SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

94. Zbloudilá - část 1

Oliver Martens seděl na můstku Dakoty na zemi a hrál sám se sebou kostky. „Vypadni!“ vykřikl, když se otevřely dveře. Ani se neotočil, aby zjistil, kdo ho ruší. Moc na výběr v rušitelích neměl.
Collin před tím křikem couvnul, ale neodešel. Co přišel kapitánovi říct, bylo důležité, a Olieho momentální nechuť někoho vidět na tom nic nezměnila.
„Nemáme co jíst,“ řekl co nejklidnějším hlasem.
Olie ještě jednou hodil kostkami, ale než se na ně podíval, zvedl hlavu a otočil se na Nicholase. „Cože?“
„Ty trhliny v trupu,“ začal Collin vysvětlovat. „poškodily přívod energie do kuchyně. Nikdo si toho nevšiml. Roboti opravili plášť lodi a my se Zachem a Shawnem jsme prošli všechny paluby. Že nesvítí světlo v mrazáku, jsme si nevšimli a nejspíš by nás stejně nenapadlo, že je ten problém větší. Není nikde v dráze těch šutříků. Před chvílí Zach zjistil, že jeden z nich nejspíš změnil směr, neprošel skrz a zůstal trčet zaklíněný někde ve vedení, které vede právě do kuchyně. Zatím jsme ten šutřík nenašli, takže je použitelná jen částečně. Víš, že v kuchyni nikdy moc dlouho nejsme,“ ukončil Collin trochu rozpačitě. Nikdo ze čtveřice trosečníků z Dakoty nebyl právě zanícený kuchař, takže se jejich strava smrskla na to nejjednodušší, co mohla palubní kuchyň nabídnout. Nikdo si nestěžoval a nikdo tam netrávil víc času, než bylo nezbytně nutné. Teď se jim to vymstilo, protože než zjistili, co se stalo, rozsah škod dosáhl značných rozměrů.
Oliver se zvedl a dal si ruce v bok. „Kolik?“ vyštěkl, protože nejenom, že se mu po střetu s jedním tím ‚šutříkem‘ ještě pořád točila hlava, ale při pohybu ho zabolela i pochroumaná paže.
„Zachary a Shawn to právě počítají.“ Collin si prohlížel Olieho a říkal si, jestli ho z ošetřovny nepustili moc brzy. Kapitán Dakoty vypadal přepadle a nevrle. Jednoduchou otázku pochopil okamžitě – na kolik dní jim vydrží zásoby „Dlouho ne,“ pokračoval a znechuceně se ušklíbl. Nejenom, že se courají tak, že k nejbližší solární soustavě doletí asi za sto padesát let, ještě u toho umřou hlady.
„Chci přesný soupis všeho poživatelného a nezajímá mě, jestli to někoho nebaví,“ zavrčel Olie. Vzhledem k tomu, že byli v lodi, která měla zásoby pro mnohem větší posádku, než byli oni čtyři, nikdy je nenapadlo se potravou zabývat. Postupně odnosili všechno jídlo na jedno místo, aby bylo jednodušší se k němu dostat, a nikdo nemusel přemýšlet, kde je určitá potravina, a co bylo možné, to zmrazili. Zbytek uložili, jak nejlépe dokázali. I to je stálo hodně sil, ale tehdy věřili, že za pár měsíců narazí na planetu s Branou nebo na spřátelenou loď, která jim poskytne pomoc. Brány se v okolí jejich letu nevyskytovaly a spřátelené lodi jakbysmet. Jediné bližší setkání je stálo skoro život. Nejdřív Raydan a její vesmírný mazlíček, který by si na nich s radostí pochutnal, a teď je poletující smetí připravilo o většinu zásob. Cestování vesmírem bylo jedno velké nádherné dobrodružství.
„Ti dva dělají, co mohou,“ ujistil Olieho Collin. „Jdu jim pomoct,“ řekl rychle, než mu to stačil dál velitel lodi Martens rozkazem.
Olie zůstal stát, dokud se za Nicholasem nezavřely dveře a jeho kroky neodezněly v chodbě, pak se opatrně složil zpátky zem, dotkl se prsty čela, které začalo pulzovat stejnou bolestí, jako těsně potom, co ho ‚šutřík‘ trefil, a mechanicky sáhl po kostkách. Pohodil si je v ruce a pustil na zem, bez prohlížení je znovu vzal a znovu pustil. Bílé tečky na tmavém podkladu každé kostky se zvětšovaly a zaplňovaly mu hlavu bílou mlhou. Sebral kostky a hodil je před sebe. Jak se potraviny mohly tak rychle zkazit? Mlha houstla. Sebral kostky a hodil. Jak je to dlouho, co se plouží jako šneci, protože vyšší rychlost ponouká ty vesmírné projektily, aby útočily na loď? Někde na okraji mysli mu vytanula odpověď - něco přes dva měsíce plus jeho pobyt na ošetřovně. Skoro tři měsíce. A rána na čele celou dobu pálí a tepe, i když všem na palubě Dakoty tvrdil, že už je mu dobře, aby ho pustili z ošetřovny. Sebral kostky ze země, mlha zhoustla do konzistence nadýchané vaty a všechny myšlenky se ztratily, hodil kostky před sebe.
„Olivere!“ zvolání ho vyvedlo ze strnulosti v husté bílé mlze. „Zatraceně, nemohl jsi říct, že ti není dobře?“ Collin ho chytil pod rameny a trhnutím postavil na nohy. Olie měl zrovna v ruce kostky, nečekaným pohybem mu vypadly a rozkutálely se na všechny strany.
„Vyhrával jsem,“ zamumlal Olie nezřetelně a nechal se odtáhnout zpátky na ošetřovnu.
„Jo, jasně,“ houknul Collin rozzlobeně. „A teď si koukej lehnout.“
„Nemůžeš mi dávat rozkazy,“ snažil se Olie artikulovat tak, aby mu bylo rozumět, ale vyšlo z toho jen zachrčení.
Nicholas ho skoro hodil na lůžko a nastavil na připojeném panelu autodiagnostiku. Nebyl to žádný zázrak Startreku, ale jednoduché úkony zvládala. Chvíli v ní šumělo, pak zacvakalo a z postranní zdířky vyjel dlouhý pruh papíru s údaji, které se zároveň objevily na malém monitoru.
„Vypadá to, že ten otřes mozku by horší, než jsme si mysleli,“ řekl Collin váhavě. Moc tomu nerozuměl, ale zdálo se mu, že přístroj ukazuje nesmyslná data. (Jak by ne, když šlo o ‚chytrou‘ osobní váhu, která tak akorát změřila svaly, tuk a vodu v Oliverově těle)
„Nablabla taraka pfííí,“ zaskřehotal Olie najednou.
„Hmmm,“ pousmál se Collin, „Dobrá nálada tě neopustila, že tu vymýšlíš novou řeč?“ Podíval se na Oliverovy rozpálené tváře, dotkl se jeho ledové ruky a novou řeč vyloučil. Začal se hrabat v lékárničce ve snaze najít lék na horečku.
„Ze ze ze zezezeze.“ Olie klepal hlavou o polštář a opakoval jednu slabiku pořád dokola.
„Najdeme ti něco k jídlu,“ ujistil ho Collin. Podal mu prášek a sklenici s vodou. „Zatím si dej tohle.“ Připadal si tak trochu jako cvok, co mele nesmysly, ale Olie si vzal pilulku a zapil ji vodou. Collin se kousl do jazyka, aby ho nepochválil, doplnil vodu a postavil ji k hlavě postele. Sotva se sklenka dotkla podložky, Olie se po ní natáhl a celou ji vypil.
„Tolik žízně,“ povytáhl Collin obočí. Právě si začal připadat jako vedlejší postava zdravotní sestry z některého béčkového hororu. Ještě dvakrát naplnil sklenici vodou, než po ní Oliver přestal sahat, jakmile se ocitla poblíž.
„Kde sakra si?“ vyjel na něj ode dveří Shawn, ale zarazil se, když se pohledem dotkl Olivera. „No nazdar ve spolek,“ vypadlo z něj.
„Ze bafa vlééé,“ zablábolil Olie a srazil sklenici s vodou na zem. Zřejmě ho ta činnost vyčerpala, protože najednou usnul uprostřed pohybu.
Collin se Shawnem ho ještě pár vteřin sledovali a čekali, že otevře oči a začne znovu, ale ani se nehnul a s pootevřených rtů mu vyklouzl dlouhý pramínek slin.
„Kdybys to nevěděl, tak už zase stojíme,“ řekl Shawn Nicholasovi a rozběhl se na můstek. „Naštěstí měl Zach s sebou tablet s průběhem letu. Pořád to sleduje, vždyť víš. Před námi je něco zatraceně velkýho.“
„A zásoby?“ zeptal se Colin.
Shawn se zastavil před zavřenými dveřmi a zachmuřeně se na Nicholase ohlédl. „Snad se ani neptej. Většina je zničená. V některých boxech to vypadalo, že kolonie bakterií už vytvářejí industriální společnosti. Všechno šlo do odpadu.“
Collin se zamračil. „Všechno?“
„Něco zbylo. Trvanlivé potraviny, pevné obaly a práškové věci, i když u těch je to taky sporné, protože co jsem se díval, začínají se hemžit proteiny v živé podobě.“
Collin se otřásl. Nesnášel brouky v potravinách a nechápal, že někteří lidé si pochutnávali na hmyzu, i když byl tepelně upravený.
„Na jak dlouho to vydrží?“ Ani nevěděl, jestli to chce vědět.
