Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Trošku se nám to přiostřuje. Konečně snad naplňuju motto: "Povídka z galaxie, kde zoufalá řešení nestačí!"
Je to napsáno netradiněji: ve více časových rovinách. Tak napiště jak vám to vyhovuje.
Stejně tak vyysoce doporučuju číst opravdu chronologicky, bez přeskakování řádků...
A prosím o komentáře
Stargate Portmolior
„Nepotřebuji hrdiny. Potřebuji armádu hrdinů…“
Generál Jason Blackburn v odůvodnění zrušení modelu tradičních čtyřčlenných SG týmů během Luciánské krize
Přítomnost --
Rána pěstí do obličeje odhodila Tylera na zeď. Vystříkla mu krev z pusy a zacákala stěnu. Sesul se k zemi, již neměl síly. Po čtyřech se snažil odplazit do rohu. Přes opuchlá víčka se pokusil podívat na něj.
On byl ledově klidný. Nesnažil se Tylera nikterak zastavit. Neustále si ze stolu bral jakési bonbónky a vždy je krátce vycucal. Dělal to se stejným potěšením, jako by si šluknul z cigarety. Když opět docucal, promluvil na Tylera. Klidně, pomalu, bez emocí.
- „Musím uznat, že jste velmi tvrdohlavý muž, pane Smithi. A přitom stačí tak málo. Odkud jste?“
Tyler vyplivl krev, která mu bránila v mluvě.
- „Doktor Tyler Smith, zástupce šéfvědce na vesmírné lodi Zeus,“ zopakoval poněkolikáté Tyler.
Odpovědí mu byl kopanec do břicha.
- „Vy jste nepodstatný. To váš národ mě zajímá…“
Tyler na chvíli omdlel…
Před dvěma roky –
Světla reflektorů na jeho tvář vrhala ostré světlo, kterému však již přivykl. I počáteční nervozita z velkého počtu lidí, ke kterým promlouval, byla ta tam. Roky tvrdé práce konečně nacházely zúročení…
- „…A tak jsem byl schopen přímého transportu pěti atomů hélia na vzdálenost několika centimetrů. I skrz milimetr tlustou clonu z oceli.“ Tečka, konec. Tyler se pyšně usmál. Sál vstal a začal aplaudovat. Tyler začal žít svoji nirvánu.
Když scházel z pódia, obklopila ho masa lidí. Zasloužilí vědci mu blahopřáli, byznysmeni nabízeli setkání a své vizitky. Každý chtěl mluvit s Tylerem Smithem, každý chtěl mít fotku s Tylerem Smithem, každý se chtěl přátelit s Tylerem Smithem. Ještě nedávno ho málokdo znal, teď byl v kurzu.
Po dlouhé afterparty nasedl Tyler do limuzíny s plnými kapsami vizitek. V lehkém opojení si ani nevšiml, že auto není prázdné.
- „Ahoj Tylere.“
- „Sam. Já věděl, že jsem tě na přednášce zahlídl. Proč jsi za mnou nepřišla?“
- „Jsem tu teď, Tylere.“
- „Na přednášce jsi určitě neměla uniformu, to bych si tě všiml pořádně.“
- „To jsem neměla.“
-„Proč ses převlíkla?“
-„Teď jsem tu oficiálně.“
-„Ááá, armáda chce můj prototyp.“
-„Ten už máme, Tylere, a nejen prototyp. Je mi to líto…“ soucitně se na něj podívala. Z Tylerova obličeje zmizela všechna barva.
-„Ale jak? Jak jen…“
-„To ti nemůžu říct, dokud nepodepíšeš tohle.“ Natáhla k němu hnědé desky s formulářem.
-„Co to je?“
-„Slib mlčenlivosti. Nechceme tvůj vynález, ale tebe.“ Tyler podepsal a poslouchal. Sam mu řekla vše o programu Hvězdné brány. Mluvila dlouho…
- „Ale proč si mi něco neřekla dřív? Proč si třeba nenaznačila, že je zbytečné pokračovat, když jsem tě několikrát žádal o radu?“
Sam se usmála.
