SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Díky, Ondro

No jo, nelibých věcí tady bude víc

Pěkné. Proč jsem to tušil, že to nějak podobně dopadne.

[andoriel]

Děkuju, Azany
To je jasný, že jsi to tušil. Co by se ode mě dalo čekat jinýho?

[andoriel]

Bavte se

52. Ještě kousek

Thorinegen vyjádřil svoji vizi v krátkých působivých větách, ale Radu nepřesvědčil. Pátrání po předcích, kteří sešli z cesty, by sice bylo zajímavé, ale většina z naslouchajících měla za to, že mají jiné priority, než pátrat po hrstce jistě už dávno vymřelých příbuzných.
Sehol seděl potichu a nechal zbytek Rady, ať se dohaduje. Takové rozhodnutí chtělo čas a hlavně víc informací, než které jim Thorinegen předložil. Členové Rady postupně utichali a obraceli se k Seholovi. Sehol stále mlčel, dokud i poslední zašeptané slovo neutichlo.
„Thorinegene, to byla zajímavá úvaha. Pokud předložíš víc faktických informací a trochu méně nostalgie a vzpomínek uchovaných ve starých archivech, budu o tvém návrhu uvažovat,“ řekl do nastalého ticha.
Thorinegen sklonil hlavu a odešel ze Sálu Rady. Víc informací!? pomyslel si zoufale. Kde měl vzít víc informací, když všechno, na co v archivech narazil, byly mlhavé náznaky a něco na způsob pohádek pro děti?
Víc informací?
Zastavil se na náměstí hlavního města, sedl si na lavičku a složil hlavu do dlaní.
Víc informací.
„Ale, ale, Rine, co se to s tebou děje?“ položil mu ruku na rameno stařík, kterého Thorinegen zvaný Rin, často potkával a občas se s ním dal do řeči.
Rin zvedl hlavu a smutně se usmál.
Staříkovi stačilo pár slov, aby pochopil, proč je jeho občasný posluchač tak zarmoucený.
„Informace, povídáš? No, uvidíme, co pro tebe můžu udělat,“ řekl nakonec.
Rin údivem otevřel pusu.

„Co je tohle za souřadnice?“ zaťukal Andělín prstem na monitor.
Wraith u ovládání navigace sebou trhnul a rty mu zacukaly, než odpověděl: „Jedna z planet, kterou jsme navštívili. Nic na ní nezůstalo.“
Andělín se na něj zamračeně díval. „A proč je vyznačená jinou barvou než ostatní?“ chtěl vědět ještě dřív, než odpověď dozněla do konce. Prohlídka hvězdné lodi přinesla pár zajímavostí a hlavně to, v co Andělín už velice dlouho doufal – další obydlené planety. Jediná škoda byla, že jejich nová potrava se živila právě lidmi. Mít dostatečný přísun živin a moci se rozmnožovat bez omezení jednoho lesa nebo dokonce jedné planety, to bylo jako pohádkový sen, ale dělit se se svou potravou o její potravu – lidi, konkrétně ženy – to už tak báječné nebylo. Andělín si vzpomněl na jednu sochu, kterou v mládí zahlédl. Ještěr pokroucený tak, že se zakusoval do vlastního ocasu. Bylo to docela přesné vyjádření jejich situace.
Ticho se prodlužovalo a Wraithova odpověď stále nepřicházela. Andělín si opřel ruce v bok. „No?“ zeptal se netrpělivě.
Wraithovi v dlouhé pauze čelisti jezdily sem a tam, těžko říct, jestli rozpaky, strachem nebo nechutí. „Byly tam,“ zarazil se a znovu pohnul čelistí naprázdno. „Byly tam větší vesnice. Víc potravy,“ dodal a roztřeseně se nadechl.
Mluvit před rusály o jídle nebylo vhodné. Lehce se mohli rozhodnout, že je čas na oběd nebo svačinku nebo cokoli jiného spojeného s potravou, a pro nejbližší Wraithy bylo takové rozhodnutí vždycky fatální. Neměli nejmenší šanci na obranu. Při prvním útoku, když se rusálové dostali na loď, bylo to pro Wraithy takové překvapení, že se na obranu zmohli až ve chvíli, kdy skoro nikdo z posádky nebyl naživu. Zbývající se stáhli na můstek a bránili se, dokud jeden z těch ušatých ďáblů nepřišel s nabídkou příměří. Příměří sice znamenalo jenom oddálení nevyhnutelného, ale každý Wraith doufal, že se jednomu z nich podaří nezvané návštěvníky oklamat a přinejmenším odeslat výstražnou zprávu ostatním lodím. Zatím se nic takového nepovedlo a navíc nebylo jisté, jestli by nějaký jiný Wraith pochopil, v jak velkém nebezpečí se celá jejich populace ocitla. Jak se zbývající posádka lodi dohodla, bylo by vhodné kontaktovat velitele Ace. Ten měl pro netypické situace nejvíc pochopení.
„Potrava? Hmmm.“ Rusál se nezdál být přesvědčený a po krátkém přemýšlení zadal kurz k označené planetě.
Wraith se snažil zachovat klid, ale v duši mu zuřila bouře zděšení a zlosti. Pouze dvě planety byly označeny jinou barvou a právě na ty všechny ostatní lodě posílaly své přebytky ze sklizní. Pro růst nové generace Wraithů bylo potřeba hodně potravy.
„Třeba vám něco uniklo,“ řekl rusál se širokým úsměvem a nechal Wraitha odvést k ostatním zajatcům.

