"Mimo mísu" 2 (SPN) - 8. Nadvláda - čtvrtá část - KONEC

[andoriel]

Nejsem si jistá, jestli se zítra vůbec dostanu k počítači, takže už dneska:
Bavte se

6. Hotel - druhá část

Samie si na lůžku objímala kolena a bránila se tomu, aby se jí zavřely oči. Marně. Probudila se na boku, s trhnutím se posadila a rozhlédla se. Kus železa z plotu ležel vedle ní na polštáři, Dean pořád spal a na obzoru se objevily první známky svítání. Nebe zesvětlalo a nabíralo zlatavý nádech na počest vycházejícího slunce. Samantha to viděla jen úzkým pruhem nezakrytých dveří na balkón, ale byla to pro ni ta nejlepší zpráva dne. Hlasitě vydechla a naklonila se, aby se ujistila, že pásy soli zůstaly neporušené. Lehla si na záda a zadívala se do stropu. Duchové? Proč tu jsou? Proč právě tady?
Znovu se posadila, posunula polštář na čelo postele, aby se o něj mohla v polosedu opřít, a vytáhla malý noťas.
Dean se probudil asi za dvě hodiny a stejně jako jeho sestra se nejdřív s trhnutím rozhlížel na všechny strany.
Samie sotva zvedla hlavu a hned se znovu vrátila k pročítání zpráv. Právě se dostávala k zajímavým událostem.
„Mám hlad,“ řekl Dean nahlas. „Dobré ráno.“
Samanthu to nijak nepřekvapilo, bratr měl hlad skoro pořád. Zamručela něco neurčitého.
„No tak, vstávej!“ zatahal ji za nohu. „Duchové odplachtili do svých temných doupat.“ Zašklebil se a sáhl po telefonu, aby napsal domů, že jsou v pořádku.
„Nejsem si jistá, jestli jsou duchové v temných doupatech,“ mumlala cestou na snídani do hlavní budovy Samantha. V noci se jí zahrada zdála sice trochu přerostlá, ale krásná. Ve dne byla hodně přerostlá a temná, i když na ni slunce svítilo ze všech sil. Zvedla telefon a udělala pár fotek. Prohlédla si je a zavrtěla hlavou. Ani jedna nebyla ostrá. Vlastně na nich nebylo vidět téměř nic, jen světlé a tmavé stíny a mlha. Prosklený válec skrývající vstupní halu s recepcí a jídelnu byl temný a nepřátelský a rozhodně nelákal, aby se k němu někdo přibližoval.
„Fuj!“ prsknul Dean. „Tomuhle říkají snídaně?“
Samie dloubala vidličkou do toho, co si naložila na talíř, a tvářila se zklamaně. Ta slibovaná snídaně nestála ani za to, aby se kvůli ní budila. Kousky neurčitého čehosi byly bez chuti a se zápachem.
„Co bys čekal v černé věži?“ zeptala se. „Najíme se jinde.“ Hodila na talířek zbytek tuhého pečiva a zvedla se.
Dean následoval její příklad, a když se rozhlédl po jídelně, zjistil, že jsou všichni hosté přepadlí, nevyspalí a hladoví. Žádný hlasitý hovor, žádný smích, dokonce ani úsměv. Zaslechl, jak si dvě mladé ženy tiše povídají o tom, jaká byla v noci zima a že je budilo neustálé bouchání. Na talířích před sebou neměly skoro nic. Zřejmě už v hotelu nějaký čas bydlely a věděly, že nemá cenu brát si nepoživatelné jídlo.
„Ty tam chceš zůstat?“ otočil se nevěřícně na sestru, když seděli v cukrárně o dvě města dál a pochutnávali si na výtečné kávě a koláči.
„Našla jsem něco zajímavého o té prázdné parcele, co je za hotelem. Ta holá pláň, kolem které stojí vilky,“ řekla Samie a vytahovala počítač, aby bratrovi ukázala uložený článek.
„Hromadný hrob?“ Dean zakoulel očima a rozpačitě se na Samanthu podíval. „Uprostřed městečka, kam je odevšud vidět včetně poloviny oken hotelu?“
Samie pokrčila rameny. „A na tureckém území,“ doplnila. „Ta válka byla asi horší, než se nám snažili namluvit. Podle toho,“ poklepala na monitor, „ani nevědí, koho tam pohřbili.“
„Starší paní, mladou holku,“ řekl automaticky Dean, „a dva malé kluky, dvojčata. Ti byli v noci u nás.“
Samantha polkla a otřásla se. Byla moc ráda, že to zaspala.
„Ale co se s tím dá dělat?“ zeptala se za chvíli.
Dean pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Neměl tušení. Kdyby šlo o hřbitov a jednoho nebo dva duchy, bylo by to jasné, ale takto si nebyl jistý.
„Zajímalo by mě, jak v tom hotelu funguje úklid,“ zamyslela se Samie.
„Úklid?“ Dean se na ni zaraženě podíval. „Proč?“
„Jestli zametli tu sůl,“ vysvětlila s přezíravým pohledem a sledovala, jak se bratrovy oči rozšířily pochopením. Věděla, že ho takové drobnosti jako úklid normálně nezajímají.
„Cestou zpátky nakoupíme další,“ řekl.
Sam mlčela. Chtělo to jiné řešení než jenom utrácet za základní kuchyňskou surovinu.

Dean Wínchester, ten starší, pohladil své milované auto po střeše nad dveřmi řidiče. Ano, tohle muselo být nebe. Na Bobbyho už se ani neohlédl, nasedl, a když rukama sevřel volant, přimhouřil oči radostí. Silnice před ním byla neodolatelná. Nastartoval a vyrazil po ní.

Sam se probudil, nejdřív zkontroloval telefon a usmál se na příchozí zprávu, pak se zadíval vedle sebe. Hope spala na boku otočená zády k němu. Sáhl jí na rameno a převrátil ji na záda, aby ji mohl políbit.
„Dobré ráno,“ zašeptal.
Něco nesrozumitelného zamumlala a položila mu ruce kolem krku. Pár vteřin si užívala sdíleného soukromí a najednou otevřela oči dokořán.
„Děti!“ vyhrkla zděšeně.
„Jsou v pořádku. Psaly. Jezdí po okolí a nakoupily další sůl. Nenapadlo by mě, že se tak daleko a samy setkají s něčím takovým.“ S povzdechem se posunul a přitiskl své ucho Hope na srdce. Usnul.
Hope se dívala do stropu a přemýšlela o tom, jak by se dalo Deanovi a Samanthě přece jenom pomoci. Na svůj výkřik na pokraji snu se jí nechtělo vzpomínat, ale i k tomu se donutila. Snad byl dost neurčitý nebo si ho Sam špatně vyložil. Nechtěla vidět jeho překvapený a smutný pohled, kdyby zjistil, o kom se jí celé roky zdá. Zatím se jí dařilo všechny kolem sebe přesvědčovat, že otec jejího syna je jen vzdálená vzpomínka, ale sobě lhát nemohla a nechtěla. Moc se jí stýskalo. Sama ani na okamžik nepovažovala za náhradníka, byl to ten nejlepší partner pro život, a pokud měla být i dál upřímná, nejspíš lepší než ten, o kterém se jí stále zdávalo. Jejímu srdci to bylo jedno.
Z oka jí vyklouzla slza, proběhla se po spánku a vsákla do polštáře.
„Budou v pořádku,“ zamumlal Sam v polospánku.

Dean a Samantha se navečer vrátili do hotelu a pořád ještě nevěděli, jak se vypořádat s duchy z hromadného hrobu. V jídelně je čekalo nepoživatelné jídlo, ale to jim nevadilo, protože po zkušenostech se snídaní se dobře zásobili, a také veselá společnost. K večeru přijela parta studentů, ubytovala se v zamluvených pokojích a po prvních soustech z naložených talířů se dva z nich vydali sehnat něco jedlého. Samie jim ochotně poradila a Dean se nabídl, že pojede s nimi a pomůže nakládat a vykládat. Netrvalo dlouho a kolem nově příchozích se vytvořila větší skupina a začala si pomáhat. Připojili se k nim i starší manželé a dvě dívky, které si ráno stěžovaly na zimu a hluk. Jedna z nich si sedla vedle Samie a daly se do řeči. Představila se jako Dianne.
„Co se děje?“ zeptala se zaraženě Samanthy, když se rozesmála.
„Jmenuješ se skoro jako naše prababička. Brácha má jméno po ní a po svém otci. Je to taková rodinná tradice,“ vysvětlila.
Dianne dokázala o Kypru vyprávět s takovým zaujetím, že si Samanthu hned získala, protože byla z ostrova také nadšená. Od turistických zajímavostí se dostaly až k pobytu ve zdejším hotelu a Samie se přistihla, že vypráví o noční návštěvě, železu a soli.
„Duchové?“ zeptala se Dianne a nevypadalo to, že by nevěřila, spíš byla překvapená. „To mě nenapadlo, ale jestli je tady nějaký společný hrob, tak je to možné. Jak jim můžeme pomoci?“
Teď bylo na Samanthě, aby se zatvářila překvapeně. Přemýšleli nad tím, jak se duchů zbavit, na pomoc si nevzpomněli.
Dianne se zadívala před sebe a zamračila se. „Nemám s tím žádné zkušenosti,“ zamumlala. „Víš o někom, kdo ano?“ otočila se k Samanthě.
„Taťka,“ odpověděla Samie okamžitě. Podívala se na hodinky. „Snad bude na telefonu.“
Otce ani matku nezastihla, jenom jim nechala vzkaz s prosbou, ať se ozvou.
Dean a dva studenti se vrátili s autem plným jídla. Vzhledem k tomu, že v pokojích byly kuchyňky, nebyl s potravinami odjinud žádný problém. Dean se ujal role šéfkuchaře a Samie se bavila tím, jak ho téměř všechny dívky začaly sledovat s mnohem větším zájmem než dřív. Bratr si toho zdánlivě nevšímal, ale dobře věděla, že to registruje.
Po veselé večeři se přesunuli do hotelového baru a zábava pokračovala.
Dean i Samantha sice věděli, že se by se měli zaměřit na problém s duchy, ale čas trávený s novými přáteli jim v tu chvíli připadal důležitější. Začalo to vypadat tak, že by mohli začít studovat v Evropě a díky Patty, kamarádce Dianne, by měli zajištěné i levné ubytování. Otec ani matka se neozvali a Samie na ně na chvíli zapomněla stejně jako na duchy.
V devět večer v baru zhasli a začali uklízet.
„Cože?“ Dianne se podívala na svoji skoro prázdnou skleničku a temný pult. „To myslí vážně?“
Postupně začalo zhasínat i osvětlení okolí a bazénu.
Samie vyprskla smíchy a nebyla jediná. Za dost hlasitého veselí se vydali temnou zahradou k bungalovům a dohadovali se, ve kterém pokoji budou pokračovat v zábavě. Samanthě v kapse zabzučel mobil. Ustoupila stranou, řekla do něj pár slov, chvíli poslouchala a krátce se rozloučila.
Dean se mezi studenty cítil moc dobře, ale když se po něm Samie ohlédla, kývl a zamířil do jejich pokoje. Věděl, že má sestra něco nového k jejich problému s duchy.
Sotva se za nimi zavřely dveře, řekla mu, co napadlo Dianne a jak mluvila s matkou. Bylo to hodně krátké, vlastně se jenom ujistily, že pomoc je nejlepší nápad, pokud se Deanovi a Samanthě podaří najít dost informací.
„Chci se podívat, co všechno se dá zjistit. Snad něco najdu. Mohl bys taky… jasně, až rozsypeš sůl.“ Sedla si na postel a pustila počítač.
„Počkej!“ vykřikla najednou, hodila počítač na matraci a vyskočila. Otevřela dveře od koupelny dokořán a ukázala na malé okénko. „Nechci sem mít zatarasený vchod jako na dnešek v noci.“ Dívala se, jak si bratr stoupnul na zavřenou toaletu, aby zkontroloval, jestli je pruh soli na okně souvislý. Noc předtím byla sůl u vstupních dveří do koupelny a nebylo to moc praktické.
„Všichni ostatní -,“ začala, když si vzpomněla na Dianne.
„Řekl jsem jim to,“ ujistil ji. Rozhlédl se, jestli jsou dobře chránění, a sáhl do tašky pro vlastní malý počítač. „Tak kde mám hledat?“ zeptal se. Samie měla na internetu lepší přehled než zbytek rodiny, takže byli zvyklí, podřídit se jejímu vedení. Zatím se to vždycky vyplatilo.
Samantha jim rozdělila úkoly, sedla si na postel na zkřížené nohy a prsty jí po klávesnici jen létaly.
Dean ťukal pomaleji a každou chvíli se zamračil, když se mu začalo ukazovat něco, co nechtěl.
„O té jejich válce není moc informací,“ zavrčel po hodině.
„Jestli šlo o válku,“ zamumlala Samie nezřetelně. Právě narazila na stránku s jinou teorií a trochu se prala s překladačem, protože text byl jenom v řečtině.
Deanův telefon začal vyzvánět. Samantha ani nezvedla hlavu, článek právě začal dávat smysl.
Ahoj, tati,“ řekl Dean a odšoupl od sebe počítač. Raději by se s někým popral, než aby se dál krčil nad klávesnicí a pátral po informacích.
„Jo, hledáme. Nic moc, ale Samie teď snad na něco přišla. Tak asi ne,“ dodal hned, když si všiml, jak sestra prudce zatřepala hlavou.
„Kdo?“ zeptal se. Chvíli poslouchal a váhavě zopakoval jméno, které mu otec řekl: „Christos? Dobře. Pozdravuj mamku.“
Zavěsil a podíval se na sestru. Seděla nad počítačem a oči měla upřené před sebe. Přemýšlela.
„Máš něco?“ zeptal se jí. Když se hned nedočkal odpovědi, začal sám: „Já nic zajímavého neobjevil. Sice tady došlo k nějakým nepokojům při stěhování řeckého obyvatelstva, ale nic, pro co by se měl kopat hromadný hrob. Aspoň to tak vyznělo.“
Samie se zhluboka nedechla a zvedla k němu oči. „Nejsem si jistá vůbec ničím, Deane. Našla jsem to, co ty, to znamená skoro nic. A pak taky jednu teorii, podle které to bylo mnohem horší, protože se tu vyvraždili dvě velké rodiny. Spory mezi Řeky a Turky to nezapříčinily, jenom uspíšily. A nestálá situace způsobila, že všechny mrtvé co nejrychleji pohřbili, aby z toho média neudělala senzaci a některá z nepřátelských stran se toho nechytila. To znamená, že je pohřbili do jednoho velkého mělkého hrobu. Všechny. A přímo támhle,“ natáhla ruku k balkónu, ze kterého byl výhled na prázdnou parcelu.
Dean jen hekl. Prý že nic neobjevila! „Co ještě?“ zeptal se netrpělivě.
Samie přimhouřila oči. Minulou noc toho moc nenaspala a teď se jí samovolně zavíraly, ale na spaní nebyl čas. „Hledám něco o těch rodinách. Zatím jsem našla jednu, o té druhé nemůžu nic objevit. Podívej,“ otočila obrazovku k bratrovi. „Tahle žena měla v rodině hlavní slovo.“
Dean se zadíval na monitor, naklonil se blíž a zvětšil tvář starší ženy. „To je ona. Ta, co tady byla včera v noci,“ řekl a snažil se, aby mu hlas nezněl vyděšeně.
„Jmenovala se Cansu.“ Samie četla nápis pod fotografií. „Měla syna a vnučku. Nic jiného se o ní nedozvím. Aspoň tady ne.“ Promnula si obličej. „Podívám se ještě jinam.“

Sam se celý den mračil. Napadlo ho, že se měl za dětmi přece jenom vypravit. Castiel se neozval, ale s tím Sam ani moc nepočítal. Přes několik známých našel jednoho lovce přímo na Kypru a poslal mu prosbu o pomoc, ale žádnou odpověď zatím nedostal. Christos, jak se měl lovec jmenovat, prý prolézal jeskyně v Troódu, a byl jen stěží k zastižení, navíc nebylo jisté, jestli by chtěl zasáhnout na území pod tureckou vládou. Dal jeho jméno synovi, kdyby se dětem ohlásil, aniž by o tom dal Samovi vědět, ale to bylo všechno.
Uslyšel Hope. Právě se vrátila z práce a její návrat do domu provázely známé zvuky – klepnutí zavíraných dveří, zaskřípání podpatku po podlaze, když se s úlevným vzdechem zbavovala lodiček, zašustění věšeného saka.
Pár vteřin bylo ticho, a pak stála ve dveřích obývacího pokoje a tázavě se na Sama dívala. Věděl, že chce poslední zprávy z Kypru. Než stačil něco říct, začala sama:
„Mluvila jsem se Samie. Hledají informace a pokusí se těm duchům pomoci,“ usmála se. „Jsem ráda, že nepřemýšlejí jenom o ničení.“
Sam přikývl. Už se díval, co by se dalo o té oblasti najít, ale výsledky byly mizerné. Řekl Hope o Christosovi a o tom, že Samantha asi něco objevila, ale zatím o tom nechce mluvit. Dokázal číst v tom, co mu děti neříkaly.
„Jo, a mám tě pozdravovat,“ usmál se a objal Hope, která k němu mezitím došla. „Stejně bych tam nejraději jel sám,“ zamumlal.
„Dívala jsem se na letenky. Byl bys tam zítra večer jejich času. To už budou skoro balit na cestu zpátky, odlétají pozítří. Já s tebou nemůžu, nepustí mě z práce.“ Přitiskla tvář na jeho hruď a nadechla se. „Ale možná bys to mohl nechat na nich,“ řekla za chvilku.
„Teď tam bude ráno, zavolám jim,“ natáhl se po telefonu a pustil hlasitý poslech.
„Samie něco našla,“ začal hned Dean. „Na té parcele za hotelem jsou pohřbené dvě rodiny, co se navzájem vyvraždili. Jsou to oni, poznal jsem jednu ženu, Cansu, z fotografie. Byla tady. Ségra skoro do rána hledala další informace, takže teď už víme, že jednu rodinu vedla ta Cansu Direm a druhou Eusebius Makris. Nenáviděli se, a když se měl Eusebius přestěhovat, nedokázal snést, že ve vesnici zůstane rodina Direm a oni budou muset odejít. Večerní hádka skončila k ránu hromadou mrtvol. Nikdo z těch dvou rodin nepřežil, ani ti malí kluci, dvojčata,“ zadrhl se při vzpomínce na bledé přízraky téměř identických dětí. „Myslím si, že Eusebius a Cansu spolu vedou válku dál a všechny ostatní tady drží jako své armády. Musíme zjistit, kde jsou ti dva přesně zakopaní, ale jak to uděláme, to zatím nevím.“
Sam a Hope se na sebe užasle podívali. Věděli, že je Samantha ve vyhledávání informací dobrá, ale stejně je vždycky překvapila.
„Samie spí,“ dokončil Dean. „Ten Christos se neozval. Máme na něj čekat?“
„Pořád nevím, jestli můj vzkaz dostal a jestli bude ochotný nebo schopný vám pomoct,“ řekl Sam. „Pokud vím, brzy byste měli odjet, nechcete to nechat být?“ zeptal se na to, co mu už chvíli leželo v hlavě.
„To ne,“ vyhrkl Dean okamžitě. Vzpomněl si, jak se kolem oken celou noc točila mlha a snažila se najít cestu dovnitř. Doufal, že noví přátelé udělali, co jim poradil, a použili sůl, ale zatím se nemohl přesvědčit. Svítání teprve začínalo.
„Jestli budeme vědět, kde kopat, uděláme, co je třeba,“ řekl a rozloučil se.
Sam si sedl na gauč a mobil mu vypadl z prstů. Nevšiml si toho. Hlavou se mu honily obavy a vzpomínky.
Hope se ohlédla po tašce s nákupem, která zůstala u dveří, ale nechala ji, kde byla, sedla si k Samovi a opřela se mu o rameno. I ona tiše zaháněla strach a bránila se minulosti.

Dean odložil telefon na noční stolek a překvapeně zvedl hlavu, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Došel k nim a zaváhal s rukou na klice.
„Samie, Deane, jste vzhůru? Jste v pořádku?“ ozval se tlumený ženský hlas.
Otevřel a ustoupil, aby mohla Dianne vejít.
Opatrně překročila pruh soli pode dveřmi a zůstala stát v miniaturní předsíňce, dokud jí Dean nepokynul, aby šla dál a on mohl zavřít dveře.
Dianne se dívala na spící Samanthu a přemýšlela, jak mluvit, aniž by ji vzbudila.
„Pojď si sednout na balkón, myslím, že noční aktivity duchů už skončily,“ usmál se Dean. „Samie jen tak něco neprobudí, usnula před hodinou.“
Usadili se v křesílkách a zadívali se na probouzející se nebe. Kolem opuštěné parcely bloumali dva toulaví psi. Udělali pár kroků na plochu zarostlou suchou travou a zase se vrátili k silnici. Dianne a Dean mlčeli, dokud se psi neztratili mezi vilkami. Dianne povolila pevně spletené prsty a nadechla se k řeči, kterou si cestou k pokoji Samanthy a Deana připravovala:
„Patty na tohle moc není. Děsí ji to, a tak všechno odmítá. Celou noc spala s hlavou pod prostěradlem a začala křičet, když jsem vzala do ruky solničku.“ Povzdechla si. „Nechci, aby se zlobila. Zůstala jsem vzhůru a doufala, že bude klid.“
Zvedla oči k Deanově obličeji. „Nebyl.“ Znovu stiskla spletené prsty, až jí zbělely klouby a přitáhla si lehký šátek, který měla přehozený přes ramena a otočený kolem rukou. „Při prvním klepnutí dveří do koupelny jsem šeptem poprosila o rozhovor. Vyšla jsem z pokoje a sedla si před ním na schody. Překvapilo mě, když se objevili. Je to jiné, slyšet nebo číst o tom a zažívat to.“ Na okamžik se zarazila.
Dean poslouchal se zatajeným dechem. Požádat ducha o rozhovor? To by nejspíš nenapadlo ani tátu. A ani tátu, upřesnil si sám pro sebe. Sama považoval za otce, ale věděl, že biologicky je to jeho strýc. Bylo mu to jedno. Hope a Sam byli báječní rodiče, i když jim to přímo nikdy neřekl. Napadlo ho, že by asi měl, ale Dianne pokračovala ve vyprávění, tak to zatím pustil z hlavy.
„Byli dva. Mladí. Ona se jmenuje Hayat a je vnučka Cansy a on je Agap, nejmladší syn Eusebia. Prosili o pomoc pro sebe i pro ostatní členy rodin. Nechtějí tady zůstávat, a když zjistili, že se umíte bránit, napadlo je, že byste je dokázali osvobodit. Cansu a Eusebius využívají jejich energii k boji mezi sebou. Nepustí je dál.“ Znovu se zhluboka nadechla. „Bylo to trochu složitější, už dlouho s nikým živým nemluvili, tak místo slov používali obrazy, a ty občas nedávaly smysl, když se správně nesoustředili. Trvalo to docela dlouho. Až moc dlouho, protože se objevil Eusebius a Rhea, jeho žena. Mladí hned zmizeli a Rhea mě chytila za ruku.“ Povytáhla cíp šátku a na lokti se ukázal modrý otisk dlaně. „Byla tak studená, až to pálilo,“ otřásla se a znovu přetáhla šátek přes ruku. „Eusebius vykřikoval něco řecky, ale kromě pozdravu, prosby a poděkování nic neumím, tak měl smůlu. Asi ho to rozzlobilo a snažil se mě chytit za krk.“ Sklopila oči ke spleteným prstům. „Měla jsem s sebou hrst soli. Naštěstí v druhé ruce, než mě držela Rhea, tak jsem ji po nich hodila.“ Zvedla hlavu. „Doufala jsem, že ji nepoužiju, ale musela jsem. Jak jim pomůžeme?“ zeptala se.
Dean pochopil, že je s vyprávěním u konce, přesto se ještě zeptal: „To je všechno? Nic dalšího?“
„Je to málo? Na mě toho bylo až moc. Sotva jsem se trochu vzpamatovala, šla jsem za vámi.“
„Potřebujeme vědět, kde přesně leží kosti Cansy a Eusebia,“ řekla Samantha, která už chvíli poslouchala mezi dveřmi na balkón.
Dianne pokrčila rameny. Zvedla oči k obloze a zadívala se na hradbu mraků, které se začaly roztahovat na obzoru. Netrvalo dlouho a spolkly slunce. Znovu se setmělo a ráno dostalo temně šedou čepici, ze které začalo drobně pršet.
„Tak to jsem tu ještě nezažila,“ zamumlala Dianne. Déšť přicházel nejdřív s koncem září, a i potom bylo víc horkých a slunečných dnů než těch propršených. Skutečná vláha padala na ostrov až v listopadu a všichni místní obyvatelé ji vítali.
Dean se zadíval na parcelu a přimhouřil oči. Dotkl se Dianniny ruky a ukázal před sebe. „Jsou to ti dva mladí?“
Nad velkým trsem dlouhých suchých stvolů se vznášely dvě nezřetelné postavy.
„Ano,“ vydechla Dianne, zvedla se a chytila se zábradlí.
Jedna z postav se natáhla do dálky a její obličej se objevil přímo před ženou na balkóně.
„Agape,“ zamumlala Dianne a zavřela oči. „Dobře. Ano. Budeme se snažit. Děkujeme.“ Duch se stáhl a Dianne otevřela oči.
„Cansu je pochovaná tam, kde jsou Agap a Hayat. Estebius je od nich pět metrů na sever. Slyšeli nás. Doufám, že jen oni,“ řekla Samie a Deanovi. „Pomůže to?“
Dean kývl a nespustil z Dianne pohled. Samantha si stoupla vedle něj a nechtěně mu kopla do nohy.
„Koukej,“ řekla a kývla k parcele.
Postavy se pomaličku rozplývaly a měnily až zmizely úplně.
„To není Hayat a Agap,“ zašeptala Dianne. „To je Eusebius s Rheou. O co se snaží?“
„Zbavit se Cansy,“ navrhla Samie. „A možná i Hayat.“
„A nebude to stačit?“ zeptal se Dean. „Když zmizí jeden, nebude mít ten druhý důvod tady zůstávat.“
„Jen aby. Nemusí jít jenom o Cansu a Eusebia, možná bude ten druhý pokračovat, dokud bude mít sílu. A když nenajde nikoho z nepřátelské rodiny, zaměří se jinam. Zatím se v hotelu objevovali jen nahodile, a kromě drobných nepříjemností neškodili. Jak by to vypadalo, kdyby to tady vzali útokem?“ zeptala se Dianne vážně.
Dean nad tou představou zakroutil očima a Samie se ušklíbla. Nikdo by tady nevydržel, to bylo jisté.
Mraky se roztrhaly a vysvitlo slunce. Jako by si chtělo vynahradit co zmeškalo, jeho záře se odrazila od každé mokré plochy a zahltila okolí světlem.

