SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Earman:

Tak přidávám další část. Je velmi krátká, nezlobte se, ale dějově se mi to tak hodilo .

Pěkné počtení a omluvte prosím případné chybky .

Kapitola č.5: Vyber, dokud máš možnost...
Čas běžel. Hodiny poskočili a osazenstvo vězení bylo dvakrát vyslechnuto. Před chvíli přinesli věznitelé doktora McKaye, byl v bezvědomí. Ronon se na neznámé šklebil skrze mříže, vedle něj stála Teyla a jen na ně koukala. Na Zuzku zbylo ošetření doktora. Klečela u něho a otírala mu obličej šátkem. U kolen měla vodu, tedy jednu z nádob, které dostali. Vždy se jí ruka s šátkem mihla ve vodě a pak skončila na vědcově tváři. Skoro většinu krve se jí podařilo šetrně smýt. Měla o něho strach.

Rodney potichu zasténal. Zuzka se nad ním hned skláněla.
„McKayi?“ zašeptala, přesto přivedla pozornost obou u mříží.
„Petersonová?“
„Jsem tu, jak ti je?“ Pomohla mu se posadit.
„Všechno mě bolí,“ odpověděl po pravdě. Smutně se usmála.
„Máš žízeň nebo hlad?“ ozvala se tentokrát Teyla.
„Obojí,“ povzdechl si Rodney. Během chvilky mu donesli džbán s vodou a nějakou zeleninu. To bylo vše, co dostali. Kapitán nechala ostatní, ať ho ošetřují a sama si stoupnula ke mřížím, ruce měla zkřížené na prsou a zadumaně prohlížela zámek.

Znovu se ozvaly ty strašné kroky, znovu měl následovat ten výslech. Zuzana se tak bála. Nejradši by všechno řekla, ale nemohla a nechtěla. Tolik životů jiných záviselo na jejích slovech, na jejím mlčení. Nebyla v tom sama, ještě Teyla a Ronon, Rodney. Bože, ale jak dlouho tohle můžou vydržet? Ronon neměl problémy, vypadal v pořádku, když ho přivedli. Teyla byla trošku v šoku, ale dalo se to. Rodney? Vždyť ho teď zbili do bezvědomí a ...Zuzka si o něj dělala starosti. Byla ochotná udělat cokoliv, jen aby ho nechali na pokoji, všechny. Najednou zjistila, že se jí zámek od cely nějak rozmazal. Rychlostí blesku setřela slzy.

Pohlédla do tváře věznitele.
„Je čas, Zuzanko!“ oznámil zvesela. Mlčela, neměla chuť mu jakkoliv odpovídat. Stejně měla pocit, že by své hlasivky neovládla. Jen poslušně vyšla za železné mříže a následovala ho. Neohlédla se, bylo by to pro ni mnohem těžší. Takhle šla poslušně jako pejsek.
„K čertu!“ ulevila si nahlas. Hezoun se otočil a usmál se. Dál si ji nevšímal. Byla odvedena na to stejné místo co předtím, přivázána a znovu před ní stál ten muž.

„Tak, už sis to rozmyslela?“ příjemně se na ni usmál. Kapitán zavřela oči a snažila se udržet nervy na uzdě. Brada se jí chvěla a když otevřela oči, tak v nich měla nahromaděné slzy.
„Nic ti neřeknu, i kdybych chtěla, což nechci, tak nemůžu,“ zachroptěla. Jen se zasmál.
„Ještě mi to řekneš a ráda!“ vykřikl a uhodil ji. Kupodivu by si jindy stoupla, ale teď zůstala ležet.
„Vstávej!“ S výkřikem do ní kopnul. Jen na něj pohlédla a více se schoulila do klubíčka.
„Ne, nemá to cenu, stejně mě zmlátíš tak jako tak.“ Dostala další kopanec a další a další.

„Proč mi to děláš?“ zeptal se jí krasavec.
„Na to se mohu zeptat i já,“ zašeptala. Byla unavená, všechno jí bolelo. Očekávala další ránu, nepřišla. Její věznitel si podřepl.
„Nemuselo to takhle skončit.“
„Ne, to ne, ale já ti stejně neodpovím...“ Kapitánovi se zavíraly oči. Toužila po spánku.
„Možná bych měl řešení,“ řekl jen tak a stále si ji prohlížel.
„Jaké?“
„No, jeden z našich vědců o vás projevil zájem,“ začal nevinně.
„O nás, nebo o mě?“ Zuzka se stěží posadila. Teď koukala krasavci zpříma do očí. Usmál se na ni.
„O vás o všechny...Tyhle výslechy nikam nevedou a tak mě poprosil, jestli bych jednoho z vás nevybral na jeho pokus.“
„Cože? Jsme snad zvířata?“
„Svým způsobem ano, teda z našeho pohledu. Podobáte se Předkům a ti nám napáchali mnoho škod...Náš vědec si myslí, že by bylo cool, kdyby vyzkoušel náš přístroj na jednom z vás.“
Zuzana zalapala po dechu: „Tak to je teda cool...nemáme zájem!“
„Ty jsi mě nepochopila...“ zakroutil hlavou „...já se neptal, já ti to oznamuji.“ Žena se zatvářila zoufale.
„O...o co přesně jde?“ popotáhla.
„Vyzkoušíme přístroj na přetvoření naších očí na vás...teda, řekl jsem to tak, abys to pochopila i ty.“
„To nemůžete. Nedělejte to!“
„Nepřemluvíš mě, o tomhle já nerozhoduju...Jsi jejich velitel, tak rozhodnutí nechám na tobě...Teď tě odvedou moje stráže do vaší cely, necháme ti hodinu, abys je s tím seznámila a někoho vybrala, poté si pro jednoho z vás přijdu.“ Zuzana plakala. Hezoun se usmál a setřel jí slzu, která ji právě stekla.
„Neplač mi tu, času na to budeš mít dost!“ řekl jí.
„A co bude s ostatními,“ vykoktala ze sebe Petersonová, „budeš je stále mlátit?“ Koutky se mu lehce zvlnily.
„Ne, až dokončíme ten pokus, pak vás všechny pustím. Ostatní budou v bezpečí.“
„Cože? Jen tak...a to ti mám věřit?“
„Nic jiného ti nezbude...ale ano, pak je pustím...“ Více neřekl, odešel.

