Stargate SG-1: Poslední Antik

Tak jsem se rozhodl, že sáhnu do šuplíku poněkud dříve, než jsem původně zamýšlel.
Je to opravdu taková oddechová povídka, která se odehrává nedlouho po posledním díle osmé série. Město bran bylo asi lepší, ale pár dobrých okamžiků se v ní snad taky najde

Z grilu stojícího na pečlivě posekané trávě kousek od tmavé hladiny rybníka se linula lahodná vůně opékaného masa. Občas se z pod roštu sice vyvalil mrak bílého kouře se zápachem pálících se bílkovin, ale to nikomu kolem nevadilo. Na pohodlných dřevěných polohovatelných židlích seděli všichni čtyři, tedy nikdo jiný než členové SG-1. A všichni vypadali velmi hladově, neboť první várka masa se dala barevně srovnat s gumovou rohožkou před Jackovým srubem.
Daniel žmoulal v rukou krajíc chleba, uždiboval z něj malé kousíčky a když z nich užmoulal kuličku, nenápadně ji snědl. Oproti němu Sam už měla jeden celý krajíc v sobě, ale přesto se ve svém křesle neustále vrtěla. Očividně nevěděla, jak si má sednout. Chvíli seděla normálně, chvíli se dlaněmi opírala o kolena, a neustále se ptala Jacka, jestli opravdu nepotřebuje s něčím pomoct. Byla ale vždy zdvořile odmítnuta s ujištěním, že generál to musí zvládnout i bez nějakého jejího pekelného stroje. To Teal´c nemluvil opět skoro vůbec. Daniel ale z výrazu jeho tváře vytušil, že by se ke grilu nejraději vrhnul okamžitě a maso spořádal klidně i syrové. Na Chulaku se takovou dobu na jídlo určitě nečekalo.
„Také vám připadá, že od té doby, co jsme porazili Goa´uldy a replikátory, se vůbec nic neděje?“ přerušil prskání škvírajícího se masa Daniel.
„Danieli, nakopali jsme jim zadky a zase zachránili svět, máme právo si trochu odpočinout!“ nesouhlasil Jack.
„Mně také nepřipadá, že by se nic nedělo,“ připojila se Carterová. „V Oblasti 51 ještě čeká spousta dosud nepopsaných technologií. Už jsem vám říkala o tom miniaturním urychlovači elementárních částic? Je neuvěřitelné, jak se…“
„Carterová!“ přerušil ji Jack a pohrozil obracečkou. „Nekažte nám to tady.“
„Daniel Jackson má pravdu,“ odlepil oči od masa Teal´c. „Je to nuda.“ Jeho suché konstatování všechny překvapilo. Jack se zatvářil velmi rozčarovaně, Daniel se ušklíbl a Carterová se nahodila výraz „já to neřekla.“
Na chvíli zavládlo hrobové ticho, během něhož na roštu vzplály všechny steaky.
„Dopr…“ zaklel Jack. Maso zachránil jen lahváč, kterého měl po ruce a mohl tak jeho obsah vyprázdnit do grilu. „Myslím, že už jsou,“ poznamenal okamžitě.
„Vypadá to, že jdu vhod,“ ozvalo se jim najednou za zády. Nebyl to hlas nikoho jiného než generála Hammonda. „Napadlo mě, že přinesu něco k snědku, dáte si?“ Oči členů týmu spočinuly na lákavě vyhlížejících balíčcích, které generál držel.
„Já si dám,“ řekl rychle Daniel.
„Já také,“ usmála se Sam.
Jack se tvářil čím dál více rozčarovaně. „Teal´cu, my si dáme tyhle krásný steaky, že?“ snažil se najít oporu. Teal´c však mlčky natáhl ruku pro generálův balíček a dělal, že Jacka neslyší.
„Mohu se zeptat, co vás sem přivádí, pane?“ zeptal se Jack a na tác si hodil napůl spálené plátky z roštu.
„Jacku, nejsem ve službě…“ připomněl generál, že oslovení „pane“ teď slyší nerad.
„Promiň, Georgi, tedy chtěl jsem se zeptat, co tě přivádí do Minnesoty?“
„Nemáš ještě jedno?“ pokynul generál rukou k prázdné lahvi stojící vedle grilu.
„Jedna z mála věcí, kterých mám dost,“ rozzářil se Jack a vyndal z chladícího boxu další lahváče.
„Tak tedy, jak se máte, když už Zemi nehrozí žádné nebezpečí?“ zeptal se generál Hammond a napil se piva.
„Nikdy jsem se necítil lépe,“ deklamoval Jack a rozhlédl se kolem sebe. „Slunce, rybaření, rožnění…vždyť víte.“
„Je to velmi stereotypní a nezábavné,“ pronesl hrobovým hlasem Teal´c.
„Myslel jsem, že pro vás budu mít nějakou práci, ale možná ještě půjdu za plukovníkem Summersem z SG-3…“
„Počkejte!“ vyhrkli Daniel a Sam současně. „Oč se jedná?“
„No, zdá se, že Pentagon má velmi dobrý důvod věřit, že je zde na Zemi živý Antik,“ usmíval se lišácky generál.
„Živý myslíte jako…“ zamyslel se Jack.
„Jako z masa a kostí, ano.“
„Předpokládám tedy, že toho Antika máme najít,“ nakrčil čelo Daniel.
„To vypadá docela snadno, jestliže o něm Pentagon ví,“ rozumovala Carterová. Generál se ovšem netvářil, že by to bylo snadné jako projít bránou.
„V čem je háček?“ chopil se slova Jack.
„Ten údajný Antik není na území Spojených států.“
„Kam nás teda chce Pentagon poslat? Do Tibetu? Slyšel jsem totiž, že tam…“
„Jacku, říká ti něco Česká republika?“ nechtěl se nic nového dozvědět Hammond.
„Medvědi. Výtečný medvědi,“ vypálil okamžitě O´Neill.
„Pivo. Výtečný pivo…“ opravil jej opět Daniel, stejně jako před dvěma lety ve Městě bran.
„Já vím, Danieli, vždyť jsme tam byli na dovolený. Pěkný rybníky, Carterová se vrtala v reaktoru, tys prolézal jeskyně a Teal´c tam stále vlastní prosperující diskotéku.“
„Co víte o tom Antikovi?“ zeptal se Daniel.
„Vlastně toho není mnoho. Ta země je přeci jenom daleko, ale naši informátoři nám sdělili, že ten člověk – nebo tedy Antik – tvrdí, že dokáže každého uzdravit. Kromě toho stále mluví o lepším životě, který čeká lidi, když jej budou poslouchat a následovat „cestu“. To se až nápadně podobá povznesení, se kterým jsme se setkali.“
„Kdy nám to letí?“ zeptal se O´Neill na rovinu.
„Zítra odpoledne. Vidím, že už vám nemusím více vysvětlovat,“ řekl generál s dobrosrdečným úsměvem a přihnul si z hnědé pivní lahve.

