Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Nemůžu si pomoct, ale musím se zeptat, jestli byli technické problémy vyřešeny a kdy se můžeme dočkat pokračování.

PS:Prosím nekamenovat, ale vážně sem si nemohl pomoct.

Ne, nebyly a asi douho nebudou - teda byly, ale dost blbým způsobem...na pokračování se s Mac ještě domluvíme...

TRANSLATE PLEAS
Tak tohle sem nějak nepobral

tzn. počkej si a neptej se...nemůžeme odpovědět na něco, co nevíme

a máme tady poslední část povídky....


Samozřejmě si nezapomeňte přečíst konec od Mooony

Znovu a naposled?,part 4

Najednou vše ustalo. Mac otevřela oči. Všude okolo nich se sbíhali vojáci.
„NESTŘÍLEJTE! NE…NESTŘÍLEJTE!“ křičela, když vojáci cestou nabíjeli zbraně, a držela ruce tak, aby na ně viděli. Neodvážila se udělat jediný krok. Jenom se rozhlédla po ostatních. Leželi na zemi. V tu ránu se jí všechno rozkomíhalo. Svitek vypadl na zem zároveň s majorovým tabletem, který se rozpadl na několik částí.

„Kde jsou naše věci?“ vztekal se Lorne a rázně pochodoval po izolační místnosti.
„Měl byste vědět, že je to asi hodně překvapilo, když jsme se objevili uprostřed místnosti s bránou. Vysvětlíme jim to,“ odpověděla mu Mac a posadila se. Bylo jí jedno, že jsou zavření. Hlavní bylo, že už jsou doma.
„Vám se to mluví. Tohle je vaše realita, ale co my,“ zeptala se maličko zoufale Zuzana.
„Berte to takhle. Už jsme aspoň ve správném čase a máme tady McKaye. Na něco přijdeme,“ snažil se ji povzbudit George. Jenom si odfrkla. Dveře se otevřely a v nich stáli vojáci. Vešli dovnitř.
„Posaďte se, madam, prosím,“ požádali Mac. Pokrčila rameny a sedla si na židli. Dovnitř došla doktorka Kellerová.
„Ahoj…“ pozdravila nervózně.
„My nekoušeme, vážně,“ ujistila ji Mac. Doktorka jenom přikývla a vešla dál do místnosti. „Měla bych vám vzít krev. Abychom zjistili, jestli jste to opravdu vy.“
„Do toho, doktorko,“ pobídl ji George. Jennifer znova přikývla a do ampulek nabrala krev od každého obyvatele izolační místnosti.
„Ehm…ono ti to nepůjde,“ řekla doktorka, když viděla, jak si snaží Mac zahojit ránu po vpichu.
„AERO?“ hádala Mac.
„Jo,“ pousmála se Kellerová.
„AERO?“ nechápal Andy.
„AntiEagerovská Rezidentní Ochrana,“ odpověděl mu Winterson.
„Aha,“ hlesl.
„Vrátím se za chvíli,“ řekla doktorka a odešla následovaná mariňáky.

„Neseme vám něco k snědku,“ strčil do dveří hlavu jeden voják a přinesl velký tác s jídlem.
„Co to je?“ zajímala se Zuzana a zkoumala jídlo.
„Pečené vepřové maso…“ dál se voják nedostal. Ozvalo se sborové zoufalé zasténání.
„Poručíku…ono vepřové je dobré…jen ho nesmíte mít dva dny po sobě. Dneska, pokud si dobře pamatuju, by tam měl být ještě gyros. Mohl byste ho přinést?“ požádala ho Mac.
„To nebude třeba,“ vešla do dveří Jennifer. „Aspoň ne pro tebe. Půjdeš se mnou,“ řekla nekompromisně. Mackenzie jenom pokrčila rameny. „Pro vás ostatní to zařídím,“ slíbila. Mac obklopili vojáci a vyšli s ní z místnosti.

„Sedni si,“ pobídla ji doktorka, jakmile dorazili na ošetřovnu.
„Tak co? Jsem to já?“ zeptala se Mac a vyhoupla se na jednu z postelí.
„Ty jsi naprosto nezaměnitelná,“ usmála se Kellerová. „Co se ti stalo?“ zajímala se a zkoumala výsledky testů. Mac se na ni jenom nechápavě podívala. „Tvoje tričko. Má tam vypálenou díru.“
„Ehm…jo tohle,“ mávla rukou. „Střelili mě a já si to vyléčila…s pomocí Johna,“ vysvětlila.
„Zajímavé. Z toho vyplývá dotaz, proč to neděláš běžně a mně tady jenom přidáváš práci.“rýpla si.
„Ono já většinou nejsem ve stavu, kdy bych mohla něco takového zvládnout, pokud sis toho nevšimla.“pokrčila rameny. „Krom toho je to dost náročné a potřebuju k tomu někoho jiného. Ten se pak cítí stejně jako já, když někoho vyléčím.“vysvětlila.
„Aha. Ale ve stavu nouze….“
„Jo, ve stavu nouze.“přikývla.
„Stiskni to, jak nejsilněji můžeš,“ podala jí míček asi o velikosti tenisáku. Mac poslechla a na malém displeji se objevilo číslo. „Fajn…to není tak špatné.“
„Můžu vidět Sáru?“
„Zatím ne.“
„Jennifer…“ vyhrkla Mac a do očí se jí pomalu, ale jistě draly slzy. „Musím ji vidět… my…byli jsme v budoucnosti. Hodně daleké. Atlantis se zřítila a všude bylo plno…plno koster. Tvoje, Rodneyho, Lornova a…Sarah. Já ji prostě musím vidět,“ snažila se jí to vysvětlit. Jennifer ji pozorovala. Mezi řečí se postavila, a když mluvila udělala pár bezradných pohybů. Doktorka přesně věděla, co bude následovat. Nemýlila se. Mac se otočila zády.
„Mac…“ hlesla jemně.
„Chci ji jenom vidět a obejmout ji. Nic víc,“ zavzlykala a rychle si otřela oči. „Ty netušíš, jaké to bylo…jaké bylo vidět ji pod tou zatracenou skříňkou…“
„Vydrž chvilku,“ řekla a zapla vysílačku. „Chceš něco na uklidnění?“ zeptala se. Jenom zakroutila hlavou. Za pár minut se dveře ošetřovny otevřely.
„MAMI!“ vykřikla Sarah, vytrhla se jednomu vojákovi a běžela k ní. Mac ji zvedla a pevně objala.
„Ahojky, kočičko…“ zašeptala a objala ji ještě pevněji.
„Bywo mi smutno,“ řekla Sarah.
„To mě taky, Sáry…nemáš tušení jak moc.“ Nechtěla ji za žádnou cenu pustit a vypadalo to, že Sarah je na tom podobně. Mac si sedla zase zpátky na postel a Sarah jí seděla na klíně. „Nemůžeš nás z té izolace už pustit. Teda pokud máš výsledky.“
„Už jsem ti to právě chtěla navrhnout. Jste všichni čistí. Woolsey právě povolil ubytování našich dočasných hostů. Máš je na starost.“
„Fajn,“ přikývla Mac a seskočila z postele. „Jdu jim to říct.“

„Otevřete, seržante, prosím,“ požádala Mac jednoho ze strážných, jakmile dorazila do izolační místnosti i se Sarah v náručí.
„Ano, madam,“ pousmál se a přejel rukou po panelu. Dveře se otevřely.
„Fajn a má teď někdo nějaký plán jak se dostat domů?“ zamručela Zuzana.
„Jste volní,“ pousmála se Mac ode dveří.
„Sáro!“ vykřikl mezitím John, vrhl se k nim a obě je objal.
„Zatím pro vás máme dva pokoje, ale pokud budete chtít být sami, pánové, není to problém,“ řekla Mackenzie, jakmile se jí podařilo vyprostit z Johnova sevření.
„Myslím, že to spolu zvládneme,“ podrbal se na hlavě Lorne a podíval se na Greena. Ten jenom přikývl.
„Kolik jsi toho za tu dobu stihla?“ podivil se Sheppard.
„Hodně. Jennifer chtěla vědět, jestli jsem v jednom kuse…“
„A jsi?“
„Jsem,“ přikývla s úsměvem. „Mluvila jsem s Woolseym a cestou jsme se stavily pro něco dobrého, že, Sáro?“ dala jí pusu. „Vezmi ji na chvilku. Půjdu zbytek zavést do jejich dočasných domovů.“
„Kdykoliv,“ přikývl a vzal si ji. S Georgem zamířili na opačnou stranu než Mac s návštěvníky z jiné reality.
„Tak pojďte,“ pobídla je a společně se dvěma mariňáky je vedla chodbou k další věži s ubikacemi.
„Stihla jste toho hodně,“ poznamenal Andy.
„Jo…to, že jsem byla tři dny v budoucnosti, tady nikoho nezajímá. A něco mi říká, že budeme mít ještě problémy s IOA…jakmile zjistí, že jste tady…což bude hned, jak napíšeme hlášení, tak nastanou potíže.“
„Dokdy to hlášení máte mít?“ zajímal se Evan.
„Máme na to dva dny. Jinak Rodney už o problému ví a nadšeně se hádá s Radkem,“ usmála se. Vešli do transportéru a za pár chvil se objevili ve věži s pokoji. Prošli doprostřed chodby a Mac otevřela dvoje dveře. „Prosím,“ pokynula rukou. Pokoje byly úplně jednoduše zařízeny. Jenom postel, stůl a židle. „Kdybyste něco potřebovali, stavte se. Po městě se můžete pohybovat relativně neomezeně.“
„A co si do té skříně mám dát? Protézu?“ ozvala se konečně Zuzana.
„Máte?“ušklíbla se plukovník. Petersonová zapadla dovnitř a oba muži ji napodobili. Mac počkala, než zavřeli a pak přešla k vojákům, kteří s nimi přišli.
„Zůstaňte poblíž. Pochybuju, že se spokojí jenom s tímhle. Jakmile se vzdálí, volejte.“
„Ano, madam.“
„A hoďte se do civilu.“

„Plukovníku, seržant se někam vydal,“ ozvalo se ani ne o hodinu později.
„Kam?“ zajímala se Mac a sotva stačila chytnout padající složku. „Sakra…pár dní tu nejsem a všechno papírování čeká na mě.“zavrčela.
„Směr ošetřovna.“
„Fajn. Hned tam budu.“

Andy Green dorazil k ošetřovně. Pořádně se rozhlídl a opatrně vklouzl do skladu.
„Co hledáte, seržante?“ ozvalo se odněkud z rohu.
„Vy jste snad všude!“ prskl muž.
„Mohl jste říct.“
„A vy byste mi to dovolili?“
„Vím, jak je Lornovi…vím, co mu je a Kellerová to ví taky. Stačilo jenom říct,“ pokrčila rameny.
„Mac má pravdu,“ potvrdila doktorka, která se právě objevila ve dveřích. „Řekněte mi, co potřebujete, a já vám pomůžu.“
„Jak myslíte,“ pokrčil rameny a odešel za doktorkou.

