4.Erin:Velétos
Poslední noc jsem opět věnovala studiu mimosmyslového vnímání. Ačkoliv jsem ráno opustila pokoj unavená a s pořádnými pytli pod očima, poprvé po dlouhých týdnech, kdy jsem se po útoku Kněze dusila v zajetí vlastního strachu, se mi dýchalo volněji. Výsledky byly více než uspokojivé. Hranice mých schopností se po každé noci strávené cvičením rozšířily. Počáteční nedůvěra k sobě samé se změnila v překvapení, jak snadno si má mysl dokázala poradit s novými překážkami, které jsem jí nutila překonávat. Vrátila se ke mně naděje. A já ji vděčně přijala. Věděla jsem, komu se v budoucnosti musím postavit a čemu budu čelit. Tušila jsem, že mi v boji nikdo nepomůže. Spolehnout se mohu jen na své schopnosti, u kterých jsem, jak se zdálo, konečně začala pronikat k jejich skutečné podstatě a ovládat je v plném rozsahu. U prekognice, tedy předvídání možné budoucnosti, jsem již dokázala zamezit nekontrolovatelnému toku ve spánku, v čemž mi pomáhal fyzický kontakt s kovem, jak jsem náhodně zjistila. Od té doby se stal mou nepostradatelnou součástí železný náramek, skrývající stříbřitou jizvu na zápěstí a já konečně mohla dát sbohem nočním můrám, které mě od prvního dne získání „daru“ každé noci sužovaly. Dalšího velkého pokroku jsem dosáhla u telepatie. Za pokusné subjekty mi posloužily přímočaře jednoduché mysli řadových vojáků. Na nich jsem si procvičovala přenos myšlenek na dálku, jejich ovládání a přijímání, telepatický útok, obranu či vytváření halucinací. Novým vrcholem mého „umění“, k němuž jsem cítila patřičnou hrdost, se stala halucinace bílého králíka. Vojákům se drobné zvíře promítalo na samém okraji zorného pole a jeho hlavní role spočívala v kličkování pod nohama. Klam nutil muže uhýbat a zakopávat, aniž by pořádně tušili proč. Nejeden vojenský příslušník byl kvůli tomu donucen podstoupit dechovou zkoušku, když se mu poštěstilo zamotat se v přítomnosti nadřízeného. Zakázala jsem si pocity viny a se zlomyslností se bavila nad jejich zmatkem.
Ovšem o dosud největší překvapení se postaral objev zcela nové schopnosti – telekineze. Probudila se ve mně jednoho dne v jídelně, když jsme s Carsonem seděli nad obědem a dohadovali se o nové misi, kterou jsem na rozdíl od něho shledávala naprosto úžasnou a pro mě jako stvořenou. Ve víru vášnivé diskuze zavadil doktor loktem o sklenici s vodou a smetl ji ze stolu. V oné vteřině se mi do hlavy nahrnula prudká horkost a vystřelila do prostoru v podobě stříbrných provazců, které jsem mohla vidět jen já. Jako hadi obtočily padající sklenici a zachytily jí pár milimetrů nad zemí. Poprvé jsem tak uchopila fyzický předmět pomocí mysli. Ačkoliv jsem se za normálních okolností uměla velmi dobře ovládat, nečekaný incident mě polekal natolik, až mi z hrdla unikl zděšený výkřik. Stříbrní hadi se okamžitě stáhli zpět a zmizeli kdesi v temnotě uvnitř hlavy. Carson se na mě zamračil a s očima v sloup zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Erin, prosím tě, udělej mi tu radost a nekřič na mě, pokud ti došly argumenty. A že ti jednou dojít musely, bylo nevyhnutelné. Pro tuhle cestu si mnoho důvodů stejně nenajdeš. Správně bys měla ležet a odpočívat.“
Zmateně jsem zírala na doktora, který se shýbl pro sklenici a postavil ji zpátky na stůl. Utřel si mokrou ruku do ubrousku a věnoval mi káravý pohled, jaký uměl jen on. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že si můj křik vysvětlil jako reakci na jeho poslední větu.
„Blbost, Carsone, nepotřebuju další argumenty, už tak jich mám v zásobě víc než dost. Prostě pojedu a tečka.“ S tím jsem uzavřela náš rozhovor a rychle se vzdálila do svého pokoje, kde jsem se po zbytek dne snažila rozdýchat prožitý šok.
Vzpomínka na nadcházející misi mi nechtěně vykouzlila úsměv na rtech.
Zatím jsem krotila své nadšení, nicméně v netrpělivém očekávání příštího rána jsem si to namířila do knihovny v dobré náladě. Carsonovi možná mé argumenty nestačily, u Elizabeth se však setkaly s větším pochopením. Spokojila se s mou záminkou zdokumentování wraithských tesaných nápisů. Skutečnou příčinu jsem jí pochopitelně zamlčela. Náš rozhovor netrval více než pár minut a v ruce jsem již držela povolení na výjezd ven. Cíl cesty: Planeta P3428, ruiny nekropole Velétos, kde až do minulého týdne probíhal archeologický výzkum pod vedením dr. Louise, který momentálně trávil svůj čas na ošetřovně s komplikovanou zlomeninou stehenní kosti. K tamním nejvýznamnějším nálezům patřily nedávno objevené starowraithské texty, vytesané v blízkém jeskynním komplexu. Společně s Andoriel jsme byly první, komu se podařilo rozluštit wraithské písmo, a z toho důvodu pro mě znamenal objev prastarých skalních nápisů lákavou výzvu. A taky vítanou změnu. Milovala jsem hádanky. Zaměstnaly mysl a odvedly pozornost od méně příjemných věcí, jakou byla například všudypřítomná hrozba útoku Kněžích, visící nade mnou jako Damoklův meč. Ale právě možnost jednou provždy vyřešit budoucí střet byla tím pravým důvodem návštěvy opuštěného archeologického naleziště.
V půli cesty jsem narazila na Carsona, který si mého rozpoložení všiml, protože mě jednak už dobře znal a v neposledním případě mu napověděl i můj spokojený úsměv, který jsem nestačila včas skrýt.
„Aha, Erin. Vidím, že jsi dr. Weirovou nakonec přemluvila.“
„Čekal jsi snad něco jiného?“ zeptala jsem se schválně přesládlým hlasem, který Carsona dokázal spolehlivě vytočit. Doktor se však tentokrát nenechal k další ostré výměně názorů vyprovokovat.
„Popravdě – vlastně ne. Ale nemám čas ani chuť ti znovu obšírně líčit všechna rizika, jimž se chystáš v tak krátké době od rekonvalescence vystavit. Musím odjet za Johnem a Teylou. Čeká mě jedna nepříjemná operace, navíc v naprosto nevyhovujících podmínkách.“
S údivem jsem se podívala na doktora. „Letíš na tu divnou planetu s ionizujícím zářením?“ Pak mi teprve došel význam jeho poslední věty. „Kdo je zraněný? Snad ne Teyla-? Má to na svědomí ten zatracenej Ford?“ Moje dobrá nálada vzala za své. Carson jen krátce zavrtěl hlavou.
„Ne, pokud vím, Aiden s tím nemá nic společného. Kromě toho se zranění netýká nikoho z členů pátrací skupiny. Je to někdo z venku. A teď už vážně musím jít.“ Proklouzl kolem mě a bez dalších okolků se rozběhl k transportéru na konci chodby.
Zůstala jsem stát jako opařená a vstřebávala informace, jichž se mi právě dostalo. Nelíbilo se mi to, ale nemohla jsem dělat nic, co by současnému vývoji situace pomohlo.
Pche, jaká rizika! Pomyslela jsem si a se zlostným odfrknutím zahnula za roh. Kdyby jen tušil, co hodlám v blízké době skutečně riskovat, tak by se mým zdravotním stavem vůbec neobtěžoval. Pořezané ruce se mi již zhojily, naražená žebra už taky skoro nebolela…hm, pravda, v noci o sobě dávala občas vědět, ale to byl nepodstatný detail. A na Velétosu rozhodně nemíním provozovat vysokohorskou turistiku či běhat maraton. Vlastně by to pro mě mohla být určitá forma aktivního odpočinku, než se začnu zabývat svým skutečným problémem. Poslední noci jsem dospěla k rozhodnutí, že se už nenechám užírat čekáním na předvídané tragické setkání. Nejlepší obranou je útok, jen ho bude třeba dobře promyslet a naplánovat. A k tomu by mi měly posloužit informace, které chci získat na P3428. Jen je objevit a rozluštit. Povzdechla jsem si – maluju si to moc jednoduše. I když v tomto ohledu hovořila předtucha z dnešní noci celkem jasně. Indicie vedoucí k získání důležité výhody proti předvídanému útoku kněžích se nacházely kdesi na Velétosu. Přeci nemůžu nic zkazit, když se tam opatrně porozhlédnu, ne? Nejdříve prozkoumám prastaré wraithské texty, což by mi nemělo činit větších potíží, a pak zbude ještě dost času poohlédnout se…po čem vlastně? Nevýhodou vyvolaných předtuch byla hořká skutečnost, že by svou mnohoznačností mohly soupeřit s pozemskými politiky. Nevadí, nějak si už poradím. Nic jiného mi ani nezbývá, pokud se chci dožít příštích narozenin. Za těchto úvah jsem vstoupila do knihovny a začala svůj poslední pracovní den před cestou na Velétos.