Ano, hotel. Včetně nejedlého jídla a nezřetelných fotek. Už je to pár let, a stejně mám pořád divný pocit, když si na něj vzpomenu.
Tak zase kolem 18. července

[andoriel]

Bavte se

6. Hotel - třetí část

„Tak jak najdeme místo, kde leží Eusebius?“ zeptala se Samie a posadila se na postel. Před tou náhlou sluneční záplavou utekli všichni dovnitř.
„Zeptáme se,“ řekl Dean. „Některý z duchů nám to večer poví. Snídani?“ navrhl najednou. „Mám hlad.“
Dianne se ohlédla ke dveřím, ale zarazil ji. „Dej si s námi, je toho dost.“
„Patty…,“ začala a Samie ji přerušila.
„Přiveď ji, najíme se společně a třeba vymyslíme, jak najít správné ostatky.“
Dianne sice kamarádku přivedla a nasnídali se mnohem lépe než za celý pobyt tady, ale k plánům na hledání kostí se se Samie a Deanem dlouho nedostali. Jakmile o tom některý z nich začal, Patty se celá roztřásla.
Deanovi to přišlo divné, tak se jí zeptal rovnou. „Co se v noci dělo? Víme, že Dianne byla z pokoje pryč, a ty jsi tam zůstala sama. Povídej, prosím.“
Patty položila nedojedený talíř a zvedla se. „Nebudu,“ začala zvýšeným hlasem.
„Víš, co? Přestaň. Nikdo se tady nesměje, že bychom si něco vymýšlely. A jestli víš něco, co by pomohlo, měla bys začít mluvit,“ zavrčela Dianne.
Patty si sedla a chvíli mlčela. Musela se srovnat s tím, že ne vždy je její názor rozhodující, ale to, co se jí stalo v noci, stálo za trochu vyprávění, i když se sama sebe snažila přesvědčit, že to byl jenom sen. Také to tak uvedla – zdálo se jí: Zdálo se jí, že k nim do pokoje přišly dva chlapci. Dvojčata s divnými jmény Onur a Eymen. Bylo jim tak šest, nejvíc osm.
Dean v tu chvíli přikývl a řekl, že je viděl taky. Patty to trochu uklidnilo a pokračovala v řeči – děti ji prosily o pomoc a řekly, že Sebus je na západní patě. Nechápala, co po ní chtějí, a než se jich stačila zeptat, zmizely. Pak se pokojem prohnal ledový vzduch, ona se probudila celá rozklepaná a zjistila, že potřebuje další přikrývku nebo cokoli jiného, co ji uchrání před zimou. Dianne nebyla v pokoji, slyšela ji, jak si venku s někým povídá, tak si vzala její prostěradlo a velkou osušku s tím, že je vrátí, až kamarádka přijde. Znovu usnula a už se jí nic nezdálo. Konečně se zahřála.
„To je všechno. Byl to jenom sen, na který bych raději zapomněla,“ skončila svou krátkou řeč a zamračila se na Dianne.
Kamarádka se na ni usmála a kývla na Samie a Deana. „Pomůže to? Sebus bude nejspíš Eusebius a západní pata, no, tu budeme muset najít.“
„Jen jestli,“ vypadlo ze Samanthy. Nechtěla to říct, těch námitek a nejasností bylo na jedno ráno až moc, ale prostě jí to nedalo. Měli by vzít v úvahu všechno včetně toho, že Sebus nemusí být nutně Eusebius. Nebo to, že bez něj bude v boji pokračovat Rhea nebo někdo jiný z rodiny, stejně tak jako někdo jiný může nahradit Cansu
„Jez!“ řekl jí Dean a podstrčil sestře pod ruku další toast. Věděl, na co myslí, a nechtělo se mu to poslouchat. Takhle by se mohli dohadovat až do odletu. „Uděláme to jednoduše a budeme věřit, že to vyjde. Když najdeme tu západní patu, vykopeme všechna tři označená místa a kosti spálíme. Buď to vyjde, nebo si s tím poradí Christos nebo někdo jiný,“ rozhodl.
Všechny tři ženy pokrčily rameny. Samie se v duchu rozhodla, že bude ještě pátrat po přesném uložení těl a zeptá se po okolí. Místní obyvatele zatím vynechávali, ale nastal čas, položit pár otázek. Patty byla rozladěná, že se zapletla do něčeho, do čeho nechtěla, a rozhodně nehodlala nikde kopat a nic pálit. Dianne byla tiše nadšená, že se nudná dovolená změnila v dobrodružství a neodveze si domů jenom pár rozmazaných fotek a pocit promarněného času v divném hotelu.
Po snídani se rozešli. Sourozenci Winchesterovi se vydali na další objevování ostrova a Patty a Dianne otevřely knížky na lehátkách u moře. Netrvalo dlouho a vyrušil je manželský pár, který se uložil vedle nich a chtěl si povídat o běžných věcech. Patty se spokojeně přidala a Dianne vnímala jen napůl a přemýšlela při tom o západní patě. Západ byl jasný, ale pata zůstávala záhadou, která jí dráždila čím dál víc.
Bylo poledne, když se zvedla a navrhla, že dojde pro pití a trochu se projde. Nebylo to neobvyklé, sice milovala dny, které mohla prolenošit v moři, ale občas jí pohyb scházel. Patty to bylo jedno, pokud nechtěla, aby šla s ní, takže jen řekla, jaké pití by si přála, a nechala Dianne jejím procházkám.
Dianne si natáhla šaty a sotva zmizela z dohledu pláže, vydala se na průzkum parcely. O světových stranách měla většinou dobrý přehled a u moře je hlídala zvlášť pečlivě, aby věděla, jestli se má těšit na východ nebo na západ slunce nad vodou.
Stoupla si na západní roh a rozhlédla se, aby se ujistila, že je na správném místě. V poledne její krátký stín mířil k severu, tak byla kontrola rychlá a jednoduchá.
Popošla pár metrů do pláně a očima prozkoumávala nejbližší okolí. Nic zajímavého neviděla, tak šla ještě dál. Najednou se zastavila a zadívala se pod nohy. „Pata,“ zašeptala a usmála se. Našla ji téměř okamžitě. Podívala se okolo a místo označila ještě na hranu postaveným kamenem. Doufala, že si toho nikdo nevšimne a nebude se bavit tím, že by ho někam přesunul.
„Snad je to opravdu tak jednoduché, jak říkal Dean,“ zamumlala si pro sebe neslyšně a vydala se zpátky. Vzít cestou dvě krásně vychlazená piva v plastových kelímkách bylo otázkou pár vteřin.

Samantha se celou cestu zpátky do hotelu šklebila. Její snaha dostat nějaké informace z místních lidí ztroskotala tolikrát, že už se dál ani nepokoušela s někým mluvit. Buď dělali, že nerozumějí, nebo nechtěli mluvit nebo nic nevěděli. Ani jedna z těch možností nebyla uspokojující a Samie se cítila unavená a zklamaná.
Dean se ji snažil rozptýlit a znovu je odvezl na Karpas, kde už byli před pár dny, ale který byl nádherný a dost rozlehlý, aby na něm bylo pořád co objevovat. Ani koupání na nejkrásnější pláži Kypru, ani oslíci u kláštera svatého Ondřeje Sam nevytrhlo ze špatné nálady. Celou dobu bručela a mračila se.
Navečer se vrátili do hotelu. Další den odpoledne odlétali. Věděli, že tuto noc mají jediný pokus na likvidaci hordy duchů a nebylo jim z toho právě dobře. Při nákupu lopaty a krumpáče se na ně sice prodavač díval trochu překvapeně, ale když zaplatili v hotovosti, pokrčil nad tím rameny.
Při veselé večeři se studenty za nimi přišla Dianne a špitla, že našla západní patu a označila ji.
„Kdyby bylo potřeba, asi bych ji našla i bez značky. Už vím, co hledat,“ mrkla a zmizela s naloženým talířem.
„Chce jít taky?“ zeptala se Samantha překvapeně.
„Zdá se.“ Dean se zatvářil spokojeně. Čím víc jich bude, tím rychleji bude celá záležitost ukončená.
V baru netrpělivě poposedával a čekal, kdy zhasnou a všichni se rozejdou. Všiml si, že i Samie je nervózní a Dianne sedí celou dobu s pohledem sklopeným do první poloprázdné sklenice. Patty po nich každou chvíli koukla a tvářila se čím dál víc nešťastně.
Bar ani tentokrát neprotáhl zavírací dobu a v devět se za hlasitých protestů hostů začalo zhasínat. Dianne, Samantha ani Dean to nekomentovali a vydali se ve veselé společnosti k pokojům.
„Přijdu za pár minut,“ špitla Dianne a se sklopenou hlavou pospíchala za Patty, která už netrpělivě přešlapovala u zavřených dveří. Kartu od pokoje měla Dianne.
Sotva za nimi klapla klika, Patty spustila: „Doufám, že sis to rozmyslela a nikam nepůjdeš. Co tě to napadlo, zaplést se s takovými lidmi? Vždyť vás všechny zavřou. Prosím, zůstaň tady,“ přešla do prosebného tónu.
Dianne jenom potřásla hlavou a šla se převléknout z letních šatů do pohodlných plátěných kalhot a volného trika. Zastavila se u vchodu, o který se Patty opírala, a s hlavou na stranu si založila ruce.
„To nemyslíš vážně,“ zamumlala rozladěně. „Uhni mi, prosím.“
Kamarádka se neochotně přesunula stranou, a než se za Dianne zavřely dveře, sedla si s hlubokým povzdechem na postel.
Dianne se rozběhla a nestačila včas zabrzdit, takže skoro narazila do zavřených dveří u pokoje Samanthy a Deana. Dveře se rozletěly a stála v nich vyvalená Samie. Zrovna chtěla otevřít, vzala za kliku, pak se ozvala rána a Dianne vpadla dovnitř.
„Už jsem se bála, že jste šli beze mě,“ vydechla a rozhlédla se.
Dean si dal do kapsy baterku a sklonil se, aby si utáhl tkaničky u bot.
„Právě včas,“ utrousil skloněný ke kolenům.
Vyšli před hotel, kde bylo zaparkované auto. Pouliční lampy nesvítily, tak v záři baterek vytáhli tašku s nakoupeným nářadím a dalšími věcmi potřebnými pro úspěch noční výpravy, pak světla ztlumili a vydali se na temnou parcelu.
„Tady, zašeptala Dianne a ukázala na kámen postavený na úzkou hranu, kterým označila místo se ztraceným širokým podpatkem pánské boty.
„Západní pata,“ ušklíbla se Samantha. Vzala lopatu a rýpla do hlíny. Zafuněla námahou a pořádně zabrala, aby prorazila nepoddajnou krustu suché udusané země.
„Půjdu k tomu trsu,“ zamumlal Dean. „Zapálíme to pak všechno najednou.“
„Půjdu s tebou a začnu kopat pět metrů na sever.“ Dianne stiskla přidělenou lopatu a překvapeně se podívala na druhou ruku, kterou ve své dlani sevřel Dean. Napadlo ji, že by ho dokázala následovat i bez pomoci, ale neřekla nic. Ruku v ruce došli k označenému místu, Dianne se bez váhání zbavila Deanovy pomocné dlaně, udělala dalších pět dlouhých kroků na sever a zabořila lopatu do země. Tam to nebylo tak krušné jako u Samie a stačilo párkrát hrábnout, aby se objevila první kost. I tak jí trvalo dost dlouho, než je vyhrabala všechny, pak nad nimi obrátila sáček soli. Rozhlédla se. Dean se svou prací skoro končil, tak se vydala za Samanthou, která u západní paty tiše klela, ale nebylo z toho poznat, jak se s vykopávkami daleko.
Dianne opatrně našlapovala mezi kameny a ostrou suchou travou a mrazení po těle nejdřív považovala za usychající pot po námaze při kopání. Až když se jí na ramena položily ledové ruce, uvědomila si, že něco není v pořádku. Před obličejem se jí objevil obláček sraženého dechu. Sevřel ji mráz. S tlumeným výkřikem padla na kolena a objala se rukama kolem těla. Nebylo to nic platné, nezůstal v ní ani náznak tepla. Paže jí klesly a mysl se marně bránila cizímu útoku.
Dean zahodil krumpáč a rozběhl se k ní. Právě našel poslední kostičku, stačilo je posypat a zapálit. Samie se ohlédla, co se děje. Byla hotová. Stála nad mělkou jámou, v jedné ruce zbytek soli v sáčku a v druhé připravený zapalovač.
Dean se sklonil nad Dianne a chtěl ji zvednout, ale pohybem ruky ho zarazila. Vrávoravě se postavila na nohy a oči jí zazářily bledým světlem. Dean překvapeně couvnul.
„Nechte nás na pokoji,“ řekla hlubokým hlasem.
„Hned ji pusť, nebo tu spálíme úplně všechny!“ zavrčel Dean. Bylo mu jasné, že nemluví s Dianne a místo strachu a obav dostal hrozný vztek.
Samantha se přiblížila a zůstala nerozhodně stát. Ona strach cítila, ale nechtěla ho dát najevo.
Duch v Dianne se zasmál. „Nespálíte, to není ve vaší moci. Zničíme vás, než se dostanete k dalším kostem. Nechte nás na pokoji.“
„Prosím,“ zašeptala Samantha sotva slyšitelně. „Tady nemůžete zůstat. Necítíte, že se vám to vymyká z rukou? Není to jen o vašich rodinách, zatahujete do toho všechno v okolí. Děsíte lidi, ale ti vám nepomůžou, protože neví, co se děje a že jste to vy.“ Roztřásla se.
Dianne měla pocit, že je připlácnutá na zadní straně vlastní lebky a nemůže se hnout. Pokusila se vykřiknout, ale ani to nedokázala. Neměla vládu vůbec na ničím. Propadala zmatku a vší silou se snažila vykroutit.
Samie se pohnula, aby se dostala blíž k bratrovi, ale zvedl se před ní mlžný opar a cestu jí zastoupil další duch. Jeho kontury byly sotva poznatelné a vypadalo to, že se jen stěží drží pohromadě.
„Nechceme tady zůstat,“ řekl neslyšně a vybledl ještě víc, než už byl.
„Je tu někdo, kdo tu chce zůstat?“ zeptal se duch v Dianne.
Kolem sourozenců to zašumělo, ale nikdo se hlasitěji neozval.
Dianne se toporně otočila čelem ke dvěma hromádkám vyhrabaných kostí. „Slyšíte?“ zeptala se.
„Ty tady nerozhoduješ, Rodione,“ zasyčel za ní rozzlobený ženský hlas.
„Cansu,“ zachraptěl Rodion. Bylo pořád náročnější zůstat v obsazeném těle, protože jeho původní majitel se bránil zuby nehty. „Někdo by to rozhodnout měl, a bylo by nejlepší, kdybychom se shodli,“ pokračoval s námahou. „Slyšíš, Eusebie? Chceme dál!“
Kolem Dianne se zvedl vír, ze kterého na Deana i Samanthu každou chvíli vyletěla hlava s otevřenými ústy, aby se zase ztratila v nekonečném kruhu.
Dianne se zhroutila k zemi a zůstala bez hnutí ležet.
Dean se k ní chtěl dostat, ale sotva se přiblížil ke kroužícím duchům, průhledné ruce ho odrazily zpátky.
Bezradně se na sebe se sestrou podívali.
„Tohle není dobrý,“ zašeptala Samie.

Katlaya byla už zase vzhůru. Posadila se a rozhlédla. Všude byla tma, jen přímo na ni jako by svítil reflektor. Naklonila se ke spáči vedle sebe a usmála se. Poznala ho.
„Gabe?“ řekla nahlas a doufala, že ho tím probudí. Nestalo se nic. Položila mu ruku na rameno a lehce s ním zatřásla. „Gabrieli, vstávej,“ nechtěla se vzdát.
„Ticho tam!“ ozval se rozzlobený výkřik. Za Ayou se objevila světlovlasá dívka v pohodlném křesle. „Proč mě pořád někdo budí?“ postěžovala si pro sebe a zamračila se na sedící ženu. „Nemůžeš prostě zase usnout?“
„Ne!“ odsekla Aya. Zabořila Gabrielovi ruku do vlasů a zatahala ho za ně.
Dívka zlostně mávla rukou, ale nic se nestalo.
„Co to zase je?“ zavrčela mrzutě. „Kdo jsi?“
Aya pokrčila rameny, podívala se na Gabriela a usmála se. Napadlo ji, že možná bude fungovat to nejstarší kouzlo. Sklonila se a přitiskla ústa k archandělovým. Nejdřív to vypadalo, že se nic nestane, ale pak Gabriel zamrkal, chytil Ayu kolem pasu, povalil ji na zem a pokračoval v polibku.
„Tomu říkám probuzení,“ zamumlal, když se jejich rty konečně rozpojily.
„To snad není možný!“ vyjekla dívka v křesle. „Spát! Hned!“
Aya ležela na zádech, rukama svírala Gabriela kolem pasu a začala se smát.
Gabe se na ni podíval a dal se taky do smíchu.
Nekonečnou prázdnotou se ozýval veselý hlahol, letěl stále dál a dál a nabýval na síle.

Rodeon vyletěl z obsazeného těla tak rychle, že po sobě nechal větší spoušť, než zamýšlel, ale nebyl čas zjišťovat škody. Cansu zuřila. Chtěla ho napadnout a ostatní členové obou rodin se jí v tom pokoušeli zabránit. Eusebius a Rhea se boje neúčastnili, postávali opodál a sledovali, co se děje. Přes změť poletujících duchů se podívali na Deana a Samanthu, a pak jeden na druhého.
Rhea zmizela a objevila se před Deanem. Couvnul před ní, ale nepokusila se ho ovládnout, jen se mu zadívala do očí a poslala mu rychlý obraz jako neslyšný vzkaz. Kývl.
„Pojď,“ zašeptal Samie a odtáhl ji kousek dál. Stačilo mu pár neslyšných slov, aby pochopila a s očima pořád přilepenýma k bojujícím duchům se vydala k západní patě. Dean se ujistil, že si jejího odchodu nikdo nevšímá a couvnul ke dvěma hromadám kostí.
„Teď!“ vykřikl, rozškrtnul tři zápalky a hodil je na nejbližší pozůstatky. Koutkem oka zahlédl, že Samie udělala to samé. Cvakl zapalovačem a sotva se objevil plamínek, letěl na poslední vykopané kosti. Teprve potom se otočil ke změti duchů a zůstal s ústy dokořán.
Tři z nich pláli vysokým plamenem a ten postupně přeskakoval i na ostatní, dokud každý mlžný cár nehořel.
Dianne v bezvědomí se ocitla uprostřed nejprudšího ohně. Dean se k ní znovu rozběhl a snažil se ji odtáhnout, ale přes plameny se k ní nemohl dostat. Těsně kolem něj proletěla hořící postava s roztaženýma rukama a celé klubko kroutících se duchů odsunula stranou. Dean letmo zahlédl tvář Rodeona, když se k němu na zlomek vteřiny otočil a pokynul, aby se o Dianne postaral. Na víc nečekal, chytil dívku pod rameny a odtáhl ji kus dál, kde po spálených duchách zůstal jen jemný popel. Sedl si k ní na zem, položil si její hlavu do klína a díval se, jak z opuštěné parcely mizí poslední náznak po přítomnosti duchů.
Samantha si tiše sedla vedle něj a položila mu ruku na rameno. Potřebovala dotek jiného těla, aby se ujistila, to není jenom noční můra, ale opravdu se to stalo a snad dokázali zbavit tohle místo dlouhého strachu.
Duchové zmizeli a další se neobjevili.
Dianne vzdychla a pootočila hlavu, ale neotevřela oči a ležela stejně bezvládně jako před tím. Dean ji pohladil po vlasech, zkontroloval dech a přitiskl blíž k sobě. Samie zvedla pohled k obloze a rozplakala se.
Začínalo svítat.
„Ani Rhea a Eusebius tu už nechtěli zůstat. Tajně se dohodli s Rodeonem, že se to celé pokusí ukončit,“ řekl Dean tiše. „Bylo jedno, čí kosti podpálíme, všichni byli na jednom místě a většina chtěla pryč, tak Cansu a další, co chtěli pokračovat v boji, udrželi dost dlouho, aby odešli všichni.“ Odmlčel se.
„Sbalíme se a pojedeme domů,“ řekl za chvíli polohlasně. Zvedl se, vzal Dianne do náruče a přešel silnici k hotelu. Samantha šla těsně za ním a pořád měla ruku na jeho rameni. Kolem recepce prošli bez povšimnutí. Noční recepční nebyl v dohledu a všechny dveře byly otevřené.
Patty stála mezi dveřmi pokoje a mlčky couvla, když Dean vešel dovnitř a položil Dianne na postel. Znovu jí zkontroloval dech a tep, a než odešel, krátce se nad ní sklonil a přejel jí rty po tváři. Ucítil, jak se jí kůže pod jeho dotykem zachvěla.
Samie zůstala na prahu. Nemohla se dočkat, až z tohohle hotelu vypadnou.
Patty se zastavila u stolu pod televizí, sebrala popsaný lístek papíru a s krátkým zaváháním ho Deanovi podala, když se narovnal nad Dianne.
„Tady,“ řekla mu. „Moje nabídka pořád platí. Můžete bydlet v jenom z našich bytů, když se rozhodnete přijet. Stačí zavolat.“
Dean zamumlal díky a Samantha zvedla koutky úst. Úsměv to ještě nebyl, ale byla na dobré cestě.

Sam a Hope stáli na letišti a čekali, až se děti objeví v příletové hale.
„Tam jsou,“ zamumlal Sam. Jako vždycky měl přes hlavy ostatních čekajících nejlepší přehled.
Hope se vytáhla na špičky, ale stejně nic neviděla, dokud se před ní syn nezastavil.
„Deane,“ zašeptala a s překvapením zjistila, že ji chytil do náruče a stiskl.
„Ahoj, mami,“ řekl nadšeně. „Jsem moc rád, že už jsme zpátky.“

Doma Samanthě a Deanovi trvalo pár dní, než se dostali k vyprávění o poslední noci na Kypru, a pak celý večer, než ji převyprávěli. Schválně si dávali na čas a raději vyprávěli o příjemných drobnostech než o setkání s duchy. Hope se na konci jejich dlouhého popisu dovolené každou chvíli otřásla a Sam střídavě vraštil obočí a pokyvoval hlavou.
„Udělali jste, co šlo,“ ohodnotil první setkání dětí s nadpřirozenem. „Dneska ráno mi volal Christos. Byl se na tom místě podívat a je tam klid. Ten hotel zavřeli pár dní po vašem odjezdu. Prý rekonstrukce.“
„Zbourají černou věž?“ zeptala se s nadějí v hlase Samie.
„Pochybuju,“ ušklíbl se Dean. „Ale kuchař by zasloužil..., no, aspoň vyměnit,“ dořekl po chvilce váhání. „Ale jedna věc je jistá.“ Podíval se na sestru a po jejím souhlasném mrknutí pokračoval: „Tyhle věci kolem duchů, upírů, vlkodlaků a dalších potvor nejsou nic pro nás. Většinu času jsme nevěděli, co děláme nebo co bychom měli dělat. Všechno bylo strašně zmatené a nikdo nebyl ochotný pomoci. Skoro nikdo,“ doplnil honem, když se Samie nebezpečně usmála při vzpomínce na Dianne.
„Nikdy jsme nechtěli, aby se z vás stali lovci. Vaše rozhodnutí jsou jenom vaše.“ Sam se na obě děti vážně zadíval. „Samie už mi řekla, že by ráda studovala v Evropě. Od října tam bude bydlet u jedné vaší kamarádky. Seznámili jsme se s ní včera přes videohovor a musím říct, že se mi Patty líbí. I ta druhá, co byla s ní a skákala nám do řeči,“ usmál se.
Dean se překvapeně otočil na Samanthu. „Domluvila jsi to beze mě?“
„Ne, domluvila jsem to za nás oba,“ opravila ho sestra. „Za měsíc letíme do Prahy.“
Hope se zvedla a začala sklízet stůl po večeři. Bylo na čase konečně ochutnat Commandarii, kterou Dean i Samie vychvalovali každý zvlášť i oba současně a přivezli jí hned čtyři lahve.

Hotel jsem popsala podle pravdy - v noci neuvěřitelná zima a bouchající dveře, zahrada temná i v poledne, černá věž, která byla ve skutečnosti ještě děsivější, protože kromě jídelny v přízemí měla v patře hernu pro děti jako z hororu, prázdná parcela za hotelem obklopená neobydlenými vilkami, nezřetelné fotky.
Nedávno jsem se dívala na net a ještě pořád ho rekonstruují. Už několik let. Možná bych se tam zase ráda podívala

Nestýská se Vám po Deanovi a Samovi z původního seriálu? Mně ano. V posledních dvou povídkách se k nim zase vrátíme

[andoriel]

Bavte se

7. Prázdnota - první část

Dean si řízení užíval. Najednou ho napadlo, že by měl zastavit. Přibrzdil a hledal vhodné místo. Nebál se, že by do něj někdo narazil, i kdyby zaparkoval přímo uprostřed silnice, ale nechal se vést instinktem a po pár dalších kilometrech našel malé odpočívadlo před dlouhou zatáčkou. Zastavil tam a vystoupil.
Odpočívadlo bylo hojně používané a bylo to na něm znát, přesto zůstal stát u auta a rozhlížel se, jako by na někoho čekal.

Hope ležela s otevřenýma očima. Ještě před chvílí slyšela Sama, jak volá její jméno, ale teď bylo ticho a přicházela tma. Přicházela rychle.
Sam k sobě tiskl bezvládné tělo své ženy a měl pocit, že další ztrátu už neunese. Nejdřív Dean a teď Hope. Bylo jedno, kolik času mezitím uplynulo, některé rány se nehojí. I slzy mu došly. Zvedl oči k obloze a žádal o rychlý konec.
„Počkej na děti, Same,“ zašeptal mu někdo do ucha.
Ten hlas neslyšel už roky, ale poznal ho a ohlédl se. Nikoho neviděl. Nebyl si jistý, jestli si to jenom nepředstavoval. Přerývaně se nadechl a s přemáháním položil Hope zpátky na podlahu.
Našel ji tam v kaluži krve, když se večer vrátil ze semináře o historii, který vedl. Nejdřív se vypořádal se zlodějem, který právě strkal hlavu do skříně v ložnici v domnění, že tam objeví poklad. Našel jen ostří Samova nože. Okrajově si Sam uvědomil, jak byl zloděj překvapený, když se na něho vrhnul. Nečekal útok do majitele domu, kterému mělo být skoro osmdesát. O to jednodušší to Sam měl. Když se vrátil k Hope, ještě dýchala. Zavolal sanitku a snažil se jí pomoci, ale marně.
Jen neochotně se nechal záchranáři odstrčit a zůstal sedět na zemi opřený o zeď. Na jejich otázky reagoval pomalu a zmateně. Ukázal na schody do patra a skelným pohledem sledoval, jak z nich snášejí tělo zloděje s nožem pořád zabodnutým do hrudi.
„Slyšíte, pane?“ zeptala se ho mladá snědá dívka v policejní uniformě. „Řeknete mi, co se stalo?“
Nechápavě se na ni podíval, než mu došlo, na co se ho ptá. S pauzami ze sebe vysoukal nějakou odpověď. Ani nevěděl, co říká.
„Bude tady někdo s vámi?“ chtěla vědět. Podle jejího názoru byl starý muž v takovém stavu, že se o sebe nedokázal postarat.
„To je v pořádku,“ zašeptal. „V pořádku,“ zopakoval a otočil se za nosítky s černým vakem na těla, ve kterém zmizela Hope. „Můžeš jít, lásko.“ Zavřel oči a konečně našel slzy.
Policistka se váhavě narovnala.
Na jídelním stole zazvonil mobil. Došla k němu, přijala hovor a chvíli potichu mluvila do mikrofonu.
„Pozítří?“ zeptala se nakonec ustaraně. „Není tady v okolí někdo, kdo by... Dobře.“ Zavěsila a vrátila se k Samovi.
„Syn a dcera s rodinami přijedou za dva dny,“ řekla mu pomalu.
Kývl a otřel si tvář. „Postarám se o sebe,“ ujistil ji.
„Budeme potřebovat vaši výpověď,“ pokračovala. „Můžete zítra přijít na stanici?“
„Ano,“ zašeptal a sklonil hlavu. Zůstal tak, dokud policisté i záchranáři neodešli a nenechali ho v domě samotného. Ta mladá žena, která s ním mluvila, mu před odchodem položila ruku na rameno a snažila se ho přesvědčit, aby na noc odešel k sousedům nebo ke známým, ale poslal ji pryč.