Zuzanu táhli do vězení, nebyla schopná jít. Nakonec skončila na podlaze. Přišla k ní Teyla a pomohla jí se posadit. Dala jí jídlo a pití. Pak se už o ní nikdo nezajímal, neptali se. Věděli, že mlčela. Jediný Rodney na ni koukal. Když déle nemohla jeho pohled snést, tak se odplazila do kouta. Sedla si ve tmě a schoulila se. Po tváři jí tekly slzy. Byla na dně a nedokázala cokoliv říct. V duchu se dohodla na jediném řešení...vše jim řekne, až přijde ten pravý čas, stejně jako oznámí, kdo je pokusný králík.

Mohlo to být tak půl hodiny. Ve vězení se ozýval lehký šum. Ronon a Teyla si vyměňovali návrhy na útěk a vědce s vojákem si nevšímali. Rodney neměl jak přispět a Zuzana od té doby co ji přivedli, tak nepromluvila. Byla k ničemu, podle jejich mínění. Právě téhle chvíle využil McKay. Přisedl si k Petersonové a mlčel. Věděl, že ho nikdo z těch tří nevidí, ale tušil, že Petersonová o něm ví.

„Co se děje?“ zeptala se šeptem tmy Zuzka.
„Spíš bych se měl ptát já, co se děje. Od té doby, co tě přitáhli, tak jsi nepromluvila,“ řekl své obavy vědec.
„Ještě nepřišel ten pravý čas na to, abych vám všechno řekla,“ zašeptala. Na více se nezmohla. Nechtělo se jí mluvit, slova v by teď nic nevyřešila. Chvíli váhala, ale nakonec se přemluvila. Mohlo to být naposledy, co to udělá. Pohodlně si opřela hlavu o McKayovo rameno. Kupodivu neuhnul, spíše se natočil tak, aby se mohla pohodlně opřít.

Znovu se před želeními mřížemi ocitl ten člověk. Ronon se postavil do bojového postoje. Rozhodně se nechtěl nechat odvést v klidu. Byla to součást jeho plánu s Teylou. Tentokrát se však mříže neotevřely.
Muž se zatvářil neutrálně a promluvil: „Tak o kom jsi rozhodla, Zuzano?“ Oslovená vstala z pohodlného sedě a vystoupila na světlo.
„Půjdu já,“ zašeptala. Zbytek týmu se zarazil. Hezoun projevil mírné zklamání.
„Dobře, já ti dal na výběr a ty jsi rozhodla.“ V tu chvíli se všichni pohnuli. První vystartoval Rodney a natočil kapitána k sobě.
„O čem ses rozhodla...o co tu, sakra, jde?“ Ronon s tál druhé strany i s Teylou. Jejich věznitel se zasmál.
„Tys jim to neřekla? Nedala jsi jim možnost výběru?“ podivil se.
„Co nám měla říct?“ hlásila se o slovo Teyla.
„To, že...“ začal hezoun, ale byl přerušen.
„Drž hubu!“ zařvala Zuzana, „není potřeba, aby to věděli. Takže, pokročme k tomu, co má být!“ Muž zakroutil hlavou, kývl na stráže.
„Pokud je to tvé rozhodnutí, pak souhlasím,“ přikývl.

Teď stála kapitán před mřížemi a sledovala všechny tváře v hlídané místnosti. Teyla vypadal naštvaně. Když si všimla jejího pohledu, tak se otočila. Ronon si sedl někam do kouta a nedával o sobě znát. Jediný Rodney se choval jinak. Stál u železa a sledoval dívku před sebou. V očích se mu leskl smutek a spousta věcí, od nedůvěry po strach.
Zuzka se na něj usmála, jako by říkala: „Jiná možnost nebyla, ale dostanu vás odsud.“ Pak byla odvedena. Nikdo nevěděl kam, avšak polovinu to stejně nezajímalo. O deset minut později se chodbami nesl křik. Byl plný bolesti. Doktor McKay v tom rozpoznal hlas Zuzky. Pevněji sevřel železné mříže. Musel napínat sluch, aby zaslechl slova, která škemrala o to, aby toho nechali...bylo pozdě na cokoliv. Na lítost, bolest...

wow....nejni třeba další komentář...paráda

souhlasím, že není třeba díle komentovat. Prostě opět úžasný díl

Díky za komentáře, vážně...
Omlouvám se za dlouhou pauzu mezi díly. Slibuji že zítra nebo ve čtvrtek tu bude 100% další dlouhá část .

Tratatatáááá! A je tu další část! Pěji příjemné počtení a omlouvám se za opoždění...nějak se mě ztratil všechen čas asi ho škola pohltila

Kapitola č.6: Na kterou stranu hrajete, slečno?
Kapitán byla přivedena do stejné místnosti, kde ji vyslýchali. Prošla kolem stolů se zkumavkami, ale tentokrát dál nepokračovali. Zastavili se u ´pitevny´. U operačního stolu stáli dva lidé, dva muži. Jeden byl velmi podobný hezounovi, zanedlouho zjistila, že je to vědec. Druhý byl holohlavý s jasně zelenou duhovkou, doktor.

I když se žena bránila, tak byla násilně položena na stůl a přivázána. Ruce a nohy měla připoutány, ale nejlépe jí přivázali hlavu. Nemohla s ní pohnout. Slyšela, jak jí ten vědec říká, nějaké věci, ale nevnímala je. Pak se nad ní naklonil doktor.
„Slyšíte mě?“ zeptal se.
„Jo.“
„Nesouhlasím s tím, co se bude dít. Ten přístroj byl navržen pro nás, ne pro lidi, jako jste vy. Nevím, co vám to udělá, ale každopádně tu budu a neustále budu sledovat váš stav. Nemějte strach.“

Poslední, co si kapitán pamatovala bylo jasné světlo a to, že nemohla zavřít víčka. Slyšela se křičet, ale nedokázala přestat. Poté musela omdlít, protože se probudila na tom stole a všude byla tma. Pohnula rukou a dotkla se očí. Musela je mít převázané nějakou látkou, nic přes ni neviděla. Celé tělo ji bolelo. Cítila jak má na končetinách zařezané pásky, kterými ji přivázali. Došla k názoru, že to nedopadlo podle očekávání.