„Ty vylepšené lodě jsou dostatečně silné, aby je lidé jen tak nepoškodili, pokud nevynalezli něco mnohem silnějšího, než měli v naší původní galaxii,“ řekla spokojeně Anat a položila Krabatovi do klína i druhou nohu, aby mohl pokračovat v masáži. „Pět jich stačí, aby udržely těch pár jejich lodiček z dosahu.“
„Bohaté pastviny jsou bez ochrany,“ zamumlal Krabat a lehce zmáčkl mezi prsty královský palec. „Tvoje cesta měla úspěch,“ souhlasil. Oči raději nezvedl. Ty krystalické baterie posilující wraithská plavidla byly skvělé, ale další věc, kterou si jeho královna ze své pouti přivezla, v něm budila rozpaky. Dítě s nějakým jiným druhem než jsou Wraithové? Připadalo mu to nechutné.
Anat se ušklíbla. Bylo jí jedno, co si její velitel myslí o jejích soukromých aktivitách. Zavrtěla volnými prsty u nohou a pohodlněji se opřela v křesle.
„Udrží je na místě, co nejvíc jich zlikvidují a mezitím…“ s úsměvem si povzdechla, zavřela oči a další myšlenky nechala pro tuto chvíli plavat. Zbyl jí ještě kousek času, který si mohla užít, a nehodlala se o něj připravit.
„Bohaté pastviny,“ zopakoval Krabat. Sevřel ruku v pěst a přejel klouby po prohlubni Anatina chodidla.
Vylepšené lodě nebyly na senzorech viditelné. Nikdo kromě Anat a Krabata nevěděl, že tři z nich už krouží kolem té planety - Země jí říkali. Lodě si zatím držely náležitý odstup a průzkumné lety jejich stíhaček se zaměřovaly na málo obydlená místa. Sběr informací i vzorků probíhal v co největším utajení.

