Stargate Thebes

díky
jo a všiml jsem si tam něčeho...Ancient Greek...ti Lantiani tafy vážně něco ještě nechali XD

Raynor píše:

To jo, Thebes čte víc lidí jak Odyssey Smile Asi jsem to vzal za špatný konec.

Odyssey už je u mě v počítači a čtu, jak mám čas... Zatím jsem nadšený!
Rozhodně zajímavější než Horizon

no docela zajímavej nápad ale máš to všechno rychle odbytý.nezacházíš do detajlů a nemá to takový strhující děj a ani pořádně propracovanou zápletku.bohužel to ve mě ani nevzbuzovalo zvědavost. je to takový jednotvárný.
snad bude pokračování napínavější ...zde je nápověda .....,

Když jsem začínala číst, zajímalo mě, jestli je jen můj názor, že to nedám. Z délky stránky jsem úpěla. Asi v polovině jsem nevydržela a podívala se dolů na komentáře. Tam jsem zjistila, že se mi to nezdá a opravdu nejsem jediná, kdo má z tvé povídky pocit, že mu pukne kebule. Pak jsem se vrátila nahoru a silou vůle to dočetla. Většinu mých výhrad už sepsal Angmar.FZ a ostatní. A k tomu jen dodávám: Děj je hrozně rychlý a nečitelný. Možná by to byla dobrá kostra pro novou sérii, ale to by se muselo ještě hodně rozvést a upravit. Snad jen jediná scéna se mi líbila:

Jearynen píše:

Pak taky dostala šok, ale jen si přiložila ruku ke zranění (jelikož ji střelili několikrát, byla popálená) a uzdravila se.

To by mohlo být reálné, ale celkově budu ráda, když to už nebudeš rozvádět a já to ze slušnosti a zvědavosti nebudu muset číst.