Posadila se, avšak někdo ji zatlačil na zpět.
„Ještě chvíli poležte,“ řekl nějaký hlas, poznala v něm doktora.
„Co se stalo,“ zachroptěla, nemohla skoro mluvit. Hlas měla vykřičený.
„No, jak jsem jim říkal, tak to nedopadlo dobře. Vaše oko není uzpůsobeno téhle přeměně, je jinak stavěné...každopádně, ji budeme muset dodělat do konce.“ Znělo to smutně a odevzdaně, tohle nemohl být zlý člověk.
„Co? Co...“ Petersonová se na víc nezmohla.
„Podívejte se. My na téhle planetě se rodíme už od pradávna s vadou očí. Jako malé děti podstoupíme tenhle zákrok...Ale nás to nebolí,“ dodal rychle poslední větu, když si všiml zděšené grimasy.
„Vlastně je to i příjemné. Pak se nám na to mažou několik dní bylinné masti a několik dní nechodíme ven...oni si však mysleli, že vaše oko to dokáže.“
„Aha, a budu vidět?“
„To...nevím, nevím co to s vámi udělá, jaké to bude mít následky...je mi to líto, ale ještě to musíte nejméně třikrát absolvovat, abyste nepřišla o zrak úplně...“ Doktor nemohl dál pokračovat. Nemohl se dívat ně někoho, komu se na obličeji objevila apatie. Rezignovala. Pohlédl na dva muže u dveří a kývl jim, že ji mají odnést. Teď nemohl více pomoci.

Zuzana se nechala táhnout. Tvář měla sklopenou k zemi. Přes oči měla silný kus látky. Rozcuchané vlasy jí padaly na ramena. Byla unavená po všech stránkách. V krku jí pálilo, skoro nemohla promluvit. V očích jí nepříjemně cukalo a celkově jí bolelo všechno, od očí, po rozedrané ruce. Připadala si jak ve zlém snu, ze kterého se nedokázala probudit. Přesto slyšela, jak vrzla mříž. Hodili ji na podlahu. Dusot několika párů bot oznamoval, že se k ní přítomní seběhli. Ležela na boku a netoužila po soucitu. Vnímala bolest, neschopna se pohnout.

Někdo byl za ní. Cítila něčí ruku na rameni. Uvědomovala si pevný stisk a strach proudící z tohoto gesta. Netušila kdo to je. Věděla, že někdo další stojí metr od ní blíže k mřížím. Musel to být Ronon. Pak tu byl ten poslední. Klečel před ní a skláněl se nad jejím tělem. Ten dotyčný studoval její pásku přes oči a držel jí za loket. Celou místnost naplňovaly rozpaky, strach a spousty pocitů. Zuzka si připadala v jiném světě. Divila se, že si nic z toho dříve neuvědomila. Teď když se nemohla spolehnout na zrak, musela dát na pocity, tóny hlasu... Byla z toho nového vystrašená a zaražená, nedokázala se pohnout.

„Co jste jí to provedli?!“ zakřičel někdo. Zuzka sebou při tom trhla, bylo to tak nahlas. Hlas patřil tomu, co seděl za ní, patřil McKayovi. Žádná odpověď nepřicházela.
„Prosím, odpovězte nám?“ poprosila podle všeho Teyla. Její hlas byl skoro bez emocí. Jako vždy tichý a konejšivý. Když odpověď nepřicházela, tak to vzdali, neptali se těch, od kterých odpověď nepřijde. Teyla se rozhodla sundat tu pásku z kapitánových očí. Byl to risk, ale když se nehýbala...

Petersonová cítila, jak stisk na jejím rameni zesílil. Ruka z jejího lokte sjela a dotkla se černého šátku. Strnula. Netušila, co se stane, pokud jí ho sundá, ale věděla, že v cele je světlo. Kapitán se vyděsila. Ten šátek na očích měla z nějakého důvodu a navíc věděla, že světlo teď přinášelo bolest. Jejího čela se dotkly chladné prsty. Zuzka začala zrychleně dýchat. Opatrně začali odstraňovat šátek.

„Néééé!“ vyvřískla žena ležící na zemi. Vytrhla se z chladných rukou Teyly a pevného stisku McKaye. Přesto se jí šátek pohnul a ona viděla jasné světlo přicházející ze spodu. Byl to tenký a nepostřehnutelný kousek, přesto jí způsoboval neskutečnou bolest. Zhluboka dýchala a pevně si držela černou látku na očích. Zuzka teď stála a snažila se dostat někam jinam. Zmatená a vyděšená udělala pár kroků pozpátku, avšak zakopla o vlastní nohy. Spadla na zem a stále se vzdalovala od ošetřovatelské dvojce, dokud nenarazila na mříže. Dále nemohla. Z škvíry, kterou vytvořila Teyla, viděla tmu. Byla v bezpečí, neviděna a schována. Upravila si látku do přijatelné polohy. Seděla v jednom koutě. Cítila okolní chlad. Slyšela, jak ostatní mluví. Nevěděla, proč tak nahlas, ale nevadilo jí to. Vmáčkla se hlouběji do rohu. Všude byla tma, žádné světlo. Možná blouznila, tolik si přála, aby blouznila. U mříží setrvala další hodinu, než usnula.


„Tak co tedy uděláme?“ zašeptala Teyla. Mluvila opravdu potichu, ale Zuzana ji slyšela, jako by stála vedle ní.
„Nic, odsud se jen tak nedostaneme,“ tentokrát mluvil Rodney.
„Kdyby tu byl zámek na kód, není problém, ale tady nám...“ doktor se odmlčel, chvíli mlčel a poté se ozvalo luskání prstů. Právě na něco přišel.
„Co jsi vymyslel, McKayi?“ vrčel Ronon. Chtělo to nějakou akci, podle jeho mínění. Rodney se ušklíbl, Zuzka to nepotřebovala vidět, domyslela si to.
„Pokud máš po ruce paklíč, tak jsme za vodou,“ prohlásil po chvíli ticha doktor. Ronon jen zavrčel. Byli v pasti a ven se nedostanou i kdyby padaly kroupy. Přesto se v doktorově hlavě tvořil plán, malý, ale přesto nějaký. Stejně jako u Zuzky.

Kapitán pomaloučku vstala a podél mříží došla na světlo. Cítila pohledy ostatních, nevšímala si jich. Pokračovala v cestě dál. Podle jejich výpočtů měla cela deset kroků od jedné stěny k druhé, byla to taková krychle. Opravdu velký prostor. Železo vypadalo nově a pevně. Její ruce jí nezklamaly. Po podrobnějším prozkoumání zjistila, že zámek je bytelný, přesto na malý klíč. Neměl by to být problém otevřít tím, co měla v kapse...avšak ona ho neotevře. Ronon s Teylou sotva a McKay by to nezvládl včas.