Přesně v 19:00, když jsem bezradně stála nad hromadou krámů a rozčilovala se u balení „nezbytných“ věcí, které se i přes čtvrté vylučovací třídění nevysvětlitelně rozmnožily o náhradní baterku a obvazy, mě vyrušil zvuk komunikátoru. S nasupeným šklebem jsem po něm hrábla a ještě nasupenějším hlasem do něj zahučela tázavé „ano?“
Dvě vteřiny ticha vystřídal Carsonův hlas:
„No jo, Erin. Ty se skutečně nezapřeš. Věříš, že bych tě podle tónu hlasu poznal na míle daleko?“
„Co chceš, Carsone?“ ostentativně jsem ignorovala jeho uštěpačnou poznámku a netrpělivě přešlapovala nad přecpaným batohem.
„Tebe, prosím. Na ošetřovnu. Pokud možno hned.“ Tón doktorova hlasu si nijak nezadal s mým. Zakryla jsem si dlaní oči a zhluboka nasála vzduch do plic. Ke klidu mi to sice nepomohlo, nicméně peprné slovo, které se mi dralo na jazyk, jsem zase spolkla.
„Proč?“ zeptala jsem se neutrálním hlasem.
„Kontrolní prohlídka dnes ve čtyři. Snad jsi nezapomněla? Měl jsem naléhavý případ, ale naštěstí se to brzy vyřešilo.“
Samozřejmě jsem zapomněla.
„No jistě, že jsem nezapomněla,“ posadila jsem se na postel a odložila baterku stranou. „ale je už pozdě. Myslela jsem, že se prohlídka…přesunula.“
„Ještě to stihnem. Čekám tě za pět minut.“ A komunikátor se odmlčel.
„Skvělý,“ zamumlala jsem si pro sebe, „tohle jsem ještě potřebovala. Zatracenej Carson.“
Při vstupu na ošetřovnu mě zalila vlna nenávisti. I když nebyla namířena proti mně, pod její silou se mi podlomila kolena. Klopýtla jsem a v poslední chvíli se zachytila dveřního rámu. Zaskočila mě nepřipravenou a já děkovala bohu za to, že doktor stál v tu chvíli zády a neviděl mé zakolísání. Zcela jistě by si náhlou slabost vysvětlil po svém a s plánovanou cestou bych se mohla nadobro rozloučit.
Opatrně jsem se pustila stěny a vytlačila cizí agresivní pocity z mé mysli zpátky do prostoru. Ještě napůl omráčená nečekaným psychickým úderem jsem očima zapátrala po zdroji unikajících emocí. Nalezla jsem jej ve vzdáleném rohu místnosti. Vysoký štíhlý muž ležel nehybně na lůžku u stěny a klidně oddechoval. Dlouhé tmavé vlasy byly spleteny v silné dredy, které mu jako temné paprsky rámovaly lehce zarostlou tvář.
„Zajímavé,“ podivila jsem se nad silou jeho pocitů. Nepochybně dostal sedativa a ve stavu hlubokého spánku bylo vysílání tak prudkých emočních vln velmi neobvyklé. Napadlo mě, jaká asi musí být jeho míra nenávisti v bdělém stavu a chloupky na holých pažích se mi zježily.
„Co je zajímavé?“ Doktor se otočil od stolu se zkumavkami a tázavě nakrčil obočí. Neuvědomila jsem si, že přemýšlím nahlas.
„Ale nic,“ ošila jsem se a mávla rukou směrem k spícímu pacientovi. „Kdo je to?“
Carsonovi se ve tváři mihnul slabý náznak úsměvu.
„Příčina zpoždění tvé kontrolní prohlídky.“
Mlčky jsem si založila ruce na prsou a pevně se zadívala na Carsona, který se konečně přestal uculovat.
„Jmenuje se Ronon Dex. Je – byl – běžcem.“
Tím se vyjasnila jeho dravá nenávist, která patřila jen a pouze Wraithům. Zahrála jsem před Carsonem nechápavý výraz jako prosbu o vysvětlení slova „běžec“. Ve skutečnosti jsem dobře věděla, co to znamená, ale nechtěla jsem budit další podezření. Jakékoliv údaje o lidských běžcích by se v archivech knihovny hledaly marně. A já netoužila zdůvodňovat, odkud jsem tyto informace získala. Těžko bych vysvětlovala, že jsem je během obléhání Atlantidy „vycucla“ z hlavy umírajícímu Wraithovi, který se mi připletl do cesty právě ve chvíli, když jsem měla plné ruce práce s tělem jeho mrtvého spolubojovníka. Mrtvý Wraith se zlomeným vazem v knihovně by minimálně doktorovi mohl nasadit červíka do hlavy. Potřebovala jsem se proto zbavit jeho těla. Při snaze přehodit ho přes zábradlí se mu do mezery zaklínila noha a kněz se mi šprajcnul na půli cesty. Druhý Wraith, plížící se za mými zády, padl s kulkami v krku, ramenech, hrudi, prostě všude, kam se mi podařilo se trefit, než mi došly náboje. Nakonec skončili v mořských hlubinách oba.
„Běžcem se rozumí něco jako štvanec. Wraithové mu do zad voperovali sledovací zařízení, aby ho mohli lovit. Pronásledují ho, ať se hne kamkoliv a zdokonalují si tak na něm své schopnosti. Odsouzen k věčnému útěku nebo smrti – jaký hrozný osud.“ Doktor mi s povzdechem pokynul k židli a zatáhl závěs, aby nás oddělil od lůžkové části. Poslušně jsem si sedla a čekala, co z něj ještě vypadne.
„Podíváme se na tvá záda.“
Otočila jsem zády ke Carsonovi a svlékla si mikinu. Po souboji v knihovně, kde jsem se tak hezky vyválela ve střepech, na které mě Wraith ještě přimáčkl, mi zůstala doživotní památka. Záda mi křižovalo asi dvacet jizev, z nichž si čtyři v horní části u páteře vyžádaly šití. Carson se zlehka dotkl největší z nich, která se pyšnila stopami po deseti stezích.
„Hojí se to dobře. Až překvapivě rychle. Většina jizev už vybledla.“ Carson znovu zkusil prstem pevnost kůže kolem sešitých krajů nejhlubší řezné rány. Se zaťatými zuby jsem kroutila prsty u nohou a snažila se nehýbat. Nakonec jsem to nevydržela.
„Fajn, Carsone. Tak už s tím přestaň, ty jizvy na dotek hrozně svědí.“
„Promiň, už končím.“
„Tak co na mě ještě musíš zkontrolovat?“ Hodila jsem krátký pohled přes rameno. Doktor pokrčil rameny a zamával na mě injekční stříkačkou.
„Potřebuju už jen trochu krve.“
„Už zase?“ Zamračila jsem se a sáhla po mikině, kterou jsem ledabyle odhodila na Carsonův stůl. Rychle jsem si ji přehodila přes hlavu a vyhrnula si levý rukáv. Doktor strčil do opěradla mé židle a přitáhl si ji i se mnou čelem k sobě.
„Ano, bohužel. Pro testy je čerstvý vzorek krve nezbytný.“ Podal mi škrtidlo.
„Kolikátý odběr za poslední tři měsíce to už je? Dvacátý?“ Ušklíbla jsem se na Carsona a s odporem sledovala jehlu, jak se mi noří pod kůži.
„Nepřeháněj, Erin, tenhle je osmý.“
„Máš u mě ještě vůbec co zkoumat? Po všech těch nekonečných testech už musím být prozkoumaná skrz naskrz.“
Doktor mi klidně pohlédl do očí a pak sklopil zrak k ocelovému náramku na zápěstí.
„To by ses divila.“
S povzdechem jsem se zavrtěla na židli a odevzdaně čekala, až se plastový vnitřek injekce zbarví do ruda.
„Hotovo,“ řekl konečně Carson a připlácl mi na místo vpichu náplast. Zaštípalo to.
„Takže?“
„Takže co?“
„Kdy budou testy?“
Doktor chvíli přemýšlel a přitom si vzpomněl na hrnek s kávou, který se na stole ztrácel pod nánosem nejrůznějších dokumentů a formulářů. Soudě dle výšky navrstvených papírů tam musel stát několik dní. Fascinovaně jsem sledovala Carsona, jak si z šustivého chaosu bere hrnek neidentifikovatelné barvy s obrázkem zříceniny hradu a nápisem „Skotsko forever“, přikládá ho ke rtům a zhluboka pije. Teprve až se poslední kapka hnědé břečky přesunula z hrnku do Carsona, který si šťastně vzdychl, propustila jsem z plic zadržovaný dech.
„Dobrý?“ zeptala jsem se a nevěřícně visela očima na prázdném hrnku, který nyní korunoval jeden z velkých neuspořádaných štosů, hrozivě nakloněných přes okraj stolu.
