SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

Jsou draci a draci.

[andoriel]

Bavte se

90. Šneci

„Že by nějaká rajda?“ protáhl Shawn a zašklebil se. Ani by se moc nebránil, kdyby je potkalo další dobrodružství. Let Dakoty byl k uzoufání jednotvárný. Motory pouštěli jenom na drobné korekce kurzu a jinak se ve vakuu řítili samospádem.
„Kéž by,“ řekl procítěně Oliver. Tato část letu se sice obešla bez výstřelků některého ze čtyřčlenné posádky, ale zato jim všem připadalo, že už musí letět aspoň sto let.
Byli na můstku a znuděně se povalovali na křeslech.
Shawn si před chvílí všiml drobné zajímavosti na monitoru. Malá zářivě bílá tečka se posunovala od jeho levého horního okraje do středu, pak zablikala a zmizela. Počítač celou situaci vyhodnotil jako nezajímavou, protože objekt, ať to bylo cokoli, byl moc daleko, aby mohl Dakotu ohrozit, a také moc daleko, aby mohl určit, jestli se jedná o přírodní útvar nebo vesmírnou loď, natož, jestli je přátelská nebo nepřátelská.
„Zach je ve strojovně. Už zase,“ pokračoval Shawn. „A Collin spí. Taky zase. Ten chlap snad nic jinýho nedělá!“ řekl důrazně a se stopou žárlivosti. Sám se nevyspal už hezkých pár dní.
Oliver k němu otočil unavený pohled. „Šťastlivec,“ řekl procítěně. Nikdo nespal tak dobře jako Nicholas Montgomery.
V té chvíli se bližší hvězdy rozmazaly a znovu ustálily, jak automatika lodi prudce zabrzdila.
„Do háje puntíkovanýho!“ vykřikl Shawn. Inerciální tlumiče byly stažené na čtvrtinu výkonu, aby šetřily energií, takže ho odstředivá síla vymrštila kupředu. Kutálel se, dokud se nezastavil o malý schůdek před centrální obrazovkou. Oliver na tom byl o něco lépe. Vymrštil se na nohy, takže se rozběhl dlouhými kroky dopředu a zuřivě brzdil.
„Co je? Co se děje?“ křičel přitom a mával před sebou rukama, až jimi narazil do čelní zdi vedle obrazovky. „Kruci!“ Nedobrovolný postup se zarazil, ale když se otočil čelem k můstku, držel se za loket levé ruky. Doufal, že bude jenom naražená, protože zlomeninu si nemohl dovolit.
Shawn se se sténáním sbíral ze země a postupně kontroloval všechny kosti a svaly v těle. „Tak přece jenom rajda?“ vypadla z něho první srozumitelná věta.
„Naštěstí ne,“ ozval se Zachary z interkomu. V pozadí byl slyšet rachot, jakoby se přitom hrabal z hromady kovových židlí. „Něco mi tu blesklo na senzorech. Vy jste to neviděli?“ pokračoval. Rachot zesílil a utichl.
„Tu tečku? Byla daleko,“ odpověděl Shawn. Dobelhal se ke svému stanovišti a svalil se zpátky do křesla.
„Ne, potom.“ Zachary se konečně dostal z rohu, kam ho prudké brzdění zaneslo společně s každou neupevněnou věcí. Naštěstí jich nebylo moc. „Tečka zmizela a už se neobjevila, tohle bylo něco o hodně blíž a tak rychlé, že to senzor zachytil jen jako šmouhu.“
Oliver se Shawnem se na sebe podívali. Ani jeden z nich nic takového neviděl.
„No, dobře. Zachu, pošli sondy do okolí a zjisti, jestli můžeme dál nebo se tu zdržíme,“ rozhodl Olie.
„Jasně, kapitáne,“ zašklebil se Zachary na interkom.
Collin Montgomery se objevil na můstku s vlasy rozježenými na všechny strany a v kalhotách, které mu padaly, jak je na sebe ve spěchu natáhl.
„Co to má být? Nová forma budíčku?“ bručel rozespale.
„Posílám,“ ozval se Zach a na hlavní obrazovce se objevil záběr vesmíru s bokem lodi v levé části, jak ho snímala malá kamera otočená po směru letu. Z trupu plavidla se najednou vynořila fontána miniaturních úlomků, těsně minula kameru a zanechala za sebou sotva znatelnou tečku na plášti.
„Pustím to pomalu,“ řekl Zach.
Všichni čtyři znovu sledovali, jak jim z lodi cosi uniká.
„Něco jako mikrometeor?“ zeptal se Oliver Martens po třetím opakování stejného záběru. „Kde je vstupní otvor?“
„Horní paluby jsou zavřené,“ uvažoval nahlas Shawn. „Klidně tam mohlo něco proletět a nikdo by si toho nevšiml. Kromě počítače.“
„Jděte to s Collinem zkontrolovat. Nechci, aby se nám po zrychlení začal trhat plášť,“ poslal je Oliver a sám si znovu přehrával záznam z kamery okénko po okénku.
Collin protočil oči. Plášť Dakoty měl paměťovou vrstvu, která každý otvor do určitého rozměru automaticky zacelila. Na střelbu ze zbraní to neúčinkovalo, ale prachem a drobnými částečkami se nemuseli zabývat.
Vylezli se Shawnem o tři poschodí výš a zarazili se u dveří, které se odmítly otevřít.
„Tak co myslíš?“ zeptal se Shawn. „Porucha otvírání nebo málo vzduchu?“
Collin se podrbal v neučesaných vlasech. „Vzduch,“ tipnul si.
Shawn udělal pár kroků stranou, otevřel nenápadná dvířka ve zdi a vytáhl dvě obličejové masky s malými natlakovanými lahvičkami.
Collin mezitím na ovládacím panelu spustil uzavírání části chodby kolem dveří. Sotva zajela poslední přepážka na své místo a rozblikala se zelená kontrolka, nasadili si masky a spustili vnitřní komunikaci.
„Vzduch,“ potvrdil Shawn, když se dveře otevřely a kolem nich se prohnal vítr, jak se vyrovnával tlak.
Hledání trvalo docela dlouho, ale nakonec se jim podařilo objevit vstupní i výstupní otvor a označit je pro zásah opravářských robotů. Pak na ně zevnitř upevnili prozatímní záplaty a vyzkoušeli, jak těsní. Paměťová vrstva byla sice skvělá věc, ale vydržela jen omezenou dobu. Let u horní hranice podsvětelné rychlosti by z ní za chvíli udělal cáry, kdyby nebyla správně zacelená
„Dobrý, můžete to natlakovat,“ řekl Collin, když za sebou zavřeli dveře a stáli znovu v chodbě.
„A teď máme volno,“ zašklebil se Shawn. „Tak bys mi mohl konečně říct, jak to děláš, že se ti tak dobře spí, když všichni ostatní nemůžou oka zamhouřit. Už jsme jako mátohy.“
Collin se na něj podíval, jakoby odhadoval, jestli má vůbec cenu něco říkat, pak pokrčil rameny a vydal se do kuchyně. Měl hlad. Shawn se mu zamračil na záda a rozběhl se za ním.
Za tři hodiny byly otvory zaceleny a Oliver nechal celý trup prohlédnout, když už byly roboti venku.
„Připravte se, budeme startovat!“ zahalekal Zachary, natáhl ruce před sebe, protřepal je a po dramatickém zaváhání jemně ťuknul do malého modrého tlačítka uprostřed jednoho z ovládacích pultů ve strojovně. Bylo mu tam v posledních dnech lépe než na můstku a ostatní si bez řečí rozdělili služby mezi sebe. Nikdo z nich nevěděl, kdy bude na pár dní potřebovat stejnou úlevu.
Loď byla otočená správným směrem a vyrazila svižným tempem, které se stále zvyšovalo, jak zabíraly motory, aby ji roztlačily do nejvyšší možné rychlosti. Inerciální tlumiče jely naplno, takže pohyb vpřed byl pro posádku nepostřehnutelný.
„Co to zase je!“ vyjekl Oliver. Plavidlo prudce zastavilo a kapitánovi přes čelo přejel ledový prst. V příštím okamžiku se rozezněl alarm a můstek se uzavřel. Oliver tam byl sám. Zach byl ve strojovně a Collin se Shawnem odpočívali potom, co zkontrolovali, jestli jsou všichni roboti zpátky na svých místech. Sáhl si na čelo a zamračil se na krvavou šmouhu na prstech. „Zatraceně,“ vydechl a podlomila se mu kolena. Pomalu se sesunul na zem. Poslední, co uviděl, byl rozšklebený otvor ve zdi na boku můstku. Zdálo se mu, že skrz něj vidí vzdálené hvězdy, pak nastala tma.

