Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Jo, moc pěkný díl, s velmi šokujícím koncem...

PS:Nevim, ale asi sem zapoměl, jak, a od kdy, se dostávaj přes ty Wraithský přenosový rušičky

sgcatlantis:valim kukadla ...no to je jedno...už je mají dlouho a neptej se, od které části, protože to bych to musela hledat a to se mi teď fakt nechce ...ale bylo to někde v těch prvních dílech

jedním slovem krásná povidka to jsou sice dvě slova ale to nevadi jen tak dál

bindina: ano, ty počty ...to dělá problém všem ...no dobré, všem ne, ale mně určitě jo...po kompozici z matiky jsem zjistila, že jsem totálně v...v prdeli s velým P

Tak jsem akorát dočetl poslední díl a je jako vždy dobrý a ten konec dáva tušit mnoho zajímavých věcí. A to, že je Rodney takový romantik, byl pro mě opravdu velký šok.

Jen mám takový malý dotázek, kdysi si psala, že někdy kolem 120 dílů se u Sáry projeví nějaké ty speciální antické schopnosti, tak mě zajímá, zda se jich už brzy dočkáme.

jakop: Jo, u Sarah se schopnosti projeví....ten díl už je napsaný, ale nevím přesně číslo....ale jakmile se budu biole moc nudit (což je skoro jisté), tak pohledám ...

Mackenzie: Tak na ten díl se těším, už aby tu byl.
Jinak jak to bude s vycházením dílů přes Červenes a Srpen? Budou vycházet taky takhle pravidelně?

teoreticky.... ....ono my se chystáme (teda jako já, mamka a brácha - ne že bch byla schizofrenní, anebo Goald ) v sobotu nejspíš do Řecka...pořád čekáme na Last Minute....takže tak do 10, července tu nebudu...ale je to zatím předběžné, takže až na to přijde, napíšu více ... ale jinak myslím, že by díly měly aspoň přibližně takhle vycházet

Mackenzie: Tak to je opravdu výborná zpráva , už jsem myslel, že budu mít absťák z nedostatku dílů.

ne, to neboj...určitě se tady pár dílů objeví

Sorry za zpoždění, trošku jsem pozapoměl...
poslední díl. Slušný, trošku sem čekal rozvědenější utek od wraithu. A jako že to mám v čisté paměti, tak todle je poprvé co si použila rušičku, a navíc uspešně(narozdíl od serialu, ale jak už tu bylo autor má právo na upravu skutečností že ...).
Opět jedna překlepová perla "Zaznamenávám jednu lidskou známku člověka."
Jiného než lidského člověka opravu neznám, možná jen jeho lidskou známku života.
Bohové přilétají, McKay vytáhne data z krystalů z babylonu, vytvoří něco je okamžitě usmaží a štastný konec

Pod palbou, part 1

Válka neurčuje na čí straně je pravda - jenom kdo zbyde.
Bertrand Russell

„Dobrá, takže já vyrážím. Za pár hodin budu zpátky.“rozloučila se spěšně Mac, chytla Sarah za ruku a dala Johnovi pusu na rozloučenou.
„Spěchej.“řekl.
„Neboj, budu zpátky, než se naděješ.“pousmála se a prošla otevřenou bránou.

„Ahoj, holčičko.“pozdravil ji její táta, jakmile se objevila v SGC.
„Tati…“zamručela nesouhlasně, ale dala mu pusu.
„Promiň, MAC.“omluvil se a rozhlédl se po místnosti. Pár mariňáků je pozorovalo.
„Pojďme někam jinam.“pobídla ho.
„Povíš mi, co se děje?“zajímal se zvědavě.
„Něco bych snědla. Poslední dva dny jsem toho moc neměla. Nikdo neví, kam dřív skočit. Evakuujeme město a nepotřebný personál posíláme buď na Alfu, nebo tady. Jak se budu vracet, beru sebou zbraně a ještě pár dalších věcí jako nějaké náhradní díly do stíhaček… takové ty maličké.“
„Chápu.“přikývl její táta. Pomaličku došli do jídelny. Mac si okamžitě nabrala plno jídla a hladově si uřízla kus masa. „Tak co?“pobídl ji a houpal Sarah na klíně.
„Hm… Bohové se na nás přiletí podívat a to hodně zblízka.“odpověděla a rychle spolkla sousto. Christopher se nervózně zavrtěl. „Co je?“zamračila se.
„Nic.“odpověděl rychle.
„Tati?“zavrčela.
„Opravdu.“trval na svém.
„Tak tohle dělám velice nerada, ale tenhle výraz máš pokaždé, když mi něco důležitého neřekneš.“prohlásila a soustředěně se na něho zadívala.
„Ginny!“vyjekl.
„To žertuješ.“hlesla. Nerada používala telepatii u svých přátel nebo rodiny, bylo to jejich soukromí. Ale teď neměla čas ani náladu na hry a využila telepatii. To, co zjistila, se jí vůbec nelíbilo. Ostatně cokoliv, co se od něho dozvěděla v poslední době, bylo šokující. „Ty je znáš!“
„Ano.“přiznal se potichu.
„Ty znáš Bohy. Už jste s nimi bojovali. A ty hergot nic neřekneš! Snažíme se jich zbavit. Málem mě zabili a ty jenom mlčíš. Jeden by řekl, že už jsem si na to mohla zvyknout, ale proč mě to zas tolik šokovalo?“vyštěkla.
„Poslouchej…“
„A moment! Tady přichází moje nejoblíbenější část. Vysvětlení.“ušklíbla se.
„Fajn…skončila jsi? Myslel jsem, že to nikdy takhle daleko nedojde.“
„Myslel jsi špatně.“odsekla.
„Jsou silní, Pallas… ale jejich technika je podobná té pozemské. Dá se zničit.“
„Jak?“zajímala se a úspěšně ignorovala, jak ji oslovil.
„Stejně jako u všech ostatních. Nejlépe by bylo, kdybyste dovnitř propašovali atomovku. Jinak soustředěná palba na jedno místo bude taky účinná.“
„Takže nic, co bychom nevěděli.“přikývla.
„Není na to univerzální návod.“řekl.
„Skvěle. Improvizace. Tu mám nejraději.“dodala s úšklebkem.
„Hodláš s tím svým cynismem přestat?“vrátil jí to.
„Ještě ne. Jsem naštvaná, jestli sis nevšim.“
„Nepovídej…“
„Měla bych jít.“prohlásila potom, co potichu dojedla. „Buď hodná, zlatíčko, ano?“sehla se k Sáře a dala jí pusu. Sarah ji objala. Otočila se k odchodu.
„Mac…počkej!“zavolala na ni táta. Otočila se zpátky k němu.
„Nechci, abys odešla takhle.“
„Kdybych náhodou umřela?“ušklíbla se.
„O tomhle se nežertuje. A už vůbec ne v tvém případě.“zamračil se. „Chci, aby sis vzala tohle.“ A hodil jí menší kovové pouzdro.
„Co je to?“zajímala se.
„Otevři to.“pobídl ji. Podívala se dovnitř a vytáhla dva doutníky. Neubránila se úsměvu.
„Díky.“pousmála se, chvilku nejistě stála na místě a pak přešla zpátky k němu. Dala mu pusu.
„Mám tě rád, zlato.“hlesl.
„Já tebe taky, tati.“objala ho. „Kdyby…kdyby něco…dej mi pozor na Sáru.“
„Neboj.“slíbil. Mac se usmála a odešla. Christopher se za ní díval a v duchu doufal, že ji ještě někdy uvidí.