Vycházelo slunce. Stál jsem na vyhlídce. Přes noc se město přesunulo na oceán. Byla to nádhera. Pak za mnou přišla Elizabeth.
„Ahoj,“ pozdravila a podala mi hrnek „přinesla jsem ti čaj.“
„Díky,“ usmál jsem se „tohle jsi zažívala každý den?“
„Když nepočítáš doby jako že jsem byla ve stázi nebo nakažená nanity...“ přemýšlela chvíli „ano. Tohle by jsi na Zemi nezažil.“
„Jedno místo znám,“ odvětil jsem a napil se. V jejím obličeji se nádherně odrážel sluneční svit. Svit vycházejícího slunce „někdy tě tam vezmu, až budeme doma.“
„Doma...“ přikývla Elizabeth „docela se mi stýská po mém psovi...a po Samuelovy...“
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.
„Můj přítel,“ uklouzla ji slza.
„To je mi líto,“ odložil jsem čaj na menší kovový stolek, stejně tak Elizabeth a pak jsem ji objal.
„Zkus hádat, co bude tvoje další mise,“ pousmála se, když už si normálně stoupla.
„Zničit černou díru? Porazit všechny Frity?“ oplatil jsem jí úsměv.
„Ne, budete mít celý den na průzkum jedné planety,“ odpověděla.
„Den tady, na Zemi nebo tam?“ zašklebil jsem se. Pak už jsem se šel chystat. Celou cestu jsem nikoho nepotkal. Šel jsem to rozhlásit týmu. Během hodiny, přesně v 7:54 jsme byli nachystáni v Jumperu. Seděl jsem u ovládacího panelu a tiše si broukal, přičemž jsem točil prsty.
„Mohl bys toho nechat?!“ rozhořčil se Robert.
„Dobrá,“ přestal jsem a začal narážet hlavou do zdi „spokojený?“
„Ne,“ odpověděl Robert. Přikývl jsem.
„SG-T1, do prostoru brány!“ oznámila do vysílačky Elizabeth. Sletěli jsme tedy tam, kam jsme měli. Walter zadal adresu brány.
„Dotaz,“ promluvil jsem během vytáčení. To už se ovšem otevřela červí díra.
„SG-T1, máte zelenou!“ rozkázala vedoucí mise. Zvedl jsem Jumper a proletěli jsme. Na druhé straně byla jungle.
„Dobrá tedy,“ pokračoval jsem v dotazu „zaprvé, naučili se Eunemaizet také vyrábět brány? A pak, proč prozkoumáváme i planety, které už nejspíš Antikové znají?“
„Je to kvůli rozšíření znalostí týmů a kontrole planet. A ano, Eunemaizet umí vyrábět brány,“ odpověděla Haruka „Jejich brány jsou většinou přesnou napodobeninou těch našich, ovšem poslední dobou se čím dál častěji vyskytují černé.“ Přikývl jsem a asi sto metrů od brány jsme přistáli v nějaké jeskyni, akorát pro Jumper. Vzali jsme ovladač neviditelnosti, vyšli z jeskyně a zneviditelnili Jumper. Některé stromy se mi zdáli povědomé. Kdesi jsem je zahlédl. Svěřil jsem se Robertovi.
„Také se mi zdají poněkud obvyklé,“ odpověděl „podle živočichů by se dalo určit, odkud přesně jsou, ale teď vážně ne.“ Po této odpovědi jsem zastavil před týmem a otočil jsem se směrem k nim.
„Andílci,“ usmál jsem se na ně „žádám vás, aby jste si zapnuli osobní štíty. Například mně se teď na krk přisála pijavice,“ sundal jsem si z týlu ohavného broučka „protože bych byl nerad, kdyby se vám něco stalo.“ Šli jsme tedy dál. Dostali jsme se k veliké, kulaté budově. U ní byly zaparkovány dva vozíky. Každý pro šest lidí. Jezdili pouze po kolejích. V tuto dobu, stejně jako budova, už byly trochu zašpiněné. Dalekohledem jsem se podíval na budovu a pak dal možnost podívat se i ostatním.
„Dost mi to připomíná Jurrasic Park trojku,“ ohodnotil jsem situaci „2001, film o Dinosaurech,“ ještě jsem to Haruce ujasnil „odehrávalo se to na ostrově Isla Sorna. Vlastně je to tu úplně stejný, až na to, že tady nejsou ti plazi...“ něco najednou v dálce mohutně zařvalo „beru zpět.“ Šli jsme tedy blíže k budově a nakonec vstoupili. Hned za dveřmi bylo několik automatů na jídlo a pití. Vytáhl jsem P-90 a prostřelil sklo.