Pozemská vesmírná loď Dakota trčela někde v nekonečném prázdnu. Nejbližší solární soustava byla vzdálená pár týdnů nejvyšší podsvětelnou rychlostí a byla úplně jiným směrem, než kam měla posádka lodě namířeno. Na první pohled se zdálo, že se části jejího trupu chvějí, jak malí roboti pečlivě zacelovali dvě trhliny. Bylo to už potřetí, co Dakotou proletěl úlomek. Pokaždé, když posádka zapnula motor a vyrazila, aby se dostala dál, zasáhl je další projektil.
Oliver Martens ležel na ošetřovně s hlubokou ranou přes čelo a otřesem mozku, jak ho lehce zasáhl jeden z prolétajících kousků.
Nicholas Montgomery, Shawn Hopkins a Zachary Powel se sešli na čerstvě opraveném můstku, aby prodiskutovali situaci.
„Je jasné, že takhle se nikam nedostaneme,“ začal Shawn.
„Nemůžeme tu trčet navždycky,“ rozhodil rukama Collin.
„Jasně že ne, navždycky je moc dlouhá doba,“ zašklebil se Zach a čmáral si přitom na papír. Ve změti dlouhých čar se nikdo neorientoval, ale k Zacharymu při té činnosti přicházely nejlepší nápady. „Jen nás popostrčíme,“ řekl do nastalého ticha. „O kousek. A pomalu. A uvidíme.“
„Proč?“ zeptal se Shawn.
„Trefili nás vždycky, když jsme nabrali určitou rychlost. Všimli jste si?“
Collin i Shawn zavrtěli hlavami.
„Nevadí,“ pokračoval Zach v hlasitých úvahách i ve čmárání. „Prostě to zkusíme. Nebudeme tu přece navždycky. To je opravdu moc dlouho,“ koukl po Collinovi a zmačkal pomalovaný papír do tuhé koule.
Za dvě hodiny byly poslední opravy dokončeny a Dakota se, tentokrát pomalu a rozvážně, vydala na další cestu.
„Jsme jako šneci!“ prskal Shawn. Loď se pohybovala na hranici poloviční rychlosti, než kterou by dokázala vyvinout, ale další zásahy se jí vyhýbaly. Vnější senzory a sondy dalekého dosahu zaznamenávaly každé zrnko písku, které se objevilo, a pečlivě je sledovaly po celé dráze. Při této rychlosti to bylo možné.
„Navždycky to možná nebude,“ zabručel Collin, „ale věčnost docela určitě.“
Zach se na něj ani neohlédl. Nechal se přesvědčit a zůstal na můstku – a právě ho napadlo, že ve strojovně by mu bylo lépe. Collin pečlivě sledoval jak rychlost, tak kurz a nechal na Shawnovi, aby hlídal případné nebezpečí poletující kolem.
Oliver si na ošetřovně přitáhl tablet napojený na lodní počítač a znepokojeně se rozhlédl. Už zase letěli a každou chvíli mohl lodí prosvištět další kus šutru, jak je poeticky nazval Shawn. Olie už se s žádným setkat nechtěl.
„Co to tam děláte?“ zeptal se do interkomu. Nikoho ze tří členů posádky nenapadlo informovat ho o Zachově nápadu. Byli tak zvyklí, že musí rozhodnout okamžitě a sami, že na kapitána, když byl na ošetřovně, prostě zapomněli.
„Hrajeme si na šneky,“ odpověděl Collin s povzdechem. Právě nechal vypočítat nový letový plán k nejbližší solární soustavě, která jim stála v cestě, a výsledná čísla byla za hranicí jeho chápání.

Amanda Hychyki procházela na můstku Daedala nejnovější údaje o kontrolách systémů. Bylo to právě sedm dní, co se s Veitoňany dohodli na společném letu k Zemi, a tak s napětím čekala, kdy se ozve někdo z Rady, že mají postavenou dostatečně velkou hvězdnou loď, naložené zásoby a vycvičenou posádku.
„Kapitáne? Kal s vámi chce mluvit,“ otočil se na ni Phil Vence a ukázal si prstem na komunikátor zastrčený v uchu. Amanda se nadechla, usmála a dotkla se vlastního komunikátoru, aby získala spojení.
„Dobrý den, Kale, můžeme letět?“ řekla a otočila se k hlavní obrazovce rozdělené do několika oken. Některá ukazovala okolí Veitenony a další z nich dění přímo na planetě.
„Amie, zdravím vás. Mám pro vás zprávu. Posíláme vám do počítače data pro let do blízkosti vaší domovské planety. Nebude to trvat dlouho. Sejdeme se na místě, které máte uvedeno jako cíl cesty.“
„Nepoletíme společně?“ zarazila se Amanda.
„Ne, my cestujeme trochu jiným způsobem, ale nebojte se, až se dostanete na souřadnice, budeme tam na vás čekat.“
„A nemůžeme tedy cestovat s vámi? Proč jste nám dávali to zvláštní zařízení, když sami cestujete jinak?“ Amanda zatajila dech v očekávání odpovědi. Další nová technologie by se jistě hodila.
„To nejde.“ V Kalově hlase zaznělo pobavení. „Až budete připraveni, můžete vyrazit. Cesta vám bude trvat asi půl vašeho roku. Bublina kolem vaší lodi bude muset být obnovována, a to chvíli trvá. Váš hlavní inženýr Joser s tím bublifukem, jak ho hezky nazval, umí zacházet. Už vám vysvětlil, jak funguje?“
„Ano,“ odpověděla krátce. Na druhé straně zůstalo vyčkávavé ticho. Amanda si povzdechla: „Tak dobře. Vytvoříme bublinu kolem celé lodi, počkáme, až dosáhne požadovaných parametrů, zmáčkneme oranžový knoflík, vystoupíme z prostoru, kde se nacházíme a vstoupíme do prostoru o kus cesty dál. Pak budeme muset počkat, až se znovu vytvoří a zpevní ochranná bublina, a můžeme skok opakovat, dokud nebudeme na místě, kde na nás budete čekat. Opravdu to bude trvat půl roku? Tedy skoro dvěstě našich dní?“ Nedalo by se to nějak zkrátit?“
Tentokrát si povzdechl Kal. Přesně takovým otázkám se chtěl vyhnout, pokud by to jenom trochu bylo možné.
„Nejde to zkrátit. Uvědomte si, kolik času vám zabralo, než jste se dostali sem. Chcete snad stejně dlouho letět zpátky?“ rozhodl se obejít odpověď mírným útokem.
Amanda nevolí stiskla rty, ale dál se nedohadovala. K Veitenoně letěli několik desítek let, ale rozhodně to nebyla přímá cesta. Nechtěla to znovu opakovat, protože věděla, že Kal má paměť dobrou a jistě ví, že už to několikrát slyšel.
„Dobrá, Kale. Posádka je na palubě. Během půl hodiny odletíme do dostatečné vzdálenosti, abychom mohli aktivovat ten váš bublifuk. Uvidíme se za půl roku.“
Poslední věta vyzněla částečně jako otázka, na kterou nedostala odpověď. Kal se stručně rozloučil a přerušil spojení.
„Připravte se opustit orbitu,“ řekla Amanda do interkomu přenášejícímu její hlas po celé lodi. Přepnula pouze na spojení se strojovnou – „Josere, nažhavte bublifuk.“

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Další díly jsem si konečně početl, tak nějaké postřehy.
79 - "Slovo hrdina měl spojené s Johnem Sheppardem, a jako on rozhodně skončit nechtěl." - vtipný přirovnání. Ještě se objevil poslední Rusál, jsem zvědav, zda bude mít v příběhu ještě nějaký velký význam.
80 - Po dlouhé době nějaká návštěva astrální sféry. obrázek Pikachu s polámanou cigaretou v roztomilé tlamičce - zajímavá to představa členové protiwraithského kroužku - to zní taky vtipně. Závěr dobrý, že by velká epic bitva. 81 si nechám na příště.

