SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

Jasnačka!

[Aiwendill]

Len aby...

[andoriel]

Tak už je tady závěr Prince. Bavte se

50. Princ na bílém koni

5.
Andoriel se prodírala lesem. Na první mýtině zastavila a převlékla se do svých původních šatů. Cáry zelené látky, které zůstaly z kdysi krásných šatů, nechala bez lítosti pohozené pod blízkým křovím. Konečně se mohla zhluboka nadechnout.
Rozběhla se dál, ale uprostřed louky zakopla o pařez a zůstala ležet v suché trávě. Nevěděla, kam se má vydat. Žádné lidské ani jiné stopy nedokázala rozeznat. Bála se setkání se Stephanem a přála si, aby se s Acem ve správném čase a podobě vrátili na wraithskou loď, do vesmíru a ona nakonec zpátky na Atlantis. Strach převládl. Její sebeovládání se rozpadlo. Stočená do klubíčka začala tiše vzlykat.

Stephan se s koněm daleko nedostal. Les byl hustý a těžko prostupný i pro pěšího, natož pro jezdce na koni. Seskočil a prodíral se hlouběji. Koně vedl za sebou. Les znal dobře a brzy zastavil na kousku půdy beze stromů. Ten prostor se nedal nazvat loukou nebo mýtinou, na to byl moc malý.
Zaposlouchal se do ticha lesa. Šumění stromů a občasné vrznutí suché větve nic nerušilo. Odvedl koně o kousek dál mezi řídce stojící stromy a pověsil jeho uzdu na nízkou větev. Sám se usadil na vysoký kámen porostlý mechem a pomalu a s rozmyslem začal čistit svoje zbraně. Používal k tomu šátky dam a slečen z turnaje.
Vysoká postava v tmavém na okraji prázdného prostoru ho nepřinutila ani zvednout hlavu. Vytáhl další šátek zpoza opasku, s úsměvem k němu přivoněl a přejel jím o čepeli dýky. Látka napuštěná vonnými oleji za sebou nechávala lesklou stopu.
„Myslel sis, že tě nenajdu?“ zeptal se Christopher.
„Samozřejmě, že jsi mě našel. Často jsme se tady přece scházeli a plánovali, jak přelstít naše společné nepřátele,“ odpověděl klidně Stephan. „Jenom pořád nechápu, proč jsi dělal tolik povyku pro tu Andoriel.“
„Cože?“ Christopher nad ním zůstal stát.
„Nemůžeš ji přece srovnávat s Alexandrou. To už jsi pochopil sám. Proto seděla tak daleko, na místě, které je vyhrazeno sotva trochu lepším služebným.“ Odhodil použitý šátek vedle sebe do jehličí a sáhl po dalším.
„Tak povídej,“ zvedl k Christopherovi černé oči. „Jak dobudeme její království? Je pán Emanuel hodně mocný? Jak velkou má armádu? Kdo se nechá nejsnáze podplatit?“ Znovu sklopil pohled ke zbrani a přejel po ní šátkem.
Christopher stál nad Stephanem a zamyšleně se na něj díval.
„Mýlíš se,“ řekl potichu. „Ani nevíš, jak moc se mýlíš.“
Stephanova ruka se zarazila uprostřed pohybu. „Co tím chceš říct?“ Přimhouřenýma očima se podíval na Christophera. Hned zase pohled sklopil a dál se věnoval čištění zbraně.
„Tady nejde o žádnou hru o moc. Jde o život. A o tvoji sestru.“ Christopher pořád mluvil tiše a s uspokojením slyšel, jak se mu hlas mění. Ta síla, co ho změnila v člověka, mizela.
Připomínka sestry nechala Stephana v klidu. Vždy si dokázala poradit a vždy z toho Stephan vyšel nejlépe ze všech. Moc dobře ji znal a věděl, že svému milovanému bratříčkovi nedokáže nic odmítnout. Považoval za svoji osobní velkou oběť, když její pomoci nevyužíval pořád. To, co ho nakonec přinutilo vzhlédnout, byl divný přízvuk v Christopherově hlase. Vstal a pustil kousek látky, kterým předtím tak pečlivě čistil dýku. Zůstal na švagra zírat a oči se mu rozšířily úlekem. Mimoděk couvnul. Christopher se měnil v něco, pro co neměl pojmenování.
Christopherovy vlasy ztratily barvu. Úplně zbělaly - a přitom nevypadal jako starý muž. Celý jeho zjev se změnil, i když v mnoha ohledech zůstal stále stejný. V bílé kůži prosvítaly modré žilky a pod žlutýma očima šelmy se objevily otvory, jejichž význam zůstal Stephanovi skryt. Nehty na dlouhých prstech hradního pána zčernaly.
Proměna byla dokončena.
Stephan ztěžka polkl. Vzpomněl si, kde podobné zjevení viděl: Kdysi ho na dlouhé cestě překvapila prudká bouře. Při hledání vhodného úkrytu se dostal do jeskyní, jejichž stěny byly pokryty malbami podobných bytostí. Ve svitu ohně ze zapálené louče mu výzdoba stěn připadala jako výplody choré mysli, bloudící v nejhlubších sklepeních pekelných. Skalní výjevy plné hrůzy se mu vynořovaly před očima a on couval, dokud se zády neopřel o kmen stromu. Ten tvor ho krok za krokem sledoval a oči mu v přítmí lesa potměšile svítily
„Odstup, satane,“ zašeptal Stephan. Chtěl pozvednout dýku, ale vyklouzla mu z třesoucích se prstů a cinkla o kámen vystupující mezi kořeny stromu.
„Nejsem satan. Jsem něco mnohem horšího,“ řekl ten tvor hlubokým hlasem a přistoupil ke Stephanovi ještě blíž.