„Skvělý. Takový dělávala babička.“ Doktor se zasnil a pak s nadšením pokračoval:
„A už jsem ti vyprávěl o masovém koláči mojí babičky? S jeho receptem slavila velký úspěch a vyhrála druhé místo v tradiční soutěži kuchařských specialit -“
„Jo, Carsone,“ spěšně jsem utnula začínající dvouhodinový monolog. „Už ses párkrát zmínil.“ Tak asi 100krát, dodala jsem v duchu.
„Aha.“ Následovalo krátké rozpačité ticho, jen tu a tam přerušované hlasitým chrápáním vzadu za zástěnou.
„Carsone?“
„No?“
„Ty testy,“ obrnila jsem se trpělivostí a nenápadně koukla na obrazovku jeho počítače. Bylo skoro půl deváté. Čas mi utíkal vražedným tempem.
„Ehm, jistě. Testy…ozvu se ti za tři hodiny.“ Doktor vytáhl z kovového držáku zkumavku s mým jménem.
„Dám se do toho hned.“ Vrazil mi vzorek před nos, až jsem byla nucena zaklonit hlavu, a odklusal do laboratoře zařízené v sousední místnosti. Sotva se za ním zavřel vchod, hromada pod hrnkem se začala sesouvat na stranu. Stáhla jsem se do sebe a soustředila se. Neviditelná chapadla se z mysli přesunula do očí a z nich se natáhly k cíli. Na jeden úder srdce se mi rozostřil zrak. Počkala jsem, až mi před očima přestanou tančit světýlka, pomalu se zvedla ze židle a beze spěchu přešla na druhou stranu čtyřmetrového stolu. Hrnek se roztřeseně houpal ve vzduchu asi půl metru nad pracovní plochou. Uchopila jsem ho za ouško a jemně uvolnila „druhý“ stisk. Ruka mi ztěžkla, jak se na ní přesunula celá hmotnost. Opatrným pohybem jsem umístila hrnek dál od okraje a shýbla se k zemi pro rozházené dokumenty. Srovnala jsem je do dvou malých úhledných sloupců, které se již svou výškou neohrožovaly a v mysli si zpevnila provizorně vystavěné psychické bariéry proti Rononově nenávisti. Než jsem opustila šedivou fádnost ošetřovny, tvář se mi vyjasnila lehkým úsměvem nad úspěchem své další osobní zkoušky. Hřbetem ruky jsem pohladila Carsonův ošklivý hrnek.
„ Dnes jsi měl zase štěstí, doktore.“ zašeptala jsem.
Seděla jsem na kraji postele a v sevřené pěsti mačkala komunikátor, který navzdory mé snaze ho zhypnotizovat zůstával němý. Blížila se půlnoc. Víčka mi ztěžkla a každou minutou bylo namáhavější udržet oči otevřené. Pak můj citlivý sluch zachytil asi dvacet metrů nazpátek chodbou známý šoupavý krok. Mířil jednoznačně k mému pokoji. Ospalost mě rázem přešla. No, podívejme, kdo přišel do jámy lvové, pomyslela jsem si a vydala se ke dveřím. Napnula jsem sluch a vyčkávala. Pokyn ke vstupu jsem zadala přesně v okamžiku, kdy se Carson chystal ohlásit dveřním přijímačem. Polekaně stáhl ruku ze signálního ovladače.
„Erin! Jak jsi věděla, že-“
„Dobrý sluch,“ pronesla jsem dramaticky a zatahala se za uši. Když jsem uviděla Carsonovu dokonale zmatenou tvář, dodala jsem normálním hlasem:
„Náhoda.“
„Ha, ha,“ dostalo se mi suché odpovědi. Ustoupila jsem a pustila doktora dovnitř.
„Jak moc špatné jsou ty výsledky, že jsi mě poctil osobní návštěvou?“ přešla jsem rovnou k věci, když jsme se posadili u skládacího plastového stolku umístěného pod oknem. Ve ztlumeném světle se pokoj potopil do teple hnědého šera, narušovaného jen čistým svitem hvězd, jejichž skromné světlo proudící oknem do pokoje vytvářelo mezi našimi tvářemi dělicí čáru. Budík na nočním stolku odklikl půlnoc.
„Nemusíš mít obavy, Erin. Všechny testy vyšly dobře – jako vždycky. Mrzí mě, jestli jsem tě svým příchodem znepokojil. To jsem skutečně nechtěl.“
Ze srdce mi spadl velký kámen. Usadila jsem pohodlněji a povolila zaťaté prsty, kterými jsem si pod stolem rozdírala zpocené dlaně.
„No, to je dobrá zpráva, ale co se děje? Určitě jsi ke mně nepřišel na nezávazný půlnoční pokec.
„To samozřejmě ne.“
„Tak o co jde?“ zvědavě jsem se naklonila přes stůl ke Carsonovi, který se zatvářil jako by mu trhali zub. Začal zeširoka otázkou:
„Víš, proč byly vykopávkové práce na Velétosu zastaveny a výzkum dočasně přerušen?“
„To má být nějaké zkoušení? Do školy už dávno nechodím.“ Nechápavě jsem zírala na doktora, ale když jsem se od něho nedočkala žádné odezvy, přece jen jsem sáhla do paměti a vypravila ze sebe odpověď.
„Kromě toho, že si Louise zlomil nohu? Pokud mám správné informace – a to já mám – tak do toho vstoupilo více faktorů. Na P3428 nastalo období bouří, které v pravidelných odstupech na sklonku léta sužují jižní kontinent, v jehož srdci se Velétos nachází. K nepříznivému počasí se jednak přidružily zdravotní problémy ostatních členů Louisova týmu, v neposlední řadě pak k tomu přispěla panika místních obyvatel nížinných osad, vyvolaná naším příchodem. Přítomnost výzkumného týmu mnozí z domácích považují za hrozbu pro svůj lid, protože se zdržuje na bezbožném místě, o kterém vesničané věří, že bylo před dávnými časy prokleto. Přes opakovanou snahu z naší strany se dosud nepodařilo navázat přátelské styky. Jejich civilizace se nalézá na úrovni podobné pozemské raně gotické společnosti, ovšem co se kulturního vývoje týče, za tou naší výrazně pokulhává. Naštěstí se jejich značná zaostalost nekumuluje v agresivní chování, naopak má za následek téměř posvátný strach z cizinců.“ Na okamžik jsem se zamyslela.
„Nejpravděpodobnější příčinou odložení tohoto projektu na neurčito bude přetrvávající strach a nedůvěra místních. Elizabeth se nelíbilo, že se nás ti lidé bojí. Proto se moje zítřejší návštěva stane na dlouhou dobu – možná už navždy – poslední a strávím na ní jen tolik času, kolik si vyžádá zdokumentování posledního objevu, do jehož chystaného průzkumu zasáhla jedna z nebezpečných bouří, při níž se dr. Louisovi přihodila ta nehoda.“
Doktor, který mě po celou dobu pozorně poslouchal, se opřel a pokýval hlavou na znamení souhlasu.
„Všechno, co říkáš, je pravda,“ přimhouřil oči oslněné svitem měsíce, který náhle vykoukl zpod hradby mraků a ozářil naše tváře bledým světlem.
„Přesto nevíš všechno. Ani nemůžeš. Tím spíš, že se mi nepodařilo prokázat přímé souvislosti s pobytem na Velétosu.“
„O čem to teď proboha mluvíš, Carsone? Jaké souvislosti?“ Najednou jsem zalitovala, že je tak obtížné nepozorovaně nahlédnout do myslí lidi v jejich bezprostřední blízkosti. Teď bych tu možnost uvítala, i když jsem se čtení svých nejbližších přátel striktně vyhýbala.
„Existují jistá fakta týkající se zdravotního stavu ostatních členů Louisova týmu.“ Doktor na mě hleděl, jakoby mi právě prozradil tajemství století.
„Hm. A proč mi to říkáš? Neměl bys náhodou respektovat lékařské tajemství?“ Nechápala jsem už nic. Carsonovi se podařilo zatvářit se zároveň provinile i popuzeně.
„Ano, to bych rozhodně měl.“
„Tak proč -“
„Erin, promiň, ale nevěřím, že jsi vážně tak natvrdlá. Chtěl jsem tě varovat. Postupně každého z pěti členů archeologického týmu postihla během jejich pobytu na P3428, tedy v rozmezí šesti týdnů, nějaká zdravotní příhoda. Cord dostal infarkt, Bending s Dickinsonovou začali trpět silnými migrénami, Greenovi výrazně klesl tlak a Downer neslyší na pravé ucho. Nezdá se ti, že je to nějak moc náhod za sebou?“
„Zdá nebo nezdá, na domněnky moc nedám. Jistě vím jen to, že na prokázání příčiny nemáš žádné důkazy.“ Zaraženě jsem hleděla na Carsona, který na mě visel prosebným pohledem. „Co se to s tebou děje, Carsone? Vždycky jsi býval takový…racionální. Normálně bys něčemu takovému nepřikládal žádnou váhu. Vždyť se to všechno dá docela jednoduše vysvětlit: Cordovi táhne na 70. To už by jeho srdce mohlo mít na nějaké malé škobrtnutí nárok, ne? Zvlášť, když vezmu v úvahu, čím se ten chlap cpe. A migrénami trpí dneska kdekdo, stačí změna tlaku – o což nebyla na P3428 vzhledem k bouřím nouze. Green je dlouholetý vegetarián, takže má neduživost v krvi a Downer – no ten musí mít vždycky něco extra.“ Nasadila jsem těžce nadšený výraz a připadala si jako matka, co se snaží přesvědčit malé dítě, že ten zelený salát vlastně chutná mnohem líp než čokoláda. Ostatně Carsonovy hlasité námitky mi jen potvrdily nulové procento úspěšnosti uvěřit něčemu takovému.
