Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Takze pridavam seznam dilu ...

1.část - Nový tým
2.část - Překvapení
3.část - V pasti
4.část - Rande
5.část - Nález
6.část - Následky, part 1
7.část - Následky, part 2
8.část - Měsíc poté
9.část - Návrat
10.část - V pravý čas
11.část - Nová hrozba
12.část - 1. setkání
13.část - Obsazení
14.část - Záchrana
15.část - Budoucnost
16.část - Stíny minulosti
17.část - Rozcestí
18.část - Objev
19.část - Rest In Peace
20.část - Vyšetřování
21.část - Shock
22.část
23.část - Opět v akci
24.část - Závod o čas, part 1
25.část - Závod o čas, part 2
26.část - Věci, které měly zůstat skryté
27.část - Vyjasnění
28.část - Špatný den, part 1
29.část - Špatný den, part 2
30.část - nové možnosti
31.část - Ztroskotání, part 1
32.část - Ztroskotání, part 2
33.část - Malá rodinná zrada
34.část - Vzpomínky na minulost, láska a zrada
35.část - Tajemství
36.část - Zoufalý krok, part 1
37.část - Zoufalý krok, part 2
38.část - Zoufalý krok, part 3
39.část - Staré rány, part 1
40.část - Staré rány, part 2
41.část - Novinka
42.část - Večírek na rozloučenou
43.část - Náhlé komplikace
44.část - Tracerové
45.část - Nečekaná pomoc
46.část - V zajetí
47.část - Spojenec?
48.část - Únos
49.část - Fanatici
50.část - Prozrazení
51.část - Náprava
52.část - Nováčci
53.část
54.část
55.část - Historie
56.část
57.část - Pevnina
58.část
59.část
60.část
61.část - Pohádka
62.část - Staré návraty - SPOLEČNÁ POVÍDKA
63.část - Návštěva
64.část - Věci mezi životem a smrtí
65.část - Večeře
66.část - "Výlet" na sever
67.část - Mise fúrie dokončena
68.část
69.část
70.část
71.část - Vánoční povídka aneb Vánoce na Atlantis
72.část - Silvestrovská povídka aneb Jak se slaví na Atlantis
73. část - Iluze
74.část - Bouře
75.část - Zrada se nevyplácí
76.část - Two worlds - SPOLEČNÁ POVÍDKA
77.část
78.část
79.část
80.část
81.část - Babylon
82.část - Návrat ztracených synů
83.část - Král je mrtev, ať žije král
84.část - Minulosti se nezbavíš, part 1- SPOLEČNÁ POVÍDKA
85.část - Minulosti se nezbavíš, part 2- SPOLEČNÁ POVÍDKA
86.část - Minulosti se nezbavíš, part 3- SPOLEČNÁ POVÍDKA
87.část- Křest ohněm
88.část - Příchod Bohů, part 1
89.část - Příchod Bohů, part 2
90.část - Jak je dobré míti Savo
91.část - Zosobněný děs
92.část - Co dokáže společný nepřítel
93.část - Obvinění, part 1
94.část - Obvinění, part 2
95.část - Horší než představa
96.část - Nečekaná nabídka
97.část - Smrt, part 1
98.část - Smrt, part 2
99.část - Pohřeb
100.část - Pallas Athéna
101.část - Nová letka
102.část - Broučci
103.část - Naděje
104.část - Jeskyně Bohů
105.část - Vše při starém?
106.část - Všechno jednou skončí
107.část - Brysi zoi
108.část - Hudba
109.část - Pozor na přání
110.část - Všechno zlé je k něčemu dobré
111.část - Nevěř ničemu, co vidíš
112.část - Znovu a naposled?, part 1 - SPOLEČNÁ POVÍDKA
113.část - Znovu a naposled?, part 2 - SPOLEČNÁ POVÍDKA
114.část - Znovu a naposled?, part 3 - SPOLEČNÁ POVÍDKA
115.část - Znovu a naposled?, part 4 - SPOLEČNÁ POVÍDKA
116.část - Hra
117.část - Andělé jsou věční
118.část - Amor magor, tak to je můj kříž
119.část
120.část
121.část - Pod palbou, part 1
122.část - Pod palbou, part 2
123.část - Šťastný den
124.část - Souboj bohů
125.část - Genesis
126.část - Nečekaná proměna
127.část - Chlupáček
128.část - Deja vu, part 1
129.část - Deja vu, part 2
130.část - Oslava, part 1
131.část - Oslava, part 2
132.část - Střípky historie
133.část - Nečekané setkání, part 1
134.část - Nečekané setkání, part 2
135.část - Rodinné záležitosti, part 1
136.část - Rodinné záležitosti, part 2
137.část - Střelba do vlastních
138.část - Před komisí
139.část - Havárie
140.část - Plaváčci, part 1
141.část - Plaváčci, part 2
142.část - Nákaza, part 1
143.část - Nákaza, part 2
144.část - Nákaza, part 3
145.část - Sázka
146.část - Salimitřina past
147.část
148.část - Jingle bells, jingle bells
149.část - Silvestr
150.část - Harmony
151.část - Janusova archa, part 1
152.část - Janusova archa, part 2
153.část - Janusova archa, part 3
154.část - Hádej, kdo má Genesis
155.část - Pod hradem
156.část - Královna
157.část - Časový posun, part 1
158.část - Časový posun, part 2
159.část - Pravý život
160.část - Střes se...
161.část - Každý umírající umírá první, part 1
162.část - Každý umírající umírá první, part 2
163.část - Každý umírající umírá první, part 3
164.část - Jen blázen dělá stejnou chybu dvakrát
165.část - V síle je slabost
166.část
167.část
168.část
169.část - Co je ztraceno, má být objeveno, part 1
170.část - Co je ztraceno, má být objeveno, part 2
171.část - Náš největší úspěch...
172.část - Budoucnost si předurčíme sami, part 1- SPOLEČNÁ POVÍDKA
173.část - Budoucnost si předurčíme sami, part 2- SPOLEČNÁ POVÍDKA
174.část - Budoucnost si předurčíme sami, part 3- SPOLEČNÁ POVÍDKA
175.část - Budoucnost si předurčíme sami, part 4- SPOLEČNÁ POVÍDKA
176.část - Dokud nás smrt nerozdělí
177.část
178.část
179.část - V konci je začátek, part 1
180.část - V konci je začátek, part 2


New Age

New Age, part 1
New Age, part 2
New Age, part 3
New Age, part 4



Povídka v DOC a PDF ...za předělání děkuju jakopovi

Kód: Vybrat vše

http://www.megaupload.com/?d=RRVW19FD

Tohle je moje 1. povídka. Mám jich doma ještě pár na papíře a hodlám psát další - pokud bude zájem. Jenom by to trvalo delší dobu, protože to budu muset přepisovat ze sešitu, ve kterém to je a některé nejsou nejkratší a času taky není moc. Přeju příjemnou zábavu

Nový tým

Generál Jack O´neill vešel do zasedací místnosti. Šel najisto. Sedávala tam celý týden den po dni. Zprvu proto, že si četla hlášení z misí a poslední týden proto, že potřebovala vybrat členy svého týmu.
„Ahoj, jak jsi na tom?“ zeptal se.
„Hm.“
Po chvíli pokračovala „Ptal ses, jak jsem na tom? Řeknu ti to! Nemůžu a nechci být v týmu s člověkem, který má rád zeleninový nákyp s hromadou brokolice a květáku, hraje šachy a je slepej jak patrona! Co dál? Pak třeba kapitán Palter o sobě píše, že je intelektuální snílek. Kristepane!
„Klid. Chce to čas. Během posledních 14 dní jsi se dozvěděla vše, co se dělo v posledních letech. A víš o tom celkem dost, protože máš nejvyšší možný stupeň prověření a …“
„Můžu se na něco zeptat?“ skočila mu do řeči.
„Jistě.“
„Proč já?“
„Jsi dobrá.“ odpověděl prostě.
„To je vše?“ zeptala se udiveně.
„A co jsi chtěla slyšet?“ podivil se.
„Já nevím. Ale asi by mě to mělo potěšit.“ Odpověděla už s úsměvem.
„To by mělo. Už musím jít. Kdybys něco potřebovala, zavolej. Číslo znáš“
„Ech jo a já se tady zatím budu pokoušet dát do kupy další tři normální lidi. Tak zatím“
„Ahoj.“
Jack odešel, ale pořád ji nemohl dostat z hlavy. Plukovník Mackenzie Blacková dokázala bý celkem milá, ale když na to přišlo, uměla být i dost ironická, protivná a celkově nepříjemná, teď se jí ale nedivil, že byla dost ironická. Když za ní před třemi týdny přišel na Sea Hawk (letadlová loď) měli zrovna cvičení na stíhačkách typu Eurofighter. Nelítali s nimi sice dlouho, ale když ji viděl dělat různé otočky a vývrtky a pak přistávat, tak musel unat, že na holku je dost dobrá. Krom toho v SGC neměli moc žen – důstojníků a mimo jiné byla celkem dobrou velitelkou.
O pár hodin později seděl Jack v jídelně a jedl svůj oblíbený modrý pudink.
„Můžu?“ ozvalo se za ním. Stála tam Mackenzie.
„Ty? Vždycky.“ odpověděl
„Nebudeš tomu věřit“ culila se od ucha k uchu, „ale mám prvního potenciálního člena.“ oznámila s radostí
„Dobře, kdo je to?“
„Major George Winterson.“
„Ten? Vždyť ho nesnášíš!“ vykulil oči Jack.
„Omyl Jacku. On nemá rád mě a to z několika důvodů. Mám vyšší hodnost, létala jsem na lepších letadlech a pořád mi nemůže odpustit, co jsem mu udělala ve škole.“
„Bude nadšený,Mac.“ poznamenal ironicky Jack.
„No tak, nekaz mi radost.“ řekla Mac už vážněji.
„OK, ale co dál? Je to jenom jeden ze čtyř.“ namítl.
„Na dalších se pracuje, jenom mi dej čas, dobře? Do konce týdne budu hotová. Jo a mohl by si mi ho prosím sehnat?“
Další den přišla Mac jako obvykle. Zamířila do šatny, převlékla se a šla se prokousávat hromadami dalších osobních spisů. Teď , když se rozhodla alespoň o jednom členovi, měla práci ulehčenou, protože teď potřebovala nějakého „sociopolitického šprta“, jak jim říkal Jack a těch v SGC moc nebylo. Když došla do zasedačky, povzdechla si a dala se zase do čtení. Mozgorovič, Ling, Herman, O´Brian a pořád nic, pořád si nemohla vybrat, takže docela uvítala vyrušení.
„Major Georgie Winterson se hlásí do služby, madam!“ ozval se čísi hlas.
„Pohov majore.“ odvětila Mac. Po dočtení rozečteného spisu se zeptala:
„Víte proč jste tady?“
„Ano, madam!“
„A?“
„Nevím, co na to říct?“ odvětil major Winterson.
„Co třeba…hmm…díky za vytažení z té díry?“ navrhla.
„Hm, proč já?“ zeptal se.
„Nejíte brokolici a květák, snílek vydíte celkem daleko a nejste intelektuální snílek, teda alespoň to nemáte napsané v papírech.“ odpověděla. Ta otázka ji celkem zaskočila.
„Nemáte mě ráda.“ namítl.
„Omyl majore. Vy mě nemáte rád, ale když už jsme u toho, tak moje vina to nebyla! A teď, když dovolíte, potřebovala bych pomoc.“
„S čím?“
„S vybráním dalšího člena.“ odpověděla prostě.
„Wow! To ve mně máte tolik důvěry?“ Tak tohle opravdu nečekal.
„Možná, v každém případě: nalevo jsou ty, co jsem přečetla a vyloučila, ta kupka taky nalevo, ale blíž ke mně, jsou lidi typu MOŽNÁ a tady ta kupka“, ukázala napravo od sebe, „tu ještě musím, respektive musíme, přečíst. V případě, že se vám bude někdo z mojí kupky vyloučených zamlouvat, tak ho dejte na kupku MOŽNÁ. Vše jasné?“
„Myslím, že ano.“ Její přívětivost ho překvapila a tak trochu vyvedla z míry. Po chvíli se ozvala.
„Ten by šel, co myslíte?“
„Vždyť je to skopčák!“ odsekl Winterson znechuceně.
„Takže ne.“ pronesla rezignovaně.
„Co tenhle? Iráčan, 2 vysoké školy, 3 tituly, ou stop má manželku, 2 děti, 5x denně se modlí a vyznává islám.“
„Ne.“ odpověděli současně.
„A co tenhle? Nějaký John O´Conner, je mu 27 let – hele ten bude jeden z nejmladších v SGC.“ poznamenala Mac.
„Jak to víte?“
„Těma složkami jsem si doma nehodlala topit!“ poznamenala Mackenzie kousavě.
„Můžu pokračovat? Takže… není to voják, má jen základní výcvik…no aspoň nejí květák a není to Němec!“
„No myslím, že jsme vybrali.“ prohodil major, „V těch posledních dvou složkách stejně nejspíš už nic nebude.“
Po dočtení těch posledních dvou složek se oba shodli na dr. Johnu O´Connerovi.
„Tak teď už to stačí jen ohlásit Landrymu a ten to řekne O´Connerovi, teda doufám, protože ohlašování novinek mi moc nejde.“ Zkonstatovala Mac, postavila se a zaklepala na generálovy dveře.
„Vstupte!“ ozvalo se.
Mackenzie otevřela dveře, vešla a poctivě zasalutovala.
„Co se děje plukovníku?“ zeptal se generál Landry.
„Potřebovala bych sehnat doktora O´Connora, pane.“ odpověděla.
„Áááá, vidím, že jste se pohli dopředu.“ poznamenal generál.
„Ano, pane. Pořád sice nemáme posledního člena, ale už jsem aspoň přečetla všechny osobní složky a roztřídili je na NE a MOŽNÁ.“
„No tak to jepokrok.“ usmál se generál Landry. „Seženu vám ho.“ slíbil.
„Děkuji, pane.“
„Vše?“
„Myslím, že ano, pane.“
„Tak odchod.“
„Rozkaz, pane.“
O pár hodin později, když byla plukovník Blacková v řídící místnosti a seržant Harriman jí zrovna vysvětloval, jak funguje GDO, za Mac přišel jeden z vojínů, protože s ní chtěl mluvit generál Landry. Doufala, že je to kvůli dr. O´Connerovi. Povzdechla si, omluvila se Walterovi, poděkovala mu za ochotu a vydala se po točitých schodech, přes zasedačku a ke dveřím. Zaklepala.
„Vstupte.“ ozval se generál.
„Prý jste chtěl se mnou mluvit, pane.“
„Ano, posaďte se, dr. O´Conner tady bude za chvíli, teda…snad. S dr. Leem pracují na výztuži neprůstřelných vest, aby opravdu byly neprůstřelné, ale snad se mi O´Conera podařilo přesvědčit, aby sebou pohl. Prý se nemůže dočkat, až se s vámi setká.“ dodal s úsměvem.
„Ha ha.“ ušklíbla se Mac.
„A jak se vám tady líbí?“ zeptal se Landry, aby zaplnil tu chvilku čekání. Ale než stačila Mac odpovědět, ozvalo se zaklepání.
„Dále!“ řekl generál.
„Tak jsem tady!“ ohlásil se John O´Conner rozjařeně.
„Dr. O´Connere chtěl bych vám představit plukovníka Mackenzie Blackovou.“
„Rád vás konečně poznávám.“ odpověděl nadšeně O´Conner.
„Wow.“ To bylo vše na co se Mackenzie zmohla.
„Wow?“ opakoval O´Conner.
„Wow, jo wow, no na fotce ve spisu jste poněkud… jiný.“¨
„Obrýlený, rovnátka?“
„Jo.“
„Ta fotka je stará. Změnil jsem se.“ vysvětlil s úsměvem.
„Všimla jsem si.“ usmála se Mac.
Ta fotka musela být opravdu stará, protože teď byl dr. O´Conner sice pořád s brýlemi, ale už bez rovnátek a bez vyrážek, měl svělejší vlasy a hnědé oči a byl celkem vysoký, takže Mac musela na závěr zkonstatovat, že tahle podoba je mnohem přijatelnější, než ta na fotce ve spisu.
„No mám dojem, že si budete rozumět.“ pronesl Landry.
„To doufám.“
„Teď už jenom zbývá poslední člen. Měl by tady být do hodiny.“ poznamenal Landry.
„Kdo je to?“ zeptali se oba překvapeně.
„Dr. Rafael Cortez.“
„Ježíš další doktor?“ zděsila se Mac.
„Lingvista.“ upřesnil titul Landry. „Lingvistu potřebujete.“ dodal, když viděl, jak se Mac chystá něco namítnout.
„Hm. Cortez…Cortez…hm…ten ve spisech nebyl!“
„Ne to nebyl, ale zažádal si o přeložení z Oblasti 51 a jelikož potřebujete 4. člena…“
„… tak jste ho šoupl k nám.“ doplnila jeho větu ne zcela nadšená Mac. „Tak dobrá.“
Ozvalo se zaťukání a dovnitř strčil hlavu Walter.
„Dr. Cortez dorazil, pane.“ oznámil svým obvyklým způsobem.
„Přivěďte ho.“
Walter odešel, ale za malou chvíli byl zase zpátky, ale tentokrát s ním byl ještě brýlatý třicátník s kapesníkem u nosu, protože jeho celoroční rýma byla všudypřítomná a působil jako neurotický člověk v rauši. Pšík!
„Ups.“ To bylo za tuto návštěvu podruhé, kdy z Mac vypadlo něco tak smysluplně stupidního.
„Perdoname. Omlouvám se.“ řekl dr. Cortez svým sípavým hlasem, který donutil Mac chtě nechtě si myslet, že toho člověka by bylo lepší zastřelit rovnou a zkrátit tak jeho trápení.
„Představuji vám dr. Rafaela Corteze. Vítejte.“ představil ho generál Landry a poté mu představil plk. Blackovou a dr. O´Connera.
„Me encantado. Těší mě.“ řekl Cortez.
„Dobře, teď, když už jste se všichni poznali, tedy kromě majora Wintersona …sakra, kde vůbec je?“ najednou se zarazil Landry.
„Asi ještě rozkousává 4 hodiny strávené se mnou v jedné místnosti.“ ušklíbla se Mac. „Ne myslím, že si čte hlášení z misí v tělocvičně a taky říkal, že se nechá překvapit:“
„Aha, no nic, kde jsem to skončil? Už vím. Vy…“ obrátil se k oběma doktorům, „…vy se běžte seznámit s majore Wintersonem a s vámi, plukovníku, bych ještě chtěl mluvit!“
„Sí!“
„Ano, pane.“ usmál se O´Conner.
Když oba odešli Landry se usmál a zeptal se.
„Tak jak se vám tu teda zatím líbí?“
„Jo, dobrý, jenom se nemůžu dočkat až půjdeme ven:“ usmála se Mac.
„No teď , když už máte tým, tak vám v tom nic nebrání. Ale na svoji první misi půjdete s SG 1. Řekněme… pojměte to jako menší školení.“
„Co s SG – 1?!“ Mac nemohla uvěřit vlastním uším. S pplk. Mitchellem se za tu dobu, co tu byla už párkrát bavila. Připadal jí celkem sympatický. Pak tady byl daniel. Taky s ním prohodila pár slov a on byl jeden z prvních, který ji tady přivítal. Kdo dál? Přemýšlela o tom, když odcházela z Landryho kanceláře. Vala Mal Doran. Věděla o ní jen, že není ze Země a je prý hodně střelená. A nakonec Teal´C. setkala se s ním jen jednou a to, když poprvé potkala Mitchella. Řekl jí jenom Vítejte. Popravdě jí z něho naskakovala husí kůže.
Oba doktoři toho cestou moc nenamluvili. Když došli k majoru wintersonovi, který seděl v tělocvičně a byl doslova v obležení spisů, oba se mu postupně představili. Když se představoval doktor O´Conner, přerušil ho major se slovy:
„Vypadáte jinak.“
„Já vím, to samé mi řekla i plk. Blacková.“ odpověděl.
U dr. Corteze si Winterson pomysle, že s tímhle chlapem to nebudou mít ¨lehké, protože neměl málem ani základní výcvik a se zbraní v ruce byl nebezpečný všem bez rodílu a rozhodně to nebude ten typ, co bude palbou krýt ostatní členy týmu, ten se totiž rozutíká nebo zhroutí dřív a rychleji než kdokoliv jiný.
„Těší mě.“ Poznamenal major s nuceným úsměvem, teda alespoň u Corteze, s O´Connerem to vypadalo, že si budou rozumět.
„Takže pánové vidím, že už se všichni znáte, takže teď mám pro vás nejspíš dobrou zprávu.“ ozvalo se za nimi.
„Plukovníku!“ vyskočil major Winterson a zasalutoval, pěkně v pozoru.
„Haha. Pohov, než to začnete myslet vážně. Takže zítra v 7.30 hod u brány. Jdeme ven.“
„Wow. Sami?“ zeptal se Winterson.
„Ne s SG – 1, na P4X 228, je to planeta někde na úrovni středověku. Jdou do jedné vesnice kousek od brány, jenom zdvořilostní návštěva.“ oznámila podrobnosti Mac. „Dotazy?“
„Ne.“ Odpověděli chlapi naráz.
„Takže zítra v 7.30 hod. zatím nashle.“ rozloučila se Mac.
„Nashle.“

