SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

102. Setkání

„Nemáš dost zábavy?“ Dar se zatvářil zkormouceně, ale vzápětí se zašklebil, oběhl Erin a skočil jí na záda.
„Au!“ přikrčila se a hmátla za sebe, aby se zbavila ostrých drápků. Chytila kocoura za kůži na hřbetu, poodtáhla ho a počkala, až vyplete drápky z jejího oblečení, pak teprve si ho uložila do náruče. „Nemohl bys toho nechat?“ zeptala se unaveně.
Od té doby, co se dostali do útočiště, jí Dar bez přestávky vyváděl nějakou neplechu. Byly to malé zlomyslnosti a pošťuchování, nic, co by jí nějak ohrozilo, ale i legrácek je někdy dost a Erin jich měla tak akorát plné zuby.
Kocour natáhl hlavu a otřel se jí o tvář.
„Snažím se,“ zavrněl, „aby ses tu nenudila.“
Erin ho automaticky hladila po zádech, a když se jí pod rukou prohýbal, cítila, jak jí to uklidňuje.
„Spíš se snažíš mě tady udržet za každou cenu,“ řekla tiše, protože měla kocouří ucho těsně u rtů.
Kocour prskl, seskočil jí z náruče a než dopadl na zem, změnil se v člověka.
„Nevím, co je nepohodlnější,“ zamručel nespokojeně.
„Tak jak to je? Proč jsme tady, a jak dlouho to bude trvat?“ dožadovala se Erin nějakých informací.
„Co se ti na tom nelíbí?“ zamračil se na ni. „Stýská se ti po kamarádce?“ změnil se v Andoriel, přešlápl a potřásl hlavou. „Nebo po milenci?“ štíhlé mužské tělo ji k sobě přivinulo.
„Nech už toho!“ vyjela na něj. Vážně toho začínala mít dost. Odstrčila ho a sedla si do nejbližšího křesla. Nevěděla, kde se tam vzalo a bylo jí to jedno. „Něco se děje. Chci vědět, co,“ řekla rozhodně a namířila na Dar ukazováček. „Povídej!“

Seděla na balvanu částečně vyčnívajícím z moře a částečně ležícím na pobřeží. Tohle místo na hranici mezi vodou a souší měla ráda.
„Pozor! Akce!“ vykřikl někdo vpovzdálí.
„Akce, Bruno koni,“* zamumlala si pro sebe automaticky. Natáhla se, aby lépe viděla na pláž pod sebou. Za pečlivého dozoru kamer a hloučku lidí tam probíhala malá šermovačka.
„Stooop!“ zavyl hlas a ze skládací židličky s velkým nápisem REŽISÉR se zvedl hubený prošedivělý muž. „Tohle není žádná béčková rvačka na vyplnění času,“ vyjel na šermíře.
Zavrtěla se na kameni. Nebylo to nejpohodlnější sedátko. Než našla lepší pozici, režisér vyhlásil přestávku a skupinka šermířů se vydala k hromadě kamení a tím i k Áje.
„Zatracenej Cervantes, nemohl sedět doma na zadku a psát?“ rozčiloval se jeden a rozhazoval přitom rukama. Smích, který se ozval, přinutil Andoriel se nahnout, aby na skupinku lépe viděla.
„Tome,“ zašeptala tichounce.
To slovo nemohlo k dotyčnému doletět, ale stejně zvedl hlavu. Zeširoka se usmál a zamával. „Andoriel!“ zavolal.
Rychle se sesunovala ze skalky. Noha se jí zachytila v prohlubni vymleté vodou, takže poslední kousek se kutálela a zůstala ležet na písku na boku. Všechno jí bolelo.
„Andoriel! Co je s tebou? Prober se!“ slyšela Thomasův hlas, ale nedokázala se pohnout. „Thore, pomoz jí. Snad se to zase nevrátilo,“ pokračoval hlas a na konci se zachvěl.
Thore? Andoriel se snažila vzpamatovat, aby zjistila, jestli dobře slyšela. Rozlepila víčka a mlhavě nad sebou zahlédla plavý plnovous. Raději oči zase zavřela a rty se jí stáhly do tichého zaúpění. Jakoby nestačil Cervantes, teď ještě přijdou severští bohové z mýtů. Raději by viděla šedou postavičku s velkýma tmavýma očima.
Theo dělal, co bylo v jeho silách, ale Andoriel se pořád nechtěla probrat. Thomas pobíhal po ošetřovně, dokud ho lékař nevykázal. Nemohl se soustředit, když mu nevlastní bratr dýchal za krk.
Tom stál před dveřmi, které za ním Theo rázně zaklapl a nejraději by do nich kopl.
„Pane,“ oslovil ho jeden z administrativních pracovníků. „Hledali jsme vás. Musíte podepsat nějaké papíry a taky rozhodnout, kdo odsud poletí na setkání s Veitoňany.“
Tom stroze kývl a kousl se do jazyka, aby neosekl něco ostrého. Poslušně odešel podepsat nějaké papíry.

Paprsek byl rozčilený. S tím tvorem, kterého si vybral, nebylo něco v pořádku. Na jeho výzvy nereagoval nebo se snažil dělat pravý opak toho, co mu jeho společník říkal. Takhle si svou novou symbiózu nepředstavoval. Přál si chápavého a klidného hostitele, ne takového zatvrzelého mezka, který se z té bytosti vyklubal. Plně ovládnout se nedal a tvářil se, že nerozumí jediné myšlence, kterou k němu Paprsek vyslal. Tohle nebyl žádný život, to nebyla zábava!
Paprsek už vyzkoušel všechno, co ho napadlo, ale bylo to zbytečné. Tak netečného tvora jeho druh snad ještě nepotkal.

Rin se převaloval na pomačkaném lůžku a do temnoty mumlal neslušná slova. Vnitřní hlas ho už pár nocí nenechal spát a našeptával mu nepochopitelné věci. Z hranice mezi bděním a sněním se nedokázal dostat do spánku, ale vždycky se ocitl na odpudivé nažloutlé skalní stěně. Zoufale se jí držel konečky prstů a soukal se k výstupku, kde pod vrstvou sněhu odpočívala olezlá kamenná socha se širokými ústy černými jako bezedná propast. Pokaždé se k ní doplazil vyčerpaný do krajnosti, přesto jí okamžitě začal zbavovat sněhového krunýře a poslouchal její nesrozumitelné skřeky. Rin v tom polobdělém stavu nerozuměl jedinému slovu, ale věděl, že její nesmyslné promluvy se v pokrouceném a nepochopitelném stavu promítají do reality. Každé ráno vstával s utkvělou myšlenkou na Zemi a jejich vzdálené předky a stále víc ho deptal pocit, že už je skoro pozdě. Na co je pozdě a proč, to bylo mimo jeho chápání.
Kal Rina obcházel se stále starostlivějším výrazem. Rin byl unavenější a roztěkanější, než ho Kal kdy viděl, tak procházel staré záznamy a hledal zmínku o příznacích, které na Rinovi pozoroval. Pamatoval si, že v několika starých svazcích o něčem takovém četl. Tehdy to odložil jako nedůležité, teď věnoval hledání každou chvilku, kterou nemusel trávit v sálech Rady.
„Nae z archivu mi nabídla, že shromáždí všechny záznamy, které jsem si vyžádal v určitém období,“ vyprávěl tiše Rinovi večer před jejich setkání s Pozemšťany. „Možná už vím, co tě trápí.“
Rin tiše zavrčel. Netušil, že jsou jeho problémy tak snadno čitelné.
„Nikdo jiný nic netuší. Jedná se o pár pověstí a legend a jedno či dvě pseudovědecká pojednání, která mě přivedla na stopu toho, že tě navštívil obyvatel jiného světa.“
„Cože?“ vyjekl Rin. Nenapadlo ho, že by šeptající socha byla něco jiného než šeptající socha, a rozhodně žádnou návštěvu nečekal, ani o ni nežádal. Další Kalovo vysvětlování mu vyhladilo pár vrásek z obličeje, když pochopil, co se děje.
„A tak zjistili, že pro ty tvory nejsme dlouhodobě kompatibilní,“ uzavíral Kal svůj malý výklad. „Prostě jenom počkej, až se stáhne sám. Vaše chápání je natolik rozdílné, že se nedokážete domluvit.“
Rin pokyvoval hlavou a už v duchu začal plánovat kroky k tomu, jak se v noci zase jednou vyspat. Před setkáním s Pozemšťany by to bylo docela vhodné.