Castiel stál neviděn vedle Sama. Moc rád by ho utěšil, ale nebylo to v jeho moci. Zvedl oči k temné obloze za oknem, ze které se v provazcích valil déšť.
Když pláče Sam Winchester, pláče celý svět, napadlo Casse trochu nesouvisle. Věděl, jaký má úkol, a také věděl, že se začal komplikovat.

Katlaya se zavrtěla ve snaze se vyprostit zpod těla archanděla. Gabriel se na ni překvapeně podíval.
„Vážně teď?“ zeptal se. Přimhouřil oči a usmál se.
Aya se na něj ušklíbla. „Jdi do pryč,“ zavrčela a opřela se mu do ramene.
S povzdechem plným hrané lítosti se svalil vedle ní na záda a líným pohledem sledoval, jak vstává.
Sotva byla na nohou, sklonila se a popadla ho za ruku.
„Nahoru, fešáku. Vstávej,“ řekla rozhodně. Pořád slyšela jejich společný smích, jak zní někde v dálce. Bylo to trochu matoucí a docela ráda by to zopakovala, aby zjistila, co se bude dít.
Gabriel kupodivu neprotestoval a rychle se postavil vedle ní. Světlovlasá dívka seděla ve svém křesle a mračila se.
„Tohle je moje místo, tady rozhoduju já. A já chci klid a tmu,“ řekla rozzlobeně. „Běžte hned spát a už žádný hluk,“ pokračovala.
Aya se podívala na Gabriela a pokrčila rameny. Slova té dívky s ní nic neudělala, ale archanděl široce zívl.
„Docela bych se natáhl,“ řekl.
Aya dostala strach, že jestli si znovu lehne, už ho neprobudí.
„Tohle nepůjde,“ zamumlala si pro sebe a vydala se pryč od dívky. Gabriela táhla za ruku s sebou. Světelný paprsek ji následoval, takže viděla vždycky přesně krok před sebe. Zastavila v posledním okamžiku, když se jí pod nohou objevilo další tělo.
„Kdopak jsi?“ zeptala se zvědavě a sklonila se k němu. Otočila ho na záda a tiše vydechla. Zůstala klečet na jednom koleni vedle ležící postavy a přemýšlením nakrčila čelo. Trvalo to jen pár vteřin, pak sebou trhla, sklonila se, a i novému spáči vtiskla polibek. Tento byl rychlý a lehký, sotva se jeho úst dotkla, ale měl stejný účinek jako na archanděla. Spáč se probudil. Aya se zvedla do stoje a cítila, jak jí hoří tváře. Tenhle tvor v ní vzbuzoval hodně rozporuplné pocity.
„To je překvapující,“ řekl nově probuzený, posadil se a roztáhl ústa k širokému úsměvu.
Dívka v křesle se objevila hned vedle Ayi a chytila ji za loket.
„To nemůžeš!“ vyjela na ni. „Tady se odpočívá.“
„Už ne,“ zavrtěla Katlaya hlavou. Lehce se jí vyvlékla a ustoupila.
„Odpočívají tady archandělé, démoni a andělé,“ zamyslel se Gabriel nahlas. Všiml si, že tma už není tak neprostupná, v dálce ji narušovala matná záře.
„Gabriel, Alastair a,“ Aya se zarazila, pomohla démonovi na nohy, vzala ho za ruku stejně jako Gabriela a šla dál, dokud nenašla dalšího spícího. „Anna,“ zašeptala tichounce nad novým ležícím tělem.
Prázdnota v křesle křičela, natahovala ruce, ale Katlaya byla imunní a Gabe i Alastair díky jejím prstům, kterými je pevně svírala, také. Probudili se z dlouhého spánku a zjistili, že už se jim nechce dál odpočívat. Oba byli zvědaví, kam až je ta tvrdohlavá žena dovede.
„Dovolíš?“ zeptal se Gabriel, když Aya nerozhodně přešlápla nad Annou, zvedl andělu ze země a rychle ji políbil. Nic se nestalo. Katlaya se nad tím zašklebila, ale jiného anděla hledat nechtěla. Za okamžik Anna otevřela oči.
V prázdnotě nastalo svítání.

Druhý den dopoledne se Sam vydal na policejní stanici. Nadiktoval do protokolu, co se předešlý večer stalo, a zeptal se, kdy si bude moci odvézt Hope. Zasloužila si pohřeb lovce. Doma se zastavil před zaschlou krví, která pořád ještě zůstávala na podlaze. Nedokázal ji vyčistit, ani se o to nepokusil. Otočil se a odešel. V garáži si sedl do Impaly, sevřel rukama volant až mu zbělaly klouby na prstech a zavřel oči.

Hope stála v lese a přemýšlela, jak se tam ocitla a co tam dělá. Letmo zaznamenala, že je najednou zase mladá, ale to se jí ve snech stávalo docela běžně a nijak ji to nepřekvapilo. Kolem bylo ticho, jen vítr jemně šuměl ve větvích stromů. Od nedaleké silnice se ozval zvuk motoru auta. Otočila tím směrem hlavu a pomalu se vydala k cestě. Motor se přiblížil, změnil zvuk a utichl docela. Nebyla si jistá, jestli vůz zastavil nebo zmizel v serpentinách mezi kopci.
Vyjít z lesa na malé odpočívadlo jí netrvalo dlouho. Na posledních metrech se dívala pod nohy, aby s sebou neodnesla víc, než by chtěla, a když po pár krocích na asfaltu zvedla hlavu, mimoděk couvla.
U silnice stála Baby, jak si ji pamatovala, i když byla trochu jiná. Hope napadlo, že takhle by vypadala dokonalá verze toho auta. Přední dveře byly otevřené a o kapotu se opíral Dean.
„Hope,“ usmál se na ni. „Moc rád tě -“ Zvážněl, když si uvědomil, co znamená, že se potkali. „Promiň,“ řekl.
Zavrtěla hlavou. Zatím se nepohnula ani nepromluvila. Nebyla si jistá, jestli je to jeden z jejích snů nebo nějaký žert vyšší moci.
„Hope,“ zopakoval Dean. Natáhl k ní ruku a zase ji nechal klesnout.
„Kde?“ začala chraplavě. „Jak?“
„Nebe,“ řekl jednoduše.
Znovu potřásla hlavou. Chtěla to odmítnout, ale nemohla. Nebe. Podívala se mu od očí. Ano, takhle by mělo vypadat.

„Tati?“ Dean měl ruku položenou na otcově rameni a lehce s ním třásl.
Sam už zase usnul. Stávalo se mu to poslední dobou často. Pootevřel oči a namáhavě se usmál. Nechtěl, aby si Dean dělal starosti.
„Volali jsme sanitku, převezou tě do nemocnice a pomůžou ti trochu zesílit,“ pokračoval Dean a ohlédl se po Dianne. Stála ve dveřích s rukama založenýma před tělem. Moc ráda by nějak pomohla, jenom nevěděla jak. Nikdo to nevěděl.
Samuel Winchester odcházel a zdálo se, že to vítá. Nezbyl žádný boj, jen smíření a očekávání.
„Sanitka je tady,“ přiběhla Samantha. Zastavila se vedle Dianne, pohladila ji lokti a šla Deanovi pomoci postavit otce na nohy a odvést ho před dům.
„Přijedeme za tebou všichni,“ říkala mu při pomalé chůzi. „Hned odpoledne nás budeš mít všechny na krku.“
Jemně jí stiskl ruku a se skloněnou hlavou se nechal usadit na přenosné lůžko v zadní části sanitky. Nechal oči přilepené k podlaze, aby se nemusel dívat, jak Dean a Samantha mizí v zadním okénku.

„Jsme tady, tati,“ zašeptal Dean a pohladil otce po ruce. „Samie přijde za chvilku, mluví s doktorem.“
Bylo odpoledne. Sam odpočíval po přijímacím kolečku v nemocnici a občas nervózně pohnul rukou, ke které měl připojenou umělou výživu a kdoví co ještě.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se syna. „Dianne a,“ zarazil se. Nemohl si vzpomenout, jak se jmenuje Samanthin nový přítel.
„Šli do auta pro další věci, budou tady za chvilku,“
„Nic nenoste,“ odmítl Sam ‚další věci‘, ať už šlo o cokoli.
„Dianne je skvělá, dokáže se postarat o celou rodinu i přilehlé galaxie. Kdo by to do ní řekl, viď?“ usmál se Dean a dořekl to, co měl v plánu navrhnout od začátku: „Jenom je nám líto, že jsi tak daleko. Co bys řekl malému stěhování?“
„Do Evropy?“ Sam se z té představy rozkašlal. „Asi ne,“ vypravil ze sebe. „Bez Hope nemůžu nikam jet. Počkám tu na ni.“
Dean se na něj překvapeně podíval a hned odvrátil oči. Tohle nechtěl slyšet, i když to podvědomě očekával.
„Jsme tady už měsíc, musíme se vrátit domů a rozhodně tě tu nenecháme samotného. O všechno se postaráme,“ zkusil to znovu.
Otec ležel s přivřenýma očima a vypadalo to, že ho přestal vnímat.
„Tati?“ zeptal se Dean jemně.
„Deane,“ zašeptal Sam. „Řekni to. Prosím.“
Syn sklonil hlavu a potřásl s ní.
„Deane!“ Samův hlas nabyl na síle a na konci se zlomil.
Samantha přišla do pokoje a sklonila se nad otcem.
„Ahoj, tati. Moc ráda tě vidím vzhůru.“ Rty se dotkla jeho propadlé tváře s šedivým strništěm a rychle mrkla. Na polštář vedle otcovy hlavy dopadla slza, ale když se narovnávala, už se zase umívala.
Sam se na oba podíval, unaveně zavřel oči a dech se mu zadrhl v krku.
„Je to v pořádku, tati. Můžeš jít.“ řekl Dean šeptem to, co chtěl otec slyšet. Objal Samanthu a nechal ji, aby si schovala tvář do jeho košile.
Lékař vešel do pokoje a vypnul přístroje, které vydávaly dlouhý nepřerušovaný tón. Už neměly co měřit, Sam Winchester byl mrtvý.

Dean se ohlédl k silnici a položil ruku na otevřené dveře Impaly.
„Měli bychom jet,“ řekl. Ucítil neurčité napětí. Cesta ho volala zase dál.
Hope chtěla udělat krok, ale nohy jí přestaly poslouchat. Nedokázala to. Nedokázala dojít k autu a nasednout.
Dean se na ni otočil, a když pochopil, že se sama nepohne, přešel k ní a vzal ji za ruku. „Pojď.“
Nic se nestalo. Hope stála jako uhranutá a v očích se jí sbíraly slzy bezmoci. Chtěla Deanovi říct, že na něj celý život nepřestala myslet, ale když se potkali, připadalo jí to zbytečné. Chtěla mu říct, že mají nádherného syna, kterého vychovala společně se Samem, ale nedokázala otevřít ústa. Chtěla s ním odjet a nemohla. A věděla, že je něco hodně špatně, jenom nevěděla, co to je.
„Hope.“ Dean se přiblížil ještě víc. Musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře. Usmál se na ni, vzal ji kolem pasu a ramen a přitiskl k sobě.
„Opravdu bychom měli jet,“ zamumlal se rty těsně u jejích, ale najednou se ani jemu nechtělo hýbat se z místa. Hope jako vždy voněla po třešních a Deanovi se z toho jako vždycky zatočila hlava.

Sam stál uprostřed silnice na mostě nad horskou říčkou a rozhlížel se. Všude kolem se zvedaly kopce porostlé lesem. Nastupující podzim barvil první listí do zlatých a červených odstínů a mírné slunce se opíralo do horských úbočí.
Přešel k zábradlí z kovových trubek a opřel se o něj. S očekáváním se ohlédl do dlouhé zatáčky hned za mostem, která se ztrácela v lesním porostu.
Les tiše šuměl v lehkém vánku a voda pod silnicí se s občasným šplouchnutím převalila přes kamení, které jí leželo v cestě, jinak bylo ticho.

Castiel stál nerozhodně na okraji mostu a díval se, jak na jedné straně Sam čeká, i když neví na co, a na druhé straně se Dean marně pokouší dostat Hope do auta, aby mohl jet dál. Ani jedno nebylo správně.
Hlubokého tónu si nejdřív nevšiml, a když ho zaznamenal, bylo pozdě. Zvuk se převalil přes horské údolí a nechal za sebou zkázu. Všechno zmizelo, jen Castiel zůstal ležet se zavřenýma očima a rozhozenýma rukama, jak ho poryv neuvěřitelnou silou srazil na zem. Z podzimní scenérie nezbylo nic, kolem bylo jenom zářivě bílo.

V malém městečku v Kansasu se parta mladých vydala na průzkum staré opuštěné továrny. Kdysi v její blízkosti bydlelo pár divných týpků a děti byly zvědavé, jestli tam po nich něco nezůstalo.
„Slyšel jsem, že jsou tady tajné místnosti,“ zašeptal světlovlasý chlapec. „Plné pekelných strojů.“ Hlas mu přeskočil a pokazil snahu o vyvolání strachu.
„A kde jsi to slyšel?“ chtěla vědět dívka oblečená celá v černém a s velkými brýlemi se silnými obroučkami na nose.
„Říkal to děda,“ přiznal chlapec s trochou zaváhání. „Jednou tady byl,“ pokračoval hned. „Prý se sem dostal s klukem, co tu bydlel.“
„Kecáš,“ ohodnotila dívka jeho vyprávění.
Chlapec pokrčil rameny a vzal za kliku nejbližších dveří v přízemí továrny. Nebyly zamčené a pod jeho tlakem se otevřely dokořán.
Další dívka tiše vyjekla, když na ně dýchl ledový zatuchlý vzduch.
Někdo za ní se krátce nervózně zasmál a šťouchl jí do zad, aby ji přiměl vejít jako první.
„Jdi do háje, Kyle,“ zavrčela přes rameno. Věděla, že za ní stojí její bratr s kamarádem a přísahala by, že se oba šklebí.
Rána, která se ozvala vzápětí, otřásla celou továrnou a porazila všechny děti jako kuželky. Na hlavy se jim snesl prach a úlomky z vysokého stopu. Měly štěstí, že stavba vydržela a nezasypala je.
Na nic dalšího nečekali a utekli.

Prázdnota křičela. Křičela bez hlasu, přesto se celé nekonečně rozlehlé místo otřásalo. Každý spící se probudil, a to jí působilo neuvěřitelnou bolest.
„Co jsi zač?“ zasyčela na Katlayu v agónii.
Aya se na ni zaraženě podívala. Nebyla si jistá, co je zač.
Gabriel ji pořád ještě držel za ruku a druhou k sobě tiskl Annu, která se vzpamatovávala z toho, že je vzhůru. Po dotazu Prázdnoty archanděl Ayu přitáhl blíž k sobě.
„Ty nevíš, co jsi způsobila, viď?“ zeptal se a podíval se na Katlayu tak laskavě, až mimoděk couvla. Usmál se a pokračoval: „Nejsi z tohoto světa. Jsi tak mimo, jak to jenom jde. A čím silnější je něco v našem světě, tím snáz tomu unikneš nebo to přetvoříš. Teď budu hádat: Přála sis nebýt sama. A taky sis přála dostat se odsud.“
Jenom kývla.
„Proč jsi to neřekla hned?“ zachrčela Prázdnota. „Moc ráda tě pošlu pryč. Tohle se nedá vydržet!“ Chytila se za hlavu. Ve světle, které se teď rozlévalo celým prostorem tmavla čím dál víc, až byla jenom stínem, a ten se pořád zmenšoval.
Aya zavrávorala, když jí země ujela pod nohama. Alastairova i Gabrielova dlaň se ztratily a démon a archanděl zmizeli, stejně jako Anna. Vykřikla. V tom okamžiku se zbytek prázdnoty roztříštil na střepy a ty létaly všude kolem.
Aya padala a kolem ní vybuchovaly supernovy. Připadalo jí, že ten pád nikdy neskončí. Zavřela oči a přestala mávat rukama, aby se někde zachytila. Nechala se unášet do neznáma.

„Nebe je přeplněné,“ oznámil Castiel hned, jak vešel do motelového pokoje.
„Přepadávají z okrajů?“ usmála se Aya. Ležela na posteli a v ruce držela leták. Bez zájmu ho odložila a sedla si, aby na Casse lépe viděla.
„Hůř. Prolínají se.“ Anděl se otřásl jen při vzpomínce na to, co se v nebi děje.
„Cassi,“ zamumlala Katlaya, sklonila hlavu a přejela si rukama po obličeji. „Co se to vlastně stalo?“
Posadil se na židli ke stolku a vážně se na ni zadíval.
„Přemohla jsi prázdnotu,“ řekl tiše. „Rozpadla se na kusy. Všichni, kdo v ní byli, se vrátili, odkud přišli.“
„Cože?“ hlesla Aya a zvedla k němu oči.
„Démoni jsou v pekle nacpaní jako sardinky a někteří raději emigrovali do očistce, A to nepočítám ty, kteří zůstali na Zemi a snaží se posednout kohokoli potkají. Naštěstí většinu duší uhlídali, takže aspoň něco zůstalo v pořádku. U nás je boží dopuštění,“ pousmál se tomu slovnímu spojení. „Příval andělů způsobil, že některé duše včetně těch prominentních přišly o své nebe a byly smeteny zpátky na zem. Je nás teď tolik, že se tam nemůžeme vejít, a je jedno, jak velké nebe vlastně je.“
„Takže se prolínáte?“ zeptala se Aya a musela si zakázat všechny představy, aby se nezačala nahlas smát.
Castiel se ni podíval a koutky úst mu zacukaly.
„Přestaň,“ řekla rychle a zamávala rukama.
„Ani nevíš, jak moc rád tě vidím,“ řekl najednou a zvážněl.
„Kastíku,“ začala. Zarazila se a rozhlédla. Ten pokoj jí nic neříkal, Nepamatovala se, že by se ubytovala, nepamatovala se, jak se sem vůbec dostala. Jediná relevantní informace byla, že je den, protože za oknem svítilo slunce.
„Kde to jsme?“ zeptala se.
„Pár kilometrů od Sioux Falls,“ odpověděl Cass. Očekával jinou otázku, ale Aya mlčela a dívala se před sebe.
„Mám tu práci?“ řekla za nějakou dobu. Vzala zase do ruky letáček a podívala se na něj. Blízká restaurace nabízela „nejlepší žebírka v galaxii“. Ušklíbla se na takové prohlášení a otočila papír na druhou stranu. Byla prázdná. Odložila tu zbytečnou věc a znovu se podívala na anděla.
„Pokud chceš, tak ano,“ kývl. „Polovinu města obsadili démoni. Jsou ve všech lidech, ke kterým se dostali. Claire na to sama nestačí.“
Aya už se zvedala a rozhlížela se po tašce s vybavením.
„Je v autě,“ napověděl jí Cass a vstal ze židle.
Kývla jako poděkování za informaci. „To ty jsi mě vytáhl z rozpadlé prázdnoty?“ zeptala se najednou. Vzpomínky k ní přicházely se zpožděním, ale postupně se skládaly do pochopitelného celku.
Castiel už nic takového nečekal, tak se před odpovědí trochu zadrhnul.
„Ne, to byl jiný anděl. Všimnul si tě a vzal tě s sebou. Já jsem nemohl, měl jsem vlastní úkol.“ Jeho hlas se vytratil a Aya se na cestě ke dveřím zastavila, otočila se a přešla zpátky k němu. I hluchý by poznal, že se Castiel snaží ovládnout nějakou silnou emoci a nedaří se mu to.
„Co se ti stalo?“ zeptala se tiše.
Anděl sklonil hlavu a na řasách se mu objevila slza. „Nesetkali se,“ zašeptal. „Nedokázal jsem to.“ Ramena se mu otřásla přemáhaným vzlykem.
Katlaya nevěděla, o čem mluví, ale takhle zničeného ho neviděla ani tehdy, když nezachránil Deana po útoku grendela. V prvním popudu ho k sobě přitiskla. Hned ji napadlo, že se okamžitě odtáhne, a byla připravená ho pustit. Nevěděla, jestli stojí o její účast nebo si bude slabost před člověkem vyčítat. Neodtáhl se. Objal ji, zabořil jí tvář do vlasů a tiše posmrkával.
„A můžeš to napravit?“ zeptala se za chvilku, když se jí zdálo, že se trochu uklidnil.
„Nevím,“ zamumlal. „Promiň.“ Zvedl hlavu a podíval se jí do tváře, ale nepustil ji. „Nechci tě zatěžovat svou neschopností.“
„Ty jsi ale blb,“ vypadlo z ní první, co ji napadlo.
„Cože?“ vytřeštil na ni oči.
Usmála se. „Ničím mě nezatěžuješ. Můžu ti nějak pomoct, než se vypravím za Claire? Dokážeme to spravit, ať už je to cokoli?“
„Netuším, jak.“ Spustil ruce podél těla, sklonil hlavu a o krok ustoupil. „Je pozdě. Nevím, kde skončili. Možná…“
Aya čekala, jestli ještě něco řekne, ale anděl stál bez hnutí a díval se pod nohy.
„Cassi?“
Trhnul sebou, odvrátil se a zmizel.
Katlaya sebrala klíčky od auta ze stolku u dveří a vydala se najít správné vozidlo. Bylo to celkem jednoduché, stálo přímo přede dveřmi do pokoje a kolem bylo prázdno. Vypadalo to, že je v motelu sama.
S povzdechem si sedla za volant a prohlédla si ovládání. Řízení nebyla její silná stránka. Zkoušky sice udělala, ale dlouho se pak nedostala za volant a všechny čerstvé návyky rychle zmizely.
„Snad se nějak dohodneme,“ řekla polohlasně autu.
Nastartovalo na první pokus a poslušně plnilo všechny její pokyny, takže se do města dostala za světla.
Sotva vjela mezi první domy, na sedadle vedle ní se objevil neznámý muž. Vyjekla, strhla volant a málem narazila do stromu. Šlápla na brzdu a zastavila u kraje cesty.

[andoriel]

Bavte se

7. Prázdnota - druhá část

„Co jsi zač?“ vyjela na cizince.
„Posílá mě Castiel, abych ti pomáhal. Přivedl jsem tě z prázdnoty - a nemám rád tlačenici,“ zamručel na závěr.
Aya si vzpomněla na Cassova slova o prolínání a kousla se do rtu, aby se nezačala smát.
„Takže ty jsi anděl?“ zeptala se.
„Jeah.“ Anděl byl více než stručný.
„Co mě vytáhl z rozpadající se prázdnoty? I když jsem to způsobila?“
„Jeah.“
„A jmenuješ se?“ pokračovala Aya.
„Jeah.“
„To je teda divný jméno,“ podotkla. Lépe se usadila, pootočila se, aby na anděla dobře viděla, a vypnula motor.
„Nejedeme dál?“ zeptal se překvapeně.
„Nevím, kdo jsi, nikam tě nepovezu.“
Divně se na ni podíval a vystoupil z auta. Obešel ho, otevřel dveře u řidiče a podal jí ruku, aby jí pomohl ven.
Se zaváháním ji přijala a zůstala stát těsně u vozu.
Muž přešel na druhou stranu silnice a otočil se k ní. Zamrkal, jak mu zapadající slunce zasvítilo do očí. Nadechl se a s výdechem pozvedl ruce do stran. Na boku domu, který stál za ním, se objevil tmavý obrys křídel.
„Jmenuju se Gadreel,“ řekl hlubokým hlasem.
V prvním popudu chtěla couvnout, ale přinutila se zůstat na místě.
„Těší mě, já jsem Aya,“ řekla ochraptěle. Bylo to zajímavé, Gabriel vedle ní mohl dělat psí kusy a nerozhodilo ji to, ale nejdřív setkání s Alastairem a teď s Gadreelem ji skoro přimělo utéct.
„Jsem tady, abych ti pomáhal,“ ujistil ji ještě jednou a vrátil se zpátky k autu. „Castiel mě požádal, abych ti předal dar.“ Než stačila zareagovat, dotkl se prsty jejího čela. Ucítila něco jako elektrickou ránu a před očima se jí na okamžik rozzářilo světlo, hned zase zhaslo a nechalo jen mizející tmavou stopu na sítnici.
„Co se stalo?“ zeptala se.
Neodpověděl, posadil ji na místo spolujezdce a sám si sedl za volant. „Kam jedeme?“ zeptal se.
Mlčky ukázala dopředu, do centra městečka.
Auto se rozjelo mnohem plynuleji, než když řídila ona.

Sam zaklel a zamával kolem sebe ve snaze udržet rovnováhu, když mu země uhnula pod nohama. Zůstal široce rozkročený stát. Svět se s ním otřásl a poslal ho na úplně jiné místo, než byl ještě před okamžikem. Rozhlédl se. Namísto klidné podzimní scenérie měl před sebou mezi pár holými stromy výhled na malé městečko. Stál na hrbolaté cestě, kudy se auto mohlo pohybovat jenom pomalu a kolébalo by se při tom jako loďka na rozbouřeném moři. Ten pohled moc dobře znal. Lebanon. Strážci slova. Otočil se k travnatému svahu, který měl za sebou. Dveře do bunkru byly na svém místě a tvářily se přátelsky.
Bez přemýšlení strčil ruku do kapsy a vytáhl klíč. Až když ho sevřel v dlani, uvědomil si, že ho kdysi nechával na tajném místě poblíž dveří. Na pár vteřin se zamyslel nad situací, do které se dostal, ale pak si řekl, že se nechá překvapit. Cestování časem i jinými světy už měl za sebou a tato realita vypadala docela příjemně. Jediné, co mu tady scházelo, byl bratr. Nebo Hope. Znovu se rozhlédl, ale byl sám.
Odemknul a vešel do centrály Strážců slova. Připadalo mu, jako by se vracel z krátkého výletu zpátky domů. Pod jeho dotykem se prostory rozsvěcovaly, a když začala pracovat klimatizace, ucítil, jak kolem něj proletěl závan vůně z pěny na holení, kterou si kdysi pravidelně s Deanem kupovali na pumpě. Zůstal stát nad schody a pevně s prstech sevřel zábradlí u schodiště. Než do něj vešel, bunkr byl opuštěný. To znamenalo, že Dean je někde jinde.
Pomalu sešel dolů do centrální haly, přejel dlaní po stole se světelnou mapou a shrnul tak hromádku prachu. Zašel do svého pokoje, ze stolku sebral zapomenutý počítač, nechal ho chvíli nabíjet, a pak si k němu sedl, aby zjistil, co je nového. Nad datumem, které se objevilo v rohu obrazovky, jenom povytáhl obočí.
Informace, které našel, mu připadaly divné, i když nic jasného řečeno nebylo.
Zamračil se na to a z přihrádky vytáhl asi pět mobilů. Ani jeden nefungoval, dokud je nepřipojil do nabíječek a znovu neaktivoval. Když se konečně dostal do zpráv, většina byla několik desítek let stará, ale na některých byly i čerstvé. Nové zprávy žádaly naléhavou pomoc s přívalem démonů a dalších příšer, které během pár dní zavalili snad celou Zemi.
„Garthe?“ zašeptal při poslechu poslední nezřetelné zprávy, když se ještě jednou podíval na telefonní číslo. Klepl do telefonu a zavolal zpátky. Jeho hovor někdo přijal, ale bylo slyšet jenom zrychlený chrčivý dech, výstřely a vzdálené neurčité výkřiky. Už chtěl přerušit spojení, když se ozvalo rychlé:
„Kde, do prdele, jste, chlapi? Prohráváme všude.“
Cvaklo to a telefon se vypnul.
Sam zaklel. Baterie se vybíjela vražednou rychlostí. Přesvědčil se, že powerbanka, kterou našel a také dal nabít, je skoro plná, píchl do ní mobil, všechno to schoval do kapes a krátkým pohledem zkontroloval obsah tašky, kterou u sebe vytáhl zpod postele. Dál už se nezdržoval. Vyběhl do garáže, zaváhal nad výběrem vozů, než si vybral nenápadný sedan, a vydal se na Garthovu poslední adresu, kterou si pamatoval.