Po cele se roznesl znovu šepot. Trojce z Sheppardova týmu vymýšlela útěkový plán. Nikam se od té doby nepohnuli, stále rozebírali další a další nesmyslné možnosti. Petersonová byla mimo, stála u mříží a nikdo si jí nevšímal. To samé naplatilo o ní. Pečlivě poslouchala okolí, rozhovor a pečlivě vyhodnocovala situaci. Najednou sebou cukla, zarazila se a poslouchala.
„Přicházejí,“ oznámila kapitán skupince zbojníků.

Ronon odfrkl a posadil se na lavici, vedle něj zaujala místo Teyla. Samotný McKay dorazil za ženou u mříží. Stál a mlčel.
„Cela má deset kroků na všech stranách,“ oznámila Zuzka. Muž mlčel.
„Zámek bys mohl otevřít sponkou do vlasů,“ oznámila mu. Uchechtl se.
„Nechceš mi poradit, kde bych ji sehnal?“ Zuzana se ušklíbla a vjela jednou rukou do kapsy. Vytáhla z ní zrcátko, vlásenky a pilníček.
„Tohle by ti mělo pomoc. Jakmile mě odvedou, tak počkejte do mého návratu. Pak ti řeknu, co máš dál dělat,“ tímto rozhovor skončil. Dál nepokračovala.
„Hahaha, super! To je vážně skvělé!“ vybouchl doktor, „nechtěla by ses svěřit s tím, co se stalo? Ale proč se vlastně ptám, já hlupák zapomněl, vždyť ty vždycky víš, co je nejlepší!“ Křičel, a bylo mu jedno, co bude následovat dál. Chtěl to ze sebe dostat. Všechna ta nejistota, strach vyklouzla ven a dopadla na Zuzku.

Přešla to bez jediného úšklebku, pláče a myšlenky. Měl pravdu a ona to věděla. Zbytečně by se rozčilovala. Místo jakéhokoliv výbuchu v klidu kolem něj prošla ven, když jí otevřeli dveře.
„Dva kroky z cely...“ pomyslela si. Stála uprostřed chodby, „čtyři kroky na šířku a pak...jedna, dva, tři...“ pečlivě počítala. Starý zvyk jí teď byl přítelem. Byla tak zabraná do toho, co dělal, že neslyšela McKaye pokračující ve svém výbuchu. Něco za ní křičel, marně.


Hnědovlasá žena se dobrovolně položila na operační stůl. Nechala se spoutat, dokonce si nechala sundat šátek. Pálilo to a nic kromě světla neviděla. Byl by to zbytečný boj, který by prohrála. Znovu tu bylo to jasné ostré světlo a znovu křičela, ale její poslední myšlenky obsahovaly jen čísla, které nechtěla a nesměla zapomenout.

Probudila se opět na tom stole. Černý šátek byl tam kde měl být. Vznášela se tu jemná květinová vůně. Zuzana ji nemohla nikam zařadit, stejně tak, si byla jistá, že ji nikdy předtím necítila.
„Doktore?“ zeptala se vzduchu okolo. Neviděla ho, ale potřebovala s ním mluvit. V hlavě se jí začal sestavovat něco, čemu se dalo s těží říkat plán, přesto do něj kapitán vkládala určitou naději.

„Ano?“ Podle hlasu to byl doktor. Zuzka se usmála.
„Kolikrát ještě budu muset podstoupit toto...mučení?“ zeptala se. Dala si záležet na tom, aby ta otázka vyzněla tím způsobem, jakým vyzněla. Chvíli se muž neozýval, přemýšlel.
„No...“ začínal nejistě, „třikrát, čtyřikrát.“
„Navýšil jste to,“ poznamenala chladně.
„Ano, ale je to nezbytné...podívejte se, já...oni vás odsud nepustí. Vím, co vám slíbili, ale nedodrží to.“ Tak a bylo to venku. Doktor věděl, že se dopouští zrady, ale byl hergot doktor. Nemohli po něm chtít, aby přihlížel mučení lidí, ať už to byli kdokoliv!

„Tohle vím, doktore. Jsem voják a jsem si dobře vědoma toho, že odsud neodejdeme. A vím, že se snažíte oddálit moji smrt...Kolikrát to budu muset podstoupit?“ zeptala se. Byla klidná, tak klidná, až ji to děsilo. Teď však na to nebyl čas, byla potřeba, aby dostala všechny na Atlantis. Přímo cítila, jak doktor váhá.
Nakonec promluvil: „Ještě dvakrát, pak by poškození nemělo být tak trvalé.“ Po tomhle prohlášení zavřel oči. Jak si přát tohle zvrátit.
Zuzana se usmála: „Mám pro vás jeden návrh a pochopím, když odmítnete s ním souhlasit...“
„Mluvte,“ vybídl ji.


Místností se rozléhal šepot. Slova byla sotva slyšitelná. Stíny se tu prodlužovaly a tma se stávala strašidelnější. Železné mříže přijímaly teplo, ale nazpátek vracely chlad. Země byla povrchem drsná, plná špíny, prachu a kamínků. Vlhko se vznášelo ve vzduchu, stejně jako prach a podivné nepříjemné vůně. Dostat se odsud bylo nemožné, naprosto.

„Poslouchejte mě!“ zakřičela Zuzana. Byla to hodina, co se vrátila nazpět. Tentokráte došla po svých. Od té doby se ostatní neustále dohadovali a hadrkovali se. Kapitánovi došla trpělivost, neměla na to náladu.
„Poslouchejte mě,“ zopakovala to. Přesto si vysloužila odfrknutí od Ronona. Pomalým krokem došla na místo, kde předpokládala ostatní.
„McKayi, máte ještě ty věci, co jsem vám dala?“ Kývl.
„Můžete odpovědět?“
„Jo mám,“ ozvalo se vedle ní.
„Dobře, teď mě všichni poslouchejte. Mnoho času nemám...“ Odmlčela se a srovnala si myšlenky.

