SG: Zítra bude hůř...

[Klenotka]

Tak malý pokus. Původně jsem to chtěla nejdřív celé napsat a pak to sem teprve dát. Ale něco dát na fórum znamená, že to musím prostě časem dopsat a to je dobrá motivace. Tohle mi už v hlavně leží nějakou dobu a upřímně vůbec nevím, jak to bude pokračovat, natož končit. Ale sám název napovídá, že to bude doooost depresivní. Aby taky ne, když je čtvrt na tři v noci Možná tam jsou chyby a asi ten začátek ještě trochu předělám, protože mi nedává moc smysl. Takže je to spíš na posouzení a sami si řekněte, jestli mám pokračovat

Kapitola první
„Rodney, asi bys měl zpomalit.“ Radek se držel pevně v sedadle druhého pilota a vyděšeně sledoval planetu, která se k nim blížila obrovskou rychlostí. Tak to na něj aspoň působilo. Ve skutečnosti se samozřejmě oni blížili k planetě, navíc naprosto normální rychlostí. Radek ale nesnášel cestování vesmírem. McKay se na něj netrpělivě podíval. Jejich neustálé pendlování mezi planetou pod nimi a Atlantis ho už unavovalo. Brána byla na jiné planetě tohoto hvězdného systému, ale zajímavé věci objevili až na druhé planetě, která bránu neměla. Civilizace na jimi zkoumaném světě byla mladší než antická a zřejmě neměli o bráně na čtvrté planetě této soustavy ani ponětí. Když přiletěli poprvé, všichni fascinovaně zírali, hlavně na mlhovinu a dvě slunce, osvětlující celou sluneční soustavu. Ale teď už si toho moc nevšímali a zvlášť Rodney už nechtěl dělat jenom taxikáře.
Samozřejmě se celý ten poprask a přesun vědců týkal zařízení, které našli. A protože Rodney byl jeden z mála vědců schopný řídit Jumper, sloužil spíš jako převozník. Většina jeho vědců, kteří měli ATA gen navíc pracovala na podvodní plošině, kterou nedávno objevili. Nervózně se podíval na hodinky.
„Radku, nechci zpomalit. Už jsme zase ztratili hodinu jenom tímhle přeletem. Caldwella by určitě nezabilo, kdyby to tu obstaral s Daedalem. Stejně se toho moc neděje. Což je s podivem.“ Ale když doletěl na oběžnou dráhu planety, zpomalil a sledoval Jumper, který ho míjel. Letěl v něm major Lorne, který na něj mávl a proletěl spokojeně kolem. Elizabeth jim vyčlenila tři Jumpery, které řídil on, Lorne, Sheppard a jeden z jejich nejnovějších vojenských přírůstků, kapitán Timothy. Oba vojáci tím byli značně otrávení. Ale ne tak jako Rodney, který místo aby to zařízení na M4P-789 zkoumal, neustále létal tam a zpět. Jeden člověk musel pořád zůstávat na planetě, pro případ pohotovosti a tak se McKay už připravoval na setkání se znuděným Sheppardem. Byl jenom rád, že se na téhle akci nepodílí i Ronon, protože snášet další kyselý obličej by Rodneymu v jeho mizérii moc nepomohlo. Vzpomněl si na šťastný výraz Sateďana, když mu oznamoval, že jde s Teylou na Nový Athos a říkal i cosi o nějaké pěkné Athosiance, již tam potkal.
Radek vedle něj pořád vypadal, jako kdyby seděl na jehelníčku a ne v křesle. Rodney znovu zakroutil očima a začal sestupovat. Za poslední tři roky se naučil s Jumperem obstojně zacházet, přesto byl při přistávání dost nervózní. Sestup do atmosféry s Jumperem nebyla legrace. Ulevilo se mu, až když loď v pořádku dosedla a uviděl přesně to, co čekal. Podplukovník stál opřený o strom, v puse žmoulal kus trávy, jeho sluneční brýle odrážely polední slunce a na obličeji měl výraz někoho, kdo právě absolvoval povinnou návštěvu u protivných příbuzných. Zelenka byl venku pomalu ještě dřív, než dveře Jumperu dopadly na zem. V ruce nesl další tašku plnou přístrojů, kterých už měli na M4P-789 tolik, že by si mohli otevřít novou základnu. Kývl na plukovníka a zamířil k táboru, který se hemžil vědci a vojáky.
„Rodney, vítej, nikdy bych nemyslel, že to řeknu, ale rád tě vidím.“ McKay chtěl něco odseknout, ale nějak na to neměl náladu. Navíc se nezdálo, že by Sheppard žertoval. Opravdu už se asi nemohl dočkat vystřídání. Ale musel ještě počkat na přílet kapitána Timothyho a jeho týmu, aby dohlédl na vědce. John se přidal k Rodneymu na cestě do tábora a při tom mávl na čtyři vojáky, hlídkující kolem stanů. Nic se nedělo, ale věděli, že i tenhle klid může být relativní a je lepší být připravený na cokoliv.
Když se dostali do hlavního stanu, který skrýval jejich velký nález, Rodneyho hned obklopila skupina vědců a jeden po druhém začali podávat hlášení. John se na chvíli zarazil, když si všiml prázdného výrazu v Rodneyho očích. Astrofyzik přikyvoval, ale nic neříkal. Být to jindy, McKay už by nejspíš štěkal příkazy a nadával, že vědci mluví jeden přes druhého. Ale hlavní vědec si trpělivě projížděl poznámky a pak tiše přešel k Zelenkovi. Sheppard chtěl něco říct, ale nikdy nevěděl, jak začít. Bezprostředně po Carsonově smrti se zdálo, že to Rodney překonal. Hlavně prací a tím vším, co se těsně po té tragické události stalo. Ale tady trčeli už několik dní a v téhle práci, která nebyla nijak nebezpečná a nepotřebovala bleskové přemýšlení, měl určitě víc času na přemýšlení. I jemu Beckett chyběl, všem chyběl. Ale Rodney mu byl z celé expedice nejbližší a bylo víc než zřejmé, že si všechno, co se stalo, klade za vinu. Včetně smrti dalších lidí, kteří v ten den zemřeli. Vzdychl. Nemohl toho moc dělat, nikdy nebyl příliš dobrý v utěšování. Navíc s McKayem to nebylo snadné, protože by nikdy neřekl přímo, že mu Carson chybí a něco jako pocit viny by nepřiznal ani kdyby mu u hlavy držel pistoli….ačkoliv...