Irma rychle procházela ulicí a ohlížela se přes rameno. Nikoho neviděla, přesto cítila, že v malém městě, kde se nedávno rozhodla žít, se děje něco divného. Nebyla si jistá, co přesně to je, snad jen nepříjemný pocit, ale seděl jí neodbytně v týle a nutil ji zrychlovat krok. Ulice byla prázdná, což ovšem nebylo nic neobvyklého. Žilo tu málo lidí a většina se po setmění držela doma. Irma ne. Stýskalo se jí po nočním velkoměstě, ze kterého přišla, i když pro ni už začalo být příliš nebezpečné.
Těžké mužské kroky zaduněly jen kousek za ní. Znovu se ohlédla a popoběhla, aby se dostala k ústí temné uličky. Trojice mužů, kterým kroky patřily, byla nepříjemně blízko a vypadala tak zvláštně, že bylo rozhodně lepší se jí neplést do cesty.
Irma se v uličce přitiskla ke zdi tam, kam dopadal největší stín. Snažila se zklidnit dech a na tváři se jí objevil trochu křečovitý úsměv při vzpomínce na její poslední podobné dobrodružství. Viděla sama sebe další ráno pod sprchou, jak ze sebe smývá špínu, pot a... Na pokračování jí nezbyl čas. Muže svým manévrem nezmátla, ani nezpomalili, jen zatočili do uličky a stanuli před ní.
„Pánové?“ Snažila se o vyzývavý tón, ale hlas ji na konci zradil. Viděla muže zblízka a nebýt opřená o zeď, podlomila by se pod ní kolena. Noční osvětlení města bylo sice velmi úsporné, přesto odhalilo víc, než by si přála vidět. Dlouhé bílé vlasy byly celkem v pořádku, šílené masky bez tváře dvou z nich byly děsivé samy o sobě, ale ten uprostřed bez masky – Irma by si byla přála, aby i on měl masku, protože jeho bílá tvář předčila všechny její noční můry. Roztřeseně se nadechla a zvedla ruku, aby si toho strašlivého muže udržela dál. Přiblížil se ještě o krok a vycenil zuby v úsměvu.
Irma vyjekla a zvednutou ruku si přitiskla na ústa. Mužův úsměv byl plný žlutých špičatých zubů. Usmál se ještě víc, odtáhl jí ruku od úst a zadíval se na ni zvláštním pohledem.
„Tak dobře, zakoktala vyvedená z míry tím, že od žádného z nich ještě neslyšela ani slovo. Aspoň mužův pohled jí snad dával smysl. Nakonec to dopadne jako vždycky. Touha, vášeň, s tím si dokázala poradit. „Dělej, co chceš, hlavně rychle,“ vypravila ze sebe.
Udělal k ní ještě krok, jednou rukou jí pořád držel a druhou rukou jí odhrnul pramínek vlasů z krku. Zavřela oči a rozhodla se, že na další chvíle zapomene.
Wraith se ušklíbl a přisál k ženě krmnou dlaň. Potrava v této galaxii byla wraithskými útoky nedotčená a chování některých samic bylo… prostě směšné.
„Jděte dál. Seberte každého na ulici a připravte ho k přesunu do zásobáren,“ nařídil dvěma vojákům, kteří ho doprovázeli. Na okamžik přerušil krmení a podíval se na ženu.
Irma otevřela oči a nechápavě se rozhlédla. Sotva se jí podařilo zaostřit na tvora před sebou, přišla další bolest a hned po ní tma.
Wraith odtáhl ruku a nechal zbytek ve stínu u zdi, kde se žena snažila skrýt. V jednom měla pravdu. Touha a vášeň. Přicházely pokaždé, když wraithské společenství narazilo na bohaté pastviny, a bylo téměř nemožné se jim ubránit.

Andoriel jela na jih a do cesty se jí stavělo čím dál tím víc překážek. Nejdřív jí došlo palivo. Ve spěchu zapomněla natankovat a tak musela s kanystrem půl dne pěšky, než narazila na osamělou pumpu. Zpátky jí odvezl farmář, kterého potkala u stojanu, a dokonce jí pomohl přelít páchnoucí tekutinu do nádrže. S díky mu popřála šťastnou cestu a hnala se dál.
Cíl její cesty byl pořád ještě nejasný. Nemohla se dovolat ani Radkovi Zelenkovi a jeho ženě Ann, ani Rodneymu a o Nicholasovi nikdo nevěděl, nebo jí nic nechtěli říct. Ani ona neprozrazovala, proč tak urputně shání někoho, kdo věděl o mimozemských civilizacích a bojích s nimi.
Třetí den ráno v malém motelu u Solného jezera stála u telefonního aparátu, znovu se pokoušela volat a přistihla se, že úzkostlivě sleduje oblohu.
„Prosím?“ ozval se unavený ženský hlas ze sluchátka.
Andoriel nadskočila leknutím. Už nedoufala, že by se na druhém konci někdy někdo ozval. Na okamžik zazmatkovala a nemohla si vzpomenout, komu vlastně telefonovala.
„Dobrý den,“ řekla pomalu, pak jí svitlo a jistěji pokračovala. Žena ji ujistila, že se dovolala správně, ale otec k telefonu nepřijde. Umřela mu manželka a od té doby s nikým nekomunikuje. Po pár větách obě zavěsily. Elizabeth rodným jménem McKayová se váhavě vydala po schodech nahoru k dlouho zavřenému pokoji, kde se skrýval otec, aby mu vyřídila vzkaz. Byla si jistá, že je to zbytečné, ale dala slib a chtěla ho splnit.
Andoriel zůstala stát s hluchým sluchátkem v ruce a nepřítomně se dívala před sebe. Přes oblohu přeletěl tmavý stín a vytrhl ji ze vzpomínek na Jennifer Kellerovou - McKayovou. Znovu se podívala k nebi, kde slunce zářilo na poloprázdné parkoviště a tvářilo se jakoby nic. Věděla, že teď už se musí rozhodnout, jestli jede do Nevady nebo do Colorada.
„Tak tedy do SGC,“ zašeptala si sama pro sebe.