BTW: Kritika a názory neuškodí

podla mna to je celkom dobre..som rad ze niekto tu pise aj diely ktore sa netikaju iba Sg1 ale aj napr Sg8..
celkom dobre tesim sa na dalsi diel...predpokladam ze to nebude len taky vyletik..

Musim říci že název mě zaujal, jsem zvědav na další pokračování a taky na toho posledního antika...

Jsem ráda,že se to líbí a budu si v tom případě muset najít volnou chvíli na přepsání dalšího dílu...mělo by to být do konce týdne

Tak jsem se také dostal k přečtení. Zatím bych celkem nerad hodnotil nějak obsáhleji - je to dobré, ale uvidíme až se dostanou někam do akce . Jinak také oceňuji, že se díl nemotá kolem hlavního týmu (tedy alespoň ne úplně) a obecně ten název povídky vypadá velmi zajímavě....prostě a jednoduše si rád přečtu další díl

Ano je to tak jiný soudek, než co se tady v poslední době píše. Takže pokračuj..

Zatím nechci nějak moc dlouze hodnotit, ale první část vypadá docela dobře. Určitě uvítám pokračování.

Mám tady další pokračování. Doufám, že to je bez chyb a doufám, že se vám to bude líbit Kdo by to chtěl číst ve Wordu, napište, někam to nahraju. Názory by zase byly fajn.