„Pár měsíců. Když budeme šetřit, možná rok. Zach začal uvažovat o nějakém farmaření, ale než by něco vyrostlo do sežratelné velikosti a množství, bude nejspíš pozdě. Vody je dost, kafe taky,“ smutně se ušklíbl. Právě si vzpomněl, jak v některých filmech vesmírní zbloudilci toužili po kávě. Do nedávna na tom byli podobně, ale pak se Oliverovi podařilo najít velkou zásobu ve skládku, který při zběžné prohlídce lodi přehlédli, a od té doby jim připadalo, že jejich nekonečná cesta získala nádech luxusu.
„Hotovo. Nic zkaženého už v Dakotě není,“ ozval se nepřirozeně veselý hlas Zacharyho.
„Cože?“ Collin s Shawnem se na sebe zaraženě podívali a pak se rozběhli do kuchyně.
Zach tam stál uprostřed prázdné místnosti a usmíval se od ucha k uchu.
„Všechno jsem zlikvidoval a odcházím do strojovny,“ oznámil s širokým úsměvem a dlouhými houpavými kroky zmizel Collinovi a Shawnovi z dohledu.
„Co tím tak asi myslel?“ zamručel Nicholas. „Kam jste uložili, to co zbylo?“ rozhlédl se po kuchyni, která zela prázdnotou.
„Chtěli jsme to dát támhle,“ mávl Shawn rukou k pootevřeným dveřím jednoho ze skladů. „Ale nejdřív jsme to měli všechno sepsat.“ Sebral z kraje dlouhého pultu tablet a vyvolal data. Obrazovka zůstala prázdná.
Collin mezitím došel ke skladu a podíval se dovnitř. Neřekl nic, přešel k jiným dveřím, pootevřel je a zavřel a to samé udělal s třetími a posledními, které vedly do skladovacích prostor přilehlých ke kuchyni. Ještě nakoukl do potemnělého mrazáku, krátce se podíval na Shawna a odešel pryč.
Shawn si nejdřív Collinova chování nevšímal. Snažil se zprovoznit tablet a tiše se vztekal, že mu pořád ukazuje velké a temné nic. Po Nicholasově odchodu hodil tablet zpátky na pult a chtěl za Collinem něco zavolat, když se zarazil a v tváří staženou napětím se přiblížil ke skládku, kde měly být všechny zbývající potraviny. Na zemi v temném koutě ležely dva pytle kávy, jinak tam nic nebylo. Stejně jako Collin prohlédl i Shawn další dva sklady a v každém našel jen kávu a jeden zapomenutý balíček sucharů.
Opřel se o zeď a unaveně zavřel oči. Zach neměl čas, aby všechno jídlo někam převezl. Co s ním teda udělal? Tiché zahučení ho probralo ze zmatených myšlenek. Velký stroj na likvidaci odpadu dožvýkal poslední sousto a hlásil se o další.
„To snad ne,“ zašeptal Shawn nevěřícně. Přinutil se udělat pár kroků k interkomu.
„Zachary, kam jsi dal všechno zbývající jídlo?“ zeptal se co nejklidněji.
„Všechno zkažené jídlo je pryč,“ zopakoval Zach rozjařeně.
„A to, co zbylo? Co nebylo zkažené? Kam jsi to dal? V tom skladu, který jsme vybrali, nic není.“
„Všechno zkažené musí pryč. Dal jsem to do drtiče. Ve skladu zůstalo to, co se dá sníst.“
„Káva? Chceš celý kraťounký zbytek svého života jíst kafe?“ Shawn nevěděl, jestli se má zlobit, smát nebo si zoufat.
„Děláš si legraci?“ urazil se Zach. „Káva se přece nejí, káva se pije. Tekutiny jsou důležité.“
„Takže nechceš jíst, ale pít.“ Shawn cítil, jak po něm sahá ledová apatie. „Škoda, že jsi tu nenechal něco ostřejšího,“ povzdechl si a sedl si na zem pod interkom.
Collin došel na můstek a prohlížel si další překážku v cestě. Byla velká, tmavá a odolávala všem snahám sond o bližší průzkum. Prostě jenom velká černá hrouda.
„Zbloudilá planeta,“ vyjádřil nahlas svůj názor. O takové možnosti slyšel zatím jenom teoreticky, nikdy předtím žádnou neviděl. „Nebo spíš zatraceně velkej černej kulatej kámen,“ opravil se potom, co zjistil, že objekt před nimi nemá atmosféru ani gravitaci, která by stála za řeč.
„Dobré místo na hrob,“ ozval se z reproduktoru Shawnův hlas. „Půjdeme si tam nějaké vybrat. Čekám tě u Jumperu.“
Collin překvapeně zavrtěl hlavou, ale na jeho dotazy se nikdo neozval, tak se vydal hledat odpovědi za Shawnem do hangáru.
„Jsi si jistý, že ti dva v Dakotě mezitím neodletí?“ zeptal se pochybovačně, když se po přistání na holé černé pláni v zadní části pečlivě ukotveného Jumperu soukali do neforemných obleků určených k pobytu ve vesmíru.
Shawn pokrčil rameny. „Jako by to nebylo jedno,“ zabručel, strčil ruce do rukávů, přetáhl si skafandr přes ramena a poskočil, aby se na něm srovnal. „Víš, že jsme nerozsvítili?“ zeptal se, sotva vyšli ze vznášedla.
Collin neodpověděl, povrch bludné planetky se mu houpal pod nohama, až si připadal jako uprostřed bažiny. Vzhledem k tomu, že senzory nedokázaly určit, z jakých prvků je povrch složený, bylo jak přistání, tak výstup trochu jako sázka do loterie.
Shawn za ním zadupal a vyjekl, když ho mizivá gravitace skoro poslala na oběžnou dráhu. Chytil se Collina za skafandr a mezitím zápolil s ovládáním, aby zvýšil zátěž v podrážkách. Collin se zapřel a stáhl plachtícího Shawna dolů. Jeho zátěž fungovala dobře.
„Zatím stačilo rozptýlené světlo z,“ rozhlédl se po naprosto černém okolí, „asi z lodi,“ doplnil váhavě. „Vezmeme vzorek a porozhlédneme se tady.“
„Bránu tady asi nenajdeme,“ ušklíbl se Shawn na vzdálený zakulacený obzor bez jediného záchytného bodu. Přesto dálkovým ovládáním pustil v Jumperu automatické navádění, aby bez problémů trefili zpátky a rozběhl se za Collinem, který se už dlouhými kroky vzdaloval.
„Ani to nebolelo,“ zasmál se, když se po dvou hodinách vrátili k Jumperu z jiné strany. Neznatelná gravitace jim dovolila ujít bez námahy skoro padesát kilometrů.
„Takže nic,“ konstatoval Collin. Nahlas by to neřekl, ale nějaký malý zázrak by se jim docela hodil. „Ještě ten vzorek, a pak zjistíme, jestli se máme kam vrátit.“
Shawn už vytáhl nůž, opatrně odstranil kryt z ostří a klekl si na koleno. Položil ruku v rukavici na pružný povrch a zaváhal.
„Nemyslíš si, že je to živé, že ne,“ zeptal se Collina.
Nicholas si nad zápěstím nechal zobrazit poslední údaje senzorů. „Žádný uhlík, jestli jsi měl na mysli tohle. Struktura se nepodobá ničemu, co by lidská nebo antická databáze znala. Prostě to zkus.“
Shawn se sklonil a pomalu nožem objel v hmotě kruh. Šlo to lehce. Z počátku čekal, že z rány začne třeba vytékat nějaká kapalina nebo se jim země pod nohama začne otřásat, ale nic se nestalo. Kus povrchu se dal docela snadno vyloupnout a zůstal mu ležet na natažených prstech rukavice.
„Houby vidím,“ postěžoval si, sáhl na horní část přilby a rozsvítil malé světýlko. Vzápětí vyjekl a světýlko zhaslo.
Collin skoro nadskočil leknutím. Sotva se útvaru na Shawnově rukavici dotkl paprsek světla, vyrostl z něj tenký průhledný krystal a zarazil se Shawnovi do přilby. Collin viděl, jak kamarád koulí očima a šilhá, aby na krystal viděl. Nebyl zraněný, ale skafandr byl poškozený. Nesměl s krystalem hnout, aby mu neunikal kyslík.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pokračuju ve čtení a tady jsou další postřehy.
81) Pěkné obléhání Země a pobavila mě ta narážka na směrnice. My jednou na ty všemožné směrnice, direktivy a podobné hovadiny zajdeme. Tady nechybělo moc. Ke konci ta situace s Krabatem a Alexis, to bude mít ještě zajímavý vývoj.
82) Ta představa Shepparda jako staříčka, co krmí v parku holuby je prostě úsměvná To s těmi lidskými úsctívači mě zaujalo a stjně tak ty problémy, které způsobovala telepatie. Ke konci zmínka, že na Zemi zemřelo jen pár stovek lidí a přitom to vypadalo, že útok zmenšil populaci o dalších pár milionů lidí. 2 miliardy je však pořád hodně velký počet.
83) Tak to nakonec s královnama skončilo rychle. Drsná tam byla poznámka ohledně přenosového paprsku a jeho vedleším účinku způsobeným působením černé díry.
85) Nenajít řešení je také řešení a je to pravdivé i v životě.
86) Potěšilo setkání se starými známými a to doslova. Baví mě tam ty zmínky jak jsou už všichni stařečkové. Popis Zelenky jako plešatého starého trpaslíka mě rozesmála. Prostředek na vyhubení Wraithů, to opravdu znělo jako akce deratizátorů.
Skončil jsem zatím přečtením 87 a zbytek dočtu snad už příští týden.

