SG: Domácí mazlíček

[Klenotka]

První kapitola napsaná. Zbytek ještě nemám, ale buďte trpěliví.

Kapitola 1

Doktorka Elizabeth Weirová nervózně poposedla za svým stolem. Věděla, proč si Rodney s Radkem klestí cestu k její kanceláři. A ještě víc znervózněla, když Rodney odstrčil nebohého doktora Robertse, který právě odcházel z její kanceláře a nesl rostlinu, kterou objevili botanici na jedné z mnoha neobydlených planet. Jenže teď nádobu málem upustil z balkónu, jak do něj Rodney vrazil. Oba její vědci se teď dostali k ní a ona se jen nadechla. Co to bude tentokrát? Stížnosti na Kavanagha chodily ze všech stran, ale Rodney, jako jeho nadřízený, jich měl zdaleka nejvíc. Taky bez pozdravu hned spustil.
„Elizabeth, tohle už nejde, nechci toho chlapa tady mezi svými vědci!“ Elizabeth si před sebe na stůl složila ruce, jako to dělala vždycky, když se chystala na nějakou dlouhou debatu.
„Rodney, řekla jsem, že to nejde. O to místo si znovu zažádal.“ Opatrně se podívala na Rodneyho. Radek Zelenka zatím jen tiše stál, ale bylo jasné, že pod klidným zevnějškem bublá sopka.
„On si zažádal? Řekni mi, kdybych já teď odjel a pak se chtěl znovu vrátit, vzali by mě? On neustále přichází a odchází a všichni mu vždycky vyhoví, včetně tebe. Elizabeth, slíbila jsi mi, že když znovu navážeme kontakt se Zemí, tak si budu moct vybrat, koho tu chci. A jeho tady nechci!!“ Začal přecházet po její kanceláři sem a tam. Elizabeth se podívala na Zelenku, protože nemohla čekat jasnou odpověď od McKaye.
„Radku?“ Zeptala se trpělivě českého vědce, který její otázku pochopil, aniž by ji musela pokládat.
„Zase mě obešel. Mně by to bylo jedno, kdyby to nebyl tak důležitý projekt. Zkoumáme to zařízení, víte to, co vypadá jako kvantové zrcadlo. Nejsme si úplně jistí, jestli je to kvantové zrcadlo, i když vypadá podobně. A Kavanagh si to napochodoval do laboratoře a začal tam udílet rozkazy. Ostatní ho sice ignorovali a dál jsme to dělali podle svého, ale on to zrcadlo chtěl aktivovat Elizabeth! Totiž…všichni, kdo tu jsou déle vědí, že sahat na věci i relativně známé může být nebezpečné. A on tam jde a začne ho zapínat. Tohle zracadlo je podobné, ale není stejné. Co my víme, co jeho aktivace způsobí! Musíme udělat testy. Je to nezodpovědný pitomec, který si myslí, jak není výborný a přitom je to neuvěřitelný břídil. Ještě horší bylo, že ho při tom zrovna viděl Rodney a…no, máte představu. Výslovně ignoroval rozkazy nadřízeného a ohrozil bezpečnost vědců v laboratoři. Tohle se nedělá.“ Vydechl a začal taky obcházet kancelář, čímž tiše předal slovo McKayovi. Ten samozřejmě nezaváhal.
„Elizabeth, já sám nejsem zrovna…společenský typ. Ale respektuji lidi, kteří se mnou pracují. A Zelenka,“ ukázal prstem na Radka,“je můj zástupce a nejlepší vědec ze všech mých lidí. Tohle si ten parchant nemůže dovolit.“ Elizabeth se překvapeně podívala na Rodneyho, částečně proto, že pochválil Zelenku.
„Rodney, věř mi, vím, že to není snadné. Chodí mi sem stížnosti ze všech oddělení. Ten chlap si myslí, že je expert na všechno, od botaniky po archeologii a pije tím krev úplně všem. Ale…jeho strýc nebo otec nebo prostě někdo z jeho rodiny má přítele ve výboru, který nás financuje. Je to velké zvíře. Proto si sem Kavanagh jezdí jako na dovolenou. Nemůžu s tím nic dělat.“ Odmlčela se a hledala další důvody. McKay jí ale nedal šanci pokračovat.
„Elizabeth, jaký výbor? Odkdy jsme závislí na Zemi? Přežili jsme tu sami téměř rok bez kontaktu se Zemí a to, že sem jednou za šest týdnů dorazí Daedalus z nás nedělá závislé na americké vládě a letectvu.“
„To jistě ne, ale bez nich bychom tu nebyli. A teď už kontakt máme a Pentagon má dlouhé prsty.“ Znovu začala přemýšlet. Taky jí ten chlap vadil. McKay, ať byl jaký byl, se naučil respektovat lidi kolem sebe a byla si stoprocentně jistá, že on, i kdokoliv jiný v téhle expedici by byl ochoten položit život za bezpečí lidí na Atlantis i na Zemi. O Kavanaghovi to ale říct nemohla. Sama ho bytostně nesnášela a hrozně jí vadilo, že jí ho proti její vůli nacpali znovu do expedice. Nechtěla ho ve svém městě. Pak se ale, poprvé po dlouhé obě, škodolibě usmála.
„Mám nápad, který nás zbaví problémů…M83 675.“ Podívala se na nasupené astrofyziky, kteří přestali přecházet po její kanceláři a na tvářích obou se vystřídala celá řada výrazů od nechápavých až po nadšené. A pokud mohla soudit, Zelenkovi to došlo o vteřinu dřív než McKayovi.
„Tam, když něco vyhodí do vzduchu, tak to ohrozí maximálně ptáky. Není tam nic kromě jednoho malého generátoru a ještěrek v akváriu. A je to naše stanoviště Alfa. Můžu ho tam poslat, tam si může rozkazovat jak chce, stejně ho nebudou brát vážně. Co ty na to Rodney, řekneš mu to ty nebo mám já?“ Rodney se na ní podíval s obdivem a s výrazem,v němž se mísila radost se škodolibostí, se vydal ke dveřím.
„Já mu to rád oznámím sám. Jsem přece jeho přímý nadřízený ne? Radku, chceš to vidět?“
Zelenka se podíval na něj a pak na Elizabeth. A pak se usmál.
„Tohle si nenechám ujít. Díky, doktorko.“ Odešli a Elizabeth začala přemýšlet o tom, zda to Kavanagh vezme tak klidně, jak doufala. Ale spíš se připravovala ještě nejméně na dva vpády od něj či od McKaye. Než to ale mělo přijít, musela se soustředit na práci. Kavanagh nebyl zdaleka její jediný problém.