„Mhm…“ zamručela ospale Mac, když přes ní John k ránu přehodil ruku.
„Co je?“ zašeptal.
„Nemůžeš jednu noc spát bez toho, aniž bys mě praštil?“
„Můžu, ale ne u tebe,“ pousmál se a dal jí pusu.
„Mhm…“
„Nebruč zase…vstávej.“
„Mám…skoro volno. MY máme,“ připomněla mu a otevřela oči.
„Fajn, jak myslíš,“ pokrčil rameny a políbil ji.
„Plukovníku…máte volání ze Země,“ ozvalo se z vysílačky.
„Tolik k volnému dnu.“
„Třeba to je jenom tvůj táta.“
„No to určitě,“ prskla a vylezla z postele. Rychle našla uniformu, natáhla ji na sebe a vyběhla ven.

„Tak se pochlubte…“ pobídla Chucka, jakmile doběhla do kontrolní místnosti.
„Parker,“ odpověděl jednoslovně.
„Dopr…“ zavrčela a zapla vysílačku. „Copak máte na srdci, plukovníku?“
„Jsem rád, že jste zase doma.“
„Jo, to věřím.“
„Budeme muset vyslechnout nové hosty.“
„Ne, to nebudete,“ zavrčela. „Je mi líto, plukovníku, ale jsou tady na moji zodpovědnost.“
„Jenže vaše zodpovědnost…“
„Ano?“zamračila se. „Zaručuju vám, že se nic nestane. Atlantis konec,“ rázně ukončila rozhovor a naštvaně si prohrábla vlasy.
„Myslím, že by ti prospěl menší trénink,“ ozvalo se za ní.
„Jestli to je nabídka, tak bych ti nerada ublížila,“otočila se Mac na Ronona.
„Zkusme to,“ trval na svém.
„Fajn. Tak kolem desáté v tělocvičně.“
Zpráva o tréninku Ronona a Mac se roznesla rychlostí světla. Vědělo o tom tolik lidí, že se do tělocvičny málem nedostali. Když se procpali davem a rozcvičili se, postavili se na žíněnky naproti sobě. Tělocvična byla nacpaná k prasknutí. Mac čekala na první výpad. Chviličku kolem sebe jenom kroužili. Ronon vyrazil a Mac se mu vyhla. Pár minut používala tuhle taktiku. Její soupeř se unavil – většinou – a ona to pak měla snazší. Znova uhla, vyskočila a praštila Ronona do krku. Ten pokleknul a vzápětí se po ní ohnal holemi. Jedné stačila uhnout, ale druhá ji trefila po ruce, kterou si chránila hlavu. Odrazilo ji to až ke stěně. Místností se ozvalo zašumění. Sázky se zvyšovaly. Měla dojem, že tu ruku má snad zlomenou. Postavila se a zároveň chytla blížící se hůl. Vytrhla ji a praštila Ronona pod kolena. Znova skončil na kolenou. Mac mu chtěla tyč přiložit ke krku a zápas skončit, ale chytl ji za ruku a přetáhl si ji přes rameno. Vykřikla a hůl ji vypadla z ruky. Ronon se napřáhl, ale Mac udělala jeden kotoul, tyč zvedla a ohnala se. Zastavila se těsně před jeho krkem. Zarazilo ji, že Ronon je v úplně stejné pozici. Tělocvičnou se ozvalo zklamané zahučení. S remízou nikdo nepočítal.
„Hm…prát bych se s ní nechtěla. Mám ráda kosti na svém místě,“ poznamenala Zuzana a nervózně polkla.
„Však nemusíte, vy střílíte,“ poznamenal Andy.
„Taky pravda,“ přikývla.
„Dneska to byla slabé,“ zamračil se John.
„Omlouvám se, trenére,“ ušklíbla se Mac a ručníkem si setřela pot.
„Jsem ráda, že jste se předevčírem udržela,“ vydechla Zuzana. „Nevyhrála bych.“ Mac se jenom pousmála. „Radši střílím.“
„To já taky, kapitáne, ale tohle je skvělý antistres. A ten já dneska potřebuju,“ povzdechla si. Místnost se pomalu vylidňovala.
„Plukovníku?“ozval se ode dveří Evan, který se za celý zápas nepohl.
„Ano.“otočila se na něho.
„Potřeboval bych s vámi mluvit. O samotě.“požádal ji. Mac jenom přikývla. Po chvilce se místnost vylidnila úplně.
„Tak povídejte.“pobídla ho.
„Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom můj tablet.“ Mac maličko nervózně přešlápla.
„Ono váš tablet…řekněme, že umřel hrdinskou smrtí.“
„Prosím?“otázal se.
„Asi jsem ho pustila, když jsem omdlela.“přiznala.
„Pustila?...Uvědomujete si, že…“
„Rodney na tom dělá. Všechny data dostanete zpátky. A k tomu nový tablet. Už jsem poslala na Zemi žádost.“
„Mě nezajímá tablet, ale data z něj!“ Prohrábl si vlasy. „To mě uklidnilo, vážně. A věřte mi, že tak dlouho tady být nehodláme.“prskl.
„To já vím, proto to bylo označeno, jako SPĚCHÁ. A je to s Woolseyho podpisem.“
„Super, no u nás to podepisuje doktorka Weirová, avšak nikdy to nepomohlo! Víte, jak dlouho trvá cesta lodí k Zemi a nazpět? Dlouho!“
„Kdo tady mluvil o lodi? Máme ZPM. Zrychlí se to. Věřte mi, když je na tom podpis velitele, tak to jede skoro rychlostí staré škodovky.“
„Aha.“
„Dejte jim pár dnů. Strašně se omlouvám.“
„Když dostanu ty data zpátky, možná vám to odpustím.“odvětil chladně.
„Tak fajn! Víte co? Já nevím, co jsem vám udělala nebo proč se ke mně tak chováte, ale fakt je, že opravdu nemůžu za to, že nás Bohové šoupli do budoucnosti. My jsme tady byli první. Oni si sem prostě přiletěli a dělají, jako by to bylo všechno jejich. Jsou něco podobného, jako Ori v naší galaxii. Jenže tihle jsou vytrvalejší. A dostat se k Diovi je nemožné. Nikdo ho neviděl a nikdo neví, jestli je vůbec v Pegasu, ale kdybychom zničili jeho, Bohové by padli. Jenže my na to nemáme. Tohle je předem prohraná válka. Poslední dobou jenom přežíváme. Kam přijdeme, tam nás zastihnou. Omezili jsme mise na minimum a to je jenom jeden z problémů. Neberte to osobně, majore, ale vy jste jenom další problém. Je to začarovaný kruh a nikdy to neubývá. Naopak. Tak mě prosím nechte dělat moji práci a já vám slibuju, že vás co nejdřív dostaneme domů. Jenom si na mě opravdu nevylívejte vztek, jinak toho budete litovat.“
„Vyhrožujete mi?“zeptal se klidně.
„Ne, ale uvědomte si, že tohle je moje město a není problém vás šoupnout do vězení. Nikdo se nebude vyptávat.“odpověděla ledově a stejně klidně jako předtím.
„Až na mé lidi,“ zamručel. „Musíme se vrátit. Máme ve své realitě sami průšvihy. Dobře, možná jsme podle vašich slov další problém, ale my jsme se o to neprosili. Netoužíme po tom, vám tu znepříjemňovat život. Máme svůj životní styl, který tu nemůže prosazovat. Navíc všichni, co známe, se tu na nás dívají přes prsty.“
„Já vás chápu, ale zkuste zase pochopit vy mě.“povzdechla si. „Upřímně řečeno nás tlačí čas. IOA nemůžu odbývat do nekonečna. A věřte mi, že bych vás nerada viděla ve vězení, ale není problém říct, že jste maličko zlobil, tak jste byl přesunut někam, kde se uklidníte. To byste nechtěl, že ne? Ono přece jenom je lepší se dívat na oceán než na tisíce let starou stěnu.“ pousmála se.
„Jakmile budete mít něco nového, dáte vědět?“zeptal se zdvořile.
„Jistě.“přikývla a nechala ho v tělocvičně samotného.
Evan chvíli sledoval protější stěnu. Zatoužil po své realitě. Právě se bál, že ji nikdy neuvidí. Pocit beznaděje jen obklopil. Otočil se ke dveřím a nezapomenul bouchnout pěstí do rámu. Cítil, jak mu v oku bolestivě zaškubalo. Ignoroval to, poprvé. Zuzana mu nevadila, tedy ne tak, jak na začátku. Vlastně většinu času strávila zavřená v pokoji a odmítala s nimi mluvit. Green se s majorem zapovídal jen za slušnosti. Napětí mezi nimi vzrostlo a byla jen otázka času, kdy si půjdou po krku. Několik dní jim chybělo soukromí, které zde získali jen v pokoji.

„Majore!“zavolala na George na chodbě Zuzana. „Hej, Wintersone!“ Po tomhle se muž zastavil a pohlédl na ni. „Máte čas?“spustila žena, jakmile jej doběhla. „Jde o delikátní záležitost. George na ni zvědavě pohlédl. „No, víte, potřebuju něco na spaní…nemůžu spát nahá!“
„Copak se stydíte spát nahá, když jste sama?“usmál se. Zuzana zrudla. „Pojďte se mnou.“pobídl ji. Pomalu došli do jeho pokoje. „Tak pojďte.“pokynul ji. Petersonová vešla dovnitř. Na první pohled tady vládl chlap. Na zemi se válelo plno kusů oblečení, které okamžitě začal shrabovat pod postel. „Něco na spaní, jo?“zamručel a nakoukl do skříně. „Nechcete mezitím pivo?“zeptal se.
„Proč ne?“pokrčila rameny. George odklusal do ledničky a podal jí plechovku a sám se i s pivem vrátil do skříně.
„Něco mám!“vykřikl, vytáhl tričko a prudce se otočil. Vrazil do Zuzany, která přišla za něho. Pivo se jí rozprsklo na oblečení a zacákalo všechno kolem. „Promiň, promiň….strašně se omlouvám,“vyhrkl.
„To je dobrý. Ale budeš muset najít další tričko,“pousmála se.
„Svleč si to…“
„Majore!“vyhrkla naoko uraženě.
„Abys nesmrděla jak chlap,“dopověděl větu. Zuzana poslechla a vešla do koupelky. Tričko si sundala a namočila. Sama se zabalila do ručníku. Maličko stydlivě vyšla zase do pokoje. Zůstala otočená zády. Proto se maličko lekla, když ji George zezadu objal a políbil na krk.
„Majore…to se nedělá…“vydechla. Otočil ji k sobě.
„Zastavte mě, kapitáne,“pobídl ji a políbil.
„Dost!“ vykřikla a odstrčila jej od sebe. „Stačilo, prostě přestaňte…“ hlesla úplně potichoučku. Opravdu přestal. „Já…už tak z toho bude problém, jestli na to někdo někdy přijde…byla to chyba , majore,“ na poslední slovo dala důraz. Nechtěla to udělat, ale musela. Vztah s nadřízeným důstojníkem nebyl a nikdy nebude povolen. „Považujte to za zpříjemnění situace.“ Na tohle se George ušklíbl.
„Že byste byla nějak skvělá se říct nedá.“
„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“ Popadla nabízený předmět, usmála se a odešla. Obě věděli, že přestali v dobrou chvíli. Pokračovat prostě nesměli.
Po tomhle se major Winterson rozhodl, že se alespoň vysprchuje.

