SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Mám tu pro vás poslední díl. Krátká část, která vám vysvětlí jak to bylo dál. Co se změnilo a co ne, jak se se vším vyrovnal Rodney... Nevím, jestli bych více měla přidávat. Snad jen, že děkuji všem těm, kteří mi poslali své komentáře, kteří mi pomáhali s korekcí...Díky

Pěkné počtení

Earman: Díky, díky, doktora je opravdu škoda, ale jiné východisko nebylo...dlouho nebudeš muset čekat
Dark Angel: Díky! No, tím že ji nezabiju bych si tak jistá nebyla nebyla by první hlaví postava, co to nepřežila ...

Kapitola č. 9: Všichni potřebujeme čas...
Město Atlantis se houpalo na oceánu. Modrá hladina se táhla do nekonečna, někde v dálce určitě byla pevnina. Mořské řasy a rybky plavaly těsně pod hladinou. Slunce již dávno zapadlo, odcupitalo na druhou stranu planety. Ze severu přišla dešťová mračna. Černé nacucané mraky se táhly po obloze a jako by se na chvíli zastavily.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Bylo jemné a vystrašené, jako by se dotyčný bál více přitlačit. V místnosti zněla překrásná hudba. Tichý smích hlásal, že tu majitel není sám. Klepání se ozvalo znova, tentokrát hlasitěji. Majitelka pokoje pohlédla na svého společníka.
„Myslím, Evane, že příště bys to měl donést v čas,“ zasmála se zvonivě. V rukou měla jeho hlášení. Major Lorne se lišácky zatvářil.
„Náhodou mám zpoždění jen dva týdny!“ pochlubil se.
„Ano, to je pravda, alespoň to nemusím z tebe tahat měsíc...“ zasmála se žena.
„Někdo klepe, další provinilec, co nedonesl včas hlášení,“ podotknul Lorne.
Pravděpodobně měl pravdu. Žena přešla ke dveřím a mile se na majora usmála. Ten ji následoval a posléze vyšel ven. Přišlo mu to zvláštní, že se důvěrně přátelí se svou podřízenou, ale nedělal si z toho hlavu. Každý potřebuje přátele a oni si rozuměli.
Samozřejmě dostal od Shepparda kázání typu: „Je nižší šarže a víc jak přátelství se rovná vojenský soud.“ Bylo mu to jedno, jsou přátelé a nikdy to nesmí být jinak. S úsměvem se vydal do svého pokoje. Dnes byl krásný den.

Žena stála ve dveřích a sledovala muže před sebou. Ani jeden nepromluvil, vlastně spolu pořádně nemluvili více jak měsíc, od doby, kdy se vrátili na Atlantis. Kývla na něj ať jde dál. Poslechl, za jeho zády se zavřely dveře.
„Nesu hlášení,“ prohlásil potichu doktor McKay. Bál se, že by mohl všechno zkazit, teda pokud se něco ještě dalo.
Usmála se na něho: „Jako vždy přesný.“

„Zuzano, já...“ začal zmateně McKay, ale hned ztichl, nevěděl jak pokračovat.
„Rodney, jsou věci, které nesmažeme, nikdy,“ promluvila. Vědcova ramena poklesla. Zuzka si poupravila sluneční brýle.
„Přesto se můžeme snažit o jejich nápravu...tím chci říct, Rodney, že je mi líto, co se stalo, že jsme neměli možnost si pořádně promluvit, říct si to, co bychom chtěli,“ koutky ji cukly, přesto se neusmála.
Vědec kývl: „Tohle mi nikdy nešlo a nikdy nepůjde...“ zasmál se, „porušil jsem přímý rozkaz, i když jsem vědec, křičel na tebe a dělal uraženého. Jak tohle můžu napravit?“ Zuzka přešla blíže k němu. První dešťové kapky začaly dopadat na balkón a okna.

„Porušil jsi rozkaz a zachránil jsi mi život, ty nemáš co napravovat,“ usmála se smutně Zuzka.
„Potřebujeme čas na to, abychom si to všechno ujasnili.“ Obdařila ho dalším úsměvem.
„Myslíš?“ zeptal se jí. Neodpověděla. Místo toho k němu přišla a pevně ho objala. Věděla, že tomu porozumí lépe, než slovům. Věřila, že tohle jí pomůže některé věci ujasnit, vysvětlit...

Rodney se usmál a vyšel ze dveří. Nakonec to setkání, kterého se obával, dopadlo dobře. Hlášení dal včas, promluvil si se Zuzkou a celkově se mu dnes dařilo. Vzpomněl si na to, jak ho objala. Usmál se pro sebe a poskočil. Možná, že ne všechno bylo tak ztraceno, jak si původně myslel. Možná se jejich přátelství vrátí do normálních kolejí, ale Zuzana měla pravdu, potřebovali čas.


Kapitán Zuzana Petersonová si poupravila sluneční brýle a rozsvítila světla. Venku byla tma, stejně jako v ubikaci, v takovém světle by nikdo nemohl číst. Zuzka odložila Rodneyho hlášení a zaposlouchala do bubnovaní vody o okenní tabule. Rozhodovala, co udělá dál.

Na Atlantis už byla více jak měsíc zpátky. Oči se jí zhojily. Nenastalo nějaké zhoršení, spíše se jí zlepšily. Musela však nosit sluneční brýle, kvůli světlu, které ji stále dráždilo oči. Podle doktora Becketta je bude nosit ještě dlouho. Vyrovnala se s tím rychle. Našla si tu další přátele, konečně začala žít. Přesto tenhle den byl pro ni významný. Pochopila, že i když na sebe s Rodneym křičeli, tak jejich přátelství nikdy nezmizelo úplně.

Zuzana se usmála a přešla ke dveřím na balkón. Bylo to šílené, ale teď to vypadalo jako dobrý nápad. Vyšla ven a nechala , aby jí déšť omýval obličej. Bylo to příjemné a měla dobrou náladu. Nevěděla proč, ale rozesmála se na celé kolo...

