Omlouvám se, že zrovna po tom, co jsem si vytyčil cíl rychlosti uploadů to jak na potvoru nevyšlo, ale měli jsme fůry písemek

Pokud se zítra nebudu nutně potřebovat vyspat, tak bych měl další dopsat.
Zatím napište názor na upoutávku na povídku, dost dobře nevím, co si o tom výmyslu mám myslet
Tak a tady je další díl. Tentokrát jsem se rozepsal

Doufám, že není nudný. Další díl by měla začít jízda, pokud nevymyslím něco dalšího
„Goa’uld?! Ty zasranej…“. Řekl Rednel a snažil se pohnout nohou. Muž se na něj prudce podíval a tahleděl se mu do očí. Povýšenecky řekl: „Nepřirovnávej nás k těm patetickým stvůrám, co si myslí, že jsou vládci vesmíru. My jsme Ti’rohské impérium. Znovu se ptám: Jak to vysvětlíte? A ptám se naposled“. Vytáhl zpoza opasku krátký nůž. Jeho čepel zazářila a rozevřela se, tak, jak to udělaly tyčové zbraně Goa’uldů.
„Přišli jsme branou!“, rychle zasáhla Michelee.
„Branou?“, odpověděl muž a podíval se na ni. „Odkud?“
„Z Terrisu.“
„Neměli jsme nahlášeného nikoho z Terrisu“
„Potřebovali jsme uniknout… Goa’uldi zasáhli Terris plnou silou“
„Ti zatracení… Počkejte tady“. Luskl prsty a všichni se mohli hýbat. Vyšel z místnosti a zamknul za sebou dveře.
Wed tázavě přejel po Rednelově a Micheleeně obličeji. Rednel jen pokrčil rameny a Michelee začala pobíhat po místnosti a zkoumat dveře a zdi.
„Co se teď bude dít?“, zeptal se rednel spíš sám sebe po chvilce. Jako na odpověď se otevřely dveře. Vešel znovu muž, který je vyslýchal.
„Ověřili jsme si vaši zprávu. Na pomoc už letí několik lodí naší flotily. Podle všeho nejste nepřátelé, takže máte možnost volného pohybu po tomto městě po dobu jednoho dne. Nesmíte mimo město, nesmíte zůstat déle, budeme vás sledovat. Chcete se na něco zeptat?“
„Kde je domovská planeta Goa’uldů?“, vyhrkl Rednel a dodal: „Nebo aspoň těch, co si tak říkají“.
„Rád bych vám pomohl, ale nevím to. Neví to skoro nikdo. Zatím to nikdo nepotřebuje vědět. Ale pokud budete pátrat po jejich historii, určitě se tam dopracujete. Začněte na planetě, která si kdysi říkala Země. Její adresa je... Vy asi neznáte naše pojmenování symbolů, hm?“. Přišel ke stolu uprostřed místnosti a ze zásuvky vytáhl kus papíru. Zvláštně vypadajícím perem načmáral znaky adresy a podal je Rednelovi. Ten si je přečetl.
„Tam jsme už… Byli!“, řekl překvapeně.
„Ano? Od brány není místo, co hledáte, daleko. Dám vám mapu. Dostanete se k troskám, ve kterých najdete archivy. S jejich počítači se musíte naučit pracovat, ale poskytnu i energetický zdroj. Proč vám pomáhám? Sice zatím informace o jejich domovské planetě nepotřebujeme, ale od vás je můžeme dostat vlastně zadarmo. Sice nemám záruku na to, že se vrátíte, no s mapou a energetickým článkem nám nic neuděláte. Zítra ráno ať jste venku z města. Pokud na něco přijdete… Vraťte se a řekněte nám to. Pro slíbené si ráno přijďte sem. Myslím, že tuhle budovu poznáte. Víme, kde jsou archivní počítače, už jsme tam byli.“.
„Kdo jste?“, zeptal se nato Rednel.