„Vítáme vás na planetě Zemi.“ Maličký generál Pikošin se usmíval od ucha k uchu a hustý tmavý knír se mu lehce chvěl nad horním rtem.
Veitoňanská delegace na něj žádný velký dojem neudělala. Kromě jejich nástupu, ten generál ocenil nejvyšším možným počtem bodů. Na okraji širokého červeného koberce se objevil vířící modrý ovál se zlatým okrajem, zvětšoval se, až dosáhl výšky asi tří metrů a uklidnil se, takže na jeho hladkém povrchu byl vidět kousek cizí planety s něčím jako mořským pobřežím. Tím efektní nástup skončil. Z oválu postupně vystoupila skupinka lidí, jednotlivci bloumali sem a tam po koberci, rozhlíželi se a celkově vypadali jako zvědaví turisté. Pikošin měl chvíli nepříjemný pocit, že je exponátem v putovní výstavě „Zajímavosti planety Země“. Jako poslední z oválu vykročil mladý muž s nazelenalou pletí a velkými kruhy pod očima. Část příchozích v přiléhavých šedých overalech zmizela zpět v oválu a zůstalo pět osob. Stařičký muž něco tiše sykl a všichni se otočili ke generálovi. Pikošin se narovnal a postranním pohledem se ujistil, že za ním stojí jeho suita.
„Jsem generál Jean Francesco Pikošin,“ začal představováním. „Toto je plukovník Jonathan O’Neill, čestný generál Thomas Hidllet, Berenika Brathová a Nadine Nosková.“ Odmlčel se v očekávání jmen protistrany.
„Gen-ni-ba-tka… nemáte kratší jména, kterými bychom vám mohli říkat?“ zeptal se stařík místo pozdravu.
Generál se zarazil, takovou odpověď nečekal. Jack mu nechal chvilku, a když se Pikošin k ničemu neměl, ujal se slova sám:
„Máte pravdu, tohle je dost dlouhé. Já jsem Jack, Tohle je Nika, Tom, Naďa a Pikošin,“ mával postupně rukou k jednotlivým lidem.
„Výborně,“ řekl vesele stařík. „Kal,“ ukázal na sebe a pak kolem. „Sehol, Tris, Rin a Tral. A konečně se můžeme dostat dál.“
Jack pokynul k dlouhému stolu pod poloprůhledným baldachýnem, který bránil ostrému slunci proniknout až k jednání. Místo vybírali Veitoňané a lidé se ho snažili upravit tak pohodlně, jak jen to bylo možné.
Po dvou hodinách zjistili, že to bylo zbytečné, protože se o moc dál než při představování nedostali. Hlavní slovo ve skupince Veitoňanů měl Sehol, vedení za Zemi se ujal Pikošin.
Jednání se postupně změnilo v bezduché žvanění a kličkování. Pozemšťané chtěli získat nějaké výhody v boji s Wraithy a Veitoňané chtěli svoje předky najít a ochránit. Pokud nebyli schopní se dohodnout na tomto základu, nikam dál se nedostali.
„Ne,“ odpověděl Pikošin na dotaz, jestli bude souhlasit s tím, že Veitoňané všechny Wraithy odvezou na Veitenonu, aby netrápili Zemi. „Nemůžeme si dovolit nechat je naživu. Dokázali se sem dostat z jiné galaxie, proč by to nemělo jít od vás? Zvlášť, když se dostanou k vaší technologii.“ Vzpomněl si na nově vytvořené rozhraní červí díry, nebo co to bylo, bez složitého zařízení Hvězdné Brány a navíc průchozí z obou stran. Kdyby se Wraithové k něčemu takovému dostali, byl by se zbytkem lidstva kdekoli ve vesmíru amen.
Veitoňané se na sebe podívali. Původně jednoduché jednání se komplikovalo od první chvíle, co na Zemi promluvili, a bylo to horší a horší.
„Můžeme vám poskytnout nějaké záruky, technologie obrany,“ nadhodil Sehol s přáním, aby se ten maličký mužík chytil. Ale generál se nenechal zviklat.
„Mohli bychom si dát pauzu, odpočinout si a uspořádat myšlenky,“ navrhla Berenika. Nadine na ni nenápadně mrkla. Už chvíli se chystala něco takového navrhnout.
„Moc dobrý nápad,“ souhlasila okamžitě Tris. Tral se chytal něco namítnout, ale zůstal potichu.
Pro každou delegaci byl přichystaný lehký a vzdušný stan s pohodlným zázemím a jednoduchým občerstvením, dost daleko od sebe, aby mohli v klidu probírat další strategie jednání.
Pikošin si otřel čelo a zamračil se na vlhký kapesník. Proč si ti návštěvníci museli vybrat tak horké místo? Otočil se ke karafě s vodou, ale než si stačil nalít, vklouzl do stanu spojovací důstojník a podal mu přeložený list papíru. Pikošin se na papír podíval, vytáhl pero a připsal do jeho spodní části krátký vzkaz. Sotva důstojník zase mizel, nalil si plnou sklenici vody, a než se napil, pozvedl ji k imaginárnímu přípitku.

Nathan Velenský se povaloval ve velitelském křesle a líně mžoural před sebe, pak oči zavřel úplně. Hledání Wraithů mu už nějakou dobu připadalo jako velká nuda. Částečné souřadnice, které našel v databázi, sice udaly směr, ale o přesném místě si mohl nechat tak akorát zdát. Na náladě mu nepřidala ani zmizelá matka. Věděl jenom, že je v pořádku. Kde, proč a s kým, to byla jiná věc. Její rychlý vzkaz mu umožnil pokračovat v cestě bez obav, že ji nechá někde, odkud se nebude moci dostat, ale byl by mnohem raději, kdyby seděla v bezpečí na Zemi.
Celeste Grey se pod jeho velením courala jako šnek a její senzory nakukovaly za každý roh, jestli se tam neskrývá ošklivá bílá tvář nepřítele.
„Máme zprávu od Jennifer Keller,“ ozval se komunikační důstojník. „Našli další wraithskou skupinu. Neútočí, poslali dotaz na Zemi se žádostí o další postup. Mají tam mít jednání s těmi Veitoňany a kapitán nechce způsobit meziplanetární krizi.
Nat pootevřel jedno oko a hned ho zase zavřel. „Houby krize,“ zamumlal. „Jestli o tom bude rozhodovat Obrana, tak je odpověď předem jasná.“ Oči se mu otevřely dokořán. „Jenn našla Wraithy?“ Posunul se v křesle, aby seděl rovně. „Doufám, že vědí, že nám mají poslat nové souřadnice.“ Zabubnoval prsty na opěrce. Tváře všem na můstku se postupně rozjasňovaly, jak si posádka uvědomila, že snad končí nekonečné plahočení za mlhavým cílem.

*“Akce, Bruno, koni!“ - věta z filmu Zvíře s Jean Paulem Belmondem

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

103. Vražedné choutky

„Maskování nefunguje! Zasáhli nás blízko hlavního rozvodu energie. Všechno na lodi vypadává. Žádáme okamžitou pomoc!“
Volání z Jennifer Keller zvedlo Nathana z křesla. Mávnul rukou k pilotovi a za pár okamžiků se řítili hyperprostorem k sesterské lodi.
Terys Hallová vpadla na můstek a vyhodila taktického důstojníka z jeho místa tak rychle, že se vzpamatoval až potom, co stál uprostřed zadní části můstku. Ohlédl se ke svému původnímu postu, zakroutil hlavou a postavil se ke kontrolnímu panelu, aby pomohl s nastavením všech systémů na očekávaný boj.
Nathan to sotva zaregistroval, a i kdyby se tím chtěl zabývat, stejně byla Terys na pozici hlavního střelce ta nejlepší volba, jakou Celeste Grey měla.
Sotva šedá pozemská loď vstoupila do normálního prostoru, začala pálit po nejbližším wraithském plavidle a zároveň zapínala maskování.
Lugh Michals si v kapitánském křesle Jennifer Keller jenom letmo všimnul, že se objevila další loď. Měl co dělat, aby udržel Jenn pohromadě a alespoň částečně vracel, co mu Wraithové posílali. To nebyl právě zářivý začátek jeho kariéry kapitána vesmírné lodi, jak by si ho představoval.
V malém okénku na hlavní obrazovce se objevila tvář Nathana Velenského. Pohyboval ústy, ale komunikace byla stažená na minimum, tak si ho nikdo ani nevšiml, natož aby slyšel, co říká.
Nat se otočil k Marsele Nnesalo a povytáhl obočí. Marsela zakoulela očima a podala mu mikrofon vysílačky.
„Zdravím Jennifer Keller,“ řekl Nat důrazně do malého přístroje. „Zapněte si komunikaci, ať se slyšíme.“
„Zdravíme Celeste Grey. Jsme moc rádi, že jste tady, ale právě nemáme čas na pokec, otravujou tu nějaký bledý tváře,“ odpověděl neznámý hlas.
„Co si najít čas na to, aby ses představil?“ zeptala se Marsela ostře. „Kapitán nejsi.“ Odvrátila se, aby se nemusela koukat na Natův překvapený výraz.
„Tady kapitán Lugh Michals z Jennifer Keller,“ odpověděl jiný hlas s náznakem pobavení. „Máme trochu napilno, Marselo. Dejte si pozor, ty parchanti útočí vším, co mají.“
Marsela cítila, jak rudne, a Natův pohled s povytaženým obočím jí také přidal. Sklopila hlavu a začala vylaďovat spojení jak s Jennifer Keller, tak uvnitř Celeste Grey.
Terys měla plné ruce práce se střelbou a José v pilotním křesle vedl loď klikatou drahou tak, aby trochu vyčistili okolí druhého pozemského plavidla, dali mu šanci se nadechnout před dalším bojem a třeba i spáchat nejnutnější opravy.
„Tohle nepůjde,“ zavrčela Terys po pár minutách, kdy odpalovala vějíře střel a v útočících wraithských lodích i Šipkách se prázdná místa okamžitě plnila novými stroji.
„Kde jich tolik vzali?“ rozčiloval se ve stejnou dobu Lugh na Jennifer Keller. „To se množí ve vzduchu nebo…?“
„Nebo ve vesmíru, zašklebil se Louis Tiré a netrpělivě čekal, až z náhradních zdrojů doteče dost šťávy na další salvu střel.
Monique se kousla do jazyka, aby je nezačala poučovat, jak vznikají wraithská plavidla, ale uvědomila si, že by to měli všichni vědět a řeči kolem jsou jenom na uvolnění napětí.
„Co se to děje?“ vykřikl Joe a zadal několik rychlých pokynů, aby se Jennifer Keller otočila. Všechny wraithské lodě najednou přestaly střílet a mizely v hyperprostorových oknech. Než se posádky pozemských lodí vzpamatovaly, v blízkém vesmíru zůstala jen Jennifer Keller a Celeste Grey.
Úlevný povzdech Lugha Michalse přerušila ostrá rána a temné hučení, jak povolila část trupu jeho lodi a začal z ní unikat vzduch.
Marsela na Celeste Grey ohlásila, že jejich plavidlo nemá žádná poškození, která by stála za řeč. Na těch pár drobnostech utržených v krátkém boji už pracovaly opravářské týmy. Sotva to dořekla, pustila se do skenování Jennifer a dohadovala se s Erikem Savellim, kolik technického personálu navíc v Jenn upotřebí.
„Ale kam se tak najednou vydali?“ zeptala se Terys. Vstala, uvolnila místo pro sloužícího důstojníka, ale postávala blízko a dávala si pozor, aby měla dobrý výhled na čelní obrazovku.
Nathan pokrčil rameny a podíval se na Lugha na obrazovce.
„Vůbec na mě nekoukej,“ zamračil se nový kapitán Jennifer Keller. „Žádné další souřadnice jsme nezískali. Sotva jsme se tady objevili, sesypali se na nás jako vosy. A vůbec,“ převedl řeč jinam, „uděláme nejnutnější opravy, abychom se nerozpadli, a pak nás můžete vzít domů.“ Zašklebil se. „Nemá cenu říkat, že hyperpohon to schytal jako první a jednoduše opravit nepůjde, že ne?“