xxxx

Ach Bože, ti lidé tady jsou pitomci. Kavanghovi tahle myšlenka pořád běhala hlavou, když sledoval, jak tam další tři vědci běhají kolem toho zrcadla.
„Nejlepší cesta, jak zjistit jeho funkci, je ho zapnout. Udělejte to.“ Podíval se na malou japonskou vědkyni, která ani neuměla pořádně anglicky. Nesnášel tyhle cizince, stejně jako Zelenku. Vlastně i McKaye. Jak mohl Kanaďan velet projektu amerického letectva?
„Ale doktor McKay říkal, že to dělat nemáme a….“ Pípla Miko.
„´McKay říkal, McKay říkal´ jste jako slepice, co pořád běhá za kohoutem a opakuje jeho pohyby.“
Miko se zarazila, jakoby chtěla něco říct, ale nakonec se jen odvrátila a neřekla nic.
„No tak, něco jsem snad řekl.“ Podíval se na další dva vědce, jejichž jména si teď nevybavil.
„Doktore Kavanaghu, vy tu nevelíte. Držíme se rozkazů McKaye, které jsou podle mě velmi rozumné.“ Ozval se jeden z nich. Kavanagh se nadechl, ale v tu chvíli vešel McKay se šťastným výrazem a za ním Zelenka, který se tvářil ještě nadšeněji, pokud to vůbec bylo možné. McKay k němu tiše došel a dlouho se na něj díval.
„Doktore Kavanaghu, právě jste byl převelen. Vědec s Vašimi schopnostmi se nemůže zdržovat v přítomnosti nás, prostých smrtelníků a tak půjdete na stanoviště Alfa, kde budete velet vědecké sekci, která bude zahrnovat vás a…vás.“ Kavanagh došel k McKayovi na délku pár centimetrů a už chtěl něco namítnout. Ale jen ho ignoroval a vyšel ven z laboratoře. Doktorka Weirová si s tím jistě poradí.
Zaslechl za sebou ještě výbuch smíchu a radosti, který vyšlehl z laboratoře, když ji opustil. Jen počkejte, já vám ukážu. A místo, aby se vydal do kanceláře velící expedice, šel směrem ke svému pokoji, kde měl něco, co až dosud držel v tajnosti…a čím ostatním vytře zrak.

xxxx

„Doktorko Weirová, mohu si přisednout?“ Elizabeth zvedla hlavu od stolu a překvapilo ji, že na ní hledí Teyla. Ta obvykle jedla sama nebo nechodila do jídelny vůbec.
„Jistě, samozřejmě.“ Rychle shrnula ze stolu věci, které se tam válely. Počítač, nějaké papíry a hlášení a udělala tak Athosiance místo.
„Právě jsem potkala velmi naštvaného doktora Kavangha.“ Říkala Teyla, když si přisedala a tvářila se při tom mírně pobaveně.
„Ano, rušil mě dokonce i u oběda. Debatu s ním jsem utnula, ať si třeba stěžuje.“ Vzdychla a znovu si ukousla kus dezertu, který měl jako vždy podobu želé, tentokrát žlutého.
„Rodney s ním má problémy.“ Konstatovala Teyla, ale začala se trochu ošívat, protože McKay určitě nebyl téma, které chtěla probírat.
„Měla bych na vás prosbu, doktorko Weirová.“ Elizabeth se na Teylu podívala. Vůdkyně Athosianů ji nikdy o nic nežádala.
„Ano? Vy víte, že se vám pokusím vyhovět.“
„Chtěla bych, aby athosianské děti byly stejně vzdělané jako vaše. Ony se učí a nejsou bez znalostí. Umí číst, psát, počítat, ale znalosti mého lidu jsou přece jen omezené. Chtěla bych, aby měly možnost se učit a aby měly lepší budoucnost než jen farmaření a obchodování. Athos byl omezen ve vývoji a teď, když jsme tady relativně v bezpečí, bych ráda, aby se náš vývoj trochu urychlil.“ Elizabeth na Teylu jen chvíli zírala. Byla to nejdelší řeč, kterou od Athosianky slyšela.
„A co k tomu potřebujete?“ Zeptala se a doufala, že na ní není znát překvapení.
„Myslela jsem, jestli by děti nemohly být ve městě a učit se tu. Vím, že nikdo tady není od toho, aby učil děti. Ale kdyby dostaly možnost se třeba jen dívat nebo kdyby si na ně někdo udělal pár hodin času týdně. Chtěla bych, aby ve znalostech matematiky a ostatních věd pokročily. V dětech je naše budoucnost a když ony budou vzdělané, tak má náš národ naději.“
Elizabeth nevěděla co říct a navíc jí pořád připadalo, jakoby to nebylo z Teyliny hlavy.
„Teylo, to je velká žádost. Tahle expedice není na něco takového zařízená. Ale možná by se nechal někdo přemluvit. Bohužel valná většina našich vědců ukazuje jistou…averzi vůči dětem. Ale pokusím se. Museli bychom pro vaše děti vyčlenit prostor ve městě a určitě uznáte, že na pevnině je to často mnohem bezpečnější. Odkud tohle máte?“ Teyla se na Elizabeth zkoumavě podívala a pak se usmála.
„Popravdě nad tím uvažuji už dlouho. Vlastně to napadlo doktora Becketta, když naposledy prohlížel naše děti, ale já jsem pořád váhala, protože je to velká prosba.“ Elizabeth přikývla.
„To jistě je. Zkusím to na nějaké poradě navrhnout a uvidíme, jestli se najde někdo ochotný se toho ujmout.“
„Děkuji doktorko Weirová, moc si toho vážím.“ Začala se zvedat a podívala se přitom nevědomky na hodinky. Elizabeth si toho pohybu všimla.
„Jdete na misi, že? To byste asi měla popohnat Rodneyho, podle všeho zase zapomněl.“
Teyla přikývla a odběhla, protože jí bylo jasné, že plukovník s Rononem budou netrpělivě čekat. A ona nebývala ta, kdo chodil pozdě. Cestou do laboratoře zašla pro jejich vesty a zbraně, aby tak ušetřila cestu sobě i McKayovi. S věcmi v náručí přišla do laboratoře, kde se McKay se Zelenkou zaníceně dohadovali nad tím velkým zařízením, které před pár dny našli. Po laboratoři ještě pobíhala ta malá vědkyně, Miko Kusanagi, a pořád jen oběma mužům něco podávala..
„Doktore McKayi?“ Oslovila ho opatrně, ale důrazně. Rodney jen netrpělivě zvedl hlavu, zakroutil očima a zamířil k ní.
„No jo, už jdu, jen ještě minutku.“ Popadl přitom nějaký přístroj ze stolu a začal jím projíždět nad zrcadlem.
„Rodney, plukovník Sheppard už je určitě připravený.“ Rodney zvedl netrpělivě hlavu, ale neměl slova. Teyla prostě tak nějak věděla jak na něj a byla skoro jediná, kromě Elizabeth, kdo ho dokázal popohnat.
Podívala se na něj pohledem, takovým se zdviženým obočím, který snad měli rezervovaní jen mimozemšťané a podávala mu přitom jeho výstroj.
Rezignovaně se tedy začal soukat do vesty, když se ve dveřích objevil další člověk. Zelenka zabručel něco, co znělo jako poznámka o promenádě a nedostatku klidu k práci.
„Neztratili jste tohle?“ Ozval se major Lorne, který za sebou vlekl Kavangha.
„Našli ho v laboratoři zoologie, kde se jim bezostyšně přehraboval ve věcech.“ Držel vědce za loket a když ho pustil Kavanagh se utrhl a přeběhl laboratoř rychlostí blesku.
„Nic jsem nekradl, hledal jsem jen nějaké poznámky, které jsem tam včera zapomněl.“ Bránil se uraženě. McKayovi se ale jeho obrana rozhodně nezdála právě věrohodná a podle toho, jak se tvářili ostatní v laboratoři, ani jim ne. Rodney se nadechl a snažil se znít klidně, což se mu moc nedařilo.
„V ostatních laboratořích nemáte co dělat. Jediný, kdo má přístup všude, jsem já. Jestli jste si toho ještě nevšiml, já velím vědecké sekci. A vy, Kavanaghu, jste právě propuštěn!“
Tohle si ale Kavanagh nenechal líbit a vytáhl něco, co vypadalo jako ovladač. Přesně takový, který hledali k ovládání zrcadla. Mohli ho zapnout, ale bez ovladače to bylo k ničemu. A právě ovladač se před pár dny ztratil. Rodneymu chvíli vřela krev v uších, když si pomyslel, jak kvůli tomu křičel na Miko.
„Kde jste to vzal?“ Zeptal se nebezpečným hlasem McKay. Popošel blíž ke Kavanaghovi a chtěl mu ovladač vyškubnout.
„Říkal jsem, že nejlepší způsob, jak zjistit, co to je, je to zapnout.“ Usmál se takovým nepříjemným způsobem a než ho kdokoliv stačil zastavit, zmačkl ovladač. Všichni se jako na povel otočili směrem k zařízení, které se aktivovalo. Objevil se zrcadlový obraz jeho laboratoře, ale trochu se zatřásl a z okrajů podél něj vyšlehl modrý blesk, který zasáhl všechny v laboratoři. McKay a Lorne se nedobrovolně ocitli na Kavanaghovi, protože ho pořád drželi za triko. A tak se celá skupina vědců spolu s jedním důstojníkem a Athosiankou, sesunuli k zemi a tam zůstali ležet nehybně jako by se celý vesmír kolem zastavil.

