Stargate Atlantis: Survival (epilog)

Mělo by jít o povídku psanou klasicky (formát scénáře mi fakt nesedí ) a na pokračování.

Předem slibuju, že se pokusím vyvarovat ať už pravopisných či stylistických chyb. Pokud by se to čistě náhodou ne zcela úplně povedlo, pak napište PM, nebo na icq, nebo e-mail.

Přestože je to má prvotina, nešetřte kritikou, pokud bude konstruktivní (soukromé antipatie nechte stranou).

No, myslím, že takto vycvičeni jste schopni číst a hlavně správně reagovat, tak se do toho pustím...

KOMPLETNÍ PDF VERZE http://angmar-fz.ic.cz/soubory/stargate_atlantis_survival.pdf

Prolog


Nejprve ucítil tupou bolest v hlavě, potom pomalu otevřel oči a ucítil bolest z ostrého slunečního světla. Ležel na měkké svěže zelené trávě a teplo ze slunce v něm vzbuzovalo příjemně ospalý pocit.

„Kde to jsem?“, „Kde jsou ostatní?“, „Co se stalo?“ prohánělo se mu hlavou. Bolest v hlavě se najedou vrátila. Opatrně zajel rukou do vlasů. Dotkl se rány a na ruce mu zůstala tmavá krvavá skvrna.

„Do prdele. Kde jsou ostatní?“ Rychle sáhl po vysílačce a zapnul jí.

„Tady Zelenka. Prosím, hlaste se. Jsem zraněný a ztracený…“ - rozhlédl se po krajině, aby určil orientační bod, ale kam až dohlédl byla jen ta samá tráva, na které teď seděl, a jedinou výjimku tvořil malý potok, který tekl nedaleko od něj - „…poblíž nějakého potoka. Všude okolo volný terén. Prosím odpovězte!“

Odpovědí mu však bylo jen slabé šumění. Několikrát volání ještě opakoval. Sedl si k potoku a napil se. Začalo se stmívat. Věděl, že aby se odtud dostal, bude muset něco podniknout. Ráno.

Probral se až pozdě, podle slunce už mohlo pomalu stoupat k vrcholu oblohy - poledni. Překvapilo ho, až jak moc dobře se vyspal bez pokrývek, jen ve své uniformě. Teplota se zdála být pořád příjemně stejná, takže mu nebylo ani příliš horko, ani se v noci nebudil chladem, přestože ležel blízko potoka. Napil se a snědl část jednoho ze sendvičů, přestože neměl hlad ani žízeň. Najíst a napít se ihned po procitnutí byl jeho zvyk, na kterém nehodlal nic měnit. Znovu se pokusil spojit se svým týmem, ale odpovědí mu bylo stále jen ono monotónní šumění. Vydal se tedy na cestu.

Pochod ho naplňoval zoufalstvím, protože stále nemohl vidět nic jiného než nekonečné zelené pláně. Netušil kam jde, ale bylo mu nanejvýš jasné, že nemůže setrvat na místě. Čekal přinejmenším na náhodu, která mu dá aspoň šanci se odtud dostat. Něco mu připadalo špatně. Na místě, kde se nacházel, nebylo něco v pořádku a to ho velmi znepokojovalo.

Pokračování příště...

//EDIT by KuciX: Opraven aktivní link mimo doménu sga-project.com

Protože uznávám, že prolog je příliš krátký na vytvoření si jakéhokoliv názoru, přidávám první část, stejně krátkou, která však prolog doplňuje a vysvětluje, co se děje s ostatními. Právě jsem ji dopsal, takže dodávám ještě teplou...

Kapitola první – Rodney


Tma a pocit tepla.
Z dálky zněly smíšené hlasy, ale ne jasné a zřetelné. Byly spíše jako obaly slov, z nichž někdo vypustil veškerý vnitřek jako vzduch z balónku. Ne slova, ale jen jejich duté skořápky, které se rozplývaly jako mýdlové bubliny, když si je začal uvědomovat.
Jako by to ani nebyl on, ale někdo cizí, plaval k těmto bublinám a snažil se zachytit jejich obsah, polapit je a získat jejich tajemství. Neovládal se, hnala ho nějaká samozřejmost, kterou nedovedl vysvětlit.

