SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[Aiwendill]

obidve časti a aj celkový dojem z tejto kapitoly...

[andoriel]

Paráda
Děkuju, Aiwe

Moc pěkné, Anat se dala dohromady s Baalem, no to bude sranda s tím děckem žit

Chudák Todd

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Wraithská královna s genetickou pamětí goa'uldů se může hodit

navíc, když už dvě královny (dcery) jsou vyřazeny

[andoriel]

Bavte se

45. Tři

John Sheppard seděl na kraji chodníku a v náručí svíral kytaru. Byla to poslední věc, co mu zůstala, a právě řešil to největší dilema ze všech – má ji prodat a koupit si další pití? Zdálo se, že dospěl k nějakému rozhodnutí, protože se opřel levačkou o obrubník a opatrně se zvedl. Očima zapátral po nejbližší zastavárně a kytaru uchopil pevněji za krk.
„Takhle zacházíš s půjčenou věcí?“ oslovila ho nezřetelná postava na chodníku.
„Cože?“ zamumlal. Snažil se zaostřit, ale nedařilo se mu.
„Proč už nehraješ?“ pokračovala postava v divných dotazech.
„Proč?“ opakoval John nechápavě.
„To budou mít Wraithové snadnou práci, až přiletí.“ To už nebyla otázka, ale konstatování.
„Wrai… přile… Co?“ slova neznámé osoby se mu jen stěží usazovala v mozku a způsobovala mu bolest. Zamrkal, ale na chodníku proti němu nikdo nestál, jen pár lidí spěchalo za svými záležitostmi, a když Johna míjeli, odvraceli tváře.
John stál chvíli na místě se skloněnou hlavou a usilovně se snažil myslet. Proč už nehraješ? Proč nehraješ, když přiletí Wraithi? Proč nehraješ... Wraithům...? Potřásl hlavou a pomalu se vydal na malé náměstíčko s kašnou. Na zastavárnu zapomněl.
Sedl si u kašny, kytaru položil do klína a hrábl do strun. Po prvních akordech se zarazil, pootočil dvěma kolíčky na doladění a začal znovu.
„Vždyť hraju,“ zabručel si pro sebe, jak se mu hlavou pořád dokola točila stejná slova. Stačila chvilka a narovnal se, zvedl hlavu a začal i zpívat. Ochraptělý hlas se mu po prvních slovech pročistil a netrvalo dlouho, než se před ním na zemi objevila první mince.
Ten večer sice na celou láhev nevydělal, ale k panáku něčeho ostřejšího si dal plněnou bagetu a usnul s kytarou v náručí. Na Wraithy si už nevzpomněl.

Krabat přecházel před královniným křeslem a zachmuřeně se díval pod nohy.
„No tak? Ani svoji královnu nepřivítáš?“ ozvalo se od vstupu. Anat se jednou rukou opírala o rám dveří a druhou měla lehce položenou na břiše. Ne, že by zatím potřebovala oporu, ale měla potřebu kontrolovat svůj nový stav alespoň symbolicky. Nevracela se do své vlajkové lodi přímo, ale velkou oklikou, při které se zastavila v dalších čtrnácti lodích a dala jim speciální úkoly. Všech výhod je třeba využít tak, aby byly co nejúčinnější, a každé zaváhání by se mohlo vymstít. To Anat nehodlala připustit. Proto jí návrat trval déle, než veliteli své lodi původně naznačila. Věřila, že se její zdržení bohatě vyplatí.
Krabat překvapeně zvedl hlavu, když uslyšel Anatin hlas, a pak se ke královně vrhl.
„Má paní!“ vykřikl samou radostí tak hlasitě, až Anat ucukla. „Náš postup probíhá podle plánu, na dvou planetách jsem nechal –“ zarazil se před královninou zvednutou rukou a sklonil hlavu.
„Vím,“ ujistila ho Anat. „Nejstarší kokony už byly osazeny podruhé a noví vojáci mají dostatek potravy. I na té třetí planetě, kterou jsi vybral, vědci dosahují úspěchů, i když jim příliš potravy nepřichází. Přesto otestovali novou loď a první výsledky jsou uspokojivé. A teď mi ukaž mapu nejbližšího okolí,“ ukončila za Krabata jeho hlášení a byla spokojená, že se jí ho podařilo zkrátit na minimum.
Krabat ji doprovodil na můstek a rozsvítil velký obraz zatím prozkoumané galaxie.
Anat před ním stála a zamyšleně se prstem ťukala do spodního rtu, když si prohlížela hvězdná uskupení.
„Nejlepší to bude tady,“ určila po dlouhé době skupinku značně vzdálených hvězd na okraji mapy. „Pošli všechny nejbližší lodi a možná taky pár vzdálenějších do těchto soustav, aby provedly dokonalé sklizně a úplný průzkum. Žádné maskování a ať nepospíchají. Rozhodně s nimi neztrať spojení. Bylo by vhodné, kdyby někdo z místních obyvatel stačil odejít Portálem,“ řekla a významně se na Krabata podívala, rychle vyťukala řádku příkazů a pokračovala: „Vynechej ze svých plánů lodě, které jsem právě označila, ty nepřijímají rozkazy od nikoho jiného než ode mě.“
Krabat se mlčky uklonil a začal sestavovat příkaz pro lodě nacházející se nejblíže určeným systémům.
„Kde je Ace?“ zaskočila ho Anat vzápětí dotazem.
„Tady,“ ukázal na stále rozsvícené mapě polohu Aceovy malé flotily.
„Ať mi sem pošle jednu ze svých lodí. Osobně může zůstat, kde je, ale ty dva Wraithy, které jsme našli, by měli cestou vysadit v našem novém doku. Zařiď to.“
Další Krabatova mlčenlivá úklona ji potěšila. Bylo to po Baalově neustálém žvanění příjemně uklidňující.