Zajímavé, zajímavé Ten Kavanagh je ale potvora jedna, by si zasloužil

zajímavý uvidíme jak to bude pokračovat...

Moc pěkný Klenotko, povedlo se ti to, už se těším na pokračování
Ten blbec by zasloužil

[Klenotka]

Kapitola 2, zatím toho víc nemám. Prodleva bude asi větší, ale vy než přečtete tohle, to bude stejně chvíli trvat, že? Jestli si všimnete nějakých nesrovnalostí, tak houkněte, je to trochu...narychlo.

Kapitola 2

Zelenka se probral jako první. Opatrně se rozhlédl a viděl kolem sebe jen samou spoušť.
Ten výboj musel být silnější než to vypadalo…zatracenej chlap. Při té myšlence se podíval směrem, kde tušil Kavanagha a uviděl ho pod závalem dvou těl, McKaye a Lorna. Nevědomky se zazubil při pomyšlení, jak se bude Rodney tvářit. Opatrně se zvedl a zkontroloval ostatní. Miko ležela pod stolem, kterého se při aktivaci zařízení chytila, takže teď ležela ve značně nepřirozené poloze jakoby se uhodila. Radek se k ní chtěl naklonit, ale v tu chvíli už slyšel nadávky a klení, takže mu bylo jasné, že se McKay s Lornem probrali a zjistili, kde leží.
„Jsou všichni v pořádku?“ Ozval se Teylin tichý hlas. Radek si ji předtím nevšiml, protože ležela na zemi těsně u dveří.
„Ano, ale ne díky tady tomu.“ Odpověděl jí podrážděně Lorne a ukázal na Kavangha, přičemž se krkolomným způsobem snažil očistit si kalhoty.
„Doktorko Weirová, tady Lorne, slyšíte mě?“ Ťukl Lorne ihned do vysílačky. Ale na druhé straně bylo jen ticho.
„Plukovníku Shepparde? Kdokoliv?“ Další ticho. Zamračil se. „Nikdo neodpovídá.“
McKay se tvářil ještě naštvaněji než obvykle, ale v momentě se jeho tvář změnila v ustaranou.
„Kde jsou Gordon a Keyes?“ Poplašeně se rozhlédl a pak se mu viditelně ulevilo. Oba vědci se za ním zvedali ze země. Otřesení, ale přesto v pořádku.
„Co se stalo?“ Ptal se zmateně Gordon, ale Rodney s Radkem už mířili k Miko. Stále se neprobírala.
„Dýchá.“ Zašeptal McKay, jakoby se bál, že by ji mohl svým hlasem vyděsit. Opatrně s malou Japonkou zatřásl, ale Miko se pořád neprobírala. Rodney tedy vzal svou láhev, která byla součástí jeho výstroje a jež si stačil před tou „nehodou“ ještě obléct. Namočil kapesník a opatrně vymačkal pár kapek na čelo ležící ženy. Miko se nepatrně pohnula a hned potom zasténala. Když otočila hlavu, všimli si oba klečící vědci krve, která byla pod její hlavou.
„Musela se praštit o stůl při pádu. Vezmeme ji na ošetřovnu.“ Řekl McKay a opatrně, s péčí jakou by od něj nikdo nečekal, zvedl Miko ze země a v náručí ji nesl ke dveřím. Lorne ho ale zastavil.
„McKayi, já ji tam dopravím.“ Gestem ruky mu naznačil, že by mohl ženu nést on, ale McKay zakroutil hlavou.
Mezi dveřmi se ale zastavil a kývl na Lorna, aby šel k němu.
„Myslím, že ten nepořádek nebude jen problém naší laboratoře.“ Řekl tiše a ukázal na sklo a rozházené věci na chodbě. Sklo, které se rozbilo v nejbližším okně, se válelo po zemi a světlo tak proudilo dovnitř s větší intenzitou a odhalovalo tak prach a nepořádek, který ležel na chodbě a jež by jinak zůstal skrytý ve tmě.
McKay za zády cítil Teylu, která stála za ním. Stejně jako to dělala pokaždé, když byli někde na misi. Hned se mu podivně ulevilo, když věděl, že je s ním.
„Co se tady stalo?“ Zeptal se zmateně Kavanagh, který vyšel z laboratoře a naprosto nepromyšleně tak vstoupil do rány Teyliny zbraně, kterou měla namířenou ven do chodby.
„Kavanghu, okamžitě zacouvejte zpátky!“ řekl mu Lorne tak hlasitě, jak si troufal.
Všichni se vrátili do laboratoře, kde McKay položil Miko opatrně na zem. Gordon ji dal pod hlavu bundu, ale Miko stále nejevila známky toho, že by se chystala probudit.
„Asi to bude otřes mozku.“ Řekl Gordon a opatrně pohladil Miko po vlasech. McKaye to zarazilo, protože Gordon ještě chytil Miko za ruku. Rodneyho to zamrzelo-očividně nevěděl o svých lidech tolik, kolik by chtěl.
Nechal tedy Miko v jeho péči a podíval se po ostatních a pak se rozhlédl po své laboratoři.
„Tak jo, co se stalo?“ Očima našel Teylu, jakoby v ní hledal oporu a pak na Lorna, který by měl teoreticky téhle chaotické skupince velet. Jako první ale promluvil Zelenka.
„Tak nejdřív Kavanagh použil ovladač. Z toho zrcadla vyšlehl modrý paprsek, což ale normální kvantové zrcadlo nedělá, takže je to nejspíš něco jiného. Proč je tu ale kolem takový nepořádek? Kdyby ta vlna měla takový účinek, tak by nás určitě zabila, pokud má na hmotu takový účinek.“
„Kdyby bylo zrcadlo nastaveno na rozeznání lidí, tak nejspíš ne.“ Namítl Kavanagh, ale když se na něj všichni zuřivě podívali, radši zmlkl. Ale Rodney s Radkem se na sebe podívali pohledem, kterým si nehlasně sdělovali, že Kavanagh má pravdu. Nahlas to ale neřekl ani jeden.
„Dobře, předpokládejme, že jsme v alternativní realitě. Kde jsme?“ Nadhodil otázku Gordon, který se mezitím zvedl od Miko. Se svou blond hlavou, velkou výškou a hlubokým hlasem působil spíš jako vojenský velitel než jako vědec. A Keyes, stojící vedle něj, naopak se svým knírkem a ulízanými vlasy vypadal jako učitel.
„Pracoval jsem s kvantovým zrcadlem v Oblasti 51. Tohle je stejné až na to, že po stranách jsou antická čísla.“ Odpověděl mu McKay a hned na to luskl prsty a ukázal na Kavanagha. Dvěma kroky byl u něj a vyškubl mu ovladač, který Kavanagh stále svíral v ruce. Podíval se dychtivě na ovladač, ale nic moc mu to neříkalo. Byl téměř totožný s tím, který měli na Zemi. Jen na tomhle bylo víc barevných odlišení. Vydal netrpělivý zvuk a obrátil se na Lorna. Ten to pochopil.
„Nejdřív musíme zjistit, kde jsme a co se tu stalo. Je to tedy alternativní realita?“
Všichni vědci se po sobě zmateně podívali. Vypadalo to tak…
„A můžeme se dostat zpět?“ Zeptal se Lorne znovu. Tentokrát mu McKay odpověděl.
„Zrcadlo se po tom výboji vypnulo. Musíme zjistit, jak se ovládá.“
Lorne přikývl a podíval se na Teylu.
„Podíváme se do kontrolní místnosti, abychom se dověděli, proč nám nikdo neodpovídá a co se tu stalo, že je tu takový nepořádek. Teylo, půjdete se mnou. McKayi?“
Podíval se směrem k astrofyzikovi, který odmítavě zavrtěl hlavou.
„Já nikam nejdu. Jediný způsob, jak se dostat zpět…ať je to kdekoliv, je tuhle věc zapnout a ovládat. Ani náhodou to nenechám v rukou tady toho stvoření.“ Ukázal na Kavanagha, který se už už chtěl začít bránit, ale skočil mu do řeči Lorne.
„Doktore, potřebuju vás. Můžeme narazit na zakódované soubory, zablokované počítače, na cokoliv. Jste tu jediný, kdo má výstroj a jeden ze dvou vědců v téhle místnosti, který ví, jak pořádně držet zbraň, kdyby bylo potřeba.“
„Ale Zelenka taky…“ Pak se zarazil. Lorne měl pravdu.
„Máte pravdu, jsem na to ten nejlepší.“ Řekl hrdě a Teyla s Radkem si vyměnili pobavené pohledy. Lorne očividně věděl, na kterou strunu v McKayově hrdosti uhodit.
„Výborně.“ Řekl major Lorne. Vzal Teylinu berettu a podal ji Zelenkovi. Ten ji jen váhavě přijal. Teyla měla P-90 a McKay svou berettu, protože se chystali na misi. A Lorne chodil, stejně jako ostatní vojáci ve městě, ozbrojený svou ruční zbraní neustále.
„Bylo štěstí, že sem Teyla došla s vašimi věcmi. Teylo, běžte před námi, s P-90 naděláte určitě nejvíc škody. McKayi, vy se držte za ní. Já budu hned za vámi.“ Vytáhl svou zbraň, odjistil a vyzývavě se na McKaye podíval. Ten polkl, něco nesrozumitelně zabreptal a udělal totéž. Tak se všichni tři vydali do tmy, do chodby, v níž se stalo něco ošklivého a z jejíchž zdí to bylo cítit.