...pokračování příště...

kam to zapsat?? Hurá...

Jo dobré jen tak dál...

Heh, to by mohlo být i mezinárodní.....medvěd vs. pivo je stále nedoceněno!! Good one abych tak řekl...

Pěkné, jsem napjatý, jak to skončí. Kdy tak bude pokračování?

Tak a je tu pokračování! doufám, že teď už mi ty úpravy, které jsem se rozhodl na této povídce udělat, půjdou rychleji, tak budu přispívat častěji
V téhle části SG-1 potká osobu, kterou by v Čechách určitě nečekala...ale víc už se dočtete

Praha, Ruzyňské letiště

„Kde že na nás čeká ta - průvodkyně?“ zívl Jack.
„Myslím, že támhle,“ ukázal Daniel k východu z letištní haly.
„Ale vždyť to je ta…“
„Anička,“ usmála se Carterová. „A podívejte, jakou drží ceduli.“
„No to mě podrž,“ vydechl Jack. Anička držela kus kartonu, na němž bylo černým fixem napsáno SG-1. „To jsme tu rovnou mohli přistát s letkou X-302.“
Další překvapení – a o to větší –čekalo na tým hned vedle krásné Aničky. Stál tam asi desetiletý kluk a neúnavně jim mával.
„Zdravím vás, SG-1,“ rozzářila se Anička. „Moc ráda vás znovu vidím. Jak jste se měli?“
„Také nás těší,“ řekl Daniel perfektní češtinou, což na tváři Aničky vykouzlilo ještě větší úsměv.
„Jéé, vy jste se naučil česky!“ jásala. „Tak to bude moc fajn. Já věděla, že to bude stát za to, když si to tady trochu prodloužím, než se vrátím do Města. A podívejme, přijel i Teal´c. Tec´ma´te!“ pozdravila ho po jaffsku a vlepila mu pusu na tvář. Teal´c trochu zrozpačitěl, ale uklonil se jako obvykle a srdečně se usmíval.
„Mysleli jsme, že pro nás přijdete jenom vy…“ naznačil Jack, proč že vedle Aničky postává ten klučina.
„Á, jistě, tohle je Honzík, můj bráška.“ O´Neill raději nic neříkal, jenom trochu po Teal´kovsku pozvedl obočí. Teal´c koneckonců udělal to samé. „Musím ho hlídat, babička zrovna dneska nemůže, jela na nějaký výlet s předváděcí akcí…“
„Tak kde začneme?“ zeptal se netrpělivě Daniel.
„Navrhovala bych, abychom se nejdřív trochu projeli. Máme tu krásné jaro a vy určitě nebudete chtít po tak dlouhém letu někde sedět. Co takhle malý výlet?“
Jack v duchu zaúpěl. Nejradši by se osprchoval, padnul někde do postele a prospal celý den. Už jen pomyšlení, že se od samého rána bude někde vláčet…
„Malý výlet?“ ptala se Sam.
„Víte, Aničko,“ Jack si dával dobrý pozor na výslovnost, „ kdybychom ten výlet třeba vynechali…“
„To nemohu, plukovníku,“ zavrtěla hlavou Anička.
„Generál O´Neill to jen navrhoval, všichni na ten výlet ale jistě půjdeme,“ řekla najednou Carterová. Jack by na místě přísahal, že měl v tu chvíli sto chutí vzít stříbrnou izolačku a pořádně s ní Carterovou umravnit. Ale přece jenom se udržel a použil pouze jeden ze svých úšklebků.
„Generál? To jsem nevěděla, že už vás tolik povýšili. Je mi nesmírnou ctí doprovázet generála,“ usmála se. „Můžu vám říkat Jacku?“
Nebylo co dodat, tak se všichni sebrali a zamířili k východu z letištní haly. Tam na ně už čekal jakýsi minivan, přesně pro šest lidí. Anička nasedla na místě řidiče a její bratr okamžitě zamířil ke dveřím spolujezdce. SG-1 se chtě nechtě musela nasoukat dozadu.
„Kam pojedeme?“ vyzvídal Daniel.
„Slíbila jsem tady Honzíkovi a rodičům, že ho vezmu na Karlštejn,“ řekla Anička, zařadila rychlost a rozjela se vstříc krásnému jarnímu ránu.
Sam za jízdy po dálnici rozbalila laptop a připojila se přes satelit do Pentagonu, jestli nemají nějaké nové informace.
„Co nám vzkazuje strejda Hammond?“ zeptal se Jack.
„Vypadá to, že už mají jeho podobu,“ odpověděla Sam nezúčastněně a dál se věnovala ovládání počítače.