Za jeho zády v tu chvíli něco zapípalo a byl proto dost nešetrně odstrčen malou ženou s vysokým drdolem. Za chvíli se kolem něj vytvořil malý zástup vědců, kteří se tlačili u počítače, z nějž pípání vycházelo. Po minutě marného boje byl vytlačen na okraj davu.
„Rodney? Co se děje?“ zeptal se McKaye, který ten malý hlouček vedl. Rodney o něčem debatoval s tou doktorkou, jež ho předtím odehnala a teď se podíval zachmuřeně na Shepparda.
„Celá tahle naše námaha byla očividně k ničemu. Tahle věc je na nic.“ Odhodil svůj ruční počítač a vyšel ven. John nevěděl, jestli ho má následovat nebo zůstat, ale potřeboval odpovědi a ty mu podle všeho McKay nebyl ochotný dát.
„Radku, co se stalo?“ Sheppard se teď dostal skupinou očividně zklamaných vědců až k Zelenkovi, který si ještě na obrazovce něco ověřoval.
„No, plukovníku, vypadá to, že tohle není zdroj energie. Nemá to vlastní zdroj a očividně jsme se tedy celé dny vrtali v zařízení, které má úplně jiný účel.“ Zelenka vzdychl a postrčil si brýle na nose.
„A jaký účel to tedy má? Přece jste museli na něco přijít.“ Sheppardovi se zdálo nemožné, že by se osm nejlepších vědců Země a celé galaxie spletlo.
„Je to úplně nová technologie, nechceme na nic sahat, dokud nezjistíme víc. Ale jedno je jisté. Není to generátor nebo jakékoliv jiné zařízení produkující energii. Ono to kdysi energii vyzařovalo, ale teď už ne. Spustili jsme vnitřní sken, ale tak, abychom jím neaktivovali něco uvnitř. Muselo se to udělat opatrně a trvalo to dlouho. Vlastně ho tady doktorka Hobbesová spustila hned po příchodu sem, ale analýza je hotová až teď.“ Zakroutil hlavou a znovu vzdychl. Sheppard netrpělivě přešlápl z nohy na nohu.
„A…?“ řekl nahlas, aby Zelenku vyburcoval k dalšímu vysvětlení.
„Zkoumali jsme to zvenku. Archeologové a lingvisté se pokusili rozlousknout to písmo, ale nikdy předtím ho neviděli, takže se daleko nedostali. Jinými slovy, plukovníku, jsme zase na začátku a nevíme o tom zařízení vůbec nic. Můžeme začít znovu.“ Tentokrát vzdychl Sheppard. Prohlédl si vysoký sloup odshora dolů. Byl to impozantní kus technologie. Když sem přišli, vypadal jenom jako obyčejný kamenný sloup, ale jakmile ho McKay začal zkoumat, aktivoval se. Z jeho útrob vyjela různá udělátka, jak to Sheppard pohotově nazval a jakoby je celá ta věc sama pozvala k průzkumu. Ale Rodney chtěl dát pozor.
„Ale vždyť se to přece samo aktivovalo. Jak to, že nemá energii?“
„Neřekl jsem, že to nemá žádnou energii, ale že to není zdroj energie. Všichni doufali, že to může něco takového být, ale je to jenom ovládací zařízení k něčemu. To nám na druhou stranu dává velký důvod k dalšímu výzkumu, protože tady široko daleko není nic, co by tahle věc mohla ovládat. Není to ani nějaký maják či zařízení pro vyslání nouzového signálu. Svítí a funguje a to bez nějakého očividného důvodu.“
„Ale to je přece dobré ne? Tedy…další výzkum. Třeba najdete něco dalšího.“ Sheppard to nechápal.
„To jistě, ale s našimi omezenými zdroji to není možné. Potřebovali bychom tady stálý výzkumný tým, protože tohle je práce možná na roky. Nemáme na to lidi ani prostředky a co si budeme povídat, nějaký zdroj nevyčerpatelné energie by se nám hodil. Jenomže tady prostě nic není.“ Plukovník si promnul čelo a pak se pokusil popřemýšlet, co se mu Radek snaží říct.
„Takže, jestli to chápu správně. Je to obrovská objev v tom smyslu, že tenhle…sloup…funguje bez očividného zdroje energie, a je to divné i proto, že tady nikde jinde nic podobného není. A vy nemůžete zkoumat dál, protože se musíme vrátit na Atlantis a tahle práce je nadlouho?“ Zelenka přikývl.
„V tom je ten problém? Radku, všichni víte, že výzkum planet a technologií je omezený. Pokud se to nedá odnést, tak je mi líto. Strávili jsme tady už dva týdny. Elizabeth už teď hlásí, že na Atlantis chybí vědci a že se jí město rozpadá pod rukama. Až to bude bezpečnější, vrátíme se. Ale s Asurany
někde u našich dveří si nemůžeme dlouhodobější výzkum dovolit. Naší…a vaší prioritou je teď hledání zdroje energie a potenciálních zbraní. Ale tohle není asi ani zbraň, že?“
„Ne. Není tu nic, co by nasvědčovalo tomu, že je to zbraň. A jelikož s tím jazykem lingvisté nejsou schopní hnout, těžko můžeme něco byť jen zmačknout, abychom nezpůsobili nějakou katastrofu. Jsme na to velmi opatrní. V podstatě všechno záviselo na tom skenu a když ten nic neobjevil, tak nemůžeme nic dělat ani my. Pokud chcete názor odborníka….je to jenom seskupení diod, drátků a skla.“
„Slovo odborníka po dvou týdnech výzkumu?“ John by se i zasmál, pokud by to bylo vtipné. Jenže nebylo. Strávili dva týdny prací na něčem, co vyžadovalo možná roky výzkumu a takový luxus si nemohli dovolit.
„Dobře…tak všechno posbírejte, a připravte se to tu zabalit. Podrobné snímky toho sloupu máte?“
„Každý centimetr.“ Přikývl Radek.
„Dobře. Až přiletí kapitán Timothy, zkusíme to tady poskládat do dvou Jumperů.“ Kývl na Zelenku a vyšel ven ze stanu. Rodney seděl na kameni, díval se směrem k lesu a hrál si s nožem. Odhazoval s jeho pomocí kameny a prach a kreslil po zemi nesmyslné obrazce.
„Rodney? Přikázal jsem, aby to tu sbalili…je mi to líto. Víš, že si teď nemůžeme dovolit zdržení.“
„Já to chápu. Standardní postup.“ McKay už pak nic neříkal a dál jezdil nožem po zemi. Shepparda nějak nenapadalo, co říct a tak si sedl na druhý kámen vedle Rodneyho a čekal. McKay se ale asi po dvou minutách beze slova zvedl a šel do stanu.
John se za ním chvíli díval a pak se vydal opačným směrem, protože zaslechl zvuk Jumperu, v němž nepochybně přilétal Timothy a jeho tým.