„Tak, kdo si dá co na oběd? Hm?“ zeptal jsem se ostatních. Najednou mi přišlo několik objednávek, které jsem splnil „Balíček čokoládovo-banánových sušenek, cookies pro Roberta, pro Haruku rybí sušenky a pro mě...taky banány. Dal by si někdo Pepsi?“ Šli jsme dál. Hned u automatů byla recepce. Počítač byl rozbitý. Několik dalších místností vypadalo jako pro nějaké hosty. Pak jsme se dostali do různých laboratoří. Bylo tu několik návěsných tabulí například s mapou okolí, včetně jakýchsi výběhů či co. Po nějaké době jsme se dostali ven z budovy.
„Jeary, nebylo by lepší si půjčit jeden ten vozík?“ navrhla Haruhi.
„Nebylo by lepší půjčit si svoje nohy?“ usmál jsem se na ni a naházel pár věcí do toho ‚auta‘ „nasedat, posádko.“ Řídil jsem. Kousek jsme odjeli a teprve teď jsem si všiml, že celé to vypadalo asi jako Anubisova mateřská loď. Akorát mnohokrát menší, rozlohou asi jako plavecký bazén. Jeli jsme několik minut dál beze slov. Pak najednou auto zastavilo „sakra, radši si vystupte. Máme málo pohonných hmot. Doporučuji jít dále pěšky.“ Ostatní přikývli.
„Jearynene,“ oslovil mne Robert „právě se mi vypnul osobní štít,“ podíval jsem se po ostatních. V tu chvíli jakoby se z nich stáhla jakási fólie „myslím, že tu něco ruší funkci těchto ovladačů.“
„Dobrá tedy, buďte ještě víc na střehu,“ varoval jsem svůj tým a pokračovali jsme v cestě džunglí. Najednou se ozvalo nějaké zaskřehotání. Otočil jsem se tím směrem a z křoví za chvíli vyběhl Velociraptor. Ani jsem nestihl nijak zaútočit a byl jsem v bezvědomí. Probudil jsem se až v kamenné jeskyni.
„Jeary, probuď se!“ probouzela mne Haruka. Zvedl jsem se. Byli jsme za jakýmisi mřížemi „Není to přespříliš útulné, být, jak se zdá, v jeskyni, ale co naděláme. Jednou nás sem dostali.“
„Zajímavé,“ začal jsem komentovat situaci „pokud tohle všechno není dílo lidí ani žádné podobné rasy...“
„...Znamená to, že Raptoři dosáhli dostatečné zručnosti a inteligence,“ pokračovala Haruhi „A pokud zvládli zrovna to, už nemusí být jako si všichni pořád myslí. Lidé, také, kdyby vypadali jako oni, na počátku své evoluce, tak by se tak také chovali a pak se změnili na mírumilovný národ.“ V tom přišel jeden Velociraptor ke mřížím. Něco zavřískal a pak kupodivu mluvil.
„Zdravím,“ bylo to ani ne úplně hlas, jako spíš řezaní dřeva pilou „vím, že tohle není zrovna ideální, ale je to prozatímní. Nevíme, zda jste nebezpeční.“
„Proč by jsme byli nebezpeční?“ zeptal jsem se „Jsme tu jen na průzkumu planety.“
„Po celá tisíciletí tu traduje, že jednou přišli lidští mutanti a jim podobní stavbou těla tvorové. Pokusili se nás používat pro jakýchsi kamenů. Jen Raptoři a býložravci se z jejich sevření dokázali vymanit. O této planetě se dozvěděli díky signálům vycházejícím z budovy, kousek od níž jsme vás chytili. Budovu postavili jacísi Lantiané. To jsme jim nedávali za zlé. O pár let později tu byl meteoritický roj. Většina planety byla zničena, avšak, jako kouzlem, našemu kontinentu se nic nestalo. Lantiané budovu opustili, avšak pozorovali jsme je a zjistili, že si odtamtud vzali nějaké zdroje. Já to vím od svého otce a ten také od toho svého. Už jsem to střídá několik tisíciletí. Podle historiků se to mírně za tu dobu změnilo, ale já myslím, že ne.“ Velociraptorova řeč byla obdivuhodná. Zvuková komora musela značně zmutovat, ale příběh byl stejně zajímavější.
„Tehdejší Lantiané byli neuvážení,“ promluvila Haruka „omlouvám se za ně. Já jsem také Lantianka, avšak tito ostatní lidé jsou naši potomci. Nechali jsme je vyvíjet se ve vzdálené galaxii, kde jste vy vymřeli. Je mi to líto. Tam se o vás točí filmy. Pokoušejí se vás vzkřísit, avšak nechtějí žádnou katastrofu, protože neznají vaše schopnosti ani z části.“ Velociraptor se odmlčel.