„Ti’rohské impérium. Ještě něco?“
„Ale… Odkud jste? Vždyť vypadáte úplně jako… Červy ovládaní Goa’uldi.“
„Červy???“. Muž zvednul zbraň a rozhněvaně zaútočil. Zastavil se uprostřed pohybu. Oči mu zasvítily. Stáhnul zbraň.
„Promiňte, naši… Přátelé jsou hákliví na označení červi“. Jeho hlas byl lidský. „Odkud jsme? Chcete to slyšet celé?“
„A… Ano“, řekl trochu zmateně Rednel.
„Posaďte se zpátky na židle.“ Usmál se, když viděl, jak zaváhali. „Nebojte se, už vás nic neznehybní.“. Počkal, až tak učiní. „Tak a teď k nám. Asi před sedmi sty lety jsme byli velice útočná rasa, podmaňující si jednu planetu za druhou. MY jsme byli prní Goa’uldi. Nebo lépe řečeno – Jaffové. Tak se jmenovali Goa’uldští vojáci, závislí na těch – jak říkáte – červech. Goa’uldi byli jen naši… Bohové. Ale ač jsme byli silná rasa, objevila se rasa mnohem slabší, ale zato o mnoho vychytralejší. Tauri. Ač byli technicky méně dokonalí, měli lepší zbraně a taktiky. Nakonec nás porazili, zároveň s další silnou rasou, zvané replikátoři. Ale pro Jaffy to nebyla porážka, jako spíš vysvobození. Věděl o nás jen úzký okruh obyvatel planety Země. Přišlo další velké ohrožení – a i to jsme přežili. Obchodovali jsme a žili víceméně v míru. Ale dozvěděli se o nás obyvatelé Země. Báli se nás. Nesnášeli nás. Zanedlouho jsme zrušili kontakt a přesunuli se do tohoto systému. Nevíme, jak to bylo dál s lidmi, ale z nás se stala velice vyspělá rasa. A pak přišli Goa’uldi. Asi se oddělili od našich předků. Tak podobní těm starým… Tak podobní, že jsme se jim ubránili. Neřeknu vám nic o našich plánech, ale jestli nám donesete adresu jejich domovského světa, velice nám pomůžete. Vynechal jsem spoustu detailů, ale mohlo by to stačit. A teď k vám: očividně se potřebujete vyspat. Jestliže chcete, dovedu vás na vhodné místo“. Rednel už byl velice unavený, stejně jako Wed a Michelee. Jak zaslechli zmínku o spánku, přestala je celá ta planeta zajímat. Postavili se. Muž se pousmál a vedl je chodbami.
Otevřela se brána. Rednel držel energetický zdroj, poučen, jak ho napojit na technologii na zemi a malý holografický projektor s mapou. Prošli. Opět se octli uprostřed trosek města. Rednel otevřel mapu. Brána byla něco jako orientační bod a mapa se automaticky natáčela tak, aby to, co bylo před ním, bylo nahoře. Našel rudě blikající místo. Byli od něj asi třicet mil. Vyrazili. Nějakou chvíli šli mlčky, až Michelee ukázala na Wedovu katanu, co pořád nosil na zádech, a zeptala se:
„Umíš s tím zacházet?“
„No… Tak trochu.“
„Schválně večer vyzkouším, co znamená trochu“. Pak se otočila na Rednela „totéž platí pro tebe a tu tvoji zázračnou pistolku. Vždyť s ní nic netrefíš! K čemu ti pak je, že prostřelí strom.“
„Proč vlastně jdeš s námi?“, napadlo Rednela.
„Já vám to ještě neřekla? Víte, je to celkem jednoduché. Na planetě, na níž jsem žila, a mimochodem tam měla i docela vysoké postavení, jsme vyzkoumali funkci brány. Je to celkem jednoduchý… Byla jsem nedočkavá a prostě vlezla dovnitř, protože než bychom dokončili výzkumy, umřela bych stářím. Teď toho docela lituji… Myslela jsem, že na druhé straně bude někde naše adresa, jako na naší straně ta jejich. Naši vědci se neobávali zbytečně, že bych se nemohla vrátit. A vy očividně víte, jak bránu použít a používáte ji. Chci najít svůj domovský svět. Proto jdu s vámi“. Odmlčela se. „A jen tak se mě nezbavíte“, dodala s úsměvem. Dostali se do lesa a znovu zmlkli. Šli velice dlouhou a namáhavou cestu. Večer se dostali do dalších trosek a rozhodli se tam zůstat. Michelee byla unavená, ale vzpoměla si.