„Nepoletíte zpátky,“ řekl na Aceově lodi rozzlobeně Aiwe Jamesovi a Maye. „Podle Krabatova plánu byla vaše bývalá planeta v první vlně sklizní, takže tam už nic není.“
Maya se chtěla nadechnout k protestu, ale James ji chytil za ruku. „Potřebujeme,“ začal pomalu a hlavou mu běželo, jak má vysvětlit, že je pro ně pobyt v Úlu jako pro běžné členy posádky nepřijatelný.
„Potřebujeme práci,“ dořekla Maya. „Jsme mechanici. Dejte nám něco k opravování a bude od nás pokoj.“ Nejraději by si řekla o malou loď, ale na poslední chvíli se rozhodla, že bude lepší postupovat po malých krůčcích.
Aiwe se zamračil. Trčeli na jednom místě už hodně dlouho a Ace nikomu nedal žádné vysvětlení. Skoro celou dobu byl zavřený v jedné z kajut, pouštěl k sobě jenom Zaka a velice sporadicky Michaela. Původní Aiweho nadšení, že nebude spadat pod nějakou podřadnou královnu nebo ustrašeného velitele, bralo rychle za své a ti dva před ním mu moc nepřidávali.
„Opravy,“ zašeptal si pro sebe a rozhlédl se. Aceova loď opravy nevyžadovala, a pokud ano, dokázala si o ně velmi konkrétně říct. ZPM získané na Nové Veitoně bylo za léta propojení tak vrostlé do organické hmoty, že s ní v podstatě splynulo a došlo k nějakému druhu symbiózy. Ani královna Anat netušila, že trochu zvláštně tvarované plavidlo velitele Ace využívá modul nulového bodu.
„Víte co? Zeptejte se sami,“ ušklíbl se nakonec nad žádostí Jamese a Mayi a odvedl je k jedné z uzlovitých stěn plavidla. Na jeho pokyn k ní přitiskli ruce. Víc jim toho neřekl a Maya s Jamesem se na sebe zaraženě dívali. Věděli, že Aiwe je v rámci klasického společenstva trochu zvláštní, ale v Aceově posádce se takových a podobných výjimek našlo tolik, až to přestávalo být neobvyklé.
James vytřeštil oči a pak se mu stáhly do úzkých štěrbinek, když se loď dotkla jeho mysli. Maya na tom byla podobně.
„Hmmm,“ protáhl James, když se vzpamatoval a odtáhl ruku od stěny, „to by šlo.“ Mrknul na Mayu a společně zmizeli Aiwemu z očí v jedné z postranních chodeb.
Aiwe se podíval z prázdné chodby na lehce se chvějící stěnu lodě a zpátky, pokrčil rameny a pokračoval v cestě na můstek. V mysli se mu ozvalo volání z můstku. Někdo z lodi nejvyšší královny se dožadoval velícího důstojníka a v této chvíli jím byl Aiwe.
Bývalý obyvatel Via dimidia se otočil a rychle vykročil za svými povinnostmi.

