život a smrt - poslední.

Po velice velikem neuspěchu nového pokračování moji staré povídky LS sem dlouho truchlil ale potom mi doslo ze to musim jeste jednou slusit, a tak sem setavil tohle, nebude to tak megalomanské a doufam ze se v tom tak nezamotam, a skousim pozit více příme řeči a popisu... to u LS hodně chybělo, no a to je asi tak na uvod všechno, a když se tohle nebude líbít tak na to asi definitivně kalím, a kdyz se to bude libit tak mozna dopisu i LS bo to mam uplne megalomansky vymyšlene
jo a nazev se asi jeste párkrát zmení protoze me opravdu nic lepsiho nenapadlo

upi píše:

Part 1

"Proč tohle děláme?" řekl muž v černé kápi a namíříl svoji zbraň na jiného muže před sebou. Kapuce mu padala hluboko do obličeje a plášt s rukávy, na ni navazující, se těsně dotýkal země. V ruce svíral nový model laserové pušky, zbraň se s každou vteřinou více třásla, ale nebylo to nervozitou muže, ale tím že se v ní kumulovalo čím dál více energie. Muž, který stál proti střelci se pousmál a s ledovým klidem aniž by nějak reagoval na první otázku, zeptal se: "Četl si už dneska noviny?"
"Noviny už nečtu dost dlouho, problémy tohohle světa už mě moc nezajímají, mým jediným cílem je zrušit kletbu a pak už jenom odejít z tohohle světa." odpověděl ten v černém.
"A co potom? Co tě tám čeká? Většina lidí se smrti bojí! Co kdyby sis to zkusil užít a ne se jenom zběsile hnát za mnou. Kletbu nejde zrušit, naše síly jsou velmi vyrovnané a ty to víš, já tě zabít nechci, ale sám zamřít také nechci, držím tě v šachu a čekám, až ti dojde, že můžes žít normálně, i když budeš žít trochu déle než ostatní."
"Ne, ty se nebojíš o mě, to ty máš jenom strach ze smrti, a mě to už nebaví, jak dlouho po tobě už jdu? Osm stovek let?"
"Proto sem se tě ptal, jestli si už dneska četl noviny. Už je to devětsetčtyřicetosm let pět měsíců a dva dny nesmyslného vraždění nevinných."
"Kdyby ses nechal zabít hned na začatku nemusel zemřít nikdo jiný, ale ty se za někoho vždycky schováš a pak to ten chudák odnese za tebe. Pamatuješ na Slavkov? Vlezl si za hromadu rakouských vojáků a já se pak musel skoro dvě hodiny prosekávat s jedním mečem skoro celou armadou, abych se k tobě dostal a nakonec si stejně zdrhnul. Jediné k čemu to vedlo bylo to, že sem nechal Napoleona vyhrát."
"Jo, to byla nuda celou dobu sledovat, jak se snažíš přes ně dostat, ale kdybys pak svůj meč po mě nehodil a normalně se mnou bojoval, možná už by si tu kledbu zrušil dávno."
Muž v černém to nevydržel a povolil spoušť své zbraně, okamžitě vystřelila. Laser zasáhl plášť protivníka, který se sám stihl střele za letu vyhnout. Ani se nezadýchal, jediná jeho reakce byl pošklebný úsměv. Podíval se na svůj plášť "Dej tomu ještě třista let a naučíš se i střílet, s tím mečem ti to šlo líp."
V střelci tenhle výsměch vyvolal vztek a začal po své oběti zběsile pálit. Netrefil nic jiného než zeď za ním a občas se do cesty střele připletl i plášť, ale to byl vrchol snažení. Muž ještě chvíli střílel, než si uvědomil, že jeho oběť stojí za ním. Udeřil ho do boku a střelec se sunul v agonii k zemi.
"Někdy si přečti noviny, ať víš, jak se tahle společnost mění, začíná být stejně divoká jako doba, ze které pocházíme. Na draky už asi nenarazíme, ale v hlubokém vesmíru bude možná i něco užasnějšího" Muž se narovnal na svou oholenou hlavu si nasadil červenou kapuci a na zem hodil nějakou minci. Odešel. Odešel tak rychle, že to muž na zemi ani nepostřehl. Prostě najednou byl pryč. Muž na zemi se pokusil vstát, ale bolest v boku ho znovu složila k zemi. Omdlel.

"Neboj se, nic to není" řekl krásný ženský hlas. Muž otočil hlavu, stála tam v bílých šatech. Usmál se na ni, věděl, že tu není, ale ten pohled na svou ženu vyvážil všechnu bolest. Věděl, že je už skoro devětset let mrtvá, ale on je rád, že se k němu stále vrací. Je to totiž jediná osoba, která ho odkáže odvést od bolesti, kterou způsobuje uzdravování kletby. Ta jej nenechá zemřít. Bude ho stále hnát dopředu dokud nedosáhne svého cíle. Mohl si s ní povídat, byl to přímo hlas ze záhrobí ,ale nemohl se jí dotknout, bylo to poze v jeho mozku, opatření proti probuzení, léčba by byla velmi nebezpečná, kdyby byl při vědomí. Ale byla to ona, ne jenom nejaká vzpomínka. Jediní oni dva mohli prolomit bariéru mezi životem a smrtí a dočasně se za ni postavit, bohužel realita si je po čace vzala zpět, proto se těšil, až dosáhne cíle a může z tohohle světa zmmizet a dostat se ke své ženě, kterou mu ten parchant zabil. Bavili se dlouho, znovu probírali celý svůj život, až se dostali k onomu dni. V tu chvíli se rozplynula, reality se od sebe odtrhly a on procitnul, procitnul v místnosti, ve které omdlel. Byla celá z kamene, hluboko pod zemí starého hradu. Rozhlídl se kolem. Strop místností měl velký rozpon, a proto jej podepíraly sloupy. Muž vstal, nahmatal si ránu na svém boku, již nic necítil. Přišel k jednomu ze sloupů, na první pohled celý z kamene a bez nějakých značek, ale většina takových míst měla své tajemství, schováno nějakým kouzlem. Sedl si doprostřed místnosti a začal vnímat okolí a různé poryvy moci, některé mohli patřit zvířatům, jiné lidem v hradě, ale kouzlo a trošičku jinou stopu, a proto se dá při větší pozornosti vypátrat.