Konec

Snad se vám povídka líbila. I když tahle skončila, tak vám můžu slíbit, že setu brzy objeví další.

Tak super zakončení, nebylo zbytečně dlouhé a vysvětlilo vše potřebné

nelze než souhlasit...parádní zakončení, a myslím že nic nezůstalo nevyjasněný byl to mooooc pěkný

Tak som opäť po dlhej dobe späť a tu toho pribudlo tak veľa Zatiaľ som si stihla dočítať len Zažni, dokud ješte žije! a musím ťa opäť pochváliť. Ďalšia krásna napínavá poviedka.
Postava Lenki sa mi veľmi páčila. Prišla mi sympatická a tiež sa mi páčilo ako si spolu s Rodneym rozumeli. Napr. to sézam otvor sa, bolo veľmi milé
Páči sa mi spôsob ako vždy všetko dopodrobna opisuješ. To s tými lianami bol skvelý nápad a vyhodiť časť Atlantis do vzduchu - proste sa mi to veľmi páčilo.
Z Carsona si spravila hrdinu - to bolo krásne predstaviť si ako Lenke dal vzduch a potom tá pusa, aby ju umlčal
Mooony, toto je proste ďalšia poviedka z tvojej skvelej tvorby. Vždy si veľmi rada čítam tvoje poviedky a už sa teším kedy si nájdem čas a prečítam si aj V temnotě.

Všem děkuji za komentáře. Jsem za ně ráda, jeden z dalších pohonů, který mě nutí psát další povídky. Zizi samozřejmě děkuji, za komentář nevím, co říct, snad jen díky .

Mám tu pro vás další povídku. Mám teprve jen dvě kapitolky, části...ale doufám, že se jí dostane úspěchu, který našla u mě .
Jmenuje se: Honey, I´m at home! Hlavní postavou je Zuzana Petersonová, jako u předchozích povídek: Uvězněni a V temnotě.
Snažila jsem se, aby tenhle děj byl poněkud odlehčený, protože zápletku, kterou jsem zvolila, může být jedině úsměvná. Samozřejmě je téma depresivní pro postavy povídky, nikoliv pro nás. Doufám, že vám vykouzlím na tváři úsměv, stejně jako vás donutím litovat Zuzanu. Život pro ni je jen samé utrpení, kterým se proplétá.
Nechci vám prozradit děj, protože bych prozradila celou povídku, stejně jako náznaky by vám zkazili překvapení.
Chtěla bych poděkovat Leji, která mě pomohla některé scény dovést k dokonalosti a vymyslet jak hororové to bude pro postavu Zuzany a Rodneyho.
Doufám, že omluvíte chyby v textu, opravovala jsem to sama a tak snad budete mít pochopení.
Přeji už jen příjemné počtení.

Honey, I´m at home!

1.kapitola: Dovolená?
„Moje nohy!“ postěžoval si McKay.
„Jdeme teprve pět minut,“ oznámil mu major Lorne.
„To sice ano, ale vy jste trénovaný voják, majore,“ připomínal doktor.
„To jsem, ale oba by jsme si měli pohnout, jestli chceme dohnat kapitána...Zuzano, zpomal trochu!“ Oslovená se zastavila a ohlédla. Byla dobrých deset metrů před dvojicí mužů.
„Pohněte vy dva!“ vrátila jim to. Tohle nebyla běžná mise. Major Lorne a kapitán Petersonová doprovázeli doktora McKaye k nějakému zařízení za městečkem. Rodney využil svých několik dní volna, aby ho prozkoumal a bohužel doprovod padl na jediné dva volné vojáky. Zuzce to nevadilo, alespoň se protáhne, ale to neznamenalo, že půjdou jako šneci!

Zadýchaní muži ji dohnali.
„S takovou tam budeme za chvíli,“ postěžoval si Rodney.
„O to více času budete mít na výzkum,“ zachechtala se zlomyslně Zuzka.
„Ano, mami,“ rýpl si Rodney.
„Ale tak, kapitáne! Užívejte si lesa a zpěvu ptáčků,“ snažil se ji přimět k pomalejšímu tempu Lorne. Petersonová si oba prohlédla.
„Proč má takový pocit, že jste se proti mě spikli?“
„Stejně se těšíte na trh ve městě!“ obvinil ji křivě Rodney.
„Nikdy,“ odpověděla pohotově Zuzka, přesto cítila jak se jí do tváří žene horkost. Rychle se otočila a vydala se směrem k městu.

Nikdo z nich tu nebyl poprvé. Už jednou byli zkoumat toto zařízení. Rodney s tím trošku pohnul, ale nikdy nedostal povolení na to, aby ho prozkoumal s více vědci, tak to dělal ve svém volném čase. Planeta se mu líbila. Všude byly lesy, potůčky, jeskyně...skoro jako každá planeta zde. Byla také pravda, že se všichni těšili do toho města. Vesničané byli příjemní, měli fajn hospodu a navíc, každý den tu probíhal trh. Zuzana, přiznejme si to, byla holka už od pohledu. Pokaždé na trhnu okukovala šperky, doplňky a ozdoby, vždy se to snažila zamaskovat pohledem na zbraně. Jak Lorne, tak i McKay to už dávno prokoukli. Oba si za jejími zády domlouvali jejich tajné plány. Na téhle výpravě se všichni shodli, že si budou tykat a zároveň, že kašlou na pravidla.