„Prozatím mi říkejte Leurin,“ nakonec pokračoval „až budeme přesvědčeni, že nejste nebezpeční, pustíme vás.“ Pak odešel společně se svými plazy. Sedl jsem si na kámen, který velice nahrazoval lavičku. Byl uhlazený, z trinia. Příjemně chladil, avšak v noci musel být nepříjemný.
„Náš přítel Leurin asi vegetarián,“ pousmál jsem se.
„Velociraptoři ve skutečnosti nelovili pro potěšení, ale z hladu a jen asi jako člověk,“ namítal Robert.
„A co když bude mít hlad?“ pokračoval.
„Nezbývá nám než doufat, že už jsou jako lidé a neničí každého inteligentního vetřelce,“ promluvila Haruhi. Přikývl jsem a nějakou dobu jsme tam jen tak seděli či stáli. Zdálo se to jako věčnost, pak se ale vrátil Leurin a pár dalších Velociraptorů. Jeden z nich pomocí jakéhosi vybroušeného kamene či čeho odemknul mříž. V tu chvíli jsem se opíral o zeď.
„Kdo z vás je velitelem vašeho týmu?“ zeptal se Leurin.
„Já,“ohlásil jsem se a narovnal se.
„Pojďte,“ vyzval mne ještěr a já prošel dveřmi. Byl jsem dost nervózní. Šli jsme docela dlouho spletitou směsicí kamenných chodeb a pak Leurinovi sluhové otevřeli kamenné dveře, které se před námi objevily. Byla tam obrovská místnost. Jako kdyby u soudu, ale vše bylo tak kamenné, avšak tvarově modernější. Podlaha byla z mramorových desek. Uprostřed místnosti byl výslechový stolek a na druhém konci tři stoly. Jako u soudu, jak už jsem řekl. Za nejvyšším stolem ještě nikdo neseděl. U dvou nižších už byli dva Velociraptoři. Hned jak jsme vstoupili, Leurin mne zavedl k ‚výslechovému‘ stolu a pak přeběhl k tomu nejvyššímu. Chvíli jsem si musel počkat a pak mne začali tři Velociraptoři vyslýchat.
„Jméno?“ zeptal se Leurin.
„Dr. Jearynen Dean Eevolutions, velící civilista týmu SG-T1,“ odpověděl jsem. Leurin to pošeptal před stoly stojícímu zřejmě bodyguardovi.
„Co jste vy a váš tým dělal na téhle planetě?“ položil L(eurin) další otázku.
„Průzkum, žádní Antici tu dlouho nebyli a lidé nikdy. Byli jsme povoláni,“ odpověděl jsem.
„Nevěřím,“ promluvil najednou další Raptor „promiňte, jsem Ragrek.“
„Hele, pane R, rád bych se tady s vámi hádal, ale není na to čas,“ opřel jsem se o stůl „velitelka našeho města během pár hodin pošle záchranný tým. Možná že si dají i tu práci a vyzvednou nás tady tím obtížnějším způsobem a zničí vás tu.“
„Jaký je ten obtížnější způsob?“ zeptal se opět Leurin.
„Máme vesmírnou loď,“ podíval jsem se mu do očí, kde jsem se najednou i z takové dálky viděl. Zřejmě to ale nejvíc vyplašilo Ragreka. Pak už mne odvedli k ostatním a zavřeli. Posadil jsem se na zem a začal přemýšlet.
„Udělali ti něco?“ zeptala se Haruka.
„Ne, a právě to je to podezřelé,“ odpověděl jsem „týmy v galaxiích Mléčné dráhy a Pegase téměř stále narážely na nepřátelské civilizace. Maximálně na pozitivní národy, ale tam sklízeli Wraithové. To byl Pegasus, v MD skoro to samé, akorát s Ori, Replikátory či Goa’uldy.“ Po hodině opět přišel Leurin.
„Špatný počasí, Leurine!“ pozdravil jsem přes mříže.
„Stráže, běžte pryč a zavřete dveře sem,“ tři Velociraptoři odešli a zavřeli za sebou „ano, právě o tom jsem s vámi chtěl mluvit. Chtěl bych vás potají pustit. Sice mne asi obviní z nepovoleného propuštění zajatců, ale vy se co nejdřív musíte vrátit na vaši planetu. Nechci totiž díky rozhodnutí naší rady způsobit opětovnou zkázu našeho společenství.“
„Počkat, to vážně chcete udělat?“ zamračil jsem se. Leurin zaskřehotal a přikývl. Podal nám větší kámen a odešel „Nechce se mi riskovat jeho život.“
„Jeary, dal nám možnost a tak by jsme se jí měli chytnout,“ přemlouvala mne Haruka „on to tak chtěl.“ Přikývl jsem tedy.