"Sakra" zařval muž v červené kápi, když vstoupil do svého domu. Strhal ze sebe prostřílený plášť a prohlídnul si spáleninu na svém stehnu, kterou tam zanechala střela ze zbraně.
Je čím dál tím lepší, už na něho nestačím, budu se ho muset zbavit jinak, zabít ho ještě nechci, tenhle svět mě baví a začíná být čím dál zajímavější, tohle jejich dobývaní vesmíru. Asi na chvíli uteču na nějakou právě kolonizovanou planetu. Někam mimo Sluneční soustavu. Protože jestli za mnou bude chtít, tak bude muset najít způsob, jak se ke mně dostat, a to ho dovede k objevováni tohohle světa a téhle doby.
Mezitím co se mu hlavou honily myšlenky o změně myšlení svého pronásledovatele, proběhl domem do prvního patra a v koupelně našel malou pistoli, připojil k ní zespoda malou lahvičku a pistolkou si na spáleninu nanesl bílou pěnu.
Škoda, že se mi zranění jím způsobená nehojí jako ostatní.
Sešel do haly domu. Na sobě měl jenom tričko, protože rána na noze potřebovala vzduch. Sebral ze země noviny a začal si je číst. Byla to nuda jako vždy, ale stále je četl. Nevěděl proč. Nakonec ho zaujal článek o odměně za prozkoumání nové soustavy, kterou vědci z univerzity vytipovali. Nešlo mu o prachy, šlo mu o to vypadnout odsud, aby nemusel pořád bojovat s tím parchantem, co se ho už devět set let snaží zabít a de mu to stále lépe. Musím někde sehnat loď a posádku. Jako za Kolumba, ale tentokrát budu kapitánem já. Už mi žádný tlustoprd nebude rozkazovat.
Usmál se. Podíval se na nohu, rána už byla zatáhlá, pěna se rozpustila. Skočil do kalhot a ze skříně vytáhl nový plášť. Vyrazil ven sehnat loď.

no na korekci sem to poslal Applovi...( pry to delal ce spěchu a usinal, tak ho pls nesezerte...) moje LMD se porad zhorsuje
cekam na ohlasy.... doufam ze budou pozitivni

ps.: nijak to nenavazuje na LS

Tak nažiadosť zdrvujuca kritika...
zaznemenala som zopar preklepov, ale ide skor o maličkosti, gramatiku nekontrolujem lebo ju neovladam(česku), a štyl?klasicky upiovský
je to zaujímavé, pripomína mi to highlandera(či ako sa píše), a zároven je to v niečom iné, každopádne dúfam, že sa dozvieme o nich viacej, čiže z toho vyolíva- píš ďalej

No myslím, že jsi to vzal za správný konec (nebo začátek:))! Tak je to správné - never give up!:wink: ...a přečetla jsem si to se zájmem. Jsem zvědavá co bude dál. Myslím, že píšeš docela stylově

jj tak diky moc slibuju ze se brzo pustim do dalsiho dilu

Leja píše:

a štyl?klasicky upiovský

???? da se to nejak blíže popsat????

aký? no charakteristický... každý má svoj štýl, prosto charaktrestický štýl

aha

edit: právě došlo k prvnímu přejmenování..... už se mi ten nazev libi vic snad tam chvilku vydrzi

Docela se mi to líbí, ale LS se mi zatím líbili víc. Zatím toho neni moc na hodnocení. Až se to rozjede, tak teprve poznám, jestli je to správná cesta nebo ne .

tak jo je tu dalsi dil.... a bez komentare vám ho tu dávám....

upi píše:

Část 2

„Proč tohle děláme?“ zeptal se muž v černé kápi a pozvedl zbraň. Druhý muž chvilku počkal, a pak s úsměvem nastolil svoji otázku: „Už si dneska četl noviny?“
„Kolikrát se mě ještě zeptáš? Víš moc dobře, že je nečtu!“
„Brzo budeš“ odpověděl muž v červeném. Nebyli u sebe tak blízko jako při minulém setkání, tentokrát nebyli ani v podzemí. Pro změnu se setkali na otevřeném prostranství v jednom z hlavních doků.
Muž v černém pomalu vyrazil ke svému terči. Cestou si pomalu šáhl levou rukou za záda. Vytáhl katanu. S pravou rukou pořád zvednutou přišel několik desítek kroků od červeného.
Ten to bral stále s humorem. „Vidím, že sis vzal moje slova k srdci.“ pousmál se.
V černém to už vřelo. Ještě udělal pár kroků stranou jakoby si chtěl obhlídnout pořádně situaci. Nakonec se rozhodl pro rychlou akci.
Hodil svůj meč po protivníkovi a doufal, že mu tím zakryje jednu únikovou cestu, salvou několika rychle vypálených střel se snažil zablokovat tu druhou. Muž však nepohnul ani okem. Stále se díval černému tam, kde by měl mít oči. Střely ani meč však nedokázaly dosáhnout cíle. Mezi těma dvěma bylo aktivní silové pole, které útok vykrylo.
Červený se pousmál a dodal. „Dnes se tě nebudu snažit zranit.“ otáčel se k odchodu, ale v půli cesty se zastavil. „Nebo ses těšil, že se zase setkáš s Narou? To potěšení ti nedopřeji.“
Muž v černém ještě nějakou dobu zíral na to, co se stalo, a pak vykřikl.
„To mě tady chceš držet, abych tě nemohl sejmout?“
„Ne, to ne. Ty si volný, ten štít obklopuje mě….“
„Copak, ze strachu si se schoval?“ ušklíbl se.
„Vidím, žes to nepochopil. Neschovávám se před tebou. Ten štít potřebuji k tomu, abych mohl ve vesmíru dýchat.“
„Cože?“ Muž v červeném ustoupil krok dozadu, aniž by z černého spustil oči. Ten si až teď všiml, že stál na širokém, ale velmi krátkém přemostění. Plošina se líně a s vrčením zasunovala dolů a pak pomalu do zdi.
Netrvalo dlouho a přišly otřesy, země pod červeným se začala pohybovat. Ten měl stále nasazen úsměv vítěze. Pod ním se totiž netřásla zem, ale jeho nová vesmírná loď. Nebyla moc vysoká, ale zato široká a dlouhá. Ale i tak na výšku měla skoro tři patra. Její tvar byl lichoběžníkový, zůžoval se k její zádi a rozšiřoval se ke špici. Vepředu vystřelovala z prostřední třetiny špice lodě.
„Mimochodem, pojmenoval jsem ji Nara“ zařval ještě, aby přehlušil motory. Loď se líně zvedala s náklonem doprava se pomalu otočila a vzdalovala se od muže na zemi. Ten ještě chvíli zíral, protože mu tohle vyrazilo dech.