Pozdě odpoledne už bylo vše sbaleno. Shepparda až udivilo, jak rychle to zvládli. Vědci si nejspíš nechtěli dál připomínat promarněnou práci a když už museli odejít, chtěli to mít co nejrychleji za sebou. Dříve toho dne ho příjemně překvapila Teyla, která přiletěla s Lornem v jeho Jumperu.
Sdělila, s tajemným úsměvem, že Ronon se na Novém Athosu ještě rozhodl zůstat a zúčastnit se obřadu západu slunce. Ten u Athosianů prováděli každý večer a Ronon byl přímo nadšený, aby ho viděl. To, že obřad měla vést dívka, s níž trávil několik posledních dní, s tím údajně nijak nesouviselo.
Teď tedy už měli materiál naložený a vojáci ještě odnášeli poslední zavazadla. McKay se už zjevně oklepal a snažil se práce komplikovat tím, že peskoval vojáky, aby dávali pozor. Ukázalo se ale, že tyhle rady nebyly dávány zbytečně, když jeden ze seržantů dost nešetrně hodil počítačem na zem. Sheppard ho za to tak seřval, že mu mladého vojáka posléze přišlo líto, ale nemohl tolerovat, aby tohle někdo dělal naschvál. Zvlášť s tak citlivým zařízením. Navíc měli všichni nervy trochu na pochodu. Když oba Jumpery odletěly a Sheppard se ujistil, že jsou všichni na palubě, vrátil se k jejich bývalému stanovišti.
Rodney a Radek ještě stáli u sloupu, který stále svítil a vyzýval tak ke zkoumání. I Sheppard cítil velkou ztrátu a promarněnou příležitost, ale pravidla pro výzkum se změnila s nastalou situací, a oni to museli respektovat. John za svými zády vytušil Teylu, jež ho následovala a spolu za oběma vědci došli. Zelenka a McKay odmítli odletět s dalšími vědci, protože nechtěli ukázat zklamání a lítost před ostatními. Planeta jim najednou přišla nesmírně opuštěná, když tam zůstali jenom oni čtyři. Trosky města neznámé civilizace, které se válely kolem, jakoby vyjadřovaly jejich náladu a vystihlo celou podstatu zmaru, který cítili. Na Teylu to tak nedoléhalo a tak se snažila je aspoň povzbudit. Nikdy nedokázala lidi ze Země úplně pochopit, ale věděla jistě, že jakákoliv práce je pro ně nesmírně důležitá a její ztráta znamená velkou pohromu.
„Nechápu, jak to můžeme jen tak sbalit a odejít. Stojí to tady, takhle samo, bez ničeho, očividně s nějakým tajemstvím, které si přímo říká o objevení. Sakra!“ Rodneyho frustrace se dostávala na povrch a ostatní zasáhla jako velká tepelná vlna.
„Rodney, znáš nové předpisy. Vrátíme se sem, jenom na to teď prostě není vhodná doba.“
„Je to absurdní.“ Dodal k tomu Zelenka a oba vědci se svorně začali šourat k Jumperu. John a Teyla se na sebe podívali a následovali je.