[andoriel]

Děkuju, Azany

No jo, Shepp je hrdina se všemi důsledky O to by nestál nikdo.
Bitva bude, pokud se tomu tak dá říkat. Bude to trochu složitější Zatím je to jenom v hlavě, tak uvidím, co vyleze ven

[andoriel]

Bavte se

91. Dobrou noc

Krabat zíral na mapu části galaxie, kterou chtěl obsadit, než některá z královen zjistí, že tam jsou planety Wraithy nedotčené. Zůstanou tak i nadále, protože zpráva od Ace byla jasná a nepřipouštěla žádné pochyby. Jeden z nejlepších wraithských velitelů, co jich Krabat znal, sděloval všem Wraithům, že jejich jediný významný zdroj potravy má jed schopný zabít každého krmícího se Wraitha, aniž by ublížil člověku, a použije ho v nejbližší době. Vzorek se mu do rukou nedostal, takže protilátka není k dispozici. Návrh, který následoval, byl logický, i když se Krabatovi zdálo, že zbytečně opomíjí nejlepší řešení celého problému: Prosté vyhlazení nebezpečné populace. Na druhou stranu, pokud se těm lidem už podařilo poskytnout jed i dalším světům, Wraithové by si nikdy nebyli jistí, jestli bude jejich příští sklizeň úspěšná. Situace z galaxie Pegas se opakovala s děsivou přesností, až na to, že nevěděli, jestli existuje nějaká další galaxie s humanoidními tvory a jedem nedotčená.
Snad bude nejlepší přijmout Aceův plán, najít odlehlé místo, kde by wraithské lodi mohly přečkat bez obav z objevení, a celé jejich posádky poslat do hibernace.
‚Půjdeme spát‘, napsal velitel Ace doslova. Další řádky nesly ujištění, že místo odpočinku bude střeženo a Ace tajně kontaktuje své pozemské uctívače, aby se dostal k protilátce, případně ke vzorku jedu, ze kterého by bylo možné protilátku vytvořit. Také připomněl, že Země je v galaxii jediný dostatečný zdroj potravy, a jako takový by bylo prozíravé ho zachovat.
Krabat měl za úkol najít vhodné místo k wraithskému dlouhému spánku.
„Veliteli, volá vás Ace,“ ozval se jeden z důstojníků.
Krabat přešel ke komunikaci a položil na ni ruku.
„Veliteli?“ pobídl Ace k rozhovoru.
„Veliteli Krabate, obdržel jste moji zprávu. Máte příhodné skryté místo?“ zeptal se Ace bez oklik.
„Prověřuji několik možností. Nebylo by lepší rozdělit lodě do několika skupin? Kdyby některou postihla zkáza, ostatní přežijí,“ vznesl Krabat námitku, která ho pronásledovala už od začátku.
„Možná, ale bude potřeba víc stráží. Bylo by lepší, kdyby v hibernaci bylo co nejvíc Wraithů,“ řekl Ace pomalu. Ta možnost ho také napadla. „Kolik skupin byste navrhoval?“ zeptal se.
„Nejméně tři. Nemusí jich být mnoho,“ uvažoval Krabat nahlas.
„Jsem si jistý, že nás budou hledat. Musíme být nejvýš obezřetní,“ připojil se Ace k hlasitým úvahám.
Krabata napadlo, že přímé setkání s velitelem Acem v něm sice vyvolává určité napětí, ale na druhou stranu by byl telepatický rozhovor mnohem praktičtější a přesnější. Už chtěl navrhnout setkání, když Ace požádal o zaslání souřadnic na možná místa wraithského spánku a vypnul spojení. Krabat se nedůvěřivě podíval na zhasnutý panel. Vlastně se nic nedozvěděl a na ničem se nedohodli.
Ace počkal, až se načtou údaje o místech vhodných k hibernaci a zamračil se na ně. Galaxie byla pro Wraithy pořád nová a vybrat správně nebylo jednoduché. Napadlo ho, že si měl Radka nechat na lodi. Nebo Andoriel. Než se stačil rozhodnout, jestli by šlo je unést ze Země, přerušilo mu myšlenky bliknutí komunikace.
„Jak si dovoluješ diktovat nám, co máme dělat!“ vyjela na něj jedna ze starších královen, které zažily cestu z Pegasu do Mléčné dráhy.
Ace už napadlo, že se po smrti Anat budou ostatní vládkyně svých malých uskupení snažit strhnout moc na sebe, a taková příležitost, jako jeho zpráva, byla více než vhodná k dobytí nových pozic a upevnění těch původních.
„Nevěříš mým slovům?“ zeptal se. „Myslíš, že můžeš riskovat a sklízet tam, kde není bezpečno?“
Zlostně se na něj dívala přes obrazovku. „Nevíš, jak se chovat,“ řekla tichým ledovým hlasem.
„Zařiď se, jak myslíš,“ pokrčil velitel rameny. „Ale pamatuj si, že zásobárny všech lodí v hibernaci budou pečlivě střeženy, žádné krádeže duší nebudeme tolerovat.“ Počkal na reakci, a když žádná nepřišla, pokračoval: „Nejlepší místo pro spánek tvého uskupení bude na těchto souřadnicích. Poskytl mi je po pečlivém výběru velitel Krabat. I jeho chceš vinit z neúcty?“
Královna stále mlčela, ale nechala si zobrazit poslaná data.
„Také ti přeji příjemný let,“ řekl Ace, když bez rozloučení vypnula spojení.
Starší královny byly nakonec ten nejmenší problém, protože si pamatovaly, jaká byla situace v galaxii Pegas, a nechtěly, aby se opakovala i na nových lovištích. S trochou hraného rozhořčení se nechaly přesvědčit, že hledání protilátky nechají zkušeným vědcům a skryjí se se všemi svými Úly. S mladšími královnami to bylo těžší. Neměly srovnání a nechtěly se vzdát sotva nabyté svobody a moci. K Aceovu překvapení se nechaly přesvědčit, když jedné slíbil, že se do hibernace uloží také. Musel to slíbit ještě dalším pěti, než dosáhl toho, že se všechny wraithské lodě postupně stáhly na určené souřadnice, jejich posádky vypnuly většinu systémů a odebraly se k dlouhému spánku. Na každé lodi zůstal jeden strážný a v Úlu s královnou drželo hlídku pět vojáků. Stráže se pravidelně měnily, takže každý Wraith trávil většinu času v hibernaci.
Ace ulehl ke spánku také. Zak zavření jeho komory potvrdil a královny ho následovaly.
V galaxii Mléčná dráha zavládl klid.