„A pošlou nám ji?“ naléhal Jack.
„Moment, pane, už to bude, jen mi to nějak nejde otevřít…“
„Carterová, slyšel jsem dobře? Vám že to nejde otevřít? Tak to mi hned zvedlo sebevědomí!“
Tak se nezblázni, pomyslela si Carterová a klikla na ikonku, aby se zobrazila přijatá fotografie. Chtěla bych vidět tebe, ty chytrej generále, napadlo ji ještě, ale pak ji začalo hlodat svědomí, že takhle přemýšlí o svém nadřízeném a ještě ke všemu o Jackovi…
„Tak tady je,“ zvolala a naklonila laptop, aby na něj viděli i ze zadních sedadel.
Z obrazovky na se na ně šklebila nezvykle velká bledá tvář s nepřirozenými vráskami kolem úst. Levé oko bylo přivřené a trochu šilhalo. Černé vlasy ustupující z čela nahrazovala načesaná patka. Ten člověk působil celkově velmi odpudivě.
„Tohle že má být Antik?“ divil se Jack. „Já si je vždycky představoval jako elegány, co chodí s moc pěknejma holkama…“
„O´Neill má pravdu, tento člověk nevypadá, že s námi bude chtít vést racionální konverzaci,“ souhlasil Teal´c.
„Každý Antik nemusel být nutně dokonalý. Určitě mezi nimi byly rozdíly jako u nás,“ obhajoval šklebícího se Antika Daniel. „A navíc, kdybychom lidi soudili jen podle zevnějšku…“
„Danieli, viděl jsi vůbec tu fotku s Antičkou, kterou poslal Shep z Atlantis?“
„Víš, jak se jmenovala?“
„Chaya,“ vypálil pohotově Jack.
„Myslel jsem, že nemáš paměť na jména…“ ušklíbl se Daniel.
„Ne na všechny. Nutně.“
„Já jen, no, vím jak vypadá, trochu ji znám. Ostatní ji potrestali tím, že jí přikázali starat se o tisícovku lidí až do konce věků…“
„Tys byl někdy v galaxii Pegasus?“ nechápal Jack.
„Trochu jsem využil vyšší existence k cestování…“
„Tenhle ale vypadá trochu jako doktor McKay,“ vypadlo náhle z Carterové a okamžitě vyprskla smíchy.
„Tak to se máme na co těšit,“ povzdechl si Jack.
Před chvílí sjeli z dálnice a nyní jeli po úzké asfaltce, na které nebyl skoro žádný provoz. Po pravé straně se zdvihaly skály porostlé stromy a vlevo si za betonovým svodidlem tiše plynula jakási hnědě zbarvená řeka.
Když zastavili na rozlehlém parkovišti poblíž vody, první z auta vyskočil Aničky mladší bratr. Počkal si za vozem, až vystoupí Teal´c a poté vyskočil ze svého úkrytu s dokonalou kopií Zatu.
„Ehm, tohle je u vás běžná hračka?“ zeptal se Jack.
„Vždyť jsem ti říkala, abys to neukazoval,“ sykla na bratra Anička. „Je to jenom maketa…“ obrátila se k týmu.
Pak už se vydali po cestě mezi malými krámky se suvenýry vzhůru. Jackovi najednou připadal jeho pravý Zat pod bundou nějaký těžký. Za malou chvíli se jim odhalil výhled na hrad v celé své kráse.
„Jéé, to je nádhera,“ zvolala Carterová. „Úplně jako v pohádce.“
„Jo, jen čekám, až za rohem vyskočí loupežníci bok po boku se sedmihlavým drakem.“ Zadrmolil O´Neill.
„Víte, že jediným cílem, proč byl tento hrad postaven, bylo chránit české korunovační klenoty?“ pokusil se Daniel o malou historickou přednášku. Nikdo mu však nevěnoval pozornost, tak si další povídání o Karlových čtyřech manželkách raději odpustil.
„Neměli bychom začít s pátráním?“ nadhodil Teal´c, kterému se tento výlet asi také příliš nezamlouval.
„Oni vám neřekli, že na vás bude čekat poslíček s instrukcemi až zítra?“ divila se Anička. „Na dnešek jsem vám měla připravit program já. Pak půjdeme na Matějskou, viď?“ šťouchla do bratra. SG-1 se po sobě jen bezmocně podívala.
„Zaplatím vám prohlídku v angličtině,“ zavolala Anička od malého stánku, když už všichni stáli na prvním nádvoří. „Ale bude to až od jedenácti.“