Katlaya s Gadreelem přijeli na náměstí a zastavili poblíž policejní stanice. Aye blesklo hlavou, jestli by neměli nejdřív zajet k Jody, ale centrum jí připadalo lepší.
Gadreel vypnul motor a vystoupil, aby měl lepší přehled. Otáčel se dokola a marně hledal kohokoli na ulici. Město vypadalo, že je prázdné.
Aya také vystoupila, otevřela kufr, kde byla uložená lovecká výbava, a rozhodovala se, co vezme s sebou. Castiel mluvil o démonech, opakovala si a k archandělské čepeli přidala střelnou zbraň se speciálními náboji opatřenými démonskou pastí. Vzít dalších pár drobností už bylo dílem okamžiku a během několika vteřin stála vedle anděla a rozhlížela se také.
„Tam,“ zvedla ruku a ukázala dál po cestě, kde byl poutač s galaktickými žebírky.
Gadreel se k němu s pokrčením ramen vydal a Aya vykročila vedle něj. Byli skoro jako pár na procházce. Jenže se procházeli prostředkem silnice a nebyli pár. Aya se po straně podívala na anděla a v duchu si povzdechla. Měla spoustu otázek a nevěděla, jak se zeptat. To se jí moc často nestávalo.
Sotva znatelný pohyb záclony za jedním z oken v patře ji rychle přivedl myšlenky zpátky k realitě. Ruka s pistolí jí dál volně visela podle těla, ale prsty nenápadně pevněji obemkly pažbu i kohoutek, připravené k okamžité reakci.
„Všimla sis?“ utrousil směrem k ní Gadreel koutkem úst.
„Jo. Mám špatnou pozici,“ odpověděla stejně.
Záclona se znovu pohnula a Katlaya vystřelila. Kulka rozbila sklo a trefila někoho uvnitř. Zakymácel se a vypadl rozbitým oknem ven. Zůstal ležet na chodníku a Aya zachytila zablikání démonského světla, ničeného speciální kulkou.
„Kam přijde, když není prázdnota?“ zeptala se tichounce na to, co jí nejvíc leželo v hlavě.
Gadreel se uchechtl. „Něco takového nejde zničit úplně. Jakmile zemřel první anděl nebo démon, začala se formovat nová.“ Zastavil se před vchodem do restaurace a chytil Katlayu za rameno, když chtěla projít kolem něj a otevřít.
Skrz prosklené dveře uviděla tři muže krčící se za převráceným regálem. Dvojice na chodníku si zatím nevšimli, protože všechnu pozornost upírali do zadní části restaurace.
„Démoni,“ špitl anděl.

Dean a Hope se k sobě tiskli a oba měli zavřené oči. Svět se s nimi točil v nepředvídatelných spirálách.
„Co se to děje?“ zamumlala Hope. Vší silou se držela Deana, hlavu zabořenou do jeho ramene.
„Nemám tušení,“ odpověděl. Nohy mu narazily do pevné překážky, podlomily se a s Hope pořád v náručí se skácel na zem.
Oba jen hekli prudkým nárazem.
Hope skončila na zádech, pod sebou tvrdý povrch, a na ní ležel Dean. Jednou rukou ji držel v pase a druhou jí chránil hlavu.
„Co to tady děláte?“ ozval se nad nimi mužský hlas.
Dean pootevřel oči a zamžoural kolem sebe.
Leželi uprostřed ulice nějakého města. Asi dva metry od nich stálo auto se spuštěným motorem a jeho řidič se skláněl, aby na dvojici lépe viděl.
„Je vám něco?“ zeptal se. Srdce mu skákalo až v krku od leknutí, když se před ním zablesklo a najednou mu ti dva leželi skoro pod koly.
Dean se zvedl na kolena a podal Hope ruku, aby jí pomohl se posadit.
„Nejsem si jistá,“ řekla váhavě, když si uvědomila, že se jich muž na něco ptá.
„Zavolám záchranku,“ nabídl se hned, a pak se zarazil. „Jestli teda přijede,“ uvažoval nahlas. „Raději vás odvezu sám.“
„Nebude potřeba,“ odmítl to Dean. Zvedl se a zahýbal rameny, aby se ujistil, že tělo funguje, jak má.
Hope se také postavila a nenápadně si třela naražený loket. Sice bolel, ale nebylo to nic, co by si zasloužilo větší pozornost nebo dokonce odborné ošetření.
„Kde to jsme?“ zeptala se.
„Spadli jste z oblohy?“ zeptal se překvapeně muž.
Hope a Dean se na sebe podívali a začali se smát.
„Tak něco,“ připustil Dean.
„Jste v Kansasu. V Americe,“ muž zaváhal nad dalšími informacemi.
„Kansas? To je dobrý,“ zamumlal Dean.
Řidič si v duchu oddechl a ohlédl se ke svému autu. „Nechcete přece jenom někam odvézt?“ zeptal se z náhlého popudu.
„Kde přesně v Kansasu?“ chtěla vědět Hope.
„Lawrence,“ řekl Dean dřív, než se muž zmohl na odpověď. Ulice mu byla tak známá, až se v něm všechno sevřelo. Vzal Hope za ruku a pootočil se, aby viděl na místo, kde kdysi jako malý bydlel.
Dům stál tiše v mírně přerostlém trávníku, jako kdyby na něco čekal. Hope si všimla, že má okna zalepená novinami a napadlo ji, jestli není na prodej, ale ceduli s oznámením nikde neviděla.
Řidič přešlápl. „Jestli jste v pořádku,“ začal opatrně, „tak bych jel. Mám zpoždění.“
„Samozřejmě,“ řekl trochu nepřítomně Dean. Ještě pořád nespustil oči z domu.
Hope kývla a odvedla zasněného muže ze silnice na chodník. Auto se rozjelo a dvojice se pomalu blížila k domu.
Zrezlá cedule „Na prodej“ se válela v trávě, vchodové dveře byly pootevřené a částečně rozbitá zvonkohra na otevřené verandě cinkla ve větru právě, když kolem ní procházeli.
Dean pustil Hope a jako první vešel dovnitř. Procházel jednotlivé místnosti a každou chvíli se zastavil, aby pohladil futro dveří, aby si lépe prohlédl hranu parapetu pod oknem nebo aby sevřel zábradlí u schodiště do patra.
Hope zůstala stát v kuchyni a čekala, až se vrátí ze vzpomínek. Strčila při tom ruce do kapes lehké bundy a našla tam malou peněženku s jednou jedinou platební kartou. Zamyšleně si s ní poklepala na rty a na zbytcích kuchyňské linky sáhla po zapomenutém papíru z poslední prohlídky.
„Máš mobil?“ zeptala se Deana, který právě sešel z patra a zastavil se před ní.
Automaticky sáhl do zadní kapsy a překvapeně vytáhl požadovaný přístroj.
Hope vyťukala číslo z papíru, chvíli tiše mluvila a pokyvovala při tom hlavou.
„Dobře,“ ukončila rozhovor. „Za pár minut jsme u vás.“
Po dvou hodinách stáli znovu před domem a Dean v ruce svíral hned dva svazky klíčů. Jeden od domu a jeden od auta, které stálo v garáži.
„Bylo to zvláštní,“ ohodnotila novou situaci Hope. Dům i se vším uvnitř byl pořád v nabídce a po letech nezájmu za více než příznivou cenu. Na kartě bylo dost peněz k zaplacení, a ještě něco zbylo. Hope připadalo, jako kdyby to všechno někdo pečlivě naplánoval a přichystal, aby tomu muži vedle sebe mohla pomoci.

Castiel stál neviděn na zápraží a tvář se mu měnila jako divadelní masky od štěstí po smutek. Měl jasné rozkazy, i když se v případě boha Jacka o rozkazech nedalo tak úplně mluvit. Šlo spíše o přání. O představu, jak by měl svět vypadat. A to, co se dělo, tak zcela neodpovídalo původnímu plánu. Cass zatím nepřišel na to, jak to napravit bez drastického zásahu, tak se snažil aspoň všem svým svěřencům ulehčit situaci, jak jen to bylo možné. Dál se zařídí podle situace.

Sam zastavil před Garthovým domem a zůstal sedět za volantem. Díval se na verandu a rovnal si v hlavě, co vlastně vidí.
Na zavěšené dřevěné lavici seděl hubený stařík. Stříbřitě šedivý svetr měl vytahaný až ke kolenům a ruce položené v klíně se mu viditelně třásly.
„Garthe,“ zašeptal Sam. Vystoupil a došel ke schodům.
Stařík k němu obrátil tvář a ústa se mu roztáhla do bezzubého úsměvu.
„Garthe?“ zopakoval Sam.
„Nejsem Garth, ale asi už budu v nebi,“ zakrákal a rozkašlal se. „No, asi ne,“ zhodnotil svůj neutěšený stav. Znovu se na Sama podíval a zamračil se. „Kdo jsi?“
Sam pořád stál pod schody a vzpomínal na datum, které se objevilo po zapnutí počítače v Bunkru. Garth to opravdu být nemohl. „Castieli?,“ zkusil jedno ze jmen Garthových synů a s přemáháním se usmál. „Moc rád tě vidím, chlape.“
„Strejda Sam? Ty jsi opravdu Sam?“ Stařík Cass se pokusil zvednout, ale hned si zase sedl zpátky.
Sam vyšel po schodech nahoru a sklonil se nad synem starého přítele. Byl rád, že se trefil, Garthova dvojčata viděl naposledy, když jim bylo ani ne třicet a pořád si byla neuvěřitelně podobná.
„Jsem to já. Volal jsem na tátův mobil a někdo se mi ozval, ale neřekl nic konkrétního, tak jsem se vydal na poslední adresu, kterou jsem si pamatoval.“
„Hm, hm,“ mumlal Castiel. „Vypadáš moc dobře Same. Jak to děláš?“
„Umřel jsem,“ řekl Sam první věc, která ho napadla.
Cass se znovu rozkašlal a do toho se smál.
„Jasně, jak jinak. To jste celí vy, Wichesterovi. Umřel jsi.“ Podíval se znovu na Sama a potřásl hlavou. Ještě chvíli se pochechtával, a pak zvážněl. „Tátův mobil má Claire a její holky. Je to vnučka Claire, kterou jsi znal, a je stejně šikovná jako její máma a babička. Ani já ani Sam jsme nebyli na lov stavění, tak jsme živnost předali trochu dál.“
„Takže jsem se dovolal Claire mladší?“ ujistil se Sam. „Pořád je tam, co dřív?“
„Měla by. Nikde to není veselé. V posledních dvou dnech jsem slyšel o víc posednutí než za posledních pět let, a to takové informace nevyhledávám. Všichni lovci jsou na roztrhání. Někdy doslova, démoni se brání zuby nehty. Tady je naštěstí celkem klid,“ ušklíbl se Castiel. „Pustili tu ve smyčce místním rozhlasem přes tlampače i v rádiu vymítací formulku a opakují ji v nepravidelných intervalech. Nikdo neví, odkud jde vysílání, takže to nikdo nepřeruší. Ale ve většině ostatních míst takové štěstí nemají.“
„Ale co se stalo, že se vyrojili?“ zeptal se Sam.
„Tak to se sem zatím nedoneslo,“ pokrčil Cass rameny. „Jestli se chceš zapojit do současné veselice, budeš mít o zábavu postaráno,“ usmál se.
Sam už se dál nezdržoval a ujížděl na pomoc Claire.
Nedojel daleko, o tři městečka dál postupně zabil dva démony a hrstku dalších, chycených v narychlo nakreslené démonské pasti, poslal latinskou formulkou zpátky do pekla. Podle jejich naříkavého křiku to vypadalo, že v pekle opravdu panuje peklo, kam se ani démoni nechtějí vracet. Až pozdě ho napadlo, že se měl zeptat, co se děje. Ušklíbl se nad tím a řekl si, že určitě ještě nějaké démony potká a některý bude sdílný.
Cesta mu trvala dvakrát tak dlouho, jako za běžného provozu, protože démoni byli všude, ale žádného, který by s ním chtěl mluvit, nepotkal.

Gadreel tichounce otevřel vstupní dveře do restaurace a protáhl se dovnitř, aniž by ho tři démoni zaregistrovali. Nebylo to těžké, když se upřeně dívali před sebe. Katlaya proklouzla hned za andělem a skrčila se u pultu s pokladnou. V ruce svírala archandělskou dýku. Nevěděla, kolik nepřátel se v restauraci ještě skrývá, a tichá zbraň byla lepší.
Gadreel došel jako kočka až za záda démonů a zůstal stát mezi dvěma, kteří byli blízko u sebe, Aya se posunula za posledního. Pak už stačilo její mrknutí jako signál k útoku. Vrazila dýku do zad nejbližšího démona, počkala, až se vytratí poslední záblesky světla, a otočila se, aby pomohla andělovi. Nebylo to potřeba. Gadreel jednoduše natáhl ruce a položil je naráz na hlavy posedlých mužů. Tichounce zasténali a démonské duše v nich shořely. Muži se sesunuli k podlaze a zůstali bez hnutí ležet. Anděl se nad nimi sklonil a postupně se obou dotkl. Aya doufala, že jim vyléčil zranění a nechal je spát, dokud nebude po boji, ale jistá si nebyla a ptát se nechtěla. V restauraci bylo ticho, které nechtěla rušit. Přikrčená co nejvíc u země se vydala prozkoumat, co ti tři tak pečlivě sledovali.

Sam zastavil před domem Jody Millsové. Tentokrát vystoupil hned a zabušil na dveře. Myslel si, že je připravený na to, že se s Jody neuvidí, ale když místo ní otevřel neznámý muž a zamračil se na něj, pocit ztráty ho přiměl zamrkat.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně. „Hledám Claire, přijel jsem na pomoc. Jsem lovec.“ Dávka svěcené vody do obličeje ho nepřekvapila, jen ji stranou vyprskl a zašklebil se. Některé věci se nemění.
„Claire tu není,“ zahučel muž, když se přesvědčil, že se ze Sama nekouří, takže démon nebude. „Jela do města. Už měla být zpátky.“
„Kam do města?“ zeptal se Sam.
„Na nákup,“ pokrčil rameny muž. „Chtěla se v restauraci stavit pro večeři.“
„Najdu ji,“ kývl Sam a sedl zpátky do auta. Hostince si všiml, když jel okolo něj. Normálně by ho napadlo, že je na pozdní odpoledne divně tichý, ale v tomhle světě nebylo moc normálních věcí. Zastavil v postranní ulici a pomalu přešel kolem prosklené výlohy, kterou bylo vidět dovnitř restaurace. Zkusil dveře a ty se otevřely bez jediného zvuku. Jednoho mrtvého a dva muže v bezvědomí obešel obloukem. Žena plížící se mezi převrácenými stoly si ho všimla, až když se na ni vrhnul, povalil ji na zem a rozpřáhl se nožem.
„Ne!“ zvedla ruce před sebe. Nesnažila se mu vykroutit, nesnažila se s ním bojovat, jen chtěla odvrátit útok. Její vlastní nůž jí ležel u hlavy. „Same,“ zachrčela. Jedním kolenem jí klečel na hrudníku a sotva pod jeho vahou popadala dech.
Zarazil se. Její šedomodré oči zamrkaly, ale žádná čerň se v nich nerozlila. Pak do něj narazil náklaďák. Nebo měl aspoň takový pocit. Něco ho smetlo stranou, povalilo na záda a ocitnul se ve stejné situaci jako před okamžikem, jenom si vyměnil úlohy. Klečel na něm muž, kolenem mu drtil hruď a ke krku mu tiskl nůž.
„Ne!“ vyjekla žena, zvedla se a chytila muže za rameno. „To je přítel. Nepoznal jsi ho?“ Její poslední věta zněla divně.
Gadreel odtáhl nůž a povolil stisk, ale pořád Sama držel na zemi. Oba se na ženu podívali, aby se přesvědčili, že se opravdu usmívá, jak bylo znát na jejím hlase.
Anděl se na Sama znovu podíval a pomalu vstal. Věděl, koho má před sebou, ale necítil potřebu to komentovat.
Sam si vleže prohlížel oba dva a nedokázal je zařadit, i když mu muž připadal povědomý. Zatím stačilo, že s nimi nemusí bojovat.
Katlaya už se zubila nepokrytě. Nabídla Samovi ruku, aby mu pomohla vstát.
„Myslím, že se už plížit nemusíme,“ poznamenala a rozhlédla se po jídelně. „Claire? Jsi tady?“
V rohu u vchodu do skladu se zvedla drobná postava s puškou přitisknutou k rameni. „Kdo jste?“ zeptala se podezřívavě.
„Posílá nás Castiel,“ odpověděla Katlaya dřív, než se Sam nadechl. Starší žena se přiblížila a rychlým pohybem na ně chrstla vodu z malé čutory.
„Ale no tak, už zase?“ prskl Sam.
Katlaya si vodu jenom otřela do rukávu a Gadreel si jí zdánlivě vůbec nevšiml.
„To jsou všichni?“ zeptal se a kývl hlavou k trojici ležící u dveří. Dva muži se právě začali probírat z bezvědomí. Sedli si a zmateně se rozhlíželi kolem sebe. Claire, Katlayi, Gadreela a Sama v zadní části jídelny si nevšimli, zvedli se a rychle vyšli na ulici.
„To doufám,“ povzdechla si Claire. „Aspoň tady. Kolik se jich toulá po městě, to není možné zjistit. Schovávají se, mrchy. Víte někdo, co se to děje?“
Sam potřásl hlavou, Katlaya ji sklonila a Gadreel se tvářil, jako by se nikdo na nic neptal. Místo odpovědi se zeptal sám:
„Znáš to tady nejlépe, jak můžeme pomoci? Co potřebuješ? A kde jsou ostatní lovci?“
Claire se ušklíbla. „Ostatní? Nikdo jiný tady není. Deborah jela domů, udělat pořádek tam, Annie jela s ní a Liv... Olivia je nejspíš mrtvá.“ Při posledních slovech si povzdechla. „A vůbec, kdo jste vy?“ zeptala se najednou.
Katlaya se po straně podívala na Gadreela. Přemýšlela, jestli je nejlepší říct rovnou, že je to anděl, a také, jak vysvětlí, že to ona může za to, co se na Zemi děje.
„Jmenuju se Sam Winchester,“ začal mezitím Sam s představováním.
„Sam? Vážně?“ Claire se na něj zamračila. „To jsi jako nějaký zapomenutý syn nebo vnuk tamtoho Sama, co o něm pořád mluvila máma i babka?“
„Ne.“ Sam se snažil přijít na to, jak má vysvětlit, že byl po svém krátkém pobytu v nebi vyhozen zpátky na Zemi, kde mezitím uběhlo tolik času. „Je to složité,“ nakrčil čelo. „Umřel jsem. Dávno. A pak jsem se najednou ocitnul zpátky tady,“ pokusil se o co nejjednodušší vysvětlení.
„Víte co?“ řekla najednou Claire. „To je jedno. Nejste démoni a umíte s nimi zatočit, takže budete lovci. To mi stačí. Ty,“ ukázala na Katlayu. „Jak se jmenuješ?“
„Aya,“ hlesla dotázaná.
„A ty?“ pokračovala Claire s prstem namířeným na anděla.
„El,“ řekl krátce.
„Aya, Sam a El, to se bude dobře pamatovat. Jestli se můžete chvíli držet, zítra to tady projdeme a vyženeme co nejvíc démonů.“ Znovu se rozhlédla. Na to, kolik lidí bylo posedlých, byl relativně klid. „Ale teď musíme sehnat něco k večeři, Marc je bez jídla k nepoužití.“ Zašla do otevřené kuchyně, a když se vrátila, nesla velkou tašku plnou potravin.
„Budeme si muset uvařit sami, Dany utekl. Je to škoda, jeho žebírka jsou opravdu fantastická,“ řekla a přehodila si tašku do druhé ruky.
„Dovolíš?“ zeptal se Sam a sebral jí ji.
V domě, který kdysi dávno patřil Jody, si udělali malou hostinu.
Aya celý večer seděla zamyšlená a očima sledovala Sama. Nebyla si jistá, jestli tolik doufala, že ji pozná, ale absolutní nezájem snášela mnohem hůř, než by si představovala.
Ani Gadreel se moc hovoru neúčastnil a jídla se sotva dotkl. Dělal to tak nenápadně, že si toho nikdo nevšiml, a Katlaya se tiše bavila tím, jak posunuje kousek masa po talíři a dělí ho na menší kousky, aby budil zdání konzumace.
Další den s Claire prošli město, ale všichni posedlí lidé zmizeli a nikdo o nich nevěděl. Odpoledne se s nimi místní lovkyně rozloučila a nechala je v centru, kde měli zaparkovaná auta.

Příští povídání bude asi o pár dní dřív

[andoriel]

A je to tady. Jak jsem psala minule, o pár dní dřív.
Bavte se

7. Prázdnota - třetí část

Sam počkal, až Claire zmizí za zatáčkou a otočil se k Aye. „Potřeboval bych jedno vysvětlení,“ začal pomalu. „Když jsme se potkali v té restauraci, tvářila ses, že bychom se měli znát, ale nepamatuju se ani na jednoho z vás. Tebe jsem možná někde viděl,“ kývl ke Gardeelovi. „Tebe ne,“ podíval se na Katlayu.
Aya sklonila hlavu a zavřela oči. Prázdnotu dokázala porazit, ale Jackova podmínka pro Deanův návrat, že si ji nikdo na Zemi nebude pamatovat, platila pořád.
Anděl se na ni chvíli díval s očekáváním, které nechápala.
„Dostala jsi dar, pamatuješ?“ zeptal se jí, když pořád mlčela.
„Nevím, co to znamená,“ zavrtěla hlavou.
Sam oba pozoroval a se vzrůstající netrpělivostí čekal na odpověď.
Gadreel vzal Ayu za ruku, zvedl ji a otočil dlaní nahoru. „Zkus to jednoduše,“ navrhl.
Vytáhla mu ruku z dlaně a zaváhala, než ji zvedla ještě výš a chtěla se dotknout Samova čela.
Sam na poslední chvíli uhnul. Neměl s takovými dotyky moc dobré zkušenosti, většinou znamenaly mdloby nebo zapomnění.
„Chtěl jsi vědět, kdo jsme,“ řekl Aya a ruku zase spustila dolů.
„Víš co? Pojedeme raději každý po svém. Nevěřím ti. Vím, že jsi mluvila o Castielovi, ale nejsem si jistý, že ho opravdu znáš. Kdyby se objevil a potvrdil to, bylo by to jasné, ale není tu, a já prostě nechci. Už ne,“ vypravil ze sebe Sam, otočil se, nasedl do svého auta a odjel. Měl zlost a nebyl si jistý, jestli na ty dva tajemné lidi nebo na sebe. Cítil se zrazený a prázdný. A sám.
Aya sledovala jeho útěk a v očích se jí sbíraly slzy. Když Samovo auto zmizelo za zatáčkou, otočila se ke Gardeelovi a zabořila mu tvář do rozepnuté bundy. Anděl stál a trpělivě snášel, jak mu zatnula prsty do ramen a pláčem promáčela triko až na kůži.

Castiel stál na náměstí lidským očím neviděn a dívali se s Gadreelem na sebe se stopou zoufalství. Plán, že Sam pozná Ayu, pojedou spolu do Lawrence a potkají se s Deanem vzal za své.

Anděl Katlayu objal a sklonil tvář do jejích vlasů. Lidské pocity byly pořád tak trochu mimo jeho chápání, ale myšlenky dokázal číst docela dobře. Zklamání a beznaděj nad ztraceným přítelem byly jednoduché a jasně v její mysli formulované.
„Promiň,“ zamumlala a odtáhla se. „Můžeme jet?“
Pustil ji jen neochotně, rozhodně nebyla v pořádku. „Kam chceš?“ zeptal se.
Pokrčila rameny. „Někam pryč. Daleko.“ Zadívala se mu do tváře. „Opravdu by si vzpomněl?“ zeptala se. Zvedla si před oči dlaň levé ruky a zahýbala prsty. Nic zvláštního na nich nebylo.
„Ano,“ potvrdil krátce a otevřel jí dveře u spolujezdce.