„To by mělo být vše, plukovníku.“ozval se generál Landry, jakmile Mackenzie dorazila k bráně a rozhodil rukou po bednách, kde byly zbraně, náboje a další maličkosti.
„Pf…“vydechla Mac, když to uviděla.
„Hoši vám pomůžou.“
„To by bylo milé, pane.“přikývla. Brána se otevřela a vojáci skrz ní začali posílat věci. Po pár minutách byla většina věcí na druhé straně.
„Hodně štěstí, plukovníku. Snažil jsem se sehnat posily, ale neuspěl jsem.“
„Nebojte, zvládneme to.“usmála se, zasalutovala a prošla na Atlantis.

„Skvěle. Už jsi tady.“oddechl si John.
„Proč, co se děje?“zajímala se.
„Zrychlili.“odpověděl stručně.
„Skvěle.“povzdechla si trpce. „Jak to jde s evakuací?“
„Nemocní a ranění jsou na Zemi, nepotřební vědci na stanovišti Alfa, mariňáci si chystají pozice a rozestavují týmy a piloti se hádají o stíhačky a jumpery.“
„Krása… jaká je šance, že mi zbyde Raptor?“
„Mizivá.“zavrtěl hlavou. „Ale stejně jsi déle lítala v Tomcatu.“ Jenom smutně zamručela.
„Nechci dvoumístnou stíhačku.“dodala.
„Myslím, že jsi přišla pozdě.“pousmál se.
„Kruci.“
„Aby ti to nebylo líto, tak si vezmu jumper.“
„Velice solidární.“přikývla.
„Měli bychom být nachystaní. Zaber si stíhačku a udělej předletovou kontrolu.“
„Podplukovníku, uvědomujete si s kým mluvíte?“usmála se a dala mu pusu.
„Promiňte, madam.“usmál se taky.
„Tak pojď…jdem pracovat.“pobídla ho. Přikývl a každý se vydal jiným směrem. Mac si šla zabrat stíhačku a John šel zkontrolovat, jak si vedou vojáci.

Vyšla na molo, které bylo speciálně upravené pro stíhačky. Ve dveřích se zastavila a chvilku pozorovala celý šum okolo a prohlížela si stíhačky. Musela se pousmát. Vzorně, ve dvou řadách a dokonale vyrovnané stály stíhačky. Našli se tady Tomcaty, F 22 Raptor, 4 bezpilotní letouny X-45A/B UCAV, několik vylepšených F 15 Silent Eagel, pár F 35 Lightening II a samozřejmě nějaké ty 302. Když tyhle letouny dorazily Daidalem na Atlantis, osobně si každý vyzkoušela. Celý den jí niko neviděl. Běhala od stíhačky ke stíhačce a vždycky s ní chvilku létala. Zamířila zcela dobrovolně k Tomcatu. Jakmile mu byla na dosah, dala ruku na trup a jela jí až k žebříku, po kterém se lezlo dovnitř. V tomhle pohybu nedělala rozdíl. Nezáleželo, jestli takhle přejížděla po hřbetu či šíji koně anebo stíhačky. Bylo jí to jedno. Oboje hladila stejně jemně.
„Plukovníku!“zavolal na ni někdo. Otočila a maličko zděšeně vyvalila oči.
„Ne.“hlesla. „Tak jakou stíhačku jste si vybral, Evansi?“zeptala se a doufala v jinou odpověď.
„Vypadá to, že bych mohl dostat jedině jumper, ale nemám ATA gen. Takže bych si vzal Tomcat.“
„Smůla. Toho mám já. Je poslední.“pousmála se.
„Jenže Tomcat je dvojmístný.“upozornil ji na menší detail.
„Nepovídejte….to ale neznamená, že tam dva musí sedět:“zavrčela. „Jenže na výběr pravděpodobně nemáme.“povzdechla si. „Aby bylo jasno. Jsem pilot, vy ko-pilot. Já rozhoduju, co a kdy uděláme. Je vám to jasné?“
„Vcelku.“přikývl.
„Fajn. Tak odchod. Jdu udělat kontrolu.“poslala ho pryč. otočila se zpátky k letounu a vylezla po žebříku. Z vrchu uviděla Lorna. Ten postřehl její pohled a pousmál se na ni. „Lorne, asi váš praštím! Kde je vaše solidarita?“křikla na něho.
„Vzala si volno, madam.“křikl v odpověď a otřel rukávem svého Raptora. Každý pilot se o svůj stroj staral jako o vlastní. Jenom zavrtěla s úsměvem hlavou a sedla si do stíhačky.
„Tak co, krásko, budem si rozumět?“pousmála se a začala kontrolovat přístroje. Za pár minut byla hotová. Seskočila n a zem.
„Vy tam tu stíhačku teprv montujete, Wintersone?!“křikla, když uviděla Georgovu hlavu čouhající ze stíhačky.
„Montážní pás stávkuje. V době finanční krize se snižují stavy, a tak my, nižší hodnosti, si musíme montovat své stroje sami.“odpověděl jí.
„Jsem ráda, že s blížícím se nebezpečím jste všichni čím dál víc vtipnější.“řekla. „A někteří drzejší.“otočila se na Lorna, který se na ni jenom zakřenil. Prošla dveřmi dovnitř do města.