Překvapení

Ozvalo se zaklepání.
„Dále.“ zvedla hlavu Mackenzie. Dr. Cortez vešel dovnitř a chvilku nejistě přešlapoval.
„Co se děje?“ usmála se Mac.
„Přeložili mě,madam. Na moji žádost.“
„Žertujete?“ zeptala se Mac. Cortez zavrtěl hlavou. „ No to je skvělé.fakt. Kde mám vzít dalšího člena?“
„Je mi to opravdu líto,madam, ale není to to, co jsem si představoval. Myslel jsem, že to bude víc o archeologii a mém oboru…PŠÍK…pardon, ale tohle je…“
„…armáda.“ dořekla za něho. „Takže to budeme muset zvládnout ve třech.“
„To nejspíš ne,madam. Našel jsem za sebe náhradu. Myslím, že se vám bude líbit.“
„Hm.“ zamručela ne zcela nadšeně.
„Doktore?“ zavolal Cortez. Dovnitř vešel Daniel Jackson.
„Wow. To jenom žertujete.“ vyvalila oči Mac.
„Ne, schválil to i Landry.“ ujistil ji Daniel.
„Takže pokud už mě nebudete potřebovat, musím jít.“ řekl Cortez a otočil se k odchodu.
„Hej, Cortezi! Co budete dělat teď?“ zajímalo Mac.
„Budu na vykopávkách v Mexiku.“ odpověděl a odešel.
„No,doktore Jacksone….doufám, že si budeme rozumět.“
„Taky doufám a pokud vám to nevadí, jsem Daniel.“
„Dobře Danieli, jsem Mac. A když už jsme u toho, mohli bychom si tykat.“ navrhla Mac.
„Fajn.“
„Plukovník Blacková do řídící místnosti, plukovník Blacková do řídící místnosti!“ ozývalo se celým komplexem o pár týdnů později. SG-16 měl za sebou už několik misí a všechny dopadly na výsost dobře.
„Co se děje, generále?“zeptala se Mac po tom, co došla – teda spíš doběhla – do kontrolní místnosti.
„Plukovník Carterová podává týdenní hlášení z Atlantis.“oznámil generál.
„Aha.“
„Vše je v pořádku. O wraithech jsme delší dobu neslyšeli a Replikátoři,teda ty zbytky z nich, jsou zatím v klidu. Jenom máme nedostatek lidí, konkrétně vojáků.“podala hlášení Sam.
„Mohl bych vám poslat SG-16. Pokud by souhlasili.“navrhl Landry.
„Četla jsem o nich. Vypadají celkem dobře. Tak pokud by souhlasili nevidím problém.“
„Co vy na to,plukovníku?“zeptal se Landry Blackové.
„Já za sebe říkám absolutně jo.“odpověděla Mac nadšeně.
„Myslím, že změna jim jenom prospěje.“prohlásil Landry.
„Jupí! Jdu sehnat zbytek a říct jim to.“ Mac byla nadšená, že málem hopsala radostí.
O pár minut později už všichni seděli v zasedačce.
„Dobře, takže zítra v 8:00 odchod, vemte si nějaké osobní věci. Jenom pár, ano?“
„Generále, potřeboval bych si jenom vzít tašku se slovníky, protože dr. McKay zase hrabal,kam neměl. Ani po těch letech na Atlantis se nepoučil. Vyjela mu tam nějaká databáze, či co a prý potřebuje pomoc s překladem.“dokončil Daniel pointu celé věty.
„Dobře, ale zase to moc nepřehánějte,ano?“upozornil ho Landry, protože Daniela znal už delší dobu.
„Má někdo nějaké dotazy?“zeptal se ještě Landry.
„No, já bych jeden takový…stupidní měla.“ špitla Mac.
„Ano?“pobídl ji Landry.
„Kolik je pár osobních věcí, protože pro mě, jakožto pro holku, je pár osobních věcí takový menší kufřík.“poznamenala Mac s úsměvem.
„Mno myslím, že menší kufřík by snad šel, pokud to ovšem nebude loďák.“odpověděl Landry.
„No jo no,holka.“prohlásil s úšklebkem Winterson.
„To nebylo vtipné.“odsekla Mackenzie.
„Vtipné ne, ale pravdivé jo!“opáčil Georgie.
„Dobře, dobře klid, ano? Vy,“ukázal na plk. Blackovou, která začala pomalu vstávat, „vy se posaďte a vy,“ otočil se k majoru Wintersonovi, „přestaňte dorážet,ano?“ Nejspíš bylo štěstí, že je generál přerušil už na začátku, protože když už se jednou do sebe pustili bylo těžké je od sebe zase dostat.
„Takže zavazadla jsme probrali, odchod taky, takže v zítra v 7:30 už tady…jo a vezmete s sebou ještě nějaké věci.“ S tímto Landry schůzi ukončil.
Další den ráno byla Mac na základně dřív než ostatní. Neměla co dělat, a tak pomáhala vojínům balit věci, které měli vzít s sebou. Asi půl hodiny po ní dorazil major Winterson, takže balení šlo rychleji. Za chvíli bylo hotovi, a tak se šli pomalu připravit, když je seržant harriman zastavil s tím, že pro ně mají nové uniformy. Zavedl je do šaten, kde jim nové uniformy ukázal. Rychle si je oblékli a vrátili se k bráně, kde čekal zbytek SG-16, taky už v novém.
„Takže připraveni?“zeptal se generál.
„Absolutně.“odpověděli všichni naráz.
„ Tak můžete vyrazit. Waltře, začněte zadávat.“
„Ano, pane. Chevron 1 zadán….chevron 8 zapadlo…červí díra vytvořena.“ohlásil Walter.
„Máte zelenou.“
Všichni prošli bránou a po chvíli se ocitli na Atlantis. Všichni zůstali nevěřícně stát s pusou otevřenou.
„Vítejte.“po schodech k nim sbíhala plk.Carterová.
„Děkujeme.“
„Takže, jakmile se trošku zabydlíte, pplk. Sheppard vás tady provede. Ráda bych vás seznámila, ale nevím, kde je.“
„Už jsem tady!“vykřikl pplk. Sheppard sbíhající po schodech. „Vítám vás tady a chovej se jako doma.“
„To radši ne…Těší mě. Jsem plk. Mackenzie Blacková, tohle je major Georgie Winterson…“
„Pane.“zasalutoval Georgie.
„Hm…a tohle je dr. John O´Conner a dr….doktora Jacksona vlastně znáte, že?“ dokončila představování Mac.
„Těší mě.“řekl O´Conner.
„Mě taky. Takže dovolte, abych vám ukázal vaše dočasné ubytování. Dáma první.“prohlásil John. Mac se pousmála. Sheppard jim během pár minut ukázal, kde je jídelna, tělocvična a potom s nima zamířil k ubikacím.
„Můžu se jenom zeptat, kde je ten nesmysl, co spustil tu databázi, či co to je?“ozval se Daniel.
„Rodney je v laboratoři.“odpověděl Sheppard.
„Nemyslel jsem Rodneyho, ale tu laboratoř.“usmál se Daniel.
„Zavedu vás tam.“přikývl John. Po chvíli cesty se ocitli u ubikací.
„Takže, plukovníku, vy budete bydlet tady. Pokoj každého z vás má balkon, koupelnu i WC. Jsou to jedny z lepších pokojů. Ten váš je otočený na západ.“
„Skvělý.“vydechla Mac, když vešla. „Je to lepší než v Riu.“
„Byla jste tam?“zeptal se George.
„Jo, na dovolené.“
„Tak, a teď vy pánové. Je mi líto, ale budete muset být spolu. Pokud to nejde, zkusíme to zařídit jinak. A vy Doktore Jacksone budete mít pokoj sám pro sebe.“
„Myslím, že to je v pořádku.“přikývl Winterson.
„Taky myslím.“souhlasil O´Conner.
„Tak v tom případě tady tudy. Madam, za 45 minut v řídící místnosti. Trefíte?“dodal ještě John.
„A když ne?“
„Věřím vám.“konstatoval John s úsměvem.
„Trefím. Tak zatím.“rozloučila se.
„Pánové.“pokynul Sheppard. Prošli pár chodbami, párkrát zabočili a …
„Jsme tady.“
„Pěkný.“zhodnotili to chlapi.
„Fajn v tom případě se sejdeme v řídící místnosti. Doktore Jacksone, teď vy. Je to jenom kousek. Tudy.“
„Proč jste ty dva dal spolu?“zajímalo Daniela.
„Protože vy máte moc knih.“
„Vtipné.“poznamenal kousavě Daniel.
„Jsme tady.“
„Fajn, kde je ta laboratoř?“zeptal se Daniel, jen co si dal věci dovnitř.
„Zavedu vás tam, jen co budete mít nové osobní kódy a vysílačky.“
O necelou hodinu později se sešli v kontrolní místnosti, odkaď je Sam zavedla do zasedačky.
„Takže, vás tady ještě jednou vítám. Vy, plukovníku, pokud se nemýlím mýte s majorem antický gen, že ano?“ujišťovala se Sam. Přikývli.
„To nám značně zjednodušuje situaci. Umíte létat s jumperem?“
„Já lítala s trenažérem.“odpověděla Mac.
„A já bych řek, že umím.“přikývl Winterson.
„Dobře, plukovníku, tady pplk. Sheppard vám dá hodiny. Vyhovuje vám to hned po schůzi?“ Mac i John přikývli.
„A teď ještě jedna věc, plukovníku.. Vy máte vyšší hodnost než tady podplukovník…“
„ Je tady dýl, je vojenský velitel základny dost dlouho, tak by jím měl taky zůstat.“přerušila ji Mac.
„Dobře, v tom případě budete jeho zástupce.“ Mac jenom přikývla.
„Takže kódy jste dostali, vysílačky taky. Vojíne,“oslovila Sam vojáka stojícího u dveří, „zavedete dr. Jacksona za dr. McKayem.“
„Ano,madam. Doktore.“pokynul Danielovi vojín.
„Mám dojem, že jsme vyřešili všechno, co jsme měli. Plukovníku, vy teda běžte s Sheppardem k jumperům a zbytek má prozatím volno.“ S těmito slovy ukončila Sam schůzi.
O pár hodin později.
„Myslím, madam, že jumper zvládáte dokonale. Ale co střelba a boj zblízka? Jak jste na tom s tímhle?“zeptal se Sheppard těsně po přistání.
„Chcete to zkusit?“usmála se Mac.
„Proč ne?“
„Varuju vás, nerada to říkám, ale jsem dobrá.“odvětila s úsměvem.
„Risknu to.“
Pomalu došli do tělocvičny, ve které trénovali Ronon s Teylou.
„No nic, tak chvilku počkáme.“zkonstatoval John.
„Nemusíte, už končíme.“všiml si příchozích Ronon.
„Plukovníku, tohle Ronon Dex a Teyla Emaggan.“představil je pplk. Sheppard.
„Těší mě.“
„Nás taky.“odpověděl za Teylu a i za sebe Ronon.
„Takže, plukovníku, můžeme?“zeptal se Sheppard ohleduplně.
„Začněte.“pobídla ho Mac. Stačilo pár minut a podplukovník ležel na zemi.
„Ou! To bolelo. Takhle jste mě praštit nemusela!“protestoval John.
„Omlouvám se.“řekla Mac a pomohla mu na nohy.
„Teď to zkuste s Rononem.“ Pobídl ji s úsměvem John.
„Dobře.“přikývla. Ronon s Mackenzie se postavili proti sobě. Chvilku kolem sebe jenom tak kroužili a potom Ronon znenadání zaútočil. Mac se mu vyhla a chtěla ho praštit do krku,ale nebyla zrovna největší (oproti němu), a tak se trefila jenom do zad. Ronon se rychle otočil a chtěl jí to oplatit, ale Mac se mu vyhla. Ronon vykopl nohu, vzápětí druhou, ale ona se oběma jeho výkopům s naprostou přesností opět vyhla. Tak to šlo ještě pár minut a začínalo vypadat, že nikdy neskončí. Asi po dalších 15 minutách pplk. Sheppard „boj“ ukončil. Mac i Ronon byli zpocení, jako kdyby proběhli bouří.
„No, plukovníku, musím přiznat, že takhle dlouho s Rononem ještě nikdo nevydržel. Kde jste se to naučila?“sklonil jí poklonu John.
„Tak různě.“
„Jak už řekl Sheppard, jste dobrá.“přiznal Ronon s úsměvem.
O pár dní později, kdy zbytek týmu Daniela skoro neviděl, protože byl pořád v laboratoří, Mac s Rononem měli svoje souboje pořád vyrovnané a začali si tykat a Mac byla se svým týmem už několikrát venku, začal Daniel konečně k něčemu docházet. Už se mu podařilo přelousknout úvod a obejít pár protokolů v programu. Teď se dostal k něčemu, co vypadalo jako databáze. Pročítal si ji a po chvíli zjistil, že to jsou jména Antiků, kteří kdy žili. Vypadalo to, že se musí sama nějak aktualizovat, protože poslední datum bylo necelých 35 let staré. Nějak tomu ale zatím nevěnoval pozornost a začal číst pěkně od začátku. Sem tam narazil na nějaké známější jméno, jako Morgan Le Fay, Merlin atd. takhle pokračoval pár dalších hodin. U každého jména byl celkem rozsáhlý popis. Jejich celé, popř. s hodností, co kdy dělali, jejich zaměřením datum narození a datum úmrtí nebo povznesení, bylo tam i jestli byli ženatí, jestli měli děti, jména těch dětí a u nich to šlo zase všechno od začátku. Po chvilce To Daniela přestalo bavit, takže začal pomalu listovat na konec seznamu. Na každé „stránce“ se na chvilku zastavil a pár údajů si přečetl, aby byl aspoň trochu obraze. Ke konci se seznam začal ztenčovat. Vypadalo to, že snad ještě někde nějaký Antik žije. Sjel na konec seznamu a …
„Sakra!“vyjekl Daniel a vykulil oči. Nemohl tomu uvěřit.
Daniel se přiřítil do řídící místnosti. Vypadal rozrušeně.
„Viděl někdo plukovníka Blackovou?“zakřičel na celou místnost.
„Ne,ale můžu ji zavolat, jestli chcete.“nabídl se Chuck.
„To by bylo fajn.“
„Plukovník Blacková do řídící místnosti, plukovník Blacková do řídící místnosti.“ozývalo se za chvíli z interkomu.