Alexandra dokončila ceremoniál na závěr turnaje. Byl trochu rozpačitý, protože se ho nezúčastnil pán domu, kde se turnaj konal, ale se Shawnovou nenápadnou pomocí zvládla roli hostitele ke spokojenosti vítěze i ostatních zúčastněných. Další úspěšně složená zkouška jí pozvedla sebevědomí i hlavu, když se postavila do čela malého průvodu pod schody ke hradu. Posledním pohledem se dotkla okraje lesa. Stál nehybně a chránil vše, co se ukrývalo mezi jeho stromy, před pohledy lidí zvenčí. Položila nohu na první stupeň a překvapeně se zastavila. Z hradeb se ozval hlas trouby, hlásající příjezd někoho významného.
V zákrutu cesty se objevil osamělý jezdec. Lord Christopher se vracel z cest do svého sídla. Jel na koni černějším než jeho vlasy, ale nedržel se v sedle zpříma. Únava mu sklonila hlavu a ramena mu klesla. Svůj doprovod nechal ve vzdálené vesnici. Z mužů, kteří ho doprovázeli na výpravu, jich mnoho nezbývalo a z těch, kdo přežili, byla většina zraněná. Lord Christopher jako zázrakem vyvázl bez jediného škrábance, ale i na něm byla patrná veliká únava. Cesta bez čekání na opozdilce mu trvala celou noc a teď už slunce dosáhlo na svůj vrchol. Zvedl oči, aby se potěšil pohledem na cíl své dlouhé cesty. Průvod u paty nekonečného schodiště ho překvapil a přinutil ho narovnat se.
Dojel až prvním schodům a sestoupil z koně. Lehkým pokývnutím přijal pozdravy od shromážděného davu. Netušil, jak mohli na jeho příchod připravit takové velkolepé uvítání, ale byl příliš unaven, než aby po tom pátral. Opřel se o rameno své ženy a jednoho ze sloužících a pomalu vystupovali vzhůru k bráně. Byl rád, že se ho nikdo na nic neptá. Nejprve pošle doktora za svými muži, pak přijde na řadu odpočinek a pak hned Alexandra. Všechno ostatní počká. Zvedl její ruku a přitiskl si ji na tvář. Těšil se, jak se bude radovat z darů, které pro ni nashromáždil. Byly dobře ukryté a tak cenné, že se i jemu samotnému tajil dech, když si na ně vzpomněl.
„Jsi zdráv,“ zašeptala Alexandra. Pozorně sledovala svého muže a konečně ho poznávala. Jestli měla Andoriel pravdu, nevěděl nic o posledních dvou dnech. Stephan nebyl v dohledu a Andoriel se ztratila. Celý jejich život se vrátil na správnou cestu. A Alexandra se postará, aby na ní také zůstal.