-„Dnešek byl jen tvůj… a já tě o něj nechtěla připravit…“
Přítomnost --
-„Probuďte se, pane Smithi. Ještě jsme neskončily.“
-„Co ode mě chceš? Co ode mě ty zasranej parchante chceš?“
-„Ale, ale. Pane Smithi, proč ty nadávky a urážení? Proč si nezachováte profesionální odstup. Vždyť vypadáte jako rozumný člověk, tak proč se takto ponižujete?“ Kleknul si k Tylerovi a palec mu zasunul do otvoru po kulce. Tyler zařval bolestí.
-„Myslím že jsem již dostatečně zdůraznil, co chci. A já vždy dostanu to, co chci…“
Tyler ho nevnímal…
Před dvěma hodinami. --
Tunel byl bez radiace. Všichni si tak mohli sundat hazmaty. Většina vojáků již byla nahoře v opravdovém tunelu. Tyler spolu se Zelenkou a majorem Bastienovou celou skupinu uzavírali.
Bunkr měl úzké a šedé chodby s mnoha výčnělky. Vzdáleně tak připomínal prostory SGC. Komplex se větvil do spousty chodeb. Všechny však byly zavřené masivními kovovými dveřmi. Zbývala tak jediná možná cesta. Dlouho byla přímá, na její zatáčce nechal však první voják ostatní zastavit. Speciální kamerkou na hlavni své zbraně nahlédl za roh a začal signalizovat. Přiběhli k němu další tři vojáci a u rohu chodby vytvořily formaci. První voják hodil za roh flashbang. Všichni ihned po jeho výbuchu vyběhli a začali eliminovat oslepené nepřátele. Nemohli stihnout všechny a tak zaujali výhodné postavení za potrubím a ve výčnělcích. Na rozkaz krycí palba za nimi vběhli další čtyři vojáci.
Střelba však byla signálem pro někoho dalšího. Na majora, Radka a Tylera a vyběhli dva nepřátelští vojáci jakoby odnikud. Patricie odstrčila Zelenku stranou a sama uskočila. V letu jednoho vojáka zabila. Tyler, který stál za nimi, takové štěstí neměl. Voják na něj vyslal dvě střely. První ho zasáhla do hrudníku, kde však díky kevlarové vestě neudělala větší škodu. Druhou dostal Tyler do ramene. Zapotácel se a chytl se za ránu.
Voják, stále v běhu, Tylera chytil a začal ho vláčet. Pak zmizeli.
Patricia která to vše viděla, začala křičet.
- „Falešný zdi! Mají tu falešný zdi!!“
Těsně na to se na několika místech, včetně výklenku do kterého byl Tyler zatažen, začali spouštět dveře. Major Patricia Bastienová měla jen několik sekund, aby vběhla za Tylerem. Byl to risk, nevěděla co je na druhé straně holografické zdi, zároveň však jediná naděje na Tylerovu záchranu. Radek Zelenka vběhl těsně za ní…
Přítomnost --
Tyler otevřel oči. Muž se na něj usmíval.
- „Musím říci, že jak je vaše vůle silná, tak vaše fyzická odolnost za moc nestojí. Ale nechtěl bych, abyste odešel dříve, než mi zodpovíte otázky.“
- „Mám návrh.“
- „Ale, ale, ale… Myslíte si, že jste v postavení, abyste mohl klást návrhy?“
- „Odpovězte mi na otázku a já vám odpovím na vaši…“
- „A co by vás zajímalo, pane Smithi?“
- „Kdo jste?“
- „Proč vás zajímá, kdo jsem?“
- „Vy jste nepodstatný. To váš národ mě zajímá…“
Muž se usmál.