„Myslel jsem, že aspoň během jednání necháte svoje vražedné choutky stranou,“ povzdechl si Sehol. Malá bitva mezi Pozemšťany a Wraithy nezůstala před Veitoňany utajená. Generál Pikošin se tvářil jako mlsný kocour nad hrncem smetany, dokud nedostal zprávu, že tentokrát se nepodařilo smést část wraithských plavidel a pozemská loď dostala pěkně na frak, takže se teď vleče domů zavěšená do své sestry.
Thomas se zatím při jednání nijak nevyjadřoval, ale tentokrát si neodpustil dotaz: „A vy víte, kam odletěli?“
Tral se na něj bezvýrazně zadíval a Tris se dala do smíchu, jinou odpověď nedostal.
Rin se podobně jako Tom držel stranou. Ten tvor, který se pokoušel ovládnout jeho mysl, ho vyčerpával a temné hučení bezedných úst mu znělo v hlavě i v bdělém stavu, ale po Tomově otázce se hučení změnilo a Rin měl dojem, že alespoň částečně chápe, co ten tvor chce. Okamžik ticha, kdy dostal možnost se sám rozhodnout, ho přesvědčil, čí zájmy bude podporovat.
„Necháte je na pokoji,“ řekl důrazně.
Všichni se k němu částečně nechápavě a částečně překvapeně otočili.
„Ti Wraithové jsou naši předci. Dlouho jsme po nich pátrali a rozhodně nebudeme nečinně přihlížet, jak je vybíjíte,“ pokračoval Rin. To, že by zničením Wraithů přišli tvorové z jiné dimenze o většinu kompatibilních hostitelů, si nechal pro sebe. Zatím pochopil jenom zlomek toho, co se mu tvor snažil říct, ale stačilo to. Tvor mu ještě jednou zahučel v mysli a ztichl. Dosáhl toho, že hostitel pochopil situaci, a mohl se začít připravovat na přesun do přístupnějšího vědomí.
Jean Francesco Pikošin se zhoupl na špičkách, aby si připadal vyšší, a zamračil se na Rina. Ještě před chvílí mu ten tichý unavený mladík připadal docela sympatický.
„Nemůžeme si dovolit nechat je žít, ta vakcína ještě není…,“ začal, a pak se kousl do jazyka. Tohle říct nechtěl. Obsah kulaté ampulky, kterou dostali z galaxie Pegas, odolával jejich pokusům o syntetickou výrobu, aby bylo možné sérum produkovat ve velkém množství a zásobovat jím nejen všechny obyvatele Země, ale i dalších planet, kde žili lidé. Ani převod kapaliny na plyn se nevedl podle představ. Mléčná dráha byla pořád plná nezávadné wraithské potravy.
Jack se na generála vyčítavě podíval a začal se ptát na způsob cestování, který Veitoňané použili k návštěvě Země. To téma už padlo několikrát, ale návštěvníci se vždycky dokázali přímé odpovědi vyhnout. I tentokrát to nebylo jinak, ale také se blíž nezajímali o generálovo prořeknutí, nebo se k němu alespoň nevraceli s žádostmi o vysvětlení.
Rin se smutně podíval na Trala. Začínalo být jasné, že se s Pozemšťany nedohodnou. Veitoňanský velitel přimhouřil oči, aby skryl spokojenost, začínal mít těch řečiček o ničem tak akorát dost. Nepatrně pohnul rukama spojenýma za zády a přejel prstem po oblině silného náramku.
„To pro dnešek stačí,“ řekla v té chvíli Tris. Všimla si nenápadných signálů mezi Rinem a Tralem a v duchu zajásala. Celé setkání ji připadalo jako velká přehlídka ztraceného času. Vůbec nechápala, jak se nechala umluvit k tomu, aby se něčeho takového zúčastnila.
Generál Pikošin si v duchu zhluboka oddechl. Tohle setkání s jinou rasou neprobíhalo tak, jak si představoval. Doby, kdy měla Země navrch a mohla si diktovat podmínky, zůstaly jen krásnou vzpomínkou. S Veitoňany to bylo samé opatrné oťukávání a žádný rozumný výsledek.
Na okraji koberce se roztáhl otvor do jiného světa, jak už teď Pozemšťané věděli, do světa v jiné galaxii. V mapách vyskytujících se na Zemi se poeticky nazývala NGC 6822 nebo též Barnardova galaxie a byla podobně malá, jako galaxie Pegas.
Jacka napadlo, proč si Veitoňané vždycky k životu najdou něco tak malého, když jsou k dispozici i mnohem větší galaxie, ale tento dotaz si schoval pro případné příští setkání, až nastane jedna z četných rozpačitých odmlk.

„Co se stalo?“ vyjel Krabat na Michaela. Naléhavá zpráva ho odvolala z téměř vyhrané bitvy a wraithský velitel přemáhal zlost jen s největším sebezapřením.
Michael měl na jazyku pár ostrých slov, ale spolkl je. Maya ho chytila za ruku a naléhavě se na něj podívala. Na slovní půtky nebyl vhodný čas.
„Dostala se k nám zpráva o nové rase. Chtějí se setkat a jednat s námi. Jsou to… říkají si…“ Michael se zakoktal. Nebylo to tím, že by si nepamatoval název rasy, ale tím, že mu to připadalo neuvěřitelné. „Jsou to Veitoňané,“ dořekl po odmlce.
Krabat cítil, jak jeho zlost postupně bublá na povrch, ale po Michaelově posledním slovu splaskla a úplně se vytratila.
„Veitoňané?“ zopakoval nedůvěřivě. To jméno bylo v hlavách všech Wraithů nesmazatelně vypálené. Jejich předchůdci ze ztracené a znovu nalezené planety, kde wraithská rasa vznikla. Krabat zapátral v Michaelově mysli a dostalo se mu potvrzení. Wraith před ním si byl jistý, že se tak neznámí ohlásili.
„Kdy a kde se s námi setkají, to nám zatím nesdělili. Čekali jsme na tebe. Není nikdo jiný, kdo by o tom mohl rozhodnout,“ pokračoval Michael, když zahlédl náhlé poznání v Krabatových očích.
„Velitel Ace by měl být na Zemi,“ řekl Krabat zamyšleně.
Michael si neodpustil úsměšek. „Jestli je ještě pořád na Zemi, pak je nejspíš mrtvý.“
Maya se nadechla, ale neřekla nic. S Pozemšťany neměla moc zkušeností a podle Andoriel, kterou znala nejlépe, se zbytek nedal soudit.
Krabat se nenápadně napřímil. S příletem do nové galaxie se poměry ve wraithském společenství změnily. Už se nedělilo na frakce jednotlivých královen, které by mezi sebou bojovaly o území s právem sklizně. Měly sice svá uskupení, ale bez protestů se připojovaly ke společným akcím, které by v původní galaxii nebyly možné. Na takové výpravy je povolávala Anat nebo Ace. Ani jeden z nich nebyl přítomen, tak to zbylo na Krabata. Stal se stejně důležitým jako nejvyšší královna.
Vzpomínka na Andoriel Mayu přece jenom přinutila promluvit: „Mohli bychom kontaktovat tu ženu, kterou velitel Ace občas využíval, třeba o něm bude něco vědět.“
Krabat se na ni podíval s pečlivě skrývaným rozčarováním, ale připustil si, že osud Ace v něm vzbuzuje zvědavost.
„Jestli se mu něco stalo,“ spustil Michael temně, „Země by za to měla zaplatit.“
Krabat pozvedl ruku. „Veitoňané budou vítáni,“ řekl stručně. „Domluvte s nimi místo a čas setkání a zaručte jim bezpečí.“ Podával se na Mayu. „Spojte se s tou ženou a zjistěte, co ví. Nesmíme podceňovat vražené choutky naší potravy.“