„Čert aby ty dva vzal,“ pomyslela si Zuzka, „dneska se tam nezdržíme!“ Perfektně si promýšlela dokonalý plán, který jako vždy ztroskotal dokonale na všem. Všichni měli prakticky volno. Lorne a Petersonová nebyli tak úplně ve službě, McKay jak by smet. První jejich zastávka byla v místní hospůdce.
„Jak vám může ta břečka chutnat?!“ podivila Zuzka, když usrkla z podivného pohárku s ještě podivnější tekutinou. Oba muži se jí zasmáli. Rodney McKay a Evan Lorne se stali za těch pár let dobrými přáteli, i když by to nikdy nepřiznali. Teď si však mohli utahovat z ženy před sebou.
„Vždyť je to dobré,“ zazubil se na ni Lorne a pořádně se napil.
„Sám tomu nevěříš,“ střelila po něm pohledem, který byl více směšný, než nebezpečný. Rodney po nich vyprskl všechno, co měl v ústech, a potom se rozesmál na celé kolo.
„Co je?“ řekli oba zaráz.
„Jste jak staří manželé...“
„To odvoláš, McKay,“ znovu to řekli za ráz. Dosáhli jen toho, že se Rodney ještě více rozesmál a přestal se ovládat.
„Pako!“ urazila se kapitán a dál si ho nevšímala. K její smůle se k vědci přidal i major.

Další zastávka trojce byla přímo na tržišti. Tomu se Zuzana chtěla vyhnou obloukem, ale mužská část jí to nedovolila. Vytahovali nějaké podivné blbosti a pokaždé to museli dozkoušet na Zuzce.
„Kdyby sis rozpustila vlasy, tak by to lépe vyniklo,“ poznamenal zrovna Lorne. Oslovená po něm střelila pohledem. „
Nikdy! To je to stejný, jako s tím, abych si rozepnula bundu! Ne, ne, ne!“ Pozdě, Lorne ji zabavil poslední z deseti gumiček do vlasů a Rodney ji na krk nasadil nějaký náhrdelník.
„To už by stačilo, pánové! Jdu napřed, vy si to tu odzkoušejte na sobě...“ vypěnila Petersonová. Měla toho právě tak dost. Takhle si svoje narozeniny nepředstavovala. Trávila je sice se svými dvěma přáteli, avšak byli na misi a ne někde na nákupech. Byla smolař do morku kostí. Sundala si náhrdelník, který se jí velmi líbil, a s velkým sebe zapřením ho vrátila prodavačce. Pak popadla jednu z tašek, upravila si popruhy na batohu a vydala se směrem do kopců. Třeba ještě stihne oběd a nachystat stany.

Mohlo být kolem druhé třetí hodiny, když kapitán dorazila na místo přespání. To se nacházelo uprostřed lesa a vedle podivného zařízení. Mýtina zakončená skálou, jinak obklopená lesem voněla mechem. Nedaleko odsud zurčel potůček. Muselo tu být po ránu chladno. Zuzka nechala tašku dopadnout na zem a batoh jí sklouzl z ramen. Pomalu přešla na kraj útesu a pohlédla do dálky. Mohla vidět vesnici i bránu. Smutně se usmála.
„Všechno nejlepší,“ zašeptala do podivného zvuku lesa. Připadala si tak sama. Vlastně zapomněla, jaké to je být milována, jaké to je otevírat dárky...bylo to tak dávno, co něco takového zažila. Věděla, že nemůže chtít po ostatních něco, co sama už snad ani nedokáže. Po deseti dlouhých minutách se otočila a začala stavět stany.

Okolo sedmé večer se sem dostavili i major Lorne a doktor McKay. Oba dva se smáli nějakému vtipu. Usmáli se na Zuzku a složili si věci do jednoho ze stanů. Menší patřil Zuzaně. Pak potichu přisedli k ohni, který plápolal a čekali, dokud kapitán nepromluvila.
„Co jste dělali tak dlouho?“ nedala jí zvědavost. Přesto se na ně nepodívala, kreslila si do svého notýsku.
„No, prohlédli jsme si trh, ještě jednou jsme se stavili v hospůdce, pak jsme zašli za starostou a teď jsme tu. Cesta sem nám trvala poněkud delší dobu,“ přiznal se major a nenápadně nakukoval své podřízené přes rameno. Z druhé strany se o to samé pokoušel Rodney. Zuzka jen kývla a dál něco kreslila.
„Wow, kreslíš nádherně,“ vylítlo Rodneymu z pusy.
„Díky, večeře bude za chvíli, půjdu si na chvíli lehnout,“ oznámila světu Petersonová a pak se opravdu odebrala do spacáku. Ještě stihla pokreslený papír z bloku vytrhnout a hodit směrem k ohni. Nezajímala se, jestli se trefila, bylo jí to jedno.

„Co sní je?“ zašeptal Rodney a rychle se snažil dát papír pryč z ohně. Po té, co se mu to povedlo, tak ho narovnal a strčil si ho do svého bloku s poznámkami.
„Nevím,“ odpověděl stejně potichu Lorne, „ale možná je to tím, že má narozeniny.“ Doktor na to jen kývl, že chápe a pak začal hladově zkoumat dehydrované jídlo. Major se s těžko skrytím zájmem přidal. Objevovat neznámé měl v popisu práce...tak proč by se to nemohlo vztahovat i na něco, co pěkně vonělo. Jakmile se dobyli dovnitř, tak překvapeně na sebe pohlédly. Jejich večeře se skládala z zeleninové polívky, která rozhodně nebyla ze sáčku. Zuzka musela nějakou zeleninu na trhu sehnat a uvařit z ní.

„Vstávejte, kapitáne,“ zatřásl s Petersonovou Lorne.
„Mpf,“ zaznělo z útrob stanu a o minutu později se ven vysoukala i rozespalá, rozcuchaná Zuzana.
„Co se děje?“ vykoktala ze sebe rozespale.
„Nic,“ zasmáli se oba, „jen večeře.“
„Hm, díky.“ Přijela nabízený ešus a pustila se do jídla. Zrovna zapadalo slunce. Kapitán ho sledovala jako v transu, stejně jako její společníci. Rudá záře se rozprostírala po obloze a okolní lesy ji pohlcovaly. V údolí se začala zvedat mlha. S každou přibývající minutou byla větší a větší tma. Nakonec se celá planeta ponořila do tmy, až na vesnici, měsíc a plápolající oheň u kterého seděli Atlaňtané.