„Co nám musíš říct?“ začala Teyla. Zuzana ji ignorovala.
„Ronone, za jak dlouho stihneš zlikvidovat strážného beze zbraně?“ Zdálo se, že vysoký muž přemýšlí.
„Za pár sekund,“ odhadl.
„Dobře, to by mohlo stačit...Chodba je široká čtyři kroky, s celou je to čtrnáct. Na konec vězení je to čtyřicet pět až padesát kroků...“ byla přerušena.
„Co, nám musíš říct?!“ vykřikla Teyla. Zuzka na ni pohlédla. Neviděla ji přes šátek, ale věděla, že je tam. Ušklíbla se.
„Právě to říkám...kde jsem to skončila?“ Poznala, že Teyla je naštvaná, ale potřebovala dát základní informace, co nejrychleji.
Nebyl čas na nějakou slušnost zdvořilost a kecy typu: „Ale, Teylo, snažím se vám vysvětlit cestu ven, jak nejrychleji můžu. Půjdeš rovně...něco se ti nelíbí?“ Prostě nebyl čas.

„Skončila jsi u padesáti kroků na konec této chodby,“ řekl Ronon. Pochopil správně, o co tu šlo. Kývla na znamení díků.
„Pak zahnete doleva. Je to dále padesát metrů, zhruba tak kolem stovky kroků i méně...Na konci chodby se musí zahnout doprava, pak nevím, jak to dál vede. Měla by tam být cesta ven.“
Když nikdo nic neřekl, tak pokračovala: „Až otevřete zámek, tak budete mít pět minut než se rozeběhne alarm. Pokud nestihnete včas omráčit strážného. Vysílač kódu a zbraně by měli být uloženy, moment...už to mám! V první místnosti, jakmile zahnete doprava.“ Vítězoslavně se na všechny usmála. No neviděla jim do tváře, ale to nebyl největší problém, všude se vznášela nedůvěra.

„Tak a teď poslouchejte vy mě, kapitáne,“ zaznělo nečekaně od Teyly. Kývla, že poslouchám. Ženy přišla přímo k ní, byla větší než Zuzana.
„Neuděláme to, co po nás chcete, protože to tak trošku smrdí, jestli mi rozumíte,“ zašeptala.
„Vím, ale jinou možnost na útěk nemáte,“ prohlásila Zuzka.
„Tak mi řekněte, jak víte, kde máme schované zbraně?“ zaprskala jak kočka Athosianka.
„To není vaše starost, teď tu velím já a já vám říkám, že tu uděláte takto.“
„Ne.“
„Já vás neprosila, já vám to dávám rozkazem,“ dala si ruce v bok a pohlédla na Teylu. Do tohoto se Rodney a Ronon radši nepletli, vypadalo to nebezpečně. Přesto měl doktor pocit, že Zuzana nemá v plánu se vrátit.

„Vážně, ale já nejsem voják a rozkazy přijímám jen od podplukovníka Shepparda,“ prohlásila s klidem vyšší žena.
„Tak si tu pro mě za mě shnij za živa! Odsud se nedostaneš,“ vyprskla jí do obličeje Petersonová. Cítila zlobu ženy naproti sobě, sama byla naštvaná a přestala se ovládat. Věděla, že McKay stojí těsně vedle ní a že ji drží za rameno, ale tak, aby o tom Teyla nevěděla. Byla pravda, že kdyby jí jednu vrazila, tak by jim to nepomohlo. V duchu děkovala Rodneymu, že ji zadržel včas.

„Na čí straně stojíš, Petersonová?“ zašeptala zlověstně Athosianka. Zuzana nijak nereagovala. Čas vypršel, v dály slyšela kroky. Ignorovala ženu před sebou a otočila se k ní zády.
„Přicházejí,“ oznámila. Došla k mřížím a tam zůstala stát.
„Podívej se mi do očí!“ vykřikla Teyla, ztratila veškerou rovnováhu a vnitřní sílu. Zuzana se otočila a ušklíbla se.
„Pořádně, ne přes nějaký šátek!“ Kapitán nad tímto zakroutila hlavou a vrátila nazpět čelem k mřížím.
„Co se tu děje?! Na čí straně jsi?“ Ignorovala tyto výkřiky, k ničemu by to nevedlo. Teď se musela připravit na světlo a bolest, kterou přinášelo. Byli u mříží cítila to, skoro nedýchala. Ach bože, ať se probudí, ať to je jen špatný sen.

no paráda.....protě bomba....a hodně jsem zvědavej jak to bude s tim doktorem dál..jak se vyvrbí

Myslím, že se tu rýsuje nová paní Dickensová , teda klobouk dolů před tvou výkonností! Už dlouho jsem nic nečetla a moje volba padla na tvou povídku - a ?
Moc dobré! Opravdu!

Ten doktor zatím působí velice sympaticky. Jinak další excelentní díl
PS: Nech mě hádat - ty moc Teylu nemáš ráda,že ?

Přidávám další část! Do konce povídky nám zbývají poslední tři krátké části. Je to tak, protože za A)Chci vás napnout - za B) Hodí se to tak do celého děje - a za poslední za C) nic mě zrovna napadá, (ale tři argumenty většinou vypadají lépe...) co takhle? O to víc si to užijete !

Díky za komentáře je pěkné číst, že se to líbí.

Mrs. Sheppard: Páni , to je pro mě čest
Dark Angel:Jak jsi to uhodl? Nic proti ní v zásadě nemám, ale nemusím ji...jen jsem jí přidala pár emocí navíc

Přeji pěkné počtení!

Kapitla č.7:Fáze jsem v kýblu
Probudila se na tom zpropadeném stole. Jako vždy omdlela. Velká bolest a vypětí ji k tomu donutilo. V krku jí pálilo a oči nesnesitelně bolely. Ruce měla rozedrané do krve, cítila, že na nich musí mít hojivou mast. Díky bohu za doktora. Pohnula se a zasténala.
„Klid, budete v pořádku, ještě jsem vás nestihl ošetřit,“ zaznělo jí hned u ucha.
„Jak...“ zakrákala, více nestihla, v krku ni nesnesitelně škrábalo a nutilo ji to ke kašli.
„Jak dlouho jste byla mimo?“ Kývla.
„Před minutou skončili a odešli, poprvé jste se probrala takto brzo,“ zazubil se na ni, neviděla to.