Andoriel bloudila po lese. Rozběhla se do něj hned, jak ji propustili z ošetřovny a Tom ji vysadil u domku. Zamávala mu, počkala, až i s autem zmizí za zatáčkou a pak už neměla stání. Potřebovala prostor a vzduch a také se snažila zahnat neodbytné představy všech možných katastrof, které se ženou na Zemi, na Mléčnou dráhu, na všechny, které zná, i na ni samotnou. Věděla, že nic z toho nemá reálný základ, ale nedokázala zarazit proud katastrofických myšlenek, dokud se nedala do zlostného hlasitého smíchu.
„Přestaň bláznit,“ napomenula se polohlasně.
„Klidně blázni,“ odporovala Shana. „Stejně tě nikdo nevidí, neslyší… seš si jistá, že vůbec existuješ? Třeba jsi už dávno mrtvá a tohle se ti zdá.“
„Jak by se mi mohlo něco zdát, když jsem mrtvá?“ zeptala se Andoriel. Shana se tentokrát neobjevila, její hlas visel na holých větvích stromů a zněl trochu potměšile. Katastrofické scénáře odplynuly s hrstkou barevného listí hnanou prudkým větrem. Ája se oklepala zimou a rozhlédla se, kudy vede cestička k domovu. Přes tendenci rýpat a fyzickou nepřítomnost měla Shana něco do sebe.
Žena s divoce poletujícími vlasy, ve kterých se už zase začaly objevovat šedobílé prameny, se rozhlížela lesem a občas koukla i k zatažené obloze, jakoby jí mohly těžké temné mraky napovědět, kam má jít. Zatím si nechtěla připustit, že se dokázala ztratit. Po chvíli pátrání a přemýšlení pokrčila rameny a vykročila jednou z mnoho klikatých steziček. Udělala sotva pár kroků, když rozhodila ruce a skácela se k zemi.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

104. Pátravé oči a zvědavé stroje

„Generále Pikošine, máme tady ověřené pozorování,“ zaťukal technik na monitor. „Ze základny v pásu asteroidů hlásí podivný pohyb. Už nějakou dobu to sledují a vypadá to, že se tam usadila nějaká veitonská sonda. Alespoň energetickou stopu má ten přístroj stejnou jako všechno, co tady Veitoňané používali.“
„Nějaké pokusy o kontakt?“ zeptal se generál.
„Ne, pane. Vyslali jsme k tomu přístroji standardní pozdrav a dotaz, ale nikdo neodpověděl.“
Generál Pikošin se zamračil.
„Takhle by se budoucí přátelé chovat neměli,“ řekl pobouřeně.
„Přátelé?“ zeptal se technik překvapeně. Generál se k němu otočil, aby mu připomenul, že s Veitoňany právě probíhá jednání, ale zarazil se. Ten člověk měl pravdu. Veitoňané nebyli přátelé, Země je chtěla využít, aby našla wraithskou slabinu, případně aby získala spojence v boji nebo nějakou technologii, která by jim pomohla Wraithy zničit. O nic jiného nešlo. Všechno ve vesmíru tady bylo proto, aby sloužilo lidem.
„Spojte mě s tou základnou,“ řekl a sáhl po mikrofonu. Technik kývl, že generál může mluvit.
„Ahoj, Bubo, slyšel jsem, že máte nezvaného hosta,“ spustil Pikošin familiárně. Na druhém konci spojení bylo okamžik překvapené ticho.
„No nazdar, Piko,“ ozval se pak velitel základny v pásu asteroidů generál Valentýn Buhieb. „Jo, máme tady zvědavce. Dělá zmatek mezi kamením a nejspíš šmíruje po celý Zemi.“
„To by se mu nemělo trpět,“ zauvažoval Pikošin nahlas. „Ale zatím ho nech, jen tam buďte připravení, kdyby začal strkat nos do věcí, po kterých mu nic není.“
„Jasně, “ povzdechl si generál Buhieb. Na rozdíl od svého spolužáka neměl střílečky v oblibě. Dával přednost klidné práci na lepších a dokonalejších zbraních.

„Bez varování?“ zeptal se Tral zaraženě.
Krabat kývl. Jeho stručné shrnutí nedávných útoků pozemských lodí na hibernující skupiny Wraithů přimělo zamlklého veitonského velitele k reakci.
Jednání s Veitoňany bylo celkem snadné. Nepokoušeli se o lest a také žádnou netolerovali. Jednat s takovými tvory bylo příjemné a zároveň pobuřující. Mohli se změnit na potravu, ale Krabat zjistil, že tváří v tvář Veitoňanům nepociťuje ani hlad ani nadřazenost, která se objevovala při občasných jednáních s jinými lidmi. Navíc náznaky jejich příštích návrhů na řešení nepříjemné situace s jedem přeneseným z galaxie Pegas do Mléčné dráhy se zdály být přijatelné.
„Pane, útočí na nás!“ přiběhl jeden z důstojníků Krabatovy lodě.
„Kdo?“ vyštěkl velitel. Ani se nemusel ptát. Pozemské plavidlo se pootočilo tak, že paprsky blízkého slunce prohlédly jeho maskování a odhalily identitu. Tuto loď ještě Krabat neviděl, musela vzniknout nedávno nebo zůstávala pečlivě ukrytá v záloze.
Eugen Khiari v kapitánském křesle Samanthy Carter seděl lehce předkloněný a prsty rukou nenápadně zatínal do opěrek. Na centrální obrazovce se na okraji malé solární soustavy vznášelo asi dvacet wraithských plavidel různých velikostí a nejevilo žádné známky bojové pohotovosti. Takovou šanci si nemohl nechat ujít.
„Vyberte další kousek na křídle a palte,“ řekl klidně. První salva střel už doletěla ke krajní organické lodi a zanechala v ní velký rozšklebený otvor, aniž by se Samantha Carter dočkala adekvátní odpovědi. Eugena nejdřív napadlo, jestli to nejsou opuštěná plavidla, ale skeny ukázaly známky života stejně početné, jako v běžně obsazených wraithských lodích. Wraithové museli být tak zaměstnaní jinou činností, že si příletu nepřátelské lodi ani nevšimli.
Eugen poposedl a naklonil hlavu, jakoby pohled na obrazovku z jiného úhlu mohl ukázat něco odlišného.
Další salva se blížila k nehybné wraithské lodi a dálo se, že zásah bude podobný jako v předchozím případě. V posledním okamžiku se loď najednou rozplynula, střely prolétly neškodně místem, kde se původně nacházela, a pak zmizely i ony.
„Co se stalo?“ zeptal se Eugen zmateně. Wraithská plavidla se mu ztrácela před očima, dokud v nejbližším okolí nezůstala jenom jedna. Ta se pomalu otočila čelem k Samanthě Carter a přes celou obrazovku se objevil její můstek s několika Wraithy a lidmi.
„Proč jste zaútočili?“ zeptal se jeden z mužů. „rušíte nás při jednání.“
Eugen se na hovořícího podezřívavě podíval. Ještě neviděl, že by se Wraithové k nějakému člověku chovali bez nadřazenosti a hladu. Maličko pokrčil rameny. „Máme rozkaz zničit každou wraithskou loď, na kterou narazíme.“ Nepatrný pohyb očí směrem se střelci dal povel k další palbě. Ať už byl na wraithské lodi kdokoli, pořád to byla wraithská loď a Eugen po posledních událostech, kdy přišel o část posádky, nehodlal promarnit jedinou možnost k likvidaci Wraithů. Ve zcela zanedbaném a nepoužívaném koutku mysli věděl, že za tehdejší výbuch nemohli Wraithové, ale pozemská loď Odyssey, která se ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě, to ale nic neměnilo na tom, že Wraithy z celé duše nenáviděl.
Obrazovka zhasla a ukázala prázdný vesmír. Wraithská loď s podivnými návštěvníky zmizela.
„Můžete někdo zjistit, kam zmizeli?“ zeptal se Eugen. Pár lidí na můstku zamítavě potřáslo hlavou.
„Ale ne,“ zašeptala Miti Ki v pilotním křesle a bez rozkazu poslala loď do úhybného manévru zakončeného vstupem do hyperprostoru. S plavidlem to několikrát škublo.
„Ty byly naše?“ vyrazil ze sebe Eugen, když si uvědomil, že se je těsně před vstupem do okna snažily zasáhnout střely.
„Naše,“ potvrdila Miti „Vylétly odnikud a mířily docela přesně. Podsvětelný motor nefunguje.“
Eugen se na ni znepokojeně podíval.
„Jen klid,“ usmála se. „Výstup z hyperprostoru bude fungovat a kolem Země se můžeme zatím pohybovat pomocí trysek. Jen si musíme držet odstup.“ Mrkla na Eugena.

K Průzkumníku v pásu asteroidů se nenápadně blížila malá sonda. Kryla se za každým kamínkem, který jí mohl poskytnout ochranu, a pohybovala se co nejvíc v souladu se vzájemným tancem asteroidů.
Generál Valentýn ‚Bubo‘ Buhieb se dychtivě nakláněl k obrazovce, kam sonda přenášela obraz, a občas stočil pohled na data z opatrného sběru v okolí sondy.
Průzkumník si jí zatím nevšiml. Sledoval dění kolem Cheyennské hory a pilně zasílal údaje miniaturním průzorem na svou domovskou planetu.
„Co to tam má?“ zamumlal Bubo a pohnul páčkou na zaostření obrazu. „Tak to ne,“ pokračoval v samomluvě. „Tohle nikam bonzovat nebudeš.“ Kývl na jednoho ze svých podřízených a spokojeně přikývl, když se po zásahu z malé sondy Průzkumník rozletěl na kusy. Využil toho, že otvor do jiného světa se pootevřel víc, a další ničivou střelu poslal jeho středem na to neznámé místo.
„Jo!“ vykřikl nadšeně. Střílečky měly přece jenom něco do sebe. „Posbírejte trosky, pokusíme se z nich něco zjistit. A spojte mě se Zemí, chci jim to oznámit sám.“
Ivan povytáhl obočí, ale neřekl nic, jeho námitky by stejně byly zbytečné. Kdyby se ho někdo zeptal, řekl by, že se neměli plížit. Když ta věc neodpověděla na první pokus o komunikaci, měli k ní přiletět a pokusit se o kontakt znovu a zblízka. Nikdo se ho nezeptal a generál, kterého do té doby považoval za celkem slušného člověka, se ukázal ve své pravé barvě. Ivan vyťukal kód pro spojení se Zemí, počkal na potvrzení a na generálův pokyn odešel.
„Myslíš, že odletíme včas?“ zeptal se Skotta, sotva se vedle něj zhroutil na barovou stoličku v jídelně.
Doufám,“ zamumlal Skott do sklenky džusu. „Šichta nám končí za dva dny.“
Bubo mezitím Pikošinovi a O’Neillovi nadšeně oznámil, že se jim podařilo zasáhnout neznámé zařízení a zničit místo, kam posílalo posbíraná data. O’Neill nejdříve zbledl, pak se po straně podíval na svého nadřízeného a zjistil, že Pikošin se tváří stejně nadšeně jako Buhieb. Odpustil si zoufalé zaúpění, které se mu dralo na rty. Podle údajů ze základny v pásu asteroidů šlo nejspíš o nějakou veitonskou sondu, jestli tedy zasáhli území cizí vyspělé rasy, se kterou sotva začali jednat, Jack nedokázal odhadnout, na co se můžou těšit.