Když byli na oběžné dráze, podívali se směrem k mlhovině, která stále fialově světélkovala, osvětlená dvěma slunci. Na Rodneyho panelu druhého pilota něco zapípalo. Když po několika vteřinách vydal zmatené „chmm“, všichni se na něj zvědavě podívali.
„To je divné. Teď zachycuji stejný druh energie, jaké jsme zaměřili dole u toho sloupu, v té mlhovině.“
„Říkali jste, že to žádný zdroj energie není.“
„Ne, ne, není, jenom nemůžeme přijít na to, kde to zařízení bere energii, když ji samo neprodukuje a nemá žádný viditelný zdroj. Možná je v té mlhovině a my jsme si toho prostě nevšimli.“
„Tohle se mi nelíbí. Radši bych odtud byl pryč.“ Řekl zezadu Zelenka a Sheppard neslyšně přikývl. Bylo to strašidelné. Možná to, že nemohli nic najít, mělo svůj důvod a oni se v tom neměli vrtat. Všichni se podívali na McKaye, jakoby čekali nějaké námitky.
„Co? Nic neříkám. Souhlasím. Pryč odtud.“ Řekl Rodney podrážděně a tak Sheppard nabral kurz ke čtvrté planetě. Zbylé dva Jumpery už byly z dohledu. Lorne s Timothym měli skoro půl hodiny náskok, během níž oni ještě stáli na M4P-789 a truchlili nad zničenou prací.
„Nemůžu zavolat Lorna.“ Oznámil jim nervózně Sheppard, když několikrát bouchl do panelu před sebou. Rodney se podíval na panel a pak na ně, ve tváři bílý jako stěna.
„Nerad to říkám, lidi, ale zdá se, že někdo naši komunikaci ruší.“ Sheppard se při tomhle Rodneyho oznámení nervózně rozhlédl, ale v dohledu nic nebylo.
„Lorne a Timothy už by měli být doma. Musíme sebou hodit.“ John výrazně přidal na rychlosti, ale v té chvíli s nimi něco smýklo a oni se otočili směrem k mlhovině.
„Co to děláš?! Letíš špatným směrem!“ Zařval Rodney a snažil se vyškrábat zpátky do sedadla, z něhož spadl.
„Já nic nedělám!“ Pořád před nimi nic nebylo.
„Je něco na senzorech?“ Vyštěkl na Rodneyho, který ale aktivoval obrazovku dřív, než to Sheppard dořekl.
„Nikde nic nevidím. Jsme tu sami.“ Oba dva teď měli zvýšené hlasy, i když k tomu nebyl důvod. Zelenka to nekomentoval a protože ze svého místa nemohl nic dělat, tak dál seděl a sklíčeně se držel sedadla. Teyla také nic neříkala, protože věděla, že oba muži mají svůj styl spolupráce, do kterého nemusela zasahovat.
„Očividně tu sami nejsme!“ Zařval znovu John, když do nich tentokrát něco vrazilo zezadu a oba je to narazilo na panely před nimi.
„Zatraceně!“ Zaskřehotal Rodney, ale nenechal se tím rozptýlit a dál nechal prsty běhat po panelu a pátrat po zdroji, který teď už zcela převzal řízení Jumperu. John pustil řízení a to se samo začalo navádět, dál směrem k mlhovině.
„Rodney?!“ Ale astrofyzik neměl žádné odpovědi. Najednou to se všemi opět hodilo v sedadlech, ale tentokrát to bylo kvůli prudkému zastavení.
„Co teď?“ Pípl Zelenka. Jen to dořekl, dveře Jumperu se zezadu začaly otevírat. Radek se natáhl po ovládání dveří mezi kokpitem a zadním prostorem, ale už toho víc nestihl. Oslepilo je bílé světlo, které náhle vystřelilo otevřenými dveřmi a poslední, co zaznamenali, byl nepříjemný pištivý zvuk, provázející je až do bezvědomí.

Rodney se probral a okolo něj nebylo nic. Po chvíli si uvědomil, že je nahý a vznáší se ve vzduchu. Po dalších několika vteřinách mu došlo, že není ve vzduchu, ale v jakémsi druhu tekutiny. Zpanikařil.
„Dýchej“. Ozvalo se mu v hlavě. Ale on nemohl. Byl zcela ochromený panikou a jediné, na co dokázal myslet, byl vzrůstající tlak v jeho plicích, které volaly po kyslíku.
„Nadechni se nebo zemřeš.“ Uslyšel znovu a hlas to byl tentokrát silnější.
„Dýchej!“ Už to nebyl jeden hlas, ale několik a ty hlasy zněly naléhavě a téměř starostlivě.
„Je to bezpečné. Nadechni se!“
A on poslechl.

zhltla som to jedným dychom. Je to super . Som rada, že si niečo pridala a dúfam, že ďalšia časť nenechá na seba dlho čakať Pekné vykreslenie vzájomných vzťahov a rôznych pohnútok (Ronon ) každopádne pokračuj, super, ako vždy

jo jo,moc dobry, pokracuj

rozhodne pokracuj, este dnes ak sa da
som trosku nedockava

pěkna povidka už se těšim na dalši

jj dobra poviedka uz aby bol dalsi diel

Excelentní. Akorát bys mohla udělat víc odstavců, ať je to přehlednějsí, jinak jsi fakt dobrá povidkarka!