Dean seděl u kuchyňského stolu s rozloženými novinami a pročítal sportovní rubriku. Po očku přitom sledoval Hope. Právě položila poslední omyté jablko do košíku a vydala se někam po domě. Dean chvilku sluchem odhadoval, jak je asi daleko, a když se mu vzdálenost zdála dostatečná, rychle v novinách nalistoval jiné zprávy. Ztracení lidé, podivná úmrtí, zvláštní úkazy, to nedostalo malý prostor pro vyplnění místa mezi ostatními články, ale byly tomu věnovány celé tři strany. Procházel je aspoň letmo a zběžně, aby měl přehled o tom, co se v okolí děje. Pohled mu přitom často zabloudil k záhlaví s nepravděpodobným datumem. Byl duben roku 2085. Duben odpovídal, ale rok byl pořád mimo jeho chápání. Za měsíc by Sam oslavil sto druhé narozeniny!
Znovu se začetl do zpráv a přestal dávat pozor. Nechtěl Hope rozčilovat, ale od jejich nastěhování se do domu se začala chovat divně. Nepamatovala si nic z jejich předchozích životů, nepamatovala si na smrt a nebe, kde se setkali, a podvědomě se bránila všemu, co by jí to mohlo připomenout. Zájem o nadpřirozeno byl na prvním místě jejího odmítání. Miloval ji, ale původní život nedokázal odložit a připomínal se mu na každém kroku. V posledních dvou dnech ho informace o podivných jevech skoro fyzicky bolely, a přesto se jich nedokázal vzdát. Stěží odolával touze rozjet se k nejbližšímu místu s výskytem duchů nebo čehokoli jiného a pomoci s vyřešením problému. Bylo by to pro něj jednodušší než práce v autoservisu, kterou si našel, aby měli z čeho žít. Přes všechen čas, který uběhl, bylo pořád dost milovníků starých vozů, kteří potřebovali, aby jejich miláčky někdo udržoval provozuschopné, a Dean to pořád zatraceně dobře uměl a měl to rád. Lovu se to ale nemohlo rovnat.
Hope se vrátila, nahlédla do kuchyně, a pak se složila na gauč v obývacím pokoji. Věděla, co Dean dělá, a už se nechtěla dohadovat. Nasadila si sluchátka a přivřela oči. Doufala, že si konečně vzpomene na svůj předcházející život. Její vzpomínky začínaly na silnici města, kde teď bydlela s mužem, kterého skoro neznala. Matně si uvědomovala, že museli mít kdysi něco společného, ale nedokázala si vybavit žádnou konkrétní věc.
Zabušení na dveře je oba probralo z neradostných myšlenek.
Dean odložil noviny a zvedl se jako první, aby otevřel. Napadlo ho, že to bude šéf s nějakou drobností, na kterou zapomněl při vyplňování výkazů práce. Stávalo se mu to často a pan Williams mu to trpělivě připomínal a toleroval, protože šikovnějšího technika ještě nikdy nepotkal.
Na verandě nestál vedoucí autoservisu. Dean couvnul a chtěl zase zavřít, ale muž na prahu zadržel dveře a vešel bez pozvání dovnitř.
„Trvalo mi, než jsem tě našel, Deane. Tohle nebylo první místo na mém seznamu. „Ach,“ vydechl, když se u vstupu do obýváku objevila Hope. „Užíváš si manželský život?“
Dean se otřásl. Znělo to jako výhrůžka. Zadíval se na muže pozorněji a v jeho očích zahlédl povědomý zlatý lesk. Pohnul se, jako by se chtěl na démona vrhnout, ale nestihl to.
Muž pokynul rukou, Dean odletěl, narazil do zdi hned vedle Hope a zůstal na ní viset jako částečně rozplácnutý hmyz. Jenom nohy se mu hýbaly pár centimetrů nad zemí v marné snaze najít pevnou oporu.
„Azazeli,“ vypravil ze sebe. „Ty parchante.“
„Takže si mě pamatuješ,“ usmál se na něj démon. „A víš, co bude následovat?“ Znovu pohnul rukou. Dean sjel na podlahu a kolena se pod ním podlomila. Hope couvla do pokoje a Dean uslyšel její zaječení. Pootočil hlavu, ale neviděl nic.
„Neboj se, o tu podívanou tě nepřipravím,“ řekl démon mile, na jeho pokyn se Dean zvedl jako loutka, přešel v obýváku ke gauči a svalil se na něj záda. Nad ním na stropě se kroutila Hope.
„Neee,“ vypravil ze sebe Dean, když mu na obličej dopadla první kapka krve z rány, která se Hope otevřela na břiše.
Azazel se zasmál. Probuzení po zničení prázdnoty pro něj bylo jako dar. Kdyby věděl, komu za něj poděkovat, dělal by to každý den nejméně sto let, ale původce toho zázraku se mu nepodařilo vypátrat, tak si radost z nového života užíval po svém.
Rána do vstupních dveří ho vytrhla z příjemných myšlenek. Nepočítal s tím, že by je někdo vyrušil. Stiskl ruku v pěst, aby dokončil započatou práci a rozžehl oheň, když mu hrudí projelo zatočené ostří archandělské dýky a zároveň se mu na čelo přitiskla dlaň anděla. S jedním nebo s druhým by si nejspíš poradil, s oběma útoky najednou jen překvapeně vyjekl a ve slábnoucí záři, která se mu rozlila uloupeným tělem, se vrátil do nově vytvořené prázdnoty, odkud se nedávno dostal.
Gadreel zvedl druhou ruku a zpomalil pád Hope. Zastavila se kousek nad zemí a pomalu se na ni složila. Zahojit ránu na jejím břiše bylo pro anděla dílem okamžiku, ještě se přesvědčil, že je jinak v pořádku a otočil se ke gauči. Hned zase ustoupil, tady neměl co napravovat. Dean byl v pořádku, jen v šoku.
Dean pořád ležel na zádech a nebyl schopný pohybu. Zíral do stropu a pootevřenými ústy lapal po dechu.
Katlaya otřela dýku a vrátila ji na místo u opasku.
„Tohle už je trochu ohrané i na Azazela, ne?“ zeptala se. Podala Hope ruku, aby jí pomohla na nohy, a nechala ji celou roztřesenou uprostřed pokoje. Sklonila se nad gaučem a poplácala Deana po tváři. „Je po všem, vstávej,“ řekla mu trochu hrubě.
Poslušně se posadil, otřel si tvář, ale ke vstávání se neměl.
Anděl sebou škubnul a znovu přešel k Hope. Když se objevil Azazel, měla na uších sluchátka. Ta zmizela a Gardeel slyšel že jí v hlavě pořád zní hudba, kterou si pouštěla. Pokusil se jí toho zvuku zbavit, ale nešlo to.
„To nevadí,“ řekla, když pochopila, o co se snaží. „Mohlo to být mnohem horší.“
„Aspoň takhle,“ odpověděl a hudba se ztlumila.
Hope se usmála. „To bude skvělé, děkuju.“
Dean se zatím vzpamatoval natolik, že si prohlédl jejich zachránce. „Ty?“ zeptal se nedůvěřivě. Gadreela poznal téměř okamžitě a neměl žádnou radost, že ho vidí. Ženu, která byla s ním, neznal. Mohl jen usuzovat, že je to také anděl. „Ne. Tentokrát je to jednoznačné ne, ať už jde o cokoli,“ řekl důrazně.
„O posednutí tu opravdu nejde,“ řekla Aya a stoupla si nad Deana. Zamračil se na to a zvedl se na nohy, aby se na ni mohl podívat z výšky. „Ale stejně bych potřebovala tvůj souhlas,“ pokračovala klidně a zvedla ruku, „abych ti mohla ukázat, kdo jsem. Vrátí ti to vzpomínku, nic jiného,“ ujistila ho. Sice si nebyla jistá, jestli mluví pravdu, protože ten dar, který údajně dostala, neměla vyzkoušený, ale nic jiného než věřit tomu, jí nezbývalo.
Dean se na ni chvíli upřeně díval, a pak si sedl zpátky. „Dobře,“ zahučel. Ani nevěděl, proč to dělá, ale něco v jejím výrazu ho přesvědčilo.
Dotkla se prsty jeho čela a nechala vzpomínky, ať ji zaplaví. Od prvního setkání a ranního tance na počest slunci až po krvavý svět s názvem Tumulus plný příšer horších, než bylo všechno, co zatím potkali. Od nedůvěry přes pár společných tepů srdce až k rozhodnutí vyměnit sebe samu za jiný život.
Ruka jí klesla a sesunula se na pohovku vedle Deana. Cítila se vyčerpaná skoro k smrti. Vzdáleně uslyšela, jak Gardeel překvapeně syknul a vrhnul se k ní, a bylo jí to jedno. I kdyby ji chtěl zabít, nedokázala by se pohnout.
Anděl si dělal vážné starosti. Věděl, že obnovení vzpomínek bude stát Katlayu i Deana trochu energie, ale netušil, že tolik. Dean se už vzpamatovával. Hlava zvrácená vzad pod Ayiným dotykem se mu narovnala, rozhlédl se, jako by všechno viděl poprvé, a pak se předklonil, opřel si lokty o kolena a tvář schoval do dlaní.
Aya napůl ležela a téměř nevnímala, co se kolem ní děje.
Gadreel jí sáhl na čelo. Musel se hodně soustředit, aby ji našel a vrátil zpátky z její vlastní mysli.
Aya otevřela oči a zase je přivřela, když na čele ucítila jeho teplou dlaň. Tiše vydechla pootevřenými ústy. „Děkuju,“ zašeptala a dotkla se jeho lokte.
Odtáhl ruku. Na jednu stranu s ní měl mnohem méně práce, než očekával, a na druhou stranu byla zranitelnější v situacích, které mu připadaly jednoduché.
Hope pořád stála uprostřed pokoje, lehce se pohupovala do rytmu melodie, která jí zněla v uších a usmívala se.
Katlaya se na ni ustaraně podívala. I ta nejkrásnější písnička tisíckrát ohraná se může změnit v noční můru, zvlášť, když před ní není úniku.
„Bude postupně slábnout,“ ujistil ji anděl. Věděl dobře na co myslí.
Kývla a položila Deanovi ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“ zeptala se.
Přerývaně se nadechl a zvedl hlavu z dlaní.
„Už ano,“ zamumlal. „Promiň. Děkuju. Nevím, co mám říct dřív,“ přiznal.
Přejela mu rukou po zádech a neopověděla. Také nevěděla, co říct.

Sam zastavil u pumpy a vešel do malého obchodu, aby se zásobil na další cestu. Kreditní karty schované v bunkru kupodivu fungovaly.
Automaticky dával do košíku věci, které nakupovali vždycky, když byli s bratrem na lovu, a nahoru přidal i noviny.
„Lawrence?“ zarazil se na titulkem na přední straně.
S nosem zabořeným v novinách zaplatil a došel k autu. Po paměti otevřel, nasedl a pohled nemohl nespustit z článku, kde očití svědkové popisovali, jak se jeden ze sousedů zbláznil a začal vraždit. Jak to s ním dopadlo, to v novinách nebylo.
Sam celý nákup hodil na zadní sedadlo a sáhl po klíčcích v zapalování. Tak úplně se mu do Lawrence nechtělo, ale uvědomil si, že je vlastně docela blízko. Vyjel od pumpy a zamířil do místa, kde strávil prvního půl roku svého života.

Castiel zkřížil prsty, jak to viděl u svých lidských přátel, a přál si, ať se mu konečně podaří dokončit úkol, který se na začátku zdál snadný, pak se změnil v nemožnou misi, a teď se snad přiblížil ke zdárnému konci.
Jestli bude stačit změna pár řádků v jedněch novinách k tomu, aby se bratři Winchesterovi setkali, mohlo by všechno dopadnout dobře.
Koncová světla Samova auta budila naději, že by k tomu mohlo dojít.

Sam se navečer ubytoval v motorestu na okraji města a pěšky se vydal do centra. Lawrence nebylo tak rozlehlé, aby musel všude jezdit autem, a cítil, že si potřebuje protáhnout nohy. Až když se zastavil před domem, ve kterém málem uhořel, uvědomil si, že sem celou dobu směřoval. Váhavě zatočil na chodník ke vchodu. Místo aby zaklepal, nahlédl do otevřené garáže a nahlas vydechl. Baby stála na svém místě. Ohlédl se k domu. Kdo tam může bydlet? Znovu se pohledem vrátil ke garáži. Na nájezdu parkovalo i jiné auto, kterého si nejdřív nevšiml, ale tentokrát ho poznal. Rozběhl se ke vchodovým dveřím a zabušil na ně.
Netrpělivě přešlapoval, než se otevřely. Na prahu stála Hope.
Sam na ni vytřeštil oči, nejdřív couvl překvapením, a pak ji sevřel v náruči.
„Hope,“ zachraptěl. „Tak rád tě vidím! Kde se tady bereš?“
Žena stála bez hnutí. Nepoznala ho, ale zjistila, že je jí jeho objetí příjemné.
„Vítej,“ řekla klidně, když ji pustil, a ustoupila, aby mohl projít dovnitř. Dnešek byl tak podivný, že se přestala divit a brala věci, jak přicházely.
Za zády se jí objevil Dean. Zarazil se uprostřed kroku a zíral na bratra jako na zjevení. „Sammy,“ vypravil ze sebe. „Jsi tu.“
Sam jen kývl. Překročil práh, chytil Deana za rameno, aby se přesvědčil, že je skutečný, a přitáhl ho k sobě. Při pohledu na Impalu v garáži si zakázal doufat v takové setkání, protože se mu zdálo až moc krásné, a když k němu došlo, musel ruce, kterými objal bratra, stisknout v pěst, aby se mu přestaly třást.
Hope je obešla a zavřela dveře. Duben nedávno začal a večery byly ještě dost chladné na to, aby dlouho větrali. Její poklidný život se změnil. K Deanovu nepochopitelnému zaujetí vším divným se za jediný den přidal útok neznámého muže, příchod dvou nejpodivnějších lidí, které kdy viděla, a teď se objevil další muž, který se s Deanem očividně znal důvěrněji, než je společensky vhodné, protože se ještě nepřestali objímat.

Katlaya se usadila v křesílku, Gadreel se opřel o jeho bok a ruku položil na vysoké opěradlo. Cítil se vyčerpaně. Nejdřív přišel téměř o všechnu sílu v boji s Azazelem, zabránil Hope v pádu a vyléčil jí rány, a potom musel pomoci Aye, aby se neztratila ve vlastních myšlenkách.
Aya seděla se skloněnou hlavou a o něčem usilovně přemýšlela. Tentokrát nepoznal, co to je, protože si svoji mysl pečlivě hlídala.
„Promiň,“ trhla sebou najednou a vstala. „Sedni si,“ pokynula ke křeslu.
Divně se na ni podíval. Kdyby se chtěl posadit, bylo všude jinde volného místa dost.
Aya naklonila hlavu na stranu. „Únava z tebe skoro kape,“ řekla, vzala ho za ruku a přinutila ho si sednout. Když chtěla vytáhnout svoji dlaň z jeho, nepustil ji.
„Je tady,“ dotkl se očima dveří, za kterými se skrýval vchod do domu. „Už to brzo skončí.“
„Kdo je tady?“ nechápala Aya. Slyšela sice bouchání, ale myslela si, že je to někdo z okolí, protože Hope a Dean šli otevřít bez známek toho, že by je čekalo něco jiného než sousedské poklábosení.
„To jsou oni!“ Ve dveřích se objevil Sam a zvedl před sebe ruku s namířeným prstem. „Pořád se potulují okolo. Nevěřím jim.“ Ukazoval na Ayu a Gadreela.
Dean se usmál a popleskal ho po rameni „Klídek, brácho, ti jsou v pořádku. Hodně nám pomohli.“
Sam se zamračil. Ruka mu pomalu klesala a napjaté držení těla povolilo. „Když myslíš,“ zahučel nepřesvědčeně.
„Můžou ti to hned dokázat, jen si v klidu sedni,“ ukázal Dean na stejné místo na gauči, na kterém se sám dozvěděl, co všechno zapomněl o Katlaye.
„Cítíš se na to?“ zeptal se tichounce Gadreel při vzpomínce na to, jak s Ayou zamávalo předešlé spojení myslí.
„A ty?“ zeptala se ho. V jejím hlase zaslechl obavu. Opravdu měla starost o to, aby ji nemusel znovu křísit a nevyčerpal se ještě víc.
„Ano,“ řekl prostě.
„Dobře.“ Konečně se jí podařilo vytáhnout prsty z jeho ruky, aby mohla přejít k Samovi. Bez dotazů a váhání mu položila dlaň na čelo.
Sam se na gauči prohnul do oblouku, obrátil oči v sloup a doširoka otevřel ústa k němému výkřiku.
Aya mu tiskla ruku na hlavu vší silou, a přitom to vypadalo, že se od něj snaží odtrhnout.
Gadreel se vymrštil z křesla a než stačil zareagovat někdo jiný, chytil Katlayu a snažil se ji odtáhnout. V duchu si sprostě nadával, že se na Sama nepodíval pozorněji. Byl by poznal, co se chystá, a nikdy by k němu Ayu nepustil.
„Hej!“ zařval Dean ze všech sil. „Co se děje?“
Hope se zastavila ve dveřích do kuchyně a ruce si přitiskla na ústa, aby nezačala hystericky křičet. Vypadalo to, že se tu ti tři noví poperou nebo rovnou zavraždí. Jako by nestačila jedna mrtvola z odpoledne.
„Víc se jich do kufru auta nevejde,“ vypadlo z ní první, na co pomyslela.
Dean se nad tou praktickou poznámkou zašklebil, ale ani se neohlédl. Chtěl nějak pomoci Samovi a Katlaye a nedařilo se mu to. Nerozhodně před nimi stál, a nakonec se s otázkou v očích otočil na anděla.
„Je v něm,“ zasupěl anděl těžce, jak se pořád snažil odtáhnout Ayinu dlaň ze Sama. „Chce oba.“
„Kdo?“ zeptal se krátce Dean.
„Hádej, veverko,“ zasmála se najednou Katlaya vysokým hlasem.
„Crowley?“ zeptal se Dean nevěřícně.
„Pch!“ odfrkla si Aya opovržlivě. „Ta hnida? Já jsem trochu jinej levl, hošánku.“
Sam pootevřel oči a objevila se v nich červená světýlka.
Dean odskočil a roztřásl se.
„Jak ses tam dostal?“ vypálil. „Musíš mít pozvání.“
„Není nic jednoduššího,“ ušklíbla se Aya. „A teď domluv téhle okřídlené huse, ať nás kouká pustit.“
Dean se otočil ke Gadreelovi, ale ten jen zavrtěl hlavou. Zatím se mu dařilo archanděla Lucifera držet na půl cesty, ale cítil, že zeď, kterou postavil, dlouho nevydrží a žena ďáblu propadne celá. Nedokázal rychle vymyslet účinnější obranu.
„Ještě jsi mi neřekl o tom, jak ses dostal do Sama.“ Dean se rozhodl chvíli hrát o čas a doufal, že se stane nějaký zázrak. „Kdy souhlasil, aby ses v něm svezl?“
„Vlastně skoro hned, jak jsme se všichni ocitli zpátky v akci.“ Katlaya stála rovně jako svíčka, dívala se přímo před sebe a ruku nespouštěla ze Samovy hlavy. Její hlas byl najednou bez života jako hlas stroje. Dean doufal, že je to tím, že nad ní Lucifer ztrácí kontrolu, ale jistý si nebyl.
„A jak se to stalo?“ pokračoval v dotazech. „Pochybuju, že by to řekl dobrovolně.“
„Na tom přece nezáleží,“ zasmál se Lucifer hlasem Katlayi. „Důležitý je výsledek. A výsledek je, že mám svoji pravou nádobu i ženu, která dokáže cokoli.“
„Cože?“ zarazil se Dean. Věděl, že má Aya zajímavé schopnosti, ale cokoli, to bylo trochu moc.
„Ještě se nepřiznala, kdo může za celý tenhle zmatek?“ ušklíbl se Lucifer. “To ona rozbila prázdnotu, aby se z ní dostala. Byl jsem jedním z prvních, kdo se probudili, viděl jsem to.“
„Máš pravdu,“ ozval se za Deanem další hlas. „Cítil jsem tvoji okouzlující přítomnost ještě dřív, než jsme narazili na Alastaira.“
„Bratříčku,“ usmála se nuceně Aya na Gabriela, který se zjevil v pokoji. „Měl bys mě nechat na pokoji.“
„A co když ne?“ promluvil někdo další.
„Miku, i ty? Znám tvoje způsoby. Vezmeš si tyhle dva na svědomí?“ Aya potřásla hlavou, až jí prameny vlasů napadaly do obličeje. „Myslím, že ne. Okamžitě všichni vypadněte, nebo nepřežijí.“
Archandělé se na sebe podívali a zmizeli. Zastrašit Lucifera silou se minulo účinkem a opravdu nechtěli Sama a Katlayu ohrozit. Snad stačilo, že trochu posílili Gardeelovu moc, aby mohl Aye pomoci, jak to bude možné. Dean měl pocit, že si něco důležitého nechávají pro sebe, ale všechno se dělo tak rychle, že nestačil včas reagovat a zeptat se.
„Ty taky vypadni, huso,“ řekla Katlaya skoro přívětivě Gadreelovi. „Nebo ti tuhle krásku před očima zmačkám jako prázdnou plechovku.“
„To nemůžeš.“ Castiel stál dosud nepozorován v rohu místnosti a teď si stoupl za Sama, vzal mu hlavu do dlaní a stiskl ji. Upřeně se přitom díval na Gadreela, jako by se spolu nenápadně domlouvali.
„Hned toho nechte!“ zaječel Lucifer. „Tohle se vám nepodaří. Navíc tady mám takovou malou pojistku.“ Poslední slova skoro vypískl nadšením.
Ze Samových úst se začala rozlévat zlatá záře a postupně byla tak jasná, až skoro nebylo možné se do ní podívat.
„To je Samova duše,“ informoval je Lucifer přes Katlayu. „Až mě překvapilo, jak se dala dohromady, ale pak mi to došlo. Byla v nebi. Sice jen na skok, ale i to stačilo. A teď - co byste řekli tomuhle?“
Na okraji se oddělil malý kousek, zazářil ještě jasněji, a pak zčernal.
„Jestli mě nenecháte na pokoji, spálím celou Samovu duši na popel. Jako moje nádoba stejně žádnou nepotřebuje.“
Dean stál před Samem a bezmocí zatínal zuby i pěsti. Takhle si shledání s bratrem nepřestavoval.
Castiel neochotně povolil sevření a pustil Samovu hlavu.

Katlaya nebyla připravená na útok. Instinktivně uhnula a nechala se částečně ovládnout, aniž by protestovala. Pak se v ní objevila zeď, která útok zastavila, ale s tou měla také problém. Nebyla její. Procházela se kolem ní a nedůvěřivě ji pozorovala, ale nezničila ji. Byla jí něčím známá, jen si nemohla vzpomenout, čím. Nechala ji, kde byla, a začala přemýšlet, co se vlastně stalo. Cítila, že se na jiné úrovni pohybuje, možná i mluví, ale nemohla to ovlivnit. Bylo to matoucí a nepříjemné.
Zeď znovu přitáhla její pozornost. Změnila se, byla najednou pevnější a připadala jí přijatelnější. Natáhla se, a když se jí dotkla, ucítila jemné chvění námahy, jak ji stěna chránila před vnějším útokem, a zároveň se na ní objevily nezřetelné siluety. Jejich obrysy se zpřesňovaly, až poznala Gadreela a Castiela. Chtěla se zeptat, co se děje, ale nedokázala promluvit., mohla jenom stát za zdí. Opřela se o ni s představou, že ji andělům pomáhá držet, Nepochybovala, že právě ti dva ji chrání, ať už útočilo cokoli.

Castiel se pomalu odtáhl a spustil ruce k tělu. Gadreel ho následoval a oba ustoupili.
Sam-Lucifer nechal duši vklouznout zpátky do těla, postavil se, vzal Katlayu za ruku a podívali se na sebe.
„Moc rád bych tady s vámi zůstal,“ začal, tentokrát jako Sam, zarazil se a usmál. „Ne. To bych lhal, nechci tady zůstat. Nechceme tady zůstat,“ opravil se vzápětí. „Takže sbohem.“
Sam a Katlaya vyšli z domu a nikdo se nepokusil jim v tom zabránit.
Andělé se tvářili nešťastně, Hope si pro sebe oddechla a Dean se díval před sebe skelným pohledem a nevnímal okolí.

Už nás čeká jenom jedna povídka

[andoriel]

Bavte se

8. Nadvláda - první část

V domě v kansaském městečku Lawrence nastalo ticho.
Gadreel zmizel a nikdo si toho nevšiml. Hope se pohupovala do rytmu, který jí zněl v hlavě, a říkala si, že by ty divné věci mohly pro dnešek i pro všechny další dny stačit. Castiel se smutně díval na Deana. „Omlouvám se,“ řekl po nějaké době.
Dean nejdřív nereagoval. Připadal sám sobě jako socha. Mrtvo a chlad, to bylo všechno, co v něm zbylo.
„Za co se omlouváš?“ zeptal se bez zájmu Casse, když si uvědomil, že ta slova byla určená jemu.
„Za všechno,“ zašeptal anděl.
Dean k němu zvedl pohled. „Cože?“
„Měli jste se s bratrem sejít na mostě za zatáčkou, ale zastavil jsi dřív,“ začal vysvětlovat Cass a očima se přitom dotkl Hope.
Dean se zhluboka nadechl, ale neřekl nic. Tentokrát si pamatoval všechno – nejen svůj předchozí život a smrt ale i pobyt v nebi. Rozhodnutí zůstat na odpočívadle s Hope a nepokračovat v cestě bylo jenom jeho, tím si byl jistý.
„Hope si nepamatuje nic,“ pokračoval Castiel. „Pro tu platí stejná pravidla jako pro všechny ostatní. Vzpomínky na předchozí život se jí během pár hodin zpátky na Zemi vytratily a nebe si nepamatuje vůbec. Jediný rozdíl je, že z ní není novorozeně, protože vás dva, Sama a asi sto tisíc dalších lidí příval andělů z prázdnoty prostě vymetl z nebe zpátky sem. Zůstali jste v čase, v jakém jste byli v nebi.“
Hope se na něj nepřítomně usmála a nijak nereagovala.
„Katlaya…“ Anděl se zarazil a lehce zavrtěl hlavou. „Souhlasila s tím, že na ni všichni zapomenou, když ti Jack po výletu do grendelovského světa Tumulu vrátí život, a dobrovolně odešla do prázdnoty. Vím, že tehdy myslela, že tam bude spát jako ostatní, ale nestalo se. Nikdo z nás nepočítal s tím, že prázdnotu dokáže rozbít a všechny, kdo v ní odpočívali, vrátit zpátky. Pravidla tohoto světa pro ni neplatí.“
„Proč? Proto, že není odsud?“ zeptal se Dean. „Ale Hope také ne,“ otočil se ke své partnerce.
Hope se usadila v křesle, natáhla si nohy před sebe a hlava jí padala únavou. Pro dnešek toho měla dost.
Anděl nad tím pokrčil rameny. Chtěl říct, že to možná jenom nikdy nezkusila, a před smrtí by dokázala totéž. Potom, co zemřela a vrátila se zpátky, to vypadalo, že si žádné schopnosti zpátky nepřinesla.
„Prožila tu větší část života. Přizpůsobila se,“ řekl nakonec váhavě.
„A ty jsi o Katlaye celou dobu věděl?“ napadlo Deana.
„Ano,“ potvrdil Cass klidně.
„A nikdy jsi nic neřekl? Ani nenaznačil?“
„Bylo to její rozhodnutí a její dohoda s Jackem. Kdybych něco prozradil, celé by se to zvrátilo. Ty bys umřel a její dar by přišel vniveč.“
Dean se chtěl zamračit, ale nedokázal to. Castiel měl pravdu.
Hope v křesle usnula.

Sam a Katlaya spali v motelu na kraji města přitisknutí jeden k druhému. Lucifer se nad tím tiše pochechtával, ale nechtěl svá dvě těla rušit v odpočinku, tak své veselí krotil. O to víc času a síly měl na pokus o ovládnutí i toho zbytku, který se mu zatím pořád bránil. Cítil, že za zdí v Katlayině hlavě čeká další vědomí, a to, že mu není podřízeno, ho přivádělo k zuřivosti.
Aya se zády opírala o stěnu a pořád ji pomyslně zpevňovala. Nevěděla, kdo se za ní skrývá, a nedovolila si ani letmý pohled v obavě, že se zeď rozsype. Pár okamžiků se jí zdálo, že útok polevil, a cizí vědomí se zabývá něčím jiným než stálými útoky, ale ten stav neměl dlouhé trvání a tlak se potom ještě zvýšil.
Sam se probudil jako první. Za oknem sotva začalo svítat. Chvilku to líně pozoroval, a pak sklopil pohled. Uvědomil si, že někoho pevně objímá a podvědomě očekával Hope. Lehce zvlněná hříva s rezavými odlesky se nepodobala světle hnědé záplavě rovných vlasů ani zdaleka. Chtěl se pohnout, aby se neznámé podíval do tváře, ale obklopila ho tma.
Lucifer pro sebe zavrčel. Ovládat dvě těla nebylo tak jednoduché, jak mu včera připadalo. Skoro Sama pustil, protože se úplně soustředil na Katlayu. Nejvíc znepokojivé bylo, že sice byla na začátku připravená sdílet se Samem své myšlenky a vzpomínky, ale Lucifer se jí stejně nedokázal úplně zmocnit. Považoval to za podraz, vždyť byl přece jednou z nejsilnějších bytostí vůbec.
Využil zmatku a dočasného zrušení všech pravidel, když se prázdnota rozsypala, aby se zmocnil nějaké schránky. Nejdřív chtěl ženu, která to všechno způsobila, protože byla dost silná, aby rozbila prázdnotu. S ní by byl nepřemožitelný. Ale byla moc dobře hlídaná a nedostal se k ní. Druhá nejlepší možnost se mu nabídla vzápětí a Lucifer nezaváhal. Samuel Winchester se soustředil na přechod z jednoho prostředí do jiného a nevšiml si, že mu na cestě něco přibylo. Lucifer se stáhl, nechal Sama jednat, sbíral sílu ztracenou při pádu z prázdnoty a chystal se k útoku. Když se ho chtěla Katlaya poprvé dotknout po setkání s Claire, ještě nebyl připravený. Proto Samovi vnukl myšlenku, že je to špatně a přiměl ho odjet. V Lawrence už byl připravený převzít plnou kontrolu a setkání s Katlayou byl nečekaný a příjemný bonus.

