SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Samozřejmě, Rod je pro mě taky postava u které si nepřeju, aby zemřela...
Ale když už tak hrdinsky jako v SGA: 1x15 Before a sleep a nebo jako tady...

Jinak ještě obecněji k tomuhle, jak to říct, ponurému námětu? Možná jo... tak, že né každá povídka může mít šťastný nebo oddechový příběh, jsem rád když se někdo nebojí experimentovat a napíše třeba i povídku takového ražení... Kdyby byli jenom dobrý konce, co by to bylo, že? Všechno jako filmy se Segalem to by byla nuda... Sám se s tím po SG-24ce chystám taky začít...

*Jack*: Díky, cením si tvého názoru a vážím si ho . Já se nebojím ponurého, to vůbec ne, naopak moje povídky mají většinou na sobě něco ponurého. Ale když už má zeřít má nejoblíbenější postava, tak jedině hrdinsky.


Všem se moc omlouvám, ale se svojí povídkou jsem uvázla na mrtvém bodě. Určitě to znáte, ale pokusím se ji sem dostat, co nejdříve. Pokud vám to pomůže tak jsem dám malý spoiler:

Toto je spoiler!!!:

Jeden nápad, dva lidé. Jeden vtip, který se zvrtnul. Začalo jít o životy, kdo za to zaplatí?

Takže všem co si přečetli spoiler:

Toto je spoiler!!!:

Chachacha, absolutně nemáte páru, o co jde a teď si jen budete namáhat hlavu, co to má znamenat Ale to bych nebyla já, kdybych tohle neudělala .

Musím se přiznat, že tvoje povídky většinou nečtu, protože už z HP fandomu mám averzi vůči originálním postavám, hlavně těch ženských... Ale jelikož tady žádná nová postava nebyla, čtení mi nic nebránilo

Nejdřív ale musím říct, že jsi se od povídky, kterou jsem od tebe četla naposled (neptej se která, nemám ponětí ) hodně zlepšila.

A k povídce. Líbila se Dobrý nápad, emoce se mi zdály moc pekně popsané a vtáhla jsi mě hned do děje. Hned od začátku mi bylo líto Johna Líbilo se mi taky, jak jsi popsala přátelství mezi Johnem a Rodneym.

Colleen: Moc díky, jsem ráda, že si ti povídka líbila

Všichni pozooooor!!!!!
Takžeeee změnáááá S Mackenzie (viewtopic.php?p=188012#188012) jsme (tady pozor ) za víkend (už nemusíte dávat takový pozor ) napsali společnou povídku! Uveřejníme ji ve středu v 20:00. Můžete se těšit na vaši pravidelnou dávku emocí, které vám přineseme až k vašemu monitoru! A pozor, jedná se o velké spojení...máte se na co těšit!

(Vím, říkala jsem, že bude další povídka s Rodneym a Zuzkou a dokonce jsem na ni dávala spoiler, ale nic se nedá dělat. Bude později.)

Takže jak jsme s Mac slíbily, tak i činíme.
K povídce: Setkáme se s Zuzanou a Rodneym, ale zároveň i s Mackanzie. Povídka u Mac navazuje, avšak u mě to patří hned po prvním díle, kdy byl Rodney a Zuzana zavaleni dole.
Jak už psala Mac, tak každý začátek a konec je jiný, jen prostředek je stejný.
Doufáme, že se vám bude líbit a že se k ní vyjádříte .

Staré návraty

Mořské město se houpalo na hladině. Slunce svítilo a podle předpovědí to tak mělo zůstat. Teplo, moře a slunce proniklo všem hluboko do kostí. Nikdo si nelámal hlavu s tím, jak bude zítra, hlavní byla přítomnost a ta teď slibovala klidný, příjemní den. Tedy jak pro koho...

„Přísahám, že mu tu radost dneska neudělám!“ rozneslo se prázdnou chodbou. Zuzana Petersonová si naštvaně připínala na vestu P-90 a upravovala si popruhy batohu. Nemohla uvěřit tomu, že to Lorne znovu udělal. Jako vždy se vykroutil z mise, ve které měl doprovázet vědce a hodil to na nejbližší nevinnou osobu. Jak geniální, sprosté, nechutné...a hlavně ďábelské. Jenže kapitán to nepovažovala za geniální, ale brala to jako osobní urážku. Už jen představa pár dní strávených hlídáním „dětí“ ji deptala a to ještě nevěděla o všem.

Major Lorne s Sheppardem stáli v kontrolní místnosti a pochechtávali se. Oba tušili, že se brzy přiřítí hurikán v podobně kapitána Petersonové a bude vyvádět. Pokud do té doby bude Lorne žít, tak po té, co zjistí o McKayovi už pravděpodobně nebude. Tak to bylo pokaždé a nikdy se to nezměnilo.

Oba okounějící nemuseli dlouho čekat. Zuzana se vřítila do místnosti a s poskakováním si snažila zavázat jednu kanadu. Dokonalý příklad jednoho z velitelů. Ani si to nijak neuvědomovala, ale předvedla dokonalý akrobatický kousek. Po zavázání boty se v klidu postavila, upravila si hnědé dlouhé vlasy do pohodlnějšího účesu, vlastně se upravila celkově. Teprve teď překontrolovala místnost pohledem.
„Hm, tak tu máme dva botaniky, jednoho vědce, nějakého vojenského nováčka na zacvičení a McKaye. Slušné, velmi...“ její myšlenky se zastavili teprve po nějaké době. Uvědomila si, že jde ven s McKayem! Nejradši by začala křičet, nadávat a...ale už se ztrapnila dost. Tu radost nikomu neudělá. S klidným nádechem a se zavřenýma očima vydala rozkaz k otevření brány.

Ušli teprve dvě stě metrů od brány a už se zastavovali. Botanici se začali rozplývat nad nějakou odporně seschlou rostlinou. Odmítali se kamkoliv pohnout, dokud ten unikát neprozkoumají. Vědci se okamžitě ujali své debaty, kterou nedokončili. Snažili se zjistit, jestli už teď nezachytí podivné záření vycházející z nedaleké základny, ke které mířili. Nový voják běhal od jedné skupinky ke druhé a snažil se zjistit co nejvíce informací. S nově nabytými zkušenostmi se vydal za Petersonovou a o průběhu ji nadšeně informoval. A pokud jde o kapitána, tak ta si pohodlně sedla do stínu a házela kamínky někam do dáli.

Planeta vypadala klidně, pohostinně a hlavně opuštěně. Podle předběžných průzkumů byla po několik set let opuštěná. Rozbombardovaná vesnice, kterou Atlanťané procházeli, značila útok Wraithů, jenž nikdo nemohl přežít. V takovéhle chvíli se všichni stávali bezstarostnější. Nic nikomu nemohlo hrozit. Přesto se tu nacházeli dva lidi, kteří bedlivě sledovali své okolí. Jedním z nich byla kapitán Petersonová a druhým, věřte nevěřte, doktor Rodney McKay. Ačkoliv byl vědec, tak si dobře uvědomoval, že na první pohled klidná planeta se může za pár minut proměnit v krvelačnou bestii.

Momentálně se v krvelačnou bestii proměnila zelenooká a hnědovlasá žena.
„Ne! Nezastavujeme...“ opakovala snad po sté kapitán a táhla za sebou jednoho z botaniků.
„Ale to je velmi vzácná rostlina!“ stěžoval si.
„Je to plevel! Roste to všude, kam se jen podíváte...“
„Ale mohla by mít...“ zakňoural doktor. Zuzana byla však nekompromisní. Zatavila se a otočila nevinného k sobě.
„Ne nemohla. Musíme se co nejdříve dostat do toho komplexu, pak si můžete běhat po okolí a studovat kytičky...Jdeme a nikde, opakuji, nikde nezastavujeme!“ těmito slovy to uzavřela. Měla zvášní pocit, že je sledována, dokonce i něco zaslechla. Nikdo si toho zřejmě nevšiml, až na McKaye, který to na sobě nedával znát. Měli by se, co nejdříve dostat z otevřeného prostranství, pak se uvidí.

Kupodivu se dále nic nedělo. Kromě nudy, která zasáhla vojenskou část. Zuzana by klidně hrála karty, ale v případě, pokud by tu bylo ještě několik dalších vojáků, takhle musela hlídat vchod a vědce. Botanici si vesele štěbetali a vědci?
„Ty pracky pryč!“ vykřikl zrovna McKay. Zuzana se nadechla. Zvýšené hlasy znamenali, že musí co nejdříve zasáhnout, jinak se asi povraždí.
„Nic jsem neudělal,“ bránil se chabě nějaký mladý doktor, jehož jméno kapitán neznala.
„Vážně?“ hlavní vědec začínal rudnout.
„Možná jsem na něco zmáčkl...“ zakuňkal svou obhajobu. Petersonová se k nim pomalu přiblížila. Nechtěla, aby Rodney někoho roztrhal.
„Ok, pánové, to stačí,“ zakročila právě v čas, „vy, doktore...“
„Thompson,“ skočil jí do řeči.
„Hm, ok, když myslíte. Dejte si na chvíli šlofíka,“ mrkla na něj.
„Ale...“
„Prostě vypadněte!“ Vědec jen polknul a zmizel.
„Co se stalo?“ zeptala se Zuzana. Její pohled doslova propaloval Rodneyho.
„Ten cvok na něco mačkal a mi ještě nevíme k čemu to slouží!“ McKay rozhodil rukama, jak bylo jeho zvykem.
„Ok, uklidněte se. Myslím, že jste ho potrestal až, až.“ Rodneyho pohled říkal něco jiného, ale nenamáhal se s odporem, už dávno zjistil, že to nemá cenu. Petersonová se vítězně usmála a chystala se vydat k zásobám, dostala hlad.
„To snad...“ zastavilo ji ještě než stihla udělat jeden krok.
„Co zas?“ řekla a oči se snažily vyhledat nebe.
„Zaznamenávám nárůst energie...“
„Děláš si ze mě srandu,“ vylítlo jí z úst dřív něž se stihla zarazit. Rychle se otočila a koukala vyděšenému McKayovy přes rameno. Dala si dvě a dvě dohromady podle toho, co viděla.
„Ok, všichni ven!“ zavelela.
Nakonec zůstali v místnosti jen ona a McKay.
„Doktore, musíme pryč!“ Jeho vyděšený pohled ji zarazil.
„Je pozdě,“ vydechl. Kapitánovi oči se zahleděli na tablet. V době kdy se místností šířil zlatavý záblesk, tak kapitán strhla McKaye k zemi takovou rychlostí, jakou by u ní nikdo nečekal a zalehla ho za účelem ochrany. V případě výbuchu by to nikdy nemohlo zabrat, ale bylo to jediné, co mohla udělat.