Radek Zelenka ležel na hladině a nechával moře, ať ho unáší a pohupuje s ním, jak se mu zlíbí. Věděl, že pobřeží a Ann jsou nedaleko, ale ještě se mu nechtělo se k nim vracet. Dovolená pro něj byla něco neznámého a užíval si ji, jako by měla být jeho poslední.
Líně mávl rukou, aby se pootočil, a zamračil se na mrak nad sebou, který právě zakryl slunce. Myšlenky na všechny technické vychytávky a kličky, co ho pořád strašily, ať už byl nebo nebyl v práci, hned po příjezdu do malého opuštěného domku na břehu moře, který jim byl doporučen jako ideální místo pro klidnou dovolenou, rázně zavřel do šuplíku v hlavě, zabouchl ho a nenechal koukat ani růžek nějaké poznámky.
Užívali si s Ann jeden druhého, moře a slunce. Chodili na dlouhé procházky po pobřeží, večer tančili na rozlehlé terase a zpívali si k tomu. Radek se usmál, když si na to vzpomněl. Rána byla světle modrá, dny zlaté sluncem a večery končily v horkých nocích. Na jejich nebi nebylo ani mráčku. Jen kdyby se ten mrak nad jeho hlavou nezvětšoval, pomyslel si Radek s očima upřenýma na tmavnoucí střed oblaku. Pohnul rukou, jak chtěl pomalu zamířit ke břehu, ale rozmyslel si to. Malá přeháňka ho přece z té slané nádhery nevyžene. Dál se nechal houpat drobnými vlnkami, jen pozvedl hlavu, aby se zorientoval.
Když ji zase srovnal a podíval se na mrak nad sebou, zalapal po dechu, zamával rukama a v panice se potopil. Vynořil se prskaje na všechny strany, i když to, že se pěkně napil slané mořské vody, považoval za nejmenší problém.
Z temného mraku vylétly tři stíhačky nepříjemně známého mimozemského typu. Ještě nad mořem klesly a na pobřeží spustily sběrné paprsky všude tam, kde se vyskytovali nějací lidé.
„Ann!“ zaječel Radek.

[Aiwendill]

ano, ano, ano!!!! bude šmitec!!!

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Myslíš?
Šmitec, konec, pápá lidstvo?
Nebo mňam, mňam a rusálové budou mít hody, dokud neovládnou celou galaxii?
Uvidíme

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Tohle mě pobavilo.

dělit se se svou potravou o její potravu

Takže příště uvidíme, za bude pá pá lidstvo a Rusílové budou mít hody

[andoriel]

Díky, Azany

[andoriel]

Bavte se

53. Útok

Na orbitě třetí planety jediného zlatého slunce, kterou její obyvatelé nazývali Země, se párkrát zablesklo. Lidé u sledovacích zařízení napojených na satelity začali nadávat a pobíhat, aby zjistili, co se stalo s jejich daty. Postupně zjišťovali, že žádné satelity na orbitě už nejsou a lidstvo je k pohledu do vesmíru slepé. Zpráva o tom se rychle rozšířila a na mnohých čelech nadělala starostlivé vrásky. Vrásky se ještě prohloubily, když se nad největšími, z větší části neobydlenými městy, objevily první velké roje pro většinu lidstva neznámých jednomístných strojů a po krátkém přeletu se s překvapivou přesností zaměřily na nejlidnatější oblasti. Po stíhačkách se přiblížilo i šest velkých tmavých lodí a beze spěchu se rozestoupily nad celou planetou. Stíhačky začaly létat od lodí na planetu a zpátky a ve svých útrobách odnášely desítky a stovky posbíraných lidí.