„Ale proč nám dal ten kámen kromě toho, že probouráme mříže a možná přepereme stráže...?“ zapřemýšlel Robert. Vzal tedy ten téměř balvan a na nejslabším místě pokroutil mříže, abychom mohli projít. Pak se vrhnul na kamenné dveře, otevřel je a začal se statečně prát se třemi Raptory. My jsme se mezitím pokoušeli najít jinou cestu. Vzali jsme další kámen a pokoušeli se třeba roztlouct stěnu tam, kde se zdála nejslabší. Robert dal poslední ránu pěstí a třetí strážník omdlel. Pak udělal kotrmelec a zůstal sedět. To už u nás do budovy proudilo světlo. Hned kousek odtamtud jsme našli svoje batohy. Mezitím se Leurin vracel ke svým povinnostem.
„Já je tam zmlátím a vy si mezitím klidně najdete pohodlnější cestu!“ nadával Robert.
„Aspoň jsi je zabavil, slyšeli by rachot a vběhli k nám,“ odpověděl jsem mu.
„A proč tam nemohl jít ten největší šutrák, co tam byl?!“ pokračoval.
„Víš, kočky mají jedno pořekadlo...“ uklidňoval jsem ho „je lepší být hodinu tygr, než celej život červ.“
„Kdo kdy viděl předložku z červů?“ zareagoval podle seriálu Red dwarf (Červený trpaslík) Robert a celou cestu jsme se rozhodli běžet. Jen tak pro jistotu. Přesuňme se teď za naším pomocníkem, Leurinem.
„Leurine, vězni utekli,“ zakřičel za chůze Ragrek.
„Není to moje vina,“ šel dál pan L klidně.
„Já i rada jsme přesvědčeni, že ano!“ namítal druhý Velociraptor „Proto půjdeš do cely místo nich!“ Leurin najednou ztuhl. To už ho dva jiní Raptoři odváděli. A zase my. Běžíme co nejrychleji jasnou džunglí.
„Nenávidím tuhle planetu,“ zařval jsem „je nám v patách Allosaurus...a jako by to nestačilo, dokonce i párek Herrerasaurů. Jo a abych nezapomněl na tu skupinku Coelophysisů. Je jich asi dvacet. TO je velice uklidňující.“ Na chvíli jsem se ukryl za kapradinu a začal Allosaurovi střílet do čela. Najednou spadnul a ti další se o něj začali zajímat. Ovšem Herrerasauři hned potom, jak jsem opět běžel dál, si mne všimli a hnali se za námi. Byli jsme už jen asi dvacet metrů od Jumperu, když najednou jeden Herrerosaurus spadl na zem. Druhý se skolil hned po něm.
„Střílel někdo z vás?“ zeptal jsem se, když jsem se díval na ještěry. Všichni odpověděli, že ne „v tom případě musím říct dvě slova...a sakra.“ V tu chvíli nás obklíčili Velociraptoři. Naštvaně na nás syčeli a drápali jen tak do vzduchu. Upřímně, vám to teď nemusí připadat moc strašidelné, ale byla to, jako kdyby jste se dívali na kružítko, které máte centimetr od oka. Nakonec nás dostali zpět do cely.
„Hele, zlato, mám hlad!“ zakřičel jsem na jednoho Raptora, jak nás zamkli. Hodil mi pár ryb a odešel „tohle mám sníst? Vždyť je to neopečený, nenakouskovaný a co víc...ani z toho nejde udělat sushi!“ Haruka pokrčila obočí.
„Ale, je to o něco víc luxusní cela, než ta předtím,“ zasmála se Haruhi. Měla pravdu, protože vše bylo vystláno palmovými listy a podobně.
„Člověk by čekal, že po tomhle nás dají do té nejhorší cely, jaká tu je,“ řekla Haruhi.
„Mám pocit, že tohle není přímo vězení,“ pokračoval Robert.
„Jo, je to, jak lidi říkají, lapák,“ ozvalo se z vedlejší cely. Přišel jsem trochu blíž k mřížím a ze tmy se vynořil někdo nám velmi známý...Leurin.
„Ahoj, lásko!“ roztáhl jsem na něj rty.
„Vítám vás zpět,“ pousmál se. U Raptorů vypadá úsměv opravdu zvláštně „máte štěstí, už by jste tu měli být jen 17 hodin, jelikož tak je to v této společnosti nastavené.“
„No, ještě že na nás nebudou testovat vědecký pokusy!“ uvolnil jsem se a sedl si na hromadu kamenů, pokrytých listím.
„Jearynen Dean Eevolutions, potřebujeme vás z důvodů vědy,“ oznámil tmavě zelený Velociraptor.