Vypadá to, že náš souboj právě opustil tuhle planetu beze mě, to je asi proto, abych se začal o tuhle dobu zajímat. On si myslí, že mě to tu bude bavit.
Už se to táhne moc dlouho, přece jej musím jednou sejmout a spokojeně pak odejít za Narou na druhý břeh, tohle prokletí mě ničí. Ale jednou sem se rozhodl, tak už se na tom nic nezmění, jenom doufám, že starší měli pravdu a s pomstou na mě čeká už jenom ona. Avšak přestávám věřit.

Musím se k němu nějak dostat ale jak. Asi to nakonec udělám a ty noviny si přečtu. Ale nerad.

„Kdo to byl, pane?“ přispěchala dívka ke svému veliteli v červeném. „Jste v pořádku?“
„To byla smrt, Kate.“ odvětil její velitel. Očividně neměl v úmyslu o tom dál mluvit, tak se snažil velmi rychle změnit téma.
„Jak je na tom loď?“
„Není to nic moc, spodní plášť je natrhlý a podsvětelné motory netěsní, máme problémy s palivem a je toho více. Cestou to budeme postupně opravovat, doufám, že máme dostatek materiálu. Balili jsme trochu narychlo.“
„Já vím, omlouvám se, ale bylo to právě kvůli němu.“
Kate si povzdechla „Můžu se ještě zeptat, kam letíme?“
Muž se pousmál a odpověděl „Já sám to ještě nevím, musím se podívat do plánů.“
Rozdělili se, zatímco žena pokračovala v cestě na příď, muž šel do své kajuty podívat se ,kam to vlastně mají letět. Zastavil se a ještě se vrátil na křižovatku chodeb a zavolal na Kate, aby ještě pro jistotu zkusili opravit zbraně, možná je budou potřebovat.

Černý se asi dlouho neobjeví, jeho zájem sahá maximálně ke zbraním, vždycky přijde do obchodu, vezme si tu nejnovější, zastřelí s ní prodavače a pak se pokusí zabít mě. Takhle to opakuje v nepravidelných intervalech, je mojí smrtí tak posedlý, že už nedělá nic jiného a daří se mu to stále lépe, já už mu přestávám stačit.

Sedl si do křesla své pracovny a kajuty. Hodil nohy na stůl a odpočíval. Snažil se nemyslet ale nějak mu do hlavy vyskakovaly otázky které už si nesčetněkrát zodpověděl, ale stále mu vrtaly hlavou, jak kletbu obejít aby sám mohl žít a černý zemřít jak si tak strašně přeje.

Ti, co tuhle kletbu sestavovali, už nežijí a on sám nemá takovou moc, aby ji dokázal obejít nebo přizpůsobit. Možná společně bychom to dokázali, jenže jeho furiantsky tvrdohlavé myšlení mu nedovolí spolupráci se svým největším nepřítelem. Vím, že ho asi moc nepotěšilo, když jsem mu zabil ženu, ale je to už devět století, neočekávám, že se z nás stanou velcí přátelé, ale po takové době si už musel uvědomit, že tohle opravdu nemá cenu, a zkusit to nějak jinak, třeba kouzlo nějak obejít.

Rozehnal tyhle myšlenky a snažil se vnímat blízkou přítomnost. Tyhle úvahy jej vyčerpávali, a tak se snažil přemýšlet nad něčím příjemnějším. První věc, nebo spíše osoba, která ho napadla byla Kate, velmi se mu líbila už od prvního setkání. Není tomu ani dva dny, přišel do nějaké hospody s tím, že hledá posádku. Když se zeptal u baru na nějaký tip, tak ho hned poslali za ní. Netrvalo dlouho, nemusel ji nijak zvlášť přesvědčovat. Okamžitě tu práci vzala.
Otevřel složku a četl si přesnější data k jejich úkolu. Nebylo na tom nic zvláštního. Prostě malá výprava mimo sluneční soustavu.
Vstal a šel na můstek zadat nový kurz.

skorektil to Apple......
a já čekám na reakce.... jenom abych věděl jestli mám začít dělat další díl......

Určitě pokračuj dál, jsem zvědavej, jak to dapadne. Nebo spíš, co tam vymyslíš . Už se to začíná rozjížet, řekl bych, že správným směrem .

Takže Upi Aby si mohol pokračovať, chcel si moje popisanie. Proste pokračuj, je to ešte deravé, teda mi unikajú nejaké súvislosti, ale verím že vemyslíš, niečo zaujímavé. Trebárs k tým tvorco kliatby, alebo prečo sa snažia navzájom zabiť?

Pravdu poviediac, som si po prvom prečítaní prvej časti, nejak všetko nedával dokopy, a nemyslel na to. Na prekvapenie sa mi o tom trochu snívalo, a vyrobil sa mi celkom pekný príbeh. Snažil som sa h napísať, ale nejak sa mi to nepodarilo. Asi nechám len nejaký ten nápad pre teba do tejto poviedky a trochu ti s tým pomúžem. teším sa na pokračovanie, a ked budem mocť tak rád budem komentovať dalej.
S pozdravom, na celý víkend....

2nemoo: to byl zamer aby to na zacatku vypadalo zmatene a postupne se to pak vyjasnovalo, doufam ze tohle ti uz trochu pomuze....

kdyztak nekdy napis mi ten napad a ja neco skusim vymyslet... ale byl bych nejradsi kdybys neco vymyslel sam

tady mate trety dil

upi píše:

Část 3

Už jsme dva měsíce na cestě. Sedm lidí v malé konzervě. Neštve mě doba, po kterou jsme tu zavření, ale ten prostor je opravdu malý. Kate a já jsme se hodně sblížili. Musel jsem si vymyslet jméno. Jack. Stal jsem se Jackem. Je hodně tuctové, nikdo mě nebude podezřívat, že jsem si ho zrovna vymyslel.
Už dva měsíce letíme do nějaké soustavy. Vytipovali nám ji vědci. Pokud tam bude nějaká pěkná planeta, pojmenuji si ji.