Po chvíli se slova stávala zřetelnějšími, už je slyšel, ale stále nebyl s to pochopit jejich význam.

„Rodney, tak vstávej krucinál. Rodney!“

Kousek po kousku, jako by stavěl skládačku, si uvědomoval, že to volají na něho. Po pár sekundách jako by se temnota, ve které se dosud vznášel, rozestoupila.
Nadechl se zhluboka, až ho to zabolelo. Po chvíli jeho hruď zase klesla, ozval se hluboký výdech, to vše se ještě párkrát opakovalo. Začal se zajíkat, což ho přinutilo k silnému zakašlání. Vykašlal směs hlenu a krve, která mu po chvíli opět přistála na obličeji. Jeho dech konečně nabyl pravidelnosti ohlašované tichým chraptěním.

„Do háje, Rodney, mysleli jsme, že jsme tě ztratili.“

Okamžitě poznal Shepparda podle hlasu. Otevřel oči a pokusil se posadit, aby se na něj mohl podívat. Napnul břicho a začal se vzpírat na rukou, ale v tom momentě mu v břiše nepříjemně zaškubalo.

„Klid, musíš ležet. Jsi ošklivě zraněný a přišel si o dost krve. Nesmíš se namáhat.“ řekla Teyla a přiblížila se k němu tak, aby ji mohl vidět.
Ostatní ji následovali, takže Rodney mohl vidět, že je tu nejen Sheppard s Teylou, ale i Ronon. Každý měl na sobě nějaký šrám, ale vypadalo to, že nejvážněji je zraněn právě on.

Jemně se nadzvedl a podíval na své břicho. Bylo celé převázané obvazem, přes který prosakovala krev. Zatočila se mu hlava.

„Nesmím dostat infek…“ nedořekl a svalil se opět do bezvědomí.

Teyla zkontrolovala jeho životní funkce a měkce usedla vedle něj. Ronon si tiše sedl vedle ní a jemně ji objal.

„Co se stalo? Krucifix co se stalo?“ zakřičel Sheppard a máchl pěstí, jako by chtěl ze všech sil udeřit někoho neviditelného ve vzduchu.

„Kde jsme se tu vzali? Kde vůbec jsme?“ řval, snad čekaje odpověď od někoho, kdo to ví.


„A kde je sakra Radek?“ povzdechl tiše a jeho tvář se stáhla do bolestného výrazu.

vypadá to na zajímavou povídka, přesto si myslím, že je ještě brzo na nějakou tvrdší kritiku. Počkám až jak se to vyvrbí..... Jinak pokračuj, rozhodně

[Dragon]

Tak já sice nejsem nejlepší osoba na hledání chyb, ale jedno ti stejně vytknu a to je přílišná krátkost dílů.
Chtělo by to delší díly, ale ne za cenu kvality, to si rači přečtu tenhle kousek a ňákou dobu si počkám na další než si přečíst půlku povídky v jednom díle a navíc úplně zkaženou.

To jsem, ale odbočil.

Tak podle mě je to napsaný dobře a nápad je taky zajímávej.
Každopádně jsem zvědavý na další díl.

Každopádně pokračuj rád si přečtu další díly

K té délce jednotlivých částí...
Nesnažím se tu o nějakou hodně rozsáhlou povídku, nebo dokonce psaný spin-off, celý děj by se měl nakonec vlézt jakoby do jedné klasické seriálové epizody a bude ukončený.
To, že jsem povídku rozčlenil do celkem malých částí, je důsledkem mého přesvědčení, že si někdo náhodně příchozí spíše přečte něco kratšího, a pokud se mi to ještě podaří udělat aspoň trošku napínavé, že se třeba i vrátí.
K vyvrbení...
Předpokládám, že se mi dneska podaří dopsat ještě jednu část, která bude asi malinko delší než ty dvě předchozí...