Thomas Hidllet stál u počítače a řešil záhadu, že se po Wraithech najednou slehla země. Na dálkových senzorech zkonstruovaných podle antického vzoru našel jen dvě tečky těsně u hranice dosahu senzorů, a i ty sotva blikaly, jakoby jim docházela energie.
„Jak je to možné?“ uhodil na Shepparda, který se objevil jako na zavolanou.
John si prošel data sám a jen krčil rameny. I pro něj to bylo nepochopitelné.
„Nemám nejmenší tušení,“ řekl zamyšleně. „Ptal ses Radka?“
Thomas zavrtěl hlavou. Od té doby, co se manželé Zelenkovi nechali inspirovat Andoriel a odstěhovali se ze základny, se v SGC Radek sotva otočil, rozdal úkoly a zkontroloval, jestli jsou splněny předešlé. Chytit ho nebylo vůbec jednoduché. Technici mu sice také připojili přímou linku, stejně jako Andoriel, ale Ann na tom nebyla zdravotně dobře, tak byla linka většinou vytažená z přípojky, aby Ann nerušila.
„No,“ přejel si John po bradě a ušklíbl se, jak mu pod prsty zašustil krátký porost. „Když jsme přišli do Atlantis, taky po Wraithech nebylo ani dechu. Až po probuzení z hibernace se jejich lodě začaly objevovat na senzorech.“
„To chceš říct, že všichni spí?“ otočil se k němu překvapeně Thomas.
„Nebo odletěli mimo náš dosah. Vědí, jak daleko vidíme,“ uvažoval John a kývl hlavou k obrazovce, kde se dvě blikající tečky wraithských lodí dotkly hranice dosahu senzorů a zmizely.
„Jak je na tom Jennifer Keller?“ otočil se Thomas k Patrikovi. „Už může na orbitu?“
Technik prohrábl papíry, které se mu kupily na vedlejším stole, a jeden z nich vytáhl.
„Podsvětelné motory jsou opravené a teoreticky zkontrolované, u hyperpohonu probíhají testy a simulace, systém zabezpečení životních podmínek je v pořádku, zbrojní a komunikační systémy procházejí kontrolou,“ začal číst výčet oprav. Thomas nad tím mávl rukou.
„Může na orbitu?“ zopakoval otázku.
„Vlastně ano, protože další testování je možné jenom v kosmickém prostoru,“ potvrdil Patrik, když ještě chvíli koukal do papírů. „První zkušební let je naplánovaný za tři dny.“
Thomas nenápadně protočil oči. „Dobrá, tři dny nejsou tak dlouhá doba. Až bude Jenn na orbitě, může se Celeste Grey podívat po vzdálenějším okolí. Domluvím to s Obranou a s panem Khiari, který teď na Less velí. Rozhodně bychom měli mít o Wraithech přehled. S průzkumem začnou tady,“ poklepal prstem na monitor v místě, kde zmizely tečky wraithských lodí.
John se na něj pochybovačně podíval. Sám za sebe by řekl, že Země má dost vlastních problémů, a pokud jsou Wraithové tak daleko mimo dosah, není třeba se jimi tolik zabývat. Ale Tom měl pravdu v tom, že by bylo dobré vědět, kde se nepřátelé nacházejí. Sheppard přišel původně kvůli něčemu jinému. Chtěl se pokusit nenápadně z Toma vytáhnout, jak se má Andoriel. John ji od jejího návratu od Todda viděl jenom na sporadických schůzkách protiwraithského kroužku a tam se moc nevyjadřovala a mizela hned, jak někdo řekl slovo ‚konec‘. Původně se za ní chtěl zastavit a podívat se, jak se zařídila, ale měl najednou tolik práce a různých povinností, že se už dlouho vůbec nedostal ze základny. Teď se mu zdálo, že není vhodná chvíle na soukromé dotazy, tak mlčel.
„Máme někde v tom směru Bránu, která by se dala využít k průzkumu?“ pokračoval Thomas v dotazech.
Patrik na obrazovce najel na soupis přístupných Hvězdných Bran a pochybovačně u toho potřásal hlavou.
„Většina je zničená nebo leží pod nánosy bahna, sutě a jiných pozůstatků po místních katastrofách. Vesmírná loď je v té oblasti jediná možnost,“ říkal pomalu, jak procházel seznam.
„Takže za tři dny,“ uzavřel dohady Thomas.

„Dobrou noc,“ řekl Zak a pokývl na Ace dřív, než za ním zaklapl dveře hibernační komory. Počkal, až se ukazatel přepne do patřičné polohy a komunikačním zařízením dal vědět nejbližší královně, že velitel Ace spí. Zpráva se rozlétla po ostatních plavidlech a v každém, které bylo obsazeno královnou, se panovnice také ukládaly k hibernaci.
Ace zavřel oči. Hibernace pro něj nebyla jen chvíle odpočinku, ale také šance na urovnání myšlenek a možnost nechat podvědomí pracovat na problémech, které se v bdělém stavu zdály neřešitelné. Krátký pobyt v hibernační komoře mu nevadil. Zak věděl, že ho má probudit, jakmile budou královny se svými Úly na určených místech a bezpečně uloženy ke spánku.
„Dobrou noc,“ zamumlal Zakovi v odpověď, i když věděl, že už to neuslyší. Upadal do spánku a na čele se mu objevila hluboká vráska. Sen začínal jinak, než očekával.
Ocitl se zpátky v geniiském vězení vyčerpaný, hladový, z větší části mrtvý, a pak nakrmený trochou života Johna Shepparda. Společný útěk ho stál téměř život, ale přežil a Pozemšťané ho vysadili na planetě ovládané Wraithy. Než se s Johnem rozloučili, naklonil se k němu a zeptal se:
„Kde je?“
„Kdo?“ nechápal Sheppard.
„Andoriel. Ta knihovnice, co byla s námi ve vězení,“ odpověděl netrpělivě Ace.
„Nechápu, o kom mluvíš.“ John se na Wraitha podíval, jakoby pochyboval o jeho zdravém rozumu. „Nikdo jiný v tom vězení nebyl, jen my dva. Kdo má být ta… jak jsi to říkal? Ty víš, co je to knihovnice?“ John se zdál být čím dál zmatenější.
Ace cítil, jak se v něm vzmáhá vztek, ale než mu stačil dát volný průběh, John ho znovu omráčil Rononovou zbraní.
Ace se probudil v malém doprovodném plavidlu, které mířilo na orbitu k jedné z velkých wraithských lodí.
‚Všechno je jinak,‘ napadlo ho. Andoriel nebyla ve vězení, John ji neznal, takže nebyla ani na Atlantis. Nejspíš zůstala nějakým nedopatřením na Zemi. Ace v tom okamžiku věděl, že ji musí najít, i kdyby měl přeletět z jedné galaxie do druhé bez použití ZPM.
„To jsi ty?“ přivítala ho královna na palubě své lodi. „Myslela jsem, že jsi mrtvý.“ Prohlížela si ho a říkala si, že jako mrtvý vypadá.
„Byl jsem vězněn,“ připustil Ace. „Hlad…,“ zašeptal a podlomily se mu nohy. Wraithská stráž ho zachytila za lokty a na královnin pokyn ho odtáhla do zásobárny.
„No? Je ti lépe?“ zeptala se královna, když se vrátil, tentokrát bez pomoci, a znovu před ní stanul.
„Ano,“ odpověděl krátce. Raději mlčel, protože zvyk, říkat této konkrétní královně Anat, v něm byl skryt hodně hluboko, ale věděl, že tak se nenazývá.
„Můžeš zůstat v mém Úlu, ale musíš se vypracovat sám, k vědecké práci je dlouhá cesta.“ Počkala, až se na důkaz díků lehce ukloní, a pokračovala: „Na dalších věcech se dohodneš s velitelem mé lodi. Krabate,“ otočila se stranou a Ace si všiml, že tam stojí mladý wraithský důstojník s černým pramenem vlasů nad čelem. „Přidělíš mu práci a místo k odpočinku.“ Královna pokynula rukou a otočila se na znamení, že audience je u konce.
Ace se vypracoval rychle, ale nikdy nezapomněl na svůj plán dostat se na Zemi. Nenápadně trousil střípky informací i polopravd tak, aby se královna, která už nebyla Anat, chytila na udičku a rozhodnutí k dlouhé cestě vzešlo od ní.
Ve snu to trvalo sotva na jeden rychlý mžik očí, než stál znovu před královnou, skláněl hlavu a přijímal její pochvalu za zdokonalení pohonných systémů lodi. Nepovažoval za důležité jí říct, že se plavidlo nenápadně přestavuje za pomoci ZPM a chystá se na dlouhou cestu. Trvalo ještě pár klidných týdnů vyplněných honbou za potravou, dokud zásobárny nepraskaly ve švech, než si královna všimla, že se s lodí něco děje.
„Co to má znamenat?!“ uhodila na Ace, sotva vešel do jejího pokoje.
Tázavě naklonil hlavu na stranu.
„Jak se opovažuješ zasahovat do mé lodi bez mého svolení?“ pokračovala rozhorleně. „Okamžitě uvedeš všechno do původního stavu.“ Při poslední větě ztišila křik do normální hlasitosti. Aceovo mlčení vzala jako souhlas a chvíli se těšila myšlenkou na zděšení, které muselo zavládnout ve Wraithově mysli, že se opovážil rozzlobit svoji královnu.
Ace se podíval stranou, kde stál Krabat, jako vždy připravený na každý královnin rozkaz. Velitel souhlasně přivřel oči. Ace udělal krok ke královně a ona se napřímila v očekávání omluvy. Místo toho ji zezadu uchopily ruce jejího velitele a přes krk jí přejelo ostří dlouhého nože.
„A teď můžeme letět,“ řekl polohlasně Ace Krabatovi. „Čekají nás pastviny, kde ještě žádný Wraith nesklízel. Je malá královna připravená?“
„Ano, královna Neriet je připravena převzít vládu nad touto lodí.“ Nepatrně se ušklíbl. Královna Neriet byla sotva dorostlá odložená wraithská dívka, která z vděčnosti za záchranu života svolila, že bude Aceovy a Krabatovy rozkazy tlumočit jako vůli nové královny.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

