SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Earman: Děkuji, jako vždy

Mackenzie: Díky, díky, a jsem ráda, že se ti Zuzka líbí...a jsem velmi ráda, že jsi nedoplnila to, co je...protože jak tušíš, pravděpodobně bych tě roztrhla (vím, co jsi tam chtěla napsat, mám tě předčtenou! )

Eleira: Jů, jako vždy děkuji za dlouhý komentář . Vážně jsi mě udělala radost. To jak jsi popsala Zuzku, tak se mě líbí a s tím Lornem, já když jsem to psala, tak jsem nevěřila, že by mohl až tak řvát...jenže, podle situace a s tím potrestáním, no to mi ujelo


Jinak, chtěla jsem dnes přidat další část, ale nějak mě to nevyšlo. Tak vám alespoň přeji krásného Silvestra a úspěšné vykročení do nového rok.

Ahojte , dnes jenom krátce. Opravdu jsem měla napsanou krásnou velkou zprávu, plnou krásných slov, jenže pak jsem blbě klikla a co se nestalo? Všechno to zmizelo .
Takže přidávám další část, kterou jsem slíbila. Tentokrát jde o čtvrtek. Snad se vám bude líbit a omluvíte chyby. Kritiku vítám. Pěkné počtení...

Čtvrtek

„Čistota půl zdraví, špína celé…ale ne všechno se musí přehánět.“

Ráno začínalo opět sluncem. Málokdy se stalo, aby se na obloze objevily mraky. Takovéhle počasí postihlo město pouze v zimních měsících a nebo když šlo o přeháňku. Dnešní den si nic takového nepřichystal. Šlo opět o naprosto nudné, teplé a slunečné počasí. Jenže Atlaňťanům to nepřišlo dvakrát super. Práce měli nad hlavu. Hodiny přeskočily na šestou ranní a celé město bylo vzhůru nohama. Všichni, kdo měli ruce, uklízeli. Antické květináče se opravovaly, chodby se drhly. Služby v kuchyni se zdvojnásobily. Laboratoře zářily čistotou tak, jako nikdy předtím. Ano, za pět hodin měla dorazit návštěva z SGC.
Zuzana Petersonová vyběhla ze svého pokoje. Dveře se zavřou samy, s tím počítala. Rychle na sebe natahovala vestu. Podle rozkazu měla ještě zkontrolovat jednu zvláště hnusnou část města. Chodbou se ozýval její krok. Kanady vždycky vydávaly ten zvláštní zvuk. Někteří uskakovali stranou, avšak našel se jeden člověk, který ji zastoupil cestu. Zastavila a pohlédla na něj. Doktor Elis ji podával hlášení. Usmála se na něj a přijala ho.
„Děkuji, doktore,“ okomentovala to. Opět to bylo pozdě, ale teď nebyl čas se rozčilovat. Doktor se jen ušklíbl. Kapitánovi nezbylo nic jiného, než pokračovat v běhu.
„Ehm, pánové?“ vydechla Zuzana, když našla nějaké dva nováčky jak se opírají o mopy a v kýblu dávno vystydla voda. Sama sotva popadala dech. Jak nenáviděla vstávání. Takže teď přišla řada na ni. Střídání stráží. Oba vojáci si šli lehnout. Měli pět hodin na dospání. Převzala jeden mop a pořádně ho vyždímala, začala drhnout podlahu. V duchu nadávala na to, že se nedostavil druhý pracant. Jestli do půl hodiny nepřijde, tak Lorna osobně uškrtí.

Major Lorne měl problémy se vstáváním. Často zaspal a nestíhal snídaně. Dnes se mu dokonce vynuloval budík a to znamenalo, že opět nevstal. Z hlubokého spánku ho vzbudil zvonek ode dveří. Převalil se na bok a otevřel jen jedno oko. Nebyl to sen. Někdo otravoval a doprošoval se jeho osoby. Vstal a popadl župan. Snažil se do něj nasoukat, jenže jak se v podobných situacích stává, rukávy se zasukovaly. Naštvaně mávl rukou a otevřel ty zatracené dveře. Chtěl vynadat tomu, kdo za nimi stál a zároveň si teprve teď přehazoval přes ramena župan. Předpokládal, že to bude nějaký mariňák žádající si neodkladně jeho podpis.
„MAJORE!“ zaznělo vyděšeně. Kapitán Petersonová za dveřmi otevřela pusu dokořán a začala zírat. Rychle si však uvědomila celou situaci a otočila se. Do tváří ji stoupala červeň. Teď se neotočí, i kdyby ho někdo vraždil.
„Kapitáne?“ zeptal se nejistě a rychle si uvázal župan. V duchu si nadával. Příště si obleče pyžamo a nebude spát jen v trenýrkách.
„Majore, nechtěla jsem vás budit, ale máme práci,“ podotkla s velkou dávkou ironie. Mluvila na protější zeď. Ruce měla zkřížené na prsou a čekala. Během chvilky dolehlo k Zuzaniným uším zavrčení a zvuk zavírajících se dveří.
„Kapitáne, práce volá?“ ozvalo se za ženou. Lehce nadskočila. Neuvědomovala si čas, vypadalo to, že se zamyslela. Jen kývla a opatrně se pootočila. Evan měl na sobě uniformu. Žádný problém. V tichosti se za ním vydala. Však ona tohle ještě vytáhne, na to si může vsadit. Teď na to nebyla ta správná chvíle, musela se připravit na úklid. Jako ona nenáviděla něco jako byl mop a koště!