***
„Neplánovaná aktivace zvenčí!“ohlásila Amélie.
„Zapněte štít!“křikl Lorne, který měl službu, od brány.
„Nejde to, pane!“odpověděla.
„Jak to?“
„Nemám tušení, majore.“ Najednou se bránou přikutáleli dva lidé. Lorne a zbytek bezpečnostního týmu na ně namířili. Žena se po nějaké chvíli odhodlala a otevřela oči. Zdálo se, že to samé udělal i muž. Chvíli na sebe koukali, nakonec se iniciativy ujal muž, k údivu všech to byl doktor McKay:
„Ok, nechcete slézt, Petersonová?“ Petersonová se ušklíbla:
„Člověk se vám snaží zachránit život a vy?“
„Blablabla.“
„Přesně tak,“ vyškrábala se na nohy. „A do kelu!“
„Co je?“ zeptal se Rodney a taky se postavil. „Ksakru,“ ujelo mu. Zjistil, že hledí do P-90 majora Lorna a že se nějakým záhadným způsobem objevili na Atlantis. Oba dva na sebe vyděšeně pohlédli a nasucho polkli.
„Ok, tak zdá se, že se projdeme do vězení. Co vy na to?“ prohodil ne příliš radostně Lorne. Nic jiného jim nezbývalo, než ho následovat.

„Neplánovaná aktivace zvenčí.“ozvala se o pár minut později znova Amélie. „Kód majora Wintersona.“ SG-16 proběhla bránou.
„Jste tady brzo.“poznamenal Woolsey seshora. „Ale to vůbec nevadí. Měli jsme před chvíli menší příhodu.“
„Jakou?“zamračila se Mac, sundala si zbraň a podala ji jednomu mariňákovi.
„Měli jsme nezvané hosty. Jsou už ve vězení. Tvrdí, že jsou z odsud. Mají uniformy stejné jako my a ví toho hodně o Atlantis.“
„Hm. Lidé?“
„Ano.“přikývl Woolsey.
„Jdu se tam podívat.“povzdechla si Mac.

„Ahoj, co se stalo. Kdo to je?“zeptala se, když dorazila k vězení.
„Přikutáleli se bránou. Ta žena tvrdí, že je od letectva a na Atlantis prý slouží něco okolo půl roku a ten muž…je to McKay.“odpověděl jí John.
„Rodney? Vždyť jsem ho viděla před chvilkou.“
„Je to druhý Rodney.“
„Panebože. Proč Rodney? Proč ne třeba Jennifer?“hlesla Mac. „Mimochodem, kde je Sára?“
„Spinká.“
„Aha. Myslíš, že to nemůže být trik Eagerů?“
„Jsou to lidé. Eagery bys poznala.“namítl.
„Pravda.“přikývla. „No nic, tak já jdu zjistit, co jsou zač.“ Vešla dovnitř vězení. Oba vězni se postavili.
„Chci tu ženu.“poručila Mac a ukázala na kapitána Petersonovou. Jeden ze strážných vypnul silové pole, otevřel mříže a pokynul kapitánu. Ta vyšla.
„Odveďte ji do izolační místnosti.“

„Posaďte se.“pokynula ji Mac a ukázala na židli. Petersonová se neochotně posadila. „Tak jo. Vzhledem k tomu, že jsem velice netrpělivý člověk, tak to vezmeme rychle. Zkuste mi na všechny otázky odpovědět najednou a pravdivě. Pokud to nepůjde po dobrém, vezmeme to po zlém. Dotazy?“
„Kdo jste a jak po zlém?“ Přece jenom Zuzka sama nevěděla, kdo je ta blondýnka. Mohl to být nějaký Wraitský vtípek.
„Plukovník Mackenzie Blacková, vojenský velitel téhle základny. Tákže…?“ Druhou část otázky nezodpověděla.
„Jsem kapitán Zuzana Petersonová.“ Tolik k představování.
„Výborně, kapitáne. Jak jste se sem dostali?“
„Nemám nejmenší tušení,“odpověděla Zuzana popravdě. Přesto odpověděla poněkud ironicky a přitom se poškrábala na hlavě.
„Ale no tak. Chcete mi říct, že jste se tady dostali omylem? O téhle planetě nikdo neví. Teda pořád v to doufám.“
„Vážně, nelžu vám,“ ospravedlňovala se Zuzana. Její lítost byla poněkud přehnaná. „Byli jsme na nějaké planetě, samé rostliny, tráva, však víte. Skupinka vědců se zase v něčem hrabala,“ Mac se jenom pousmála. Tohle až moc dobře znala, „ a najednou se objevilo bílé světlo a …překvapení, byli jsme tady.“ Kapitán skončila, více k tomu neměla. Zdálo se, že to plukovníkovi nestačí. Stále ji sledovala.
„Vážně víc nevím,“ rozhodila ruce Petersonová. Tentokrát už zněla zoufale.Mac si jenom povzdechla. Tahle ženská ji začala neuvěřitelně štvát. Mluvila lehce ironickým hlasem s nepřesvědčivým tónem.
„Takže, přístroj, planeta?“
„Jo, představte si to a pokud se budete vyptávat na Atlantis, tak nemohu sloužit.“ Po tomhle si Mac povzdechla, neměla na to buňky.
„Víte co? Tohle nemá cenu. Zkusím to s tím druhým McKayem.“ Pokynula strážím a ti vzali kapitána zpátky do vězení. Rozhovor skončil.

Rodney seděl na zemi a koukal před sebe. Byl naštvaný, na sebe, na vědce, na všechny. Nechtěl ani vědět, co teď Zuzka asi prožívá. Sám znal spousty nehezkých výslechů a dokonce se i nějakých zúčastnil, nedobrovolně, samozřejmě. Doufal, že nic nepoví a dokonce by jí nemuseli ani ublížit. Byl příliš zabrán přemýšlením, a tak si nevšiml postavy, která stála u mříží.
„Hej, McKay,“ upozornil na sebe někdo šeptem. Rodney potřásl hlavou asi se mu to zdálo. Ten hlas znal, ale ten člověk dávno zemřel.
„Netrucuj!“ Tohle bylo na vědce příliš. Zdvihl hlavu a zamračil se na neznámého. Jenže jeho zamračení dlouho nevydřelo. Během okamžiku stál na nohách:
„Co tu do pekla děláš? Máš být mrtvej!“ Rodneyho pohled padl na omáčenou stráž, tohle nebylo dobré.
Muž před celou se usmál: „Taky tě rád vidím! Jak si se měl? Máš přítelkyni?“
„To není vtipný!“ vyjel na něj Rodney. Muž se usmál a poškrábal se těsně pod černým okem.
„Ne není, ale věř tomu, že jsem tě přišel zachránit,“ znovu se usmál.
„Forde! Jak si se sem dostal?“ Vědcova tvář rozhodně nevypadala přátelsky, ale jak by jste se tvářili vy, kdyby jste potkali někoho, kdo měl být mrtvý a ke všemu byl na “drogách“?
„Jak jsem se dostal? Dobrá otázka,“ Aiden přešel tak, aby na něj vědec lépe viděl, „byl jsme zrovna na té planetě, když jste se tam objevili. Následoval jsem vás. Dokonce si i myslím, že ta kočka, co je tu s tebou, si mě všimla, tedy věděla o mně...No, každopádně jsem tu.“ Rodney ustoupil od mříží a tím dal jasně najevo, že mu nevěří.
„Dobře, vidím, že se nespokojíš s polopravdou,“ zase odhalil své bílé zuby, „když jsem tenkrát utekl z té mateřské lodi, tak jsem se potuloval. Procházel jsem bránou, zabíjel Wraithy, sbíral enzym do zásoby. Jenže mi čím dál více docházela munice. Potřeboval jsem něco, co by mi dalo převahu nad Wraithy a našel jsem to,“ vypadal jako malé dítě. Radost v jeho očích brzo pohasla. McKay si založil ruce na prsou, jeho obličej byl neutrální.
„Jsi neoblomný,“ zažertoval Ford, vypadal, jako by byl opilý, „ pravdou je, že poslední dobou nemám takové štěstí na Wraithy, enzymu ubývá a to zařízení, které jsem ukradl, ta převaha nad ostaními, občas nefunguje. Prochodil jsem spoustu planet, hledal jsem vás a pak jste doslova přišli ke mně.“
„Dobře, řekněme, že ti věřím, ale jak to, že jsme tě neviděli?“ Aidenův smích byl strašný: „Myslel jsem si, že jsi génius! Dokážu se díky tomuto,“ názorně ukázal malý přístroj na svém levém zápěstí, „stát neviditelným.“ Muž ve vězení se uchechtl:
„Poslední dobou ti to vypadává.“
„Jo a co? Tak to občas vypadne, ale ty to zpravíš!“ Fordovo chování značilo, že enzym dochází.
„Ehm, no jasný!“ Rodney začal rozhazovat rukama jak pomatený, „jasně, hned ti to opravím! Vím, co to je a jak se to používá, vlastně mám všechno své vybavení u sebe! Jen mi to podej skrz to silové pole!!!“ Během svého výbuchu přecházel po cele a splašeně rozhazoval rukama. Když se konečně zastavil, tak si uvědomil, že tohle by přesně udělala i Zuzana. Přepadl ho ještě větší vztek.
„Bez problému,“ prohodil Ford. McKayovi oči se zavřeli.
„Ty idiote,“ prohlásil, „nikam s tebou nepůjdu a nic ti neopravím, dokud nezjistím, co je s Petersonovou.“ Sám se divil, že to řekl, ale byla to pravda. Nemohl ji tu nechat a dokonce ani nevěděl, jak se vrátit. K čemu by mu ten útěk byl.
„Jak chceš,“ zasyčel naštvaně Ford a zmizel mu takřka pře očima. Někdo přicházel.
Rodney si rychle domyslel, že Aiden Ford, bývalí poručík, zmizel někde ve městě. Tohle bude muset říct Zuzaně a dokonce si přál, aby ten kdo přicházel byla ona. Nemýlil se. Stráž tvořena čtyřmi muži ji přivedla. Prvně si nevšimli omráčených druhů a tak začali otvírat vězení. V polovině se zarazili a ohlédli se. Dva se okamžitě vrhli ke stráži.
„Plukovníku Blacková,“ hlásil jeden.
„Tady Blacková, stalo se něco?“ zaznělo z vysílačky.
„Ve vězení máme dva omráčené, měla byste sem přijít.“
„Už jdu,“ ozvalo se rychle v odpovědi. Zbylí dva mezitím šoupnuli Petersonou tam kam patřila, do cely.