Na Veitenoně se nad malým plochým ostrovem v moři vznášel černý mrak výbuchu. Zařízení na otevírání portálů bylo zničeno a většina osazenstva mrtvá.
Sehol stál v hloučku ostatních, kteří se účastnili schůzky na Zemi, na palubě lodi, která se pohupovala nedaleko na vlnách, a cítil, jak se v něm zvedá zlost. Nebylo pochyb, kdo výbuch způsobil.
„Objevili Průzkumníka,“ konstatoval suše Tral.
„K ničemu už Pozemšťany nepotřebujeme. Wraithy jsme našli a jsou ještě zajímavější, než jsem si myslel,“ rozplýval se Kal.
Tris se zatvářila pochybovačně. „Pozemšťané jsou rozhodnutí Wraithy zničit. Měli bychom jim ještě jednou a důrazněji říct, že si to nepřejeme.“
„Řekli jsme to dost důrazně a několikrát,“ namítl Rin, a pak mávl rukou k ostrovu, nad kterým se lehký vánek marně snažil rozehnat černý mrak. „Navíc teď útočí i na nás.“
„Nemuseli vědět, čí je to zařízení.“ Tris se neočekávaně postavila na stranu Pozemšťanů.
„Chceš se jich jít zeptat?“ ušklíbl se Kal.
Sehol cítil, že jeho zlost začíná překypovat a také, že nemá nejmenší snahu ji brzdit. Zjistil, že arogantní Pozemšťany z duše nenávidí. „Odpovíme,“ řekl temně a kývl na Trala.
Velitel Tral se narovnal a zadíval se na ostrov. „Jak?“ zeptal se stroze. Jejich jediné funkční přenosové zařízení bylo zničeno.
„Nemáme náhradu?“ zeptal se Rin.
„Dvě, ale nejsou hotové a ještě ráno to vypadalo, že není potřeba spěchat,“ uvažoval Kal nahlas a zamyšleně se rozhlížel.
„Máme nové přátele. Jistě nám rádi pomohou,“ nadhodil Rin. Tral se na něj překvapeně obrátil. Od toho mladíka moc nečekal, ale právě se mu podařilo velitele příjemně překvapit.

Maya stála na okraji lesa a čekala, až se jí křídla správně poskládají na zádech. Pořád ještě svou novou součást plně neovládala a správné použití jí stálo značné vypětí, ale užívala si letu, kdykoli to bylo možné.
„Měla by být někde tady,“ zašeptala si sama pro sebe.
Přiletěli s Michaelem sami dva v malém člunu s namontovaným sběrným paprskem. Prosmýkli se mezi hlídkující lodí a několika málo satelity a bez problémů zaměřili Andoriel. Miniaturní lokátor dostala knihovnice při svém posledním pobytu na wraithské lodi a až do této chvíle zůstal nečinný. Michael ho před chvílí aktivoval, takže mohli ženu najít bez dlouhého pátrání. Předpokládali, že bude v nějaké obytné nebo pracovní části, ale signál je navedl do lesa. Michael nad tím zakroutil hlavou, ale byl rád, že nemusí s žádnými lidmi přijít do styku. Jindy by si to vychutnal, ale tentokrát měli jiný úkol a ten měl přednost před hladem i pomstou. Přenesl Mayu poblíž místa, kde Andoriel zaměřili, a na senzoru sledoval, jak roztáhla křídla a klouzavým letem se dostala až na samý okraj lesa. Dál už musela pěšky.
Maya šla pomalu lesem a rozhlížela se. Nechtěla křičet a nechtěla knihovnici vystrašit, kdyby se před ní z ničeho nic objevila.
„Ájo?“ řekla polohlasně.
Žádná odpověď se neozvala.
Postupovala pořád dál a dál.
„Stojíš vedle ní,“ řekl jí do ucha Michaelův hlas. Úplně zapomněla na malé komunikační zařízení za svým pravým uchem.
„Leda by se změnila v nehmotného ducha,“ zavrčela a otáčela se dokola. Zachytila špičkou boty o vystouplý kořen a zamávala rukama, jak chytala rovnováhu.
„Dávej pozor, kam šlapeš,“ ozvalo se jí u nohou. Andoriel ležela zkroucená na zemi a snažila se přinutit rty k úsměvu. Když se k ní Maya sklonila, oči se jí protočily a po úsměvu zůstal poloviční škleb.
„Andoriel!“ řekla Maya naléhavě. Žena se ani nepohnula. Maya ji zkusmo vzala za ruku. Cítila pod prsty slabý tep, ale ruka byla bezvládná stejně, jako zbytek těla.
„Michaele, potřebuju tě co nejblíž,“ řekla Maya rázně. Vzala Andoriel pevněji za ruku a přehodila si ženu přes rameno. Podle Michaelových pokynů došla na malou mýtinku, kde je obě bylo možné přenést sběrným paprskem do lodi a zhmotnit.
Michael něco nesrozumitelného zabručel, když je uviděl, přesunul Andoriel z Mayiných zad na podlahu u stěny, aby jim moc nepřekážela při letu, a opřel se vedle ní. Maya navedla člun na únikovou dráhu ze Země a dávala přitom pozor, aby se vyhnula všem pátravým očím a zvědavým satelitům.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