Všechny stoly byly obsazené, blížilo se k jedenácté. Lidé se snažili posedat tak, aby se jen najedli a neprodleně opustili tyto prostory. Ostatní také měli hlad a více jak půlka nestihla snídani. Do tohoto šumu přišla i kapitán Petersonová. V klidu si vystála řadu, stála jako poslední, a nabrala si své jídlo. Zamířila ke stolům. Jedinou volnou židli našla vedle Ronona, Teyly a podplukovníka Shepparda. Dobře, tohle by mohla přežít. S úsměvem zamířila k nim.
„Dobré odpoledne, máte tu volno?“ Všichni kývli a dál pokračovali v rozhovoru. Zuzka se posadila a rozhlédla se okolo. Nedaleko seděli Green, Lorne a McKay. Velmi pozorně ji pozorovali. Zamávala jim a pustila se do jídla svým obvyklým způsobem. Myšlenkami bloudila někde jinde. Nechtěla poslouchat cizí rozhovory. Vlastně o to nestála a bylo to neslušné.
Jedno se muselo kapitánovi nechat. Chovala se jako dáma, občas a velmi zřídka. Kdybyste jí oblékli plesové šaty a dali jí pěkné boty, tak nepoznáte, že je to ona. Změnila by se v někoho jiného. Byla by vlídná, milá, smála by se vtipům… Vojáci nechápali tuhle proměnu, ale zvykli si. Zvláštní. A právě tady vznikl nový teror. Zuzana nenáviděla, když někdo při obědě mlaskal a mluvil s plnou pusou. Pokud to někdo dělal, tak mu to dala velmi jemným způsobem znát. Sedávala vzpřímeně, lokty měla u sebe. Nemlaskala, mluvila pouze po té, co dožvýkala. Dnešní oběd se stal pro celou jídelnu velmi zvláštní podívanou.
„Hele, Petersonová, nechcete si zacvičit?“ strčil do ní Ronon tak, že jí všechen obsah vidličky spadl nazpět. Zpražila ho pohoršeným pohledem, ale v tu chvíli ji vypadla vidlička z ruky a s třeskem dopadla na talíř. Ronon s veselým mlaskáním čekal na její odpověď. Zuzana polkla a otřela si ústa ubrouskem. Vypadalo to, že dojedla.
„Když mi slíbíš, že nebudeš po zbytek oběda mlaskat a samozřejmě to dodržíš, tak ano,“ odsouhlasila svůj rozsudek smrti.
„Cože nemám dělat?“ nechápal muž a pokračoval ve svém obvyklém způsobu jídla. Tady nastávala chvíle, kdy se kapitán přemlouvala k vlídnému chování. Ne, dnes nebyla chvíle kdy na něj mohla skočit a narvat mu tu rybu do krku. Přece jenom jeden průšvih měla z předešlého dne.
„Přesně to, co děláš.“
„Nemám jíst?“ prskl. Stůl pod velení Lorna se začal neovladatelně řehtat.
„Ne, jen napřed dožvýkej a pak mluv. Když jíš, tak se zavřenou pusou. Pokaždé, když otevřeš ústa, tak nevydávej tenhle zvuk,“ následovala názorová ukázka, která si přilákala nebližší stoly. ´Mlask, mlask, mlask´ ozývalo se z úst člověka, od kterého byste to nikdy nečekali. Začala zábava.
„…přesně tohle nedělej a pak si půjdu zatrénovat.“ Ronon na ni nechápavě koukal. Půlce jídelny vypadly příbory z rukou, zbytek začal tleskat. Mlaskající Petersonová byla něco tak výjimečného, stejně jako Wraith v šatičkách pro panenky.
„Ah, no jasně,“ docvaklo lesnímu muži. Nejzvláštnější na tom bylo to, že do konce oběda ani jednou nevydal jakýkoliv zvuk a splňoval pravidla, která si určila drobná hnědovláska. On to dokázal, když šlo o trénink.
Po půl hodině slušného oběda se konečně Ronon dohodl s Petersonovou na trénink, který ji čekal dnešní odpoledne.