Asi budu opakovat příspěvky ostatních, ale vážně super
Doufám že bude brzo pokračování

Výborné jako vždy Doufám, že ná nenecháš moc dlouho čekat na další pokračování

Pěkné! Jestli tam byli nějaké chyby tak jsem si jich ani nevšiml. Těším se na pokračování

[Klenotka]

Tak se mi ještě dnes povedlo zpachtit další část. Vy, kteří moje věci čtete, víte, že mi psaní čehokoliv trvá věčně a prodlevy jsou dlouhé. A navíc, moje povídky poslední dobou dosahují délky 40-60 stran. To se pokusím nějak zkrátit. Jenže ta mrcha múza mi vždycky létá kolem hlavy v tu nejnevhodnější dobu. Takže se musím učit na další zkoušku, a dodělat ještě nějaké překlady, za které dostanu zaplaceno, ale jen za předpokladu, že budou včas. Přesto, díky tomu, že mám teď notebook a můžu psát i ve škole a na cestě domů, to možná tak dlouho trvat nebude. Trochu jsem nad tím přemýšlela a i když se v téhle povídce akce nedočkáte, bude hodně...na přemýšlení Ale opět vy, co znáte moje povídky, víte, že se raději věnuji postavám, než nějakým bitvám. Taky bych tuhle povídku chtěla trochu věnovat památce Elizabeth. V dalších kapitolách poznáte proč
Jedna otázka/připomínka k téhle části. Nevím, jestli by si Teyla s Rodneym měli tykat, ale jelikož ona mu říká "Rodney" a on jí "Teylo", tak jsem tam to tykání dala a docela mi to tam sedí. Pokud to ale nějak extrémně bije do očí, změním to Teď další, kratší část. A nebojte se Sheppofilky, Shepparda si taky užijete, jenom nechci věnovat celou jednu povídku jenom jemu