Stephan chtěl vykřiknout, ale nemohl. Ten tvor ho chytil, přitiskl k němu ruku a on cítil, jak z něj mizí život. Chtěl se bránit. Chtěl použít dýku a vzpomněl si, že ji upustil, až když mu bezmocně zaškubaly prsty. Nemohl dělat vůbec nic. Stačil prostý dotek démona, ve kterého se změnil Christopher, a všechny zbraně nestačily. Pod Stephanem se podlamovala kolena a cítil, jak sjíždí na zem, zády stále opřený o strom.
Poslední, co uviděl, byly špičaté bílé zuby, vyceněné ve spokojeném úsměvu.
Ace se narovnal a zhluboka se nadechl. Ve Stephanovi bylo hodně života a hodně síly. Wraith se rozhlédl. Tiché zafrkání ho přimělo otočit hlavu. Bílý kůň se na něj díval a natáčel vztyčené uši.

Andoriel si sedla, aby si vytřela vláhu z očí. Pro konec pláče jí pomohlo to, co už tolikrát předtím – vlastní ironický údiv nad nesmyslností takové činnosti. Raději by se měla podívat po Aceovi a pokusit se dostat z lesa.
Vstala a rozhlédla se. Les jí nebyl povědomý z žádné strany. Pokusila se očima vyhledat alespoň zbytky zelených šatů, ale ani to se jí nedařilo. Zvedla oči k obloze, ale nemohla se rozhodnout, jestli je ještě stále dopoledne nebo se už den přehoupl do své druhé půlky.
Tiše si pro sebe zaklela.
Znovu se otáčela dokola a hledala nějaký záchytný bod, který předtím přehlédla. Záchytný bod neobjevila, ale zahlédla pohyb. Mezi stromy se něco blížilo. Už zaslechla i zvuk zlomených větviček a dech, zesilující až do funění. Zmítající se větve poodhalovaly bílou srst a funění vycházelo z koňských nozder.
„Stephan,“ blesklo Andoriel hlavou. Přikrčila se a sledovala pohyb. Bez zaváhání mířil lesem přímo k ní. Nečekala, až se vynoří na pasece a rozběhla se k jejímu druhému konci, co nejdál od Alexandřina bratra s divnými choutkami.
Ohlédla se, jenom aby zjistila, že kůň už vyšel z lesa a jeho pán se chystá nasednout. Ještě zrychlila. Věděla, že první stromy jsou příliš daleko. Ten závod nemohla vyhrát. Ale to neznamenalo, že se o to nemohla pokusit. Třeba bude štěstí stát na její straně.
Nestálo. Kopyta zabušila do země hned vedle ní, silné ruce ji zvedly do výšky a položily na břicho přes sedlo. Kůň přešel do kroku a nakonec zastavil.
Jezdec seskočil a stáhl Áju na zem. Zůstala ležet obličejem k zemi a nevěděla, jestli se chce otáčet. Vedle ní dopadla do trávy červená pokrývka a uzda. Slyšela, jak jezdec bělouše plácl do boku.
„Utíkej!“
Bylo to jediné slovo a nebylo určené Andoriel, přesto ji rozesmálo. Aceův hlas by poznala kdekoli a kdykoli. Cítila takovou úlevu, že se skoro nezvedla na nohy. S Wraithovou pomocí se jí to povedlo.
„Jak?“ zeptala se. Než stačila otázku dopovědět, země se začala třást.
Neskrčila se jako před dvěma dny. Chytila se Wraitha, aby udržela rovnováhu, a čekala, až zemětřesení pomine. Na závěr se kolem nich prohnal divoký poryv větru, foukl jim do očí prach a přinutil je zamrkat.
Svět kolem nich se uklidnil a oni stáli na stejném místě na okraji mýtiny. Kůň zmizel a les se změnil. Jeho větší část byla spálená, takže koruny stromů nebránily ve výhledu na zříceninu starého hradu lorda Christophera a lady Alexandry.
Ace se po Andoriel ani nepodíval a vykročil k němu. Věděl, že Ája půjde za ním. Prošli zarůstajícím spáleništěm a Andoriel vzdychala nad množstvím schodů vzhůru k bráně. Její zvědavost byla ale mnohem silnější než bolavé nohy a brzy oba stáli v oblouku rozpadlé vstupní brány.
Hlavní budova zůstala zřícená tak, jak ji našli při svém příchodu na planetu, ale zbytek hradu se zdál porušený jen minimálně. Propletli se troskami a zastavili před místem, kde býval výklenek se zazděnou Alexandrou. Výklenek byl otevřený a před ním mezi kamením zůstalo stát torzo sochy.
„Alexandra,“ zašeptala Ája a zvedla k soše ruku.
Ace zasyčel a odtáhl ji dál. Rozhodně nepotřeboval, aby se zase něčeho dotkla a museli zachraňovat další a další členy této divné společnosti před věčným zatracením.
Andoriel se mu vyvlékla a prošla na hradě všechna místa, která navštívili v jiném čase.
„Podívej!“ zavolala z archivu. Napůl rozpadlé záznamy pokrývaly každý kousek kamenných stolů a kupily se na hromadách tam, kde původně stály police.
„Šlo by to vzít s sebou?“ zeptala se, sotva se Ace objevil v otvoru, co zbyl ze dveří.
Zamračil se na ni. Šipka k opuštění planety už byla na cestě, ale vypadalo to, že se oba před odletem ještě nějakou dobu zdrží.