„Dr. Jearynen Dean Eevolutions, bych prosil,“ snažil jsem se na něj usmívat a jakmile se otočil směrem ke dveřím, ještě jsem naklonil hlavu a strčil si prst do krku. Opět jsme šli spletitými podzemními chodbami, občas jsme byli uprostřed nějakého kráteru, avšak zaručeně to byla jiná cesta než před tím. Občas se z oken domů vyklonila hlava nějakého zvídavého Raptořete či jeho rodiče. Prošli jsme i kolem jednoho tržiště. Prodávali se zde různé kameny nejrůznějších barev, druhů a tvarů, či různé rostliny. Silně tu voněly drogy.
„Miláčku, cítím konopí, koupíš mi taky trochu?“ pozvedl jsem jedno obočí. Velociraptor náhle začal mluvit.
„Bohužel, není dovoleno příslušníkům cizích ras shánět jakékoli věci, pokud to vláda nepovolí,“ odpověděl mi na otázku. Pak jsme se dostali do tiché uličky „použijeme vás na otestování portálu, který je v budově ministerstva obrany.“ Pokrčil jsem rty a celou cestu jsme už mlčeli. Po nějaké chvíli jsme se ocitli před něčím hranatým, co očividně mělo hangár, zbraně, vstupní plochu, můstek a bylo to velké – Antická vesmírná loď třídy Aurora. I přesto, že byla špinavá a zaprášená, vypadala majestátně. Ještěr mne zavedl dovnitř a nakonec až na můstek. První, na co mi sklouzl zrak, byl Antický portál, pak jsem viděl Raptora vyhlížejícího z popraskaného a zaprášeného skla.
„Posaďte se do toho křesla,“ vybídl mne „mimochodem, jsem Apakarus.“ Posadil jsem se do křesla, ale nic se nestalo. Zřejmě bylo vybité ZPM. Apakarus se nejspíš otočil. Měl jsem zavřené oči, takže jsem nevěděl jestli určitě. Pak jsem je otevřel a čekal mne šok...Apakarus měl naprosto zohavenou tvář. Byla celá červená a chyběla u polovina zubů. Nebýt nečekané evoluce Raptorů, už by byl po smrti. Naskočila mi husí kůže a jakoby mnou projel meč, který těsně před tím byl na hodinu v -120 °C.
„Vy jste...“ chtěl jsem se zeptat, ale Apakarus to za mne dopověděl.
„Vůdce Velociraptorů? Ano...“ odpověděl „ o polovinu hlavy jsem přišel při obraně města. Mimochodem, proč se s tím křeslem nic nestalo?“
„Asi je vybitý modul, díky kterému se křeslo spouští,“ vysvětloval jsem mu okolnosti.
„Ale světla svítí a počítače fungují,“ klikl na tlačítko a objevil se hologram planety.
„Ovládací portál bude mít zdroj energie jinde než ostatní věci na lodi,“ odvětil jsem „kdyby jste nás pustili na naši planetu, můžeme vám během dne donést hned několik energetických zdrojů, nethetické štíty a můžeme vám i jinak pomoct.“
„Mile rád bych vás pustil...“
„Jste přece ten, kdo jim může změnit zákony, ten, po kom jsou pojmenována místa, tak tedy nás pusťte!“ namítal jsem mu. Apakarus si povzdechl a klikl na několik tlačítek a pak zatáhl za páku. Uprostřed místnosti se zhmotnil náš Puddle jumper.
„Tohle jsme našli v jedné jeskyni, nedaleko Kruhu,“ vysvětlil.
„My tomu říkáme Hvězdná brána, Stargate,“ přikývl jsem.
„Nechám sem dovést vaše přátele, zaletíte na vaši planetu pro zdroje a vrátíte se. S vaším velitelem se dohodneme na vzájemných vztazích a okolnostech setkání, v případě, že se vše povede, žádáme vás o novou technologii, souhlasíte?“ Přikývl jsem. Velociraptor pak zavolal ochranku a ta po nějaké době přivedla můj tým. Šel jsem k Jumperu a pomocí kódu otevřel dveře. Nastoupili jsme.
„Ehm,“ pozastavil Apakarus Haruhi, když nastupovala „pokud to nezrealizujete, máme nějakou tu technologii, tato loď je ještě stále napojena na vaši databázi...a zbraně budeme mít už brzo.“ Ještě k ní přiběhl a na krk ji připevnil nějakou sondu ve velikosti knoflíku. Pak nastoupila.
„Co ti řekl?“ zeptal jsem se jí.
„Nic,“ zavrtěla hlavou a sedla si. Pousmál jsem se a dal ruce na řídící pult. Jumper vysunul motory, odlepil se od země a transportoval se mimo loď. Letěl jsem přímo nahoru, ven z kráteru. Sluneční svit vážně člověku chybí.
„Jak dlouho už máme zpoždění s ohlášením?“ zeptal jsem se.
„Ještě máme dvě minuty, jedno už jsme propásli,“ informovala mne Haruka.