Když se Rodney probudil podruhé, zjistil, ke své úlevě, že je na pevné zemi. Trochu doufal v nějaký ošklivý sen, ale to se v jeho životě nestávalo. Noční můry obvykle bývaly až bolestivě pravdivé. Ještě než stihl cokoliv udělat, něco se mu vzpříčilo v krku a on se rozkašlal. Cítil na plicích stále tlak, jak bojoval s tekutinou, v níž se předtím ocitl. Když se mu trochu podařilo vzpamatovat, začal vnímat i dalšími smysly. Byla mu zima a když se pořádně podíval, uviděl proč. Byl totiž stále nahý, navíc ležel na zemi. Byl v místnosti bez oken a dveří. A za ním někdo zakašlal. Rychle se otočil, jenom aby hlavu znovu odvrátil. Ležela za ním Teyla a byla nahá přesně jako on.
„Rodney? Co se děje?“ Její zmatený hlas se v místnosti nepatrně rozléhal.
„Oh…“ řekla Teyla následně, když uviděla, v jakém jsou oba stavu. Ale očividně jí nahota nevadila jako jemu, protože se zvedla a začala místnost obcházet. Její bosé nohy vydávaly mlaskavé zvuky. Jejich dočasné ubytování ale bylo skromné i na druhý pohled. Místnost měřila sotva pět krát pět metrů. Rodney pořád odvracel zrak, ale nějak se svou kolegyní komunikovat musel.
„Ehm…pamatuješ si něco?“ zeptal se Rodney nesměle a jakoby strašně zaujatě zkoumal zdi kolem sebe.
„Jenom to, jak jsem byla v nějakém…nevím, vypadalo to jako nějaký druh tekutiny a někdo mi říkal, že můžu normálně dýchat a když jsem se párkrát nadechla, znovu jsem upadla do bezvědomí.“
Rodney přikývl. Přesně takhle si to pamatoval on.
„Kde jsou Sheppard se Zelenkou?“ zeptal se znovu, ačkoliv věděl, že Teyla určitě odpověď nezná.
„Byli s námi v Jumperu. Víc nevím.“ Odpověděla a potvrdila mu tak to, co si myslel. Byli v háji.
„Haló?!“ zakřičel nahlas a čekal na odpověď. Na vteřinu se podíval na Teylu, jejíž zmatený výraz ho upoutal víc než…cokoliv jiného, co by ho jindy rozptylovalo.
„Je tu někdo? Slyšíte nás? Co se děje?“ Oba dva se dívali ke stropu, jakoby čekali odpověď odněkud shůry. Ta ale přišla odjinud. Ozvala se opět uvnitř jejich hlav.
„Subjekt Jedna a Subjekt Dva. Slyšíme vás. Chápeme vaše zmatení, ale nechceme vám ublížit.“
„Subjekt?...Co to sakra?...Poslyšte, ať jste kdokoliv, okamžitě byste nás měli nechat jít. Jsem doktor Rodney McKay a tohle je…“ odmlčel se, podíval se na Teylu a okamžitě oči zase odvrátil,“tohle je Teyla Emmagan. My…my jsme lidé, a pokud jsme nějak vstoupili na vaše území, tak je nám líto, ale nevěděli jsme to.“ Chvíli bylo ticho. Hlasy, oslovující samy sebe „my“ a znějící v jejich hlavách jako ozvěny, mlčely.
„Nechtěli jsme nikomu ublížit. My…byli jsme čtyři…co se stalo s těmi, kteří byli s námi?“ Tentokrát promluvila Teyla a její hlas zněl vedle toho Rodneyho o poznání silněji a jistěji, ale Rodney ji znal už natolik dobře, aby poznal nepatrný náznak strachu v pozadí.
„Subjekty Tři a Čtyři jsou v pořádku. Byli jste nemocní, léčíme vás.“ Teylin varovný pohled se setkal s Rodneyho. Museli být opatrní na to, co říkají.
„Nejsme nemocní. Jsme perfektně zdraví. Co je s našimi přáteli?“ Tentokrát se, už s trochu větší jistotou, ptal McKay. A zase mu v odpověď přišlo dlouhé ticho.
„Co je to přítel?“ Zaslechli po chvíli ve svých myslích a Rodney na to zakroutil očima.
„Skvěle.“ Dodal ještě a sedl si na studenou podlahu. Teyla to ale vzdát nechtěla.
„Přítel je…někdo, kdo je vám blízký, na kom vám záleží a bojíte se o něj. Jako my se teď bojíme o Johna s Radkem.“ Záměrně použila jejich křestní jména, aby dodala svým slovům váhu.
„Bojíte se o ně? Znamená to tedy, že cítíte strach, když na ně myslíte? Strach z čeho?“
„Není to strach z něčeho…spíš…ten strach vyvolává to, že nevíme, co s nimi je. Strach, že se jim stalo něco zlého.“
„Cítíme váš strach.“ Řekly hlasy znovu a s tím se odmlčely.
„Výborně. Není to jeden z Murphyho zákonů? Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Nejdřív jde k čertu náš projekt a teď jsme se dostali do mezigalaktické psychologické poradny.“ zašeptal Rodney, vzdychl a znovu se postavil vedle Athosianky.
„My chceme vědět, co je s našimi přáteli. Můžete nám říct, jestli jsou v pořádku? Kdybychom je mohli vidět, bylo by to fajn….A když už jsem u toho, možná i nějaké oblečení by se hodilo.“ Teyla znovu zopakovala svůj varovný pohled. Rodney měl tendenci provokovat, když se ocitl v ohrožení. To měl od Shepparda. Chovali se jako dva puberťáci, když byli v nebezpečí. Byl div, že je ještě někdo nezabil.
„Oblečení?“ Hlas se tentokrát ozval jen jeden, za to patřičně zmatený.
„Ty věci, co jsme měli na sobě než jste nás vytáhli z naší lodí a rozhodli se nám dát perličkovou koupel.“ Odpověděl McKay a dál hleděl ke stropu.
„Rodney!“ Napomenula ho Teyla, ale on ji ignoroval.
„A když už se tak pěkně bavíme, mohli byste nám konečně říct, co po nás chcete!“ Rodney s každým slovem cítil větší vztek. Neměl rád, když nevěděl, co se děje. A kdyby je chtěli zabít, už by to udělali. Navíc se zdálo, že ať je věznil kdokoliv, tak zabít je byl až jejich poslední úmysl.
„Odpověď již máte. Chceme vás vyléčit, jste nemocní.“ Rodney zakroutil očima a podíval se rezignovaně na Teylu pohledem, kterým ji vyzýval, aby to zase zkusila ona.
„Nám ale nic není. My…možná…možná jsme odlišní, ale to kvůli tomu, že jsme pravděpodobně jiného druhu. Není to nemoc, jen odlišnost.“
„Cítili jsme vaši nemoc. Cítili jsme váš strach, úzkost…bolest.“
„Bolest ale následuje po zranění. Nám nic nebylo. Museli jste se zmýlit.“ Ujal se slova znovu McKay, kterého to už přestávalo bavit. Klepal se zimou, vedle něj stála nahá žena, měl hlad, vedle něj stála nahá žena, nevěděl, co se děje a…. vedle něj stála nahá žena.
„Organické bytosti cítí i jinou bolest než fyzickou. Chceme vaši bolest pochopit a zbavit vás jí.“ Přišlo v odpověď, tentokrát už zase v počtu několika hlasů.
„Aha.“ Pípla Teyla. Pochopila to. Jestli ty bytosti byly empatické, zřejmě zaznamenaly jejich náladu při průletu kolem mlhoviny. Negativní energii přímo vyzařovali.
„Poslyšte, my…organické bytosti, my tyhle věci cítíme pořád. Je to naší součástí. Když nejste organičtí, co tedy jste?“ zeptal se opět Rodney, ale tentokrát odpověď nedostal.
„Dobře, pochopil jsem, dotazy tady kladete vy.“ Zakřičel trochu hlasitěji, ale nic se nestalo. Nevěděl, co ho štvalo víc. V tuhle chvíli s ním prostě jenom lomcoval vztek. A taky strach. O sebe a o ostatní.
„Proč požadujete oblečení?“ Zeptaly se po chvíli hlasy, a Rodney podrážděně zasyčel.
„Je to…je nám zima. Potřebujeme ho, aby nám nebylo chladno. Chrání nás proti vnějším vlivům.“ Pokusila se o diplomatickou odpověď Teyla.
„Prostředí je přizpůsobeno vaší tělesné teplotě. Neměli byste cítit nepohodlí.“ Byla jejich klidná a věcná odpověď. Rodney už se nadechoval, ale Teyla byla rychlejší. „Je to i kvůli našim zvykům. Není úplně běžné, abychom nebyli oblečení před někým, kdo nám není blízký.“ Řekla tiše a trpělivě.
„Subjekt Jedna před chvílí tvrdil, že jste si blízcí, protože jste přátelé.“ Rodney vedle ní zakroutil očima a začal netrpělivě přecházet po místnosti.
„To ano, ale existuje několik…druhů přátel. Aby se dva lidé mohli vzájemně cítit pohodlně v přítomnosti toho druhého, aniž by potřebovali oblečení, k tomu si musí být opravdu…hodně blízcí. Bližší než ten nejbližší přítel.“
„Mluvíte o páření?“ zeptal se hlas věcně a zvědavě.
„No…“ Teyla se nepatrně začervenala.
„Ano!“ odpověděl místo ní McKay, aby tuhle konverzaci měli konečně z krku. Chtěl už jenom něco na sebe a taky nějaké odpovědi. Po chvíli ticha, kdy ani jeden z nich nevěděl, jestli je „ti nahoře“ ještě poslouchají, se v rohu objevilo oblečení. S tichým, bzučivým zvukem, ale bez nějakého vizuálního efektu, na který byli zvyklí u asgardského přenosového zřízení.
Oblečení nebylo jejich, ale očividně to byl nějaký syntetický materiál, přizpůsobený přesně jejich postavám, v mírně šedém odstínu. Když se oba oblékli, hned se cítili lépe. Pohodlněji. A to nejen díky pocitu tepla, jež jim oblečení poskytovalo.
„Děkujeme.“ Řekla Teyla zase směrem nahoru. Oběma bylo jasné, že by mohli mluvit k podlaze, a jejích noví „přátelé“ by je slyšeli stejně. Za předpokladu, že to byli „oni“. Ale působilo tak nějak přirozeněji a zdvořileji dívat se nahoru.
Po chvíli se před nimi za doprovodu stejného zvuku, jaký slyšeli při předchozím přenosu, objevil Zelenka a Sheppard, tvářící se zmateně.
„Díky bohu, jste v pořádku. Co se tady sakra děje?“ zeptal se Sheppard a v tu chvíli kolem nich padla tma.