„Jak to vypadá se spojenci?“zajímala se, když došla k bráně.
„Jejich lodě nedorazí dřív jak pozítří.“zavrtěl hlavou Rodney a klikal něco do svého tabletu.
„Jak dlouho vydrží štít?“
„Při troše štěstí celé dva dny.“odpověděl, aniž by ji úplně vnímal.
„Fajn a za jak dlouho dorazí naše návštěva?“
„Zítra. Podle rychlosti kolem druhé ráno.“
„A je…jedenáct v noci.“povzdechla si. „To se máme na co těšit.“
„Mhm…“zamručel.
„Rodney…“řekla potichu. Vůbec ji nevnímal. „Rodney.“otočila ho ks obě.
„Ano?“teprve teď jí začal pořádně věnovat pozornost.
„Poslouchej, jestli s Jennifer chcete odejít, běžte. Já vás tady držet nebudu.“nabídla mu.
„Odejít? Já odejdu a vy to tady poděláte.“prskl.
„Díky.“přikývla. Brala to jako ano. „Jdu za Woolseym.“

„Jak vám je?“zeptala se Woolseyho.
„Lépe, jenom mě doktorka nechce pustit.“požaloval.
„To ona nerada.“přikývla Mac.
„Slyším to.“ozvala se za nima Jenn. „A doporučovala bych, abyste se přesunul na Zemi.“
„Souhlasím. Bude to tady hodně ostré a…“
„Já bych se vám jenom pletl pod nohy.“doplnil ji.
„To ne. Jenom by to pro vás bylo bezpečnější.“zavrtěla hlavou.
„Zvládnu to.“trval na svém.
„Jak myslíte. V tom případě si zajděte pro vestu.“přikývla. Woolsey se usmál a rychle vylezl z postele. Rychle odešel.
„Jennifer, nabídla jsem to i Rodneymu a nabídnu to i tobě. Pokud chceš jít, můžeš.“
„Ne, Mac. Kdo by vás pak dával dohromady?“pousmála se.
„Pravda.“přikývla.
„Plukovníku, máme příchozí červí díru.“oznámil jí Chuck vysílačkou.
„Už běžím.“řekla.
„Jsou tady?“zeptala se Jennifer potichu.
„Já nevím…“zavrtěla hlavou.

„Tak kdo nám to tu klepe na dveře?“zeptala se, když doběhla k bráně.
„Kód SGC, madam.“odpověděl s úlevou Chuck.
„Otevřete.“přikývla. Bránou prošla jednotka vojáků v čele s …
„To je vtip?“zašeptala v hrůze Mac a zděšeně zírala dolů k bráně.
„Plukovníku…“přikývla postava.
„Parker….díky moc…opravdu, tohle mi tu chybělo.“zavrčela.
„Postavte se támhle a běžte hlídat ochozy z venku.“rozmisťoval svoji jednotku Parker.
„Whohou…stop…. Co to děláte?“
„Rozmisťuji svoji jednotku?“opáčil.
„Stůjte. Jestli se pohnete, tak vám na zadek nakreslím terč a postavím na mola!“křikla na vojáky. Zaraženě se zastavili. „Aspoň někdo má rozum.“přikývla. „A co vy, plukovníku. Omrzel vás život?“
„Mám stejný výcvik jako vy.“
„Jsem si jistá, že ne.“ironicky se pousmála. „Atlantis je pod mým a Woolseyho velením. Ne pod vaším. Pokud chcete namítnout něco ve smyslu, že jste zpravomocněn a tak dále, tak na to zapomeňte. Jinak si tady totiž sednu na schody a celou dobu tady jenom prosedím a nehnu ani prstem.“
„Mac, máme problém.“přiřítil se Radek.
„Ano?“otočila se na něho.
„Lodě zrychlily. Budou tady tak za hodinu.“
„Cože?“vyštěkl Rodney a seběhl dolů. Vytrhl mu z ruky tablet a rychle zkontroloval údaje. „Má pravdu.“přikývl za chvilku. „Ale zrychlila jenom jedna loď. Ta menší.“
„Nezájem.“zavrčela. „Vzbuďte město a vyhlaste poplach!“zakřičela nahoru. Městem se okamžitě začal ozývat alarm.
„Vypadá to jako průzkumná loď. Odhaduju tak dvacet lidí nanejvýš.“dodal Rodney po chvilce.
„Mno, s jejich výzbrojí i to bude hodně. Běžím si pro věci.“ Rychle se rozběhla do zbrojnice.

„Tady jsi. Zmizíš si a…“zafuněla Mac, když doběhla ke zbraním.
„Slyšel jsem. Jsem nachystaný.“skočil jí do řeči John a nabil si zbraň.
„Dobrá. Jdi ke křeslu. Jakmile se objeví, sestřel je.“
„Rozkaz, madam.“zasalutoval.
„A buď opatrný.“
„Ty taky.“usmál se. Dal jí trčící vlasy za ucho a políbil ji.
„Jak se mám po tomhle soustředit?“usmála se taky a pomalu vycouvala ze dveří ve vestě a se zbraní v ruce.