„Na nic nečekejte a střílejte!“ řval generál Davis. Jednou rukou svíral sluchátko, až mu zbělely klouby, a druhou sevřenou v pěst tloukl při každém slovu do stolu. Byl jedním z mála, kdo přesně věděl, co jsou mimozemské stíhačky zač, i když je zatím viděl jenom na fotkách a v instruktážních filmech.
Pár vteřin ještě poslouchal, než zavěsil. Čelo se mu svraštilo a začal se zuřivě přehrabovat v hromadě papírů na stole, aby ji vzápětí zlostně smetl na zem.
„Pane?“ Seržantka Debherová strčila hlavu do dveří a ucukla, když kolem ní prosvištěly desky, ze kterých za letu vypadávaly jednotlivé listy.
„Kde jsou seznamy expedice Pegas?“ vyjel na ni Paul. Mladičká seržantka se napůl vyděšeně a napůl bezradně rozhlédla po kanceláři, kterou zřejmě před chvílí zpustošilo tornádo.
„Byly v těch modrých deskách tam,“ ukázala do otevřené police po generálově pravé straně. Snažila se, aby se jí netřásl natažený prst.
„Dobře. Děkuju,“ zamumlal Paul. Snažil se před vyděšenou ženou zachovat aspoň nějaké zdání klidu. Přejel si rukou po obličeji a vyloudil na něm něco jako úsměv.
„Vytočte Alfu a udržujte aktivní spojení,“ řekl jí už skoro klidně. „Můžete jít.“ Poslal ji pryč. Kde se v SGC vzala tak mladá žába? napadlo ho. Ale nad způsobem náboru do armády nebyl čas přemýšlet. „Modré desky,“ zamumlal si pro sebe a rozhlédl se po spoušti kolem sebe. Nešlo mu o jména v seznamu, ty znal ještě pořád zpaměti, ale o stále obnovované údaje o místech pobytu.
Pod hromadou smetenou ze stolu zahlédl modrý roh.
„Přivezte sem co nejdřív doktory McKaye a Zelenku i s jejich rodinami, tady jsou adresy,“ předával za pár minut narychlo načmárané adresy dvěma vojákům, kteří chytili papíry a rozběhli se k nastartovaným autům.
Paul mohl jenom doufat, že kurýři dojedou na místo určení i zpátky bez újmy a oba vědci nebudou v té době hlavní menu wraithské žranice. Otočil se a začal v modrých deskách hledat další vhodné adresy.

Doktor Zelenka nasadil přímo vražedné tempo plavání, ale břeh se mu zdál pořád strašně daleko. Až moc poklidná dovolená se rychle měnila v noční můru a před Radkovýma očima probíhalo v rychlém sledu množství katastrofických scénářů.
„Ann,“ skoro se zalkl slanou vodou. Konečně se nohama dotkl písčitého dna a po čtyřech se škrábal na pobřeží.
Stíhačky mezitím zakroužily nad prázdnou pláží a zmizely za obzorem.
Radek zůstal stát nad dekou, kde se jeho žena ještě před pár minutami povalovala, a bezradně se rozhlížel.
Pláž byla bez života. Po slunících se lidech zůstala převržená lehátka, zmuchlané deky a pár otevřených plážových tašek.
Radek se otočil dokola a ústa se mu pohybovala, aniž by vydala nějaký hlasitý zvuk. Pomalu sklonil hlavu a sedl si do písku vedle Anniny deky. Připadal si jako ve špatném filmu zvlášť, když mu na hlavu začal dopadat déšť z mraku, který sledoval při koupání.
Netušil, jak dlouho tak zůstal, když mu někdo začal třást ramenem.
„Doktore! Doktore, jste v pořádku?“ ptal se ho voják a pořád s Radkem třásl.
Radek stiskl zuby, aby z něj nevypadlo něco hodně ostrého a pohnul ramenem, aby se dostal z vojákova sevření. Voják s ním přestal cloumat, ale ruku mu na rameni nechal.
„Ne,“ řekl Radek pomalu. „Nejsem v pořádku. Jsou tady Wraithové.“ Po posledním slově ho napadlo, jestli má voják tušení, o čem to vlastně mluví, ale pak usoudil, že je mu jedno, kdo mu rozumí a kdo ne. Na věci to nic nezměnilo.
„My víme, doktore,“ řekl voják, konečně pustil Radkovo rameno a narovnal se. „Pojďte, máte pomoci vymyslet, co s tím.“ Napřáhl k sedícímu Radkovi ruku.