Jsem zvědavý co se z toho vyvine. Trochu mi to pripomina jeden dil ze stareho Star Treku.

Tesim se na pokracovani

nie nie, skracovat netreba cim dlhsie, tym lepsie.
teraz otazka, radsej skryta:

Toto je spoiler!!!:

U Rodnyho tou chorobou mysleli stratu Carsona, vsak? Bolest na dusi. Ale u Teyli...Inak sa mi to podoba na jeden diel z prvej serie SG-1, to s tym modrym krystalom, neviem uz ako sa ten diel volal

Klenotko, nevím jak ostatním, ale mě by se taková mini-knížka o 40 stránkách docela i líbila. Jinak souhlasím s tím tykáním, přijdem mi, že to působí přírozeněji

Dobré, skvěle se to čte..

musim se pridat cte se to opravdu dobre , to s tou nahotou a Rodneym bylo dobry jinak by to chtelo s tou rasou naky spojenectvi a vytriskat new techy

Opět se to dá vyjádřit pouze slovo jako výborné, skvělé ....
Už se těšim na pokračování

A jee Klenotka sa zasa rozpísala

Tak ja som si to zatiaľ ešte neprečítala, ale už sa chystám. Už len týždeň a mám po skúškach, tak potom budem relaxovať pri čítaní. Čo sa týka dĺžky tvojich poviedok, tak ten obsah stojí vždy za ten čas strávení pri čítaní . Odporúčam neskracovať.

Ja som za to aby si Rodney a Teyla tykali.

Skvělá povídka. Zajímavě se to rozvíjí. Rozhodně to chce už další část...

Budu se opakovat, ale ta povídka je super Mám ráda depresivní povídky.
A jsem pro taky tykání, vykání by znělo tak nějak... nepřirozeně.

[Klenotka]

Další, kratší část. Nevím, kdy bude další. Jednak nemám čas a jednak nevím, kam s tou povídkou směřuju. Sama se nechám překvapit, co z mé klávesnice vypadne. Sama totiž nemám ponětí