Mac si za chůze listovala právě vytvořeným rozpisem služeb. Osobně ho radši nesla Wintersonovi. Potřebovala s ním probrat nějaké chybějící noční. Zarazila se na rohu chodby, když uviděla vycházet Petersonovou z jeho pokoje. Rychle hodila otočku a zašla zpátky za roh. Počkala, až kapitán odejde a až potom pokračovala dál. Zaklepala na dveře.
„Rozmyslela sis to?“otevřel s úsměvem jenom v trenýrkách a v tričku. V tu chvíli ho polilo horko a maličko zrudl.
„Já…“polkla Mac a přešlápla.
„Pojďte dál.“pobídl ji.
„Přinesla jsem vám rozpis služeb. Chybí vám tam nějaké noční.“vysoukala ze sebe a podala mu papír.
„Dík.“hlesl a položil papír na noční stolek. Oba chviličku jenom tak stáli a koukali někam jinam.
„Ehm…Georgi…“ozvala se potichu Mac.
„Nechci to slyšet, ano?“štěkl.
„Když odejde…“
„Zatím to na to nevypadá…“zamračil se.
„Jestli se do ní zamiluješ a ona odejde…bude to bolet.“zašeptala.
„Já vím.“přikývl.
„Ale dokud je tady…“pousmála se. George se na ni jenom překvapeně podíval. Zrovna od ní by něco takového nečekal. „Nezapomeňte na ty služby, majore.“ S těmito slovy vyšla ze dveří. Pokračovala ke druhému cíli. Pokoji majora Lorna. Kupodivu na něho narazila na jedné z chodeb.
„Majore, mohla bych s vámi mluvit?“
„Ano, madam.“otočil se na ni a zdůraznil slovo madam.
„Chtěla….chtěla jsem se vám omluvit za svoje chování. Za to, co jsem řekla…a tak.“
Jak ona nesnášela omluvy. Samozřejmě ze svojí strany.
„Fajn. Beru.“přikývl Evan a otočil se k odchodu.
„Majore…nechci, aby to bylo mezi námi takové.“hlesla. „Nemám ráda, když jsem s někým rozhádaná. Teda pokud pobývá na Atlantis.“
„Stalo se, madam. Omluva se přijímá.“ Znova se otočil.
„Nechcete se jít projít?“navrhla nervózně.
„Jak myslíte,“pokrčil rameny. Vydali se v tichosti na jednu z nejbližších teras. „Chtěla jste se mnou mluvit, nebo jenom potřebujete společnost. Sheppard vás dostatečně neposlouchá?“
„Dobrá, majore, co vás žere?“zeptala se.
„Nic.“odsekl.
„Fajn, když nic, tak nic.“pokrčila rameny a otočila se k odchodu.
„Jak jste se s tím vyrovnala?“zeptal se potichu. Zastavila se ve dveřích.
„Nevyrovnala.“zašeptala. „Uzavřela jsem to. Dělám to tak vždycky.“
„Uzavřela? Jak?“
„Na tohle musíte mít talent, majore. A já uzavírám všechno. Neřeším věci zpětně. Uzavřu je. Ale jednou toho bylo moc.“ Přešla zpátky k němu a opřela se o zábradlí. „Není to tak dlouho, co John umřel.“
„To jako…“vyvalil oči.
„Jo. Zhroutila jsem se. Prostě jsem to nevydržela. Uzavřené kapitoly se nakupily a já se sesypala. S tím, co se vám stalo, majore, se nedá vyrovnat. Jde jenom o to, umět to ovládat. Zkusit na to nemyslet.“
„Nejde to. Vidím to před sebou pořád…“
„Přejde to…časem. V noci se budete budit míň a míň, až to přejde úplně. Zmizí ten pocit bezmoci a nedůvěry, který máte pokaždé, když se setkáte s někým jiným…teda u mě to moc nezafungovalo…“
„Proč?“
„Nevěřím lidem…odjakživa. Ale jedno vím, přejde to.“
„Určitě?“
„Myslím, že jo.“usmála se. „Vy jste na tom jak?“
„Nechci na Zem, takže…“
„Přežíváte.“doplnila ho. „Teď mě budete nenávidět ještě víc a budete si o mně myslet, že jsem naprosto nemožná a namyšlená slepice. Nevybíjejte si to na svém týmu. Oni za to nemůžou.“
„Plukovníku, nejste tak blbá, jak jsem si myslel.“přiznal upřímně.
„Díky.“rozesmála se.

„Co se děje?“zamručel George další den ráno, když dorazil do kontrolní místnosti celkem brzo ráno. V křeslech už seděla Zuzana, Lorne, Andy a Rodney. John stál v jednom rohu a Mac seděla na stole.
„Skvěle. Jsme všichni. Takže Shepp včera večer...“
„Dneska.“opravil ji. „A kde je John ze včerejší noci?“zajímal se s úsměvem. Být v místnosti někdo jiný, tak si to nedovolí, ale vzhledem k tomu, že každý tady věděl, jak na tom jsou, v tom neviděl problém. Mac totálně zčervenala a udělala pár bezradných pohybů.
„Ehm…takže…pamatujete na naše první setkání?“
„Jistě. To je nezapomenutelné.“přikývla Zuzana a zívla.
„K vašemu návratu domů zkusíme použít ten přístroj.“objasnila Mac.
„Není zapečetěný?“zajímal se George.
„Ta páska se dá kdykoliv přestřihnout.“mávla rukou Mac.
„Bude to fungovat?“zapochybovala Zuzana.
„Když se na to pořádně podívám, tak ano.“ozval se Rodney.
„Souhlasíte?“ujišťoval se Sheppard.
„Jinou možnost nemáme.“zamračil se Evan.
„Fajn. Rodney můžeš vyrazit.“přikývla Mac. McKay vyběhl ze dveří a během deseti minut se otevřela brána a on i s týmem prošel.

„Dostala jsem zprávu od Rodneyho.“oznámila Mac v jídelně. Zuzana a její tým zpozorněli. „Přístroj je funkční a za pár minut by měl být zkontrolovaný. Měli byste si začít balit.“usmála se.
„Nemáme co, jsme připraveni vyrazit.“vyhrkla Petersonová.
„Zajděte si do zbrojovny a vemte si výstroj. Za půl hodiny se sejdeme u brány.“
„Jistě.“vyhrkl Green a jako první vstal od stolu a rozběhl se pro věci.

„Dámy a pánové, myslím, že by to všechno mělo fungovat.“vystrčil Rodney hlavu z pod panelu přístroje.
„Myslíte, doktore?“zavrčel Evan.
„Bude to fungovat.“opravil se rychle McKay.
„Co máme udělat?“zajímala se Zuzana.
„Zmáčknout tohle.“ukázal na jeden knoflík.
„Jasně…takže…“nadechla se kapitán.
„Příště to snad bude kavárna.“usmála se Mac.
„Nebylo by marné, kdyby žádné příště nebylo.“zamručel Andy.
„Taky možnost.“přikývla plukovník. „Tak sbohem a hodně štěstí.“
„Vám taky.“kývl Lorne. „A díky.“ Nedbale zasalutoval.
„Něco pro vás ještě mám.“pousmála se Mac a z jednoho batohu vytáhla zbrusu nový tablet. „Je tam všechno.“dodala. Muž si ho vzal a znova zasalutovat. Tentokrát pečlivěji. Ostatní se věnovali svému loučení. George nerozhodně přistoupil k Zuzaně. Nějak nechtěl, aby jej poslala do háje. Nakonec jí podal nějaký balíček. Žena s díky přijala nabízenou věc.
„Ať máte v čem spát,“ zamumlal na vysvětlenou. V tu chvíli kapitánovi došlo, co to je. Donutila se usmát.
„Díky, snad třeba ještě někdy,“ prohodila. Vlastně ani netušila, jestli má něco čekat. Major zakroutil hlavou. Zuzana se rozhlédla a nakonec mu dala pusu na tvář.
„Petersonová?“ ozvalo se. Zuzana přešla k dvojici mužů z její reality. Na ostatní kývla a nakonec zasalutovala.
„Sbohem,“ pípla žena. Ještě stihla věnovat poslední pohled Georgovi a po té Andy zmáčkl čudlík, který jim doktor ukazoval.
Místo, kde předtím stály tři postavy, se zaplnilo oslňující září. Tam, kde kdysi někdo stál, zůstala jen slehlá tráva. George Winterson si povzdechl. Otočil pomyslnou stránku ve svém životě a pomalu se vydal směrem k bráně. Ostatní jej pomalu následovali.

„Tady jste, majore.“pousmála se Mac, když George našla na jednom mole.
„Hm.“zamručel. „Proč máš vždycky pravdu?“zeptal se maličko vyčítavě.
„Cože?“nechápala a pohledem přejela plechovky od piva.
„Kdybych tě poslech…“škytl. „A teď je pryč.“ Bylo jí ho tak líto, že se nezmohla ani na žádnou poznámku. Přisedla si k němu.
„Z tohohle radost nemám.“přiznala. „Vypadali jste úžasně.“
„Tos mi moc nepomohla.“hlesl. Otočila se na něho a vyvalila oči. Po tvářích mu stékaly slzy.
„Ty pláčeš.“zašeptala. Jenom přikývl a slzy si otřel. „Ale no tak. Pojď ke mně.“musela se maličko pousmát. Objala ho. „Ty trdlo, máš tady 120 dalších ženských a ty si musíš vybrat tu z jiné reality.“zakroutila hlavou.
„Ona byla jiná…byla….jako ty…“
„Nežertuj.“vyhrkla a podívala se mu do očí. „Pořád tě to nepřešlo?“
„Já nevím?“pípl a pořádně se napil z láhve s whisky.
„Hodně si toho vypil. Jdem spát.“pobídla ho a vytáhla na nohy.
„Líbí se mi tady.“odstrčil ji a sedl si zpátky.
„Dobrá. Já jdu. Kdybys cokoliv potřeboval, dej vědět.“
„Zůstaň.“požádal ji. Vypadal tak zoufale, že by v tu chvíli udělala cokoliv. Posadila se a napila se taky. Za pár minut toho měla v sobě stejně jako George. Ten zalovil v kapse a vytáhl fotku. Byla na ní Petersonová.
„Strčila mi to do kapsy.“škytl. „Udělali jsme ji včera večer. Jenom tak jsme blbli a ….“ Mac ho pevně objala.