Elizabeth Weirová přešlápla nervózně u brány. Nebyla nijak zvlášť vyděšená z nadcházející návštěvy, jen tolik věcí se mohlo pokazit. Všechny věci začínaly nějakým výbuchem, pokračovaly přes kapitána Petersonovou a končily neznámou nemocí. Nejlepší by bylo, kdyby generál O´Neill netrval na prohlídce města, stejně jako SG-1. Takhle museli vše vyčistit a…práce tu bylo opravdu nad hlavu.
Konečně se modrá hladina otevřela. Chvíli se nic nedělo, ale brzy z něj vystoupilo šest osob. Dvě ženy a čtyři muži. V čele si vyšlapoval generál Jack O´Neill. Zářivě se usmíval na doktorku. Oba si podali ruce, pak následoval zbytek. S Teal´cem si jen kývli, síla zvyku. Za chvíli doběhl John Sheppard, který předpisově zasalutoval. Po zbytku velení se slehla zem. To bylo jen dobře.
„Generále, ukážeme vám vaše pokoje,“ zašvitořila Liz. Jack naznačil, ať je vede. Všichni příchozí ze Země se rozhlíželi. Atlantis bylo, je a bude krásným městem. Všechno se lesklo čistotou, nikde nebyl prach. Nádhera.
„Pak bych vám nabídla oběd a potom teprve prohlídku města?“ zakončila větu záměrně otazníkem Elizabeth. Sama se pro sebe usmívala. Byla na antické město hrdá.
„Budeme rádi,“ přitakala Sam. Tady to končilo. Pak už jen šli na ubikace a oběd. Jídelna byla prázdná, čistá prozářená sluncem.

„Tak a tady je vědecká laboratoř,“ prohlásila doktorka Weirová. Ukázala na již označenou místnost. Všichni do ní nahlédli a jaké pro ně bylo překvapení, když v ní našli jen dva lidi. Po ostatních jako by se slehla zem. Pravděpodobně opravovali nějakou část starého města.
Doktor McKay seděl u počítače a vesele se bavil s hnědovlasou ženou. Ta měla na sobě uniformu a dlouhé vlasy svázané zářivě zelenou gumičkou do ohonu. Musela být voják. Návštěvníci se nemohli ubránit dojmu, že je spíše vědec. Vypadala tak křehce. To ji zřejmě nepoznali v celé její kráse, nemuseli se bát, však ono to přijde.
„Jo, jasný a příště zkusím jestli umí plavat,“ rýpla si právě hnědovláska. Její poznámka směřovala k notebooku na stole. Vypadal, jako by toho měl za sebou opravdu hodně a taky že měl!
„Hm, zkus to a já to pak vyzkouším na tobě!“ pohrozil McKay. Všichni ve dveřích zírali a neozývali se. Zuzana strčila do doktora tak, že popojel na židličce.
„Sakra! Já tě přerazím!“ Chytal se tak tak stolu muž. Jenže žena se ho snažila více a více odstrčit. Už odjížděl do dálek, když se na poslední chvíli zachytil Zuzaniny ruky. Samozřejmě už jen podle pohledu vážil doktor více a dosáhl jen toho, že ji strhl sebou. Hnědovláska ztratila rovnováhu a padla na kolena, jak na doktorovy, tak na svá.
„Kapitáne, to jsem si o vás nemyslel!“ uchechtl se vědec. Zuzana naštvaně vstala a upravila si uniformu.
„Jen počkej, na dalším tréninku ti předvedu to, co Teyla! Moje koleno, tohle si vypiješ…“ Vrčela jako vlk. Dobelhala se ke stolu a stále se držela na nohu. Rodney na ní dojel na židli. Několikrát si do sebe rýpli, než doktor uznal notebook za opravený.
„Ok, takže jede,“ zazářil jako sluníčko muž a zaklapl notebook, „to mě připomíná, že jsme se na něčem dohodli.“ Kapitánův pohled vypovídal úplně o něčem jiném. Tvářila se velmi neústupně.
„Ne! Za to koleno, ne!“ vyštěkla.
„Stejně bys mě z toho tvého výcviku neosvobodila.“
„Ne…Někdy mám vážně pocit, že ti to odklapává rychleji než Greenovi a to je co říct.“ Po téhle větě se McKay nafouknul. Tímhle urazila jeho ego a kdo ví, co ještě. Seržant byl chytrý, ale on je génius. Naštvaně se otočil ke stolu.
„Ehm,“ zakašlal kdosi, podle všeho to vycházelo ode dveří. Oba dva se tam točili. Výrazy na všech tvářích mluvily jasně, celý výstup viděli a nic jim nezůstalo utajeno. Kapitán zrudla, nestávalo se, aby padala někomu do klína. Třikrát se v klidu nadechla a vyšla s kulháním vstříc SG-1 a generálu O´Neillovi. Vzorově zasalutovala.
„Pohov,“ odpověděla vojenská část. Podle úsměvu na tváři se tím budou bavit ještě dlouho.
„Kapitán Petrsonová,“ představila se neznámým. Pak následovalo dlouhé představování.
„Vítejte na Atlantis,“ pokračovala kapitán. Přivítání se nevešlo bez velkého úsměvu na tváři, „smím se zeptat, kde už jste byli?“ Nenápadně pokukovala po doktoru Jacksonovi. Málokdy máte možnost vidět někoho, kdo vstal z mrtvých. Hovoru se ihned ujala plukovník Carterová.
„Viděli jsme jen naše pokoje.“
„Předpokládám, madam, že se tu budete chtít zdržet. Je tu spousta zajímavého šrotu,“ s posledním slovem mrkla na Samantu.
„Váš notebook?“ nenápadně se připojil do hovoru Daniel.
„Doktore Jacksone!“ ohradila s okamžitě Zuzana. Svůj notebook nepovažovala za šrot. Tohle byla její pýcha. Sice vypadal, jako by patřil do sběru, ale přežil skoro všechno. Jen občas potřeboval poupravit. To je vše a na opravy tu byl Rodney.
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ jal se napravit věci doktor. Kapitán kývla, že pochopila. Mezitím ke zbytku dorazil i doktor McKay. Pozdravili se. Zuzce neušlo, jak Rodney házel oči v pravidelných intervalech po plukovníku Carterové. Nevěděla proč, ale vadilo jí to, hodně vadilo. Oba se pomalu dávali do řeči, která byla spíše monologem vědce z Atlantis o tom, co všechno dokázal. Petersonová se bavila s Jacksonem a Valou. Teal´c sledoval okolí a mlčel jak bylo jeho zvykem. John Shepard se věnoval generálu, stejně jako velící celé Atlantis.
Uplynula nějaká chvilka. Všichni zúčastněně sledovali dohadování se plukovníka Carterové a McKaye. Jen jednoho v místnosti to nějak nebralo. Zuzana potichu došla k vědeckému stolu a vzala si svůj notebook. Očividně ji něco štvalo. Ok, jak chce McKay. Jen ať se s ní baví, ona odchází. Cestu si zvolila mezi dohadující se dvojicí.
„Pokud mě teď omluvíte, tak musím jít vybrat nějaké hlášení a psychicky se připravit na následující trénink s Rononem,“ obdařila přítomné svým úsměvem a rozešla se. Samozřejmě nezapomněla McKayovi pořádně dupnout na nohu. Ona nežárlila, ale hádka s hlavním vědcem byla JEJÍ práce. Teď mu teprve nastane peklo. Laboratoř opouštěla s podivím sebeuspokojením a za zády nechala pomalu rudnoucího a na jedné noze poskakujícího Rodneyho. Všeobecné veselí se tímto výstupem znásobilo.

