tak tady je má troška do mlýna...vypalo to ze mě dneska v noci takže to asi nebude žádné veledílo ale snad se tomu alespoň zachechtáte.....
Jednou takhle z rána,
přišla na Zem zpráva,
„Atlantis je v nebezpečí,
a to z vnitřku – tak i zvenčí,
na pomoc nám spěchejte,
a Daedalos pošlete.“
Walter vyslechl tu zprávu,
lek se až si zvrhnul kávu.
„Ranní káva to je grunt,
nevypadám pak jak lunt.“
Rozhlédl se po velení,
v SGC však nikdo není.
„ To je vzpoura“, tiše hlesl,
a zlomen na zem líně klesl.
„Waltře klídek“, Oma praví,
„Atlantis je víc než v dáli,
v galaxii Pegasus,
a to je dál než Velký vůz.“
„Jedeš babo!“ seržant dí
„Nejsi takhle porodní?“
„Spojit se tak s Daedalem,
proletět se temným valem,
na Atlantis přijíti,
pak s Rononem si vyjíti.“
Snil si Walter, snil svůj sen,
Jak prohání se Pegasem,
když z interkomu slyší hlasy.
„To Daedalos bude asi.“
„Daedale, tady Walter,
generál vás žádá vřele,
( stejně tak pplk. Carter),
přeneste mě neprodleně,
mezi vaši partu!“
Paprsek se zaskvěl v kráse,
víc než éra Huga Hasse,
Waltera přenes na můstek,
a Calldwell chtěl hned odpustek.
„Páníšššku můj, nemám nic,
ani víc než malé množství lásky,
nedělejte si hned vrásky,
z toho, že nemám vám co dát.“
„Leč smím doufat dál, že se to změní?“,
dychtí Calldwell celý rozechvělý,
hlas změnil se mu, očka vzplála,
při představě na jejich rána.
„Jen doufej Stevene, doufej dál,
teď nevím to ani já sám.“
„Ale pokud chceš pro mě něco udělat,
vem mne do Antického města,
nemůžeš na tom prodělat,
když uděláš tato gesta.“
„Nuže Waltře, co mi zbývá?,
když se jiný neozývá?,
do města předků hodíme tě,
zbytek už je na planetě,
zda oblíbí si tě, či ně,
a oko vlídné na tobě spočine.“
I vysadili ho na molu,
jak kdyby vykopli pohromu,
Daedalos se vznesl vzduchem,
jak velbloud uchem jehly,
když tu najednou před Harrimanem,
stál sličný Ronon, velmi.
Walter nebyl schopen slova,
po dechu lapajíc, rudé tváře,
před očima zlatá záře,
na Ronona vlídně hledí,
na molu se mu to sedí.
„Wejre mrkni, co jsem našel,
až jsem z toho dostal kašel.“
vpadnul Ronon k Elisabeth,
Waltera vlečíc za sebou,
a ten sebou škubajíce,
vypadal jak Polednice..
„Ale to je seržant Walter“,
usmála se Weirová,
„měl jsi sebou vzít i partu,
nám se nikdo neschová!“
Sedí seržant vyděšený,
kdesi v zimě za mříží,
kouká, celý vyčerpaný,
a budoucnost svou vyhlíží.
Přišli pro něj, oběd to byl,
a řka kéž by se byl nenarodil,
vhodili ho do místnosti,
úplně celé skleněné.
„Copak je to za akvárko?“,
kouká malej Walter,
až teď na něj padl stín,
a prej má špatnou kartu.
„Copak jsi zač“, šeptá hlas,
z poza rohu, bílý vlas.
„Já jsem Walter, z SGC,
a rád bych teď šel na WC!“
„Ale co mi je tak po jménu,
já mám jednu doménu,
pochutnám si na tvém kníru,
a vyhnu se tak svému splínu,
když sílu z tebe načerpám,
a zásoby tím přečerpám!“
„Ale Snížku, ty můj milý,
na to nejsi způsobilý,
podívej se na sebe,
jak se tváříš kysele.“
„Zdavím zrovna nekypíš,
a lidem marně závidíš,
svěží tonus pokožky,
i to, že nosí ponožky.“
„Já ti radím medicínu,
s tou se zbavíš svého splínu.“
„Ranní káva to je grunt,
nebudeš pak jako lunt!“
Přízrak hledí nechápavě,
na malého tvora,
„Poslyš ty můj pidižvíčku,
děláš ze mě vola?“
O pár týdnů později,
možná že i v neděli,
Walter běhá po kuchyni,
tiše – jako myška čilá,
aby nevzbudil svou milou tchyni,
s kávou pořád něco dělá.
17.9.2006 17:41:06
Tak já hned něčím přispěju:
Vy jste mi udělali takovou radooost 
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