„Ale to je ještě hodina!“ zaúpěl Jack.
„Co kdybychom si tedy našli nějaké pěkné místo a trochu probrali náš problém?“ navrhl Daniel. Všichni souhlasili.
„Víš. Danieli,“ začal Jack, když se usadili na sluncem prohřáté schody, „mám takový dojem, že jsi ještě nedávno říkal, že si to povznesení nepamatuješ. A teď tvrdíš, žes trávil dovolenou v galaxii Pegasus…“
„Řekněme, že už se mi některé vzpomínky vrátily.“ Daniel mluvil tiše a s přimhouřenýma očima.
„Ale to je skvělé,“ vykřikla Carterová. „Teď konečně můžeme pochopit, jak to s Antiky bylo, nemám pravdu?“
„Vlastně úplně ne,“ řekl suše Daniel. „Jsem zavázán mlčenlivostí.“
„Cože?“ divil se Jack. „Čekal bych, že pro „ty ostatní“ bude mnohem jednodušší, když ti to prostě vygumujou. Co se stane, když to porušíš?“
„To nevím, ale asi je to něco jakou zkouška poctivosti.“
„Víte, že dřív mi byli ti Antikové sympatičtější? No nic,“ řekl Jack otráveně.
„Informace o Anticích by nám mohly pomoci v našem pátrání,“ glosoval Teal æ.
„No ovšem,“ vyhrkla Sam, „Určitě o něm budete něco vědět.“
„Vlastně ano,“ řekl váhavě Daniel. „i když nevím, jestli to mohu říci.“ Všichni zůstali nehnutě sedět a trpělivě čekali, co z něj vypadne. „Jeden tady zůstal jako člověk.“
„Řekněte mi, jestli se nemýlím, ale nedozvěděli jsme se toto už od Hammonda?“ otázal se Jack.
„Jacku, já ale nevím, kdo to je. Tenhle Antik nebude ani povznesený ani obyčejný smrtelník. Pravděpodobně už žil mnoho životů a po každém změní svou podobu.“
Chvíli všichni mlčeli, než se ozval Jack: „Žil mnoho životů? Sakra Danieli, už jsem si zvyknul na hodně, ale tohle? Je snad nějakej Budha?“
„No pravděpodobně se na konci každého života povznese a pak se vrátí…třeba je to také nějaký druh trestu.“
Carterová si představovala, jaké by to bylo být Einsteinem, po každém životě změnit podobu a pokračovat ve svém díle. Teal´ka zaujal nápis „prohlídka středověké mučírny“ a Jack se zeptal úplně z jiného soudku: „Danieli, a jak je to vůbec mezi Antiky? Totiž mají mezi sebou něco jak vztahy…vždyť víš, co myslím.“
„Hm,“ zamyslel se Daniel, „do jisté míry, ano, mají.“
„To musí být divný, dívat se, jak dvě čistý energie…“ zašeptal Jack jenom k Danielovi.
„Rozhodně není nepříjemný, osobně to vyzkoušet…“ ušklíbl se Daniel šibalsky. „A Chaya nevypadala jenom jako čistá energie…to je fakt kus.“
Rozhovor jim přerušila Carterová. Před chvílí se totiž nepozorovaně odebrala ke stánku u hlavní brány a nyní přišla s novinami v ruce. „Vidíte to, co já?“ řekla a ukázala na fotku na titulní stránce.
„To je přeci váš doktor McKay,“ zvolal Jack. „Danieli, přelož to!“
„Umím česky jen pár vět, číst mi moc nejde,“ omlouval se archeolog z pod svých brýlí.
„Vypadá to, že ten Antik zastává nějakou vysoce postavenou funkci,“ odhadl Teal´c. Bylo už tři čtvrtě na jedenáct a u vchodu do hradu se už objevil hlouček anglicky mluvících turistů.
„Tak pojďte, angláni, už je vás tady víc než dost,“ ozvalo se zevnitř a masivní dveře se otevřely. Ten hlas SG-1 poznávala a obzvláště Danielovi se najednou prudce zrychlil tep překvapením.
Než se zmohli na slovní ujištění, že to je jen náhodná podoba barvy hlasu, objevila se jejich anglicky mluvící průvodkyně mezi dveřmi. Měla vysokou štíhlou postavu a vlasy černé jako uhel svázané do trochu rozcuchaného culíku jí dokonale ladily s jakýmsi černým přiléhavým overalem. Překvapení Valy Mal Doran bylo skoro stejné jako překvapení SG-1.
