Hvězdná brána - Příběh Kevina Markse

[Marks]

Přeji krásné čtení

17. kapitola – Den 10. (12:00 – 14:00)

Už jsme téměř čtyři hodiny v hyperprostoru a já sedím ve velitelském křesle s tabletem v rukách a přemýšlím nad plánem, co udělat, až budeme u Země. Nabízelo se tolik možností, ale nejspíše vyberu tu bezpečnější. Vystoupíme z hyperprostoru a zamaskujeme se. Nikdo nás tak nebude moci detekovat. Ani vlastní lidé ze Země. Bude to výhoda, budeme si moci přenést na palubu kohokoliv, i třeba generála O’Neilla. Nechtěl bych Carterovou zklamat, ale musím počítat i s tou možností, že už i ho Luciánská aliance ovládla. Když jsem nad tím tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že nás na palubě moc není. Dva doktoři z Daedala, jeden z nich je mimochodem indisponován, jeden z původní posádky Odyssey, mno a nás zbylých dvacet tři je z Hammonda. Bezva.
„Do dvou hodin jsme u Země,“ oznámila Reynoldsová, která seděla u pilotní konzole.
„Začínám si říkat, co tam na nás po příletu čeká,“ přemýšlel jsem hlasitě.
„Spousta překvapených tváří,“ odpověděl Raines sedící u taktické konzoli.
„Já jen doufám, že tam nebude Apollo.“ Pohlédl jsem do stran na oba důstojníky. Uvědomil jsem si, že Apollo stejně jako Odyssea disponuje asgardskými paprskomety. Byl bych nerad, kdyby je použili na nás. Sice vlastníme dvě ZPM, vydržíme tak spoustu, ale když už i paprskomety dokázaly zničit orijské lodě, co to pak může udělat i s námi. Dlouho přemýšlející ticho narušil známý klapající zvuk. Ani jsem nemusel hádat, kdo to je. Poručík Renner o jedné berli mě přišel navštívit na můstku. K mému nepřekvapení v rukou držel obě mé berle, které jsem nechal v zadržovací místnosti. Nic jsem neříkal, jen natáhl obě ruce a bez jakýchkoliv výmluv si je vzal. Možná si někteří teprve teď uvědomili, proč po celou dobu sedím na zadku a vůbec nikam nechodím. Ale když už tu byl doktor, tak jsem toho využil: „Co Harris?“
„Připoutaný k lůžku na ošetřovně. Dal jsem mu něco na spaní.“
„Řekl ještě něco?“
„Chtěl toho říci tolik, že jeho hlava to odmítala. Dejte mu tak hodinku a třeba mu bude lépe. Teď bych ho nuceně nebudil.“
„Dobře, kus vás doprovodím. Potřebuji si někam odskočit.“ Ano, to odskočit jsem myslel na základní potřebu. Ještě, že mi ty berle donesl. DÍKY!!

Carterová se nacházela na spraveném můstku Hammonda, kde to s týmem z Daedala dávali zrovna dohromady. Veškeré disky navrátila zpátky do černé skříňky a postupně za pomocí pilotní konzole vše spouštěla. Na obou hlavních konzolích naběhl systém bez problémů. Měla přístup jak k senzorům, tak i ke zbraním, podpory života, … Prostě ke všemu. Když dostala tu možnost podívat se zpětně na záznamy z Hammonda, ani vteřinu neváhala. Chtěla vidět ze všech úhlů, co se stalo. Jako první si pustila explozi motorů, která ještě nastala, když prolétali hyperprostorem. Další pohled byl přímo na reaktor. A poslední záznam, který potřebovala vidět, byl z můstku. Když viděla, jak během několika vteřin byli všichni vrženi pryč ze svých míst, zavřela oči a pohlédla bokem. Krev už na podlaze nebyla, ale stále ho tam viděla, jak tam ležel. Poté, co se jí přepnula sama odnese obrazovka, tak zpozornila.
„Do hajzlu!“ Nikdo z přítomných by nečekal, že by takto generál Carterová mluvila. S otevřenými ústy sledovala obrazovku.
„Co se děje?“ zeptal se poručík vypůjčený z Daedala.
„Senzory zachytily blížící se loď. Je to Apollo,“ odpověděla Carterová a podívala se opět na obrazovku, která potvrzovala identifikaci Apolla.
„Daedale, tady Carterová.“

Caldwell na můstku sedl do svého křesla a odpověděl nazpátek: „Tady Caldwell.“
„Připravte se na boj. Blíží se Apollo.“ Jen, co se dozvěděl, co se blíží, zapnul na svém křesle interkom: „Bojová pohotovost. Všichni na svá místa a čekejte na další rozkazy. Míří k nám Apollo. Nevíme, co očekávat, buďte připraveni na cokoli. Štíty na maximum, zbraňový systém aktivovat na automatický mód při detekci zbraní mířící na nás.“ Na můstku zavládlo napjaté ticho, které rušil pouze zvuk alarmu signalizujícího bojovou pohotovost. Světla na můstku ztmavla. Každý věděl, že situace může během vteřiny eskalovat. Caldwell se opřel v křesle a upřel pohled do prázdna. Věděl, že se Apollo blíží.

Zatímco jsem seděl na můstku, netušíc, co se u doku odehrává, ostatní na lodi se připravovali na výstup z hyperprostoru. Čas ubíhal zvláštním způsobem – když jsme čekali na záchranu, zdálo se to jako věčnost. Teď, když letíme zjistit, co se děje na Zemi, mám pocit, že tam dorazíme až příliš rychle. Nervózně jsem poklepával prsty po opěradlech a čekal jen na jedno oznámení.
„Vlétáme do sluneční soustavy,“ oznámila Womacková, která vystřídala Reynoldsovou. S Odysseou má větší zkušenosti než ona. To samé platilo i o Rainesovi, kterého jsem po tomto oznámení vystřídal já.
„U Měsíce by nás očekával každý. Vystoupíme poblíž Slunce. Bude tu na chvilku teplo, ale nikdo nás nezachytí.“
„Rozkaz. Vystupujeme z hyperprostoru za 3, 2, 1.“

Odyssey se vynořila z hyperprostoru poblíž Slunce. Jen, co se nejrychleji dostali z vlivu velkého vedra, deaktivovali štíty a zamaskovali se.

Poté, co jsme se v klidu zamaskovali, mohli jsme si částečně oddychnout. Nikdo nás podle senzorů nedetekoval, ale i tak jsem měl připravený prst na tlačítku zbraní. Po velmi celkem rychlém letu jsme se dostali k Měsíci. Sakra, měl jsem pravdu, že tam někdo čekal. Tři Ha’taky se nacházely přímo na místech, kde tajně vystupujeme, když se něco děje. Takže jsem si potvrdil teorii. Někdo se infiltroval na velmi vysoké místo.
„Pěkně pomalu proletíme a nikomu nedáme vědět, že tu jsme.“
„Když jsem odsud odlétala, ještě tu nebyly. Musely se tu objevit těsně po mém odletu.“
„Nejspíše tě chtěli dostat i s Odysseou. Naštěstí teď neví, že my o nich víme, a že jsme tady, takže toho využijeme a přeneseme si k nám do cel pár lidí. Nevíme, jestli je nedostali, takže jistota je jistota.“
„Máte nějaký seznam?“ zeptal se Raines.
„Mám a pevně doufám, že je nikdo nedostal,“ odpověděl jsem a jen, co jsme přiletěli na orbitu Země, začal jsem zaměřovat lokátory určitých lidí. Naštěstí na Odyssey se nacházelo celkem třicet prázdných cel. Plánoval jsem je zaplnit všechny. Takže poté, co jsem zaměřil všech třicet vybraných lidí, transportoval jsem je k nám do cel.
„Transport byl úspěšný,“ oznámil jsem všem přítomným na můstku.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Womacková.
„Zjistíme, zda někteří z Odyssey byli taktéž infiltrováni.“
„Kdo?“ zeptala se mě znovu.
„Binder, Masterson, Evansová, Novaková, Gantová.“
„To máme pět lidí, co těch zbylých dvacet pět?“
„To jsou naši letci s antickým genem. Máme tu dva Jumpery, někdo je musí pilotovat.“
„Jaký je další krok?“ zeptal se Raines, který stál za mnou a sledoval spolu se mnou obrazovku taktické konzole.
„Nejdříve je prohledáme a ověříme jejich loajalitu. Nechci riskovat, že jsme si sem přenesli nepřítele,“ odpověděl jsem a otočil se k Rainesovi, „Vy a Reynoldsová jděte do cel a nechte je jednoho po druhém přivést na ošetřovnu. Naši dva doktoři provedou základní vyšetření. Hlavní je, aby nikdo z nich nebyl ozbrojený. Musí být pod neustálým dohledem. Začněte u prvních pěti. Pár lidí, kteří znají zdejší systémy, se nám budou hodit.“ Oba přikývli a vzápětí opustili můstek.
„A co uděláme my dva?“ zeptala Womacková. Chvilku jsem se zapřemýšlel, než jsem jí odpověděl: „Majore, přesuňte Odysseu k Marsu.“