Bylo chladno. Oheň vydával teplo pouze do určité vzdálenosti. Mlha se líně převalovala v údolí. Od povrchu měsíce se odrážely sluneční paprsky, které oheň pohltil ve své záři. Vzdálené hvězdy matně svítily. Les šuměl, po okolí se vznášela vůně borovic, mechu a spálené mízy s dřevem.

Zuzana Petersonová nasála vůni lesa. Poslouchala sovu, která vytrvale houkala. Usmála se. Byla zamyšlená, že si nevšimla, jak se McKay a Lorne přesunuli blíže k ní. Očividně chtěli získat její pozornost. Nakonec odtrhla kapitán nepřítomní pohled od ohně a pohlédla na své společníky s otazníkem v očích.
„No, víš...“ začal McKay, ale Lorne ho přerušil: „Když jsme procházeli záznamy, tak jsme přišli na zajímavé datum u jedné osoby. Té bychom teď chtěli popřát, hodně štěstí, zdravý...a dál to znáš.“ Usmál se na ni svým odzbrojujícím úsměvem. Zuzana znejistěla.
„Všechno nejlepší!“ dopověděl rychle Rodney. Poté ji Evan objal, málem skončili na zemi. Do rukou ji oba strčili malý balíček. Nechápavě na ně pohlédla. Oba dělali, jako by jí nic nedali. Koukali do ohně a potají na ni pokukovali.

Kapitán se snažila skrýt nadšení, ale nedařilo se jí to. Pochopila to z veselého a klukovského úsměvu majora. Radostně rozbalila dárek. Z útrob papíru na ni vypadlo něco modrého. Byl to nepochybně kus nějaké látky, která byla příjemná na dotek. Rozdělala látku, nepochybně to byl šátek a na něm se zaleskl obrázek...
„Ryba?“ vypadlo překvapeně a zároveň radostně. Nebyl to perfektní obrázek, jen takový, jaký by nakreslilo dítě, pěkný a jednoduchý. Na její otázku Lorne přikývl.
„Ten šátek se ti sice nehodí k očím, ale hodí se ti k vlasům...a ryba...vždyť nic nemůže zkazit...tím chci říct, že na modré může být jedině ryba, jakože na vodě...“ zamotával se do svého proslovu Rodney.
Byl však přerušen Zuzkou: „A jak jsi přišel na to, že mi ladí k vlasům?“ V tuhle chvíli major Lorne vyprskl smíchy.
„No...já...vždyť k hnědým vlasům se modrá hodí vždycky...teda ne ke každým, ale...“ zakloktával se víc a víc McKay.
„Takže se ti líbí moje vlasy?“
„Ne, já jen, že...“
„Nelíbí?“ Zuzanin úsměv přešel do potichlého smíchu.
„Ale ano, ale...ooo jasně! Velmi vtipné! Jen se smějte!“ vyprskl jak kočka Rodney.
„Ale no tak, McKay,“ poplácal ho po zádech Lorne a znovu vyprskl smíchy.
„Poprskal jsi mě!“ zaznělo znechuceně z vědcových úst, ale nakonec se přidal k smějící se dvojici.

super odlehčení

Jako vždy díky za názor!

Přidávám další část...konečně se něco začne dít. Vím, neustále jen pendlují z planety na Atlantis a zase zpět , ale to nevadí, alespoň nemusí do tělocvičny .

Omlouvám se, korekci jsem opět prováděla já...
Příjemné počtení
Jako vždy děkuji Leje .

2. kapitola: Kdo je kdo?
Noc přešla v den. Slunce se vyhouplo nad obzor a jeho paprsky začaly přidávat na intenzitě. Raní mlha se zvedala a z údolí šplhala po pláních směrem k vrchu. Nakonec se zcela rozptýlila. Lesem se nesla vůně mechu a přicházejícího horkého dne. Obloha byla bezmračná a tak překrásně modrá. Oslňující nádhera téhle planety byla nepopsatelná. Ptáci zpívali a po loukách a pastvinách se nesla těžká vůně bylin. Mohl to být ráj, místo, kde by chtěli žít všichni. Žádné starosti, jen přátelství, láska...

Kapitán Petersonová se převalila na záda. Sledovala vrch svého stanu. Nakonec se převlékla a vykutálela se ze stanu. Prvně ji oslnilo světlo. Na její oči to bylo moc velké sousto. Její další cesta byla nazpátek do stanu, kde si nasadila sluneční brýle. Pak teprve mohla vyrazit k řece, kde si opláchla obličej a pořádně si vyčistila zuby.

Major Lorne se vzbudil v okamžiku, kdy na něm přistála něčí ruka. Prudce se posadil a tím vzbudil i druhého muže.
„Děje se něco, majore?“ zaznělo zprava.
„Ne, všechno v pořádku,“ odpověděl rozespale Evan.
„Kolik je hodin?“ Lorne začal hledat hodinky.
„Máte po ránu strašně moc otázek, doktore...je devět. Měli bychom vstávat.“ Jak řekl tak udělal. Do půl hodiny se oba rozespalí muži vyhrabali z teplých spacáčků a vyšli do chladného, ale slunečného rána.

Po ranním jídle se každý vydal za čím ho srdce táhlo. Rodney McKay si přenesl veškeré přístroje k podivnému zařízení. Začal ho zkoumat tam, kde minule přestal. Byl do něho tak zahleděný, že přestal vnímat okolí. Přesto vnímal narůstající teplotu. Brzy si sundal bundu a mikinu. Zůstal pouze v tričku.