- „Líbí se mi váš styl, pane Smithi…“
- „Tak mi to povězte. Stejně víme, že tu jste. Jen vaše jméno bude v záznamech místo slova protivník…“
- „Máte pravdu, pane Smithi. Proč vám to neříct. Tak tedy vězte, že jste na svrchovaném území Edraňanů… Teď je řada na vás, pane Smithi. Odhalte své tajemství…“
Tyler se mu začal hystericky vysmívat.
- „Nidky…“
Pěst už se natahovala k ráně, když se najednou otevřely dveře.
1987 --
Otevřely se dveře. Sam vešla na balkón.
- „Tady jde naše hrdinka…“
- „Nech toho miláčku…“ Sedla si Tylerovi na klín a políbila ho.
- „Jaká jsem byla dneska na fakultě?“
- „Úžasná. Vyvrátit matematickou teorii přímo před učitelem, který ji vymyslel…“
- „Jsem prostě dokonalá…“
- „Ale měla jsi tam chybu…“
- „Ne!?“ zarazila se Sam.
- „Ale ano. V parcialní derivaci. Ale neboj, tvůj důkaz platí i tak“
- „Proč si na to neupozornil? Víš, že tě profesor moc nerespektuje. Moh sis u něj udělat očko.“
- „Zlato, dnešek byl jen tvůj… a já tě o něj nechtěl připravit…“
Přítomnost --
Do dveří vešel mladík v uniformě a něco pošeptal muži. Ten se potěšeně usmál.
- „Výborně. Ihned je přiveďte,“ pak se otočil zpět na Tylera. „Zdá se, že se nyní náš rozhovor urychlí...“
Tyler se pokusil narovnat. Díval se směrem ke dveřím, co mu jen opuchlé a zakrvavené oči dovolili.
Po chvíli čekání se otevřeli.
- „M…“
- „Držte hubu!“ Okřikla ho Patricie, když ji jeden z Edraňanů strčil do místnosti. Ztratila rovnováhu a spadla na bok. Ruce měla spoutané. Za ní byl i Radek.
Když se překulila na druhou stranu, konečně si Tylera prohlédla pořádně. Triko měl celé od krve, která mu vytékala z úst a nosu. Byl v rohu místnosti a za ním se táhla krvavá stopa, až ke stolu uprostřed. Na zemi u stolu ležely dva Tylerovy zuby.
Patricie i Radek byly v pořádku.
- „Panebože… jak jste tu dlouho?“
- „J-já nevím… snad hodinu.“
- „Řekl jste jim něco?“
- „Ne, jen jméno a pozici, přesně podle příručky.“ Doufal že ho Patricie za to pochválí, tan mu však jen věnovala soucitný pohled. Nevěděla co říct. Nikdy neviděla nikoho zmučeného.
- „To se ovšem změní, pane Tylere. Teď začnete mluvit, jinak vaši přátelé zemřou. Jak si naložíte se svým tělem je vaše věc. Ale můžete vzít odpovědnost za jejich smrt? Nebo oni za vaši?“
Tyler se na něj jen díval a hluboce oddychoval. Muž si je všechny měřil pohledem.
- „Otázka zní: Odkud jste a co tu děláte?“
Všichni tři se po sobě dívali. Nikdo nevydal ani hlásku. Pak muž chytl Tylera, oběma rukama za hlavu a namířil si jeho obličej proti svému.
- „Odpovíte na ní?“
Nic, jen mlčení.
- „Zdá se, že mě neberete vážně.“
Muž se napřímil a vytáhl zbraň. Ozvaly se dvě rány…
Život a smrt, smrt a život. Nic jiného. Umírání si člověk vymyslel jen proto, aby měl čas se smířit s nevyhnutelnou smrtí svojí nebo někoho blízkého. Tyleru Smithovi, Radkovy Zelenkovi ani Patricii Bastienové nebyl tento komfort dopřán. Na zemi leželo mrtvé tělo se skelnýma očima upřenýma do ztracena. Tvář se odrážela v lesklé hladině zvětšující se kaluže drahocenné tělní tekutiny. Poslední výraz byl šok, strach, překvapení. Miliardy kilometrů od domova, na cestě ze které není návratu.