[Marks]

Přeji krásné čtení

18. kapitola – Den 10. (14:00 – 16:00)

Daedalus byl v plné bojové pohotovosti. Caldwell seděl ve svém křesle a čekal jen na oznámení, že Apollo vystoupil z hyperprostoru. Jenže poté, co se objevilo hyperprostorové okno, tak z něj nevystoupila loď, kterou by čekali. Byly to lodě Luciánské aliance.
„Palte!“ zakřičel okamžitě Caldwell. Cooperová i s Meyersovou začaly okamžitě útočit na tři nepřátelské lodě patřící Luciánské aliance, které začaly taktéž střílet po Daedalu.

Carterová s inženýry na Hammondovi pracovali nejrychleji, jak jen mohli.
„Jak jsou na tom motory?“ zeptala se Carterová.
„Připojeny, jenže testy ještě neproběhly, takže nevíme, jestli jsou plně funkční,“ odpověděl jeden z inženýrů, který sedí u taktické konzole.
„Je načase je otestovat. Přeneste veškerý personál z doku a otevřete hangárová vrata,“ rozkázala Carterová a na pilotní konzoli začala dálkově zahřívat motory.
„Upozorňuji, že ze zbraní fungují pouze ty asgardské.“
„Ty nám budou stačit.“

V prostoru před dokem probíhala bitva v plném proudu. Daedalus měl co dělat, aby udržel štíty v provozu. Nepřátelská palba byla intenzivní a Cooperová s Meyersovou se snažily zasáhnout klíčové systémy nepřátelských lodí. Caldwell zatínal pěsti, když se ozval další výbuch na palubě.
„Pane, Hammond je venku!“ oznámila Cooperová.

Když se poblíž Daedala objevil celkem rychle Hammond, bitva nabrala rychle jiných směrů. Carterová mířila s lodí přímo na Luciánskou alianci. Štíty byly na maximum, takže si mohla boj z blízka dovolit.
„Asgardské zbraně připraveny.“
„Palte! Miřte na jejich generátory!“ Na Hammondovi štíty dopadla první nepřátelská palba. Štíty držely, a tak byli na palubě celkem v klidu. Tento klid ale narušilo varování, které oznamovalo otevírání hyperprostorového okna.
„Apollo.“ Carterová se podívala před sebe a v duchu se začala modlit.

Apollo po vystoupení z hyperprostoru byl chvilku nečinný, ale během chvilky se připojil k boji. K překvapení všech Apollo střílel po Luciánské alianci.

Carterová se usmála a jen, co viděla, že se k nim připojil i Apollo, byla v klidu. Bylo to teď tři pozemské lodě proti třem lodím Luciánské aliance.
„Jedna dole.“
„Pokračujte v palbě!“

Po příletu Apolla bitva skončila celkem rychle. Všechny tři lodě byly zničeny během pěti minut. Teď ale Daedalus s Hammondem čekali, kdo se nachází na Apollovi.

Carterová po chvilce čekání přijala příchozí volání z Apolla.
„Omlouvám se za zpoždění, měl jsem práci s několika členy posádky… Vlastně s téměř všemi,“ ozval se major Jean Forest, první důstojník na palubě Apolla. Když se ukázal Carterové na obrazovce, bylo vidět na jeho obličeji několik krvavých trhlin.
„Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Ticho. Forest si po chvilce otřel slzy, které mu tekly po obličeji.
„Ne…“ odpověděl s brečením. Viděla pilota, jak se opřel o ruce, které měl obvázané. Byl psychicky na dně.
„Majore, kde je zbytek posádky?“
„Mrtví,“ tiše se vzlykem odpověděl. Carterová na své konzole zkontrolovala známky života na Apollu. Měl pravdu, na palubě se nacházel pouze jediný živý člověk.
„Majore…“ Bez odpovědi, „Majore.“ Carterová viděla, jak se Forest zhroutil.
„Přeneste tam okamžitě tým a majora na ošetřovnu na Daedala.“

Odyssea se nacházela poblíž Marsu, kde jsme všichni čekali na konečné výslechy a lékařská vyšetření všech přenesených na palubu. Zrovna jsem mířil k poslednímu, který zbýval. Když jsem o berlích vešel do zadržovací místnosti, v cele se nacházel generál O’Neill. Živ a zdráv. Jen jsem nevěděl, zdali mu mohu věřit.
„Plukovníku,“ promluvil na mě, když si mě všiml. Zastavil jsem se uprostřed místnosti a opřel se o berle. O’Neill seděl na lavici ve své cele, vypadal klidně, možná až příliš.
„Generále,“ kývl jsem na něj a na okamžik jsem se zamyslel. Po chvilce jsem se ho zeptal: „Víte, že bych Vás teď měl považovat za nepřítele, že?“ O’Neill si povzdechl a rozhlédl se po cele.
„Jo, tak nějak mi to došlo, když jste mě transportovali rovnou sem. To už nemohu ani navštívit loď, aniž byste si mysleli, že mě někdo ovládá?“ Místo odpovědi jsem si vyndal zbraň z pouzdra a pomalu ji podržel v ruce tak, aby ji viděl.
„Chci si být jistý, že jste to vy, pane.“ Generál na mě pohlédl s lehkým náznakem pobavení.
„A to chcete dokázat jak? Výslech? Detektor lži? Nebo snad…“ Přerušil jsem ho tím, že jsem mu jediným pohybem hodil zbraň do cely. Přistála mu na zemi přímo u jeho nohou.
„Vezměte si ji,“ vyzval jsem ho. O’Neill na mě nejdříve nevěřícně zíral. Pak se pomalu sehnul, vzal zbraň do ruky a chvíli ji jen držel. Jeho pohled se přesunul na mě. Nastal ten okamžik. Jestli byl ovládnutý nebo součástí nepřátelského plánu, teď měl příležitost. Stačilo jediné namíření, jedno zmáčknutí spouště… O’Neill si povzdech a pak s téměř otráveným výrazem zbraň zajistil. Položil ji zpátky na zemi a posunul ji zpátky ke mně.
„Pěkná zkouška, plukovníku,“ poznamenal s pobaveným úšklebkem, než dodal: „Teď mě už pustíte, nebo se mnou plánujete hrát ruskou ruletu? Anebo si zahrajeme flašku, tak jako na mé utajené svatbě, kde jste mi byl za svědka.“ Pousmál jsem se a vzal si ze země zbraň, kterou jsem dal zpátky do pouzdra.
„Zkouškou jste prošel,“ kývl jsem a po otevření jeho cely jsem dodal: „Vítejte na palubě Odyssey, generále.“
„Dostali jste mé zprávy?“
„Jak jste se o tom dozvěděl?“ zeptal jsem se ho při cestě ze zadržovací místnosti přímo na můstek.
„Byl jsem zrovna na chodbě, když jsem zaslechl divný rozhovor v kanceláři ministra obrany. Když mluvili o smazání dokumentace, ve které bylo zaznamenáno vyslání Odyssey téměř bez posádky, došlo mi, že je něco špatně. Vytratil jsem se z Pentagonu a vyrazil do SGC, kde už také byli. Jsou všude. Naštěstí jsem se dostal do Samanthiné bývalé kanceláře, kde měla šifrovaný počítač. Netušil jsem, že bude tak šifrovaný, že nikdo hned nepozná, kdo zprávu odeslal. Při odeslání zprávy se vše z počítače samo smazalo, takže bez důkazů toho, že jsem se do něj přihlásil a něco posílal.“
„Netušil jsem, že je to až tak rozsáhlý. A mimochodem, tři lodě Luciánské aliance se nachází u Měsíce. Poslali jsme ostatním zprávu, jsou na cestě.“
„Získáme zpátky to, co jsme ztratili.“
„Přesně tak.“