Andoriel seděla před srubem a nastavovala tvář slunci. Konečně toho roku začalo hřát a bývalá knihovnice a členka expedice Atlantis cítila, jak ho její kůže netrpělivě nasává. Myšlenky se jí jen líně povalovaly hlavou a volně odplouvaly, až zůstala jen zlatavá záře pod zavřenými víčky a příjemný pocit tepla.
„Takový odpor jsem nečekal,“ ozvalo se jasně a zřetelně. V jednolité žluti slunce se objevily tmavé skvrny a složily se do protáhlého obličeje.
Andoriel polkla. O Aceovi se jí v poslední době zdálo často, takže jeho přítomnost za zavřenýma očima nebyla zase tak zvláštní. Podivné bylo, že si byla dost jistá tím, že nespí.
„Ace?“ vyslala opatrně k tváři, která připomínala negativ fotky.
„Už celou věčnost se snažím tě kontaktovat,“ zamračil se na ni. „Všichni ostatní nějak reagovali, dokonce i Sheppard, jen ty jsi zůstala uzavřená."
„Věčnost?“ zopakovala posměšně.
Tvář na okamžik zmizela a Andoriel se lekla, že přišla o nečekaný příjemný sen.
„Na sny není čas. Pokračují vaši lékaři ve zkoumání hoffanského viru? Vynalezli nějaký jiný způsob, jak Wraithy zbavit jejich závislosti?“ ptal se negativ Ace. „Přišli na něco, co nám pomůže?“
Andoriel ucítila, jak jí na tváři zašimral nějaký hmyz, a dostala strach, že se spojení, ať už skutečné nebo vysněné, ztratí.
„Andoriel!“ houknul Ace, až jí jeho hlas rezonoval v hlavě.
V rychlosti si myslí nechala proběhnout Shermaal a pandemii s důrazem na to, že Wraithové a jejich stravovací návyky v Mléčné dráze nejsou problémem číslo jedna. U té myšlenky se zarazila. Pochybovala, že by k ní dosáhl telepatický přenos z Pegasu.
„Priority se mění,“ ujistil ji s tajemným úsměvem Ace.
Andoriel sebou trhla a zamrkala do slunečného dne. Jako první ji napadlo, že už blázní, ale na to byla mentální návštěva moc živá. Nějakou dobu ještě seděla a mračila se přemýšlením, a pak se sbalila na cestu. Měla otázky, které nemohla položit po telefonu.

Maya a James stáli před vchodem do jeskynního labyrintu na neznámé planetě a podle pokynů čekali, až pro ně přijde doprovod.
Maya k sobě tiskla rty napůl vzteky a napůl lítostí. Konečně se dostali do lodě, které dokázali porozumět bez pátrání a zkoumání, a v tu chvíli je odvolali na nějakou neurčitou misi. Královna nepovažovala za důležité vysvětlovat své rozkazy a Maya s Jamesem neměli tušení, co je na téhle pusté planetě čeká. Zak, podobně rozčilený jako oni, že musel opustit svého velitele a odletět do horoucích pekel za Krabatem, je vysadil na určeném místě a sotva se na ně při rozloučení podíval.
Z ústí jeskyně vykoukla hlava zakrytá maskou, kývla na ně a zase zmizela. James lehce stiskl Maye prsty, než se od ní oddělil a následoval wraithského zakuklence. Maya se ještě rozhlédla, ale kromě skal a chuchvalců mlhy nebylo vidět nic. S povzdechem se vydala za ostatními do jeskyní.
Dlouho šli ve tmě a chladu podzemních chodeb a Jamesovi začalo připadat, že tak jdou už celé věky, když jim do tváří fouknul lehký vánek, a po dalších dvou odbočkách uviděli na konci chodby matné světlo.
Maya si všimla, že stěny chodby netvoří skála, jak by se dalo předpokládat, ale organická hmota podobná té, ze které byly vytvořeny wraithské lodě. Zvedla ruku a po blízké stěně přejela dlaní. Hmota se pod jejím dotekem prohnula a zavlnila.
Třeba se s ní taky dohodneme, napadlo Mayu a trochu veseleji se rozběhla za Jamesem a jejich průvodcem.
Na druhém konci jeskynního systému na ně čekala nově postavená loď a nevrlý tým wraithských vědců, který po nich chtěl nemožné a pokud možno včera.
James se rozhorleně bránil návalu nesmyslné práce, dokud si neuvědomil, že místní Wraithové jsou hladoví a proto pospíchají, aby bylo první plavidlo v provozu, a mohli se s ním přepravit někam, kde bude dostatek potravy. Chytil Mayu za ruku a zatáhl ji dovnitř lodě.
„Čím dřív budeme hotovi, tím dřív odletíme,“ řekl na vysvětlenou, když se hned pustil do práce.
Maya nad jeho horlivou snahou jen pokrčila rameny a znovu přejela rukou po ploše organické hmoty kolem sebe. Snažila se myšlenkou proniknout k jádru jejího vnímání, ale nedařilo se jí to. Zklamaně ruku odtáhla a začala se rozhlížet, kde bude nejvíc užitečná.
James ani nezvedl hlavu. Věděl, že Maya si práci najde sama.
Za týden vyletěla první nová loď pouze s pilotem na oběžnou dráhu a po dvou dnech testování nastavila směr k jedné z líhní, kde nabere posádku a zásoby, a po krátké odbočce zpět, aby vyložila většinu potravy hladovějícím vědcům, se připojí se k obsazování galaxie. Mezitím v jeskyních skrytých v mlžném oparu vznikala další plavidla trochu odlišného typu, než Wraithové používali dosud. James a Maya navrhli několik úprav pro zlepšení odolnosti lodí i zkrácení regenerace a prodloužení skoků, které byly s několika obměnami přijaty.
Po sestavení první lodi už ty další nezabraly tolik času a malá osamělá skupinka vědců a techniků odesílala nová plavidla, sotva na ně dorostl organický materiál. Náhradní piloti přilétali se zásobováním a nikdy se nezdrželi dlouho, než pro ně byla připravena další loď.