Na špinavé podlaze, bez fanfár či proslovů, zemřel doktor Radek Zelenka. Čest jeho památce…
„Nepotřebuji hrdiny. Potřebuji armádu hrdinů…“
Generál Jason Blackburn v odůvodnění zrušení modelu tradičních čtyřčlenných SG týmů během Luciánské krize
Přítomnost --
Rána pěstí do obličeje odhodila Tylera na zeď. Vystříkla mu krev z pusy a zacákala stěnu. Sesul se k zemi, již neměl síly. Po čtyřech se snažil odplazit do rohu. Přes opuchlá víčka se pokusil podívat na něj.
On byl ledově klidný. Nesnažil se Tylera nikterak zastavit. Neustále si ze stolu bral jakési bonbónky a vždy je krátce vycucal. Dělal to se stejným potěšením, jako by si šluknul z cigarety. Když opět docucal, promluvil na Tylera. Klidně, pomalu, bez emocí.
- „Musím uznat, že jste velmi tvrdohlavý muž, pane Smithi. A přitom stačí tak málo. Odkud jste?“
Tyler vyplivl krev, která mu bránila v mluvě.
- „Doktor Tyler Smith, zástupce šéfvědce na vesmírné lodi Zeus,“ zopakoval poněkolikáté Tyler.
Odpovědí mu byl kopanec do břicha.
- „Vy jste nepodstatný. To váš národ mě zajímá…“
Tyler na chvíli omdlel…
Před dvěma roky –
Světla reflektorů na jeho tvář vrhala ostré světlo, kterému však již přivykl. I počáteční nervozita z velkého počtu lidí, ke kterým promlouval, byla ta tam. Roky tvrdé práce konečně nacházely zúročení…
- „…A tak jsem byl schopen přímého transportu pěti atomů hélia na vzdálenost několika centimetrů. I skrz milimetr tlustou clonu z oceli.“ Tečka, konec. Tyler se pyšně usmál. Sál vstal a začal aplaudovat. Tyler začal žít svoji nirvánu.
Když scházel z pódia, obklopila ho masa lidí. Zasloužilí vědci mu blahopřáli, byznysmeni nabízeli setkání a své vizitky. Každý chtěl mluvit s Tylerem Smithem, každý chtěl mít fotku s Tylerem Smithem, každý se chtěl přátelit s Tylerem Smithem. Ještě nedávno ho málokdo znal, teď byl v kurzu.
Po dlouhé afterparty nasedl Tyler do limuzíny s plnými kapsami vizitek. V lehkém opojení si ani nevšiml, že auto není prázdné.
- „Ahoj Tylere.“
- „Sam. Já věděl, že jsem tě na přednášce zahlídl. Proč jsi za mnou nepřišla?“
- „Jsem tu teď, Tylere.“
- „Na přednášce jsi určitě neměla uniformu, to bych si tě všiml pořádně.“
- „To jsem neměla.“
-„Proč ses převlíkla?“
-„Teď jsem tu oficiálně.“
-„Ááá, armáda chce můj prototyp.“
-„Ten už máme, Tylere, a nejen prototyp. Je mi to líto…“ soucitně se na něj podívala. Z Tylerova obličeje zmizela všechna barva.
-„Ale jak? Jak jen…“
-„To ti nemůžu říct, dokud nepodepíšeš tohle.“ Natáhla k němu hnědé desky s formulářem.
-„Co to je?“
-„Slib mlčenlivosti. Nechceme tvůj vynález, ale tebe.“ Tyler podepsal a poslouchal. Sam mu řekla vše o programu Hvězdné brány. Mluvila dlouho…
- „Ale proč si mi něco neřekla dřív? Proč si třeba nenaznačila, že je zbytečné pokračovat, když jsem tě několikrát žádal o radu?“
Sam se usmála.