Mezitímco se na Odyssey plánoval následující krok, na Daedalu se Meyersová vydala na ošetřovnu, kde si sedla vedle postele, ve které ležel major Jean Forest. Když byla ještě na Apollo, tak byla spolu s ním na můstku. Moc dobře se znají, proto právě ona seděla hned vedle něj. Když viděla poblíž doktora, vstala a šla hned za ním se slovy: „Jak je na tom?“
„Popravdě, nevím, jak tohle přežil. Natržená slezina, otřes mozku, popáleniny na zádech a na nohou, pořezané a popálené od proudu ruky, a ještě další zranění, u kterých si nedokážu představit, jak k nim přišel.“
„Chcete mi říci…?“
„Ano, mučili ho. A on se jim bránil ze všech sil, co to šlo.“ Oba se podívali na spícího majora. Pat pomyslela na to, co se mohlo na Apollu stát. Záznamy z kamer mají k dispozici pouze Carterová s Caldwellem. Nikdo jiný krom těch dvou neví, co se tam ve skutečnosti stalo. A ještě Jean, ten je jediný, který ten masakr přežil. Poté, co poděkovala doktorovi za zprávy, sedla si zpátky k němu a pozorovala ho, jak spí.

Carterová seděla stále na můstku u pilotní konzole. Chtěla mít vše pod kontrolou, a tak se vůbec nikam nehnula. Před sebou měla puštěný záznam kamer z můstku Apolla. Na můstku byl klid, nic zajímavého se tam nedělo. Po pár vteřinách se vše změnilo a pocítili náraz nepřátelských zbraní. Na můstku se objevovaly jiskry, které se proměňovaly v požáry. Ale to nebylo to nejhorší, na můstku vpadl jeden muž se zbraní v ruce. Všechny na můstku postřílel, než major Forest vytáhl zbraň zpod konzole a vystřelil po něm. Muž, který až na jednoho postřílel lidi na můstku, byl zabit. Jenže to pro majora byl teprve začátek. Po chvilce na můstek vpadli další muži a tentokrát zasáhli majora Zatem. Neměl proti tomu sebemenší šanci. Když tohle všechno pozorovala, řekla si jen, že Hammond na tom dopadl ještě lépe než Apollo. Z Hammonda přežilo dvacet čtyři členů posádky ze sedmdesáti tří. Na Apollu jich bylo devadesát jedna a přežil pouze jeden.

[Marks]

Přeji krásné čtení

19. kapitola – Den 10. (16:00 – 18:00)

Odyssea stále setrvávala zamaskovaná u Marsu, zatímco já seděl opět na můstku za konzolí s opřenýma rukama o ni. Hleděl jsem na obrazovku a vyhodnocoval situaci. Nebylo to moc dobré, obzvlášť poté, co mi přišla zpráva z Hammonda. Z Apolla přežil pouze jeden jediný člověk. Na té lodi jsem sice dlouho nebyl, ale znal jsem je tam. Lidi na můstku obzvlášť, chodívali jsme spolu na Zemi do hospod. V nich jsme se mohli chovat jako obyčejní lidé, ne jako vojáci. Po tomto, co se stalo, bylo jasné, že bitva byla teprve jen začátek. O’Neill stál vedle mě opřený o velitelské křeslo se založenýma rukama na hrudi, a i když to neřekl nahlas, bylo na něm vidět, že přemýšlí nad tím, co všechno se pokazilo.
„Tak, plukovníku, co teď?“ promluvil na mě generál. Otočil jsem se a podíval se mu do očí.
„Teď?“ zopakoval jsem po něm a odmlčel na chvilku, „Teď se musíme ujistit, že tohle všechno nebylo zbytečné.“ O’Neill si povzdychl a posadil se na volné křeslo hned vedle mě.
„Víš, Marksi, nikdy jsem si nemyslel, že se dožiji dne, kdy budu svědkem takového masakru… Naši lidé na Hammondovi a Apollu…“
„Na Apollu jich bylo devadesát jedna,“ přikývl jsem a podíval se na obrazovku, kde byla zobrazena data o Apollu, „Přežil jen jeden.“ Na můstku zavládlo ticho. O’Neill se zamračil a zavrtěl hlavou se slovy: „Tohle není správné. Takhle to nemělo nikdy skončit.“
„Ne, nemělo,“ souhlasil jsem s jeho slovy, „Ale pořád máme možnost něco změnit. Můžeme zjistit, kdo za tím vším je, a postarat se, aby za to pykal.“ Dal jsem najevo svůj hněv tak zřetelně, že se mě O’Neill zeptal: „A jsi na to připravený?“ Znovu jsem se zadíval na obrazovku s aktualizací z Daedala, Hammonda a Apolla. Věděl jsem, že není cesty zpět, a bez váhání jsem odpověděl: „Musím být.“

Na ošetřovně Daedala Meyersová stále seděla vedle postele, kde ležel major Forest. Jeho obvázané ruce se nepatrně třásly, i když byl v hlubokém spánku. Vzpomínala na okamžik, kdy ho viděla na obrazovce při prvním spojení s Apollem. Nikdy předtím ho neviděla tak zlomeného.
„Jeane…“ zašeptala tiše, i když věděla, že ji neslyší, „Kéž bychom tam pro tebe mohli být dříve…“ Doktor, který právě kontroloval jeho životní funkce, se pozastavil a podíval se na ni se slovy: „Potřebuje čas. Fyzicky se zotaví, ale psychicky… to bude horší.“
„Já vím,“ přikývla Pat a pohladila Jeana po ruce, „Ale nenechám ho v tom samotného.“

Začínal jsem si říkat, jestli na můstku poslední dobou netrávím hodně času. Pomalu se blížila šestá hodina a dle doktorů bych měl odpočívat. Jenže jak si mohu jít lehnout, když tolik našich lidí zaplatilo tu nejvyšší cenu? Mé myšlenky se vracely k Forestovi, k lidem, kteří se už nikdy nevrátí domů, a k těm, kdo za tuto zkázu mohli. O’Neill měl pravdu, nemělo to takhle skončit. Ale jedno s jistotou mohu říct, dokud budu žít, nenechám to bez spravedlnosti. Zaplatí za to, co udělali. Po chvilce přemýšlení jsem se pomalu zvedl a vydal jsem se směrem ke své kajutě. Zítra začíná další boj. A tentokrát ho povedeme my s našimi podmínkami.