„Tak teda...šlápnem na to!“ chmatal jsem nohou po pedálu, ale žádný tu nebyl „Vy jste to vše vždycky stavěli jen na jednu rychlost, že?“ usmál jsem se na Haruku a přes mysl zrychlil. Letěli jsme nad nejvíce prospěšným ekosystémem a pak se dostali k mýtině s bránou. DHD nikde nebylo vidět, stejně by jsme adresu zadali přes Jumper. Energie odputovala rychle kruh a vyznačily se zadané symboly a červí díra se prudce otevřela.
„Zlato, pošli ID,“ požádal jsem Haruku, která ihned zaslala signál. K bráně nám to trvalo ještě pět vteřin a pak jsme proletěli na Thebes „Omlouváme se za zpoždění, Elizabeth, proberem to potom.“
„Ale vy jste tu dřív, než jste měli!“ namítla velitelka mise. Podíval jsem se jí do očí a zkřivil obočí.
„Takže na té planetě jde čas...“ chtěl promluvit, ale Robert mi skočil do řeči.
„Šestkrát rychleji, přesně tak.“
„To je nefér! Chci dovolenou na planetě, kde to bude stejným počtem, ale pomaleji!“ zamračil jsem se „A ještě mi armáda nedala ani jeden mizernej jen!“
„Proč zrovna jen?“ zeptala se Elizabeth.
„Protože je to nejmenší měna, teda aspoň na Zemi,“ odpověděl jsem a položil si ruku na stůl. Najednou se přede mnou zhmotnil sendvič „díky, Walteře, tohle jsem potřeboval,“ poděkoval jsem do vysílačky.
„Není zač, pane.“
„Velociraptoři jsou tam nejinteligentnější tvorové,“ pokračovala místo mě Haruka „zažádali nás o nějaké zbraně na obranu a další technologie. Samozřejmě, bude složité, vyrobit například Antické křeslo a geny pro tyto tvory, ale pokusím se zítra zažádat Radu. Můj otec tam teď zastupuje vše ohledně techniky. To by mohlo pomoci.“ Mezitím se už přede mnou ocitlo další jídlo, jako třeba kuřecí stehna, které jsem teď rychle polykal přímo z ruky. Haruce se při pohledu na mne zkřivil obličej.
„Chech tochu?“ nabídl jsem uhuhlaně. Haruka jen odvrátila pohled.
„Páni, moje dieta je zase v háji, ale vydržela celkem dlouho,“ vstoupila do místnosti velitelka týmu SG-T3, plukovník Jen Greatkapek „já si vezmu.“ Bylo na ní vidět, že se snaží zhubnout, ale nebylo to tak hrozné.
„Nechci, aby to vyznělo jinak, než myslím, ale přišla jste pozdě,“ podívala se na hodinky Elizabeth.
„Ja vim, omovam se,“ hodila psí oči Jen a polkla „transportér v mé části města se zasekl.“
„Tak to chápu,“ přikývla velitelka „máte ty papíry ohledně infrastruktury té planety a tak?“
„Ty papíry?“ ustrnul Jen pohled „aha, ty papíry, někde tu jsou,“ začala nervózně prohrabovat štos listů, které přinesla. Ironicky jsem se usmál na Elizabeth.
„Našla nakonec ty papíry?“ zeptal jsem se té samé ženy, když jsem jí potkal na chodbě.
„Popravdě, nejspíš se ten transportér vážně porouchal, protože papíry prostě zmizely,“ odpověděla „mimo to, už jsme naplánovali přesně čas, ve který Haruka projde bránou za nejvyšší radou. Bude to 15:35. Jo a hlavně ji nezapomeň probudit už ve 12, nám ‚ženskejm‘ trvá poměrně dlouho, než se nachystáme.“
„A proč mi to říkáš?“ zastavili jsme se u transportéru.
„No, jsi mladý a ještě k tomu muž,...“ podívala se na mne „Tak se měj!“
„Ahoj!“ vešel jsem do transportéru.
„A nepoužívej ten ve východní části na okraji, nebo ti asi zmizne ruka!“ varovala mne. Usmál jsem se a najednou jsem byl pryč. Zanedlouho jsem vešel do našeho bytu. Haruka už dávno spala, ve svém všednodenním oblečení. Jen pro informaci, měla takové to stříbrné tílko, džíny a vlasy měla trochu přes obličej. Vypadala nádherně. Sedl jsem si k ní a pohladil po vnitřní straně pravé paže. Její přihnědlá, ale neopálená pleť byla na dotek tak krásná, jako na pohled. Celá byla bez jediné vady…pomalu jsem si vedle ní, lehl abych ji nevzbudil a po nějaké chvíli jsem taky usnul…