xxxx

Radek Zelenka se chvíli díval na dveře, kde zmizel Lorne s Teylou a McKayem. Neměl rád zbraně a tak ji položil na stůl za sebe. Pak vzal ovladač a podíval se na zrcadlo. Doktoři Keyes a Gordnon se k němu připojili. Kavanagh pořád stál opodál, ale potom se k nim váhavě přidal.
„Zapíná se to tímhle.“ Ozval se zezadu, že všichni nadskočili, protože Kavanagh prolomil ticho.
„Ty vole.“ Ulevil si Zelenka česky a Kavanagh zacouval. Potom se ale znovu přiblížil.
„Doktore, tohle zařízení jsem sám studoval několik dní. Takhle se zapíná.“ Řekl Kavanagh a vzal Zelenkovi ovladač. Než mohl někdo cokoliv říct, Kavanagh zmačkl velký knoflík uprostřed a zrcadlo se aktivovalo. Objevil se před nimi stejný obraz jako předtím, jejich laboratoř a dokonce jejich postavy.
„Tohle je divné. Kvantové zrcadlo by takhle reagovat nemělo. Chci říct, musela by to být obrovská náhoda, kdyby tam zůstalo původní nastavení. A naše odrazy by tam taky být neměly. Je to divné. Co znamenají ta barevná rozlišení?“ Podíval se na Kavanagha, který neměl ale v záloze odpověď. Sám na to nepřišel.
„Možná bychom se měli zaměřit na to zrcadlo. Tohle je antický numerický systém. Ta čísla něco představují. Zrcadlo, které máme na Zemi, žádná čísla nemá. Vlastně na něm není nic a bez ovladače se s ním nedá hnout.“ Řekl Gordon a podíval se blíž. Antická čísla byla okolo celého obvodu zrcadla. Ale zakroutil hlavou, protože mu ta čísla nedávala smysl. Podívali se jeden po druhém. Co teď?
„Někde tu musí být nějaké záznamy o výzkumu. Jestli v téhle realitě prováděli výzkum, tak tu musí něco být. Ty počítače ale nefungují. Ale jestli se nemýlím…“ Zelenka přešel ke svému stolu. Nebo aspoň tam, kde tušil stůl svého protějšku. Jestli byli stejní tak…
„Aha. Nevěřím počítačům. Fyziku jsem vystudoval bez jejich pomoci a raději si všechno ještě zapisuji na papír.“ Vítězoslavně vytáhl několik papírů, kde byly načmárané záznamy. Shrnul nepořádek ze stolu a papíry rozložil.
„Takže, jdeme na to, pánové.“
xxxx