Generál O’Neill se nacházel v kajutě pro hosty, kde seděl u počítače, a čekal na kontakt s jeho milovanou manželkou. Když se předním zobrazila Samantha, byl štěstím bez sebe. Kdyby teď nebyli vzdáleni několik světelných let, hned by ji políbil a objal, jelikož byl rád, že tu celou hrůzu přežila.
„Jak jste na tom?“ zeptal se Jack.
„Jsme na cestě. Zítra ráno se setkáme u Marsu v odstíněné části, ať nás okamžitě nedetekují. A co ty? Četla jsem zprávu od našeho svědka, prý po tobě chtěl, abys ho zastřelil.“ Samantha se po dlouhé době opět usmála, tentokrát ale na svého manžela.
„Na jeho místě bych udělal to samý,“ přiznal se Jack a poté se zeptal: „Co loď?“
„Motory drží, štíty taky, zbraně dávají dohromady při cestě. Asgardské jsou funkční, takže to je dobrý. Všichni z doku byli transportováni sem na Hammonda, až na mě jsou všichni přeživší z Hammonda na Odyssey,“ odpověděla smutně. Přišla o téměř celou posádku, a to taky něco zanechá.
„Brzy se sejdeme.“
„Chci tě tu mít,“ odpověděla Samantha. Políbila svou ruku a poslala polibek dál se slovy: „Miluji tě.“
„Já tebe více.“ Jack jí poslal pusu nazpátek a pak se spojení přerušilo. Jack poté ještě chvilku seděl a hleděl na černou obrazovku.

Mezitím na ošetřovně na Daedalu major Jean Forest pomalu otevřel oči. Místnost byla osvětlená tlumeným světlem. Jediné, co slyšel, bylo tiché pípání lékařských přístrojů. Bolelo ho celé tělo. Avšak nejvíce ho tížila vzpomínka na to, co se stalo na Apollu.
„Jeane?“ ozval se vedle něj tichý hlas. Opatrně otočil hlavou a uviděl Pat Meyersovou, jak sedí vedle jeho postele na židli. Vypadala ustaraně, když se podíval na ni.
„Jsi v bezpečí,“ řekla tiše. Jean se pokusil pohnout, ale bolest v žebrech mu dala jasně najevo, že to nebyl dobrý nápad.
„Všichni… jsou pryč?“ Pat přikývla a z očí jí vyhrkly slzy.
„Ano… ale ty jsi to zvládl. Bojoval jsi do posledního dechu.“
„Možná jsem měl padnout s nimi,“ řekl na to.
„To neříkej,“ zašeptala a položila svou ruku na jeho paži, „Přežil jsi z nějakého důvodu. A my tě potřebujeme.“ Jean si povzdechl a zavřel oči.
„Oni něco chystají, Pat. Nešlo jim jen o Apolla. Měli plán. A já to musím zastavit.“
„Zastavíme je. Zastavíme je společně,“ odpověděla pevně a chytala ho za ruku, která se mu stále třásla.

Mezitímco na Odyssey téměř všichni spali, na ošetřovně se probouzel Harris, který byl připoután k posteli. Nebyl tam sám, pár metrů od něj seděl u stolu druhý doktor z Daedala, kapitán Nathan Coleman. Když si všiml, jak jeho dlouhodobý kamarád ze školy, poručík Eric Harris se pomalu probouzel, odložil propisku, kterou držel zrovna v ruce, a vstal od stolu. Když k němu přišel, sedl si vedle něj na židli a podíval se přímo na něho. Eric oční kontakt nevydržel, okamžitě se otočil na levou stranu, kde i jeho levá ruka byla připoutána k posteli. Nathan se opřel zády o opěradlo židle a čekal, jestli se Eric sám otočí na jeho stranu. Místo toho slyšel, jak jeho kamarád těžce polkl. Eric se snažil ze všech sil potlačit slzy. Ruce sevřel v pěst, pouta na jeho zápěstí tiše zacinkala.
„Já… já jsem to neudělal schválně,“ zašeptal a konečně pohlédl na Nathana. Jeho oči byly plné bolesti a viny.
„Já… nevěděl, co dělám.“ Nathan se zamračil a naklonil se blíže k Ericovi s otázkou: „Co tím myslíš?“ Viděl, jak jeho nádech se třásl.
„Já… oni… měli mě pod kontrolou. Nevím, jak to udělali, ale… bylo to, jako bych byl divák ve vlastním těle. Viděl jsem všechno, slyšel jsem všechno, ale nemohl jsem nic udělat.“ Nathan chvíli pochyboval o jeho slovech, jelikož pořád v něm bylo to zklamání, ta hořkost zrady, ale když se podíval na svého starého přítele, viděl, že to není jen výmluva. Eric nevypadal jako někdo, kdo by se snažil něco skrývat. Vypadal zničeně.
„Kdo to byl Ericu?“ zeptal se Nathan nakonec. Eric zavrtěl hlavou se slovy: „Nevím přesně. Něco… někdo… proniklo do mé mysli. Mám jen útržky vzpomínek. Nějaké hlasy… příkazy… a pak bolest. Obrovská bolest.“
„Dokážeš si vzpomenout ještě na něco?“ Eric zavřel oči a snažil se vybavit si cokoliv.
„Cítil jsem… něco cizího. Jako nějakou energii. Možná… možná nějaká technologie, o které nevíme.“ Otevřel oči a podíval se na Nathana s nově nalezenou odhodlaností.
„Musíme to zastavit. Jestli to udělali mně… můžou to udělat komukoliv jinému.“
„Nejsi jediný, Ericu. Těch sabotérů bylo dostatek, aby zabili devadesát členů na Apollu a čtyřicet devět z Hammonda. Na Daedalu je nalezli včas všechny.“
„Takže…“
„Unáší naše lidi a pak je využijí na sebevražedné mise.“

[Marks]

Dvacátá kapitola chujůůůů Přeji krásné čtení

20. kapitola – Den 11. (6:00 – 8:00)

Uběhlo celkem jedenáct dní, co jsme všichni ve vesmíru a s minimem spánku. Když jsem vstal z postele, pomalu jsem se vydal k šatní skříni. Těch berlí bych se nejraději zbavil, ale bez nich se ještě minimálně dva týdny nikam nehnu. Musel bych skákat po jedné noze, a to by mi mé břicho moc nepoděkovalo. Když jsem otevřel skříň, vzal jsem si do rukou poslední čistou uniformu a vydal se do koupelny. Když jsem se viděl v zrcadle, tak jsem si říkal, jak dlouho jsem se vlastně neholil. Pomalu mi rostly vousy, že jsem si je každou chvíli podrbával na bradě. Ale když jsem viděl, jak se mi krásně hojí jizva na obličeji, byl jsem překvapený a zároveň rád, že se moje tělo tak dobře regeneruje. Mno nic, konec pozorování sebe samotného, musím se obléct a vyrazit na můstek. Předpokládám, že tam na mě bude čekat generál O’Neill, jelikož Hammond s Daedalem a Apollem by měli každou minutou vystoupit z hyperprostoru. Je zvláštní, že s Odysseou jsme tu byli rychleji než ostatní, ale není se čemu divit. Na palubě máme připojené k lodním systémům dvě antická ZPM. Ani Hammond, ani Daedalus a ani Apollo ZPM nevlastní. Jsme jediná pozemská loď se ZPM, další má Atlantida.