Rodney McKay stál mezi dvojčaty Johnem a Keithleen a nechal se jimi podpírat. Nohy se mu třásly stejně, jako zbytek těla. Elizabeth se na otce podívala a převzala urnu s matčiným popelem sama. Bála se, že by ji stařík upustil.
„Půjdeme,“ řekla tiše a jako první vyšla do rozzářeného jarního dne.
Dvojčata musela Rodneyho popostrčit, aby ho přiměla k pohybu.
Jimmy čekal před budovou krematoria, usadil Elizabeth na přední sedadlo a otevřel dveře do zadní části auta, aby tam dvojčata dostrkala otce a usadila se každé z jedné jeho strany.
Doma Rodney natáhl ruce a Elizabeth mu do nich opatrně vložila urnu, pak zmizel za dveřmi své pracovny a všichni čtyři slyšeli cvakání zamykaného zámku. Podívali se po sobě. Keithleen udělala krok k zamčeným dveřím, ale John ji chytil za ruku a zavrtěl hlavou. Mlčky se rozešli po domě. Dvojčata zmizela ve svých pokojích a Elizabeth s Jimmym odešli do kuchyně. Eli jim oběma nalila kávu a sedla si ke stolu. Složila si ruce před sebe a dívala se, jak z hrnku vystupuje pára a pomalu mizí, jak tekutina chladne. Zvednout ho a napít se jí připadalo nad její síly. Pohled jí přejel z hrnku na nažloutlý papír s úředním razítkem, který ležel na stole a ještě se trochu krčil, jak byl původně poskládaný v obálce. S vyjádřením soustrasti v něm zároveň bylo oznámení, že další rozestavěná vesmírná loď ponese jméno její matky. Zvedla ukazováček a posunula papír až k okraji stolu. Chvíli balancoval na hraně, a pak sklouzl a doplachtil na podlahu. Zůstal ležet rohem zachycený pod odpadkovým košem. Eli si pro sebe kývla. Přesně tam patřil.
Jimmy rozpačitě přešlápl a odešel do obývacího pokoje. Postavil kávu na konferenční stolek a nalil si do silnostěnné sklenice loužičku zlatavé tekutiny z karafy v baru. Postavil se k oknu, díval se ven a upíjel. Na kafe úplně zapomněl.

Po delší době jsem si přečetl zbytek nedočtených kapitol a opět se ponořil do toho světa.

46-Vidím spoustu ošklivých teček ve vzdálenosti, která by mi dělala starosti, kdyby to mohla být pravda - taky dobrá hláška. Asi mu bude dělat starosti.
47-Pohrát si s obyvateli, to je dobrá myšlenka. Byla by sranda, kdyby se něco opravdu stalo. Nebo taky ne.
48-Ty názvy těch postav mě umí občas rozesmát Ana-al, Krabath mám tendenci číst Krabathor
Tohle je hodně zajímavej díl.
Rusálové, je to takové až děsivé, hlavně to uvědomění, že Wraithové nejsou na vrcholu potravního řetězce. Jediné, co lidstvo snad zachrání, že se Rusálové živí hmyzem. ... Doufejme.
49-Ta invaze začíná mít hodně zajímavých rovin. Sám se těším, jak to celé nakonec dopadne.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Šok z toho, že nejsou na vrcholu potravního řetězce, to už si zažili lidé, tak proč ne Wraithové? Měli by si to taky vyzkoušet.
Těšíš se, jak dopadne invaze? To jsi jeden z mála - většina se toho bojí

Díky

[Aiwendill]

ja sa nebojím ani neteším... mám veľmi chmúrnu predstavu, ako to dopadne... ale prajem to všetkým zúčastneným stranám...

[andoriel]

Skoro bych řekla, že se aspoň něco z Tvých chmurných představ splní, Aiwe

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Rusálové obsadí galaxii

[andoriel]

Mňam, mňam, Broučci to maj blbý Chudáčci, pořád samý nepřítel a žádná spřátelená duše
Díky, Ondro

[Aiwendill]

Stačí, že majú spriatelenú autorku...