-„Dnešek byl jen tvůj… a já tě o něj nechtěla připravit…“
Přítomnost --
-„Probuďte se, pane Smithi. Ještě jsme neskončily.“
-„Co ode mě chceš? Co ode mě ty zasranej parchante chceš?“
-„Ale, ale. Pane Smithi, proč ty nadávky a urážení? Proč si nezachováte profesionální odstup. Vždyť vypadáte jako rozumný člověk, tak proč se takto ponižujete?“ Kleknul si k Tylerovi a palec mu zasunul do otvoru po kulce. Tyler zařval bolestí.
-„Myslím že jsem již dostatečně zdůraznil, co chci. A já vždy dostanu to, co chci…“
Tyler ho nevnímal…
Před dvěma hodinami. --
Tunel byl bez radiace. Všichni si tak mohli sundat hazmaty. Většina vojáků již byla nahoře v opravdovém tunelu. Tyler spolu se Zelenkou a majorem Bastienovou celou skupinu uzavírali.
Bunkr měl úzké a šedé chodby s mnoha výčnělky. Vzdáleně tak připomínal prostory SGC. Komplex se větvil do spousty chodeb. Všechny však byly zavřené masivními kovovými dveřmi. Zbývala tak jediná možná cesta. Dlouho byla přímá, na její zatáčce nechal však první voják ostatní zastavit. Speciální kamerkou na hlavni své zbraně nahlédl za roh a začal signalizovat. Přiběhli k němu další tři vojáci a u rohu chodby vytvořily formaci. První voják hodil za roh flashbang. Všichni ihned po jeho výbuchu vyběhli a začali eliminovat oslepené nepřátele. Nemohli stihnout všechny a tak zaujali výhodné postavení za potrubím a ve výčnělcích. Na rozkaz krycí palba za nimi vběhli další čtyři vojáci.
Střelba však byla signálem pro někoho dalšího. Na majora, Radka a Tylera a vyběhli dva nepřátelští vojáci jakoby odnikud. Patricie odstrčila Zelenku stranou a sama uskočila. V letu jednoho vojáka zabila. Tyler, který stál za nimi, takové štěstí neměl. Voják na něj vyslal dvě střely. První ho zasáhla do hrudníku, kde však díky kevlarové vestě neudělala větší škodu. Druhou dostal Tyler do ramene. Zapotácel se a chytl se za ránu.
Voják, stále v běhu, Tylera chytil a začal ho vláčet. Pak zmizeli.
Patricia která to vše viděla, začala křičet.
- „Falešný zdi! Mají tu falešný zdi!!“
Těsně na to se na několika místech, včetně výklenku do kterého byl Tyler zatažen, začali spouštět dveře. Major Patricia Bastienová měla jen několik sekund, aby vběhla za Tylerem. Byl to risk, nevěděla co je na druhé straně holografické zdi, zároveň však jediná naděje na Tylerovu záchranu. Radek Zelenka vběhl těsně za ní…
Přítomnost --
Tyler otevřel oči. Muž se na něj usmíval.
- „Musím říci, že jak je vaše vůle silná, tak vaše fyzická odolnost za moc nestojí. Ale nechtěl bych, abyste odešel dříve, než mi zodpovíte otázky.“
- „Mám návrh.“
- „Ale, ale, ale… Myslíte si, že jste v postavení, abyste mohl klást návrhy?“
- „Odpovězte mi na otázku a já vám odpovím na vaši…“
- „A co by vás zajímalo, pane Smithi?“
- „Kdo jste?“
- „Proč vás zajímá, kdo jsem?“
- „Vy jste nepodstatný. To váš národ mě zajímá…“
Muž se usmál.
- „Líbí se mi váš styl, pane Smithi…“
- „Tak mi to povězte. Stejně víme, že tu jste. Jen vaše jméno bude v záznamech místo slova protivník…“
- „Máte pravdu, pane Smithi. Proč vám to neříct. Tak tedy vězte, že jste na svrchovaném území Edraňanů… Teď je řada na vás, pane Smithi. Odhalte své tajemství…“
Tyler se mu začal hystericky vysmívat.