Když jsem dobelhal na můstek, dle očekávání tam na mě čekal O’Neill a několik důstojníků, včetně Bindera, Mastersona, Evansové, Novakové a Gantové. Těchto pět jsem si vybral zcela záměrně. Každý z nich je specializovaný na něco jiného, krom Gantové a Evansové, obě tyto dámy slouží na můstku. Když jsem si stoupl vedle O’Neilla, poukázal na boční obrazovku, kde se promítaly údaje z Daedala, Hammonda a Apolla.
„Jak to vypadá?“ zeptal jsem se.
„Každou chvílí by měli vystoupit z hyperprostoru. Mezitím tady Raines objevil něco na Měsíci.“ O’Neill pokynul na Rainese sedícího u taktické konzole. Jen co zmáčkl několik tlačítek, na obrazovce před námi se zobrazil povrch Měsíce.
„Podařilo se nám na dálku pořídit několik snímků, kde se nachází všechny tři Ha’taky,“ informoval nás major.
„Něco tam staví…“ Byla to vesmírná stanice, co tam Luciánská aliance staví.
„Ano, za noc si pospíšili,“ řekl Raines.
„K čemu jim tam bude sloužit?“ zajímalo mě.
„Dle jejich stylu předpokládám na nějakou zbraň. Výzkumnou základnu nepotřebují, pokud na ní nebudou dělat pokusy na lidech. Každopádně to musíme zjistit, než se rozhodneme, jak zasáhnout,“ řekl O’Neill.
„Máme plán?“ zeptal jsem se.
„Infiltrační mise,“ odpověděl Raines, který vstal od konzole a přidal se k nám stojícím důstojníkům.
„Až sem dorazí Daedalus s Hammondem a Apollem, vyšleme tým. Můžou získat informace a zjistit, co vlastně plánují.“
„Zní to riskantně, pane,“ poznamenal jsem a O’Neill se zasmál se slovy: „Vítejte v našem světě, plukovníku.“ Heh, jako bych tento svět neznal už takto dlouho. Poznat svět, když byl v týmu SG-1, by bylo velice zajímavé… Ale raději zůstanu u vesmírných lodí.
„Za jak dlouho tu budou?“ zeptal jsem se Womackové.
„Každým okamžikem,“ odpověděla.
„Předpokládám, že k té základně poletíme my, pravda?“ O’Neill souhlasně kývl hlavou, „Pravda. A co Jumpery?“
„Pro Jumpery tam přistávací rampa bohužel není. Nejspíše se tam dostávají kruhy,“ odpověděl Raines.
„Majore, ví se něco o Forestovi?“ zeptal se O’Neill.
„Stále na ošetřovně. Lékařský tým dělá, co může, ale… to, co viděl a zažil…“
„Bude potřebovat čas,“ přikývl generál a povzdechl si.
„Womacková, až sem dorazí Daedalus, spojte mě okamžitě s nimi, zkusím si s ním promluvit,“ řekl jsem s otočenou hlavou směrem k ní. Souhlasně kývla hlavou a na své pilotní konzoli pomačkala několik tlačítek, než ohlásila: „Zaznamenávám otevírání tří hyperprostorových oken. Jsou to naši.“
„Právě v čas,“ pronesl O’Neill. Během chvilky se u nás na můstku objevila Carterová, která po odeslání zprávy z Odyssey požadovala okamžitý transport na naši palubu. Jen co se objevila, nečekala ani vteřinu a běžela k Jackovi, kterého políbila. Takže ti, kteří nevěděli, že jsou spolu, tak už to ví. Ten polibek byl dost dlouhý a rozhodně nebyl jen kamarádský.
„Majore, přeneste mě prosím na Daedala. Je tu moc romantiky,“ požádal jsem Womackovou, která se usmála. Během chvilky mě obklopilo modré zářivé světlo a hned na to jsem byl transportován pryč z lodi.

Když jsem se objevil na můstku Daedala, přivítal mě tam vřele generál Caldwell, který kvůli mně vstal dokonce z křesla.
„Vítejte na palubě, plukovníku.“
„Děkuji, pane. Jak je na tom Forest?“
„Meyersová je u něho.“
„Pokud to nevadí, rád bych si s ním promluvil.“
„Jistě, doprovodím vás,“ nabídl mi Caldwell a pomalu jsme vyrazili na ošetřovnu. Normálně bych kvůli někomu sprintoval, to si teď nemohu dovolit.
„Co Apollo?“ zeptal jsem se při cestě na ošetřovnu.
„Plně bojeschopný. Inženýři ho při cestě sem dali dohromady. Mrtvé přenesli do hangáru. Byli všude po celé lodi.“

Když jsme přišli na ošetřovnu, viděl jsem, jak Pat seděla vedle postele u Jeana. Spolu s generálem jsme k nim přišli. Jean spal, takže jsem ho nechtěl budit.
„Jak mu je?“ zeptal jsem se tiše.
„Konečně spí čtyři hodinu v kuse. Dokonce se mu přestaly třást ruce,“ odpověděla Pat a vstala.
„Taky vypadáte, že byste potřebovala jít spát. Běžte se dát dohromady, budu tady, než se probudí,“ nabídl jsem se. Viděl jsem na Pat, že potřebuje taktéž odpočinek. Nakonec mou nabídku přijala a opustila i s generálem ošetřovnu. Já si sedl místo ní a pozoroval Jeana. Napadlo mě, že bych mohl vyhlásit soutěž – kdo stráví nejvíc času na ošetřovně, dostane měsíc volna. Ale raději na to zapomenu, ještě by to mohl někdo vzít jako výzvu.

Samantha s Jackem byli stále na můstku Odyssey, kde je všichni pozorovali. Stačil jediný pohled a bylo všem jasné, že se něco změnilo. Všichni přítomni na můstku byli překvapeni – Carterová a O’Neill jsou manželé. Poznali to podle stejných prstýnků na jejich prsteníčcích. Všem vrtalo hlavou, jak dlouho už jsou spolu. Bylo jim jasné, že to museli držet dlouho v tajnosti. Za běžných okolností by si na to určitě dávali pozor, ale teď, v téhle mimořádné situaci, se to dá pochopit.
„Jak to jde, generále?“ zeptal se Jack, ve snaze odvést pozornost od tichého momentu mezi ním a Samanthou. Ta na něj jen krátce pohlédla, než znovu obrátila zrak k obrazovce na stěně. Její úsměv však prozrazoval víc, než by si přála. Nechtěla, aby si toho ostatní všimli.
„Všechny lodě jsou v bojové připravenosti.“
„To je dobře,“ řekl Jack, „Můžeme se tak připravit na následující misi. Nechci, aby nám něco uniklo.“ Oba stoupli ke stanici a nechali si zobrazit základnu Luciánské aliance, která byla postavena na Měsíci.
„Škoda, že nemáme podrobnější plány,“ řekla Samantha při pohledu na obrazovku.
„Můžeme je získat, ale to by náš plukovník musel být zpátky na můstku.“
„A kam se vůbec poděl?“ zeptala se Samantha. Teprve teď si všimla, že Marks není na Odyssey.
„Je na Daedalu, šel za Forestem,“ odpověděl Jack.