Když se celá skupinka dostala dovnitř do hradu, pronesla Vala stručné přivítání a velmi zkráceně řekla nejdůležitější fakta o hradu. Pak pokynula, aby šli všichni dál. Sama se samozřejmě zdržela s SG-1 na konci.
„Co tady děláte?“ zašeptala a z tónu jejího hlasu bylo stále znát překvapení.
„Napadla mě ta samá otázka.“ To byl samozřejmě Jack.
„Chtělo mě zabít moc lidí, tak jsem se trochu schovala…Ale co hlavně,“ odmlčela se, „Danieli, sáhni si,“ přikázala s rukou na břiše.
Daniel se zatvářil rozpačitě, ale nakonec opravdu položil ruku na zakulacující se bříško. „Za to já nemůžu,“ bránil se.
„Ne, za to může česká kuchyně,“ zasmála se. „Ha ha, dostala jsme tě. Měl jsi vidět svůj výraz.“
Daniel si v duchu oddechl a pokračoval: „Co děláš zrovna tady?“
Vala se ale jenom tajnůstkářsky usmála a vykročila dál chodbou. „Musíme pokračovat v prohlídce.“
„Tak tohle by mě ani nenapadlo,“ řekla potichu Sam. Ostatní členové týmu přikývli.
„Galaxie je malá,“ poznamenal Jack.
„In deed,“ neřekl nikdo jiný než Teal´c.
„Na této zdi můžete vidět cenné obrazy a gobelíny z poloviny patnáctého století…“ vykládala Vala a mrkla na SG-1. Danielovi pomalu začínalo docházet, proč si toto místo vybrala.
„Pokračujte v prohlídce až na druhý konec tohoto sálu, odkud budeme pokračovat do dalších prostor,“ obrátila se Vala s medovým hlasem ke svému publiku. „Na levé zdi visí nejcennější díla v tomto starobylém hradě,“ řekla skupině a otočila se k SG-1. „Jsou to padělky,“ zašeptala a rozzářila se.
„Ty kradeš umělecká díla, prodáváš je na černém trhu a nahrazuješ padělky?“ snažil se o co nejhlasitější šepot Daniel. Místo odpovědi se mu dostalo jen Valina mlčení.
„Za měsíc budu provádět i v té kapli,“ sdělila jim. „Tam jsou skutečné poklady. Stovky let staré korunovační klenoty.“
Daniel chvíli přemýšlel a pak řekl: „Na hradě nejsou pravé klenoty…“
„Cože?“ udivila se Vala tak upřímně, až jim jí bylo líto. Zároveň se však tvářila velmi naštvaně.
„…ty jsou schovány v pražské katedrále,“ dopověděl Daniel.
„A mají tam taky průvodce?“
„Ne, jsou pod sedmi zámky, od nichž mají klíče nejvyšší představitelé státu a církve,“ odbyl ji Daniel. Vala se pátravě rozhlédla a Jack by se vsadil, že počítá, jestli jich náhodou není sedm, aby mohli všechny ty významné posty získat pro sebe. „Napadlo mě že by ses s náma chtěla zúčastnit této mise…“
„Danieli, co to…“ nesouhlasil O´Neill.
„Vážně?“ nenechala ho domluvit Vala. „Půjdu s vámi,“ vykřikla nadšeně.
Jack si povzdechl, Teal´c se bez jakéhokoliv slůvka otočil a Carterová jej následovala. Jen Vala se stále usmívala a šťouchla do Daniela: „Jedeme do Prahy, že jo?“ snažila se vyzvídat a v duchu se již viděla se zlatou korunou posázenou rubíny na hlavě. Ostatně Daniel také nebyl zrovna nadšený, že s nimi půjde, ale byla už součástí jeho plánu.
V prohlídce hradu už nikdo z SG-1 nepokračoval. Vyšli ven a opět zaujali taktické pozice na prosluněných schodech. Museli počkat, až přijde Anička a Vala dovede svou skupinu na konec trasy.
Po chvíli sezení se Teal´c zvedl a kývl na O´Neilla, aby jej následoval. Zastavili se u pokladny před onou cedulí „Okruh mučírna.“ Když však chtěl Jack koupit dva lístky, zjistil, že nemá peněženku. Byl si ale naprosto jistý, že ji měl, když vystupovali z auta. Otočil se, aby se zeptal Daniela a Sam, jestli si náhodou něčeho podezřelého nevšimli, jenže Daniel už byl na nohou a prohrabával všechny kapsy. Svůj mobilní telefon ale najít nemohl. SG-1 se opět po malých krůčcích začínala sbližovat s Českou republikou…