Znovu opadlo silové pole a Zuzana vešla do cely.
„Vy nemáte modřiny?“ podivil se Rodney. Byla to velmi pěkná a smysluplná věta, kterou ji přivítal.
Petersonová na něj pohoršeně koukla: „To bych je jako měla mít?“
„Vždyť vás vyslýchali!“
Zuzana jen protočila panenkami: „Tak vám teda děkuji...počkej, až si vás vezmou, doporučím jim to, když tolik prahnete po mlácení.“
„To jsem neřekl,“ bránil se vědec.
„Ale řekl!“
„No to ne!“ McKay udělal krok k ženě, tím se vzdálenost tří metrů mezi nimi zkrátila na dva a půl.
„Doktore McKay, ještě nejsem hluchá ani blbá!“
„Tím druhým si nejsem tak jist,“ uchechtl se.
„To jste přehnal!“ Vzdálenost byla alarmující, už jen dva metry!
„Nevím kdo to přehání,“ nevinný pohled by ho asi nezachránil, byla to Mac, která zakročila.
„To by stačilo!“ řekl ženský hlas, který zněl příjemně. Oba dva rázně umlčel. Rodney pohlédl na ženu a znalecky si ji prohlédl. Pokud Ford označil Petersonovou za kočku, tak ho zajímalo, jak by označil ji. Před ním stála pěkná, modrooká, štíhlá blondýnka. Usmál se na ni, avšak ona mu úsměv nevrátila.
„Čím vděčíme za vaši návštěvu?“ začala ji Zuzana přehnaně divadelně vítat. „jsem to ale! Posaďte se, jako doma! Nestyďte se!“ Žena nevypadla, že by měla na podobné vtípky náladu. Stále se s kapitánem měřila pohledem.
„Rodney, asi ji neznáš, ale dovol, abych ti představila plukovníka Blackovou. Ženu mnoha tváří! Skvělou kuchařku...“
„Ticho!“ vyštěkla Mac, „řekněte mi, jak jste dokázali tohle!“ Její ruka ukázala na omráčené vojáky.
„Nebudete mi to věřit, ale nevím,“ připustila už klidným hlasem kapitán.
„Vážně, kapitáne? Ale myslíte si snad, že věřím na duchy?! Je tu někdo s vámi?“
„Ne, proboha! Vidíte tu snad někoho krom nás?“
„Mám toho dost!“ prohlásila plukovník a zahleděla na Petersonovou. Zmatená žena v cele nechápala její počínání. Sledovala ji, ale po chvíli ji začala bolet hlava. Chytila se za spánky.
„Krucinál, ať děláte, co děláte, tak toho nechce!“ zaprosila, ale blondýnka ji pravděpodobně neslyšela.

Mackenzie byla vytočená, pravděpodobně jako Zuzana. Rozhodla se, že ji proskenuje, pomocí telepatie, alespoň to nebude muset z ní páčit. Zahleděla se na ni a soustředila se. Během chvilky mohla číst její myšlenky, obavy, všechno. V její paměti se objevila na planetě, kde byla dnes. Byla přesně taková, jak si ji sama pamatovala. Viděla jak Zuzana nekompromisně tlačí před sebou jednoho botanika. Vypadalo to vtipně, když žena táhla za sebou o hlavu většího muže. Slyšela nadávat McKaye na vědce, který mačkal tlačítka. Stála vedle něho a viděla na tabletu, jak narůstá energie. Cítila pocity Petersonové a slyšela myšlenky, které se jí honili hlavou. Viděla záblesk, přesně ten, jaký zažila. Dokonce i přistihla jak Zuzana sráží k zemi Rodneyho a snaží se ho ochránit. A pak otevřela oči na Atlantis. Přestala. Takže v se tu objevili náhodou a nemohli za to. Tohle mohl být problém, avšak nevysvětlovalo to omráčené stráže.
„Jak jste to udělali?“ zeptala se již vlídnějším hlasem plukovník, „a odpověď typu: železnou tyčí, slyšet nechci!“ Zuzana mlčela, nevěděla, co se tu stalo a navíc ještě byla v šoku z toho, co jí udělala Mac.
„My jsme to nebyli,“ zakuňkal Rodney.
„A kdo teda?“
„Aiden Ford.“
„Cože? Nějaký příbuzný Harrisona Forda?“ podivila se Mac. Zuzka byla stejně zmatená jako ona.
„Neznáte ho. Když jsme přišli na Atlantis, tak byl jeden z mála vojáků, kteří to riziko podstoupili. Brzy se stal členem týmu Shepparda, avšak při obraně Atlantis se stal závislí na Wraithském enzymu. Opustil Atlantis a jeho místo zastoupil Ronon.“ Mackenzie kývla, věřila mu a celou historku si ověřila. Rodney ji takřka propaloval pohledem, čekal že něco řekne, ale ona mlčela. Zuzana nechápavě strčila do McKaye: „Wraithský enzym?“ Vědec kývl. „Fuj.“ Její obličej se zkřivil nechutí.
Mac nakonec kývla na stráže: „Propusťte je.“
Najednou se městem ozval alarm.
„Co zas?“zavrčela Mac. „Co se stalo?“zeptala se vysílačkou.
„Madam, potřebujeme vás v kontrolní místnosti.“odpověděl vyděšeně Chuck.
„Už jdu.“vyhrkla a rozběhla se do kontrolní místnosti. Ostatní ji následovali.

V kontrolní místnosti bylo velké pozdvižení. Lidé zrovna uklízeli spadané papíry a dole se ozývaly zvuky boje. Mac se naklonila přes zábradlí. Dole se zrovna pral Ronon s nějakým mladým černochem, kterého neznala.
„Hej!“křikla. Mladík zvedl hlavu a když viděl, že zvolání patřilo jemu, uhodil Ronona do tváře, co nejsilněji mohl. Ronon se skutálel po třech schodech dolů, kde zůstal ležet. Mac překvapeně zamrkala. Nikomu, kromě ní a ona na to byla patřičně hrdá, se Ronona ještě nikdy, co pamatovala, nepodařilo porazit. „Kdo jste? A jak jste se sem sakra dostal?!“
„Vás ještě neznám.“usmál se Ford.
„Já vás taky ne, takže jsme na tom stejně.“ušklíbla se a sešla k němu dolů.
„Jsem poručík Aiden Ford.“
„Ten, co omráčil stráže? Konečně vás poznávám. Jsem hlavní vojenský velitel téhle základny.“
„Co se stalo se Sheppardem?“
„Změnilo se velení. Co chcete?“
„Těžko říct.“pokrčil rameny.
„Tak já vám pomůžu…Co kdybyste se se mnou šel projít.“navrhla a přišla zase o kousek blíž.
„Zásadně nikam nechodím s nikým, u koho nevím, jak se jmenuje.“pousmál se. Věděla, že si s ní hraje a čeká, jestli něco udělá. Rozhodla se, že na chvilku přistoupí na jeho hru.
„Fajn. Jsem plk. Mackenzie Blacková.“
„Zajímavé.“přikývl a zaútočil. Mac se jeho útoku nohou vyhla a dala mu ránu pěstí. Rychle se otočil a ránu jí vrátil. Byla tak prudká, až skončila na zemi. Rychle se zvedla a rychle vykopla jednu nohu a vzápětí druhou. Ford odletěl dozadu. Otřepal se, vstal a něco zmáčkl na přístroji na zápěstí. Místnost naplnil vysoký táhlý zvuk, při kterém všechny začaly bolet uši. Najednou se ozvalo praskání. Ford se jenom podíval ke stropu, pousmál se a zmizel. Mac se jenom stačila podívat nahoru a zjistit, že je to v háji. Strop se zřítil a ona s výkřikem skončila pod ním.

Během chvíle dorazil Winterson s Sheppardem. Oba zůstali stát ve dveřích jak přimražení. Některé počítače byly nezvratně zničeny. Trosky se válely po okolí a celkově to působilo zvláštním dojmem. Nikdo z přítomných se nedokázal pohnout. Ten, kdo to udělal, bude za to pykat o to se postarají. Právě byla zničena část jejich snu, práce a domova. Na tomhle se shodli. Sheppard rychle prolétl očima místnost s bránou. Dole pod schody ležel Ronon a v troskách…
„MAC!“křikl a seběhl po schodech. Většina jenom zalapala po dechu. „Zavolejte Kellerovou!“křikl ještě a začal odhrabávat trosky. Za chvilku se k němu připojil George, oba McKayové i Petersonová. „Je tam zaklíněná.“hlesl, když odhrabali dostatek suti.
„Ten strop se může kdykoliv znova zřítit.“upozornil zdejší Rodney a podíval se nahoru, kde mohl vidět hangár jumperů.
„Hej, Mac, prober se.“popleskal ji po tvářích John. „No tak…Tak je to dobře.“pousmál se úlevou, když se pohla.
„Co…?“nechápala.
„Hlavně se nehýbej, dobře? Za chvilku tě odsud dostanem.“řekl.
„To je…?“vyvalila oči, když se podívala nahoru, kde čekala strop.
„Jo.“přikývl Winterson.
„Parchant.“hekla. „AU!“sykla, když se snažila pohnout.
„Řekl jsem ti, ať se nehýbeš!“zavrčel Sheppard.
„Vím. Bylo to hodně rychlé.“
„Co?“
„Ten pád. Nestačila jsem ten štít udržet. Jakmile to na mě dopadlo, myslela jsem, že mi hlavou projel přinejmenším oštěp.“
„No, ale zbrzdilo to ty trosky. To se taky počítá.“pousmál se George.
„Jo.“přikývla.
„Co se stalo?“zeptala se udýchaná Jennifer, když si všimla trosek.
„Zřítil se strop.“informoval ji stručně Sheppard.
„Pohneš nohama?“zeptala se doktorka.
„Vzhledem k tomu, že mi na nich leží asi metrák něčeho těžkého, tak ani ne.“odpověděla jí Mac.
„Uzvednete to?“zeptala se Kellerová.
„Myslím, že jo.“přikývl Winterson a podíval se na trám. Společně se Sheppardem a McKayem(jedním i druhým) chytli každý jednu část.
„Na 3, dobře? 1,2,3.“ Trám nadzvedli a Mac se s pomocí Jennifer a Zuzany vysoukala ven, kde zůstala ležet. Doktorka ji ihned proskenovala kapesním skenerem.
„No, zdá se, že je všechno v pořádku.“zkonstatovala s úlevou po chvilce.
„Fajn, tak mi pomoz vstát.“hekla a posadila se.
„Víš, asi bys neměla…“začala.
„Běhá nám tu nějaký šílený černoch, který porazil i Ronona! Myslíš, že bych neměla?“
„Vzdávám to.“povzdechla si doktorka.
„Děkuju.“pousmála se Mac vítězně.
„Ale tu ránu na hlavě ti ošetřím.“prohlásila. Jenom pokrčila rameny a sedla si na schody. Kellerová jí ránu vyčistila a připleskla jí tam sterilní polštářek s tím, že si ho tam má držet tak dlouho, dokud to nepřestane krvácet. Potom dala Johnovi do ruky náplast, aby jí tu ránu zalepit, jakmile to krvácet přestane a že ona se jde postarat o Ronona, který už byl na ošetřovně.
„Je toho více, o co se pokusil?“ ozvala se Mac a držela si krvácející ránu na čele.
„Chtěl utéci pryč bránou,“ zaznělo sborově od obou McKayů.
„Chci o něm vědět všechno! O co se pokusí, proč tady je a co můžeme dělat!“
„Prakticky nic, Ford vlastní zařízení, které ho činní neviditelným. Tím výbuchem vyřadil senzory. Jsme bezmocní.“ Zase zavládlo v místnosti ticho.
„Pokud se pokusil utéct bránou, tak ji odpojme,“ navrhla Zuzana.
„A víte vůbec jak je to těžký?“
„Promiňte, doktore McKayi, ale ne nevím.“
„Venku máme skoro všechny týmy,“ připojil se do debaty John.
„Vrátit se nemůžou,“ promluvila znovu plukovník Blacková.
„Jo, to máte pravdu, mohl by v nesprávnou chvíli zapnout štít. Možná byste měli své týmy informovat o situaci a pak bránu odpojit do té doby, než ho chytíme,“ ujala se velení kapitán.
„Promiňte my?“ zeptala se Mac.
„Myslíte si, že tu budu jen tak stát a koukat na to, jak devastuje Atlantis? Je to taky můj domov!“
„Ne v tomhle čase, dejte si pohov!“ tentokrát se ozval McKay.
„To je jedno v kterém čase. Ford patří do mého ,času´, tak si dejte pohov vy!“
„To by stačilo, oba McKayové se budou zabývat problémem brány a ostatní udělají týmy. Budeme hledat toho parchanta, co nám ničí město...“ zaznělo rozhodně z úst a zamračeného obličeje plukovníka. Chystala se k odchodu, ale zastavila se, zbledla.
„Bože můj, Sára!“ vydechla a vyběhla do chodeb. Zuzana nečekala a vydala se za ní.