Vstal. Byla ještě noc. Teda alespoň podle počítače, který si uchovával čas ze Země. Kate spala, nechtěl ji budit. Pomalu vstal, snažil se nedělat hluk. Potichu přešel místnost až ke dveřím, se skoro neslyšným zasyčením se otevřely. Ještě jednou se podíval na krásku ve své posteli. Zavřel dveře. Pomalu pokračoval chodbou až na ‚můstek‘ dalo-li se tomu tak říkat. Nebyl nijak přepychový, ale byl z něj nejlepší výhled. Měl totiž největší okno. Zahleděl se na hvězdy, všechny byly tak maličké. A zdály se naprosto nehybné. Jedna však byla nepatrně větší, to byl jejich cíl. Ale nebylo na první pohled patrné, že by se pohybovala. Všechno venku bylo tak klidné. Přitom letěli obrovskou rychlostí.
Zadíval se ven. Přemýšlel. Nad celým svým dosavadním životem. Konečně si mohl na chvíli odpočinout od nesmyslného pronásledování. Bylo to už strašně dlouho, co se to stalo, ale přesto si to pamatuje úplně živě. Stále neví proč to udělal. Neměl k tomu přece důvod.

Stalo se to v dobách kdy mezi lidmi žili ještě elfové. V těch dávných dobách se jeden mladík zamiloval do krásné elfky. Netrvalo dlouho, a jejich láska rozkvetla natolik, že se vzali. Měli spolu několik dětí, prostě spokojená rodinka. Ale pak se to zvrtlo. Jednou se člověk nepohodl se svým kamarádem a ten naprosto bez důvodu vzal sekeru a zabil jeho ženu. Vysocí elfové pochopili, že lidé nemohou žít stále v míru. Rozhodli se, že nás opustí, všechny lidi, i ty dobré.
Ještě předtím však manžel požádal otce své ženy o laskavost. Rozhodl se obětovat svůj život jenom pro to, aby se pomstil. Vysocí elfové jeho žádosti nakonec vyhověli. Po několika dnech příprav upletli nad těma dvěma velmi složitou kletbu. Zbavili je jmen, udělali je nesmrtelnými. Jediní, kdo je mohli zabít, byli oni sami, nikdo jiný. Avšak pokud zemře jeden, zemře i druhý. Jeden žít chce a druhý se chce pomstít. Pomsta mu totiž zaručí, že se dostane zpět ke své ženě. A tak se černý snaží odstranit poslední překážku ke své milované. Poslední věc která ho dělí od smrti a odchodu na druhou stranu.

„Kapitáne, vstávejte!“ ozývalo se z chodby, spolu s hlukem běhu. Ozvalo se zaklepání, a mladík vstoupil do kajuty, ani nečekal na pokyn. Chvíli se vydýchával, a pak znovu zopakoval: „Kapitáne, vzbuďte se, loď začíná zpomalovat, už jsme blízko soustavy.“
Muž na lůžku se pomalu překulil, nějakou dobu mžoural jako by něco, nebo někoho hledal, pak si ale uvědomil, že Kate vstávala brzo ráno na hlídku.
„Už tam jdu.“ odbyl nevrle mladíka. Šel se umýt. Za nedlouho otevřel dveře kajuty a unaveně se s hrnkem kávy loudal chodbou na můstek. „Tak jo, konečně je to tady“ pronesl po příchodu do místnosti. Položil hrnek na dotykovou obrazovku konzole řízení. Začal si s ní hrát. Zamyšleně pozoroval data. Pak vstal a postavil se na stupínek za konzolí. Ze země mu vyjelo křeslo na které si sedl. Trošku popřemýšlel.
„Hned jak úplně zastavíme, vypusťte dvě scanovací družice ke každé planetě.“ Snad jich máme dost, ani nevím kolik tam je planet
odmlčel se, a pak pokračoval otázkou „ Jak je na tom loď?“
Kate popadla tablet a přišla k partnerovi. „Skoro všechno je připraveno, posílili jsme štíty, protože spodní plášť je stále natrhlý a v té rychlosti nemohl nikdo ven, aby ho opravil.“
Odložila tablet a postavila se za křeslo. „Myslíš, že budou problémy?“
Muž v křesle odpověděl: „ Nevím, ale upřímně doufám že ne.“

Po zastavení lodě a hrubém skenu soustavy zjistili, že je v ní třicet jedna planet a obrovské množství měsíců. Doufali, že alespoň jedna bude obyvatelná. Problém byl však v tom, že měli jenom šedesát skenerů. Nakonec se rozhodli jednu planetu prozkoumat sami a na zbylé poslat po dvou sondách.
„Odešlete na Zem předběžné informace o první analýze, nasměřujte loď na nejbližší planetu a připravte se na přistání.“ Toto rozdávání rozkazů ho opravdu bavilo. Asi do tří hodin dorazili k planetě, která obíhala na dvacáté dráze.
„ Pane, ta planeta vypadá dobře,“ ozval se mladík zírající na konzoly senzorů. „Je tam kyslík a voda. Sice obojího méně než jsme zvyklí, ale dá se tam žít.“
„Hmm, hned první planeta je obyvatelná. buď je to velké štěstí nebo je jich tu obyvatelných víc. No, každopádně ještě prozkoumejte aktivitu a známky života. Ať nevlezeme nějakým rozzuřeným marťanům přímo do náruče.“
„ V pořádku pane, nevypadá to že by tam byla nějaká civilizace.“
„ Dobře. Vezměte si zbraně a připravte se v nákladovém prostoru.“ Okřikl všechny ale Kate ještě řekl: „Zůstaň prosím tě tady, lásko, a pohlídej nás s lodí.“