„Jistěže se dá na to nahlížet i takhle,“ vpálil mi naštvaně, „bez důkazů ani kuře nehrabe -“
„Ehm, to si pleteš důkazy s penězi,“ nedalo mi to si nerýpnout.
„Co?!“
„To přísloví o kuřeti se používá v příměru s finančními prostředky -“ Při pohledu do Carsonových vražedně chladných očí jsem raději zmlkla.
„Erin, jestli ti to ještě nedochází, přišel jsem tě varovat. Pochop přece, že nechci, aby se ti něco stalo. Sotva ses trochu vzpamatovala ze svých zranění - tvoje tělo potřebuje čas na zotavení. A pokud mám pravdu, tak by tě tvůj nejnovější rozmar mohl přijít pěkně draho.“
„Čemu říkáš rozmar?“
„To dobře víš!“ Doktor se zarazil, když si uvědomil, že na mě křičí a přinutil se ke klidu, což ho stálo značnou námahu.
„Proč jen s tebou musí být tak těžké pořízení, Erin,“ povzdechl si. „Jsi jediný člověk, který mě dokázal opakovaně přimět k tomuhle nedůstojnému řvaní.“ Promnul si spánky a já poznala, že právě dospěl k nějakému rozhodnutí.
„Co už, povím ti to celé.“
„Ono to ještě není všechno?“ Upřímně jsem se zděsila.
„Pravdu máš v tom, že nemám v ruce žádné důkazy - tedy žádné, které by byly použitelné do lékařské zprávy.“
„Jak mám rozumět tomuhle?“ zeptala jsem se a unaveně se schoulila na židli.
„To ti hned vysvětlím.“ V doktorově hlase bylo znát napětí. Nervozně se zavrtěl na židli a zhluboka se nadechl.
„Víš, Elizabeth jsem se nesvěřil. Považovala by mě nejspíš za blázna. Na jednu stranu bych se jí ani nedivil.“
Já taky ne, rýpla jsem si – tentokrát už raději jen v duchu.
„Zato jsem se svěřil Rodneymu.“
„Prosím tě, jaké podivné myšlenkové pochody tě přiměly vyklopit to McKayovi? Vím, že ve svém oboru dovede vyřešit téměř nemožné, ale medicína není zrovna jeho parketa. Pokud nepočítám jeho občasné simulantské výlevy, když ho jednou za čas posedne touha na vlastní pěst si určovat nesmyslné diagnózy a pak na sobě s hrůzou pozorovat imaginární příznaky, tak jsem si vlastně docela jistá, že to vůbec nebude jeho parketa.“
„Potřeboval jsem jeho pomoc kvůli přístupu k určitým informacím.“
Po této větě mě polilo horko a zatmělo se mi před očima.
„Carsone, jestli se mi chystáš sdělit, že jste se mi s Rodneym nabourali do systému atlantské knihovny a hrabali se v mých pracně vytvořených návrzích řazení druhotných složek, kterým jsem věnovala rok svého života a které nemám ještě zálohované, tak přísahám, že tě odsud budou sbírat po kusech!“
„Neměj strach, na tvoji kartotéku jsme ani nepomysleli,“ pospíšil si Carson, když u mě spatřil známky počínajícího amoku, „nabourali jsme se do počítače dr. Heigtmeyerové.
„Cože jste udělali?!“ Nevěřila jsem vlastním uším.
„Musel jsem si své podezření potvrdit!“
Mlčela jsem a přemýšlela. Jistě, u někoho tak hluboce morálního a laskavého, jako byl Carson, mě takové chování šokovalo, když jsem však na jeho místo dosadila sebe, musela jsem s neochotou připustit, že bych nejspíš jednala stejně.
„Ty se mi snad zdáš,“ použila jsem Carsonovu oblíbenou větou, kterou tak rád komentoval v minulosti moje ne zrovna předpisové chování a sklonila se pod stůl, kde jsem měla ulitou flašku rumu přesně pro takový případ nouze, jaký nastal teď. Neobtěžovala jsem se hledáním vhodného nádobí a bez rozpaků si přihnula rovnou z láhve.
„Tak co jsi zjistil?“ polkla jsem hořkou tekutinu a tělem se mi rozlilo příjemné teplo. Láhev jsem postavila na stůl a strčila do ní tak, aby doklouzala těsně před Carsona, který se plaše usmál a po krátkém zaváhání se opatrně napil. Škleb, který se mu poté usadil na tváři, mi okamžitě zlepšil náladu.
„Halucinace. Trpěli jimi všichni. U některých se rozvinula jen na elementární úrovni a během několika týdnů postupně zase odezněla, ale například u Corda nabyla rozsáhlé komplexnosti a slabší příznaky přetrvaly do dneška. Každopádně nejznepokojivějším společným znakem je, že se u dr. Heigtmeyerové začali všichni léčit až po návratu z Velétosu.“
„Co na to doktorka? Nepojala žádné podezření?“
„Považovala to za kolektivní halucinace na nejnižším stupni ohrožení vývoje osobnosti. Vzhledem k povaze místa, na kterém vznikly, jí to přišlo jako logický důvod. Pohřebiště, popraviště a další podobná místa měly velkou moc rozjitřit lidskou fantazii a vybudit jí daleko za normální hranice reality.“
Po krátkém zaváhání jsem se vzchopila a zavrtěla odmítavě hlavou.
„Připouštím, že se tolik „náhod“ za těchto okolností jeví zvláštně, ale vezmi, prosím, na vědomí, že já tam nestrávím šest týdnů. Nezdržím se ani celý den. Pochybuju, že by se zas tak krátkou dobu stihlo u mě cokoliv projevit.“ Navíc, moji mysl nelze tak snadno zmanipulovat, dodala jsem si pro sebe poslední argument.
Carson ztěžka vstal a s poraženým výrazem se obrátil k odchodu.
„Jsem nenapravitelný osel. Doufal jsem, že tě dokážu přesvědčit. Jako bych tě neznal! Proč já sem vlastně chodil? Co jsem si myslel, že od tebe uslyším?“ V tu chvíli mi ho bylo skutečně líto, rychle jsem se však vzpamatovala. Nikdo nemohl tušit, co jsem si od toho všeho slibovala, jakou naději ve mně nadcházející mise vzkřísila.
„No proč – přece abys ulevil svému svědomí, podělil se o své smrtelné hříchy a uslyšel ode mě rozhřešení, které ti samozřejmě ráda dám. Nejsem nelida.“ Carson na to nic neřekl, ale u dveří se najednou obrátil a hlasem, jaký by použil osud, kdyby se personifikoval v lidskou postavu, pronesl:
„Erin, přísahám, že dnes to bylo naposled, co jsem si o tebe dělal starosti. Nemůžu pomoci někomu, kdo o to očividně nestojí a ještě to znevažuje. Každému, co jeho jest. Dobrou noc.“
Doktor Carson Beckett si navzdory všem možným přísahám, které vyslovil nahlas i vduchu, starosti dělal. A čím víc se je v sobě snažil potlačit, tím méně klidu mu zůstalo. Nepomohla mu ani vidina rodného Skotska a babiččina masového koláče. Všechny jeho představy a vzpomínky nakonec vždycky skončily u jediné tváře, jejíž stříbřité oči ho i tuto noc provázely do neklidného spánku.
„Pěkné!“ Poznamenala jsem, když jsem přehlédla malebnou scenérii a potlačila touhu doprovodit to nadšeným zatleskáním. Vojín Joseph Volt mi věnoval lehce znechucený pohled a vrátil se k předchozímu lelkování čekaje na mé další rozkazy. Sotva dvě hodiny stačily na to, abych si vypěstovala na jeho věčně znuděný ksicht slušnou alergii. Proč mi jen museli přidělit takového tupce? Pak jsem si ale uvědomila, že u vojáků je to nejspíš považováno za velkou, ne-li hlavní přednost pro přijetí do armády, a vzdala se dalších pokusů o pochopení „osobnosti“ jakou byl on. Přistála jsem s Jumperem na obvyklém stanovišti, které bylo za tím účelem zbudováno na vrcholu asi padesát metrů vysoké skalní stěny, jejíž konce se na obě strany postupně svažovaly, až po několika kilometrech východním a západním směrem zcela splynuly s rovinatým hustě zalesněným terénem. Přistávací plocha byla pečlivě vyčištěna od trnitých keřů a zemina vyrovnána a uhlazena do kruhu.