Uběhla nějaká chvíle. Všechny týmy, které se nacházeli venku dostali informaci o situaci na Atlantis. Rodney McKay se hádal s Rodneym McKayem z jiné reality. Všechno bylo tak, jak mělo.
„Když ten krystal vyndáš...“ říkal právě jeden.
„Tak se nic nestane. Prostě uhni a já to vyndám.“
„Mohl bys vyndat nesprávný.“
„Tak ho pak zase zapojím.“
„Blablabla, to je jedno.“ Náhodný pozorovatel se dávno ztratil v tom, který je který.
„Chceš ho vypojit, co?“ uchechtl se jeden McKay na druhého.
„Ccc, samozřejmě, že ne!“
„Vážně ne?“ Oslovený se stále tvářil naštvaně, ale nakonec jeho rysy změkly.
„Tak jo...“
„Zároveň!“ Dohodli se na kompromisu. Oba uchopili malý antický krystal a vytáhli ho. Usmáli se. Ten pak společně odevzdali jedné seržantce na hlídání. Pohlédli na sebe a potřásli si rukama. Vypadalo to, že skončili, přesto jim mozky jely na plné obrátky.
„Ok, pokud se pokusil zmizet bránou, tak se určitě pokusí vzít roha jinak,“ zafilozofoval Rodney.
„Pravda...“ na chvíli se konečně odmlčeli, „Jumpery!“
„Sakra!“ Oba byli géniové a tak je netřeba povídat, že stačilo, aby jeden řekl jen slovo a druhý ho pochopil. Konečně někdo, kdo věděl co dělat. Tak nebylo se čemu divit, když se oba rozeběhli do hangárů pro Jumpery.


Mac probíhala chodbami, jak nejrychleji to šlo, až jí kapitán Petersonová málem nestačila.
„Kdo je to?“zajímalo Zuzanu.
„Kdo?“
„Sára.“ Mac se zastavila a zadýchaně se na ni zadívala.
„Sarah je moje dcera. Moje a Johnova. Pak vám to někdy povyprávím, ale teď musím zjistit, jestli je v pořádku.“ Znova se rozběhla.
„Jak by Ford mohl vědět, že je tady malé dítě?“
„Já nevím, ale prostě musím vědět, že je v pořádku.“ Za pár minut doběhli k pokoji Mac. V chodbě, která k němu vedla, ležel Ray. Mackenzie se k němu rozběhla.
„No tak, chlupáči vstávej.“podrbala ho za ušima. Unaveně otevřel oči.
„Váš pes?“zeptala se Petersonová.
„Jo.“přikývla a pomohla mu vstát. Chviličku jenom vrávoravě přešlapoval a potom si položil hlavu do jejích dlaní. „Kde jsi šel co?“zašeptala Mac a rozhlídla se po chodbě. Na konci ležel Sářin bílý plyšový koníček. „Sarah!“zakřičela. „Sáro!“ Otevřela svůj pokoj. Byl prázdný. Pomalu začala panikařit. Nikdy se nebála víc. „Johne! Johne, potřebuju, abys přišel.“křikla do vysílačky. Během pár minut přiběhl i s Georgem.
„Co se stalo?“vyhrkl Sheppard. Mac svírala v ruce koníčka.
„Já ji necítím. Necítím ani jeho, ani ji.“hlesla a po tváři jí začaly stékat slzy.
„Pojď ke mně.“objal ji John. „Bude v pořádku, Ford jí neublíží.“ A hladil ji po vlasech.
„Jak to víš?“ Odtáhla se od něho.
„Vím.“maličko se pousmál a utřel jí slzy. „Znám ho. Děti měl vždycky rád.“
„Vařené nebo pečené?“ušklíbla se. Sheppard zapl vysílačku. „Chucku, zapněte prosím interkom.“
„Ano, pane… Můžete.“
„Tady Sheppard. Vím, že mně slyšíš, Forde. Musím ti říct, že jsi udělal pěknou blbost. Nejenže ten strop nikoho nezabil, ale to dítě je dcera ženy, se kterou jsi bojoval a moje. Zavařil sis, kámo. Ubliž jí a já ti garantuju, že budeš umírat velice, velice pomalu a nikdo z téhle základny tomu nebude bránit. Víš dobře, že odsud není úniku. Bránou tě nepustíme a jiná možnost tady není.“

Ford to celé poslouchal schovaný v jedné z větracích chodeb a hladil Sarah, aby zůstala potichu. Pořád potichoučku pofňukávala.
„No tak, maličká, neplač. Strejda ti nic neudělá.“snažil se jí uklidnit.
„Mami.“špitla Sára.
„Máma ti teď nepomůže. Neboj, nic ti neudělám….Mohla by jsi konečně sklapnout!“vyjel na ni. Evidentně začal ztrácet nervy a pomalu, ale jistě se dostavoval absťák. Sára začala plakat. „Jdeme!“ vzal ji do náručí a vylezl ze šachty.

Rodney a Rodney utíkali chodbou k hangáru Jumperů.
„Co uděláme pak?“
„Nevím, budeme improvizovat. Každopádně ho musíme zastavit, nepotřebujeme, aby si vzal rukojmí,“ odpovídal jeden vědec druhému. Oba těžce oddechovali. Už neběželi tak rychle jako na začátku. Zatočili a objevili se před vchodem do hangáru.
„Co teď?“ zašeptal Rodney.
„Nevím, ale proč šeptáš?“
„Nevím...budeme muset odpojit...“
„Každý Jumper zvlášť,“ zasténal jeden z McKayů. Se smutným pohledem neohroženě vběhli do dveří, ve kterých se zastavili. Naskytl se jim pohled na poručíka Forda, jenž zápasil s ovládáním Jumperu. Zatím si jich nevšiml, to byla jejich jediná výhoda. Schovali se na nejbližší sloup.
„A co teď, pane chytrý?“
„Mě se ptáš? Ty jsi génius!“
„A ty snad ne?“
„Ok, ok, měli bychom se dohodnout...“ Druhý Rodney se ušklíbl.
„Na čem prosím tě?“
„Budeme blufovat,“ zkusit přesvědčit jeden McKay druhého.
„Jo a myslíš, že ti to jen zbaští? Nikdy jsi blufovat neuměl.“ Oslovený se usmál a mrkl na svého druha.
„Sice jsem nikdy blufovat neuměl, ale necelý půlrok jsem se v tom zlepšil. Mít na Atlantis někoho, jako je Petersonová, tak se to naučíš, to mi věř,“ svůj projev zakončil vítězoslavným úsměvem. Konečně měl v něčem navrch. Promnul si ruce a vyšel zpoza sloupu.
„Hej, Forde!“ oslovený sebou trhnul a nechal ovládání Jumperu.
„Co je, McKay?“ zakřičel a vyšel ven, v rukou svíral malý uzlíček.
„Vím, o co se snažíš, ale Jumpery nepoletí.“
„Jo takhle, myslíš, že to věřím?“ zeptal se Aiden. Uzlíček v jeho rukách začal plakat.
„To je dítě?“ zeptal se zděšený McKay. Druhý, schovaný za sloupem, si uvědomil, kdo to je. Polkl a vyskočil zpoza sloupu.
„Nech ji na pokoji! Jestli Sáře ublížíš, tak...“ Ford nad hrozbou protočil očima.
„Tak co? Bohajeho, McKay, vůbec si se nezměnil. Teď mě budete následovat a odletíme na pevninu.“ Oba McKayové zakroutili hlavou.
„Nikam nejdeme, ty hezky položíš Sáru na zem a vzdáš se. Jumperem nikdy neodletíš! Nemůžeš, stihli jsme je vypojit. Ještě než jsi přišel, tak jsme dělali nutné opravy a tak nejsou v provozu. Byl jsi tak dlouho mimo, že tohle nemůžeš vědět! Prostě vzdej se!“
„Vzdát se vám? Ale to snad ne.“ Adien se nebezpečně usmál. V očích mu hrál podivný plamen.
„Když mi nepomůžete, tak...“ Promnul si ruce. Oba McKayové polkli.
„Nemůžeš odletět a odlož tu holčičku, za nic nemůže, už teď jsi v průšvihu.“
„Hraješ si na city, McKay? Tak jsem v průšvihu a co?...A proč se s vámi tu vůbec vybavuji. Nemůžu odletět?“ Rodney mu skálopevně přitakal. „Pak tedy nemám jinou možnost,“ řekl a začal procházet okolo obou mužů, „nepronásledujte mě, nebo jí ublížím.“ To byla poslední slova, která řekl. Pak jim zmizel z očí. Oba vědci poslechli, nechtěli ohrozit někoho jiného.