„Po dvou na jedno vznášedlo! Tome, ty pojedeš se mnou. Tak nasedat lidi, máme před sebou těžký den.“ Povzbuzoval unavené lidi s nadšením malého dítěte, které právě dostalo svou vysněnou hračku.
Loď sestupovala do atmosféry. Před žárem ji chránil energetický štít. Kate bez problému a poměrně rychle dokázala najít nějaké otevřené prostranství pro výsadek. Byla to velká louka, na obzoru se rýsovala silueta hor. Rostla tu vysoká tráva, skoro jako na Zemi. Ještě před dosednutím lodě se otevřela vrata hangáru. Všichni však počkali, až se strojem sedne na zem. Pak až vyrazili na průzkum okolí. Byla to krásná planeta, s mírným podnebím pokrývajícím skoro celý její povrch. Nikde nebyla poušť, akorát velké ledové krajiny na pólech byly jediným extrémem. Vznášedla se velmi rychle a nehlučně rozlétla po louce každé jiným směrem. Postupně doletěli až k lesům, všechny vypadaly normálně. Brzo všem došlo, že to tu vypadá podezřele podobně Zemi. Jako její kopie, akorát jenom některých oblastí.
Potom, co zajistili blízké okolí a rozmístili senzory, se rozhodli vrátit k lodi a založit si na louce základní tábor, odkud budou podnikat své výpravy při rychlo-prozkoumávání planety.
Do druhého dne zbudovali tábor o několika malých budovách kolem lodě s výhledem na okolí. Pár dní odpočívali a kochali se okolím. Nakonec se rozhodli začít planetu studovat.

Ubíhaly týdny hrubého průzkumu, měli k tomu přesné směrnice. Některé úkony se prováděly pomocí senzorů lodě, ale jinak skoro vše museli zjistit oni sami. Složení půdy, vody, hrubou mapu povrchu, popis největších zvířat. Bylo jich tu hodně druhů, při každém novém objevu se dlouho hádali o jméno, ale bavili se tím.

„Podívej!“ Poklepal červený na rameno pilota vznášedla, když tak jednou letěli lesem. „Něco tam je.“ Pilot otočil vznášedlo. Zastavili dále od toho. Zbytek cesty šli pěšky.
Byl to první umělý objekt se kterým se setkaly. Už na první pohled vypadal velmi technicky vyspělý.

hallowed is Merlin, skorektil mi to..... a za to mu děkuji
a vam děkuji za ohlasy.... at uz kladne nebo zaporne....

edit:btw uz se blizime ke konci

vyvíja sa to zaujímavo, len... hmm zabil sekerou? aut , neviem prčečo, ale príde mi to ovela drastickejšie ako zastrelenie, zabittie mečom, díkou... čímkoľvek...
ale pokračouj

jaj ta vrazda byla v afektu a neproved to ani on..... on se to dozvěděl až potom co ji zabil

a je to schvalne takove morbidni

Myslím , že to má hutnou atmosféru. Při čtení se mi to rovnou vybavuje před očima

mi se to pred ocima vybavuje kdyz to pisu ))

dal, dal, dal, dal!!!!!

Dóbroš! Zajímavé propojení sci-fi a fantasy (i když, těžko říct, možná to je čistě fantasy...), slušivá atmosféra, zatím to vypadá na promyšlený (ač přímočarý, ale to uvidím až na konci) příběh...

tak jo tohle měl být poslední díl...... ale nějak sem to natáhl , a tak se z něho stal díl předposlední...

doufám že jich nebude ještě vic

upi píše:

část 4

Netrvalo dlouho a dorazili i ostatní. Párkrát obešli stavbu. Nebyla velká. Byla to pravidelná konstrukce s podstavou šestiúhelníku. Vysoká asi tři metry, asi osm metrů široká, s velkým otvorem v jedné ze stěn. Byla bez dveří nebo nějaké viditelné ochrany proti vstupu. Pozvedli zbraně, rozžnuli svítilny a celá skupinka pomalu vstoupila dovnitř. Tma se okamžitě rozehnala jako by uvnitř někdo rozsvítil, ale jako by se nic nezměnilo, jako by zvenku dovnitř vidět nešlo, ale uvnitř bylo světla dost. V každém rohu místnosti stál sloup, vypadaly jako nějaké cívky, vydávaly modrou záři. Ve zdi naproti dveřím byl zabudován velký panel, měnily se na něm barvy a znaky, červený k němu přišel. Dotkl se jednoho znaku, nic se nestalo. Zkusil další, světla se lehce zableskla, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Chtěl se dotknout dalšího, ale Kate ho zastavila, ať se prý podívá sám, co se stalo.

„Panebože, co to je?“
„Nemám ponětí ale vypadá to překrásně“ pronesl jeden z mužů, červený mezitím vyšel ven a otočil se. Budova, ze které vyšel, byla skoro stejná jako ta, do které vstoupily, akorát tahle jakoby byla součástí obrovského stromu. Otočil se zpět, spatřil zelené údolí na jehož konci se tyčila obrovská věž a pod ní několik desítek, možná stovek budov. Architektura byla velmi pokročilá, byly do ní zakombinovány technické prvky, a přesto nečekaně dokonale sladěna s přírodou kolem. Každá budova jakoby byla součástí nějakého stromu, respektovala přírodu kolem. Z města se ozýval jemný šepot vodopádu. Přímo na jeho okraji byl taky jeden menší.