„Promiňte, Erin, ale neměla byste chodit tak blízko,“ namítl nesměle Volt, když jsem popošla ještě o pár kroků vpřed a špičkami bot přesáhla okraj skály. Přímo pode mnou se rozkládaly na dvou km čtverečních zbytky prastarého hradiště Velétos, jehož součástí byla i rozsáhlá nekropole. Neuniklo mi, že má Volt pořád problém oslovit mě křestním jménem. Z nějakého důvodu to bylo pro něj nepřijatelné, ale nehrála v tom roli neúcta. Naopak. Cítila jsem, jak mnou pohrdá. Prosakovalo to z jeho mysli jako voda ze síta. Podle něj jsem byla nicka, která na Atlantidě neměla co pohledávat. Smýšlela jsem o něm podobně. Protože mé jméno neprovázel žádný titul, o který by se mohl opřít, nezbylo mu než ustoupit. Ale pokaždé, když došlo na oslovení, se zarazil nebo zakuckal.
„Díky za upozornění, ale nemusíte si dělat starosti, Volte,“ schválně jsem zůstala stát zády k němu a na přezíravém tónu si dala zvlášť záležet. Znovu jsem pohlédla dolů a vytáhla z kapsy urousanou mapku hradiště, kterou jsem si ještě na poslední chvíli před odjezdem stačila vytisknout a během cesty si snažila do paměti uložit přesné rozmístění objektů, které mě nějakým způsobem zaujaly, abych později nazdařbůh nebloudila kolem. Čas byl drahý a nemohla jsem si dovolit s ním plýtvat. Dole jsem však rozeznala jen nejasné stíny, utopené v mléčném šeru časného rána. Otočila jsem se k Voltovi, který netrpělivě čekal u jumperu a vytrvale se mračil. Při pohledu na jeho tvář mi na vteřinu poskočilo srdce. Rozzlobeně jsem si odfrkla. Joseph vypadal jako o pár let mladší Carsonův bratr. Ta samá podsaditá postava, stejně velké nebesky modré oči, podobné rysy. Bez hlouposti, která z něho přímo sálala, by byla jejich vzájemná podoba ještě nápadnější. Zatímco však z Carsonových očí promlouvala laskavost, Voltův pohled byl plný lhostejné prostoduchosti.
„Přineste žebřík.“
Nohou jsem zkusmo kopla do dvou masivních hřebů, zatlučených na okraji skalní stěny. Vypadaly, že drží pevně. S Voltem jsme do nich zahákli kovová oka žebříku a celou provazovou hromadu vytlačili přes okraj. Žebřík se s hlasitým boucháním kovových příček o skálu vyroloval přibližně do poloviny vzdálenosti od země. V tom bodě také končila kolmá příkrost stěny a přecházela do mírného svahu, po kterém bylo možno sestoupit vytesanými schody až do středu bývalého hradiště. Pod skalním svahem začínal rozsáhlý jeskynní labyrint, hluboce zasahující do nitra obrovské skály, v němž, jak jsem doufala, se ukrývaly nejen staré wraithské texty.
„Jdu první,“ řekla jsem hlasem, který nepřipouštěl námitek, a bez dalšího otálení přehoupla nohy přes okraj.
„Jak myslíte,“ zachytila jsem ještě Voltův mrzutý pohled, než mi jeho hlava zmizela z dohledu a zorné pole vyplnily ošlapané příčky a temná skalní masa. Sestup mi trval navzdory mé mrštnosti zoufale pomalu. Po půl hodině, kdy jsem opět stanula na pevné zemi, mě prsty pálily množstvím drobných oděrek a v dlaních pulsovaly zrudlé rýhy po lanech. Bolestivě jsem je protahovala a zatínala, aby se do otlačených míst vrátila krev. Dech se mi v chladném ránu srážel v obláčky páry mísící se s okolním mlžným oparem, který stíral pevnost obrysů v nezřetelné stíny, a napínal můj zrak za hranice normální viditelnosti. Zaklonila jsem hlavu a zamžourala zpátky nahoru. Volt byl ještě daleko. Nesestoupil ani do první třetiny a v prudkých poryvech studeného podzimního větru, který na něho nelítostně útočil, se jeho postava zdála malá a bezmocná. Jen si ten krásný výhled užij, hochu, pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem. Kde se tu jen bere tak hustá mlha? – napadlo mě, když jsem nedaleko zaslechla šum vody. No jistě, blízkost řeky způsobuje, že se zde po ránu vytváří mlha nad vodní hladinou. S úsměvem jsem vykročila do neznáma.
„Aspoň si procvičím zrak,“ zamumlala jsem si pro sebe a zaostřila pohled na nedaleký stín po pravé straně. Mléčný háv se okamžitě projasnil a ze svého sevření propustil mechem obrostlý menhir.
„To by ušlo,“ pomalu jsem se otáčela kolem své osy a očima přejížděla po odhaleném okolí. Dávní stavitelé si pro Velétos vybrali velmi dobře situované místo. Díky výhodné poloze bylo toto opevněné sídlo hájeno z jihu vysutou skalní stěnou, na severu okolními příkrými srázy a horami a dokonale tak využívalo přirozené terénní ochrany. Uměle vytvořené návrší, na kterém se hradiště nacházelo, obtékala řeka Layda, protínající zdejší lesy z východu na západ. Protože byl násep zbudován přímo v cestě jejímu toku, vyřešili Velétosané tento problém mírným odklonem řeky do čtyři metry širokého a nejméně tři metry hlubokého půlkruhového příkopu okolo navršené zeminy. Na druhé straně pak řeka, kopírující již zmíněnou skalní stěnu, nerušeně pokračovala za hranice velkého lesa ke sto mil vzdálenému západnímu pohoří, kde se vlévala do mohutné řeky Velely, pramenící až kdesi na severním výběžku Velenského kontinentu. Okolní kamenité stráně nad řečištěm se ježily zbytkem ztrouchnivělých dřevěných kůlů, které měly zřejmě za úkol ztížit případným útočníkům zdolání příkopu a zabránit přístupu z východní a západní strany.
„Eriiiin! Kde jste???!!!“ Voltův hlas zněl v mlze podivně dutým tónem. Po špičkách jsem se vrátila zpět a tiše se přikradla za jeho záda. Když jsem mu rázným poklepáním na rameno dala vědět, kde stojím, vyděšeně nadskočil a pohotově odjistil zbraň.
„Jen klid, Volte, moc to prožíváte. Mlha a hřbitov ještě neznamenají stav ohrožení. A duchové se stejně nedají zastřelit.“
Mladík můj sarkasmus ignoroval, nepoznala jsem, zda záměrně nebo si ho nebyl vědom, a s lehce rozšířenýma očima zapátral kolem sebe.
„My jsme na hřbitově?“ ujišťoval se s marnou snahou prohlédnout skrze hustou mlhu.
Mrkla jsem na znamení souhlasu.
„Eh, Volte, tam byste neměl chodit, blížíte se přímo k -“ Varování přišlo pro Josepha příliš pozdě.
„- hrobu,“ dopověděla jsem společně s ozvěnou Voltova výkřiku, který ze sebe vydal nezvykle vysokým hlasem.
Naklonila jsem se nad třímetrovou jámu, do níž se zřítil, a rychle potlačila bláznivý nápad, že bych ho tam nechala trčet.
„Zatracená mlha, zatracená mise, zatracená knihovnice…“
„Říkal jste něco? Špatně vás odtud slyším,“ zakřičela jsem a s předstíranou nedoslýchavostí poklekla na okraj odkrytého hrobu.
„Ne, nic – jen…mohla byste mi odtud pomoct? Myslím, že mám něco s kotníkem…prosím.“ Joseph ke mně neochotně vzhlédl a bezmocně pokrčil rameny.
„Skvělé. Hezky nám to tady začíná,“ sjela jsem mladíka přísným pohledem a lehla si na zablácenou zem.
„Tak pojďte,“ pevným stiskem jsem ho chytila za zápěstí a bez větší námahy vytáhla k sobě. Teprve když jsem si oprášila špinavé kalhoty a bundu, všimla jsem si zmatku, který se odrážel ve Voltově tváři.
„Fíha, na ženskou máte pěknou páru.“
„Pravidelně posiluju,“ odtušila jsem a odhrnula si z čela neposedný pramen vlasů.
Po hmatu jsem poznala, že kotník naštěstí vyvrtnutý není, Joseph si na Atlantis přiveze jako památku jen výron.
„Proč je ten kostlivec tak divně splácnutej?“ ozval se po chvíli ticha Volt. S nevěřícným úžasem jsem se na něj podívala. V jeho očích se blýskla jiskřička zájmu, což jsem osobně považovala za malý zázrak. Znovu jsem si prohlédla starou kostru, jejíž ramena a ruce byly nápadně přitisknuté ke krku a k tělu.