„Mackenzie! Ford nám utekl. Běží pryč z hangáru jumperů!“křikl zdejší McKay do vysílačky.
„Kam běžel?“ozvala se Mac.
„Já nevím. Prostě pryč.“
„Jak ho chytnu, zabiju ho!“zavrčela Mac a nabila svoji zbraň. „Wintersone, vemte si pár lidí a jděte směr severní molo. Lorne, vy západ. Johne, ty vezmi východ a já s Petersonovou jdeme na jih. Pohyb! Až ho najdete, dělejte, co uznáte za vhodné.“ Všichni se vydali svým směrem.
„Myslela jsem, že v armádě nesmí mít dva vojáci u stejné jednotky vztah.“ozvala se Zuzana.
„No, vzhledem k tomu, že se to Woolsey dozvěděl, když jsme mu zachraňovali život…. pomohl nám.“
„To chápu, ale to, že by vydýchal i dítě.“podivila se Zuzana.
„Nic jiného mu nezbývalo.“pousmála se Mac. „Byla jsem ve čtvrtém měsíci, když nás napadli Eagerové. Jsou mnohem silnější a náš štít by nevydržel moc dlouho. Museli jsme přeletět na tuhle planetu. Jenže ZPM se vybilo natolik, že jsme nemohli kontaktovat Zemi. Uvízli jsme tady…ani nevím, na jak dlouho…bylo to něco okolo jednoho roku.“
„To znamená, že se Sarah narodila tady?“
„Jo. Zase pro změnu, když útočili Wraithové. V jumperu, se svým psem, Lornem a Woolseym. Nebyla to moje vysněná představa.“
„To věřím. Muselo to být…zvláštní, velmi zvláštní.“
„Pf…byl to hnus.“odfrkla si. Najednou je někdo žduchl na zem a proběhl kolem nich.
„Vždyť to je on!“křikla Zuzka a vyškrábala se na nohy. Obě se za ním rozběhly.
„Máme ho!“křikla Mac do vysílačky. „Běží směr jižní molo.“
„Rozumím.“ Ford byl nepochybně rychlejší, protože obě děvčata ho za chvilku ztratila z očí. Doběhly na křižovatku chodeb.
„Kam teď?“zeptala se Zuzana.
„Molo…ten parchant je na mole!“vykřikla Mac, když se podívala z okna. Obě se rozběhli chodbou vpravo a potom seběhli po točitých schodech dolů. Rychle proběhli chodbou a zastavili se u dveří. Chtěli je otevřít, ale nešlo to.
„Uhněte!“křikla Mac a vytáhla zbraň.
„Si děláte srandu, vždyť to zničíte!“ vykřikla Zuzana, přesto poslechla a couvla.
„Mluvíte jako McKay,“ poznamenala Mac.
„To odvoláte!“ zaznělo dotčeně. Mac se jen ušklíbla a rozstřílela panel. Dveře se otevřely. Obě vyběhly na molo. Foukal studený vítr a vlny se tříštily o město.
„Forde!“zakřičela Mac. Otočil se.
„Stůjte! Ještě krok a pustím ji!“pohrozil a dal Sáru nad oceán.
„Ne! Nedělejte to!“vyjekla Mac a v hlase jí zase zazněl podtón strachu. Pomalu k němu šla. Zuzana radši stála. Nechtěla riskovat život dítěte.
„Řekl jsem, ať stojíte!“zopakoval Ford.
„Stojím. Už stojím.“přikývla Mac a opravdu se zastavila. Mohla být od něho asi deset metrů. „To bude dobrý, kočičko. Maminka už je tady. Co takhle si zahrát na ptáčka, co ty na to? Zahrajeme si na ptáčka?“mluvila na Sarah, která ustrašeně plakala.
„Jo.“špitla.
„Dobře. Budeme si hrát na ptáčka.“pousmála se a mávla rukou. Sára vyletěla Fordovi z rukou a Mac ji ladným obloukem opatrně a jemně položila ke dveřím.
„Co jsi sakra zač?“zeptal se šokovaně Ford.
„Jsem poslední Antik,“usmála se už klidně.
„Všichni jsou buď mrtví, nebo povznesení.“namítl.
„Je to složitější. Poslouchejte, nechci vám ublížit. Pojďte se mnou a můžeme si promluvit. Vím, že Sheppardovi na vás záleží.“
„Promluvit si? Ale já si nechci promluvit! Chci se odsud jenom dostat!“
„To vám bohužel nedovolím.“
„Jak myslíte.“ušklíbl se a vyrazil proti ní. Uhla a Zuzka, která stála za ním, ho praštila.Ford se rychle otočil a vrátil jí to. Spadla na zem, kde zůstala ležet. To už se zezadu přihnala Mac a kopla ho. V kontrolní místnosti si všimla jeho stylu boje. Byl to typický armádní styl protknutý stylem Wraithským. Oba styly znala dost dobře na to, aby dokázala předvídat jeho kroky. Vyhnula se jeho útoku nohou a vykryla i druhý pokus a kopla ho do hlavy. Spadl na zem a už se nepohnul. Mac se chtěla jít podívat, jak je na tom Zuzana, a tak prošla kolem Forda a vydala se k ní. Aiden se najednou rychle zvedl, vytáhl nůž, přiskočil k Mac zezadu a přiložil jí na krk.
„Pohni se a zemřeš.“zasyčel.
„Dobře.“hlesla. Petersonová se začala probírat.
„Jsi moje pojistka, víš? S tebou se dostanu bránou pryč. Sheppard nedovolí, abych ti ublížil. Tak nedělej žádné hlouposti, ano?“ Mac přikývla. „Tak pohyb!“ Prošli kolem Zuzany, která ve zlomku vteřiny zjistila, co se děje. Počkala, až projdou kolem ní. Potom se postavila a zaklepala Fordovi na rameno. Ohlédl se a první, co mohl vidět byla Zuzanina pěst, praštila ho. Otočilo ho to a v tom momentě byla Mac volná. Využila jeho „rozházenosti“ a pořádně ho nakopla. Obě naráz vytáhly zbraň a vystřelily. Ford padl mrtvý k zemi s dvěma dírami v čele.
„Pořezal vás...kvůli mě, omlouvám se,“upozornila a zároveň se omluvila Zuzana.
„Nic to není.“zkonstatovala, když se podívala na ránu táhnoucí se přes klíční kost a šla k Sáře. Vzala ji do náručí. Sára se k ní přitulila. „Už je to dobrý, broučku.“ Dala jí pusu a oblíkla jí svoji bundu. Na molo přiběhl Sheppard, následovaný Lornem a Georgem.
„Jste v pořádku?“zafuněl.
„Jo.“přikývla. Sheppardův pohled sklouzl na mrtvého Forda. „Promiň, ale měla jsem si vybrat, jestli já nebo on…Myslím,že volba byla jasná.“
„Já vím.“přikývl a objal ji.
„Je mi to líto.“
„Pro nás byl už dávno mrtvý. Pojďte dovnitř . Je tu zima.“

Po smrti Forda se stalo novou prioritou vědců návrat McKaye a Zuzany. Nikdo netvrdil, že to bude rychlé a v pořádku. Popravdě oba McKayové nevěděli, co mají dříve udělat. Podle O´Connera zmáčkl jen pár tlačítek, bohužel si však nepamatoval které. To samé Rodney nevěděl, které zmáčknul jeho vědec. Vypadalo to, že budou muset začít od úplného začátku.
„Podívej, to už jsme zkoušeli,“ povzdechl si jeden Rodney.
„Ty jsi to zkoušel a...nefunguje to!“
„Očividně.“ Oba si zároveň promnuli oči. Jeden se napil kávy a druhý si rozbalil čokoládovou tyčinku.
„Tohle je nemožné...asi tu budeš muset zůstat.“ Druhý McKay vyvalil oči na smějícího se druhého Rodneyho.
„Na to zapomeň, s tebou tu nezůstanu!“
„Tak si radši vybereš Petersonovou?“
„Ccc, z bláta do louže!“
Někdo by se divil, že tihle dva spolu můžou pracovat, ale kolem poledne měli řešení. Neuvěřitelné na tom bylo to, že se můžou vrátit v čase a na místo ze kterého zmizeli. Na tuhle práci byli opravdu oba hrdí.


„Můžu si přisednout, madam?“zeptala se Zuzka další den u snídaně.
„Jistě.“pousmála se Mac.
„Jak je Sáře?“
„Ještě spinká.“
„Můžu mít dotaz?“
„Záleží ohledně čeho.“
„Jak jste se dali se Sheppardem do kupy?“
„Líbil se mi od prvního momentu, co jsem ho viděla.“usmála se Mac. „Původně jsem neměla v plánu si s ním něco začít, ale když mě pozval rande…Jinak jsem volala na Zemi.“
„Proč?“zeptala se nechápavě.
„Chtěla jsem vědět, co je s váma v naší realitě.“
„A co jste zjistila?“
„Věřte mi, že vím, jak se budete teď cítit. V naší realitě jste mrtvá. Důlní neštěstí….Je mi to líto.“
„To je…“ Na víc se Petersonová nezmohla. Pouze zavřela oči, vlastně to čekala. Ne vždy ji mohl zachránit bratr.
„Ale tady jste živá, tak o co jde? Hele, já jsem v každé realitě mrtvá.“
„To je smutné.“odpověděla automaticky. Stále byla u toho, co se tehdy stalo.
„Ani ne.“pokrčila rameny. Chvíli obě mlčely.
„Vždycky jsem chtěla děti. Dvě. Kluka a holku.“ ozvala se najednou zasněně Zuzka.
„Dočkáte se. Jenom moc nespěchejte. Mám ještě jednu dceru, Abigail. Je jí 21. Měla jsem ji v patnácti.“
„No teda.“vyvalila oči Zuzana. Mac se jenom pousmála.
„Přijde mi to zvláštní, máte dceru a tolik riskujete. Nevím, jestli bych to dokázala. Dokonce zastávám názor, že bych si své spolupracovníky měla držet dál od těla,“ přiznala se kapitán.
„Taky jsem si to myslela a podívejte se. Mám přítele a s ním i dítě.“ Na to se Zuzka smutně usmála.
„Taky jsem měla přítele, který byl můj spolupracovník...“
„A,“ zajímalo Mac.
„Nikdy více jsem toho nelitovala. Bojím se od té doby si začít něco s někým, koho vidím každý den.“
„To je mi líto...ale za zkoušku nic nedáte.“ Plukovník mrkla na svou podřízenou. Obě se rozesmály.
„No, třeba někdy v budoucnu...možná brzy v budoucnu...“ Zuzka se odmlčela. Vypadala, jako by přemýšlela nad tím, co řekla.
„Víte, když jsem přišla na Atlantis, nevěřila jsem vlastním očím. Bylo to nejkrásnější místo, které se během pár dní změnilo v něco, kde jsem neustále narážela na McKaye.“ Mac se zasmála. „Myslela jsem, že toho chlapa zabiju.“ Sama se usmála. „Jenže vše se změnilo, když jsme byli zasypáni v jednom dole na nějaké planetě... Nikdy jsem netušila, že se na toho malého, otravného a arogantního doktora můžu spolehnout. Vtipné na tom je, že se v lidech dost mýlím.“ Tím dala najevo, že změnila názor na Mac a že se předtím mýlila. Plukovník kývla, pochopila.