„Zaujměte pozice a letci, ať jsou připraveni.“křičela v běhu a ještě si stačila svázat znova vlasy. Piloti se rozeběhli k molu se stíhačkami. Jejich úkol byl při vpádu bránit tuhle část města. „Rozmístěte se podle pokynů. Běžte!“dala povel zbytku.
„Madam, zůstávám.“ozval se za ní George.
„Ok.“přikývla. Nechtěla se s ním hádat, ale zároveň si byla jistá, že se na něho může spolehnout a nemusí ho hlídat. „Parkere, vy budete bránit hlavní věž.“otočila se na něho. Nehodlala debatovat, takže okamžitě vyběhla nahoru k Rodneymu.
„Snažím se zdokonalit ten rušící program, ale neznám frekvenci, na které přenášejí.“oznámil jí, aniž by se předem zeptala.
„Aha…jasně. Pracuj na tom dál. Kdyby něco, dám ti vědět.“přikývla. Potřebovala na chvíli na vzduch. Vyšla na terasu a rozhlédla se kolem. Město svítilo jako každý večer. Nic nenaznačovalo tomu, že by se za pár minu mělo okolí změnit v peklo. Zadívala se na oblohu. Na obloze nebyl ani jeden ze tří měsíců. Jen plno hvězd klidně svítilo. Na její vkus jedna až moc jasně. Byla čím dál větší a rychleji se přibližovala. Mac ji chvilku pozorovala, než zjistila, co to je. V momentě, kdy to zjistila, bylo pozdě. Poznala, že je to střela z lodě, ale to už byla tak blízko, že zasáhnout jakoukoliv část Atlantis, město jde ke dnu. Jenom máchla rukou a pár metrů vysoká a široká ohnivá stěna, útok zastavila. Střela ale vybouchla a tlaková vlna ji smetla a odhodila dovnitř i se sklem z výplně okna. Sklouzla po schodech dolů.
„Co to bylo?“vyjekl vyděšeně Rodney.
„Střela. Jsou tady.“hlesla a pomalu se postavila. Z paže jí trčel střep.
„To není možné.“zašeptal Rodney.
„A to bylo co? Zbloudilý dron ze Silvestra?“zavrčela a střep si vytáhla. „Vyhlaste plný poplach.“přikázala. „Ta uniforma byla nová.“povzdechla si a podívala se na ránu. Přiložila si na ni ruku a rána za chvíli zmizela. „Zapni štít.“
„Bude nám to k ničemu.“
„Ochrání to město. S vojáky si poradíme.“mávla rukou. „Kde je nejpravděpodobnější místo přenosu?“
„Asi tady, k bráně.“pokrčil roztržitě rameny a zrychlil v klikání na tabletu.
„Dobrá.“přikývla. „Pánové!“křikla. „Připravte se. Co kdyby…“ Vojáci přikývli a zaujali pozice. Atmosféra by se dala v místnosti krájet. Za pár chvil se doprostřed místnosti přenesl jasný světelný paprsek a s ním i deset vojáků.
„PALTE!“zakřičela. Vojáci se ani neobtěžovali mířením a začali střílet.
„Máme hlášení od naquadahového generátoru. Jsou tam taky.“snažil se Rodney přehlušit křik. „Chtějí zlikvidovat obranu. Půjdou po křeslu.“
„Johne, máte u vás návštěvu!“řekla do vysílačky. Kryla se za rohem a přebila.
„Vím. Snažím se ten křižník sundat. Už nám klepou na dveře. Máme tady málo lidí.“ozvalo se z vysílačky.
„Jdem k vám.“řekla. „Wintersone!“přehlušila palbu a pleskla ho po ramenu. Pochopil a běžel za ní.
„Mac, ne že bych tě chtěl nějak honit, ale pokud nám chcete pomoct, tak je nejvyšší čas.“ozvalo se z vysílačky.
„Jsme na cestě. Vydržte!“ S Wintersonem rychle proběhli chodbami k transportéru a dostali se na druhý konec města. Už z dálky bylo slyšet střelbu. Oba maličko zrychlili. Seběhli schody, proběhli přes ochoz a objevili se v uličce, kde bylo křeslo. Ve výklencích bylo schováno pár vojáků a marně se snažili udržet pozice. Podle projektilů na zemi bylo jasné, že je vojáci Bohů postupně vytlačovali. Mac s Georgem se pohybovali tak tiše, jak jim to situace dovolila. Jakmile byli dobře krytí a zároveň měli dobrý výhled začali střílet zezadu. Nepřátelským vojákům chvíli trvalo, než si uvědomili odkud nová palba jde.
„Loď je dole!“oznámil John. Dveře od místnosti křeslem se otevřely a Sheppard z nich začal střílet.
„Madam, místnost s bránou je zajištěná. Bereme zajatce?“uslyšela z vysílačky.
„Pár.“přikývla a znova přebila. Padl poslední voják a obyvatelé města si oddechli. Prozatím.
„Vše?“zafuněl George celý zpocený.
„Myslím, že pro tuto chvíli.“přikývla a prošla kolem mrtvých těl. „Jsi si jistý, že ta loď už problémy dělat nebude, že?“
„Naprosto. Co se ti stalo s uniformou?“zajímal se. Jenom mávla rukou a zavrtěla hlavou. „Vemte ty zbraně. Dáme je Rodneymu prozkoumat.“řekla. „Měl to být klam. Ta loď musela nějak rozladit naše senzory.“zauvažovala a schovala si jednu ze zbraní. Vojáci se mezi sebou už zase klidně bavili a nebylo poznat, že ještě před chvílí rozhodovali o tom, kdo přežije. Najednou se ozvaly dva výstřely a po nich salva ze samopalu. Mac skončila na zemi. Za chvilku se převalila na záda a prudce oddechovala.
„Jsi v pořádku?“vyjekl John.
„Já….jo….“vydechla a masírovala si žebra. Z vesty si vytáhla tátovo pouzdro na doutníky. Byla v něm zaseklá kulka. „A pak že kouření škodí zdraví.“zafuněla znova a posadila se. „Dneska jsem neměla vylízat z postele.“zavrčela a postavila se. „Ty doutníky jsou v čudu.“povzdechla si a u pouzdra vysypala jenom drť. „Krvácíš!“vyjekla a ukázala na Johnův bok.
„Nic to není.“mávl rukou.
„Mazej na ošetřovnu.“
„Mac…“
„HNED!“trvala na svém. „Coopere, vy taky.“
„Jsem v pořádku, madam.“namítl.
„Odchod.“
„Ty nejdeš?“zeptal se John.
„Je mi fajn. Krom toho musím za Rodneym.“mávla rukou.
„Nepůjdeme, dokud nepůjdeš taky.“postavil si hlavu John.
„Jsi jak malej. A na záchod s tebou jít nemám?“
„Na záchod ve dvou chodí jenom holky.“usmál se.
„Fajn. Hlavně už pojďte.“rezignovala.

Pokračování příště

ešus: jo, chybička ...a to jsem to po sobě četla ...no stane se ...snad tam tentokrát nebudou podobné chyby

Jinak další povídka bude v pátek a pak bude na 12 dni pauza, protože frčím do Řecka ...to znamená, že se vracím 8.7.

dobrý díl takový ještě oddychový, doufám, že přijde pořádný boj o základnu

tak další část

Pod palbou, part 2

„Nikdo není vážně zraněný.“řekla Jennifer.
„Říkala jsem ti to.“otočila se Mac na Johna.
„To já tobě taky.“zabručel.
„Tebe to jenom škráblo.“řekla doktorka Johnovi. „Ale tobě to skoro zlomilo hrudní kost.“dokončila otočku k Mac.
„Ale no tak.“zaprotestovala a oblíkla si bundu.
„Zkus si dávat pozor.“
„Já si pozor dávala. Kdo mohl za to, že ten parchant nebyl mrtvý?“bránila se.
„Dobrá, ale…“
„Jasně. Schovám se v jumperu a nevylezu, dokud to neskončí.“řekla Mac a odešla.
„Je maličko nervní.“špitl omluvně John. „Je na ní velká zodpovědnost a Parker.“
„Aha. Zdá se mi nějaká rozhozená. V těhle situacích si ji pamatuju, že bývala naprosto klidná, ale teď…“
„Jo, bojí se, aby neudělala nějakou chybu. Kvůli Parkerovi. Ten chlap ji dokáže vytočit víc než její matka. Když jsme se ocitli v podobných situacích, bylo na ní vidět, že si je málem užívá, ale dneska je strašně napjatá.“souhlasil Sheppard.
„Dej na ni pozor. Poslední dobou se jí to stává často.“
„Neřekl bych. Jenom je maličko na nervy z toho vola. Neuvěřitelně ji se… no víš.“
„Jistě.“přikývla doktorka.
„Už půjdu. Za chvilku tady máme další.“povzdechl si. „Tohle bude dlouhá noc.“
„Doufám hlavně, že se všichni dočkáme rána.“ Sheppard souhlasně přikývl a odešel.