Tak, a je to tady:

Kapitola druhá – Vězni


Radek Zelenka nebyl žádným filosofem. Jako doktor v oblasti fyziky by se vlastně dal označit za přesný protipól onoho pomyslného filosofa. Přesto Radek Zelenka právě uvažoval nad životem tak intenzivně, jak jen dokázal. Nehledal smysl života, ani nehledal jeho příčinu. nebo snad správný životní postoj. To, co doktor Zelenka hledal, byl život sám o sobě.

Putoval již druhý den podél potoka na záhadné planetě, jejíž jedinou popsatelnou vlastností se zdál skoro hladký povrch pokrytý jemnou travou, která se mu už hnusila, protože se zdála býti všude, nepřerušená jediným keřem, stromem, ani kamenem, který by z ní vyčníval jako maják na ostrově uprostřed širého moře.

Už od chvíle, kdy se probudil, měl pocit, že tady něco nehraje. Jak pochodoval, tento pocit se postupně prohluboval až do chvíle, kdy si to konečně uvědomil. Život!

Zabýval se spoustou věcí, od nichž si sliboval zvýšení šancí na svou záchranu, takže si nestíhal všímat okolí. Nevšímal si tíživého ticha, které tu panovalo přerušované jen šuměním potoku. Neuvědomil si, že od chvíle, kdy se probudil, neuslyšel zpěv jediného ptáka, zvuk nějakého zvířete nebo jen bzukot hmyzu. Ticho!

Ticho se v momentě, kdy si uvědomil, že je pravděpodobně jediným žijícím tvorem široko daleko, stalo neuvěřitelně tíživé. Každý krok, který odteď udělal, duněl dvakrát tolik a každý svist trávy, když se mu otřela o nohu, byl teď nepříjemný jako sykot jedovatého hada.

Šel dál, slunce už zapadlo a snesla se skoro neprostupná tma, ale on pořád šel. O co by taky zakopl? O trávu? Neustále napínal uši, jestli neuslyší aspoň něco krom sebe a potoka, ale nic takového se nedělo, takže krokem vytvářel pravidelný rytmus, do kterého si v duchu zpíval různé písně, aby se nenudil. Cestou se také několikrát pokusil použít vysílačku, ale pokaždé neúspěšně.

Podíval se na oblohu, která se nad ním klenula a na které slabě svítily hvězdy. Nedokázal podle nich určit kde je a svůj počítač, který by si s tím možná poradil, postrádal už od prvního okamžiku zde.

*********

Na stejné hvězdy, přestože o tom nevěděl, se v tu samou chvíli díval i John Sheppard. To, co však viděl kolem sebe, ani zdaleka neodpovídalo Radkově představě o této planetě.

Všichni byli na dně jakési propasti, uměle upravené do podoby, která nejvíce připomínala futuristické vězení z většiny postavené z nerozbitného skla a čistého matného kovu.

S Rononem a Teylou se už samozřejmě pokusili uprchnout, jejich vězení se však zdálo nepřekonatelné. Všechny zdi byly perfektně hladké a jediný panel, pomocí něhož se pravděpodobně ovládalo otevírání dveří, byl umístěn zvenku. Ronon byl zprvu rozzuřen svou bezmocností. Bušil do stěn, jak jen mohl, výsledkem však byly pouze napuchlé a krvavé pěsti, takže i on toho nechal.

„Můžeme jen čekat, kdy se tu někdo objeví.“ uvažoval nahlas John, „Ale nepředpokládám, že to bude někdo milý, když nás tu zavřel do tohohle akvária.“

„Být ním, tak se radši neobjevuju, protože s ním žádné přátelské úmysly nemám.“ odpověděl stroze Ronon a znovu udeřil do stěny, až se na ní objevil další krvavý flek, jako by chtěl dokázat své odhodlání pomstít se každému, kdo má s jeho zajetím co dočinění.

„Pořád si na nic nevzpomínáte?“ zapojila se do jejich hovoru Teyla snažíc se trošku uvolnit napětí, které se s každou hodinou, kdy tu byli zavření, exponenciálně zvětšovalo.

„Ne, pořád nic. Co nám to krucinál udělali?“ řekl Ronon, posadil se proti stěně a vypadal, že se jí snaží zbořit pohledem.