Po několika minutách sezení v křesle se vedle mě ozvalo tiché šustnutí peřinou. Okamžitě jsem zpozornil a podíval se na ležícího majora, který po pár vteřinách otevřel oči.
„Plukovníku…“ promluvil na mě.
„Majore,“ promluvil jsem na něj a chvilku počkal, než jsem se ho zeptal: „Jak se cítíte?“
„Když se podívám na vás, tak asi tak, jako vy před delší dobou.“
„Všichni jsme stejní, když jde o zranění a ležení v postelích. Na Daedalu i na Odyssey mě chtěli za celých jedenáct dní přivázat k posteli minimálně desetkrát.“
„Co se vám stalo, pane?“
„Při letu hyperprostorem nám explodovaly motory a vysokou rychlostí jsme vypadli ven. Gravitace se na chvíli přerušila, a to mělo za následek, že jsme všichni na pár vteřin ztratili pevnou půdu pod nohama. Podle záznamu kamer jsem narazil do stropu a následně do boční stěny. Když se umělá gravitace obnovila zpátky, prudce jsem sletěl dolů i se stropním panelem, který skončil na mně. Skončil jsem s propíchnutou plící, se zlomenou rukou i nohou, plus vnitřní krvácení v břiše. Navíc jsem zjistil, že dlouho mi nikdo nechtěl nic říct, že při jedné ze dvou operací mě museli oživovat. Byl jsem na dvě minuty mrtvý.“
„Koukám, že má zranění oproti těm vašim, jsou jako nic.“
„Žiju, a to je hlavní. Původně jsem chtěl odejít z Hammonda a dát se na dráhu učitele, ale nakonec jsem skončil na Odyssey jako její nový velitel. Tím chci říci, že kdykoliv budete něco potřebovat, víte, kde mě najdete.“ Pomalu jsem vstal z křesla a za pomocí berlí se vydal k východu ošetřovny, než mě zastavil Forest slovy: „Pane?“
„Ano?“ otočil jsem se směrem k němu.
„Děkuji.“ Párkrát jsem kývnul hlavou, než jsem se ho zeptal: „Chcete jít se mnou na Odysseu? Nudit se tam rozhodně nebudete. Možná nám budete moci pomoci seskládat odpovědi na několik otázek.“
„Jsem váš, pane,“ odpověděl Forest a já vyrazil rovnou na můstek.

[Marks]

Pokračujeme dál

Minulý týden jsem na to jaksi zapomněla, proto je díl až dneska

21. kapitola – Den 11. (8:00 – 10:00)

Spolu s generálem O’Neillem a ostatními vyššími důstojníky jsme seděli v zasedací místnosti Odyssey. Každý z nás měl před sebou tablet, na kterém se zobrazovaly aktuální informace o základně, kterou Luciánská aliance stavěla na Měsíci. Bylo načase promyslet následující kroky.
„My s Odysseou poletíme k Měsíci a pokusíme se o zjištění více informací o základně. Tým mariňáků si vypůjčíme z Daedala,“ oznámil jsem a předal slovo Caldwellovi, který seděl hned vedle mě.
„Mariňáci jsou připraveni, stačí jen říct. Zároveň, aby je okamžitě neodhalili, budou mít při sobě sodanské maskovací zařízení. Víme, jaká nesou rizika, ale nemůžeme si dovolit, aby naše lidi hned zajali. Navíc, když se jim tam něco velkého objeví, třeba je to více zaměstná.“
„Zároveň doporučuji mít s sebou nouzové transportéry. V případě ztráty kyslíku na základně je to okamžitě přesune na Odysseu. Podmínkou bude, že musí mít vypnuté maskovací zařízení, jinak je z Odyssey nezaměří,“ přidala se Carterová, která seděla hned vedle O’Neilla.
„A co uděláme pak?“ zeptal se generál O’Neill jakožto nejvyšší důstojník na palubě.
„Jsem rád, že můžeme transportovat hlavice přímo k nim na základku i na lodě, aniž bychom se museli demaskovat. Vlastně, pane, mám pro vás jednu práci, pokud s tím souhlasíte,“ pohlédl jsem na generála O’Neilla, který zpozornil stejně jako jeho manželka.
„Povídejte.“
„V hangáru máme Jumpery. Co byste řekl na menší návštěvu Atlantidy? Jelikož budeme poblíž, nebude problém všechny z ní transportovat, třeba na velitelství lodí do zasedací místnosti, nebo nad SGC.“
„Chcete, abych převzal kontrolu nad Atlantidou?“
„Přesně tak. A nebudete na to sám,“ odpověděl jsem a aktivoval vysílačku se slovy: „Johne?“ Dveře do zasedací místnosti se otevřely a k nám sedícím velitelům se připojil i plukovník John Sheppard. Byl jedním z nich, které jsem si nechal přenést na palubu. John se posadil vedle mě na volné místo a čekal na další instrukce.
„Jak to vypadá na Atlantidě?“ zeptala se ho Carterová.
„Před dvěma dny mě od tama přeřadili do SGC. V podstatě tam zůstali vědci a IOA. Veškerý vojenský personál byl přesunut mimo Atlantidu,“ odpověděl Sheppard.
„To je k plánu dvě. My s Odysseou se postaráme o Luciánskou alianci. Vy, pane, spolu se Sheppardem se postaráte o Atlantidu. Možná je načase, aby opustila Zemi. Záda vám předpokládám bude krýt Hammond. Apollo s Daedalem se připojí k nám, jakmile dostaneme potvrzení, že základna je plně nepřátelská a bude nutný okamžitý zásah,“ dokončil jsem a podíval se po všech přítomných. Chvíli bylo ticho. Všichni zvažovali rozsah operace, rizika, ale i možnosti, které se nám nabízely.
„Co bude naší největší prioritou?“ zeptal se John.
„Získat zpátky Atlantidu pod kontrolu a znemožnit Luciánské aliance v získávání dalších technologií,“ odpověděl jsem.
„A Atlantidu přesuneme kam?“ zajímalo O’Neilla.
„Kdyby to bylo na mě, tak bych nejraději řekl galaxie Pegasus. Wraithové by nás rozhodně neinfiltrovali,“ odpověděl jsem s tím, že mě nikdo nebude brát vážně. Ale spletl jsem se. Carterová, Caldwell i O’Neill nad mým plánem skutečně přemýšleli. Od té doby, co je Atlantida na Zemi, se o návratu vůbec nikdo nezmiňoval. Tomu bylo do teď.
„Okraj galaxie Pegasus,“ zapřemýšlela se nad touto variantou Carterová, „Za mě souhlasím.“ Právě jsem si říkal, jestli jsem špatně slyšel. Pak se k velitelce připojili i ostatní, kteří s ní souhlasili.
„Je vůbec na Atlantidě dostatek energie, abychom ji přemístili?“ naklonil se ke mně John.
„Se všemi třemi ZPM by neměl být problém. Naposledy, kdy je McKay kontroloval, tak jeho data uváděla, že by měly vydržet tisíce let,“ odpověděla místo mě Carterová.
„Takže, když to shrnu...“ ozval se O’Neill, „Vy poletíte na přepad k základně, my se Sheppardem se vrátíme do starého známého města a zbytek nás bude jistit.“
„Přesně tak, pane,“ kývl jsem, „Náš úspěch bude záviset na naší komunikaci. Musíme se postarat o to, že nám ji nikdo nebude rušit. Jen, co se tam dostanete, budeme moci všechny přítomný transportovat.“ O’Neill se usmál a v očích mu problesklo něco mezi vzrušením a starou dobrou nechutí k papírování.
„Tohle mi připomíná staré časy. Akorát s rozdílem, že tehdy jsme měli jen jednu bránu a jeden rozpadlej stan.“ Carterová se zasmála a Sheppard dodal: „No, pokud se něco pokazí, pane, alespoň budeme mít pěkný výhled z Atlantidy.“
„Dobře, lidi. Jdeme do akce. A tentokrát se musíme ujistit, že Luciánská aliance už nikdy nic takového nezkusí,“ těmito slovy ukončil O’Neill poradu, po které jsme se každý rozdělil na svá místa.

Při cestě na můstek jsem si říkal, že už jsem zažil tolik riskantních misí, že jsem si za ta léta ve vesmíru na toto zvykl. Při pomalé chůzi jsem měl dostatek času na přemýšlení, šel jsem sám, takže jsem nemusel vnímat okolí. Celou cestu jsem myslel na misi a na její průběh. Musíme uspět, jinak Luciánská aliance ovládne vše, na čem nám kdy záleželo. Musíme Zemi získat zpátky.