Radek Zelenka se znovu probudil jinde a opět vedle něj ležel bezvědomý Sheppard. Na chvíli ho to vyděsilo. Místnost byla stejná jako ta, v níž viděl ostatní. A nelíbilo se mu to. Být zavřený v krabičce od sirek nebyla jeho představa ideálně stráveného dne. A tenhle den šel do kytek, se vším všudy. Nejradši by byl ve své laboratoři, ale zkrátka nemohl odolat. Zase se nechal Rodneym přemluvit. Vždyť ten projekt stejně vedla doktorka Hobbesová, i když z toho nakonec bylo fiasko…no, fiasko…podíval se kolem sebe a napadlo ho, jestli kontakt s cizí rasou může nazývat fiaskem. Ale jeho hlavní starost byla, jak najít ostatní a dostat se pryč. Měl strach. Ze všech emocí, které ho poslední dobou provázely, teď převažoval strach. Jestli to dobře pochopil, tak si tahle rasa myslela, že potřebují nějak uzdravit. Ale to mohlo znamenat milion věcí. Podíval se na plukovníka, který pořád nejevil známky toho, že by se hodlal probudit.
„Plukovníku?“ Opatrně se ho dotkl na rameni a hned uhnul, protože ho nechtěl vyděsit a taky se vyhnout jeho případné reakci. A udělal dobře. John se s trhnutím posadil a ruce zvedl ve výhružném gestu. Pak zaostřil a uviděl před sebou ustaranou tvář Zelenky. Znovu zavřel oči, protože se mi zvedl žaludek.
„Jsme zase zpátky?“ zeptal se a Radek přikývl. John se s jeho pomocí vyškrábal na nohy a podíval se kolem sebe.
„Hmm, křečci v krabici,“ řekl a víc nahlas pokračoval: „Hej! Slyší mě někdo?!“ zakřičel a podvědomě se podíval nahoru, jako to předtím udělali Rodney s Teylou.
„Možná byste nám sem mohli přihrát nábytek…i něco k jídlu by se šiklo. My, podřadné lidské bytosti, nehodny vaší pozornosti, mají svoje potřeby, víte?!“ zařval znovu z plných plic.
„Plukovníku, nemusíte je nutně dráždit.“ Zašeptal vedle něj Radek a trochu se schoulil, jakoby čekal na blesk, který je oba sežehne za rouhání. Místo toho se jim v hlavě ozvaly známé hlasy, tentokrát podbarvené trochou netrpělivosti.
„Subjekty Tři a Čtyři mají svoje potřeby. Jsme si toho vědomi. Na základě specifikací nalezených v jejich mysli nyní vyhotovujeme prostředky k jejich uspokojení.“ John se zatvářil zmateně a podíval se na Radka. Ten zakroutil hlavou.
„To znamená, že si u vás v hlavě našli, co chcete a dají vám to.“
„Oh…no, nemůžu říct, že je to zrovna uklidňující.“ Ještě to ani nedořekl a místnost se jim začala měnit před očima. Nepatrně se zvětšila a objevily se dvě postele, stolek, skříň…. a než se John nadál, měl před sebou dokonalou kopii svého dětského pokoje. Udiveně zíral. Kdyby ještě měli okna, bylo by to perfektní.
„Tohle je….neuvěřitelné.“ řekl Radek, který měl ve tváři stejný úžas jako John.
„O to víc, že je to dokonalá replika pokoje, který jsem měl s bratrem jako kluk. Museli si to opravdu důkladně přečíst…prolétlo mi to hlavou jenom na chvíli, když jsem říkal, že potřebujeme nábytek.“ A najednou mu výraz ztvrdl. Nechtěl si nechat hrabat v hlavě. Tohle privilegium přenechával jenom Wraithským královnám, které potom ovšem mohl zabít.
„Nemůžete mi takhle bez dovolení číst myšlenky. Jak jste to vlastně udělali? Jak jste to vytvořili? A proč tady nejsou dveře a okna? Kde jsme? A co to bylo za rosol, ve kterém jste nás předtím drželi?“
„Subjekt Tři má spoustu otázek. Děti mají vždycky hodně otázek.“ Radek s Johnem se na sebe zmateně podívali. Na Sheppardově osobním trablmetru teď ručička velmi zuřivě běhala mezi „ne dobré“ a „velký průšvih“.
„Co prosím? Děti? My nejsme děti. Jsme dospělí lidé…a když už jsme u toho, kde jsou McKay a Teyla?“
„Subjekty Jedna a Dva jsou ve stejném prostředí jako Subjekty Tři a Čtyři a daří se jim dobře. Tekutina, v níž se Subjekty předtím nacházely, byla léčivá a zároveň nám pomohla pochopit jejich fyziologii. První dva Subjekty vyžadovaly přítomnost dalších Subjektů. Bály se o jejich bezpečí. Proto jsem umožnili krátké setkání Subjektů. Teď je ale potřeba, aby léčba probíhala částečně odděleně.“
„OK…to ale nevysvětluje ty děti.“ Sheppard začínal zase zuřit. Nesnášel, když si s ním někdo takhle pohrával. Mít věci pod kontrolou byla jeho práce.
„Myslíme si, že Subjekty potřebují péči, protože jsou nemocné a z našeho pohledu jsou to nemocné, zmatené děti. Je potřeba se o ně starat.“ Hlas byl zase jen jeden a mluvil na oba velmi starostlivě, pomalu a trpělivě.
„A co když řeknu, že tenhle Subjekt, a ani žádný jiný, o vaši péči nestojí. Poslyšte, nejspíš jsme velmi rozdílní, ale to neznamená, že jsme slabší nebo nemocní. My…naše pocity, chyby…patří to k nám. Je to podstata lidství. Máme se ještě co učit a já to vidím při pohledu na hvězdy každý den. Ale musíme k tomu dojít sami.“ Zkoušel být stejně trpělivý jako hlasy v jeho hlavě, ale moc mu to nešlo. Radek vedle něj nervózně popošlápl.
„My můžeme Subjektům pomoci. Jsou pevní. Mají fyzickou formu. Pro nás je to neobvyklé. Chceme se při jejich léčbě i něco dozvědět.“ Oba muži se po sobě poplašeně podívali. Johnův trablmetr teď v jeho hlavě už zběsile pípal a ručička se přehoupla na jasnou a červeně podtrženou větu. My jsme v hodně velkém maléru.
„Možná bychom si o tom mohli normálně promluvit. Vraťte nás do naší lodi a my vám pak klidně zodpovíme všechny otázky. Můžeme navázat normální, civilizovaný kontakt.“
„Dáváme přednost poznávání Subjektů zblízka.“ Dodal hlas, tentokrát už ne tak trpělivý a s malou ozvěnou v pozadí.
„Fajn…“ řekl John a přešel k jedné z postelí, podvědomě té, která kdysi v jejich pokoji patřila jemu, a usadil se na ní.
„Já ale nic říkat ani dělat nebudu.“ Řekl to trochu víc vzpurně než zamýšlel. Radek se usadil na posteli proti němu a trochu křečovitěji se chytil jejích okrajů.
„Nebudeme vyžadovat povolení ani jednoho ze Subjektů. Děti musí poslouchat, nemocné obzvlášť.“
„Bezva. Možná byste aspoň mohli začít mluvit přímo ke mně. Takhle by si o vás mohl někdo myslet, že jste blázni, nemocní blázni.“ Radek nadskočil, když podél zdi sjel Johnovým směrem jakýsi výboj a zasáhl ho. Ten vykřikl bolestí a svalil se na postel.
„Jo, to taky beru jako dobrý závěr plodné konverzace.“ Supěl John a Radek si pomyslel, že o tom blesku shůry se zase tak moc nemýlil. Sklonil se k Sheppardovi, který mu dal kývnutím najevo, že je v pořádku. Tak si sedl na postel, sledoval Shepparda, jak se sbírá ze šoku a povýšil tenhle den na ten nejhorší svého života.

Povídky takovýho typu debata věznitel/vězněný mám rád a hlavně (možná je to moc brzo) mě zajímá jak se z toho dostanou (pokud to nebude ovšem třeba paralelní realita. Rozhodně se těším na další pokračování.

je to good , ale s tema subjektama je to hrozny , nemuze jim nekdo nabidnout aby jim rikaly jmeny ?

sheppy klidný člověk, super. Vybrat pokoj z jeho dětství je dobrej nápad, když to jsou ty děti

opět výborné, akorát mi přijde divný, že je drží po dvojicích a ne úplně odděleně...