„Zuzano, musím vám teď prohlédnout oči,“ oznámil jí.
„Jo, v pohodě,“ vykašlala ze sebe.
„Ne, to není, bude vás to bolet.“
„To je jedno, už teď mě oči bolí jak blázen.“
„Dobře, připravte se, sundám vám ten šátek.“ Připravila se. Cítila, jak jí sundává tu tenkou látku z očí. Pak přišlo světlo, pálilo a štípalo, viděla samé bílé skvrny. Nic jiného. Slzy se jí nahromadily v očích a tekly jí do vlasů. Najednou věděla, že je to marné, odsud se nedostane. Nikdy nemohlo vyjít to, co chtěla. Dávno se smířila s tím, že už nikdy neuvidí přátele, avšak teď na ni všechno dolehlo. Co jsi vlastně myslela, ti tři ji ve vězení neposlechnou a zemřou tu, všichni. Bylo zbytečné jim něco říkat, bylo zbytečné něco vymýšlet...pohrdali jí, nenáviděli ji. Nezáleželo na nich, jen na jednom, ale toho proti sobě už stihla poštvat. Byla sama, opět, tak jako tenkrát po smrti bratra, jako po smrti přítele...koho zajímalo, co cítí? V hrůze si uvědomila, že tu jeden člověk byl...byl tu a už není.

„Jste v pořádku?“ zeptal se doktor. Jen kývla.
„Vypijte tohle, za pár minut budete mít hlasivky v pořádku.“
„Díky...“
„Nemáte zač, řekl jsem jim, že musíte podstoupit tento proces ještě nejméně třikrát.“
Zasmála se: „Divím se, že na to skočili.“
„Nejsou doktoři, ale máte před sebou poslední část...měli bychom si pár věcí upřesnit...“


Možná teď byla správná doba na ospravedlnění. Zuzana seděla ve tmě a přemýšlela. Nakonec se rozhodla.
„Doktore McKayi, můžete na moment?“ zavolala. Dostalo se jí kladného zamručení a za chvíli vedle sebe slyšela heknutí.
„Co je?“ vyjel na ni.
„Možná teď přišla ta pravá chvíle na to, abych se s tebou rozloučila, ale pokud to chceš jako hádku, klidně...“ Rodney se zarazil. Její hlas zněl rezignovaně a zničeně. Byla na dně.
„Promiň,“ hlesl.
„Nic se nestalo. Měla bych napřed pár věcí vysvětlit.“ Neviděl jí do obličeje, přesto věděl, že je unavená a nemá daleko k pláči. V duchu se proklel, klidně by slyšel, jak na něj křičí, ale tohle nikdy.

„Je možné, že už nikdy nebudu vidět, možná blbě, možná normálně,“ popotáhla, „ale dostala jsem možnost vybrat někoho, kdo to podstoupí. Kdybych nevybrala, tak bych riskovala, že by vybrali někoho cenného a to si teď Atlantis nemůže dovolit.“ Rodney věděl o kom mluví a že by nikdy nepřiznala to, co bylo v pozadí jejích slov. Nechal jí mluvit.
„Vybrala jsem podle svého svědomí...Vím, že mi nevěříte, ale jakmile se naskytne možnost útěku, tak vypadněte. Víc, vám zatím nemůžu pomoci, než těmi informacemi, které jsem vám řekla.“ Odmlčela se. Bylo tak těžké říct sbohem a vydat poslední rozkaz.
„A co ty? Odejdeme společně?“ začal Rodney. Měl podivný dojem, že to něco nehraje.
„Odejdeme spolu, že ano?“ jeho hlas nabíral na intenzitě.
Slyšel jak se Zuzka roztřeseně nadechla: „Ne, Rodney, neodejdeme.“

„Co to plácáš?“ vyjekl doktor, postavil se na nohy.
„Umíš otvírat zámky?“
„Ne, neumím. Zuzko, co se to děje?“
„Naučím tě to teoreticky...“ tady byla přerušena.
„Nechci, abys mě cokoliv učila! Protože to nebudu potřebovat! Vrátíme se nazpět! Všichni a v pořádku!“
„McKay, jsme mrzák, nevidím a možná už nikdy neuvidím!“ Oba prudce oddechovali. Stáli naproti sobě. Nemohli najít slova, která potřebovali. Dlouho se mezi nimi rozhostilo mlčení.

„Pamatuješ si, co jsem řekla naposledy, než mě odvedli?“ zeptala se konečně kapitán a posadila se.
„Hm, asi ano.“
„Pak je odsud odvedeš, nebudeš se ohlížet na nikoho...musíš se vrátit na Atlantis. Město tě potřebuje.“
„Ne, bez tebe nikam nejdeme, vrátíme se společně,“ zahalekal Rodney. Nemohl uvěřit tomu, do čeho ho nutila.
„Rodney, tohle není sranda, až přijde čas, tak jděte a mě nechte tu,“ zašeptala.
„Nikam bez tebe nejdeme, své lidi neopouštíme,“ řekl pevně a hodně nahlas.
„Rodney, jako ... jako někdo, koho znáš, tě prosím, nenechávej mě tu.“ McKay zamrkal, avšak Zuzka neskončila.
„Ale jako tvůj velící ti přikazuji, až nastane čas. Odvedeš je, pomůžeš jim domů a na nikoho se nebudeš ohlížet...Zařiď se podle toho.“ Poté mlčela a nepromluvila. Doktor pochopil, že své sbohem mu dala někde mezi těmi slovy. On jí ho nedokázal dát, možná později, teď ne.

Rodney mlčel a seděl vedle ženy, se kterou se tolikrát pohádal a nikdy jí nedokázal říct, to co by doopravdy chtěl. Stejně jako ona. Byli si tak podobní, ale nedokázali se navzájem pochopit. Nakonec udělal doktor jedinou věc, která mu připadala v tu chvíli jediné možné řešení. Přisedl si blíže k Zuzce a objal ji kolem ramen.
„Dobře to dopadne,“ zašeptal. Přesto nevěděl všechno, spousta věcí měla být pro něj překvapením.

Zase ty kroky. Znovu a znovu se ozývaly chodbou. Doktor McKay je nenáviděl. Pokaždé měl dojem, že když se vzdalují, tak mu s ním mizí i Petersonová. Jako by tušil, že jednou se vrátí bez ní a vezmou si dalšího. Nebyla možnost úniku. Sledoval od mříží odcházející muže i s Zuzkou.
V hlavě mu tepala její slova: „Dostanu vás odsud.“ Věřil jí, jen nevěděl proč.