Baterky jim osvětlovaly cestu. Transportéry fungovaly a všechno se až na ten příšerný nepořádek zdálo funkční.
„Vypadá to, že odcházeli dost ve spěchu.“ Zašeptal Lorne a ukázal na tašku, na níž byl zabledlými písmeny vidět nápis ADIDAS a kterou někdo očividně odhodil.
„Nechápu ale, proč to tady vypadá takhle. Když jsme sem přišli, tak i po deseti tisíci letech tu bylo všechno v perfektním stavu.“ Zašeptal mu v odpověď Rodney. Zdálo se jim správné šeptat, protože ticho kolem bylo tak pohlcující, že by bylo nepatřičné narušit ho mluvením.
„Ale město bylo pod vodou a pod štítem. Takže sem nemohl nikdo zvenku.“ Řekla Teyla, která šla pořád vpředu.
„Ano, ale i tak. Musejí být pryč dlouhou dobu, když to tu teď vypadá takhle.“ Namítl McKay právě ve chvíli, kdy vstoupili do kontrolní místnosti. Vypadalo to tam jako po boji, což ovšem nebyla právě povzbudivá myšlenka. Sklo u velkého okna nad schody bylo roztříštěné a střepy byly všude. Slunce intenzivně osvětlovalo jinak potemnělý prostor brány, kde se sama brána vyjímala jako velký svítící oltář. Její symboly stále modře světélkovaly a zdála se kompletně nepoškozená. To se ale nedalo tvrdit o hlavní obrazovce v kontrolní místnosti. Zdálo se, jakoby všechno, co je ze skla, bylo na padrť. I zdi. Rodney se chtěl podívat k Elizabeth do kanceláře, ale hlavní můstek byl také pokrytý bílou vrstvou střepů. Opatrně našlapoval a když tam došel, uviděl velmi znepokojivý obraz. Ještě ne zcela rozložené tělo leželo pod stolem. Mělo na sobě velící uniformu. Rodney tam opatrně popošel a stěží potlačil zaúpění. Tohle nebyla jejich Elizabeth, ale přesto ho to velmi zranilo. Odvrátil hlavu a všiml si stopy-ke dveřím v rohu kanceláře byly poházeny zásobníky ze zbraní. Dveře byly otevřeny jen zpola, protože v nich byly zaklesnuté nohy další mrtvoly, ale McKay okamžitě poznal, o koho jde. Na základně bylo jen pár lidí, kteří by byli ochotní Atlantis chránit až do konce. Mezi ním, Sheppardem a Elizabeth vznikla jakási tichá dohoda, že oni by byli poslední, kdo by město opustil. A tohle byl Sheppard. McKay se cítil zahanben, když si uvědomil, že smrt podplukovníka ho zdrtila mnohem víc než Elizabethina. Ani tohle nebyl jeho Sheppard, ale doufal, že i tady byli velmi dobří přátelé. Nikdy si to vlastně nepřiznal…nikdy neřekl nahlas, že je Sheppard jeho nejlepší přítel.
„Takže tohle vylučuje Wraithy.“ Řekl za ním Lorne. Teyla ho následovala. McKay se oklepal a ustoupil, aby si mohl i major prohlédnout tělo.
„To určitě. Wraithové nezabíjejí. A určitě by je tady nenechali.“ Přitakala mu Teyla a obcházela přitom kancelář. McKay se nadechl, otřel si čelo a podíval se ještě na tělo Elizabeth, jakoby se bál, že by mohlo samo od sebe vstát.
„Kde jsou ale naše těla? Vím jistě, že ani jeden z nás by neodešel.“ Podívali se po sobě.
„To je pravda. Asi jsme někde jinde. Myslím, že i když je tohle alternativní realita, tak nemusí být tolik odlišná. I když, kdo ví?“ Lorne se zničehonic pohnul a vrhl se ke stolu, kde ležel zavřený Elizabethin terminál. A fungoval. Sice písmena na jedné straně obrazovky byla nečitelná a obraz blikal, ale dalo se s ním pracovat.
„Někde by tu měly být záznamy. Nemám k nim ale přístup. Je to zablokované velícím kódem.“ Vzhlédl a všiml si, že McKay už stojí za ním. Ustoupil tedy a nechal astrofyzika pracovat. Ten jen zmačkl několik tlačítek a okamžitě se před ním objevil výpis záznamů.
Lorne to nekomentoval, jen zakroutil hlavou. Jeho pozornost zaujalo něco jiného.
„Podle data posledního záznamu jsou pryč jen týden. Jak se z tohohle místa mohla stát taková džungle během pár dnů?“ Zmateně se po sobě podívali.
„To hned zjistíme.“ Řekl mu McKay a zapnul úplně poslední záznam.
Na obrazovce se objevila Sheppardova strhaná tvář. Byl špinavý a neustále se ostražitě rozhlížel. V pozadí bylo slyšet střelbu a výstřely z Rononovy zbraně. A také tříštění skla. Teď věděli, proč bylo všechno sklo rozbité.
„Je 5. března 2005. Doktorka Weirová je mrtvá. Objevili se v noci a napadli nás bez varování. Jsou jako duchové, objeví se za vámi a než se stačíte vzpamatovat, tak vás mají. Nevím přesně, co to je. Možná nějací mimozemšťané, kteří si takhle představují invazi. Už před týdnem zmizela skupina lidí z laboratoře doktora McKaye. Spolu s ním ještě Teyla, Lorne, Zelenka, doktoři Keys, Gordon, Kavanagh a Kusanagi. Ze Země nám poslali několik záznamů o zařízení v Oblasti 51, které je podobně tomu, které studoval McKay. Jenže tohle je odlišné a bez McKaye a Zelenky nejsme schopni odhadnout, k čemu vlastně slouží. Předpokládáme, že to s tím nějak souvisí. Všechno. Tihle mimozemšťané a zmizení McKaye a ostatních.Elizabeth odmítla odejít, dokud naši lidé bezpečně neodejdou. Ale myslím, že to stejně všichni nezvládli.Tihle mimozemšťané jsou velmi zvláštní a také zvláště zabíjejí. Není to brutální ani krvavé. Prostě umřete. Kdyby tu byl Rodney, věděl by co dělat.“ Při téhle poznámce se Rodney pousmál, ale pomalu mu docházelo, že se tu děje něco jiného. A to zjištění ho velmi bolestivě zasáhlo. Ale záznam pokračoval.
„Elizabeth stále leží tady v kanceláři, nemám možnost dopravit její tělo na Zem. Zůstává tu se mnou jen pár lidí, včetně Ronona, který neuvěřitelným způsobem bránil kontrolní místnost. Ale nakonec nás od ní odřízli, takže nemůžeme projít bránou a hangár s Jumpery je nepřístupný už dávno. Daedalus je na Zemi a než sem přiletí, tak bude stejně pozdě. Doufám, že tenhle záznam najde tým, který sem pošlou z SGC a který to tu vyčistí. Nenechte Atlantis padnout.“ Záznam se vypnul a v kanceláři se rozhostilo ticho.
„No, myslím,že z toho můžeme usuzovat několik věcí. Za prvé, žádný tým sem už nepřišel, nechali to tu napospas těm stvořením, o kterých Sheppard mluvil. Za druhé, tohle není alternativní realita, protože kdyby byla, tak zatraceně stejná.“ Spustil McKay, kterému se třásl hlas.
„Cože? Není? A kde tedy jsme?“ Lornovi to nedávalo smysl, přece to tu bylo tak jiné než jejich Atlantis. McKay mu na to nic neřekl a ťukl do rádia.
„Radku, právě jsme zjistili dost vážnou věc. Co vy?“ Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Vlastně jsme taky přišli na něco divného. Není to kvantové zrcadlo.“ Jeho hlas zněl vzrušeně a taky nervózně.
„Ano, to mě napadlo. Ovšem pořád pro to nemáme jasný důkaz. Všechno může být až neuvěřitelně podobné.“
„Ano, ale i v té nejbližší realitě se maličkosti liší. Ale hlavně, přišli jsme na to, jak tahle věc funguje.“
„Jdeme k vám.“ Skočil do řeči McKayovi Lorne.
„Vezměte ten počítač. Vracíme se do laboratoře.“ Dodal ještě major a zamířil ke kontrolní místnosti. Tam ale šel dolů ze schodů.
„Kam jdete?“ Zeptal se McKay trochu vyděšeně. Sice s ním byla Teyla, ale tři byli vždycky lepší než dva.
„Do zbrojnice. Je to hned v téhle chodbě. Přece jen budu klidnější, když budu mít víc možností obrany. Podle toho, co jsme viděli, je asi těžké ty potvory zabít.“ Rodney a Teyla se na sebe podívali. Athosianka nasadila takový ten svůj tázavý dotaz, kdežto McKay zůstal u prověřeného vyděšeného.
„Myslíte, že jsou pořád ještě tady?“ Rozhlédl se kolem. Náhle jim to připadalo jako ještě méně pohostinné místo.
„Je to možné. Když to tu dobyli, proč by odcházeli? Nejlepší bude na sebe moc neupozorňovat a vyzbrojit se. Vrátíme se do laboratoře a jestli už Zelenka přišel na to, jak to funguje, tak honem pryč.“ McKay zaváhal, jakoby chtěl něco namítnout. Teyla už ale byla na cestě ze schodů a Rodneymu se nelíbilo zůstat odříznutý na schodech. Následoval ji tedy dolů do tmy, která nevěstila nic dobrého.