Major Lorne trávil dopoledne připravování dřeva na oběd a večeři. Chodil po lese a sbíral potřebné klacíky. Když měl moc dřeva, tak chvíli odpočíval. Hlídal McKaye, jestli nevyvádí hlouposti a nakonec si odněkud vytáhl knihu a začetl se do ní. Stejně jako doktor, tak i major postupně svlékl všechny vrstvy, a když zjistil, že se nikde nenachází Zuzana, tak si sundal i tričko. Teplota mohla dosahovat přes třicet stupňů. Přece se neuvaří. Pak znovu zalehl do trávy a věnoval se původní činnosti.

Kapitán Petersonová se vydala na prohlídku okolí. Slíbila někomu z botanikům, že jim přinese vylisované rostlinky z téhle planety. Některé zdokumentovala podrobnou kresbou. Na loukách si prohlížela místní motýli. Právě na těchto místech bylo neskutečné vedro. Těžká květinová vůně omamovala. Brzo skončila Zuzka pouze v tričku bez rukávů. Kalhoty měla už dávno srolované nad kolena, boty povolené, přesto jí bylo neskutečně horko. Po cestách si pobrukovala písničky a později to skončilo zpěvem.

„Evane, takhle hlídáš doktora, aby nám ho nikdo neunesl?“ začala hned kapitán po příchodu. Lorne sebou vyděšeně cukl a pohlédl na ni.
„No,“ začal „vždyť kdo by chtěl?“ odpověděl a snažil se schovat knihu.
„Já to slyšel!“ zaznělo od přístrojů, oba to ignorovali.
„Co čteš?“ položila další otázku Zuzka a začala připravovat oběd.
„Hm...ale to by tě nebavilo.“
„Evane!“
„Zeměplochu,“ vysoukal ze sebe. Zuzka se upřímně rozesmála.
„Pak bych si ráda přečetla,“ usmála se něj a zamíchala polívkou. Lorne se nasoukal do trička a pomohl s přípravou oběda. Po dokončení jídla musela Petersonová polévku odnést k podivnému zařízení, Rodney odmítal jíst s nimi.

Odpoledne jim proběhlo v podstatě stejně. Každý se věnoval svým věcem. Zuzka sem tam pomohla Rodneymu s výzkumem. Lorne dočetl knihu, připravil oheň na večer a nakonec ještě udělal večeři. Kolem osmé se začalo ochlazovat a kapitán s doktorem nechali výzkumu. Sešli se opět u ohně. Kde vedli nesmyslnou konverzaci až do pozdních hodin.

A pak po dlouhé noci přišlo nové ráno. Stejně dusné a krásné, jako to předchozí. Mlha zmizela stejně rychle, tak jako se objevila. Trojce pozemšťanů tentokrát vstávala velmi pozdě. První se probudil doktor McKay, který mile rád provedl budíček všem v okruhu pěti kilometrů. Všichni rozespalí se zalepenýma očima začali stejně, tak jako předešlé ráno. Snídaně, návštěva potůčku...a tak dále.

„Rodney?“
„Hmm?“ zareagoval na své jméno vědec. Zuzka protočila očima a pořádně do něj šťouchla.
„Co je?“ vyjekl podrážděně.
„Podívej se sem. Toho jsme si nevšimli.“
„Máš pravdu...Majore, mohl byste sem donést foťák?“ Lorne pohlédl jak na Rodneyho, tak na kapitána. Oba vyli příliš zahledění do toho přístroje, takže mu nezbylo nic jiného, než jim donést požadovanou věc.

„Co to může být?“ zeptala se kapitán.
„Kdyby to na tom bylo napsaný, tak to vím, ale takhle.“
„Hm, díky teda.“ Zuzka převzala od majora foťák a začala pořizovat fotky nového objevu. Všechno muselo mít svoji dokumentaci.
„Vyfotila jsi to?“ zeptal se z ničeho nic Rodney.
„Před pěti minutami.“ Dál ji už nevnímal. Znovu se ponořil do svého tabletu, kde prováděl různé simulace a výpočty.

Dusno se stalo nesnesitelným, stejně jako vědec. McKay si stěžoval na počasí, na to že nemůže přijít na to, jak pracuje to zařízení. Lorne a Zuzana spolu hráli nějaké hry a ignorovali ho. Nemělo cenu to komentovat, nikam by to nevedlo. Jejich hru překazil Rodney a to Zuzka vyhrávala.
„Přestaňte se chovat jako děti! Petersonová, potřebuji tě tu!“ Kapitán a major na sebe pohlédli. Oba pochopili, co si ten druhý myslí. Evan povzbudil svoji podřízenou úsměvem a propustil ji k doktorovi.

Nálada na mýtině klesla k bodu mrazu, přestože slunce pálilo. Zuzana neustále pobíhala kolem podivného antického zařízení a snažila se pomoci Rodneymu. Její snažení nikam nevedlo, jen snad tomu, že se cítila unaveně a vyčerpaně.
„Rodney, pojď si odpočinout, je tu horko,“ snažila se přesvědčit snad po desáté vědce.
„Ještě chvíli,“ zaznělo jako vždy z jeho úst. Kapitán si povzdechla a opřela se o kraj zařízení.

Rodney sledoval nevěřícně svůj tablet, kde mu nějaký program oznamoval narůstající energii v zařízení. S překvapením pohlédl na Zuzku, chtěl ji o tom informovat, ale jakmile si ji všiml, tak zbledl.
„Vypadni od tama!“ vypravil se sebe vědec.
Petersonová ně něj koukla pohledem: „Co se děje?“ Bylo pozdě.