92. Temná strana

Zak stál u ovládání hibernační komory s pevně stisknutými rty. Čtyři královny ještě nebyly uložené. Dokonce se ještě ani nedostaly na místa, kde měly být jejich lodě skryté. Zak už vyzkoušel všechny přesvědčovací metody kromě přímého útoku, aby je popohnal, ale zatím nic nefungovalo. Už chtěl probudit Ace a přenechat je jeho diplomatickým schopnostem, ale zarazil se před jeho komorou a zadíval se mu do obličeje, obráceného k průhledné stěně určené pro vizuální kontrolu spících. Královny dostanou ještě pár hodin a velitel také. Vypadal, že si potřebuje odpočinout.

Ace právě ve snu překonal dlouhý let z Pegasu do Mléčné dráhy. Loď byla na pokraji zhroucení, nicméně vydržela, a posádka přes vyčerpanost plnila všechny rozkazy nové královny bez reptání. Vidina bohatých pastvin jim dodávala energii.
„Zastavíme tady a vysadíme stíhačky,“ ukázal Ace na jednu solární soustavu nedaleko okraje nové galaxie. „Jsou tvoji,“ otočil se na Krabata.
Velitel s tmavým pramenem ve vlasech kývl. Už dávno si rozdělili role i vojáky, aby mohli vést útok z více stran.
Neriet se zavrtěla v královnině křesle, povzdechla si a složila ruce do klína. Nabídka, že také povede část armády na velkou sklizeň, se setkala s okamžitým hlasitým odporem obou velitelů. Krabat stěží přemáhal zlost a Ace jí vysvětlil, že jako panovnice má sedět v lodi a práci nechat na ostatních. Nelíbilo se jí to, ale dál už nic neříkala. Teď sledovala poslední plány a říkala si, jak je možné, že toho Ace tolik ví o neznámých končinách.
„Útočí na nás!“ vykřikl důstojník na můstku. Telepatická ozvěna jeho hlasu se rozletěla plavidlem.
Ace rychle přepnul obrazovku na zobrazení nejbližšího okolí lodi. Atlantis se třpytila ve svitu nejbližší hvězdy jako stříbrný šperk zavěšený na šňůrách střel, které se blížily k wraithské lodi.
„Úhybné manévry, opětujte palbu, připravte motory na let v hyperprostoru,“ vydávali s Krabatem příkazy.
„Udělejte to!“ vykřikla Neriet, když se na ni několik nižších důstojníků obrátilo pro potvrzení. Skoro nadskočila nadšením, že může udělat aspoň něco. Ace se na ni nepodíval, ale říkal si, že ji budou muset brzy zaměstnat nějakou nenáročnou činností, u které neudělá moc škody, nebo se ze samé horlivosti pustí do něčeho nebezpečného sama.
„Motory stop,“ zavelel Krabat. „Na co bychom čekali?“ otočil se na Ace.
Velitel se krátce zamyslel, a pak kývl. „Dobrá,“ souhlasil. „Provedeme to rychle.“
Krabat už mezitím zadal složitý přístupový kód k nově zbudované zbrojnici a poslal tam speciálně vycvičenou jednotku vojáků.
Místo, aby se wraithská loď snažila uniknout, rozletěla se k Atlantis a začala kolem ní kroužit. Přitom uhýbala před nepřátelskou palbou a bezvýsledně ji zasypávala střelami.
„První fáze,“ řekl Krabat polohlasně. Neriet se naklonila, aby lépe viděla na obrazovku. Mezi wraithskými střelami se zablýskalo a na antický štít dopadla sprška kovových pavoučků.
„Aktivuji.“ Ace pootočil malou bílou páčkou a zadíval se na monitor. Pavoučci se rozběhli po štítu, v určitých vzdálenostech od sebe se zastavili a zarazili nožky hluboko do energetické bariéry. Jejich těla začala jiskřit, až z každého z nich vytryskl paprsek zlatavé záře a zamířil do jedné části tajné zbrojnice. ZPM ve wraithské lodi se rozzářilo a začalo nasávat energii štítu.
Co se to děje!?“ vykřikl Chuck u hlavního technického panelu. „Nemůžu to zastavit,“ stěžoval si polohlasně a ruce se mu nad plochými krystaly chvěly.
„Kradou!“ prskl Rodney a na připojeném počítači zuřivě tloukl do klávesnice.
„Kradou co?“ nechápal Robert Woolsey. Právě začal litovat, že před letem z Pegasu do Mléčné dráhy neprošel Hvězdnou branou, jak mu nabízeli. Na lítost bylo pozdě, musel se vypořádat s tím, co bylo.
„Kradou energii,“ doplnil Rodneyho Radek Zelenka, ani nezvedl hlavu od vlastní obrazovky.
„Pokusíme se to zastavit zvenčí,“ navrhl John Sheppard. „Doktore, pojď se mnou,“ klepl Radkovi na rameno.
„Jo, jo,“ zamumlal doktor Zelenka, ještě dvakrát sáhl na klávesnici, chytil tablet a rozběhl se do hangáru za Johnem.
Podplukovník Sheppard ukázal k jedné z pozemských stíhaček a Radek do ní bez váhání vylezl. John mu byl v patách a po kraťounké kontrole vyletěli z hangáru a skrz štít do volného vesmíru.
Ace si jejich stíhačky všiml a také věděl, kdo v ní bude. Zaváhal s rukou nad bojovým panelem, pak ji nechal váhavě klesnout a jen sledoval, co chce Sheppard dělat.
Krabat si jednoho malého pozemského stroje nevšímal, nemohl je nijak ohrozit. Plně nabité ZPM posilovalo wraithskou loď tak, že její stěny byly antickými střelami neproniknutelné. Víc energie už nedokázalo vstřebat a tak se kumulovala v zadržovacích stanicích na plášti lodi.
„Štít antického města začíná kolabovat, spouštím fázi dvě,“ informoval Krabat Ace těsně předtím, než přejel prsty po ovládání.
Všechna energie nashromážděná ve stanicích se jedním rázem vrátila zpět. Štít zazářil ostrým světlem a rozpadl se, vzápětí se Atlantis roztrhla. Její trosky proletěly kolem wraithské lodi a zmizely ve vesmíru.
John strhl řízení stíhačky a v posledním okamžiku se skryl za nepřátelské plavidlo. Radek seděl za ním s rukama napůl zvednutýma a pusou dokořán.
„Fáze dvě dokončena,“ řekl docela zbytečně Krabat. „Můžeme pokračovat v cestě.“ Aniž čekal na potvrzení, zadal kurz k planetě, kde měl čekat se svou armádou na pokyn k útoku na Zemi.
Ace se narovnal a na tváři se mu usadil spokojený výraz. Neriet svítily oči a musela se kousnout do rtů, aby nejásala nahlas.
„Velmi dobrá práce,“ řekla tiše, když se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
Krabat se na ni překvapeně podíval, a pak se zvolna uklonil na znamení díků.
Wraithská loď se vydala na cestu za svým dalším cílem.