Seržant Green šel po chodbě s nějakou doktorkou a vesele se s ní bavil. Vlastně jste ji mohli považovat za jeho nově vyhlídnutou oběť. Černovlasá hnědoočka se smála nějakému vtipu, který prohodil. Andy si připadal v dobré náladě, kdyby všechno nezkazila utíkající Zuzana. Nešlo by o to, že ji neviděl rád, ale o to, že se rozplácla na chodbě jak dlouhá tak široká přímo k seržantovým nohám. Doktorka se úsměvem rozloučila a radši rychle odešla. V duchu se smála.
„Madam?“ zeptal se nejistě Green. Ze země se ozvalo jen nepatrné zavrčení.
„Jste v pořádku?“ zkusil to znovu.
„Pomůžete mi prosím na nohy?“ Prosba byla velmi slušná a klidná. Andy ji zvedl. Jenže málem přepadla dozadu. Jedna bota ji zůstávala přilepená k podleze.
„Lepidlo?“ napadlo ji. Jenže na tohle pravděpodobně nedostane odpobvěď.
Seržant se zamračil: „Asi tu budete muset zanechat svoji botu.“
„Zbláznil jste se?“ podivila se zelenoočka. Stále se marně pokoušela získat svůj majetek nazpět. Podlaha vítězila.
„Podívejte se, ráno tady biologové něco rozlili a podle všeho to zapomněli uklidit. Máte na výběr, buďto tu necháte svou botu a nebo tady zemřete hlady.“ Kapitán zvážila své možnosti. Pomyslela na pro a proti. Brzy jí došlo, že by jí sem nikdo jídlo nenosil a záměrně by se lidé vyhýbali téhle chodbě. Začala rozvazovat tkaničky u obou bot. Přece nebude kulhat. Kanady měly vyšší podrážku. Nakonec osamocenou botu opatřili cedulkou, že je to majetek Petersonové a oba se vydali do skladu.
Jedno se muselo na městě nechat. Brzy se o osamocené botě dozvěděl doktor McKay. Ten byl tak laskav a zhotovil z kartonu cedulku, na níž vzdával hold velké hrdince, kapitánu Petersonové a litoval toho, že po ní zbyla na chodbě jen bota. Netrvalo dlouho a u kanady se objevila svíčka, kytka…