Obě s Mooony doufáme, že se vám povídka líbila a chtěly bychom vás požádat o celkové zhodnocení

A další povídka bude v PÁTEK

Mě se povídka velmi líbila. Byla velmi srozumitelná a ten úlet Zuzany a George byl fakt dobrý

Jen jedna věc, nebylo tam nijak vysvětleno, jak se vlastně do té budoucnosti dostali - tedy kromě toho, že to udělal jeden bůh.

No už se těším na další dobrodružství Mac.

povídka byla supr

taky se musím přidat k názoru, že povídka byla super

Já nevím, ale někdo tady před nedávnem říkal, že když napíše, že povídka bude třeba v PÁTEK, tak se to počítá od 00:00 - 00:00 ale pokud se mi nepředchází hodinky tak je teďka už SOBOTA

sgcatlantis: máš naprostou pravdu, jenom se to dělá dost těžko, když ti net jede pomaleji než jakýkoliv veterán...ono si zas náš poskytovatel hrál s kabely a já opravdu neměla nervy na takové čekání...doufám, že to je dostatečná omluva

Hra

„Pánové, mám pro vás novinu.“informovala piloty Mac, jakmile na ně narazila v jídelně. Asi sedm mužů zvědavě zvedlo hlavy. „Ohledně toho výcviku. Našla jsem někoho, kdo je ochotný to uskutečnit i tady, v Pegasu.“
„A kdo to bude?“zajímalo Ryana.
„Generál O´Neill. Tvrdil, že se v Pentagonu nudí a potřebuje nějaké vytržení. Slíbil, že to vezme. Máte poslední možnost si to rozmyslet a přihlásit se.“
„Nebudu se někde nechávat buzerovat.“prohlásil Evans.
„Jó, to si dělejte, co chcete. Ale počítejte s tím, že pokud si ten kurz nedoděláte, budete tady jenom sedět a hledět. Na mise vás nepustím, když umíte sotva nabít a zamířit.“řekla nekompromisně. Jenom pokrčil rameny. „No, jak myslíte.“
„Kdy začneme?“zajímalo dalšího pilota.
„Za týden. Na stanovišti Alfa. Rovnou vám říkám, že to nebude procházka růžovým sadem. Ale výsledkem snad bude, že vás pustím ven.“
„To by bylo fajn.“přikývli.
„Dobrá. Jakmile se dozvím něco dalšího, dám vám vědět.“maličko se pousmála a šla si sednout ke zbytku svého týmu.

„Co vám to vajco udělalo, majore?“zeptala se a posadila se, ale stále sledovala osud vajíčka natvrdo, ze kterého se stávaly drobky.
„Nic.“odsekl. Mac se jenom rozhlédla po ostatních. Z jejich pohledů vyčetla, že taky nic moc neví. Pokrčila rameny a dala se do palačinek s ovocem. Najednou se ozval zvuk tříštěného skla.
„Sarah!“povzdechla si, když uviděla na zemi rozbitý hrnek.
„Beluška.“začala plakat.
„Nebeč, ono ti to stejně nepomůže.“vyštěkl George a postavil se. Sára se na něj zaraženě podívala.
„Tak dost, majore!“vyjela na něj Mac a taky se postavila. „Netuším, co to do vás vjelo, ale varuju vás! Dávejte si pozor na to, co říkáte!“zavrčela. „A pokud mi nechcete říct, co vás žere, tak se chovejte normálně a nevylívejte si to na ní.“ukázala na Sarah. George vztekle praštil příborem na talíř.
„Fajn.“vyštěkl. „Fajn.“zopakoval a zlostně odešel. Mac ho naštvaně sledovala.
„Co to s ním hergot je?“
„Je takový už od samého rána.“pokrčila rameny John.
„Jdu za ním. Odpoledne jdeme ven a já tam nehodlám mít dusno.“řekla a poslala střepy do koše. Zakousla se ještě do palačinky, nabodla si pár kousků ovoce a šla hledat Wintersona.

Jako první zamířila k němu do pokoje. Došla přede dveře a zaklepala. Ve dveřích se objevil Winterson. Trošku překvapeně zamrkal, ale uhnul tak, aby mohla Mac projít dovnitř.
„Tak to vysypte. O co jde?“pobídla ho. Chvilku na ni jenom zlostně koukal.
„Můj otec má dneska pohřeb.“hlesl.
„Tak co tady děláte? Ať už jste pryč. Proč jste nic neřekl?“
„Neměli jsme moc dobrý vztah.“
„Já vím, ale byl to váš otec. Měl bystě tam být.“
„Co ta dnešní mise?“
„Odložíme ji.“pokrčila rameny. „Běžte a zůstaňte, jak dlouho budete potřebovat.“
„Opravdu?“
„Bez debat.“přikývla. „Odyssea by měla být ještě na orbitě.“
„Obřad je ve dvanáct. Do večera jsem zpátky.“
„Nemusíte spěchat.
„Budu. Nemám tam co dělat. Krom toho si nemůžu nechat ujít večeři.“
„Hm. Já bych ji spíš vynechala. Je tam játra a krupice.“zašklebila se odporem.
„No, já se chcu vrátit na tu krupici.“přiznal a maličko zčervenal. Mackenzie měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Sarah ji má taky ráda. A já si vezmu asi ovoce. Fakt vás nechcu honit, ale měl byste vyrazit.“
„Řekl vám už někdy někdo, že jste úžasná?“
„Jo, naposledy včera John po…ehm…už půjdu.“vyhrkla trochu rozpačitě.
„Jasně a ještě jednou díky.“řekl už s úsměvem.

„Neplánovaná aktivace zvenčí.“ohlásil seržant u brány odpoledne. „Přijímám ID Eagerů. Posílají zprávu. Chtějí se prý sejít. Jsou tady i souřadnice.“
„Proč se chtějí sejít někde jinde. Vždyť přece máme planetu.“zamračil se Woolsey.
„Nevím, ale píšou, že mají něco důležitého.“pokrčila rameny Mac. „Půjdeme to prověřit.“ Woolsey nic nenamítal a jenom přikývl. „Sežeňte zbytek mého týmu a řekněte jim, že vyrážíme.“otočil se na seržanta. Přikývl.
„Máme příchozí!“vyhrkl najednou. Mac, která byla uprostřed schodů, zpozorněla. „Kód SGC.“oznámil po chvilce a tázavě se na ni zadíval. Přikývla. Vzápětí štít chránící bránu zmizel a na Atlantis se objevil Winterson.
„Jste tady brzo.“podivila se.
„Řekl jsem, že chci být na večeři zpátky.“odpověděl jí.
„Jste v pohodě?“
„Naprosto.“přikývl.
„Skvěle. Tak sebou švihněte a běžte se nachystat. Jdeme ven.“
„Ano, madam.“přikývl předpisově.

Za pár minut se všichni sešli u brány v plné výzbroji. Seržant zadal adresu a tým prošel.
„Nebylo v té zprávě, že nás budou čekat u brány?“podivil se George, když se objevili na planetě a nikde nikoho neviděli.
„Bylo.“přikývl Rodney.
„Někdo tady je.“vyhrkl Mac.
„Eagerové?“hádal John.
„V žádném případě.“zavrtěla hlavou. „Nemůžu je nijak poznat.“
„Někdo tam je.“ukázal McKay do křoví.
„Zadejte adresu. Tohle nevypadá dobře.“křikla. Zpoza stromů vyběhlo několik vojáků. Mac okamžitě kolem nich vytvořila štít, který pohltil první střely. Za pár vteřin ale vykřikla a chytila se za hlavu. Štít zmizel. Jedna ze střel trefila Rodneyho a on se skácel na zem.
„Johne, adresu! Dělej!“zakřičela znova. Než se k DHD stačil jenom přiblížit, padl k zemi. Ona i George začali střílet. Pár vojáků trefili, ale najednou se ozval majorův výkřik. Otočila se a viděla, jak se zrovna ohnal po jednom z vojáků. Ta chvilka ji stála zásah světle fialové střely, která měla podobný účinek jako wraithský stunner. Okamžitě po zásahu se poroučela k zemi. Chvilku na to ji následoval i Winterson.

Probrali se o pár hodin později v něčem, co se velikostně podobalo goa´ldské nákladní lodi, která vypadala už značně opotřebovaně. Kožené bílé sedačky byly špinavé a potrhané, palubní deska byla rozbitá a jenom obrazovka vypadala v pořádku.
„Co se stalo?“zajímalo Mac, jakmile se vzbudila a posadila se.
„To bychom taky rádi věděli.“zavrčel Sheppard.
„Tohle na Delroye nevypadá. Je sice parchant, ale že by si dovolil tohle…“zamračila se.
„Pokud je tady východ, tak ho schovali moc dobře.“zamručel Rodney, který do té doby obhlížel stěny.
„Co je vám?“otočila se Mac na Wintersona sedícího v koutě. Zatím neřekl ani slovo.
„Bolí mě huba.“zamručel. „Dostal jsem přes ni.“přiznal.
„Ukažte.“klekla si k němu a jemně mu ji prohmatala. „Zlomená není, ale máte ji nateklou. Zkuste moc nemluvit.“
„Hele!“vyjekl najednou Rodney a ukázal na obrazovku, která z ničeho nic zbělela. Všichni zpozorněli. Po chvilce se na ni objevil známý obličej.
„Ty.“zavrčel Sheppard vztekle.
„Ano, já.“přikývla hlava Hermése. „Mám pro vás zprávu od samotného vládce Bohů Dia.“
„Posloucháme.“
„Zajali jsme vás, abychom o vás měli lepší přehled.“
„To, jak netvoříte lidi, vám nestačí?“vyjela na něj Mac a postavila se.
„Nedopověděl jsem to. Vy jste tady pro naši zábavu. Jste ti nejlepší, se kterými jsme se kdy setkali. Zahrajete si s námi hru.“
„Jakou?“zajímalo Rodneyho.
„Kdo přežije.“pousmál se Hermés.
„Co když hrát nechceme?“opáčila Mac.
„Potom zemřete všichni.“odpověděl jí klidně. „My se budeme bavit a vy bojovat o život. Není to zábavné?“
„No, jak pro koho.“ušklíbla se.
„Jste připraveni? Ano? Můžete vyrazit. Pokud se dostanete k Velkému kruhu, můžete jít domů. Tak běžte.“dodal. Někde vzadu se objevily dveře, ale nikdo se ani nepohnul.
„Nebudeme hrát tu vaši pitomou hru. Nejsme cvičené opice.“zavrčela Mac.
„Budete muset. Nic jiného vám nezbude, pokud během dvou minut nechcete vyletět do vzduchu.“usmál se. Jeho hlava zmizela a místo ní se na obrazovce objevilo odpočítávání.
„Myslel to vážně?“zeptal se Rodney.
„Nebudeme to zjišťovat, že ne?“opáčila Mac a otevřela dveře. Ovanul je ledový horský vzduch. „To žertuje.“hlesla a rozhlédla se po okolí. Loď stála na nejvyšším vrcholu zasněženého skalnatého pohoří. Dole bylo údolí s lesem. Po prozkoumání okolí dalekohledem zjistili, že v dohledu je i brána. Před lodí našli část své výzbroje. Konkrétně vesty, beretty a zásobníky. Ve vestách zůstala jenom výbava první pomoci a vysílač kódu. Oblékli se a rychle utíkali od lodi co nejdál. Evidentně ale neutekli dostatečně daleko. Loď explodovala a tlakové vlna shodila lavinu, která je zasypala.