Super, začíná to být doost zajímavý...

Klenotko ty si zabila Sheppa a Elizabeth??? Kriste pane ale své miláčky si tam nechá ale je to super

vážne super, som zvedavá čo bude dalej
najprv sa mi necelo čítať bo mi to pripadalo dlhé, ale ani neviem ako a som bola na konci.
niektorý ľudia nevedia ako písať, ale ty medzi nich určite nepatríš

[Klenotka]

Díky Neumím psát, prostě píšu co mě napadá Teď se pokouším nějak napsat třetí kapitolu a nezamotat se do Rodneyho technoblábolů.

Roadse píše:

:D
zajímavý uvidíme jak to bude pokračovat...

Pekné... ty musíš mať ale času.

Je to perfektni, asi nejlepsi povidka tady. Akorat se divim, ze jeste zije Teyla Ucim se na zitrejsi zkousku a tohle je vyborny odreagovani. Pristi zkousku mam v utery, tak spechej s dalsi casti

[Klenotka]

Hihi, právě že mám taky zkoušky a snažím se to stihnout napsat, než se budu muset začít pořádně učit. Což bych asi měla

Tak nepis na foru, ale povidku Uceni, jak urcite vis, vzdycky pocka

To je divný zabije ty dva ze tří the best (kromě McKaye) ale Teylu ( Klenotka jí nesnáší) nechá živou

[Klenotka]

Kapitola 3, která je trochu kratší než předchozí. Dějově jsem se moc nepohnula, ale potřebovala jsem tam pár věcí vysvětlit. Díky moc Anubissovi, že mi pomohl s paradoxy
Odpověď na gmakovu poznámku. Teyla mi vadí v tom smyslu, že je její postava špatně napsaná. Snažím se s ní něco udělat a proto v mé povídce je. Taky jsem chtěla trochu načrtnout její vztah k jiným lidem, hlavně k McKayovi, protože v seriálu je pořád jen vedle Ronona a jiné vztahy tam skoro nefungují. A Rodneyho tu dost zanedbávám. Je tam proto, že je to povídka hlavně o vědcích. Ale v téhle povídce je i jiná linie, která ještě není tak patrná.
Další část bude asi o víkendu, protože mám teď dvě zkoušky. V té taky konečně zjistíte, proč se ta povídka jmenuje tak, jak se jmenuje.
A dost vysvětlování, další kapitola je tu.