„Au! Sakra!“zanadávala Mac.
„Co je?“zeptal se Ronon. Byli zrovna v tělocvičně a trénovai. Když Mac zaslechla svoje jméno, na chvilku přestala dávat pozor a to byla Rononova příležitost. Při tréninku se většinou vyrovnali jeden druhému, ale teď Ronon využil příležitosti a pořádně ji nakop do kyčle.
„Co co je? Tohle bylo zákeřné!“zlobila se.
„Máš dávat pozor.“konstatoval pobaveně Ronon.
„No jo, vyhrál si, uznávám. Ale taky to bylo poprvé a naposled. A teď mi, prosím, pomoz vstát, protože abych byla upřímná, nejsem si jistá, že to sama zvládnu.“ Ronon ji vytáhl na nohy. Pomalu došmajdaly do řídící místnosti.
„Co se stalo?“zeptal se udiveně Daniel, protože Mac tam dokulhala.
„Nic. Nehoda.“zabručela.
„Trénovali jsme a já ji nakop, ale asi špatně.“vysvětlil Ronon.
„Asi? Kritstepane! No to je jedno. Co se děje?“
„Mno, jestli bys mohla jít se mnou…možná jsem se spletl…možná jsem udělal chybu v překladu…možná…“
„Tak už se vymáčkni!“pobídla ho Mac.
„Pojď se mnou.“vypravil ze sebe nakonec.
„Ty umíš anticky, že?“zeptal se jí cestou Daniel.
„Jo.“přikývla Mac a snažila se udržet s Danielem krok. Za pár minut došli do jedné z laboratoří. Před vchodem byl pplk. Sheppard.
„Co vám tak trvalo“zeptal se. „A co máte s nohou?“dodal, když uviděl, jak na Ni Mac hůř našlapuje.
„Nehoda. No, tak co je, Danieli?“zeptala se celkem nedočkavě.
„Čti!“ S tímto ji zavedl k jedné obrazovce, na které bylo něco jako seznam.
„Jsou to jména.“řekla o chvíli Mac.
„Čti dál a zaměř se na posledních pár jmen.“ Po pár vteřinách zůstala jen nevěřícně hledět.
„Co…co to kruci je?“ zeptala se překvapeně.
„Proč si nám to neřekla?“zajímalo Daniela
„Neřekla co?“nechápal John.
„Já to nevěděla. Přísahám.“bránila se Mac zaraženě.
„Nevěděla co?“zeptal se John už ostřeji, protože mu začala docházet trpělivost.
„Ona je Antik!“objasnil Daniel. „Teda asi ne…hm…čistokrevný, ale z části určitě ano. Je tady jméno jejího otce.“
„Jak to víš?“zeptal se John v naprostém úžasu.
„Její jméno je poslední a před ní je William Christopher Black a poslední Mackenzie Virginia Blacková.“
„Wow.“ To bylo vše, na co se John zmohl.
„Nestalo se ti nikdy nic divného?“zeptal se Daniel.
„Co?...Ne…teda…já nevím. Počítá se…no to je fuk.“vymáčkla ze sebe.
„Ne, to teda není.“
„Někdy se mi stávalo, že jsem věděla, co si nějaký člověk myslí, nebo když jsem byla nemocná a ležela doma v posteli,…“
„To zní zajímavě.“poznamenal John s úsměvem.
„…tak se mi třeba nechtělo vstát třeba pro knížku a zvedla jsem se, abych si pro ni zašla, tak najednou byla u mě. Ale nikdy mi to divné nepřišlo – prostě jsem to brala jako náhody.“dopověděla Mac roztřeseně. Byla naprosto v šoku. To, že by mohla být potomek zakladatelů tohoto města nebo to, že by její otec nebyl ani člověk ji nikdy, ani ve snu, nenapadlo.
„Doktorům to nikdy nepřišlo divné?“zajímalo Daniela.
„Proč zrovna jim?“nechápala Mac.
„Nikdy jsi nebyla na odběrech?“
„No…byla, ale proč? A k věci Danieli!“odsekla Mac.
„Lidé mají dvojitou šroubovici DNA, ale Antikové mají trojitou. Takže, to co si říkala, může být telepatie a telekineze.“
„Ale tohle nemá s odběry co dělat. Tohle je genetika, tam já nebyla.“
„Tak to zkusíme…na co myslí Sheppard?“
„Na sex.“odpověděla Mac, aniž by se na něho podívala.
„Jak to víte? Ona…má pravdu. Takže ty schopnosti opravdu máte.“zůstal hledět John.
„K tomu, abych věděla na co myslíte, nepotřebuju telepatii.“ušklíbla se Mac. „Je to vaše přirozenost – jako vás mužských.“
„Dobře tak, tak na co myslím já.“vložil se do toho Daniel.
„Já nevím, už jsem to řekla!“
„Ale byla by fajn kdybys ses to naučila ovládat. Mohlo by nám to poskytnout jistou výhodu.“snažil se ji Daniel vysvětlit, proč to nemusí být přítěž.
„No to by asi bylo, ale teď se vrátím na Zem a budu chtít vysvětlení.“
„To by asi bylo nejlepší. Tvůj otec by ti s tím mohl pomoct.“
„Pokud o tom ví.“poznamenala.
„Dobře,vraťte se na Zem, ale zkuste bát do zítřka do večera zpátky.“přikývl Sheppard.
„Do té doby budu snad zpátky, kdyby ne, tak mě hledejte v nějaké vesnici s ostrahou.
„Řeknu to paterové.“nabídl se John. Mac přikývla.
„Jo a někdo to musí říct zbytku týmu.“dodala.
„Vyřídím.“přikývl Daniel.
„Neplánovaná aktivace brány.“ohlásil Chuck. „Identifikační kód plk. Blackové. Vypínám štít.“
„Jak bylo na zemi?“ptal se za běhu ze schodů John s majorem Wintersonem v závěsu.
„Všichni živí.“odpověděla Mac. „Teda…až na dvě žárovky.“
„Jste tady na čas. Přesná jako hodinky.“pochválil ji George.
„Nešplhejte.“zchladila ho Mac.
„Casterová říkala, že jakmile se vrátíte máme se sejít v zasedačce.“vyřídil Winteson.
„Proč?“
„Nevíme. To už neřekla.“
„Dobře, budu tam za 10 minut. Jenom si odnesu věci.“
„Tak co jste se dozvěděla?“zajímalo Sam, když seděli o pár minut v zasedačce.
„Hm….“zabručela, ale pak spustila. :Věděl to! Nemůžu tomu uvěřit! Věděl to celou dobu a nic mi neřekl!....Ano,Ginny, věděl jsem to, ale je to schopnost, kterou nemá nikdo jiný…je to neobvyklá schopnost. Pomůžu ti ji poznat a pomoc ovládat. Když to víš, můžeš je používat ve svůj prospěch. PCHE!“pitvořila se po otci.
„Řekla jste mu o Atlantis?“zeptal se Winterson.
„Ne:“
„To je dobře.“
„Věděl o ní.“dokončila větu Mac.
„Jak?“vyhrkl Georgie.
„Bože, vždyť je to Antik.“vyprskla Mac.
„To mě nenapadlo.“přiznal George.
„Not o vidím. Půjčil mi o tom nějaké knížky, teda netušila jsem, že nějaké má – not o je jedno, takže to zkusím podle nich a když to nepůjde, tak na to kašlu.“
„V tom případě myslím, že bychom tuhle debatu mohli prozatím uzavřít.“prohlásila Sam. „Takže dál. Rodney s Radkem objevili planetu, která má velké nerostné bohatství, a proto bychom s jejími obyvateli chtěli navázat přátelské vztahy a získat dovolení k těžbě“
„To bude snadné.“prohlásil Sheppard.
„Jo mělo by být, pokud to nebudou nějací zarostlí neandrtálci.“souhlasil Winterson.
„Dobrá, takže mise je naplánovaná na pozítří…to je úterý. Rozchod“ dodala Sam. Všichni se začali pomalu sbírat.
„Plukovníku, ještě bych s vámi chtěla mluvit.“zastavila Caterová Mackenzie.
„O čem?“
„O té vaší nové schopnosti.“
„Myslela jsem, že jsme to uzavřeli.“
„Jenom jsem vás chtěla poprosit, jestli byste se ty svoje schopnosti naučila používat do úterý.“ Mac se rozesmála.
„Myslíte, že to zvládnu? Vždyť se zatím nic nestalo. Ale pokud se něco opravdu stane…budete první, kdo se to dozví. A pokud se něco stane, zkusím to zvládnout do úterka.“dodala s úsměvem.
„Mohlo by se nám to hodit.“
„Nepochybně. Dobrou noc.“popřála ji Mac
„Dobrou:“
„Můžu si přisednout?“zeptal se Winterson další den ráno při snídani.
„Jo, jistě“přikývla Mac s plnou pusou.
„Nějaký pokrok?“
„Zatím ne, ale dělám na tom. Když vezmu v úvaho, že některým Antikám to trvalo celý život a já na to mám v podstatě už jenom jeden den.“odvětila.
„Vy to zvládnete.“
„No ne, tolik důvěry. To si snad ani nezasloužím. Co že jste na mě najednou tak milý?“
„No pokud máte opravdu ty schopnosti, tak bychom si vás měli hlídat.“
„Ať vám to ještě pár dní vydrží. Mizím. Jdu to zkoušet. Zatím sbohem.“
„Co si myslíte o plk. Blackové, pane?“zafuněl George, protože zrovna s Sheppardem dotrénovali v tělocvičně.
„Upřímně? Je pěkná. Nebýt v armádě, pozval bych ji na rande.“
„Já myslel z profesní stránky.“upřesnil George.
„Jo tak…co jsem si všiml, je to vynikající pilot a skvělý velitel.“
„Co si myslíte o těch jejích schopnostech?“
„Já nevím. Byla by to výhoda.“odpověděl John.
„To určitě.“souhlasil George.
„Nezajdem se podívat, jak jí to jde?“navrhl John.
„Můžem.“přikývl George.
Za pár minut dorazili k pokoji plk. Blackové. Najednou se zevnitř ozvala rána. Zaklepali.
„Jo, dále.“ozvalo se zevnitř. Sheppard s Wintersonem vešli a měli dojem, že se ocitli v epicentru výbuchu jaderné pumy.
„Co se tady stalo? Jste v pořádku?“zeptal se John.
„Já? Ale jo, já jsem v pořádku, jenže můj pokoj není.“povzdechla si Mac.
„Co se stalo?“zopakoval John.
„Našla jsem svoje schopnosti. Byly pod polštářem. To je jedno. Nebyla to telepatie, ale telekineze a takhle to dopadlo.“rozhodila rukama kolem. „Sakra!“zanadávala, protože se právě vznesla do vzduchu skříňka, proletěla přes celou místnost a dopadla těsně před oba návštěvníky.
„Měla byste si dávat větší pozor.“upozornil ji Winterson.
„Ech jo a takhle tady vznikl ten nepořádek.“
„Pomůžeme vám to tady uklidit, takže se prozatím posaďte tady na postel a držte ruce pěkně u sebe, ano?“navrhl John. O pár minut později už bylo vše na svém místě.
„Máte hlad?“zeptal se John Mac.
„Jo, celkem jo.“přikývla.
„Jdete s náma?“zeptal se George.
„Ne, dík. Mám ještě práci.“odpověděl Winterson s podivným úsměvem.
„Jaké to je?“zeptal se John Mackenzie cestou do jídelny.
„Co?“
„Moci něco jenom tak přemístit myšlenkou z jednoho místa na druhé.“upřesnil to Sheppard.
„Zajímavé. Bude to fajn, až se to naučím ovládat.“odpověděla mezitím co si nabírala jídlo.
„To věřím. Jdete s náma zítra na tu planetu?“
„Jo, jestli mě do té doby nezabije letící prkýnko od záchodu.“odvětila Mac. John se jenom pousmál. Nemohl si pomoc. Líbila se mu čím dál víc a začínal docházet k závěru, že má problém.
„Takže…kam že to zítra jdeme? A proč?“zeptala se. „Plukovníku?“
„Co? Jo…jdeme na M2G 450 kvůli těm šutrům, co tam rosotu…“
„Nerostné bohatství, říká se tomu nerostné bohatství a být váma, hlídám si, co řeknu před dr. Stonem – to je geolog. Je to cvok. Řekla jsem před ním slovo šutr a on mě div nepraštil dlátkem, které zrovna držel v ruce a začal mi dělat přednášku o tom, jak jsou šutráky důležité.“vychrlila ze sebe Mac na jeden nádech. John s pousmál a pokračoval:
„…a potřebujeme s nimi navázat nějaký, nejlépe přátelsky kontakt a domluvit se na případné spolupráci. Jo a berem jumper.“
„Vlezem se do jednoho?“zajímalo Mac.
„Jo. Určitě. Sednete si na místo kopilota. A zbytek se sedne za nás. Místa je tam dost.“
„Jenom jsem se ptala. Takže zítra odchod, teda odlet, v 8:30?“
„Já nevím.“zarazil se John.
„Ale já jo. Mluvila jsem s Carterovou. Řekla, ať to vyřídím ostatním.“usmála se Mac.
„Pošlu to dál.“
„No nic, asi bych měla jít. Budu na jednom z mol, kdyby mě někdo hledal. Tam aspoň nic nezničím. Snad. Zatím nashle.“rozloučila se.
„Sbohem.“
Po jídle se John vydal za Rodneym a Danielem, kteří byli v laboratoři a pořád zkoumali databázi.
„Jak to jde?“ptal se John už ode dveří.
„Pomalu. Je toho hodně.“odpověděl za oba Daniel.
„Tak to vám nebudu překážet.“řekl a vydal se do tělocvičny. Věděl, že když už nic jiného, najde tam Ronona. Když vešel, narazil tam na trénujícího Ronona s Wintersonem. Ronon zrovna sklátil majora k zemi.
„Mám od plukovníka Blackové vyřídit, že zítra v 8:30 odchod. Sraz v hangáru jumperů.“vyřídil John.
„Budeme tam.“přikývli. „Ví to zbytek?“
„Ježíš“ Já to zapomněl říct Danielovi a Rodneymu.“vzpomněl si Sheppard.
„Řekneme jim to.“slíbil Ronon. „Jo a Teyla vzkazuje, že nejde, protože už má jít s jiným týmem na M2X 428. To je ta planeta, která nás zásobuje obilím.“
„Já vím.“přisvědčil John. „dobře, myslím, že se uvidíme zítra. Zatím sbohem.“