Andy se se Zuzanou protlačili okolo beden do skladu. Jako vždy tady bylo mrtvo. Znuděný voják se postavil a zasalutoval.
„Botu,“ řekla stručně svou žádost žena a druhou mu hodila na stůl.
„Ale, madam, mně tahle přijde celkem v pořádku.“
„Ona je, avšak chybí k ní druhá,“ přivedla ho na správnou cestu. Názorně se postavila do světla a tím ukázala světu své zelené armádní ponožky. Muž se podíval na velikost a začal procházet nějaké papíry.
„Boty pro panenky tu nemáme, je mi líto, madam.“ Zuzana si ho změřila pohledem. Zase tak malou nohu neměla.
„Podívejte, mám za chvíli trénink, ale vy půjdete do skladu a najdete kanady velikostí číslo pět, pak mi je donesete, ano?“ Voják chvíli přemýšlel, ale nakonec se vydal hledat. Řídil se pravidlem: „Kdo hledá, najde.“ Ani tentokrát tomu nebylo jinak a tak kapitán odcházela i se seržantem na odpolední trénink s novými botami. Starou nechala na chodbě a druhá zůstala na stole vojáka hledače.

Zelenoočka se postavila naproti Rononovi. Necítila se nejlépe. Pozorovalo ji tolik očí a ona v boji s tyčí nebyla nejlepší. Navíc sme zavítala jak návštěva, tak několik vojáků. Tyhle tréninky byly raritou.
Muž zaútočil. Šlo to jen o kousek. Znovu a znovu útočil jako odporná vosa. Žena měla co dělat, aby vše vykryla. Točila se jako káča, ale nikam to nevedlo. Gumička jí dávno vyklouzla z vlasů. Hnědé prameny ji bránily v průhledu. Rychle se zadýchávala. Ronon naopak vypadal v klidu. Petersonová si byla vědoma toho, že dlouho nevydrží. Cítila na sobě pohledy lidí, kteří ji pozorovali, stejně jako McKaye. Nechtěla vypadat jako neschopná.
První rána, která ji zasáhla do stehna, ji donutila pokleknout na jedno koleno. Neubránila se bolestivému výkřiku. Pomalu se vzdávala. Neměla proti němu šanci. Další rána, kterou ji obdařil muž, byla do žeber. Ozvalo se mírné křupnutí, ale po létech tréninků poznala, že to nebyla její žebra, ale jen náraz tyče do kosti. Zuzana padla na zem. Tak tak se odkutálela před dalším výpadem. Teprve teď ji nechal se postavit. Udýchaně se opírala o tyč. Nemohla. Celé tělo i bolelo. Běžec měl velkou sílu, kterou jako vždy používal při cvičení.
Zuzka věnovala rychlý pohled publiku. Všichni si vsázeli na Ronona. Jako vždy. Její oči se střetly s doktorovými. Rodney McKay se o ni bál. Nikdy by to nepřiznal, ale opravdu tohle vypadalo hůř, něž kdykoliv předtím. Ani si to neuvědomil, avšak dodal ji odvahy a chuť k dalšímu boji.
Kapitán pevně chytla tyč a napřáhla ji do bojové pozice. Zaútočila a znovu. Nic nenechala náhodě. Další rána ji opět poslal na zem. Naštvaně se postavila. Tentokrát tu nešlo o trénink, teď trpěla její hrdost. Vzduch začínal být vydýchaný. Zelené oči vyhledaly cíl a udeřily. Tentokrát to byl Ronon, kdo měl co dělat. Několikrát byl nucen pokleknout nebo se zvedat ze země. On sám cítil, že tu šlo o víc. Sám se nechtěl vzdát, to radši padne. Do tohohle boje se báli ostatní přidat. Návštěva seděla s otevřenými ústy. Vypadalo to tak opravdově, jako by se ocitli na bojišti.
Petersonová opět dostala ránu do stehna. Slzy ji vytryskly z očí. Nevykřikla. Dusila to v sobě. Rychle se opět postavila na nohy. Opsala okolo Ronona kruh a kopnula ho kolenem do břicha. Znovu zaútočila tyčí, ale jakmile celý výpad protivník vykryl, tak použila opět svoji nohu. Podváděla? Možná, ona bojovala!
V tuhle chvíli bylo potřeba, aby je někdo zadržel. Sheppard kývl na Lorna a Greena. Ještě by se mohli předvést. K splavené dvojici poslal další dva, kteří je měli napadnout. Zuzana si však všimla za mužovými zády Lorna.
„Dolů!“ vykřikli zároveň Zuzana a Ronon. Skrčili se. Měli štěstí. Nad hlavami jim prolítli zbraně mužů. Rychlým pohledem se dohodli o prozatímním neútočení. Byl čas zničit ty dva.
Green preferoval boj zblízka bez tyčí. Jak kapitán tak i on odhodili tu zátěž. Vrhli se proti sobě rukama i nohama. Žádné ohledy na druhého nebrali. Brzy to dopadlo tak, že se Zuzana ocitla pod Andym. Byla v pasti, snažila se mu nějak vykroutit, ale nešlo to. A poté se pozice změnily. Seržanta si vzal do parády Ronon a nechal sbírajícího s majora na starost Zuzaně.
Celé tohle představení ukončila samotná Petersonová. Vykročila za žíněnky. Tím dala jasně najevo to, že se vzdává. Možná v jejím případě se odbelhala po čtyřech s Lornem. Voják bojující s Rononem si uvědomil svou pozici a rychlostí blesku zmizel za pomyslnou čárou. Ronon Dex se stal opět vítězem. Zničená trojice se okamžitě hlásila na ošetřovně, kde si vyslechla dlouhý výklad od hlavního lékaře.