Mýtinu zaplavila bílá záře, nikdo z přítomných neviděl, co se děje, ale když vše přestalo, tak tablet ohlašoval normální stav přístroje. Kapitán Petersonová ležela na zemi v bezvědomí. Oba zmatení muži na sebe pohlédli.
„Doktore, zabalte si to nejnutnější a zbytek zabalte do stanů. Vyrážíme na Atlantis,“ vypravil ze sebe po chvíli Evan. Rodney běžel splnit rozkaz. Samotný major kontroloval Zuzaniny životní funkce, pak ji vzal do náručí a oba odspěchali k bráně. Potřebovala na ošetřovnu a ani jeden nevěděl, co se stalo.


Zuzana zamrkala a posadila se na ošetřovně. Kolem ní neustála pobíhali doktoři, nikdo si jí zatím nevšímal. Kapitán si strhla z očí sluneční brýle, položila je na stůl a zahleděla se do ostrého nemocničního světla. Zmateně se rozhlížela okolo. Vypadala, jako by nevěděla, jak se sem dostala. Nakonec se rozhodla, když si jí nikdo nevšímal, tak by se mohla jít zeptat. Opatrně vstala a vydala se k doktorské kanceláři. S nevinným úsměvem do ní vstoupila.

„Carsone?“ vykřikla překvapeně kapitán. Oslovený se na ni zamračil.
„Máte být v posteli, Zuzano!“ Kapitán se chytla rámu dveří.
„A vy,“ ukázala na doktora, „máte být zase mrtvý!“ To bylo poslední, co zvládla. Zuzana skončila v ten den podruhé v bezvědomí.

Doktor McKay si to po jídle namířil rovnou na ošetřovnu. Měl v úmyslu se podívat na Zuzanu a zeptat se jí, jak se jí daří. U dveří do nemocničního křídla potkal majora Lorna. Oba na sebe kývli a vykročili společně rovnou za doktorem Beckettem.

„Jak se jí daří?“ zeptal se jako první Lorne. Překvapený doktor nadskočil leknutím. S úsměvem se otočil na oba příchozí.
„No, probudila se, ale myslím, že je nějak zmatená.“
„Jak zmatená?“ vypálil rychle svou otázku Rodney. Tohle se mu vůbec nelíbilo.
„No, tak zaprvé tvrdí, že mám být mrtvý!“ zatvářil se velmi dotčeně Carson. Rodney a Evan se usmáli, opravdu to znělo vtipně.
„Jen se smějte, zajímalo by mě, co řekne na vás dva!“ vyprskl podrážděně Carson. Nakonec je pustil za Zuzkou a sám šel za nimi. Teď se zase zasměje on.

Zuzana seděla na posteli a sledovala protější stěnu. Vypadala zvláštně, tak trochu jinak, podle Rodneyhu názoru. Jen nemohl přijít na to proč. Zakroutil nad tím hlavou.
„Nazdar, Petersonová!“ zavolal na ni zvesela. Oslovená sebou po chvíli škubla a otočila se na Rodneyho s překvapením v očích.
„Petersonová?“ vykřikla.
„Hm, to je tvoje příjmení, Zuzko,“ vložil se do rozvoru Lorne. Teprve teď si ho žena všimla.
„Hm, díky, plukovníku, ale nechápu, proč mi tykáte!“
„Plukovníku? Co to meleš, Zuzano!“ vyjel na ni Evan.
„Co? Jsi plukovník,“ vrátila mu to a začala ho ignorovat. Pohlédla na Rodneyho.
„Miláčku,“ McKay při tomto oslovení mírně a zřetelně zbledl, „mohl by ses obtěžovat a vysvětlil bys mi, proč mi říkáš Petersonová? Proč je Beckett na živu a co se tu u všech čertů děje?!“

wow...tak by mě celkem zajímalo co dělá ta mašinka....ňákej tip bych měl, ale...
jinak parádní povídka, není co dodat ani vytknout

tak celý díl jsem si říkal jenom: Je to dobrý, je to dobrý, ale na konci

„Miláčku,“ McKay při tomto oslovení mírně a zřetelně zbledl, „mohl by ses obtěžovat a vysvětlil bys mi, proč mi říkáš Petersonová? Proč je Beckett na živu a co se tu u všech čertů děje?!“

to mě neskutečně dostalo

Dobré povidky, cetla jsem jenom nekolik poslednich, ale jsou dobre a tesim se na pokracovani
Snad bude brzy

Tak všem opět děkuji, za názory. Ani nevíte, jak mi to vždycky zvedne náladu

Tak a máme tu další díl. Hned jak jsem ho dopsala, tak ho sem dávám. Nechci psát, o čem je. Věřím, že si ho přečtete a navíc, asi bych prozradila celý děj.
Doufám, že po téhle části vám potvrdím vaše dohady o tom, k čemu podivný přístroj sloužil, i když je to z toho velmi těžké poznat.
Ještě malá technická poznámka. Tři hvězdičky oddělují různé části. Vždy se jedná o jiné místo.
Tak a teď z toho pravděpodobně máte guláš

Jako vždy, opravu jsem prováděla já a Leja...té samozřejmě děkuji za některé nápady. Díky

Pěkné počtení

3. kapitola: Zuzano, to snad nemyslíš vážně!
Zuzana pootevřela oči. První, co viděla byl nějaký pokoj. Vypadal jako její, ale byli zde nějaké drobné změny. Pak si teprve uvědomila, že ji někdo drží kolem pasu. Cítila něčí dech na krku. Uvažovala, kdo to může být. Poslední, co si pamatovala bylo, že byla na planetě s Lornem a McKayem. To se musela opravdu moc opít, že zapomněla několik dní. Cítila, jak se k ní neznámí ještě více přitiskl. Litovala toho, že neví, kdo to je. Rukou vjela pod polštář, vždy tam měla berettu. Se zbraní v ruce šlo všechno mnohem lépe. Jaké bylo překvapení, když ji tam nenašla.