„Nevím, na otázky bude dost času, až se odsud dostaneme. Zelenka není s náma, takže předpokládám, že ho mají oni. To nemůžeme takhle nechat. Teylo, jak je na tom Rodney?“

„Spí, a jeho rány se hojí dobře. Už nikde nekrvácí. S ním ale žádný velký útěk plánovat nemůžeme.“

„Odsud ŽÁDNÝ útěk moc plánovat nemůžeme. Normálně bych řekl, že si pro nás z Atlantis přijdou, ale když ani nevím, na jakou misi jsme šli nebo kde jsme, těžko říct.“

„Do háje!“ zabručel Ronon.

**********

Zelenka vzdychl, sklopil zrak zpět k zemi a chvíli setrval v naprostém klidu a mlčení. Celá planeta na něj působila čím dál tím více skličujícím dojmem, potřeboval aspoň záblesk naděje, ale ten ne a ne přijít. Nakonec narovnal hlavu a dal se do pohybu

Dále postupoval nocí, když náhle uslyšel něco, co v té chvíli nečekal - jemné škrtnutí pod nohami, jako by našlápl na štěrk. Nadšeně začal šoupat nohama vychutnávaje si tento zvuk, jako Ódu na radost. Nepochybně narazil na nějakou cestu. Záblesk naděje, cesta k jeho zachránění, to všechno ten zvuk pro něj znamenal.

Pokusil se spojit se zbytkem týmu. Opět neúspěšně.

Tak si myslím, že jsme se hnuli dopředu. Všechno je takové tajemné...no jen tak dál

[Dragon]

Tak i já se přidávám s kladným komentářem.

Sheppard ve vězení a Ronon pokoušící se zbořit zeď pohledem

Good work doufám že brzy přihodíš další díl. now

Bez velkých fanfár a upoutávek, navíc s minimem reklamy, přesto je tu...

Kapitola třetí – Trishia


„Jak mu je?“ zeptal se Sheppard.

„Zdá se mi, že se zhoršuje. Dělám co můžu, ale dostal horečku, úplně teď hoří“ odpověděla Teyla a demonstrativně sáhla Rodneymu na čelo. Zdálo se jí ještě teplejší než posledně. Opravdu jakoby hořel. Nebyla její vina, že se McKayův stav náhle tak zhoršil – patrně za to mohla infekce - přesto si to za vinu dávala.

„Tak to ho musíme odsud rychle dostat.“ řekl Ronon. „Musíme najít slabinu tohohle místa a rozmlátit ho na prach.“

„Myslíte, že přijdou? Přece nás tu nemůžou zavřít a pak nechat zhebnout.“ John se zamračil, bylo vidět, že má obavy, ale i vztek.

„Celé je to tu jeden špatný psychologický výzkum. Jsme tu jako myši a dělají na nás pokusy. Co čekají? Že se zblázníme a začneme se navzájem zabíjet?“ jeho nervozita a podrážděnost překročily normální meze.

„Slyšíte? Co si kurva myslíte, že děláte?! Tak poďte sakra sem!“ začal křičet, na krku mu naběhly žíly, takže teď vypadal jako zuřivý býk, který se chystá rozdrtit toreadora na malé krvavé kousíčky mastnoty. Ronon ho musel chytit a silou přidržet, aby se uklidnil.

„Klid, my se odsud dostaneme.“ pokoušel se ho chlácholit, nezněl však příliš přesvědčivě.

**********

Radek Zelenka se probudil. Nepamatoval si přesně, kdy padl zmožen k zemi a usnul. Stále se dotýkal cesty, jako by byla něčím, co mu mohlo během noci utéci, a tak ji celou dobu držel. Postavil se, zamžoural a rychle otřel své brýle jako nevěřícné gesto vůči tomu, co uviděl.

Asi metr od něj stál první člověk, kterého zde potkal. Co víc, byla to poměrně pohledná žena. Mohla být jen o trošku menší než Radek, působila velmi čistě, upraveně a s jejími slámovými vlasy si pohrával lehký vánek. Zadívala se na něj svýma jasně modrýma očima. Její pohled byl překvapivě pevný. Věděl, že ona je ten, kdo má situaci pod kontrolou.