- „Nidky…“
Pěst už se natahovala k ráně, když se najednou otevřely dveře.
1987 --
Otevřely se dveře. Sam vešla na balkón.
- „Tady jde naše hrdinka…“
- „Nech toho miláčku…“ Sedla si Tylerovi na klín a políbila ho.
- „Jaká jsem byla dneska na fakultě?“
- „Úžasná. Vyvrátit matematickou teorii přímo před učitelem, který ji vymyslel…“
- „Jsem prostě dokonalá…“
- „Ale měla jsi tam chybu…“
- „Ne!?“ zarazila se Sam.
- „Ale ano. V parcialní derivaci. Ale neboj, tvůj důkaz platí i tak“
- „Proč si na to neupozornil? Víš, že tě profesor moc nerespektuje. Moh sis u něj udělat očko.“
- „Zlato, dnešek byl jen tvůj… a já tě o něj nechtěl připravit…“
Přítomnost --
Do dveří vešel mladík v uniformě a něco pošeptal muži. Ten se potěšeně usmál.
- „Výborně. Ihned je přiveďte,“ pak se otočil zpět na Tylera. „Zdá se, že se nyní náš rozhovor urychlí...“
Tyler se pokusil narovnat. Díval se směrem ke dveřím, co mu jen opuchlé a zakrvavené oči dovolili.
Po chvíli čekání se otevřeli.
- „M…“
- „Držte hubu!“ Okřikla ho Patricie, když ji jeden z Edraňanů strčil do místnosti. Ztratila rovnováhu a spadla na bok. Ruce měla spoutané. Za ní byl i Radek.
Když se překulila na druhou stranu, konečně si Tylera prohlédla pořádně. Triko měl celé od krve, která mu vytékala z úst a nosu. Byl v rohu místnosti a za ním se táhla krvavá stopa, až ke stolu uprostřed. Na zemi u stolu ležely dva Tylerovy zuby.
Patricie i Radek byly v pořádku.
- „Panebože… jak jste tu dlouho?“
- „J-já nevím… snad hodinu.“
- „Řekl jste jim něco?“
- „Ne, jen jméno a pozici, přesně podle příručky.“ Doufal že ho Patricie za to pochválí, tan mu však jen věnovala soucitný pohled. Nevěděla co říct. Nikdy neviděla nikoho zmučeného.
- „To se ovšem změní, pane Tylere. Teď začnete mluvit, jinak vaši přátelé zemřou. Jak si naložíte se svým tělem je vaše věc. Ale můžete vzít odpovědnost za jejich smrt? Nebo oni za vaši?“
Tyler se na něj jen díval a hluboce oddychoval. Muž si je všechny měřil pohledem.
- „Otázka zní: Odkud jste a co tu děláte?“
Všichni tři se po sobě dívali. Nikdo nevydal ani hlásku. Pak muž chytl Tylera, oběma rukama za hlavu a namířil si jeho obličej proti svému.
- „Odpovíte na ní?“
Nic, jen mlčení.
- „Zdá se, že mě neberete vážně.“
Muž se napřímil a vytáhl zbraň. Ozvaly se dvě rány…
Život a smrt, smrt a život. Nic jiného. Umírání si člověk vymyslel jen proto, aby měl čas se smířit s nevyhnutelnou smrtí svojí nebo někoho blízkého. Tyleru Smithovi, Radkovy Zelenkovi ani Patricii Bastienové nebyl tento komfort dopřán. Na zemi leželo mrtvé tělo se skelnýma očima upřenýma do ztracena. Tvář se odrážela v lesklé hladině zvětšující se kaluže drahocenné tělní tekutiny. Poslední výraz byl šok, strach, překvapení. Miliardy kilometrů od domova, na cestě ze které není návratu.
Na špinavé podlaze, bez fanfár či proslovů, zemřel doktor Radek Zelenka. Čest jeho památce…
Zelenka is best!