„Nesu ti kafe.“pousmál se John a podal Mac hrnek.
„Díky.“poděkovala s úsměvem. „Pálí.“hlesla a foukala do hrnku.
„Je čerstvé. Speciálně pro tebe. Mlíko, cukr a vanilková zmrzlina.“
„Zmrzlina. Mňam. Dala bych si normální.“zasnila se.
„Vezmem si pak volno a zajdem si na pohár, dobře?“
„Zajdem do té cukrárny v Coloradu?“zeptala se a udělal krok k němu.
„Na ten velký pohár, který sis dala po celodenním nakupování s Abby?“hádal.
„Šest kopečků různé zmrzliny, ovoce, šlehačka, čokoláda a oplatka…jo, to je přesně on.“přikývla a zase se o kousek přiblížila. Stačil udělat maličký krůček, ke kterému se už chystala, když v tom se ozval Parker.
„Nemohli byste si to nechat na jindy?“zavrčel.
„Nemohli.“zavrtěla hlavou Mac a provokativně Johna políbila.
„Mac…strašně nerad vás ruším, ale jsou tady. Právě se otevřelo hyperprostorové okno.“ozval se Radek.
„Jasně.“přikývla. „Běž ke křeslu. Letět stejně nemůžeš.“požádala ho.
„Už jdu. Hej, Evansi! Dejte mi na ni pozor.“křikl ještě a pak odběhl.
„Vylétávají stíhačky!“
„Slyšeli jste, lidi! Do stíhaček, honem!“pobídla Mac zbytek pilotů, kteří ještě nebyli u svých strojů. Za pár minut odstartovaly první stíhačky následovány jumpery.

„Aby bylo jasno, Evansi, velím já. Vemte si tohle!“a hodila po něm něco jako příručku.
„Co je to? Manuál?“ušklíbl se.
„Je to užitečná věc. 302 to mají digitalizované, ale tady budete hledat vy. Je tam totiž spousta užitečných tipů.“řekla Mac, zapla si přilbu a přístroje. Za okamžik se ocitli ve vzduchu.
„Bravo 1, držte formaci. Jakmile uvidíte nepřátelskou letku, palte.“řekla do vysílačky.
„Rozumíme a s radostí splníme.“ozvalo se. Letka asi patnácti stíhaček letěla v dokonalých rozmezích po hvězdné obloze. Na radarech se pomalu začaly objevovat nepřátelé.
„Mám nápad. Ukážeme jim maličko akrobacie, co vy na to? Zařaďte se za mě.“navrhla. stíhačky v tuto chvíli letěly v řadě za sebou. Jakmile se objevily nepřátelé, stíhačky se rozletěly a vmísily se mezi ně. Oblohu prosvětlily jasné výstřely a rakety.
„Stíhačka dole!“začalo se ozývat častěji. Mac to celé vnímala jenom na půl. Právě teď měla co dělat, aby setřásla dva stíhače, kteří se jí drželi jako klíšťata.
„Do hajzlu!“zavrčela, když se z pravého křídla vyvalil oblak černého dýmu. „Mám zásah.“ohlásila do vysílačky. Už delší dobu zvažoval alternativu, která se jí z hloubi duše příčila, ale tahle alternativa mohla zachránit většinu životů. „Vypínám systém.“
„Vybouchneme!“panikařil Evanse.
„Sklapněte!“zavrčela. „Začínám počítat.“oznámila. „Pánové, potřebuju krýt záda.“
„Jistě, madam. Jsme vedle vás.“ozval se George a tu chvíli se objevil na levém boku stíhačky a Lorne napravo.
„30….25…20….“odpočítávala dobu dotyku se zemí, v jejich případě s hladinou oceánu. Stíhačka se řítila skoro kolmo dolů. „15….10…5…zapínám systém.“ Přístroje se rozsvítily a naběhly. Stíhačka se vyrovnala pár metrů nad hladinou. „Máme porušenou geometrii pravého křídla, ale není to nic hrozného. Diagnostika objevila ještě pár dalších drobností a zběsile mi tu blikají nějaké kontrolky, ale při troše snahy je můžu ignorovat.“
„Výborně.“
„Jo a Evans omdlel.“dodala a v hlase jí znělo pobavení. „Nezvládl to.“
„Mno…spíš si nadělal do kalhot.“ušklíbl se Winterson.
„Hej, Evansi…vstávat.“křikla a hodila po něm štos papírů, které našla v palubovce.
„CO?“vyjekl.
„Vyspaný?“zeptala se. Jenom vztekle zavrčel. Stočili se prudce doprava a obletěli kolečko. Vmísili se zpátky do boje. Nebylo to moc platné. Stíhačky na obou stranách padaly jako mouchy.
„Plukovníku, máme problém… máme plno sestřelených. Záchranný jumper už je na cestě, ale nestihne všechno posbírat včas.“ohlásil jí Chuck.
„Dobrá…“přikývla Mac a na chvilku se odmlčela. „Vraťte se. Všem stíhačům. Okamžitě se stáhněte. To je rozkaz.“ Od všech stíhaček se ozval souhlas.
„Plukovníku, to nemůžete!“zaprotestoval z bezpečí Atlantis Parker.
„Víte co? Je to na moji zodpovědnost a je to moje rozhodnutí. Nehodlám se s vámi vybavovat! Letka se prostě vrací.“štěkla. „První půjdou na přistání nepoškozené stíhačky a potom zbytek!“dodala ještě. Stíhačky se obrátily a zamířily domů.
„Máme dva za zadkem.“zapištěl Evans.
„Co kdybyste začal střílet a dal mi pokoj.“zavrčela Mac. Najednou to se stíhačkou cuklo a všechny kontrolky se zbláznily. „O-Ou!“
„Mac…“ozval se z vysílačky John.
„Jo…moment… máme problém. Jdeme dolů!“oznámila celkem nevzrušeně a odvysílala poslední pozici. „Budeme se katapultovat. Teď.“ Kokpit se odlomil a oba byli vystřeleni. Za pár minut se na obloze objevily padáky.
„Vidíme padáky.“ohlásil George, který právě proletěl kolem.
„Jistě. Jumper už je na cestě. Bude tam tak za dvacet minut.“přikývl John.