Nadechla se a prudce se otočila. Pohlédla do tváře toho, kdo vedle ní spal. Vyvalila oči a rychlostí blesku ucukla dozadu. Zamotala se do peřin a spadla na zem. Toho druhého to probudilo. Nechápavě na ni pohlédl. Zuzana se nějakým záhadným způsobem dostala k protější stěně. Stále nechápavě koukala na toho, s kým sdílela jenu postel. Teprve teď si uvědomila, že má na sebe velmi krátkou košilku na ramínka.

Město se houpalo na moři, nepostřehnutelně, ale houpalo se. Temná hladina v sobě odrážela záři hvězd, měsíce a světel. Měsíc proklouzl jedním z antických oken a nahlédl do místnosti. Osvítil dvě postavy. Jenda stála u stěny, byla to žena a vypadala vyděšeně. Druhá postava, muž, stál uprostřed místnosti a snažil se vyděšenou uklidnit.

„No tak, uklidni se, prosím,“ mluvil klidně a pomalu se přibližovat.
Žena na proti němu vykřikla: „Uklidnit se? Uklidnit se? Proboha! McKayi, vzpamatuj se,“ zdálo se, že tyhle slova muže zastavili. Naštvaným výrazem na ni pohlédl.
„Ok, zajímalo by mě, proč mi říkáš McKayi! Nic jsem neudělal.“
„Že ne?...bože, musela jsem být vážně namol!“ prohlásila žena.
„To bys musela být, už v době, když ses za mě vdávala,“ odfrkl si Rodney.
„Dobře, tohle je vážně divný.“
„Co?“
„Asi mi to nebudeš věřit, ale já si tě nevzala a nemám to v plánu.“
„Zuzano, přestaň se chovat jak malá,“ vyjel na ni vědec.
„Já se má přestat chovat jak malá?“ vyjekla. Chtěla ještě něco poznamenat, ale z rohu místnosti k jejím uším dolehl pláč.
„No to se ti vážně povedlo!“ vykřikl vědec, „vzbudila si malou, teď neusne!“

Zuzana zbledla a několikrát zamrkala.
„Sen, prosím ať je to sen...“ neustále si omílala v hlavě, avšak její přání se nezměnilo. Nakonec sebrala zbytek svého klidu a pohlédla na McKaye.
„Doktore,“ prohlásila v klidu, „tím malá myslíte...dítě?“ Rodney na ni naštvaně pohlédl.
„O bože! Jsi vždycky tak mimo?...Samozřejmě myslím dítě a mimochodem, je to NAŠE dítě!“ obdařil ji zářivým úsměvem. Kapitán na sucho polkla.
„Měl bych ji jít asi uklidnit,“ prohlásil Rodney.

Takže, shrňme si celou její situaci. Nacházela se v pokoji s nesnesitelným McKayem, který zarytě tvrdil, že je její manžel, že mají spolu dítě a tvářil se, že je to tak v pořádku. Pak tu bylo ještě pár věcí, jako je to, že měl na sobě pouze trenýrky a choval se úplně jinak.

Doktor McKay uklidňoval svoji dceru. Chodil s ní v pravidelních kruzích po pokoji, mluvil na ni a houpal s ní. Vypadal klidně a vyrovnaně. Možná i trošku starší, než byl. Dítě v náručí mu slušelo. Zuzana ho celou dobu pozorovala a usmívala se. Tohle byl jiný McKay, než ten, kterého znala. Teda vlastně byl to on. Kéž by věděla, co se tu dělo.

Rodney odložil své dítě do postýlky a přikryl ho. Děvčátko se ze spánku usmálo. Strčilo si prstík do pusinky a spokojeně pochrupovalo. V druhé volné ruce svýralo hračku. Teprve teď se Rodney otočil zase na Zuzku. Chvíli si ho prohlížela, pak se usmála. Vědec nechápal její počínání.
„Nikdy jsem nevěděla, že máte tak dobrou figuru!“ pochválila ho šeptem. Doktorovo obočí vylítlo až někam nad hlavu.
„Vážně,“ prohlásil ironicky, „a já myslel, že to víš už více jak rok.“ Nakonec se usmál, přešel ke kapitánovi a objal ji. Ta se mu však z náruče vymanila a hodila po něm tričko se slovy, že pokud si ho neobleče, tak s ním mluvit nebude. Ubohému vědci nic jiného nezbylo.

„Ok, zlato, tak co se stalo?“ začal se konečně zajímat McKay.
Jeho pohled říkal: Já vím i to, co ty nevíš a vím, že víš, že já vím. Jak tipické!
Zuzana si utřídila myšlenky a pak začala: „Nebudeš mi to věřit, ale já nejsem tvá žena, nikdy jsem s tebou neměla dítě a poslední, co si pamatuji je, že jsem byla na nějaké planetě.“ Rodney polkl.
„Ehm, myslím, že půjdeme za Jennifer...“

***
Rodney McKay seděl na snídani a rýpal vidličkou do svého jídla. Připadal si naprosto hrozně. Poslední den se mu nevyvedl podle jeho plánů. Správně měl být na nějaké planetě a zkoumat podivné Antické zařízení. Místo toho seděl na Atlantis a poslouchal narážky z okolí, které se snažil ignorovat.