„Při pohřbech bylo zvykem zavinout nebožtíka do pruhů plátna.“ Pokrčila jsem rameny. Už už jsem chtěla odvrátit pohled, když mi do očí uhodila na první pohled nenápadná zajímavost. Těla zemřelých se většinou ukládala do hrobů stále jedním opakujícím se způsobem – v natažené poloze na zádech, s hlavou směřující k západu. Nejpravděpodobnější hypotéza uváděla jako hlavní důvod Říši mrtvých, která se podle představ našich předků měla nalézat někde na západě. Další teorie si tradici vysvětlovala tím, aby mrtví mohli sledovat vycházející slunce. Ať tak či onak, hluboce zakořeněný pohřební rituál byl hojně rozšířen nejen v Pegasu. Tento hrob se však svým umístěním výrazně lišil od ostatních. Jáma hrobu nesměřovala od východu na západ, ale od severu na jih. V takovýchto hrobech bývali obvykle pohřbíváni lidé, kteří se už za života nějakým způsobem lišili od zbytku společnosti. Mohlo se jednat o zločince, sebevraha, duševně nemocného člověka… nebo čaroděje, který v mnohých kulturách zastával funkci kněze, sloužící obvykle nějakému hodně nepříjemnému a krvelačnému božstvu. V mysli mi okamžitě naběhly vidiny přisluhovačů Wraithů. Páteř mi rezonovala chladným dotekem poznání. Ve zkazkách lidí z nížin bylo možná víc pravdy než kdokoliv z nás tušil. Až fanaticky se drželi přesvědčení, že Velétos je zlým místem. Zkaženým a prohnilým…můj nelidský smysl mi nyní jejich obavy potvrzoval. Zavřela jsem oči a nechala se vést svým „Darem“. V mysli se mi zjevila černá keramická nádoba, která vypadala, jak by jí někdo osvětlil rentgenem. V bílém vnitřku se chvěl neznámý hranatý předmět. Neuvěřitelné! Zdráhala jsem uvěřit, že bych učinila objev tak rychle od svého příjezdu, ale všechno tomu nasvědčovalo. Jaké štěstí, že se Volt rozplácnul v tom hrobě! Otočila jsem se k němu s vážným výrazem, ačkoliv ve mně bublal smích.
„Odvedu Vás zpátky ke skalnímu schodišti. Počkáte tam na mě, než dokončím průzkum jeskyní.“ Při získání „té věci“ jsem nestála o žádné svědky. Volt jen schlíple svěsil ramena a z úst mu unikl bolestný sten. Pomohla jsem mu vstát, hodila si jeho paži kolem krku a vydala se rázným krokem zpátky ke skalní stěně, poháněna vzrušujícím očekáváním z nalezeného předmětu.
„K čemu je vlastně všechno tohle kutání a hrabání se v zemi dobré? Proč nenechat minulost odpočívat? Nač vykopávat hroby a přebírat staré kosti?“ Joseph se díval upřeně před sebe a snažil se nefunět námahou a bolestí. Tolik otázek z jeho úst však bylo silně znepokojivé.
„Minulost by neměla být zapomenuta,“ namítla jsem a loupla po něm očima. „Víte, co se říká – kdo nezná svou historii, je odsouzen si ji zopakovat. Určitá povědomost o věcech, na kterých staví naše kultura, je dobrá pro ucelené a objektivnější postoje vzhledem ke společnosti i k sobě samému -“ , odmlčela jsem se, když jsem zachytila Voltův vzdorovitý pohled.
„Tohle ale není naše historie,“ hrubě mě přerušil mladík a pohrdavě nakrčil nos.
„Záleží na úhlu pohledu, kterým se na to díváte,“ odsekla jsem, až se mi v očích zlobně blýsklo. „Je to část LIDSKÉ historie, takže když se to vezme z širšího hlediska, patří i do naší minulosti.“
„Když to berete takhle…“ Zbytek věty nechal viset ve vzduchu, ale z jeho hlasu vyzníval jasný výsměch. Došla mi trpělivost.
„Nikdo po Vás nechce, abyste sdílel moje nadšení z archeologie, ale nemusím Vám snad připomínat, že jako voják jste povinen respektovat cíl i záměry naší mise. Uštěpačné poznámky si laskavě šetřete pro svou mámu.“
„Ano, paní, jistě - omlouvám se,“ odvětil s kamennou tváří Volt a automaticky zasalutoval. V jeho mysli jsem samozřejmě nezachytila ani náznak lítosti, z temného bludiště prostých myšlenek na mě zaútočilo jen slabé dotčení nad mou výtkou, ovšem následované velmi silnou vlnou zášti a…ano, rozeznávala jsem i neurčitý pocit ohrožení a strachu z mé společnosti. S nesmírnou úlevou jsem ho složila k patě skály a úsečným hlasem vydala pár rozkazů, nebo spíše zákazů, týkajících se především opuštění současného místa.
„Nezdržím se dlouho, hlavně už nikam sám nechoďte, ano? Nechci Vás znovu lovit z nějaké díry, jednou to, myslím, stačilo. Nepočítejte s tím, že se mlha zvedne dřív, než mine poledne.“ Sjela jsem ho ještě jedním tvrdým pohledem a vrátila se zpátky k odhalenému hrobu. Protože mě tentokrát vnitřní oko nevarovalo, otočila jsem se k mladíkovi zády a zanechala ho napospas jeho osudu. Zatímco na mých hodinkách v tu chvíli ukazoval display pět minut po desáté, Voltovy hodiny života tiše odpočítávaly poslední minuty. Kdybych jen tušila, že se jeho mladý život nachýlil ke smutnému a tragickému konci, nesoudila bych ho tak přísně. V ono podzimní dopoledne se však nevyhnutelně schylovalo k neštěstí. Později jsem musela žasnout nad svou „slepotou“. Ve zpětné rekapitulaci událostí na Velétosu jsem si dodatečně vzpomněla na několik „vnitřních“ bodnutí, která se mě snažila varovat, ale jejichž existenci jsem z nějakého důvodu prostě přehlédla. Příliš jsem si uvykla na svou neomylnost a povolila v duševní koncentraci, a tato nepozornost, jak se později ukázalo, stála v konečném důsledku život mladého Josepha.
Zatím jsem však obratně prokličkovala mlhou mezi vztyčenými menhiry, nabrala potřebnou rychlost a ve svistu větru jsem se asi ve vzdálenosti deseti stop před hrobovou jámou odrazila. Vychutnala jsem si okamžik beztíže, když jsem proletěla vzduchem a doskočila do podřepu na dno odkrytého hrobu. V nohách nebožtíka ležela z poloviny vyhrabaná váza z černé keramiky. Zvenčí se zdál její povrch hladký, nezdobily ji žádné symboly či nápisy, které by mně napověděly, co se skrývá uvnitř. Poklice střežící její obsah byla kdysi zapečetěna zřejmě včelím voskem. Vytáhla jsem z malého koženého pouzdra za pasem kapesní nožík a dala se do práce. Nejdříve jsem opatrně při okrajích odstranila zeminu. Šlo to ztuha, na sklonku podzimu se země tvrdostí přiblížila ledu. Natáhla jsem se k batohu, do něhož jsem si zabalila několik základních kusů nářadí. Po krátkém zaváhání jsem zvolila menší motyčku s ostrým bodcem na druhém konci. Nástroj měl určitě svůj přesný název, ale ten já neznala. Nazvala jsem si ho proto „motyčkokrumpáčem“ a již po prvním záseku jsem objevila jeho skutečnou hodnotu. Uběhlo sotva pět minut a váza byla z pevného sevření země vysvobozena. Zlehka jsem po ní přejela dlaní a odstranila tak další zbytky hlíny. V tu chvíli mnou zalomcoval prudký poryv větru, jehož chlad mi pronikl až do morku kostí. Vzhlédla jsem k obloze. Mlha nepatrně prořídla a já už normálním viděním skrz ní dokázala rozpoznat ševelící koruny stromů, které se nad odhaleným hrobem skláněly jako temné stíny pozůstalých. Zahnala jsem neurčitý pocit ohrožení, který mě lehce jako ostří nože zalechtal pod žebry. To je tím hnusným počasím, pomyslela jsem si a sklopila zrak zpátky k prastaré nádobě. Moji pozornost okamžitě přitáhl nejasný obrys v dolní polovině nádoby. Foukla jsem na něj a vzápětí se rozkašlala, jak se mi do nosu dostal zvířený prach. Zamžourala jsem uslzenýma očima a zběsilým mrkáním si z nich snažila vyhnat prach a slzy. Když se mi pohled znovu zaostřil, vydechla jsem překvapením. Odstranění posledních usazenin na váze odhalilo krátký nápis. To by ještě nebyl důvod k takovému překvapení, které mě v onen okamžik pohltilo, ale samotný fakt, co dvě slova, vyvedená uměleckou starowraithštinou, znamenala, mi k ohromení stačil. Znovu a znovu jsem je nevěřícně četla, neschopná konstruktivního myšlení. Nedokázala jsem pro to jednoduché slovní spojení vyvodit jediný logický závěr, sebemenší uvěřitelné zdůvodnění. Nebylo však nejmenších pochyb o tom, co na mě z černé nádoby doslova křičelo. S wraithským jazykem, stejně jako s příbuznými dialekty a vývojem písma, jsem byla důvěrně obeznámena. Velký podíl na tom měl i můj „dar“, který mi usnadňoval učení. Brzy jsem si uvědomila, že na spoustu věcí a událostí si „pamatuju“, ačkoliv jsem je prokazatelně nikdy nemohla prožít. Byly to wraithské vzpomínky a s nimi pochopitelně i velké množství jejich znalostí. Tudíž možnost chybné interpretace z mé strany nepřicházela v úvahu. Snad po sté jsem se znovu podívala na nápis na váze, který hlásal: „Pro Erin“.