Rozhodly se pokračovat. Červenému tohle místo něco strašně připomínalo, i když tu nikdy nebyl. Čím blíže byli, tím se zdála být věž vyšší, detaily na zdech budov se stávaly podrobnějšími. Dorazili až k bráně, jež nebyla úplně obyčejná. Tvořil ji kamenný oblouk, vyplněný velmi složitým mechanizmem, jako by jedním obrovským, ale velmi jemným strojem. Tvořen miliony mechanizmy.
Začaly se hýbat. Složitě ale rychle do sebe zapadaly a rozestupovali se, vytvořily prostor akorát pro jednu postavu, sice trochu vyšší, ale jinak normální. Vyplnila ji postava muže. Na první pohled vypadal jako člověk, ale na pohled druhý měl rysy, které si červený nechtěl připustit.
„Vítejte, očekávali jsme vás, pojďte prosím za mnou“ Brána se rozestoupila úplně a skupinka následovala postavu směrem do města. Červený tomu nechtěl věřit, zatímco ostatní byli unešení z překrásnosti tohohle místa, on se snažil oživit vzpomínky staré skoro tisíc let. Skupinka vešla do jedné budovy-stromu. Procházeli chodbou, světla lehce zableskla, na druhém konci byly dveře. Muž je otevřel, stáli skoro na vrcholu té mohutné věže. Červený se podíval dolů, byl docela rád, že tu výšku nemusel šlapat po svých, ale že stačilo se jednoduše přenést výš. Ostatní z toho byli očividně unešeni, jemu to však nepřišlo nějak dokonalé i přestože mu to ulehčilo námahu.
Přece jen jedno schodiště vystoupali na malé náměstíčko s malým lesíkem na okrajích a velkou stavbou připomínající katedrálu.
Vstoupili dovnitř. Do obrovského sálu, který byl výsledkem kombinace techniky a přírody, navzájem se doplňovali a pomáhali si v místech, které by sami nezvládli. Podlaha byla kamenná, místy vykládána dřevem.
Uprostřed stál muž. Měl na sobě modrý plášť, stejný jako měl černý nebo červený, akorát byl modrý. V tom se v mysli vybavily vzpomínky, nebyly všechny, ale bylo jich dost.
„Harline?!“ vykřikl červený, rozběhnul se přes místnost k postavě. „Jak je to možné?“
Dostavily se mu i poslední vzpomínky. Podíval se mu do obličeje ,aby se ujistil, objal ho.
„Jak je to možné? Kde se tu bereš?“
„Mám pocit, že sem ti dlužen omluvu, můj starý příteli. Měl bych ti něco vysvětlit."
„Počkej, nejdřív mi řekni, kde to jsme a jak ses sem dostal ty a hlavně proč ses po celou tu dobu alespoň neozval. Myslel sem, že si umřel, po vašem odchodu už sem o vás nikdy neslyšel.“
Harlen se na svého starého přítele podíval a řekl: „Všechno spolu souvisí, pojďte prosím za mnou“ muž se otočil a červený jej následoval. Ostatní se po sobě překvapeně dívali, ale brzo se ke dvojici přidali. Muž přivedl skupinku k obrovskému stolu v zadní časti sálu. Všichni se usadili. Sluhové přinesli džbány s vínem a nalili všem. Červený s úsměvem sledoval svého přítele a čekal, až začne vyprávět.
„Skoro před tisíci lety, kdy jsme ještě žili na zemi, rozhodli se visocí elfové přesunout naši rasu do jiných soustav a teraformovat tamní planety. Nebylo to tak nákladné jako ve vaší a okolních soustavách. Odcházeli jsme po stovky let po malých skupinkách. Ale to se vysokým nelíbilo, podezírali nás, že jsme se za tu dobu příliš sblížili s tamním světem a dokonce že dochází k míchaní ras.
Bohužel to nakonec byla pravda. Můj postoj při zasedání rady byl velmi tvrdý, oni na to nebyly připraveni. Znovu nás obvinili, tentokrát z pomáhaní slabším rasám v technickém pokroku, později z vlastizrady a pokusu o osamostatnění. Všechno to byla politika a oni si hráli se slovíčky tak, aby vše otočili proti nám.
Při posledním obvinění mi došlo, že tohle by vedlo v občanskou válku. A my byli v obrovské nevýhodě. Raději sem se přestal vzpírat a dohodli jsme se, že se odstěhujeme s ostatními elfy.
Odstěhovali jsme se sem do vzdálenější časti galaxie. Kde jste potom vy objevili jednu z námi právě upravovaných planet a pomocí portu jste se později přenesli na domovskou planetu tohohle systému.
„Čekali jsme vás, protože jsme objevily vaši sondu, která nedávno vstoupila do atmosvéry a bylo jen otázkou času, než najdete port a potom nás, ale nečekal sem tebe, Alrene“ V tu chvíli se v červeném něco pohnulo, už svoje jméno skoro zapomněl. Najednou se mu hlavou prohnaly vzpomínky na kletbu a jeho život před ní.
Zrovna když už se chtěl zeptat, přišla do místnosti žena, elfí žena. Byla překrásná. Alren ztuhnul. Jeho pocity byly smíšené, cítil se šťastný z toho, že jí opět potkává, ale zároveň byl zmatený, viděl ji přece umřít. Co víc, sám ji přece zabil.
Žena si přisedla ke stolu a napila se z číše vína.
„Musím ti něco vysvětlit a omluvit se ti za to“ opakoval Harlen.
Červený se na něj pomalu otočil a napjatě jej hypnotizoval.
„V té době, kdy mělo dojít k našemu odchodu, poslali vysocí elfové svého agenta, který měl zajistit náš odchod. Vymyslel plán. Byl velice průhledný, ale uznán jako dostačující. Měl být vybrán někdo z lidí k tomu, aby zabil jednoho z našich a my měli z rozhořčení váš lid opustit. Plán se zdál byt funkční, ale agent si vybral jako místo vaší údajné zrady náš nejslabší článek. Právě místo, kde jsme porušovali nepsané zákony a kde se míchaly rasy.“ Alren sebou trhl, věděl, že je řeč o jeho příteli a jeho ženě. „Byla zinscenována vražda, vám oběma se do hlavy přidaly vzpomínky na hádku, která měla vyvrcholit vraždou v afektu. Určitě si tu noc dosud nemůžeš přímo vybavit, vidíš ji nějak zamlženě, mám pravdu?“ muž přikývl.
„Vyrobili jsme umělé tělo, všechno vypadalo téměř dokonale, ale já sem to neunesl. Bylo mi vás líto, došlo mi, že lidé vás budou považovat za příčinu našeho odchodu a budou se vás snažit zabít. To mi přišlo až příliš nespravedlivé. Rozhodl jsem se vás vzít sebou, ale nemohl jsem hned. Za pomoci ostatních bylo upleteno kouzlo tak, aby to pro ostatní lidi vypadalo jako msta. A oni vás měli nechat žít. Ale aby to vypadalo věrohodně, vy jste tomu museli také uvěřit.
Po tvé smrti jste se měli oba přenést k nám a žít s námi. Avšak nějak se to zvrtlo, jeden z nás musel kouzlo opatřit ještě jedním dodatkem, který měl posílit tvé tělo a tvé smysly. Proto si dokázal odolat všem nástrahám a pokusům o zabití. A váš spor proto trvá tak dlouho, přitom je naprosto bezdůvodný. Za to se ti musím omluvit.“
Alren elfa chvíli pozoroval, nevěřil svým uším. Nevadilo mu, že musel žít skoro tisíc let ve sporu, ale vadilo mu, že musel žít v nesmyslném sporu a ještě v nevědomosti.

korekci obstaral Apple a ja čekám na ohlasy.....