„Už jsem vás očekávala, doktore Zelenko. Mé jméno je Trishia a můžete mi taky tak říkat.“

„Kde to jsem? A kde jsou ostatní? Odkud mě znáte?“ už už se nadechoval, aby položil další várku otázek, které ho od prvního okamžiku zde tížily. V tu chvíli jím však projel její pohled, pozvedla prst, takže se ihned zarazil.

„Na otázky a odpovědi bude čas později. Teď musíme jít.“

Nebyl schopen jí odporovat, takže se s ní vydal dále po cestě.

**********

Rodney sebou několikrát přerušovaně zaškubal, potom začal něco nesrozumitelně drmolit. Hlasitě zařval a očima zmateně prolétl místnost. Poté opět upadl do bezvědomí.

„Jde to s ním rychle z kopce. S takovou ho brzo ztratíme.“ řekla Teyla a v jejích očích se na moment zaleskly slzy, které však ihned otřela.

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Ronon se rozběhl proti zdi. Když do ní vší silou kopl, svalil se s bolestivou grimasou na zem drže se za nohu.

Sheppard seděl již delší dobu opřen zády o stěnu skoro nehybně. Celou tuto scénu sledoval jakoby nepřítomným pohledem, ze kterého se dalo vyčíst jediné. Zoufalství.

Hlavní zprávou však je, že jsem konečně sepsal celý děj do pár bodů, takže se nemusíte bát, že by to nijak nedopadlo...

Myslím, že můžu prozradit, že do konce nás čekají ještě asi dvě kapitoly.

No jestli nás už čekají jen asi dvě kapitoly, tak to bude již mít rychlý spád. Docela dost jsme se hnuli v povídce s Zelenkou a záhadnou Trishiou

Jo, tak proto je tam to asi...
Samozřejmě nechcu, aby byl konec najednou z ničeho nic (prostě aby to bylo 'zbrklé'). Uvidím, jak to půjde s psaním, chcu zachovat zhruba délku kapitol, jaká je...

A chtěl bych poděkovat za podporu všem (dvěma) čtenářům...

A jelikož jsem pochytil, že je módní spoilerovat, tak ani vás neochudím...

Toto je spoiler!!!:

Zelenka se setká s týmem.

[Dragon]

Tak by mě zajímalo kdo je ta Trishia (Trishiou)

Jinak díl opět povedený. A doufám že to příliš neuspěcháš a využiješ toho slůvka ASI. Každopádně se těším na další díl.


PS: za podporu nemáš zač, jako povídkář vím že je velmi důležitá a vítaná . A dík za spoiler.

Jo, to spoilery dokážou navnadit

Tentokráte kratší. Je to taková předehra před nadcházejícím...

Odteď už zbývají opravdu pouze dvě kapitoly (zato rozsáhlejší), to už je jisté... ale máte se na co těšit.

Kapitola čtvrtá – Otázky


„Teď je čas na vaše otázky, doktore Zelenko.“

Seděli teď v přístřešku, který vypadal dosti primitivně. Stěny byly z velkých neopracovaný kamenů, střecha se zdála být udělaná ze všudypřítomné trávy. Uprostřed přístřešku bylo hořící ohniště a na střechy bubnovaly v pravidelném rytmu kapky deště. Celkově se ochladilo, takže Radek přítomnost ohně rozhodně uvítal.

„Je toho hodně… Ani nevím čím začít.“ řekl Zelenka a pokusil se o rozpačitý úsměv.

„Znám vaše otázky, jen mi připadalo slušnější se zeptat.“ Trishia se zdála být dost jistá, Radek se cítil pod její nadvládou, věděl, že odporovat jí by pro něj bylo těžké, ne-li nemožné.

„Tak tedy, kde jsou ostatní?“

„Jsou poměrně blízko, asi den cesty odtud.“

„Pak pojďme, musím je vidět.“ Radek se začínal spěšně zvedat.

„Ne. Ještě ne.“ opět usedl a zadíval se na ni.

„Co ode mě chcete?“

Trishia mlčela, stále se na něj dívala svým jistým pohledem. Vypadala, že pečlivě vybírá slova.