Jako první se vyhrabal John a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to, že výbuch vytvořil hlubokou propast. Nikde nikoho neviděl. Po chvilce zahlédl ze sněhu vyčuhovat ruku. Rychle se tam vrhl a majitele vyhrabal.
„Mac! No tak! Prober se!“popleskal ji.
„Hej!“zakřičel někdo. Sheppard se otočil za zvukem. McKay s Wintersonem na něj mávali z druhé strany propasti. Mávl jim taky a otočil se zpátky na Mac, které se zatím povedlo vyštrachat na nohy.
„Prokrista…je mi strašná…kosa…“drkotala celá promodralá zuby.
„Pojď ke mně.“objal ji a snažil se ji zahřát.
„Jste v pořádku?“ozval se z druhé strany George.
„Jo!“křikl John.
„Nemůžeme se k vám dostat!“prohlásil Rodney.
„Bylo chytré nás rozdělit. Co budeme dělat?“zadrkotala zase Mac.
„Stíhačky!“upozornil Winterson a ukázal na oblohu. Z dálky se k nim blížilo pět lodí.
„Vyřešili to za nás.“povzdechl si John.
„Jo.“souhlasila Mac. „Běžte! Utíkejte k bráně a hlavně se nějak dostaňte domů!“zakřičela na ně. Jenom neochotně přikývli a každý se rozběhl jinam. Vypadalo to, že stíhačky svůj úkol splnily. Vracely se zpět, George s Rodneym vběhli mezi skály a pár minut běželi úzkou prasklinou. Jakmile z ní vyběhli, ocitli se na útesu kousek od brány.
„To není možné.“hlesl Rodney.
„Možné nemožné. Není to jedno?“opáčil major. „Vrátíme se domů a seženeme posily. Brána je kousek. Pojďte, doktore.“pobídl ho. Oba seběhli po delší úzké pěšině dolů a, jak nejrychleji to šlo, se rozběhli k bráně.
„Zase stíhačky!“ukázal McKay na oblohu. Vypadalo to, jako by souvisle něco přemisťovali.
„Rychle, než si nás všimnou.“popohnal ho George. Znova se rozběhli. Po pár dalších kilometrech měli bránu na dohled. Zrychlili. Jakmile se k ní přiblížili, začaly kolem nich lítat střely.
„Adresu! Budu vás krýt!“zakřičel George a začal střílet do místa, kde tušil střelce. Rodney zadal úspěšně adresu a vyslal kód. Oba proběhli.

„Idioti. Nemohli nám dát aspoň kožichy?“bručel zmrzlá Mac, když se snažili dostat z hřebenu. „Tahle pitomá tenká bunda a těžká vesta opravdu nejsou přizpůsobené deseti pod nulou.“
„Kdo to mohl vědět?“opáčil John.
„Jo, příště si do kapsy vezmu náhradní teplou bundu.“vyprskla naštvaně.
„Přestaň.“
„Tohle bude krátká hra. Než se dostaneme dolů, tak zmrznu.“
„Mac…“
„Hele, tebe nezasypal metrák sněhu!“vyjela na něj a zastavila se.
„To ne, ale zima je mi stejná…“odvětil.
„Jak to, že jsi tak klidný? To ti zamrzla emoční stránka mozku?“
„Ne, ale někdo si musí zachovat chladnou hlavu.“odpověděl s úsměvem.
„Ta moje je chladná až moc.“zabručela a rozešla se. O pár metrů dál narazili na útes.
„Co teď?“zajímalo Johna a letmo pohlédl pod ně. Mohli být tak sedm metrů nad zemí.
„Skočíme.“pokrčila rameny Mac.
„Blázníš?“vyvalil oči.
„Ne. Je to nejkratší cesta. Při nejhorším si zlomíme nohu.“
„Jo a jak se odsud pak dostaneme?“
„To zvládnem. Podívej se okolo!“ukázala kolem sebe. „Všude jsou tak čtyři metry sněhu. Nic se nestane.“přesvědčovala ho. „Krom toho nemáme čas na obcházení, tak za dvě hodiny je tma.“
„Chceš dojít k té chatrči?“zeptal se a ukázal doprostřed lesa. Přikývla. Jenom si povzdechl a rezignovaně pokrčila rameny. Mac se pousmála a skočila dolů.
„Pojď! Je to lepší jak do peřin.“křikla.
„Jo.“jenom nasucho polkl a skočil. „Hó…há…to studí…“zafuněl.
„Jsem tak zmrzlá, že to bílé svinstvo ani necítím.“odvětila. Oba se vyhrabali ze závěje a oprášili se navzájem.

„Nepošlete záchranný tým?“zopakoval naštvaně George.
„Je mi líto, majore. Nemůžu riskovat životy dalších, když jste mi právě řekli, že se to tam jenom hemžilo vojsky Bohů.“přikývl Woolsey.
„Ale…“snažil se něco namítnout Rodney.
„Na svém rozhodnutí trvám, doktore. Budou si muset poradit sami.“zopakoval a odešel. Rodney a George za ním naštvaně zírali.
„Opravdu někdy nechápu jeho myšlenkové pochody.“zavrčel major.

„Zdá se mi to, nebo je tu tepleji?“nadhodil John a pár set metrů níž.
„Nezdá. Už zas cítím prsty na nohách.“hlesla Mac.
„Tys…“
„Ne.“zavrtěla hlavou.
„Můžeš s nimi hýbat?“
„V rámci možností.“přikývla unaveně. Bylo vidět, že nějak není nadšená z představy jít dál. „Mohli bychom si dát na chvilku pauzu?“
„Za chvilku bude tma. Musíme dojít k té chatrči. Nikde jinde se schovat nemůžeme. To zvládneš. Dojdeme tam, i kdybych tě měl nést.“zavrtěl hlavou. Jenom vyčerpaně přikývla a rozešla se dál. Cesta naštěstí už nebyla tak náročná. Za pár minut se dostali do oblasti, kde sníh začal ubývat, a po pár dalších minutách došli do lesa.
„Viděl bych to tak na tři kilometry nejvýš.“prohlásil John.
„Asi budu zvracet.“hlesla a vyčerpaně si sedla.
„Vstaň. Nesmíš sedět. No tak.“vytáhl ji znovu na nohy.
„Johne, nerada to přiznávám, ale už nemůžu.“hlesla. „Běž sám.“
„Nejdu. Jdeš se mnou. Taky už nemůžu, ale do té chatrče dojít musíme. Od teď už to bude pohoda. Klidná vycházka lesem.“pousmál se. V tu ránu kolem nich proletěla střela.
„Tak klidná procházka, jo?“vyhrkla Mac.
„Asi jsem si mýlil. Pojď. Honem.“chytil ji za ruku a táhl za sebou. Zpočátku ji táhl doslova, ale po chvilce se zdálo, že pud sebezáchovy je silnější než únava. Střely kolem nich za chvíli jenom pršely. Mac se podařilo vytvořit štít tak silný, aby je zadržel. Následkem toho ovšem museli zpomalit. Najednou vykřikla a skončil na zemi.
„Sakra!“zaklela a vytáhla z vesty náboj.
„Vždyť to je z devítky, z našich berett.“vyvalil oči John a vytáhl ji zase na nohy.
„Vyřešíme to potom.“mávla rukou a namáhavě se zase rozběhla. Výstřely, které zněly jako z jejich zbraní, byly stále častější. „Pojď za ten strom!“zatáhla ho z ničeho nic za jeden statný strom a zalovila ve výstřihu, odkud vylovila malý kulatý předmět.
„Co to je?“zajímalo Johna.
„Kupodivu dárek od Delroye. Mám ale jenom jeden, takže se mě musíš držet. Nepůjdeme asi 5 minut vidět. Pak už to je silně nestabilní.“vysvětlila v rychlosti, pevně ho drapla za ruku a dotkla se zelené plochy. Okamžitě zmizeli. Vydali se ke svému cíli – chatrči. Vypadalo to, že je vojáci začali hledat. Netušili, že byli tak blízko. K chatrči se dostali během pěti minut své neviditelnosti. Venku se mezitím setmělo. Rychle za sebou zavřeli dveře, dali na ně petlici a vyčerpaně se zhroutili k zemi, kde prudce oddechovali.
„To je nezadrží navždy. Najdou nás.“ozvala se šeptem po chvilce Mac.
„Vyrobili jsme falešnou stopu. Mohlo by je to chvíli zdržet.“připomněl John. Jenom přikývla a vytáhla z vesty detektor známek života.
„Rodney to překalibroval. Hlásí život ve vzdálenosti 50 m. Upozorní nás to.“
„Pojďme se podívat, co tu máme.“řekl Sheppard a rozhlédl se po jediné místnosti. Uprostřed byly polámané židle a stůl. V jednom z rohů zničená postel a v dalším nějaká krabice. Otevřel ji a vytáhl ven čtyři dynamity.
„Hele.“otočil se na Mac, ale ta ležela na zemi a tvrdě spala. Maličko se pousmál, sundal si bundu a přikryl ji. Sám se opřel o zbytky židle s detektorem na klíně a během chvilky začal dřímat. Vzbudilo ho až pípání. A hodně divoké. Trhl sebou a zkontroloval stav. Červených teček okolo nich přibývalo. Posunul se k Mac, jednou rukou jí zakryl ústa a druhou s ní zatřásl. Jakmile se vzbudila, rychle ukázal, aby byla zticha. Přikývla.
„Jsou tu?“zeptala se. Přikývl.
„Našel jsem dynamit.“ukázal jí je. „A trošku jsem přemýšlel. Myslíš, že by mohli ty zbraně…naklonovat?“
„Proč ne? Technologii na to mají.“pokrčila rameny. „Ale ta střela měla menší průbojnost. Nebyla tak ostrá.“
„Mohli bychom nějak proběhnout. Pomocí toho maskovače.“
„Byl to jenom prototyp. U Eagerů to používají ti, kteří mají…určitou genetickou poruchu.“
„Aha. Ale…“
„Johne.“zarazila ho a podívala se na něj.
„Ano?“
„Já už nechci utíkat.“řekla. „Nechci hrát tu jejich pitomou hru!“
„Chceš to vzdát po tom všem?“vyvalil oči.
„Ne. Naopak.“zavrtěla hlavou. Chvilku ji pozoroval. Vypadala odhodlaně. Maličko se pousmál a zajel rukou do vesty. Úsměv se ještě rozšířil, když našel, co hledal. Vytáhl čtyři doutníky.
„Vítězné doutníky? Žertuješ?“vydechla Mac.
„Tohle“, ukázal na dva z nich, „jsou obyčejné a tyhle“,další dva schoval, „jsou vítězné.“ Vytáhl zapalovač a zapálil je. „Nosím je u sebe vždycky. Pro případ.“vysvětlil a vydechl obláček kouře.
„Nepřestáváš mě překvapovat, Johne Shepparde.“usmála se a vyrobila kolečko. Musela si přiznat, že jednou za čas nebyly doutníky k zahození. Znova potáhla.
„Když jsi spala, vylomil jsem některá prkna.“ukázal na protější stěnu, kde prkna byla ledabyle naskládaná. Přikývla.
„Takže plán…“nadechla se.
„Chceš plán?“vyvalil oči.
„Osnova. Bude to jenom osnova.“pousmála se. „Hodíme dynamity, prolezeme a prostřílíme se domů.“
„To zní skvěle.“přikývl. „Mac…miluju tě.“
„Já tebe taky.“usmála se a políbila ho.
„Na ex?“zeptal se
„Až do úplného konce.“souhlasila a zkontrolovala zásobník ve zbrani. Nabila a to samé udělal i John. Podívali se na sebe. „Jdeme na to.“řekla a zbytkem doutníku podpálili dynamity a rozbitým oknem je hodili do lesa. Ozvaly se dva výbuchy, které osvětlily okolí. Několik lidí prolétlo vzduchem a venku nastal chaos. Vzápětí se ozvaly další dva výbuchy.
„Uvidíme se v pekle.“usmála se Mac. John přikývl a oba vyběhli dírou mezi prkny a okamžitě začali střílet. Před nimi poletoval ohnivý pták vytvořený Mac, který osvětloval nejbližší okolí. Vydali se směrem, kde tušili bránu. Zdálo se, že vojáci proti nim nemají šanci, i když byli v přesile. Něco záhadného je hnalo kupředu. Oba dostali pár zásahů, ale vesty byly naštěstí kvalitní, takže jim to moc neublížilo. V jednu chvíli se stalo, že se od sebe oddělili a ztratili se jeden druhému z dohledu, aby se v následující chvíli srazili zády a málem zastřelili navzájem. Doběhli na mýtinu, kde do noci svítila brána, která osvětlovala okolí prostor a stojící vojáky. Mac sebrala veškeré zbytky sil a mrštila po nich ohnivé střely. Ani jedna neminula cíl. Jakmile splnili úkol, klesla na kolena.
„Pojď!“zakřičel John a snažil se ji znova vytáhnout na nohy. Jenom zavrtěla hlavou a chránila je před střelami. „Přece to teď nevzdáš!“ Podle jejího zoufalého pohledu to vypadalo, že je na pokraji svých sil a že by to nejradši teď a tady zabalila. „No tak! Je to pár metrů!“křikl znovu. Přikývla a roztřeseně se s jeho pomocí zvedla a nejistě udělala krok vpřed. Nohy se jí znovu podlomily.
„Tohle mi nedělej.“zavrčel, podepřel ji a doslova odtáhl k DHD. Zadali adresu a vyslali kód. Prošli a objevili se doma, kde se vyčerpaně zhroutili na zem a zůstali tam ležet. Po chvilce se na sebe podívali. John se začal maličko uchechtávat. Mac se začala smát taky. Za pár vteřin se smáli na celé kolo. Našli sílu sednout si a objali se.
„Zvládli jsme to.“smál se Sheppard a dal Mac pusu. Jenom ho pevně objala. Matně vnímali, že Rodney a George je popleskali. Oba mysleli jenom na postel.