Zajímavé rozřešení Kéž by všechny spory měly takový altriustický důvod. Klasický upiovský styl. Hezky vylíčené prostředí a pointa:wink:
Ale našla jsem tam pár hrubek - chápu, že v tvůrčím zápalu se to člověku přihodí (mě taky) např. visocí - vysocí...

heh tak jo jeste to neni konec, to zaprve, a za druhe ja po sobe chyby neopravuju
tohle opravoval Apple a delal to o pulnoci takze se na neho nezlobte

konec nás ještě čeká

OK , já to tak nemyslela. Myslím, že "zatím" je to zajímavé rozřešení Tak pokračuj a vyřeš to docela! Já osobně nepovažuji hrubky za tak moc velký přečin, když jinak má dílo svou uměleckou image :wink:

Líbí se mi to. Piš dál!

nejdřív se musím omluvit za to že sem dva měsíce nic nenapsal... jak všichni víte tak končila škola, a ja neměl čas, a pak sem na to nějak zapoměl. oběvil sem to už teď a tak sem to dopsal....
možna někdy dodelam i LS ale to už je skoro pravěk a to si už nemuže nikdo pamatovat....
skorektil to Apple, řikal že to neni na 100%
ještě jednou se všem omlouvam...... tady to mate.....

upi píše:

Alren seděl za stolem a v ruce měl číši vína. Neustále usrkával, hlavou se mu honily myšlenky, o jeho životě - a smrti. Elf byl zabrán do diskuze s jeho posádkou. měli hodně otázek a on měl hodně práce s odpověďmi. Nara se mu snažila pomoci, ale netrvalo dlouho a začala se věnovat pouze Kate. Bylo to logické, přece jen jsou to ženy, i když každá jiné rasy, jiného druhu.
Alren seděl za stolem a v ruce měl číši vína. Seděl osamoceně, pozoroval přírodu venku. Po chvíli vstal a prošel jedním z obrovských výklenků na ochoz kolem budovy. Postavil nápoj na kamenné zábradlí a sám se o něj opřel. Rozhlídl se po údolí, bylo překrásné, celé zelené. Tu a tam ze stromů vykoukla nějaká budova v naprosté harmonii s okolním lesem.
Na Zemi, v době, kdy tam ještě elfové žily, to vypadalo velmi podobně, ale po jejich odchodu se lidé k zemi začaly chovat velmi nešetrně a jejich snaha ji dostala až tam, kde je teď. Na planetě už není snad ani jeden zelený strom ve volné přírodě, ta vlastně sama o sobě taky už neexistuje. Je to už jenom velký technický strašák, z poloviny pokryt krátery po těžbě a z druhé poloviny pokryt městy, která jsou šedá a celá z oceli, už ani moře není to co bylo, toxické látky, život jenom v obrovských hlubinách a to je ještě nepřirozeně zmutovaný.
Celou tuhle změnu pozoroval po svůj dlouhý život.
Stál a pozoroval údolí. Přemýšlel nad kletbou, nad svým životem a životem svého přítele.
Narazil na myšlenku. Něco ho napadlo. Otočil se, vrátil se dovnitř. Přistoupil k Elfovi „Harlene, pojď se mnou prosím.“ Ten se na něj nechápavě podíval, ale člověk už byl na cestě k východu. Elf jej ladným krokem dohnal.
Jako by už tušil, že se něco děje: „Na co se chystáš? Co tě napadlo?“ měl pár otázek, ale muž stále pospíchal a nejevil zájem o konverzaci. Nakonec se zastavil uprostřed chodby.
„Půjčil by si mi prosím loď a dva tvé nejlepší bojovníky s mečem? Mám pocit, že se děje něco špatného“ Elf člověku pohlédl do očí, viděl nervozitu a malinko i strach, rozhodně něco tušil a chtěl tomu předejít. Nakonec souhlasil.
„Půjčím ti malou ale rychlou loď, jenom pro několik cestujících. Na Zemi doletí asi za šest hodin, nic lepšího nemám. A bojovníky ti dám také k dispozici, ale prozraď mi, na co se chystáš. Možná ti pomůžu i jinak.“
Červený se na něj podíval. „Teď není moc času na vysvětlovaní, poleť když tak se mnou, cestou ti to vysvětlím.“
Elf přikývl. Seběhli do hangárů, kde už na ně čekali dva vojáci v černém plášti každý se dvěma velmi dlouhými lehce zahnutými meči. Naskočili do lodě a vydali se na cestu.

Cesta opravdu netrvala dlouho. Bojovníci se celou cestu ani nepohnuli, nepromluvili. Jako by celou cestu spali. Harlen byl na tom podobně. Ale on na rozdíl od nich alespoň občas promluvil a poslouchal popis myšlenky, která napadla Alrena.
Loď, kterou letěly, byla spíše malá stíhačka, nebo výsadkový modul upravený pro cestování na delší trasy. Dominantou lodě bylo jednoznačně čelní sklo, procházející nad osmy sedadly a vpředu zahnuté tak, aby pod větším sklonem sestupovalo do podlahy. Byl to jeden kus. Žádné dělení. Kokpit byl velmi široký, s velkým rozestupem sedadel. Opěradla každého křesla měla zabudované dotykové panely, přední dvě trochu větší pro řízení. Avšak chodba, která vedla k zadnímu výstupu byla mnohem užší, nejspíš proto že vedle ní, venku, byly umístěné dva motory.
Letěly tak rychle, že mohli pozorovat i ubíhající hvězdy. Když začali prudce zpomalovat, necítil skoro žádné přetížení, trochu jej to zarazilo, ale nevěnoval tomu dále pozornost.
Posestoupení na nižší manévrovací rychlost se začal, přibližovat k planetě. Země vypadala ponuřeji než, když ji opouštěl. Přibližovali se z denní strany. Vstoupili do atmosféry, která se je snažila spálit na popel, ale štít spolehlivě všechen žár vykryl.
Pro přistání si vybrali starý kontinent a jeden z jeho obrovských doků v hlavním městě unie.