„Doktore, otázka není co my chceme od vás, ale co Vy chcete ode mně.“

„To nechápu. A proč tu sakra nikde není živá duše. Co se tu stalo?“

„Doktore, otázky, které vás zajímají jsou kde jste a proč tu jste, kdo jsem já a taky proč tu jsem.“

„Kdo jste? Proč tu jste? Kde jsem já? A proč tu jsem?“

Trishia se usmála.

„Za chvíli vyrazíme k vašim přátelům, připravte se.“

**********

Rodney McKay teď byl při vědomí. Tvář měl zpocenou a když mluvil, dělal mezi slovy krátké pauzy kvůli bolesti. Všichni ostatní seděli kolem něj a naslouchali mu. Oči se jim leskly a drželi se navzájem za ruce, smířili se už s tím, že sami se odtud jaktěživ nedostanou. Jeho stav ze z minuty na minutu zhoršoval, bylo jasné, že pokud se nic nestane, do dvaceti čtyř hodin bude mrtvý.

Krátká, ale výstižná.......

[Dragon]

Tak doufám že další díl tady bude opravdu brzy. Už teď se nemůžu dočkat rozuzlení.

Věř mi, že čtenáři nejsou jen dva, teď už jsou minimálně tři Neskočím ti na to, že je to tvoje prvotina - možná první SG/SGA povídka, ale přiznej se, že už máš na kontě nějakou ne-SG. Dokonalé popisy prostředí, vnitřních pocitů, realistické, uvěřitelné, čtivé a bez chyb. Takhle má vypadat správná povídka Pokud je to opravdu tvoje první dílko, smekám, všechna čest. Ani nevadí, že jednotlivé kapitoly jsou krátké, vlastně to ani nejsou kapitoly, ale části, které na sebe navazují. Doufám, jen, že ty další dvě (nechceš jich udělat víc?) budou delší, protože mi to připadá jako začátek zajímavé (a umělecky psané) epizody, která by klidně mohla vydat na 15 - 20 stran A4. Ale to už nechám na tobě, jak se s tím popereš. Rád si pak celou povídku přečtu v jednom kuse. Těším se na pokračování, ale neuspěchej to

P.S. že by Trishia patřila do zástupu těch pohledných Antiček, hned vedle Ayiany a Chayi?

Kapitola pátá - Odpovědi je napsaná zhruba ze 75%... Čeká vás překvapivé odhalení (snad překvapivé) a

Toto je spoiler!!!:

návrat na Atlantis

Teď ovšem odjíždím z domu, protože jedu dělat rumové kuličky do Ostravy. tak buďte trpěliví, večer by to tu mohlo být, půjde-li vše podle plánu a skončí-li rum v kuličkách a ne ve mně...

Edit:
Stalker: Díky i tobě za podporu. K té prvotině - samozřejmě jako maturant jsem už musel nějaké ty slohové útvary ve své školní dráze napsat. Co se týče neškolních povídek, je tato opravdu první.

mno čtenáři jsou minimálně 4 já to čtu od začátku , ale chtěl jsem se vyjádřit až nakonec , ale newadí..........je to dobré - opravdu .

Kapitola pátá – Odpovědi


Radek s Trishiou šli v hustém dešti travnatou plání za uvězněnými Zelenkovými přáteli. Byli celí promáčení, voda stékala přes jejich vlasy po čele a od úst jim při dýchání vycházely obláčky páry. Tráva byla promáčená natolik, že až po jejich kotníky teď byla vodní hladina, což činilo každý další krok neuvěřitelně namáhavým a velmi je to zdržovalo.

Na nebi nebyl vidět jediný kousek modře, celé bylo pokryté jedním velkým temně šedým mrakem, ze kterého se na zem snášely s hlasitým šploucháním přívaly studené vody.

Putovali už dlouho, Zelenkovi začínaly docházet síly. Každý další krok ho teď bolel, přesto neřekl ani slovo a dál rychle šel. Trishia naopak vypadala, že jí pochod nepůsobí žádné potíže. Šla zlehka, často se na Radka podívala a na její tváři byl nepřetržitý, stěží poznatelný, jemný úsměv. Měli ještě několik hodin cesty před sebou.