Mac i Evans dopadli do vody. Mac si okamžitě odepla padák a vynořila se.
„Evansi!“zakřičela, protože ho nikde neviděla. „Evansi!“ Místo něho se na obloze objevily dva letouny a zamířili přímo k ní. Chvilku je pozorovala, než hladinu prořízla sprška střel. Nadechla se a rychle se schovala pod vodu. Tak hluboko jak mohla. Viděla, jak střely lítají kousek od ní a jedna ji trefila do paže. Do té, ve které jí před pár hodinami zasáhl střep. Pomyslela si, že té ruce dneska nebylo přáno přežít v celku. Chtě nechtě musela vyplavat nahoru a nadechnout se. Kousek od ní se vynořil Evans. Oba hodně drkotali zuby. Nad nimi přeletěly jejich 302 a pronásledovali nepřátelské letouny. Za chvilku je sestřelili. 302 se vrátily a udělaly okolo nich kruh. Mac jim jenom ukázala, aby se vrátili.
„Co budem dělat?“zeptal se Evans.
„Budem se modlit, aby nás našli dřív, než nám dojdou síly anebo se podchladíme.“zadrkotala zuby. „V mém případě hrozí ještě vykrvácení nebo sežrání něčím, co přiláká moje krev. Ale s tím vykrvácením bych to neviděla tak černě. Ta sůl to zastaví. Jenom to štípe jak sviňa.“

„Jak to šlo?“zajímal se John.
„Hodně špatně, ale lízat rány si budou obě strany.“odvětil George a prohrábl si vlasy. „Už víte, co je se sestřelenými?“
„Jumper je v půli cesty.“odpověděl nervózně a chodil tam a zpátky. „Je to naprostá debilovina poslat normální stíhačky proti mimozemským.“vyštěkl a nakopl stěnu.
„Podplukovníku, uklidněte se.“řekl Parker.
„Já vám něco řeknu, jestli se někomu z nich něco stanu, zažaluju já vás!“zavrčel a odešel.

„Jumper!“vykřikl Evans.
„Konečně.“vydechla úlevou Mac, která začínala nápadně připomínat borůvku. Nad nimi se objevil jumper. Jakmile je zpozoroval, zpomalil. Otevřely se mu zadní dveře.
„Pojďte.“natáhl k nim ruku jeden mariňák. Evans se tam okamžitě nahnal a vylezl na palubu. Mac byla v těsném závěsu za ním. Oba se vyčerpaně svalili na zem a okamžitě vyfasovali deky. Jumper byl plný vylovených pilotů.

„Pojď ke mně.“oddechl si John, jakmile jumper přistál a dveře jumperu se otevřely. Mac k němu došla a opřela se mu o rameno. Pevně ji objal. „Už je to dobrý.“
„Je mi strašná kosa.“
„Zajdeme na ošetřovnu.“

„Jsi maličko podchlazená, ale ani tohle, ani ta rána není nic vážného.“pousmála se Jennifer.
„Fajn.“přikývla Mac, ale deku si kolem sebe stáhla těsněji. „Tak já zase mizím. Potřebuju dodělat pár věcí.“
„Mac… měla bys být chvilku v klidu.“
„Já jsem v klidu.“namítla.
„Dobrá, ale stejně pro tuhle chvíli nemůžeš dál lítat. Máš v sobě prášky a jsi zraněná.“
„Není ani s čím lítat. Stejně jsme zrušili pár milionu dolarů. No, možná víc. Byla to prkotina. Každý, kdo sedl do stíhačky, musel počítat s tím, že to nemusí vyjít. Ta šance byla hodně velká.“povzdechla si.
„Vím. Máme jen tři mrtvé.“přikývla Jennifer.
„I to je dost.“prohlásila Mac a odešla.