Jack se Samanthou se nechali přenést zpátky na Hammonda, kde se nacházela téměř celá její přeživší posádka. Když viděla sedět Reynoldsovou u pilotní konzole, uvědomila si, že její hlavní pilot má teď jinačí povinnosti.
„Stav?“
„Odyssea hlásí, že jsou připraveni. Plukovník Sheppard čeká na příchod generála O’Neilla a tým mariňáků byl z Daedala transportován na Odysseu. Můžeme vyrazit,“ odpověděl Raines, který se stal novým prvním důstojníkem na palubě Hammonda. Samantha se podívala na Jacka, kterému mu řekla: „Buď opatrný.“
„Neboj se, za chvilku mě máš zpátky,“ odpověděl Jack, který poté požádal Rainese o transport do Jumperu, ve kterém už na něho čekal Sheppard. Po krátkém rozloučení zmizel Jack z můstku a Sam se vrátila zpátky do velitelského křesla.
„Oznamte všem, že jsme připraveni.“ Reynoldsová souhlasně pokývla hlavou a rozeslala všem lodím: „Jsme připraveni.“ Během několika vteřin se všichni ozvali všem, že můžou vyrazit.

Jack s Johnem plnou rychlostí vyrazili s Jumperem směrem k Zemi. Naštěstí od Marsu to není tak daleko, proto už teď byli zamaskováni. Pilotoval John, jelikož s těmito malými loděmi má nejvíce nalétáno právě on. Jack seděl jako jeho kopilot a ujišťoval se, že vše jde hladce podle plánu.
„Neuvidí nás z Atlantidy, že ne?“ zeptal se pro jistotu.
„Ne, pane. Když jsme maskovaní, neví o nás ani Odyssea,“ odpověděl John.
„Dobře,“ přikývl O’Neill a opřel se v sedadle. Chvíli bylo ticho přerušované jen jemným šumem ovládacích panelů Jumperu. Sheppard se naposledy podíval na navigaci a pak kývl sám pro sebe.
„Za pět minut budeme nad lokací. Atlantida by pak měla být přímo pod námi,“ oznámil John.
„Skvělé. Jen, co otevřeme hangárová vrata, budou o nás vědět.“
„Dokud se nezviditelníme, tak ne, pane. Je tam spousta místa pro osm Jumperů. Nepoznají hned, kde jsme přistáli, takže budeme mít dostatek času na předání data pro transport všech z Atlantidy.“

Zatímco Jumper se blížil k atmosféře planety, na můstku Odyssey panovalo napětí. Všichni sledovali vše, co se dalo sledovat. Na boční obrazovce byla blíže zobrazená základna Luciánské aliance. Ta byla skrytá ve stínu jednoho z měsíčních kráterů. Ale naším senzorům jen tak neunikne. Seděl jsem v křesle a pečlivě sledovat Womackovou s Evansovou, jak sedí u konzol.
„Senzory hlásí, že se na základně nachází třináct známek života,“ oznámila Evansová, která seděla u taktické konzole.
„Našli jste kruhy?“ zeptal jsem se.
„Ano, jenže…“
„Jenže co?“
„Z těch třinácti jich je tam osm. Tým se tam nepozorovaně za pomocí kruhů nedostane.“
„Takže transportní paprsek a budeme jen doufat, že je nikdo nezpozoruje,“ řekl jsem a poté aktivoval na svém křesle komunikaci, „Majore Bindere, jste připraveni?“
„Ano, pane.“
„Kruhy mají hlídaný, přeneseme vás tam.“
„Rozumím. Jsme připraveni na transport,“ odpověděl nazpátek Binder. Pohlédl jsem na Evansovou a dal jsem jí svolení k transportu.

Mezitím na ošetřovně se Harris bavil s Forestem. Oba leželi v posteli, ale nevěděli, jak spolu navázat komunikaci. Erica ovládali, Jeana mučili. Oba zažili moc, kterou disponuje Luciánská aliance. Jean se trochu na posteli posunul a zkusil najít pohodlnější polohu. Podíval se směrem k Ericovi, který upřeně zíral do stropu.
„Myslíš, že… že se z toho dostaneme?“ prolomil to kruté ticho. Sice tichým hlasem, ale s nádechem naděje. Eric otočil hlavu na Jeana. Ten viděl v jeho očích stín únavy, ale i něco, co Forrest ještě neviděl – pochybnosti.
„Nevím. Ale věřím, že plukovník Marks má plán. Oba ho známe celkem dlouho, abychom věděli, že nevstupuje do bitvy, kterou by nevyhrál.“
„Jenže jak také víme, tahle válka není jako ty předchozí,“ zašeptal Jean, „Luciánská aliance ví, co dělá. A my…? My máme jen naději, že budeme o něco rychlejší než oni.“
„A někdy právě ta naděje rozhoduje.“ Jean pohlédl na Erica, se kterým mohl jen souhlasit.
„Přesně.“

Mezitím v Jumperu se Sheppard s O’Neillem blížili k antickému městu.
„Jsme tady,“ oznámil Sheppard a pomalu stahoval rychlost. Ke všem překvapením byla hangárová vrata při jejich příletu otevřena. Maskovaný Jumper tak proklouzl bez povšimnutí do města, kde přistál v hangáru.
„Tohle bylo až moc snadný. Něco tu nehraje,“ řekl O’Neill. Sheppard mohl s ním jen souhlasit.
„Připadá mi to jako ticho před bouří,“ pronesl John, „Když jsem tu byl naposledy, bylo to tu plné vojáků a vědců. Podle senzorů tu je jen kolem třiceti čtyři známek života.“
„No, teď už třicet šest. Budeme doufat, že tu nebudete tak vyčnívat,“ řekl na to Jack a vzal si do rukou Zat. Oba vstali a vydali se opatrně do hloubi města.

[Marks]

Omlouvám se za nepravidelné vydávání, práce opět začala ve velkým a není moc času, takže když si vzpomenu, tak vydám díl

22. kapitola – Den 11. (10:00 – 12:00)

Tým pod vedením majora Bindera po transportu na nepřátelskou základnu ihned použil sodanské maskovací zařízení, takže nikdo z Luciánské aliance nebyl schopen zjistit, že se tým nachází na jejich základně. Binder spolu s pěti dalšími muži se rozdělili do dvojic, aby pokryli co největší část základny. Stěny byly ze surově opracovaného měsíčního kamene, místy pokryté technickými panely a trubkami, ze kterých občas unikala pára. Okolí slabě osvětlovala jen blikající červená světla na stropě, upozorňující na probíhající kalibraci štítového generátoru, u kterého se zrovna Binder se svým kolegou nacházeli. Oba v rukou drželi skenovací zařízení, a tak co nejrychleji pracovali, aby veškerá data mohla co nejrychleji dostat na Odysseu. Binder přemýšlel, kudy se tak dostanou do řídící místnosti. Nemusel však dlouho přemýšlet, jeho spolupracovník poukázal na mapu, která vysela na stěně. Oba si řekli, jestli je Luciánská aliance blbá, nebo tu schválně pro návštěvníky nechali mapu celé základny. Mno, alespoň tím všem ulehčili práci. Binder vyfotil nástěnnou mapu a hned poté vyrazili do strojovny.