Poslední královna zkontrolovala svoji posádku v hibernaci a předtím, než se sama uložila, procházela lodí s pěticí strážců za zády a dlaní přejížděla po stěnách plavidla, jakoby se s ním loučila.
„Při jakémkoli náznaku nebezpečí všechny okamžitě probuďte,“ řekla už asi popáté. Wraithští strážci sklonili hlavy na znamení souhlasu a jeden z nich přejel prsty po ovládání královniny hibernační komory, před kterou stáli. Sotva se komora uzavřela a královna v ní s tichým povzdechem zavřela oči, poslal vzkaz Zakovi, že i poslední z Úlů se skrývá a vše na něm spí.
Zak se zarazil v půlce kroku a váhavě se otočil. Byl právě na své lodi a kontroloval její systémy. Všechny kromě těch nejzákladnějších měly být vypnuté, aby loď navenek nejevila žádnou aktivitu, takže by byla v podstatě neviditelná. Na některé podružné důstojníci zapomněli a Zak uvažoval, nakolik je třeba se jimi zabývat. Ace mohl v hibernaci ještě počkat.

Wraithská loď s plně nabitým ZPM se objevila na orbitě Země a krátkou salvou zlikvidovala hlídkující pozemské plavidlo a pár nejbližších satelitů.
„Rozkazy máte,“ řekla Neriet shromážděným důstojníkům a sotva odešli, podívala se tázavě na Ace. Pokývl a vyvolal na obrazovce podrobnou mapu planety.
„Hledáš něco konkrétního?“ zeptala se královna, když se jí zdálo, že zbytečně dlouho sleduje několik určitých malých území.
„Ano,“ odpověděl krátce a zamyšleně zaťukal nehtem na okraj většího města uprostřed pevniny. „Než provedeme hromadný útok, musím něco prověřit. Dej příkaz k útoku za půl hodiny, důležité souřadnice máš. Tam musí být útok nejdřív a nejsilnější.“ Nečekal, až Neriet potvrdí, že rozumí, a odešel do hangáru.
Šipka s velitelem přistála na ploché střeše jedné z obytných budov. Nikdo si jí nevšiml, protože byl pozdní večer a mrazivý vzduch zahnal všechny do teplých domovů. Ace vystoupil, snadno vylomil zamčené dveře do nitra domu a sestoupil pár pater dolů. Před zavřenými dveřmi zůstal okamžik stát, než stiskl zvonek. Ozvalo se nepříjemné zachrčení a zpoza dveří uslyšel překvapené heknutí. Pak se dveře pootevřely a vyhlédla z nich žena v županu a s rozježenými vlasy.
„Co je?“ zavrčela nerudně. Nijak nedala najevo, že by ji Aceův vzhled překvapil.
„Andoriel?“ Ace rozeznával známé rysy, ale přesto před ním stál někdo úplně jiný. Žena se na něj zadívala pozorněji, zbledla a pak prudce přibouchla. Nestačila dveře úplně dovřít, když je Wraithova ruka bez obtíží otevřela dokořán a Ace vstoupil. Couvala před ním a tvářila se vyděšeně.
„Běž pryč,“ zašeptala ochraptěle.
„Neublížím ti,“ řekl Ace a rozhlížel se, aby zjistil, jestli je ještě někdo doma. Byli sami. „Přišel jsem pro tebe. Nebude tady bezpečno,“ pokračoval a natáhl k Áje ruku.
Znovu couvla, až narazila do zdi.
„Nech ji na pokoji!“ ozval se od otevřených vchodových dveří výkřik. Sheppard stál mírně rozkročený s namířenou pistolí. Než se Wraith stačil otočit, třikrát z ní na Ace vystřelil. „Poběž!“ houkl na Andoriel a škubnul hlavou do strany.
Andoriel proběhla kolem potácejícího se Wraitha, v posledním okamžiku se vyhnula jeho natažené ruce a vyběhla na chodbu.
„Tudy,“ směroval ji John dolů a zadním vchodem ven. V malém parku ji chytil za ruku, aby ji zpomalil, druhou rukou zmáčkl malý ovladač a vtáhl Áju do odmaskovaného Jumperu.
„A ty jsi kdo?“ chtěla vědět, sotva se zastavila a popadla dech.
„Není zač, rádo se stalo,“ zašklebil se na ni John, skočil do pilotního křesla a vznesl se do vzduchu. Letěli stále výš a výš. Andoriel stála u druhé řady křesel v pilotní kabině, ale jak se postupně dostávali do vesmíru, táhlo ji to čelnímu sklu.
„Paráda,“ vydechla nadšeně.
„Ani ne,“ zavrčel John a strhl řízení ke straně. Těsně kolem nich proletěla střela z wraithské lodi.
Krabat se nad tím jen ušklíbl. Jedné střele se vyhnout dokázali, ale druhá, vypuštěná těsně za tou první, rozbila malou lodičku napadrť.
Ace se vrátil do Šipky a na jejím displeji sledoval, jak dopadla Andoriel s Johnem. Nejdřív ucítil bolest, pak se změnila v temnotu, která ho oprostila od všech pocitů, a Wraith vydechl úlevou.
„Zahajte útok,“ řekl do vysílačky. Navedl Šipku přímo vzhůru a připojil se ke stíhačkám mířícím na velká města. Prvním útokem smetli z povrchu Země místa s největším osídlením, zlikvidovali většinu vojenských základen, ze kterých na ně vystartovalo místní letectvo i různé střely s dlouhým doletem. Nic nebylo tak mocné, aby si s tím Wraithové neporadili. Pozemští letci padali z oblohy v hořících strojích, a které pozemské střely nedokázaly zlikvidovat Šipky, s těmi si poradily doprovodné wraithské lodě nebo samotný Úl.
Ace se s malou skupinkou stíhaček oddělil od útoku, jakmile bylo jasné, že největší pevninu ovládnou, a přeletěl nad pás země protažený od severu k jihu, kde boj teprve začínal. Vyhnuli se všem střetům a velitel jedinkrát vypálil na úpatí nenápadné hory. Otevřel tím šachtu do hlubin země, na jejímž dně se skrývala přísně utajená Hvězdná Brána. Než se posádka, která ji chránila, vzpamatovala, sletěla jedna Šipka k Bráně, otočila se kolem své osy a vystřílela všechny, kteří se zdržovali ve dvacátém osmém podzemním patře. Jednomu z techniků se podařilo stisknout alarm, ale než se k Bráně dostali další vojáci, Šipky postupně vysadily pěchotu a Wraithové obsadili SGC.
Ace přešel k ovládání Brány a za chvíli už jí postupně vylétala letka Šipek, aby se přidala k boji na planetě. Krabat své stíhače předem poučil, jaký manévr je čeká hned po opuštění červí díry a wraithští letci byli dobře vycvičení, takže k žádné kolizi nedošlo.
Ace zanechal u Brány hlídku a nechal se dopravit na povrch. Přesedl do své stíhačky, vyletěl na orbitu a další útoky řídil z můstku. Tma v jeho srdci se prohlubovala a topila všechny pocity kromě zloby, zášti a krutosti.
Podmanění Země pokračovalo.