Konečně jsem se uklidnila do té míry, že jsem neslyšela své srdce bušit až v krku. Přesunula jsem pozornost z vázy na rozpadlého kostlivce u svých nohou. Jaká je pravděpodobnost, že se tyhle očividně mužské kosterní pozůstatky mohly kdysi jmenovat Erin? Ušklíbla jsem se. Moc velká asi ne. Samotné jméno sice existuje ve více či méně podobných variantách v celém Pegasu, ale jedná se vždy o ženské jméno. Mužští potomci se jménem „Erin“ se prostě nikde nevyskytují.
„Tak se podíváme, cos tu pro mě nechal,“ zamumlala jsem si polohlasem a shýbla se pro nožík. Špičku jsem vklínila do zapečetěné mezery a zatlačila. Poklice okamžitě povolila a odskočila s hlasitým „plop“ na zem, kde se rozlomila na dva kusy
„Hups,“ omluvně jsem ucedila mezi zuby k rozbitému víku a položila otevřenou nádobu na zem. Otočila jsem se k batohu a po krátkém přehrabování vylovila drobnou křiklavě žlutou baterku. Po osvícení vnitřku vázy jsem na jejím dně mezi zbytky plesnivého zrní a skořápkami vajec, které se běžně dávaly mrtvému na onen svět, nalezla dva předměty. Prvním byla kamenná deska o rozměrech asi 20 x 25 cm, hustě popsaná podivnými pavoučími znaky, v nichž jsem poznala jeden z mnoha způsobů šifrování textu. Samozřejmě wraithského. Po půlhodině úporného snažení, když už má mysl začala ze složitého převádění jevit známky únavy a ve spáncích se ozvalo bolestivé píchání, se mi podařilo rozluštit alespoň nadpis – „Proroctví“. Tak tohle si jen tak nepřečtu, rozluštění zabere čas, který momentálně nemám – v duchu jsem zaskřípěla zuby, s mrzutým frknutím desku zabalila do igelitového sáčku a uložila do jedné z postranních kapes batohu. Druhý předmět představoval jakési železné pouzdro velikosti propisovací tužky, v jehož středu byly vyryty dvě šipky ukazující ke koncům. Vzala jsem tedy pouzdro mezi palec a ukazováček a stlačila konce k sobě. Ozvalo se tlumené cvaknutí zámku, uprostřed se objevila dělicí čára a pouzdro se rozdělilo na dvě části, z nichž každá se posunula opačným směrem, a následně se od sebe oddělily. Na zem vypadl srolovaný papír, ovázaný kovovým drátkem. Po rozbalení jsem si s úlevou oddechla. Text byl tentokrát napsán v klasické wraithštině. Stálo v něm:
„Buď pozdravena Obdarovaná. Vlož, prosím, toto pouzdro do mé hlavy a já ti dám odpovědi na tvé otázky.“
Pozvedla jsem podezíravě obočí a zvažovala své možnosti. Rozhodně jsem se v jejich množství nemohla přehrabovat vidlemi, přešla jsem proto k zažloutlé lebce, strčila prsty do očních otvorů a se špičkou boty přimáčklou na krčních obratlech jsem hlavou neznámého prudce trhla. Křehké kosti nekladly téměř žádný odpor. Moje hrubé zneuctění odkrytých ostatků doprovázelo jen tiché křupání. Podržela jsem si lebku před očima a připadala si jak dánský princ ze Shakespearovy tragédie. Z vnitřní strany byl k temeni připevněn malý černý magnet. Už jsem dále neváhala a hodila pouzdro dovnitř. Co se má stát, se jistě stane, uklidňovala jsem se a čekala na nějakou reakci.
Svět rázem zezelenal. Všude okolo mě se rozlilo jedovatě hnědozelené světlo a země se zachvěla. Ve výhružných otřesech se vzduch u země rozvlnil. Zprvu to vypadalo, že se tetelí horkem, ale když jsem se pohnula, rozběhly se od mých nohou průzračné vlny, jako bych byla kamenem hozeným do vody (ovšem bez příslušného žbluňknutí). Začalo mi svítat, a to, co vyplulo na povrch, se mi vůbec nelíbilo. Návrší pod hradištěm křižovaly tzv. Dračí žíly – negativní energetická pole, které vyvěraly ze zemského nitra a při dlouhodobém působení dokázaly u živých tvorů vyvolat zdravotní problémy. Tento zhoubný vliv se zpravidla projevoval únavou, bolestmi hlavy anebo psychickými či psychosomatickými obtížemi, při dlouhodobém pobytu, včetně pravidelného spánku, se ovšem mohla nastartovat řada chorob - od těch banálních až po ty nejzávažnější. Původcem vzniku kumulování negativní energie bývaly většinou podzemní prameny nebo tektonické poruchy a zlomy. Vzpomněla jsem si na mohutnou skalní stěnu a přiléhající jeskyně s podzemní vodou a pochopila jsem. Celý Velétos byl vlastně mimořádně silnou geopatogenní zónou a mně marně vrtalo hlavou, proč jsem energetické víry takové intenzity neodhalila svým mimosmyslovým vnímáním již předtím. Jako by mě na tomto prokletém místě něco oslepovalo. Každopádně se tím vysvětlilo alespoň hromadné onemocnění Louisova týmu. Carson by nad svou vyřešenou záhadou zajásal, napadlo mě a téměř ihned mě v koutku mysli zašimrala škodolibá otázka, zda mu to po návratu prozradit. Rozčileně jsem potřásla hlavou, abych zlomyslný nápad zaplašila, a přitom jsem koutkem oka zachytila nenápadný pohyb. Otočila jsem se po levici a spatřila, jak z lebky, kterou jsem předtím odložila zpátky, vychází trhané záření, doprovázené podivnými bzučivými zvuky. Zatřásla jsem s ní, až na přichyceném pouzdru přeskočila drobná jiskřička a záření se vyladilo do obrazu, který se po chvíli ustálil. Jednalo se o holografický záznam. Založila jsem si ruce na hrudi a zlostně semkla rty k sobě, až mi zaskřípaly zuby. Nenadálý sled událostí mě pomalu, ale jasně přestával bavit. Obraz se stále zaostřoval, až z bílého pozadí vystoupila postava asi osmdesátiletého muže s vyholenou hlavou a dlouhými zcuchanými vousy, jež mu splývaly po širokém břichu až k pasu. Stál přede mnou jen v tenkých rozedraných kalhotách z pytloviny, které měl v pase převázané provazem, na obnažené hrudi se modrala změť vytetovaných čar a spirál, jež se na první pohled přes sebe chaoticky kroutily a křížily, ale při podrobnějším zkoumání tvořily symboly. Některé z nich jsem poznala – například místo, pod kterým tlouklo srdce, ohraničoval podrobně vyvedený pentagram, symbol elementárních sil a člověka. Těsně pod ním byl vytetován hexagram, vyjadřující spojení protikladů a stejně jako pentagram měl ochranný význam. Na břiše se pro změnu křížil kruh se srpkem měsíce – solární a lunární symbol představující dokonalost a nekonečno. Pod pravým ramenem jsem pak zahlédla uhašené obrácené pochodně, znaky smrti a války. Starý muž nakrčil opálené čelo, zbrázděné hlubokými rýhami vrásek a naklonil se dopředu. Chřípí orlího nosu se mu zachvělo, jako by větřil. Pak se podíval přímo do mých očí a zaskuhral hrubým hlasem hospodské stálice:
„Raději by ses měla posadit, má drahá. Tohle povídání bude trochu delší.“
Skutečně jsem málem padla na zadek, nikoliv však z jeho rady, ale z perfektní angličtiny, která mi zazvonila v uších čistou výslovností a srozumitelností jako jasný tón zvonu v prázdné zvonici.
„Teď se bezpochyby podivuješ nad mou znalostí anglického jazyka, není-liž pravda?“ uchechtla se holografická projekce a vzápětí pokračovala.
„Ty si na mě nepamatuješ, ale kdysi jsme se setkali na jednom úžasném místě, mimo prostor a čas. Sama jsi mě učila porozumět tvé řeči, a nejen jí. Ale umím si představit, jak šíleně to musí znít. Vezmu to raději pěkně od začátku. Jmenuji – jmenoval jsem se Penh a narodil jsem se jako člověk, ovšem o osm století dříve…i když čas je velmi relativní pojem, jak jsem měl možnost zjistit.“ Muž jménem Penh na mě odmítavě zamával rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz.
„Vím, co si teď myslíš, ale musím tě upozornit, že navzdory všem tvým umíněným názorům jsi člověkem přestala být již dávno a žádné odmítání ani ignorace z tvé strany to stejně nezmění, ať podstoupíš třeba tisíc testů DNA. Dokonce vím, kdy přesně k tomu osudovému zvratu došlo – stal se jím den, kdy do tebe vstoupil „Dar.“ Víš, máme toho společného mnohem, mnohem víc, než se na první…i druhý pohled zdá, hahaha.“
Haha, i ty vtipálku, zkrať to – pomyslela jsem si a s chmurným výrazem si přejela dlaní přes tvář. Bohužel to nepomohlo, Penh stál pořád přede mnou a tajemně se usmíval, jistý si svou momentální důležitostí.