Zuzana se bránila. Nechtěla se vzdát jen tak. Přesto byla položena na operační stůl. Někdo jí držel ruce a nohy. Jakmile ji připoutali, tak jí z hlavy strhli ten šátek a upevňovali hlavu. Pak přišlo to prudké ostré světlo. Během tohoto procesu Zuzana křičela, upadala do bezvědomí a probouzela se. Procházela peklem, takovým, ze kterého nevedla cesta ven. Vsadila všechno na jednu kartu a upsala svoji duši ďáblu. Bylo pozdě na odvolání.

„Jste v pořádku?“ zašeptal jí do ucha doktor.
„Jo jsem OK,“ dostala ze svého hrdla kapitán. Šeptala, nemohla nahlas.
„Musíme počkat, zařídil jsem mezitím nějaké věci.“ Zuzana se zamračila.
„Mezi tím?“
„Byla jste mimo dvacet minut. Nechtěl jsme vás budit. Stihl jsem vás ošetřit a zařídit to, na čem jsme se domluvili.“
„Dobře, za jak dlouho budeme moc začít?“ zeptala se.
„Ještě pár minut,“ poškrábal se na hlavě, „musím ještě dokončit přípravu té masti.“
„Obejdu se bez ní,“ rozhodla nekompromisně kapitán. Zasmál se, měl nepříjemný smích.
„Ne, neobejdete...máme hodně času. Řekl jsem jim, že budete mimo nejméně hodinu, že takový silný zážitek a vyčerpání vás přivedlo do bezvědomí,“ zhodnotil své počínání. Zuzana se rozesmála, poněkud chraplavě, ale přesto příjemně.
„Jste šílený!“ dodala. Z dálky slyšela kvedlání nějakého nástroje.
„Vím...hotovo.“ Petersonová kývla a seskočila z postele. Doktor zabalil tu věc na které pracoval a do jedné z kapes si něco strčil.
„Můžeme?“
„Samozřejmě.“

Cetl jsem jen tu prvni cast, ale musim rict ze je to povedene...

luxusní....nic víc nic míň

skvosné...ale abych neřekl jen jedno slovo tak dodám - těším se na pokračování

Jako vždy: Díky, díky moc za komentáře. Vím, že nemám nějaký pevný systém v přidávání částí, tak díky tomu přidávám další díl. Co bych k němu měla říct? Snad jen, je že to PŘEDPOSLEDNÍ část a je krátká. Pěkné počtení

V poslední ředě bych těla poděkovat Leje, za pomoc bez které by tahle část nebyla taková, jaká je. Dodala mi inspiraci v době, kdy došla. Děkuji.

Kapitola č.8: Zastavíme až za bránou!
Rodney přecházel po cele. Byl nervóznější a nervóznější při každém kroku. Kéž by byl konec. Nevěděl, co zítřek přinese. Vlastně netušil nic. Ani nevěděl, jak dlouho tu je a jak dlouho tu setrvá. Budoucnost byla nejistá. Nakonec se zastavil u mříží. Pohlédl na jejich strážce. Přemýšlel. Možná by to stálo za zvážení, mohli by utéci...zmizet. Usmál se, to je přesně to, co by chtěla.

Minuty běžely. Světlo v cele nepotmělo, ani nezesílilo, bylo stále stejné. Vznášel se tu pach zatuchliny. Vězni tu seděli a koukali jeden na druhého. Najedenou se odnikud ozval podivný zvuk, jako by zapískání. Jejich strážce se neklidně zavrtěl. Po druhém zapískání se na ně podíval, jako by se chtěl ujistit, že nikam neutečou. Natáhl se pro klíč od cely a odkráčel pryč. V tuhle chvíli nastoupil Rodney s vlásenkami.


Po chodbě se rozléhaly kroky. Někdo tu běžel. Podle zvuku to byli dva lidé. Doktor McKay sebou cukl a místnost naplnilo drobné
„CVAK“. Dveře cely se pootevřely.
„Připravte se!“ poznamenal Ronon a stoupl si k mřížím tak jako pokaždé. Teyla stála v závěsu za ním a zhluboka dýchala. Pomáhalo jí to se uvolnit. Jediný McKay se třásl po celém těle. Ne strachem, ale zlostí. Nechápal, jak to mohl udělat, jak se k tomu nechal přemluvit! A ještě mu za to gratulovali. Připadal si, jako by někoho zradil. Skousnul si dásně zevnitř, ne teď nesměl křičet...jak by nejradši něco nakopnul!

Rodney pevně semknul víčka, čelo se mu lehce nakrčilo. A když je znovu otevřel, jako by to nebyl on, rezignoval. Dunění se ozývalo blíže a blíže. Neznámý na sebe nenechal dlouho čekat. Vyběhli do světla. Byl to vysoký, holohlavý muž a za ruku táhl...
„Zuzano?“ vyjekl vědec.
„Rodney?“ McKay se prodral kolem Ronona a nevnímal, že se ho snažil zastavit. Rozrazil odemčené mříže a odstrčil toho holohlavého chlapa. V ochranářském gestu se postavil před dívku. Zuzana ho neviděla, pokračovala, jako by se nic nestalo.
„Rychle, musíte pryč. Otevřete si celu a já vám ukážu cestu.“ Všichni přítomní se zarazili. Ronon si jemně odkašlal.
„My jsme venku!“ ohlásila jí Teyla. Po místnosti se rozhostilo trapné ticho.

„Fajn,“ prohlásila Zuzka, v jejím hlase bylo slyšet zklamání.
„Tak se vydejte na cestu,“ prohlásila hořce. Ronon s Teylou na nic nečekali a vydali se rychle dál. Rozeběhli se po cestě, po padesáti krocích, na konci vezení, se zastavili.
„Kde je, Rodney?“
„Nevím, ale měl by si pohnout,“ podotkl Ronon.