„Wede, pojď sem“. Počkala, až přijde. „Vytáhni tu katanu.“. Vytáhl udiveně zbraň. Michelee se mrštbě vyšvihla na nohy, ze zad sundala svoji pušku, podobnou tyčovým zbraním a zaútočila pažbou. Wed překvapeně vykryl ránu, z druhé strany se na něj ale už řítila další. Zkrčil se a zaútočil. Michelee uskočila a drsným švihnutím mu zbraň vyrazila z ruky, pak mu dalším podrazila nohy. Dala si pušku za ramena a pobaveně sledovala, jak se sbírá ze země.
„Nebuď tak nasranej! Zkus to trochu klidněji!“
„Tys mě… Překvapila, to je všechno.“
Znovu se usmála. Wed zvedl ze země pochvu a zastrčil do ní katanu. Zajistil ji uvnitř provázkem a postavil se do bojové pozice. „Aby se nic nestalo“, řekl na vysvětlenou. Zaútočil. Michelee vykryla náraz meče. Kopla Weda do břicha. „Zůstáváš nechráněný“, řekla a zaútočila. Zbraně se ve vzduchu střetly, Wed však katanu nečekaně pustil a srazil Michelee na zem.
„To bylo dobrý“, řekla. „Ale kdyby kolem tebe bylo víc nepřátel…“. Podkopla katanu a hodila mu ji do rukou. Ihned zaútočila. Bojovali spolu ještě dlouho, dokud nebyli oba dostatečně otlučení. Michelee pak zaměřila svou pozornost Rednela. Ukázala mu, jak správně držet pistoli. Učil se rychle – očividně již zbraň používal. Ale pořád mu dělalo problémy trefit se do něčeho, co se jen trochu hýbalo. Už byla noc, kdy si Michelee vylezla na blízkou zídku a lehla si nahoru. Rednel i Wed se spokojili s místem pod zídkou.
„Jak se vám tam leží?“, rýpla si ospalým hlasem.
„Určitě hůř než vám, ó paní“, odvětil Wed. Rednel ležel potichu. Přemýšlel. Přemýšlel o noční můře, co ho trápila už druhou noc. Viděl, jak žena zasažená paprskem plasmy padá na zem. Jak šeptavě říká: „Proč?“. Stal jsem se snad tím, co se snažím zničit?, pomyslel si zničeně. Ne, vždyť jsem se jen bránil… Znovu pomyslel na muže, co zabil, který ho mohl ohrozit jen omračovací zbraní. Nemohl jsem to vědět… Nemohl…
Pomalu došli až k místu, jež bylo na mapě vyznačené. Byl to velký, ocelový poklop do země. Otevřeli ho bez větších problémů. Uvnitř byla tma. Rednela napadlo zapnout holografickou mapu. Opravdu jim dala dost světla. Přiblížil si na ní lokaci a šel hledat vyznačenou místnost. Dostal se tam bez větších obtíží. Rednel zapojil počítač ke zdroji a pomalu se s ním začal učit zacházet. Nebylo to těžké. Znaky na něm byly stejné jako ty, co viděl jinde. Lehce se dostal do archivů. Rychle přelétal očima a četl – už si na písmo docela zvykl. Wed a Michelee mu potichu nakukovali přes rameno. Pomalu a překvapeným hlasem řekl: „To není možné.“.
doufám, že vám tohle vynahradí ztracené dny
Rosseta: že mě uvedeš ve svých top 3 jsem fakt nečekal

Doufám, že to není tím, že jsi četla tak málo povídek

Každopádně díky ti, tahle povídka měla být původně jen chvilkový úlet a měla mít jen 2 části