Je to tedy hodně o dialozích, chtělo by to už nějakou akci. Ale dobré na první povídku.

Last Ancient. Hm, co jen mi to říká... aha, doufám, že jsem to byl já, kdo ti vyfoukl český název

Neboj, nejake akce budou...jenom jsem musela udelat nejaky uvod

Zatím dobré. Nápad s potomkem antika je opravdu zajímavý. Jsem zvědav na akčnější části.

Hezke ale tie diely by som daval kratsie lebo ty to vela ludi nebude citat ked je toho naraz vela

Další část. Tak jsem si řekla, že v celém seriálu není žádný pořádný vztah, tam mě napadlo, že bych mohla dát někoho s někým dohromady . Tak doufám, že se to bude líbit. Zase pište názory

V pasti

Další den ráno byli všichni přesně v 8:15 nachystaní v hangáru jumperů. Sam vydávala poslední pokyny.
„Takže stačí navázat kontakt, pěkně se usmívat a být přátelští, poprosit je o spolupráci a dostat povolení k těžbě. Jasné?“
„Naprosto, takže jenom úsměv a mávat hoši, úsměv a mávat.“shrnula to Mackenzie.
„Á, tady někdo viděl Madagaskar.“poznamenal Rodney.
„No, je to skvělý film Viděl jste?“
„Jo, s neteří.“odpověděl Rodney.
„Dobrá, tak stačí debaty o tučňácích…můžete vyrazit.“ukončila debatu Sam.
„Tak jdeme. Plukovníku…“začal John.
„Jo, jsem kopilot. Říkal jste to už včera.“doplnila jeho větu Mac.
„Tady jumperů 1, jsme připraveni k odletu.“oznámil John do řídící místnosti.
„Můžete letět.“
„Rozumím, zadáváme adresu.“přikývl John a Mac mezitím zadala adresu. Během pár vteřin se ocitli na M2G 450
Byla to na první pohled pěkná planeta. Lesy louky, řeky a někde uprostřed vesnice.
„Támhle, na třech hodinách.“ukázala Mac. „Je tam vesnice a kousek za ní louka. Tam můžem přistát.“
„Vidím. Držte se, jdeme na přistání.“oznámil John.
„No, musím uznat podplukovníku, že přistáváte naprosto hladce.“prohlásila Mac, když dosedli.
„Díky. Jak to vypadá s váma? Žádné poletující skříňky?“
„No, vypadá to, že ne. Nevím, čím to je, ale už delší dobu kolem mě nic neproletělo.“řekla Mac celkem spokojeně.
„Třeba to zmizelo.“přidal se k hovoru major Winterson.
„Třeba jsi se to naučila používat.“dodal Ronon.
„To si nemyslím. Bylo by to hodně rychlé.“namítl Rodney.
„Třeba to bylo jen na chvíli a není to trvalé.“navrhl O´Conner.
„Ne, myslím, že ne. Jenom si to dává…řekněme…pauzu.“řekla Mac. Ani si toho nevšimli a pomalu docházeli k vesnici. Šli po lesní stezce vyšlapané lidmi. Kolem rostly nejrůznější stromy, které většinou neznali. Mac se najednou zarazila, chvilku stála a pak se zase rozešla.
„Co se stalo?“zeptal se Sheppard.
„Sledují nás.“odpověděla nevzrušeně. „Dva vlevo, dva vpravo, dva za námi a pět různě rozmístěných na stromech.“upřesnila situaci.
„No vypadá to, že schopnosti nezmizely.“poznamenal George.
„Nejspíš ne, ale dobrá zpráva je, že mají jenom luky a šípy, špatná, že je jich víc.“dodala Mac.
„Ó, to ne.“zaskučel Rodney, který si dobře pamatoval svoje poslední setkání s šípem, který mu uvízl v zadní části těla. Během chvilky se odehrálo víc věcí naráz. Nějaké zvíře vyběhlo ze křoví, zakoukal nějaký pták a ze stromů seskočilo pár chlapů s napjatými luky a šípy, kteří vypadali jako by si hráli na Robina Hooda. Všichni nabili a zamířili, připraveni vyrazit.
„Nechceme vám ublížit. Jsme jenom výzkumníci. Zkoumáme a navštěvujeme planety.“snažil se navázat kontakt, a tak trochu zachránit situaci Daniel.
„To určitě, položte zbraně!“přikázal jeden z chlapů, kteří seskočili ze stromu.
„Co kdybychom položili zbraně všichni?“vložil se do toho George.
„Položte zbraně!“nedal se odbýt.
„Páni, ten to má určitě z domova.“poznamenala Mac celkem pobaveně. „Hele, vážně jsme vám nepřišli ublížit. Ty zbraně jsou jenom pro jistotu. Chtěli jsme mluvit s vaším velitelem, vůdcem,….no prostě s někým, kdo to tu řídí. Jenom si popovídáme a hned zase půjdeme.“pokračovala dál.
„Ne!“
„Složte zbraně.“přikázala Mac svým lidem a zároveň sklonila tu svoji.
„Je to moudré?“zeptal se Winterson.
„Neřekla jsem, že je to moudré, ale složte je.“zopakoval Mac tentokrát rázněji. „Hned!“ Pomalu ji začala docházet trpělivost.. Zbytek týmu je jen neochotně sklonil.
„Výborně, teď jsme skoro neozbrojení a vy ozbrojení, tak bych byla ráda, kdybychom se někam dostali.“promluvila Mac k veliteli. Zatímco mluvila, ostatní vojáci začali skládat zbraně.
„Možná bychom vás mohli vzít do vesnici. Jmenuji se Vanir a jsem velitel stráží Elény – to je naše vesnice.“
„Já jsem plukovník Mackenzie Blacková, tohle je…“
„Mackenzie Blacková? Co to znamená? Je to dlouhé jméno.“skočil jí do řeči vanir.
„To znamená, že táta chtěl mít kluka.“odpověděla stručně a pak pokračovala: „…takže tohle je dr. McKay, O´Conner a Jackson, major Winterson , pplk. Sheppard a Ronon Dex.“
„Těší mě.“řekl Vanir s nuceným úsměvem.
„Trpělivost je většinou moje silná stránka, ale mohli bychom se dostat už za tím vašim vůdcem?“zeptal se Rodney, ale v hlase trpělivost neměl.
„Beze zbraní.“trval na svém Vanir.
„Ale no tak, takhle se nikam nedostanem.“prohlásil Winterson.
„Výjimečně souhlasím.“přikývla Mac.
„Nechceme vám ublížit, ale jenom si popovídat.“snažil se ještě Daniel.
„Zavedu vás tam ,ale beze zbraní.“zopakoval Vanir.
„Bože, lidi dejte mu ty zbraně, jinak tady strávíme noc.“došla trpělivost Mac.
„To není nejlepší nápad.“zaprotestoval Ronon.
„Ne, to není, ale pokud se chceme někam dostat…“přikývla Mac a pomalu si odepla zbraň. Zbytek udělal totéž.
„Ale pomalu, ať si neublížíš nebo nestrhneš kýlu.“poradil Vanišovi kousavě Sheppard.
„Tak teď můžeme vyrazit.“povolil konečně Vanir. Asi po čtvrt hodině chůze dorazili do malé středověké vesnice. Vanir je vedl přes celé náměstí, až do domu, který vypadal jako jeden z honosnějších.
„Jsme tady. Ohlásím vás.“oznámil Vanir.
„Počkáme.“přikývl O´Conner. Za pár minut se vanir vrátil s obtloustlým malým chlapem v patách.
„Toto je starosta Ferir.“představil ho.
„Těší nás.“
„Vanir mi už o vás řekl. Posaďte se a povězte mi, proč jste přišli.“vyzval je Ferir.
„Naše senzory objevili velké nerostné bohatství. Chtěli jsme vás požádat o povolení k těžbě a spolupráci.“šel přímo k věci Rodney.
„Nerostné bohatství?“mírně nechápal starosta.
„Železo, zlato, stříbro…měli byste z toho podíl.“vysvětloval Rodney dál.
„A kde jste to objevili?“
„Pár kilometrů odsud.“odpověděl zase Rodney.
„Za propastí?“
„Co. Možná..asi jo.“souhlasil zmateně Rodney.
„Stráže! Zatkněte je!“poručil Ferir.
„Co? Ó nenenene, to musí být nějaké nedorozumění.“vykřikl Daniel.
„Přišli jste z údolí za propastí nebo dokonce přímo z ní.“prohlásil Ferir.
„Přišli jsme skrz Hvězdnou bránu, takový ten kruh…Kruh předků…Nic?“vysvětloval Daniel.
„Lžete! Zatkněte je!“trval na svém Ferir. Dovnitř na jeho rozkaz vběhlo asi 10 mužů a teď se je všichni snažili obklíčit a odvést. Rononovi, Johnovi, Mac a Georgeovi trvalo stačila jen setina vteřiny, aby pochopili, co se děje, rychle uhli a snažili se přemoct stráže, zatímco všichni doktoři se snažili utéct. Po chvilce drželi Shepparda a Winterson v šachu, ale Mac s Rononem se pořád snažili. Už to vypadalo, že by to mohli vyhrát, ale najednou Mac zakřičela a sklátila se k zemi. Z boku jí trčel šíp.
„Ty parchante!“zařval Ronon a chtěl se na střelce vrhnout, ale jako jediný zůstal volný, takže už toho moc nezmohl. Každý strážce držel pevně svého vězně, jenom nad Mac stáli dva chlapi naprosto bezmocně.
„Potřebuje zastavit krvácení. Pusťte mě!“snažil se vykroutit John.
„Je to její problém.“odpověděl chladně Ferir.
„Její problém….?!“prskla Mac, zatímco si držela ránu a snažila se zastavit krvácení rukou, ale moc se jít o nedařilo. „…nic jsme vám neudělali!“ a s těmito slovy ulomila kus šípu. „Sakra! Jenom jsme se s vámi chtěli domluvit! Nevylezli jsme z žádné propasti ani jiné díry! Jsme prostě jenom výzkumníci a chtěli jsme obchodovat, ale vy né…nenecháte nás ani domluvit! Mohli jsme vám hodně nabídnout, ale máte smůlu! Jen pro vaši informaci, ani jendou jsme vám nelhali!“vychrlila ze sebe na jeden nádech.
„Do vězení s nima.“poručil ferir a zdálo se, že Mac vůbec neposlouchal.
„Já snad mluvila do zdi.“povzdechla si Mac. „Nesahej na mě! Vstanu sama! Teda snad.“a začala se sbírat ze země.
„Dejte mi ruku, pomůžu vám.“nabídl se John, kterému se podařilo vyprostit ze sevření svých strážců. „Pomalu.“
„Díky.“řekla vděčně Mac. John ji vytáhl na nohy a přidržel, protože to chvíli vypadalo, že spadne zpátky, ale ustála to.
„Dobrý?“zeptal se jí John.
„Jo. Jsem v pohodě. Zatím.“přikývla.
„Tak už je odveďte! Rychle!“poručil Ferir.
Cestou do vězení toho nikdo moc nenamluvil. Stráže je strčily do jakési malé místnosti s ještě menším zamřížovaným okýnkem ven.
„Pěkně si to tady užijte.“popřál jim jeden ze strážců zlomyslně.
„Parchant.“ulevil si Winterson.
„Sedněte si.“řekl Sheppard Mac a svlíkal si bundu, aby si mohla opřít hlavu o zeď.
„Co taková péče?“ptala se, zatímco si se zasténáním sedala. John se rozhlédl a zjistil, že se nikdo nedívá ani neposlouchá, protože zbytek byl v jiném koutě a pak teprve odpověděl.
„mám o vás strach. Nevypadáte dobře.“
„To bude tím, že mi dobře není. Cítím, jak se ten šíp hýbe a to není zrovna příjemné. Musí ven.“
„Ó to není dobrý nápad, fakt ne.“zaprotestoval John.
„Já vím, ale mělo by to jít ven.“trvala na svém.
„Ztratila byste hodně krve, když se to vytáhne.“zkusil to ještě John.
„Tak to budete muset hodně rychle zastavit.“pokusila se o úsměv.
„Dobrá, ale já to vytahovat nebudu. Ronone!“
„No, možná by to tam mělo zůstat…“ zděsila se.
„To bude dobrý. Půjde to na 3.“utěšoval ji Ronon.
„neříkám, že to nepůjde, já jen, že…ech jo…tahej.“rezignovala.
„Tak na tři. Raz, dva…“
„ÁÁÁ, Mělo to být na tři, ne na dva, kde ses učil počítat?“vztekala se Mac, zatímco se ji John snažil udržet, když jí Ronon tahal šíp.
„Ležte! Nebo se aspoň uklidněte!“ John se ji marně pokoušel přitisknout zpátky ke zdi a zároveň jí tisknout krvácející ránu.
„Příště…až se to někomu stane, zkuste nejdřív sundat tu pitomou vestu!“poznamenala Mac.
„Budeme si to pamatovat.“slíbil jí John. „Zkuste si odpočinout.“navrhl a přikryl ji bundou, kterou mu podal Daniel. Mac za chvilku usla.
„Neměla by spát.“podotkl Daniel.
„Já vím. Nechme ji tak aspoň pár minut. Pak ji zkusíme vzbudit.“řekl John.
„Jak je jí?“ zeptal se George.
„Ztratila celkem dost krve, ale při troše štěstí to minulo vnitřní orgány. Ale nejsem doktor.“zhodnotil situaci Sheppard. „Musíme se odsud hodně rychle dostat. Už kvůli ní.“
„Nějaké návrhy?“zeptal se Rodney.
„Jo. Popadnem stráže, rozbijem jim hlavy o dveře, vezmeme klíče a padáme.“navrhl George.
„Hm. Budeme tomu říkat plán B“zamítl to taktně John.
„Souhlasím s majorem.“přidal se Ronon.
„Hele, to není zrovna lidské.“namítl Daniel.
„Lidské? A to že Mac střelili, to lidské bylo?!“rozčílil se John.
„Souhlasím s Rononem a majorem.“ozvala se Mac.
„Mysleli jsme, že spíš.“řekl O´Conner.
„V takovém rámusu? Ne, nespala jsem. Teda myslím.“
„Jak je vám?“zajímal se John.
„Zima, ale jinak to jde.“
„Jste strašně bledá.“
„Vidíte ty červené fleky na zemi? To je moje krev, takže se ani nedivím.“pousmála se.
Na chodbě se ozvaly kroky a vzápětí se otevřely dveře. V nich stál starosta s pár strážemi a s P 90v jedné a s vysílačem kódu v druhé ruce.
„Co to je?“zeptal se a zvedl ruku s vysílačem. Ticho. „Ptám se vás, co to je?“ Nikdo mu neodpověděl, tak pokynul jednomu ze strážců. Ten přešel k Mac a klekl si vedle ní. Čekala.
„Ptám se naposledy, co to je?“ Ani tentokrát nikdo neodpověděl. Mac začínala něco tušit.
„CO JE TO?“ zařval starosta. Když mu ani počtvrté nikdo neodpověděl, přikývl. Strážce, který si klekl k Mac, jí zatlačil na ránu. Zareagovala, až když bylo pozdě. Jenom zakřičela zůstala ležet. Tohle se opakovalo ještě párkrát. Mac už předtím, když byli v cele sami, dala rozkaz, aby za žádnou cenu nic neříkali. Když se to stalo asi po šesté, Daniel nevydržel.
„Přestaňte, přestaňte, dost! Řeknu vám to.“podíval se na Mac a z jejího pohledu vyčetl její NE!
„Promiň, ale já se na to nemůžu dívat.“omluvil se. Jenom pokrčila rameny.
„Tak Dr. Jacksone. Co nám o tom povíte? Řekněte mi,c o chci vědět a já vás pustím.“řekl starosta.
„Dobře, tohle je …“začal Daniel.
„Lže.“ozvala se Mac.
„Co?“ Nikdo nechápal.
„On lže! Řekneš mu to a jsme stejně mrtví!“zopakovala.
Starosta se jenom usmál. „Zabijte je! Všechny.“ poručil.
Mac jenom mávla rukou a strážce, který u ní klečel, odlétl a rozplácl se o zeď. Mávla znova a starosta letěl dozadu skrze dveře, až se rozmázl o konec chodby. Nebyl to pěkný pohled.
„Co… jak jste to udělala?“
„Asi jsem na to přišla.“odpověděla, ale její hlas zněl mnohem slaběji než předtím. John si toho všiml, takže ji hned zvedl, vzal ze země P-90 a vysílač kódu a vydali se k jumperu. Hned v další chodbě narazili na další dva strážné. Mac je znova odhodila, ale bylo toho na ni víc, než mohla zvládnout. Podlomily se jí nohy a omdlela. John ji taktak dokázal zachytit.
„Ronon první, Winterson za ním, vedle Jackson, z druhé strany McKay a vzadu O´Conner, já uprostřed.“ rozdělil je John. Všichni se uspořádali podle rozkazu. Přes náměstí se dostali celkem v klidu, ale jakmile došli na pěšinu, kterou přešli, vyskočila z křoví další skupinka vojáků. Všichni se hned vrhli za stromy a Ronon s Wintersonem začali střílet, protože oni jediní měli zbraně. John se s Mac krčil za jedním kmenem.
„Nemyslím, že byste na mě musel takhle ležet.“řekla Mac, která se probrala.
„Omlouvám se, já jenom…“
„To je v pořádku. Pomozte mi vstát.“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“
„Potřebují pomoc a mě je lépe.“trvala na svém Mac, i když to tak úplně nebyla pravda.
John ji neochotně zvedl. Dvakrát rozhodila rukama, strážci odletěli a cestu měli volnou.
„Tak panstvo, volno“oznámila.
„Můžu mít dotaz?“zeptal se George. Mac jenom přikývla. „Včera jste si rozmlátila půlku pokoje a dneska to v klidu ovládáte. Jak je to možné?“
„Nespala jsem půlku noci, než jsem na to přišla. Ležela jsem na posteli a najednou… já nevím, bylo to zvláštní… ten pocit byl zvláštní… prostě jsem najednou věděla, jak to ovládat. Prostě se na to stačí jenom soustředit.“vysvětlila.
„A telepatie?“
„To je to samé. Jenom jsem neměla možnost, až doteď, to na někom vyzkoušet.“dodala ještě.
„Hm. Taky jsem měl takové schopnosti.“přidal se Rodney.
„Jo, jenže to tě málem zabilo, protože ses měl buď povznést nebo umřít.“rýpl si John.
„To je fakt, ale… umíte taky léčit?“změnil téma Rodney.
„Jak to vypadá, tak ne, protože kdyby jo, tak si ta zranění vyléčím sama.“odpověděla Mac.
„U mě to bylo po nějaké době… tak třeba… nebylo by to špatné.“
„To by nebylo.“přisvědčila. „Jak daleko jsme od jumperu?“
„Už tam budeme. Jestli chcete, ponesu vás.“nabídl se John.
„Ne to je dobrý, k jumperu dojdu. Ale díky.“
„Bude to chtít na 100% pár stehů a potom budete potřebovat někoho, kdo se o vás bude starat.“řekl John.
„Podplukovníku…“
„Ano?“
„Jestli mě chcete sbalit, pozvěte mě na večeři a přineste kytku. A pro zajímavost… mám ráda západ slunce a jím ráda venku.“
„Ehm… já… už nic.“vybreptl John. „Jsme tady.“
Otevřel dveře jumperu, pomohl Mac se natáhnout vzadu na sedačky, počkal až se usadí i všichni ostatní, sedl si na místo pilota a vyrazili. Rodney seděl místo Mac jako kopilot. Za chvíli byli dost blízko na zadání adresy domů. Když se brána otevřela, spojil se John s Atlantis a nahlásil, že potřebují doktora do hangáru jumperů a když přiletěli, doktor už tam čekal.