Gadreel stál neviděn za oknem motelu a pozoroval dvojici na lůžku. Dával pozor, aby si ho nikdo nevšiml, a zatím se mu to dařilo. Cítil za Ayu odpovědnost a chtěl být nablízku, kdyby se jí podařilo Lucifera porazit nebo ho podvést a vyvléknout se z jeho moci. Castiela za sebou ucítil, sotva se anděl objevil nablízku. Chtěl se k němu obrátit, když zjistil, že není sám, kdo si všiml Cassovy přítomnosti, a raději zůstal ve skrytu.
Sam se posadil a spustil bosé nohy na zem. Oči se mu zaleskly červenou září, a pak se podezřívavě přimhouřily.
„Castieli, vím, že jsi tady, neschovávej se,“ řekl ostře.
Cass se zhmotnil v pokoji s rukama zvednutýma do výše ramen, aby dal lidským způsobem najevo, že nemá nepřátelské úmysly.
„Nepřišel jsem s tebou bojovat,“ řekl důrazně. „Máš svoji pravou nádobu, jsi ta nejmocnější bytost. Chci se dohodnout.“
„Ale!?“ rozesmál se Sam. „Najednou se chceš dohodnout? Proč bych měl chtít já? Co mi můžeš nabídnout? Zradu?“
Castiel sklonil hlavu a svěsil ruce. „Chápu, že mi nevěříš,“ začal zkoušeně, „ale v nebi je chaos a chybí nám někdo, kdo by ho dal do pořádku. Michael a Rafael proti sobě bojují. Postavili armády ze shedim a skoro by se dalo říct, že se brodí jejich krví, jenom aby získali nadvládu. Ostatní se toho zdánlivě neúčastní, ale je to jenom otázka času. Už teď se tvoří frakce a skupiny, které podporují jednoho nebo druhého.“
„A ty chceš, abych se vlády nad nebem ujal já,“ dokončil Lucifer posměšně. Pořád zůstával v obou tělech, ale Katlaya ještě spala a cítil, že to její tělo potřebuje. Sam zůstal sedět a držel ji za ruku, aby si byl Lucifer jistý, že ji má pořád pod kontrolou. Zatím s ní bylo víc práce než užitku, ale nepochyboval, že jakmile ji celou ovládne, jeho úsilí se vyplatí.
„Shedim?“ napadlo ho najednou. „Co dělají shedim v nebi?“
Katlaya zamrkala, zvedla ruce nad hlavu, aby se protáhla, a přitom se lehce vyvlékla ze Samovy dlaně. Ani jeden si toho nevšiml. Lucifer v Samovi se díval na Castiela a čekal na jeho odpověď a Katlayino tělo se dožadovalo pravidelné ranní hygieny. Castiel začal trochu rozvlekle vyprávět o útěku shedim a jejich úloze v nebi.
Katlaya se zavřela v koupelně a upřeně se na sebe zadívala do zrcadla.
„Ty vypadáš,“ řekla sama sobě, otočila vodovodním kohoutkem a chrstla si studenou vodu na obličej. Pak pokračovala v každodenní ranní rutině.
Na chráněném místě za zdí se otevřely zvědavé oči a prohlédly skrz stěnu do nepřátelského území.
Aya se dál opírala o zeď, aby si byla jistá, že se nikde nebortí, a přitom jedna její malá část bloudila za stěnou v husté mlze. Ovládla se, aby netrpělivým gestem stříbrnou záplavu nepotrhala. Nechtěla na sebe upozorňovat, ale už nutně potřebovala zjistit, co se děje. Rozhlédla se kolem sebe. Poslední, na co se pamatovala, byl dům Deana a Hope a Sam, kterému se pokoušela obnovit vzpomínku. Částečně se jí to povedlo a pak se něco pokazilo. Teď byla někde jinde, ale za dveřmi slyšela Samův a Castielův hlas, takže bylo všechno v pořádku.
Znovu se otočila k zrcadlu, stáhla si vlasy do ohonu a zastavila se s rukou na klice z koupelny do pokoje. Než otevřela, napadlo ji, jestli ta zeď není zbytečná, ale stříbrná mlha vypadla pořád stejně divně a občas se v ní zalesklo červené světélko, jako oči číhajícího dravce.
Klika jí povolila pod prsty a vchod se otevřel dokořán.
Castiel a Sam se k ní otočili a zmlkli. Netušila, co řešili, ale zřejmě to nebylo pro její uši. Sam se usmál a natáhl k ní ruku. Oplatila mu úsměv a chytila se jeho dlaně. Cass varovně vykřikl, ale bylo pozdě.
„Tady tě máme,“ zašeptal jí někdo přímo do ucha. Prudce se otočila a vyděšeně se zadívala do tváře, která jí byla povědomá, ale nedokázala ji zařadit. Věděla jen, že by měla zmizet za ochrannou zdí. Neznámý ji chytil, když se snažila protáhnout kolem něj a dostat se ke stěně. Přitiskl ji k sobě a spokojeně se pochechtával.
„Nikam nepůjdeš,“ řekl jí a v jeho hlase bylo cítit potěšení i napětí zároveň. „Zůstaneme spolu už napořád.“
„Ani náhodou,“ zavrčela a pokusila se mu vykroutit.
„Ale no tak,“ zavrčel temně a sevřel ji, až to zabolelo. „Tak snadno se z toho nedostaneš.“
Aya schovaná za zdí překvapením a hrůzou široce otevřela oči, zalapala po dechu a sevřela ruce v pěst. Poznala, kdo chytil jejího malého průzkumníka, a panika se kolem ní obtočila jako anakonda.
„To ne,“ zašeptala neslyšně.
Aya v zajetí Lucifera se najednou rozesmála. „Jak chceš,“ pokrčila rameny a cukla sebou. Ne proto, aby se vyprostila, ale proto, aby přerušila spojení se svou součástí chráněnou za zdí. Okamžitě poznala, že to dokázala, protože ucítila bezednou samotu a beznaděj. Zavřela oči a slza jí nechala na tváři klikatou cestičku. Už nebyla Aya, zbylo z ní sotva malinké a.
Lucifer se ušklíbl. Bylo to snazší, než si myslel. To stvoření, které držel, bylo slabé a poddajné, a po pár okamžicích kroucení se mu odevzdalo. Skoro ho zamrzelo, že boj netrval déle. Shrnul jí vlasy popadané do obličeje a sevřel je v dlani. „Užijeme si spolu, slibuju,“ zamumlal a široce se usmál. Její vyděšený pohled bylo to nejlepší, co v poslední době viděl.

Castiel stál pořád uprostřed pokoje a sledoval, jak se Katlaya a Sam dívají jeden druhému do očí. Bylo jasné, že se vlastně nevidí, oba je ovládala jediná hrůzná entita. Sam pomalu zvedl koutky úst. Tentokrát to nebyl ten milý úsměv, který používal, když byl sám sebou, bylo to děsivé, panovačné gesto vyjadřující spokojenost nad zlem, které páchá. Cass se otřásl hrůzou, když na Katlayině obličeji uviděl podobný výraz.
„Už je moje,“ zašeptala Katlaya a přitiskla rty na Samovy v dlouhém polibku. Přes jeho rameno se podívala na Castiela a pobaveně přimhouřila oči nad jeho zhrozeným pohledem. „Proč ten výraz, bratře?“ zeptala se, když se konečně odtáhla. „Jsem dokonalý, není možné mě nemilovat.“
Cass sklopil hlavu, aby se na to nemusel dívat, a nedokázal myslet na nic jiného než na jediné slovo - Ohavnost.
„Děkuju ti za informace o nebi,“ pokračovala Katlaya. „Naložím s nimi, jak uznám za vhodné. A teď jdi!“ Pokynula rukou a Castiel to ucítil jako důrazné dloubnutí. Zmizel z pokoje a objevil se uprostřed lesa. Mezi stromy našel trochu klidu nebo aspoň tiché místo k přemýšlení. Ale žádná možnost, jak vypudit Lucifera z těl Sama a Katlayi, ho nenapadla.
Gadreel se celou dobu nepohnul. Byl odhodlaný zůstat poblíž dvojice, jak nejdéle to půjde, a pomoci, když bude šance se Lucifera zbavit. Věděl, že sám v boji s archandělem neuspěje, ale s Katlayou Bustersovou a Samem Winchesterem byla jistá naděje, že by mohli společně zvítězit.
Aya měla pořád matné povědomí o tom, co se děje s jejím ztraceným kouskem, a nebylo to nic hezkého. Lucifer ji svázal a na dlouhém pultu, který se objevil pod jeho nataženýma rukama, se leskly ostré nástroje určené k působení bolesti.
Aya stiskla ruce v pěst, zvedla je a položila na zeď před obličejem. Měla strach a zároveň dostávala zlost. Stěna se pohnula, ale zůstala neporušená. Jenom se posunula o pár milimetrů dál, dala Aye trochu víc prostoru a omezila vetřelce. Zamyšleně se na ni podívala a odtáhla pěsti. Další postup bude muset pečlivě načasovat.

Dean kontroloval kufr v Impale a snažil se zapomenout na výraz Hope, když jí oznámil, že zase začne s lovem. Šla s ním do garáže a snažila se ovládnout, ale strach, který jí prostoupil, nebylo možné skrýt.
„Budeš lovit sám?“ hlesla.
„Pojedeš se mnou?“ zeptal se na oko nedbale.
„Ne. To ne,“ zavrtěla hlavou a chytila se za ramena, jako by chtěla samu sebe chránit.
Usmál se na ni a pohladil ji po ruce. „Budu v pořádku,“ řekl přesvědčivě. „Ale udělat to musím. Jsou moc blízko.“
Hope kývla a neřekla už nic. Lidí posednutých démony neubývalo a různé příšery vylézaly z těch nejpodivnějších míst. Všichni lovci si už týdny neodpočinuli a šli z jedné práce do druhé. Každá posila byla jako dar z nebe. Hope se nad tím ušklíbla. Dean jí vysvětlil, jak se tu oba ocitli, takže věděla, že v jeho případě je to doslova dar z nebe. Jenom si nebyla jistá, proč se vrátila ona. Sledovala, jak se Dean natahuje, aby dosáhl až do zadní části kufru, a svaly na zádech se mu pod tenkým trikem napínají. Zvedla ruku a přejela po nich.
„Hlavně se vrať,“ zamumlala.
Narovnal se a pustil všechno, co držel, aby ji mohl obejmout. Vždycky ho dokázala překvapit. Přitiskla se k němu s představou, že jestli ho pustí, už ho neuvidí. Nechápala, kde se ten pocit vzal, ale byl tak intenzivní, že tiše vzlykla a přitiskla mu obličej na krk. Hladil ji po zádech a políbil do vlasů. V poslední době se chovala odtažitě a taková změna ho překvapila. Na jeho rozhodnutí odjet, se ale nic nezměnilo.
Další den ráno vstal tak potichu, jak jenom dokázal, přesto koutkem oka zahlédl, jak se v ložnici pohnula záclona, když vyjel z garáže a projel po silnici před domem. Měl přesný plán, kde v okolí několika hodin jízdy je třeba zasáhnout, a rozeslal zprávy nejbližším lovcům, že je v případě nouze k dispozici jako záloha.
Hope stála u okna a dívala se na prázdnou cestu. Zadní světla Impaly se dávno ztratila, ale stejně nedokázala odtrhnout oči z konce ulice. Přitiskla dlaň na studené sklo okna. Z chmurných myšlenek ji vytrhlo až zazvonění telefonu. Pan Williams zjišťoval, jestli by Dean přece jenom nepřišel do práce, i když má dovolenou, protože dovezli havárku a šéf sháněl každou ruku. Hope se chtěla začít omlouvat, ale zarazil ji, jen požádal, ať Deanovi při nejbližší příležitosti předá vzkaz. Rozloučila se s ním a vydala se na pochůzky po městě.

Sam seděl v autě a spokojeně bubnoval prsty do volantu. Katlaya už nedělala žádné potíže a bylo jen otázkou času, kdy objeví její skryté vlohy k přetváření světa a budou je moci začít využívat. Seděla vedle Sama se zavřenýma očima a slabounce se usmívala.
„Mám hádat, na co myslíš?“ zeptal se Sam.
Nejdřív ji to rozesmálo, pak zvážněla a zadívala se na něj. „Je tu nebe a je tu peklo. A já jsem dva. To je akorát. Počítám dobře?“
Sam kývl. „Který kam?“ zeptal se.
Katlaya měla už zase zavřené oči a tentokrát se je ani nenamáhala otevřít. „Nepřipadá ti to divné? Mluvím sám se sebou, a dokonce si kladu otázky, na které znám předem odpověď. Možná by bylo na místě, kdybychom se rozrostli na trojici a přibrali nějakého psychiatra,“ navrhla zcela vážně.
Sam pustil volant a vzal ji za ruku. Auto jelo dál bez řízení a začalo sjíždět od kraje ke kraji.
„Zastav,“ zamračila se na něj. „Nechci jít do nebe mrtvá.“
Pokrčil rameny, zajel na nejbližší lesní cestu a vypnul motor. Nepatrného zašustění křídel si ani jeden nevšiml a Gadreel zůstal stát skrytý mezi stromy.
„Připravená?“ zeptal se Sam Katlayi.
Seděla, dívala se před sebe a vypadala duchem nepřítomná.
Malá a se klepala bolestí a snažila se uhnout před ostrou špičkou nože. Lucifer se jednou rukou opíral o zeď za její hlavou a druhou ledabyle mával s čepelí, aby jí donutil kroutit hlavou sem a tam, když ji sledovala.
„Víš,“ řekl pomalu. „Tohle mě nikdy neomrzí.“ Škrábl ji špičkou nože na tváři a vzápětí jí ho bodl do ramene.
Tiše vzlykla, ale ještě z ní nedostal ani slovo. Lucifera to začínalo rozčilovat. Byla malá a slabá a odmítala odpovědět i na ty nejjednodušší otázky, které jí dával. Tělem vládl, ale mysl se pořád bránila a duše byla kdoví kde.
Třeba žádnou nemá, napadlo ho. To by mnohé vysvětlovalo.
Tolik se soustředil na tu malou bytost před sebou, že si nevšiml, jak se mu postupně zmenšuje dobytý prostor.
„Přestaň si hrát,“ zavrčel Sam netrpělivě. „Na to budeš mít času dost v nebi.“
Katlaya zamrkala a ušklíbla se. „Tak teda vzhůru,“ ukázala rukou k obloze a ztratila se z auta.
Sam nastartoval a vydal se k nedalekému vstupu do pekla.
Vchod byl ukrytý mezi skupinou kamenů postavených na špičku a měl být pečlivě střežený, ale žádná stráž nebyla v dohledu a dostat se dovnitř bylo jednoduché.

Poslední povídka je maličko delší, tak bude nakonec na 4 části.

[andoriel]

Nevím, jak to teď chvíli bude s počítačem, tak raději posílám už dnes

Bavte se

8. Nadvláda - druhá část

Gardeel neměl s rozhodováním problém. Za pár okamžiků stál mezi skupinkou zmatených andělů a snažil se tvářit stejně překvapeně jako oni, že na nebeském trůnu sedí ten poslední z archandělů, kterého by tam čekali, v těle neznámé ženy.
Katlaya se povýšeně usmívala a lehce bubnovala prsty levé ruky na opěradlo křesla.
„Tak bude to?“ zeptala se rozladěně. „Kde je Michael, Rafael a Gabriel?“
„Na válečném poli,“ špitl nesměle jeden z andělů. Snažil se hned ztratit mezi ostatními, ale šedomodré oči s červenými tečkami ho bez problémů našly a přiměly ho zůstat na místě.
Katlaya si anděla chvíli zamyšleně prohlížela, a pak odvrátila pohled.
„Ty,“ ukázala na Gadreela. „Zavedeš mě k nim.“
El sklonil hlavu a ukázal rukou, kterým směrem se budou ubírat.
Katlaya se zvedla a pomalu prošla kolem shromážděného hloučku.
„Nebo ti to můžu ukázat já,“ ozvalo se andělům za zády, a když se rozestoupili, prošla mezi nimi štíhlá žena s dlouhými ohnivě kaštanovými vlasy. Usmívala se skoro stejně nepříjemně jako Katlaya a natahovala k ní ruku. „Válečné pole i cokoli jiného, co si budeš žádat,“ zašeptala dost hlasitě, aby si byli všichni přítomní jistí, že ona neváhá, ke které straně se přidat.
„Podívejme,“ ušklíbla se Katlaya. „Vlastně jsem tě měl čekat, sestro Jo.“
Gadreel náznakem couvnul. Raději by zůstal Aye nablízku, ale nechtěl na sebe moc upozorňovat. Dovolil si ještě jeden krátký pohled a hned ho zase sklonil k zemi. Snažil se ovládnout překvapení, když na něj jedno Ayino oko mrklo.

Aya měla už zase čelo přitisknuté na zeď a dlaně položené z obou stran vedle něj. Stěna se každou chvíli nepatrně pohnula, a právě teď Aye odhalila pohled ven. Věděla, že je to její pravé oko, ale nevěděla, jak to ví. Nechávala ho, aby se přizpůsobovalo pohledu Lucifera, a přemýšlela, jak dát nějaké spřízněné duši vědět, že je stále přítomná. Vypadalo to, že jedno malé mrknutí bude stačit.

Lucifer v těle Katlayi se zasmál. Gadreelovy rozpaky si vysvětlil po svém a nesmírně ho potěšilo, že nebe projevuje takový zájem o jeho přání.
„Měl bych tě tady nechat,“ řekl Jo a spokojeně se okamžik kochal jejím uraženým překvapením. „Ale vezmu tě s sebou. A ty nás veď,“ ukázal na Gadreela.
Anděl znovu pokynul udaným směrem a vykročil jako první přeplněnými chodbami. Jo ho chtěla následovat, ale Katlaya ji chytila za loket a pevně stiskla, takže šly bok po boku, a zatímco Gadreel se davem proplétal bez větších potíží, obě ženy si jím razily cestu jako dvojice predátorů, kterým stádo obezřetně ustupuje z cesty a za nimi se zase zavírá.
„Docela se projdeme,“ zamumlala Jo nespokojeně.
„Myslel jsem, že si moji přítomnost užíváš, sestro,“ usmála se Katlaya.
Jo se na ni podívala a napadlo ji, jak nepatřičně to zní z úst nevýrazné ženy. Přinutila se k úsměvu a trochu přidala, protože Gadreel se jim začal v davu ztrácet.
Na dalším rozcestí na ně čekal s pečlivě udržovaným neutrálním výrazem.
Katlaya se zašklebila. „Co tě trápí? Neznáš cestu?“ zeptala se vesele.
El se beze slova otočil a vybral levou odbočku. Znal cestu. Všichni věděli, kde se odehrávají boje mezi archanděly a musel to cítit i Lucifer. Gadreel si zakázal všechny myšlenky na to, proč se tam nechává odvést, když se může na místo jednoduše přenést. Byl rád, že může být Aye nablízku.
Malá a zavřela oči a odmítala je otevřít, i když jí Lucifer trápil. Nebylo to tak hrozné, soustředil se na jiné věci a nějaké to bodnutí, škrábnutí nebo kousnutí se na jejím těle projevovalo čím dál méně, jak slábla, takže ho to nebavilo a moc se nesnažil.
Aya se pořád opírala o stěnu a dávala pozor, aby se nezačala drolit, když ji posouvala.
Cesta na bojiště byla dlouhá. Gadreel si vepředu udržoval patřičný odstup, aby se ho Lucifer zbytečně nesnažil zatáhnout do hovoru, a Jo byla rozladěná, protože nedokázala vymyslet nic, co by mohla nabídnout. Několikrát to různými způsoby zkusila a Katlaya se na ni vždycky jenom pobaveně ušklíbla na znamení, že ji to nezajímá. Lucifera zpočátku těšil váhavý obdiv a rozpaky, které vzbuzoval, ale Jo měla pravdu, cesta byla dlouhá a únavná.
„Změnil ses,“ řekla anděla najednou po dlouhém mlčení.
„Vážně?“ zeptal se lehce.
Zastavila se a vytáhla loket z jeho sevření. „Nejsi to ty. Nebo aspoň nejsi celý,“ sykla tiše.
Katlaya ji chytila za rameno a přiměla ji pokračovat v chůzi. „Na tebe stačí i můj nejmenší kousek,“ zašklebila se.
Jo si neodpustila lehké povytažení obočí, ale další komentář raději spolkla.
Gadreel se ohlédl a trochu zpomalil. Jestli to takhle půjde dál, nedostanou se k cíli ani za týden.

Sam pomalu procházel chodbami pekla a rozhlížel se. V duchu si poznamenával, co bude potřeba v nejbližší době změnit. Lucifer si v novém těle liboval. Konečně byl dokonalý ve všech ohledech. Původní tělo Nicka nebylo špatné, ale stálá údržba i přes kdysi provedená zdokonalení byla vyčerpávající. Sam nic takového nepotřeboval. S Luciferem za volantem byl podle současného vládce těla tou nejlepší verzí sama sebe.
Sam se rozhlížel uvnitř vlastní mysli a s překvapením a trochou rozpaků sledoval, co se děje.
Po probuzení v motelovém pokoji s ženou v náručí ho sice na pár okamžiků pohltila temnota, ale brzy se vzpamatoval. Viděl, slyšel, cítil všechno kolem sebe, ale nedokázal nic z toho ovládnout. Jeho viditelnému já poroučel někdo jiný a uvnitř bylo prázdno. Prázdno, a jasné světlo, které Samovi svítilo nad hlavou, ať šel kamkoli. Zvrátil hlavu, aby zjistil, co to je, ale nedokázal se do něj podívat, jak bylo oslňující.
Chodby pekla byly plné démonů. Někteří spěchali za svými záležitostmi, jiní jen tak postávali, ale nikdo si Lucifera nevšiml a vráželi do něj stejně, jako do všech ostatních. Zamračil se a nadechl k rozzlobenému protestu.
„Ty! Stůj! Co tady děláš?“ zaječel někdo Luciferovi za zády vysokým hlasem dřív, než stačil vykřiknout sám.
Sam se otočil a pomaličku si prohlédl drobnou dívku s copem černých vlasů hozeným přes rameno, která se na něj mračila s rukama založenýma před sebou. Dav démonů se trochu rozestoupil, aby jim udělal prostor pro případný boj.
„No tak, co jsi zač?“ pokračovala v otázkách.
„Opravdu se musíš ptát?“ usmál se pomalu.
Dívka se trochu zarazila a lépe se na něj podívala. Oči se jí rozšířily hrůzou.
„Můj pane!“ vykřikla a klekla na koleno s hlavou sklopenou a rozpřaženýma rukama. „Odpusť, že jsem tě hned nepoznala.“
Lucifer se milostivě usmál a s krátkým zaváháním pokynul, že se má zvednout.
„Svoji práci děláš dobře,“ pochválil ji. „Jako jediná v celém tomhle davu sis mě všimla. A teď mě odveď tam, kam patřím.“
Dívka vstala a skoro se rozběhla, pak se zarazila ohlédla se přes rameno, jestli ji Lucifer následuje. Archanděl vykročil pomalým rozvážným krokem a znovu se začal rozhlížet.
V trůnním sále pekla bylo prázdno, což byla vítaná změna. Dívka se rychle uklonila a chtěla zmizet, ale po Luciferově pokynutí zůstala stát a rozpačitě přešlápla.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se.
„Oni,“ dívka se zakoktala, zčervenala a zmlkla.
„Jak se jmenuješ?“ Lucifer se snažil ovládnout netrpělivost a také nepředvídanou reakci svého těla na přítomnost tmavovlasé krásky.
„Jsem Jasmine.“ Dívka se narovnala a zvedla hlavu.
„A jaká je tvoje funkce?“ ptal se Lucifer dál a posadil se při tom na opuštěný trůn.
„Byla jsem velitelka královniny gardy, ale teď všichni hlídáme, aby se v té tlačenici žádná nežádoucí duše nedostala pryč,“ povzdechla si.
„Rowena.“ Luciferovi došlo, že vlastně poslední vládkyni pekel zná. „Kde je?“
Jasmine se váhavě rozhlédla. Naposledy královnu viděla právě tady, ale situace se měnila tak rychle, že si netroufla ani odhadnout, kam se čarodějka poděla.
„Nech mě hádat,“ řekl najednou Lucifer. Nálada se mu zlepšovala každou vteřinou, i když netušil proč. „Objevili se tu nečekaní hosté. Asmodeus, Dagon a Ramiel. A všichni chtěli vládnout.“ Přišlo mu to tak směšné, že se rozesmál. „Rowena musela být nadšená.“
Jasmine se tvářila rozpačitě a mlčela.
„Takže teď spolu budou nejspíš bojovat,“ uzavřel Lucifer myšlenku a zamnul si ruce. „Tak se do toho pustíme,“ řekl rozjařeně. „Máme tu nějaké žadatele, stěžovatele nebo někoho, kdo by chtěl přednést veřejnou poznámku nebo podat návrh? Zjisti to,“ kývl na dívku.
Jasmine vyhlédla ze dveří a couvla, když se bez jejího přičinění rozletěly dokořán a do sálu vpadla tlupa lidí, někteří z nich očividně zranění.
„Tohle už přesahuje všechny meze!“ vykřikl někdo z hloučku.
„A já si to rád poslechnu,“ řekl Lucifer sice tiše, ale takovým tónem, že hovor ustal a všichni přítomní se k němu obrátili. Okamžik překvapeného ticha následoval táhlý překvapený vzdech několika úst.
„No?“ zeptal se Lucifer, když se ticho protahovalo.
„Pane, vaši princové,“ začal démon, který se kvůli zraněním sotva držel na nohou, „bojují proti sobě navzájem tak urputně, že už zničili část pekla a tisíce démonů poslali zpátky do prázdnoty.“
„Aspoň je tu k hnutí,“ zamumlal někdo z davu.
Lucifer se lehce předklonil, opřel si lokty o kolena, zvedl prst, aby si zjednal ticho, a zadíval se před sebe. V mysli zavolal na Dagon, ale odpovědi se mu nedostalo, jen prudkého odmítnutí. Zamračil se na to a rozšířil volání na všechny, ke kterým měl přístup. Mohl přímo cítit, jak se napětí v jejich myslích uvolňuje a jeden po druhém přijímají jeho vůli. Napadlo ho, že Rowena není na bojišti, ale hned ji pustil z hlavy.
„Chcete vládnout místo mě?“ zeptal se tří princů telepaticky s trochou škodolibosti. Po horlivém ujištění o jejich loajalitě se spokojeně usmál, opřel se zády do křesla a přimhouřil oči. „Ten, který zvítězí, bude mým zástupcem,“ prohlásil polohlasně a rozesmál se, jak se démoni v sále přikrčili a odněkud z útrob pekla se ozval rachot boje vedeného s větší silou než předtím.
„Počkáme si,“ zamnul si ruce. „A vy,“ ukázal na rozpačitý hlouček, „vypadněte.“
Démoni na víc nečekali a zmizeli. Jasmine chtěla odejít taky, ale Luciferův hlas ji zastavil. Podle jeho pokynů se postavila v blízkosti trůnu a poslouchala, jak se pochechtává a mumlá útržky vět, které nedávaly smysl. Bylo jí to nepříjemné, ale snažila se nedat na sobě nic znát.
Sam to všechno pozoroval a cítil zlost a rozpaky, protože to nijak nedokázal ovlivnit, i když se snažil ze všech sil.