105. Tak to začíná

Nathan Velenský se díval na centrální obrazovku Celeste Grey. Před týdnem ho poslali „obhlédnout okolí“, jak se vyjádřil Jack O’Neill. Pátrali po Wraithech a jiných nebezpečích pro Zemi, přeskakovali z místa na místo podle pokynů z Obrany nebo podle vlastního uvážení a hlásili všechno, co jim přišlo zvláštní nebo zajímavé. Nat si dovedl představit, že nejméně pár astronomům se jejich zprávy líbily, protože za tichého pobavení celé posádky zasílali i zprávy o vesmírných jevech, které byly z planety těžko zachytitelné.
Na pokyn ze Země vystoupili z hyperprostoru u Superbrány do galaxie Oriů a kontrolovali její stav. Pár panelů bylo posunutých, protože dlouhým nepoužíváním selhaly magnetické svorky, které je držely na správném místě, ale jinak se zdála funkční. Tři Jumpery už se chystaly vzlétnout k opravným pracím, když po obvodu Brány proběhl elektrický výboj a odezněl na prvním vypadlém místě.
„Asi se někdo snaží proletět,“ konstatoval Chris Hanell od svého pultu připojeného na strojovnu. „Jumpery si musí dávat pozor, ty výboje jsou silné.“
„Pane Calvero,“ otočil se Nat na pilota. José jenom přikývnul a navedl loď trochu stranou od Brány, aby ji nezasáhla vlna z příchozí červí díry, kdyby se otevřela hned po srovnání a zafixování panelů, a také, kdyby se z rozhraní vynořilo něco, co by mohlo Celeste Grey ohrozit.
Na Terys Natovi stačilo mrknout, aby zjistil, že je připravená bránit plavidlo vším, co měla k dispozici.
Správné nastavení a ukotvení panelů se protahovalo nutností přerušit práci pokaždé, když Bránou proběhl výboj, ale posádky Jumperů byly dobře sehrané a přes časté přerušování se jim podařilo dokončit úpravy panelů během hodiny.
„Stačíme ji prověřit?“ zeptal se Nat Chrise. Hlavní inženýr si přitiskl k uchu komunikátor a chvíli do něj tiše mluvil. Než stačil kapitánovi odpovědět, elektrický výboj se objevil znovu a otevřel Superbránu. V jejím světle se skoro ztratila okna do hyperprostoru, ze kterých se vynořilo pět wraithských lodí. Jumpery poletující kolem Brány se rychle dostávaly do relativního bezpečí velkého pozemského plavidla.
„A sakra!“ vypadlo z Terys. José už manévroval s lodí tak, aby měla příhodnou pozici pro střelbu oběma směry – jak na Wraithy, tak k Superbráně. Chris zapnul energetické štíty a pod nimi maskování. Matně si vzpomněl na dobu, kdy nebylo možné oba systémy používat najednou, ale to byla dávná minulost.
Superbrána zůstávala prázdná, wraithské lodi spustily střelbu, sotva se dostaly na dostřel.
„Střílej, pohlídám to!“ houkl Nat na Terys. Ani nemrkla. Věděla, že zatímco budou po sobě pálit s Wraithy, kapitán bude jedním okem sledovat Bránu, jestli se z ní nevynoří další nebezpečí.
José se rozletěl s lodí přímo proti Wraithům. Sotva Terys vypálila první salvu, změnil směr. „Pozor!“ vyjekl. Wraithské lodi střílely po Celeste Grey, ať uhnula, kam chtěla, jakoby její maskování vůbec nefungovalo.
Chris zavrčel a vypnul zbytečné maskování. Ušetřenou energii hned převedl do štítů. Bylo to potřeba, protože pozemská loď dostávala jeden zásah za druhým.
„Jak je tohle možný?!“ vykřikl Nathan.
Nikdo mu neodpověděl, všichni měli plné ruce práce s opětováním střelby a udržením lodi v jednom kuse.
„Uzavírám přepážky na páté palubě pravobok,“ hlásil Chris. „Štít tam vypadl, převádím energii z podružných systémů.“ V jídelně a na chodbách u kajut posádky zhasla světla a rozblikala se pohotovostní světélka. To byla jen špička ledovce bez dodávky energie, která byla potřeba jinde.
Terys nevnímala okolí. V pečlivě nacvičené synchronizaci s José Calverou střílela po nepřátelských plavidlech a pozemská loď se zároveň vrhala do stran, zůstávala na místě, točila se dokolečka, převracela, zvracela… povolily další energetické štíty a z některých sekcí vylétaly spršky trosek.
Dvě wraithské lodě byly zničené úplně, další se těžce poškozená držela vpovzdálí, zbývající dvě měly šrámy, ale bojovaly.
Nat se ohlédl po monitoru, kde se stále chvěl horizont červí díry do jiné galaxie. Jako na povel se v něm objevila špička cizí lodi. Nat se narovnal a díval se, jak neznámé plavidlo pomaličku proplouvá ústím červí díry. Měl pocit, že se zastavil čas. Nebylo nic než tečkovaná čerň vesmíru s mihotavou louží ústí Brány a kus neznámého plavidla visícího mezi dvěma neuvěřitelně vzdálenými místy.
Výkřik plný vzteku a zděšení ho vrátil zpátky do reality, kde jeho krásná „nebesky šedá“ dostávala na frak od nepřátel. Útočící wraithské lodi už nebyly dvě, bylo jich šest a objevovaly se další.
„Deset, dvanáct, patnáct…,“ počítala Marsela Nnesalo. Hlas se jí chvěl a okraje monitoru drželala tak silně, až jí zbělely klouby na rukou.
Wraithové nepospíchali. Občas vystřelili, vypustili pár Šipek a pomalu svírali pozemskou loď ze všech stran. Čtyři wraithská plavidla se oddělila od zbytku, zamířila k Superbráně a rozestoupila se v očekávání, co jejím horizontem projde.
Nathan neměl čas sledovat dění kolem Brány. Stál na místě Chrise Hanella, který v rohu můstku hasil požár od vybuchlé konzole a přitom přivolával zdravotníky, a snažil se na dálku aktivovat hyperpohon, aby dostal svou těžce poškozenou loď pryč od početné přesily. Vztekle uhodil pěstí do okraje ovládače, když zjistil, že hyperpohon nefunguje. Ze strojovny ho ubezpečovali, že je to jen malá závada a během čtvrt hodiny ji opraví, ale Nat si nebyl jistý, jestli těch patnáct minut ještě mají. Ohlédl se po můstku. Bylo tam přítmí prosvětlované posledními ohníčky dohasínajícího ohně a několika svítícími monitory, Chris zvládl požár a právě pomáhal zdravotníkům naložit na nosítka důstojníka, kterého výbuch zasáhl do obličeje, Marsela se přes interkom domlouvala s techniky a opraváři, kam se která parta vydá, aby si navzájem nepřekáželi a opravy na sebe navazovaly, José se stále snažil s lodí uhýbat, pot z čela mu kapal na ruce, ale ani si ho nevšiml natož, aby se ho snažil setřít. Terys vystřelila pokaždé, když se jí podařilo odněkud vymáčknout trochu energie na vypuštění střely nebo paprsku. Všichni měli ve tvářích vedle zoufalství nad bezvýchodností situace vepsané odhodlání udělat cokoli, aby zvrátili blížící se konec.
Kapitán se usmál a hrdě se napřímil. Byl na svou posádku pyšný. Měl na jazyku nějakou otřepanou repliku o cti a hrdosti, ale pak mu pohled přeskočil na hlavní obrazovku a lehce mu poklesla čelist. Na poslední proslov zapomněl.
Ze Superbrány majestátně vystoupily čtyři obrovské lodi podobné Orijským, ale mnohem elegantnější a propracovanější. A také mnohem silnější, jak se hned Wraithové přesvědčili, i když neměli s čím srovnávat.
Lodě se Superbrány spustily palbu energetických výbojů, které doslova trhaly wraithská plavidla na kusy. Některá se pokusila vzdorovat, ale většina zmizela po první salvě nového nepřítele. Wraithové nechali své stíhačky na pospas osudu a zmizeli v hyperprostoru ještě rychleji, než se objevili.
„Jupí! Utíkejte, zmetci!“ vykřikl do ticha na můstku José. Nathan stál vedle něj a jen mu položil ruku na rameno. Upřeně sledoval obrazovku, kde mezi panely Superbrány zmizel horizont červí díry a nové lodě se volně vznášely, jakoby se rozhlížely po okolí.
Po chvíli napjatého ticha, kdy se posádce Celeste Grey honilo hlavou, jestli je nově příchozí vymetou z vesmíru stejně snadno jako Wraithy, se na centrální obrazovce objevil můstek cizí lodi s několika osobami.
„Zdravím,“ ozval se černovlasý muž s jasnýma modrýma očima. „To jsem rád, že jsme se sem konečně dostali, matka už si dělala velké starosti.“ Prohlížel si posádku pozemské lodi s hlavou trochu na stranu. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se nakonec.
Nathan střelil pohledem po Marsele, jestli na neznámého vyjede stejně jako nedávno na člena posádky Jennifer Keller. Paní Nnesalo cítila, že se už zase červená. Kousla se do jazyku a mlčela. Nat si pomyslel, jaká je to škoda, takhle se musel zeptat sám.
„Nathan Velenský, kapitán pozemské lodi Celeste Grey. Rádi bychom poděkovali za záchranu, ale zatím nevíme, komu.“
Černovlasý muž se zasmál. „To je pravda, nepředstavil jsem se. Jsem Toran, syn Tomina a Valy Mal Doran. Měli jsme obavu, co se s vámi stalo. Superbrána byla nepoužitelná. Toto byl poslední pokus předtím, než bychom se vydali na dalekou cestu bez použití zkratky. Asi jsme přiletěli akorát včas.“
„Naprosto přesně,“ vydechl Chris ze zadní části můstku. Jeho hlas doletěl až k mikrofonu a vyvolal na tváři Torana další úsměv.

Krabat stál před Veitoňany a prsty rukou se mu zlostně škubaly. Velké vítězství, kterého chtěl dosáhnout, zničila neznámá síla z obřího portálu. Pozemská loď zůstala vcelku a její posádka byla stále naživu.
Tral se na vysokého válečníka s černým pramenem vlasů nad čelem díval s tajeným smutkem. Chápal, co se mu právě honí hlavou a věděl, že dát najevo soucit by Wraitha ještě víc ponížilo.
„Váš útok byl správně koordinovaný a vedený s dostatečnou silou,“ řekl po okamžiku, kdy si rovnal myšlenky. Chtěl dodat, že ani Veitoňani nepředpokládali zásah neznámých lodí, ale rozmyslel si to. Bylo zbytečné připomínat konečný nezdar více, než žádala nutnost. „Už brzy vás podpoříme vlastní formou boje, se kterou jste byli seznámeni,“ řekl nakonec.
Krabat přimhouřil oči a lehce kývl. Veitonská zbraň byla založena na úplně jiném principu než vše, co dosud Wraithové poznali, a nepřestávala je udivovat. Po její simulované ukázce se i ty nejzatvrzelejší královny přestaly vzpěčovat nové alianci a rozhodnutí spojit své síly s dávnými potomky z Nové Veitony bylo jednohlasné. Ucítil za sebou pohyb. Zak přešlápl z nohy na nohu. Víc dělat nemusel, Krabat věděl, na co se chce nových spojenců zeptat. Udělal to sám:
„Na předvedení vaší zbraně v reálu se velice těšíme,“ začal. „Jak je na tom ta žena, kterou jste přijali na léčení?“ zeptal se vzápětí. To byla ta věc, kterou chtěl Zak vědět.
Tral se otočil na Sehola. Radní v rozpacích rozpažil ruce.
„Bohužel, na její stav jsou naše léčebné metody krátké. Možná zpočátku, dokud na ní nebyly zkoušeny různé způsoby léčby, bylo možné jí té slabosti zbavit, ale teď je pro nás její stav nevratný. Jediné, jak jí můžete ještě nějakou chvíli udržet naživu, je přísun energie.“
Krabat se otočil na Zaka.
„Zařídíme se podle vaší rady,“ řekl velitel s náznakem úklony. Seholova slova ho sice nepotěšila, ale byl rád, že se Krabat uvolil tuto otázku položit.
Andoriel k Zakovi dopravil Michael s Mayou. Už cestou dostala trochu wraithské energie, ale dlouho se jim nedařilo probudit ji z bezvědomí. Až Veitoňané jejich snahu podpořili svými znalostmi a od té doby byla Andoriel vzhůru a schopná komunikace. Stejně jim to nepomohlo. O veliteli Aceovi nevěděla nic. Ani netušila, že letěl na Zemi. Hned se nabídla, že se vrátí a bude po něm pátrat, ale to jí Wraithové i Veitoňané nedoporučili. Trvala na svém, ale Zak jí zamknul v kajutě a před dveře ještě postavil stráž. Nechtěl o ni přijít a byl si jistý, že Ace by to viděl stejně. Po krátké diskuzi s Mayou nakonec Andoriel přesunuli na planetu s wraithskou líhní, aby byla dál od hrozícího nebezpečí vojenských střetů.
Krabat se vrátil k tomu, co ho zajímalo nejvíc: „Naši vědci a technici jsou zruční. Mohu vám nabídnout pomoc při aktivaci vašeho zařízení?“ Něco podobného už nabídl jednou, ale byl s díky odmítnut. To ho neodradilo, aby se nepokusil znovu dostat Michaela na planetu Veitoňanů a do blízkosti toho podivného stroje, který dokázal zničit celou planetu jedním výstřelem. Podle slov Veitoňanů to sice zatím nikdy neprovedli, ale předvedená simulace vyzněla jasně.
I tentokrát byla wraithská pomoc slušně odmítnuta.