„Zajímalo by mě, proč neútočí.“zapřemýšlela Mac a podívala se na oblohu.
„Utrpěli ztráty. Stejně jako my.“nadhodil John.
„Podívej se na ně.“ukázala na vojáky sedící sklesle u brány. „Nemůžu je nikam poslat, i kdybych chtěla. Jejich morálka a sebevědomí je úplně v háji.“
„Čekají podporu, Mac. Od tebe.“
„Ode mě? Vždyť já taky v téhle chvíli nemám dojem, že bychom to zvládali a měli situaci pevně pod kontrolou.“povzdechla si.
„Chtějí jenom něco slyšet. Věř mi, řeč je někdy to nejlepší řešení.“
„Zase se blíží! Vyslali další stíhače!“křikl Chuck. U brány to jenom zašumělo.
„Tak pohyb lidi. Připravte se.“pobídla je Mac a vzala si zbraň, kterou si odložila na schody.
„Tohle nemáme šanci vyhrát.“ozval se jeden voják. Otočila se k němu.
„Dobrá. Dám vám možnost. Pokud nechcete být tady a chcete jít někam do bezpečí, zadáme adresu a vy můžete odejít. Nebude to bráno jako nějaká zbabělost, to vám můžu slíbit. Ale já nevidím důvod. Pořád jsme tady! Pořád můžeme bojovat. Nevzdávejte to. Vím, že jste unavení, vyčerpaní a máte strach. Věřte mi, vím jak vám je. Cítím to samé.“
„I strach?“zeptal se pochybovačně někdo.
„Ano. Ale ne o sebe, ale o vás a o tohle město. Přežilo deset tisíc let a já nedovolím, aby ho ti parchanti zničili! Nevzdávejte to, protože když to vzdáte, prohrajeme. Když to vzdáte… ztratíme tohle město. A já zatím nejsem připravená to vzdát. Máte poslední možnost. Kdo chce, může jít.“ukázala na bránu. Nikdo se nepohl. „A kdo jde se mnou?“zeptala se. Stejná reakce. Jenom zoufalým pohledem přejela přítomné a zastavila se na Rayenovi a Georgovi.
„Já jdu.“přihlásil se Winterson.
„Já taky.“udělal krok dopředu Ryan. Po chvilce se souhlasné bručení ozývalo ze všech stran. Necelá stovka vojáků vstala, připravena k boji. Mac se usmála.
„Díky.“přikývla. „Tak na co čekáte? Na místa!“popohnala je. Vojáci se rozeběhli ke svým pozicím. „Rodney? Jak to vypadá s autodestrukcí?“
„Jakmile zadáš na kterémkoliv počítači nebo konzoli ve městě rok objevení Atlantis, okamžitě máš přístup k autodestrukci. Stačí zadat jenom identifikační číslo a dát enter. Potom už zbývá 5 minut.“vysvětlil. „Může to udělat jenom vyšší důstojník.“dodal.
„Jasně, takže já, John, George a Evan.“
„Přesně.“přikývl.
„Slyšeli jste?“otočila se na již zmíněné.
„Jistě.“pousmáli se.
„Mac!“zavolal na ni John. Otočila se k němu.
„Ano?“
„Neříkal tvůj táta něco o atomovce?“
„Jo a co?“zamračila se. Sheppard jí neodpověděl. Po chvilce to vypadalo, jako by pochopila. „Rodney, mohl bys nás…hypoteticky…přenést na jejich loď?“
„Hypoteticky? Oni můžou proniknout našimi štíty, tak proč ne my jejich.“pokrčil rameny.
„Skvěle. Zkus na to nějak přijít. Chucku…za jak dlouho tady budou naše lodě?“
„Asi za půl hodiny, madam. O deset minut později tady bude i Daedalus.“odpověděl jí.
„To je hodně času.“přikývla. „Radku, běž nachystat tu atomovku.“
„Kdo půjde?“zeptal se John potichu.
„Já…dostanu se tam rychleji.“řekla Mac.
„Co takhle si střihnout?“navrhl.
„Aby sis užil vždycky tu největší srandu?“usmála se.
„Mac…“
„Někdo tady musí zůstat.“
„A kdo tě zachrání? Stejně tam nemůžeš jít sama.“trval na svém.
„Tak se příště tak blbě neptej.“odsekla. Celá Atlantis se najednou otřásla.
„Kamikadze!“vykřikl McKay.
„Je čas.“zkonstatovala Mac.
„Posílám tam MALPa.“oznámil Rodney. Na obrazovce se objevil vnitřek lodě Bohů. MALP se nacházel v nějaké prázdné místnosti. „Zdá se, že prošel.“
„Fajn. Jak je na tom ta bomba?“
„Skvěle. Můžete vyrazit.“odpověděl Radek vysílačkou.
„Rodney.“přikývl Sheppard.
„Buďte opatrní.“řekl George.
„Bylo by vám po mně smutno?“zeptala se s úsměvem Mac.
„Ani ne, ale zvykat si na někoho nového, by se mi nechtělo.“odvětil. Jenom se pousmála. Věděla, jak je to doopravdy.
„Vemte si ještě tohle.“podal jim CD McKay.
„Co je to?“zeptal se John.
„Virus.“odpověděl doktor prostě. „Nahrajte ho, do kterékoliv konzole. Kabely k propojení máte. Kdysi jsme to použili proti Wraithům a fungovalo to. Úplně to odrovná jejich schopnost kontrolovat loď. Vyřadí to hyperpohon, podsvětelné motory, možná štíty a zbraně.“
„Jasně.“přikývl John.
„Hodně štěstí.“popřál jim Woolsey.
„Budem ho potřebovat.“kývla Mac. V tu ránu byli přeneseni na jednu z nepřátelských lodí.

„Nikoho kolem necítím.“zašeptala Mac.
„Dobrá, nastavíme tu bombu a padáme.“přikývl John.
„Mělo by stačit patnáct minut.“zauvažovala a rozhlédla se po malé tmavé místnosti.
„Do té doby tady budou posily.“řekl a nastavil odpočítávání na patnáct minut. „Rodney, jsme připraveni.“řekl do vysílačky.
„Jenže my tady…má…problém..“ozvalo se chrčivě. „Přišli jsme o transportní systém…. Nedostaneme…v…dom…ů…“
„Čím dál lepší.“zabručela Mac. „Poslouchej, zkusíme se dostat odsud sami. Jakmile se objeví naši, tak ty lodě zničte, ať už se odsud dostanem nebo ne.“řekla do vysílačky.
„Roz..m..ím…“zapraskalo to. „A..lan…s….ko…c.“
„Další problém navíc. No nevadí.“povzdechl si John.
„V pohodě. Zabijeme pár…desítek…vojáků, najdeme hangár, cestou nahrajeme ten virus a letíme domů.“usmála se Mac.
„Vidím to na úplnou pohodičku.“přikývl John. Jenom přikývla a otevřela dveře. V chodbě nikdo nebyl. Pokračovali dále.

„Tohle je naprosto na nic. Nemáme proti nim šanci!“křikl George a přebil zbraň.
„Nemáme moc na výběr! Buď si začneme demolovat město, nebo se budeme stahovat do centrální věže a počkáme, než přiletí posily.“odpověděl Lorne.
„Ta druhá možnost je nejlepší! Jdeme!“přikývl Winterson a pobídl zbytek jednotky. Pomalu se stahovali k transportéru.

„Skvělý, prostříleli jsme se k můstku.“zavrčela Mac a zavřela dveře. Pod ovládací konzolí leželi čtyři vojáci. U konzolí byly dvě křesla. „Je sice fajn, že jsme zabezpečili dveře, ale to je asi tak všechno. Uvízli jsme tady.“zavrčela a posadila se do jednoho z křesel.
„Můžeme nahrát ten program.“navrhl.
„To je fakt.“ožila zase a vyskočila. Vytáhla notebook a zapla ho. Vložila CD. Za pár minut byl v systému instalovaný virus.
„Co teď?“zeptal se John.
„Co tohle?“pousmála se a vytáhla z vesty krabičku s doutníky. „Tentokrát je mám já.“ Otevřela krabičku a vysypala z ní doutníky. Byla to ta krabička, která zastavila před pár hodinami kulku. „Jsou maličko rozlámané, ale stále použitelné.“ Nabídla Johnovi větší a sama si odlomila kousek menší. Vytáhla zapalovač a oba doutníky zapálila.
„Dobré.“uznal John.
„Že jo?“souhlasila Mac a znova se uvelebila v křesle. „Máme asi tři minuty. Nabrali jsme kurs na druhou loď a střetneme se s ní za dvě minuty a padesát sedm vteřin.“
„Nešel by ten virus poslat i na druhou loď?“podrbal se na hlavě.
„Zkusíme jim něco poslat.“pokrčila rameny a něco naťukala na laptopu. „Hele…virus je i na druhé lodi. Oni tu zprávu otevřeli. Mám návrh. Co kdybychom se zkusili prostřílet ven? K hangáru to jsou tři patra. Oflambovat je zvládnu.“
„Určitě?“ujišťoval se. „Je to nebezpečné.“
„Tak si projeďme možnosti. Můžeme tady zůstat, bouchne to, nebo narazíme a umřeme. Zadruhé…můžeme se zkusit prostřílet a buď se to povede a my se nasnídáme doma, nebo nás cestou zastřelí. Výsledek bude v podstatě stejný.“
„Fajn. Jdem to zkusit.“vyhrkl. Oba típli doutníky. Sheppard se postavil ke dveřím a na kývnutí je otevřel. Mac na čekající vojáky poslala obrovskou ohnivou kouli. Ozval se jenom křik. Rychle proběhli chodbou.
„Máme asi minutu a půl.“křikl John. Oba zrychlili. Mac se ani neobtěžovala zbavovat se nepřátel. Jenom držela štít.