Dean zastavil u motelu a krátce zašel do kanceláře, aby vyzvedl klíč od pokoje, který měl telefonicky zamluvený dopředu.
Recepční se trochu divil, že k rezervaci nepoužil elektronický systém, ale stále se ještě občas objevil milovník starých časů s podobným zaměřením a pořád to bylo lepší, než kdyby přijel bez předchozího ohlášení. Vyhlédl velkým oknem ven a pokýval hlavou. Vozidlo odpovídalo době zhruba před sto lety. Sehnat do něj palivo začínal být problém, ale pořád ještě to bylo možné.
„Krásné auto,“ prohodil předtím, než Dean s klíčem odešel.
Nový host jen pokývl a vyšel před kancelář. Recepčního to trochu překvapilo, většinou si takoví lidé chtěli popovídat, chtěli se pochlubit, co si ze starých časů pamatují a co se jim podařilo shromáždit. Pan Smith se tvářil, že je ta starožitnost na ojetých kolech běžná záležitost.
Dean nechal recepčního jeho myšlenkám a popojel, aby zaparkoval přímo přede dveřmi pokoje.
Uvnitř se podíval na mobil a zaváhal. Původně chtěl zavolat Hope, ale v podstatě jí neměl co říct. Vyhánění duchů a démonů nebo jejich ničení bylo stále stejné a po dvou týdnech, kdy se nezabýval ničím jiným, to bylo trochu únavné. Dnešní odpoledne a večer si chtěl dát oddech a ráno zase vyrazit dál.
Automaticky otevřel malý počítač, aby zjistil, co je nového. Pročítání novin už i jemu připadalo zbytečné, když všechny zprávy byly stejně v elektronické podobě, a papírové noviny vydávalo jenom pár nadšenců, jako třeba těch, kteří sídlili v Lawrence.
Papír. Netušil, že se mu po něm někdy bude stýskat. Vytáhl z tašky trhací blok uložený v silných deskách se spoustou kapes a obyčejnou tužku a položil oboje na stůl vedle počítače. Pak na přístroji zadal algoritmus vyhledávání, pohledem zkontroloval, jestli pracuje správně, a vydal se do nejbližšího nákupního centra pro večeři.
„Sammy, měl jsi být dneska se mnou, tohle by se ti líbilo,“ napsal po jídle na první prázdný list bloku, a pokračoval krátkým popisem setkání s pěti duchy, kteří se usídlili v místním pivovaru. Na třetí stránce udělal tečku za poslední větou, dopsal datum, a ještě jednou si svůj výtvor přečetl. Rty se mu každou chvíli sevřely, když si uvědomil, jak rád by to Samovi vyprávěl osobně.
Prudkým pohybem vytrhl popsané stránky, přeložil je a zastrčil do jedné z kapes zápisníku. Přitáhl si blíž sklenici se zlatavou tekutinou, otočil ji v prstech a napil se. Znovu sáhl po tužce.
„Hope!“ začal na nové stránce. Tentokrát byl dopis jiný a byl ještě delší než ten pro bratra. Po dokončení měl i on v deskách svoje vlastní místo.
Zaváhal a rozhodl se, že tentokrát vynechá dopis Castielovi. Jeho kapsa v obalu byla zaplněná nejvíc, protože dopisy pro něj byly nejdelší a zněly jako komplikované modlitby.
Poslední dopis byl kraťoučký. Oslovení a omluvu naškrábal z druhé strany bloku pod všechna ostatní podobná a nechal ho tam.
Podíval se na vchodové dveře a zaváhal. V jiném čase by se vypravil do nejbližšího baru a hledal společnost nebo aspoň dostatek pití, ale co byl tentokrát na cestě, nechtělo se mu. Svalil se na záda na postel, předloktím si přikryl oči a přimáčkl ho, jako by doufal, že tak silou vymaže to, co se mu pokaždé za zavřenými víčky ukázalo. Hope stojící za oknem ložnice, když jel okolo, a Sama s rudou září v očích, jak odchází s Ayou. Pořád ještě se mu z toho občas dělalo špatně i fyzicky.
„Zatraceně,“ zamumlal a sáhl po paměti na noční stolek, kde byla připravená další lahev. Obemknul kolem ní prsty, ale nezvedl ji. Věděl, že alkohol mu na zapomnění nepomůže, spíš bude ještě těžší vzpomínky odehnat.
Pípnutí počítače s ním trhlo. Zvednul hlavu a zamračil se na dlouhý výčet podezřelých událostí v nejbližším okolí, který se stále ještě načítal.
Domů se hned tak nedostane.
Náhlá bolest ho stočila do roztřeseného klubíčka. Vyděšeně zalapal po dechu. Tohle se mu ještě nestalo. Bolest přicházela ve vlnách a zároveň se mu zdálo, že vlastně není jeho, jenom se jí nedokázal ubránit. Doufal, že nebude trvat dlouho, protože každá vteřina byla k nepřečkání dlouhá. Vteřiny se slévaly do minut a Dean ještě nedokázal rozlepit křečovitě zavřené oči, natož se zvednout.

„Víš co? Vypadni,“ sykla Katlaya na Jo a pustila její rameno.
Anděla se na ni letmo ohlédla a zmizela v davu. Prvních pár kroků si dávala pozor, aby nespěchala příliš okatě, ale jakmile se vzdálenost mezi ní a Luciferem zvětšila, dala se na útěk a zastavila se až po dlouhé době v chodbě, která v nedávných dobách byla opuštěná a zanedbaná, protože nebyl nikdo, koho by zajímala. Teď byla plná andělů nižších hodností a začínala se lesknout v očekávání větší slávy.
Gardeel se znovu zastavil a ohlédl. Skoro nadskočil, když zjistil, že mu je Katlaya v patách.
„Měli bychom si najít trochu soukromí,“ řekla tichounce a usmála se tak, až mu přeběhl mráz po zádech.
„Chtěl jsi na bojiště,“ hlesl.
„Pravda,“ zamyslela se na oko, ale úsměv jí z tváře nezmizel. „Co je tady?“ ukázala na nejbližší dveře.
„Soukromé nebe,“ pokrčil rameny. „Půjdeme dál?“
Aya vzala za kliku, otevřela, strčila Gadreela dovnitř a zabouchla za nimi.
Až tehdy si uvědomila, jaký byl na chodbách nebe rámus. Opřela se zády o dveře, sáhla za sebe a otočila jednoduchým knoflíkem, aby zamkla, pak teprve se rozhlédla. Lépe si vybrat nemohla.
Stáli v obrovské zahradě plné skrytých zákoutí a altánů. Mezi trsy květin a vysokých okrasných trav se v podvečerním slunci zablýskal potok a dál po proudu přes něj vedl můstek obrostlý popínavými růžemi.
„Kde je místní obyvatel?“ zeptala se zvědavě a rozhlédla se.
„Tam,“ ukázal Gadreel stranou k malému zahradnímu domku.
„Dobře, pojď.“ Vedla ho na druhou stranu, kam nebylo od domku vidět, sedla si do trávy a opřela se o sloupek malé lucerny, která v noci nejspíš osvětlovala písečný břeh potoka s hromádkou lesklých kamenů. Zavřela oči.
Gadreel nad ní zůstal v rozpacích stát.

Aya už chvíli sbírala všechny síly, které jí zbyly, a připravovala se k závěrečnému útoku. Malé a se podařilo vysmeknout z pout a udržovala většinu Luciferovy pozornosti. Nechávala mu jen takový prostor, aby měl pocit, že pořád ovládá tělo, ale ani to už nebyla tak docela pravda. Malá a poskakovala sem a tam a snažila se proklouznout kolem Lucifera pryč. Archanděl zavrčel, když se jí to skoro podařilo, a vzápětí vyrazil vítězný pokřik, protože neodhadla jeho pohyb a skončila znovu přitisknutá ke zdi za sebou. Dával si na čas, když se blížil na dosah, a tiše si plánoval, co všechno jí udělá, jakmile se mu znovu dostane do rukou. Natáhl k ní prsty s černými nehty narostlými do špiček jako drápy.
Malá a se přikrčila a splynula se stěnou.
Lucifer vzteky zavyl a uhodil do prázdné plochy pěstí. Zeď popraskala a odhalila své kamenné jádro. Zároveň se prohnula do oblouku a než se vzpamatoval a otočil, vyrostla kolem něj vysoká kamenná věž bez oken. Její dutý střed byl tak úzký, že se téměř nemohl pohnout a nad hlavou mu mizel poslední paprsek světla. Snažil se kamení rozbít, ale zůstalo k jeho zuřivému útoku netečné. Opřel se a pokusil se vyškrábat nahoru, ale okamžitě sjel po vlhkém kluzkém povrchu zpátky a vysloužil si jen pár bolestivých boulí.
Malá a seděla schoulená do klubíčka u vnější stěny věže a třásla se. Aya se k ní sklonila a pomohla jí se postavit.
„Prosím,“ zašeptala Malá a, „prosím, ukonči to.“ Zvedla k Aye pohled plný bolesti a podala jí malý nožík otočený ostřím k sobě.
Katlaya se na ni vážně zadívala, odsunula ruku s nožem stranou a objala ji. Věděla, že to není přesně to, co po ní její část chtěla, ale na nic jiného by nepřistoupila. Malá a se rozplynula a zmizela v Aye, jak obě oddělené části splynuly v celek. Katlaya se roztřeseně nadechla a přitiskla si ruce kolem těla. Na okamžik ji pohltila bolest, ale rychle zamrkala a zahnala ji. Teď nebyl čas na zpytování svědomí, co sama sobě provádí. Zkontrolovala kamennou stavbu a provedla poslední úpravy a posílení, než byla ochotná naplno vstoupit do fyzického světa.

[andoriel]

Bavte se

8. Nadvláda - třetí část

Aya seděla bez hnutí a anděl nad ní stál na stráži, aby ji nic nevyrušilo. Cítil, jak někde uvnitř ze všech sil bojuje a doufal, že zvítězí.
Pomalu k němu natáhla ruku, oči stále zavřené, a když ji za ni uchopil, mohl si prohlédnout, co udělala s jeho ochrannou zdí.
Kamenná věž vypadala tak pevně, že mohla být tím jediným pevným bodem v celém vesmíru, kolem kterého se vše otáčí. Ale Luciferův křik jí stejně pronikal jako vzdálené kvílení meluzíny.
Gadreel se dotkl stěny a křik téměř utichl. Další vrstva ochrany se kolem věže obalila jako neviditelná deka.
„Udržíš to?“ zeptal se nahlas.
Aya otevřela oči a za andělovy pomoci se zvedla.
„Snad ano,“ řekla vážně.
„Pomůžu ti,“ nabídl se okamžitě.
Usmála se na něj. Pak se usmála ještě víc, objala ho v pase a přitiskla se k němu. „Děkuju,“ zašeptala. „Děkuju, žes mě neopustil.“
Chtěl říct, že nikdy, ale místo toho jí položil ruce na záda a krátce jí přitiskl rty na spánek.
Dovolila si ještě jeden nádech, a pak se odtáhla.
„Nejsem si jistá, jak to bude teď fungovat,“ řekla a rozhlédla se.
Zakašlání zpoza altánu je upozornilo na další osobu. Castiela. Sotva se k němu obrátili, skoro se k nim rozběhl a položil Aye ruku na rameno.
„Musíš se odtud nějak dostat, tohle není prostředí vhodné pro lidské tělo bez ochrany,“ vyhrkl rychle.
Gadreel se na něj vyděšeně podíval a zmizel.
Katlaya se zakymácela, když ji pustil. Cass měl pravdu, náhlá bolest ji ohnula v pase a byla by upadla, kdyby ji anděl nechytil. Zatnula mu prsty do ramen a přepadl ji zmatek. Dostala strach, že se kvůli bolesti věž s archandělem rozsype, sotva ji postavila, a už se nedokáže Luciferovi ubránit.
Gadreel přistál na Zemi na všech čtyřech, jak prudce dopadl. Rozhlédl se kolem sebe a našel nejbližší pohodlný kout, kam mohl odložit tělo. Jako pás světla vyletěl zpátky vzhůru a rozechvěle se zastavil před Ayou a Castielem.
Katlaya nahlas vydechla a napůl zvedla ruku, aby se jasného pruhu dotkla.
„To by mohlo vyjít,“ zamumlal Cass. „Pokud přijmeš riziko.“ Podíval se na Ayu.
„To je...,“ řekla váhavě.
„Gadreel,“ potvrdil anděl vedle ní. „Ochrání tady tvé tělo, ale musíš říct,“ začal vysvětlovat, ale Aya ho nenechala domluvit.
„Ano,“ vypravila ze sebe s nástupem další vlny bolesti.
Pramínek stříbrného světla jí vklouzl do úst a oči se jí na okamžik rozzářily jako modré neonky.
Aya stála u kamenné věže a tvářila se rozpačitě. Cítila, jak se uvězněný archanděl ze všech sil brání, a i když věděla, že je to marné a přes zeď se nikdy nedostane, bylo to nepříjemné. A proti ní stál další anděl, se kterým sdílela tělo. Napadlo ji, jestli v ní není nějak přeplněno.
Gadreel se na ni usmál. „Jenom tě dostanu zpátky na Zem, slibuju,“ řekl a přivřel oči soustředěním. S prudkým výdechem se mu podlomila kolena a tvář se mu zkroutila bolestí.
Projevilo se to i navenek a Cass Katlayu zachytil v posledním okamžiku, než dopadla na zem.
„Co se děje?“ zeptal se znepokojeně.
„Nemůžu,“ vypravil ze sebe Gadreel. „Nedokážu nás přenést.“

V trůnním sále pekla vládlo ticho rušené jen občas polohlasným uchechtnutím Lucifera. Jasmine se nenápadně vytratila a současný obyvatel trůnu si toho ani nevšiml. V duchu sledoval boj mezi svými výtvory a jeho sympatie se přelévaly od jednoho k druhému podle toho, kdo právě vyhrával. Připadlo mu, že Azazel mezi nimi výrazně chybí. Dodal by boji tu správnou šťávu. Na další „žadatele“ z řad obyčejných démonů, jak je původně nazval, se neptal. Ti, co přišli jako první, ho znechutili a neměl náladu na žádné další kňourání.
Tichého otevření dveří si nejdřív ani nevšiml. Proud démonů se pohyboval neslyšně a řídil se němými pokyny vysokého muže s prošedivělými vlasy staženými do malého culíku na temeni hlavy. Démoni se rozmísťovali po sále a jen občas se ozval úlevný povzdech.
„Co to je?“ trhnul sebou Lucifer, když mu konečně došlo, že se něco děje. Nepředpokládal, že si někdo troufne přijít bez jeho pozvání.
„Boje mezi princi zničily další část pekla, takže jsme museli přesunout duše do bezpečnějších oblastí, aby neunikly. Hlídá je garda. Část démonů z míst, které jsme použili, jsem poslal pod vedením Alastaira do očistce, ale všichni tam nemohou. Zranění by přitahovali nežádoucí pozornost místních,“ vysvětlil klidně muž.
„A co je tady?“ vyjel Lucifer. „Ošetřovna?“
„Dobrý nápad,“ přikývl muž a pokynul několika démonům s bílými páskami kolem paží, aby začali s léčbou nejhorších případů.
Lucifer chvíli pozoroval dokonalou organizaci, než se zmohl na slovo.
„Kdo jsi?“ zamračil se na muže.
„Nepamatuješ se na mě? Jmenuji se Kain.“
Lucifer se rozesmál. „Máš pravdu, skoro jsem zapomněl.“ Přejel muže hodnotícím pohledem a krátce se zamyslel. „Neměl jsi taky nějaké své… co to bylo? Rytíři?“
„Postaral jsem se o ně,“ zavrčel Kain a oči mu potemněly při té vzpomínce. „Tentokrát o všechny.“
„Bez znamení?“ povytáhl Lucifer obočí.
Kain znovu pokrčil rameny. „Kdo ho potřebuje?“ utrousil.
Lucifer se uchechtl, pak zvážněl a znovu se rozhlédl po síni, která se opravdu z větší části změnila na ošetřovnu.
„Tak dobře,“ zavrčel. „Máte mé svolení tady zůstat.“
Kain naznačil drobnou úklonu.

Dean se nadechl a opatrně pootevřel oči. Bolest ustupovala a místo ní se tlačilo jasné světlo, které mu bylo povědomé, i když si nemohl vzpomenout odkud. Nevěděl, co ten pocit vyvolává, a pro ten okamžik mu to bylo jedno. Důležité bylo, že to celé skončilo. Bolest i světlo odezněly.
V pokoji byla tma. Počítač dokončil práci a zhasl, aby šetřil energii, a za oknem vládla hluboká noc.
Dean se posadil a otřel si do rukávu studený pot z čela. Chtěl začít nahlas nadávat, ale místo toho sotva pohnul rty a vyšlo z nich kraťoučké jméno.
„Ayo,“ zašeptal. „Doufám, že jsi mu to nandala a Sam je na tom stejně. Koukejte se rychle vrátit domů,“ pokračoval v samomluvě.
Zazvonění telefonu s ním trhlo a sáhl po něm s nejasnou představou, že se jeho přání plní rychleji, než doufal, ale byl to jeden z lovců, kteří pracovali v okolí, s žádostí, aby se Dean hned přidal k honu na smečku démonů. Posedli zaměstnance obchodního domu a zabarikádovali se v oddělení ložního prádla.
„Cože?“ vypadlo z Deana, když si to celé vyslechl. „Bude polštářová válka?“
Nad sprostými nadávkami na druhém konci telefonní linky se jen zašklebil. Někteří lovci pod náporem práce ztráceli smysl pro humor. Bez dalších slov zavěsil a sáhl po klíčcích od auta.
Cesta mu netrvala dlouho a téměř celou myslel jenom na to, že hned ráno zavolá Hope a zeptá se jí, jestli se někdo z nedávných návštěvníků u nich doma znovu neobjevil.
Zajel s autem k rampě v zadní části obchodu a propletl se chodbami zázemí do hlavní haly.
„Ještě že to není jako vždycky sklad,“ zavrčel si pro sebe, když procházel kolem pečlivě vyrovnaných regálů.
Ani se nemusel dívat na informační tabuli, noční veselice byla dobře slyšet, i když občasné třesknutí palné zbraně znělo dost tlumeně. Hlasité výkřiky ho navedly přesně.
V patře šikmo nad květinářstvím našel čtyři lovce, jak se skřípáním zubů míří na hromadu matrací, za kterou se skrývali démoni.
„Nechtějí se hnout,“ prskl lovec, který se v rychlosti představil jako Bernie. Dean podle hlasu odhadl, že to s ním mluvil po telefonu. „Nemůžeme je odtamtud dostat.“
„Proč je prostě nepošlete, kam patří?“ zeptal se Dean.
„Zkus to sám,“ vyjel se na něj další z lovců nerudně.
Dean nerozhodně pohnul rameny, ale neviděl důvod, proč nepoužít exorcismus.
„Exorcizamus te, omnis immundus spiritus, omnis satanica potestas, omnis incursio infrernalis adver…“
Dál se nedostal. Z hromady matrací najednou jedna spadla na zem a sotva stačil zahlédnout nataženou ruku jednoho z démonů, když ho neviditelná síla zvedla ze země a mrštila s ním tak prudce, že přeletěl zábradlí a dopadl o patro níž v květinářství na pult pokrytý vrstvami hedvábného papíru připravenými na balení kytic. Napadlo ho, že má štěstí, ale v tom okamžiku se pult sesypal k zemi a při tom narazil do prosklené chladící skříně plné květin. Skříň se zakymácela, její dveře se zasunuly do strany, a pak se otevřeným otvorem překlopila přímo na Deana. Stačil se přikrčit, aby mu horní roh nerozrazil hlavu, ale to bylo všechno. Zůstal bez hnutí s rukama před obličejem a se zatajeným dechem čekal, jestli spadne ještě něco.
Chvíli bylo ticho. Pomalu narovnal ramena a roztáhl prsty na rukou, aby se rozhlédl, když se ozvalo další zaskřípání a prudká rána otřásla zbytky pultu, na kterém ležel. Znovu se přikrčil a přitiskl víčka k sobě.
Z očekávání další pohromy ho vytrhl smích. Pootevřel jedno oko a obezřetně se rozhlédl.
Chladící skříň ležela na zemi vedle něj a kolem se chechtali lovci, až jim z očí tekly slzy.
Pomačkaný papír kolem něj vytvořil něco jako polstrování hodné té nejdražší rakve, střepy z rozbitých váz vypadaly v úsporném nočním osvětlení jako hromádky diamantů a celá scéna byla zasypaná záplavou květin.
Odtáhl dlaně z obličeje, složil si je na hrudi a rozesmál se taky.
Bernie si otřel uslzené oči a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.
„Nakonec to tvoje zaříkání mělo úspěch,“ řekl přerývaně. „Dokončili jsme ho dřív, než znovu zaútočili. Trochu je rozhodil tvůj skvělý let.“ Znovu se zasmál.
Dean se postavil a smetl ze sebe pár křehkých stonků frézií, které se ho nechtěly pustit. Krátce se zadíval do míst, odkud letěl. Zmatení a otřesení zaměstnanci rozebírali matracovou barikádu a lovcům o patro níž nevěnovali žádnou pozornost.
„Není zač,“ zavrčel Bernie nevrle stejným směrem, kam se Dean díval. „Tak zase někdy. Díky za pomoc,“ rozloučil se s ním.
Dean jen kývl a než odešel, sklonil se, aby sebral jednu gerberu, která nějakým zázrakem přežila všechny peripetie této noci.
V autě ji položil na vedlejší sedadlo a rozhodl se, že se do motelu už nevrátí. Může se přece přesvědčit na vlastní oči, jestli se do Lawrence vrátil Sam nebo Katlaya nebo oba.

Castiel zíral do Ayiných očí a cítil, jak se v něm překvapení mění v paniku.
„Co? Jak?“ začal a zarazil se.
Katlaya hlasitě polkla a zamrkala, když se snažila postavit na nohy, aby ji anděl nemusel držet. Tělo nechtělo poslouchat ani majitelku ani nájemníka, takže se o anděla stejně pořád opírala téměř celou vahou těla.
„Tady jste!“ ozvalo se Cassovi za zády. „Doufám, že neruším. Ach,“ vydechl Gabriel, když se pozorněji zadíval na probíhající scénu. Nejdřív to vypadalo jako vášnivé objetí, ale vzápětí přehodnotil své pozorování a s rostoucím údivem si znovu prohlédl, co má před sebou. „To je zapeklitá situace,“ zasmál se trochu křečovitě, ale hned zvážněl. „Nevypadá to dobře,“ zamumlal a v zamyšlení si promnul bradu. „Pořád mám pocit, že ti něco dlužím, děvče,“ řekl za pár vteřin. „Pojď sem.“ Rozpřáhl náruč a Castiel mu do ní Katlayu opatrně přesunul.
„Raději zavři oči,“ poradil jí ještě tichounce, než ji úplně pustil.
Aya stiskla víčka k sobě a byla ráda, že se zmůže aspoň na nějaký pohyb. Pocit ztráty pevné půdy pod nohama byl tak nečekaný a nepříjemný, že se jí skoro zvedl žaludek. Naštěstí to byl jen okamžik. Nohy se jí na pevném povrchu podlomily, vyvlékla se z archandělova sevření jako hadrová panenka a svezla se k zemi.
„Ale no tak,“ uslyšela, jak rozladěně zavrčel.
Gadreel nerozhodně přešlápl u kamenné věže a s očekáváním se na Katlayu zadíval.
„Chceš poslat pryč?“ zeptala se. „Běž.“
Zmizel s překvapeným výrazem. Myslel si, že se nemůže dočkat, až se ho zbaví a teď mu připadalo, že ho pouští jen neochotně. Vklouzl do svého původního těla a vzápětí se objevil vedle Gabriela a pomáhal mu Ayu zvednout na nohy.
„Lepší,“ zašeptala, odkašlala si a zopakovala to slovo ještě jednou hlasitě. Všimla si, jak si ji archanděl prohlíží a nejistě se ošila, ale nechala ho nahlédnout, co jí vyrostlo v mysli.
„Víš, že to dlouho nevydrží, viď?“ řekl jí.
Na okamžik sklopila oči a když je zvedla, zahrály v nich veselé jiskřičky. „A víš, proč máš pocit dluhu, viď?“ řekla lehce.
Zůstal na ni zírat, než mu došlo, co vlastně řekla. Rozbila prázdnotu, která i Lucifera bez potíží udržela na místě a bezmocného.
„I s nebem by sis poradila, kdybys dostala dost času,“ řekl Gadreel. „Ale takhle je to lepší.“
Kývla.
Gabriel se rozhlédl, a nakonec se podíval nahoru. „Asi se budu muset vrátit.“ Nakrčil nad tou myšlenkou čelo. „Pokusím se přesvědčit bratry, aby uzavřeli příměří.“
„To je zbytečné, už se stalo.“ Vedle Katlayi se objevil Rafael a bez zaváhání jí přitiskl ruku na čelo. „Žádná podřadná opice nemůže takhle zacházet s andělem, natož s archandělem,“ zasyčel přitom ledově. „Ihned pusť našeho bratra.“
Aya se zakymácela, ale zůstala stát. Ruce jí vylétly do vzduchu a udělaly do prázdna pohyb, jako by někoho nebo něco odstrkovala. Rafael překvapeně heknul a pustil ji.
„Co to má znamenat?!“ vykřikl rozzlobeně.
Zadívala se mu do očí a pod jejím pohledem couvnul.
„To ne,“ zašeptal vyděšeně.
„Udržte to příměří,“ řekla tichounce.
Rafael zmizel.
„Děvče,“ začal Gabriel, zarazil se, a pak se zasmál. „Ale trvalo ti to.“ A zmizel taky.
Katlaya unaveně zavřela oči.