Carson si prohlédl trojici.
„TO snad nemyslíte vážně!“ zakřičel. Ti tři si nikdy nedali pokoj a vždy se nechali zmlátit, jen mu přidělávali práci.
„Všichni půjdou pod skener a pak si vás prohlédnu jen tak…“ rozkázal, „první dáma!“ Zuzana se nezmohla na odpor. Poslechla a lehla si na lůžko. Hned po ní šel Lorne a nakonec Green. Všichni měli kosti v pořádku. Pak přišla část, kdy kapitán byla prohlédnuta. Ani jeden z mužů to neviděl, avšak doktorovi nadávky jim stačily, aby si udělali jednou představu.
„Petersonová,“ říkal zrovna Bekett, „divím se, že vám žebra dávno nepraskla! Taková podlitina! S kým jste z těch dvou trénovala?“ Nastalo ticho a pak vyjeknutí.
„S Rononem,“ zašeptala kapitán.
„Vážně si zahráváte, máte na těle tolik modřin, že vypadáte jako Šmoula.“ Po dlouhém boji se vyprostila z péče doktora a postupně posílala za plentu další, kteří přišli s ní. Dneska to bylo ještě mírné. Carson vynadal ženě a zbytku necítil potřebu kazit den.
Zrovna byl na prohlídce Lorne, samozřejmě, že Zuzana prohodila, ať se prohlídka koná venku, naštěstí nikdo (teda kromě Evana) nevěděl na co naráží, když přišla doktorka Weirová a generálem. Rodney McKay doprovázel skupinu, tedy vymlouval se na to. Chtěl vědět, jak jsou na tom jeho přátelé. Zastihl je v dobré náladě. Hnědovláska ležela na posteli a lízala lízátko, které si vyprosila. Green nahlas četl nějaký časopis. Doktor Beckett pracoval.
„Co tam ještě píšou?“ zeptala se Zuzana a dál radostně, přímo požitkářsky okusovala zbytek lízátka. Pomalu se propracovávala na špejli. Další si bude muset ukradnout a nebo přemluvit Andyho, aby jí věnoval svoje. To druhé se zdálo lepší.
„Nic, jen něco o správné dietě…hele, ale tohle je dobré. Poslouchejte: Rada pro vás, pokud chcete zapůsobit na vyhlídnutý idol, tak projděte nějakou změnou. Měla byste si změnit účes, koupit nějaký nový svetr…blablabla…nebojte se a dejte se s ním do řeči…Kapitáne poslouchejte,“ tady se Andy předklonil, aby ho lépe slyšela, „buďte milá, pochvalte ho, zaútočte na jeho přední slabosti.“ Oba se tomu od srdce zasmáli.
„Tak už vím, proč nefunguje moje dosavadní taktika,“ nahodila žena. Konečně se prokousala na špejli a tu se teď snažila zničit. Začala házet oči na seržantovu odměnu za poslušnost a spolupráci.
„A jaká je? Mimochodem, to lízátko si klidně vezměte, já radši čokoládu.“ Ženě se zazářilo v očích a chňapla po špejli.
„No, já vlastně nevím, ale můj šarm zabíral vždy,“ prohodila a láskyplně strhla obal z barevného pamlsku.
„Vy máte nějaký šarm?“ podivil se kdosi ode dveří. Všichni přítomní tam stočili pohledy. Vstali a zasalutovali.
„Divil byste se, doktore McKay, ale mám,“ Zuzaně se zalesklo v očích, druhému vojákovi došlo, co teď bude následovat, „mimochodem, dneska vám to velmi sluší,“ přítomní si vyměnili pohledy, „bohužel jsme si nestihla koupit nové tričko anebo ostříhat, ale mám nové kanady a jsou velmi pěkné, tak doufám, že to na vás zapůsobí!“
Ten, koho se to týkalo vyhledal strop místnosti a pak pomalu odpověděl: „Ne, nějak to na mě neplatí.“ Vědec měl zřejmě dobrou náladu. Doktor Beckett právě propustil Lorna.
„Greene, ten časopis radí špatně!“
„Mě si nestěžujte, já ho nevydal,“ ohradil se. Tímto to celé skončilo. Vojáci byli propuštěni. Začalo se to tu zvrhávat. Vlajkový tým s generálem včele začal nabírat dojmu, že se po Atlantis potulují blázni a to tu byli teprve půl dne.