Po chvilce chůze oba zpozornili. Zaslechli, jak se k nim blíží velká plně ozbrojená skupina Luciánské aliance.
„Musíme pryč,“ šeptl Binder a oba se rozeběhli do postranní chodby, kde se nacházely schody, které vedly do přízemního patra.
„Je normální, že nosí s sebou plnou výbavu, když vědí, že tu jsou jenom oni?“
„Při každém střetu měli jen zbraň v opasku. Něco tu nehraje,“ odpověděl Binder a rychle běželi do nejnižšího patra. Než vešli do chodby, zkontrolovali, jestli tam někdo není. Sice jsou pro všechny oči neviditelní, ale i tak chtějí být opatrní. Nikde nikdo, a tak vyrazili chodbou k místnosti, která se jako jediná nacházela v nejnižším patře základny. Jen co vešli dovnitř, oběma spadla brada dolů. Vstoupili do velké laboratoře, kde dle vzhledu poznali, že tam provádí Luciánská aliance pokusy na lidech.
„Okamžitě musíme pořídit záznam a dostat to na Odysseu. Je to nejlepší místo, kde bychom tuto základnu mohli odpálit.“

Zatímco týmy plnily své úkoly, Odyssea se pohybovala mezi Měsícem a Zemí. V současné době se nacházela na orbitě Země, kde jsme čekali na signál od generála O’Neilla. Sedět v křesle mě fakt nebavilo, ale nemohl jsem nic jiného dělat. Čekal jsem a čekal, než se někdo ozve z Atlantidy.
„Odysseo, tady Sheppard, slyšíte mě?“ To bylo rychlý.
„Slyšíme, jaký je stav?“
„Posíláme vám data všech třiceti čtyř, kteří se nachází na Atlantidě. Doporučuji je přenést někam na volné prostranství, kde je nikdo nezahlédne.“
„Rozumím,“ odpověděl jsem a otočil se na Evansovou se slovy: „Přeneste je na Cheyenne Mountain. Vše je kolem ní pozavírané, takže o nich budou akorát vědět z SGC.
„Rozkaz. Přijímám data,“ po pár zmáčknutí tlačítek dodala: „Zahajuji transport.“

Všichni členové Atlantidy, až na Shepparda a O’Neilla byli přeneseně pryč. Jack s Johnem okamžitě zamířili do operačního a začali předstartovní instruktáž.
„Až budu v křesle, pane, musíte v dostatečné výšce vypnout maskování a zapnout štíty. Vše připravoval McKay v laptopu, takže stačí mu jen dát příkaz. Rozumíte, pane?“
„Rozumím. Běžte rychle a startujte.“ John se rychle rozeběhl z operačního k nejbližšímu transportéru, který ho dostane co nejblíže k místu s křeslem. Oba věděli, že si musí pospíšit, jelikož už o nich Luciánská aliance zcela určitě ví.

Caldwell netrpělivě seděl v křesle a pohyboval nohama. Ta nervozita by se dala krájet. Všichni jen čekali na pokyn vyrazit k základně a co nejrychleji zničit jak základnu na Měsíci, tak i tři Ha’taky, které poletují poblíž základny.
„Caldwelli, tady O’Neill. Jsme na cestě,“ ozvalo se najednou z interkomu.
„Rozumíme,“ odpověděl do vysílačky a zapnul lodní interkom: „Všichni na svá místa! Bojová pohotovost!“

Když se ozval O’Neill z vysílačky, okamžitě jsem pokynul na Womackovou, která informovala přichystaného vojáka k transportu na základnu. Jelikož se nemůžeme s týmem spojit, musíme poslat dalšího člověka, který je informuje.
„Transport byl zahájen.“
„Jakmile budete mít signály všech mužů, okamžitě je přeneste do transportní místnosti,“ tentokrát ten rozkaz byl pro Evansovou. Člověk by nevěřil, jak jsem rád, že máme maskovací zařízení. Nechtěl bych skákat po celé Sluneční soustavě a utíkat před Luciány.
„Pane. Přijímáme signál od všech našich lidí.“
„Ihned je transportujte!“ rozkázal jsem Evansové a otočil se na Womackovou, které jsem rozkázal: „Womacková, otočte nás kolem Měsíce! Překvapíme je zezadu.“
„Rozkaz.“
„Bojová pohotovost!“ rozkázal jsem do interkomu. Na můstku jsme nebyli sami, krom transportovaných ze Země jsem si vypůjčil lidi z Daedala. V tak malém počtu jít do bitvy prostě nejde. Po chvilce se objevil na můstku Binder, který doslova přiběhl.
„Majore?“
„Máme seznam.“ V rukou držel disk. Vzal jsem si ho a do rukou, a i když bych neměl, vstal jsem z křesla a opatrně bez berlí dobelhal k boční obrazovce. Zapojil jsem disk do zabezpečeného počítače. Na obrazovce hned přede mnou se zobrazil, jak seznam ovládaných lidí, tak i ti, kteří chtěli ovládnout. Major i já jsme se zarazili, když jsme na seznamu, koho chtějí ovládnout, objevili jména jako O’Neill, Carterová, Caldwell a já. I já jsem se na tomto seznamu nacházel. Bezva.
„Jsme na pozici,“ oznámila Womacková.
„Evansová, zaměřte paprskomety všechny tři lodě, demaskujte nás a palte!“

Odyssey se v plné rychlosti demaskovala a hned se z ní začaly objevovat modré paprsky, které na první dobrou zneškodnil všechny tři lodě, než stihly aktivovat štíty.

Když jsem viděl zničení všech tří lodí, rozkázal jsem zničit i základnu na Měsíci. Veškeré údaje mi stáhl major na disk, takže jsem mohl poklidně studovat vše, co Luciánská aliance chystá.
„Plukovníku. Hammond, Daedalus i Apollo jsou na orbitě Země. Atlantida taktéž.“
„Spojte nás.“ Na obrazovce přede mnou se objevili generálové O’Neill, Caldwell a Carterová, a také dočasně zastupující velitel Apolla plukovník Patrick Bishop, který se za normálních podmínek nachází na Daedalu.
„Mise byla úspěšná. Získali jsme informace ohledně zajatých lidí a seznam těch, kteří jsou jejich cílem. Zároveň doufám, že tam najdeme i informaci, jak ovládají mysl našich lidí.“
„Kdo je cílem na tom seznamu?“ zeptala se Carterová.
„Jsme tam všichni. Všech nás pět. I Sheppard. Všichni naši piloti, navigátoři, zbraňoví důstojníci.“
„Chtějí mít můstek pod nadvládou,“ okomentovala to Carterová.
„Sheppard vzkazuje, že každou vteřinou vstoupíme do hyperprostoru. Hodně štěstí,“ popřál nám všem O’Neill. Všichni jsme kývli hlavou a spojení bylo přerušeno. Pár vteřin poté jsme viděli, jak Atlantida s Hammondem vstupují do hyperprostoru. Odyssea, Daedalus i Apollo nadále setrvávají u Země.
„Takže je tam i mé jméno?“ zeptala se Womacková, která opustila stanoviště a přišla ke mně blíže.
„Ano. Máme tam i krásné fotky.“ Ukázal jsem na obrazovce seznam, který doplňoval i fotografie a naše údaje. Když jsem se však koukl na své jméno, zjistil jsem, že není aktualizovaný. Takže nikdo je neinformoval o tom, že jsem na Odyssey místo na Hammondovi, kde se podle jejich seznamu mám stále nacházet.
„A co Davidson?“ optala se. Mé obavy se zvyšovaly. Doufám, že jeho jméno mezi ovládnutými nenaleznu. Bohužel jsem našel to, co jsem naleznout nechtěl. Jeho jméno tam bylo, ale označeno jako „Zabit“. Womackové vyhrkly slzy v očí. Viděl jsem to, a tak jsem natáhl ruku a opřel si ji o sebe.
„Mrzí mě to.“ Womacková si otřela oči a řekla: „Tohle jim nedarujeme.“