Z lodě vystoupil jen Alren a dvojice bojovniků. Elf zůstal v lodi a později s ní odletěl, ale nebyl moc daleko.
„Nejdřív se podíváme po nějakém úkrytu a pak začneme hledat cíl. Pojďte za mnou!“ promluvil červený hned, co bylo plavidlo pryč. Vyrazily přes doky přímo do města.
Zanedlouho dorazily do čtvrti, kde žili ti nejchudší, ti jejichž předci nedokázali přijmout tu změnu a nešli s ostatními. Trojice dorazila až k jednomu ze starých ještě zděných domů. Byl už skoro rozpadlý, ale ještě držel pohromadě snad jen silou vůle. Okna měl zatlučené. Probili se dovnitř přez jedno zatlučené okno. Dveře tu nebyly vůbec.
Dům měl dvě patra a původně několik pokojů, ale po těch letech to byl vlastně už jenom jeden velký pokoj, strop mezi patry byl vybouraný, a taktéž i všechny zdi.
Uprostřed té prázdné haly stála na stolečku jenom postarší televize. Šlo vidět že byla několikrát velmi vylepšovaná, aby byla schopna přijímat signál moderního vysílání. Červený ji zapnul. Běžela reklama.
„Tak jo, tady se zatím usadíme, a přečkáme noc“ Dvojice pohodila svoje cestovní batůžky na podlahu a roztáhly přikrývky, do kterých se zabalili. Šli spát, zatímco červený stále pozoroval televizi a sledoval zprávy.

Druhý den ráno se Alren probudil do deštivého rána. Přestože bylo jen pár hodin před polednem, v místnosti bylo málo světla. Posadil se na posteli, podíval se k oknu. Bylo opravdu hnusně. Zamžoural, vedle okna stáli dva elfové a mlčky čekali, připraveni na všechno.
Červený vstal přešel k oknu. Podíval se přes ulici a přemýšlel, kde by se mohl jeho bývalý kamarád ukrývat. Projížděl očima ulici. Nikde ani noha, ani včera, při příchodu nikoho neviděl, ale nedělal si s tím starosti. Jeho oči se nakonec zastavili na okně protějšího domu. Byla tam nějaká postava. Chvíli se na sebe dívali a postava uskočila. Vystřídala se s jinou, větší. Ta ale něco svírala v rukách, připomínalo to nějakou rouru. Allenovi netrvalo dlouho, aby pochopil, co drží. Už to jednou zkusil použít.
Všechno se seběhlo rychle. Červený se otočil. Proběhl přes pokoj, elfové nečekali a rozběhli se za ním. Muž ještě popadl své věci, které si večer nachystal vedle postele. A skočil do protějšího okna.
Ve stejném okamžiku vletěla do pokoje raketa a narazila o podlahu. Celé patro domu se rozletělo do okolí. Trojice dopadla na zem. Elfům jenom trošku hořeli jejich cestovní pláště, ale ty by jim teď stejně vadili.
Červený vytáhl z balíku dvě pistole a dvě katany. Meče si připevnil do popruhů na záda a popadl pistole. Vyběhl zpoza zbytku baráku. A s rukama namířenýma na okno protějšího domu šel už pomaleji k ulici. Z protějšího domu vyšla skupinka lidí s černým v čele.
Alren syknul na elfy, ať nikoho nezabijou.
„Takové podrazy kletbu nezruší!“ křikl červený.
„Ale zkusit sem to mohl.“
„Co se tu dělo? Proč do toho zatahuješ ještě další lidi? To je přece jenom mezi námi. A to mě přivádí k tomu, proč sem tady a proč sem se vrátil.“
„Přišel ses nechat zabít, už vím, co mi chybělo, poslední věc k tomu, abych se tě zbavil. Já sám sem na tebe nestačil. Našel sem skupinku elfů, kteří neodešli. A s jejich pomocí sem se stal silnějším.“
„Pokud jsou to elfové tak ví, proč byla kletba seslána, a jaký měla účel. A potom jistě ví, že teď když sem našel i elfy, kteří odešli, už to nemá smysl.“
Černý se zamyslel, ale ostatní jeho přívrženci pozvedli své zbraně vyrazili na dvojičku Allenových bojovníků.
Strhla se bitka, černý přestal přemýšlet vytáhl svou napoleonskou šavli a rozběhl se na Alrena.
Za tu dobu, co tu na Zemi byl sám, se hodně hodně zlepšil. Byl přinejmenším stejně rychlý a obratný jako Alren. Bil se, u něj nevídanou výdrží a s ohromnou silou. I když měl červený dvě ostří, tak černý dokázal obě vykrýt, a naopak měl červený hodně práce s vykrytím jeho jedné zbraně. K dvojičky už začínaly odlétávat kusy pláštů, které se občas připletly do dráhy mečům. Občas na látce byla i krev.
Černý už pochopil, že není tak slabý a pokusil se o fintu. První dva pokusy se mu nepodařily, ale na ten třetí seknul protivníka do nohy tak hluboko, že padl na zem a útoky musel vykrývat ze země. Jejich zbraně se zasekly a držely se v šachu.
„Nevím, kde si byl, ale málo si cvičil. Nepotřebuji ani pomoc ostatních.“
„Byl sem u elfů, byla tam i Nara“
„Lžeš! Ta je mrtvá“ a přitvrdil v tlaku na nepřítele.“Viděl sem její mrtvé tělo“
„Já sem to nebyl, to tělo byla replika, je to hodně složité“
„Nebo máš prostě jenom strach ze smrti a vymýšlíš si“
vyprostil svoji šavli ze zkřížení. Červený své katany taky rozkřížil seknul jej do noh.
A černý dopadl na jeho katanu a svým mečem jej bodl do srdce.

děkuji všem za podporu za předešlé díly a čekám na ohlasy za tenhle.....
děkuji

tak som si konečne všimla, že to má pokračovanie . Je to dobré, nesie sa to vo "svojom" duchu, len ten koniec , povedzme, že som skôr zástanca happyendov a príbehy, kde umrie hlavná postava sú... no smutné, hoci aj tie mam rada
takže verdikt na záver, bolo to bezva, len škoda ich

Musela jsem si přečíst znovu letem-světem o čem to vlastně bylo - přeci jen uplynula už nějaká doba...Já mám raději pozitivnější konce , ale je to tvoje povídka - tvůj vytvořený vesmír. Jinak dobré !