Zelenka najednou s hlasitý šplouchnutím upadl na zem, jeho tvář se ponořila pod vodu a obličej mu obklíčila stébla trávy. Několik málo sekund tak setrval, poté se s námahou vzepjal a těžce dýchaje opět postavil na nohy. Chtěl rychle pokračovat v cestě, takže udělal několik těžkých kroků vpřed.

Znovu upadl, tentokráte se ovšem nezvedl, jen převrátil na záda, aby se neutopil.

„Nemůžu, už prostě nemůžu.“

„Chceš jít za svými přáteli. Zbývá ti už málo času.“

Natáhla k němu ruku, on se jí chytil a znovu postavil na nohy. Zatnul zuby a zase rozpohyboval své nohy. Připadalo mu, že na nich má obrovské žulové bloky, tak byly těžké. Šel teď velmi ztuha, jeho chůze připomínala poraněné zvíře, které se z posledních sil snaží odplazit do bezpečí. Jeho kroky teď vyměřovaly pravidelný rytmus jako velká kladiva bušící na kovadlinu a byly provázeny stejnou námahou a potem, s jakým se rodí opracovaný kus železa.

Trishia dál vykračovala vedle něj, úsměv na její tváři byl teď o něco zřetelnější.

**********

„Rodney? Rodney! Sakra, tohle mi nedělej!“ Teyla se skláněla na McKayem. Před chvílí s ní ještě trochu komunikoval, díval se na ni. Teď však zas upadl do bezvědomí. Jeho dýchání bylo nepravidelné.

„Do háje. Do háje! DO háje! DO HÁJE!“ John každé své další ‚do háje‘ provázel ránou do zdi. Celé jeho uvěznění ho přivádělo do nepříčetnosti. Byl zodpovědný za svůj tým, jehož jeden člen byl nezvěstný a jeden umíral.

Na skleněné stěny jejich vězení teď bubnoval déšť. Něco se změnilo, bylo to cítit ve vzduchu.

**********

Zelenka se s jen s velkými potížemi pohyboval dál, zato Trishia vypadala čerstvá a odpočatá, jako by se na ní celodenní chůze ve vodě vůbec nepodepsala.

„Už tam budeme, Radku. Podívej!“ ukázala na terénní zlom vzdálený asi sto metrů od nich.

„Tam jsou?“

„Ano, tam v té propasti. Musíme si pospíšit. McKay už nemá moc času.“

Vydali se kupředu v jakémsi poklusu, těžkém, lopotném, přesto se zdálo, že Zelenka setřásl část své nekonečné únavy, připraven setkat se se svými přáteli, k nimž si během těch několika let na Atlantis našel vřelý vztah. Byli vlastně jeho rodinou.

Dorazili ke srázu a po úzké cestičce začali klesat dolů ke skleněné místnosti, která jakoby visela několik desítek centimetrů nad dnem propasti a v jejímž nitru šly vidět nějaké postavy.

„Můžu ti věřit, že to proběhne, jak jsme se domluvili? Nesmíš ohrozit McKaye, ať ti city říkají cokoliv.“

„Takže jsem opravdu…“

„Ano.“ Přerušila ho ještě, než to stačil doříct. Znala jeho otázku, stejně jako věděla, jak je nesnadné odpovědi na ní uvěřit.

**********

John Sheppard dál bušil pěstí do zdi, už však slabě, s pocitem prohry, když spatřil postavy blížící se k nim. Přes vodu, která stékala po skle, nemohl určit, jak vypadají. Věděl jen, že jsou dva.

„Ronone! Ronone! Připrav se, někdo jde. Může to být naše jediná šance dostat se ven.“

Ronon vstal, jedním pohybem si protáhl krk, až se ozvalo hlasité zakřupání, a postavil se vedle Johna.

Sheppard se dále díval na šmouhy, blížící se k nim.

„Je to jenom jedna žena, ne nijak silná. Zelenka je s ní.“ s překvapením konstatoval Ronon.