[andoriel]

Děkuju, Azany

[andoriel]

Bavte se

95. Zbloudilá - část 2

Thomas Hidllet otevřel oči a zadíval se na Andoriel. Jako obvykle mu ukazovala záda. Přisunul se k ní blíž a zezadu ji objal. Položil si tvář do jejích vlasů, zhluboka se nadechl a zavřel oči.
Andoriel měla oči otevřené a tajila dech, aby Tom nepoznal, že je vzhůru. Původně měla v plánu tiše vstát a nechat ho samotného, jako většinou vždycky předtím, ale zaspala a teď už nebylo úniku. Čekala, až spánek uvolní Tomovo objetí, aby se mohla nenápadně vyvléknout, ale znovu na ni začala dotírat únava. Probrala se trhnutím a rychle se ohlédla, jestli tím neprobudila Thomase. Ležel na zádech s jednou rukou pod hlavou a spal.
Vykulila se z lůžka, natáhla si oblečení a před odchodem Toma lépe přikryla.
Sotva se za ní zavřely dveře, otevřel oči a posadil se. Už nevěděl, co by měl ještě udělat. Andoriel k němu byla milá, ale pořád z ní cítil závan chladu. Dohánělo ho to k tiché zuřivosti a tím víc se snažil rozžehnout v ní plamen vášně. Zatím sotva doutnal.
Stál u okna, sledoval hemžení kolem živého plotu, kde se právě podávala snídaně, a pomalu se oblékal. Snídaně pro lidi přijde na řadu až naposledy.
„Už jsi vzhůru?“ zeptala se Erin. Stála na prahu domu a zívala na celé kolo. „Jsi děsná,“ odhodnotila Ájino ranní úsilí jednoduše. Podle Erin by všechny důležité činnosti měly začínat nejdřív po obědě.
„Jasně,“ smála se Andoriel. Venku jí bylo lépe a trocha pohybu po ránu taky nebyla k zahození.
„Tom tu zůstal?“ Nebylo tak úplně patrné, jestli se Erin ptá nebo to konstatuje.
„Hmmm,“ zamručela Ája. Z Thomase jí bylo divně. Na nezávazné žertování se tvářil moc vážně a na vážnou známost Andoriel neměla.
„Kdyby…“ začala Erin, ale Ája jí do toho vpadla celou dlouhou litanií:
„Kdyby!“ začala skoro výhrůžně. „Kdyby se mnou aspoň trochu mluvil! Nikdy bych ho neopustila, stačilo jen říct pravdu. Proč musí být tak paličatý? Přece to z něj nebudu tahat. Kdyby! Kdyby mi to chtěl říct, tak to snad udělá, ne?“ otočila se k Erin a oči jí výhrůžně svítily. Bylo jasné, že o Thomasovi její proslov není.
Erin se mezitím přesunula k rozkládací židličce, sedla si a smutně se na Andoriel podívala. „Ale generál Hidllet,“ začala opatrně z jiné strany.
„Generál!“ prskla Andoriel. „Jaký je to generál?“ Byla to ráno samý vykřičník a otazník. „Tom je… Tom.“ Došla k Erin, sedla si vedle její židle a roztržitě podala probíhající veverce oříšek, který jí zbyl v ruce. Veverka po něm chňapla a odpelášila do křoví. Za okamžik už seděla na jedné z nejvyšších větviček a zbavovala oříšek slupky.
„Tom je tady, Ace je tam,“ pokračovala už tiše a zajela si prsty obou rukou do vlasů. Thomase probírat nechtěla „Jestli ještě někdy přijde a zeptá se – Erin,“ vrátila se ke svému tématu a zvedla ke kamarádce oči plné touhy a zoufalství. „Prostě s ním odletím a nebudu nic víc chtít.“ Poslední slova řekla šeptem, přesto zaletěly až k otevřenému oknu.
Thomas se zarazil uprostřed pohybu a v hrudi se mu usadil ledový balvan. Ani na vteřinu nepochyboval o tom, komu patřilo to vyznání. On to nebyl. Byl to ten Wraith, kterému se nepodařilo Andoriel zachránit, i když jí pravděpodobně o trochu prodloužil život. Utekla od něj, protože… Thomas se zamračil. Dlouho si myslel, že odešla z wraithské lodi proto, že pro ni nenašli lék, ale poslední dobou ho napadaly i jiné důvody.
„Thomas Hidllet s tebou tráví víc času než kdekoli jinde. Už před docela dlouhou dobou se jeho zájem o tebe proměnil v něco jiného. To nevíš nebo nechceš vědět?“ zeptala se Erin a právě ji napadlo, jak moc jí chybí telepatie. Takové myšlenky a pocity se daly vyjádřit lépe bez použití slov. V případě Andoriel to bohužel nepřipadalo v úvahu, jak si Erin musela každou chvíli připomínat. „Jestli ti to ještě neřekl nebo jsi to nepoznala, miluje tě,“ dořekla s povzdechem.
Ája se na ni zamračila, pak si taky povzdechla a pokrčila rameny. „Já vím,“ zamumlala.
„A?“ Erin se při otázce trochu ošila. Seděla k otevřenému oknu zády, přesto jí připadalo, že ji z něj někdo sleduje. Doufala, že Thomas ještě spí. Asi by nechtěl slyšet, co z Andoriel padalo.
„A nic,“ potřásla Ája hlavou a přitáhla si kolena pod bradu. Erin pozvedla obočí, ale Andoriel pokračovala bez pobízení: „Nejdřív to bylo fajn. Zdálo se, že největší roli hraje zvědavost, co se mnou ti děsiví Wraithové vlastně provedli. I já na to byla zvědavá a, co si budeme povídat, Tom je víc než dobrý adept na takové zkoumání.“ Pousmála se a vzápětí se zatvářila vážně. „Jenže ty desítky let nejdou jen tak vymazat, zvlášť když vím, že můj odchod byl předčasný. Kdybych se víc snažila, mohli jsme to nějak vyřešit. Připadám si jako zbloudilá planeta, která ztratila své slunce.“ Koutky úst jí zaškubaly a pak se začala smát nahlas. „Je to jak ze špatného románu,“ prohlásila, zvedla se a protáhla. „Raději půjdu něco dělat.“
Erin neodpověděla. Zdánlivě sledovala dění kolem živého plotu, ale přitom vnímala pohyb v domě. Thomas byl vzhůru a určitě slyšel aspoň část jejich rozhovoru. Doufala, že jenom část. Zastesklo se jí po klidu domova mezi starými stromy a znepokojivé přítomnosti Daru, který se po dobu její návštěvy stáhnul do ústraní a určitě vymýšlí nové způsoby, jak Erin překvapit, vytočit nebo jí způsobit pořádný šok. Čím méně času na vymýšlení dostane, tím lépe. Původně se chtěla hned po návštěvě Andoriel ještě stavit na Celeste Grey za Nathanem a prohlédnout si jeho úžasnou loď, ale v tom ránu plném křiku snídajících zvířátek a po Ájině přiznání, že se chce vrátit k Wraithům, se rozhodla, že je nejvyšší čas odejít domů. Nathan ji může vyzvednout kdekoli. Neklidně se ošila. Náhlá potřeba být doma se v ní ozvala takovou silou, až se oklepala a zjistila, že stojí nakročená k domku a připravená ke sbalení a rozloučení. Ušklíbla se nad tím a znovu se posadila. Andoriel a Thomas potřebují ještě chvíli samoty, než jim do toho vtrhne. Třeba pak Ája změní názor.
Andoriel vešla do domku a tiše položila konvici na sporák. Až teď ji napadlo, jestli Thomas pořád spí nebo už je nějakou dobu vzhůru a pilně poslouchá. Cítila se trochu provinile, i když mu nikdy nedala žádnou naději na něco víc, než měl dosud.
Jako v odpověď na její myšlenku se otevřely dveře ložnice a objevil se Thomas zapínaje si poslední knoflíček u košile.
„Dobré ráno, sluníčko,“ řekl hlasitě, a než se k němu stačila otočit, zezadu ji objal. Nechtěl, aby mu viděla do očí.