Ace vykřikl a vztyčil se. Zak vyděšeně couvl od otevřeného vstupu. Konečně se dostal k tomu, aby velitele probral z hibernace, a když uviděl jeho výraz, snažil se ho probudit co nejrychleji.
„Všichni jsou uložení, nezbytné systémy jedou na minimum, ostatní jsou vypnuté,“ hlásil, sotva se Ace probral dost na to, aby sám vystoupil z komory a začal se rozhlížet.
„Sonda?“ zeptal se krátce.
„Vysílá…,“ začal Zak a rozběhl se za Acem, který rychle vyrazil k nejbližšímu počítačovému uzlu. Vyvolal informace ze sondy, která monitorovala Zemi, a tiše si vydechl. Malá bílo-modrá planeta se klidně otáčela kolem svého slunce a život na ní vesele kypěl včetně Shepparda a Andoriel. Ani nevěděl, proč mu tak záleželo na tom, aby se některým Pozemšťanům nic nestalo.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

takže zatiaľ to bola len simulácia? uff, to sem se lek...

dúfam, že v reále to bude opačne! lebo ináč...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Zatím to byl jen takový divný sen, realita bude mnohem, mnohem horší

[andoriel]

Bavte se

93. Úvahy na konci duhy

Amanda Hychyki stála před velkou obrazovkou v prázdné společenské místnosti, která přenášela pohled do vesmíru z čelní kamery. Tohle ji nikdy neomrzelo. Pohled na tisíce hvězd bylo to nejkrásnější, co mohla vidět. Aspoň podle jejího názoru. Navíc vytvoření bubliny pro pohyb mimo prostor všechny světelné body zjasňovalo.
„Jak je možné, že to, čím se pohybujeme, není subprostor?“ zeptal se Brian. Byl to asi sedmiletý syn Phila Vence. Amanda mu stiskla malou ruku, kterou jí vsunul do dlaně, když se potkali u obrazovky, a pokrčila rameny.
„Prostor, subprostor, všechno to nějaký druh prostoru obsahuje, jen se některými dá letět rychleji. Bublina s naší lodí z jakéhokoli prostoru vypadne a jinde se zase objeví.“ Nebylo jí jasné, jak ta věc funguje, a věděla, že ani inženýři si s tím moc nevědí rady. Pocit, že jsou opice vycvičené pro nepochopitelnou činnost, nebyl příjemný, tak se jím raději nezabývala. Měla jiné věci k přemýšlení. Třeba to, že Veitoňané, ať už jakkoli vyspělí, nepřišli na to, že celá posádka Odyssei záměrně mlží, co se týká informací o Wraithech.
Proč by tak dlouho hledali původní rasu, ze které Wraithové vzešli, kdyby o nich nic nevěděli? Právě proto? To si Amanda nedokázala představit, i když Veitoňané byli ve svých myšlenkových pochodech hodně odlišní. Na druhou stranu byla spokojená, že se nikdo ani myšlenkou neprohřešil proti zákazu sdělit Veitoňanům pravý důvod příletu Pozemšťanů – zjistit, jak by se Wraithové dali zneškodnit jednou provždy, a pokud možno také pro tento záměr získat jejich podporu. Jak bylo od začátku jasné, žádné podpory se jim nedostane, protože Veitoňané byli tak nadšení svými odloučenými předky, že by cokoli, co by Wraithy poškodilo, okamžitě odmítli. Snad Zemi pomohou aspoň zprostředkovaně svojí DNA nebo projevením nějaké slabosti, která by se dala v boji použít.
Amanda se tak ponořila do vlastních úvah, že na Briana zapomněla a nevšimla si ani, že se jí za zády otvírají dveře. Brian si toho všiml, vytrhl se kapitánce a rozběhl se k nim ve chvíli, kdy se objevil jeho otec. Amanda se po něm jenom ohlédla a zase se vrátila k pozorování hvězd na obrazovce a přemýšlení nad posledními událostmi. To, že Veitoňané navštíví Zemi, ji nijak netrápilo. Nebudou ani první ani poslední. Ale způsob jejich dopravy jí trochu starosti dělal. Jak se tam chtějí dostat dřív, když jim chybí Hvězdná Brána? Ptala se na ni hned, jak se s Veitoňany seznámila, ale o žádném takovém zařízení neměli informace. Nebo se tak tvářili, napadlo ji. Nejenom Pozemšťané měli svá tajemství. Přesto měla neodbytné tušení, že Hvězdnou Bránu Veitoňané nepoužívají. Způsob jejich cestování byl mimo Amandino chápání a nikdo z nich se ho nepokoušel vysvětlit.
Phil poslal Briana za mámou a stoupnul si s rukama za zády k Amandě.
„Trvá to dlouho,“ prohodil do ticha.
Amanda neodpověděla. Trvalo to dlouho. Vytvoření stabilní a pevné bubliny kolem lodi zabralo tolik času, že z toho technici šíleli a posádka byla čím dál podrážděnější. Nejhorší bylo, že museli stát na určitém místě a po aktivaci nové bubliny nemohli prozkoumat ani nejbližší okolí, protože loď se nesměla hnout, aby se bublina neporušila. Začít s ní znovu znamenalo počkat na úplné nabití bublifuku a prodloužení jejich cesty o dalších pár dní.
„Komunikace dneska ráno mručela,“ pokračoval Phil s očima upřenýma na obrazovku. Bublina nabývala na síle a hvězdy svítily v celém barevném spektru jako lampiónky na noční dětské oslavě. Filtry byly nastavené tak, že se přes celou viditelnou část vesmíru táhla zářivá duha.
Amanda se k Philovi pomalu otočila. „A odpoledne?“ zeptala se.
Phil se ještě chvíli tvářil vážně, pak se mu tvář roztáhla úsměvem.
„Po příštím skoku bychom se mohli pozdravit se Zemí,“ řekl a začal se smát. „Podařilo se nám najít ten problém,“ začal vysvětlovat. „Podle mého názoru o něm museli Veitoňané vědět, ale nechali to tak a skoro bych řekl, že se to snažili zamaskovat, abychom na to nepřišli. Zbytečně,“ dodal se spokojeným úšklebkem.
„Výborně!“ Amanda kývla a otočila se. Hvězdy začaly zářit až nepříjemně jasně a bylo třeba upravit tónování. Phil vykročil ke dveřím, protože si vzpomněl, že slíbil ženě pomoci s uspáváním Briana. Amanda místo úpravy celou obrazovku vypnula a následovala Phila do útrob Odyssei.