Blížila se pátá odpoledne. Oba McKayové, Petersonová, Mac a John se vydali k tomu podivnému zařízení. Tahle cesta je stála nervy. Zuzana jako obvykle nasadila své vražedné tempo a kupodivu to Mac nevadilo. Obě si povídali, nevnímaly okolí, však kdyby něco, tak mají sebou Johna a Rodneyho s Rodneym. Díky dámám se brzy objevili u antického komplexu. Vědci jim během chvilky oznámili, že je vše připravené.
„Omlouvám se za problémy, které jste tu kvůli nám měli a taky díky,“ začala Zuzka, ale dál se už nedostala. Ne, že by nevěděla, co říct. Slova nemohli vyjádřit to, co měla na srdci. Rodney McKay, který přišel do téhle reality se Zuzanou, si se všemi potřásl rukou. Samotná kapitán si potřásla rukou s místním Rodneym. Johnovi předpisově zasalutovala a nakonec se postavila před Mac. Usmála se na ni, plukovník ji úsměv oplatila. Nakonec se Zuzka rozhodla a Mac objala.
„Hodně štěstí,“ dodali s Rodneym, ještě než zmizeli v bílém světle.

***
Rodney a Zuzana zůstali stát jak přimražení.
„Už zase?“ hlesl vědec, když sledoval vnitřek P-90 majora Lorna.
„Hej, majore, to jsme my,“ ozvala se Petersonová. Lorne si je chvíli prohlížel.
„Ok, co takhle: kde jste byli?“
„Nevíme, ale myslím si, že jste byli uvězněni v tom přístroji,“ vychrlila ze sebe kapitán bez mrknutí oka. Rodney na ni překvapeně koukal.
„Nevěřím vám,“ zase začal Lorne.
„Dobře, majore, byli jsme v jiné realitě a chytali jsme nějakého Adiena Forda.“
„Příště si vymyslete něco originálního. Betu to, že vás věznil ten stroj...Měli bychom už jít, na Atlantis vás čekají.“ Byl čas na odchod, nikdo nic nenamítal.
„Majore,“ Lorne se otočil na hnědovlásku, „jak dlouho jsme byli pryč?“
„Hodinu.“ Takže tady to končilo. Zuzana se usmála na Rodneyho a vzala svůj batoh, který tu zůstal, když byla pryč.
„Kapitáne?“ zavolal na ni McKay. Zastavila se ve dveřích, otočila se na volajícího. Měl v obličeji zvláštní výraz.
„Ano?“
„Proč...“ Petersonová ho přerušila, věděla, co chtěl říct.
„A není to jedno?“ Usmála se na něj, přesně tak, jako když byli zasypáni v dole. Přešla k vědci a vzala ho kolem ramen. Tím ho vybídla k chůzi. Když se rozešel, tak nechala svoji ruku klesnout.
„Co myslíte, že se tam asi děje?“
„Nevím, ale věřím, že se baví mnohem lépe než my,“ zafilozofoval Rodney. Pohlédli na sebe. Zuzce cukali koutky, stejně jako McKayovy. Dlouho se neudrželi a rozesmáli se.

Nebudu zastírat, že jsem se tohoto spojení povídek bál, ale musím uznat, že to bylo velmi kvalitní a pěkně se to četlo

moc pěkný..předčilo to má očekávání

Velmi povedené drobné obavy byly, ale vy jste je dokázaly dokonale rozptýlit.

Vskutku dobré... i když na jeden ráz docela dlouhé (četl jsem to asi tři čtvrtě hodiny - ne v kuse), ale já mám zrovna co říkat, že...
Jinak námět i děj dílu jak z nějakého lepšího dílu Atlantis i když ty technické věci byly odsunuty tak nějak na okraj... ale to je fuk, protože by to bylo zaprvé ještě delší a zadruhé nepodstatné...

Líbilo se mi zpracování postav, vzájemné konfrontace... situace a hlavně i Aiden Ford, který tu sice působil trochu chaoticky a přes tu velkou výhodu neviditelnosti si nebyl schopen najít zbraň či odletět s Jumperem, který řídit dokáže a McKayové to nestihli nijak zablokovat...
To jsou ale jen obvyklé kosmetické vady...

Tak tahle povídka mě naprosto dorazila. A teď to nemyslím v negativním slova smyslu, i když jsem s ní docela bojovala, protože Aiden Ford jako záporák mi neseděl, vzhledem k tomu, že byl vždycky mou oblíbenou postavou. Ale příběh byl pěkný a napínavý.
Možná to bylo způsobené tím, že jsem nečetla předchozí díly, ale někdy jsem se v tom docela ztrácela. A i co se týče dialogů, tak mi někdy přišly chaotické. A taky ty hrubky, pozor na ně
Ale celkově vzato povedená povídka.

Mooony žijééé! Ne, neumřela jsem, ani jsem se neodebrala do věčných lovišť. Jen bylo málo času. Takže je tu pár věcí, které bych měla vyřídit. Takže začínáme

Děku ji všem, co se vyjádřili ke společné povídce. Moc děkuji. Jsem ráda, že se vám líbila. Omlouvám se za hrubky i za chaotické dialogy. Všechno jsem si vzala k srdci a všech názorů si velmi cením.

Další věc, je ža mám novou povídku! Je to jednorátovka. Jiná něž jsem slibovala. Vím, sliby, chyby. Polepším se.
Povídka se jmenuje: Zapomeňte, že jste mě kdy znali.
Hl. postava: Zuzana, Rodney a Lorne
Obsah: Proč vysvětlovat...jen snad, že povídka pokračuje po poslední povídce- Honey, I´m at home! ...tedy časově. Jinak, nechci kazit překvapení. Možná prozradím, že nám Zuzana poněkud potemní. To je vše. Stejně byste to asi z vysvětlování nepochopili .

Tak nakonec přeji příjemné počtení a omluvte chyby .

Zapomeňte, že jste mě kdy znali

„Nechtě mně na pokoji!“ křik ženy se rozléhal po místnosti. Snažila se osvobodit, ale byla připoutaná k posteli. Škubla sebou, avšak k ničemu to nevedlo.

„Propusťte mě, nechte mě jít!“ Hlavou praštila do bílého polštáře, hnědé dlouhé vlasy se rozprostřely po bílém prostěradle. Žena se prohnula a trhla sebou, ještě více si rozdrásala už tak zničená zápěstí.
„Nechápete to! Oni přicházejí!“ Rozplakala se.
„Nechte mě jít, prosím!“ Stále sebou mlela, postel trochu poskočila. Na bílém nemocničním povlečení se objevila její krev. Zápěstí krvácela. Pravděpodobně nevnímala nic kolem sebe.


Rodney McKay sledoval celé představení. Viděl do izolační místnosti velkým sklem z pozorovací místnosti. Nejradši by něco udělal, možná odešel, ale on nemohl. Nemohl a nechtěl dotrhnout oči od té strašné podívané. Stále nevěřil tomu, že se žena dole zbláznila. Vypadala tak normálně. Vždycky vypadla v pořádku, možná to byl ten problém. Na malou chvíli zatoužil jít dolů. Jenže to nemělo smysl, neslyšela by ho. Kolikrát to už zkoušel a vždy marně. Takže nakonec se některé věci staly skutečností. Zuzana Petersonová byla prohlášená za blázna.


„Oni přicházejí...nechte mě být! Ještě tomu můžu zabránit! Prosím...prosím,“ znovu se ženin obličej zkřivil do bolestivé grimasy. Po tvářích jí tekly slzy. Zelené oči měla vytřeštěné do stropu. Snažila se povolit ruce. Všechno to přemlouvání bylo marné, nikdo ji neposlouchal a neslyšel. Zůstala sama. Znovu udeřila hlavou do polštáře.


Doktor uznal, že je konec. Možná by se mohl věnovat lepší práci. Vstal z židle. Pomalím krokem přešel k silnému sklu. Možná se jen chtěl přesvědčit, že je vše dole tak, jak má být. Zakázal si to, nechtěl se na ni dívat víc než to bylo nutné, avšak zůstal tam ještě pět minut. Nakonec opravdu věnoval poslední pohled Zuzaně. Pevně semkl čelisti a na chvíli zavřel oči.


Zuzana otevřela víčka. Nechápala, co se stalo. Ruce ji nesnesitelně pálily, silná bolest hlavy ustoupila. Chtělo se jí zvracet. Unaveně se rozhlédla po místě, kde se nacházela.

„Hej! Je tu někdo?“ zavolala. Nedokázala pochopit, co dělá v izolační místnosti.
„Pusťte mě!“ zavolala, avšak měla silný pocit, že se minula účinkem. Pohlédla nahoru, vždycky tam někdo býval, dokonce i ona párkrát tam stála a sledovala ty pod sebou. Někdo tam musel být. Ani tentokrát se nemýlila.
„Rodney?!“ snažila se upoutat vědcovu pozornost.
„Rodney! Slyšíš mě?“ zaznělo to spíše hystericky, to neměla v plánu, jenže bolest hlavy se vracela. Ona s ní nedokázala bojovat. Neustále se vše vracelo, všechny ty podivné obrazy. Ještě jednou se rychle podívala nahoru. Viděla ho, viděla Rodneyho, který se snažil promáčknout sklem. Neslyšela co říkal, avšak tušila to. Nemusela odezírat z jeho rtů. Další slzy si našly cestu ze zelených očí.

„Rodney, se tu děje?“ zachroptěla. Skousla si už tak poničené rty. Pod bílými zuby se objevila krev. Poslední co si pamatovala bylo, že viděla McKaye, jak mluví do vysílačky. Sledovala ho a...pak znovu přišla temnota.

Žena na posteli zakřičela a prohnula se. Její oči byly tak prázdné. Jako by z nich vymizel všechen život. Signalizovaly jediné, znovu byla jinde. Mimo chápání všech, kteří zde žili.

„Přichází! Oni přicházejní...nedokážete se jim ubránit. Přijdou a obklopí vás...temnota si vás najde!“ znovu ty hrozby, které nedávali smysl. Dost promarněných slov, spousta bolesti a smutku. Tohle nebylo zapotřebí.


***
Před třemi dny...

„Lorne, no tak, slíbil jsi to!“ šťouchla do svého nařízeného drobná žena. Muž se pouze zasmál a její výpad jí vrátil.
„Slíbil, neslíbil, tu noční službu si za tebe nevezmu.“
„Ale no tak, prosím!“ zaškemrala. Její tvář svědčila o andělské nevině. Jemně se usmívala a snažila se majorovi upravit vestu. „Já jsem s tím počítala, chtěla jsem si večer odpočinout a...“ mumlala a dál pracovala na zapnutí a upravení všech potřebných popruhů na vestě. Lorne zavřel oči, pomyslel si něco o ženských.
„Zuzano Petersonová,“ zavelel. Kapitán rychle odskočila a stále se nevinně tvářila. „Pokud jste dokontrolovala moji výzbroj, tak očekávám, že to samé uděláte se svojí. Pak se se mnou vydáte k bráně na naplánovanou misi,“ Zuzana se zatvářila nadmíru zklamaně, „jakmile ji dokončíte a vy se vrátíte k rozpisu služeb, tak tam uděláte malé úpravy.“ Kapitán s zářícíma očima sledovala svého nadřízeného. „Ale přísahám!“ Evan začal pouštět hrůzu, což mu při jeho stálém úsměvu a optimismu šlo docela špatně. „Že je to naposledy!“ Už se chtěl otočit, když mu Zuzka skočila kolem krku.
„Díky!“ zašeptala.
„Hm, máš za co...mimochodem, já jsem si taky ten večer chtěl odpočinout.“
„Přijdu ti udělat masáž!“ Zuzana opět odhalila své bílé zuby a poplácala Lorna po rameni.
„To zní dobře...“ Chodby starého antického města se naplnily smíchem, který nebral konce.