„Jak jsi to mohla jen tak najít?“ Rodney McKay opatrně obracel zatavené stránky textu z hradního archivu.
Andoriel pokrčila rameny. „Ráda vozím z výletů dárky,“ řekla lehce. Díky hradnímu archivu byl její návrat na Atlantis klidnější, než doufala. Možná za vlídné přijetí mohlo i její neskrývané nadšení z toho, že je zase doma. Richard Woolsey se na ni zpočátku pokoušel mračit a pak se zatvářil vyděšeně, když to vypadalo, že mu bez ohledu na jeho výtky samou radostí skočí kolem krku. John Sheppard jenom mávl rukou a odešel. Rozhodl se, že ho divné chování knihovnice nechá naprosto klidným. Dokud se bude ze svých pochybných výletů vracet s poklady typu celého archivu staré civilizace a neohrozí přitom nijak Atlantis a jeho současné obyvatele, mohla si s tím Wraithem létat třeba do horoucích pekel.
„Ale co má znamenat tohle?“ pokračoval Rodney v otázkách.
Pečlivě zabalený v kousku rozpadající se látky byl uložen prsten s velikým rudým kamenem.
„Vzpomínka,“ usmála se Andoriel na šperk. Našla ho ukrytý v prohlubni na podstavci sochy ve výklenku.

Děkuju za všechny komentáře

Příště Vás čeká další SPW - o pochodu planetou
Jenom nevím, jestli stihnu termín. Dovoluji si totiž dovolenkovat se a to dokonce na místě, o kterém jsem psala ve svém druhém tématu "Daledon a drobnosti mimo mísu" pod názvem Ostrov Snad to bude ve skutečnosti trochu klidnější

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pěkné zakončení. Stephan dostal co si zasloužil

[andoriel]

Díky, Azanyrmuthe
Jak jinak? Konec musí být aspoň trochu dobrý a tady to vyšlo

[Aiwendill]

budem stručný...

páčilo sa mi to

Je po Stephanovi, je po Stephanovi, jupí!
Vskutku krásné zakončení, myslím dokonce, že Alexandra byla sama ráda, když zmizel její milovaný bratříček.

[andoriel]

Aj ja budem stručná - díky, Aiwendill

BB20, děkuju
Alexandra byla ráda, Andoriel byla ráda, Ace byl rád (a navíc se najedl ), Christopher byl nakonec taky rád... a Stephan dal konečně pokoj
Takové konce prostě miluju
Odpoledne pošlu slíbené

[Aiwendill]

vzhľadom na to, že Andoriel nám zdrhla na Cyprus a podľa mojich informácií tam má byť až do 20.9., tak sa obávam, že ďalší diel bude pravdepodobne mať isté meškanie...

teda ak niekto z nás nepoletí na Cyprus za ňou a neprinúti ju pridať poviedku odtiaľ, čo by asi dosť potešilo tunajších adminov, ktorí by dostali ďalšiu krajinu do zbierky prístupov na toto forum... ale jej by to asi pokazilo dovolenku či pracovný pobyt, či čo to tam vlastne má...

[andoriel]

Zdrhám zítra a už se nemůžu dočkat. Užiju si tam zaslouženou dovolenou. Přileďte mě tam navštívit. Budu nadšená a seznámím Vás s Nadine
Internet tam rozhodně nechci, ale třeba příjemně překvapím jinak.

[Aiwendill]

prekvapíš inak? tak to som zvedavý, pretože knižné vydanie tvojich príbehov to asi nebude, však?

[andoriel]

Ne, to opravdu nebude. Knižního vydání se asi nedočkáme.
Ty plánuješ vydat Aničku knižně? Hlásím se o výtisk.

[Aiwendill]

Možno, ale fakt len pre veľmi malý okruh čitateľov a aj to bude asi len v hrebeňovej väzbe grafickú úpravu to má, ako si si možno všimla

takže možno nejaký výtlačok dostaneš...