Kapitola 3

Zelenka se pořád díval na ta čísla na zrcadle. Nechápal, jak mu to mohlo ujít. Bylo to tak jasné, když to teď viděl s tím ovladačem. A tak ho znovu zasáhl vztek.
„To vás nenapadlo, co to je, když jste ten ovladač měl?“ Radek se otočil zlostně na Kavanagha. Toho otázka pravděpodobně zaskočila, protože na něj chvíli zíral.
„Nenapadlo. Já…totiž, musí se to spojit s tím zrcadlem, aby to bylo jasné.“ V tu chvíli si uvědomil, co vlastně odpověděl a zrudl.
„Přesně tak. Vidíte můj problém?“ Než se ale spustila další hádka, tak se z rohu ozvalo zasténání. Miko sebou trhla a Gordon se k ní sklonil.
„Miko?“ Vzal ji za ruku a znovu ji otřel čelo. Malá vědkyně zasténala a otevřela oči.
„Jeffe?“ Zašeptala vědcovo jméno a chtěla zvednout hlavu, což se neobešlo bez dalšího bolestivého syknutí.
„Lež, máš otřes mozku.“ Opatrně přikývla, protože jí jakýkoliv pohyb hlavou způsoboval bolest. Pokusila se pouze očima porozhlédnout, ale nic kromě nepořádku neviděla.
„Co se stalo?“ Zašeptala znovu a podívala se na Gordona.
„No, zdá se, že jsme v maléru.“ Chtěl říct víc, ale v té chvíli se do laboratoře vřítili Lorne s McKayem a Teylou v patách. Nesli si výzbroj jako na malou válku, a to mohlo znamenat jen jednu věc. Neobjevili nic pěkného. I když…jejich skupinka v laboratoři taky ne. Poklepal Miko povzbudivě na rameno a vstal.
„Miko se probrala.“ Oznámil neurčitě. Lorne s Teylou přikývli a McKay se podíval směrem, kde ležela japonská vědkyně. Pokusil se o něco, co měl být povzbudivý úsměv, ale v rozpoložení, v jakém byl, z toho vyšla jen grimasa, připomínající něco mezi bolestí zubů a kocovinou.
„Tak co jste zjistili?“ Ozval se z druhého konce Keyes. Celou dobu se držel dál ode dveří a od zrcadla, jakoby se bál, že tam odtud něco vyskočí. A vlastně ani nebyl daleko od pravdy.
„Že nejsme v alternativní realitě.“ Řekl prostě Lorne, který pořád přesně nechápal, co to vlastně zjistili.
„To víme. Něco jiného?“ Odsekl podrážděně Keyes. Lorne se chtěl ohradit, ale do řeči mu skočila Teyla.
„Našli jsme těla plukovníka Shepparda a doktorky Weirové. Zdá se, že tu došlo k nějakému boji.“ Zelenka byl dosud zabraný do svých papírů, ale tohle ho přinutilo začít vnímat.
„To není možné. Město se přece po získání ZPM umí bránit, nebo se dá aspoň aktivovat štít a odejít bránou.“ Řekl zmateně a popošel k nim.
„To také udělali. Evakuovali se. Ale štít zapnutý nebyl. Ani nebyla aktivovaná autodestrukce. Buď to nestihli nebo ještě doufali, že boj zvrátí ve svůj prospěch. Všechna okna jsou rozbitá, všude je strašný nepořádek Zdá se, že ti útočníci nebyli úplně…no řekněme hmotní.“ Odpověděl mu McKay a bál se vlastních slov.
„Jak to myslíte, že nebyli hmotní?“ Zeptal se Kavanagh, který až doposud zatvrzele mlčel.
„Podle Shepparda. Slyšeli jsme záznam.“ McKay vytáhl počítač, který vzal ze stolu Elizabeth a pustil jim všem zprávu od podplukovníka.
Po jejím skončení zavládlo v laboratoři zděšené mlčení. Všem jim pomalu docházelo, co se tu asi stalo.
„Tak jo, ale ještě mi nikdo neřekl, kde to sakra jsme.“ Prolomil Lorne ticho zavrčením.
„Vám to ještě nedošlo?“ Zeptal se McKay netrpělivě. Když se ale podíval na Teylu stojící vedle majora, tak si všiml, že i ona se tváří značně nechápavě. Tyhle vojenské typy. Pomyslel si.
„Vždyť v té zprávě to přímo stojí.“ Odmlčel se a čekal, až ho někdo doplní. To se ovšem nestalo, tak zakroutil očima a tentokrát do své mluvy zapojil i ruce, které byly zatím poslušně podél jeho těla a ukazovaly tak i emocionální rozpoložení jejich majitele.
„Nejsme v alternativní realitě, ale v budoucnosti.“ Lorne se podíval na Teylu, ta zpět na něj a pak se oba podívali na McKaye.Tentokrát ale Rodneymu přispěchal na pomoc Zelenka.
„Zjistili jsme to při podrobnějším zkoumání toho ovladače.“ Při té poznámce nevědomky zabloudil pohledem ke Kavanghovi.
„Ty symboly na zrcadle jsou čísla, jak víte. A když se podíváte blíž, zjistíte, že můžete ta čísla mačkat. Jako na DHD. V tom je celé kouzlo. Když zmačknu tohle,“ zmačkl několik čísel, „máte perfektní místo určení. Ale není to pro místo, ale čas určení. Je to normální kombinace.“ Lorne se ho snažil stíhat, ale motala se mu z toho hlava.
„Takže říkáte, že nás to přeneslo v čase?“ Zelenka přikývl s trpělivostí sobě vlastní. Major měl totiž podle mínění vědců v místnosti poněkud delší vedení.
„Dobře. Jak?“ McKay vedle Zelenky vzdychl. Na tohle nebyl čas. Ale Radek se vůbec nenechal vykolejit a pokračoval.
„To nevíme. Dosud jsme si mysleli, že víme, jak vypadá stroj času. Tedy v Mléčné dráze. Tenhle je jiný. Ten ovladač…dobře, od začátku. Na tom, no budeme tomu dál říkat zrcadlo, jsou symboly, které slouží k určení času. Ta čísla, co jsem zmačkl, představují kombinaci den-hodina-minuta a dají se dokonce nastavit i vteřiny.“ Lorne už kýval, jak si tohle vysvětlení razilo cestu jeho mozkem.
„A co rok?“ Takovou inteligentní otázkou byl očividně zaskočen i Zelenka. Chvíli na majora zíral a pak odpověděl.
„To je přesně ono.“ Zvedl ukazováček jako to dělal vždycky, když něco vysvětloval. Po městě se povídalo, že by se jemu a McKayovi měli lidé vyhýbat, když něco vysvětlují. Hrozilo totiž vážně zranění od jejich někdy až příliš živého výkladu. Radek zvedl ovladač a ukázal ho tak, aby ho zřetelně viděl major i Teyla. I McKay přišel blíž-neměl totiž zatím šanci si ho podrobně prohlédnout, což ho nesmírně štvalo.
„Rok určení je tady. Proto nás to poslalo jen týden do budoucnosti. Když se podíváte na ty barvy, každá představuje rok, století, tisíciletí. Ještě jsme úplně nezjistili, jak rok nastavit, ale možná to nebudeme ani potřebovat.“ Lorne přikývl, zřejmě mu tenhle výklad stačil. Tentokrát to byla Teyla, kdo všechny překvapil.
„Ale proč to přeneslo nás a ne ostatní?“ Dobrá otázka.
„To pole musí mít omezený dosah. Neviděli jsme nic, kde by se dal nastavit nějaký širší záběr.“ I ona přikývla, zřejmě spokojená.
„Co musíme vyřešit teď je, jak se odtud dostat.“ Spustil doposud tichý Gordon. „Miko potřebuje do nemocnice.“ Dodal ještě.
„Mohli bychom odejít na Zemi. Možná ještě počítají z přeživšími.“ Řekl Keyes.
Lorne ale začal odmítavě vrtět hlavou.
„Ne a ne. Zaprvé, kódy se v případě pohřešovaných osob po několika hodinách mažou. Mohli bychom tvrdit, že jsme sami Antikové, ale nikdy nás nenechají projít. Tím spíš, když tohle místo čelilo útoku. A za druhé, musíme zjistit, co se tu vlastně stalo…a zabránit tomu.“
Podíval se vyzývavě na McKaye. Ten ale po chvíli začal zuřivě kroutit hlavou.
„Nemůžeme se vrátit v čase. Když to uděláme, vytvoříme tím vlastně naší vlastní alternativní realitu. Přesně to se stalo se starou Elizabeth, když se vrátila. Nechci se setkat sám se sebou!“
„Ale mohli bychom aspoň lidi varovat a zachránit tak všechny, včetně Weirové a Shepparda.“
„Narušili bychom tím časoprostor a …“ Ale nedořekl, protože je z hlasitým „ehm“ přerušila Teyla. Vždycky byla hlasem rozumu. Platilo to i tentokrát.
„Doktor Zelenka přece říkal, že se dají nastavit i vteřiny, ne? Možná bychom se mohli vrátit přesně v okamžiku, kdy se zrcadlo aktivuje. To by potom bylo, jako bychom neodešli.“
Všichni na ní zírali a Lorne se na Radka skoro utrhl.
„Dokážete to nastavit?“ Zelenka před jeho pohledem ucukl a zatvářil se značně nejistě.
„Museli bychom se vrátit úplně a naprosto přesně. Je možné, že se mi podaří vytáhnout z toho přístroje přesný čas. Jestli funguje jako brána, měl by tam být někde otisk, paměť.“
„Výborně.“ Lorne si vydechl a konečně se zdálo, že zase našel pevnou půdu pod nohama.
„Teď musíme zjistit, co se tu vlastně stalo.“
„My to přece víme. Stačí se vrátit a varovat Elizabeth.“ Namítl Gordon, ale Lorne to odmítl.
„Varovat před čím? Nevíme odkud ty bytosti přišly, co jsou zač, ani jak je zabít. Je tak docela dobře možné, že jsou pořád tady.“ Při téhle poznámce teplota v laboratoři klesla na bod mrazu a všichni se vyplašeně podívali kolem sebe.
„Musíme přijít na to, co se tu stalo, abychom tomu mohli zabránit. Pokud se nám povede dostat zpět.“ Všichni mlčeli. Věděli, že má pravdu. Lorne tedy spokojeně vydechl.
„Výborně. Takže to chce nějaký plán…“ Začal, ale najednou se zarazil.
„Kde je ten pitomec?“ Ptal se na Kavanagha. Všichni ho od té nehody častovali podobnými jmény.
„Udělal to zas.“ Odpověděl rezignovaně McKay a ťukl do vysílačky.
„Kavanaghu, slyšíte mě?“ Chvíli to ve vysílačce chrastilo a zdálo se, že mu Kavanagh neodpoví.
„Jsem tady.“ Ozvala se mu nervózní odpověď.
„Je to nebezpečné. Okamžitě pojďte zpátky.“ McKay do vysílačky prakticky zařval a všichni kolem, co ho napjatě sledovali, nadskočili.
„Je to moje vina. Víc než si myslíte. Chci si něco ověřit ve svém pokoji.“
„Tak jste měl dovolit, aby šel někdo s vámi. Co myslíte tím, že je to vaše vina?...Kavanaghu?“ Na druhém konci už ale bylo ticho. Znovu jim všem běhala hlavou myšlenka, kterou si kladli od začátku tohoto nechtěného dobrodružství. Co teď? Vědci začali klouzat pohledy mezi Lornem a McKayem, a čekali, co vymyslí.
„Dobrá. Zelenko, vy a ostatní pracujte na našem návratu. Teylo, McKayi, se mnou.“
„Hej, hej, zpomalte. Já nikam nejdu. Jsem mnohem víc platný tady.“ Protestoval McKay.
„Pokud mi něco neuniklo, tak to zrcadlo tu už hodinu studuje Zelenka s Gordonem a Keyesm. Znají ho a přišli i na to, jak se ovládá. Nechte to tedy jim. Potřebuju další pár očí. A taky někoho, kdo mi pomůže přemluvit Kavanagha, protože mu očividně přeskočilo.“ Lorne popošel blíž k Rodneymu a vyzývavě se na něj podíval. McKay váhal. Myšlenka, že by jejich největší objev a v tuhle chvíli jediná cesta domů, byla v rukou Zelenky ho téměř zabíjela. Uvnitř jeho mysli se pral rozum, ego a taky něco, o čem věděl, že tam je. Někde v hlubinách jeho mysli byla důvěra ve schopnosti Zelenky a ostatních. Nebyl voják. Zatraceně, neuměl ani pořádně střílet. Jen jemu mohl vypadnout zásobník tváří v tvář Wraithovi. Ale pak se podíval na Teylu a zasáhla ho ještě jiná myšlenka spojená s přívalem emocí. Ona byla přece členkou Sheppardova týmu. Stejně jako on. Plukovník nikdy svoje lidi neopouštěl. Sheppard s Rononem byli v nebezpečí.Vlastně byli v tuhle chvíli mrtví.Věděl, že on a Teyla mají jako zbylí členové povinnost jim pomoct. Tohle všechno mu proběhlo hlavou během několika vteřin. Trochu rezignovaně přikývl. Athosianka se na něj usmála a jejich neverbální komunikace vypěstovaná dlouhodobou spoluprácí zafungovala perfektně. Viděla mu až do duše. Postavil se vedle ní a čekal, až Lorne řekne ostatním, co vlastně mají dělat.
„Myslím, že pokud tu ty bytosti pořád jsou, tak o nás nevědí. Snažte se na sebe neupozorňovat. Budete tu v bezpečí. Ale kdyby ne, přinesl jsem vám malou výzbroj. Doktore,“ podíval se na Zelenku a podával mu věci z batohu, který předtím dovlekli ze zbrojnice, „kdyby bylo nejhůř, každému dejte zbraň a pokuste se odtud dostat k bráně. To bude náš záložní plán, kdyby všechno selhalo. Zadejte stanoviště Alfa, ne Zemi. Důvody, proč nechodit na Zemi jsem už říkal. Je to jasné?“ Zelenka si batoh převzal, polkl a všechno odkýval. Lorne ho lehce plácl po zádech a vydal se ke dveřím.
„Jdeme.“ Zavelel a s P-90 namířenou do tmy se vydal znovu stejnou chodbou, tentokrát na druhou stranu, kde byl pokoj doktora Kavangha. Teyla ho následovala a McKay, který ještě hodil poslední povzbudivý pohled na vědce v laboratoři, šel za ní. A za chvíli je všechny znovu pohltila temnota a ticho.