O pár minut později se tým majora Lorna s kapitánem Petersonovou, místo vědce, vydal na plánovanou misi. Měli ji prozkoumat a co nejdříve se vrátit. Naprosto běžná věc, kterou dělali několikrát během měsíce a někdy i týdne. Tyhle mise byly jejich práce, pro kterou opustili rodiny a přátele. Letěli přes celou galaxii, aby zde našli novou rodinu.

Lorne zrovna utrhl nějakou kytku a orvával z ní veškeré lístečky. Zuzana se snažila dorozumět s místním vesničanem, který ji nerozuměl ani slovo a zbylí dva mariňáci hlídali okolí. Všechno bylo v pořádku, dokud vesničan nevsáhl na kapitána ruku. Dotkl se jejího čela. V tom samém okamžiku jak kapitán, tak vesničan začali křičet. Žena se chytla za hlavu a vjela si do vlasů. Muž, který ji ´napadl´ klesl k zemi. Během chvilky se jeho tělo rozpadlo na prach.

„Zuzano?“ zatřásl s ženou Lorne, nevnímala ho. Zelené oči apaticky a strnule hleděly před sebe. „Kapitáne Petersonová?“ Zoufalí major ji dal facku. Zuzanin stav se nezměnil.
„Pane,“ vyžádal si pozornost velícího jeden z mariňáků, „měli bychom se vrátit, tady ji nedokážeme pomoci.“ Lorne kývnul. Rozdal nezbytné rozkazy zahrnující sesbírání prachu bývalého vesničana a pak vzal kapitána do náruče. Celý tým se svižným tempem vydal k bráně. Zuzana omdlela.


Kapitán Petersonová otevřela oči na izolaci. Podle struktury místnosti byla na Atlantis. Nepamatovala si, jak se sem dostala, nebo co se stalo. Měla všechno jako tmu. Posadila se za stůl. Čekala na někoho, kdo by jí řekl, proč je tu. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Doktorka Weirová přišla.
„CO se stalo?“ vyhrkla okamžitě Zuzana a postavila se.
„Uklidněte se kapitáne, podle majora Lorna jste prodělala nějaký záchvat. Stalo se to po té, co se vás nějaký vesničan dotkl.“ Zuzana zakroutila hlavou a ustoupila krok od doktorky. To nemohla být pravda.
„Nechápu, co se tu děje. Nepamatuji si, že bych někam s Lornem šla!“ její hlas nabýval na intenzitě, jako by se snažila něco překřičet.
„Nemusíte křičet, slyším vás dobře. Jste v bezpečí, mezi přáteli.“ Liz s úsměvem udělal krok k Zuzce.
„Vy mě nechápete, doktorko,“ couvla, „něco se tu děje.“
„Chápu vás a rozhodně...“ další váhavý krok.
„Přitaňte se přibližovat!“ kapitán odběhla do jednoho z rohů. Světlo jí připadalo tak ostré a ty hlasy nešly umlčet.
„Kapitáne, jede nám o vaše dobro, uklidněte se...“ Weirová se snažila situaci nějak urovnat. Nakonec to byla sama Zuzana.
Kapitán vstala ze země a došla ke stolu, za který se posadila. Její oči hleděly strnule do dály.
„Možná se ze mě máte za blázna, ale vím, co se děje. Oni přicházejí, silnější něž kdy dříve a mi se jim nedokážeme ubránit.“ Zuzana se snažila Elizabeth nějak přesvědčit.
„Nejste ve své kůži, odpočiňte si.“ Weirová se chystala k odchodu.
„Poslouchejte mě!“ praštila pěstí do stolu, chtěla jen upoutat pozornost, „musíme to zastavit, dokud je čas!“
„Teď mě poslouchejte vy, kapitáne,“ Liz byla velmi naštvaná, „ochranka vás odvede...“ V tuto chvíli větu nedokončila Petersonová se chytla za hlavu. Převrátila stůl i židli, křičela.


Před dvěma dny...

„Jak je na tom?“ vešel do pozorovací místnosti doktor McKay s majorem Lornem.
„Nic moc, dali jsme jí sedativa,“ řekl muž se skotským přízvukem.
„Stále nemůžeme přijít na to, co jí je.“ Doktor názorně ukázal Zuzanin obraz na monitoru, byl to pohled na její mozek.
„Jako by měla některá centra rušená. Něco jí pravděpodobně brání být tím, kým je. Myslíme si, že po delší době by mohlo dojít k úplné ztrátě osobnosti, paměti a narušení CSN.“ Major zalapal po dechu. Nechápal, co se tu stalo. Nejradši by do něčeho kopnul. Doktor McKay vypadal, jako by ho Carsonova slova minula. Pozorně sledoval ženu dole v místnosti.


Zuzana seděla na zemi zhruba uprostřed stěn. Měla na sobě bílé oblečení, jako mívali všichni pacienti. Vlasy trčely na všechny strany. Podle zvuků, které byli nahrávány, stejně jako její pohyb, to vypadalo, jako by si pro sebe něco mumlala. Snažila se nějakou dobu nadzvednout. Kaž se jí to podařilo, tak jí ruce vypověděly službu a ona se vrátila do původní polohy. Omámeně, což naznačovalo sedativa, hleděla před sebe. Kruhy pod očima vypovídaly o probděné noci. Bledá pleť byla v kontrastu s tmavě šedými stěnami.

Z ničeho nic plná síly kapitán vyskočila na nohy. Začala se motat, všechno ustála. Její hlas zněl, jako by s někým v místnosti mluvila, avšak byla tam sama. Všechno zakončila útěkem do rohu, kde se snažila prodrat do stěny. Dokonce si i trošku ublížila.


Doktor McKay, který celé představení sledoval, nedokázal uvěřit tomu, co viděl. V jejích očích byl strach a prosba o pomoc, ale její hlas a chování se tomu vymykaly. Rodney nedokázal uhnout pohledem. Tolik toužil po tom jít za ní, ale věděl, že by mu to nedovolili. Mohla by mu ublížit.
„...pokud to bude takhle dál pokračovat, tak ji musíme připoutat. Mohla by si ublížit...“ tohle byli první slova od Rodneyho příchodu, která zaznamenal.
„Víte co jí je?“ zeptal se McKay, i když odpověď dávno znal.
„Ne, nevíme, co to je. Jedním jsme si jisti. Pokud ta věc, nemoc, nebo co to je, ji bude i nadále potlačovat její osobnost, tak poškození mozku by mohlo být trvalé...“
Lorne zbledl: „To znamená, že by si nic nepamatovala? Nás? To co se stalo?“
„Nic,“ potvrdil Carson, „děláme všechno pro to, abychom ji pomohli.“
„Ale to nestačí!“ zakřičel McKay. Odešel.
„Děláme všechno, přes časy, avšak nikam to nevede.“ Lorne kývl. Neměl chuť nic říkat. Ze všeho mu bylo zle. Rodney měl pravdu a on si to nechtěl připustit. Ztráceli ji, pomalu, ale jistě.


K večeru museli Zuzanu připoutat k posteli. Byla nebezpečná jak sama sobě, tak i celému lékařskému personálu. Sedativa vůbec nezabírala, ani dvojité dávky. I když jí omráčili, tak se během chvíle probrala. Neustále mluvila o nějaké hrozbě, která se blíží. Snažila se osvobodit, avšak marně. V tomto stavu zůstala den a půl.

***
„Rodney,“ promlouval doktor s skotským přízvukem, „tvrdíš, že se probrala?“ Vědec, jak bývalo u něj zvykem, protočil oči.
„Ano a dokonce na mě mluvila. Klidně si prohlídni záznam.“ Rozhodil rukama. Nechápal, jak mu nemůže věřit. Naštvaně si stoupnul ke sklu. Chtěl jít konečně něco dělat, jenže oni ho teď tady drželi.

Doktor Beckett si prohlížel to, co mu pověděl jeho přítel. Nechápal to, vlastně nechápal nic. Podle výsledků by toho neměla být schopná, ba dokonce by si už neměla pamatovat kdo je a kdo je vůbec McKay. Nejnovější snímky to potvrzovaly. Po dlouhé době si doktor přiznal, že je v koncích.


„Smím jít dolů?“ prohodil major Lorne, který teprve teď dorazil. Slyšel McKayovo hlášení. Rychle se snažil nějak uvolnit ze služby. Jenže, když dorazil, tak ho zde čekalo zklamání. Zuzana byla stále dole a připoutaná. Sice ležela klidně, to bylo to zvláštní, ale vypadala stále stejně. Strnulý pohled, jako by se nacházela někde jinde. Možná to byl trest, to nevěděl, avšak toužil jít dolů. Rozloučit se, dokud to ještě jde.

Doktor Beckett viděl odhodlání v majorově obličeji, dokonce i Rodney toužil jít dolů. Chtěl jim to zakázat. Možná mohl jednoduše říct, že je neuslyší. Ale poslouchali by ho? Ne, na to měli oba svou hlavu. Nakonec jim kývnul. Stejně by tam šli, i kdyby neměli jeho povolení.

Oba muži se vrhli k východu. Ve dveřích se srazili, ale nějakým záhadným způsobem jimi prošli. Situace by byla vtipná, pokud by se však nejednalo o tak naléhavou věc.


Na izolaci došli zároveň. Mlčeli, báli se narušit ticho, které zde panovalo. Kromě kapitána byli sami v místnosti. Žena stále strnule ležela na posteli. Zelené oči byly jakoby bez života. Veselý plamínek se z nich vytratil a podle dlouhodobé předpovědi navždy.

Rodney ihned přešel k Zuzce. Usmál se na ni. Jako by se minul účinkem. Stále ležela a sledovala něco jiného. Hnědé vlasy byly rozhozeny po bílém polštáři, byly v kontrastu s povlečením i s jejím obličejem.Tmavé kruhy pod očima se k ní vůbec nehodily. Doktor ji chytil za ruku tak, aby to nebylo vidět na kameře. Lorne si toho však všimnul. Usmál se na vědce a přešel z druhé strany.

McKay si všiml několika kapek krve na prostěradle. Smutným pohledem přejel její zápěstí. Měla je tak rozedrané, i když by si neměla ublížit, nějak to dokázala. Nebyl na to pěkný pohled. Vlastně se nerad díval na jakákoliv zranění. Vědcovy oči pokračovaly na obhlídce zápěstí, když si uvědomil, že něco není v pořádku...pouta byla přetržená! Vyděsil se. Nechápal jak to dokázala. Chtěl někoho zavolat, avšak během chvilky si to rozmyslel. Na břicho mu mířila majorova beretta, která už nepatřila do jeho vlastnictví. Rodney polkl. Pohlédl se strachem na Lorneho. V jeho tváři mohl číst překvapení, které nebralo konce.