„Máš tu volno?“ zeptal se kdosi. Rodney zvedl pohled od rozbombardovaných vajíček a pohlédl do tváře Johna Shepparda. Chvíli se rozmýšlel, ale pak kývl, že ano.
„Jak se má tvoje přítelkyně?“ rýpl si podplukovník.
„Víš co? Dej mis tím pokoj, ano?“ vyjel na něj vědec, „nechodím s ní, nic s ní nemám a pokud možno se od ní držím, co nejdál...“ Sheppard se jen usmál. Tohle ho bavilo.
„Ale no tak, Rodney,“ zazubil se na něj jeho společník.
„Co?“
„Mohl jsi mi to říct!“ Vědec protočil panenkami.
„Nevím, co. Tohle není Petersonová!“
„Je, testy to potvrdili,“ vysmíval se mu John.
„Vážně a jak vysvětlíš to, že tvrdí nesmyli?!“ „Přeskočilo jí, občas se to stává!“ použil svůj klukovský úsměv John.
„Tak jak to, že ještě nepřeskočilo tobě?“ Na tuhle otázku se John zatvářil poněkud kysele. Rodney se dál věnoval své vaječné drti. Chvíli seděli a nemluvili.
Neuběhla ani minuta a doktor vyskočil na nohy: „...o můj bože, jak jsem nato mohl zapomenout.“ Jeho vidlička s třeskem dopadla na talíř, v době, když už byl na cestě z jídelny. Sheppard se za ním rozeběhl.

Rodney McKay nervózně přecházel před ošetřovnou a čekal na Carsona, než vyjde ven. Nakonec se dočkal. Dveře se otevřeli a doktor Beckett se v nich objevil.
„Tak co?“ poskakoval nedočkavě vědec. Carson se nad jeho chování zasmál.
„Měl jsi pravdu,“ řekl doktor, „není to kapitán Petersonová.“
„Jak?“ nechápal John.
„Podplukovníku, kapitán Petersonová byla od jisté doby velmi světloplachá. Doktor McKay si toho všimnul a na základě téhle domněnky jsem udělal i další prohlídku.“
„Aha,“ poznamenal pouze voják. Takže to znamenalo konec srandy. Rodney se usmíval jako by právě dostal ten nejkrásnější dárek v dějinách dárků.

***
Chodby města byly skromně osvětleny. V tuhle noční hodinu tu bylo ticho a klid. Všichni spali. Jen tři pochodovali po chodbách. Opava! Dva šli a jeden se nesl. Rodney McKay kráčel vedle Zuzany Petersonové a v ruce svíral malý uzlíček, dítě. Šli potichu ani jeden nepromluvil. Zatím nebylo potřeba. Každý byl ponořen do svých myšlenek. Byly odlišné, to ano. Řekněme si, že malá holčička ve snech přemýšlela o tom, jaké první slovo řekne. Možná motor, ale to by nebylo efektivní. Lepší by bylo ZPM, i když je to jen zkratka. Neměla to lehké. Dospělá žena byla zmatená, stejně jako muž jdoucí jí po boku. Společně takto došli na ošetřovnu, která byla oproti chodbám více osvětlena.

„Ahojte,“ pozdravila je s úsměvem na tváři nějaká mladá doktorka. Zuzana ji nepoznávala, byla z toho zmatená, avšak podle reakce neznámé ji měla znát.
„Jakpak se má můj nejmenší pacient?“ pokračovala žena dál v konverzaci.
„Myslím, že dobře,“ tvářil se stejně přívětivě Rodney, „ale nejsme tu kvůli Jenny.“ Doktorka se zatvářila zklamaně, měla to dítě ráda. Nakonec si vyslechla všechno, co se stalo.

„No, takže Zuzko, vy tvrdíte, že nejste vdaná za Rodneyho a že tohle není tvoje dítě?“ zeptala se opatrně žena doktorka.
„Ano, možná ne...já nevím. Poslední, co si pamatuji, je nějaká planeta s Antickým přístrojem,“ zatvářila se zoufala Petersonová.
„A abych byla přesnější, tak ani nevím, kdo jste vy!“ dodala kapitán. „
Jennifer Kellerová.“ Zuzka naznačila, že ji těší.

„Tak a teď bych ráda mluvila s Carsonem,“ promnula si ruce kapitán.
„To nepůjde.“
„Proč?“
„Je mrtvý.“ Po téhle informaci se Zuzana zarazila. Ztěžka oddechovala a nebyla schopná nic říct. Ranilo ji to více, než si dokázala představit.
„To není možné,“ blekotala, „vždyť jsem sním před nedávnem mluvila a vypadal normálně...“
„Zuzko, je to víc jak rok.“
„Není,“ zakřičela Zuzana, „před třemi dny jsem s ním mluvila a...byl naprosto v pořádku.“ Po tomhle ztěžka dosedla na židli a složila si hlavu do dlaní. Bylo toho na ni zkrátka moc.
„Co se tu sakra děje?!“ zavzlykala.
„A ztlumte to zatracený světlo!“

Rodney sledoval Zuzanu jak v transu. To, co říkala bolelo. Jak to mohla tvrdit po roce jejich manželství, vždyť byla včera naprosto v pořádku. Nakonec podal svou dceru Jennifer a klekl si ke kapitánovi.
„Zuzko,“ zdělal jí ruce z obličeje a donutil ji, aby na něj pohlédla, „nevím, co se tu děje, ale slibuji, že na to přijdu.“ Usmál se. Zuzka už se nedokázala dál ovládat a rozplakala se. Samozřejmě, že to slíbí. Vždyť ona to i čekala. Její Rodney, pokud to není tenhle, by to udělal. Tolik si přála, aby všechno bylo normální. Rodney McKay ji pevně objal a políbil na čelo. Věřil, že tohle chce čas, ale ze všeho nejdřív udělají testy. Chtěl vědět, co se stalo s jeho ženou.

no supr....je to hodně zajímavý a napínavý jak to vyřešej..i když kdyby mu pohrozila citronem tak to má nato tata, ne?
ne supr povídka, těšim se na pokračování

absolutně úžasné zatim asi nejlepší povídka, co jsem od tebe četl Nějaká, u které se i zasměju, a to tak, že dosti

Svojím výrokom

Řekněme si, že malá holčička ve snech přemýšlela o tom, jaké první slovo řekne. Možná motor, ale to by nebylo efektivní. Lepší by bylo ZPM, i když je to jen zkratka. Neměla to lehké.

Si ma to dieťa prosto získalo

jo dobry...fajn dil...tesim se na pokracovani