...pokračování příště...

stalker píše:

„Jacku, říká ti něco Česká republika?“ nechtěl se nic nového dozvědět Hammond.
„Medvědi. Výtečný medvědi,“ vypálil okamžitě O´Neill.
„Pivo. Výtečný pivo…“ opravil jej opět Daniel, stejně jako před dvěma lety ve Městě bran.
„Já vím, Danieli, vždyť jsme tam byli na dovolený. Pěkný rybníky, Carterová se vrtala v reaktoru, tys prolézal jeskyně a Teal´c tam stále vlastní prosperující diskotéku.“

Na začátku moc pěkná pohoda, na konci moc pěkné překvapení. Není tomu co vytknout.

Druhý díl je taky fajn. Ten konec je nečekaný a hlavně velmi dobře zakomponovaný . Netrpělivě očekávám další díl.

Paráda, 2. díl rulezz, jsem ještě víc napjatý na 3. pokračování:-).

co dodat...paráda......

Seznamování s Českou Republikou je zajímavý Pěkná povídka

Tohle už tak mezinárodní nebude. My tady sice víme, že se u nás krade, a to hodně. Ale nechat okrást půlku SG1??

To je opravdu vcelku povedený scénář pro 300. díl

SG-1 se alespoň poučí, jak to u nás chodí;-):-D

no docela zajímavá povídka líbila se mi

No myslím, že další díl je možná ještě zajímavější a ještě oddechovější...posuďte sami

„Kdo jede se mnou?“ zeptala se Vala na dolním parkovišti a zazvonila klíčky od luxusního červeného sporťáku, který stál na VIP místě hned u hlídačovy budky. „Danieli…,“ pohlédla Vala na prvního člena týmu, se kterým se seznámila.
„Ne, myslím, že se svezu raději… totiž asi pojedu s Aničkou…“ koktal Daniel.
„Já bych jela!“ ozvala se Carterová pohotově a rychlým krokem vyrazila k dvojmístnému kabrioletu. Jacka už to ani nepřekvapilo. Dávno ztratil iluze, že je Sam jen suchá vědkyně, i když se tak mnohdy tvářila.
„Takže dámská jízda,“ usmála se spokojeně Vala.
Hned za první zatáčkou spatřil zbytek SG-1 z šestimístného vanu, jak je za mohutného řevu motoru Vala s Carterovou předjíždí. Sam jen pokynula na pozdrav a Vala se z pod vlajícího šátku tetelila blahem.