no pekne sa nam to tu rozbieha.....Johnik sa nam zalubil...Mackenzie dobra praca od teba..

jo další pěkný díl, tak jsem zvědav co zjistí tým až se vrátí zpět na planetu jak předpokládám...

Nestačím koukat, je to super. Sem se potřebovala na chviličku uvolnit a že se pak půjdu učit...a houby z toho, začetla jsem se tak, že se mi skoro připálila večeře Mackenzie se mi jako postava velice líbí...má takový šmrnc a je pěkně přímá, nakdy až obdivuhodně...hned jsem si ji oblíbila Jsem opravdu zvědavá jak to bude dál. Už se těším na další dílek, snad bude brzy

Vím, že tohle nějak neodpovídá stylu Stargate, ale něco dalšího se dozvíme o Mac. O jejím životě, o tom co dělala před Atlantis atd. Takže čtěte a zase pls napište názory.

Rande

Další den se byl za Mac podívat John.
„Jak je jí?“zeptal se John Kellerové, která šla kolem.
„Bude v pořádku. Teď spí.“
„Můžu za ní?“
„Na chvilku, ale nebuď ji, v noci toho moc nenaspala. Potřebuje si odpočinout.“
„Jasně.“přikývl a vydal se za Mac. Přitáhl si židli k její posteli a sedl si. Připadala mu krásná, když spala a on si uvědomil, že má problém. Ona se svým týmem byli na Atlantis už několik týdnů, ale zalíbila se mu už první den. Z úvah ho vyrušil pocit, že ho někdo pozoruje. Byla to Mac.
„Nechtěl jsem vás vzbudit.“omluvil se.
„Cítila jsem vás.“odpověděla.
„Jak je vám?“zeptal se.
„Líp, díky, co zbytek?“
„Dobrý, všichni jsou v pořádku. Kdy vás odsud pustí?“
„Kellerová říkala, že do konce týdne. Mám 4 stehy, hluboké to moc nebylo, ale prý mám zůstat aspoň ještě zítra ležet. Pak že se uvidí.“
„Rononovi je smutno.“podotkl John.
„Jo, věřím. Nemá s kým trénovat.“usmála se Mac. Pak se spolu bavili ještě asi hodinu, než se vrátila doktorka.
„Řekla jsem jenom chvíli!“rozčílila se. „A taky jsem řekla, že máš odpočívat a ne se smát, popraskají ti stehy.“
„Ale vždyť ležím.“bránila se Mac.
„To jo, ale máš být v klidu a měla by ses pokusit usnout.“podotkla ještě doktorka.
„Tak já vás nebudu rušit, přijdu ještě zítra.“ S těmito slovy se John odporoučel. Mac za chvíli usla.
Mezitím Ronon trénoval s Teylou v tělocvičně. Nebylo to to samé, co s Mac, ale Tayla byla taky celkem dobrá. Právě teď to vypadalo, že dokonce vyhraje. A taky že jo. Tayla udělala kotrmelec, zvedla se a švihla Rononovi, ten se zapotácel a spadl. Tayla toho využila, klekla si na něj a nedovolila mu vstát.
„Zdá se, že jsem vyhrála.“řekla s úsměvem a slezla.
„Jo, gratuluju.“
„Jak je plk. Blackové?“zeptala se Teyla.
„Fajn.“odpověděl John, který se objevil ve dveřích. „Mám vás pozdravovat. Nevíte, kde je Rodney?“
„Dohaduje se s Danielem. Ještě pořád překládají.“odpověděl Ronon.
„A Winterson s O´Connerem?“
„Ti se na nejenom dívali, když jsem tam byl:“
„Jdu se k nim přidat.“prohlásil John.
Za pár minut byl v laboratoři. Už z dálky bylo slyšet hádání. Když došel ke dveřím, uviděl u nich stát George s O´Connerem. Oba se usmívali.
„O co jde, ať jsem v obraze.“zajímalo Johna.
„O to, co znamená slovo aloria.“vysvětlil Winterson.
„A co to znamená?“zajímalo Johna.
„Rodney říká, že je to kuře a Daniel, že je to varování.“
„A jak je začátek věty?“zajímalo Johna.
„No, že dostali…a teď buď kuře nebo varování.“odpověděl tentokrát O´Conner.
„…proč by nemohli dostat kuře?“vztekal se Rodney.
„Protože o pár řádků dál je, že je napadli a těžko by jim dávali kuře. A už jsem i říkal, že kuře je alorgria.“trval na svém Daniel.
„No nic, mizím. Nejdete hrát poker?“zeptal se John, kterého to moc nebavilo.
„Jo, proč ne?“přikývli oba.
Další den se Sheppard se zase zašel podívat za Mac, ale našel ji už oblečenou. Bavila se zrovna s Jennifer, která jí dávala poslední pokyny.
„…a kdyby něco, tak okamžitě přijď, ano?“
„Ano, mami!“odvětila Mac netrpělivě.
„Už ji pouštíš? Myslel jsem, že nejdřív zítra.“podivil se John.
„Je v pořádku. Teplotu nemá, puls v normě, tlak taky a ta rána se hojí rychleji, než co jsem kdy viděla.“vysvětlila Kellerová.
„Aha. Už jste snídala?“otočil se na Mac.
„Ne, ještě ne.“odpověděla.
„Tak vás zvu.“
„Tak jo.“přikývla.
Když se v jídelně usadili, John se zeptal:
„Ehm…co děláte…dneska večer?“
„Proč?“
„Jenom se ptám.“
„V plánu nemám nic.“
„Co takhle večeře, západ slunce a potom hvězdy?“vychrlil ze sebe John.
„Zní to dobře. A jaká by byla společnost?“zajímala se s úsměvem.
„Velice vybraná. Vlastně…jenom já.“přiznal.
„Tak jo.“souhlasila.
„Jo?“vykulil oči John.
„Jo.“zopakovala znova s úsměvem.
„Ehm…dobře…takže v sedm se pro vás stavím.“
„Ok, tak v sedm.. Už musím jít. Slíbila jsem Sam, že se za ní zastavím s hlášením.“usmála se a odešla. Nemohla se dočkat večera.
Během dne se nic zvláštního nestalo. Daniel se pořád hádal s Rodney, Sheppard si potrénoval s George a O´Conner se snažil taky někoho sbalit.
Mac kolem šesté vylezla z postele, podívala se do zrcadla a zkonstatovala, že takhle jít nemůže. Měla hodinu na to, aby ze sebe udělala člověka – umyla si hlavu, nalíčila se a udělala pár dalších věcí, které holky dělají, když jdou na rande. Kdyby byla na Zemi, jenom vybrání oblečení by jí trvalo hodinu, ale tady to moc neřešila, protože moc věcí tady neměla. Na Atlantis si brala jenom pár věcí (pár u holky rozumějte asi 20 triček a minimálně troje kalhoty, sukně a kraťasy ), takže rozhodování, co na sebe bylo celkem jednoduché. Vzala si pohodlné bílé kalhoty a bledě modré tričko na ramínka, které mělo podobnou barvu jako její oči a šlo k jejím delším blond vlasům. Skvěly čas. Zbylo jí ještě 15 mnut.
John to moc neřešil. Vzal si na sebe nějaké khaki kalhoty a černé tričko s krátkým rukávem. Podíval se do zrcadla, zkonstatoval, že vypadá furt stejně a pomalu vyrazil.
Mezitím Ronon, George a O´Conner byli u Winterson v pokoji, hráli poker a vůbec měli takový oddychový večer a zrovna probírali rande Johna a Mac.
„Jak u vás vypadá takové rande?“zajímalo Ronona.
„To záleží na tom, jaké si ho uděláš. Když jsi moc okouzlující, tak ta holka s tebou skončí ještě ten večer v posteli. Sheppardovi to přeju. Sbalil bych ji, nebo bych se o to aspoň snažil, kdybychom do sebe věčně neryli.“prohlásil Winterson.
„Takže se to moc neliší od nás.“usmál se Ronon.
„Jsem zvědavý, jak to dopadne.“těšil se O´Conner.
„Tak to je nás víc.“přikývl Winterson a Ronon souhlasně zamručel.
Přesně v 19:00 se u Mac objevil John.
„Jdete přesně.“řekla s úsměvem.
„Snažil jsem se. Můžeme?“
„Jasně, takže…kam půjdeme?“zeptala se.
„Na večeři. Mimochodem…vypadáte úžasně.“
„Díky. Je nezvyk vidět se v civilu,co?“
„Tak trošku. Vypadáte mnohem líp. Jinak.“sklonil jí poklonu John.
„Vám to taky sluší.“
„Mám pro vás překvapení. Hvězdy…a tak.“ Mac se jenom pousmála. „Jdeme na jižní molo. Tam je klid a soukromí.“pokračoval John.
„Na tom molu jsem ještě nebyla.“
„Je tam klid. Jenom tam hučí moře a nic víc.“
„Zní to úžasně, fakt.“
„Jsme pomalu na místě.“oznámil John a otevřel dveře. Mackenzie zůstala překvapeně stá. Nad molem právě zapadalo slunce a pomalu ho začaly ozařovat dva vycházející měsíce. Moře bylo klidné, jen sem tam bylo slyšet šplouchnutí vlny.
„To je úžasné. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla.“vydechla Mac.
„No, na Zemi těžko uvidíte dva měsíce. Pojďte.“
„Když už jsme tady…ehm..spolu…mohli bychom si začít tykat. Wow!“navrhla Mac a zároveň vykulila oči, protože na konci byla deka s talíři a jídlem.
„Říkal jsem, že vás…tě…zvu na večeři. Posaď se.“řekl John. „Piješ?“
„Jo, ale dneska si to, kvůli práškům, musím odpustit.“posmutněla Mac. „Ale jinak nepohrdnu ničím dobrým, teda kromě piva, vína, pálenky a slivovice.“
„Nerada klasiku?“
„Jak v čem.“pousmála se.
„Neboj, dneska tu mám whisky, ale ze solidarity si s tebou vezmu džus. Pomerančový.“ Podal Mac skleničku s džusem.
„Díky…takže, na co?“zeptala se.
„Na zdraví, na Atlantis a na….na nás.“připil John. „Takže Mac nebo Ginny?“
„Vyber si, co se ti nejvíc líbí. Mac, Mackenzie, Meggy, Ginny? Třeba táta mi říká střídavě, ale když se na mě naštval, říkal mi vždycky celým jménem nebo Virginio.“
„Virginia? Jako ten stát?“
„Asi. Ve Virginii jsem se narodila. Ale jinak netuším, kde k těm jménům přišli. A co ty. Řekni mi něco o sobě. Moje jména jsme probrali, tak teď něco o tobě.“
„Nic zajímavého.“
„Nic? Jseš tady 4 roky a nic?...To ti nevěřím!“
„Tak dobře, ale práci necháme prací.“
„Tak už povídej.“pobídla ho Mac s úsměvem. John začal. Mluvil o dětství, o tom, jak se dostal na Atlantis atd. Celou dobu co mluvil, Mac jenom poslouchala. Bavilo jí to.
„Tak to je asi tak všechno. Co ty.“
„Já….Takže…když mi bylo 14 utekla jsem z domu.“začala Mac.
„Utekla? Ve 14? Proč?“
„Jo, utekla. Doma to bylo hrozné. Naši se rozvedli, když mi bylo 5. Matka si domů pořád vodila nějaké chlapy, věčně po mně řvala a pro ránu taky nešlo daleko. Tátu jsem vídala jednou za uherský rok. Je…teda byl, stíhací pilot. Matka ze mě chtěla mít nějakou servírku v tom svým pajzlu. Levná pracovní síla, ale já…já chtěla buď jezdit na koni nebo být letuška.“
„Tak proč jsi teďka tady? Letuška je úžasné povolání.“
„Jo, to je. Ale matka tátu nenávidí, takže…“
„Provokace.“došlo Johnovi.
„Tak trochu. Myslím, že jsi to včera viděl. No….tak jsem šla na vojenskou akademii. Jenže ještě předtím jsem se o sebe musela postarat sama. Potřebovala jsem peníze, tak jsem začala zpívat v barech a klubech. Vyžít se s tím celkem dalo. Mezitím jsem začala hledat tátu. Po dvou letech jsme se sešli. Podporoval mě v tom, co jsem dělala a chtěla dělat. Jakmile se moje matka dozvěděla,c o chci dělat, přijela ta tátou a začala řádit. Něco typu, že se mám okamžitě vrátit a tak. Hádali se s tátou asi hodinu. Ale nakonec jsem zůstala u něho. Nehodlala jsem se vrátit s ní. No, ale dál…pak jsem nějaký čas sloužila na SeaHawku. No a před pár měsíci se tam objevil Jack.“
„Jako O´Neill?“
„No, ten“
„Jak jste se seznámili?“zajímalo Johna
„Měl pár přednášek na Akademii a tak nějak…no…“
„Ty jsi s ním spala?“došlo Johnovi.
„No…tak trochu…někdy…“
„Wow. Tvůj život je mnohem zajímavější, než můj. Pokračuj.“
„Pak už nic moc. Před příchodem na Atlantis jsem byla asi půl roku v SGC. Moje první samostatné velení nedopadlo asi nejlíp. Hned další den po misi za mnou přišel jeden člen mého týmu a řekl, že končí. Že to nenaplnilo jeho očekávání.“
„Kdo to byl?“
„Doktor Cortez. Politolog a archeolog, ale našel za sebe náhradu. Daniela.“
„No jo no! Šprt. Tak tohle se ale nepočítá. Ti žijou v úplně jiném světě. To moje dopadlo mnohem hůř. Poštval jsem proti nám Wraithy. Zemřel při tom člověk. Plukovník Sumner.“ Ani si nevšimli, že slunce už zapadlo a oba měsíce svítí jasněji než předtím. Oba byli chvíli potichu a dívali se na hvězdy. John se přisunul blíž k Mac. Jednou rukou ji chytl kolem pasu a druhou za ruku, kterou se opírala o zem. Podívala se na něho a usmála se.
„Je mi fajn.“zašeptala. John se k ní naklonil. Byli k sobě blíž a blíž a blíž… najednou se celým městem rozezněl alarm. Oba se na sebe podívali a rozesmáli se.
„To se fakt může stát jenom mně.“prohlásila Mac.
„Tak jdeme. Práce volá.“pobídl ji John a vytáhl ji na nohy.
„Co se děje?“zeptal se John, když doběhli do řídící místnosti.
„Major Lorne. Pronásledují je.“vysvětlil poručík.
„Bezpečnostní díly 1 a 2 do prostoru brány.“zavolala je přes vysílačku John. Během pár chvil dovnitř naklusal bezpečnostní tým a rozmístili se.
„Můžete projít.“povolila Mac.
„Rozumím.“potvrdil Lorne. Za pár vteřin byl on o celý jeho tým doma.
„Co se stalo?“zeptala se.
„No, ta planeta zjevně nebyla neobydlená. Vyřítilo se na nás z lesa asi dvacet ozbrojených chlapů. Museli jsme se vrátit. Ale oni byli rychlejší než my, takže hrozilo, že projdou bránou za námi. Proto jsme volali.“
„A kvůli tomu jsem přišla o volný večer a rande.“řekla Mac a John s úsměvem přikývl.

Názor...jak už jsem říkala, je to skvělí! Líbí se mi to. Díly přibývají tak rychle, že je to naprosto super . Ještě jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby dneska byl nějaký další, ale myslela jsem si něco jiného. Za tohle ti mockrát děkuji . A teď k samotné části: Dobrý nápad to rande, jen škoda, že jim to nevyšlo. Přijde mi super, že jsi popsala kousek jejího života...víme zase něco víc Jen tak dál a mnoho skvělých nápadů!

Snažím se, co nejrychleji to jde
Jsem ráda, že se to líbí...teď mi s přepisováním pomahá kamarádka, tak možná zítra večer. Já už přepisuju další, kterou hodlám rozdělit, protože by byla moc dlouhá

Další povídka...doufám, že se bude líbit....řekněme, že John a Mac uvízli na jedné planete...snad se to bude líbit