xxxx


Zelenka ještě chvíli pozoroval dveře, v nichž McKay zmizel. Pak začal znovu zkoumat zrcadlo a snažil se přijít na to, kde by ta věc mohla mít paměť. Znovu zvedl ovladač a začal si ho prohlížet. Pak vzdychl, přejel si po neoholené tváři rukou a sedl si ke svým poznámkám. Doktor Keyes si vzal několik diagnostických přístrojů a pustil se do zkoumání zrcadla.
Gordona nikdo nenutil ke spolupráci. Seděl vedle Miko, která střídavě upadala do bezvědomí. Teď byla ale zrovna vzhůru.
„Slyšela jsem, co se stalo. Opravdu jsme v budoucnosti?“ Pořád šeptala, i když to vypadalo, že už jí mluvení nedělá takové problémy.
„Ano, ale neboj se, máme plán návratu. Ale Lorne chce zjistit, co se stalo a zabránit tomu.“
Miko přikývla a přejela si jazykem přes rty. Gordon jí pomohl se napít tak, aby se nezakuckala. Japonka ale chtěl pokračovat v mluvení. Očividně jí to pomáhalo.
„Když se ale vrátíme zpátky, tak tím změníme minulost.“ Gordon se té poznámce usmál. Vědec se v ní nezapřel ani teď.
„O to jde. Ale předtím než něco namítneš, není to tak. Vypadá to, že ta invaze nebo co se tu vlastně stalo, byla naše vina. Nebo aspoň nepřímo byla zapříčiněna naším odchodem. Takže když se vrátíme…bude to prostě tak, jak to má být.“ Miko se musela usmát, znělo to v tu chvíli velmi vzdáleně.
„Takže říkáš, že to je osud?“ Jeff se na ní podíval tak láskyplně, až to bolelo. Nikdy Miko nikam nepozval. Chtěl, tolikrát chtěl, ale nenašel odvahu. Byla tak křehká. Téměř tam nepatřila. Obdivoval ji. Dokázala odolávat McKayovým výpadům a jako jedna z mála byla jejich velícímu oporou od samého začátku než si McKay vybudoval respekt. McKay sám to zřejmě vůbec netušil.
Miko jeho pohled zachytila a opatrně zvedla ruku. Pohladila ho po tváři. Neřekli si ani slovo, ale v tu chvíli to ani jeden z nich nepotřeboval.
„Běž jim pomoct.“ Řekla jen a znovu zavřela oči. Gordon ji ještě přikryl svou bundou a šel pomoct Keyesovi, aby si připadal aspoň trochu užitečný, když nemohl nijak pomoct Miko.

xxxx