„Dojdu do Jumperu, pak s tím můžeme něco provést,“ řekl Shawn mnohem klidněji, než Collin očekával. Mít on zaražený divný krystal z neznámého bludného kusu skály, nebo co to bylo, v přilbě, asi by tolik sebeovládání nenašel.
„Jsi si jistý?“ zeptal se pochybovačně.
„Je to zaražené v žárovce. Raději nech zhasnuto, až otevřeš vchod, kdyby chtěl ještě růst.“ Shawn znovu zašilhal na krystal a pomalu se otočil, aby mohl nastoupit.
Sotva v zadní části Jumperu obnovili atmosféru, vysoukal se Collin co nejrychleji ze skafandru a natáhl ruce, aby Shawnovi pomohl vytáhnout krystal z přilby. V neforemných rukavicích, které si nechal na rukou, aby na neznámý předmět nesahal bez ochrany, to bylo obtížné a pořád se mu nedařilo krystal správně chytit.
Shawn si mezitím uvolnil přilbu a opatrně ji sundal z hlavy. Špice krystalu pořád držela na místě a Nicholas se pořád snažil krystal vytrhnout. Shawn vykročil ze skafandru, který se mu svezl pod kolena, a chytil krystal holýma rukama.
„Co to děláš?!“ zařval Collin leknutím. V tom okamžiku krystal povolil a vypadl z přilby.
„Takhle to jde líp,“ řekl Shawn a zvláštně se na krystal podíval. „Mám chuť na jahody se šlehačkou,“ povzdechl si vzápětí.
Collin protočil oči a zaúpěl. „Máme jenom kafe,“ upozornil Shawna temně.
„Jo,“ Shawn se začal smát. „Já vím.“ Smích dostal trochu hysterický podtón. „Ale stejně bych si dal jahody se šlehačkou.“ Ke Collinově naprostému zděšení se zakousl do krystalu.
„Ty ses taky zbláznil?“ zašeptal Nicholas zoufale. Praštěný velitel Martens, Zach, co zlikvidoval všechny potraviny, a teď ještě Shawn… nebyl si jistý, jestli takový příděl bláznů zvládne.
„Je to dobrý,“ ujistil ho Shawn. „Přesně jak jsem říkal – jahody se šlehačkou.“
Krystal mu zakřupal mezi zuby, a pak se ozvalo tlumené mlasknutí, když Shawn začal žvýkat. Collin od něj poodstoupil, stáhl si rukavice a přešel do řídící části Jumperu. Chtěl být z té divné koule co nejdřív pryč, protože i on najednou ucítil vůni jahod se šlehačkou.
„Počkej!“ zavolal za ním Shawn. „Ještě nemůžeme letět. Potřebujeme ještě stejk na zeleném pepři, oříškovou zmrzlinu, uzené koleno s křenem a chlebem, dobře propečenou krkovičku, čokoládový dort, houbovou polévku…“ Ještě chvíli pokračoval ve výčtu všech možných slaných i sladkých lahůdek, a když začal s míchanými nápoji, Nicholas právě přistával na Dakotě. Loď se naštěstí nehnula z místa a trpělivě čekala tam, kde ji opustili.
„Shawn má pravdu,“ prohlásil po pár hodinách testů s kusem zbloudilé planetky v potemnělé laboratoři Zachary, „ty krystaly rostou pod přímým jasným světlem a mají dostatečnou energetickou hodnotu, aby nás nasytily. Při styku se slinami změknou do něčeho jako želé a chuť dodá mozek. Mysli na co chceš a budeš to jíst.“
„Amarouny,“ ušklíbl se Collin. Vzpomněl si při tom, jak mu o nich Andoriel vyprávěla, a stesk po Zemi ho zasáhl takovou silou, až se zapotácel. Zadíval se na Zacha a snažil se odhadnout, jestli už ho přešlo bláznění a dá se mu zase věřit.
„To nevím, co je, ale koukni na Shawna,“ kývl Zach stranou, kde třetí muž poblikával žárovkou nad kusem černé hmoty a měřil, jestli je krystal dost velký nebo má přidat světelný pokyn k dalšímu růstu. „Zdá se v pořádku. Aspoň na naše poměry. A Oliver se potřebuje najíst, aby se konečně začal uzdravovat.“
„Já ti říkal, že nemáš odlítat, ale vzít ještě kus tý planety,“ zvedl Shawn na okamžik hlavu, ale hned se zase věnoval svému krystalu.
„Ale co dlouhodobé následky?“ zeptal se Collin. Pořád neměl v krystaly důvěru a odmítl, když mu Shawn nabídl, aby z jednoho krystalu ochutnal.
„O jakých následcích mluvíš?“ zeptal se Zachary ostře. Měl toho Collinova puntičkaření akorát dost. „Ze zásob nezůstalo vůbec nic. Jestli je tohle možnost, jak se udržet naživu, tak ji beru. Aspoň do doby, než najdeme něco jiného!“
Collin se nadechl, aby zařval - a kdo za to může, že jsme bez zásob!!? - ale pak jen hlasitě vydechl a bez dalších protestů se vydal do hangáru, aby přivezl ještě pár kousků té divné hmoty.

„Tak kde jsme?“ Amanda Hychyki se ovládla, aby nezvedla hlas, ale netrpělivé ťukání jejího prstu do desky stolu nenechalo nikoho na pochybách, že velitelčina trpělivost má své meze.
„Podle senzorů jsme na správném místě,“ ujistil ji Edward. „Letový plán dodržujeme. To jen ta hvězda -,“ Chtěl říct, že není tam, kde měla být, ale bylo pravděpodobnější, že se loď vynořila na špatném místě, než že se přemístila velká ohnivá koule. „Je možné, aby se naši přátelé z Veitenony spletli?“ zeptal se opatrně.
„To nevím,“ zamumlala Amanda a přestala ťukat prstem do stolu. „Když budeme počítat s tím, že se spletli, jaký bude další postup? Tady bublinu vytvořit nemůžeme,“ podívala se na Josera.
Hlavní inženýr nakrabatil čelo a pootočil k sobě monitor se zobrazením okolního vesmíru. „Tady bublina vytvořit nejde,“ zopakoval poslední slova Amandy. „Musíme někam, kde je kolem dost prostoru. Tady je to strašně přeplácané,“ znechuceně se kouknul na obrazovku. Přejel prstem po ovládání a pootočil obraz na pohled z jiného úhlu. „Možná tady?“ ukázal někam do kouta, kde nebylo vidět vůbec nic. „Ale výpočty budou složitější, protože nebudeme tady. Budu muset upravit nastavení dalšího výpadku nebo se bude chyba v pozici opakovat a možná i násobit. Nechtěl bych minout Zemi,“ podíval se na Amandu vážně.
Kývla. „Nespěchej. Všechno prověř raději víckrát. A chci všechny nové výpočty také do své pracovny.“
Joser neprotestoval a necítil se uražený. Amanda si mohla všimnout něčeho, co ostatní přehlédli, tím byla vyhlášená už předtím, než se stala kapitánem Odyssey.
Pokynem ruky je propustila a sotva se za nimi zavřeli dveře, zvětšila oblast navrhovanou pro vytvoření bubliny a prohlížela ji kousek po kousku.
„Ede?“ dotkla se komunikátoru. „Pošli sondu k tomu místu, kam nejspíš poletíme, ať to tam okoukne.“ Počkala na krátké potvrzení svého prvního důstojníka, sedla si do pohodlného křesla a zavřela oči. Krátký odpočinek jí přijde vhod, než pošlou první přepočty jejich letu přískokem.
Zacinkání zvonku u dveří jí vyrušilo z dřímoty, ve které se nenápadně změnil její pokus o meditaci.
„Vstupte,“ řekla rezignovaně. Ani chvilku mi nedají, pomyslela si s utajeným povzdechem.
Do její kajuty strčil hlavu Phil, rozhlédl se a pak teprve vešel.
„Nechci způsobit paniku,“ začal zvolna a tvářil se tak vážně, že Amandě přejel mráz po zádech. „Vypadá to, že bychom mohli,“ polknul a zaváhal, než pokračoval: „za pár hodin volat Zemi.“
Amanda na něj koukala neschopná žádné jiné reakce.
„Jestli se to teda povede, proto bych nerad tu paniku,“ usmál se Phil. „Slovíčko děkuju by bylo docela vhodné,“ zamrkal na stále mlčící Amandu. Zvedla se, chytila ho za ramena a lehce s ním zatřásla.
„Děkuju,“ vypravila ze sebe. „Perete se s tím už hezky dlouho. Co tomu bylo? Co znamená pár hodin? Nedoletíme zatím k Zemi, než se to podaří opravdu zprovoznit?“
Phil pokrčil rameny. „To právě není jisté,“ usmál se a odešel
Amanda se zhroutila zpátky do křesla a pevně spojila ruce, aby se jí netřásly. Až po Philově odchodu si uvědomila, jak neuvěřitelně ztracená se cítila bez spojení se Zemí.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Tak jsem opět pokročil a přečetl to až do 94.
88) Tam mě rozesmál příchod Ace do komnaty Andoriel a jak se mu tam mihla představa ústí jeskyně s nebezpečným tvorem
89) Pořád se mi líbí znímky o věku osazenstva SGC. Jako předpotopní obludy
90) Zajímavá poita s těmi šutry, které zasáhnou loď vždy při určité rychlosti, jsem zvědav, co za tím stojí.
91) Že by se Wraithové opravdu uložili ke spánku. To se mi nezdá, určitě bude nějaké pěkné překvapení.
92) Sen mě hodně potěšil. Ani nevím, zda se někde objevil nápad z odsáváním energie ze štítů. Každopádně je to až geniálně jednoduché.
936) Pěkné číslo dílu. To by bylo zajímavé, kdyby ta povídka měla tolik dílů. I když jeden netuší, zda by to ještě bavilo.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Bavte se