Zbytek dne proběhl v klidu. SG-1ka se brzy odebrala na kutě a Atlantis začala žít svým životem. Po chodbách se roznášel smích. Noční služba začala hrát karty. Zamilovaní s procházeli chodbami a sluce ohřívalo druhou stranu planety.
Kapitán sledovala moře z z balkonu. Jeho nekončící obzor. Vlny, které se neustále zanikaly, aby se mohly obnovit o pár metrů blíže, nebo dále. Byla tím doslova fascinovaná. Slunce právě zapadalo. Dodávalo všemu v okolí naoranžovělý nádech. Na ženině obličeji se rýsoval nepatrný úsměv. Vlasy vypadaly, jako by patřily nějaké rudovlásce a ne jí.
„Zuzko, co je s tebou?“ našel ji konečně Rodney. Měl pocit, že se chová divně.
„Nic, jsem v pořádku.“ Pohlédla na narušitele. Pozvala ho, aby si stoupnul blíže. Uposlechl. Opřel se těsně vedle hnědovlásky. Jemně do ní strčil.
„No tak,“ navázal na předchozí větu. Kapitán na něj pohlédla. V zelených očích ji plály malé plamínky. Jen zakroutila hlavou a dál pozorovala oceán.
„Tak se mnou nemluv no, ale až budeš chtít zase něco opravit, tak si najdi někoho jiného!“ zamručel uraženě McKay. Moc dobře věděl jak má co zahrát, aby si ho všimla. Stejně jako to věděla ona o něm.
„Ale tak,“ přitáhla si ho nazpět vedle sebe. Dala mu ruku kolem ramen, tím si zajistila, že neuteče.
„Teď se lísáš, jak ti jde o opravy,“ zlobil se jen na oko. Její ruku ze svých ramen nesetřásl, naopak, nevadilo mu to.
„Vůbec ne, já jen…no to je jedno.“ Zasmála se. „Vzpomínáš na první naši společnou misi?“ Teprve teď dala svoji ruku dolů, ale stoupla si blíže. Bylo jí tak lépe. Nevěděla proč, ale vedle toho doktora se cítila zvláštně. Možná to způsobilo hodně strávených chvílí, které daly tomuto místo název domov.
„Blázníš? Na to jak drsná kapitánka prchá před pavoukem nezapomenu do smrti.“ Oba se rozesmáli. Možná spolu několik dní pořádně nemluvili, ale nic na světě nemohlo vymazat to, co společně zažili.
„Nechceš se podívat, jaké je to dole pod balkonem?“ navrhla nesměle žena. Věta byla poněkud dvojsmyslná a muži chvíli trvalo, než došel na ten správný význam.
„Je o víc jak dvacet metrů a navíc bys to neudělala. Koho bys mlátila na tréninku?“ zamrkal na ni Rodney.
„Máš pravdu, shazovat tě nebudu. Přece jenom, moc papírování.“ V překladu do její normální řeči to bylo: „Na to tě mám až moc ráda.“ McKay pochopil.
„To jsem rád, že jsi tak líná.“

Novinky pro čtenáře :
Mám pro vás nachystanou další povídku, která navazuje na tu tzv. "týdenní". Tentokrát se nejedná o vyplňovačku, ale jde tam především o dva členy starého města. Můžete se těšit na akci.
Jak už se zmiňovala Mac, tak chystáme další společnou. Snad se máte na co těšit.

no parádní díl, mo se mi to líbí

Jejda, ani nevím, co na to mám napsat. Obvykle píšu věci jako super, nebo skvělý, ale obávám se, že zrovna u této části mi tato slova nevystačí, protože nemají dostatečně silný význam, aby vyjádřily, jak moc byl tento díl úžasný...

Tak dneska opět parádné oddechovka. Líbí se mi, jak se střídá akce a klídkem. Ačkoli ten trénink, kdy Rononátor dal všem přes tlamu, by se za slušnou akci dal považovat Mimochodem ta scéna, kdy Zuzka učí Rononátora jíst mě opravdu rozesmála
A ten začátek s Lornem. Já osobně nemám tyhle scénky ráda, ale i tak to lehký úsměv vyvolalo
Jen tentokrát vázla stylistika poněkud víc než dřív. A taky se trochu rozmnožily překlepy. (No jo, zase si točím mezi prstama červenou tužkou )
Ale celkově zase hodnotím velmi kladně.