Generál Eizach si roztřesenou rukou přejel přes čelo. „Takže můžeme vypustit Celeste Grey i Jennifer Keller?“ zeptal se znovu Evana Lornea.
„První určitě. Je v podstatě hotová a těch pár drobných dodělávek nemá na její funkci žádný vliv,“ přisvědčil Evan. „S Jennifer je to složitější. Chybí jí část vnějšího plátování a v některých střílnách nejsou zabudované mechanizmy k vysílání střel. Bylo by potřeba ještě nejméně dva měsíce, aby bylo všechno v pořádku.“ Plukovník Lorne se prohrábl v papírech na stole a zarazil se s rukou položenou na okraji jednoho hustě popsaného listu. Projel papír očima a přikývl. Právě včera přišlo hlášení, že práce na Jennifer Keller se opozdí a z jednoho měsíce dokončovacích prací se staly měsíce dva. Ještě včera to nebyl žádný problém.
„Urychlete to!“ houkl Eizach. „A Celeste Grey pošlete hned na orbitu a do boje. Posádka už se naloďuje.“
„Máme ještě Daedalos a Sun-Tzu,“ navrhl Evan.
„Ty vykopávky?“ prskl Eizach, ale pak se zarazil. „Dobrá, snad se najde ještě někdo, kdy by je dokázal obsluhovat,“ povzdechl si.
„Možná generál O’Neill,“ zauvažoval Evan, i když se mu stařičkého Jacka nechtělo tahat z jeho chaty u jezera.
„Vám to ještě neřekli?“ podivil se Eizach. „Generála O’Neilla našli před dvěma dny mrtvého. Seděl prý na stoličce u jezera a nereagoval na dotazy důstojníků, co za ním přijeli. Dlouho si mysleli, že si z nich dělá legraci. Bohužel, to žádná legrace nebyla. Další loď jsme chtěli pojmenovat po něm.“
Evan sevřel popsaný list, až z něj vznikla malá kulička. Kolik ran je ještě postihne? Rychle v duchu procházel seznam jmen „staré gardy“, ale jediný, kdo ho napadl, že by si s Daedalem ještě mohl poradit, byl doktor Jackson.
„A co Jonas Quinn?“ napadlo ho najednou. „Byl to ten nejchytřejší člověk, kterého jsem poznal… A Louis Pierre Bardane se o starší typy vesmírných lodí zajímá. Jeho práce o propojení…“ zarazil se před Eizachovou zvednutou rukou.
„Prostě tam pošlete všechny, kdo vás napadne, ať ty dinosaury vyhrabou, rozhýbou a nakopou wrestlingské prdele,“ vyjel na Evana generál.
Plukovník Lorne nasucho polkl nad degradací dvou nejstarších pozemských vesmírných lodí i nad novým označením Wraithů, ale nesnažil se generála nijak opravovat.