96. Nástřelná

„Nemusíš s námi, Kale, zvládneme to.“ Rin položil staříkovi ruku na rameno. Od svého spojení s broukem se cítil vnímavější, uvolněnější a soustředěnější než kdy předtím. Informace se mu spojovaly do celků jiným způsobem. Byl to zvláštní pocit, protože předtím si myslel, že jako tvorové omezení fyzickým tělem dosáhli všeho, co se dalo. Nebyla to pravda. Z toho sloučení v něm zůstalo něco, co dost dobře nešlo pojmenovat. Navštěvovalo ho to ve snech, nebo spíš na hranici spánku a bdění, a bralo to na sebe různě znepokojivé podoby. Nejdřív se bál, pak se s tím naučil žít.
Kal se na Rina vesele zazubil. „Myslíš, že si to nechám ujít?“ zeptal se.
Stáli před velkým obloukem lesklým jako zrcadlo. Neodráželo se v něm jejich okolí, ale ukazovalo část vesmíru.
„Tam to bude dobré,“ ukázal Rin najednou na okraj zrcadla. Právě se tam objevila kamenná řeka, kde budou moci svá pozorování provádět, aniž by je někdo objevil. „Vyšlete Průzkumníka.“
„Tak už se konečně trefili?“ zavrčel si pro sebe Kal. Vzdálenost nebyla problém, problém byly přesné souřadnice. Z databáze Odyssey sice měli polohu Země, ale pozemské informace nebyly zcela kompatibilní s veitenonskou technikou. To proto si před odletem Pozemšťanů vyžádali dalších sedm dní, aby měli víc času na potvrzení správného místa. Kal si neodpustil kousavou poznámku, že s vyspělejšími technologiemi zcela odlišných ras problémy nemají, ale s pozemskou, která je tolik podobná jejich, jen v archaickém provedení, si skoro nevědí rady. Byly to dva dny, co se Odyssey vydala na cestu k Zemi nebo aspoň do její blízkosti, a na plochém ostrově bez vegetace uprostřed největšího oceánu Veitenony odpočíval před vypuštěním první Průzkumník. Parta techniků před něj umístila tenoučký nazlátlý proužek kovu. Pásek se před strojem klenul do vysokého oblouku a proti nebi bez mraků byl skoro neviditelný. Dva z techniků ještě kontrolovali složité zařízení, ke kterému byl připojený.
Rin stiskl rty, aby staříkovi něco neodsekl, a posunoval obraz ve zvláštním zrcadle tak, aby si mohl prohlédnout větší kus kamenné řeky.
„Musíme si dát pozor,“ ukázal na jedno místo v zrcadle. Mezi kamením byl jeden malý pravidelného tvaru s kovovými ploškami.
„Pás je dost dlouhý, aby nás na druhé straně neobjevili.“ K pozorování zrcadla se připojil Enegatenus Zatralakis v přiléhavém obleku se znaky vojenského velitele.
„Veliteli Trale, doufám, že služby vašich podřízených nebudou potřeba,“ otočil se k němu Rin. Neměl vojáky rád, ale při setkání s jinou civilizací byla jejich přítomnost nezbytná. Zvlášť při setkání s civilizací na tak nízké úrovni.
Tral se ani neobtěžoval odpovědět. Prohlížel si obraz v zrcadle, pootáčel s ním a v duchu už připravoval nejlepší plány útoku jak na základnu v kamenné řece, tak na nejbližší planety. Pokud se jednalo o něj, nejraději by použil radikální řešení hned při prvním náznaku odporu, ale věděl, že diplomaté a vědci se budou snažit to ‚ukecat‘.
„Průzkumník startuje,“ ozval se strojový hlas a všechny pohledy se stočily k velkému panelu s přímým přenosem z ostrova. Zlatavý pásek byl připojen k zařízení a samotný Průzkumník – dlouhý válec z matného kovu – se před ním tiše vznášel.
„Nastaveno, spouštím,“ řekl jeden z techniků a letmo se dotkl zařízení. Po vnitřním obvodu zlatého pásku se rozběhl modrý pás, stále se rozšiřoval, až zabral celý prostor oblouku, blikl a uprostřed se objevil obraz kamenné řeky, kam měl Průzkumník namířeno. Maličkou základnu nebylo vidět.
Průzkumník se pohnul, proletěl obrazem a objevil se mezi kamením.
„V pořádku, pouštím skeny,“ hlásil technik a s očima upřenýma na Průzkumníka přejel prsty po zařízení.
Rin se otočil k zrcadlu a zamračil se na obraz, který se v něm ukázal.
„Takhle by místní slunce nemělo vypadat,“ zavrčel. „Spusťte dodatečnou kontrolu.“
Kal se mu za zády nahlas rozesmál. „Těsně vedle,“ škytl v záchvatu veselí. „Myslím, že tomu říkají Proxima Centauri a je to hodně blízko, něco málo přes čtyři světelné roky. Kolem červeného trpaslíka obíhá planeta a je tam protoplanetární disk. Použili stará data, tady už jsme hledali, než jsme se trefili správně,“ kývl hlavou k obrazu v zrcadle, kde se Průzkumník držel stále poblíž místa vstupu a všechny jeho přístroje sledovaly okolí.
„Těsně vedle,“ s povzdechem zopakoval Rin po Kalovi. „Vraťte Průzkumníka zpátky a znovu zadejte údaje o cíli,“ řekl nahlas do komunikátoru. „Než to spustíte, aktualizujte data.“
Kal se pořád pochechtával, pak zvážněl a podrbal se na hlavě. „To by mě zajímalo, kam jsme poslali Odyssey.“ Nechal poznámku viset ve vzduchu a odešel.
Rin jen potřásl hlavou. Byl si jistý, že pozemská posádka doletí správně. A i kdyby poslední skok byl trochu stranou, Amanda si jistě poradí. Navíc, kdyby to bylo potřeba, v té době ji už budou moci od Země navigovat.
Tral za celou dobu od vypuštění Průzkumníka neřekl ani slovo. Všiml si hned, že kamenná řeka vypadá jinak, ale nechtěl vědcům zasahovat do jejich práce stejně, jako nechtěl, aby zasahovali oni do té jeho.
„Průzkumník je zpátky, další vypuštění bude na hodinu,“ řekl technik u přístroje na ostrově a panel s obrazem zhasl.

V pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem se nejdřív objevil tmavomodrý ovál, zachvěl se a místo něj bylo vidět kamennou plošinu a v dálce moře, pak obraz něco zakrylo, oválem proplul válec z matného kovu a střípek cizí planety zdánlivě zmizel. Válec se zhmotnil těsně za větším kamenem tak, aby měl dost času spustit pohon a začít manévrovat mezi roztroušenými kusy skal. Skeny jely naplno a monitorovaly vše, co bylo v jejich dosahu. Po jejich důkladném zkoumání se některé kameny začaly rozpadat, takže kolem Průzkumníka vznikl chaos, který se jen pomalu rozptyloval a ztrácel na intenzitě. Skeny se zastavily a za chvíli se spustily znovu s polovičním výkonem. V miniaturním průhledu do jiného světa postavička technika z Veitenony nadávala a upravovala parametry na přijatelnou mez. Takhle si jeho nadřízení nenápadné pozorování určitě nepředstavovali.

„Co to je?“ zamumlal Scott. Vzal ze stolu kancelářskou svorku a bez otáčení ji hodil za sebe. Trefil se přesně. Hlasitý protest znamenal, že kousek zkrouceného kovu zasáhl vysokého světlovlasého Samuela Olsona, kterému všichni říkali Ivan, protože na základně měli ještě další dva Samuely ale Ivana žádného.
„Pojď se na něco podívat, Ivane. Nejsem si jistý, jestli věřím vlastním očím,“ řekl Scott, když nadávky konečně utichly.
„Nemám to rád,“ řekl Ivan, ale vstal a podíval se Scottovi přes rameno. Svorku mu položil na hromádku rozházených papírů. „Máš tu bordel,“ konstatoval.
„Jasně, ale koukej na tohle,“ zaklepal Scott prstem na monitor. „Co to je?“
Ivan se koukal, rozpačitě se drbal na nose a krčil rameny. Netušil, na co se dívají.
„Pošlu to dál, třeba si s tím někdo poradí,“ navrhl Scott. Ivan něco zahučel a dál zíral na obrazovku.
Netrvalo dlouho, než celá pečlivě utajená základna v pásu asteroidů za Marsem sledovala divný pohyb ve vzdálené části pásu, a přenos mířil i do centrály Ochrany Země a do SGC.

„To nejsou Wraithové,“ vyhrkl Patrik v SGC. Thomas Hidllet nadskočil, protože ho Patrikův hlas překvapil. Prohlížel si zasílané video a napadala ho jedna teorie za druhou. Nejpravděpodobnější byla, že pásem meteoritů proletěla malá kometa a trochu pás pocuchala. Ale kde ta kometka byla? Sledoval, jak se rozruch na obrazovce uklidňuje a kameny dál krouží na své nekonečné cestě a přemýšlel při tom, jestli by dokázal přesvědčit Nathana Velenského k výletu na souřadnice, kde zahlédli poslední wraithské lodě. Jennifer Keller se další den chystala ke zkušebnímu letu, ale tu Thomas nechtěl hned posílat na dlouhou a relativně nebezpečnou cestu. Jenn toho zažila dost a zasloužila si aspoň chvíli relativního klidu. Její starší sestra Celeste Grey měla mnohem víc štěstí, a jestli bude její kapitán souhlasit, může se hned vydat na cestu. Jennifer bude při testech hlídat okolí Země.
Ani si neuvědomil, že částečně přemýšlí nahlas, než se ho Patrik zeptal, jestli si přeje ještě předtím mluvit s Nathanem Velenským jako oficiálním velitelem Celeste Grey, i když má dovolenou, nebo chce rovnou spojit s jeho zástupcem Eugenem Khiarim, který právě teď na Celeste velí.
„Myslím, že je Nat právě někde poblíž,“ mračil se urputným přemýšlením technik. „Měl vyzvednout matku u paní Andoriel a zaslechl jsem něco o výletě, jestli jsem to dobře pochopil.“
Thomas zvedl sluchátko a zpaměti vyťukal Ájino číslo.
„Ahoj, máš tam Erin nebo už odjela?“ zeptal se, sotva se na druhém konci ozval mírně otrávený ženský hlas.
„Přijdu,“ prohlásil po stručné odpovědi a zavěsil.
Patrik si nedovolil ani zvednout oči, aby na něm nebylo vidět, že jiný konec nečekal, ať už Andoriel řekla cokoli. Velitel základny v malém domku, který si Ája vybrala za domov, trávil víc času než kde jinde a do práce se vracel se špatně skrývaným úsměvem. I slepý by si musel všimnout, že omládlá knihovnice Toma zaujala víc, než jen jako zajímavý úkaz a studnice vědomostí o Wraithech. Na rozdíl od něj se Andoriel tvářila pořád stejně a snažila se v Hoře vyhýbat jak veliteli, tak všem členům protiwraithského kroužku. John Sheppard z toho byl otrávený a nijak se netajil se špatnou náladou, ostatní se tvářili zasmušile. Paní Norová pořád tvrdila, že nic neví, nic nezná a v podstatě ani neexistuje.
Thomas cestou k Andoriel přemýšlel, jestli by jí udělala radost nějaká zajímavá drobnost, kdyby ji přinesl, ale nakonec stál u Ájiných dveří jako vždy s prázdnýma rukama. Ten kus ledu v jeho hrudi se zaoblil a potáhl tenkou ochrannou blankou, aby tolik nebolel, ale byl pořád na místě a čekal na pokyn k útoku nebo útěku.
„Zíkla sem i, že už ou pryč,“ přivítala ho Andoriel. Právě opravovala dřevěné okenice a její větu s pusou plnou hřebíků bylo třeba si domyslet. Nebylo to naštěstí tak těžké. Tom jí sebral z ruky kladivo, které pozvedla na pozdrav nebo k boji, a šel se podívat, co s ním vyvádí. Vyplivla si hřebíky do dlaně a courala se za ním.
„Pomůžeš mi?“ zeptala se, jakmile zašli za domek a Tom se překvapeně rozhlédl po rozdělané práci.
Potěžkal kladivo v ruce a opatrně ho položil na nejbližší napůl rozpadlou okenici.
„Kdy odjeli? Kam se vydali? Jsou někde na telefonu?“ ptal se zároveň.
Andoriel si založila ruce a s hlavou na stranu se na Toma usmála.
„Ahoj, Tome, moc ráda tě vidím. Co jsi mi přinesl? Zdržíš se na čaj nebo pospícháš někam dál?“ spustila pobaveně.
“Pospíchám,“ přiznal a omluvně rozhodil ruce.
Andoriel toho využila, aby ho objala. Přitiskla obličej k jeho krku a smutně se usmála tak, aby to neviděl. Po jeho telefonátu ji napadlo, proč tolik shání Nathana a chtěla ještě chvíli zdržovat, než se pozemské lodi pustí do hledání Ace, Zaka, Mayi a Michaela. Napadali ji v tomhle pořadí a objevovali se jí před očima, jakoby vystupovali ze stínu a snažili se jí připomenout.
Přitiskla se k Thomasovi ještě pevněji a doufala, že ho přesvědčí, aby neodcházel.
Tentokrát to nevyšlo. Tom ji dlaněmi přejel po zádech a snažil se nenápadně vymanit. Ještě chvíli odolávala a pak ho s povzdechem pustila.
„Jedou k Erin domů, nebudou se nakonec nikde zdržovat. Erin říkala, že potřebuje něco vyřešit a je to dost naléhavé. Nat byl taky dost neklidný. Jak nemá lodičku na dohled, je z toho celý nesvůj,“ říkala a při posledních slovech se pousmála. „A teď už jeď a nech mě pracovat,“ natáhla se po kladivu a povolila sevřenou dlaň, kde se stále schovávaly hřebíky a při každém stisknutí se jí zarážely do kůže.
Dívala se, jak mizí v zatáčce a říkala si, proč za ní vůbec jezdil, když mu tohle všechno ve zkrácené verzi říkala už po telefonu.

Eugen přecházel po můstku Celeste Grey s rukama za zády a krotil netrpělivost. Za pár minut se měli dostat do oblasti, kde byly naposledy viděny wraithské lodi.
„Připravte sondy, bojová pohotovost.“ Jolla Jasiri zůstala pohodlně usazená ve svém křesle a pobaveně sledovala nervózního důstojníka z Jennifer Keller. Nevadilo jí, že velení dostal on, raději byla druhá v pořadí, protože tak měla mnohem lepší přehled o dění na lodi.
Eugen se k ní otočil a kývl.
„Blížíme se na souřadnice,“ ohlásil Lugh Michals a přejel prsty po obrazovce.
Celeste Grey vystoupila z hyperprostoru připravená k boji i k průzkumu najednou.
„V okolí prázdno, sondy dalekého dosahu odlétají a pracují naplno,“ řekla Marsela Nnesalo tak nahlas, až Jolla nadskočila.
„Wraithské signály?“ zeptala se ostře.
„Zatím žádné.“ Marsela sledovala najednou několik monitorů a prsty jí na nich jen hrály. „Rozšiřuji pátrání, sondy jsou skoro u nejzazšího bodu. Pořád žádné hledané lodi.“
Eugen dění na můstku sledoval bez zasahování. Členové posádky byli namícháni z obou pozemských lodí a jako celek fungovali skvěle.
Pátrání pokračovalo a Celeste Grey se při něm posunovala dál a dál. Hledání plavidel bez energetických projevů bylo obtížné.
„Tak se zdá, že jsme vedle,“ neodpustil si Lugh po pár hodinách marného snažení.
Eugen si to myslel už nějakou dobu.
„Vraťte se obloukem na počáteční pozici, vezmeme to z jiné strany,“ kývl na Lugha.
Marsela zadala další sestavu příkazů sondám a promnula si bolavé oči. Měla neobytný pocit, že jsou wraithské lodě těsně mimo dosah a stačí se podívat za nejbližší roh.