Nález

Doktor John O´Conner se zrovna bavil s jednou pěknou seržantkou, když k nim namířil major George Winterson.
„Tak pojď, ty Casanovo. Briefing.“ řekl George, chytl O´Connera pod paží a táhl ho pryč. „Zavolám vám.“ řekl ještě seržantce.
„Vždyť to šlo tak dobře.“postěžoval si John. „Brala na mě. Karin je tu jenom pár týdnů.“dodal smutně.
„Mno, takže by to nemělo cenu.“shrnul to George. Za rozhovoru došli až k zasedačce. Vevnitř už seděl Daniel s Mac, naproti nim Sheppardův tým a v čele seděla Sam.
„Dobré ráno.“pozdravila všechny Sam. Dneska odpoledne přesně v 16.00 hod. vyrážíte na misi. Na M6G 721…“
„Je obydlená?“skočila jí do řeči Mac.
„Je na ní primitivní obyvatelstvo a byla bych ráda, kdyby jste mě nechali domluvit!“skoro vyštěkla Sam.
„Omlouvám se.“řekla Mac zaraženě.
„Je to jen průzkumná mise. Jumper si brát nebudete. Dotazy?“
„Měl bych jeden. Co se stalo? Jste jako kdyby zrušili Vánoce, madam.“zeptal se John. Mac se ušklíbla, John si toho všiml a usmál se na ni.
„Co by se mělo stát? Jenom mě už nebaví ty vaše věčné poznámky. Od všech! Takže v 16.00 u brány. Bez výjimky. Velení má tady plukovník. Rozchod.“
Sam odešla a všichni zůstali strnule sedět.
„Co to s ní je? Taková něžná bytost.“poznamenal kousavě major Winterson.
„Netuším, ale v 15.00 hod. se sejdeme tady. Buďte už připraveni. Vezmu s sebou data z MALPu a projdeme si to, ano? Zkuste přijít včas. To je vše.“poprosila je ještě Mac a odešla. Většinu dne strávil pplk. Sheppard s majorem Wintersonem a Rononem ve skladu zbraní a chystali výbavu. Každý dostane P-90, teda kromě Ronona-ten bude mít tu svoji, 9 mm berretu, pár granátů, do vesty vysílačku a pár věcí z 1. Pomoci jako obvazy, léky atd. Rodney s O´Connorem kontrolovali a chystali všelijaké technické nesmysly a Teyla hledala Mac, aby jí řekla, že dneska s nimi jít nemůže. Našla ji v řídící místnosti.
„Mac? Můžu s tebou mluvit?“zeptala se jí.
„Jo, jasně, co je?“
„Já… nějak mi není dobře. Už druhý den, tak jestli by to nevadilo, zůstala bych tady.“vysvětlila.
„Dobře, zajdi si za Kellerovou a řekni to Sam, ale pomalu, protože víš jakou má náladu.“odpověděla Mac.
„Plukovníku, přijímáme signál.“oznámil Chuck.
„Nebudu rušit. Zatím.“rozloučila se Teyla a odešla.
„Ahoj. Dejte to na obrazovku.“řekla Mac.
„Je zataženo. Vypadá to na bouřkové mraky. Teplota okolo 15°C, v okolí brány žádná aktivita a ve vzdálenosti 5 km nejsou známky života.“shrnul to Chuck.
„Ještě začne pršet a budem nemocní. Musím říct Rodneymu, ať přibalí deštníky. Zatím nashle.“usmála se Mac a odešla i s informacemi o planetě do zasedačky. Za pár minut se objevili i ostatní.
„Posaďte se.“vybídla je Mac, jakmile tam byli všichni.
„Takže podmínky jsou celkem dobré, až na bouřkové mraky. Nevypadají dobře, ale snad chvilku vydrží. Máte už nachystané věci?“
„Jo, už máme.“odpověděl Winterson.
„Fajn, takže v 16.00 hod. u brány.“skončila to Mac a odešla.
Přesně v 16.00 hod. byli všichni vzorně nastoupení u brány
„Můžeme?“zeptala se. Všichni pokývali hlavou, že jo a za chvilku prošli bránou na M6G 721.
Počasí se moc nezměnilo od posledních obrázků MALPa, až na ty mraky-vypadaly čím dál hůř.
„Tak jo lidi, rozptylte se a hledejte nějaký… no prostě něco zajímavého.“řekla Mac. „Rozdělíme se do skupin. Ronon, Winterson, O´Conner v jedné a já. pplk. Sheppard, Daniel a McKay v druhé. Udržujte rádiový kontakt.“dořekla Mac. „My si vezmeme tuhle část-za mostem.“ A při tom ukázala na starý polorozpadlý most a na část za ním. „Nebo chce to někdo nějak jinak?“ Když se nikdo neozýval, tak Mac jenom řekla:“Ok, tak jdeme.“ A vydali se každý svým směrem.
„Já nemůžu.“řekl Rodney asi v půlce mostu.
„Cože?“vytřeštila oči Mac, která šla před ním.
„Rodney nedělej blbosti a pojď.“přidal se John.
„Já nemůžu.“zopakoval Rodney znova.“Mám závratě.“
„Tak to sis vzpomněl brzo.“poznamenala Mac.
„Je to už jenom kousek, pojďte.“přidal se Daniel.
„Už jsi za půlkou, jenom se teď dívej na mě a ne…“snažila se Mac.
„Podíval jsem se dolů!“zařval Rodney a začal panikařit.
„…dolů. Dej mi ruku a přejdem to spolu, jenom mi dej tu ruku, ano?“ Rodney se chytil její ruky.
„Fajn a teď půjdeme pomalu na konec. Dobře, už jsme skoro tam. Super. Mohl by jsi to příště říct dřív než v půlce?“zeptala se ještě.
„Omlouvám se.“
„Dobrý, jdeme?“
„Zaznamenávám nějakou energii. Odtamtud?“ řekl Rodney a ukázal směrem do lesa.
„Tak se pojďme podívat.“navrhl Daniel. Mac jenom přikývla.
„Rodney našel… no něco našel, jdeme to zkontrolovat.“ohlásila ještě do vysílačky.
„Rozumím.“potvrdil příjem major Winterson.
„Za chvilku se prodrali celkem hustým lesem k místu, odkud vycházel signál. Byl to antický sloup, vysoký asi 2,5 m, takže se Daniel hned pustil do překladu, ale Rodney pomačkal pár tlačítek a najednou se celý sloup začal otřásat. Daniel a Rodney uskočili, Mac a John vstali ze země, na které seděli a hráli piškvorky v hlíně a namířili instinktivně zbraně. Chvíli se nic nedělo, ale za pár okamžiků vyjelo něco jako zásuvka. Rodney přišel blíž a zatvářil se jako by mu spadly hračky do kanálu.
„Co je?“zeptal se John, ale to už Rodney lovil v té „zásuvce“ a za pár vteřin vytáhl ZPM. Všichni vytřeštili oči. Mac se vzpamatovala jako první, jednak proto, že začalo pršet a taky proto, že je volala druhá skupina.
„Jo, slyším, moment.“ohlásila se Mac. „Rodney, schovej to. Začíná pršet.“řekla. „pokračujte.“vyzvala Wintersona.
„Máte něco?“zeptal se.
„Jo.“odpověděla Mac.
„A co? Pochlubte se.“vyzval je Ronon.
„ZPM.“odpověděla Mac. Ticho.
„Zopakujte to.“vyzval ji O´Connor.
„Máme ZPM. Poslouchejte, začíná pršet, takže si o tom popovídáme doma, ano? Sejdeme se za půl hodiny u brány.“zopakovala Mac. Mezitím Rodney zabalil ZPM do batohu a vydali se na cestu. Pršelo čím dál víc. Za chvilku došli až k mostu a všimli si, že pár dalších prken chybí.
„Dobře, půjdeme po jednom. Rodney, Daniel, John a já. Tak běžte.“
Rodney přešel vcelku v pohodě a Daniel taky.
„Teď běž ty.“řekl John Mac.
„Ne, půjdu poslední, běž.“namítla.
„Dáma má přednost.“trval na svém John.
„Ok, tak jo.“povzdechla si Mac a začala našlapovat na prkno, ale při druhé se ozvalo KŘUP. Prkno prasklo. Mac se jen taktak stačila chytit prvního prkna, ale to začalo praskat taky.
„Drž se!“zakřičel John a udělal pohyb směrem k ní.
„Stůj, ty se ani nehni.“zařvala Mac a modlila se, aby prkno ještě chvíli vydrželo. Jenže to prkno její touhu nějak nesdílelo a praskalo čím dál víc. Mac se snažila přehoupnout se na lano, které drželo most, ale moc jí to nešlo. Jednak proto, že na něho nedosáhla a taky proto, že měla v ruce plno třísek. Všichni se na ni jenom dívali. Rodney s Danielem na druhé straně a John jenom pár metrů od ní.
„Zkus to ještě jednou, zkusím najít nějaké lano nebo tak něco.“navrhl zoufale John.
„To se lehko řekne:Ještě jednou. Pochybuju, že tady něco jako lano je!“prskala Mackenzie. „Už nemůžu.“
„Vydrž.“
„A jak dlouho?!“zakřičela v odpověď. Už jí to nebavilo. Táhla ji dolů jak zbraň, tak i vesta, která čím dál víc nasakovala dešťovou vodou.
„Johne!“zakřičela.
„Co?“
„Rozhoupu se a nějak skočím na to lano.“
„Co když mineš?“zeptal se John.
„Tolik důvěry si snad ani nezasloužím. Co by? Můžeš mě sbírat o 100 m níž, no.“odsekla Mac a pak pokračovala:“Chlapi na druhé straně odseknou, odstřelí…no prostě… odřežou to lano.“
„To je šílené.“namítl John.
„Máš jiný nápad?“ Když John nic nenamítal, Mac se začala rozhoupávat. Po třetím zhoupnutí se pustila a přeletěla na lano. Udržela se, i když se jí ty třísky zaryly ještě hlouběji.
„Přesekněte to.“zařvala Mac a během pár vteřin už letěla směrem ke kamenné stěně propasti a za chvíli vylezla nahoru a ta si vyčerpaně lehla. John se k ní sklonil a podíval se jí na dlaně. Z levé jí tekla proudem krev, ale pravá byla v pořádku.
„Danieli, Rodney, běžte!“zavolala na ně.
„Ne, ne bez vás!“odpověděli. Mac jenom protočila oči.
„Berte to jako rozkaz! Jak přestane pršet, tak se pro nás vraťte!“ Daniel a Rodney neochotně odešli.
„A co my tady?“zeptal se John a začal Mac vytahovat třísky.
„Asi 1 km tímhle směrem“, Mac mávla rukou, „je jeskyně.“ John zůstal jenom hledět.
„No co, dívám se a vidím.“odpověděla Mac.
„Tak jdeme.“kývl John, dovázal jí ruku a pomohl jí vstát. Za pár minut došli do jeskyně. Oba byli promočení až na kost.
„Z…z…zima.“drkotala zubama Mac.
„Rozděláme oheň.“navrhl John.
„J…jo, dobrý nápad, jen to má zádrhel…není dřevo.“namítla Mac.
„Tady něco je.“ozval se John z kouta.
„Tak to zapal.“pobídla ho. Johnovi to nedalo moc práce a za okamžik už oheň plápolal.
„Neplánovaná aktivace. Přijímám kód dr. Jacksona. Otevírám štít.“ohlásil seržant.
„Co se stalo?“zeptala se Carterová. „Jste tu brzo. A kde je zbytek?“
Daniel jí to všechno dopodrobna vypověděl.
„No a pak Mackenzie přikázala, ať jdeme a vrátíme se pro ně, až přestane lít. U brány jsme počkali na Ronona, majora a dr. O´Connora a pak jsme prošli.“dokončil vypravování Daniel.
„Vyšleme jumper. Hned.“řekla Sam, ale major Winterson ji zarazil:
„To není dobrý nápad, posílat ho teď. Hodně foukalo, takže je možnost vzdušných vírů. Oni si poradí.“při poslední větě se ušklíbl.
„No dobře, jak myslíte.“svolila nakonec Sam. „Měli byste se jít převléknout, ať nejste nemocní. A pak zapojte to ZPM.“
„Už je ti tepleji?“zeptal se John Mac.
„Ani ne, ty věci, co mám na sobě, děsně studí.“odpověděla. „A to už toho na sobě moc nemám.“dodala a podívala se na hromadu svého oblečení.
„To je fakt.“přikývl John. Najednou Mac ztuhla.
„Co je? Co se děje? Jsi v pořádku?“ptal se John.
„Někdo je okolo.“zašeptala.
„Nikoho neslyším.“namítl.
„Ani nemůžeš. Neřekla jsem, že někoho slyším.“poznamenala Mac.
„Aha.“pochopil John a natáhl se po své zbrani.
„Vzdalují se.“řekla po chvíli Mac.
„To je dobře. Pojď ke mně. Strašně se třeseš.“navrhl John. Mac se přisunula blíž, položila mu hlavu do klína a on ji objal jednou rukou kolem ramen a začal si hrát s jejími vlasy. Nic nenamítala. Po chvilce se otočila a podívala se na něho. Políbili se. Poprvé. John jí začal pomalu svlékat zbytky oblečení. Opatrně ji položil na písčitou zem. Znovu se políbili.
„Nějaké nové zprávy?“zeptala se Sam Rodneyho.
„Ani ne. Pořád tam prší a začíná se ochlazovat.“odpověděl.
„To není dobré. Nepotřebuju, aby nám tady leželi dva důstojníci s chřipkou.“strachovala se Sam.
„No nemyslím, že to bude až tak hrozné.“ušklíbl se Winterson, který právě přišel. „Ti dva si poradí, společně.“
„Průběžně mě informujte.“řekla Sam a odešla.
„Co myslíš, že zrovna dělají?“zeptal se Rodney.
George se jenom zakřenil. „Hádej.“
„Jako ty myslíš TO?!“
„Vždyť je to jasné jako facka. Ti dva po sobě koukají celou dobu, co jsme tady.“
„Já si ničeho nevšim.“řekl celkem smutně Rodney. Winterson jenom protočil oči a zašklebil se.
John se probudil. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit. Vyspal se s ní. Ležela vedle něj, ale ještě se spala. Přikryl jí svou už suchou bundou. Zavrtěla se a otevřela oči.
„Dobré ráno.“řekl John.
„Dobré…ráno? To jsme spali tak dlouho?“zarazila se Mac.
„Já nevím, to sem řek jenom ze zvyku.“ John se podíval na hodinky. „Ne, spali jsme asi dvě hodiny.“řekl po chvíli. Mac se usmála.
„V jeskyni jsem ještě nespala.“
„Jako jak?“
„No nespala i nespala.“upřesnila s úsměvem. „A vlastně na jiné planetě taky ne.“dodala. „Bylo to fajn.“řekla ještě po chvíli.
„Jo, to bylo.“souhlasil John.
„Ale…tohle nebylo správné .“řekla Mac.
„Jestli chceš, můžem na to zapomenout.“ozval se John.
„Ne..já jenom…neutajíme to dlouho...“
„To asi ne.“souhlasil John.
„Budeme mít problém…“
„To ano…ale já jsem ochotný to risknout.“usmál se.
„Já taky…“
„Co budeme dělat teď?“
„Ještě pořád prší, ale zdá se mi, že ne tak moc, jako předtím. Kolik máme jídla a vody?“
„Jídla? Mám ještě dvě suché tyčinky. Zbytek rozmokl. A voda není problém.“zhodnotil to.
„Voda není, to je fakt. Já mám…nemám…všechno to rozmoklo. Ech jo.“
„Na.“a podal jí jednu z těch tyčinek.
„Díky.“řekla, ale nerozbalila ji. „Budeme muset najít cestu na druhou stranu propasti.“řekla.
„Jak přestane pršet, přiletí pro nás jumperem.“připomněl John.
„Já vím, ale jen tak pro jistotu, protože kolem pořád někdo chodí, tak abychom měli cestu ven, kdyby něco.“
„Chceš mi říct, že tady ty věci schnou zbytečně?!“naježil se John.
„Tak půjdu sama.“a začala vstávat a navlíkat na sebe mikinu, bundu, vestu a kalhoty.
„Sama jít nemůžeš!“
„A to řekl kdo?“vyprskla. Připnula si zbraň a zkusmo vystřelila-trefila šišku. Užuž skoro vycházela, ale u vchodu se zastavila a odepnula si P-90.
„Pujč mi svoji berettu.“poprosila Johna.
„Proč?“nechápal.
„Protože radši střílím s malýma.“vysvětlila. John si odepnul pouzdro i se zbraní a podal jí ho.
„Díky.“řekla jenom a vydala se na cestu.
„Kdyby něco, tak zavolej! A za chvilku se vrať.“zavolal na ni.
„Ano mami.“zakřičela v odpověď a máchla rukou.
Po pár minutách ucítila, že za ní někdo jde. Dala ruku instinktivně na zbraň a divila se svým pronásledovatelům, že se jim chce v takovém počasí za ní chodit. Šla dál a snažila se držet stejnou vzdálenost, ale ruku měla pořád na zbrani tak, aby ji mohla kdykoli vytáhnout. Držela se pořád na cestičce, která vedla podél propasti. Náhle se cestička začala svažovat dolů. Po pár metrech se Mac zastavila a otočila směrem doleva. Vytáhla z vesty dalekohled a podívala se pořádně. Nemýlila se. Údolím vedla cesta a dalo se tam celkem dobře dostat. A jak si Mac všimla, tak vedla přímo k bráně. Sice byla delší než přes most, ale asi nejbližší možná bezpečná. Otočila se a vracela se zpátky. Asi na půli cesty opět někoho cítila. Šla dál, když najednou za křoví vyskočilo asi deset neandrtálců. Rychle vytáhla zbraň a zamířila. Nechtěla jim ublížit.
„Hele, jenom projdu, ano? Zajdu svému příteli říct, že jsem našla cestu pryč a pak odejdeme.“zkusila to. „Vy mi asi nerozumíte, hm?“ Neandrtálci vrčeli čím dál víc. „Nechci vám ublížit…“ Nedořekla větu a jeden z nich se na ni vrhl. Mac vystřelila a trefila ho přímo mezi oči… „…ale to neznamená, že to neudělám, když budu muset.“dořekla větu. Neandrtálci na ni začali útočit. Opravdu jim nechtěla ublížit, a tak začala utíkat, ale v dešti a po rozblácené cestě to šlo těžko. Vyběhla na kopeček, rozhlídla se a uviděla nahoře na skále velký balvan.
„Stát!“křikla a natáhla ruku. Kupodivu poslechli, ale ne na dlouho. Mac se ze všech sil soustředila. Balvan…balvan…
„BALVAN!“zakřičela, natáhla ruku a stáhla ho pomocí svých schopností dolů. Zásah! Spadl přímo na hlouček neandrtálců. Ošklivě to křuplo, když dopadl. Ostatní zavrčeli ještě víc a snažili se k ní dostat. Vytáhla druhou pistoli a začala střílet.
V tu samou chvíli se John právě chystal vydat se za Mac, ale když uslyšel střelbu, tak jenom popadl obě P-90, vyběhl z jeskyně a vydal se směrem za střelbou. Za chvíli utichla. Zrychlil. Když doběhl k místu, kde se střílelo, neviděl nic víc, než mrtvé neandrtálce a na zemi plno vystřílených nábojů.
„Mac! Mackenzie!“zavolal. Nic. „Mac! Nech toho, tohle není sranda.“ Na zemi viděl její stopy. Některé byly pěkně tvarované, jiné rozmazané od toho, jak klouzala, když běžela nahoru, kde teď stál John.Rozhlédl se pořádně a viděl, že na kopečku, kde stál, jsou jak ostré, tak i rozmazané a ještě jedny. Šel podle nich a po pár krocích došel ke svahu.
„Mac!“zakřičel a rozběhl se dolů. „Mac. Meggy. Hej, vzbuď se!“ Pohnula se.
„Ou.“řekla a chytla se za hlavu.
„Ne, nehýbej se!“ Poslechla. „Co se stalo?“zeptal se, když k ní sjel dolů.
„Já…uf…“rozhlédla se kolem sebe. Zjistila, že nezachytit ji strom, zřítila by se přes kamenný převis o 1000 m níž. Měla štěstí. John jí pomohl se zvednout a vylézt nahoru.
„Já…vracela jsem se, když na mě vyskočili. Jeden se proti mně rozběh a já ho zastřelila. Pak se mi podařilo se dostat nahoru a shodit na ně ten balvan. Zbytek jsem zastřelila. Teda jednoho asi ne, protože jsem se otočila a on na mě skočil a oba jsme spadli. Já se zastavila ty stromy a on…zjevně ne. Mimochodem našla jsem cestu. Vzal jsi všechno?“shrnula to.
„Důležité věci jo. Fakt je ti dobře?“
„Je mi fajn. Tudy.“ Po chvíli došli k bráně a zadali adresu. Oba už byli mokří, tak jako předtím. Zadali kód a prošli.
„Neplánovaná aktivace.“ohlásil seržant. „Přijímám identifikační kód plk. Blackové.“dodal.
„Otevřete.“přikázala Sam a seběhla po schodech. Oba vypadali, jako kdyby skočili do bazénu a v případě Mac prošli bahenní koupelí.
„Vítejte doma. Jak jste se dostali zpátky?“zeptala se Sam.
„Mac našla cestičku okolo, odmítla pár nápadníků a nechala si udělat bahenní zábal.“odpověděl John s úsměvem.
„Co to máte s rukou?“všimla si Sam obvazu na její ruce.
„To bude dobré. Jenom jak se pode mnou propadlo to prkno, tak jsem si zadřela pár třísek.“odpověděla Mac.
„Běžte na ošetřovnu. Oba dva.“řekla Sam. „A do večera bych ráda hlášení.“dodala. Oba jenom kývli, že rozumí, ale hlášení se od nich dočkala stejně až další den ráno, protože se společně věnovali příjemnějším věcem.