Pokračování příště.

EDIT: Totéž. Povídky do citace. Klenotka

Tak to vypadá, že jsem celkem pravidelný recenzent...

Zdá se mi, že se od posledně výrazně zlepšil pravopis (pominu-li občasné stromy zdáli apod.). Tak, to bylo k pozitivním věcem.

Co je naopak naprosto strašné, je slovosled a logika, přehlednost.

Není to přespříliš útulné, být, jak se zdá, v jeskyni, ale co naděláme...
Bravo, využil si 4 z 12 možných pozic pro čárku.

...jako Anubisova mateřská loď. Akorát mnohokrát menší, rozlohou asi jako plavecký bazén...
Zajímavý popis, jsem ...ehm... zmaten.

...a jim podobní stavbou těla tvorové...
Myslíš 'a jim stavbou těla podobní tvorové'? Slovosled sucks!

Pokusili se nás používat pro jakýchsi kamenů.
Bravo, slovní exvilibristo, mé zmatení je dokonáno.

Kámen, který velice nahrazoval sedačku. Byl uhlazený, z trinia. Příjemně chladil, avšak v noci musel být nepříjemný.
Zlý, zlý kámen, nepříjemný! Velice nahrazovat není česky, jinak vím, co se snažíš popsat, bohužel pro tebe to neumíš napsat. Vycházejí z toho takovéto absurdní splácaniny.

"Náš přítel Leurin asi vegetarián," pousmál jsem se.
"Náš přítel Jearynen asi z kmene Apačů," pomyslel jsem si.

...nelovili pro potěšení, ale z hladu a jen asi jako člověk...
Mám dvě teorie. První je, že říkáš, že oni lovili jen z hladu jako člověk - v tom případě o tom běžím říct zvířátkům do lesa, že ti lidi jsou vlastně hodní. Naopak druhá teorie praví, že jen asi jako člověk znamená puškami, noži a s loveckými psy.

Zkrátka a dobře, nevím, co si o tom mám myslet. Děj - tým uvězněný mluvícími dinosaury v kulisách Jurského parku - mi přijde slabý i pro japonský béčkový akční film.

Dále mi nesedí pro mne zvrácený smysl pro humor (rozstřílený automat a kouzelná větička Najednou přišlo několik objednávek, které jsem splnil). Pokud nejde o vtip, tím hůř, je-li to myšleno vážně. Opravdu to celé působí velice absurdním dojmem.

Jasně, zase tu můžeš napsat, že je ti 10 let a potom se jistě najdou 'konejšivé typy'. Budou ti říkat, ať vytrváš, kontroluješ si to po sobě, že máš velkou fantazii a nápad je to dobrý. Ty z toho budeš možná nadšený, zapneš si Word a napíšeš další super díl.

Moje rada je úplně jiná, počkej pár let, jestli se to nezlepší, najdi si něco jiného - třeba si nadaný výtvarně, nebo si rozený technik, ... V momentě, kdy něco uveřejníš na internet, tak se hodnotí to dílo, ne kolik ti je a nebo jestli ti zrovna zemřel křeček, tak to nebylo úplně ono.

Já hodnotím - blbost.

no, upřímně, zprvu ti budu muset poděkoat za to, co jsi ohodnotil kladně. U ostatního se budu pokoušet vylepšit či zavřít ty zatracený vyskakovací okna! ale jinak opravdu děkuji, mám zvrácený smysl pro humor a klidně rozstřílím automat.
Hm, psát, že je mi 11 se mi vážně nechce, až příliš zbytečná věc ^^;
A křeček ani nic jiného mi umřít nemůže...ledatak já či moucha, kterou jsem zavřel do zavařovací sklenice a nyní s ní provádím vědecké experimenty XDDDDD

Pěkná recenze, víc takových

Souhlasím s Raynorem, skvělá recenze. Pokud bude další, těším se

[Dragon]

Recenze by byla, kdyby to ještě někdo přečetl(celé)…chtělo by to aspoň do citace. Ta se podle mě čte lépe…

Ale notáák, děti, tu jde o to 'dílo' a ne o recenze a tudíž i spam pod ním.

A ehm, Dragone, bito se píše 'by to'.

[Dragon]

Angmar.FZ:
Opraveno a dík za upozornění…

A Máš pravdu jde o povídku ne o recenze, ale i přesto by to( ) chtělo aspoň příště do citace…konec konců je to i v pravidlech téhle sekce pokud se nemýlím…

Tak musím se přiznat, že já nečetla ani čárku. Vlastně ano. Četla jsem to, co bylo citováno v komentářích. Proč ale píšu do topicu. Musím tě pochválit za tu anketu. Pobavila mě. Velmi.
"Chcete další pokračování?" "ANO nebo ANO?"
To je vážně dobrej přístup. Toho se drž.

Jen tě musím upozornit na chybu, kterou tam máš. Nepíše se aby jsem, nýbrž abych.

Angmar: Ale notak, stařešino, dílo nedílo, pokud budete s Jearynenem psát takhle v tandemu dále, nejprve on povídku a pak ty recenzi, jsem všemi deseti pro pokračování Thebes!

Nakonec, třeba se něco doopravdy naučí nejen on, ale i další autoři...