Všichni se zase potkali až v Praze. Vala jim už předtím dala adresu svého bytu s návrhem, že u ní mohou přespat, tak nyní se Sam čekaly, až zbytek týmu dorazí. Červený sporťák nechaly zaparkovaný na ulici a Vala odemkla kovová vrátka, která vedla do zahrady luxusní prvorepublikové vily v diplomatické čtvrti nedaleko Hradčan.
„Tohle všechno ti patří?“ rozhlížela se kolem sebe Sam.
„Ještě jsem ji nezaplatila,“ zakřenila se Vala. „Ale můžu tady už bydlet.“
Anička a zbytek SG-1 přijeli asi za půl hodiny. „Hm, nežiješ si špatně…,“ poznamenal Daniel, když vilu uviděl. „Rozkrádání českého národního bohatství ti jde.“
„Ale Danieli, nikomu jsem přece neublížila. Snažím se lidem pomáhat, když to potřebují.“
„Vydáváte se za jejich bohyni?“ řekl jízlivě Jack.
Než stačilo dojít k nějaké slovní roztržce, přerušila je Anička skoro nepatrným odkašláním: „Totiž, zapomněla jsem vám říct, že se zítra ta schůzka s kontaktem nekoná…“
„Cože?“ divil se Jack. „Vždyť jste přece slíbila…to tu budeme tvrdnout další den?!“
„Jaké jsou důvody ke zrušení tohoto setkání?“ zeptal se i Teal´c.
„Zítra je přeci velikonoční pondělí,“ snažila se o úsměv Anička.
„A-co-má-být?“ odslabikoval O´Neill.
„O Velikonocích nikdo nepracuje a obzvláště ne o velikonoční pondělí,“ řekla suše a s jistou vážností Anička. „Dám vám vědět, kdy se to uskuteční.“
„O Velikonocích se nepracuje,“ mumlal Jack, když Anička odešla a s bratrem zamířila na Matějskou. „Češi,“ odfrkl si, „myslel jsem, že jsou jedna z nejméně věřících zemí v Evropě.“ To si vysloužilo udivený výraz Carterové, ale nesouhlasné zavrtění hlavy od Daniela.
„Oni si to užívají trochu jinak,“ řekl jen.
Večer strávili celkem příjemně. Začali s hraním Člověče nezlob se o panáky, nejdříve pil samozřejmě jen ten, kdo prohrál. Podmínek však najednou přibývalo a brzy se levná česká broskvovice rozlévala po každém padnutí šestky. Podobně to bylo i s kartami. Vala je naučila Prší, které se později zvrhlo ve hru „Zelený král.“ Balíček karet koloval a kdo si první vytáhl zeleného krále, musel pít. Jednoduchý návod, jak toho vypít co nejvíce. Jen Carterová se účastnila pouze sporadicky a stále cosi hledala na internetu. Do kroužku se usadila, až když se začala hrát flaška. Štěstí jí ale příliš nepřálo, tak se po deseti minutách ve spodním prádle odebrala do kuchyně.
„Sam, co to vaříte?“ zeptal se O´Neill po chvíli, když zaslechl klokotání vroucí vody.
„Ále, přečetla jsem si na internetu pár článků o českých Velikonocích.“
„No a?“
„Chlapci chodí v pondělí ráno koledovat a povinností každé ženy je dát jim něco s sebou. Nejčastěji to bývají obarvená vařená vajíčka nebo čokoládoví zajíčci.“
„Ty články na internetu…,“ povzdechla si Vala se škytnutím a usnula vsedě. Nikdo nepochopil, co tím myslela.
Ráno je probudila jakási neúnavně vyřvávající melodie domovního zvonku. Tedy všechny kromě Sam, která už stála oblečená na chodbě a tvářila se velmi nedočkavě. Vala vyběhla z ložnice v županu a řekla jen: „Varuju tě.“
Sam stále nechápala a otevřela dveře. Na schodech stálo šest výrostků zanedbaného zevnějšku a již trochu alkoholického výrazu. V rukou drželi zohýbané pamihody. Některé vypadaly jako letité, jiné byly očividně upleteny z umělohmotných bužírek. Dva z týpků s neoholenými tvářemi típli o kovové zábradlí své cigarety. Carterové ten pohled vyrazil dech. Proč si představovala svátečně oblečené dětičky s košíčky a pestrobarevnými stuhami?
To už se ale všichni nahrnuli do chodby a za odříkávání „Hody hody doprovody“ si pomlázky našly na Carterové svůj cíl.
Výrostkům brzy došla slova, tak přestali koledovat a jen na Sam civěli. Ta se konečně vzpamatovala, usmála se a poděkovala. V řadách koledníků se párkrát ozvalo zahvízdání a několikrát i slova: „Ona je snad angličanka nebo co.“ Sam nerozuměla ani slovu, proto sáhla za sebe pro ošatku s vajíčky a každému jedno podala. Včera večer stihla jakýmsi neobvyklým fyzikálním postupem vytvořit tři jedovatě vypadající barvy.