Pište zase názory pls.

Co říct? Je to dobré...ne super. Jednoduché, žádné složitosti. Nemusí člověk moc přemýšlet. To myslím v dobrém, líbí se mi to (jak už jsem psala). Jen mám trošku pocit, že první kapitola byla nejlepší...nechci urazit...to ne , ale jinak je to pro mě skvělým odreagováním po hrozném dnu.
Jsi k nám milosrdná. Nevím, co bych dělala, kdybych musela čekat několik dní, ba i měsíců na další část...je super, že máš na to čas Přeji spoustu plodných dnů a nápadů

jo super, tvůj čas v kterém stíháš přidávat další díly je opravdu výborný..

Už se těším na další čast.. ) Super povídka. .-)

Opravdu dobrá povídka a rychlost jakou píšeš další díly je obdivuhodná. tešim se na další část

Tak když se vám líbí moje rychlost, tak tady je ještě jedna povídka... . Nebudu psat o cem je - nechte se prekvapit.
BTW: Zbytek nemam prepsany...takze si chvilku budete muset pockat
Příjemnou zábavu.

Následky, part 1

„Wow, tady je ale pěkně.“řekl O´Conner hned po tom, co vyšli z jumperu.
„Atlantis, tady SG-16, cesta byla bez problémů, jsme na místě.“ohlásila plk. Blacková.
„Atlantis rozumí, SG-16, konec.“ozvalo se z vysílačky.
„Kudy je ta vesnice?“zeptal se George.
„Asi míli severovýchodně.“odpověděl ihned Rodney.
„Tak jdeme na to, ne?“zeptal se Ronon.
„Už jste tu někdy byli?“zajímalo Mac, zatímco se pomalu vydali po cestě k vesnici.
„Jo, byli…je to malá vesnička. Dodávají nám nějaké suroviny a my jim na oplátku lékařskou péči a popřípadě i nějaké potraviny. Máme s něma pravidelný kontakt. Ale teď už mají týden zpoždění, tak to jdeme zkontrolovat.“vysvětlil jí John.
„Myslíte, že se jim něco stalo?“zeptal se Daniel.
„Nevím,…proto jsme tady, abychom to zjistili.“
„Kdo by jim chtěl ublížit?“zajímalo Winterson.
„Jsou to jenom neškodní obchodníci, ale kdo ví? Wraithové, Replikátoři nebo…co je ti? Jsi v pořádku?“zeptal se najednou John, protože se Mac náhle zastavila a byla celkem nepěkně zelená.
„Já…uf…jo, je mi fajn.“řekla a pokusila se o úsměv, ale vypadalo to spíš, jako kdyby měla tetanus.
„Neměla jsi jíst tu snídani. Říkal jsem ti, že míchané vejce a mlíko nejdou dohromady.“ ušklíbl se Ronon.
„Tím to není.“namítla a zase se rozešla.
„Tak čím to je?“dorážel Rodney.
„Mackenzie, jestli ti něco je, měla by ses vrátit.“řekl John.
„Není to nic, co by mi bránilo v práci…zatím.“odsekla.
„Zatím?“podivil se Daniel.
„Kriste…vy toho nenecháte, že?“ Začalo jí to jít na nervy. Všichni svorně zavrtěli hlavami jako že ne. Mac si jenom povzdechla.
„Fajn, jak chcete.“ A podíval se na Johna. „Jsem těhotná.“
„Já ti to říkal, že to dva spolu něco mají.“zašeptal George Rodneymu do ucha a zašklebil se.
„Tě…těhotná? Jak se to mohlo stát?“třeštil oči John.
„Chceš to popsat se vším všudy nebo….“ušklíbla se.
„Já vím jak, ale sakra kdy?“
„Asi 5 týdnů zpátky? Jeskyně? Zima? Už chápeš?“odpověděla mu.
„5 týdnů?! Kristova noho! 5 týdnů a ty nic neřekneš? Jak dlouho to víš?“
„Asi týden a něco.“
„Týden a …To je neuvěřitelné! A kdy ses mi to chystala říct?“ John začínal zuřit a Mac si toho taky všimla.
„Mohli byste nás, prosím, nechat chvilku o samotě?“požádala zbytek týmu. Ti se otočili a poodešli za zatáčku, kterou před chvilkou přišli. Mac pokračovala:
„Chtěla jsem ti to říct, až bude vhodná chvíle.“
„Vhodná chvíle?!“vyprskl John.
„Jo, vhodná chvíle…“
„Mackenzie! Mohli…kdokoliv ti mohl ublížit. Tobě i dítěti! Už to bylo párkrát takové, že jsme nevěděli, jestli se z toho dostaneme a …“
„Ale dostali! Proboha, uklidni se! Jsem TĚHOTNÁ! TĚHOTNÁ, JOHNE! Ne, nemocná a ne úplně blbá!“přerušila ho Mac, když se dostala zase ke slovu. Zbytek týmu, který čekal za zatáčkou, si nemohl nevšimnout, že „rozhovor“ nabírá na síle.
„…takhle riskovat. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Johne!“
„Jak ses to ksakru dozvěděla.“
„Já…byla za Jennifer, protože jsem myslela…nebylo mi dobře…myslela jsem, že mám chřipku nebo tak, ale výsledky ukázaly, že jsem…“
„…těhotná.“doplnil ji John.
„Jo.“přikývla.
„Takže…teď se hezky vrátíš zpátky na Atlantis.“sdělil jí stručně John. :Bez řečí a bez poznámek!“dodal.
„Tak to si přehnal! Nikdo, rozumíš, nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“ zasyčela Mac. „Jestli sis toho nevšiml jsem dospělá!“
„Já vím, ale tohle mi nepřipadá správné!“namítl.
„Co? To že jsem těhotná nebo to, že jsem těhotná s tebou?“Už to nevydržela a začala křičet taky. „ To, že jsem těhotná je v podstatě tvoje vina! Jasně jsem ti říkala, že žádnou antikoncepci neberu a že je to jenom na tobě! Mimochodem ti ale nic nevyčítám. Ale to jsem netušila, že budeš reagovat takhle a byla bych ti celkem vděčná, kdybys p mně neřval!“ Najednou se ozvala rána a Mac se s výkřikem zhroutila k zemi.
„MAC?!“zakřičel John, zohl se k ní, ale někdo začal střílet zpoza stromů, a tak se vrhnul za jeden z nich. Mezitím doběhl zbytek týmu a začali střílet taky.
„Co se stalo?“zeptal se George mezi střelbou.
„Já..já nevím. Mluvili…teda spíš jsme se hádali a najednou se skácela dolů.“odpověděl šokovaný John. „Kryjte mě!“ vykřikl a rozběhl se k Mac. Když k ní doběhl, uviděl na jejím pravém boku zvětšující se tmavou skvrnu. Většinu ze střely sice chytla vesta, ale i tak to vypadalo vážně.
„Hej Mac. Slyšíš..slyšíš mě?“ a jemně s ní zatřásl.
„Běžte.“řekla potichu.
„Blázníš?!“
„Já..nechci se hádat…Johne…prosím.“
„Nemůžeme tě tu nechat. Dostaneme se domů všichni…“
„Ne živý. Johne, jsou to Genie.“
„Já vím, ale i tak to…“
„Vzdejte se! Chceme jenom tu ženu!“ozvalo se zpoza stromů.
„Nikdy!“zakřičel John.
„Johne..“
„Ne. Mlč!“ Chtěl ještě něco říct, ale najednou se všude kolem nich objevili Genie. Doběhli k Johnovi a Mac a obklíčili zbytek jejího týmu.
„Chceme jenom ji.“zopakoval geniijský důstojník a mířil zbraní na Mac. „Vy běžte!“
„Jo, jasně. A my jako na ni máme zapomenout nebo co?“odsekl John.
„Johne…“šeptla. Naklonil se k ní.
„Co?“
„Běžte…“
„Ne, poslouchej…“
„Ty, poslouchej! Běžte! Něco po mně chtějí, takže mi logicky neublíží. Vy se pak vrátíte s posilou a dostanete mě zpátky, ano?“
„Mac…já…ty..umřeš, jestli tě nedostaneme domů.“
„Ber to…jako rozkaz. Prostě BĚŽTE! Nechci se hádat….běž, prosím.“
„Chytrá holka. Ví, co je pro vás dobré.“poznamenal Genii. John se na ni podíval a vzal ji za ruku. Ucítila v té jeho nějaký hranatý předmět. Chytla ho a nenápadně strčila do rukávu. Bylo to dálkové ovládání jumperů.
„Tak jdeme, lidi.“řekl John zbytku.
„Ty si se zbláznil! Nemůžeme ji tady nechat!“protestoval Rodney.
„Pojďte!“zavelel John a obrátil se k odchodu, aniž by se jednou otočil. Ostatní ho neochotně následovali.
„Vemte ji do tábora.“rozkázal Genie.
„Tys ji tam nechal! Nechal jsi tam svoji těhotnou a zraněnou přítelkyni.“vyčítal Johnovi Rodney.
„Bude v pořádku.“prohlásil John a vší silou se na ni přinutil nemyslet. „Krom toho, dala mi rozkaz.“
„Rozkaz?“opakoval po něm posměšně Winterson. „Vy si necháte poroučet od holky?“
„Je to můj i váš velící pro tuto misi. Uděláme, co řekla. Vrátíme se na Atlantis, vezmeme pár natěšených mariňáků a dostaneme ji zpátky.“upřesnil John.
„Nejdeme jinudy, než kudy jsme přišli?“zeptal se po chvilce Daniel.
„Dal jsem jí pilota od jumperů, takže půjdeme pěšky. S ním má šanci se odsud dostat…“
„Ovšem za předpokladu, že se dostane od Geniů.“podotkl O´Conner.
„Ona to zvládne, i když je zraněná.“ozval se Ronon.
„Rodney, adresu, rychle!“pobídl ho John, když došli k bráně. Ta se otevřela a oni rychle prošli.
„Vzbuďte se. No tak…vstávat!“ snažil se Mac vzbudit geniejský důstojník. „No tak!“ a chrstl na ni hrnek vody. Začala se pomalu probírat.
„No vida, že to jde.“
„Co chcete?“zeptala se Mac.
„Chceme vědět, kde jste vzala ty vaše schopnosti a taky vše, co víte o Atlantis. Asi jsem se ještě nepředstavil, že? Jsem vrchní velitel genijských bojových jednotek a jmenuji se Miami Sambora.
Mac se jenom ušklíbla. „Jsi teplouš? Protože to je jediný možný vysvětlení toho, že ještě pořád žiješ. Já mít takové jméno, tak už jsem pod drnem.“
„Pod drnem?“nechápal Sambora.
„JO, to jako mrtvá. Hodila bych si mašli, mít takové jméno.“
„A jaké je tvoje?“
„Sněhurka.“
„Ten muž ti říkal jinak.!“namítl.
„Hm. Jsem prostě Sněhurka, pokud se ti to nelíbí, říkej mi, jak chceš. Mimochodem, ty schopnosti jsou přirozené a o Atlantis nic nevím.“odpověděla na všechny jeho otázky najednou.
„Krvácíš a nevypadá to, že by to samo přestalo. Když mi řekneš, co chci vědět, ošetříme ti to, když ne, zemřeš.“
„Fajn…dobře…“
„Hodná holka.“usmál se.
„Volím tu druhou možnost.“zpražila ho.
„Budeš litovat!“ a s těmito slovy Sambora vyšel ze stanu ven.
„Už se stalo.“pomyslela si a za pár minut usla.
Mezitím se na Atlantis řešilo,c o dál.
„Dobře, budete mít připravených 20 vojáků. Celé akci bude velet pplk. Sheppard a vezmete s sebou i dr. Kellerovou a její tým, ano?“rozhodla Sam. Všichni přikývli a začali si chystat věci.
„Johne, můžu s tebou mluvit?“zeptala se Jennifer, když Johna doběhla.
„Ale rychle.“
„Já…jenom, že jestli ji najdeme ještě živou, tak to její zranění už může být v tu chvíli natolik vážné, že budeme mít co dělat, abychom zachránili život alespoň jí. Je možnost, že budou v pořádku oba – ona i dítě, ale je tu taky ta možnost, že…bychom jí to dítě museli vzít a upřímně, Johne..já udělám všechno, abych ji zachránila. Tak jenom abys to věděl.“ John jenom přikývl.
Mac nevěděla, jak dlouho spala, ale když se vzbudila, venku už byla tma. To jí vyhovovalo. Zkusila se posadit. Šlo to ztěžka a ona si v tu chvíli nebyla s to představit, jak se dostane k jumperu. Potichu sundala nohy z postele a zkusila to. Divila se, že to vyšlo na první pokus, i když se celá třásla, točila se jí hlava a bylo jí všelijak, jenom ne dobře. Pomocí telepatie a taky stínů zjistila, že před jejím stanem jsou dva ozbrojení muži. Zato vzadu za stanem nebyl nikdo. Opatrně nadzvedla stanové plátno, co to šlo a proklouzla ven. Během pár minut se dostala na pěšinu. Cítila Genie, že se za ní vydali, a tak zkusila zrychlit. Po chvíli na něčem uklouzla a spadla. Ucítila krev a domyslela si, že je její. Znova vstala, tentokrát s většími obtížemi, a šla dál. Po pár metrech se jí udělalo zle, a tak se na chvíli opřela o strom. Všimla si, že mezi stromy jde vidět oheň z pochodní lidí, co ji hledají, tak se vydala dál. Každých pár kroků zkusila pilota, jestli se před ní neobjeví jumper. Vyšlo to asi na šestý pokus. Objevil se necelých 30 metrů před ní. Přidala, ale pořád měla v patách vojáky, kteří teď znova zrychlili. Vklouzla dovnitř, zavřela dveře a sedla si na místo pilota. Vzlétnout nebyl problém, i když po ní stříleli, ale nepočítala s tím, že Genie mají taky něco jako protiletadlové střely vyvinuté proti wraithským stíhačkám. Tu teď taky hodlali použít.
„Palte!“přikázal Sambora. Mac si ji všimla pozdě. I když měla zapnutý štít, část střely jím prošla a poškodila motory, takže se jumper stal neovladatelný. Řítila se přímo na skálu. Bylo jí jasné, že když bude mít jumper zapnuté systémy, může vybouchnout a to by byla bez šance. Proto vypla úplně všechno a v poslední chvíli se vrhla na zem. Jumper narazil na skály a zřítil se do rokliny.
TO BE CONTINUED….

BTW: pl. zase nazory a jeste...pokracovani by melo byt do konce tydne...mozna uz zitra nebo v sobotu...hned se do toho dam...