„Pane, vystoupili jsme z hyperprostoru. Na orbitě jsou dvě nepřátelské lodě.“oznámil Marks.
„Nestřílejte… máme tam dva naše lidi!“ozval se z vysílačky Rodney.
„Tak co máme dělat? Začínají útočit.“odvětil Caldwell.
„Chtěla, abychom začali střílet, jakmile bude možnost.“namítl George. „Je mi to líto, plukovníku, ale palte.“dodal.
„Z hyperprostoru vyskočili další dvě lodě. Eagerů! Začínají střílet na nepřátele.“zkonstatoval Marks. Eagerové dorazili se dvěma velkými bitevníky a okamžitě začali střílet. Střely se vpíjely do štítu nepřátelských lodí, ale neměly skoro žádný účinek. Najednou se obě lodě srazili a pár vteřin na to následoval obrovský výbuch.
„Co se stalo?“nechápal Caldwell.
„Atomovka.“odpověděl potichu Rodney.
„Pane, máme jednu stíhačku.“oznámil Marks.
„Tady Sheppard. Hlavně nestřílejte a nechte nás přistát. Vysvětlíme to.“

O PÁR MINUT DŘÍVE:
„Zrychli!“pobídl ji John.
„Zrychli? Jsi vtipný, opravdu. Zrychlit můžu, ale pak zapomeň na štít.“odsekla Mac, ale maličko zrychlila a zároveň oflambovala vojáky, kteří se jim postavili do cesty. Doběhli k hangáru. Loď se najednou začala otřásat a z obvodů se vyvalily plameny. John ji chytl za ruku a táhl za sebou. Vybraly si jednu ze stíhaček a nastoupili do ní. Jednou už s něčím podobným letěli, takže nebyl problém zjistit, jak tohle funguje. Během pár sekund vyletěli ven. V tu chvíli obě lodě bouchly. Zamířili k Daedalu.

„Vítejte doma.“usmál se Woolsey, jakmile přistál Daedalus.
„Je skvělé to tu zas vidět.“usmála se Mac.
„To věřím.“pousmál se George. „Můžu?“zeptal se. Mac jenom přikývla. Objal ji.
„Jak to vypadá?“zajímala se.
„Máme pár zdemolovaných částí města, ale není to nic hrozného.“odpověděl.
„To je fajn. Myslíte, že už můžeme začít stěhovat lidi zpátky?“zeptala se.
„Mám dojem, že ano. Pročesáváme ještě město, ale myslím, že jsme všechny zvládli.“přikývl Woolsey.
„Dobrá, pánové, pokud mě omluvíte, jdu se najíst a pak do postele.“omluvila se Mac.
„Jistě. taky se k tomu většina jednotky chystá.“
„Zavolala bych zálohy z Alfy. Všichni si můžou jít odpočinout, myslím, že teď nám už následujících několik hodin nehrozí.“pousmála se.

„Dobré ráno, jak jste se vyspali?“zívla Mac další slunečné ráno, jakmile dorazila do jídelny.
„Skvěle.“usmál se na ni Rodney. Maličko se zamračila. U něho nebylo zvykem, aby se na někoho usmíval takhle po ránu. „Kde je John?“
„Ještě spí. Děje se něco, co nevím?“zeptala se.
„Máme datum svatby.“řekl jí.
„Vážně?“vyjekla nadšeně. „Kdy?“
„Za týden. Woolsey dovolil, aby s obřad uskutečnil tady. Otec Jennifer právě absolvuje prověření bezpečnosti.“
„Chudák. To mu nezávidím. Hlavně teda to, jak se dozví, kde jeho dcera dělá.“
„Mno.“souhlasil McKAy. „Obřad bude u brány.“
„Dobré ráno.“pozdravila právě příchozí Jennifer a dala Rodneymu pusu. „Mac, když už jsi tady, chtěla jsem se tě na něco zeptat.“
„Ptej se.“přikývla a zakousla se do nějakého koláče. Po bitvě toho moc v kuchyni nezbylo, takže kuchaři splácali jídlo jenom z toho, co zůstalo v jednom kuse.
„Půjdeš mi za svědka?“
„Já…jseš si tím jistá?“
„Samozřejmě.“
„V tom případě půjdu. A ráda.“
„Skvělé, protože v úterý máš volno a jdeme vybírat šaty.“oznámila jí Kellerová.
„Nebudu muset mít nějaké….“
„Neboj, nějaké si vybereš, podle toho, jaké se ti budou líbit.“ujistila ji doktorka.
„Jo, a abys nebyla šokovaná. John jde za svědka mně.“ozval se Rodney. Jenom přikývla.

další povídka bude nejspíš toho 8.7., když se vrátím

Jinak DarkLive děkuji za komentář a doufám, že když se vrátím, přepíše mi zase povídkyvíš dobře, že ti určo něco pěkného/dobrého přivezu

Opravdu dobrý díl, mám rád vzdušné a hlavně vesmírné souboje, ale musim souhlasit, že posílat proti mimozemskejm stíhačkám ty normální pozemský, je opravdu debilita první úrovně

A prosím, ale kdy na Atlantis instalovali Asgardský transportér, na to si opravdu nepamatuju.

A chudák Coldwel, ani si nevystřelil, no, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí

A mám pocit, že pana Kellera asi klepne pepka, až mu řeknou, kde jeho dcera pracuje