„Ses posrala,ne?“ vykřikl jeden z výrostků, který ještě před chvílí típal cigaretu.
„Are you crazy?“ zmohl se na pár anglických slov jeho kamarád.
To Sam trochu znepokojilo, takže se začala ošívat a najednou nevěděla, co říci. Už se nadechovala, že se zeptá, co je v nepořádku, když tu přišla záchrana takřka z nebes. Koledníci totiž zrovna začínali v češtině zuřivě diskutovat o jakýchsi dobrých mečících domácích zvířatech a Sam napovídal instinkt, že to s ní souvisí.
„Ahoj hoši,“ ozvalo se jí česky za zády. To přišla Vala ve svém černém overalu a v rukou držela podnos s osmi panáky jakéhosi alkoholického nápoje.
Tváře mladíků se v tu chvíli rozzářily a jejich ruce už se natahovaly k podnosu.
„Tak počkat, snad něco za něco, ne?“ zavrtěla hlavou Vala a stoupla si zády, aby mohla našpulit zadeček. Mladíci tedy zopakovali básničku ještě jednou a vrhli se na skleničky plné zlatavé tekutiny. Mysleli si jistě že to je whisky, kterou v této čtvrti dostávali velmi často. Vala příliš neváhala a kopla frťana do sebe jako limonádu. Ostatní ji tedy následovali. Netušili totiž, že si Vala může dopřát ten luxus nabízet pití z jiné části galaxie
„To-má-snad-sto-dvacet procent,“ chrchlal jeden z výrostků a držel se za krk.
„Copak vám nechutná šestadevadesátiprocentní pálenka z kassy?“ usmívala se Vala. „To něco jako kukuřice,“ vysvětlila.
„Jsem zvyklá na slabší,“ šeptala Sam se slzami v očích. Černě oděná zlodějka na ni ale mrkla a nenápadně jí podstrčila šedý bonbónek.
„To pomůže,“ sykla a Sam ho tedy nenápadně slupla. Pomohlo to a vědátorka Carterová najednou dostala chuť na dalšího panáka.
„Tohle by mohli podávat u výslechu,“ ozvalo se z řad koledníků. Jeden z nich si v ústraní dokonce oloupal vajíčko od Sam a rychle ho zhltl.
„Dáme další rundu?“ zeptala se zdvořile Vala.
„Ne…děkujem,“ odpověděli jí téměř sborovým šeptem. „Ale možná kdybyste měla něco, no-nealko…“
„Ale jistě, ještě mám z té kukuřice šťávu, kdo si dá?“
To už se všichni po sobě podívali naprosto zničeně. Vala na ně ale spiklenecky mrkla a podala jim láhev Poděbradky. „Tak co nám zbývá, Sam, musíme si dát dalšího panáka samy,“ povzdechla si Vala. „Myslela jsem, že chlapi vydrží víc,“ dodala česky.
„No jasně,“ řekla Sam a rukama si prohrábla vlasy. „Jdem do toho.“
Koledníci stále postávali na schodech do domu, ale když nyní slyšeli Valu, neměli se k odchodu. „Myslím, že bychom neměli odmítat vaši nabídku, dámy,“ řekl první z nich zdvořile. A tak všichni naklopili dalšího panáka. I láhev Poděbradky byla záhy prázdná, ale to už se měli opravdu na odchodu.
„Až to všechno obejdete, víte, kam se můžete vrátit,“ nabídla Vala a zamávala. Byla si skoro jistá, že první zvratky budou zdobit chodník hned za rohem.

„Tak jaké byly Velikonoce?“ dobíral si Jack Sam, když přišla zpět do ložnice. Sam neodpověděla a místo toho nasadila opovržlivý výraz, který měla poslední dobou docela oblíbený.
Zbytek dne strávili částečně pospáváním a částečně také prohlídkou Prahy. Na Pražský hrad to nebylo daleko, proto se vydali odpočívat do jedné z jeho zahrad.
„Už nám Pentagon poslal nějaké nové informace o našem Antikovi?“ zeptal se O´Neill Carterové, která ihned koukla do počítače.
„Ne, pane, ale už je tady zpráva o naší schůzce.“
„Povídejte.“
„Nebude se vám to líbit,“ upozornila Sam.
„Řeknete mi to nebo ne?“
„Zítra ráno v pět…na Střeleckém ostrově,“ sdělila Sam a O´Neill raději mlčel. Pak už jen shlédli Malou Stranu a Staré Město a vrátili se do Valiny vily. Po včerejších společenských hrách byli velmi unaveni.

...pokračování příště...

V té tvé povídce zanedlouho všichni pojdou na otravu alkoholem