Kapitán naznačila majorovi, aby přešel k Rodneymu a po cestě byl tak laskav a rozvázal jí nohy. Poslechl, měla v ruce zbraň. Další část spočívala k přejití ke dveřím, dále trojice pokračovala do řídící místnosti. Za celou dobu Zuzana neprohodila jediné slovo, ale obou mužům bylo jasné, kam chce. Jako by všechno věděli od začátku a přitom to nebyl jejich nápad. S rukama nad hlavou, chtě nechtě, šli před hlavní beretty.


Jejich cesta byla ztížena lidmi. Carson si jejího odchodu všiml a okamžitě informoval ochranku. Vojáci se jim snažili zabránit v průchodu, ale představa, že Zuzana stihne dříve vystřelit, je nikterak nepotěšila. Nezbývalo jim nic jiného, než skupinku sledovat.
„Zadejte adresu té planety!“ zakřičela kapitán. Její hlas zněl bez jediné emoce, bez jediného strachu, avšak nikdo neposlechl. „Udělejte, co říkám, nebo budete Lorna sklízet smetákem!“ Na důkaz svých slov ukradla majorovi z vesty granát. Tím naznačila, že se nehodlá opakovat.
„Zadejte ji,“ vydala rozkaz Weirová. jediná možnost, jak zachránit jednoho velícího a nejlepšího vědce.
„Žádný podfuk, jinak to schytá McKay, který mě bude následovat.“ Zářivě se usmála do vyděšeného obličeje vědce. Zbraní mu naznačila, aby si stoupnul před ní a pomalu přešla k bráně. Nenechala nic náhodě. Jakmile se brána otevřela, tak jí prošla i s ubohým vědcem.


„K sakru!“ zakřičel Rodney na druhé straně. Objevili se na zasněžené planetě. Mohlo tu být tak metr toho hnusného, studeného a bílého...sněhu. „Měla tu být zelená!“ zaječel na Zuzanu. Začali se mu klepat zuby. V duchu myslel na horkou kávu a sprchu. Bude rád, když odsud vyvázne jen ze zápalem plic.

Petersonová ho však nevnímala. Beretta ji vyklouzla z prstů a s třeskem dopadla na kamenný podstavec. Při nárazu vystřelila někam do neurčila. Zuzana zavřela oči, dala ruce od těla dlaněmi k nebi a roztáhla prsty. Mírně zaklonila hlavu. Hnědé vlasy jí nadzvedával vítr. Bosýma nohama vkročila do sněhu. Probořila se, během chviličky měla nemocniční oblečení promočené. Nevnímala chlad, necítila, jak ji křehnou nohy. Šla sebejistě za nějakým cílem. Za ní se vytvářela brázda. Tam kde vkročila její noha se postupně objevovala zelená půda. Sníh pomalu roztával. Voda se odpařovala. Celkově se oteplilo. Vítr nebyl ostrý a řezavý, byl mírný a teplý. Rodney přestal drkotat zuby. Se zájmem se vydal za kapitánem. Možná bude potřebovat jeho pomoc. Vzal berettu ze země a následoval ji po travnaté louce, která se tu mezitím vytvořila. Okolo něj stoupaly oblaka páry.

„Zuzano?“ zavolal za ní. Ani se neotočila a dále pokračovala ve své cestě. Rodneymu připadala děsivá. Takovou ji neznal. Naháněla strach. Ne ten, co normálně dokázala komukoliv nahnat...tenhle byl jiný, děsivější. S takovouhle osobou by Rodney nechtěl zůstat v jedné místnosti, přesto ji následoval. Možná ho hnal strach, možná to byla jen zvědavost, sám nevěděl.

Kapitán pokračovala ve své cestě na jedno konkrétní místo. Zastavila se. To samé udělal i Rodney v úctyhodné vzdálenosti. Pozvedla hlavu k nebi. Řasy zakmitaly a oči se do široka otevřely. Natažené ruce dlaněmi nahoru lehce pokrčila. Chvíli stála v klidu. Pak se stalo něco, na co Rodney nikdy nezapomene. Zuzana prudce ruce natáhla na úrovni ramen a rychlým pohybem otočila dlaně dolů. Na tváři se jí objevila bolestivá grimasa. Hlava jí padla na prsa. V tuto chvíli se zvedl vítr, sníh, staré listí a i kusy hlíny. Kolem kapitána se vytvořil podivný vír. V širém okolí se všechen sníh v okamžiku vypařil, ze země stoupaly jen obláčky páry. Jenže tímto celé představení neskočilo.

Celý vír se rozprskl. Na přihlížejícím muži skončila hlína, listí i sníh. Stejně jako na všem okolo. Tam kde před chvíli Zuzana stála byla mírná prohlubeň. Kapitán v ní klečela a držela se za hlavu. Před ní leželo tělo postaršího muže. Prvně si Rodney myslel, že je to prach, ale později jako by se celý muž formoval. Brzy poznal obrysy lidské tváře, oblečení a dokonce i dýchal. Doktor nevěřil svým očím. Chtěl se jít podívat, ale další Zuzanin pohyb ho zarazil. Vyndala si ruce z vlasů a dotkla se mužova čela. Slyšel její slova, ale nedávala mu smysl. Mezi čelem neznámého a ruky kapitána se objevovalo ostré světlo, které sílilo na intenzitě. Ve chvíli, kdy Zuzana domluvila světlo se rozšířilo a jaká si tlaková vlna srazila na zem klečící ženu i nezvaného pozorovatele.

Když se McKay konečně postavil a vzpamatoval z otřesu, pohlédl směrem, kde před chvílí viděl něco, co mu nedávalo smysl. Jeho oči našly ženskou postavu v zářivě bílém oblečení, která ležela na zádech a měla pokrčené nohy, podle všeho byla v bezvědomí. Neznámý muž se pomalu škrábal na nohy. Vědec vstal a namířil berettou na neznámého. Muž se zarazil.

Muž naznačil, ať na něj přestane mířit. Rodney se uchechtl. Neviděl jediný důvod proč to nedělat.
„Vypadni od ní.“ Vesničan kývl a s drobným úsměvem udělal pár kroků nazpět. Vědec rychlým krokem přešel k bezvládnému tělu kapitána. Byla v pořádku, avšak její tělo bylo ledové. „Co jí je?“ vyštěkl. Muž zakroutil hlavou. „Dělej, nebo tě zastřelím!“ zařval. Neměl na něj jedinou náladu.
„Tohle byl způsob komunikace naší rasy.“ Rodney vyděšeně pohlédl na muže. Jeho hlas slyšel, ale neviděl, že by se otevírala ústa. „Můžeme s vámi mluvit pomocí myšlenek, slova neovládáme.“
„To je hezké, ale co jí je?“ řekl o něco smířlivějším tónem doktor.
„Bude v pořádku. Nabídl jsme jí možnost pohlédnout do naší kultury a vědění. Souhlasila. Tohle byla její volba.“
„Tahle volba ji málem zabila!“
„To nepopírám, ale mohla zabít i mě. Pokud by se nevrátila, tak zemřu a tahle planeta spolu se mnou.“
„Cože?“ podivil se doktor. Na jeho tváři se objevil údiv.
„Jsem Ochránce. Celá tahle planeta byla spojena se mnou, stejně jako jsem já s ní. Pokud moje vědomí odešlo, planeta umírala. Mezitím ona,“ jeho ruka ukázala na ženu u Rodneyhu nohou, „slyšela nářek planety a všeho živého na ní.“
„Ale...?“
„V její DNA je něco, co mi zabránilo plnému spojení. Zpětná vazba zničila mé tělo, ale mé myšlenky si ho dokázaly utvořit... Jsem jeden z nepodařených pokusů. Jsem monstrum, které vytvořili Wraithové společně s Antiky...“
„Ale...“ Rodney stále nechápal. Nevěděl, co si má myslet. Muž se otočil, zřejmě si myslel, že skončil.
„Stůj!“ snažil se ho zastavit McKay.
„Zastav se, nebo budu střílet.“ Vesničan pokračoval dál. Rodney vystřelil. Nezasáhl. Kulka polétla tělem neznámého a pokračovala dál ve své cestě. McKay zůstal na místě jako přimražen.


Zuzana začala přicházet k sobě. Trhla sebou na hliněné zemi. Začala dávivě kašlat. Ten zvuk Rodney vytrhl z apatie a sněžil se ji podepřít. Pomohl kapitánovi do sedu. Unavená žena padla bokem do jeho náručí. Sotva se s jeho pomocí udržela v sedu. Oči se jí zavíraly. Unaveně pohlédla na Rodneyho. Její pohled vypadal vyděšeně, jako by si nepamatovala, kdo je. Vědec si vzpomněl na Beckettova slova. Takže byla to pravda, její osobnost byla potlačena. Se slzami v očích ji lépe podepřel, aby se pohodlněji opřela. Nastalo dlouhé a tíživé ticho, které pro McKaye znamenaly neustále běžící myšlenky.
„...tebe...“ promluvila opatrně Zuzana. V očích byla stále ta prázdnota. Vykřičený hlas nezněl zrovna dobře. Kapitán se zamračila. „Co se stalo...Rodney?“ McKay polkl, nevěděl kde začít.
„Já...nevím kde začít.“
„Hm...“ odfrkla si. Tohle nebylo jejím zvykem. „Možná tím jak jsem se sem dostala.“ Unaveně si o něj opřela hlavu.
„Časem, až na Atlantis.“ Na tohle jen kývla. Neměla sílu se hádat. Nemělo to cenu. Rodney se usmál, takže byla tu. Díky bohu se Carson mýlil. Byla stejná jako dřív. Jenže tohle nevěděl s jistotou.
Zuzana sama cítila uvnitř prázdnotu a změnu. Důvěra v přátele zmizela, místo toho ji naplnil strach. Cítila v sobě zmatek, nastala změna, která nebude dobrá jak pro ni, tak pro nikoho...

Jinak, tož je tu možnost hlasování všech vašich oblíbených povídek (nebo těch, které považujete za nejlepší...třeba a to si doplňte ). Takže neváhejte a podívejte se na nominaci v povídkách. Můžete nominovat až tři povídky do různých kategorií! Neváhejte a nominujte, ty které se vám líbí...Jen na to upozorňuji, aby byly nějaké nominace.

perfektni povidka, kterou sem precetla jednim dechem
Nemuzu se dockat dalsi

tak tahle povídka mě zaujala už po několika málo řádcích a nemýlil jsem se v ní Úžasné

wow..tak to je moc luxusní povídka....

Pěkné, moc pěkné...nějak nevím, co k tomu napsat, abych se pořád neopakovala.
A prej Lornea uklízet smetákem. Chudák