Kaithleen McKayová zuřivě cpala do batohu narychlo posbírané oblečení společně s mohutnými kotníčkovými botami a krabičkami nábojů. Právě si na opasek připínala pouzdro s nožem, když do jejího pokoje vešel její otec.
„Co to děláš?“ vyjel na ni polekaně.
„Co myslíš?“ ušklíbla se. „Někdo v týhle rodině musí něco udělat.“
„Jak to myslíš? Co chceš dělat?“ Rodney se vyděšeně díval, jak si jeho mladší dcera obléká objemný khaki kabát a provléká ruce velkým batohem. Když sáhla po staré lovecké pušce, kterou před rokem vyštrachala na půdě, přes protesty zbytku rodiny ji vyčistila a ve volných chvílích s ní děsila sousedy střelbou do terče na zadním dvoře, narovnal se, jakoby ji chtěl zabránit odejít z pokoje.
„Nevím, co se děje, ale ty rozhodně nikam nepůjdeš,“ prohlásil s veškerou autoritou, na kterou se zmohl.
Kaithleen se na něho zadívala.
„Nevíš, co se děje? Že mě to nepřekvapuje.“ Její hlas studil jako led. „Nechci se s tebou prát,“ pokrčila rameny, otevřela okno a seskočila do záhonku. Rodney si vzpomněl, jak pečlivě ho vždycky okopávala a jakou měl radost, že se zajímá i o něco jiného než jsou zbraně a boj.
Kaithleen vyběhla na cestu, rozhlédla se a zamířila na roh ulice k velkému parku. Zastavila se pod velkým stromem blízko křižovatky silnic a vytáhla malou vysílačku.
„Katy se hlásí. Čekám rozkazy,“ řekla do ní polohlasně.
„Výborně, Katy, jsi jedna z prvních. Za pět minut tě vyzvedne auto,“ ozval se z vysílačky mužský hlas.
„Rozumím, Andrew. Konec.“
Katy vypnula vysílačku, nadhodila si batoh na rameni a pevněji sevřela pušku. Uslyšela motor auta a udělala dva kroky k silnici, pak ale couvla, skryla se za kmen a jen opatrně vyhlížela. Dva velké černé automobily projely kolem a zastavily u jejich domu. Několik důležitě vypadajících mužů a tři vojáci zmizeli za vchodovými dveřmi a za pár okamžiků se znovu objevili s jejím otcem.
„Tak už to ví taky,“ pomyslela si Kaithleen, opřela se o drsnou kůru stromu a počkala, až vozy zmizí ve spleti ulic obytné části městečka. Její odvoz se objevil hned nato. Skočila do zadní části dodávky a s hlasitým bouchnutím za sebou zaklapla dveře.

„Doktor říkal, že je vám lépe. Půjdete s námi,“ ozývalo se ve dvou sousedních pokojích malého sanatoria téměř současně. Cameron Mitchell si rukama zajel do vlasů.
„Už jsem myslel, že tu ztvrdnu napořád,“ pousmál se na tři vojáky a sáhl po uniformě, kterou mu přinesli.
Vojáci vyšli a chodbu, aby nechali plukovníkovi znovu povolanému do služby trochu soukromí při oblékání.
„Jděte k čertu!“ ozval se z vedlejšího pokoje vzteklý výkřik.
Shana Morrisová tak nadšená náhlým zájmem nebyla. Ani polohlasné vysvětlování nepomohlo a navigátorka stále ležela v posteli s dekou vytaženou až k nosu. Dvojici vojáků bezradně nad ní postávajících si prohlížela se zlomyslnou rozhodností. Celý svět se může postavit na hlavu nebo třeba vymřít na zarděnky, ale ji nikdo z postele nevytáhne.
„Shano,“ ozvalo se tiše ode dveří. „Půjdeme.“
Cameron si dopínal poslední knoflík saka a vážně se díval na ležící ženu.
Shana zavřela oči a zhluboka se nadechla. Vojáci se přikrčili v očekávání dalšího výkřiku, ale jen zašeptala: „Tak jo.“ Odhodila pokrývku a vrávoravě se vydala k východu.
„Daedalos už je připravený vzlétnout. Čekají jen na vás,“ ujistil je jeden z vojáků, když sedali do přistaveného auta.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

V každém díle se vždycky objeví pěkná hláška, která mě dokáže pobavit:

ať ty dinosaury vyhrabou, rozhýbou a nakopou wrestlingské prdele,

No nevím, zda má pár lodí šanci proti takové přesile. Uvidíme, v SG bylo mnoho takových situací.

[andoriel]

Děkuju, Azany