Sam se otřásl, když uviděl Kaina. Doba, kdy se jeho bratr jako démon potuloval světem s králem pekla, nepatřila k jeho nejoblíbenějším. Na druhou stranu, když ho teď pozoroval, byl docela rád. Lucifer se měl čím bavit a Sam necítil takový tlak. Nejdřív nechápal, co se děje, pak mu došlo, že se archanděl snaží jeho mysl vystrnadit z těla pryč. Nehodlal se dělit o nic, když už fyzickou část zcela ovládal.
Ani já se nechci dělit, pomyslel si Sam a vydal se na další obchůzku osvětlenou silným reflektorem, do kterého se nedokázal podívat. Měl představu, co mu září na cestu, a sám pro sebe se maličko potěšeně usmíval.
Lucifer se znovu zaměřil na probíhající boj a zamračil se. Ramiel byl ze hry a Dagon i Asmodeus byli zranění a pomalu umírali. Teď už bylo jedno, který z nich odejde jako poslední, protože prázdnota čekala všechny.
Lucifera to překvapilo a potěšilo zároveň. Takovou vášeň nečekal.
Kain zvedl hlavu a zadíval se do prázdna. „Boje skončily,“ řekl nahlas. „Necháme tě tvým myšlenkám,“ dodal tišeji k Luciferovi a na jeho pokyn se pekelný sál začal vyprazdňovat.
Dveře se s klapnutím zavřely a muž na trůnu osaměl. Ještě pár okamžiků sledoval poslední nádechy svých princů, dokud se nevytratily a nenastalo ticho.
Katlaya ukrytá za jedním ze sloupů se neodvážila ani mrknout, aby na sebe neupozornila.
Sotva se vzpamatovala z cesty nebem, začala přemýšlet o záchraně Sama. Po krátké poradě s Cassem a Gadreelem se vydala do pekla. Nebylo to složité. Vstupy byly rozeseté po celé zemi a k nejbližšímu ji andělé v okamžiku dopravili.
Projít dovnitř, najít Sama/Lucifera a zrušit nadvládu archanděla, to bylo na ní. Bez problémů se dostala až do sálu. Nikdo si jí nevšiml, jen ten, který vycházel jako poslední, jí věnoval neurčitý pohled a hned se odvrátil pryč.
Teď stála poblíž něčemu, co by se asi dalo považovat za obdobu trůnu, a bála se pohnout, aby si tvor na něm neuvědomil, že není sám. Zbytečně.
„To je hloupé, ukaž se,“ řekl Lucifer. Všiml si, že není tak opuštěný, jak to vypadalo, a už měl té schovávačky dost. „Ty?“ vydechl překvapeně. „Jak?“ zarazil se a lépe se zadíval na Katlayu, která k němu pomalu docházela.
Pořád si nebyla jistá, co bude dělat, až stanou se Samem tváří v tvář.
„Já. Nějak,“ jednoslovně odpovídala na jeho jednoslovné otázky. Zastavila se těsně před trůnem, s kraťounkým zaváháním udělala ještě jeden krok, pootočila se a sedla si Samovi na klín.
Objal ji a zatvářil se majetnicky. Jeho druhá krátká otázka se týkala způsobu, jak se Katlaya ocitla tak rychle v pekle, že je s ní něco v nepořádku, toho si ještě nevšiml, protože ho to nenapadlo.
„Nebe je moje,“ zapředl spokojeně a sklonil hlavu, aby políbil svoje druhé já.
Přitiskla se k němu, jednou rukou mu sevřela chomáč vlasů a druhou zabloudila pod oblečení. Potřebovala, aby archanděl myslel na jiné věci, než kde se ve skutečnosti nachází jeho druhá část. Zlomek její mysli se přitom snažil proniknout do Samovy hlavy a najít jejího právoplatného majitele.
„Tady jsi!“ vykřikla a měla co dělat, aby se Samovi nevrhla do náruče. Napadlo ji, že co se děje ve fyzickém světě, by mohlo stačit.
Sam se otočil po hlase a zůstal na ni zaraženě koukat. Na okamžik si nebyl jistý, jestli se mu venkovní vjemy nezačaly odrážet i v malém světě, který mu ještě patřil.
„Promiň, potřebuju odvést pozornost,“ řekla Aya a cítila, jak se červená.
„Katlayo,“ začal ze sebe Sam pomalu soukat. Pochopil, že ta hra venku je pro Lucifera, a nebyl si jistý, jestli má být potěšený nebo uražený, že má Aya potřebu se za to omlouvat. Raději se zaměřil na věc, která ho trápila od probuzení v motelu. „Zapomněli jsme na tebe a ty jsi celou dobu byla v prázdnotě. Sama. Bez pomoci,“ Zadrhnul se. Měl dost času, aby si ze střípků, které mu Aya stačila poslat před Luciferovým útokem, dokázal poskládat aspoň jednoduchý obrázek. Vůbec se mu nelíbilo, co z toho vzniklo, ale nevěděl, jak to napravit.
„Na to teď opravdu není čas,“ přerušila ho. „Jak to tady vypadá?“ rozhlédla se.
Přes oslepující záři Samovy duše nebylo vidět téměř nic. Aya natáhla ruku vzhůru a světlo se ztlumilo. Sam překvapeně couvnul. Místo, ve kterém se nacházel, nemělo ani deset kroků v průměru. Celou dobu musel chodit dokola a nevšiml si toho.
„Hm, To by teda nešlo,“ zamračila se Aya. Roztáhla ruce do stran a pohybem naznačila, že se má prostor zvětšit.
Lucifer zavrčel. Nebyl si úplně jistý, co se s ním děje, ale nelíbilo se mu to. Samovo tělo se mu zdálo menší. Chytil Katlayu za ramena odtáhl ji od sebe.
„Co to děláš?“ vyjel na ni.
„Co myslíš?“ zeptala se překvapeně.
„Kde je ona?“ začal a přimhouřil oči podezřením.
Aya se ušklíbla a v očích jí červeně svitlo. „Myslíš, že jsem si s tou malou nepříjemností neporadil?“ zeptala se. „Jak to vypadá tady? Kde máš všechny poslušné démony?“ Rozhlédla se opuštěným sálem.
Lucifer se uchechtl. „Schovávají se. Bojí se. Jediní, kdo za něco stáli se pozabíjeli.“ Znovu se zarazil. Jeho druhá část by tohle všechno přece měla vědět, stejně jako by měl on vědět, jak to vypadá v nebi. Znovu ji chytil ramena a zamračil se. Nemohl najít kousek sebe, který Katlaye zářil z očí.

Příště už naposledy

[andoriel]

Bavte se

8. Nadvláda - čtvrtá část

„Děje se něco?“ usmála se na něj a nehty mu jemně přejela po hrudi.
Stiskl zuby, aby se ovládl. „Nech toho,“ zavrčel, vytáhl její ruku zpod trika a sevřel ji v pěsti, aby ho nerozptylovala. Uvědomil si, že se jí na čele sbírají nepatrné kapičky potu a každou chvíli stiskne zuby námahou, i když seděla uvolněně.
Aya uvnitř Samovy hlavy cítila, jak jí po hraně vlasů teče pot. Bojovat v cizím prostředí bylo mnohem složitější, a navíc neměla podporu andělské zdi.
Sam stál proti ní a nevěděl, jak jí pomoci. Zavřený uvnitř vlastního těla se cítil bezmocný. „Můžu něco udělat?“ zeptal se.
Letmo se na něj podívala, pak zavřela oči a znovu se pokusila vytvořit jim víc prostoru.
„Nevím,“ zabručela při tom. „Potřebuju nápad.“ Sotva to dořekla, otevřela oči. „Možná mám. To nejjednodušší řešení bývá obvykle správné. Vydrž.“
A zmizela.
„Tak dobře,“ řekla Luciferovi. „Konec hrátek. Navrhnu dohodu.“ Nechala ho vzdáleně nahlédnout, co se stalo s jeho součástí v ní. „Vrátím ti ho, ale odejdeš ode mě i ze Sama.“
Lucifer se zašklebil. „A proč bych to dělal? Jste oba moji a tohle,“ kývl na ni, „je jen malá nepříjemnost, kterou okamžitě vyřeším.“ Záměrně použil její vlastní slova, a ještě než domluvil, rychlým pohybem ji shodil z klína.
Katlaya odletěla z trůnu a tvrdě přistála na zemi před ním. Lucifer nečekal, až se vzpamatuje a stiskl ruku v pěst. Aya se zkroutila bolestí. Už zase bolest!? pomyslela si a rázně se sevření zbavila. Lucifer jen hekl, když ho neznámá síla přirazila zády do křesla, ale hned se narovnal a chtěl se na Katlayu vrhnout. Došlo mu, že na ni nestačí jenom silou vůle jako na většinu ostatních. Kdyby ji zabil, jeho část by byla volná a mohla by její tělo obývat bez problémů. Udělal pohyb vpřed, ale nedokázal se odlepit od trůnu. Vykřikl námahou a po pár vteřinách se zhroutil zpátky.
Katlaya se zvedla na lokti a podívala se za křeslo.
Rowena MacLeodová stála jako socha s rukama nataženýma před sebou a namířenýma na Luciferova záda. Vedle ní stál její syn Fergus zvaný Crowley s mísou, ze které se ještě kouřilo po omezovacím kouzlu.
„Pospěš si, holčičko,“ zasyčela čarodějka, když si všimla, že se na ni Aya dívá.
Katlaya se posadila na zem před trůnem a přivřela oči. Teď se do Samovy hlavy přenesla skoro celá, mimo nechala jen malou část, aby ovládala její tělo a dávala pozor, kdyby se Luciferovi podařilo vymanit se ze sevření.
Sam se k ní vrhnul, sotva se objevila.
„To byl ten nejhloupější nápad, který jsem kdy viděl,“ vypadlo z něj.
„Sedni si,“ řekla místo všeho a sotva ji poslechl, postavila se těsně vedle něj. Teď si byla jistá, že má všechno pod kontrolou a mohla se věnovat okamžité myšlence, která ji napadla, když uviděla čarodějku v zářivém oblečení.
Sam vyděšeně hekl, když se omezení kolem nich zhroutilo a zblízka se na ně zašklebil Luciferův obličej bez všech masek a příkras.
Katlaya udělala krok vpřed a rozpřáhla ruce.
Lucifer se kroutil a snažil se uniknout, ale z její náruče se nedokázal dostat. Zmenšoval se a jeho křik se změnil v pištění, když byl vysoký sotva jako figurka do dětského loutkového divadla. Katlaya ho pohybem rukou převracela sem a tam.
Sam zjistil, že drží malý bublifuk a nedokázal odolat. Foukl a z očka vyletěla sprška mýdlové vody s pár miniaturními bublinkami. Foukl znovu a tentokrát se mu podařilo vytvořit velkou duhovou bublinu, která se vznášela a pomalu plula k Aye a maličkému Luciferovi. Aya jemným pohybem Lucifera zavřela uvnitř bubliny.
„To by šlo,“ řekla spokojeně. „Myslím, že sis návštěvníků užil dost. Uvidíme se venku, jen mi dej ještě chvilku.“
Sam zamrkal a otevřel oči do fyzického světa. Na zemi proti němu seděla Katlaya a zřejmě si pořád v představách hrála se zavřeným Luciferem. Chtěl se zvednout, ale stále byl spoutaný čarodějčiným kouzlem.
„Roweno?“ vypravil ze sebe.
„Raději ještě počkej, Samueli. Pokud jsi to ty, jistě vydržíš dalších pár vteřin,“ řekla klidně čarodějka.
„Jistě.“ Sam se přestal snažit pohnout. Byl rád, že Rowena přišla a pomáhá, i když mu bylo jasné, že jí jde hlavně o její vlastní zájmy a bezpečí.

Deana přepadla další nenadálá bolest. Už věděl, co se bude dít, tak rychle zastavil u krajnice, a pak už jenom stočený v klubíčku čekal, až přejde největší nápor. Tentokrát to netrvalo dlouho. Za okamžik ucítil úlevu a narovnal se. Zkontroloval, jestli je kolem stonku gerbery správně otočený vlhký ubrousek, aby vydržela čerstvá, stáhl okénko a zhluboka se nadechl.
„Co to pořád děláš, Ayo?“ zeptal se nahlas a nastartoval. Čím víc se blížil k domovu, tím byl nedočkavější.
Žádné další nečekané příhody ho nezastihly, nikdo si nežádal jeho pomoc při lovu, takže další den ráno zastavil na příjezdové cestě u domu v Lawrence a potichu vzal za kliku u dveří. Bylo zamčeno. Vrátil se do auta, kde v přihrádce spolujezdce nechával klíče, když jezdil do práce.
Dům byl opuštěný a Dean z něj měl pocit, že už delší dobu. Robotický vysavač seděl v dobíjecí stanici a občas si zavrčel, aby upozornil, že víc energie se do něj nevejde. V kávovaru zbylo trochu kávy, ale Dean se neodvážil napít, stačilo, když k temné tekutině přiblížil obličej. Čerstvá káva voněla rozhodně jinak než to, co se z ní linulo.
Vyběhl do patra a prudce otevřel dveře ložnice, ale ustlaná postel se tvářila netečně a břečťan v květináči na parapetu si nahlas stěžoval na nedostatek vody. Dean ho vzal s sebou zpátky dolů a postavil ho před domem do širokého dřevěného korýtka, aby ho zaléval aspoň déšť.
Vrátil se dovnitř a hlasitě zavolal Hope. Nikdo neodpověděl. Znovu prošel všechny místnosti a hledal zapadlý vzkaz, ale nenašel nic. Sedl si v kuchyni a zadíval se na ruce, které spojil před sebou na desce stolu. Najednou se cítil bezradný. Dosud si neuvědomil, jak moc spoléhá na to, že tady Hope vždycky najde.
„Haló, jste doma?“ ozvalo se ode dveří.
Zvedl hlavu a vstal, aby se podíval, kdo přišel.
„Jste doma,“ oddechla si sousedka a chytila syna, kterého držela v náručí, za ručičku, aby jí přestal strkat prsty do nosu. „To jsem ráda,“ pokračovala a po malém zaváhání, ve kterém nejspíš čekala, že jí Dean pozve dál, vyřídila vzkaz od Hope stojíc přitom na prahu.
Dean jenom stručně poděkoval, tak se zase otočila a odešla.
„Letadlem,“ zamumlal si pro sebe a potřásl hlavou. Baby pořád stála na příjezdové cestě a rozhodně byla lepší než všechna letadla na světě. Pečlivě dům zamknul a sedl si za volant. Zabubnoval prsty do volantu, vytáhl mobil a podíval se, jestli nepřehlédl nějakou zprávu. Jedna nová na něj čekala. Krátce na ni odpověděl, nastartoval a vydal se na další cestu.
Gerbera na sedadle spolujezdce si tichounce povzdechla, ale vláhy měla pořád dostatek, tak byla vlastně docela spokojená.

Katlaya stála před vysokou kamennou věží a vedle ní se vznášela duhová bublina s uvězněnou druhou částí Lucifera. Na pohyb Ayiny ruky se bublina vznesla a vletěla do věže. Padala stále rychleji a těsně nad Luciferovou hlavou pukla.
Luci pod mýdlovou sprškou zaprskal a vzápětí ucítil příliv síly, když se jeho dvě části spojily. Rozesmál se a pokusil se zmizet, ale nezmohl vůbec nic. Znovu se začal drápat po kamenech vzhůru, rozhodnutý tentokrát to nevzdat, ale ani v plné síle se nedokázal nikam dostat.
Katlaya pozorovala věž i dění v ní, a když se přesvědčila, že všechno funguje jak má, otevřela oči do fyzického světa.
„Děkuju, Roweno,“ řekla a zvedla se. „Jak už jsem říkala, jsi ta nejlepší čarodějka, kterou znám. Megakoven je tvůj, jestli chceš.“
Rowena překvapením zamrkala a uvolnila Sama ze sevření. „Mega…,“ začala, zarazila se a rozhlédla se kolem sebe, jako by byla v pekelném sále poprvé.
Crowley odložil mísu s kouzlem a s hlasitým zaúpěním se protáhl. „Gratuluju, matko,“ řekl a tentokrát to neznělo ani pohrdavě, ani přezíravě ani závistivě. Bylo to prosté vyjádření okamžitého pocitu. „Ale jestli chceš zůstat královnou pekla,“ lehce se uklonil s rukou nataženou k trůnu, ze kterého se Sam mezitím zvedl, „moje křeslo je tvoje.“
Rowena se na něj podezřívavě zadívala, ale Crowley se tvářil neutrálně, a dokonce mírně nadzvedl koutky úst k náznaku úsměvu.
„Nebuď blázen, Fergusi, kdo by chtěl vládnout bandě hloupých démonů, když může být nejvyšší čarodějkou megakovenu?“ vypadlo z čarodějky. Snažila se nedat na sobě nic znát, ale sama sobě musela přiznat, že ji syn svojí nabídkou příjemně překvapil.
„Jak si přeješ, matko,“ řekl Crowley, dvěma dlouhými kroky došel k trůnu a sedl si na něj.
Aya sklopila oči, aby nad jeho rychlostí skryla úsměv, a vzápětí se podívala na Sama.
„Promiň,“ řekla. Víc nestačila. Sam ji k sobě přitiskl a držel, dokud jí tiše nevysvětlil, že všechny omluvy jsou zbytečné.
„Už nikdy se neomlouvej. Nikdy!“ zopakoval důrazně, než ji pustil.
„Tak dobře,“ povzdechla si. Teď viděla tisíc lepších způsobů, jak se dostat z Luciferovy moci, ale chtěla si ušetřit další Samovu litanii.
„Napiš Deanovi,“ řekla místo všeho. „A pak hned půjdeme. Budeš mít dost práce,“ podívala se na Crowleyho.
Spokojeně se na to usmál a zavrtěl se v křesle. „Ano, to máš pravdu. Můžete jít,“ milostivě jim pokynul. „I ty, matko. S megakovenem budeš mít spoustu práce.“
Rowena se na něj zamračila, ale nebylo to doopravdy. V hlavě už se jí rojily představy, co všechno bude muset zařídit, aby byl její koven opravdu mega.
Katlaya chytila Sama za ruku a oba zmizeli.
Čarodějka si toho sotva všimla a Crowley si zamnul ruce. I on už v duchu plánoval první kroky na znovuzískané pozici nejvyššího vládce pekel.

Sam podklesl v kolenou, když se s Ayou ocitli před vstupem do bunkru.
„Co to bylo?“ zeptal se překvapeně.
„Chtěl jsi jít pěšky?“ zeptala se. „Běž dovnitř, potřebuju chvilku,“ pokračovala ihned.
Bez protestů ji nechal na příjezdové cestě a zmizel za dveřmi centrály Strážců slova. I on ‚potřeboval chvilku‘ na vzpamatování se.
Katlaya ještě neměla na vzpamatovávání ani jednu myšlenku.
„Gabrieli, Michaeli, Rafaeli,“ zamumlala polohlasně a nepatrně přikývla, když se před ní objevili všichni tři archandělé. „Crowley,“ dodala ještě. Král pekla se narovnal a upravil si kravatu, než lehce sklonil hlavu na pozdrav.
Aya se na ně zadívala a napadlo ji, kde se v ní vzala ta troufalost, volat nebeskou i pekelnou elitu a mít pro ně úkol. Stiskla mezi zuby spodní ret, než nahlas promluvila:
„Potřebuju od vás novou klec nebo cokoli, co udrží Lucifera zavřeného. Není nutné, aby trpěl,“ řekla, když si všimla rozpačitých pohledů archandělů. „Udělejte mu pohodlí, jaké uznáte za vhodné. Ale nechci ho tady.“ Zarazila se a polkla. To znělo divně. „Aspoň ne v dohledné době,“ doplnila sama sebe. „Spolupracujte, něco vymyslete,“ rozhlédla se po všech přítomných.
Crowley pomalu kývl. Měl určitou představu. Archandělé se na něj upřeně zadívali a mlčky vyhodnotili jeho nápad jako přijatelný.
„Bude to nějaký čas trvat,“ řekl Gabriel. Ostatní zmizeli a Gabe se zdržel, aby Ayu informoval o rychlém plánu, na kterém se shodli. Udělal to rád. Váhavě ji vzal za ruku a stiskl ji v obou dlaních. Aya byla s řešením spokojená a souhlasila, že se věž přesune ke Gabrielovi, jen do posledního okamžiku kontrolovala, jestli není porušená, a jestli je ďábel pořád bezpečně zavřený. Archanděl měl dost síly, aby bratra udržel, ale chtěla mít jistotu. „Vypadá to nadějně,“ kývl na ni Gabe s malým potměšilým úsměvem a zmizel taky.
Aya nahlas vydechla a vešla za Samem do bunkru. Byla zvědavá, jestli Dean odpověděl na Samovu zprávu.

„Letadlo bude nejrychlejší,“ řekl Sam a zhasl hlavní vypínač u vchodových dveří. Dean mu na zprávu odpověděl téměř okamžitě, takže se v bunkru nechtěl zdržovat, čekala je cesta přes půl světadílu. Netrpělivě se ohlédl na Ayu. Stála na prahu a tvářila se rozpačitě. Ani jeden se nezmínil, že by je tam mohla přenést stejně jednoduše a rychle jako z pekla k bunkru.
„Nejsem si jistá, jestli tam mám být taky,“ zamumlala Katlaya po vteřině váhání. Opravdu si nebyla jistá. Moc chtěla letět se Samem a vidět Deana a Hope, ale nějaký vnitřní hlas jí našeptával, ať to nedělá.
„Co je to za nápad?“ skoro na ni vyjel, jak ho překvapila. „Ty tam musíš se mnou.“
Stiskla ruce v pěst, aby mu neskočila kolem krku a neslíbila, cokoli si bude přát. Až se tomu musela usmát. Bratři Winchesterovi měli na své okolí podivné účinky.
„Poletím s tebou,“ souhlasila.
Letěli. Aya seděla u okénka a skoro celou dobu pozorovala krajinu pod sebou a Sam držel její dlaň ve svých jako by se bál, že se rozplyne. Před přistáním ji neochotně vrátil její majitelce. Před letištní halou se rozhlížel po vhodném vozidle a Aya nenápadně ukročila stranou.
„To ne,“ zarazil ji hned. „Jedeme dál spolu.“ Položil jí ruku kolem ramen a vedl ji mezi taxíky. Do jednoho společně nasedli a Sam na displeji počítače zadal požadované souřadnice cíle. Auto neřídil člověk ale stroj a jeho použití bylo téměř zdarma.
Vystoupili u opuštěné pláže na břehu oceánu.
„Dean ještě nedorazil,“ řekla Aya a ukázala před sebe.
Hope stála na samém konci vln a dívala se přes vodu k obzoru.
„Už jsem na ni skoro zapomněl,“ řekl Sam zamyšleně. Stál vedle Katlayi a nezdálo se, že by chtěl jít dál. Napadlo ho, že postupně ztrácí svůj původní život. Hope na břehu oceánu u něj vyvolala jen krátký úsměv s pocitem radosti a Aya se mu vzdalovala čím dál víc. Nechtěl to, ale věděl, že s tím nic neudělá.
Aya se k němu otočila a dotkla se konečky prstů jeho tváře. „Brzy si vytvoříš nové vzpomínky s někým jiným,“ řekla vážně. „A s Deanem tu budete jeden pro druhého vždycky.“
Chtěl se zeptat, jak to ví, ale neudělal to.
„Pojď, nasbíráme trochu dříví, za chvíli bude tma,“ řekla Aya najednou vesele a popadla nejbližší suchou větev na neuspořádaném okraji pláže.
Netrvalo jim dlouho vytvořit pořádnou hromadu, protože dříví bylo kolem dost.
Hope si jich nevšímala. Dvojice pobíhající mezi pláží a vnitrozemím ji sice trochu rušila, ale ne natolik, aby chtěla odejít.
Sam hodil poslední kus dřeva na vrchol posbíraných větví a otočil se po zvuku přijíždějícího auta.
„Dean,“ zašeptal.
Aya se zastavila a počkala, až se bratři přivítají, pak k nim pomalu došla.
„Promiň,“ řekla Deanovi. „To spojení ti přineslo jenom trápení. Už nebude.“ Dotkla se jeho hrudi a vrátila mu dávný dar, který jí zachránil život. Ustoupila a téměř splynula s nastupující nocí.
Chtěl se jí na pár věcí zeptat, ale všiml si postavy na kraji vody. Natáhl se otevřeným okýnkem dovnitř auta, něco sebral ze sedačky a vydal se za Hope.
Sam nad tím povytáhl obočí a šel z posbíraného dřeva vyskládat hranici k zapálení ohně. Slunce zapadalo, a kromě tmy se od vody začala vytahovat i zima.

Na pláži hořel oheň z naplaveného dříví. Hope u něj seděla s koleny přitaženými k bradě, dívala se do plamenů a mezi prsty točila stonkem trochu ovadlé gerbery. Když si k ní Dean přisedl, bokem se o něj opřela, ale pohled nezvedla.
Sam se posadil vedle bratra z druhé strany a došlo mu, že bude rád, když ti dva zůstanou spolu. Zasloužili si všechno štěstí, které se dalo najít.
Katlaya zůstala stát sama napůl ve stínu. Ohlédla se. Přála si uvidět svého anděla strážného. Gadreel stál za ní, a jakmile se na něj podívala, udělal dva dlouhé kroky, propletl si s ní prsty a objal ji. Zády se o něj opřela.
„Nechtěl jsem odejít bez rozloučení,“ zašeptal jí do ucha.
„Odejít?“ zeptala se vyděšeně.
Neodpověděl, jen si ji k sobě přitáhl blíž, ucítila ve vlasech dotyk jeho tváře, a pak skoro ztratila rovnováhu, protože najednou stála v písku sama.
Sam se natáhl, z chladícího boxu, který předtím přinesli s Deanem z auta, vytáhl tři piva a podělil se s bratrem a Hope.
Dean zabořil do pláže holá chodidla co nejhlouběji, pak nabral hrst písku do dlaně a nechal ho pomalu propadávat. „O tomhle jsme kdysi mluvili, Sammy,“ řekl polohlasně. „Písek mezi prsty, pamatuješ?“ Podíval se na bratra a oba se usmáli nad dávnou vzpomínkou.
„Pamatuju.“ Katlaya sotva pohnula rty, a to slovo jí zaznělo jenom v mysli.
Oheň vyslal dlouhý plamen, Dean dal ruku Hope kolem pasu a Sam si přitiskl k ústům láhev, když všechno zůstalo bez pohybu jako fotka zamrzlá v čase.
„A proto jsi je sem přivedla,“ řekl někdo Katlaye za zády.
Otočila se tak prudce, že se kolem ní zvířil písek a ve spirálách klesal pomaličku zpátky.
„Jacku,“ vydechla.
Jako vždy zvedl ruku na pozdrav a usmál se.
„Doufám, že jsi spokojená,“ rozhlédl se po okolí. „Všichni jsme se snažili.“
„Cože?“ nechápavě se na něj podívala.
„Ještě sis to nepřipustila? Chuck je bezmocný. Už dávno nepíše, a na dobu, kdy byl bohem tohoto příběhu, má jenom mlhavé vzpomínky. Já jsem součástí. To ty máš veškerou moc.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „To ne.“
„Prosím, nebraň se,“ zatvářil se skoro vyděšeně. „Nechci znovu zažít zničené nebo opuštěné světy a prázdnou Zemi.“
„Nechci žádnou moc, chci, aby všichni žili nejlépe jak dokážou,“ Ohlédla se po nehybném ohni a s konečnou platností jí došlo, že si k němu nikdy nesedne.
„Tak budou,“ kývl Jack a znělo to jako úder zvonu.
„Dobře,“ řekla tichounce.
Čas se pohnul.
Jack zmizel, plamen se stáhl a nechal lidem kolem něj svůj temný odraz na sítnici. Zamrkali, aby se zase rozkoukali, Sam něco polohlasně prohodil a Hope se tomu zasmála. Žádný z nich si nevšiml temné postavy, která se od nich pomalu a neochotně vzdalovala po pláži.
Katlaya… Aya šla dlouho. Když se ohlédla nebyl už na pobřeží vidět žádný oheň, neozývaly se žádné hlasy. Byla jen pláž a moře a nad hlavou jí zářily hvězdy. Zvedla k nim ruce a zatočila se, až se jí z toho roztočila hlava.
A pak už zbyla jen pláž a moře a hvězdy.

A TO JE KONEC, PŘÁTELÉ
Vlastně to nebyl moc dlouhý příběh, a když jsem ho psala, říkala jsem si, že chci jen upéct koláč a poslat chlapce na pláž, aby měli radost
Pokud se Vám líbil, napište mi to sem, budu ráda
děkuju


Aya