Tmavý válec Průzkumníka se opatrně pohnul, aby nezpůsobil další pozdvižení, a natočil se tak, aby jeho čidla dosáhla ke třetí planetě sledované soustavy. Pátrání mu trvalo docela dlouho, protože technik u ovládání se neodvážil pustit skeny na víc jak polovinu výkonu, ale nakonec přece jenom našel pár důležitých zařízení, zaznamenal je do paměti a označil na planetě. Kdyby někdy mělo dojít ke střetu, budou Veitoňani vědět, kam zaútočit nejdřív.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

97. Šalupa

„Není to tak úplně prázdné místo, jak jsme si mysleli,“ zabručel Edward po prohlédnutí dat ze sondy. Přišel s nimi do Amandiny pracovny a složil se do pohodlného křesílka proti jejímu stolu. Oči pořád upíral do tabletu s údaji.
„Tak hledejte dál,“ mávla Amanda unaveně rukou.
Edward zvedl hlavu a zadíval se na ni. „To jsem zrovna nemyslel,“ řekl pomalu.
Amandě chvíli trvalo, než reagovala. Na cestě byli už víc jak čtyři měsíce a byla to podle jejího mínění delší cesta, než těch iks let hledání Veitony.
„Tak co jsi myslel?“ zavrčela podrážděně. „Promiň,“ omluvila se hned. Neměla ráda přehnané reakce a právě se jí povedla jedna ukázková. Přes ujišťování Phila Vence se spojení se Zemí pořád nekonalo a přepočítávání dalšího skoku se protahovalo o nepříjemné zádrhele, které se objevily vždycky v ten nejnevhodnější okamžik.
„Ten objekt je dost malý a odlétá. Než se tam dostaneme a začneme s bublinou, měl by být pryč.“ Ed se znovu zamračil na tablet s údaji. Něco se mu na nich nezdálo.
Amanda raději mlčela a čekala, jestli Edwardovo hlášení bude mít nějakou pointu.
„Vypadá to jako loď,“ řekl překvapeně, když mu došlo, co je na datech v nepořádku.
„Loď? Vesmírná? Čí?“ Kapitánka Odyssey se narovnala a po únavě nebylo ani stopy.
„Plachetnice, nejspíš zatoulaná šalupa,“ zamumlal Ed na zbytečnou část dotazů a nečekaně Amandu rozesmál.
„Takže malá,“ řekla vesele. „Zjisti míru nebezpečnosti. Noví přátelé by možná trochu pomohli zvednout náladu.“
Ed kývl a odešel, aby upřesnil parametry dalšího pátrání.

Oliver Martens znovu zakroutil zápěstím a podařilo se mu vyvléknout se z pout. Netušil, jak dlouho ležel na ošetřovně svázaný, aby neublížil ani sobě ani ostatním, ale právě se rozhodl, že má té jednotvárné místnosti plné zuby a je na čase ji opustit. Postavil se vedle lůžka a zavrčel, když se mu zatočila hlava. Počkal, až motolice pomine, a nejistým krokem se vydal na můstek.
„Pozor!“ zařval sotva vešel.
Shawn nadskočil leknutím a zaječel vysokou fistulí. Olieho by při své hlídce nečekal. Než se stačil zeptat, co tam dělá, Oliver spustil sám:
„Něco se k nám blíží. Nekoukáš na senzory? To mám dělat všechno sám?“
Shawn se nespokojeně zavrtěl v křesle. Senzory kontroloval před slabou čtvrt hodinkou a nic na nich nebylo.
„Měl bys ležet,“ navrhl mírným hlasem. „Nebo se aspoň osprchovat,“ nakrčil nos.
„Ty senzory,“ upozornil ho Olie.
„No jo,“ povzdechl si Shawn a přitáhl si monitor. „Tak, co tady máme?“ spustil otráveně. „Tady nic, kdo by to řekl,“ ušklíbl se. „Co tady? A hele, taky nic.“ Postupně procházel sledování okolí a mumlal při tom stále neslušnější slova. Došel ke konci a zhluboka se nadechl. „A tady vidím velký ho… vado, který se k nám žene jako splašený. Ještě že ten bejček nemá rohy, neutečeme a ani se nestačíme vyhnout.“ Oči mu skoro lezly z důlků, jak se snažil rychle zjistit, jestli do nich ‚to hovado‘ narazí nebo je mine.
„Ufff, dobrý,“ zafuněl námahou. Hovado zpomalilo a zůstalo stát pár desítek metrů od jejich trupu.
Oliver sáhl po komunikaci. Na krátkou vzdálenost by třeba mohla fungovat.
„Ani se nesnaž,“ prskl Shawn. „Zachary si z toho půjčil nějaký součástky.“
Olie pustil mikrofon z ruky, jakoby se proměnil v jedovatého štíra.
„Hele, návštěva,“ kývl Shawn k obrazovce. Od velkého Hovada se oddělilo malé a zamířilo si to přímo k jejich hangáru.
„Doufám, že přistávací port Zach nerozebral,“ zamumlal Oliver a složil se na zem.
„No, nazdar,“ vhrkl Shawn. „Colline, kde jsi? Vstávej. Kapitán se složil a máme návštěvu,“ rozhulákal se do interkomu.
Za tři minuty už stáli Nicholas Montgomery, Shawn Hopkins a Zachary Powel nastoupení před hangárem a čekali, kdo vyleze z malého Hovada.