Erin ležela na zádech na silném běhounu uprostřed Ájina prázdného obýváku a s přivřenýma očima poslouchala, co se děje venku. Ještě před chvílí měla hlavu natočenou tak, aby viděla do okna, ale když se jí začaly oči zavírat, nebránila se.
Andoriel stála pod širokou stříškou, která chránila zádveří, a tu nádheru sledovala odtamtud. Nad krajinou se valila bouřka. Blesky šly za sebou v tak rychlém sledu, že hřmění neustávalo, a proudy deště měnily okolí v pěnící se moře a malé vyvýšeniny v ostrovy. Celý svět se setměl, i když bylo brzké odpoledne.
„Brrr,“ otřásla se Ája a zavřela vchodové dveře, aby studený vítr zůstal venku. Přitáhla si židli k oknu a zadívala se do černých mraků. „Čaj?“ zeptala se, když hrom přešel z ohlušujícího rámusu k poklidnému bublání. Otočila se a zjistila, že Erin spí. Přehodila přes ni deku, dala vařit vodu a za chvíli se domkem vznášela vůně bylin.
„Dostat se sem není vůbec jednoduché,“ zašeptal Andoriel najednou do ucha známý hlas. Škubla sebou, protože byla otočená zády ke dveřím a nevšimla si, že se potichu otevřely a nový návštěvník jí po špičkách přešel až za záda.
Thomas mokrý plášť nechal venku na háčku pod stříškou u dveří, takže mu z deště zůstalo jen mokro ve vlasech. Zaklepal hlavou a sprška se rozlétla po celé místnosti.
„No, to je teda probuzení,“ zabrblala Erin a se zívnutím se posadila. Oči měla ještě zavřené a vnímala jen napůl.
Tom se tázavě otočil k Andoriel. Vzala ho za ruku a odvedla k Erin.
„Ještě jste se vlastně neviděli,“ řekla. Zjistila, že Erininy oči jsou pořád zavřené, tak počkala, až kamarádka koukne na svět. Erin se k tomu neměla. Vypadalo to, že si zase lehne a usne. „Erin?“ Ája trochu zvedla hlas a Erin se konečně podívala. Představování proběhlo rychle, i když na obou stranách nebyla nouze o zamyšlené postranní pohledy. Thomas o podivné knihovnici slyšel neuvěřitelné historky, kterým odmítal věřit a považoval je za Carsonovy legendy o podivnostech Pegasu, jak je sám pro sebe nazval. Erin vypadala přesně tak, jak ji doktor Beckett popsal a to velitele SGC mátlo.
„Mohla bys nám pomoct,“ napadlo ho hned. Zapojit tak zajímavou bytost jako je Erin do pátrání po zmizelých Wraithech byl dost dobrý nápad.
„To by teda nemohla,“ zavrčela Andoriel.
Erin nic neslíbila ani neodmítla a pobaveným vědoucím pohledem přejížděla z Andoriel na Toma a zpátky.
„A ty toho taky nech,“ zamračila se na ni Andoriel. Erin v hraném překvapení pozvedla ruce dlaněmi vzhůru a zase je nechala klesnout.
„Já nic,“ řekla se smíchem, „já tu vlastně vůbec nejsem.“ Sebrala ze země deku, odnesla si ji k židli, která zůstala stát u okna, cestou si do velkého hrnku nalila čaj a pohodlně se usadila. Hrnek postavila na parapet, deku si přehodila přes záda a zadívala se do bouře.
„Nech je na pokoji,“ říkala mezitím Andoriel Tomovi rozzlobeně. „Buď rád, že tu nejsou.“ Co neřekla, bylo, že od Radka ví, kde Wraithové jsou a co dělají
„Pořád se jich zastáváš,“ stěžoval si Tom. Ohlédl se po Erin, která si mezitím položila hlavu na ruce složené na parapetu, a přitáhl Andoriel k sobě. Když se k ní skláněl, všiml si, že se jí kolem očí tvoří drobné vrásky. Snažila se mu vyprostit, ale udržel ji.
„Jak jste daleko s tím wraithským jedem?“ vyptávala se a odvracela přitom tvář, aby jí nezavřel ústa polibkem. „Dáš si taky čaj?“
„Nechci mluvit o práci.“ Tom s polibkem dosáhl svého, pustil ji a přešel dva kroky ke stolu. Vzal si čaj, který mu Andoriel podala, a napil se. Pousmál se. Dokázala sehnat med. Tvář mu postupně vážněla, když si uvědomil, jak moc mu vadí, že se Ája pořád ptá na ty odporné brouky a zastává se jich. Nejdřív si myslel, že po tom, jak dopadla její poslední návštěva na wraithské lodi, na ně změní názor. Neptal se jí přímo, ale uměl dobře poslouchat a mezi řádky jejích kusých informací pochopil, že její poslední návrat nebyl pokrytý růžovými lístky a sliby návratu. Vypadalo to, že se s tím wraithským velitelem nepohodla tak, až ji to donutilo odejít.
„Bratr říkal,“ spustil s nepřítomným pohledem. Andoriel zvedla hlavu a překvapeně se na něho podívala. Bratr? „Že plyn se nedaří vyrobit tak, aby správně fungoval. Navíc by potřebovali nějakého Wraitha, na kterém by to celé mohli vyzkoušet,“ pokračoval a dál se díval před sebe, takže Ájin překvapený pohled nezaznamenal. „Nevíš o nějakém?“ otočil se k ní.
„Stýská se ti?“ ušklíbla se. Rozhodně neměla v úmyslu mu cokoli říkat, navíc jí právě ležel v hlavě ten bratr.
„Co ještě ti říkal?“ zeptala se. „A kdo je vlastně ten bratr?“
„Theo. Nevšimla sis té podoby?“ vážně se na ni zadíval, ale nevydržel dlouho a kolem úst mu zacukal úsměv.
Andoriel se na něj nechápavě dívala. „Theo Darkson?“ ujistila se, že správně slyšela. „Ten blonďatý floutek, co se tváří jako mistr vesmíru a nenápadně zatíná svaly, když jde kolem nějaká žena?“ pochybovačně potřásla hlavou. Theova chování si všimla nedávno a bavilo ji i odpuzovalo zároveň. Před babkou Ájou to nedělal, ale v poslední době jako babka nevypadala, tak se i na ni dostalo s pochybnou pozorností mladého doktora. Jako lékař se choval mile, pečlivě a starostlivě, takže na něj nikdy žádná stížnost nepřišla, jako člověk měl své mouchy. Jako každý, říkala si pokaždé Andoriel, a pokud to bylo možné, raději odcházela z místnosti nebo aspoň z dohledu, když se Theo objevil.
„Je nevlastní,“ řekl rychle Tom. Takový popis nečekal. „Vlastně nejsme vůbec příbuzní, ale vyrůstali jsme spolu v jedné rodině,“ lezlo z něj neochotně a jenom proto, že Andoriel pořád mlčela a jen se na něj divně koukala.
Ája zaklepala hlavou, jako kdyby z ní chtěla vytřást pár myšlenek, a pokrčila rameny. „Jen mě to překvapilo,“ řekla omluvně. Bylo jasné, že o tom Thomas nechce mluvit.
„Půjdu ven,“ oznámila najednou Erin. „Přestalo pršet,“ dořekla důrazně, když se na ni Ája i Tom překvapeně zadívali. „Otevřu tamty dveře.“ Ukázala přes okno někam do kalného odpoledne, kde se slunce právě prodralo mraky a v posledních kapkách deště vykouzlilo vysoký oblouk duhy.
„Jo, jasně,“ souhlasila Ája. V miniaturní kůlničce na nářadí se před bouřkou schovalo pár obyvatel živého plotu a právě se rozhodlo, že přestalo pršet, tak je nejvyšší čas jít si po svém. Bylo lepší jim otevřít dveře než zasypávat podhrabané díry.
Erin zmizela a Andoriel si sama přišla pro objetí. Než se Thomas vzpamatoval z překvapení, naznačila mu, že to bylo na rozloučenou. Tiskl ji k sobě a říkal si, že se něco zvrhlo jinak, než měl v plánu. Plán byl, připoutat Andoriel k Zemi, i kdyby se měl obětovat sám. Její proměna mu to dost usnadnila, jen nepočítal s tím, že to dopadne naopak. Ája ho zjevně nebrala vážně a on… tak se snažil, aby se zamilovala, až měl podezření, že se to stalo jemu. Zvedl oči a uviděl, jak za oknem po bouři mizí duha. Bylo načase dneska odejít a nechat Andoriel její návštěvě.
Když se Erin vrátila, byl Tom pryč.
„Promiň, netušila jsem, že se objeví,“ omlouvala se Ája hned, jak se kamarádka objevila na prahu. Erin pobaveně zavrtěla hlavou.
„Bylo to zajímavé,“ přimhouřila oči, „A proč vlastně hledají ty Wraithy?“
Andoriel si sedla uprostřed místnosti na zem a dopověděla, co začala vyprávět před příchodem bouřky a Toma. Vyprávění o wraithské léčbě přešla Erin mlčením, už dávno vzdala pokusy přesvědčit kamarádku o zbytečnosti a nebezpečnosti těch tvorů. U dalšího bodu si rukama přikryla obličej, protože se jí chtělo křičet vzteky a odporem.
„Měl víc rozumu než ty,“ neudržela se nakonec. „Tak hloupej nápad jsem ještě neslyšela. A navíc…“ Odmlčela se a pevně k sobě stiskla ruce ve snaze říct, co měla na mysli, nějak srozumitelně a co nejméně bolestivě. „Navíc by tě při tom určitě zabil. Nebo potom. Jsou to hladoví parchanti a –„ znovu se odmlčela. Zvedla skloněnou hlavu a smutně se na Andoriel podívala. „Bez telepatického spojení jim jde všechno hodně špatně.“ Slovo ‚všechno‘ zdůraznila a znovu sklonila hlavu. „Vlastně to od něj bylo hezké, že dal přednost tvému životu před chvílí rozkoše.“ Nevydržela se už tvářit vážně a zašklebila se na Áju.
Andoriel se cítila jako největší hlupák pod všemi slunci galaxie. Otevřela ústa, zase je zavřela a odešla do ložnice. Do ticha se ozvalo jen cvaknutí zavíraných dveří.
„A to jsem ještě nemluvila o problému, který máš tady,“ řekla těm dveřím Erin.