„Žil jsem obyčejným životem rolníka v jedné z mnoha malých vesnic v nedalekém údolí až do svých třiadvaceti let, kdy byla naše planeta objevena Wraithy. Když vtrhli do mé osady, pracoval jsem zrovna na poli vzdáleném asi míli od domova. I po všech letech, které si nesu na zádech, si stále pamatuju spalující žár poledního slunce, pod nímž jsem se v onen osudový letní den od úsvitu lopotil a v duchu proklínal svůj těžký a jednotvárný život. Ve vesnici na mě v polorozpadlé chalupě čekalo pět hladových krků, které bylo třeba nakrmit. Ze sebelítostivého dumání mě vyrušil podivný burácivý zvuk. Vzhlédl jsem k obloze a překvapeně sledoval wraithské stíhačky, jak se přibližují nad vesnici. Samotná sklizeň proběhla rychle. V dáli se blýsklo několik paprsků a tu a tam mi k uším pronikl vyděšený křik vesničanů prchajícími před světelnými paprsky, kterými je wraithská letka transportovala na své lodě. Bylo po všem dřív, než jsem stihl překonat poloviční vzdálenost k osadě. Po návratu jsem nalezl domy v plamenech. Ani stopa po živé duši. Čekal jsem v dohořívajících ruinách bývalého rodiště dva dny v naději, že se možná někomu podařilo uniknout a nyní by se mohl vrátit zpátky, ale nikdo již nepřišel. Zůstal jsem sám. Toulal jsem se pološílený v lesích a truchlil nad mrtvou manželkou a dětmi. Byl jsem přesvědčený, že je to trest, který na mě seslal Trojjediný za rouhání, jehož jsem se dopouštěl v myšlenkách, když jsem žehral na svůj úděl…Nejmladší syn nedovršil ani rok.“ Penh se na pár úderů srdce odmlčel a v očích se mu mihl stín smutku. S povzdechem se nahrbil, jako by mu najednou přibylo dalších dvacet let a zastřeným hlasem navázal na čím dál děsivější příběh.
„Postupně jsem obešel všechny vesnice v okolí, ale pokaždé mě vítal podobně pochmurný obraz zkázy a smrti. A pak jsem jednoho dne v lese natrefil na umírajícího Wraitha.“ Do starcova vyprávění se vloudil ostrý tón. Se zatajeným dechem jsem se opřela o stěnu hrobu a hltala Penhova slova.
„Nebyl to ledajaký Wraith, kdepak! V té době jsem netušil, že si v kopcích na severu buduje nové sídlo pro svůj řád zvláštní sorta Wraithů. Říkali si Kněží. Příslušníci tohoto podivného spolku se stranili ostatních soukmenovců a za svými zájmy, tedy přesněji cíli své vládkyně, si šli vlastní cestou. Nicméně ono tajemné společenství nevynikalo zrovna přehnanou jednotou. Hlavním stmelujícím faktorem byl strach a fanatická úcta ke Královně, jíž se zavázali sloužit, a jejich oddanost v tomto směru neznala mezí. Mezi sebou se však vášnivě nenáviděli. Půtky byly na denním pořádku a intriky prováděli se stejnou přirozeností, s jakou vysávali z lidí životní energii. Pro vzájemné boje měli dobrou motivaci – posílení vlastní síly. Královna šarvátkám uvnitř řádu jen zpovzdálí nečinně přihlížela a bavila se nad krvelačností a vynalézavostí svých poddaných. Dávala přednost kvalitě před kvantitou, tudíž si více cenila půl tuctu mocných a bojem zocelených kněží než dvěma desítkám začátečníků první úrovně. Všichni Wraithi, kteří se směli připojit k elitnímu spolku, disponovali vrozenými paranormálními schopnostmi, nazývanými souhrnně „Darem.“ Protože se mimosmyslové dovednosti vyskytovaly velmi zřídka, řád si budoucí narození nadaných jedinců úzkostlivě hlídal pomocí jasnovidných vizí. A právě výjimečné schopnosti se staly hlavní hnací silou bratrovražedných útoků. Za zcela specifických okolností bylo možné si jiný „Dar“ přivlastnit – odcizením z těla původního majitele. Zvláštními okolnostmi myslím umírání, neboť „Dar“ se dal přesunout jen z fatálně oslabeného a regenerace neschopného organismu, a to ještě ne vždy. Někdy srostl s Kněžím do té míry, že se ho již nepodařilo přesměrovat do jiného těla a po smrti svého nositele nenávratně zanikl. To byl také případ Wraitha, na kterého jsem náhodou narazil. V souboji skončil na straně poražených, a když vítěz při pokusu vytáhnout „Dar“ neuspěl, pohodili jeho tělo do křoví a ponechali napospas osudu, který skýtal už jen pomalý a bolestivý odchod z tohoto světa.“ Starý muž si zamyšleně zajel prsty do vousů, aby je o chvíli později za hlasitého klení vyprostil z urousaného šedivého pletence. Podrážděně si prohlédl vysvobozenou ruku a tvář se mu „vyjasnila“ oslepujícím úsměvem odhalující zčernalé pahýly posledních šesti zubů.
„Vida,“ zálibně zamrkal na ulepenou ruku, „to jsem si schovával na oběd.“
Poklesla mi čelist. Penh si požitkářsky olízl špičky prstů a spokojeně zamlaskal. Potlačila jsem nutkání zvracet a několikrát se zhluboka nadechla.
„Kdeže jsem to přestal?“ našpulil rty a poklepal si po nich ukazováčkem.
„Aha, už vím. Smrtící agonie…ano, hm. Je to poněkud odvážná hypotéza, ale v mém případě si nemohu pomoct. Připadá mi…skoro bych řekl, že „Dar“ si svého majitele vybírá. Jako by žil vlastním životem, samostatné kompletní vědomí…huf, každopádně hrozné pomyšlení, že ve mně – a v tobě – přežívá vědoucí entita.“ Z Penhova monologu se vytratil ironický podtext a jeho pohled zvážněl.
„Myslela sis, že jsi jediná svého druhu? Mýlit se je lidské a něco ze základní podstaty, co dělá člověka člověkem, v nás přece jen zůstalo, proto lze tvůj chybný úsudek omluvit. V současné době a ve své realitě jsi skutečně jediná, ale před tebou jsem byl já, do koho přešel wraithský „Dar“, aniž by přitom tak odlišnou schránku, jakou představovalo lidské tělo, zahubil. Stařec na chvíli ztichl, jako by si chtěl vychutnat moje němé překvapení, které nemohl vidět.
„Víš,“ naklonil se důvěrně směrem ke mně, „vklouzl do mě TAK snadno. Zprvu jsem si té změny ani nevšiml. Předtím jsem žádného Wraitha neviděl, jen jejich stíhačky při sklizni. Když se zpod keře, na kterém jsem očesával trpké bobule, vynořila bledá ruka a chytila mi kotník, domníval jsem se, že mě drží těžce nemocný člověk, stižený nějakou hrozivou neznámou chorobou. Vykroutil jsem nohu ze železného sevření a se zděšením uprchl. Minul týden dva a v mé mysli se začaly probouzet vzpomínky. Cizí vzpomínky. A tak jsem se postupně dozvěděl všechno. Začal jsem se učit zvládat své nové schopnosti. Díky „Daru“ jsem zesílil a s obnovenou silou přišla i chuť na pomstu. Uběhly skoro tři desetiletí, než jsem se cítil natolik mocný a jistý sám sebou, abych se odvážil přiblížit k pekelnému hradišti. Nejvíce mě trápila nejistota, zda se plánovaný útok neodhalil Kněžím při „uzírání“. Naštěstí se nedostal do žádné z jejich jasnovidných meditací a pomstu jsem si nakonec plně vychutnal – haha, do posledního chcíplého Wraitha. Velétos tehdy zčernal Kněžskou krví. Bohužel jsem nepočítal s tím, že ti zatracení černoprdelníci mají v rukávech pár opravdu ošklivých triků, jak si pojistit svoji existenci. Při dlouholetých experimentech s lidskou krví vynalezli způsob, jak pravidelnou konzumací krvavého shaku dosáhnout snadného oddělení duše od hmotného těla. Nehodlám tě zatěžovat detaily výzkumu, stejně bys princip, na kterém funguje, nedokázala ani z desetiny pochopit. No, pokusím se to zkrátit, protože čas ti nemilordně utíká. Zabil jsem všechny přítomné Kněze v tom smyslu, že jsem zničil jejich těla. Jo, naskládal jsem z nich pěknou vysokou hranici…oh, kdybys viděla, jak krásně hořeli! Ale tím to neskončilo. Kněžská vědomí existovala dál jako životní formy na energetické bázi. Dokázala projít pevnou hmotou a vysílat slabé výboje energie. Ukryla se do stromů, zalezla do děr mezi kořeny, usadila se v podzemním jezeru, uprchla do jeskyní – jsou všude okolo nás. Neviditelní číhají poblíž a chystají se udeřit. Zatím vyčkávají, sbírají síly…mí staří nepřátelé.
.....
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
).
ale možná je chyba u mě. Jen se v tom ztrácím.
Pak bych si to možná i přičetl, ale v tomhle případě mě to spíš odrazuje. 
a