Erin ležela v posteli a třásla se horečkou. Nathan ji vyděšeně obcházel a nevěděl, jak jí pomoci. Každý jeho nápad odbývala mávnutím ruky nebo zuřivým odmítavým zasténáním. Srozumitelné slovo z ní nevypadlo už tři dny a jediné, k čemu ji občas přinutil, bylo pár loků vody. Jeho vlastní plány ustoupily a vůbec poprvé v životě ho napadlo, že jeho matka asi není nesmrtelná. Bylo dost těžké si něco takového připustit, protože od té doby, co ji začal vnímat, vypadala pořád stejně.
„Běž,“ zamumlala se zaťatými zuby.
„Cože?“ nechápal, co po něm chce. Nemohl ji přece takhle nechat a odejít.
„Vedle. Běž vedle. Odpočiň si. Je mi líp,“ říkala mezi rychlými nádechy. Nechtěla mu vysvětlovat, že Dar v jejím těle dělá psí kusy a nemůže ho zvládnout.
Sotva za Natem zapadly dveře a skryly jeho napůl vyděšený a napůl pohoršený obličej, propadla se Erin skrz postel někam hluboko. V pádu se jí tak zatočila hlava, že raději zavřela oči. Pomalé houpání ji přimělo opatrně zamrkat a pak se rozhlédnout. Byla na nafukovacím lehátku a všude kolem ní jen voda, kam až dohlédla.
„Co je zase tohle?“ povzdechla si.
„Ahoj!“ ozvalo se nad ní.
Zaklonila hlavu a zjistila, že se za ní ve vlnách houpe stará loď s potrhanými plachtami. Do strážního koše na hlavním stožáru vedlo pohyblivé schodiště a v koši na barové stoličce seděl v tureckém sedu pirát Jack Sparrow, jak ho viděla kdysi dávno v nějakém filmu.
„Už ses zklidnil?“ zeptala se ostře.
„A ty?“ zahalekal.
Otočila hlavu na druhou stranu a zadívala se do dálky. Na postavičku Jacka se nedalo zapomenout. Na druhou stranu, Dar na sebe bral mnohem děsivější podoby, takže tahle byla docela milá.
„Co se děje?“ zeptala se potichu.
„Někdo se dívá,“ zašeptal jí Darův hlas přímo do ucha. Jack seděl dál na barové stoličce ve strážním koši, ale předklonil se a jeho tělo se natáhlo, až se ústy dostal k její tváři.
„No a?“ Ani sebou netrhla, když jí Jackovy vlasy spletené do copánků zalechtaly na krku.
„Musíme pryč!“
Erin překvapeně mrkla a posadila se. Nohy po stranách lehátka spustila do vody a zakomíhala s nimi sem a tam. Bylo to příjemné. „Mně se nechce,“ prohlásila a zase si lehla.
„Ale musíš!“ rozkázal hlas. „Musíš se o mě přece postarat.“
Pootočila hlavu, aby na Dar nenápadně mrkla a protočila oči. Místo plachetnice se vedle lehátka houpala papírová lodička s cínovým vojáčkem.
„Rychle, Erin, než nás spláchne příval deště do kanálu!“ zamával vojáček maličkou šavličkou a ukázal s ní před sebe.
„Jdi do háje,“ zabručela Erin a zase zavřela oči.
„Háj není špatný nápad.“ Hlas přestal pištět a přeskakovat, klesl do příjemných hloubek a zazněly v něm zajímavé tóny. Erin pozvedla víčka.
Háj sestával z krátké husté trávy a velice pečlivě vybraných stromů a keřů. Z Jacka a vojáčka byl najednou vysoký černovlasý krasavec oděný jen do bederní roušky.
Erin se lekla, až se posadila. Tohle vypadalo vážně.
„Tak co se děje?“ vyjela rozzlobeně.
Krasavec se sesunul na trávník vedle ní, pohnul prsty rukou a těsně před dosednutím se pod ním objevila úhledně složená deka.
„No jo, mám problém,“ povzdechl si. „Opravdu nás něco sleduje a blíží se to. Nechci se s tím setkat, je to… nebezpečné.“ Poslední slovo jen zamumlal, jakoby se za něj styděl.
Erin se kousla do rtu, aby neřekla, jak je to divné. Pár bitev už svedli, a i když to bylo náročné, vždycky si poradili. Dara vždycky považovala za toho silnějšího.
„Víš, že se náš druh navzájem nesnáší,“ pokračoval Dar a poposedl si. Z Krasavce se stal vznášející se obláček páry, foukl Erin do tváře trochu zápachu, ze kterého se rozkašlala, a pak už před ní seděla postava, kterou na sebe Dar bral, pokud ji nechtěl škádlit, strašit nebo rozčilovat.
„Blíží se někdo od vás?“ Erin ucítila strach. S jedním Darem měla dost starostí, dva – představila si, jak se dohadují ve čtyřech rozdílných osobách, z nichž dva jsou stejného druhu – Dary - a otřásla se.
„Zatím o nás neví. Chci, aby to tak zůstalo. Odletíme, ano? S Nathanem. Vezme nás na svou loď a zmizíme,“ navrhoval Dar.
„Neměl bys, já nevím, třeba hájit svoje území?“ zeptala se Erin opatrně. Marně z paměti lovila, co se kdy dozvěděla o společenství těch divných bytostí, které jeden druhého nesnášeli a jediní, se kterými byli ochotní komunikovat a nějak vycházet, byli jejich hostitelé.
„Ty jsi moje území.“ Dar k ní natáhl ruce a sevřel jí ramena.
Erin překvapením hekla. Nikdy ji nenapadlo, že by se o ni mohl Dar bát až tolik, aby utíkal.
„Tak dobře,“ souhlasila, než se Daru podařilo stiskem jí vmáčknout ramena do páteře. „Domluvím se s Nathanem a odletíme.“

Edward Bosh vystoupil ze vznášedla a rozhlédl se po ošuntělém hangáru cizí lodi. Znaky na jejím trupu byly pozemské, ale na zaslaný signál nikdo neodpověděl. Museli počítat s tím, že bude plavidlo opuštěné nebo, v horším případě, plné mrtvol z nějaké nechutné vesmírné bitvy.
Právě ho napadla ještě nechutnější neznámá epidemie řádící na palubě, když se bez jeho pokynu otevřel vstup do nitra lodi a na prahu stáli tři vyzáblí a zarostlí muži.
Vojenský doprovod namířil zbraně a zase je váhavě sklonil. Ti tři opravdu nevypadali na to, že by se pustili do boje.
„Vítejte, neznámí vetřelci, na pozemské lodi Dakota,“ zaskřehotala jedna z postav. Ed si nebyl jistý, která to byla, ale vlastně to bylo jedno. Kývl na vojáky a postoupil dopředu.
„Zdravím vás, jsem Edward Bosh z pozemské vesmírné lodi Odyssey. Vracíme se z daleké cesty. Můžeme vám nějak pomoci?“ Poslední věta z něj vypadla zcela mimovolně, když se pozorněji zadíval na tři muže před sebou.
Collin zašilhal po Shawnovi a ujal se slova: „Nějakou pomoc bychom uvítali. Co takhle dopravu k Zemi nebo aspoň opravu hyperprostorového pohonu?“ nadhodil. „A vůbec – půjdete dál?“ Mávl rukou někam za sebe.
„Děkujeme, pane…“ Ed udělal důraznou pomlku, ale muži už se otočili a odcházeli.
„Musíme za Oliem,“ zašeptal Shawn. „Leží na můstku, a kdo ví, co mu je. A vůbec, jak se dostal z ošetřovny?“
Zach i Collin jen trhli rameny na znamení, že nevědí. Za zády cítili cizí lidi a byli z nich dost nervózní
Ed se cítil trochu zmateně. Kde je zbytek posádky? Co je to vůbec za loď? Ti muži byli ze Země, o tom byl přesvědčený, ale jejich chování bylo tak podivné, jakoby – Zarazil se, když ho napadlo možné řešení. Vypadalo to, jakoby ti muži byli na palubě už dlouho sami. Znovu se rozhlédl a představil si, jaké by to bylo, být tady zavřený týdny, měsíce, možná roky jen s dalšími dvěma společníky. Otřásl se, když mu připadalo, že se na něj stěny sesypou a zavalí ho, až se pod nimi pomalu udusí.
Ti tři je mezitím dovedli na můstek a než tam došla návštěva, skláněli se všichni na ležícím tělem dalšího nuže.
„Kdo to je?“ zeptal se Ed a kývl na jednoho z vojáků, který měl zdravotnický výcvik.
„To je Olie. Oliver Martens, velitel pozemské lodi Oregon,“ odpověděl Zachary, aniž zvedl hlavu.
„Oregon?“ nechápal Ed. „Ale tohle je Dakota.“
Shawn ustoupil, aby se k Oliemu dostal zdravotník, a ohlédl se na Edwarda. „Jasně, že je to Dakota,“ souhlasil. „Oregon už dávno není.“
„Kolik vás tu dohromady je?“ zeptal se velitel vojáků. Stál mezi otevřenými dveřmi a střídavě se díval na můstek a do chodby. Obojí vypadalo značně neudržovaně a můstek dokonce tak, jako by tam bydlela tlupa pravěkých lovců.
Collin se přesvědčil, že o Olieho bude dobře postaráno a narovnal se.
„Říkali jste, že jste z Odyssey a letíte na Zemi?“ ujistil se, že si pamatuje všechno dobře. Po Edově kývnutí se podíval na Shawna a Zacha a nadechl se k delší řeči:
„Jsme tady jen my čtyři. Oliver Martens, kapitán zničené lodi Oregon a nyní velitel Dakoty, zbrojní důstojník Shawn Hopkins, technik Zachary Powel a já jsem pilot. Nicholas Montgomery. Jak jsme tu dlouho, to je sporná otázka. Řekl bych, že po boji s Wraithy, kdy Země přišla o Atlantis, ale to vám asi moc neřekne. Jak to, že jste – Odyssey odlétala strašně dávno, museli byste být…“ zamotal se do úvah, proč posádka Odyssey vypadá tak mladě, když by tam měli být všichni roztřesení staříci a stařenky.
„Jsme druhá generace,“ zbavil ho Edward pochyb. „Už nám dorůstá i třetí,“ pousmál se. „Kolik času jste tady strávili, to poznáme z lodních záznamů. Určitě to byla dlouhá doba,“ dodal zamyšleně. „Pustili jste nás dovnitř docela rychle,“ pokračoval v přemýšlení nahlas.
Collin se zasmál. „Pořád tu byla šance, že nejste skuteční, nebylo by to poprvé. A i kdybyste byli a neměli přátelské úmysly – co byste s námi tak asi udělali? Vyhodili nás do vesmíru kvůli získání lodi?“ Potřásl pobaveně hlavou. „Na rozdíl od nás byste tu umřeli hlady.“
Shawn se po Nicholasových posledních slovech rozesmál nahlas a Zach se tiše zubil.
Edward si pomyslel, že vyprávění těch tří, případně čtyř, bude hodně zajímavé.
„Půjdeme na Odyssey. Musíme prověřit, jestli je možné obě lodi propojit a dostat k Zemi společně,“ rozhodl. Už se těšil, jak se na tyhle čtyři trosečníky bude tvářit Amanda.

Konec Barda se blíží, prosím, kdo tak neučinil, pošlete nějaký hlas. (Jako vždy platí, že to nemusí být pro ZDP2 ) Také se k tomu chystám, jen ještě musím vybrat jednoho adepta.