnivého šampaňského, že kterého tryskaly ohnivé pramínky. Na mole se ozval jásot.
„Teď můžeš.“usmála se Mac. Sheppard se naklonil ke 39 svíčkám a všechny sfoukl. „Jaké to je mít 39?“zajímala se.
„Za pár měsíců to poznáš.“usmál se. „Tohle bylo dokonalé…. Ty jsi dokonalá.“řekl potichu.
„Jsem unikát. Každý je.“pokrčila rameny a pohladila ho po tváři. „Mohli byste mi chvilku věnovat pozornost, prosím!“zavolala a vzala do ruky šampus. Na mole nastalo ticho. „Ráda bych připila na podplukovníka Shepparda.“ Otočila se k němu. „Za sebe můžu jenom říct, že…podle mě je to ten nejdokonalejší muž na světě.“ Z davu se ozvalo zakašlání a uchechtnutí. „Řekla jsem podle mě.“zopakovala s úsměvem. „Ale čím míň lidí, tím líp pro mě, že? Mohla bych tady rozebírat jeho vlastnosti a…to si nechám pro sebe.“pousmála se. „Ale proč to dělat. Tak všechno nejlepší, Johne.“usmála se a dala mu pusu. Ozval se jásot. „Tak dělejte! Nebudem tady přece potichu!“zakřičela. Z reprobeden na úplném konci mola se začala linout hudba. Lidé znova zajásali.
„Smím si oslavence půjčit?“zeptala se Jennifer.
„Jasně.“přikývla Mac. Doktorka si jejího přítele odvedla na parket. Mackenzie se vydala za Georgem. „Dobrá práce, majore.“zašeptala. „Pouvažuju o prémiích.“usmála se.
„Nic to nebylo.“mávl rukou. „K těm prémiím. Co byste tam napsala?“zajímal se.
„Za mimořádné služby a řádné plnění rozkazů.“pousmála se.
„A kdyby se ptali?“
„Promiňte, ale nemůžu o tom mluvit. Je to přísně tajné.“mrkla na něho. Oba se rozesmáli.
„Jste v pořádku?“změnil téma.
„Jo.“přikývla. „Jsem zdravá jako rybička.“
„Kdo vůbec hlídá bránu?“zajímal se major.
„Nějací vědátoři, kteří se nad tuto ubohou pozemskou zábavu povznesli.“vysvětlila Mac. Znova se rozesmáli.
„Co takhle tanec, madam?“zeptal se. Mac jenom pokrčila rameny a chytla se jeho nabízené ruky.
Městem duněla hudba, i když její zdroj vycházel z jednoho z mol. Zábava byla v plném proudu. Někteří se ve dvojicích vytratili, další ladně sklouzli pod stoly, ti odolnější tancovali s imaginárním partnerem a ti chytřejší byli ještě natolik střízliví, aby si uvědomovali, co se kolem děje a měli z toho srandu. Okolo stolu, ze kterého částečně zmizelo jídlo – ono se vlastně jenom přesunulo do jiné části – byl shromážděný dav lidí. Převážně mužů. Právě hrála nějaká rychlá písnička a na stole se na ni právě vlnily a tancovaly čtyři vojandy. Amélie, Mac a další dvě, které byly celkem nové. Pánové dole nadšeně tleskali a povzbuzovali. Vypadalo to, že si to všichni užívají. Mac právě chtěla udělat nějakou otočku, na kterou by se ve svém lehce rozjuchaném stavu zmohla, ale strnula uprostřed pohybu.
„Sakra!“vyhrkla. „Pomoz mi dolů.“křikla na Johna. Ten ji okamžitě chytil, když seskakovala dolů ze stolu. „Pryč!“sykla na ostatní děvčata. Nebylo třeba. I ony si všimly lidí u dveří. „Rozptylte se!“zašeptala ještě Mac a i s Johnem se vytratila na opačnou stranu a vmíchali se do zástupu lidí.
„Sso-co je?“vysoukal ze sebe John. Jeho přítelkyně jenom kývla ke dveřím.
„Generálové.“špitla a upravila si šaty.
„Promiňte…promiňte prosím.“snažil se jeden z generálů odchytit někoho, kdo by mu mohl sdělit to, proč přišli. „Promiňte.“otočil k sobě majora Evana Lorna.
„A-ano?“snažil se zaostřit.
„Plukovník Blacková…kde je?“zakřičel mu generál do ucha, aby přehlušil hlasitou hudbu. Lorne se maličko zmateně rozhlédl a pohled mu padl na stůl. Snažil se nerozesmát.
„Je někde…“mávl neurčitě rukou. „Tam.“ A dál se věnoval svojí taneční partnerce. Generál jenom zakroutil hlavou a vmísil se do davu. Další dva jeho společníci zůstali stát na okraji mola.
„Plukovníku!“zakřičel generál a chytl ji za ruku.
„Ano, pane.“křikla Mac.
„Je tu někde klidnější místo?“znova zakřičel. Mackenzie jenom přikývla a vešla s ním do města.
„Co byste rád, generále?“zeptala se zdvořile a doufala, že větrový bonbon zabere.
„Co to má znamenat?“zamračil se.
„Oslava narozenin.“pokrčila rameny. „Promiňte, pane, ale známe se?“
„Jsem generálmajor Steve Johnson.“přestavil se. Mac mu poctivě zasalutovala.
„Co vás sem přivádí? Nikdo mi neřekl, že přijdete.“
„Jde o běžnou namátkovou kontrolu.“pokrčil rameny.
„Ups…hádám, že tohle není dobrý začátek.“špitla. „Je to vážně jenom oslava narozenin. A důvod k oslavě jsme neměli už dlouho. A všichni jsou pro teď mimo službu.“
„Budu zatím dělat, že jsem to já ani mí kolegové neviděli. Ale budu si to pamatovat.“řekl zcela klidně. Mac jenom přikývla a vysílačkou zavolala někoho střízlivého, který by generálům ukázal jejich dočasné pokoje. Pak se vrátila na molo. Zamířila rovnou ke stolu s pitím a nalila si pořádného panáka, který vzápětí skončil v ní. Nalila si ještě jednoho a celý postup opakovala.
„Lepší.“zamručela spokojeně.
„Problém?“zajímal se John.
„Inspekce. Zítra bude muset být k snídani pořádné kafe. A všem musím poslat upozornění, aby se netvářili moc vyblitě.“povzdechla si a sedla si na okraj mola i se sklenkou další whisky v ruce. Chviličku byli oba potichu.
„Děje se něco?“zeptal se John, když už měl pocit, že je toho ticha moc.
„Jenom jsem nad něčím uvažovala.“mávla rukou a upila ze skleničky.
„Poslouchám.“
„Víš…jde o Salimitr.“
„Ano?“
„Ona je další problém. A já proti ní nic moc nezmůžu.“povzdechla si.
„To je to, proč jsi se tvářila tak zamyšleně? S tím si nelam hlavu. Představ si, že je to další Bohyně. Nic víc. Likvidujeme je celkem snadno.“pousmál se a objal ji.
„Hm.“zamručela a podívala se na hodiny. „Je po druhé ráno. Měli bychom jít spát, ať zítra nejsme jako trosky.“
...pak si dáme do nového roku na rozjezd návrat jedné postavy ze seriálu (ze 4. řady) - zatím můžete hádat, kdo to bude...jenom ještě prozradím, že to bude jedna milá dívka
06.12.2009 19:37:22
na Vánoce mi to nějak nevychází....
...ale něčí narozky jo 
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