„Dobré ráno, jak jste se vyspali?“zeptal se Winterson další den v kontrolní místnosti.
„Dokonale.“pousmála se Mac se Sárou v náručí.
„Naprosto skvěle.“souhlasil John.
„Co vaše čelist?“zajímala se.
„Naražená. Bude to dobrý.“mávl rukou. „Informovali jsme Delroye o tom, co se stalo. Přišla nám odpověď s možným vysvětlením.“
„Poslouchám.“přikývla Mac.
„Před časem zajali jednoho jejich agenta. Je možné, že informace prozradil neúmyslně při mučení. Možná při prozkoumávání jeho mysli. Nalákali nás, protože chtějí znát naši taktiku.“
„Aha.“
„Woolsey už jim přidělil nový kód, který bude znát jen pár lidí.“
„Dobrá.“přikývla. Nějak se jí nechtělo nad ničím přemýšlet. S Johnem dostali den volna a hodlali si ho i se Sárou užít. Jenom tak lenošit, hrát si a nic nedělat se jim už dlouho nepovedlo.

Teoreticky by sem dneska ještě měly přibýt díly v doc a pdf ..uvidíme, jak na tom jakop bude

A další povídka (pokud se zase neobjeví neovlivniteln technické problémy) by měla být v úterý

Jinak jsme s Mooony rády, že se vám spol. povídka zase líbila

A zároveň bych ráda vyhlásila...řekněme soutěž ...kdo domyslí názvy chybějících částí, tomu pošlu tři povídky dopředu ....pokud vymyslíte třeba jenom půlku tak dostanete jeden a půl... a pokud jenom k některým, tak dostanete jenom kousek následující ... tak vymýšlějte

povídka byla super, tuhle jsem dokonce ještě přepisovala... a to jsem si myslela, že už tam žádné takové nebudou a jinak ten nápad s tou soutěží je fakt dobrý, zajímalo by mě, jestli někdo něco vymyslí

dneska bez delších proslovů (jako by někdy byly, že? )

„Cos jim proved?“zeptala se s úsměvem Mac sbíhající ze schodů a pozorovala skupinku pilotů sedící vyčerpaně na zemi.
„Přespolní běh na 15 km je asi trochu vyčerpal.“zkonstatoval nezaujatě generál Jack O´Neill, sundal si kšiltovku a typickým pohybem si prohrábl vlasy.
„Vypadala bych stejně.“pousmála se.
„Už máš ten posudek s hlášením?“
„Ehm…ne. Ale do večera ho máš na stole.“slíbila.
„IOA…“
„…ať mi políbí šos. Mám i jinou práci.“mávla rukou.
„Ale mně dýchají za krk.“
„Já ti to věřím, ale blíží se termín čtvrtletního hodnocení a tohle má přednost kvůli odměnám. Slibuju, že do večera to budeš mít. Ale je fakt, že koordinované akce mají 97% úspěšnost.“
„Překvapuje mě, že jseš ochotná s něma spolupracovat.“
„Hm. Je důležité zlikvidovat Bohy a potom si zase můžeme válčit mezi sebou.“
„Víš, co si myslím o spojenectví s nepřáteli, že?“pousmál se. Pomalu se vydali do jídelny.
„Vím.“přikývla. „Ale pořád akce koordinujeme my. To byla naše podmínka.“
„Když se něco pokazí, nebudu říkat, že jsem to říkal.“pokrčil rameny.
„Nebuď zase protivný.“zamručela.
„Potkal jsem Abby.“změnil téma.
„Kde?“
„Když jsem letěl do Colorada. Šlo jí to dobře. Má svatou trpělivost. Těžko říct, po kom tom má. Po tobě určitě ne.
„Co se stalo?“
„Jednomu chlapovi se něco pořád nezdálo a ona byla naprosto klidná. Ty bys mu už asi jednu vrazila.“
„Pravděpodobně. Jak to, že jsi nevyužil express linku Washington-orbita-Colorado?“
„Odyssea byla odvolaná.“
„Aha.“
„Říkala ti, že to chce zkusit na postu dopravního pilota?“
„Měla by si ujasnit, co chce. Ale pokud na ten výcvik má.“pokrčila rameny.
„Tak ji nech. Ať si dělá, co se jí bude líbit.“
„Hlavně ať něco dělá.“pousmála se. Za hovoru došli až do jídelny, odkud už z dálky bylo slyšet zvuk tříštěného skla. Zvědavě nakoukli dovnitř. Na podlaze bylo plno střepů a jídla.
„Co se to tu děje?“zeptala se Mac.
„Vypadá to, že se všichni rozhodli zničit veškeré talíře.“odpověděl jí Lorne a vzápětí se nešikovně ohnal rukou a jeho hrnek skončil na zemi. „Zatracená gravitace.“zavrčel. káva se rozstříkla po uniformě Mac.
„Ksakru.“nestačila uskočit dozadu.
„Omlouvám se, madam. Strašně se omlouvám.“vyhrkl.
„Dobrý, v pohodě.“snažila se kávu setřít dolů. „Byla čistá.“povzdechla si.
„Ještě jednou se omlouvám.“ Jenom mávla rukou.
„Zajdu se převléct a dám se do toho hlášení.“otočila se na Jacka. Ten přikývl a šel si dát něco dobrého.

Mac procházela chodbami a nestačila se divit, co se děje. Lidé zakopávali o prahy, o schody, ze kterých i sem tam padali, naráželi do dveří a nedokázali se trefit do futer. Došla k sobě, našla čistou uniformu, uvelebila se na balkóně a dala se do psaní zprávy.