Btw. předem se omlouvám, pokud teď budou komentáře ode mne chodit pozdě, ale začalo mi zkouškové, takže mám deprese z toho, že nestíhám. Ačkoli dneska jsem učinila přímo geniální objev - je neděle. Celý den jsem žila v domnění, že je pondělí a že mám málo času na učení, ale když jsem zjistila, že mám den navíc, tak jsem se rozhodla juknout na pokračování tvé povídky a vyplodit nějaké to hodnocení. (Ano, tolik k mému fňukání).
Už se těším na příště. Pokusím se k tomu dostat rychle.

Earman: Jů díky, jako vždy. Taková chvála těší

Dark Angel: Moc dík, vážně jsi mě potěšil. Začínám mít silný pocit, že se neshoduji s názory ostatních. Protože tenhle díl se líbil a mě přišel...radši nekomentovat. Proto jsem ráda za tvoje vyjádření . Děkuji moc

Eleira: Já se teďka do tebe pustím jen počkej! Ne, kecám... jako obvykle...Díky já už vážně nevím, co mám říkat. Připadám si jak gramofonová deska. Jenže, ono se to tak krásně čte ty komentáře. Hlavně od tebe.
Rononátor to je super! To mě nikdy nenapadlo ho tak označit . Rononánka jsem výjimečně zapojila, protože ještě u mě nedostal pořádný prostor. Zase představa, že by ho Zuzka zmlátila, mě přišla...brrr! nemožné, vždyť je to taková křehká dívenka .
Ó, jsem ráda, že tě učení slušnému chování rozesmálo . Na to jsem přišla náhodou...teda, bylo to inspirované jednou skutečností . Nemohla jsem odolat.
K začátku s majorem...no, taky ty scény nějak extra neprožívám...ale snažila jsem se to rychle napravit.
Za upozornění na chyby a stylistiku opět dík. Budu se to snažit vychytat a myslet na to, občas mi to ujede . (Ber do ruky červenou tužku, budu jen ráda za upozornění.)

k btw: pohoda nic se neděje, já to přežiju a když vím o zkouškovým, tak o to se budu snažit psát radostněji Pár nápadů bych měla . Bylo mě upozorněno, že Zuzana začíná více týrat Lorna a to nemůžu nechat jen tak...McKay by mě zlenivěl a to teda ne . K tvému fňukání, které tak vůbec nevypadá (! Takže příště to slovo fňukání do úvozovek !), tak s tebou soucítím. Taky to teď není žádná radost. Tak držím palce .

Na pokud jsi se dostala až sem, tak gratuluji, protože jako vždy tu není nic tak super, aby to stálo za čtení Já se jenom rozepsala v informatice, kdy máme klídek (protože jako obvykle odmítáme spolupracovat ). -Tohle je skoro jako povídka!-

No ja se pridam ...skvela povidka...ani nevim, co jsem mela na obed, jak jsem se zacetla...no nevadi...budu doufat, ze to nebyl nejaky hnus, ale to doma nemivame .... jinak nejake bychy tam opravdu byly, ale to se vsakne, protoze ten dil byl povedeny, takze to nahradilo preklepy...a ty se daji omluvit

Tahle povídka se Zuzanou a Rodnym je stejně tak dobrá jako Last Ancient Mooony. Musim smeknout Jinak kdy bude asi další díl

Mackenzie: OOOOOOO děkuji

sgcatlentis: dík, vážně takové hodnocení vždy zvedne náladu


Další díl? Já vůbec nevím, musím ho napsat. Nejde o to, že by nebyli nápady, nějaké mám, ale čas je to, co mě tlačí. Nestíhám, je před pololetím a tak se všichni zbláznili . Hrůza, ale to se nezmění ani po pololetí, takže si přestanu stěžovat a začnu psát . Tak zpět k otázce. Díl sem přidám co nejdříve, řekla bych, že příští týden možná dřív....

Až další týden
Last Ancient vychází každý 3 den a tady je to týden
Tak to asi nevidržim
To se můžu jít zastřelit

Hej! Makám, jak to nejrychleji de (tzn. že makám jak barevná). Last Ancient sice vychází každé tři dny, ale tady tady je to založeno na nápadu a času dopsání , ale slibuji, že se pokusím všechno dohnat a nestřílej se Pak bys nevěděl, co se stane

A co je s tou společnou povídkou s Mackenzie
Co tam asi bude
Že by Mac,Sarah,John a další přijeli do alternativní reality na svadbu Zuzky a Rodnyho

NO společná bude hned po té, co dopíšu svoji povídku. A o čem bude? Nech se překvapit, ale jsi na omylu. Ani jeden nepřijede na svatbu těch dvou protože, za A) Zuzka a Rodney OPRAVDU nejsou zasnoubení, spíše by se chtěli zabít a za B) nic mě nenapadá, ale nech se překvapit

Nemůžu si pomoct ,ale musím se zeptat,kdy bude další díl

Pokud všechno dobře dopadne, tak ještě dnes