John Sheppard stál před Andorieliným domkem a rozhlížel se. Stará známá se už pár dní neukázala a v jejím obydlí se vystřídalo pár lidí, kteří ji hledali. Lehce katastrofické scénáře, že ji doma najdou se zlámanými končetinami nebo v podobně děsivém stavu, v jakém se už několikrát ocitla, se po první návštěvě rozplynuly, ale nic to neměnilo na tom, že prostě zmizela. Pátrání v blízkém a potom i dalekém okolí také žádné výsledky nepřineslo a identifikační čip si už dávno nechala odstranit.
John by věděl, kde ji hledat, kdyby si nebyl jistý, že Todd v Ájině zmizení už nemůže mít prsty. Takhle bylo její zmizení neřešitelná záhada.
Sheppard obešel domek na zahrádku, postavil převrženou židličku a sedl si na ni. Chvíli pozoroval, jak kolem živého plotu leze ježek, pak se mu v odpoledním sluníčku zavřely oči. Byl podzim, ale u zdi otočené na jižní stranu slunce pořád příjemně hřálo.
„Hledala jsem tě,“ zašeptal mu do ucha povědomý hlas.
John se maličko usmál. Nejdřív ho napadlo, že se vrátila Andoriel a stojí za ním, pak si uvědomil, že hlas Áje nepatří, že patří… hekl, snažil se rychle zvednout a skácel se na zem se svýma nohama i nohama židle zamotanýma do sebe.
„Jak?“ vypravil ze sebe. „Kde?“
Tichý smích postupně odezněl a hlas mu znovu promluvil přímo do ucha: „Byla jsem nedaleko, ale nechtěla jsem, aby mě znovu chytili. Chceš na výlet?“
John se zvedl ze země, židličku nechal ležet, kde byla, a podezřívavě se rozhlédl kolem sebe.
„Děláš si ze mě legraci? Shořela jsi.“
„Přesvědč se sám,“ řekl hlas. Kolem Johna se zamihotalo zelenomodré světlo a zmizel z povrchu zemského.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

106. Spojenci a nepřátelé

„Prosím. Toto je poslední šance urovnat naše vztahy. Přestaňte útočit na Wraithy. A taky na nás! Přesvědčila jsem Radu, abych vás mohla ještě jednou kontaktovat a říct vám, že takové činy nezůstanou bez odezvy. Věřte, že s námi nechcete být ve při. Řeknu vám, jak nás kontaktovat, aniž byste museli čekat, až se vám ozveme sami. Stačí…“ Hlas Tris zazněl z telefonu v kanceláři generála Pikošina. Generál se podezřívavě podíval na sluchátko, které po zazvonění automaticky zvedl, a pomalu ho odložil do vidlice, takže poslední Trisina slova utichala, až se vytratila úplně.
Celeste Grey se vrátila silně pošramocená v doprovodu pár lodí vedených Toranem. Pikošin se předtím nikdy nesetkal ani s lidmi z té galaxie, kam původně vedla Superbrána, ani s jejich loděmi, takže byl příjemně překvapený nejen početnou posádkou, ale hlavně velkými a dobře vyzbrojenými plavidly. Ušklíbl se na tichý telefon. Jestli se Veitoňané spřáhli s Wraithy, zřejmě už vědí, že Země má silného spojence a nemusí vést jalové hovory o ničem. Generála napadlo, že by jim Toranovi vědci mohli pomoci i s vakcínou z Pegasu, která pořád nefungovala tak, jak si tým vedený doktory Beckettem a Darksonem představoval. Beckett byl v týmu spíš jako maskot než vědec a lékař. Pikošin byl u toho, když se na starého doktora obrátil jeden mladý člen týmu se žádostí o radu, a sotva se Carson otočil stranou, použil tazatel metodu, která byla podle něj vhodnější. Jen Theo Darkson s Beckettem probíral nové nápady a pozorně naslouchal jeho návrhům. Bylo to jedno, vakcína stejně odolávala průmyslové výrobě a její původní zásoba z kulaté ampule se povážlivě ztenčovala. Jack O’Neill navrhoval, aby se do galaxie Pegas vypravil tým, získal víc té látky a kontaktoval její objevitele. Thomas Hidllet byl jediný, kdo s takovým řešením souhlasil, jinak byli všichni, kdo o takové misi mohli rozhodnout, silně na pochybách, jestli je taková cesta ta nejvhodnější. Zvlášť objevení spících wraithských lodí a jejich počáteční snadná likvidace přihrávala spíš skeptikům, kteří se nechtěli vydávat do jiných galaxií, a kontakt s Veitoňany jejich pozici ještě posílil problémy s komunikací s jinými rasami. Dotaz, jestli chce opravdu Země bojovat se dvěma nepřáteli najednou, kdyby se rasa z Pegasu rozhodla, že Pozemšťanům nepomůže a bude bránit své objevy, se ukázal jako rozhodující.
Pikošin na poslední schůzce Obrany Země, SGC a dalších složek zamřených na vojenské akce a styky s mimozemšťany navrhl, aby se spojili se zbytky lidí na přátelských planetách. I pro ně Wraithové znamenali nebezpečí a představa úplného vyhlazení nepřátelského druhu, který začal ohrožovat znovu se rozvíjející lidské populace, by měla být lákavá. Nezapomněl připomenout, že Barnardova galaxie je o polovinu blíž k Mléčné dráze než Pegas, takže návrh Veitoňanů, že odvedou ‚předky‘ do své galaxie je zcestný. Wraithové se mohou jednoduše rozhodnout, že se vrátí a nebude to tak obtížné, jako dostat se z Pegasu do Mléčné dráhy.
Thomas tehdy jenom povytáhl obočí, když pochopil, že místo pro pomoc do jiné galaxie budou týmy SG obcházet planety v Mléčné dráze a hledat spojence pro boj, ale neprotestoval. Každá práce byla dobrá, jenom aby se nemusel zabývat myšlenkami na Andoriel a její záhadné zmizení. A to ani neohlásil další osobu, kterou začali v SGC postrádat. John Sheppard se beze stopy ztratil, když se vydal znovu se poohlédnout po Áje. Tom další pátrání zarazil. Kdyby pohřešovaných přibývalo, mohli by vyvolat zbytečné otázky. Všichni věděli, že Wraithové jsou právě na Andoriel a Shepparda vysazení a bylo možné, že se ten zájem nevztahoval jenom na jednoho, kterému John přátelsky říkal Todd. Thomas doufal, že tím se seznam ztracených vyčerpal a nechtěl zbytečně vířit už tak rozbouřené vody. Bez Johna i Andoriel se Země obejde a Tomovy vlastní pocity se krčily v nejzazším koutě jeho mysli a zatím si netroufly vystrčit ani nos.
Telefon na stole Jean-Francesca zazvonil znovu. Generál vyskočil, chňapl po sluchátku a zahulákal:
„Laskavě už mě neobtěžujte!“
„Ehm?“ ozvalo se překvapeně. „Mám zavolat později?“
„Ne, doktore, to nepatřilo vám. Mluvte,“ povzdechl si Pikošin, přejel si rukou přes čelo a sedl si.
„To jsem rád. Mám pro vás dobré zprávy.“ Hlas doktora Darksona se snažil znít věcně, ale byla v něm cítit utajovaná euforie. „Ta látka z Galaxie Pegas si konečně dala říct a právě zahajujeme průmyslovou výrobu. Až půjdou SG týmy přesvědčovat naše budoucí spojence k boji, můžou jim rovnou říct tuhle dobrou zprávu. Bude toho dost pro všechny. Aspoň laboratorní testy konečně vyšly bez chyb,“ trochu se zarazil. „Bylo by možné sehnat nějakého toho Wraitha a vyzkoušet na něm účinek?“ zeptal se. Tolik se soustředil na výrobu většího množství toho jedu nebo léku nebo jak to chtěl kdo nazývat, že mu občas unikala praktická stránka.
Generál si tiše povzdechl. Měl nějaké podezření, že není všechno tak v pořádku, jak se mu vědci snaží namluvit, ale zatím nad tím vždycky mávl rukou.
„Pokusíme se vám nějakého najít,“ slíbil neutrálně. V hlavě se mu začal líhnout i mnohem jednodušší nápad, ale ten si zatím nechal pro sebe, protože si nebyl jistý, jak by se s tím Theo srovnával, nemluvě o reakci útlocitného doktora Becketta. „Zatím můžete poslat Branou s některým týmem vzorek na ukázku,“ navrhl, než zavěsil.
Theo se díval na oněmělý telefon a kolem úst mu naskočila přemýšlivá vráska. Generálova poslední věta se mu moc nelíbila.