Doktor McKay mezitím stál před Zuzkou. Ta nevypadala, že by někam chtěla odejít.
„No tak, pojď,“ zatahal ji za ruku.
„Promiň, já...nemůžu se vrátit na Atlantis.“
„Cože? Zuzano! Proboha, prosím, pojď.“ V zoufalství ji doktor ruku skoro drtil. Podíval se na holohlavce, jako by prosil o pomoc. Ten jen mlčel, ale na jeho tváři se rozléval údiv a po chvilce se usmál.
„O co tu jde?“ vyštěkl McKay.
„O nic, Rodney...Tito lidé nemohou projít bránou z nějakého důvodu a já neodejdu, dokud se mi nedostane vysvětlení proč.“
„Proboha! Blázne! Pojď pryč, dokud můžeme!“ Zuzana mu vytrhla svoji ruku z jeho. Otočila se na druhého doktora. Rodney obrátil oči ke stropu. Tohle bylo na něho opravdu moc. Neměl chuť se s ní o tom hádat, nebo cokoliv jiného. Začal se rozhlížet po místnosti a vzpomínat, co ho Ronon naučil.

„Co se stane když...“ více Zuzana nestihla. Odporoučela se k zemi. Místní doktor zkřížil ruce na prsou a pohlédl na doktora McKaye, který v ruce držel zbytek misky na jídlo a ve tváři měl vepsaný až skoro nepříčetný výraz.
„Mohl jste ji to nechat dopovědět,“ řekl s ledovým klidem holohlavec.
„Pravda, ale vy byste jí pak odpovídal, pak by se ona zeptala...na to není čas.“

Rodney zahekal pod tíhou drobné dívky. Přehodil si ji přes rameno a vítězoslavně se usmál na muže. Ten mu úsměv vrátil a podal mu nějaký balíček.
„Co to je?“ zeptal se nedůvěřivě McKay.
„Mast, uleví ji od bolesti. Není zcela doléčena a možná nikdy nebude. Měli byste jít, nesmí přijít k vědomí před bránou!“
„Cože? Proč?“
„Na nic se neptejte...víc vám už doopravdy nemůžu pomoc ani říct. Zradil jsme všechny...jděte!“ Rodney se nechal dvakrát pobízet a rozeběhl se chodbou. V polovině se ještě otočil a pohlédl na muže u cel. Ten tam jen stál a sledoval jak utíká. Pak se však myšlenkami vrátil k tomu, co bylo potřeba.

O hodinu později přišla k cele stráž. Našla ji otevřenou a u ní ležel doktor, byl mrtvý. Pitva prokázala, že se otrávil. Nenechal nic, čím by to vysvětlil, přesto ho i jeho rodinu místní vláda nařkla z velezrady. Nedostalo se mu pořádného pohřbu, stejně jako zbytku jeho rodiny. Majetek byl znárodněn a jeho jméno pošpiněno. Dalo se to čekat. Nikdy nikoho nezajímá proč. Takhle končí zrádci všude v celém vesmíru...


Doktor McKay dohnal Teylu a Ronona. Ani jeden z nich se netvářil nadšeně z Petersonové na jeho rameni, ale zároveň to nekomentovali. Díky ní teď věděli, kde jsou jejich zbraně, pro které se stavili a pak se snažili, co nejrychleji utéct. Nebyl to takový problém. Lidé se jich báli, stráže byly v tu dobu odvolány. Nastal všeobecný zmatek, kterého tahle skupinka využila.

Rodney v polovině cesty k bráně nemohl. Skoro pořád se zastavoval. Ronon byl nejméně deset kroků před ním a nejevil jakoukoliv snahu v tom mu pomoci. Teyla se snažila hlídat, jestli je nesledují. Byl na to sám a hodlal Zuzanu odnést na Atlantis, i kdyby měl vypustit duši. Popadl druhý dech a rozeběhl se znovu k bráně. V dáli ji viděl. Tyčila se z pole jako nějaká strašidelná věc, ale pro Atlanťany představovala jedinou záchranu.

Čím blíže byl McKay k bráně, tím více Petersonová na jeho rameni těžkla. Zbývalo jim sotva padesát kroků. Ronon už dávno zadával adresu a Teyla vysílala kód. Rodney zpomalil na tempu. Cítil, že se Zuzana probouzí. Nechtěl, aby to sní tolik házelo. Mohl být sotva dvaadvacet kroků od modré hladiny. Teď se nic stát nemohlo. Nikdo je nepronásledoval, nikdo se je nesnažil zadržet. Doktor naznačil zbytku, ať projdou bránou, bude hned za nimi. Ani jeden z nich nenamítal a prošli.

„Aaaa,“ vykřikla z ničeho nic Zuzana a chytla se na šátek na očích. Rodney se zastavil. Opatrně ji nechal sklouznout z jeho ramene. Byli deset kroků od brány.
„Co se děje?“
„Moje oči!“ zakřičela žena. Poklekla v kolenech a bolestivě dopadla na zem. Stále se držela za černou tkaninu.
„No tak, je to ještě deset kroků!“
„Rodney! Já neprojdu!“ začala na něho křičet, nemohla mluvit normálně.
„Oni nemohli projít bránou, tohle je ten důvod! Jakmile se k ní přiblíží...tak nemůžou...o můj bože!“

Doktor McKay bezradně stál. Koukal na ženu krčící se mu u nohou.
„Musíme jít,“ prohlásil rozhodně. Nenechá ji tu, už se rozhodl.
„McKay, nech mě tu, sakra! TO je rozkaz!“ zařvala v zoufalství. Takže to byl konec, škoda, že to takhle dopadlo. Zůstane tu a zemře. Někdy se život nepovede. Škoda jen, že nestihne říct pár lidem sbohem.
„Ne, žádný rozkaz! Je to má vina a zastavíme se až za bránou!“ Rodney popadl druhý dech a vzal Petersonovou do náručí.
„Rodney, ne...prosím...nedělej to!“ vykřikla, když pomalu šel k bráně.
„Oni to nedokázali, ale spolu to zvládneme.“

Křičela a pevně se ho držela. Poškrábala ho na krku, ale nezlobil se, muselo ji to bolet. Přesto nezastavil, protože kdyby to udělal, tak by nedokázal pokračovat. Snažil se nevnímat její křik, to že ho skoro škrtí. Hypnotizovaný hleděl na modrou hladinu. Zbýval pouhý krok a budou doma, vše bude tak, jak má být...v tom všem si neuvědomil, že Zuzana povolila stisk, ruka jí visela směrem k zemi, nekřičela...

wow..tak to sem napnutej jak to dopadne...jinak opět výborná práce a doufám že finále bude brzy

Taky se už nemůžu dočkat posledního dílu. Hlavně mě zajímá, jestli to přežije ( i když asi jo, když je to hlavní postava ) Jinak doktora je škoda