O pár hodin později zaklapla s úlevou notebook a vydrápala se na nohy. Ani jí nepřišlo, že už je tma a na obloze svítí všechny tři měsíce. Vydala se do řídící místnosti a poprosila Chucka, aby svolala její tým a sehnal Woolseyho a Jacka. Za pár minut seděli všichni v zasedačce.
„Hodila jsi sebou.“pochválil ji Jack.
„Řekla jsem, že do večera jsem hotová.“pousmála se. „Takže podle mě je spolupráce s Wraithy a Eagery více než uspokojivá. Úspěšnost akcí je 97% a ztráty se snížily na 10%. Zvýšila se sice spotřeba materiálu, ale není to o moc.“
„O kolik?“zajímalo Woolseyho.
„Asi o 2%.“podívala se do zprávy. Když zvedla hlavu, překvapeně vyjekla. V místnosti se objevil někdo, koho opravdu nečekala. „Gabrieli!“ Zbytek se otočil.
„Mac.“přikývl. „Musíš mi pomoct.“řekl naléhavě.
„O co jde?“zajímalo ji.
„Poslala mě tady Rada s prosbou o pomoc. Moc se omlouvám za vyrušení, ale je to vážné. Nemůžeme se spojit s mnoha našimi druhy.“
„A jak můžeme pomoct my?“zajímalo Johna.
„Pozoroval jsem vás dneska. Myslím, že hodně lidí přišlo o své anděly. Ty pády, shazování věcí…“
„Netušila jsem, že i v tomhle pomáháte.“podotkla Mac.
„A v mnoha jiných věcech.“přikývl. „Pokud zbytek nenajdeme, ti lidé budou mít problém.“
„Jaký?“zajímalo Woolseyho.
„Začnou umírat.“
„Kdo to má všechno na svědomí?“zeptal se George.
„Rada předpokládá, že Hádes.“
„Bůh podsvětí? Na co by mu byli andělé?“podivila se Mackenzie.
„Na nic. Jenom je zadržuje, aby ostatní Bohové měli snadnější přístup k lidem. Do jeho paláce se nikdo nedostane. Je tam těžký přístup.“
„Četl jsem hlášení SG 1 z jedné mise…“začal John.
„Jo, Netu. Dostali se tam lodí.“dokončila to Mac. Přikývl. „Víš, kde je ta planeta?“
„Známe souřadnice.“přikývl, ale najednou zbledl.
„Co se děje?“zeptala se.
„Přichází Temný Anděl.“zašeptal v hrůze. „Musím jít.“
„Na to už je pozdě.“ozvalo se odnikud a o mžik později se u dveří zjevila postava v černém plášti a lukem v ruce, který namířil na Gabriela a vystřelil černý šíp, který se mu zaryl do ramene a on skončil na zemi. Muž se smíchem zmizel.
„Nemůžeš umřít, že ne?“ujišťovala se Mac a klekla si k němu.
„Z tohohle? Právě že ano. Jsou jedovaté.“vydechl.
„Můžu se tě dotknout.“vyhrkla, když se k němu sklonila.
„Jakmile se objevíme se světě smrtelníků, stáváme se zranitelnými.“vysvětlil.
„V tom případě si zajdeme na ošetřovnu, andílku.“pomohla mu na nohy.

„Prošlo to ramenem, a pokud můžu říct, nic důležitého poškozené není.“zkonstatovala Jennifer.
„Pokud můžeš říct.“zvedla Mac oči od papírů, které dostala k podepsání.
„Zrušil nám skener. Něco z něho nám vyzkratovalo zařízení. Ale okolí rány je zanícené. Nevím, jak ho mám léčit.“
„Můžu za ním?“
„Jistě.“přikývla.
„Ahoj, jak je ti?“zeptala se.
„Lépe, než je většinou tobě.“maličko se pousmál a posadil se. Ruku měl v pásu.
„To jsem ráda. Potřebuju ty souřadnice.“
„Máš něco na psaní?“zeptal se.
„Tady je tablet. Napiš tam ty souřadnice a nám to rovnou ukáže polohu.“podala mu ho. Zadal souřadnice a na obrazovce se ukázalo označení planety.
„Nechoď tam, Mac. Nemůžu tě moc chránit. Mám co dělat sám se sebou.“
„Pořád ale mám nějakou ochranu, ne?“
„Malou.“přikývl.
„To stačí. O zbytek se postarám sama.“pousmála se. „Teď už jenom sehnat tu loď.“
„Musíte si pospíšit. Bude to znít sobecky, ale nemám moc času. Ty mě vyléčit nedokážeš, ale ostatní ano.“
„A nemůže to udělat někdo jiný, než ti, co jsou zajatí?“
„Ne, je tam jeden z nejsilnějších léčitelů. Ten jed je zákeřný.“
„Kolik času ještě máš?“
„Asi 48 hodin.“
„Spousta času.“mávla rukou. „Zatím odpočívej. My to jdem dát do pořádku.“
„Hodně štěstí.“popřál. Jenom se pousmála a odešla.

„Máme loď.“oznámil radostně John, když Mac dorazila do kontrolní místnosti.
„Čí?“zajímala se.
„Eagerů, ale má to háček.“
„Delroy?“hádala. Přikývl. „Ani mě to nepřekvapuje.“povzdechla si.
„Za hodinu se sejdeme na jedné z planet. Bude nás čekat.“
„Tak se jdeme připravit.“pobídla je. „Za 45 minut u brány.“

V určenou hodinu se sešli u brány a prošli na planetu. Za pár minut se objevila menší loď a přistála kousek od brány. Vylezl z ní Delroy.
„Jste tady brzo.“řekl.
„Nemáme čas. Na tu planetu to je i odsud přes 35 hodin.“odpověděla Mac.
„V tom případě bychom měli vyrazit.“přikývl a pokynul jim ke dveřím. Loď uvnitř vypadala jako větší jumper. Delroy si sedl a hladce ji zvedl. Vyletěli na orbitu a vstoupili do hyperprostoru. Delroyova loď byla rychlejší než pozemské, ale přesto je čekala dlouhá cesta. Pár hodin si povídali, Mac si hrála s Rayem a plánovali, co udělají, až budou na místě. Po pár tisících světelných letech zapnul Delroy autopilota a všichni se uložili ke spánku. Probudilo je až pípání.
„Jsme skoro na místě.“oznámil Delroy. „Přenesu nás dolů.“
„Nás?“opáčila Mac a zapnula si vestu-
„Jistě. Loď zamaskuju a ovladač si nechám u sebe.“přikývl Delroy.
„Nebylo by lepší, kdybys tu zůstal?“navrhla.
„A nechat si ujít tu zábavu? Blázníš?“pousmál se. Jenom pokrčila rameny. Delroy zmáčkl pár čudlíků a všechny přenesl na nehostinnou pouštní a teplou planetu. Před nimi byla jediná jeskyně, do které se vydali.
„Uvědomujete si, že vchod hlídá tříhlavý pes, že?“upozornil je Rodney.
„Neboj. To zvládnem. Proč myslíš, že kolem mě Ray tak poskakuje?“pousmála se Mac a poklepala si na jednu z kapes vesty. Už z dálky slyšeli vrčení, a když vyšli zpoza rohu, uviděli tříhlavého černého psa. Mac zalovila v kapse a vytáhla kus steaku.
„Rayi, nesmíš! Sedni!“řekla. Kupodivu poslechl. Mac se maličko připlížila k psovi. „Hodný Kerberos. Hodný pejsek. Kdo by odolal šťavnatému kusu masa s koňskou dávkou uspávacího prostředku.“mluvila na něj klidně. Pes zavětřil a ona mu maso hodila přímo pod nos. Mlsně k tomu přičichl, zprvu nedůvěřivě, ale potom ho drapl a každá hlava si ukousla velký kus. Za pár vteřin se po steaku jenom zaprášilo. Kerberos se jenom mlsně oblízl a čekal na další. Po chvilce zakňučel a svalil se na zem.
„Obdivuju tě.“zašeptal John.
„Já sama sebe někdy taky.“pousmála se a vešla do tmavé jeskyně.
„Je to jako deja vu.“ozval se po chvilce Winterson a rozhlédl se kolem sebe. Zatuchlé stěny vypadaly přesně jako v mezirealitové vězeňské kolonii, ve které narazili na kapitána Petersonovou, seržanta Greena a druhého McKaye. Dokonce už slyšeli vzdálené hlasy.
„Jo, tak takhle si představuju peklo.“zamručel Delroy, jako by byl s tou představou spokojený.
„Vy taky věříte v něco, jako je peklo?“zarazila se Mac.
„Moc se od vás nelišíme, Pallas. Někteří naši lidé věří ne nebe a peklo, ale to jsou ti, kteří dlouho žijí mezi obyčejnými lidmi.“řekl a v jeho tónu zaznělo trošku opovržení.
„Obyčejnými? Chtěla bych mít tvé sebevědomí.“ušklíbla se.
„Proboha, jenom to ne.“zaznělo naráz od Johna a George. Mac se jenom pousmála.
„Poslouchejte, schovala bych zbraně. Nevím, jestli nás budou znova prohledávat, ale do Hádovy říše směli jenom mrtví. A já si mrtvá nepřipadám.“ Nikdo nic nenamítal a všichni začali poctivě schovávat zbraně a nože na všechna možná i nemožná místa.
„Myslíte, že to budou mrtví v pravém slova smyslu?“zapřemýšlel Rodney nahlas.
„Těžko říct, ale my vypadáme až moc živě.“namítl Winterson.
„Co tím myslíte, majore?“zamračila se Mac.
„Co takhle trošku se ušpinit?“navrhl a ukázal ke stěnám, které špinily.
„Nemusela jsem se malovat. Za poslední dva týdny jsem permanentně nevyspaná a ve stresu, takže kdybych na sobě neměla make-up, tak opravdu vypadám jak mrtvola.“
„Nemel a natři si to na obličej.“šmrncl jí John po tváři špínu.
„A rozcuchej se.“podotkl Delroy. Mac ji jenom povzdechla a stáhla si gumičku z drdolu dolů. John jí vlasy prohrábl špinavýma rukama a rozcuchal jí je.
„No, to je lepší.“zkonstatoval, když si prohlédl svou práci. „Stažené vlasy ti stejně moc nesluší.“
„Vím, ale na mise je stažené mít musím. Když už nic jiného, je to praktické.“poznamenala. „Rayi!“zavolala. Okamžitě k ní přiběhl. Klekla si k němu a pořádně ho rozcuchala. „Rayi, sudy!“naznačila válení rukou. Vypadalo to, že pes si v tu chvíli nepřál nic jiného. Ochotně si lehl na záda a pořádně se v té špíně vyválel. „Šikovný.“pochválila ho Mac, ale představa jeho drhnutí ji děsila. Vydali se dál. Po pár dalších metrech začali potkávat první lidi, kteří se za nimi otáčeli a sledovali je prázdnými pohledy. Došli nad velkou místnost, ke které vedly kamenné schody. Všude se hemžilo plno lidí.
„Jaký máme čas?“zajímal se George.
„3 hodiny.“zkontrolovala Mac hodinky.
„Ssso ssse vám ssstalo?“zasyčel kousek od nich jeden z vychrtlých lidí v potrhaných hadrech.
„Letecké neštěstí.“vyhrkla Mac pohotově první věc, která ji napadla, a rychle zamířili pryč. „Možná jsem to neměla říkat, že?“zeptala se o chvilku později.
„Vzhledem k tomu, že moc mrtvě nevypadají, tak to asi byl naprostý nesmysl.“souhlasil Delroy.
„Asi to bude spíš ve smyslu ztroskotanci.“upřesnil Rodney.
„Tím hůř. Nevíme, co můžeme čekat.“zamračil se John.
„To nejhorší.“odvětila Mac.
„Není to tu moc velké.“poznamenal major a rozhlédl se kolem. Kromě nějakého paláce ve skále a jedné další chodby tady už nebylo absolutně nic.
„Proč myslíte, že tam stojí ty stráže?“ukázal Delroy k chodbě. Zbytek jenom pokrčil rameny. „Co kdybys mi pomohla, Pallas?“zeptal se. Přikývla. Oba se zaměřili na jednoho ze strážců a telepatií jim znemožnili pohyb. Pomalu kolem nich prošli a potom tuhle vzpomínku vymazali. Chodba mírně stoupala a jako by se stáčela k paláci. Po chvilce narazili na schody, které vedly nahoru. Vyšli po nich a narazili na dveře.
„Jsou tam dvě známky života.“oznámil Rodney, když zkontroloval detektor.
„Kde?“zajímalo Mac.
„Přímo za dveřmi.“zašeptal. Přikývla.
„Vyrazím dveře a ty je zabiješ.“řekla Delroyovi. Nic nenamítal. Dveře během chvilky vyletěly z pantů a stráže je po chvíli následovaly. V místnosti byla skupinka lidí zavřená v nějaké cele chráněné štítem.
„Kdo jste?“vyhrkl jeden z mužů ve zlatém hábitu.
„Poslal nás Gabriel.“odpověděla mu Mac a dotkla se štítu. V tu chvíli dostala kopanec.
„Chytré.“ušklíbl se John.
„Blondýna.“ukázala si na vlasy. „Mám na to právo. Rodney, dostaň je ven.“
„Kde je Gabriel?“zeptal se ten muž.
„Je zraněný. Říkal, že jenom někdo z vás ho může vyléčit.“odpověděla mu zase Mac a nervózně přešlápla. Něco se jí nezdálo. „Rodney, pohni.“popohnala ho.
„Je tady pět krystalů. Když vytáhnu nesprávný, bouchne to.“odsekl.
„Vytáhni ten, o kterém si myslíš, že je správný.“vyštěkla.
„Myslím, že je to tenhle.“ukázal na prostření, hnědý krystal.
„Výborně.“ozvalo se zatleskání. Všichni se otočili. Ze stínu vycházel muž s tvrdými rysy, tmavými vousy a vlasy. Mac si jenom povzdechla. Proč všichni Bohové jsou tak pěkní – dle jejího názoru. „Přišel jste na to rychle, doktore.“
„Byla to past. Už od začátku.“zavrčela Mac.
„Ano, i když musím přiznat, že to, jak jste zneškodnili Kerbera, na mě udělalo dojem.“maličko se pousmál Hádes. „Chci tebe. Ostatně jako všichni v téhle galaxii.“ Sheppard a Winterson se posunuli maličko před Mac. „Věděl jsem, že vyslyšíš prosby svého strážného anděla a pomůžeš mu. Je to tvoje slabost. Někteří tomu říkají záchranářský komplex. Ale nemůžeš sama spasit celou galaxii. To nejde. A už vůbec ne, když jseš mrtvá.“usmál se.
„Nejsem…“snažila se něco říct.
„Má žena Persefona na tebe žárlila. Byl jsem tebou jako posedlý. Chtěl jsem tě mít za každou cenu. Chtěl jsem to být já, kdo jedinou překážku k získání moci předá Diovi a stane se jeho nástupcem.“mluvil radostně. Mac jenom polkla. „A když k tomu přivedu i tvé přátele, nic mi nestojí v cestě.“
„Je nech být. Já ti budu stačit.“řekla a překvapilo ji, jak klidně její hlas zní. Přešla doprostřed mezi něj a svůj tým.
„Mac.“hlesl Sheppard. Jenom zakroutila hlavou.
„Nikdy jsem neviděl víc tvrdohlavého a vzpurného člověka.“prohlásil s troškou obdivu Hádes. „Nehodlám dopustit, abys mi utekla.“pousmál se a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, vytáhl zpod pláště dlouhý meč a vrazil ho do ní. Nestačila ani vykřiknout a jenom se snažila marně zastavit krev valící se z rány. Odněkud k ní připlula myšlenka, že tohle stejně nemá cenu a mohla by radši dělat něco užitečného. Než dopadla k zemi, máchla rukou a vší silou poslala jeden z kulatých železných talířů k Hádovi, které to skoro nepostřehl. Talíř mu proletěl hrudníkem, odrazil se o stěnu a doletěl až ke krystalům, kde rozbil jeden jediný. Ten, co potřebovali. Padla k zemi a otevřenýma očima bez života zírala do prázdna.