Tris stručně oznámila Radě, že její pokus o smír se Zemí nevyšel. Nepočkala na nové rozhodnutí a odešla. Co se jí týkalo, nechtěla mít s dalšími událostmi nic společného.
Sehol počkal, až utichne šepot po Trisině zprávě, a otočil se k Tralovi.
„Veliteli, další jednání s tou planetou necháváme ve vašich rukou,“ prohlásil dost hlasitě, aby ho každý v síni slyšel. „Jen prosím informujte Radu o svých krocích, abychom případně mohli správně reagovat, ale do vašich rozhodnutí nikdo nezasáhne.“
Rin si neodpustil lehké kývnutí. Podle něj k tomu mělo dojít hned, jak na ně Země zaútočila. Že si Tris vymínila ještě jeden kontakt, se mu zdálo zbytečné.
Tral se narovnal.
„Dobrá,“ řekl. „Prvním krokem bude urychlení dostavby těch dvou zařízení. Sice jsme pokročili, ale stále ještě u jednoho nejsou provedeny poslední testy a druhé se dostavuje. Je to s ním složitější, protože bude mobilní. Mezitím,“ pokračoval, aniž by zpomalil, „podpoříme naše nové přátele. Kontaktuji naše vyslance na jejich vlajkové lodi a informuji je o rozhodnutí Rady.“ Lehce se Seholovi uklonil a rychlým krokem vyšel ze sálu.
„Tak, to bychom měli,“ řekl tiše Kal. První zlost nad útokem Pozemšťanů ho přešla a zůstal jenom smutek. Mobilní. Všichni v sále věděli, co to znamená.

„Prošli jsme pět planet a všechny se hlásí k boji, jen si nejsem jistý, co nám to bude platné,“ zabručel velitel SG2 major Stojko Jakopič.
Thomas zvedl oči od papíru, na který si v zamyšlení něco čmáral tužkou.
„I Noxové?“ zeptal se překvapeně.
„No,“ Stojko se zašklebil., „s těmi jsme přímo nemluvili, ale Tolláni měli jasno a prý mluví i za Noxy.“
„Snad to všechno nebude potřeba,“ povzdechl si Thomas. Nechtěl válčit s emzáky. Aspoň ne s Veitoňany. V posledních dnech, vlastně hned potom, co zmizela Andoriel, se mu vracela smrt Todda v těch nejnevhodnějších chvílích. Nejdřív se tím nechtěl vůbec zabývat, ale nakonec si musel připustit, že ho dohání špatné svědomí. Mávl rukou, aby Stojkovi naznačil, že může odejít, a tužka mu vyletěla z prstů. Opsala krátký oblouk a klepla majora do ramene.
Tom seděl s otevřenými ústy a nevěděl, jestli se má začít omlouvat nebo smát. Stojko to vyřešil za něj. Zvedl tužku a hodil ji zpátky. Trefil se lépe - doprostřed Tomova čela. Oba vyprskli smíchy.
Major zmizel za dveřmi, Tom si promnul zasažené místo a zvedl sluchátko. Major Jakopič byl poslední, kdo ho informoval o jednání s rasami v Mléčné dráze. Velitel SGC prošel očima poznámky a vyťukal číslo na Obranu Země.
„Nabídka společného boje proti Wraithům se setkala s úspěchem,“ ohlásil generálu Pikošinovi. „Když nepočítám Torana se čtyřmi loděmi z původní galaxie Ori, překvapivě se přihlásil Xe’ls a Takaya. Asi už je unavuje pořád chránit své ovečky před wraithskými nájezdy. Jednání s nimi se skoro zaseklo hned na začátku, kvůli té vakcíně. Odmítli ji jako nejhorší jed. Nakonec se dohodli, že lék nepoužijí, ale pošlou pár lodí na obranu, kdyby došlo k nějakým bojům. Možná by bylo dobré se na tu látku ještě jednou podívat.“ Pár vteřin počkal, jestli bude nějaká odezva, ale generál mlčel, tak pokračoval: „Oslovili jsme také Reetou. Se Shermaal sice přišli o loď, ale Wraithové nejsou Shermaal a rozhodně se dají zničit. Měli jsme trochu obavy, jestli je to bude zajímat, když je Wraithové neohrožují, ale souhlasili v podobném duchu jako Xe’ls. Reetou pořád vedou válku s odbojem a jejich lodi mají kromě hledání tajných základen za úkol informovat nás o wraithských plavidlech a v případě potřeby pomoci v boji. Abych se vrátil k Toranovi, víc jich nepřiletí. Mají nějaké starosti u sebe a tohle je vlastně průzkumná mise, přesto jsou odhodlaní nás bránit. Poslali vzkaz a pak ze Superbrány vyndali ovladač, aby nešla použít. Zprovozní ji, až se budou chtít vrátit.“
Thomas se nadechl. Seznam už naštěstí nebo naneštěstí nebyl moc dlouhý.
„Tolláni se k nám připojí a nejspíš i Noxové, i když u těch je to otázka, protože se s nimi SG tým přímo nesetkal. Nechali u Tollánů vzkaz. V jaké podobě bude jejich pomoc, to zatím není jisté. Ostatní planety s nějakým osídlením mohou poskytnout bojovníky, ale moc se do toho nehrnou. Většina už se s Wraithy setkala a víc než co jiného se jim snaží vyhnout.“
Jean-Francesco pokyvoval hlavou a přemýšlel, která z planet se bude nejlépe hodit pro pokus, který ho napadl při rozhovoru s Theem Darksonem.
„Děkuju, generále,“ řekl, když pochopil, že Tom vyčerpal svůj seznam možných spojenců. Nikdy nezapomínal na to, že Thomas Hidllet má hodnost, byť čestnou, a používal ji s náznakem ironie při každé příležitosti.
Položil sluchátko a urovnal si před sebou hromádku papírů. Boj s Wraithy začal mít pevnější obrysy a na výhrůžky Veitoňanů je třeba také náležitě odpovědět. Pikošin měl ještě jeden nápad, jak zatočit se všemi, kdo by chtěli válčit se Zemí, ale zatím si ho nechával v záloze jenom pro sebe.
S nepřítomným pohledem se usmál. Na jeho pokyn už dva šikovní mladíci pracovali v asgardským jádru, které nechal vyjmout z běžných prací a vyčlenil ho na tajný projekt.

Andoriel líně zamrkala do tlumeného světla a znovu zavřela oči. Vůbec se jí nechtělo se budit, natož vstávat. Její svět přestal dávat smysl. Ta divná nemoc se vrátila a Ace se ztratil. Prudce odhodila deku a posadila se.
„Nespíš, tak vstávej!“ zavrčela sama na sebe rozzlobeně. Vztek občas pomohl. Navlékla na sebe nějaké oblečení a vyšla krátkou chodbou do slunečního světla.
Na pozvolné stěně vysoké hory seděla vysloužilá wraithská loď částečně zavalená kamením a částečně obrostlá keři. U vstupu do plavidla byla malá rovná plošinka, která se po pár metrech měnila v úzkou stezku a prudce padala do údolí s širokou línou řekou, která se na konci údolí vlévala do moře. Ája se na plošince nadechla, zvedla oči k prvnímu slunci kutálejícímu se zatím po východním obzoru a začala pomalu sestupovat k vodě. Na břehu řeky se zastavila, jen aby se sebe setřásla šaty, a ponořila se do nedávno vniklé tůně. Tůň měla pozvolný vstup a její dno bylo vyložené kameny přesně, jak si to přála. Žádné bahýnko mezi prsty u nohou. Voda byla čistá a měla zvláštní barvu i chuť tím, jak se míchala sladká říční se slanou mořskou nesenou s každým přílivem. Přílivy byly krátké a mělké, protože tři malé oběžnice kolem planety se jevily na obloze jenom jako větší hvězdy. Přesto dokázaly přimět moře, aby se mírně pohybovalo. Něco jako opravdový příliv nastal jednou za pár let, kdy se síla všech tří kamenů spojila. Mělo k tomu dojít za pár dní a Andoriel si říkala, jaký je zázrak, že se při tom miniaturní měsíce nesrazí, protože jejich vzdálenost od planety se lišila v řádu desítek kilometrů.
„Víš, že nemáš nikam chodit sama, že jo?“ zeptala se Maya. Už chvíli stála na břehu a sledovala Andoriel. Svoji novou pozici strážce brala vážně a neschopnost Áji zůstat v klidu na místě nebo aspoň někomu říct, že se chystá odejít, jí pravidelně zvedala tlak. Na druhou stranu si kvůli Ájině toulání mohla každou chvíli protáhnout křídla. Nepřestávalo ji to těšit. Jak si sama pro sebe často opakovala – křídla se musí používat, jinak jsou jen zbytečným závažím na zádech.
Andoriel se na Wraithku usmála, a pak se k ní otočila zády a udělala pár líných temp. Věděla, že Maya čeká, až se dokoupe, aby se šly podívat, jak rostou nejnovější kokony. Hlídat wraithskou líheň byla podle Andoriel otrava.
„Sbal si věci,“ řekla Maya, sotva se Andoriel přiblížila ke břehu. „Odlétáme.“
„Cože?“ Ája vyletěla z vody a začala se hned soukat do oblečení.
„Není tady bezpečno. Nedávno se tu objevila divná loď. Byla kulatá a zastavila se na oběžné dráze. Snažili jsme se skrýt, ale Zak si není jistý, jestli to bylo dostatečné. Nechce riskovat.“
Andoriel se zarazila uprostřed pohybu a naklonila hlavu na stranu. „Kulatá? To vypadá jako …,“ nechala větu nedokončenou. Kulaté lodě měla rasa Reetou, ale co by tady dělala? „Můžu mluvit se Zakem? Je tady?“ zeptala se. Měla by veliteli říct, co jsou Reetou zač a také, jak je najít.
Maya kývla. Zak na Andoriel čekal, aby se jí vyptal na neznámé plavidlo a také, aby jí informoval o Veitoňanech. Ájinou zásluhou Wraithové věděli, kde je jejich původní planeta, i když neměli v úmyslu se na ni znovu nastěhovat. Na trvalý pobyt tam bylo moc brouků. Andoriel by měla vědět, že se po tisíciletích setkali s rasou, ze které vzešli.

vynikající díl