„To nás přišel zachránit?!“

Radek Zelenka se přiblížil ke stěně, Trishia zůstala v povzdálí, jako by ho kontrolovala, přestože jí myšlenka, že by jí Zelenka nemusel poslechnout, připadala nemyslitelná.

Potom se k ní otočil, podíval se jí do očí a ukázal prstem na McKaye. Trishia se usmála, sotva znatelně přikývla a napřáhla ruku směrem k Rodneymu, ten naráz otevřel oči a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Zelenka přešel k němu, jak nejblíže to přes skleněnou zeď šlo a ostatní se kolem něj seřadili v pomyslném půlkruhu.

„Ahoj…, přátelé…,“ začal Radek rozpačitě, hlas se mu chvěl. „Já, no…, všichni jste se stali mou rodinou, během těch let, která jsme společně prožili. Pamatujte na mě a pozdravte ostatní, musím se s vámi totiž rozloučit. Jinak to nejde, všechno pochopíte.“

Po lících mu tekly slzy, s přemáháním se otočil k Trishie, došel k ní, podal ji ruku a náhle klidným krokem odcházeli vstříc slunečnímu paprsku, který prosvitl přes mraky.

Ostatní zůstali zaraženě hledět jeho směrem, takže viděli, jak se ještě naposledy ohlédl a letmo zamával směrem k nim.

**********

John Sheppard, Rodney McKay, Teyla a Ronon leželi na lůžkovém oddělení ošetřovny Atlantis. Kolem nich se svižně pohybovala doktorka Kellerová. Když spatřila, že celý tým takřka v jednom okamžiku svorně otevřel oči, málem se jí podlomila kolena. Všichni, kteří ještě před chvílí hleděli na odcházejícího doktora Zelenku, teď zmateně zrakem pátrali po místnosti. Jejich pohled se zarazil na prázdné posteli vedle.

„Musíte teď být v klidu a nijak se nevzrušovat. Přesto cítím jako svoji povinnost vám říct, že jste všichni utrpěli těžká zranění na průzkumné misi.“

Její tvář nebývale zvážněla a tichým hlasem do tíživého ticha, které náhle nastalo, smutně prohlásila:

„Doktor Zelenka svým zraněním bohužel podlehl.“

No, posuďte sami, no...

mno celej příběh až do poslední kapitoly dobrý

tam se to nějak zvrtlo nwm jak , ta se mne nelibyla

[Dragon]

No radši jsi měl tenhle díl dát do dvou a víc se rozepsat protože jsem se vtom opravdu dost ztrácel.
Jinak napsaný dobře , příběh skvělej , ale u toho konce jsem se ztrácel , ale jinak fakt good práce.
Jen je škoda toho konce.

PS: hlasoval jsem líbí.

Opravdu zvláštní konec. Čekal bych nějaké vysvětlení, a ne jen rozloučení a zmizení. Jinak celkově se povídka povedla, měla děj který se vyvíjel a tak má být.

Co dodat... povedlo se ... čekal jsem jak to dopadne a musím přiznat že mám slabost pro zvraty, takže se mi to líbilo, škoda jen že to není delší, každopádně styl psaní je lehký a dobře čitelný, popisy nejsou ani přehnané, ani jich není málo, prostě tak akorát ... Čte se to vážně hodně dobře... určitě pokračuj v psaní

Musím přiznat, že se mi 'Odpovědi' psaly docela těžko...

Škoda, že to působí zmateně, ale snažil jsem se vyvarovat zbyteného patosu a spoustu věcí jen naznačit - toť vše na mou omluvu...

Brzo přidám Epilog, který by mohl odpovědět na otázky těm, kteří si vše nepospojovali...

Později snad přibude ještě kompletní, upravená verze (některé chyby člověk objeví, až se mu to uleží, některé části možná částečně přepíšu - prostě to dám do podoby, se kterou budu relativně spokojený...).

Čekal jsem sice, že to nakonec nebude tak krátké, rád bych si početl déle. Ale nějak zvláštně mi to nepřišlo uspěchané, prostě tak akorát. Všechno ostatní si člověk s pomocí trochy fantazie domyslí. Moc pěkný a příjemně uvolněný příběh s tísnivým zjištěním na samém konci. Těším se na další tvoje povídky