„Doktorko, jeho tlak stoupá!“vykřikla jedna ze sester, která šla zkontrolovat Gabriela. Ten ležel se zavřenýma očima, něco si pro sebe říkal a vypadalo to, že se musí hodně soustředit. Jennifer přiběhla.
„Dejte mu…“začala, ale v tu chvíli se prudce posadil a rychle oddechoval.
„Ne…ne…to se nemělo stát.“zašeptal v hrůze a zabořil hlavu do dlaní.
„Co se stalo?“zeptala se doktorka.
„Ztratil jsem ji…ztratil…křičel jsem na ostatní, ať jí pomůžou, ale oni…oni tam jenom tak stáli.“hlesl a po tvářích mu stékaly slzy.
„Mac?“zašeptala Kellerová. Gabriel jenom přikývl.
„Volala mě, ale…nemohl jsem jí pomoct…snažil jsem se.“šeptal, jako by se snažil ospravedlnit. Jennifer nad ním jenom šokovaně stála.

„Né!“zakřičel John a vrhl se k ní. Ani se nevšiml, že se cela otevřela. Zatřásl s ní. „Mac, no tak, sakra, prober se. Vždyť nemůžeš být mrtvá…no tak. Prosím.“ Osvobození andělé se shromáždili kolem nich. „Dělejte něco! Dostala vás ven!“zakřičel na ně.
„Není to svěřenkyně nikoho z nás.“zavrtěl hlavou muž.
„Ale její anděl ji prosil, aby vám pomohla. To ona se rozhodla mu vyhovět! Vysvobodila vás!“namítl a přirazil jednoho z nich ke zdi.
„Má pravdu. Krom toho nás Gabriel prosil, abychom jí pomohli, Argosi. Taky jsi to slyšel.“ozval se jiný muž. „Vděčíme jí za pokračování naší existence. Tohle je nepsané pravidlo. Zachránila nás a my musíme udělat to samé.“připomněl mu. Argos se na chvíli zamyslel, než přikývl. Sheppard ho pustil.
„Běž stranou.“řekl mu. John se kousek odsunul. Andělé se shromáždili kolem jejího těla. Během chvilky se objevila zlatá záře.

„Oni…vrátili ji! Vrátili ji! Je zase zpátky!“zakřičel Gabriel nadšeně a vykouzlil na tváři úsměv. Znova mu začaly téct slzy.

Mac se nadechla a rukou okamžitě nahmatala místo, kde čekala ránu. Nic necítila. Rychle se posadila a vyděšeně se podívala kolem.
„Ginny…hej, Ginny, už je to dobrý.“řekl John a objal ji. Oběma začaly po tvářích stékat slzy.
„Umřela jsem?“zašeptala. John jenom přikývl. „Znova?“ Opět přikývl.
„Pojď, vstávej.“pomohl jí na nohy. Roztřeseně se postavila. Musel ji přidržet, protože se třásla jako ratlík. „Můžeš jít?“zeptal se.
„Dej…dej mi chvilku.“hlesla a hřbetem ruky si utřela slzy, které se ne a ne zastavit. Po chvilce se jí povedlo jakžtakž uklidnit a otočila se k andělům.
„Díky. Moc děkuju.“
„Nemáš zač.“ujistil ji Argos.
„Gabe vás potřebuje. Měli byste mu pomoct.“připomněla jim.
„Přeneseme vás k nám na loď.“nabídl.
„To by bylo milé.“přikývla a maličko se pousmála. V tu chvíli se objevili v lodi na orbitě.
„Můžeš to prosím vzít k nejbližší bráně?“požádala Delroye Mac. Ten jenom přikývl a nastavil kurz.
„Ale jednu výhodu to má.“ozval se Rodney. Všichni se na něj zvědavě podívali. „Máme o Boha méně.“řekl.

„Dobré ráno. Nesu ti snídani.“zjevil se u Mac v pokoji z ničeho nic Gabriel s tácem v ruce. „Jak ses vyspala?“
„Dobře.“usmála se a protáhla.
„John mě poprosil, jestli bych ti to sem nehodil.“ukázal na tác. Znova se usmála a vzala si koblížek. „Co budeš dělat?“
„Oba si potřebujeme odpočinout. Beru si dovolenou. Ještě mi něco zbylo z minulého roku. Vyjedu si na týden do hor. Budu tam v klidu a sama.“
„Jak tě znám, zůstaneš na ranči a budeš pomáhat tátovi.“usmál se.
„Taky možnost.“přikývla. „Mimochodem…díky.“
„Za co? Vždyť jsem nic neudělal!“řekl, jako by se trošku styděl.
„Nevzdal jsi to.“
„V tom případě ti děkuju za totéž.“kývl. „Už bych měl jít.“ozval se po chvilce.
„Zatím nashle.“rozloučila se.
„Sbohem.“naposledy se pousmál a zmizel. Mac dojedla snídani a ještě se na chvilku zavrtala zpátky pod peřinu. Ono volná neděle je volná neděle.

Povídka je bez názvu, tak kdyby vás něco napadlo, napište ...jinak pořád platí nabídka, že kdo vymyslí názvy k povídkám, tomu pošlu něco dopředu

A jinak další povídka bude někdy mezi pátkem a pondělím

Jako bylo to dobré, ale přišlo mi, že Hádes, i když je podle mytologie jedním z vůbec nejsilnějších bohů, padl dost rychle......

„Přichází Temný Anděl.“zašeptal v hrůze. „Musím jít.“

Však příště mi neunikneš

DarkLive: Jsem rád, že se ti ta "soutěž s názvy" libí, Mac jsem to před časem navrhoval a jsem rád, že to použila, teď už jen doufat, že se někdo najde a s názvy pomůže.

Mac: Už mám převedený i díl 117 do PDF, tak se mi pak nějak ozvi a já ti to pošlu , zatím jsem díly 116 a 117 nečetl, ale mám to v plánu.

EDIT:
Tak jsem jsem přečetli poslední dva díly a jsou jaky vždy výborný.
Jen tak mimochodem, nemá někdo přehled, jaké bohy vlastně už zabili?

jakop: nema ... ale v nějaké volné chvíli se to zkusím dát do kupy
DarkAngel: ono s tím Hádesem....no nech se překvapit


EDIT: Přidávám díly v PDF a DOC od jakopa , kterému moc děkuju

Kód: Vybrat vše

http://rapidshare.com/files/240425925/Stargate_Last_Ancient_1_-_117.rar

http://www.iskladka.cz/download.php?file=1244048761_stargate+last+ancient+1+-+117.rar

http://uloz.to/1883926/stargate-last-ancient-1-117.rar

http://bagruj.cz/975ez8j5o13f/Stargate_Last_Ancient_1_-_117.rar.html



No a spočítala jsem mrtvé Bohy a vyšli mi zatím jenom tito tři Pallas Athéna, Apaté, Damón...kdyby někdo věděl o dalším, napište